Luboš Úradníček
Petr Maděra
& kolektiv
DŘEVINY ČESKÉ REPUBLIKY
Matice Lesnická
Písek
Luboš Úradníček
Petr Maděra
& kolektiv
DŘEVINY ČESKÉ REPUBLIKY
Dřeviny České republiky
Ing. Luboš Úradníček, CSc.
Dr. Ing. Petr Maděra
Ing. Soňa Kolibáčová, Ph.D.
Prof. Ing. Jaroslav Koblížek, CSc.
Ing. Jiří Šefl
Matice Lesnická, Písek
Vydáno v rámci grantu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR ,,Dřeviny České republiky"
(reg.č. LP 0081) a za laskavého přispění Lesů České republiky s.p.
Odborný recenzent: Ing. Milan Velička, CSc.
Autoři textů: Úradníček L., Maděra P., Kolibáčová S., Koblížek, J., Šefl, J.
Autoři fotografií: Maděra, P., Úradníček, L., Koblížek, J., Šefl, J., Velička, M., Yamazaki Y.
1.strana obálky: Buk lesní (Fagus sylvatica L.) v arboretu Křtiny
Copyright  Ing. Luboš Úradníček, CSc., Dr. Ing. Petr Maděra, Ing. Soňa Kolibáčová, Ph.D.,
Prof. Ing. Jaroslav Koblížek, CSc., Ing. Jiří Šefl
ISBN
5Dřeviny České republiky
Předmluva
Na planetě Zemi roste velké množství dřevin. Dřeviny (plantae lignosae) jsou víceleté rostliny, jejichž nadzemní části druhotně
tloustnou a dřevnatějí, postupně vytvářejí kmeny a větve kryté kůrou (borkou), během životního cyklu obvykle
vícekrát kvetoucí a plodící. V širším botanickém pojetí druhů je to ve světovém areálu asi 600 taxonů jehličnanů a
35 000 druhů listnatých. Dále jsou v kultuře rozšířeny i stovky kříženců různých druhů, či z pohledu pěstitelů zajímavé
mutace.V ČR je původních asi 200 druhů, pokud nepočítáme taxonomicky problematický rod Rubus (ostružiník), který
sám o sobě čítá více než 80 položek.
V české a moravské přírodní krajině by tyto druhy vytvářely lesní a keřová společenstva, která by pokrývala většinu
plochy státu. Přirozená bezlesí jsou na našem území plošně zcela zanedbatelná. Dnešní, pouze 33% lesnatost v ČR je
výsledkem dlouhodobého lidského působení na přirozený vývoj bioty během holocénu. V tomto kontextu je třeba si
uvědomit, že hlavním nositelem ekologické stability krajiny jsou právě dřeviny a jejich společenstva.
V krajině zatím převládají domácí dřeviny, mnohdy bohužel vysázené na nevhodná stanoviště, ve městech a v zahradách
však již spíše druhy cizokrajné. Protože se více pohybujeme v městském prostředí, často ani nevíme, se kterými
dřevinami se v terénu můžeme setkat. Býváme proto překvapeni, jak nádherné a rozmanité jsou i naše původní
domácí dřeviny. Bohužel, znalosti veřejnosti o autochtonních dřevinách ČR nejsou příliš dobré. Možná je to tím, že
v celé šíři publikací o dřevinách, které jsou na tuzemském trhu dostupné, není zatím jediná podrobněji věnována domácím
druhům. Různí autoři se spíše věnují dřevinám využitelným v zahradnické a sadovnické praxi, zejména módním
druhům introdukovaným, a tím ovlivňují i samotné čtenáře.
Cílem publikace je proto seznámit širokou veřejnost s domácími druhy dřevin a umožnit velkému okruhu zájemců
nejen determinovat podle významných znaků určitý taxon, ale poznat i další souvislosti spojené s růstem dané dřeviny
v České republice. V knize je podrobně popsáno 202 autochtonních druhů, poddruhů a ustálených kříženců dřevin,
z toho 51 stromovitého vzrůstu, 20 druhů, které jsou keřovité, ale mohou dosáhnout i stromovitého habitu, 90 keřů,
21 polokeřů, 16 keříčků a 4 dřevité liány.
Publikace vznikla na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a typologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy zemědělské
a lesnické univerzity v Brně. Toto pracoviště již od svého založení Prof. Augustem Bayerem v roce 1922,
tehdy Dendrologický ústav na Vysoké škole zemědělské v Brně, věnuje nemalou část své vědecko-výzkumné kapacity
poznání taxonomie, morfologie, chorologie a ekologie autochtonních druhů dřevin. Profesor Bayer byl autorem na
svou dobu jedinečné učebnice ­ Botanika speciální, in: Janda J. (ed.): Velký ilustrovaný přírodopis všech tří říší, který
vydal Zemský ústřední spolek jednot učitelských v Království Českém v Praze roku 1919, obsahovala 788 stran a byla
doporučována jako základní studijní literatura i na univerzitách. Prof. Bayer byl také zakladatelem Arboreta Křtiny a
arboreta ­ dnes Botanické zahrady a arboreta MZLU v Brně, v Černých Polích. Tyto objekty slouží dodnes pro vědu
a výzkum i pedagogiku. Také jeho nástupce, Prof. Alois Zlatník, uznávaný zakladatel geobiocenologické školy, se
zabýval ekologií dřevin a jejich společenstev a napsal řadu monografií, např. také první učebnici ekologie v českých
zemích - Základy ekologie, SZN Praha, 1973, ale také i Speciální botaniku lesnickou, SZN Praha, 1970. Doc. Jindřich
Chmelař se jako dendrolog zaměřil na rod Salix (vrba), takže kromě učebních textů Dendrologie s ekologií lesních
dřevin, SPN, 1981, je spoluautorem monografie světového významu - Die Weiden Europas, Wittenberg-Lutherstadt,
1986,144 pp. V současné době se pracovníci ústavu zabývají podrobným studiem rodů Quercus, Sorbus, Betula, Salix
aj. Dendrologickou problematiku řeší především kolektiv autorů této publikace - Ing. Soňa Kolibáčová, Ph.d, Dr. Ing.
Petr Maděra, Ing. Jiří Šefl, Ing. Luboš Úradníček, CSc. Prof. Ing. Jaroslav Koblížek, CSc., současný vedoucí ústavu, je
také autorem řady popisů rodů v Květeně ČR.
Vzhledem k tradici studovaného oboru jsme se proto rozhodli navázat na práci Prof. Bayera, vytvořit českou dendrologickou
příručku, doplněnou novými poznatky, s upravenou terminologií a taxonomií, s kvalitní a názornou fotodokumentací
a předložit ji veřejnosti. Příručka shrnuje poznatky, získané v průběhu mnoha let shromažďování a studia
materiálu. Doufáme proto, že bude vhodnou pomůckou nejen pro zájemce o přírodu, ale zejména pro mládež na
všech typech škol, od základních až po vysoké, pro střediska ekologické výchovy, pro lesníky, krajinné managery a
projektanty, zahradní architekty, pěstitele sadebního materiálu, pracovníky státní správy v oboru životního prostředí
a ochrany přírody a krajiny.
Autoři děkují Ing. M. Veličkovi, CSc. za cenné rady a připomínky při tvorbě textu. Tento projekt byl realizován za finančního
přispění MŠMT v rámci podpory projektů Dřeviny ČR (reg.č. LP 0081) a Hodnocení vývoje lesních geobiocenóz
(reg.č. MSM 434100005) a za laskavé finanční podpory Lesů ČR s.p.
Za kolektiv autorů
Luboš Úradníček
6 Dřeviny České republiky
Jak knihu používat
Celá publikace je koncipována jako příručka na základě českých názvů dřevin, uspořádaných dle abecedy. Pro přehlednost
je uvedeno také zařazení druhů do čeledí. Systematika dřevin vychází z vícesvazkového kompendia Květena
České republiky (Slavík, Hejný, 1989­2000), vždy je uveden český název, platné vědecké jméno ­ latinský název včetně
autora (popřípadě kombinátora) a u některých taxonů i nejčastější synonyma.
Informace o každém druhu se skládají z několika částí. Vedle českého a latinského jména je v rámečku uvedena kategorie
ohrožení druhu (vysvětlivky níže) dle Červeného seznamu cévnatých rostlin České republiky (Holub, Procházka,
2000). První textovou částí je popis morfologických znaků, charakterizujících druh a odlišujících ho od jiného taxonu.
Tyto údaje jsou nutné pro determinaci určované dřeviny a její zařazení do systému. Případně je také možné porovnat
zkoumaný objekt s obrázky a s popisem dalších znaků v textu. V práci je publikováno více než 600 originálních snímků
dřevin, zejména detailů, ale i celkových pohledů, které velmi názorně doplňují textovou část.
Původní druhy i různé kultivary dřevin mají velice rozdílné ekologické požadavky. Např. některé dobře rostou jen v teplých
nížinách, jiné v horských oblastech, některé snáší dlouhodobé zátopy, jiné jsou schopny růst i na vysýchavých
lokalitách. Jednotlivé taxony dorůstají velmi různých rozměrů, od nízkých, plazivých či keřovitých tvarů až po vysoké
stromy, dosahují kratšího i vysokého věku. Pokud je chceme pěstovat, je nutné bezpečně znát nejen druh, ale i jeho
nároky na stanoviště. Takovéto poznatky získá uživatel v části ekologie a rozšíření. Tato problematika je hned v nadpisu
doplněna formulí (vysvětlivky níže), která charakterizuje ekologické podmínky stanoviště, v jehož rámci má daný druh
na území ČR těžiště přirozeného výskytu (Ambros, Štykar, 1999). Jinak uvedeno ­ udává základní ekologickou charakteristiku
druhu z pohledu školy Prof. Zlatníka (Zlatník, 1978) a jeho pokračovatelů (Buček, Lacina, 2000) pomocí kombinace
nadstavbových jednotek geobiocenologického klasifikačního systému: první číslo znamená vegetační stupeň,
velké písmeno trofickou řadu a další číslo hydrickou řadu. Vegetační stupně vyjadřují souvislost sledu rozdílů přírodní
vegetace se sledem rozdílů výškového a expozičního klimatu. Trofické řady vyjadřují podmínky dané obsahem živin
v půdě a půdní reakcí. Hydrické řady vystihují rozdíly ve vlhkostním režimu půd. V rámci rozšíření daného druhu na
našem území jsou u některých vzácnějších taxonů přímo uvedeny lokality, kde byl v posledním období druh pozorován.
Další neméně důležitý údaj je celkové přirozené rozšíření druhu, tzv. areál, zobrazený na přehledné mapce v malém
obrázku v textové části publikace.
Zajímavé doplňující informace lze získat v části význam, kde jsou uvedeny možnosti využití dřeviny člověkem, různé
speciální vlastnosti, zákonná ochrana druhů či jiné poznámky.
Pro orientaci jsou v publikaci uvedena nejdůležitější synonyma latinských, příp. českých jmen taxonů. Dále je zde
uvedena použitá a doporučená literatura, která však není uceleným seznamem všech publikací týkajících se domácích
druhů dřevin. K urychlenému vyhledání vybraného taxonu slouží rejstřík českých a latinských názvů druhů.
7Dřeviny České republiky
Vysvětlivky používaných zkratek
1. Kategorie ohrožení (podrobněji viz Holub, Procházka, 2000):
A1 ­ druhy vyhynulé
A2 ­ druhy nezvěstné (pravděpodobně vyhynulé)
A3 ­ nejasné případy vyhynulých a nezvěstných druhů
C1 ­ druhy kriticky ohrožené
C2 ­ druhy silně ohrožené
C3 ­ druhy ohrožené
C4 ­ vzácnější druhy nebo druhy vyžadující další pozornost
2. Ekologické podmínky stanoviště přirozeného výskytu druhu v ČR vyjádřené nadstavbovými geobiocenologickými
jednotkami (podrobněji viz Ambros, Štykar, 1999; Buček, Lacina, 2000):
a) Vegetační stupeň
1 ­ dubový 6 ­ smrkojedlobukový
2 ­ bukodubový 7 ­ smrkový
3 ­ dubobukový 8 ­ klečový
4 ­ bukový 9 ­ alpinský
5 ­ jedlobukový ( ) ­ omezený výskyt
b) Trofická řada
A ­ oligotrofní (chudá a kyselá)
B ­ mezotrofní (středně bohatá)
C ­ nitrofilní (obohacená dusíkem)
D ­ bázická (živinami bohatá na bázických horninách)
AB ­ oligotrofně mezotrofní meziřada
BC ­ mezotrofně nitrofilní meziřada
BD ­ mezotrofně bázická meziřada
CD ­ nitrofilně bázická meziřada
B~ ­ široké rozpětí řad (A až D) a půdní kyselosti (druhy euryekní)
A! ­ výrazně oligotrofní, druh omezen výhradně na řadu A (stenoekní)
c) Hydrická řada
1 ­ zakrslá (suchá) 5 ­ mokrá
2 ­ omezená 6 ­ rašeliništní
3 ­ normální ( ) ­ omezený výskyt
4 ­ zamokřená
d) Poznámka
Pokud jsou u jednoho druhu uvedeny dvě geobiocenologické formule (či více), označuje to existenci ekotypů,
které se od sebe ekologicky výrazně odlišují.
8 Dřeviny České republiky
Naučná stezka Domácí dřeviny
V kontextu zaměření této publikace bychom rádi čtenáře upozornili na existenci zcela výjimečné naučné stezky
,,Domácí dřeviny", která se nachází v objektu Arboreta Křtiny na ploše asi 25 ha a její délka činí cca 3,5 km. Na naučné
stezce je v současnosti shromážděno již 140 autochtonních druhů dřevin. Každý druh je v terénu označen informační
tabulí s popisem morfologických znaků, ekologických nároků a rozšíření a je doplněn mapkou areálu a kresbou olistěné
nebo plodící větvičky. Ke stezce je vydán tištěný průvodce.
O vybudování této stezky se významnou měrou zasloužil Nadační fond prof. A. Bayera, který je tvůrcem projektu
a zabezpečil vydání průvodce a výrobu informačních tabulí, finančně přispěla Nadace Partnertsví (Partnership) a materiálně
podpořil projekt také Školní lesní podnik ,,Masarykův Les" Křtiny.
Arboretum leží asi 20 km severně od Brna, přímo u silnice mezi obcemi Křtiny a Jedovnice. Je zde zastávka autobusové
linky Brno-Jedovnice a lze u něj i parkovat. Je ideálním východiskem pro výlety do Moravského krasu.
Stezka i arboretum jsou od roku 1996 veřejnosti zpřístupněny a staly se oblíbeným místem pro rodinné i školní poznávací
výlety do přírody. Do dnes ji shlédlo již několik desítek tisíc návštěvníků. Pro zvýšení popularity Nadační fond prof.
A. Bayera ve spolupráci s Ústavem lesnické botaniky, dendrologie a typologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy
zemědělské a lesnické univerzity v Brně pořádá každoročně na jaře koncem května a na podzim začátkem října Dny
otevřených dveří s odborným doprovodem.
Podrobné informace o možnosti návštěv arboreta a stezky, případně o uskutečnění hromadných exkurzí, podá účelové
oddělení ŠLP ML Křtiny (tel.: 0506/428811, www.mendelu.cz).
9Dřeviny České republiky
Introduction
The publication aims at making the general public acquainted with autochthonous woody species and at making it
possible for a wide group of those who are interested not only to determine a certain taxon by characteristic traits
but also to learn other circumstances relating to the growth of the given species in the Czech Republic. The book
contains detailed descriptions of 202 species of trees, shrubs, semi-shrubs, little shrubs and woody lianas and came
into existence at the Department of Forest Botany, Dendrology and Typology, Faculty of Forestry and Wood Technology,
Mendel University of Agriculture and Forestry in Brno. The whole publication is designed as a handbook based
on Czech names of woody species in alphabetic order and contains an index of Latin names for convenience. The
information on each species consists of several parts. Next to the species name there is a category of danger to the
species according to the Red List of vascular plants of the Czech Republic (Holub and Procházka, 2000) presented in
the frame. The first text part is a description of morphological characters. The second part is a description of ecology
and spread of the species. The paragraph is complemented right next to the headline with a formula characterizing
the conditions of site which would represent natural range for the given species in the Czech Republic. In other words
- it provides a basic ecological characteristic of the species as viewed by the school of Prof. Zlatník and his followers.
The first numeral means the altitudinal vegetation zone, the capital letter represents the trophic series, and the next
numeral is for the hydrological series. The altitudinal vegetation zones express the correlation of the sequence of differences
in natural vegetation with the sequence of differences in altitudinal and exposure climate. The trophic series
express conditions given by the content of soil nutrients and by soil reaction. The hydrological series give a true picture
of differences in moisture regime of soils. Interesting complementary information can be gained from the section
Significance in which possibilities are mentioned for the use of the species by man, various specific properties, legal
protection of the species or other additional data. The handbook puts together pieces of knowledge acquired in the
course of many years through gathering the material and its study. The authors hope therefore that it will become a
useful aid not only for the general technical readership but especially for young people at all types of schools and for
those who are interested in the domestic woody species.
Legend to abbreviations used:
1. Categories of danger to the species (for more details see Holub and Procházka, 2000):
C1 - Critically threatened taxa A1 - Definitely extinct taxa
C2 - Strongly threatened taxa A2 - Missing (probably extinct) taxa
C3 - Threatened taxa A3 - Uncertain cases of extinct or missing taxa
C4 - Rare or scattered taxa, requiring further study and monitoring.
2. Ecological conditions of the species` natural range in the Czech Republic as expressed by geobiocoenological units
of superstructure (for more details see Ambros and Štykar, 1999; Buček and Lacina, 2000):
a) Altitudinal vegetation zone
1 - Oak 5 - Fir-Beech 9 - Alpine
2 - Beech-Oak 6 - Spruce-Fir-Beech () - Limited occurrence
3 - Oak-Beech 7 - Spruce
4 - Beech 8 - Dwarf pine
b) Trophic series
A - Oligotrophic (nutrient poor and acidic) AB - Oligotrophic-Mesotrophic inter-series
B - Mesotrophic (medium nutrient) BC - Mesotrophic-Nitrophilous inter-series
C - Nitrophilous (nitrogen enriched) BD - Mesotrophic-Basic inter-series
D - Basic (nutrient rich on basic rocks) CD - Nitrophilous-Basic inter-series
B~ - Wide range of series (A to D) and soil acidity (euryecnous species)
A! - Markedly oligotrophic, the species restricted exclusively to the A series (stenoecnous)
c) Hydrological series
1 - Dwarfing (dry) 3 - Normal 5 - Wet () - Limited occurrence
2 - Restricted 4 - Waterlogged 6 - Peat
d) Note
In the case that two (or more) formulae are mentioned for one species, this indicates the existence of ecotypes
which ecologically markedly differ from each other.
This project was supplied with subvention by The Ministery of Education of Czech Republic ( Project LP0081).
10 Dřeviny České republiky
Barvínek menší ­ Vinca minor L.
Popis toješťovité ­ Apocynaceae
Poléhavý stálezelený polokeř s lodyhou na bázi dřevnatějící, květní větévky jsou vystoupavé, 5­20 cm vysoké. Listy
vstřícně postavené, kopinaté, eliptické až vejčité, celokrajné, s výraznou střední žilkou, lysé. Jsou sytě zeleně zbarvené,
lesklé, kožovité a vytrvávají přes zimu. Čepel dosahuje délky 3­6 cm a šířky 2 cm. Květy stopkaté, kalich dělený na
úzce kopinaté, lysé ušty. Korunní lístky se vyznačují živě modrým zbarvením, jsou na bázi srostlé v trubku. Květy mají
až 3 centimetry v průměru. Kvete od časného jara (březen) až do června. Plodem jsou dva podlouhle kuželovité na
bázi srostlé měchýřky. Pukají ještě v zeleném stavu, při zasychání se zkrucují a uvolňují asi 8 mm velká semena. Velmi
často se množí vegetativně, šíří se kořenujícími nadzemními výběžky.
Ekologie a rozšíření 1-4 B 3
Vyžaduje vlhké, živné, humózní, zásadité, písčitohlinité půdy. Snáší poměrně dobře zastínění. Vytváří kompaktní
porosty ve světlých lesích a křovinách, zejména v doubravách, habrových doubravách, šipákových doubravách a bukových
doubravách. Barvínek je druhem vyskytujícím se ve Středomoří, ve střední a západní Evropě. U nás je rozšířen
roztroušeně od nížin do podhůří.
Význam
Často pěstován v zahrádkách, na hřbitovech a parcích, odkud může zplaňovat a proto je jeho původnost ve střední
Evropě někdy pokládána za spornou. Znám je také pod lidovým názvem brčál. V lékařství má široké uplatnění, při krvácivých
stavech nejrůznějšího původu, je osvědčeným lékem při zánětech a používá se též k léčbě vysokého krevního
tlaku, některých krevních chorob a zhoubných nemocí (potlačuje růst a aktivitu nádorového bujení).
Ba Barvínek
11Dřeviny České republiky
BBarvínek menší
12 Dřeviny České republiky
Bez černý ­ Sambucus nigra L.
Popis bezovité ­ Sambucaceae (zimolezovité ­ Caprifoliaceae)
Statný keř s obloučnatě prohnutými větvemi a četnými rovnými výmladky. Výjimečně dorůstá stromovitých rozměrů a
dosahuje pak výšky až 8 m a průměru kmene do 40 cm. Tvoří intenzivně výmladky na kmínku i na pařezu, zejména pak
na kořenovém krčku. Z kořenů však výmladky obvykle nerostou. Listy jsou vstřícné, lichozpeřené, většinou 5­7četné,
s pilovitým okrajem lístků, po rozemnutí nepříjemně páchnou. Čepel kopinatých až vejčitě kopinatých lístků je 4­10
cm dlouhá a 2­4 cm široká. Mladé větve mají nápadné lenticely a širokou bílou dřeň (,,duši"). Květy jsou drobné,
bělavé, s charakteristickou vůní, uspořádané do velkých, plochých květenství, která se objevují v květnu až červnu.
Plody jsou drobné, kulovité, černofialové, lesklé peckovice. Dozrávají v srpnu a září a jsou potravou ptáků.
Ekologie a rozšíření 1-5 C 3
Snáší silné zastínění, zvlášť v mládí. Přizpůsobuje se velmi různému vodnímu režimu; snese nadbytek vláhy, ale
extrémně suchá stanoviště nikoliv. Bezu se nejlépe daří na silně humózních, dusíkem obohacených půdách. Přizpůsobuje
se ale i kyselým a vápnitým podkladům s různou půdní strukturou. Odolává klimatickým extrémům. Ač velmi brzo
raší, není citlivý na pozdní mrazy a eventuelní poškození snadno nahrazuje. Roste dobře uvnitř velkých měst. Kouřové
plyny snáší střední měrou. Bez černý roste téměř v celé Evropě. U nás je to běžná dřevina od nížin až po vrchoviny.
Původní stanoviště jsou zejména v lužních lesích, pobřežních křovinách a prameništích. Druhotné lokality jsou však
daleko hojnější. Roste na pasekách, světlinách a spáleništích, i jako podrost v lesních ředinách, především smrčinách a
akátinách. Hojný je v okolí sídlišť, na rumištích, u opuštěných a zbořených stavení. Je to typická dřevina neudržovaných
zahrad a zpustlých parků.
Význam
V lesních porostech platí bez černý někdy za obtížnou buřeň, kterou ptáci snadno rozšíří na velkých plochách. Nedá se
odstranit vysekáváním; musí se vykopnout s kořenovým krčkem. Listy jsou jedovaté, obsahují glykosid sambucinigrin.
Bez je medonosná dřevina. Květy i plody se používají odedávna v lidovém lékařství, květy snižují horečku, působí potopudně
a močopudně, plod projímavě. Květ černého bezu má také mírně stimulující účinek na tvorbu mléka u kojících
žen. Plody též tlumí bolest při migrénách a bolestech trojklanného nervu, i když tuto bolest neodstraní úplně. Květenství
se upravují jako pokrm (tzv. kosmatice ­ obalovaná a smažená) a květy i plody slouží k výrobě domácích limonád,
sirupů, povidel, zavařenin, vín a likérů (obsahují např. vitamín A, B, C, třísloviny, barvivo anthokyan). Šťáva z plodů se
používala k dobarvování vína. Protože bezové dřevo je trvanlivé, používá se také jako tyčkovina v zahrádkářství.
Poznámka
Četné zmínky v příslovích a pořekadlech svědčí o tom, že je s touto dřevinou člověk těsně spjat již od minulosti. Cenu
i oblibu černého bezu jako léčivé rostliny může ilustrovat např. pořekadlo ,,Před heřmánkem smekni, před bezinkou
klekni". Vdavekchtivé dívky se zase s pomocí bezu pokoušely nahlédnout do budoucnosti. Když na Štědrý den zatřásly
bezovým keřem a při tom odříkaly ,,Třesu, třesu bez, kdes můj milý dnes", zjistily podle prvního zaštěkání psa, ze které
strany přijde jejich nastávající ženich.
Be Bez
13Dřeviny České republiky
BBez černý
14 Dřeviny České republiky
Bez červený (hroznatý) ­ Sambucus racemosa L.
Popis bezovité ­ Sambucaceae (zimolezovité ­ Caprifoliaceae)
Středně velký keř do 4 m výšky, metlovitého vzrůstu, často s prutovými výhonky ve spodní části. Listy jsou vstřícné,
lichozpeřené, podobné listům bezu černého. Liší se klínovitější bází a výraznějším oděním. Mladé větve mají širokou
rezavou dřeň (,,duši"). Květy jsou drobné, žlutavé, uspořádané do latovitých květenství. Kvete dříve a plody červené
barvy dozrávají také dříve než u bezu černého. Po většinu roku je spolehlivým rozlišovacím znakem mezi oběma druhy
bezů tvar květenství a plodenství, barva plodů, u neplodících keřů pak rezavé zbarvení dřeně ve větvích.
Ekologie a rozšíření 4-8 BC 3
Je to stín snášející dřevina, vyžadující dostatek vláhy, ať už půdní, nebo srážkové. Roste hlavně na kyselých podkladech,
zejména na silně humózních půdách. Velmi brzo zjara raší, ale je mrazuvzdorný. Bez červený je rozšířen ve střední
Evropě a severní části jižní Evropy. U nás roste po celém území od vrchovin až do horských lesů a vystupuje téměř
k lesní hranici (podstatně výše, než bez černý). Druhotně bývá hojně rozšiřován ptáky na pasekách.
Význam
Květy se nezužitkovávají, plody jsou ve větším množství zdraví škodlivé. V Alpách se z čerstvých plodů vaří čaj (plodenství
se na okamžik ponoří do vroucí vody). Dříve se používal v lidovém léčitelství.
Be Bez
15Dřeviny České republiky
BBez červený
16 Dřeviny České republiky
Bílojetel bylinný ­ Dorycnium herbaceum Vill. C3
Popis bobovité ­ Fabaceae
Řídce větvený, 30­70 cm vysoký polokeř se stonkem na bázi dřevnatějícím, s tenkými kmínky. Bylinné větve jsou
dlouhé, poléhavé až vystoupavé, řídce odstále chlupaté. Listy jsou pětičetné, obkopinatá čepel lístků je jemně dlouze
neuspořádaně odstále chlupatá, šedozelená až trávově zelená, 1­2 cm dlouhá. Bělavé až slabě narůžovělé drobné
květy s fialovou skvrnou na čĺunku rozkvétají v červnu až červenci. Květní stopka dosahuje délky kalicha. Květy jsou po
12­26 uspořádány do hlávkovitých květenství. Plodem je jednosemenný elipsoidní lusk (poněkud delší než u bílojetele
německého) s jemnou skulpturou.
Ekologie a rozšíření 1-4 D 1
Teplomilný druh slunných až polostinných, suchých stanovišť. Upřednostňuje bazické podklady. Roste na světlinách
teplomilných doubrav a borů, suchých výslunných travnatých a křovinatých stráních, pastvinách či vinicích. Těžiště
areálu leží v Itálii a západní části Balkánského poloostrova, v ČR probíhá jeho severní hranice. U nás se vyskytuje pouze
na východní Moravě v Bílých Karpatech a Zlínských vrších, ojedinělé lokality vyznívají v okolí Hustopečí a Bučovic.
Nálezy v Čechách jsou s největší pravděpodobností druhotné.
Bílojetel německý ­ Dorycnium germanicum (Gremli) Rikli C3
Popis bobovité ­ Fabaceae
Trsnatý polokeř, 20­50 cm vysoký, se stonkem při bázi dřevnatějícím, od báze bohatě větveným. Bylinné části stonku
hustě přitiskle chlupaté. Listy jsou dlanitě složené, pětičetné. Obkopinaté lístky téměř přisedlé, hustě přitiskle hedvábitě
chlupaté, šedozeleně zbarvené, 1­1,5 cm dlouhé. Většinou aromatické, bělavé až slabě narůžovělé květy s tmavofialovou
skvrnou na člunku rozkvétají v červnu až červenci. Květní stopky dosahují poloviny délky kalicha. Květy
jsou sdruženy po 8­15 do hlávkovitých květenství. Plodem je jednosemenný elipsoidní hladký lusk, při dozrání hnědě
zbarvený.
Ekologie a rozšíření 1-3 D 1
Značně teplomilný druh vyhledávající vápnité podklady. Roste na skeletovitých, suchých půdách výslunných svahů
pahorků, říčních kaňonů, mezí, vinic, světlých borů a lesních okrajů. Druh balkánský a panonský, v ČR probíhá severozápadní
hranice jeho areálu. U nás se vyskytuje pouze na jižní Moravě v nížinách a teplých pahorkatinách ­ Hustopečská,
Bučovická, Mikulovská, Znojemsko-brněnská pahorkatina, Bílé Karpaty, Dyjsko-svratecký a Dolnomoravský úval.
Bí Bílojetel
Bílojetel bylinný
Bílojetel německý
17Dřeviny České republiky
BBílojetel bylinný B Bílojetel německý N
B
N
N
N
18 Dřeviny České republiky
Borovice blatka (bažinná) ­ Pinus rotundata Link C3
Popis borovicovité ­ Pinaceae
Strom menšího vzrůstu a rozmanitého vzezření. Na rašelinách dosahuje obvykle jen několika metrů výšky, na živnějších
podkladech až 20 m. Má přímý kmen s tmavou borkou a hustou kuželovitou korunu, na suchých stanovištích je
koruna řidší. Pod vlivem tlaku sněhu roste často šavlovitě. Dožívá se několika set let. Většinou 3­5 cm dlouhé tuhé
jehlice jsou tmavě zelené, po dvou ve svazečku a bývají hustě směstnány. Vytrvávají 3­6 let. Blatka začíná plodit nejdříve
po 15. roce a plodná období se dostavují téměř každoročně. Šišky jsou asymetrické s šikmo nasazenou stopkou.
Na vyklenuté straně šišky bývají na štítcích tupé hákovité výrůstky. Šišky dozrávají v druhém roce, opadávají nepravidelně,
takže některé mohou vytrvat mnoho let na stromě. Kořenová soustava je povrchová, široce rozprostřená, dobře upevňuje
dřevinu v půdě. Snadno vytváří náhradní výhonky po spásání zvěří, vznikají tak husté okusové formy jako u kleče.
Ekologie a rozšíření 4-6 A 6
Blatka je světlomilná, ale snese i slabý zástin. Jak vyplývá z názvu, přirozený výskyt je na ,,blatech" ­ podmáčených,
rašelinných půdách v nížinách až podhůří. Je však velmi přizpůsobivá k množství vláhy. Snese nadbytek i nedostatek
vody. Tak jako kleč roste na nejrozmanitějších podkladech od vápenců až po rašelinu a přizpůsobivost kleče v tomto
ohledu ještě překonává. Vyrovnává se bez poškození s různými klimatickými extrémy. Odolává celkem dobře i znečistěnému
ovzduší velkých měst, je tolerantnější k imisím. Středoevropský druh vyskytující se v izolovaných lokalitách
v ČR, Polsku, Německu a Rakousku. U nás roste blatka hojněji v západní části státu. Tvoří menší porosty na rašeliništích
Českobudějovické a Třeboňské pánve (tzv. jihočeská blatka) a vyskytuje se na rašelinách v předhořích Šumavy. Zde
roste spolu s klečí, která od výšky asi 750 m n.m. postupně převládá. Dále roste blatka na vrchovištích Jizerských
a Orlických hor. Oddělené lokality jsou v centru Českomoravské vysočiny u Velkého Dářka a v severovýchodní části
Jeseníků na Rejvízu. Pod vlivem činnosti člověka doznalo rozšíření blatky značných změn. Při těžbě, odvodňování a
kultivaci rašelinišť byly mnohé lokality úplně zlikvidovány. Naproti tomu se blatka rozšířila druhotně na devastovaných
plochách po pastvě a po požárech.
Význam
Dřevo je velmi tvrdé a trvanlivé i ve vlhku. Blatka je dekorativní dřevina, perspektivní pro ozeleňování. Blatkové bory
jsou společenstva významná z hlediska ochrany přírody.
Poznámka
Blatce je velice podobná borovice pyrenejská ­ P.uncinata Mill. ex Mirbel., která má areál posunutý dále na západ, od
Alp až po Pyreneje. Blatka vytváří křížence s klečí ­ Pinus x pseudopumilio (Wilk.) Beck a s borovicí lesní ­ P. x digenea
Beck.
Bo Borovice
19Dřeviny České republiky
BBorovice blatka
20 Dřeviny České republiky
Borovice kleč (kosodřevina) ­ Pinus mugo Turra
Popis borovicovité ­ Pinaceae
Keř s větvemi zvláště v horách na bázi k zemi přitisklými, na konci vystoupavými. V příznivých podmínkách dosahuje
výšky 3­4 m. Často je limitujícím faktorem růstu výše sněhové pokrývky. Dožívá se několika set let věku ­ zakořeněním
polehlých větví se zmlazuje a starší části odumírají. Jehlice, obvykle 3­4 cm dlouhé, uspořádány ve svazečcích po
dvou, jsou dosti hustě směstnány a vytrvávají několik let. Začíná plodit již v mládí. Šišky pravidelně utvářené, s krátkou
stopkou uprostřed, mají ploché štítky bez trnů. Dozrávají v druhém roce. Samčí a samičí šištice bývají na rostlinách
nepravidelně rozloženy, mohou se vyskytovat až jednopohlavné exempláře. Kořenová soustava je povrchová, daleko
sahající. Kleč jen slabě kořenuje z řízků, ale dá se dobře roubovat. Podobně jako blatka bývá okusována zvěří a pak
tvoří náhradní prýty. Tak vznikají husté, jakoby zastřihované formy.
Ekologie a rozšíření 6-8 A 6, 7-8 B~ 2
Kleč je silně světlomilná dřevina, neschopná růst v zástinu. Proto jsou typická stanoviště tam, kde jiné dřeviny nemají
šanci ji ohrozit: nad hranicí lesa, na nevyhovujících podkladech jako je rašelina nebo na surových klimatických inverzích
skal a soutěsek, na balvanitých sutích. Druh se vyrovná s rozmanitým množstvím přístupné vody. Snese vysýchavé
mělké podklady a roste i v nadbytku vláhy. Je zcela lhostejný ke geologickému podloží a obsáhne skoro všechny krajnosti,
od vápenců až po rašeliny. Dobře se přesazuje a snáší nešetrné zacházení. Je to dřevina odolná ke klimatickým
extrémům všeho druhu. Jeví se i jako poměrně tolerantní vůči imisím. Kleč je druhem středoevropských pohoří. Na
našem území je souvislá křovitá formace kleče nad hranicí lesa typicky vyvinuta jen v Krkonoších. Jinak je nad lesní
hranicí pouze vysazena např. v Hrubém Jeseníku a na Králickém Sněžníku. Další přirozené biotopy kleče jsou u nás
edaficky podmíněné mocnými vrstvami rašeliny na vrchovištích vyšších poloh: Šumava (Kvilda), v Krušnohoří (Boží Dar,
Hora sv. Šebestiána), v Jizerských horách (Jizerská louka), v menší míře pak ve Slavkovském lese (Kladská) a snad ještě
jinde. Na vrchovištích sestupuje kleč asi na 750 m, níže pak převládá blatka. Dále je na skalách ledovcových karů
Plešného a Černého jezera. Přirozené rozšíření kleče bylo silně pozměněno antropickou činností.
Význam
V horách se pro získání pastvin kleč klučila a vypalovala ve velkém, na vrchovištích se odstraňovala pro těžbu rašeliny,
mizela i pod vlivem odvodňování. Postupující ničivá eroze půdy vedla posléze k omezení pastvy a k vysazování kleče
i tam, kde dříve nebyla, např. na hřebenech Vysokého Jeseníku (Praděd). Je to velmi oblíbená dřevina v sadovnictví,
rozmanité kultivary se vysazují zvláště na skalkách.
Poznámka
Dosud pouze na Šumavě byl zjištěn kříženec s borovicí lesní ­ Pinus x celakovskiorum A. et Gr.
Bo Borovice
21Dřeviny České republiky
BBorovice kleč
22 Dřeviny České republiky
Borovice lesní (sosna) ­ Pinus sylvestris L.
Popis borovicovité ­ Pinaceae
Strom většinou středních rozměrů, zřídka dorůstající výšky až 45 m s průměrem kmene do 100 cm. Na mladších
částech kmene je charakteristická oranžově zbarvená tence odlupčivá borka. Na extrémních lokalitách je nízkého
vzrůstu s křivolakým kmenem. Dožívá se stáří asi 300 (500) let. Koruna bývá v mládí pravidelná, kuželovitá, ve stáří
nesymetrická, kopulovitá až deštníkovitá. Šedozeleně zbarvené jehlice, 3­8 cm dlouhé, jsou po dvou ve svazečcích
na drobných brachyblastech. Jehlice opadávají po 2­3 letech. Plodí záhy, při dobrém osvětlení každým rokem. Šišky
dozrávají druhým rokem, v prvém roce dorůstají velikosti lískových oříšků; ve druhém pak normální velikosti, jsou
velmi proměnlivé, štítky však vždy matné, našedlé. Borovice má kůlový kořen; netrpí vývraty. Vysazena na bažinaté
půdě je však zakořeněna mělce. Má křehké dřevo, pod tíhou sněhu a jinovatky dochází často k vrcholovým zlomům.
Netvoří nikdy výmladky a nekořenuje z řízků. Nemá rezervní spící pupeny a tak vylámané nebo zvěří okousané pupeny
nenahradí.
Ekologie a rozšíření 2-4 D 1, 1-7 AB 1-2(6)
Borovice je dřevina výrazně světlomilná, je to pionýrská dřevina volných ploch, neschopná růstu v semknutých porostech
a přirozeného zmlazování v zástinu. Dokáže krýt potřebu vody z mnohem větší hloubky než jiné dřeviny. Vyskytuje
se proto na stanovištích extrémně suchých, ale také na podmáčených. Borovice vyklíčí i ve štěrbinách holých skal.
V nenáročnosti na půdu má borovice lesní sotva konkurenci. Roste s úspěchem na suchých píscích, dunách, vátých
píscích, na štěrku, na kamenitých sutích a skalních ostrozích z nejrůznějších hornin; jakož i na rašelinných podkladech.
Vysazená na hlubší živné půdě dosahuje velkých rozměrů. V přírodě je ovšem vytlačována z příznivějších stanovišť klimaxovými,
stín snášejícími druhy dřevin. Je nenáročná na klimatické podmínky. Není příliš vhodná k použití v prostředí
větších měst a průmyslových oblastí. Naše území leží celé uvnitř euroasijského areálu borovice ­ ekotypu hercynského.
Ta se přirozeně vyskytovala jen ostrůvkovitě v lesní oblasti pahorkatin a nižších pohoří na extrémních stanovištích skalních
ostrohů a sutí. V nejnižších polohách byla přimíšena v doubravách na píscích a mělkých, suchých půdách. Takové
reliktní bory najdeme v Čechách např. na hadcích Slavkovského lesa, na pískovcových skalách severovýchodních Čech,
na chudých píscích v Polabí, na balvanitých svazích podhůří Šumavy nebo na píscích a zrašelinělých půdách Třeboňské
pánve. Na Moravě jsou reliktní borovice na skalnatých výspách Drahanské a Českomoravské vrchoviny, na příkrých
stráních zaříznutých údolí řek (Jihlavka, Oslavka, Rokytná, Dyje) nebo na vápencových skalách a písčitých půdách na
jihu území. Lidskými vlivy byla borovice lesní rozšířena daleko přes svůj areál, vznikly rozlehlé hospodářské porosty.
Význam
Borovice je druhým lesnicky nejvýznamnějším jehličnanem po smrku. Její dřevo rozlišené na jádro a běl poskytuje
výborný materiál stavební a truhlářský, zpracovává se na pražce a telegrafní tyče. Pro chemické použití (výroba terpentýnu,
kalafuny, resp. laků, barev, leštidel, kafru a balsámu) je rozhodující obsah pryskyřice, silic a balsámů. Zahradnické
použití borovice lesní je omezené, častější jsou zakrslé kultivary, používá se jako vánoční stromek. V lidovém léčitelství
se používal nálev z pupenů, který při bronchiálních katarech podporuje odhleňování, působí též močopudně a zlepšuje
prokrvení (koupele). Borovice uvolňuje fytoncidní látky, které mají příznivý vliv na lidské zdraví.
Bo Borovice
23Dřeviny České republiky
BBorovice lesní
24 Dřeviny České republiky
Borůvka bažinná (vlochyně) ­ Vaccinium uliginosum L.
Popis borůvkovité ­ Vacciniaceae
Opadavý keříček, 20­70 cm vysoký, s podzemními dřevnatějícími výběžky. Na výběžcích jsou šupinovité lístky, z jejichž
paždí vyrůstají jemné adventivní kořeny i nadzemní prýty. Větve má oblé, lysé, hnědé nebo červenohnědé. 1­3 cm
dlouhé listy jsou téměř přisedlé, obvejčité, na vrcholu zaokrouhlené až tupě zašpičatělé, celokrajné, slabě podvinuté,
lysé. Listy bývají na líci šedozelené, na rubu sivé, s vyniklou žilnatinou. Květy na červených lysých stopkách jsou převislé,
umístěné na koncích krátkých bočních větviček jednotlivě nebo v hroznech po 2­4. Kvete v květnu až červnu, koruny
jsou baňkovitého tvaru s nazpět ohnutými cípy, bílé barvy s růžovým nádechem. Plody jsou kulovité až hruštičkovité
bobule, v době zralosti modročerné a sivě ojíněné, vzácněji bělavé až zelenobílé barvy, se zelenavou dužninou, která
nebarví jako u borůvky černé.
Ekologie a rozšíření 4-9 A! 6
Vlochyně roste v sušších partiích vrchovišť, na přechodových rašeliništích, v rašelinných borech a porostech blatky a
kleče, na kyselých, živinami chudých půdách. Vlochyně je rozšířena v arktickém až mírném pásmu severní polokoule,
v teplejších oblastech se vyskytuje v horách.V ČR ji nalezneme v nižších a teplejších polohách vzácně, na příhodných
stanovištích (rašeliniště), ve vrchovinách a v horách až do subalpínského stupně hojněji.
Význam
Vlochyni se říká lidově opilka nebo blinka neboť požití většího množství plodů může vyvolat pocit opilosti, ale i dávení
a bolesti hlavy. Na Sibiři se šťáva z vlochyně přidávala do opojného nápoje z muchomůrky červené.
Bo Borůvka
25Dřeviny České republiky
BBorůvka bažinná
26 Dřeviny České republiky
Borůvka černá ­ Vaccinium myrtillus L.
Popis borůvkovité ­ Vacciniaceae
Opadavý keříček 20­60 cm vysoký, s podzemními dřevnatějícími kořenujícími výběžky s drobnými šupinovitými lístky.
Větve jsou hranaté, zeleně zbarvené. Listy má borůvka 1­2 cm dlouhé, vejčité až vejčitě kopinaté, na vrcholu zašpičatělé,
na bázi většinou zaokrouhlené, na okraji jemně pilovité, lysé, světle živě zelené, s žilnatinou na rubu nevyniklou.
Květy jsou jednotlivé, nící, v úžlabí listů, na květních stopkách 3­6 mm dlouhých. Koruna má kulovitě baňkovitý tvar,
s krátkými, nazpět ohnutými cípy, je bíle zbarvená s načervenalým nádechem, někdy až sytě červená. Květy se objevují
v dubnu až červnu. Plodem je modročerně zbarvená (výjimečně bělavá, červená či nazelenalá), ojíněná bobule kulovitého
tvaru 5­7 mm v průměru, s modrofialovou dužninou. Velmi proměnlivý druh výškou rostlin, tvarem a velikostí
listů i barvou plodů.
Ekologie a rozšíření 2-9 A 3
Borůvka černá je typický druh acidofilních jehličnatých i listnatých lesů, lesních pasek, vřesovišť, pastvin, chudých skal
a sutí, porostů kosodřeviny, okrajů rašelinišť, horských luk. Vyskytuje se na kyselých, živinami chudých, humózních,
nepříliš vysychavých půdách, pospolitě, často v rozlehlých porostech. Borůvka černá roste v celé Evropě (ve Středozemí
pouze v horách), na Kavkaze, Sibiři, na východ po Zabajkalí a Mongolsko. Většina z asi 200 druhů borůvek roste
v horách tropické jihovýchodní Asie a tichomořských ostrovů. U nás je borůvka černá rozšířena po celém území, v teplých
oblastech vzácně, ve středních polohách roztroušeně až velmi hojně, v horách běžně.
Význam
Borůvka je důležitá lesní plodina pro sběr bobulí na výrobu kompotů, džemů, šťáv a vín i k pojídání za syrova. V lidovém
léčitelství se užívají sušené listy (obsahují glukokininy, látky snižující cukr v krvi) a sušené plody (při průjmech
k přímému konzumu a k přípravě čajů a nálevů při zánětech dutiny ústní a hrtanu).
Bo Borůvka
27Dřeviny České republiky
BBorůvka černá
28 Dřeviny České republiky
Brslen bradavičnatý ­ Euonymus verrucosus Scop. C4
Popis jesencovité ­ Celastraceae
Menší, hustě větvený keř s tenkými oblými zelenavými větévkami posetými korkovými lenticelami ­ tmavými bradavičkami,
někdy dosahující až 6 m výšky. Často vytváří houštiny z kořenových výmladků. Vstřícné listy jsou krátce řapíkaté,
podlouhle eliptické až vejčité, na okraji vroubkovaně pilovité, 3­6 cm dlouhé. Na rubu na žilnatině jsou pýřité. Na
podzim upoutává růžovým zbarvením listí. Čtyřčetné květy jsou sdruženy ve vidlanech po 1­5. Korunní plátky jsou
růžově hnědé, tečkované, zřetelně žilkované. Kvete v květnu až červnu. Plodem je zaobleně čtyřhranná, růžově červenavá
lysá tobolka, černá semena jsou částečně kryta oranžovým míškem.
Ekologie a rozšíření 1-4 BD 2
Snáší slabý zástin. Vydrží na vysychavých, výhřevných stanovištích lehčích půd na různých podkladech, ponejvíce na
neutrálních až vápnitých půdách. Vyskytuje se jako podrost světlých teplých lesů (doubrav, šipákových doubrav) a
lesostepních křovinatých strání. Je to východoevropský druh, zasahující do Malé Asie a na Kavkaz. Naším územím
probíhá západní hranice jeho rozšíření. V Čechách chybí; je zastoupen v teplejších oblastech na jižní a středozápadní
Moravě, na sever zasahuje do podhůří Českomoravské vrchoviny.
Význam
Pouze výjimečně se vysazuje jako dekorativní keř a nebývá zastoupen ani ve sbírkách. Stejně jako příbuzný brslen
evropský je jedovatý. Pro obsah kaučuku v kořenech byl pokusně pěstován ve velkém. V červeném seznamu je uváděn
jako významný taxon vyžadující pozornost, snad proto, že v Čechách chybí. Na jižní Moravě je však relativně hojný.
Br Brslen
29Dřeviny České republiky
BBrslen bradavičnatý
30 Dřeviny České republiky
Brslen evropský ­ Euonymus europaeus L.
Popis jesencovité ­ Celastraceae
Středně velký keř až malý strom 2­8 m vysoký, s přímými výhonky, šířící se kořenovými výmladky. Málokdy dorůstá velikosti
stromku s košatou korunou a kmenem do 20 cm v průměru. Do vysokého věku má hladkou, šedou kůru. Bujně
rostoucí větve jsou čtyřhranné, úzce fialově křídlaté, zelenavě zbarvené. Opadavé vstřícné listy jsou 5­8 cm dlouhé,
krátce řapíkaté, vejčitě kopinaté až eliptické, na bázi široce klínovité, na okraji vroubkovaně pilovité. Na podzim se listí
barví zářivě červeně. Čtyřčetné květy se sdružují po 3­8 v chudých květenstvích ­ vidlanech. Korunní lístky jsou bíle až
žlutozeleně zbarvené. Brslen kvete v květnu až červnu. Plody jsou čtyřhranné, růžové až červené tobolky, světle hnědá
oválná semena jsou uložena v oranžovém míšku. Nápadná a pěkná plodenství vytrvávají do zimy.
Ekologie a rozšíření 1-5 BC 3-4
Brslen evropský upřednostňuje vlhké, živné a zásadité, často vápnité půdy, hojný je i na půdách kamenitých, písčitohlinitých,
hlubokých. Dobře snáší stín; vyhýbá se vysychavým podkladům. Daří se mu hlavně na humózních půdách na
bázích suťových svahů. Je dosti odolný k mrazu a snáší kouřové plyny. Typická dřevina křovin podél potoků, lužních
lesů, lesních lemů a remízků, smíšených habrodubových i dubobukových lesů. Areál zabírá podstatnou část Evropy
a zasahuje do Malé Asie a na Kavkaz. V Evropě chybí zejména ve Skandinávii a na Pyrenejském poloostrově. Brslen
evropský je rozšířen roztroušeně na celém našem území od nížin až do podhorských oblastí.
Význam
Ač je to v době plodu velmi atraktivní dřevina, je v parkovnictví málo využíván, snad proto, že kůra větví i semena jsou
jedovatá. Otrava se projevuje nevolností, průjmem a studeným potem. Kůra kořenů obsahuje kaučukovou šťávu, byly
proto podniknuty pokusy s plantážnickým pěstováním. Vzácně je vysazován jako uliční stromek. Jemné, husté a pevné,
roztroušeně pórovité dřevo žlutavé barvy se používalo na drobné řezbářské výrobky ­ dýmky, párátka a součástky
hudebních nástrojů.
Br Brslen
31Dřeviny České republiky
BBrslen evropský
32 Dřeviny České republiky
Brusinka obecná ­ Rhodococcum vitis-idaea (L.) Avorin
Vaccinium vitis-idaea L.
Popis borůvkovité ­ Vacciniaceae
Vždyzelený keříček, 10­30 cm vysoký, s podzemními dřevnatějícími výběžky. Na výběžcích jsou šupinovité lístky,
z jejichž paždí vyrůstají jemné adventivní kořeny i nadzemní prýty. Větve má vzpřímené nebo vystoupavé, oblé. Listy
jsou 1­2 cm dlouhé, krátce řapíkaté, úzce až široce obvejčité nebo eliptické, na vrcholu zaokrouhlené až mělce vykrojené,
celokrajné nebo nezřetelně vroubkované. Čepele bývají podvinuté, na líci sytě tmavozelené, lesklé, lysé, na rubu
světle zelené, drobně hnědě tečkované. Květy jsou sdruženy v koncových jednostranných převislých hroznech po 3­8.
Kvete později než borůvka černá, v květnu až červenci, koruny jsou zvonkovitého tvaru s nazpět ohnutými cípy, bílé
s růžovým nádechem. Plodem jsou kulovité bobule 3­5 mm velké, v době zralosti červené barvy.
Ekologie a rozšíření 2-9 A! 2 (6)
Brusinka je keřík acidofilních světlých listnatých a jehličnatých lesů, lesních pasek, vřesovišť a pastvin, písčin, skal, rašelinišť,
porostů kosodřevin a subalpínských luk. Roste na kyselých, živinami chudých, humózních až rašelinných, písčitých
nebo kamenitých půdách. Brusinka obecná roste v celé Evropě s výjimkou Středozemí, na Kavkaze, v horách Malé Asie,
na Sibiři, severním Mongolsku, na východ až po Sachalin, od Skandinávie přes Severní Asii, Koreu a Japonsko až na
severoamerický kontinent zasahuje růstem drobnější poddruh ­ subsp. minus. V ČR ji nalezneme v nižších a teplejších
polohách vzácně, ve středních polohách roztroušeně, v horách místy až hojně.
Význam
Ze zralých nakyslých a natrpklých bobulí se připravují kompoty, které jsou vynikající přílohou k pokrmům ze zvěřiny,
sušené listy se používají ve farmacii a lidovém léčitelství (desinfekční účinky při zánětech močových a žlučových cest).
Poznámka
Velmi vzácný je kříženec brusinky a borůvky (Rhodocinium x intermedium Avronin), borsinka prostřední.
Br Brusinka
33Dřeviny České republiky
BBrusinka obecná
34 Dřeviny České republiky
Břečťan popínavý ­ Hedera helix L.
Popis aralkovité ­ Araliaceae
Stálezelená, popínavá, dřevnatá liána uchytávající se množstvím krátkých příčepivých kořenů, které zarůstají do podkladu.
Kvetoucí části břečťanu se nepnou a rostou zpříma. Šplhá 10­20 m vysoko a kmínky mohou mít na bázi
10­35 cm v průměru. Dožívá se prý až několika set let. Je u něj vyvinuta různolistost, na nekvetoucích prýtech (sterilní
stadium) jsou listy laločnaté, na kvetoucích větévkách (fertilní stadium) jsou listy bez laloků, celokrajné, vždy tmavě
zelené, kolem žilnatiny bělavé, 4­10 cm dlouhé. Rozkvétá na podzim, špinavě žlutavě zelené, drobné květy jsou sdruženy
do polokulovitých okoličnatých květenství. Plody jsou černě zbarvené kulovité bobule až 1 cm velké.
Ekologie a rozšíření 1-4 BD 3
Snáší trvale hluboký zástin, rozkvétá však jen na plném osvětlení. Nemá velké nároky na vláhu. Roste dobře na humózních,
živinami bohatých bazických půdách, ale snese i skalnatý podklad živných hornin (zarůstá sutě, skály, zdi). Je
klimaticky dosti odolný, avšak nejlépe se mu daří v přímořském podnebí. Exhalace a městské klima snáší dobře. Druh
Evropy a Přední Asie. U nás je břečťan rozšířen roztroušeně a nepravidelně po celém území od nížin až do vrchovin,
zejména ve smíšených lesích s převahou dubu nebo buku. Místy je velmi hojný, pokrývá souvisle půdu, šplhá i do korun
vysokých stromů a omezuje jejich vitalitu. S přibývající nadmořskou výškou postupně převažuje poléhavý typ vzrůstu,
větve nad sněhem vymrzají a množí se vegetativně (plody nestačí do zimy dozrát).
Význam
Kulturou je odedávna rozšiřován, časté jsou pěstované exempláře v parcích, zahradách, hřbitovech, na zdech zámků a
hradů. Je hojně používán i k pokrytí stěn budov a kmenů starých stromů. Hodí se také jako půdní kryt v silném zástinu.
Přestože přičepivé kořeny zarůstají do borky stromů, není břečťan parazitem. Borky se pouze přidržuje a stromy omezuje
v růstu jen nepřímo ­ zastiňováním listů, případně zatěžováním větví nositele. Pěstuje se mnoho kultivarů, lišících
se vzrůstem, tvarem a vybarvením listů. Pozoruhodný je kultivar Arborescens, stále kvetoucí, vzpřímeně rostoucí, s listy
bez laloků; vznikl řízkováním už kvetoucích a plodících vertikálně rostoucích částí starších exemplářů. Čerstvé i sušené
listy se používají v lékařství jako prostředek k odkašlávání, hojení ran, ve větší dávce způsobuje zúžení cév a zpomalení
srdečního rytmu. Květy bohatě produkují nektar, který je poslední podzimní pastvou včel.
Bř Břečťan
35Dřeviny České republiky
BBřečťan popínavý
36 Dřeviny České republiky
Bříza bělokorá ­ Betula pendula Roth.
Popis břízovité ­ Betulaceae
Středně velký strom s bílým kmenem, v mládí rovným, později zprohýbaným a vejcovitou, řídkou, nepravidelně utvářenou
korunou. Ve stáří se na bázi kmene vytváří hrubě rozpukaná černá borka. Maximální výška je až 30 m, s průměrem
kmene přes 75 cm. Bříza bělokorá je krátkověká dřevina; dožívá se max. 100­150 let. Větvě nižších řádů jsou jemné
a proto často převislé, letorosty lysé. Má dobrou výmladnost v koruně, na kmeni pouze v mládí, před vytvořením
sklerifikované borky. Střídavé listy jsou kosníkovitého tvaru, 3­6 cm dlouhé, dvakrát pilovité, dlouze zašpičatělé, na
bázi široce klínovité až uťaté. Na brachyblastech vyrůstají obvykle dva listy. Olistění je řídké; podzimní žluté zbarvení
listů vydrží až do mrazů. Květy jsou uspořádány v jehnědách, zvlášť samčí ­ převislé a zvlášť samičí ­ menší a zpočátku
vzpřímené. Břízy jsou dřeviny jednodomé. Druh plodí záhy; na volném prostranství již v 10­15 letech, v porostech
po 20­30 letech. Plodí téměř každoročně a úroda nažek bývá velmi bohatá. Podpůrné šupiny jsou trojlaločné (střední
lalok menší špičatý, postranní širší, dolů skloněné, tupé). Lem nažek je nejméně 2x širší než semeno a přesahuje vrchol
blizen. Anemochorní druh.
Ekologie a rozšíření 1-6(7) AB 2-5
Bříza bělokorá je silně světlomilná dřevina. Typická pionýrská dřevina osídlující holé plochy náletem lehkých, větrem
daleko se šířících semen. Vyskytuje se i na extrémních stanovištích, kde ji jiné dřeviny nemohou ohrozit. Jsou to místa
jak s nedostatkem půdní vláhy, tak v menší míře i místa s nadbytečnou vlhkostí. Je nenáročná na půdu a přizpůsobí
se nejrůznějším podkladům. Převažuje na kyselých horninách. Roste často na půdách písčitých, s vysokým obsahem
skeletu i na skalách. K projevům klimatu je lhostejná. Přirozeně je zastoupena vtroušeně v kyselých doubravách, reliktních
i písečných borech a na silikátových skalách, druhotně často na pasekách, haldách, výsypkách a na ladem ležících
půdách. Bříza bělokorá má rozsáhlý eurasijský areál, patří mezi dřeviny, jejichž zastoupení s činností člověka a s hospodařením
v lesích výrazně stouplo. U nás je běžnou dřevinou na území celého státu od nížin do hor. V Čechách jsou
původní lokality hojnější, např. v severočeské pískovcové oblasti (na skalách v Českém ráji), dále v Děčínských stěnách,
na ,,kamenných mořích" Šumavy, na skalách celého vltavského údolí (až po Prahu), na znělcových kupách Českého
středohoří a mnoha jiných místech. Na Moravě jsou podobné přirozené lokality např. na skalních výspách zaříznutých
údolí Jihlavky, Oslavky, Rokytné, horního toku Dyje atd. Vyskytuje se také v pánevních oblastech na kyselých bažinatých
mokřadech s břízou pýřitou (jižní Čechy, Českomoravská vysočina aj.).
Význam
Již v pravěku se získávalo vařením čerstvé březové mízy univerzální lepidlo. Z březové kůry se zhotovovaly nádoby
k různému použití. Březové dřevo je bez jádra, roztroušeně pórovité a používá se jako výborné palivo, také v nábytkářství
se z něj vyrábí třískové desky i dýhy. Z proutí se tradičně vyrábějí košťata. Rašící bříza roní sladkou šťávu, vhodnou
k výrobě sirupu. Březová voda je stále používána i v kosmetice. Sušené březové listí se pro značný podíl vitamínu A
a C, saponinů, silic, minerálních látek a antibioticky účinných fytoncidů využívá ve farmaceutickém průmyslu, působí
močopudně a podporuje též vylučování žluče. Zevně se březových listů používá do koupelí a k omývání (šlehání březovými
větévkami). Důležitá parková okrasná dřevina, vysazuje se několik kultivarů.
Bř Bříza
37Dřeviny České republiky
BBříza bělokorá
38 Dřeviny České republiky
Bříza karpatská ­ Betula carpatica W.et K. C4
Syn.: Betula pubescens Ehrh. subsp. carpatica
Popis břízovité ­ Betulaceae
Keř až strom často s křivolakým, šikmým kmenem a nepravidelnou korunou. Dosahuje max. 15 m výšky s kmeny v průměru
do 50 cm, velmi ohebnými. Kmen má borku různé barvy ­ od bílé přes žlutavou, červenavě hnědou až po šedou
či černou. Tenké větve jsou tmavé, větvení v koruně je řídké, letorosty jen zpočátku plstnaté, olysávají. Vyznačuje se
dobrou výmladností na kmeni. Na brachyblastech jsou obvykle 3 listy. Čepel listu je vejčitá až kosníkovitá, 2,5­6,0 cm
dlouhá, na rubu nejdříve chlupatá, postupně olysávající, chlupy zůstávají alespoň na žilkách. Samičí jehnědy do 35 mm
délky, podpůrné šupiny s postranními laloky obvykle vpřed nebo mírně do stran směřujícími, plody (nažky) s křídlatým
lemem stejné šířky jako vlastní semeno, lem nedosahuje ke konci blizen. Podpůrné šupiny i semena řídce pýřitá. Jedná
se o taxon s velkou variabilitou morfologických znaků v důsledku hybridizace různých populací, snad i s jinými druhy.
Ekologie a rozšíření 7-8 A 3-5
Silně světlomilný druh, vyžadující volnou plochu. Roste v podmínkách s dostatkem půdní vláhy a s vysokými srážkami.
Převažujícím geologickým podkladem jsou kyselé horniny krystalinika. Nejčastěji roste na humózních, silně skeletových
půdách nebo na sutích příkrých svahů či na rašelinách v horských oblastech. Snáší velmi krátkou vegetační dobu,
danou dlouho ležící sněhovou pokrývkou. Dobře odolává pohybujícímu se sněhu, pod kterým se bez poškození ohýbá,
zatímco jiné druhy dřevin bývají vytrženy a sneseny dolů. Jde pravděpodobně o samostatný středoevropský druh s areálem
omezeným jen na Karpaty, Sudety a některá další hercynská horstva. Roste při hranici lesa a vystupuje i nad ni
do pásma kleče. Typická stanoviště jsou na lavinových drahách a na vrchovištích.V ČR se vyskytuje spolu s jinými druhy
bříz v Krušných horách, Slavkovském lese, na Šumavě, v Krkonoších na Pančické louce a přilehlých suťových svazích
k Bílému Labi. Snad nejbohatší lokalita tohoto druhu je ve Velké Kotlině v Jeseníku. Bříza karpatská zde tvoří velké
houštiny v místech, kde se pohybují laviny. Roste ještě na několika dalších lokalitách Jeseníků. Všude je zde rozšířena
v lavinových žlebech od pásma kleče, někdy dosti hluboko pod hranici lesa.
Význam
Jeví se jako perspektivní při výsadbách do náhradních a přípravných porostů v horských oblastech.
Poznámka
Taxonomicky stále málo prozkoumaný druh, lokální populace mají často různou kombinaci morfologických znaků.
Bř Bříza
39Dřeviny České republiky
BBříza karpatská
40 Dřeviny České republiky
Bř Bříza
Bříza ojcovská ­ Betula oycoviensis Besser C1
Popis břízovité ­ Betulaceae
Statný keř nebo i menší stromek s křivolakým, často větveným kmenem, dorůstající až 5 m výšky. Koruna je nepravidelná,
celkem hustá, hlavně při okraji olistěná. Kůra na starších kmíncích je šedobílá, na mladých prýtech červenavě hnědá,
hustě pokrytá voskovými žlázkami. Na brachyblastech bývá i 4­6 listů. Listy se tvarem podobají listům břízy bělokoré,
jsou však menší ­ do 3 cm, mají 4­6 párů postranních žilek a červenavý řapík. Samičí jehnědy vyrůstají na brachyblastech,
jsou dlouhé asi 2 cm. Podpůrné šupiny s bočními laloky zpět zahnutými, širšími než lalok střední. Nažky s křídlatým lemem
2x širším než vlastní semeno. Plodí velmi brzy, často již v druhém roce. Tvoří snadno výmladky. Z kořenů neobráží.
Ekologie a rozšíření
Podobá se druhu Betula pendula, se kterým často roste. Je světlomilná, snášející vysýchavé a chudé půdy. Pionýrská
dřevina surových půd. Malý, endemický druh známý teprve z konce minulého století z několika izolovaných lokalit
v Polsku (Ojców), Dánsku, Švédsku a Ukrajině. Na našem území je teprve v posledních desítiletích známá lokalita mezi
obcemi Pavlovem a Volyní u Kadaně v SZ Čechách.
Význam
Na našem území se jedná o zcela mimořádný druh.
Bříza tmavá ­ Betula obscura A. Kotula C2
Popis břízovité ­ Betulaceae
Strom až 25 m vysoký, typický tmavou červenohnědou až černou kůrou jdoucí až k vrcholu koruny. Na bázi kmene
se vytváří rozbrázděná kostečkovitá borka. Koruna je převislá jako u Betula pendula, letorosty lysé, zpravidla pryskyřičnatě
bradavčité. Pupeny vejcovité, na okraji s brvitými šupinami. Listy s čepelí kosočtverečně vejčitou až kosočtverečně
kosníkovitou, 3­7 cm dlouhou, po obvodu 2x pilovitou, lysou. Zralé samičí jehnědy až 4,5 cm dlouhé. Podpůrné
šupiny s bočními laloky širšími než střední, ten se 3 podélnými žilkami. Nažky s lemem až 2,5x širším než vlastní
semeno, křídlatý lem přesahuje vrchol blizen. Morfologicky velmi podobná druhu Betula pendula ­ někdy udávána
pouze jako jeho varieta.
Ekologie a rozšíření
Shoduje se s ekologickými nároky druhu Betula pendula ­ bříza bělokorá. Je známa z území Polska, Slovenska, Ukrajiny,
uvádí se i lokality ve Skandinávii. Areál není doposud dostatečně znám. V ČR byla nalezena dosud jen na severní
Moravě, a to v suprakolinním až montánním stupni, např. Slezská pahorkatina, Jesenické podhůří, Moravská brána,
Javorníky, Hrubý jeseník, Moravskoslezské Beskydy. K tomuto druhu bývá někdy řazena i B.atrata Domin, popsaná
z Českomoravské vrchoviny.
Význam
Opět se jedná o jednu z dendrologických zajímavostí našeho území.
Bříza ojcovská
41Dřeviny České republiky
BBříza ojcovská O Bříza tmavá T
T T O
O
42 Dřeviny České republiky
Bř Bříza
Bříza pýřitá ­ Betula pubescens Ehrh.
Popis břízovité ­ Betulaceae
Strom středních rozměrů s přímým, nápadně bílým, nerozpraskaným kmenem a kulovitou korunou. V příznivých podmínkách
dorůstá do 20 m výšky a dosahuje průměru kmene do 70 cm. Je to dřevina krátkověká, sotva dosahující
přes 100 let věku. Větve v koruně probíhají trochu křivolace a směřují i na koncích vzhůru, tenké větve jsou bílé,
letorosty červenohnědé, chlupaté. Střídavé listy vejčité, 4­7 cm dlouhé, nepravidelně 2x pilovité, krátce zašpičatělé, na
líci sytě zelené, na rubu bledší a chlupaté, řapík chlupatý. Podzimní zbarvení je žluté a udrží se až do mrazů. Dřevina
jednodomá, samčí jehnědy převislé, samičí jehnědy zprvu přímé, po opylení převislé, válcovité, složené z trojlaločných
podpůrných šupin (laloky měkce ochmýřené, postranní laloky směřují do stran). Po dozrání se rozpadají a drobné
nažky jsou daleko roznášeny větrem. Lem nažek je stejně široký jako semeno a dosahuje jen k vrcholu blizen.
Ekologie a rozšíření 1-8 A 5-6
Je to druh světlomilný, neprospívá v zástinu. Roste proto jednotlivě nebo ve skupinkách na volné ploše, nebo, jako na
severu, v mezernatých ředinách. Raší asi o 5 dní později než bříza bělokorá. Vyžaduje hladinu spodní vody téměř na
povrchu půdy; pak vydrží i v oblastech s malými srážkami. Není však přizpůsoben záplavám. Snese i chudé, kyselé půdy.
Typická stanoviště jsou na slatinách a rašeliništích. Chybí na velkých prostorách, které mají jako geologický podklad
vápenec. Snáší kontinentální klima, obstojí v drsných polohách s krátkou vegetační dobou a vydrží na extrémních
stanovištích. Bříza pýřitá má velký euroasijský areál. V Evropě je známa až na nejzazším severu Skandinávie; roste na
pobřeží Ledového moře, je rozšířena na pobřeží Barentsova moře, na Severním Urale a na obrovských rozlohách Sibiře
až do povodí Leny. Její hranice zde probíhá na pokraji tundry; k jihu až do lesostepi. Na jihu v Evropě je areál značně
omezen. Chybí v Pyrenejích, nezasahuje do Apenin a roste jen na severu Balkánského poloostrova (po Dinárské hory a
jižní Karpaty). Na našem území je rozšířena mezernatě a nepravidelně v celé oblasti. Její stanoviště, spojená přechody,
jsou dvojího druhu:
1. Bažinaté louky a slatiny nižších poloh. Taková stanoviště jsou zejména v nižších polohách jihočeských pánví, na
píscích v Polabí a Poorličí, v Dolnomoravském a Dyjskosvrateckém úvalu.
2. Rašelinné louky a okraje vrchovišť od středních poloh až k horní hranici lesa. Na takových stanovištích se bříza pýřitá
vyskytuje s blatkou a klečí a s některými vrbami. V Českých zemích jsou takové lokality v oblasti Šumavy, v Krušnohoří,
v Krkonoších, v Jizerských horách, v Jeseníku, na Českomoravské vysočině i jinde.
Význam
K zalesňování podmáčených (i horských) stanovišť. Ve farmacii i kosmetice má stejné použití jako bříza bělokorá. Také
dřevo je využíváno obdobně.
43Dřeviny České republiky
BBříza pýřitá
44 Dřeviny České republiky
Bříza trpasličí ­ Betula nana L. C2
Popis břízovité ­ Betulaceae
Nízký keř s vystoupavými metlovitými větvemi, dosahující asi 1 m výšky, s kmínky do průměru 2 cm. Postranní, při
půdním povrchu ležící větve snadno kořenují a vyhánějí nové vystoupavé prýty. Druh se tak vegetativně šíří do okolí
a vytváří nízké, bochánkovité křoviny. Borka je hnědá, později šedočerná, málo loupavá. Drobné okrouhlé listy o průměru
asi 1 cm jsou na okraji tupě vroubkované, na líci leskle tmavozelené, na podzim se barví žlutě a červeně. Květy
jsou sdruženy v jehnědách odděleného pohlaví. Jehnědy přezimují v pupenech, samčí jsou přisedlé, samičí krátce
stopkaté. Květní i plodní jehnědy jsou vzpřímené. Podpůrné šupiny klínovité, trojklanné, laloky přímé, postranní jsou
kratší než střední. Plodem jsou drobné nažky s úzkým až nezřetelným lemem.
Ekologie a rozšíření 6-7 A 6
Krajně světlomilný druh vyžadující otevřené prostranství. Snese vodu trvale na půdním povrchu. Je schopen růst na
hlubokých vrstvách čisté rašeliny. Vystačí s velmi krátkou vegetační dobou. Vyrovná se s drsnými klimatickými podmínkami.
Je to druh rašelinné tundry, horských vrchovišť, rašelinných luk. Na severu roste s mnoha jinými drobnými
křovinami, zejména s vrbami a keříky z čeledi vřesovcovitých. Na středoevropských lokalitách je to jedna z mála dřevin,
schopných růst s klečí na rašeliništích. Cirkumpolární druh, rozšířený v tundrách Eurasie i Severní Ameriky. Roste také
v Grónsku, na Islandě a na mnoha jiných menších subarktických ostrovech. Na jih posunuté, izolované lokality zasahují
až do střední Evropy (Alpy a některá hercynská pohoří). U nás je to jedna z nejvzácnějších dřevin, rozšířená hojněji jen
na vrchovištích Šumavy (např. Horská Kvilda, Knížecí Pláně) a Krušných hor (Boží Dar, Hora Sv. Šebestiána). Jiné, dříve
udávané lokality na našem území nebyly již dlouho potvrzeny (Český Les, Jizerské a Orlické hory, Hejšovina).
Význam
Bříza trpasličí je jako glaciální relikt na území ČR zákonem chráněná. Bývá ojediněle pěstována se skalničkami a drobnými
křovinami v zahrádkách. Kupodivu snese v kultuře sucho, dlouhou vegetační dobu i vápnitou půdu a je velice
vitální, pokud má plný přístup světla.
Poznámka C1, A1
Velmi vzácně (C1) na Šumavě a v Krušných horách roste B. x seideliana Missbach, kříženec B.carpatica a B.nana,
který bývá někdy omylem považován za břízu křivolakou (B.tortuosa Ledeb.).
Podobná bříza nízká (Betula humilis) je na území ČR vyhynulá (A1). Kdysi se vyskytovala jako glaciální relikt na
okraji rašelinné louky v lese mezi Hradiskem a Černovírem u Olomouce.
Bř Bříza
45Dřeviny České republiky
BBříza trpasličí
Bříza nízká
46 Dřeviny České republiky
Buk lesní ­ Fagus sylvatica L.
Popis bukovité ­ Fagaceae
Strom velkých rozměrů, s rovným válcovitým kmenem, s nápadně hladkou, tenkou, šedou borkou. Koruna je u volně
rostoucích exemplářů kulovitá, v porostu metlovitá. Buk dosahuje výšek kolem 35­45 m a průměru kmene 1,5 m.
Dožívá se maximálně věku 200­400 let. Největší exempláře dosahují objemu kmene až 25­30 m3
. Kmen bývá vysoko
do koruny průběžný a větve odstávají v ostrém úhlu. Zprohýbané, bělavě pýřité, později lysé, červenohnědé letorosty
nesou odstávající, hnědé, dvouřadě střídavé, štíhle vřetenovité, ostře zašpičatělé pupeny s bělavě pýřitými šupinami.
Střídavé listy eliptické, 5­10 cm dlouhé, celokrajné, na okraji zvlněné, zašpičatělé, na bázi zaokrouhlené až klínovité,
v paždí žilek a na okraji listů (hlavně zjara) dlouze bělavě pýřité. Listy jsou ve stínu ploše rozložené, s tenkou čepelí;
listy vystavené slunci jsou pevné s čepelí k okraji zdviženou. Na podzim se buky nápadně barví; nejdříve žlutě, pak
červeně a posléze tmavohnědě. Samčí květy v paždí listů v dlouze stopkatých nících svazečcích, samičí květy po dvou
v červenavé číšce zevně porostlé dlouze chlupatými, později dřevnatícími výrůstky. Jedná se o dřevinu jednodomou.
Plodem jsou trojboké nažky (bukvice) uzavřené po dvou v dřevnaté číšce otvírající se čtyřmi chlopněmi. Na volném
prostranství začíná buk plodit mezi 20. a 40. rokem. Plodná období se vyskytují nepravidelně ve víceletých intervalech
(5 až 10 let). Bukvice jsou oříškovité chuti, jedlé. Proto je hojně roznášejí ptáci a drobní hlodavci. Kořenový systém
můžeme označit za srdčitý. Z mohutného kořenového uzlu pod povrchem vyhání buk silné kořeny všemi směry do půdy.
Bývá proto v půdě velmi dobře zakotven. Na živných půdách však buk kořenuje často poměrně mělce, avšak svrchní
vrstvu důkladně prokoření. Výmladková schopnost buku je celkem malá. Zvěř okusuje buk s oblibou, takže na výsadbách
vznikají velké škody.
Ekologie a rozšíření 2-6 B~ 3
Buk je dřevina snášející i silný zástin. Pro tuto schopnost mohou mít i čisté bučiny několik pater, protože potlačení
jedinci vydrží dlouho v podrostu. Proto také na příznivých stanovištích vytlačuje buk většinu ostatních dřevin, což
vede ke vzniku čistých bučin. Buk má střední nároky na vláhu v půdě. Vyžaduje dostatek srážek a zvláště v letním
období musí mít dostatečnou relativní vlhkost vzduchu. V oblasti optimálního rozšíření je buk celkem indiferentní ke
geologickému podkladu. Roste skoro na všech druzích hornin; vynechává jen suché písky, těžké nepropustné jíly, půdy
bažinaté a rašelinné. Nejlepší bučiny jsou ovšem na dobrých humózních půdách bohatých vápníkem. Tam, kde klima
a jiné faktory nejsou již optimální, stoupají výrazně nároky buku na půdu. Buk svým opadem listí silně ovlivňuje půdu.
Je citlivý na pozdní mrazy a vyhovuje mu mírné oceánické klima. Buk je dřevina evropského areálu s těžištěm rozšíření
v západní, střední a jihovýchodní části kontinentu. Celé naše území leží uvnitř areálu buku a proto tuto dřevinu nalezneme
ve všech středohořích a horských oblastech hercynské i karpatské části státu. Buk vytváří v našich podmínkách
v nadmořských výškách cca od 400­800 m často nesmíšené porosty, na spodní hranici rozšíření se mísí s dubem a na
horní se smrkem a jedlí.
Význam
Buk je naší nejdůležitější hospodářskou listnatou dřevinou. Dřevo je roztroušeně pórovité, nerozlišené na jádro a běl
(často se však tvoří nepravé jádro). Cenné sortimenty dává obyčejně jen hladká část kmene; ostatek se zpracovává na
palivo nebo celulózu. Bukové dřevo má všestranné použití. Z bukvic se dříve lisoval olej. V okrasném zahradnictví má
buk již dávno pevné postavení. Staré buky jsou častou ozdobou zámeckých parků. Dekorativních kultivarů je větší počet,
velmi známý je cv. Pendula ­ smuteční buk, nebo cv. Rohanii s tmavě purpurovými, nepravidelně laločnatými listy.
Bu Buk
47Dřeviny České republiky
BBuk lesní
48 Dřeviny České republiky
Čičorka pochvatá ­ Coronilla vaginalis Lam. C2
Popis bobovité ­ Fabaceae
Nízký keřík 15­30, výjimečně 40 cm vysoký, s poléhavými, plazivými nebo vystoupavými větvemi. Nerýhované nebo
jenom mělce rýhované lodyhy nesou lichozpeřené listy se čtyřmi až šesti páry lístků. Přisedlé nebo jen kratičce řapíčkaté
okrouhlé lístky asi 1 cm dlouhé jsou sivě zbarvené, slabě masité, s palisty na bázi srostlými, po odkvětu opadávajícími.
Sytě žlutě zbarvené květy v okolících jsou uspořádány po 4­10 a kvetou od května do července. Lusky jsou
čárkovité, nící, zaškrcované, zúžené v zobánek, až 2 cm dlouhé. Postranní žebra plodů jsou křídlatá, semena elipsoidní,
na bocích i obvodu s kýlem, hladká, hnědočervená až tmavohnědá, matná až slabě lesklá.
Ekologie a rozšíření 1-3 D 1
Čičorka pochvatá roste na travnatých a kamenitých stráních, vzácněji ve světlých borech a doubravách, na okrajích
křovin. Upřednostňuje suchá, slunná místa na vápníkem bohatých podkladech. Je to druh jižní části střední a východní
Evropy, s oddělenými arelami v Německu a v Itálii. V České republice roste vzácně v nížinách a pahorkatinách v Českém
termofytiku ­ v Českém středohoří a Českém krasu.
Význam
V ČR se jedná o druh zákonem chráněný.
Čilimník bílý ­ Chamaecytisus albus (Hacq.) Rothm. C1
Popis bobovité ­ Fabaceae
Keř 20­60 cm vysoký, s vystoupavými větvemi. Hojně větvené letorosty jsou vzpřímené, hustě chlupaté. Chlupy jsou
krátké, přitisklé, jen některé přímo odstálé. Listy střídavé, trojčetné, čepel lístků podlouhlá až podlouhle obvejčitá,
1,0­2,5 cm dlouhá, oboustranně dlouze přitiskle chlupatá nebo na líci olysalá, řapíky asi 1 cm dlouhé. Asi 2 cm dlouhé,
bílé nebo žlutobílé květy se objevují v červnu až červenci v bohatých strboulech na koncích větví. Lusky přibližně 2 cm
dlouhé, hustě přitiskle chlupaté, semena hnědá, lesklá.
Ekologie a rozšíření 1-2 BD 1
Biotopem čilimníku bílého jsou výslunné travnaté a křovinaté stráně, lesní lemy a světliny. Roste na živinami bohatých,
hlinitých až jílovitých půdách, často na spraších.Teplomilná dřevina odolná k suchu. Centrum rozšíření druhu je na
Balkánském poloostrově, odkud zasahuje na východ po řeku Dněpr. V České republice velmi vzácný druh, vyskytující
se pouze na jižní Moravě, kde dosahuje severozápadní hranice areálu. Roste na několika málo lokalitách v okolí Židlochovic,
Pouzdřan, Hustopečí, Kurdějova a Mokrůvek, izolovaně v okolí Kyjova a Bzence.
Význam
V České republice patří mezi druhy zákonem chráněné.
Či Čičorka
Čičorka pochvatá
Čilimník bílý
49Dřeviny České republiky
CČičorka pochvatá P Čilimník bílý B
P
P
B
B
50 Dřeviny České republiky
Čilimník nízký ­ Chamaecytisus supinus (L.) Link
Popis bobovité ­ Fabaceae
Keř 20­50 cm vysoký, s poléhavými, na konci vystoupavými, řídce chlupatými větvemi a vzpřímenými, dlouze, řídce,
odstále chlupatými letorosty. Listy střídavé, trojčetné, dlouze řapíkaté, čepel lístků obvejčitá až eliptická, 1­2,5 cm
dlouhá. Květy jsou žlutě zbarvené, 1,5­2,5 cm dlouhé, na jaře na kratičkých brachyblastech po stranách loňských větví,
letní jsou však ve strboulech po 3­9 na koncích letorostů. Plody lusky, 2,0­3,5 cm dlouhé, hustě odstále chlupaté.
Ekologie a rozšíření 1-4 B 2
Světlomilná dřevina křovinatých strání, lesních lemů, mezí a světlých lesů. Roste na rozmanitém geologickém podloží,
většinou na mírně kyselých až slabě alkalických půdách. Submediterální druh, roste od Španělska až po
Turecko. V Českých zemích se vyskytuje od nížin do podhůří, v jižních, východních a středních Čechách, západně
až do Středního Polabí, na Moravě především v Hornomoravském úvalu a ve Slezsku. Na jižní a jihovýchodní Moravě
je většinou nahrazen podobným druhem čilimníkem zelenavým ­ Chamaecytisus virescens (Neilr.) Dostál, s letorosty
huňatými a chlupy často nažloutlými až hnědavými.
Čilimník rakouský ­ Chamaecytisus austriacus (L.) Link C3
Popis bobovité ­ Fabaceae
Keř 20­70 cm vysoký, s četnými vzpřímenými letorosty, které jsou tenké a hustě stříbřitě přitiskle chlupaté. Zdřevnatělé
větve olysalé nebo lysé. Listy střídavé, trojčetné, čepel lístků úzce elipsoidní až úzce obvejčitá, zašpičatělá, 1­2 cm
dlouhá. Řapíky i čepele listů oboustranně hustě přitiskle stříbřitě chlupaté. Květy ve strboulech na koncích letorostů,
terminální strbouly 6­14 květé, květenství na koncích postranních větví chudokvětá. Květní stopky krátké, s čárkovitým
listenem a dvěma šídlovitými listenci, hustě přitiskle až odstále chlupaté. Zlatožlutě zbarvené květy 1,5­2,0 cm
dlouhé s kalichem hustě přitiskle chlupatým rozkvétají v květnu až červenci. Plodem je podlouhlý, plochý, hustě stříbřitě
chlupatý lusk s drobnými, lesklými, hnědými semeny se zřetelnou strofiolou.
Ekologie a rozšíření 1-2 BD 1
Druh náročný na živiny, zvláště na vápník, nejčastěji na sprašových sedimentech, vápnitých píscích, slínech nebo
vápencích. Je to keř výrazně teplomilný a odolný vůči suchu. Pouze lokálně hojný na pastvinách, lesních okrajích,
lesostepních světlinách, apod. Vyskytuje se na Balkánském poloostrově, zasahuje do střední Evropy. V České republice
v současnosti roste pouze na jižní Moravě, kde dosahuje severozápadní hranice areálu. Roste roztroušeně a jenom
místy hojně v nejteplejších částech Jihomoravské pahorkatiny v okolí Znojma, Mikulova, Hustopečí, Kobylí, Hlohovce
a jinde. V minulosti se nacházel i v Polabí, ale tato izolovaná arela zanikla před několika desítkami let.
Či Čilimník
Čilimník nízký
Čilimník rakouský
51Dřeviny České republiky
CČilimník nízký N Čilimník rakouský R
N N R
R
52 Dřeviny České republiky
Čilimník řezenský ­ Chamaecytisus ratisbonensis (Schaeffer) Rothm. C4
Popis bobovité ­ Fabaceae
Keřík až nízký keř 10­30, výjimečně 50 cm vysoký, s plazivým pokrouceným kmínkem. Větve jsou většinou poléhavé a na koncích
vystoupavé. Letorosty hustě přitiskle hedvábitě chlupaté. Listy jsou střídavě postavené, trojčetné, čepel lístků podlouhlá,
eliptická nebo obkopinatá, 1­2 cm dlouhá. Také listy jsou na rubu a okrajích přitiskle hedvábitě chlupaté, na líci lysé. Květy
vyrůstají v paždí listů po stranách loňských prýtů. Keř rozkvétá časně, někdy již v polovině dubna, žluté květy po 2­3 ve svazečcích
bohatě obalují větévky mnohdy ještě před rašením listů. Dlouze trubkovitý kalich je hustě přitiskle chlupatý. Korunní
lístky jsou lysé, žluté, vzpřímená pavéza má na bázi často červenohnědou skvrnu. Plodem je podlouhlý, 2­3 cm dlouhý, hustě
přitiskle chlupatý lusk, na jehož bázi dlouho vytrvává kalich. Lesklá, hnědá, drobná semena mají vyvinutou strofiolu.
Ekologie a rozšíření 1-3 B~ 1
Čilimník řezenský je teplomilný druh odolný k suchu, vyhledávající slunná stanoviště. Roste na mělkých, písčitých až kamenitých
půdách, většinou silikátových hornin, ale najdeme ho i na vápencích a spraších. Typickými biotopy jsou výslunné
travnaté a křovinaté stráně a lada, okraje dubových a borových lesů, do jejichž světlin rovněž proniká. Celkové rozšíření
druhu je pouze ve střední a východní Evropě, středními Čechami prochází severozápadní hranice jeho areálu. V České
republice je častý v teplejších oblastech. Hojně roste v panonské části jižní Moravy, odkud jeho výskyt přesahuje přes severozápadní
Moravu povodím Labe až do středních Čech. Výskyt v Třeboňské pánvi souvisí s rozšířením v Rakousku a nálezy
na Ostravsku a Opavsku souvisí s jeho rozšířením v polské části Poodří. Čilimník řezenský zcela chybí v podhůřích a horských
oblastech, nejvyšší nález pochází z 550 m n.m. z Pálavy, chybí ve značné části jižních, západních a severních Čech.
Význam
Potenciálně vhodný jako okrasný, časně a dekorativně kvetoucí keř, odolný proti suchu a nezávislý na trofnosti podkladu.
Čilimník zelenavý ­ Chamaecytisus virescens (Neilr.) Dostál C3
Popis bobovité ­ Fabaceae
Keř 20­70 cm vysoký, s poléhavými, na konci vystoupavými větvemi. Letorosty vzpřímené, huňaté, chlupy rovnovážně
odstálé, často žlutavé až hnědavé. Listy střídavé, trojčetné, čepel lístků eliptická až podlouhle obvejčitá, 2­3 cm dlouhá,
na líci olysalá, na rubu hustě přitiskle chlupatá, šedozelená, sušením obvykle černající. Jarní květy po 2­3 na brachyblastech
loňských větví, 1,5­2 cm dlouhé, letní (druhé) květy jsou nahloučené ve větším množství ve strboulech na
koncích letorostů, asi 2 cm dlouhé. Korunní lístky žlutě zbarvené, pavéza pravidelná s tmavší skvrnou. Lusky podlouhlé,
zploštělé, hustě odstále chlupaté, semena hnědá, lesklá.
Ekologie a rozšíření 1-3 B 2
Výslunné stráně, travnaté meze, lemy lesů a křovin. Teplomilný a světlomilný druh vysychavých půd. V České republice
se vyskytuje pouze na jižní Moravě, od nížin do vrchovin, s těžištěm v pahorkatinách. Moravou prochází severozápadní
hranice areálu, který není doposud přesně znám.
Poznámka
Pravděpodobně ustálený kříženec se znaky čilimníku rakouského a nízkého (Cytisus austriacus x C.supinus).
Či Čilimník
Čilimník řezenský
53Dřeviny České republiky
CČilimník řezenský Ř Čilimník zelenavý Z
Ř
Z Ř
Z
54 Dřeviny České republiky
Čilimníkovec černající ­ Lembotropis nigricans (L.) Griseb.
Popis bobovité ­ Fabaceae
Keř 30­200 cm vysoký, s kmínkem až 2 cm v průměru, nízko nad zemí se větvícím, s četnými větvemi. Starší větve jsou
hnědé, letorosty zelené. Střídavé listy má trojčetné s chlupatými řapíky. Lístky jsou eliptické nebo obvejčité, 1­3 cm
dlouhé, krátce řapíkaté, na bázi klínovité nebo zaokrouhlené, na vrcholu tupé nebo krátce přišpičatělé, na rubu přitiskle
chlupaté. Lístky sušením černají. Vzpřímená hroznovitá květenství jsou až 25 cm dlouhá, složená z 15­40 (85)
květů a rozkvétají od května do srpna. Květní stopky hustě chlupaté, kalich zvonkovitý, také hustě chlupatý, korunní
lístky žluté. Plodem je podlouhlý, zploštělý lusk, stříbřitě chlupatý s mírně zploštělými, hnědými a lesklými semeny.
Ekologie a rozšíření 1­4 B~ 2
Spíše světlomilný keř. Půdy kamenité až hlinité, sušší i svěží, ale chudé dusíkem, častější na kyselých, ale i bazických horninách.
Osídluje lemy lesů a křovin, lesní světliny, skalnaté svahy i lesní ostrohy, okraje lomů, roste i podél komunikací,
zvláště železnic. Druh jiho- a středoevropský. V ČR má těžiště roztroušeného výskytu v pahorkatinném až podhorském
stupni celého území s výjimkou nesouvislého pruhu v severní části Čech, kde chybí (Labské pískovce, Šluknovská a
Frýdlantská pahorkatina).
Význam
Potenciálně vhodný okrasný keř, který snese suché a chudé půdy. Obsahuje však alkaloidy, které jsou ve větším množství
jedovaté.
Či Čilimníkovec
55Dřeviny České republiky
CČilimníkovec černající
56 Dřeviny České republiky
Devaterka poléhavá ­ Fumana procumbens (Dunal) Gren. et Godr. C2
Popis cistovité ­ Cistaceae
Poléhavý polokeř s rozprostřenými, 10­40 cm dlouhými lodyhami, jen na konci vystoupavými. Listy střídavé, jehlicovité,
1,0­1,6 cm dlouhé, trojhranné, zašpičatělé, v paždí dolních listů často se svazečky menších listů. Květy na větvičce
po 1­4, žluté, korunní lístky široce obvejčité, 0,7­1,0 cm dlouhé. Tobolky téměř kulovité, 0,5­0,7 cm dlouhé, lysé, nící,
s hnědočernými lesklými semeny.
Ekologie a rozšíření 1-2 D 1
Teplomilný a světlomilný druh vázaný na vápence a vápnité horniny. Skály, skalní stepi, vápnité písky. Jižní a střední
Evropa, Malá Asie, Írán. V České republice velmi vzácný druh, v Čechách jen u Mladé Boleslavi, na Moravě na Pavlovských
kopcích a u Moravského Krumlova.
Význam
V České republice druh zákonem chráněný.
Devaterníček skalní ­ Rhodax rupifragus (Kerner) Holub A1
Syn.: Helianthemum rupifragum Kerner
Popis cistovité ­ Cistaceae
Polokeř 8­20 cm vysoký, s přímými, jen na bázi vystoupavými květonosnými lodyhami a četnými krátkými sterilními
lodyhami. Listy jsou vstřícné, podlouhlé až kopinaté, 1,0­2,5 cm dlouhé, 0,2­0,6 cm široké, špičaté, oboustranně
zelené, svrchu přitiskle chlupaté, na rubu s odstávajícími svazečkovitými chlupy. Palisty chybí. Květy jsou sdruženy po
3­15, žluté, 1,2­2,0 cm široké, korunní lístky asi o polovinu delší kališních. Tobolky vejčitě kulovité, chlupaté.
Ekologie a rozšíření 4-6 D 2
Vápnomilný druh vázaný na jurské vápence. Skalní stepi a výslunné skály podhorských až horských poloh. Balkánský
poloostrov, Krym, Kavkaz, Malá Asie. V České republice zřejmě vyhynulý druh, dříve na vrchu Kotouč u Štramberka.
Význam
Devaterníček skalní je v České republice druh zákonem chráněný, dnes však již uváděn jako vyhynulý.
Devaterníček šedý ­ Rhodax canus (L.) Fuss C2
Syn.: Helianthemum canum (L.) Baumg.
Popis cistovité ­ Cistaceae
Polokeř 5­20 cm vysoký, s přímými až vystoupavými květonosnými lodyhami a dlouze rozprostřenými sterilními
lodyhami; letorosty jsou přitiskle chlupaté až plstnaté. Listy vstřícné, úzce eliptické až obvejčitě kopinaté, 1­2 cm dlouhé,
0,2­0,4 cm široké, svrchu roztroušeně
chlupaté, na rubu hustě bělavě až šedavě
plstnaté. Palisty se nevyskytují. Květy po
3­10, žluté, 1,0­1,5 cm široké, korunní
lístky až 2x delší než kališní. Tobolky vejcovitě
kuželovité, 0,5­0,6 cm dlouhé, s četnými
červenohnědými semeny.
Ekologie a rozšíření 1-2 D 1
Teplomilný, suchomilný a vápnomilný druh,
vyskytující se na mělkých půdách. Skalní
stepi, skály a droliny. Jižní a střední Evropa,
Kavkaz, Malá Asie. V České republice jen
v Čechách, velmi vzácně v Českém krasu
a u Roudnice nad Labem.
De Devaterka
Devaterníček šedý
Devaterka poléhavá
Devaterníček skalní
57Dřeviny České republiky
DDevaterka poléhavá P Devaterníček skalní S Devaterníček šedý Š
S
Š
P
SŠ
58 Dřeviny České republiky
Devaterník velkokvětý ­ Helianthemum grandiflorum (Scop.) DC.
Popis cistovité ­ Cistaceae
Polokeř 10­30 (40) cm vysoký, s květonosnými lodyhami přímými až rozprostřenými a nečetnými rozprostřenými sterilními
lodyhami. Listy vstřícné, úzce eliptické, podlouhlé až obkopinaté, 1,5­3,0 cm dlouhé, 0,4­1,0 cm široké, na líci
roztroušeně přitiskle chlupaté, na rubu roztroušeně odstále chlupaté až lysé, oboustranně zelené, s výraznými, čárkovitě
kopinatými palisty; řapík 0,1­0,4 cm dlouhý. Květy po 2­15, vnější kališní lístky čárkovitě kopinaté, 3 vnitřní široce
vejčité, 0,5­1,0 cm dlouhé; korunní lístky široce obvejčité, žluté, 0,8­1,6 cm dlouhé. Tobolky vejcovité až vejcovitě
kulovité, 0,5­0,7 cm dlouhé, s červenohnědými semeny. Na našem území jsou popsány dvě subspecie.
Devaterník velkokvětý pravý ­ subsp. grandiflorum (Scop.) DC. C1
Má vnitřní kališní lístky 0,8­1,0 cm dlouhé, mezi žilkami lysé nebo jen roztroušeně chlupaté a korunní lístky
1,0­1,6 cm dlouhé. Rub listů je lysý nebo jen velmi roztroušeně chlupatý.
Ekologie a rozšíření 7-8 B~ 2
Výslunné skály a sušší louky v subalpínských polohách. Apeniny, Alpy, Jeseníky, Karpaty a pohoří Balkánského poloostrova.
V České republice pouze v centrální části Hrubého Jeseníku.
Význam
V České republice zákonem chráněný druh.
Devaterník velkokvětý tmavý ­ subsp. obscurum (Wahlenb.) Holub
Má vnitřní kališní lístky 0,5­0,7 cm dlouhé, mezi žilkami s hustými hvězdovitými chlupy a korunní lístky 0,8­1,2 cm
dlouhé. Rub listů je roztroušeně až hustě svazečkovitě chlupatý.
Ekologie a rozšíření 1-5 B~ 1
Světlomilný druh dosti odolný k suchu, rostoucí na kyselých i bazických podkladech. Výslunné stráně a křoviny, sušší
louky, pastviny, světlé lesy a lesní okraje. Mírné pásmo Evropy, severně až do středního Švédska. V České republice
roztroušeně, místy až hojně, od nížin do podhorských poloh.
De Devaterník
59Dřeviny České republiky
D
P
Devaterník velkokvětý pravý P Devaterník velkokvětý tmavý T
T
T
T
60 Dřeviny České republiky
Dřín obecný ­ Cornus mas L. C4
Popis dřínovité ­ Cornaceae
Statný keř, někdy stromek s křivými hrbolatými kmínky a hustou korunou. Je to zvolna rostoucí, dlouhověká dřevina.
V jižní Evropě dorůstají dříny až 8 m výšky, mají kmen až 50 cm v průměru a dožívají se prý až 250 let. Dřín má
výbornou výmladkovou schopnost. Vstřícné celokrajné listy jsou krátce řapíkaté, vejčité až eliptické, špičaté, 4­10 cm
dlouhé, na rubu s roztroušenými přitisklými chlupy, zvláště v paždí žilek, jichž jsou 3­4 páry. Listy se na podzim barví do
červena. Dřín kvete nápadně časně před rašením listů. Květní pupeny má kulovité na krátkých brachyblastech. Květy
jsou uspořádány v kulovitých okolících, korunní lístky jsou žlutě zbarvené, kopinaté. Rozkvétá v březnu až dubnu
(někdy už v únoru), plody dozrávají v srpnu a září. Plodem je elipsoidní červeně zbarvená peckovice, 1­3 cm
dlouhá, s válcovitou dvousemennou peckou.
Ekologie a rozšíření 1-3 B~ 1-2
Je to světlomilná dřevina, snášející i střední zástin v porostu. Roste na stanovištích ve vegetační době silně vysychavých.
Dává přednost živným horninám a najdeme jej zejména na vápencích, na půdách s příznivou formou humusu. Je
mrazuvzdorný; netrpí klimatickými výkyvy. Snáší kouřové plyny a vydrží v městském prostředí. Je rozšířen ve střední
a jižní Evropě, v Malé Asii a v Kavkazské oblasti. U nás roste roztroušeně jen v nížinách a pahorkatinách v nejteplejších
oblastech jako součást lesostepních keřových společenstev a jako podrost v teplomilných dřínových doubravách
s dubem pýřitým, a s mnoha dalšími i vzácnějšími dřevinami, jako například mukem nebo břekem.
Význam
Je to pěkná dřevina okrasná květem, plodem a podzimním vybarvením; vysazuje se však málo, někdy jako uliční
stromek, a protože snáší seřezávání, i do živých plotů. Zahradní kultivary u nás nejsou rozšířeny. Poskytuje časnou
včelí pastvu. Chutné plody obsahující vitamín C se zpracovávají na džemy, kompoty, sirupy i likéry a pro ten účel byly
vyšlechtěny velkoplodé sorty (cv. Macrocarpa). Dřevo je roztroušeně pórovité, velmi tvrdé, pevné a jemné; bylo užíváno
v řezbářství a při výrobě nářadí, v pravěku i k výrobě šípů. Dřín je v seznamu zákonem chráněných rostlin ČR.
Dř Dřín
61Dřeviny České republiky
DDřín obecný
62 Dřeviny České republiky
Dřišťál obecný ­ Berberis vulgaris L. C4
Popis dřišťálovité ­ Berberidaceae
Menší až středně velký opadavý, hustý keř do 3 m vysoký, s obloučnatě prohnutými, trnitými větvemi. Zvláště na
výmladcích jsou mohutné, nejčastěji 1­3 dílné trny listového původu. Po sedření kůry se objeví nápadně žluté lýko.
Listy většinou 2­5 cm dlouhé a 1­2,5 cm široké, na okraji nepravidelně osténkatě zubaté. Květy citrónově žluté, sdružené
v nící hrozny. Tyčinky květů jsou dráždivé, při doteku se přiklánějí k čnělce. Keř při květu v dubnu až květnu
nepříjemně páchne. Plody jsou bobule protáhlého tvaru asi 1 cm dlouhé, karmínově červené, lesklé. Semena jsou
mírně zploštělá, kapkovitá, světle hnědá, lesklá.
Ekologie a rozšíření 1-4 BD 2
Je to světlomilná dřevina. Upřednostňuje půdy sypké, písčité až písčitohlinité zejména na substrátech obsahujících
vápník. Jiho- a středoevropská dřevina, na východ se areál rozkládá až na Kavkaz. Dřišťál nalezneme na našem území
roztroušeně, avšak mezernatě v nížinách a pahorkatinách, jednotlivě i v podhorských polohách na suchých výslunných
svazích, okrajích listnatých lesů, lesostepních křovinách, xerotermních doubravách s dubem pýřitým. Zejména je častý
v Českém Krasu, dolním Povltaví, Středočeské tabuli, Džbánu, Znojemsko-brněnské pahorkatině a na Hané.
Význam
V minulosti byl silně ničen všude v obilnářských oblastech, protože je mezihostitelem rzi travní. Často je vysazován
v parcích, zahradách, zvláště červenolistá forma. Dřišťál skýtá dobrou pastvu pro včely, bobulemi s vysokým obsahem
vitamínu C se přibarvovaly marmelády a nápoje, tvrdé a žlutě zbarvené dřevo se využívalo v řezbářství, kůra sloužila
k barvení na žluto. Kůra se používá také v lékařství, v nálevu při poruchách ledvin a při ledvinových kaméncích.
V mírných dávkách působí močopudně, žlučopudně a projímavě, při předávkování díky obsahu alkaloidů však
může způsobit podráždění centrálního nervového systému, ochrnutí dýchacího a vazomotorického centra, omámení,
zvracení a průjem.
Dř Dřišťál
63Dřeviny České republiky
DDřišťál obecný
64 Dřeviny České republiky
Dub balkánský (dub uherský) ­ Quercus frainetto Ten. A3
Popis bukovité ­ Fagaceae
Strom 10­30 (40) m vysoký, s přímými a poměrně štíhlými větvemi. Letorosty kosmatě plstnaté, s hvězdovitými a vtroušenými
tuhými jednoduchými chlupy. Pupeny vejcovité, 0,3­0,9 cm dlouhé, na bázi s opadavými plstnatými palisty.
Čepel listů obvejčitá, 10­20 cm dlouhá, 6­12 cm široká, na bázi srdčitě ouškatá, peřenodílná, s úzkými a hlubokými
zářezy, na líci olysalá, na rubu s hvězdovitými chlupy; řapík 0,2­0,8 cm dlouhý; palisty čárkovité, huňaté, dosti dlouho
vytrvávající. Plody po 2­6 v paždí horních listů, stopka plodenství obvykle krátká. Číška nálevkovitá, asi 1,5 cm široká,
šupiny čárkovitě kopinaté, špičkami mírně odstávají od číšky; žaludy vejcovité, 1,5­3 cm dlouhé.
Ekologie a rozšíření 1-2 BD 2
Teplomilná dřevina snášející mírný zástin a dosti odolná k suchu. Roste převážně na minerálně bohatších půdách. Charakteristickým
biotopem jsou teplomilné doubravy. Druh jihovýchodní Evropy a Malé Asie. V České republice dosud
známý pouze z jediné recentní lokality v Národním parku Podyjí.
Význam
Na našem území patří tento druh dubu k dendrologickým zvláštnostem. Pokud je výskyt v NP Podyjí opravdu přirozený,
jedná se o zjištění nového druhu pro Českou republiku. V parcích poměrně vzácně vysazovaný.
Du Dub
65Dřeviny České republiky
DDub balkánský
66 Dřeviny České republiky
Dub cer ­ Quercus cerris L. C2
Popis bukovité ­ Fagaceae
Strom s mírně zprohýbaným kmenem a nepravidelnou korunou, vzrůstem podobný dubu zimnímu. Dosahuje až 30 m
výšky a průměru kmene až 1 m, dožívá se přes 200 let. Na suchých stanovištích má rozměry mnohem menší. Hrubě
rozpukaná borka je v prasklinách rezavě zbarvená. Kořenová soustava je bohatě rozvinutá a silně prokořeňuje svrchní
vrstvy půdy i dost daleko od kmene. Má dobrou pařezovou výmladnost, také na kmeni se hojně tvoří vlky. Zvěř a
dobytek ožírají cer méně než ostatní naše duby. Ostře a mělce až hluboce laločnaté, podlouhlé, 5­14 cm dlouhé,
střídavé listy jsou kožovité a lesklé, pevnější než u ostatních našich dubů. Na líci jsou drsně chlupaté, na rubu hustě
pýřité hvězdovitými chlupy. V bezlistém stavu jsou nápadné pupeny s čárkovitými palisty, které vytrvávají na větévkách
několik let. Květy drobné, samičí na krátké plstnaté stopce, plody ­ velké žaludy v přisedlé číšce s nápadně odstálými
šídlovitými šupinami dozrávají až v druhém roce. Klíčení u celého rodu Quercus je podzemní (dělohy nevyrůstají nad
půdu jako u většiny rostlin).
Ekologie a rozšíření 1-3 B 2
Cer je dřevina středně světlomilná s mnohem menšími nároky na světlo než ostatní naše duby, vyvíjí se dobře ve
slabém zástinu. Je to dřevina teplomilná, snášející nedostatek vláhy a proschnutí půdního profilu v letním období.
Roste v oblastech s malými srážkami. Je nenáročný na půdu. Snáší dobře i kyselé, mělké, chudé podklady. Na vápencích
ustupuje šipáku a jiným teplomilným dřevinám. Cer je choulostivý na silné mrazy; snadno dochází k prasklinám ve
dřevě a k závalům, které znehodnocují dřevo. Raší o něco později než ostatní naše duby a tak uniká z vlivu působení
pozdních mrazů. Je to dřevina jihoevropská, zasahující do teplých poloh střední a východní Evropy. Těžištěm rozšíření
je Apeninský a Balkánský poloostrov a Malá Asie. Obvykle roste pospolu s teplomilnými trnitými keři rodů Crataegus
a Rosa. Na severu areálu se vyskytuje v pahorkatinách, na jihu stoupá i do nižších horských poloh, podobně jako dub
zimní. Na našem území je cer zastoupen jen na jižní Moravě. Je přimíšen v teplomilných doubravách a lesostepních
křovinách kolem Pavlovských vrchů a odtud k severu až po Brno (Hády). V Čechách je pouze vysazován.
Význam
Hojněji lesnicky pěstován pouze na jižní Moravě. Dřevo má horší kvalitu než u ostatních domácích dubů. Používá se
k výrobě pražců, dlažby a dřevěného uhlí. Vysazuje se v oborách, kde jeho plody slouží jako krmivo pro zvěř.
Du Dub
67Dřeviny České republiky
DDub cer
68 Dřeviny České republiky
Dub jadranský ­ Quercus virgiliana Ten. C1
Popis bukovité ­ Fagaceae
Strom 5­20 m vysoký, s širokou korunou a tmavou, hrubě rozpraskanou borkou. Letorosty silné, plstnaté, s vejcovitými,
0,5­0,8 cm dlouhými pupeny. Čepel listů široce obvejčitá až eliptická, 6­14 cm dlouhá, 4­11 cm široká, peřenoklaná
až peřenodílná, velmi proměnlivého tvaru, na líci tmavě zelená, olysalá, na rubu v mládí šedě plstnatá, později olysávající,
sivě ojíněná; řapík 0,7­2,5 cm dlouhý. Plody po 2­4 na tlustých plstnatých stopkách 1­5 cm dlouhých. Číška
většinou polokulovitá, tlustostěnná, 1,0­1,8 cm v průměru, šedobíle plstnatá, šupiny vejčité, na hřbetě vyklenuté až
hrbatě ztlusté, hustě střechovité; žaludy vejcovité, 2­4 cm dlouhé.
Ekologie a rozšíření 1-2 BD 2
Teplomilná a světlomilná dřevina odolná k suchu, poněkud mezofilnější než dub pýřitý. Roste převážně na bazických až
neutrálních podkladech. Osídluje teplomilné doubravy, lesní okraje, zřídka křoviny a remízky. Areál druhu se rozkládá
převážně v jihovýchodní Evropě. V České republice je dosud znám jen z jižní Moravy, nejhojněji je zastoupen ve Znojemsko-brněnské
a Jihomoravské pahorkatině. Jedná se zároveň o severozápadní okraj areálu.
Význam
Tento druh patří k okruhu ,,méně známých" dubů v ČR a bývá často zaměňován s dubem pýřitým, od kterého se liší
delšími plodními stopkami a olysávajícími listy.
Du Dub
69Dřeviny České republiky
DDub jadranský
70 Dřeviny České republiky
Dub letní ­ Quercus robur L.
Popis bukovité ­ Fagaceae
Strom se silným kmenem dosahující výšek až 40 m, průměru kmene 1,5 m (4 m) a rozložitou korunou, tvořenou
silnými, odstálými, zprohýbanými větvemi. Patří k našim nejmohutnějším dřevinám, dožívá se asi 500 let. Je typický
hrubě rozpukanou borkou. Kořenová soustava je charakteristická silným kůlovým kořenem, nedochází proto k vývratům.
Pařezová výmladnost je vynikající a vytrvává do pozdního věku. Všude na kmeni se tvoří také snadno výmladky,
hlavně za zvýšeného přístupu světla. Přítomnost četných spících pupenů zajišťuje snadnou regeneraci při poškození.
Mladé rostliny zvěř vydatně okusuje, černá zvěř vyrývá semenáčky a požírá žaludy. Letorosty lysé, hnědošedé, s drobnými
lenticelami. Laločnaté, tuhé, lysé, střídavé, 6­15 cm dlouhé listy s krátkým řapíkem a srdčitou bází jsou v koruně
chomáčovitě rozmístěny. Jednodomá dřevina, samčí květy jsou v nících jehnědách, samičí květy v chudokvětých klasech
se po opylení vyvíjejí v plody, nažky. Plodenství jsou dlouze stopkatá. Až 3 cm dlouhé semeno ­ žalud je tvořen
dvěma už vyvinutými dělohami v hnědém osemení a je uložen spodní částí v miskovité, tenkostěnné číšce. Klíčení je
podzemní.
Ekologie a rozšíření 1-4 B~ (2) 4-5
Dub letní je dřevina světlomilná, o něco náročnější na světlo než dub zimní. V požadavcích na vláhu musíme u dubu
letního rozlišovat dva ekotypy. Běžně rozšířený ekotyp, který nalezneme zejména v lužních lesích, má značné nároky
na vláhu, snáší i jarní záplavy. Druhý ekotyp se vyznačuje schopností růst na mělkých, v létě silně vysychavých půdách a
najdeme jej na lesostepních lokalitách. Spodní voda musí být v dosahu kořenů. Je to dřevina náročná na půdu a roste
nejlépe na hlubokých, hlinitých půdách, jaké nacházíme v lužních lesích nebo na spraších. Odolává do jisté míry i solím
v půdě. Ke klimatickým podmínkám je celkem lhostejný, citlivý je k pozdním mrazům. Druh je dosti tolerantní k imisím
a daří se mu obstojně v podmínkách velkých měst. Evropský druh chybějící pouze v jižní polovině Pyrenejského
poloostrova, na Sicílii, v Řecku a Turecku. Na našem území má přirozené rozšíření dubu letního převážně pásovitý
charakter, daný průběhem toků řek ­ Polabí a Poohří, úvaly Hornomoravský, Dolnomoravský a Dyjskosvratecký,
Třeboňská pánev, roste všude v nižších polohách. Netvoří čisté porosty; jeho společníky jsou zejména jasan a jilm.
V malé míře se vyskytuje i v odlišných podmínkách ­ na teplých výslunných stráních na živnějších podkladech
spolu s dalšími lesostepními druhy, mj. i s dubem zimním, šipákem nebo i cerem. Zde má nízký a křivý vzrůst.
Tyto lokality jsou v nejteplejších oblastech, např. v Českém krasu, v Českém středohoří nebo na jižní Moravě. Nejpamětihodnější
pralesová rezervace lužního lesa středoevropského významu s prastarými exempláři dubu letního je na
soutoku řek Dyje a Moravy u Lanžhota. Na řadě lokalit však trpí polocizopasným ochmetem (Loranthus europaeus).
Význam
Lesnicky významná dřevina, kruhovitě pórovité dřevo s tmavým jádrem a výraznými dřeňovými paprsky má mnohostranné
použití při výrobě dýh, jako stavební dříví, v lodním stavitelství, k výrobě pražců, parket, sudů a nábytku, je
trvanlivé i pod vodou. Kůra se používá k výrobě třísla na zpracování kůží. Žaludy měly velký význam jako krmivo pro
vepře. Kůra z mladých kmenů či větví se používala k přípravě odvarů užívaných vnitřně proti žaludečnímu a střevnímu
kataru, či průjmu nebo zevně ke koupelím. V parkovnictví často vysazován jako soliterní dřevina v přírodní formě
i šlechtěných kultivarech. V naší krajině představují staré duby významný prvek.
Poznámka
Z našeho území dosud nepotvrzený je dub sivozelený ­ Quercus pedunculiflora K. Koch, který velmi
připomíná dub letní. Čepel listů je však
na rubu žlutošedě pýřitá, zvláště podél
žilek. Stopky plodenství jsou nápadně
(4­10 cm) dlouhé a šupiny číšek tvoří na
povrchu číšky zhrublé valy s odstávajícími
špičkami šupin. Je to teplomilná dřevina
odolná k suchu rozšířená v jihovýchodní
Evropě, Kavkaze, Malé Asii. Při intenzívnějším
studiu rodu Quercus je možné, že
bude zjištěn i na území ČR.
Du Dub
71Dřeviny České republiky
DDub letní
72 Dřeviny České republiky
Dub mnohoplodý ­ Quercus polycarpa Schur C4
Popis bukovité ­ Fagaceae
Strom 15­25 (30) m vysoký, s řidší a štíhlejší korunou než u dubu zimního. Letorosty lysé, s dosti velkými lenticelami,
pupeny vejcovité, 0,5­1,0 cm dlouhé, lysé nebo řídce pýřité, na bázi s čárkovitě protaženými šupinami. Čepel listů eliptická
až obvejčitá, 6­12 cm dlouhá, 5­7 cm široká, chobotnatá až peřenolaločná, na bázi srdčitě zaokrouhlená, tuhá
až kožovitá, svrchu lysá, na rubu pýřitá, s 2­4ramennými drobnými chlupy, se 7­10 páry postranních žilek, obvykle
bez interkalárních žilek. Plody po 2­6 v úžlabí horních listů, zřídka jednotlivé, stopka plodenství většinou krátká, číška
smáčkle polokulovitá, tlustostěnná, 1,5­2,0 cm široká, hnědá, pýřitá, obvykle po celém povrchu s hrbatě zhrublými,
široce vejčitými šupinami, na hřbetě olysávajícími; žaludy široce vejcovité, 1,5­3,0 cm dlouhé.
Ekologie a rozšíření 1-3 B~ 2
Světlomilná a teplomilná dřevina, odolnější k suchu než dub zimní. Nalezneme ji v teplomilných a kyselých doubravách.
Druh jihovýchodní Evropy, Kavkazu, Malé Asie. V České republice převážně na jižní a jihozápadní Moravě a v teplejších
oblastech Čech, kde však není jeho výskyt dosud dobře prozkoumán.
Du Dub
73Dřeviny České republiky
DDub mnohoplodý
74 Dřeviny České republiky
Dub pýřitý (šipák) ­ Quercus pubescens Willd. C4
Popis bukovité ­ Fagaceae
Strom 6­15 (20) m vysoký, na exponovaných stanovištích jen keř; borka tmavá, hrubě kostkovitě rozpukaná. Letorosty
jsou hustě šedavě až hnědavě plstnaté, stejně i dvouleté větévky. Pupeny vejcovité, 0,3­0,6 cm dlouhé, plstnaté. Čepel
listů je široce obvejčitá až eliptická, 4­10 cm dlouhá, 3­6 cm široká, na bázi zaokrouhlená až široce klínovitá, peřenolaločná
až peřenodílná, velmi proměnlivého tvaru, s 5­8 páry žilek, v mládí oboustranně hustě plstnatá, později na
líci olysalá, na rubu pýřitá až plstnatá. Plodenství kratičce stopkatá, číška tenkostěnná, 0,6­1,3 cm široká, šupiny úzce
kopinaté, na hřbetě ploché nebo jen nepatrně ztlusté; žaludy mají úzce vejcovitý tvar a jsou 0,8­2,5 cm dlouhé.
Ekologie a rozšíření 1-3 BD 2
Šipák je světlomilná a teplomilná dřevina velmi odolná k suchu. Roste převážně na bazických, mělkých a vysychavých
půdách. Celkový areál je v západní, střední a především jižní Evropě, Kavkaze, Malé Asii. V České republice v nejteplejších
oblastech středních a západních Čech a na jižní Moravě.
Význam
Šířícím se zemědělstvím byly již od pravěku postupně likvidovány lesy zvláště v klimaticky příznivějších územích. Pro
silný tlak také na biotopy dubu pýřitého (porosty byly vypalovány a mýceny) patří dnes tento druh k dřevinám zákonem
chráněným.
Du Dub
75Dřeviny České republiky
DDub pýřitý
76 Dřeviny České republiky
Dub zimní ­ Quercus petraea (Matt.) Liebl.
Popis bukovité ­ Fagaceae
Strom středních rozměrů s poněkud zprohýbaným kmenem a protáhlou, nepravidelně utvářenou korunou. V příhodných
podmínkách dosahuje až 30 m výšky a průměru kmene 1 m. Dosahuje stáří několika set let. Kmen bývá zakřivený
s hrubě rozbrázděnou borkou. Kořenová soustava je všestranně rozvinutá, bez výrazného kůlového kořene. Má výbornou
pařezovou výmladnost, obráží také snadno na kmeni. Různá poškození snadno napravuje ze spících pupenů.
Zvěř a dobytek rády ožírají mladé rostliny a výmladky. Letorosty lysé, tmavě olivově zelené, s drobnými, řídkými lenticelami.
Zřetelně řapíkaté listy jsou střídavě postavené, laločnaté a s klínovitou bází, na líci lysé, slabě lesklé, na rubu
světlejší, pýřité 2­3ramennými chlupy. Čepel listu bývá široce obvejčitá, až 16 cm dlouhá. Samčí květy jsou v převislých
jehnědách, samičí květy téměř přisedlé a drobné. Plody jsou žaludy s hustě pýřitou, tenkostěnnou číškou s plochými
neztlustlými šupinami. Klíčení je podzemní.
Ekologie a rozšíření 1-4 B~ 3
Dub zimní je dřevina světlomilná, s nároky o něco nižšími než dub letní. Má listy rozmístěné nejen po obvodu, ale
i uvnitř koruny. Většinou dub zimní roste v podmínkách značného nedostatku vláhy a vydrží na podkladech v létě
silně vysychavých, až po výrazně suchá stanoviště lesostepní na spraších nebo na skalnatých podkladech. Nesnáší
stoupnutí hladiny spodní vody na půdní povrch a nevyskytuje se proto na zaplavovaných územích. Nároky na půdu
jsou skrovné. Roste i na chudých kyselých a mělkých půdách krystalinika nebo štěrkových teras, ale vyskytuje se i na
andesitech nebo na vápencích. Snáší skalnaté podklady. Vzrůst závisí spíše na množství přístupné vody než na živnosti
půdy. Dub ohrožují zejména silné mrazy, které způsobují trhliny v dřevním válci a poškození jádra. Místy bývají koruny
silně poškozovány masovým rozšířením ochmetu (Loranthus europaeus). Je to dřevina odolná ke kouřovým plynům
a vydrží v městském prostředí. Druh západní, střední a jihovýchodní Evropy, na sever dosahuje jižní Skandinávie. Na
našem území je dub zimní doma ve všech teplejších pahorkatinách a jeho horní hranice se prolíná se spodní hranicí
buku. Smíšené porosty jsou v Čechách hlavně na Berounce, v dolním Povltaví, Polabí a Poohří, v teplejší části Českého
středohoří, ve spodních partiích Krušnohoří aj. Výjimečně přichází druh do kontaktu s jedlí (Brdy). Dub zimní je hlavní
dřevinou pahorkatin jižní Moravy (Pavlovské kopce, Ždánický les, Litenčické vrchy), zasahuje hluboko do Českomoravské
a Drahanské vysočiny. V nižší části Oderských a Vsetínských vrchů i Beskyd je rovněž zastoupen. Oproti přirozenému
stavu je dnešní rozloha porostů radikálně snížena lidskou činností. Zůstaly zejména na příkrých svazích a na
velmi špatných půdách.
Význam
Tvrdé, pevné a velmi trvanlivé dřevo dubu zimního se dnes většinou neodlišuje při zpracování od dřeva dubu letního
a má tedy stejně mnohostranné použití (stavební dříví, dýhy, pražce, nábytek, sudy atd.). Podobně i kůra má vysoký
obsah tříslovin a používá se ve farmaceutickém průmyslu, dříve i k vydělávaní kůží a v barvířství.
Du Dub
77Dřeviny České republiky
DDub zimní
78 Dřeviny České republiky
Dub žlutavý ­ Quercus dalechampii Ten. C4
Popis bukovité ­ Fagaceae
Strom 10­25 (30) m vysoký, na exponovaných místech jen do 5 m vysoký, s rozkladitou nepravidelnou korunou. Letorosty
lysé, červenohnědé, s četnými lenticelami, pupeny kuželovitě vejcovité, 0,5­1,0 cm dlouhé. Čepel listů eliptická
až vejčitě kopinatá, obvykle nejširší v dolní polovině, 6­13 cm dlouhá, 4­7 cm široká, většinou peřenodílná, s laloky
zašpičatělými, protáhlými, kožovitá, svrchu lysá a lesklá, na rubu pýřitá drobnými hvězdovitými chlupy, s 5­7 páry
nepravidelných žilek, s interkalárními žilkami a obvykle zprohýbanou střední žilkou; řapík 1,5­3,0 cm dlouhý, žlutý.
Plody po 1­3, stopka plodenství většinou krátká, číška smáčkle polokulovitá až nálevkovitá, žlutohnědá, 1,0­2,2 cm
široká, šupiny vejčitě kopinaté, sivě pýřité, alespoň na bázi číšky hrbatě ztlustlé; žaludy elipsoidní až vejcovité, 1­3 cm
dlouhé.
Ekologie a rozšíření 1-3 B~ 2
Světlomilná a teplomilná dřevina, odolná k suchu. Roste na bazických i kyselých podkladech. Jejím biotopem jsou
teplomilné a kyselé doubravy. Druh jihovýchodní Evropy, Kavkazu, Malé Asie. V České republice nejhojněji na jižní
Moravě, v Čechách v Českém středohoří a Českém krasu.
Poznámka
Dub žlutavý s dubem mnohoplodým patří k doposud málo probádaným druhům na našem území co se týče ekologie,
rozšíření i morfologické variability. V rámci agregátu dubu zimního bylo zjištěno i vzájemné křížení. Častější jsou na
Slovensku.
Du Dub
79Dřeviny České republiky
DDub žlutavý
80 Dřeviny České republiky
Habr obecný ­ Carpinus betulus L.
Popis habrovité ­ Carpinaceae
Strom středních rozměrů se štíhlou korunou a nápadně hladkou, šedě mramorovanou borkou na svalcovitém kmeni.
Dosahuje až 25 m výšky a průměru kmene až 1 m. Často však habr bývá mnohem menšího vzrůstu a na exponovaných
stanovištích nebo obhospodařován jako pařezina má keřovitý vzhled. Dožívá se asi 150 let, jen výjimečně i 300­400 let.
Kmen nebývá průběžný, větve odstávají v ostrém úhlu. V porostu bývá koruna nápadně metlovitá. Druhotné větvení je
ploché, skoro dvouřadé. Kořenový systém je v hlubší půdě srdčitý nebo panohovitý; silné kořeny postupují nejdříve při
povrchu a pak se obracejí dolů do půdy. Kořenové náběhy jsou nápadně vyvinuty. Na mělkých půdách je zakořenění
ploché a občas dochází k vývratům. Výmladková schopnost je velmi vydatná; habr je v tomto ohledu na předním
místě mezi dřevinami. Zprohýbané šedohnědé letorosty nesou hnědé pupeny, kuželovité, zašpičatělé, k větvičce přitisklé,
s brvitými šupinami. Střídavě postavené listy jsou podlouhle vejčité, 5­10 cm dlouhé, dvojitě pilovité, špičaté,
na bázi zaokrouhlené až mělce srdčité, na podzim žloutnoucí. Květy jsou odděleného pohlaví, samčí jehnědy řídké,
až 6 cm dlouhé, samičí jehnědy až 15 cm dlouhé, jedná se o dřevinu jednodomou. Plodem je zploštělý, srdčitý oříšek
s trojlaločným podpůrným listenem. Na volném prostranství plodí habr brzo, někdy dříve než ve 20 letech a přináší
každoročně velké množství semen.
Ekologie a rozšíření 1-4 B 3
Je to dřevina snášející zástin. Vydrží růst v druhém patru doubrav. Habrové porosty jsou těsně zapojené a intenzívně
zastiňují půdu. Pokud jde o potřebu vláhy, jsou zde rozdíly. Většinou dává habr přednost vlhčím stanovištím, jako jsou
dna údolí, okraje luhů a stinné svahy; nicméně nechybí ani na suchých, slunných a v létě vysychavých podkladech.
V lužních lesích jde až na okraj zaplavovaných částí. Pravidelné záplavy však nesnáší. Má střední nároky na půdu a
roste na rozmanitých horninách. Vyhýbá se chudým a kyselým podkladům; nesnese rašelinu. Nejvíce mu vyhovují
hlubší, kypřejší a vlhčí půdy. Vydrží i na kamenitých půdách s mělkou zeminou, pokud jde o živný podklad, např.
vápenec. S javory a jinými náročnějšími listnáči roste na sutích, pokud mají dostatek dusíkatých látek. Je odolný proti
klimatickým výkyvům. Netrpí mrazy ani suchem. Není poškozován ani pozdními mrazy a vydrží v mrazových kotlinách.
Habr je evropská dřevina s centrem rozšíření v západní, střední a jihovýchodní Evropě. Na našem území je habr součástí
smíšených listnatých porostů v nížinách a ve všech pahorkatinách. Zůstává obyčejně pod pásmem buku a sestupuje
spíš do nižších poloh. Výškové rozpětí se pohybuje od 200 do 700 m.
Význam
Habr je podřadnou dřevinou v našich lesích a je často považován za nežádoucí příměs. Při pěstování doubrav je však
využíván k vytvoření druhé etáže, zastiňující kmeny dubů a zamezující tak tvorbě jánských prýtů a košatých korun.
Roztroušeně pórovité, bezjaderné dřevo je sice pevné a tvrdé, ale málo trvanlivé. Používá se převážně jako palivo,
protože je velmi výhřevné. V zahradnictví je známa celá řada okrasných kultivarů. V zahradách a v parcích se často
najdou stříhané habrové ploty.
Ha Habr
81Dřeviny České republiky
HHabr obecný
82 Dřeviny České republiky
Hloh jednosemenný ­ Crataegus monogyna Jacq.
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Rozkladitý keř až stromek dorůstající 12 m výšky. Borka podélně plátovitě rozpukaná, šedá. Letorosty červenohnědé,
trnité, pupeny široce vejcovité, 3­4 mm dlouhé, červenavé. Listy střídavé, peřenoklané až peřenodílné, 2­6 cm dlouhé,
pevné, na líci tmavozelené, na rubu sivozelené, laloky téměř celokrajné, jen na vrcholu s několika hrubými zuby. Palisty
celokrajné, vytrvávající. Květy po 8­18 v chocholících, bílé, s jedinou čnělkou. Malvice kulovité, široce vejcovité až
elipsoidní, 0,6­1 cm dlouhé, tmavě červené až hnědočervené, s jediným semenem.
Ekologie a rozšíření 1-4 BD 2
Biotopem hlohu jsou světlé listnaté lesy, lesní okraje a světliny, křovinaté stráně, pastviny a meze, náspy komunikací,
opuštěné zemědělské pozemky. Světlomilná a teplomilná dřevina odolná k suchu. Roste většinou na neutrálních
až bazických půdách. Dosti hojně v dubových smíšených lesích v nížinách a pahorkatinách České republiky, hlavně
v Českém středohoří, Českém krasu, Východním Polabí a na jižní Moravě, ve vyšších polohách jen roztroušeně až
ojediněle.
Význam
Upotřebení hlohu jednosemenného je obdobné (především léčivé účinky), jako u hlohu obecného.
Poznámka
Taxonomie rodu hloh je velmi složitá. Hlavními diakritickými znaky jsou palisty, kališní ušty na plodech, počet semen
v malvicích a pilování laloků čepele listů. V rámci rodu dochází též k častému vzniku kříženců.
Hl Hloh
83Dřeviny České republiky
HHloh jednosemenný
84 Dřeviny České republiky
Hloh kališný ­ Crataegus x calycina Peterm.
Syn.: Crataegus monogyna subsp. calycina (Peterm.) Nyman
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Trnitý keř 2­5 m vysoký, někdy téměř bez trnů. Letorosty zelené, později červenohnědé s trny 0,5­1,5 cm dlouhými a
s kolcovitými větévkami. Listy kosočtverečně vejčité až široce eliptické , peřenoklané, 2­5 cm dlouhé, 2­4 cm široké,
se 3­5 ostře pilovitými laloky. Palisty ostře až 2x pilovité, žláznaté. Květy s 1­2 čnělkami. Malvice elipsoidní až válcovité,
oblé, na bázi bez hrbolků, 0,9­1,2 cm dlouhé, červené, někdy matně nachové, kališní cípy kopinaté, asi 0,3 cm dlouhé,
polovzpřímené až vzpřímené. V malvici 1­2 semena.
Ekologie a rozšíření 2­5 BD 2
Převážně na neutrálních až bazických podkladech. Typická stanoviště jsou křovinaté stráně, lesní okraje, meze, remízky,
pastviny, sutě. Druh rostoucí ve střední Evropě, přesnější výskyt není zatím známý. V České republice většinou jen
roztroušeně, častěji v podhůří Krušných hor, v Předšumaví, podhůří Orlických hor a Českém středohoří, nejčastěji od
vrchovin do podhůří.
Poznámka
Kříženec nejistého původu. Pravděpodobně Crataegus laevigata x C. lindmanii nebo C. x macrocarpa.
Hloh přímokališný ­ Crataegus lindmanii Hrab.-Uhr. C1
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Trnitý, hustě větvený keř 2­4 m vysoký. Letorosty kaštanově hnědé, lesklé, s trny 0,5­1,5 cm dlouhými; někdy s kolcovitými
větévkami. Listy okrouhle vejčité až kosočtverečné, 2­5 cm dlouhé, 2­5 cm široké, peřenoklané až peřenodílné,
s 5­7 ostře pilovitými laloky, oboustranně zelené; boční žilky bazálních laloků obloukem nazpět vyhnuté. Palisty ostře
pilovité, žláznaté. Květy s 1 čnělkou. Plody štíhle válcovité, někdy slabě hranaté, 0,9­1,4 cm dlouhé, korálově červené,
lesklé; kališní cípy úzce kopinaté, 0,3­0,5 cm dlouhé, vzpřímené, na vrcholu sblížené až přitisklé. V malvici 1 semeno.
Ekologie a rozšíření 3-5 B~ 2
Světlomilný druh rostoucí na silikátových i bazických podkladech. Obvykle roste ve světlých lesích, lesních okrajích,
křovinatých stráních, skalách, sutích. Poměrně vzácný druh střední a východní Evropy. V České republice velmi roztroušeně
v západní polovině Čech, z Moravy není tento druh zatím známý. Bývá často zaměňován s jinými druhy.
Hl Hloh
Hloh přímokališný
85Dřeviny České republiky
H
P
Hloh kališný K Hloh přímokališný P
K
P
K
86 Dřeviny České republiky
Hloh obecný ­ Crataegus laevigata (Poiret) DC.
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Statný keř až nízký strom vysoký do 10 m. Borka na starších kmíncích deskovitě rozpukaná, šedavá. Letorosty lysé,
hnědočervené, lesklé, s četnými trny, pupeny vejcovitě kulovité, malé. Listy střídavé, obvejčité, 1­5 cm dlouhé, jen
v horní polovině mělce 3­5 laločné, na bázi klínovitě zúžené, boční žilky obloukem vystoupavé. Palisty nestejnoměrně
pilovité, žláznatě zubaté. Květy v chocholících po 5­12 na konci postranních větévek, bílé, většinou se 2 (3) čnělkami.
Malvice kulovité až elipsoidní, 0,6­1,2 cm dlouhé, tmavě červené, se 2­3 semeny.
Ekologie a rozšíření 1-5 B~ 3
Nejčastější biotopy hlohu jsou mezofilní lesy, světliny a lesní okraje, lužní lesy, pobřežní křoviny, meze. Většinou roste
na svěžích, živinami bohatších půdách, na silikátových i bazických horninách. Druh je rozšířen přibližně v západní a
střední Evropě. V ČR dosti hojný od nížin do podhorských poloh na celém území, v horských polohách jen ojediněle.
Význam
Hloh je velmi hledaná a významná droga ve farmacii. Sbírá se list a květ (před rozvitím) i plody. Obsahové látky, kyseliny
triterpenové jsou dobrým srdečním tonikem, puriny regulují krevní oběh. Drogy se užívá při srdečních potížích
nervového původu, bušení srdce, těžkém dechu, bolestech u srdce, nespavosti, zvýšeném krevním tlaku. Dřevo je
roztroušeně pórovité, bez jádra, velmi tvrdé. Ze dřeva hlohu se získával popel vhodný k činění kůží, v dobách nouze
i k solení.
Hloh prostřední ­ Crataegus x media Bechst.
Kříženec: Crataegus laevigata x C. monogyna
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Keř 2­5 m vysoký, někdy strom do 8 m výšky, vzhledem připomínající hloh obecný. Letorosty skořicově hnědé, s trny
1­2 cm dlouhými, na větvích často s kolci. Listy vejčitě eliptické až kosníkovitě obvejčité, 2­5 cm dlouhé, 2­4 cm široké,
peřenolaločné až peřenodílné, se 3­5 pilovitými laloky; žilky směřující do bazálních laloků přímé. Palisty nepravidelně
pilovitě zubaté, zuby zčásti žláznaté. Květy s 1­2 čnělkami. Malvice kulovité až elipsoidní, 0,8­1,0 cm dlouhé, červené
až hnědočervené, s 1­2 semeny, kališní cípy trojúhelníkovité, asi 0,2 cm dlouhé, nazpět sehnuté až slabě odstávající.
Ekologie a rozšíření 1-4 B~ 3
Křovinaté stráně, meze, remízky, okraje cest. Druh roste v mírném pásmu Evropy a severní části jižní Evropy. V České
republice dosti roztroušeně, většinou v místech společného výskytu rodičovských druhů. Často je pěstován a druhotně
zplaňuje.
Význam
Četné, i plnokvěté kultivary řazené ke hlohu obecnému patří spíše k hlohu prostřednímu (C. x media).
Hl Hloh
Hloh obecný
87Dřeviny České republiky
HHloh obecný O Hloh prostřední P
O
P
O
O
88 Dřeviny České republiky
Hloh podhorský ­ Crataegus praemonticola Holub
Syn.: Crataegus curvisepala Lindm. p. p.
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Téměř beztrnný keř 2­5 m vysoký, někdy strom do 8 m výšky. Letorosty v mládí slabě chlupaté, hnědozelené, později
kaštanově hnědé, lysé, s řídkými, 0,5­1,5 cm dlouhými trny; kolcovité větévky chybějí. Listy kosočtverečně eliptické
až téměř okrouhlé, 3­6 cm dlouhé, 2­5 cm široké, peřenoklané až peřenodílné, s 5­7 hustě pilovitými laloky, oboustranně
zelené; žilky bazálních laloků nazpět obloukem směřující. Palisty hrubě hřebenitě zubaté, zuby žláznaté. Květy
s 1 čnělkou. Malvice okrouhle vejcovité až krátce válcovité, 0,9­1,4 cm dlouhé, světle až tmavě červené, před zralostí
často zelenavě skvrnité, za sucha s bělavým nádechem; kališní ušty kopinaté, 0,2­0,4 cm dlouhé, nazpět odstávající a
přitisklé k plodu. V malvici 1 semeno.
Ekologie a rozšíření 2-5 B~ 3
Typická stanoviště jsou světlé lesy, lesní okraje, křovinaté svahy, remízky a meze. Druh střední Evropy a severní části
jižní Evropy, východní Evropy, Kavkazu, Malé Asie. V celém areálu je ovšem jen velmi roztroušený. V České republice je
roztroušený po celém území, hlavně od vrchovin do podhůří, v nížinách a pahorkatinách ojediněle, hojněji jen v Českém
středohoří.
Hloh tuholistý ­ Crataegus x fallacina Klokov
Kříženec: Crataegus monogyna x C. praemonticola
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Řídce trnitý keř 2­5 m vysoký, někdy strom do 7 m výšky, s trny 0,5­2,0 cm dlouhými a četnými kolci. Listy nejčastěji
kosočtverečné, 2­6 cm dlouhé, 2­5 cm široké, na bázi klínovité, peřenoklané až peřenodílné, se 3­5 špičatými laloky,
jen na vrcholu pilovitými, kožovité, na líci leskle tmavozelené, na rubu nasivělé; žilky směřující do bazálního páru laloků
se zřetelně vytáčejí nazpět. Palisty jen s několika žláznatými zuby. Květy s 1 čnělkou. Malvice elipsoidní, 0,8­1,3 cm
dlouhé, tmavě nachově červené; kališní cípy kopinaté, 0,2­0,3 cm dlouhé, nazpět sehnuté. V malvici 1 semeno.
Ekologie a rozšíření 1-4 B~ 2-3
Světlomilný a teplomilný druh, zpravidla na neutrálních až bazických podkladech. Typickými stanovišti jsou křovinaté
stráně, meze, pastviny, lesní okraje, výslunné skalnaté a kamenité svahy. Mírné pásmo Evropy, na sever do Dánska a
severní část jižní Evropy. V České republice převážně v nížinách a pahorkatinách, hojněji zvláště v Českém středohoří,
Českém krasu, na Moravě hojně na jižní Moravě a dosti často i ve vrchovinách, např. Moravském krasu, Drahanské
vrchovině a v podhůří Jeseníků.
Hl Hloh
Hloh podhorský
89Dřeviny České republiky
HHloh podhorský P Hloh tuholistý T
P T
T
90 Dřeviny České republiky
Hloh velkoplodý ­ Crataegus x macrocarpa Hegetschw.
Kříženec: Crataegus laevigata x C.praemonticola
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Trnitý rozkladitý keř 2­5 m vysoký. Letorosty zelenohnědé, později skořicově hnědé, s nečetnými, 0,5­1,5 cm dlouhými
trny, zpravidla bez kolcovitých větví. Listy vejčité až okrouhle kosočtverečné, 2­6 cm dlouhé, 2­5 cm široké, peřenoklané
až peřenodílné, se 3­5 hrubě pilovitými laloky, na bázi zaokrouhlené až klínovité; žilky bazálních laloků většinou
téměř přímé. Palisty pilovité až hrubě zubaté, zuby zčásti žláznaté. Květy s 1­2 (4) čnělkami, mnohdy zčásti srostlými.
Malvice kulovité až elipsoidní, 1,0­1,6 cm dlouhé, často tupě hranaté, někdy na bázi hrbolkaté, kališní cípy kopinaté,
0,2­0,4 cm dlouhé, nazpět sehnuté, rozestálé až polovzpřímené. V malvici 1­2, málokdy až 4 semena, někdy nevyvi-
nutá.
Ekologie a rozšíření 1-5 B~ 3
Tento hloh roste na silikátových i bazických podkladech, častěji na hlubších a svěžích půdách. Typická stanoviště jsou
křovinaté stráně, lesní okraje, pobřežní křoviny, pastviny, meze a remízky. Celkové rozšíření je převážně ve střední
Evropě, přesnější výskyt není zatím známý. V České republice je zastoupen na většině území dosti hojně od nížin do
podhorských poloh.
Hl Hloh
91Dřeviny České republiky
HHloh velkoplodý
92 Dřeviny České republiky
Hrušeň planá (polnička) ­ Pyrus pyraster L. C4
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Strom, výjimečně přes 20 m vysoký, s rovným kmenem o průměru do 1 m a dosti štíhlou korunou. Na suchých stanovištích
má někdy téměř keřovitý vzrůst. Dožívá se kolem 200 let. Růst je velmi povlovný. Staré hrušně mívají hrubou
kostečkovitě rozbrázděnou borku. Střídavé listy má jednoduché, dlouze řapíkaté, čepel je okrouhlá až široce eliptičná,
3­5 cm dlouhá, obvykle svrchu lesklá. Letorosty jsou hnědé, lesklé, většinou lysé, často s vyvinutými kolci, pupeny
kuželovité, lysé. Květenství je chudokvětý chocholík, jednotlivé květy 2­3 cm velké, bíle zbarvené s červenými prašníky.
Malvice kulovité až čihovité (hruškovité), do 3 cm velké, s 1­4 cm dlouhou stopkou, trpké. Semena v jádřinci,
asi 5­8 mm dlouhá.
Ekologie a rozšíření 1-3 B~ 2(4)
Je to světlomilný druh, snášející sucho, rostoucí na živnějších podkladech. Nejčastěji obsazuje pláště lužních lesů, vyskytuje
se na lesostepích, výslunných křovinatých stráních (jihovýchodní ­ jihozápadní expozice) nebo v teplomilných
doubravách. Velmi často jsou to jen zplanělé exempláře. Není zdaleka tak odolná vůči zimě jako jabloň. Areál sahá
ze západní a jižní Evropy přes Malou Asii až po Kavkaz. Na našem území je hrušeň planá zastoupena roztroušeně
v termofytiku, zejména v Českém krasu a na jižní Moravě, v nížinách a teplejších pahorkatinách.
Význam
V době květu je to dekorativní dřevina. Poskytuje potravu ptákům a zvěři. Roztroušeně pórovité dřevo je tmavě zbarvené,
pevné, trvanlivé, jen nepatrně se bortící, s oblibou používané v řezbářství ­ na dřevořezy, držadla, hoblíky apod.
Vyráběl se z něho kvalitní nábytek, pravítka a příložníky. Planá hrušeň je nezbytná roubovací podnož ovocných odrůd.
Tyto sorty (i zplanělé) řadíme k druhu P.communis L. (P.communis L. var. sativa) ­ hrušeň obecná.
Poznámka C2
Pravděpodobně hybridogenní druh z jihovýchodní Evropy a Malé Asie Pyrus x nivalis Jacq. (hrušeň sněhobílá), se
dříve pěstoval na jižní Moravě, kam se dostal nejspíše s invazí Turků do Evropy. Introgresí ovlivnil původní populace
P.pyraster, výsledkem je varieta s ochlupeným listem P.pyraster var. tomentosa (Koch) Dostálek.
Hr Hrušeň
93Dřeviny České republiky
HHrušeň planá
var. tomentosa
94 Dřeviny České republiky
Jabloň lesní ­ Malus sylvestris Mill. C2
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Stromek s krátkým, obyčejně šikmým kmenem, silnými rozkladitými větvemi a košatou korunou. Málokdy dosahuje
výšky kolem 10 m a průměru kmene 50 cm, dožívá se přes 100 let. Letorosty šedohnědé až černofialové, lysé,
pouze na konci chlupaté. Pupeny kuželovité až vejčitě kuželovité, okraje šupin bíle chlupaté. Mladé rostliny mívají
někdy kolce. Nezřetelně pilovité listy jsou střídavě postavené, široce eliptické až široce vejčité, obvykle lysé. Čepel je
2,5­6,5 cm dlouhá. Květy bílé až růžové se žlutými prašníky v chudých chocholících. Plody kulovité malvice, asi 3 cm
velké, kyselé, lysé.
Ekologie a rozšíření 1-4 B~ 3 (4)
Je to světlomilná dřevina, snášející slabé zastínění. Má střední nároky na vláhu a vyrovná se i se suššími podklady. Roste
na různých horninách, obyčejně na živnějších půdách s dostatkem humusu, snáší i mírně kyselé půdy. Je klimaticky
nenáročná, odolná mrazu. Snáší kouřové plyny a roste dobře v městském prostředí. Vyskytuje se skoro po celé Evropě,
odkud zasahuje do Malé Asie a do západní Sibiře. U nás roste roztroušeně po celém území jako součást křovinatých
porostů od nižších poloh až do podhorských oblastí. Nejčastěji na okrajích lužních lesů, v doubravách, na sutích a křovinatých
stráních. Ovšem většinou známe jen zplanělé jabloně při okrajích lesů, na mezích, u cest apod.
Význam
Také ,,divoká" jabloň je v květu velmi dekorativní; skýtá dobrou včelí pastvu a potravu ptákům a zvěři. Některé ovocné
odrůdy se osvědčily jako otužilé stromy do silničních alejí. Roztroušeně pórovité dřevo jabloně nacházelo speciální
uplatnění ve stolařství a řezbářství pro tvrdost, pevnost a zbarvení. Planá jabloň je používaná jako roubovací podnož.
Pěstované sorty a zplanělé exempláře (semenáče) jabloní přiřazujeme ke druhu Malus domestica Borkh. ­ jabloň
domácí.
Ja Jabloň
95Dřeviny České republiky
JJabloň lesní
96 Dřeviny České republiky
Jalovec obecný ­ Juniperus communis subsp. communis L. C3
Popis cypřišovité ­ Cupressaceae
Keř až stromek značně proměnlivého tvaru. Obvykle je vícekmenný a keřovitý, výjimečně má jeden přímý kmen
a dorůstá výšky přes 10 m. Dožívá se až několika set let věku; obvykle však uhyne dříve následkem zastínění vzrůstnějšími
dřevinami. Větvení má nepravidelné s letorosty tenkými, vzpřímenými nebo i rozkladitými. Kořen je zpočátku
kůlový, brzy se však těsně pod povrchem vytváří uzlovitá ztluštěnina bohatá pryskyřicí, ze které vybíhají daleko sahající
povrchové kořeny. Dobře kořenuje z řízků. Špatně snáší přesazování. Špičaté jehlice 1­2 cm dlouhé vyrůstají v trojčetných
přeslenech a mají bílé voskové proužky (řady průduchů) na svrchní straně. Je to dvoudomá dřevina. Modročerné,
ojíněné dužnaté šištice dozrávají ve 2. nebo 3. roce.
Ekologie a rozšíření 1-7 B~ 2 (6)
Jalovec je dřevina velmi světlomilná; vydrží jen docela slabý zástin řídkého porostu. Požadavky na vláhu nelze přesně
vyjádřit; snese zcela vysychavé a mělké půdy a na druhé straně roste dobře v nadbytku vláhy na rašeliništích. Je skoro
lhostejný ke složení půdy a geologickému podloží; roste na chudých píscích i na vápencích. Zdá se, že se mu daří
dobře, je-li vyvinuta vrstva surového humusu. Je lhostejný k extrémním projevům klimatu; nevadí mu ani kruté zimy
a horká léta. Euroasijský druh. Na našem území je jalovec obecný rozšířen nepravidelně a mezernatě od nížin až
do hor. Přirozená stanoviště jsou jen tam, kde konkurence ostatních dřevin je oslabena; jsou to skály, slunné svahy
s mělkou půdou, dále chudé písky a rašeliny, nebo konečně polohy v dosahu hranice lesa. Mnohem nápadnější jsou
druhotné lokality na pastvinách, kde došlo k rozšíření jalovce na velkých plochách a druh tak dává ráz celým krajinám.
Přirozené rozšíření jalovce obecného je dalekosáhle pozměněno lidskou činností. V lesních oblastech nikdy netvořil
porosty a kromě výše uvedených míst se vyskytoval v řídkých březinách a borech.
Význam
Dřevo jalovce slouží k nakuřování masa při uzení. Dříve se cenilo v řezbářství a jako vhodné na násady k lopatám
pro velkou houževnatost a pevnost, i když je dřevo měkké. Jalovčinky jsou oblíbeným kořením v pikantních směsích;
zejména upravují chuť masa z divočiny, v různých krajích jsou využívány k výrobě vína, sirupu a octa. Používají se také
k přípravě likérů (borovička, gin). Zanedbatelné není ani farmaceutické užití dřeva a plodů při urologických onemocněních,
dříve se z něj připravovaly koupele a obklady při revmatismu a kožních chorobách. V zahradnictví je jalovec
obecný dávno sázená, velmi oblíbená dřevina v mnoha kultivarech. Mnohé jsou v městském prostředí odolnější, než
planý druh.
Ja Jalovec
97Dřeviny České republiky
JJalovec obecný
98 Dřeviny České republiky
Jalovec obecný nízký ­ Juniperus communis subsp. alpina (Neilr.) Čelak. C1
Syn.: J. nana Willd., J. sibirica Loddiges
Popis cypřišovité ­ Cupressaceae
Je to dřevina keřovitého vzrůstu (do 1 m výšky), tvořící husté skupiny až porosty s vystoupavými prýty. Kořenující větve
se stále zmlazují a staré části odumírají. Větvení je husté, nepravidelné, s tenkými výhonky. Jehlice asi poloviční délky
než u subsp. communis, krátce zašpičatělé, přitisklé k větévkám. Dvoudomá dřevina, dužnaté plodní šištice jsou při
dozrání 2­3 rokem modře zbarvené a ojíněné.
Ekologie a rozšíření 8-9 AB 2 (6)
Je to dřevina světlomilná, nesnášející jakýkoliv zástin. Je přizpůsobivá velmi rozmanitému množství vláhy a snáší vysychavá
i silně podmáčená stanoviště. Roste na podkladech velmi různého složení, od vápenců po kyselé horniny; snese
i čistá rašeliniště vrchovišť. Je lhostejná ke klimatickým extrémům. Je to druh cirkumpolární, zastoupený v chladných
oblastech Eurasie i Severní Ameriky. V Evropě je tento jalovec rozšířen do oblasti tajgy a tundry na severu, a dále nad
horní hranicí lesa v jižněji položených pohořích. U nás je to druh keřovitých formací nad horní hranicí lesa, spolu s klečí,
výjimečně vrchovišť. V Čechách roste v Krkonoších a Jizerských horách, na Moravě v Jeseníkách.
Význam
Pro rozšiřování pastevních ploch v horách byly porosty jalovce nízkého často ničeny vypalováním. Jalovec obecný nízký
je v ČR druh zákonem chráněný. V kultuře je to málo známá dřevina. Spíše se pěstují různé kultivary.
Ja Jalovec
99Dřeviny České republiky
JJalovec obecný nízký
100 Dřeviny České republiky
Janovec metlatý ­ Sarothamnus scoparius (L.) Koch
Popis bobovité ­ Fabaceae
Hojně větvený keř 0,5­3 m vysoký. Větve jsou prutovité, podélně žebernaté s pěti žebry, sytě zelené, chudě olistěné,
často bezlisté. Hlavní kořen silný a velmi dlouhý, postranní kořeny rovnovážně rozestálé, teprve později rostoucí kolmo
dolů. Na kořenech jsou velké bakteriální hlízky. Listy v horní části větví jednoduché, přisedlé, eliptické až úzce eliptické,
na vrcholu přišpičatělé, po obou stranách přitiskle chlupaté, v dolní části větví trojčetné, řapíkaté, lístky obvejčité,
zašpičatělé, na líci řídce a na rubu hustě odstále chlupaté, záhy opadavé. Janovec kvete v květnu až červnu. Květy
jsou po dvou nebo jednotlivé, květní stopky lysé. Koruna je sytě žlutě zbarvená, pavéza nazpět ohnutá, na bázi
s tmavší skvrnou, křídla zdéli pavézy, člunek delší než ostatní korunní lístky. Velmi dlouhá čnělka se po návštěvě
hmyzu spirálovitě stočí. Plodem je podlouhlý, zploštělý lusk na vrcholu zúžený v krátký zobánek, na švech dlouze
odstále chlupatý, za zralosti černý, lesklý, se stáčejícími se chlopněmi, vymršťujícími hnědá, zploštělá semena.
Ekologie a rozšíření 2-5 AB 3
Světlomilný keř. Roste na půdách písčitých až hlinitých, často štěrkovitých na silikátových horninách. Těžiště výskytu
je na půdách kyselých, vápnitým a zamokřeným půdám se vyhýbá. Nesnáší holomrazy, a proto na stanovištích s nedostatečnou
sněhovou pokrývkou v zimě vymrzá. V místech svého výskytu tvoří zpravidla souvislé porosty a potlačuje
ostatní druhy. Nejlépe roste na okrajích lesů, lesních světlinách, pasekách, kolem cest a hrází vodních toků, na pastvinách,
vřesovištích, skalách i v lomech. Vzácně i v kyselých světlých doubravách. Druh západní a střední Evropy. Původnost
v ČR je nejasná, pro jeho dlouhodobé a hojné pěstování; pravděpodobně je jen zdomácnělý. Na území našeho
státu se vyskytuje hojně na silikátových horninách od pahorkatinného do podhorského stupně, v nížinách a horách
vzácně.
Význam
Býval vysazován ke zúrodnění písčitých polí (bakterie na kořenech vážou vzdušný dusík), jako pastva pro ovce a později
i myslivci jako pastva pro zvěř (,,zaječí zelí"), dobrá včelí pastva, metlovitých větví se užívalo k výrobě košťat. Název
janovec zřejmě souvisí s jeho někdejším využíváním jako jedovaté (způsobuje poruchy dýchání a srdeční činnosti),
magické rostliny, sbíral se za svatojánských nocí, kdy měl být pro vykuřování čarodějných mocí nejúčinnější. Vyšlechtěna
je řada okrasných kultivarů používaných v zahradnické praxi.
Ja Janovec
101Dřeviny České republiky
JJanovec metlatý
102 Dřeviny České republiky
Jasan úzkolistý ­ Fraxinus angustifolia Vahl. C3
Popis olivovníkovité ­ Oleaceae
Strom 20­40 m vysoký, s přímým kmenem o průměru do 1 m a vejcovitou korunou, podobající se jasanu ztepilému.
Větvení je pravidelné, vstřícné, koruna hustší než u jasanu ztepilého. V mládí hladká, šedozelená kůra se ve stáří
mění v síťovitě rozbrázděnou borku. Letorosty šedavé, pod pupeny zploštělé, s tmavohnědými pupeny. Vstřícné, často
i přeslenité listy lichozpeřené. Lístky kopinaté, 4­8 cm dlouhé, řídce pilovité, špičky zoubků se odklánějí od lístku.
Listy na podzim žloutnou. Kvete před rašením listů, hroznovitá mnohomanželná květenství vyrůstají z postranních
pupenů, z jednoho pupene vždy jen jedna rozvětvená stopka květenství (plodenství). Okřídlené úzce podlouhlé
nažky s klínovitou bází dozrávají na podzim, semenné pouzdro je delší než polovina nažky.
Ekologie a rozšíření 1 C 4
Ekologické nároky jasanu úzkolistého jsou podobné nárokům lužního ekotypu jasanu ztepilého. Pokud jde o světlomilnost,
není však zdaleka tak náročný. Vyžaduje vysokou hladinu spodní vody a snáší dobře záplavy. Roste na hlubokých
půdách obohacovaných naplavovaným materiálem. Je citlivý na silné mrazy, které způsobují praskliny v dřevním válci.
Jasan úzkolistý je dřevina jihoevropského rozšíření, zastoupená ve všech krajinách kolem Středozemního moře. Na jih
zasahuje do Maroka, Alžíru a Tunisu a je rozšířen v kavkazsko-íránské oblasti a celé Malé Asii, odkud vybíhá areál až do
severní Sýrie. K severu je rozšířen do jižní Francie, po Alpy, do severní Jugoslávie a Maďarska. Z Panonské nížiny vybíhá
areál do nejteplejších částí Slovenska a jižní Moravy. Jeho rozšíření je velmi mezernaté a sestává z pásů lužních lesů podél
vodních toků v nížinách. V nejjižnějších částech areálu stoupá i podél menších toků do svahů pohoří. Všude
roste ve směsi s jinými listnáči, zejména s dubem letním. Na našem území roste jen v lužních lesích Dolnomoravského
a Dyjskosvrateckého úvalu, nejseverněji zasahuje k Olomouci. Zachovalé porosty najdeme jen na jižní Moravě.
Význam
Zastoupení jasanu úzkolistého v našich lužních lesích bylo zjištěno teprve v minulých desetiletích. Dříve byl druh přehlížen
a posuzován jako jasan ztepilý. Kruhovitě pórovité dřevo je velmi kvalitní, neodlišuje se od dřeva lužního jasanu
ztepilého a zpracovává se společně. I v ostatních směrech dává podobný užitek. V jižní Evropě se nařezáváním kůry
získává z tohoto druhu manový cukr, (nikoliv z druhu Fraxinus ornus L. ­ jasan zimnář).
Ja Jasan
103Dřeviny České republiky
JJasan úzkolistý
104 Dřeviny České republiky
Jasan ztepilý ­ Fraxinus excelsior L.
Popis olivovníkovité ­ Oleaceae
Strom s přímým kmenem a štíhlou vejcovitou korunou, dosahuje výšky až 40 m, průměru kmene přes 1,5 m a dožívá
se 250 let. Má větvení pravidelné, vstřícné. Kůra v mládí světle šedozelená, hladká, u starých stromů šedohnědá až
černá, jemně síťovitě rozbrázděná. Je nápadný vstřícnými černými pupeny. Lichozpeřené listy jsou rozmístěny převážně
jen po obvodu koruny. Lístky jsou podlouhlé až podlouhle vejčité, 3­10 cm dlouhé, téměř přisedlé, pilovité (špičky
zubů nejsou zahnuté). Na podzim se listy nebarví a opadávají zelené. Jasan ztepilý kvete každoročně, latnatá květenství
rozkvétají před rašením listů, vyrůstají z postranních pupenů, většinou 2­4 rozvětvené stopky květenství (plodenství)
z jednoho pupenu. Květy jsou mnohomanželné, často převažuje jedno pohlaví. Křídlaté nažky zrají na podzim a vytrvávají
obvykle přes zimu. Jsou úzce podlouhlé, na bázi zaokrouhlené, semenné pouzdro je kratší než polovina nažky.
Ekologie a rozšíření 1-6 C 3-5, 2-4 CD 2
V dospělosti je jasan světlomilná dřevina. Do jistého věku však snáší slabé zastínění a v mládí zastínění vyžaduje. Rozlišujeme
obvykle tři ekotypy jasanu ­ lužní, horský a vápencový. Nároky na vláhu se u jednotlivých ekotypů podstatně
různí. Lužní a horský jasan vyžadují dostatek vláhy po celý rok. Vápencový jasan je přizpůsoben nedostatku vláhy.
Stagnující vodu jasan ztepilý nesnáší. Záplavy vydrží jen krátkodobě. Druh řadíme k tzv. náročným listnáčům; vyžaduje
hlubší, humózní a svěží půdy. Roste na nejrůznějších geologických podkladech, dává přednost půdám obohaceným
dusíkem. Přirozený výskyt jasanu bývá indikátorem nejlepších půd. Nesnáší zasolené půdy a neroste na zrašelinělých
podkladech. Jasan ztepilý je citlivý na klimatické výkyvy, škodí mu silné mrazy a bývá těžce poškozován pozdními
mrazy. Nesnese mrazové kotliny. Druh rozšířený v celé Evropě. Na našem území jsou zastoupeny všechny tři ekotypy
jasanu ztepilého. Lužní jasan provází nejčastěji dub letní a jilmy v zaplavovaných luzích podél větších řek. Horský jasan
je zastoupen v oblasti buku tam, kde jsou příznivé vlhkostní a půdní poměry, tj. zejména podél potoků s olšemi a
na suťových prameništních stráních, často spolu s klenem a jilmem horským, vystupuje až na 1000 m. Vápencový
jasan provází dub zimní, zejména na bazických horninách, nejčastěji spolu s bukem nebo břekem až po lesostepní
společenstva s šipákem.
Význam
Kruhovitě pórovité dřevo někdy i s jádrem je velmi kvalitní a patří mezi nejhledanější materiály k výrobě nábytku, dýh,
sportovního nářadí, parket a hudebních nástrojů. I v minulosti se používalo dobře opracovatelné a přitom tvrdé dřevo
na rozmanité nástroje (oštěpy, topůrka, násady, apod.). Stromy poskytují mj. třísloviny, éterické oleje a terpeny, dříve
užívané v lidovém lékařství. Nálevy z listů jasanu mají mírný močopudný a projímavý účinek. Klest se používal jako
krmivo. V horských oblastech se jasan vysazoval jako silniční alejový strom, použití našel i při zakládání ochranných
lesních pásů.
Ja Jasan
105Dřeviny České republiky
JJasan ztepilý
106 Dřeviny České republiky
Javor babyka ­ Acer campestre L.
Popis javorovité ­ Aceraceae
Keř až středně velký strom s křivým kmenem a košatou, nepravidelnou korunou. Dosahuje výšky 15­25 m a průměru
kmene až 1 m. V podmínkách lužního lesa dorůstá maximálních rozměrů se silným průběžným kmenem; na lesostepi
má nízký a křivý vzrůst s několika kmeny a často se vyskytuje téměř v křovité formě, zde také často vytváří korkové lišty
na větvích. Dožívá se věku 100 let; na volném prostranství až 200 let. Kmen bývá svalcovitý. Kořeny jsou všestranně
vyvinuty a silně se větví. Zakořenění je velmi důkladné. Výmladnost je dobrá. Letorosty světle hnědé, pupeny hnědé.
Vstřícné listy jsou dlouze řapíkaté, dlanitě 3­5klané, s tupými celokrajnými laloky a zaoblenými zářezy, 4­12 cm
dlouhé. Listy babyky se na podzim barví žlutě, méně často červeně. Žlutozelené květy jsou v přímých chocholících,
objevují se až po olistění, bývají funkčně buď samčí, nebo samičí. Plody jsou chlupaté nebo lysé dvojnažky s rovnovážně
rozestálými křídly, menší než u mléče. Babyka začíná plodit v 25­30 letech a semenné roky bývají každoročně
nebo každý druhý rok, plody dozrávají na podzim.
Ekologie a rozšíření 1-3 BC 3-4, 1-3 B~ 2
Babyka je dřevina snášející zástin a je v tom ohledu nejpřizpůsobivější z našich javorů. Je i v dospělém věku typickou
dřevinou druhého patra. Nároky na vláhu nejsou jednoznačné a lze pozorovat dvě optima: na jedné straně lužní les
s vysokou hladinou spodní vody (,,lužní" babyka), na druhé straně suché typy doubrav s břekem nebo šipákem, s nedostatkem
vláhy v létě (,,stepní" babyka). Roste na živných podkladech, často na vápencích nebo i suťových půdách.
Vyskytuje se i na zasolených půdách. Je odolná vůči mrazu, snese letní vedra a sucha. Odolává znečištěnému ovzduší a
jiným nepříznivým vlivům městského prostředí. Babyka má evropský areál; chybí jen na severu a severovýchodě. U nás
roste po celém území jednak v oblasti lužních lesů, jednak v teplých pahorkatinách. V lužním lese vyhledává stanoviště
mimo hranici pravidelných záplav, podobně jako lípa a habr. V pahorkatinách provází nejčastěji porosty dubu zimního.
V dubovém stupni je více zastoupena ve spodních, silně odlesněných částech; zde je pak hojná na druhotných lokalitách,
jako jsou meze, remízky a pastviny, spolu s teplomilnými křovinami. Často roste pouze na takových místech
a v lesních porostech chybí.
Význam
V hospodářském lese má babyka malý význam. Má dobré využití při zakládání ochranných lesních pásů, biokoridorů
a remízků. Dřevo babyky se používalo v kolářství, soustružnictví a truhlářství. Nádorové, svalcové kmeny se zpracovávaly
na dýhy. Babykovým klestem se krmil dobytek. Je ceněná jako medonosná dřevina. V zahradnictví je babyka málo
používána, ač je popsána řada kultivarů. V městských výsadbách si zasluhuje většího rozšíření a měla by nahradit javor
mléč.
Ja Javor
107Dřeviny České republiky
JJavor babyka
108 Dřeviny České republiky
Javor horský (klen) ­ Acer pseudoplatanus L.
Popis javorovité ­ Aceraceae
Strom velkých rozměrů s dosti přímým válcovitým kmenem a košatou korunou. Klen dosahuje 35­40 m výšky a průměru
kmene až 2 m. Dožívá se asi 400 let. Šupinovitě odlupčivá borka starých kmenů bývá velmi různě utvářena.
Kořenový systém je srdčitého typu. Silné kořeny směřují šikmo do hloubky a upevňují dobře dřevinu i v balvanité
půdě. Výmladnost klenu je dobrá jen u mladých jedinců. Vstřícné listy jsou dlouze řapíkaté, většinou dlanitě pětičetně
laločnaté, 7­20 cm dlouhé. Zářezy dosahují do poloviny čepele, laloky na okraji dvakrát tupě pilovité. Na podzim listy
žloutnou nebo červenají. Letorosty zelenošedé, pupeny zeleně zbarvené. Kvete v dubnu až květnu současně s rašením
listů. Žlutozelené květy jsou v nících hroznech, plody dvounažky s vypouklými semeny, jejich křídla svírají ostrý úhel.
Plodnost volně rostoucích stromů nastává po 25. roce.
Ekologie a rozšíření 3-7 C 3
Klen je dřevina snášející střední zástin. Nároky na půdní a vzdušnou vlhkost jsou značné. V terénu bývá klen vázán na
vlhká stanoviště, jaká představují prameniště a náplavy říček; nesnáší však stagnující vodu a nevydrží záplavy. Typická
horská stanoviště klenu jsou charakterizována vysokými srážkami nebo vysokou vzdušnou vlhkostí z jiných příčin (hluboká
údolí, severní svahy). Roste nejčastěji na hlubokých, humózních čerstvých půdách s vysokým obsahem skeletu.
Je významnou součástí typických lesních společenstev ­ suťových lesů, kde roste nejčastěji s jasanem, bukem, jilmem
horským, lípou a mléčem, s výrazným zastoupením nitrofilní květeny v podrostu. Ve vápencových oblastech roste na
úpatí skal na sutích, bohatých na splavený humus a zároveň dostatečně vlhkých. Klen je dřevinou vlhkého horského
klimatu oceánického charakteru. Jeho omezené rozšíření na severu souvisí s jeho citlivostí na mráz. Po silných zimách
vznikají na starých kmenech mrazové trhliny jako u buku. Škodám pozdními mrazy klen uniká pozdějším začátkem
rašení. Klen je dřevina s evropským areálem, rozprostřeným zejména ve střední a jižní Evropě a vynechávajícím severní
a východní Evropu. Na našem území roste klen roztroušeně, nejčastěji ve skupinkách ve všech pahorkatinách, vrchovinách
a pohořích. V Českých zemích stoupá na 800­900 m a roste na vrcholech nižších pohoří, např. Třemšín, Špičák,
Vysoký Kámen, Jezvinec. V Krkonoších, v Jeseníkách a na Šumavě vystupuje ojediněle přes 1200 m. Porosty s větším
zastoupením klenu jsou dnes vzácné; nejčastěji jde o zbytky přirozených pralesových lesů a chráněné lesy.
Význam
Jemné, těžké a pevné, roztroušeně pórovité dřevo nacházelo výborné uplatnění v truhlářství, kolářství, řezbářství a soustružnictví.
Z klenu se vyrábějí výborná párátka. Dosud je nepostradatelný při výrobě hudebních nástrojů, zejména
má-li vlnkované letokruhy. Vlnité, ,,očkové" a jinak fládrované kleny byly soustavně vyhledávány také k výrobě jemných
dýh a na velkých rozlohách proto vytěženy. Klen dával výborný popel k výrobě potaše. Pro časný květ je ceněn
u včelařů. V zahradnictví představují staré kleny a jejich rozmanité kultivary malebné solitéry větších parků.
Ja Javor
109Dřeviny České republiky
JJavor horský
110 Dřeviny České republiky
Javor mléčný (mléč) ­ Acer platanoides L.
Popis javorovité ­ Aceraceae
Středně velký strom s přímým kmenem a košatou korunou. Dorůstá výšky 20­30 m a dosahuje průměru kmene
až 1 m. Dožívá se 150­200 let. Borka tmavě hnědošedá, síťovitě rozbrázděná. Kořenový systém je tvořen krátkým
kůlovým kořenem a řadou bočních kořenů, zasahujících do hloubky nedaleko od kmene. Upevnění v půdě je dobré
a mléč je odolný proti větru. Pařezová výmladnost je výborná a vytrvává asi do 60 let. Pupeny hnědočerveně zbarvené.
Vstřícné listy jsou dlouze řapíkaté, dlanitě 5­7laločné, 6­15 cm dlouhé. Laloky jsou vykrajovaně zubaté, zuby
dlouze zašpičatělé, zářezy celokrajné, zaokrouhlené. Řapík po utržení mléčí. Olistění je husté a listy tvoří dokonalou
listovou mozaiku. Podzimní vybarvení je dvojí: nejčastější je ostře žluté, méně hojné je zářivě červené. Žlutozelené
květy jsou sdruženy v přímých chocholících, rozkvétají v dubnu až květnu před rašením listů. Mléč má květy oboupohlavné
i jednopohlavné s nejrůznějšími přechody, a proto kolísá značně i plodnost, která se dostavuje záhy; na
volném prostranství mezi 20.­30. rokem. Plody ­ dvojnažky s křídly rovnovážně odstálými opadávají po prvních
mrazech a klíčí brzy zjara, někdy již na podzim.
Ekologie a rozšíření 2-5 C 3
Mléč je dřevina snášející stín. Využívá slabého světla ve spodním patře porostu dokonalým rozložením listů tak, aby se
nekryly; dosahuje toho proměnlivou velikostí čepele a délky řapíku (listová mozaika). Nároky na vlhkost půdy a vzduchu
jsou vysoké. Snáší také relativně vysokou hladinu vody v půdě, a je proto hojněji zastoupen i v luzích. Vyžaduje
živné, hluboké, vlhké a dusíkem bohaté půdy, které mohou mít vysoký podíl skeletu. Je to dřevina odolná k mrazu.
Mléč má evropský areál, zabírající podstatnou část celého kontinentu. U nás je mléč dřevinou místně a řídce zastoupenou
v lesích, obyčejně jednotlivě nebo v malých skupinách. Roste ve společenstvech suťových lesů nižších a středních
poloh spolu s klenem, jasanem, jilmy a lípou malolistou a listnatých dubohabrových a bukových lesů. Těžiště
výskytu má zejména v nížinách, údolích a pahorkatinách a vystupuje v klimaticky příznivých polohách nevysoko do hor
(Lužické hory 750 m, Krušnohoří 600 m, Šumava až na 1100 m).
Rozšíření
Nepatrné zastoupení v našich lesích činí z tohoto druhu hospodářsky málo významnou dřevinu. Dříve se cenilo pro
pěkný fládr vlnité dřevo mléče. Sirup z mízy mléčného javoru je kvalitnější než u jiných javorů pro obsah aromatických
látek. Mléčná šťáva listů obsahuje kaučuk. Mléč poskytuje dobrou včelí pastvu. Je běžně pěstován jako alejový strom,
zejména v nižších polohách. V parcích a větších zahradách se vysazuje řada okrasných kultivarů, jako např. cv. Dissectum
s hluboce laločnatými listy, cv. Globosum s hustou kulatou korunou a jiné.
Ja Javor
111Dřeviny České republiky
JJavor mléčný
112 Dřeviny České republiky
Jedle bělokorá ­ Abies alba Mill. C4
Popis borovicovité ­ Pinaceae
Strom velkých rozměrů, s průběžným přímým kmenem a pravidelným přeslenitým větvením. Koruna je zpočátku kuželovitá,
později válcovitá, ve stáří s vrcholem nezřetelným, jakoby uťatým (,,čapí hnízdo"). Jedle dosahuje stáří až 500
let, dorůstá výšky 55­60 m s průměrem kmene přes 2 m, nejstarší stromy mají hmotu až 45 m3
. Větve odstávají
rovnovážně téměř v pravém úhlu. Větvení druhého řádu bývá úplně ploché. Borka je hladká, bělošedá, ve stáří podélně
rozpukaná. Jedle má výrazný kůlový kořen a také z postranních kořenů vysílá hluboko sahající upevňovací kořeny
(,,panohy"), proto je dobře zakotvena v půdě. Často tvoří výmladky, a tak se stává, že uvolněné kmeny obrůstají vlky.
Velmi trpí okusem zvěře, loupáním a vytloukáním. Letorosty světle šedé, tmavošedě chlupaté, pupeny vejcovité, světle
hnědé, nepryskyřičnaté. Jehlice jsou ploché, 2­3 cm dlouhé, na líci tmavě zelené, lesklé, na rubu se 2 bílými proužky.
Jehličí vytrvává asi 8­11 let. Samčí šištice jsou žlutavé, samičí zelené, později nafialovělé, při dozrávání dřevnatí. Šišky
jsou vzpřímené, válcovité, až 25 cm dlouhé, rozpadavé. Plodnost nastává v porostech asi v 60 letech. Plodné roky se
dostavují poměrně řídce a nepravidelně v rozmezí 2­6 let. Jedle plodí až do vysokého věku.
Ekologie a rozšíření 4-6 B~ 3
Jedle snese dlouhotrvající hluboký stín, aniž by ztratila na vitalitě. V zástinu potlačené jedle mohou při výšce 1,5­2 m
a průměru kmínku 5­8 cm dosahovat věku až 100 let. Jedle má značné nároky na vláhu a její rozložení během roku.
Neroste na suchých stanovištích. Vyžaduje stejnoměrnou, přiměřenou půdní vlhkost po celou vegetační dobu, snese
i podmáčené půdy. Má vyšší nároky na obsah živin v půdě než smrk a vyžaduje také půdy hlubší. Mnohde je její
optimum na vápencích a naproti tomu chybí na hlubokých rašelinných půdách. Nejlépe se jí daří na hlubokých čerstvých
půdách. Jedle je dřevina oceánického klimatu s mírnými zimami. V oblastech s teplejším klimatem je vázána na
hory. Špatně snáší silné zimní mrazy. Po dlouhotrvajících nízkých teplotách dochází k tvorbě nepravého jádra a vznikají
praskliny v dřevním válci. V tuhé zimě 1928-29 zmrzly v jižním Polsku stromy ve stoletých jedlových porostech. Jedle
bělokorá je evropská dřevina s poměrně malým rozšířením. V Českých zemích roste ve všech okrajových i vnitrozemských
pohořích. Bez jedle jsou jen teplé pahorkatiny a úvaly Labe, Vltavy, Ohře, Moravy, Odry a Dyje. Z podhorských
a horských poloh v Čechách místy sestupuje až do oblasti pahorkatin; na Křivoklátsku např. až na 300 m. Na druhé
straně nikde nedosahuje horní hranice lesa a přesahuje málokdy výšku 1100 m n.m. Na Moravě se vyskytuje také
v Moravském krasu a roste ve Chřibech; ve Ždánickém lese však již zastoupena není. V oblasti Moravy její spodní
hranice rozšíření leží v rozmezí 400­500 m. V Karpatech je rozšířena počínaje Bílými Karpaty přes Beskydy do centrální
oblasti masivu.
Význam
Jedlové dřevo bez jádra a pryskyřičných kanálků má široké upotřebení, dříve se mu dávala přednost jako dřevu stavebnímu,
zatím co smrkové se více cenilo na prkna. Jedlové důlní dříví se přednostně používalo pro schopnost ,,varovat"
havíře před zborcením výdřevy. Dřevo jedle se dobře štípe, což bývala výhoda při výrobě šindelů. Pravidelně rostlé dřevo
se používá také jako ozvučné pro výrobu hudebních nástrojů. Jedle jsou velmi ceněny jako vánoční stromky. Okrasný
klest po těžbě nalézá ještě dnes dobré uplatnění.
Je Jedle
113Dřeviny České republiky
JJedle bělokorá
114 Dřeviny České republiky
Jeřáb břek ­ Sorbus torminalis (L.) Crantz C4
Popis druhu jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Středně velký strom s dosti rovným kmenem a košatou korunou. Na typických stanovištích dosahuje výšky 15­25 m
a průměru kmene do 1 m. Dožívá se 100­150 let. Nápadná je borka, v mládí výrazně šupinovitě odlupčivá, ve stáří
pak tmavá, kostečkovitě rozbrázděná, připomínající borku hrušně. Letorosty popelavě hnědé, pupeny vejcovité, žlutozelené,
s hnědě lemovanými okraji šupin. Střídavé listy jsou jednoduché, pětilaločnaté, tvarem podobné listům hlohu,
ale jsou větší, až 10 cm dlouhé. Kvete v květnu, květy má uspořádané do řídkého chocholíku. Drobné, hnědé, světleji
tečkované malvičky dozrávají na podzim, po dozrání jsou moučně sladké, poživatelné. Listy se na podzim barví žlutočerveně
až zářivě červeně a později hnědnou.
Ekologie a rozšíření 1-3 BD 2
Břek je stín snášející dřevina, schopná v mládí vydržet dlouho pod porostem. Později nároky na světlo stoupají. Roste
na půdách v letním období vysychajících; spokoj( se s nízkými srážkami. Dává přednost živným horninám, jako je
vápenec, čedič, andesit apod. Je to dřevina teplých poloh a výslunných strání, mrazem však není poškozována. Středo
a jihoevropská dřevina, dále v Přední Asii (Turecko, Sýrie) a severní Africe. U nás je břek rozšířen roztroušeně v teplých
částech státu v oblastech šipákových doubrav a v dubinách, někdy také spolu s bukem. V Čechách roste zejména na
dolním toku Berounky (Křivoklátské lesy) a v Českém středohoří; je zastoupen na jižní Moravě, max. do výšky 650 m.
Význam
Břek byl vždy jen vtroušenou dřevinou; hospodařením v lesích se jeho beztak nepatrné zastoupení ještě zmenšuje.
Dnes patří k dřevinám ohroženým, i když ne zákonem chráněným. Je to perspektivní dřevina pro výsadby v biokoridorech,
větrolamech a jiných ochranných výsadbách. Hod( se do bažantnic i jinde, kde je třeba se postarat o potravu
ptactva. Poskytuje dobrou včelí pastvu. Z mladých větviček se dříve získávalo žluté nebo červenohnědé barvivo. Plody
se používaly od pravěku díky svému obsahu tříslovin jako prostředek proti průjmu, odtud také vědecké jméno (tormina
= břišní kolika). Ve středověku plody sloužily jako ovoce pro chudý lid. Z plodů je také známá příprava octu a pálenky.
Tmavé, pevné a jemnovlákné, roztroušeně pórovité dřevo bývalo vysoce hodnoceno v kolářství a řezbářství a i dnes má
na trhu vysokou cenu.
Poznámka
Sorbus latifolia (Lam.) Pers. je ustálený hybridogenní druh kombinace Sorbus aria x S.torminalis s uniformním
potomstvem. Strom středu( velikostí. Listy v obrysu široce vejčité, až okrouhlé, kožovité, na spodní straně šedozeleně
plstnaté. Listová čepel je na bázi okrouhlá až srdčitá, obvod listové čepele je hrubě pilovitý s ostře zakončenými trojúhelníkovitými
laloky. Plod je kulovitý, až smáčklý v kališní a stopkové části, leskle bronzový s velkými a početnými
lenticelami. Kališní cípy jsou za plodu vytrvalé. Ekologická plasticita je rozšířená díky hybridnímu původu a zahrnuje
ekologické požadavky obou rodičovských druhů. V Čechách nepůvodní, pěstovaný jako okrasný strom, či sbírková
dřevina v botanických zahradách. Původně byl popsán jako přirozeně rostoucí dřevina poblíž Fontainebleau ve Francii.
Za jeho areál je pokládán Iberský poloostrov, Francie a JZ Německo, není však dosud jasné, zda se zde nejedná
o samostatné, nezávisle na sobě vzniklé hybridní druhy.
Je Jeřáb
115Dřeviny České republiky
JJeřáb břek
116 Dřeviny České republiky
Jeřáb český ­ Sorbus bohemica Kovanda C2
Hybridogenní druh kombinace Sorbus danubialis x S.torminalis
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Keř až strom do 6 m výšky. Listová čepel je 6­8 cm dlouhá, široce eliptická, až vejčitá, od horní poloviny peřenolaločná,
pilovitá, špičatá, na bázi klínovitá a téměř celokrajná. Rub listu je šedě plstnatý. řapík je 1,5­1,8 cm dlouhý. Kališní cípy
jsou za květu vzpřímené, za plodu zaschlé, vytrvávající, semeník je polospodní. Malvice je široce elipsoidní až kulovitá,
červenooranžová, lysá, s málo zřetelnými, drobnými lenticelami.
Ekologie a rozšíření 1-2 D 2
Vyskytuje se v lesostepních společenstvech, šipákových doubravách, zasahuje i do mezofilních dubohabřin. Charakteristický
je výskyt na vrcholech kopců. Geologickým podložím jsou povětšinou bazické horniny jako znělec, andezit
a krystalický vápenec. Slunná teplomilná dřevina preferující jižní a jihozápadní svahy. Je endemitem Českého středohoří
(Labské a Milešovské středohoří).
Význam
V ČR patří ke druhům zákonem chráněným. Populace tohoto druhu na našem území čítá do 200 jedinců.
Sorbus alnifrons Kovanda C1
Hybridogenní druh kombinace Sorbus danubialis x S.torminalis
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Malý stromek do 8 m. Větve nasedají na kmen v ostrém úhlu. Listová čepel je 8­9 cm dlouhá, široce eliptická, peřenolaločná,
v horní části pak jenom dvojitě pilovitá, na bázi výrazně klínovitá. Laloky listů ostré, pilovité, mělčí než
u jeřábu hardeggského. Rub listu je šedozeleně plstnatý. Řapík 1,3­2,7 cm dlouhý. Semeník polospodní. Malvice jsou
lysé, kulovité až široce elipsoidní, červenooranžové, s malými, nenápadnými, světle hnědými lenticelami.
Ekologie a rozšíření 2 AB 2
Roste na mělkých skeletnatých půdách kyselé matečné horniny (granulit) v prosvětlené bukové doubravě. Endemit
jihozápadní Moravy, kde ho nalezneme na dvou přilehlých vrších blízko Ivančic, na severním a severozápadním svahu
vrchu pod zříceninou hradu Templštýn a na blízkém Vrabčím vrchu (388m). V ČR je dosud známo okolo 45 jedinců
tohoto druhu.
Poznámka
Na území CR byly nedávno popsány další dva hybridogenní druhy této kombinace (S.danubialis x S.torminalis). Je
to S.rhodanthera Kovanda, stenotopní endemit Chlumské hory u Manětína v Tepelských vrších a S.gemella Kovanda,
stenotopní endemit bezejmenného plata v blízkostí obce Koněpoty (okres Louny).
Je Jeřáb
Jeřáb český
Sorbus alnifrons
117Dřeviny České republiky
JJeřáb český Č Sorbus alnifrons A
Č Č
Č
A
A
118 Dřeviny České republiky
Je Jeřáb
Jeřáb dunajský ­ Sorbus danubialis (Jáv.) Prodan C3
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Keř až malý strom do 4 m výšky. Pupeny jsou protáhle vejcovité, šedě plstnaté až olysalé. Listová čepel je menší než u
muku, (4)5­8(9) cm dlouhá, kosníkovitá až okrouhle kosníkovitá, na bázi klínovitá, nad spodní třetinou dvojitě hrubě
až zastřihovaně pilovitá a zprohýbaná. Malvice kulatá, lesklá, s velkými nečetnými lenticelami a více méně vzpřímenými
kališními cípy.
Ekologie a rozšíření 1-3 B~ 2
Roste na mělkých vysychavých půdách jak na vápencovém tak i na kyselém podloží, zpravila na otevřených pleších
skalních stepí. Je výrazně světlomilný. Ostrůvkovitě se vyskytující druh ve střední a jihovýchodní Evropě. U nás v teplých
pahorkatinách ­ Doupovská pahorkatina, České středohoří, Středočeská tabule, Křivoklátsko, Český kras, Znojemskobrněnská
pahorkatina, Jihomoravská pahorkatina, Moravský kras.
Poznámka
Původně byl tento druh s velkou pravděpodobností identický s originálním konceptem S.graeca, později byli jedinci
s kosníkovitou listovou čepelí v horní polovině hrubě dvakrát pilovitou a špičatou vylišeni v samostatný druh S.danubialis,
u něhož se předpokládá hybridní původ mezi vlastním S.graeca a druhem jihovýchodní Evropy S.umbellata. Zcela vzácně
lze v ČR nalézt primárního hybrida mezi S.danubialis a S.aucuparia, tj. S. x apscondita Kovanda. Listy tohoto křížence
jsou v obrysu vejčité s ostrými trojúhelníkovitými laloky. Malvice jsou červené s dužnatými kališními cípy.
Jeřáb řecký ­ Sorbus graeca (Spach) Loddiges ex Schauer C1
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Keř až malý strom do 5 m výšky. Pupeny jsou protáhle vejcovité, řídce plstnaté až olysalé. Listová čepel je menší než
u muku, (4)5­8(9) cm dlouhá, široce obvejčitá až okrouhle vejčitá, v apikální části zpravidla zaokrouhlená, či tupě
zašpičatělá, na bázi zaokrouhlená až tupě klínovitá, nad spodní třetinou je jednoduše až dvakrát hrubě pilovitá (zuby
široce trojúhelníkovité), plochá. List je tuhý, kožovitý. Malvice jsou sytě červené, lesklé, s nepočetnými velkými, nápadnými,
žlutými lenticelami. Kališní cípy jsou za plodu vytrvávající, vzpřímené, nedužnaté.
Ekologie a rozšíření 1-3 B~ 2
Roste na mělkých, vysýchavých půdách jak bazických, tak i kyselých hornin, v lesostepních společenstvech a na skalních
stepích. Výrazně světlomilný Druh střední, jižní Evropy a jihozápadní Asie. V ČR udáván ve střední části NP Podyjí
a v Moravském Krasu pouze v několika exemplářích.
Jeřáb řecký
119Dřeviny České republiky
JJeřáb dunajský D Jeřáb řecký Ř
D
Ř
Ř
D
120 Dřeviny České republiky
Je Jeřáb
Jeřáb hardeggský ­ Sorbus hardeggensis Kovanda C1
Hybridogenní druh kombinace Sorbus aria x S.torminalis
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Strom až 18 m vysoký. Listová čepel 8­10 cm dlouhá, široce vejčitá, peřenolaločná až peřenoklaná, v apikální části pak
jen dvojitě pilovitá, na bázi široce klínovitá. Laloky ostře klínovité, pilovité. Líc listu je tmavozelený lesklý, rubová strana
je šedozeleně plstnatá, k podzimu často olysávající. Řapík je 1,9­3,2 cm dlouhý. Na podzim se listy podobně jako
u břeku zbarvují do červena. Semeník je spodní. Malvice jsou bronzově hnědé, široce elipsoidní, s drobnými žlutými
lenticelami. Kališní cípy za plodu většinou opadávají.
Ekologie a rozšíření 1-2 B~ 3
Roste v břekových doubravách a v prosvětlených bukových doubravách, na různém geologickém podloží, jak na
vápenci tak i na kyselých horninách. Snáší částečný zástin, spoluvytváří druhou etáž v prosvětlených lesích. Je to endemický
druh jihozápadní Moravy, vyskytuje se na malém území západní části NP Podyjí, mezi obcemi Vranov nad Dyjí a
rakouským městečkem Hardegg. Dosud bylo zjištěno okolo 30 jedinců tohoto druhu.
Jeřáb krasový ­ Sorbus eximia Kovanda C2
Hybridogenní druh kombinace Sorbus aria x S.torminalis
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Keř až strom 3-10 m vysoký. Pupeny vejcovité, špičaté, olysávající. Listová čepel 9,5-11,5 cm dlouhá, široce eliptická
až vejčitá, peřenolaločná, pilovitá, k bázi klínovitá, v horní části je jen dvojitě pilovitá. Laloky ostré, triangulární. List na
rubu plstnatý. Řapík 2,3-2,9 cm. Kališní cípy za květu vodorovně odstávají a za plodu vytrvávají. Semeník polospodní.
Malvice široce elipsoidní až kulovitá, oranžová, lysá, s lenticelami.
Ekologie a rozšíření 1-2 D 2
Roste v šipákových doubravách, skalnatých xerotermních svazích a zasahuje i do mezofilních bukových doubrav. Charakteristický
je výskyt na vrcholech kopců. Geologické podloží je devonský vápenec. Roste pouze v ČR, je endemitem
Českého krasu. Populace druhu čítá okolo 90 jedinců.
Jeřáb krasový
Jeřáb hardeggský
121Dřeviny České republiky
JJeřáb hardeggský H Jeřáb krasový K
H
H
H
K
122 Dřeviny České republiky
Je Jeřáb
Jeřáb karpatský ­ Sorbus carpatica Borbás C2
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Keř nebo strom do 18 m výšky. Listová čepel je eliptická, již od spodní 1/3 pravidelně hrubě dvojitě pilovitá, až slabě
laločnatá, laloky jsou mělčí než u Sorbus austriaca, (nedosahují1/10 šířky listové čepele). Laloky jsou zaoblené, směřující
ven z obvodu listové čepele. Čnělky jsou z 1/4­1/3 srostlé. Červené malvice mají často zdužnatělé báze kališních
zubů.
Ekologie a rozšíření 2-4 B~ 3
Ekologické nároky jsou shodné s jeřábem rakouským, avšak areál jeřábu karpatského se rozkládá na území rozlehlejším.
U nás v Moravském krasu a NP Podyjí.
Poznámka
Z taxonomického hlediska se jedná spíše o pracovní název pro skupiny polytopicky vzniklých hybridních jedinců stojících
mezi jeřábem rakouským a mukem. Intermediální jedinci, jež nelze jednoznačně přisadit k jeřábu rakouskému
nebo muku, jsou řazeni právě k tomuto soubornému druhu.
Jeřáb rakouský ­ Sorbus austriaca ( Beck) Prain et al. C2
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Keř až strom do 18 m výšky Listy jsou široce eliptické až vejčité, s pravidelnými, od spodní 1/3 vyvinutými laloky
dosahujícími 1/10 až 1/6 šířky listové čepele. Laloky jsou zaoblené a směřují ven z obvodu listové čepele. Rub listu je
šedobíle plstnatý. Korunní lístky jsou menší než u muku. Kališní zuby jsou za květu vodorovně odstálé a za plodu na
bázi zdužnatělé, dovnitř zahnuté. Malvice sytě červená, lysá, bez či s málo zřetelnými, drobnými lenticelami.
Ekologie a rozšíření 2-4 B~ 3
Ekologická valence je poměrně široká, roste od xerotermních dřínových doubrav po stinné lipové javořiny. V rámci
výskytu na českém území roste na různém geologickém podloží, vápencích i kyselých horninách. Dává přednost
půdám s příznivějšími edafickými poměry. Snáší mírný zástin. Mimo naše území je montánním druhem východního
předhůří Alp, Karpatského oblouku a illyrských pohoří, kde roste na horní hranici lesa a v pásmu kosodřeviny. V současnosti
je u nás dokládán vzácně z Moravského krasu a NP Podyjí.
Poznámka
Jedná se o souborný název pro hybridní přechody mezi jeřábem mukem a jeřábem ptačím. Z taxonomického hlediska
není tento druh homogenní, ale je tvořen sériemi nezávisle vzniklých vikarizujících mikrospécií, jež se vzájemně v jednotlivých
oblastech výskytu zastupují.
Jeřáb rakouský
123Dřeviny České republiky
JJeřáb karpatský K Jeřáb rakouský R
K
K
R
RK
124 Dřeviny České republiky
Je Jeřáb
Jeřáb muk ­ Sorbus aria Crantz C4
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Statný keř až strom se zprohýbaným kmenem a řídkou korunou. Dosahuje výšky 6­12 m s kmenem do 25 cm v průměru;
dožívá se asi 100 let. Letorosty tmavě hnědé, pupeny protáhle vejcovité, se zahnutou špičkou, žlutozelené,
řídce plstnaté až olysalé. Listová čepel je široce eliptická, 6­12 cm dlouhá, jednoduše až dvakrát nepravidelně pilovitá,
špičatá, k bázi klínovitá, celokrajná. Rub listu je plstnatý, bílý. Listy se na podzim barví žlutě až oranžově. Květenství je
kompaktní chocholičnatá lata, korunní lístky jsou žlutobílé. Semeník je polospodní. Rozkvétá v květnu až červnu. Malvice
červené, v okolí kališních zubů plstnaté a s četnými drobnými lenticelami. Kališní zuby za plodu suché, zkroucené.
Plody jsou moučnaté, sladké, jedlé.
Ekologie a rozšíření 2-4 D (B~) 2
Roste v šipákových doubravách a v rozvolněných habrových doubravách, snáší mělké vysychavé půdy. Vyhýbá se
však otevřeným lesostepním stanovištím a pleším. S oblibou roste na půdách živinami dobře zásobených, tedy na
půdách s vápencovým podložím, avšak vyskytuje se i na kyselých půdách. Muk osídluje horní partie jižně orientovaných
chlumů našich pahorkatin. Je to dřevina odolná k výkyvům klimatu, mrazy nepoškozovaná. Odolává kouřovým
plynům lépe než jeřáb ptačí; městské prostředí dobře snáší. Roste ostrůvkovitě v západní, střední, jižní a jihovýchodní
Evropě. U nás je to druh rostoucí zejména v teplých pahorkatinách (Dolní Berounka, střední Povltaví, České středohoří,
Doupovské vrchy, jižní Morava); v Karpatech vystupuje na výslunných stráních výše do hor.
Význam
Muk skýtá dobrou včelí pastvu a bohatou potravu ptactvu. V zahradnictví se uplatňuje dekorativním olistěním,
zejména cv. Magnifica se zvláště velkými, na rubu bíle plstnatými listy a pravidelnou, štíhlou korunou.
Poznámka
V nedávné době byl nalezen a pospán hybridogenní druh kombinace S.aucuparia x S.aria ­ S.quernea Kovanda. Tento
druh je endemitem dvou pražských kopců ­ Jabloňka (Trója) a Bílá skála (Libeň). Zcela výjimečně lze nalézt také primárního
hybrida mezi S.aucuparia a S.aria, tj. jeřáb polozpeřený ­ Sorbus x pinnatifida (Smith) Düll s čepelí ve spodní části
peřenosečnou až zpeřenou. V ČR je vzácný, jelikož společný výskyt obou rodičovských druhů je ojedinělým jevem. Byl
udáván z Milešovky a z okolí Ústí nad Labem, nověji byl zaznamenán v západní části NP Podyjí.
125Dřeviny České republiky
JJeřáb muk M Jeřáb polozpeřený P
P
MM
M
126 Dřeviny České republiky
Jeřáb oskeruše ­ Sorbus domestica L.
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Strom 8­25 m vysoký. Kůra zpočátku hladká, šedohnědá, později hrubne v podélně mělce zbrázděnou borku. Pupeny
jsou vejcovité, špičaté, zelené až načervenalé, lepkavé. Listy lichozpeřené, se 6­10 páry lístků, lístky jsou zpravidla
vejčité až podlouhle vejčité, 5­7 cm dlouhé, po obvodu odstále jednoduše pilovité. Na spodní straně jsou listy chlupaté,
sivozelené. Bělavé květy uspořádané ve vrcholičnatých květenstvích rozkvétají od května do června. Malvice kulovitá
nebo hruškovitá, 1,5­3 cm v průměru, žlutá, s červeným líčkem, hustě tečkovaná drobnými lenticelami, jedlá.
Ekologie a rozšíření 1-3 BD 2
Je výrazně teplomilným a světlomilným druhem, snáší vysychavé, živinami dobře zásobené půdy na bazickém, méně
často kyselém geologickém podloží. Subspontánně se vyskytuje na výhřevných stanovištích rozvolněných šipákových
doubrav. Pro svoji schopnost pařezové a kořenové výmladnosti je oskeruše schopná se po dlouhý čas udržet na místě.
Dřevina od pradávna pěstovaná, její původní areál je nejistý, z toho plynou i pochybnosti o původnosti v ČR. Roste
roztroušeně v nejteplejších oblastech našeho státu, často solitérně v zemědělské krajině, nebo vysemeněná v lesních
porostech ze starých vinic a sadů. Jsou to Znojemsko-brněnská pahorkatina, Pavlovské vrchy, Ždánický les, Jihomoravská
pahorkatina, Bílé Karpaty a Luhačovická pahorkatina.
Význam
Oskeruše je ceněná pro své tvrdé, houževnaté dřevo (v minulosti výroba vinařských lisů), vhodné na dýhy. Plody jsou
využívány jako ovoce k přímému konzumu, či sušené. V německých zemích se oskerušový mošt přidává do jablečného
pro zvýšení jeho trvanlivosti a projasnění (vliv tříslovin). Z plodů se vyrábí i vysoce ceněná pálenka.
Je Jeřáb
127Dřeviny České republiky
JJeřáb oskeruše
128 Dřeviny České republiky
Jeřáb ptačí ­ Sorbus aucuparia L. C3
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Strom menšího vzrůstu, někdy jen stromek se štíhlou, řídkou korunou a rovným kmenem. Od báze kmenu rostou
často silné výmladky. Dosahuje výšky 10­15 m (výjimečně i více), průměru kmene do 50 cm a dožívá se 100­150 let.
Nápadně velké pupeny jsou chlupaté, ale mohou se vyskytovat i lysé (subsp. glabrata). Olistění je řídké, soustředěné
při okraji koruny. Listy jsou střídavé, lichozpeřené. Podlouhle kopinaté lístky 2­5 cm dlouhé s pilovitým okrajem. Na
podzim se listy vybarvují zářivě červeně. Bílé, slabě nažloutlé květy uspořádané v plochých vrcholících rozkvétají od
května do června. Plody jsou drobné, kulovité, oranžově červené, trpké malvice, dozrávají koncem léta.
Ekologie a rozšíření 2-8 B~ 3
Je to světlomilná dřevina, v mládí snášející zástin. Díky rychlému růstu v mládí jeřáb snadno obsazuje holé, zabuřenělé
plochy v lese a tvoří tak dočasné porosty na pasekách, podobně jako bříza. Snadno se uchytí i uvnitř porostů, kde
vydrží řadu let jako spodní etáž. S pokračujícím věkem nároky na světlo stoupají, takže později se udrží jen v řídkých
porostech nebo ve volných skupinách. Jeřáb ptačí má velké ekologické rozpětí, pokud jde o potřebu vody. Vydrží na
vysychavých půdách, roste i na skalách. Na druhé straně mu nevadí ani nadbytek půdní vláhy. Roste na nejrozmanitějších
druzích půd, převážně mu však přece jen vyhovují kyselé půdy. Daří se mu na silně skeletovitých půdách až po
balvanité sutě. Vydrží i na půdách se silnou vrstvou surového humusu i půdách zrašeliněných. Špatně snáší zasolení. Je
to dřevina velmi odolná vůči klimatickým extrémům. Snese silné mrazy i vedra. Není poškozován časnými ani pozdními
mrazy. Trpí loupáním vysokou zvěří. Je rozšířen v celé Evropě kromě její nejjižnější části, západní Sibiři a Malé Asii.
U nás je jeřáb ptačí běžný po celém území od nížin až k hranici lesa a vystupuje až do pásma kleče. V nižších polohách
bývá zastoupen zejména v kyselých doubravách a na vřesovištích. Pravidelnou příměs tvoří v horských smrčinách na
kyselých, kamenitých až balvanitých podkladech při hranici lesa. Hojněji se vyskytuje v okrajových horstvech Českých
zemí a v žulové části Karpat. Hospodaření v lesích podporuje jeho rozšíření. Ujímá se na druhotných dočasných stanovištích,
jako jsou paseky, kalamitní holiny, výkopy, náspy apod. Vyskytuje se často také na nelesní půdě, na kamenitých
mezích a v pískovnách, kde má charakter průkopnické dřeviny. Jeho účast stoupá ve špatně udržovaných lesích.
Význam
Jeřáb je v lesnictví využíván jako přípravná dřevina do náhradních porostů v imisemi postižených horských oblastech. Jeřabiny
jsou významným zdrojem potravy pro ptactvo i zvěř. Plody byly používány ptáčníky jako návnada k lovu zpěvného ptactva,
odtud také pochází jeho název. Využívají se i v lidovém lékařství, macerát z plodů působí mírně projímavě a močopudně,
také se užívá při dně a revmatismu. Velmi dobrý účinek má též při zánětech horních cest dýchacích.
Poznámka
Jeřáb ptačí je dřevina ve svých vlastnostech proměnlivá. Krom jiných odchylek, vyskytuje se v tomto druhu varieta se
sladkými, poživatelnými plody Sorbus aucuparia cv. Edulis Dieck. Sladkoplodý jeřáb se od původního druhu odlišuje
také lístky, které jsou ze dvou třetin celokrajné, zubaté jen v horní třetině. Jeřabiny mají oproti divoké formě vyšší obsah
cukru (až 13%), obsahují též vitamín C a provitamín A. Dozrávají koncem léta, od srpna do října. Sladkoplodý jeřáb lze
rozmnožovat pouze vegetativně, roubováním, protože při pěstování ze semen dostaneme potomstvo s proměnlivými
vlastnostmi. Historie pěstování této variety sahá až do 19. století. Moravský sladkoplodý jeřáb byl nalezen v Jeseníkách
v Ostružné kolem roku 1820 a pak v Petříkově u Šumperku v roce 1855. V té době na jeho význam začali upozorňovat
lesníci i další odborníci jako lékař Dr. F. Riedl z Velkých Losin nebo Prof. Dr. Adametz z vídeňské vysoké školy zemědělské.
Také rakouské ministerstvo orby
se pak staralo přes zemskou inspekci
v Brně o jeho rozšíření, byly vypláceny
subvence na roubování jeřábu a rozdělován
materiál na jednotlivé zemské
inspekce a spolky. Proto se rozšířil všude v
drsných podmínkách nevyhovujících ovocnictví,
také v Prusku, Polsku, Porýní, Švédsku
a jinde. Sladkoplodý jeřáb byl ovšem
nalezen i v jiných částech areálu jeřábu
ptačího. Pokusy s pěstováním se prováděly
zejména v Rusku, kde byl výchozím
materiálem pro šlechtění tzv. nevežinský
jeřáb s menšími, ale sladšími plody, než
má moravská varieta.
Je Jeřáb
129Dřeviny České republiky
JJeřáb ptačí
cv. Edulis
130 Dřeviny České republiky
Jeřáb sudetský ­ Sorbus sudetica (Tausch) Bluff, Nees et Schauer C1
Hybridogenní druh kombinace Sorbus aria x S.chamaemespilus
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Keř 0,5­2 m vysoký, se střídavými listy. Pupeny vejcovitě kuželovité, špičaté, olysalé. Listová čepel je obvejčitá až obvejčitě
eliptická, 6­7 cm dlouhá, 3­4,5 cm široká, nepravidelně hrubě pilovitá, k bázi celokrajná. Rub listu je řídce šedě
plstnatý. Řapík je 1,5­1,8 cm dlouhý. Vrcholičnatá květenství chudokvětá, kališní cípy za květu vzpřímené, korunní
lístky obvejčité, světle růžové, vzpřímené. Malvice kulovitá až široce elipsoidní, na bázi vyhloubená, červená, téměř
lysá, kališní ušty vytrvávající, vzpřímené. Semeno dobře klíčí, ale semenáče v přírodě vymrzají, rozmnožuje se tedy spíše
vegetativně.
Ekologie a rozšíření 8-9 B~ 2
Světlomilný keř nesnášející konkurenci kosodřeviny ani smrku. Roste v subalpínském stupni na příkrých závětrných
výslunných především lavinových svazích karů, substrátem jsou skeletnaté rankerové, někdy humózní půdy na silikátových
i bazických podkladech, ve společenstvech vysokostébelnatých trav. Endemit Krkonoš, kde roste na několika izolovaných
lokalitách (Labský důl, Rudník, Čertova zahrádka, Úpská jáma, Malá Čertova rokle), v rozmezí nadmořských
výšek 1000­1350 m. Hybridogenní druh vzniklý v poledové době, křížením druhů Sorbus aria x S.chamaemespilus,
když se ještě v Krkonoších vyskytovaly.
Význam
V České republice druh zákonem chráněný, celkový počet nepřesahuje 150 jedinců. Je dobře využitelný pro okrasné
účely do skalek a zahrádek.
Je Jeřáb
131Dřeviny České republiky
J
132 Dřeviny České republiky
Jilm habrolistý ­ Ulmus minor Mill. C4
Syn.: U. carpinifolia Ruppert ex Suckow
Popis jilmovité ­ Ulmaceae
Strom velkých rozměrů se štíhlým kmenem a metlovitou korunou. Dosahuje výšek 25­40 m a průměru kmene přes
1,5 m. Dožívá se 300­500 let. Na suchých stanovištích roste často pouze keřovitě. Listy raší až když dozrává semeno,
jsou střídavé, eliptické, 5­10 cm dlouhé, 1­2x zubaté, zašpičatělé, s asymetrickou bází a řapíkem 0,5­1,5 cm dlouhým.
Svrchní stranu mají většinou na omak hladkou. Kvete v březnu před rašením listů, nenápadné květy ve svazečcích jsou
téměř přisedlé. Semeno je uloženo v horní polovině okrouhlé křídlaté nažky. Zralé plody hned opadávají a klíčí, přeschlé
semeno již není schopno klíčení. Z hlediska morfologického je zajímavá varieta s nápadně vyvinutými korkovými
lištami na větévkách (var. suberosa), v ČR poměrně častá.
Ekologie a rozšíření 1-3 BC 4, 1-3 BD 2
Jilm habrolistý má velkou schopnost snášet zástin. Zastíněné listy jsou rozloženy tak, aby se nepřekrývaly (listová
mozaika). Ve stáří potřebuje více světla a je dřevinou polostinnou. V požadavcích na vláhu rozlišujeme lužní a lesostepní
ekotyp. Zatímco lužní ekotyp vyžaduje vysokou hladinu spodní vody a snáší dobře záplavy, vydrží lesostepní
ekotyp v podmínkách nedostatku vláhy a snese vysýchající mělké půdy, jsou-li dostatečně živné. V jižní Evropě se
jako keř udrží se suchomilnou vegetací na půdách, které vyschnou a ztvrdnou na kámen. Přizpůsobení může jít tak
daleko, že dřevina v létě shodí list a přejde do stadia klidu. Vytvoří pak za rok dva letokruhy. Jilm habrolistý má vysoké
nároky na minerální bohatost půdy. S oblibou roste na půdách obohacených dusíkem, snáší i půdy zasolené. Nejlepší
stanoviště jsou na minerálně silných, hlubokých, čerstvých a vlhkých půdách lužního lesa. Klimatickým činitelům jilm
habrolistý dobře odolává. Kvete sice velmi záhy zjara, listy však raší daleko později, až se zráním plodů, a tak uniká
vlivu pozdních mrazíků. Bývá však poškozován silnými mrazy, které mají za následek trhliny v dřevě a následnou tvorbu
lišt. Citlivost na kouřové plyny je středního stupně. Jilm habrolistý nikdy netvoří čisté porosty, nýbrž jen příměs smíšených
porostů. Jiho a středoevropská dřevina zasahující do Přední a střední Asie i do severní Afriky. Na našem území
je jilm habrolistý rozšířen především v lužních lesích jako průvodce dubu letního a jasanu ztepilého či úzkolistého.
Obsazuje tedy polohy v nížinách kolem řek a jejich přítoků na území celého státu (Polabí, Poohří, úvaly Moravy, Dyje a
Svratky). Lesostepní ekotyp je rozšířen v teplých pahorkatinách na živných půdách. Obyčejně roste ve společnosti dubu
zimního, břeku, šipáku, mahalebky a jiných teplomilných dřevin do výšek 400­500 m. Čím sušší a teplejší stanoviště,
tím častěji zastihneme varietu s korkovými lištami.
Význam
Lesostepní jilm habrolistý nejvíce utrpěl grafiózou. Ještě v padesátých letech bylo dostatek zachovalých jilmů v teplomilných
doubravách a na lesostepích. V současnosti jsou odumřelé stromy již většinou vytěženy a jilm habrolistý se
stal vzácností. Také v lužních lesích tento druh výrazně odumírá. Odumřelé jilmy habrolisté se nějakou dobu udrží ještě
z kořenových výmladků, ale i ty posléze podléhají chorobě. Tak jsme v současnosti svědky toho, jak z našich lesních
porostů mizí jedna z ušlechtilých dřevin a stává se doslova druhem ohroženým. Velmi žádané bylo kruhovitě pórovité
dřevo s pěknou texturou. Staré exempláře jilmu habrolistého bývaly ozdobou parků. Vzhledem k citlivosti druhu na
mykózu cévních svazků (grafiózu) však není jisté ani užití okrasných kultivarů.
Ji Jilm
133Dřeviny České republiky
JJilm habrolistý
134 Dřeviny České republiky
Jilm horský ­ Ulmus glabra Hudson
Syn.: U. montana With., U. scabra Mill.
Popis jilmovité ­ Ulmaceae
Strom velkých rozměrů s přímým kmenem a metlovitou korunou. Dorůstá výšky až 35 m a dosahuje průměru kmene
i 1 m. Dožívá se 300­500 let. V koruně se kmen větví v ostrém úhlu. Větve jsou plošně rozmístěny s dvouřadým uspořádáním
listů. Střídavé listy jsou obvejčité, 9­15 cm dlouhé, 2x ostře zubaté, na vrcholu zašpičatělé a často i s několika
laloky, na bázi silně asymetrické, velmi krátce řapíkaté (řapík max. 0,6 cm), svrchu na omak drsné. Kvete zjara před
rašením listů. Drobné květy ve svazečcích jsou téměř přisedlé. Semeno je uloženo ve středu okrouhlé až eliptické, křídlaté
nažky. Plody zrají už na konci jara, hned opadávají a velmi rychle ­ skoro masově klíčí, mohou však i přelehávat.
Ekologie a rozšíření 3-5 C 3
Jako ostatní druhy jilmů je to strom snášející silný zástin, zejména v mládí. K využití slabého světla vytváří dokonalou
listovou mozaiku. V dospělém věku požadavky na světlo stoupají. Má značné nároky na vláhu. Typická stanoviště
jsou na prameništích, suťových stráních a na půdách s blízkou hladinou spodní vody, obyčejně ve společnosti javorů,
jasanu a lípy. V nižších polohách roste na vlhkostně příznivějších stinných svazích a v údolích. Proschnutí půdy v letním
období nesnáší. Je velmi náročný na výživnost půdy. Nejvíc mu vyhovují minerálně silné, hluboké, svěží až vlhké půdy,
obohacené dusíkatými látkami z organického opadu. Snese značnou příměs skeletu v půdním profilu. Netrpí pozdními
mrazy a snese silné zimy za předpokladu dostatečné vlhkosti. Suchá vedra v létě a holomrazy v zimě mu však nesvědčí.
Je citlivý na znečistěné ovzduší. Evropská dřevina chybějící na velké části Pyrenejského poloostrova a severní polovině
Skandinávie. U nás jilm horský najdeme v lesích od pahorkatin až do horských poloh, v Krušnohoří stoupá až na 750 m;
na Šumavě do 800 m, hojnější je v karpatské části území (Malé Karpaty), kde vystupuje ještě o něco výše. Jeho zastoupení
je nepravidelné a mezernaté a málokde najdeme porosty s vyšším zastoupením tohoto druhu. Často v lesích
chybí, ale roste vysazen u selských stavení. Jilm horský je stejně citlivý na onemocnění grafiózou jako jilm habrolistý a
postupně hyne. Ve vlhkých horských polohách nicméně nemá onemocnění tak razantní průběh, a tak jilmy v horách
na našem území stále ještě odolávají. Vysazen v suché teplé poloze hyne beznadějně rychle. Do budoucna je tedy
třeba počítat s jeho trvalým ústupem.
Význam
V zahradnictví se pro okrasu vysazovalo několik atraktivních kultivarů, zejména ,,smuteční" jilm (cv. Pendula) a jilm
s metlovitou hustou korunou (cv. Exoniensis). Tyto kultivary jsou však stejně citlivé na grafiózu jako divoký druh a
v teplých oblastech státu v parcích a zahradách vyhynuly. V chladných vlhkých polohách a ve stínu vydrží. Jilm horský
se vysazoval také jako alejový strom ve vyšších polohách. Podobně jako u ostatních jilmů bylo a je vysoce ceněné jeho
kruhovitě pórovité dřevo často s tmavým jádrem, které se používá na výrobu dýh, intarzií, apod. V lidovém lékařství se
užívá nálevu z kůry mladých větví proti průjmu, při poruchách trávení, zevně pak ke koupelím při hemoroidech a jako
kloktadlo při zánětech dutiny ústní.
Ji Jilm
135Dřeviny České republiky
JJilm horský
136 Dřeviny České republiky
Jilm vaz ­ Ulmus laevis Pall. C4
Popis jilmovité ­ Ulmaceae
Strom velkých rozměrů se štíhlým kmenem a korunou, tvořenou silnými, v ostrém úhlu vzhůru vyrůstajícími větvemi.
Dosahuje 35 m výšky a průměru kmene přes 1 m. Dožívá se až 400 let. Kmen bývá svalcovitý s boulovitými výrůstky
a četnými výmladky. Na bázi kmene se často tvoří nápadně zploštělé, deskovité kořenové náběhy. Větve jsou plošně
rozložené s dvouřadým uspořádáním listů. Letorosty měkce bělavě chlupaté, později olysávají. Střídavé listy jsou vejčité
až obvejčité, 7­15 cm dlouhé, 2x zubaté se zuby 1. řádu kupředu zahnutými, na bázi výrazně asymetrické, velmi
krátce řapíkaté (řapík 0,2­0,8 cm), na spodní straně hustě měkce chlupaté. Na podzim se listy barví slabě do žluta.
Kvete zjara později než ostatní domácí jilmy, květy ve svazečcích po 20­40 jsou převislé, na dlouhých stopkách, které
se za plodu ještě prodlužují. Semeno je uloženo ve středu okrouhlé až eliptické, na okraji hustě brvité, křídlaté nažky.
Plody zrají už na konci jara, hned opadávají a velmi rychle ­ skoro masově klíčí, ale mohou i přelehávat.
Ekologie a rozšíření 1-3 BC 4
Vaz je dřevina snášející zástin, zvláště v mládí, tak jako jilm habrolistý a horský. Mladé rostlinky dovedou růst v hlubokém
stínu, kde se větví do plochy tak, aby se listí navzájem nezastiňovalo. V požadavcích na vláhu má vaz velké rozpětí.
Roste sice v lužních lesích s vysoko položenou hladinou spodní vody a snáší krátkodobé záplavy, ale vydrží i tam, kde
hladina v létě silně poklesne, půda vyschne, ztvrdne a popraská. V tom ohledu se podobá jilmu habrolistému. Vysazen
na suchých půdách roste obstojně. Vaz řadíme právem mezi náročné listnáče jako jiné jilmy, poněvadž je vázán na
hluboké živné půdy obohacené dusíkem. Snáší i zasolené půdy. Evropská dřevina chybějící v její severní a západní
části. U nás je vaz součástí stromového patra lužních lesů spolu s dubem letním, jasanem a jilmem habrolistým. Těžiště
rozšíření je tedy v úvalech velkých řek. Z oblasti lužních lesů zasahuje do přilehlých pahorkatin.
Význam
Vaz byl vždy jen dřevinou vtroušenou do lužních lesů a při těžbě nebyl od jilmu habrolistého rozlišován. S účinky
jilmové choroby se jeho zastoupení relativně zvýšilo, neboť mizí jilm habrolistý, zatímco vaz se zdá doposud dosti
odolný. Kromě jakostního dřeva se dříve zpracovávalo i lýko, podobně jako lipové. Vaz proto býval místy velmi ceněn.
Ji Jilm
137Dřeviny České republiky
JJilm vaz
138 Dřeviny České republiky
Jmelí bílé ­ Viscum album L. C3,C4
Popis jmelovité ­ Viscaceae
Vždyzelený poloparazitický keř s dřevnatějícími, vidličnatými větvemi, tvořící v korunách stromů husté kulovité trsy
až 1 m v průměru. Oblé žlutozelené větve jsou v uzlinách lámavé, křehké. Vstřícné, křižmostojné listy jsou přisedlé,
podlouhle obvejčité, 2­8 cm dlouhé, na špičce zaokrouhlené až mělce vykrojené, kožovité, neopadavé. Květy drobné,
žlutě zbarvené, v trojkvětých vrcholících rozkvétají již brzy na jaře. Plodem je nepravá bobule s bílým lepkavým oplodím
a několika hranatými semeny.
Ekologie a rozšíření
Jmelí, jako poloparazitická rostlina, si část živin odebírá z cév hostitele pomocí haustorií (kořenových útvarů). V nejnovějším
taxonomickém pojetí se podle hostitelských rostlin rozlišuje jmelí bílé pravé (subsp. album), jmelí bílé borovicové
(subsp. austriacum) a jmelí bílé jedlové (subsp. abietinum). Taxonomie ale není ustálená. Jmelí je na nová stanoviště
roznášeno ptáky, kteří se živí jeho plody. Semeno je schopno klíčení až po průchodu jejich trávicím ústrojím. Je to
dřevina s rozsáhlým souvislým areálem v Evropě a ostrůvkovitým v Asii. U nás se jmelí vyskytuje roztroušeně od nížin do
podhůří (1.­5. lesní vegetační stupeň). Základní (nominátní) poddruh jmelí najdeme nejčastěji na javorech, jabloních,
topolech (kromě topolu černého, zato často na křížencích), olších, lípách, vrbách aj. Na jehličnatých dřevinách se jmelí
vyskytuje převážně na borovicích a jedlích, jen vzácně na modřínech a smrcích.
Význam
Jmelí bylo odedávna považováno za rostlinu s magickými a léčivými účinky a dodnes se sbírá jako léčivka. Používá se při
příznacích stáří a arterioskleróze, při vysokém krevním tlaku a nervových poruchách srdečních a také jako močopudný
prostředek. Větvičky jmelí, často pozlacené, se prodávají o vánocích. Také z plodů jmelí se snad vyráběla silně lepivá
měkká pryskyřice, dříve používaná k přípravě ptačího lepu. Vhodnější pro čižbu jsou však plody ochmetu. Všechny poddruhy
jsou uvedeny v Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR, subsp. abietinum v kategorii ohrožených druhů ­ C3.
Jm Jmelí
139Dřeviny České republiky
JJmelí bílé
140 Dřeviny České republiky
Kalina obecná ­ Viburnum opulus L.
Popis zimolezovité ­ Caprifoliaceae
Středně velký, až statný keř s vidličnatým větvením, bohatě tvořící kořenové výmladky. Kmínky starých exemplářů
dosahují průměru kolem 10 cm. Letorosty žlutohnědé; krátce stopkaté, vstřícné pupeny jsou kryté jedinou šupinou.
Listy jsou nepravidelně 3­5laločné, 5­12 cm dlouhé, tupě pilovité, na řapíku s 2­4 diskovitě rozšířenými žlázkami.
Listy se na podzim pěkně barví do červena. Květy uspořádané do vrcholičnatých květenství jsou dvojího druhu: ve
středu květenství jsou drobné, nenápadné plodné květy, na obvodu květenství větší, ale sterilní květy s bělavými korunními
plátky, které slouží k lákání hmyzu. Kalina kvete v květnu až červnu. Plody, skoro 1cm velké červené peckovičky
s plochou srdčitou peckou, nepříjemně páchnou, podobně také dřevo na čerstvém řezu.
Ekologie a rozšíření 1-5 B~ 3-4 (5)
Kalina snáší zastínění. Vyžaduje značnou půdní vlhkost. Roste zejména na hlubších humózních půdách. Je to dřevina
klimaticky velmi odolná. Snáší kouřové plyny, ale nehodí se do klimatu velkých měst. Dřevina rostoucí takřka v celé
Evropě, také na Kavkaze, západní Sibiři, střední Asii a severozápadní Africe. U nás je to dosti hojná dřevina, obyčejně
provázející vodní toky a vlhká místa od nížinných luhů až po bystřiny podhorských poloh. Běžně se také vyskytuje
v křovitých pásech na okrajích lesa nebo podél silnic, nápadná je už koncem léta červenými plodenstvími (plody jsou
jedovaté) a později červeným vybarvením listů.
Význam
Sází se pro okrasu, protože pěkně kvete, má ozdobná plodenství a výrazné podzimní zbarvení a navíc je poměrně
odolná a nenáročná. Plnokvětá forma (cv. Roseum) vyniká nápadným bílým kulovitým květenstvím (,,sněhové koule");
byl to dřív jeden z nejoblíbenějších okrasných keřů venkovských zahrádek. Důležitá dřevina používaná při zpevňování
břehů potoků a řek. V řezbářství se využívá její pevné, žlutavé dřevo.
Ka Kalina
141Dřeviny České republiky
KKalina obecná
142 Dřeviny České republiky
Kalina tušalaj (tušalaj obecný) ­ Viburnum lantana L. C4
Popis zimolezovité ­ Caprifoliaceae
Středně velký, až 4 m vysoký vidličnatě větvený keř s nápadnými nahými plstnatými pupeny (zejména květními). Šíří se
kořenovými výmladky. K zemi sehnuté větve často zakoření. Vstřícné, kožovité a na povrchu svraskalé listy jsou široce
vejčité, 5­16 cm dlouhé, pilovité, na rubu hustě zeleně plstnaté. Květy v koncových vrcholičnatých květenstvích jsou
bělavé a poněkud páchnou. Rozkvétají od dubna do května. Zrající plody-peckovice mění postupně barvu od zelené
přes červenou do černé, plně vyzrálé také páchnou. Semena jsou plochá, eliptičná.
Ekologie a rozšíření 1-3 BD 2
Je to světlomilný druh. Vydrží i na vysychavých podkladech s nedostatkem vláhy v letním období. Roste zejména na
vápencích, spraších a jiných živných horninách. Upřednostňuje hluboké, hlinité, živinami dobře zásobené půdy. I když
je to teplomilná dřevina, u nás netrpí mrazem. Snáší dosti dobře exhalace a vydrží v městském klimatu. Jiho a středoevropský
druh zasahující na východ až ke Kaspickému moři. Je zastoupen roztroušeně po celém našem území v teplých
oblastech a v nižších polohách, ponejvíce jako součást světlých lesů a lesostepních křovinatých formací s dubem
zimním i dubem pýřitým.
Význam
Občas se vysazuje v parcích a zahradách, je vhodná i do vytvářených biokoridorů. Při archeologických průzkumech byly
nalezeny šípy vyrobené z dlouhých rovných větví tušalaje.
Ka Kalina
143Dřeviny České republiky
KKalina tušalaj
144 Dřeviny České republiky
Klikva bahenní ­ Oxycoccus palustris Pers. C3
Popis borůvkovité ­ Vacciniaceae
Vždyzelený keříček s tenkými poléhavými větvemi až 80 cm dlouhými, postupně zakořeňujícími. Pouze krátké plodné
větvičky jsou vzpřímené. Listy vejčitě kopinaté až široce vejčité, na vrcholu slabě zašpičatělé, celokrajné s okrajem slabě
podvinutým, kožovité, na líci leskle tmavozelené, na rubu sivozelené, 0,4­1,2 cm dlouhé. Mimo listů má také listeny
lžičkovitého tvaru s bělavě třásnitým lemem. Květy jsou v úžlabí listů nebo koncové, po 1­4 na červených, chlupatých
stopkách 2­4 cm dlouhých. Asi v polovině květní stopky má 2 čárkovité listence. Kvete v květnu až červenci, korunní
cípy jsou kopinaté až vejčité, nazpět ohnuté, růžově červené, tyčinky mají červené, chlupaté nitky. Plody jsou červené,
zpravidla kulovité, někdy až hruštičkovité, jedlé bobule, velké asi 0,8­1,2 cm.
Ekologie a rozšíření 4-8 A! 6
Klikva se vyskytuje v podmáčených smrčinách, na vrchovištích, přechodových rašeliništích i slatinách, zde roste na
kopečcích (bultech) rašeliníku. Roste na kyselých, živinami velmi chudých, ale vodou dostatečně zásobených půdách.
Klikva bahenní má rozsáhlý areál rozšíření, vyskytuje se na severu Severní Ameriky, v Asii a v celé Evropě s výjimkou
Balkánského, Apeninského a Pyrenejského poloostrova a Islandu. V ČR ji nalezneme ve středních polohách místy
hojně, např. v Třeboňské pánvi nebo severočeské rybniční oblasti, ve vrchovinných a horských oblastech na vrchovištích
a přechodových rašeliništích roste dosti hojně.
Význam
Protože plody obsahující vitamín C jsou trpké chuti, sbírají se až po přemrznutí. Ponořené do rašeliníku vydrží konzervované
v čerstvém stavu i několik let. Slouží k přípravě kompotů, džemů a likérů, mají i léčivé účinky. Sušené listy se
používají jako náhrada čaje. Protože biotopy klikvy byly v minulosti silně narušeny odvodňováním a těžbou rašelinišť,
patří klikva k druhům zákonem chráněným.
Poznámka C2
Méně často se u nás vyskytuje podobný druh klikva maloplodá ­ Oxycoccus microcarpus Rupr., která se od předešlé
klikvy bahenní liší menšími listy, dlouhými pouze 3­6 mm a širokými 1­2 mm, lysými a kratšími květními stopkami
a elipsoidními bobulemi velkými 5­9 mm. U nás se s ní setkáme vzácně na vrchovištích v horských oblastech, ale na
poněkud sušších místech v porostech rašeliníku Sphagnum fuscum, v Jizerských horách, Krkonoších, Krušných horách
a Šumavě.
Kl Klikva
145Dřeviny České republiky
KKlikva bahenní
146 Dřeviny České republiky
Klokoč zpeřený ­ Staphylea pinnata L. C3
Popis klokočovité ­ Staphyleaceae
Středné velký keř až 5 metrů vysoký, řídce vidličnatě větvený. Kmínky rovné se světle žíhanou hladkou borkou. Větve
v mládí chlupaté, později lysé, hnědé, lesklé. Pupeny zašpičatěle vejcovité, kýlnaté, lysé, zelenofialové, kryté jednou
šupinou. Často na vrcholu větvičky v páru, nestejně velké (terminální pupen chybí). Listy vstřícně postavené, lichozpeřené
se 2­3 jařmy. Lístky vejčitě podlouhlé, 5­10 cm dlouhé, přisedlé, drobně a ostře pilovité, zašpičatělé, na rubu na
žilnatině pýřité. Bílé květy uspořádané do velmi úhledných, dlouze stopkatých, nících hroznů; kvete v květnu až červnu.
Plodem jsou nafouklé blanité tobolky se 2­4 tvrdými, žlutohnědými, lesklými kulovitými semeny.
Ekologie a rozšíření 1-3 CD 2-3
Daří se mu v mírném zástinu, na stanovištích mnohdy ani v létě nevysychavých, na živných až bazických humózních
podkladech, často pod skalami na suti. Roste na lokalitách chráněných před klimatickými extrémy; zejména
to bývají severní stinné svahy v teplých oblastech. Zvěř klokoč ráda okusuje. Je součástí společenstev smíšených
listnatých lesů ­ habrových doubrav, šipákových doubrav, javorových doubrav až bučin. Zastoupen je ve střední a
jihovýchodní Evropě a zasahuje do Malé Asie. Na našem území se vyskytuje pomístně a nepravidelně v pahorkatinách
jako podrost smíšených lesů. Poněkud hojnější je jen na jižní Moravě ­ Podyjí, údolí Jihlavy, Moravský Kras,
Bílé Karpaty, Vyškov, atd. Lokality v Čechách jsou považovány za nepůvodní, druhotné ­ Polabí a Posázaví, Chotuc
u Nymburka, Voškovrch u Poděbrad, aj.
Význam
Je to pohledná dřevina, dekorativní v době květu i za plodu, ale málo vysazovaná. Ze semen klokoče se odedávna
vyráběly růžence, dnes spíše náhrdelníky a jiné ozdoby. Květy jsou medonosné, lze z nich připravovat chutný salát.
Tvrdé, jemné roztroušeně pórovité dřevo nacházelo uplatnění v řezbářství.
Kl Klokoč
147Dřeviny České republiky
KKlokoč zpeřený
148 Dřeviny České republiky
Kručinečka křídlatá ­ Genistela sagittalis (L.) Gams C1
Popis bobovité ­ Fabaceae
Kobercovitě se rozrůstající polokeř s větvenými kořenujícími poléhavými kmínky. Prýty obloukovitě vystoupavé až vzpřímené
se širokými křídly. Křídla jsou tuhá, zelená, přebírají funkci pouze řídce se vyskytujících přisedlých střídavě postavených
eliptických lístků, 1­2 cm dlouhých. Rozkvétá v červnu až srpnu žlutě zbarvenými hroznovitými květenstvími
vyrůstajícími vzpřímeně na konci lodyh. Plod je podlouhlý, rovný a zploštělý, hustě chlupatý, zašpičatělý lusk, který
skrývá několik málo zelenohnědých, lesklých, zploštělých, 2 mm dlouhých semen bez strofioly.
Ekologie a rozšíření 2-4 AB 2
Kručinečka je druh pastvin, lesních okrajů i světlin, vřesovišť, skalnatých svahů i skalních ostrožen, světlých kyselých
doubrav a reliktních borů. Roste na půdách nevápenných, suchých až čerstvě vlhkých, těžiště výskytu v pahorkatinách,
ale může vystupovat až do podhůří. Původnost pro ČR je pochybná, řada lokalit je zcela zřejmě synantropních, druhotných,
podobně jako i jinde ve střední Evropě. Jedná se spíše o druh jihoevropský, souvislé rozšíření končí v Bavorsku.
Kručinečka je k nám zavlékána např. se semeny krmných rostlin. Na našem území se vyskytuje roztroušeně na
vzájemně izolovaných lokalitách, na kterých však roste hromadně. Na Moravě je jediná lokalita u Popic (NP Podyjí),
v Čechách je v Sedlčansko-milevské pahorkatině územně chráněna v PP Kosova hora.
Význam
Přes uvedené skutečnosti je druhem zákonem chráněným. Je to velmi dekorativní a atraktivní rostlina, především za
květu, ale i svými křídlatými lodyhami působí exotickým dojmem. Vhodná zejména do skalek.
Kr Kručinečka
149Dřeviny České republiky
KKručinečka křídlatá
150 Dřeviny České republiky
Kručinka barvířská ­ Genista tinctoria L.
Popis bobovité ­ Fabaceae
Keř 10­100 (200) cm vysoký, s vystoupavým nebo přímým kmínkem s četnými větvemi, vzpřímenými nebo metlovitými,
podélně žebernatými, přitiskle chlupatými nebo olysalými. Hlavní kořen až 1 metr dlouhý. Střídavé listy přisedlé,
podlouhlé, obkopinaté, 1­4 cm dlouhé, na líci lysé, na rubu přitiskle chlupaté. Líc listů tmavě zelená, lesklá. Žluté
květy v bohatých hroznech, kalich lysý, rozeklaný ve dva málo odlišné pysky s velkými zuby. Pavéza vejčitá, lysá, křídla
podlouhlá od člunku odstávající, kratší než člunek, který je též lysý. Plod je úzce podlouhlý, plochý, lysý lusk s okrouhlými,
olivově hnědými semeny. Kvete v červnu a znovu v srpnu.
Ekologie a rozšíření 1-4 AB 3
Mělké, často kamenité půdy, alkalické až kyselé, chudé na dusík. Spíše teplomilný a světlomilný druh. Hojný ve světlých
doubravách, lemech cest a lesů, na chudých loukách, pastvinách a pasekách, ale i na skalnatých místech. Druh střední
a jižní Evropy, od Španělska přes Francii, Anglii do Dánska, na východě s nepatrným přesahem na západní Sibiř. Uvnitř
tohoto areálu chybí v Aplách. U nás v celém státě hojně až roztroušeně od nížin do podhorského stupně.
Význam
Obsahuje žlutá barviva genistein a luteolin, proto se používalo větví, listů a květů k barvení vlněných a lněných látek
(po zavaření s kamencem). Název kručinka pochází pravděpodobně od staroslověnského ,,kročina", což znamená
cholera, dříve se věřilo, že kručinka dokáže tuto krutou chorobu vyléčit. Nálev z natě podporuje výměnu látkovou,
zvyšuje průtok krve ledvinami, je osvědčeným lékem při chorobách dolních cest močových a nemocích ledvin.
Kr Kručinka
151Dřeviny České republiky
KKručinka barvířská
152 Dřeviny České republiky
Kručinka chlupatá ­ Genista pilosa L. C4
Popis bobovité ­ Fabaceae
Keřík 5­50 cm vysoký s poléhavým kmínkem, hojně větveným. Větve vystoupavé až vzpřímené, někdy pokroucené,
slabě podélně žebernaté, zelené, později hnědavé, stříbřitě chlupaté až olysalé. Kořeny četné, tenké, nízko pod
povrchem půdy. Střídavé listy podlouhlé, kopinaté nebo obkopinaté, 0,5­1 cm dlouhé, na vrcholu tupé nebo slabě
přišpičatělé, na obou stranách přitiskle stříbřitě chlupaté. Listy jsou na letorostech oddálené, na starších větvičkách
nahloučené po 3­4 na krátkých brachyblastech. Kručinka chlupatá kvete v dubnu až květnu, jako první z našich
kručinek. Květy jsou uspořádány nejčastěji jednotlivě nebo po 2­3 v paždí listů po stranách loňských větví, jsou žlutě
zbarvené, složené z kratičce chlupaté pavézy, lysých křídel a hedvábitě chlupatého člunku. Květní stopky a kalich jsou
přitiskle chlupaté, kalich vytrvává ještě na plodech ­ luscích 1­3 cm dlouhých, zploštělých, chlupatých se zploštělými
2­3 mm velkými hnědými semeny.
Ekologie a rozšíření 1-5 B~ 2
Světlomilný druh snášející i mírné zastínění. Upřednostňuje půdy písčité, kamenité, kyselé, vysýchavé. Typická stanoviště
jsou výslunné a suché křovinaté stráně, lesní lemy a světliny, lesní ostrohy. Často se nachází spolu s vřesem a
kostřavami v podrostu kyselých doubrav a reliktních borů. Mnohdy pokrývá díky poléhavému růstu větší plochy. Druh
západní a střední Evropy a Středomoří. V Čechách jen vysazována, omezený přirozený výskyt má pouze na jihozápadní
a jižní Moravě až do okolí Brna.
Význam
Pro kobercovitý, nízký růst bývá používána ve skalkách.
Kr Kručinka
153Dřeviny České republiky
KKručinka chlupatá
154 Dřeviny České republiky
Kručinka německá ­ Genista germanica L.
Popis bobovité ­ Fabaceae
Polokeř 5­50 cm vysoký s poléhavým kmínkem, hnědým, lysým nebo kratičce chlupatým a trnitým. Trny (kolce) jsou
jednoduché i větvené, vytrvalé, nejprve zelené, později hnědnoucí. Četné přímé podélně žebernaté letorosty jsou bez
trnů, chlupaté. Hlavní kořen je krátký, postranní kořeny silněji vyvinuty. Střídavé listy kratičce řapíkaté nebo přisedlé,
eliptické až podlouhlé, 1­2 cm dlouhé, na vrcholu zašpičatělé, na líci lysé, na rubu odstále chlupaté. Kvete v květnu
až červnu, poněkud dříve než kručinka barvířská. Květy ve vzpřímených hroznech na koncích letorostů jsou žlutě zbarvené
s kalichem odstále chlupatým, rozeklaným ve dva pysky, koruna s vejčitou lysou pavézou, lysými křídly a dlouhým,
lysým člunkem. Plod je podlouhlý lusk na vrcholu s dlouho vytrvávající čnělkou, dlouze chlupatý, hnědý, lesklý s 1­5
zploštělými, lesklými, hnědými semeny.
Ekologie a rozšíření 2-4 AB 2
Roste na půdách převážně lehkých, zpravidla kyselých, ve společenstvech kyselých světlých doubrav, v borových lesích,
lesních lemech, na vřesovištích a pastvinách. Kručinka německá má evropský areál. Na celém území ČR roste od nížin
až vzácně do podhůří. V některých územích, tam kde postrádá vhodná stanoviště, je však velmi řídce zastoupena nebo
chybí.
Význam
Léčivé účinky jsou podobné, jako u kručinky barvířské.
Kr Kručinka
155Dřeviny České republiky
KKručinka německá
156 Dřeviny České republiky
Kručinkovec poléhavý ­ Corothamnus procumbens (W. et K.) C. Presl C3
Popis bobovité ­ Fabaceae
Poléhavý keřík 20­50 cm vysoký, chudě větvený. Větve žebernaté, zeleně zbarvené, dvouleté větévky a letorosty hustě
kratičce chlupaté. Střídavé listy jsou úzce obkopinaté, na vrcholu zašpičatělé, na líci lysé, na rubu a na okrajích přitiskle
chlupaté. Na sterilních větvičkách vyrůstají listy jednotlivě a jsou 1,5­2,5 cm dlouhé, na květonosných ve svazečcích po
3­5, kratší a užší. Květní stopky až 1 cm dlouhé, hustě chlupaté, kalich zvonkovitý, dlouze přitiskle chlupatý, korunní
lístky sytě žlutě zbarvené, lysé, člunek kratší než křídla. Kvete časně zjara počátkem května, někdy už i v dubnu.
Plodem je podlouhlý, zploštělý lusk, hustě přitiskle chlupatý s ledvinitými, zploštělými, hnědými a lesklými semeny.
Ekologie a rozšíření 1-2 D 1
Kručinkovec upřednostňuje výslunná místa na hlubších, minerálně bohatších půdách, zejména na černozemích, ale
i na mělčích skeletnatých půdách typu rendzin. Je vázán převážně na karbonátové horniny (vápenec, spraše, opuky).
Druh střední a jihovýchodní Evropy. V Čechách chybí. Moravou prochází severozápadní hranice areálu. Vyskytuje
se pouze roztroušeně v teplých pahorkatinných oblastech jižní Moravy po Vyškov, nejčastěji na stepních a lesostepních
biotopech. Například Pavlovské kopce, Pouzdřanská step, Hádecká planina, Mohelenská step. Některé lokality
v posledních desetiletích zanikly zemědělskými zásahy.
Význam
Občas vysazován ve skalkách. Obsahuje řadu alkaloidů (trigonellin, cytisin, spartein).
Kr Kručinkovec
157Dřeviny České republiky
KKručinkovec poléhavý
158 Dřeviny České republiky
Krušina olšová ­ Frangula alnus Mill.
Popis řešetlákovité ­ Rhamnaceae
Středně velký keř, šířící se kořenovými výmladky, se střídavě postavenými listy. Jen zřídka dorůstá přes 6 m výšky a dosahuje
průměru kmínku až 20 cm. Je důkladně zakořeněn; (špatně se přesazuje). Má vynikající výmladnost. Rozemnuté
výhonky a kůra zapáchají hnilobou. Listy jsou krátce řapíkaté, široce obvejčité až eliptické, 4­8 cm dlouhé, celokrajné,
s velkým počtem obloučnatě prohnutých bočních žilek. Na podzim se žlutě barví. Drobné, krátce stopkaté, žlutozelené
květy se objevují od května až do září ve svazečcích v paždí listů. Plody jsou postupně dozrávající peckovičky fialovočerné
barvy, kulovitého tvaru, velikosti do 0,5 cm.
Ekologie a rozšíření 1-6 AB 4 (5)
Je to stín snášející dřevina. Vyskytuje se na vlhkých místech a snáší i nadbytečnou vláhu a stagnující vodu. Roste
obvykle na kyselých podkladech, často na píscích a zrašelinělých půdách, ovšem setkáme se s ní i na neutrálních
až zásaditých půdách lužních lesů. Bývá to jediný keř v nejchudších bořinách nebo smrčinách na rašelině. Je mrazuvzdorná
a odolná proti kouřovým plynům. Druh euroasijský s rozsáhlým areálem sahajícím od Pyrenejského poloostrova
(s malým přesahem do severní Afriky) na východ až po Jenisej. U nás je to jeden z nejběžnějších keřů od nejnižších
až do podhorských poloh. Nejčastějšími stanovišti jsou světlé listnaté, smíšené i jehličnaté lesy, lužní lesy a křovinaté
stráně, vrchoviště a rašeliniště. Řidčeji roste v suchých borech a kyselých doubravách.
Význam
Dřevo bývalo nejlepší surovinou k výrobě střelného prachu; má jádro načervenalé barvy a hodí se proto i k řezbářským
účelům. Kůra se vykupuje pro farmaceutické účely. Má projímavé účinky, proto se používá při zácpách, povzbuzuje též
vylučování žluče. Plody mají ještě 12x silnější účinek. Krušina je vysoce ceněna jako pastva včel. Plodů se také používalo
k barvení látek na zeleno.
Kr Krušina
159Dřeviny České republiky
KKrušina olšová
160 Dřeviny České republiky
Kyhanka sivolistá ­ Andromeda polifolia L. C2
Popis vřesovcovité ­ Ericaceae
Nízký, chudě větvený keřík, 15­30 cm vysoký, s plazivým dřevnatým oddenkem a vřetenovitě ztlustlými kořeny. Větve
přímé, lysé, na koncích hustě olistěné. Listy střídavé, vytrvalé, kožovité, kopinaté, 1,5­2,5 cm dlouhé, s okrajem slabě
podvinutým, na líci tmavozelené, na rubu sivě ojíněné, s vyniklým středním světlezeleným žebrem, krátce řapíkaté.
Květenství jsou 3­7květá, chocholičnatá, květní stopky červené, lysé, na bázi se 2 drobnými listenci. Kališní lístky jsou
červené, koruna s nazpět ohrnutými cípy je růžová, později bílá. Kvete v květnu až červnu. Plody jsou malé a skoro
kulovité, lysé tobolky s drobnými, leskle hnědými semeny.
Ekologie a rozšíření 4-8 A! 5
Kyhanka se vyskytuje na vrchovištích a rašelinných ladech. Roste na kyselých, živinami velmi chudých, ale vodou dostatečně
zásobených půdách. Kyhanka sivolistá má obtočnový areál rozšíření, vyskytuje se na severu Severní Ameriky,
v Asii a v celé Evropě s výjimkou jihozápadní části. V ČR ji nalezneme v nižších polohách pouze v Třeboňské pánvi
a u Františkových lázní, v podhorských a horských oblastech na rašeliništích roztroušeně až dosti hojně.
Význam
Patří k zákonem chráněným druhům v ČR. Vyšlechtěné odrůdy bývají používány k okrasným účelům.
Ky Kyhanka
161Dřeviny České republiky
KKyhanka sivolistá
162 Dřeviny České republiky
Lilek potměchuť ­ Solanum dulcamara L.
Popis lilkovité ­ Solanaceae
Polokeř až 2,0 m vysoký, s popínavým, na bázi dřevnatějícím stonkem. Střídavé listy jsou vejčité až vejčitě kopinaté,
4­7 cm dlouhé, dlouze řapíkaté, celokrajné, s 1­4 páry laloků. Kvete počátkem léta fialovými, zřídka bílými kvítky,
uspořádanými do řídkých převislých květenství. Vejčité, leskle červené bobule jsou jedovaté, chutnají zpočátku nasládle,
později hořce.
Ekologie a rozšíření 1-4 C 4 (5)
Roste na půdách vlhkých až mokrých, živných, humózních, s neutrální reakcí, hlinitých i písčitých. Kromě lužních lesů
se vyskytuje na druhotných stanovištích, jako jsou pobřežní křoviny, zarostlé sutě a lomy, ploty a paseky. Lilek má velký
euroasijský areál. U nás je to dosti hojný druh od nížin do pahorkatin.
Význam
Jedovaté bobule obsahují alkaloid solanin, ale také saponiny a třísloviny. Po požití mohou způsobit vážné otravy, nelze
proto doporučit pro použití v lidovém léčitelství. Lilek se však používá v homeopatii při revmatismu, onemocnění
žaludku a střev i na kožní vyrážky.
Li Lilek
163Dřeviny České republiky
LLilek potměchuť
164 Dřeviny České republiky
Lípa malolistá (srdčitá) ­ Tilia cordata Mill.
Popis lípovité ­ Tiliaceae
Strom středních rozměrů, často s křivým kmenem a košatou, nepravidelnou korunou. Dosahuje v zápoji výšek
25­30 m, průměru kmene až 1 m a věku 150 let. Volně rostoucí starší stromy mají silné, někdy vykotlané a boulovité
kmeny a dožívají se 300­400 let. Lípa malolistá nedorůstá takových rozměrů a nedožívá se takového věku jako lípa
velkolistá. Má vynikající pařezovou výmladnost. Letorosty jsou lysé, pupeny kryté dvěmi šupinami (spodní přesahuje
polovinu délky pupenu). Střídavé listy jsou srdčité, asymetrické, 4­8 cm dlouhé, na líci leskle zelené, na rubu modrozelené,
lysé, pouze v paždí žilek mají rezavé chomáčky chloupků. Žilnatina 3. řádu je nezřetelná. Čepel listu má
pozvednuté okraje. Na podzim listy žloutnou a brzy opadávají. Raší a rozkvétá asi o 14 dní později než lípa velkolistá.
Oboupohlavné květy jsou uspořádané ve vrcholících a kvetou v červnu až červenci. Květenství se skládá z 5­11 květů a
na květní stopce je opatřeno velkým vytrvalým podpůrným listenem. Drobné, tenkostěnné oříšky bez žeber opadávají
na podzim a v zimě.
Ekologie a rozšíření 1-3 BC 4, 2-5 BC-C 3
Lípa malolistá patří mezi stín snášející dřeviny našich lesů. Vyskytuje se proto typicky ve spodních patrech smíšených
porostů, často i jen v křovité formě. Zastínění půdy bývá tak silné, že bylinná vegetace skoro chybí. Stanoviště lípy malolisté
jsou vlhkostně příznivá. Skalnaté lokality se vyznačují alespoň vysokou vzdušnou vlhkostí, danou stinnou expozicí
nebo větším množstvím srážek. Druh má na půdu střední nároky. U nás převládají skeletovité, dusíkem obohacené
půdy, středně hluboké až mělké, na různě strmých svazích. V členitém skalnatém terénu se může stát, že oba naše
druhy lip rostou přirozeně na stejných lokalitách. Lípa velkolistá se pak vyskytuje na osluněných, vyhřívaných částech
terénu, lípa malolistá na stanovištích chladných a zastíněných. V takových případech nalezneme zřídka i křížence obou
druhů (T.x vulgaris = T.x europaea). Obě naše domácí lípy jsou dobře rozlišitelné druhy, hybrid je již dávno znám jako
parková a alejová dřevina, zejména v západní Evropě, i u nás se občas vysazuje. V parcích se objevuje i samovolně. Lípa
malolistá se vyznačuje velkou přizpůsobivostí ke klimatickým činitelům. Škody silnými mrazy nebo vysokými teplotami
nejsou u nás známy. Časné ani pozdní mrazy ji rovněž nepoškozují. Lípa malolistá roste téměř v celé Evropě, s výjimkou
nejjižnějších a nejsevernějších oblastí kontinentu. U nás je lípa malolistá rozšířena roztroušeně po celém území. Hlavní
stanoviště jsou na suťových svazích, kde roste často ve společnosti javorů, jasanu ztepilého, dubu zimního a habru
a lužní lesy, kde roste mimo dosah dlouhotrvajících záplav s dubem letním, jilmy, jasany, habrem a babykou. Nejvýš
položené lokality dosahují asi 600 m n.m. (předhoří Šumavy). Ve srovnání s lípou velkolistou to bývají spíše stinné
svahy a také méně živné podklady a půdy.
Význam
Zastoupení lípy v našich lesích se snížilo především v důsledku přeměny lesní půdy na zemědělskou a náhrady listnatých
lesů jehličnatými monokulturami. Její trvanlivé a dobře opracovatelné světlé roztroušeně pórovité dřevo bez jádra
je vyhledávaným řezbářským materiálem. Lipové lýko se používalo k vazbě (rohože, nádoby na obilí a mouku). Je to
významná dřevina medonosná. Mimo les se hojně vysazovala jako solitér i v alejích (tzv. císařské lípy podle státních
silnic). V městské zeleni se dobře uplatňuje pro velkou odolnost. Snáší přesazování, seřezávání a nešetrné zacházení,
skrývku, navážku, výkopy kolem kmene, je však citlivá na solení. V lékařství se hojně používá lipový květ do nálevů a
čajů s potopudným, protizánětlivým a lehce diuretickým účinkem, utišuje křeče a rozpouští hleny. Používá se proto při
horečnatých onemocněních z nachlazení, onemocnění ledvin a močového měchýře a jako prostředku podporujícího
žaludeční činnost. Jako léčivka byla oblíbená lípa již od starověku i když použití bylo zcela odlišné od současného.
Kůra sloužila proti malomocenství, listy
na puchýře v ústech, šťáva proti vypadávání
vlasů. Matthioli uvádí ve svém
herbáři, že vodu z květu lipového používají
ženy k potírání skvrn na tváři,
proti otokům a že podporuje růst vlasů.
V 16. století se používal lipový květ
také jako osvědčený prostředek proti
dětské tetánii (psotník, staročesky dětinský
božec).
Lí Lípa
165Dřeviny České republiky
LLípa malolistá
166 Dřeviny České republiky
Lípa velkolistá ­ Tilia platyphyllos Scop.
Popis lípovité ­ Tiliaceae
Strom velkých rozměrů s dosti přímým válcovitým kmenem a košatou korunou. Dosahuje v zápoji výšek přes 30 m,
průměru kmene 1,5 m a věku 200 let. O samotě rostoucí stromy dosahují několika set let věku; nejstarší jsou prý 1000
let staré. Kmeny těchto starých stromů bývají vykotlané a dorůstají průměru až 4 m, mívají daleko sahající, křivolaké,
na povrch vystouplé kořeny. Většina starých památných lip náleží tomuto druhu. Letorosty jsou odstále chlupaté nebo
lysé, pupeny kryté dvěmi šupinami (spodní dosahuje do poloviny pupenu). Střídavé listy jsou srdčité, poněkud asymetrické,
7­12 cm dlouhé, na líci matně zelené, na rubu světle zelené, roztroušeně chlupaté. V paždí žilek mají chomáčky
bělavých chloupků, žilnatina 3. řádu je vyniklá. Okraj listové čepele je mírně svěšený. Lípa velkolistá raší a kvete asi
o dva týdny dříve než lípa malolistá; květy ve svazečcích jen po 2­5 jsou žlutavé, stejně jako blanitý listen na stopce
květenství, který vytrvává i za plodu. Tvrdé, žebernaté, většinou vlnaté oříšky (větší než u lípy malolisté) setrvávají na
stromě přes zimu.
Ekologie a rozšíření 1-2 CD 2, 3-5 C 3
Lípa velkolistá dobře snáší zastínění (je však náročnější na světlo než lípa malolistá) a udrží se proto snadno ve spodní
etáži pod jinými dřevinami alespoň jako keř. Naproti tomu sotva existuje v našich lesích dřevina, která by vydržela
v zástinu lipového porostu, neboť lípa má husté a bohaté olistění, které propustí minimum světla. Lípa velkolistá je
středně náročná na půdu. Nejlépe se jí daří na hlubokých živných půdách bází svahů menších údolí či na skeletovitých
rankerových půdách a rendzinách na svazích pahorkatin. Lesostepní typ se sice vyrovná s nedostatkem vláhy, ale jen
tehdy, jde-li o živné horniny jako vápenec, čedič nebo andezit. Listy jsou často lepkavé, což způsobují mšice sající
na listech a vylučující cukerný roztok. Opadané listí s měkkou a chabou strukturou na povrchu půdy dobře zetlívá
a přispívá k vytvoření příznivé vrstvy živného humusu. Pro tuto schopnost zlepšovat půdní vlastnosti je lípa ceněna.
Druh západní, střední a jihovýchodní Evropy. V ČR lípu nacházíme roztroušeně po celém území od pahorkatin do
podhůří. Původní rozšíření lípy velkolisté se týká dvou typů stanovišť: sutí v teplých pahorkatinách, zejména na živných
podkladech, nejčastěji ve směsi s jinými listnáči, jako např. s javory, jasanem a jilmy, a lesostepních lokalit, kde roste
spolu s náročnými, hlavně křovitými listnáči jako dřín, mahalebka, dub pýřitý aj.
Význam
Antropogenní vlivy, zejména změna druhové skladby lesů, pozměnily negativně přirozené rozšíření lípy velkolisté.
Pastva místy pronikavě snížila zastoupení druhu, stejně jako těžba krmného klestu. Naproti tomu se vysazovaly lípy pro
pastvu včel, takže se v některých krajích lípa stala typickým průvodcem lidských obydlí. Je vysazována jako meliorační
dřevina. Měkké a dobře obrobitelné dřevo, podobných vlastností jako u lípy malolisté, je vyhledávaným řezbářským
materiálem, lýko mělo zvláště v minulosti široké použití (rohože, střevíce, nádoby na obilí a mouku). Lípa velkolistá se
dávno cení jako okrasný strom. Staré stromy jsou běžné v zámeckých zahradách a na návsích vesnic jako solitéry nebo
často v alejích. Uplatňují se také v městské zeleni, protože snášejí dobře seřezávání, poškozování kořenů při výkopech
a přesazování ve starším věku. Je však citlivá na solení. V lékařství má stejné použití jako lípa malolistá.
Lí Lípa
167Dřeviny České republiky
LLípa velkolistá
168 Dřeviny České republiky
Líska obecná ­ Corylus avellana L.
Popis lískovité ­ Corylaceae
Středně velký, kulovitý keř, 2­8 m vysoký, s kmínky o průměru do 25 cm. Koruna je široká, větvení dvouřadé. Borka
je hnědošedá, hladká, s hnědými lenticelami. Dožívá se 60­80 let. Bohaté kořeny jsou převážně povrchově rozložené.
Líska se vyznačuje výbornou výmladností z pařezu a bohatě obráží na kořenových nábězích, keře jsou pak tvořené
mnoha kmínky. Spodní větve snadno zakoření a tvoří hřížence. Letorosty v mládí chlupaté, načervenalé žláznaté
chlupy odstávají od větvičky, později větve olysávají. Pupeny vejcovité, kryté mnoha zelenými až načervenalými šupinami.
Střídavé listy jsou okrouhle obvejčité, často poněkud nesouměrné, 7­12 cm dlouhé, hrubě dvojitě pilovité až
mělce laločnaté, špičaté, na bázi srdčité, na líci řídce a na rubu hustě chlupaté. Řapík je žláznatě chlupatý. Samčí květy
jsou sdruženy v jehnědovitém květenství za květu až 10 cm dlouhém, samičí květy v pupenovitých obalech, z nichž na
jaře vyčnívají pouze červenavé blizny. Líska kvete již v 8­10 letech. Poněvadž však kvete brzy zjara (v některých letech
už v únoru), stává se, že pestíkové květy zničí mráz a proto neplodí každoročně. Lískové ořechy mají vysokou klíčivost,
ale nepodržují ji dlouho.
Ekologie a rozšíření 1-5 B 3
Lísku najdeme v porostech především tam, kde je dostatek světla, ale snáší i střední zástin. Nejčastější druhotná
stanoviště s dostatkem světla jsou při okraji lesů, u cest, na pasekách, na mezích apod. Nemá zvláštní nároky na
vláhu a roste i na vysychavých podkladech a v oblastech na srážky chudých. Je skromná v požadavcích na půdu, ale
přece jen se vyhýbá nejchudším půdám. Nesnáší rašelinu a zabahněné půdy. Opad dobře zetlívá a zlepšuje povrchové
vrstvy půdy. Je odolná vůči klimatickým výkyvům. Netrpí mrazy ani vedry. Nicméně u nás platí za teplomilnou dřevinu,
vyhledávající často teplotně příznivé polohy s jižní expozicí. Líska obecná je evropský druh, rozšířený skoro po celém
kontinentu s výjimkou nejchladnějšího severu a severovýchodu. Na našem území rostla nejčastěji jako příměs listnatých
porostů s převahou dubu zimního. Současné rozšíření je silně poznamenáno druhotnými faktory. Byla dříve hojně
vysazována pro ořechy kolem lidských sídel, na mezích, u cest, apod. V karpatské části státu se druhotně rozšířila
na pastvinách a pasekách propásaných lesů. Za takových podmínek vystupuje až na 1000 m n.m. Líska zaujímala
významné postavení v postglaciálním vývoji lesů, masově byla rozšířena v tzv. lískovém období (asi 7000 let př. n. l.).
Význam
V lesnictví platí za plevelnou dřevinu. Pěstují se především vyšlechtěné velkoplodé kultivary pro ořechy, které mají
vysoký obsah tuků (až 60 %), bílkovin (19 %) a vitamínů B-komplexu. Lisováním získaný olej se využívá v parfumérii a
malířství. Má značný význam jako nejranější včelí pastva. Dřív se pružné rovné pruty používaly v košíkářství, na obruče,
jako násady a tyče (lyžařské hole). Z dřevěného uhlí lísky se vyráběl střelný prach. Listy se používají zevně v nálevech při
kožních vyrážkách, k zastavení krvácení a uklidnění bolestí při hemeroidech a vnitřně při chorobách zažívacího traktu
(uklidňuje střevní peristaltiku a působí proti průjmu). Listů se též užívá v kosmetice (mají tonizující účinek), nahrazují
se jimi hojně užívané listy vilínu virginského. Sušených listů se za válek používalo jako tabákové náhražky.
Lí Líska
169Dřeviny České republiky
LLíska obecná
170 Dřeviny České republiky
Lýkovec jedovatý ­ Daphne mezereum L. C4
Popis vrabečnicovité ­ Thymelaeaceae
Vzpřímený keř 30­150 cm vysoký, s vystoupavými nebo přímými větvemi, které jsou v mládí zelenavě hnědé, hustě
chlupaté, později olysávají. Kořeny má lýkovec velmi mělké. Větve jsou velice pevné a pružné, díky houževnatému
lýku nezlomitelné. Listy jsou opadavé, vyvíjejí se až po květech, nahloučené na konci větví, podlouhle obvejčité nebo
obkopinaté, 6­10 cm dlouhé, celokrajné, pouze na okraji brvité. Květy rostou v postranních svazečcích po 2­4 v paždí
loňských opadlých listů, jsou silně vonné, růžově zbarvené. Lýkovec kvete velice brzy zjara před rašením listů v únoru
až dubnu. Plody jsou dužnaté, jasně červené, řidčeji žluté, kulovité peckovice 5­8 mm v průměru s černohnědou
kulovitou peckou.
Ekologie a rozšíření 2-8 B 3
Roste na čerstvých, vlhkých, humózních, živinami bohatých půdách. Roztroušeně se lýkovec vyskytuje ve stinných až
polostinných listnatých a smíšených lesích ­ květnatých bučinách, dubohabřinách, suťových lesích, okolo pramenišť,
na mýtinách, v horských vysokobylinných nivách. Má vyšší nároky na vzdušnou vlhkost, v nižších polohách se chová
jako stínomilný, ve vyšších polohách jako světlomilný keř. Celkové rozšíření zasahuje takřka do celé Evropy, Sibiře,
Kavkazu a Malé Asie. Roztroušeně až vzácně na většině území ČR. V teplých nížinných oblastech vzácně, v horských
polohách zřídka. Nejčastěji v pahorkatinách a vrchovinách.
Význam
Lýkovec obsahuje především v plodech vysoce toxické látky (dafnetoxin, mezerein), které jsou karcinogenní, také způsobují
krvácení. Proto se v lékařství používá ojediněle, zevně jako prostředek k prokrvení, v homeopatii při různých
kožních onemocněních. Přítomnost kumarinu (dafnetin, dafnoretin) prozrazuje vůně květů, která může působit bolesti
hlavy. Často pěstován jako okrasný keř.
Lýkovec vonný ­ Daphne cneorum L. C1
Popis vrabečnicovité ­ Thymelaeaceae
Lýkovec vonný je vždyzelený nízký keřík, 10­30 cm vysoký, s dlouhými, poléhavými, tenkými větvemi, na konci vystoupavými.
Větve jsou kořenující, v mládí hustě pýřité, ve stáří olysalé. Na každém výhonu je jeden vrcholový, kulovitý
pupen, krytý šupinami na okraji brvitými. Velmi úzké kožovité listy jsou nahloučené na konci větévek. Listy lýkovce
vonného jsou neopadavé, přisedlé, úzce kopinaté až úzce obvejčité, 1­1,5 cm dlouhé, na vrcholu zaokrouhlené, sytě
zelené, lysé. Vonné květy v koncových 4­10květých svazečcích, červeně růžové až fialově růžové, vzácně bílé, poměrně
drobné, se rozvíjejí až po olistění v dubnu až červnu. Plodem je zasychavá červenohnědá peckovice až do doby zralosti
uzavřená v zaschlé češuli. Semena podlouhle vejcovitá, černohnědá, asi 4 mm v průměru.
Ekologie a rozšíření 1-4 BD 2
Upřednostňuje písčité, vysychavé, provzdušněné, zásadité až mírně kyselé půdy od nížin až do hor (na vápencích
a dolomitech). Na příhodných biotopech vytváří rozsáhlé porosty, díky schopnosti zakořeňování poléhavých větví.
Lýkovec vonný roste ve světlých suchých doubravách a teplomilných a reliktních borech, na výslunných lesních
okrajích a trávnících v blízkosti lesa. Evropský druh se subatlanticko-submediteránním rozšířením. V ČR se vyskytuje
velmi vzácně v teplejších oblastech
státu, převážně v pahorkatinách.
Význam
Druh v posledních desetiletích silně na
ústupu úbytkem vhodných biotopů. Je
ohrožen také vykopáváním nezodpovědnými
zahrádkáři, neboť je velmi dekorativní
ve skalkách. V ČR patří k dřevinám
zákonem chráněným. Dříve se používal
k výrobě jedu pro lov ryb, způsobujícího
vnitřní krvácení.
Lý Lýkovec
Lýkovec jedovatý
Lýkovec vonný
171Dřeviny České republiky
LLýkovec jedovatý J Lýkovec vonný V
J
J
V V
172 Dřeviny České republiky
Mahalebka obecná ­ Padellus mahaleb (L.) Vassilcz. C3
Syn.: Cerasus mahaleb (L.) Mill. ­ višeň turecká
Popis mandloňovité ­ Amygdalaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Středně velký keř nebo stromek se zprohýbaným kmenem a rozkladitou korunou vysoký až 15 m. Borka zprvu hladká,
hnědá až černá, později podélně rozpukaná. Mladé větévky tenké, často převislé, žlutavě šedé až zelenavé s tmavě
hnědými lenticelami, pupeny vejcovité, lysé. Listy široce vejčité až obvejčité, vzácně téměř okrouhlé, 3­6 cm dlouhé,
na vrcholu krátce zašpičatělé, na okraji drobně pilovitě zubaté, na líci tmavozelené, lysé, lesklé, na rubu zelené, matné.
Řapík dlouhý až 3,5 cm s 0­2 žlázkami. Květy bílé, až 2 cm v průměru, rozkvétají zároveň s rašením listů v dubnu
až květnu, vonné, stopkaté v 3­13květých přímých chocholičnatých hroznech. Plody vejcovité až kulovité 8­10 mm
v průměru, za zralosti černé, tence dužnaté peckovice. Pecka vejcovitá až téměř kulovitá, hladká, světle žlutavě hnědá.
Listy, květy i dřevo voní příjemně kumarinem.
Ekologie a rozšíření 1-3 BD 1
Roste na křovinatých kamenitých až skalnatých výslunných svazích, na okrajích lesů, podél cest, spíše na bazických
podkladech. Nejčastěji se vyskytuje ve společenstvech teplomilných šipákových doubrav, lesostepních křovinách či
lesních pláštích. Je to světlomilná dřevina, snášející vysychavé půdy. Není choulostivá na mráz a odolává znečištěnému
ovzduší. Celkové rozšíření zasahuje jižní Evropu, Malou Asii, střední Asii a severozápadní Afriku. V Čechách pravděpodobně
nepůvodní, zavlečená (okolí Prahy), na jižní Moravě původní v teplejších oblastech, na jihu a jihovýchodě.
Nejvýrazněji se uplatňuje na Pavlovských kopcích, mnohde tam vytváří souvislé porosty.
Význam
Těžké, tvrdé dřevo se světle hnědým až nazelenalým jádrem, za čerstva intenzívně vonící, se používá v řezbářství. Mahalebky
se užívá často jako podnože pro kultivary třešní a višní. Vhodná do parků a sadů měst pro svoji odolnost k suchu
a velké množství aromatických květů. Plody se nehodí k jídlu, zpracovávají se na likéry (,,Maraska").
Ma Mahalebka
173Dřeviny České republiky
MMahalebka obecná
174 Dřeviny České republiky
Mandloň nízká ­ Amygdalus nana L. C1
Popis mandloňovité ­ Amygdalaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Nízký keř, obvykle nepřevyšující 1m, rozšiřující se prutovitými kořenovými výmladky. Větve jsou tenké, hustě větvené,
letorosty lysé, zelené až hnědé. Střídavé listy jsou podlouhle kopinaté, 2,5­6 cm dlouhé, pilovité, s čárkovitými palisty.
Květy rozkvétají před rašením listů v dubnu až květnu, jsou růžové, vzácně bílé, až 3 cm v průměru. Plody mají kožovitou
slupku, šedožlutou, hustě chlupatou, pecka je téměř kulatá, nepravidleně rýhovaná, semena jsou hořká.
Ekologie a rozšíření 1 BD 1
Silně světlomilný druh, snášející extrémně vysychavá stanoviště kavylových stepí. Roste na živných podkladech (vápenec,
andesit, spraš). Vyskytuje se v jihovýchodní Evropě, odkud je rozšířen přes stepní oblasti Ruska až do západní
Sibiře. K nám zasahuje velmi vzácně na nejteplejší lokality jižní Moravy (okolí Hustopečí a Dunajovické kopce; dříve
snad také na Pavlovských kopcích).
Význam
V teplých oblastech (např. na jižní Moravě) se občas pěstuje jako okrasný keř nebo ve skalkách. Je vhodný ke zpevnění
suchých výslunných svahů, na kterých se úspěšně rozrůstá. V semenech obsahuje amygdalin, toxický kyanogenní
glykosid. V ČR je mandloň nízká ze zákona chráněna.
Ma Mandloň
175Dřeviny České republiky
MMandloň nízká
176 Dřeviny České republiky
Mateřídouška alpínská ­ Thymus alpestris Kerner C2
Popis hluchavkovité ­ Lamiaceae
Nízké (do 10 cm), poléhavé polokeře, s plazivými monopodiálně větvenými stonky, které často v uzlinách zakořeňují.
Květonosné větve vystoupavé, ostře čtyřhranné, krátce chlupaté na hranách. Listy se na květních větvích zřetelně
odspoda nahoru zvětšují (dole drobné, řapíkaté, kopisťovité; nahoře největší, 0,6­1,4 cm dlouhé, přisedlé, okrouhle
vejčité až okrouhlé). Žilky slabě vyniklé, postupně k okraji čepele mizející. Krátká květenství, téměř kulovitá, tvořená
sytě růžovými květy, se objevují v srpnu až září. Tvrdky vejcovité, hnědé.
Ekologie a rozšíření 8-9 B 2
Ekologicky vyhraněný druh vázaný na subalpínský stupeň, kde roste v karech, na kamenitých svazích a teráskách nad
horní hranicí lesa na půdách humózních, živinami dobře zásobených. Karpatský druh, který je u nás znám z několika
lokalit v Krkonoších (druh byl popsán podle rostlin z Obřího dolu). Neověřený údaj o výskytu pochází i z vrcholových
partií Klínovce v Krušných horách.
Mateřídouška časná ­ Thymus praecox Opiz C4
Popis hluchavkovité ­ Lamiaceae
Nízké (3­12 cm), poléhavé polokeře, s plazivými stonky, které pravidelně v uzlinách zakořeňují. Větvení je monopodiální,
květonosné stonky jsou vystoupavé, tupě čtyřhranné, po celém povrchu stejnoměrně, krátce a nepříliš hustě chlupaté.
Listy na květonosných větévkách jsou různého tvaru, menší dolní listy jsou dlouze řapíkaté, kopisťovité, střední
listy větší, krátce řapíkaté a horní listy největší, 0,5­1,2 cm dlouhé, takřka přisedlé, široce eliptické až vejčité. Horní pár
postranních žilek na rubu listů se spojuje v okrajovou žilku. Světle až sytě růžové pyskaté květy jsou uspořádány do
krátkých, stažených hlávkovitých květenství. Kvetou časně v květnu až červnu. Tvrdky jsou vejcovité až téměř kulovité,
hnědé, matné.
Ekologie a rozšíření 1-3 BD 1
Tento druh je vázán na živinami lépe zásobené podklady neutrální až zásadité reakce, nejčastěji na vyvřelé horniny,
vápence a vápnité slepence. Osídluje travino-bylinná společenstva a reliktní bory na mělkých půdách, často až surových
substrátech a skalních výchozech, skalách, sutích, kamenitých svazích v nížinách až pahorkatinách. Středoevropský,
ostrůvkovitě se vyskytující druh. V ČR roztroušený až hojný v oblastech s výchozy bazických hornin ­ ve středních
a severozápadních Čechách a na střední a západní Moravě.
Ma Mateřídouška
Mateřídouška časná
Mateřídouška alpínská
177Dřeviny České republiky
MMateřídouška alpínská A Mateřídouška časná Č
AČ
Č
Č
178 Dřeviny České republiky
Mateřídouška olysalá ­ Thymus glabrescens Willd. C3
Popis hluchavkovité ­ Lamiaceae
Nízké (5­30 cm), poléhavé polokeře, s vystoupavými sympodiálně větvenými stonky. Květonosné větve po celém povrchu
stejnoměrně hustě chlupaté. Lysé až hustě chlupaté listy na květonosných větvích jsou nestejného tvaru. Dolní
listy drobné, řapíkaté, kopisťovité až eliptické, střední listy větší, jen krátce řapíkaté, horní největší, 1,0­1,7 cm dlouhé,
téměř přisedlé, eliptické až obvejčité. Žilnatina na rubu listu málo vyniklá, směrem k okraji se ztenčuje. Květenství
krátce válcovité až hlávkovité, lichopřesleny mohou být ve spodní části i oddálené, pak válcovité. Růžové květy rozkvétají
v červnu až červenci. Plodem je tvrdka. Velmi variabilní taxon asi hybridogenního původu (Thymus pannonicus
x praecox), možná i polytopického vzniku.
Ekologie a rozšíření 1-2 B~ 1
Teplomilný druh, který není stanovištně zcela vyhraněn. Roste na půdách mělkých i hlubších, neutrálních až bazických
i živinami chudších. Mateřídoušku olysalou nalezneme v xerotermních trávnících na suchých, výslunných svazích a
stráních v nížinách až pahorkatinách. Celkový areál není znám, těžiště rozšíření je v severní části Panonské nížiny. U nás
nepříliš hojný druh, častější v nejteplejších pahorkatinách Moravy, v Čechách vzácně.
Mateřídouška ozdobná ­ Thymus pulcherrimus Schur C1
Syn.: Thymus carpaticus Čelak. ­ mateřídouška karpatská
Popis hluchavkovité ­ Lamiaceae
Nízké (do 10 cm), poléhavé polokeře, s plazivými monopodiálně větvenými stonky. Květonosné větve vystoupavé,
tupě čtyřhranné, hustěji chlupaté na dvou protilehlých stranách, na zbylých řídce. Někdy oděné téměř stejnoměrně.
Olistění květonosných větévek heterofylní, horní listy největší, 0,6­1,2 cm dlouhé, jenom krátce řapíkaté s čepelí široce
eliptickou až okrouhle vejčitou, lysou nebo jenom řídce chlupatou. Postranní žilky na rubu výrazně vyniklé, u okraje
čepele se spojují v okrajovou žilku. Květenství hlávkovitě stažená, růžové květy se objevují od července do září. Plodem
je tvrdka. Rozpadá se ve dva poddruhy, nominátní podruh je endemitem vých. Karpat, u nás se vyskytuje pouze subsp.
sudeticus, odlišující se počtem chromozómů a oděním stonku.
Ekologie a rozšíření 8-9 D 1
Ekologicky úzce vyhraněný druh subalpínského stupně, kde ho lze nalézt na nevyvinutých bazických půdách skalních
štěrbin exponovaných vrcholů, prudkých svahů, lavinových drah a kamenitých terásek. Endemit západních Karpat
a východních Sudet. U nás pouze v Hrubém Jeseníku na Petrových kamenech a ve Velké kotlině. Tyto lokality tvoří
západní hranici areálu.
Význam
Pod synonymem mateřídouška karpatská je vedena jako druh zákonem chráněný.
Ma Mateřídouška
Mateřídouška ozdobná
179Dřeviny České republiky
MMateřídouška olysalá O Mateřídouška ozdobná Z
OO
Z
O
180 Dřeviny České republiky
Mateřídouška panonská ­ Thymus pannonicus All. C4
Popis hluchavkovité ­ Lamiaceae
Nízké (10­30 cm), poléhavé polokeře, s vystoupavými stonky se sympodiálním větvením. Tupě čtyřhranné až válcovité
stonky jsou po celém povrchu stejnoměrně hustě chlupaté (oproti jiným druhům mateřídoušek chlupy delší). Listy
stejnotvaré, úzce eliptické až čárkovité, 1,0­1,8 cm dlouhé, přisedlé až krátce řapíkaté, lysé až dosti chlupaté. Na
rubu listu je žilnatina málo vyniklá, k okraji se žilky ztenčují a netvoří okrajový lem. Květenství prodloužená, válcovitá,
světle růžové pyskaté květy kvetou v červnu a červenci. Tvrdky široce vejcovité až kulaté, hnědé, matné. Druh je velmi
variabilní v odění stonků a listů.
Ekologie a rozšíření 1-2 BD 1
Výrazně teplomilný druh vázaný na neutrální až bazické, minerálně bohaté, hluboké půdy na spraších či svahových
hlínách. Roste v suchých a slunných travnatých svazích, lesostepních stráních, okrajích teplomilných lesů od nížin do
pahorkatin. Druh stepí a lesostepí Euroasie. V ČR probíhá severozápadní hranice rozšíření druhu v izolované arele,
vyskytuje se tu roztroušeně v teplých oblastech panonského a českého termofytika.
Mateřídouška úzkolistá ­ Thymus serpyllum L.
Popis hluchavkovité ­ Lamiaceae
Nízké (do 10 cm), poléhavé polokeře, plazivé stonky se zdřevnatělou bází často kořenují a vytvářejí tak pokryvné
porosty. Stonky jsou monopodiálně větvené, květonosné větve jsou tupě čtyřhranné, stejnoměrně roztroušeně krátce
chlupaté. Krátce řapíkaté křižmostojné listy mají úzce eliptický nebo podlouhle kopinatý tvar, na sterilních i fertilních
větvích jsou stejné, 0,6­1,0 cm dlouhé. Čepel listu kožovitá, na spodní třetině až polovině brvitá, jinak lysá, postranní
žilky se obloukem zakřivují směrem k vrcholu čepele, kde se ztenčují a zanikají. Pyskaté květy světle růžové až růžově
červené barvy vyrůstají na koncích větévek v paždí listů v kulovitých, hlávce podobných květenstvích ­ lichoklasech a
kvetou v červnu až říjnu. Tvrdky jsou zploštěle kulovité, světle hnědé, matné. Celá rostlina, zvláště květy a rozemnuté
listy, vydává silnou, příjemně kořeněnou vůni.
Ekologie a rozšíření 1-2 AB 1
Psamofilní druh, tj. vázaný na písčité, minerálně chudé půdy s malým obsahem živin, humusu a slabě kyselou reakcí.
Roste na okrajích písčitých borů, primárních i druhotných písčinách a v druhotných společenstvech po borodubových
lesích v nížinách až pahorkatinách. Často masový výskyt na vhodných biotopech může být ostře ohraničen vůči okolí
s méně vhodným substrátem. Severoevropský druh, podél jižní hranice souvislého areálu jsou víceméně izolované arely,
což je i případ ČR. V ČR se vyskytuje v teplejších oblastech (nížiny až pahorkatiny), zvláště tam, kde se ve větší míře
nalézají písčité substráty ­ Polabí, severní a západní Čechy, Třeboňsko, jižní Morava.
Ma Mateřídouška
Mateřídouška panonská
Mateřídouška úzkolistá
181Dřeviny České republiky
MMateřídouška panonská P Mateřídouška úzkolistá Ú
P Ú
P Ú
P Ú
182 Dřeviny České republiky
Mateřídouška vejčitá ­ Thymus pulegioides L.
Popis hluchavkovité ­ Lamiaceae
Nízké (10­30 cm), trsnaté polokeře, často tvořící husté porosty, s poléhavými až vystoupavými stonky se zdřevnatělou
bází. Stonky sympodiální, vždy zakončené květenstvím, ostře čtyřhranné, chlupaté pouze na hranách nebo na dvou
protilehlých plochách. Listy s krátkým řapíkem, vejčitého nebo eliptického tvaru, 1,0­1,5 cm dlouhé, lysé, žláznatě tečkované,
na řapíku a okraji čepele asi do třetiny až poloviny brvité. Žilnatina na rubu čepele výrazná, postranní žilky se
směrem k okraji ztenčují a mizí. Koncové, válcovité až kulovité květenství (lichoklas, v dolní části lichopřesleny výrazně
oddálené), oboupohlavné květy s růžovou, bělavou, vzácně bílou korunou. Kvete od července do října. Tvrdky jsou
hnědé, široce vejčité. Morfologicky velmi proměnlivý druh, který je v celkovém areálu členěn do několika poddruhů.
Ekologie a rozšíření 1-5 B~ 2
Hojný druh sušších travinných a travino-bylinných společenstev na různých podkladech, většinou však chudších,
s půdami silně kyselými až zásaditými, málo humózními, mělkými. Častý na pastvinách, mezích, okrajích polních cest,
ve starých lomech, skalnatých slunných svazích od nížin až do podhůří. Původní ve větší části Evropy. U nás nejhojnější
druh, výrazně méně častý na jižní Moravě, kde v některých oblastech snad i chybí.
Význam
Mateřídoušky obsahují silice s monoterpenoidy (např. thymol) a třísloviny, které se soustřeďují v přisedlých žlázkách na
povrchu listů, květů a jsou účinnou látkou, pro kterou se rostliny využívají v léčitelství. Nadzemní části se sbírají v době
květů a používají se do léčivých čajů a lázní. Droga působí antisepticky, uvolňuje hleny a mírní kašel, ovlivňuje poruchy
trávení. Zevní upotřebení podporuje prokrvení tkání. Nasekané lístky se používají též jako koření do polévek, masa
a omáček. Na venkově se vkládaly polštářky s aromatickou mateřídouškou do prádelníků.
Ma Mateřídouška
183Dřeviny České republiky
MMateřídouška vejčitá
184 Dřeviny České republiky
Medvědice lékařská ­ Arctostaphylos uva-ursi (L.) Spreng. C2
Popis vřesovcovité ­ Ericaceae
Nízký, poléhavý, bohatě větvený, vždyzelený keřík, s plazivými větvemi až 150 cm dlouhými, tvořící rozlehlé porosty.
Dosahuje výšky jen 10­25 cm. Větve jsou na koncích vystoupavé, hustě olistěné. Kořeny jsou provazcovité, často
vřetenovitě ztlustlé. Listy má medvědice úzce obvejčité 1­2 cm dlouhé a 0,5­1,0 cm široké, kožovité, vytrvalé. Listy
jsou na okrajích jemně pýřité, nepodvinuté, na líci tmavé, na rubu bledší, oboustranně výrazně síťnatě žilnaté, chybí
jim tečkovité žlázky (rozdíl od brusinky). Květenství tvoří chudý, krátký a nící hrozen se 3­7 květy. Květy s baňkovitou
korunou mají nazpět ohrnuté cípy, zbarveny jsou bíle, zelenavě bíle až růžově, rozkvétají v dubnu až květnu. Plodem
je kulovitá, tmavě červeně zbarvená peckovice asi 1 cm v průměru, uvnitř s několika semeny.
Ekologie a rozšíření 3-5 B~ 2
Typickými stanovišti jsou skalní reliktní bory nebo bezlesé skály a sutě na silikátových, vzácně i na bazických podkladech.
Výjimečně může medvědice růst i na přesypových píscích ve vřesových borech. Upřednostňuje půdy výhřevné a
vysychavé. Celkové rozšíření v Evropě na východ až po Ural, na západ včetně Islandu a Britských ostrovů, na sever až
do Skandinávie a na jih v izolovaných arelách od jihovýchodního Španělska po Balkánský poloostrov, jižní a východní
Karpaty. Chybí v jižních oblastech evropského Ruska. Izolovaně na Kavkaze. V Asii od západní Sibiře po Sachalin,
v Severní Americe od Aljašky po severní Mexiko, ve východní části až k atlantskému pobřeží. Také jižní Grónsko.
V ČR vzácně, pouze v Čechách od pahorkatin do podhůří. Více lokalit se nachází ve středním Povltaví, Džbánu,
Českém středohoří a na Dokesku.
Význam
Keříčkovitý, pokryvný růst medvědici předurčuje jako oblíbenou i když ne častou skalničku. Používá se v lékařství, listy
obsahují arbutin a třísloviny, látky, které se v močových cestách postižených zánětem štěpí ve sloučeniny podobné
fenolu a působí desinfekčně. V ČR je medvědice lékařská druh zákonem chráněný.
Me Medvědice
185Dřeviny České republiky
MMedvědice lékařská
186 Dřeviny České republiky
Me Meruzalka
Meruzalka alpínská (rybíz alpínský) ­ Ribes alpinum L.
Popis rybízovité, meruzalkovité ­ Grossulariaceae
Menší až středně velký, až 2 m výšky dosahující, beztrnný keř s obloučnatě poléhavými (po svahu) a vystoupavými
ohebnými větvemi. Listy jsou drobné, leskle zelené, tří až pětilaločné, hrubě zubaté, na rubu chlupaté. Tento druh je
dvoudomý. Kvete od dubna do června drobnými žlutozelenými květy sestavenými do vzpřímených hroznů, samčích
delších než samičích. Plody jsou mdle sladké, červené bobule uspořádané v krátkých hroznech, které zůstávají vzpří-
mené.
Ekologie a rozšíření 3-7 BC 3
Na vláhu má mírné nároky; přílišné sucho a horko nesnese. Snáší trvale hluboký zástin. Roste na humózních, čerstvě
vlhkých, skeletnatých půdách a na skalách živnějších hornin. Je odolná vůči klimatickým extrémům. Snáší kouřové
plyny. Západoevropský druh zasahující na východ do Karpat, izolované arely jsou na Kavkaze a v pohoří Atlas v Africe.
U nás se vyskytuje roztroušeně po celém území od vrchovin až do horských poloh, zejména na skalnatých místech ve
smíšených listnatých lesích. Je to druh lesních oblastí; nad lesní hranicí v horách neroste.
Význam
Meruzalka alpská se osvědčila v městské zeleni; hodí se zejména do živých plotů. Snáší i drastické seřezávání, přesazování
a vůbec bezohledné zacházení. U nás je běžně rozšířený vegetativně množený samčí klon, který neplodí.
187Dřeviny České republiky
MMeruzalka alpínská
188 Dřeviny České republiky
Me Meruzalka
Meruzalka černá (rybíz černý) ­ Ribes nigrum L.
Popis rybízovité, meruzalkovité ­ Grossulariaceae
Beztrnný keř 1­1,5 m vysoký, s přímými větvemi. Jednoleté prýty a listy jsou pokryty žlutavými žlázkami, které zejména
po rozemnutí charakteristicky páchnou, stejně jako bobule. Listová čepel je obvykle širší (8­12 cm) než delší (5­8 cm),
trojlaločná, na bázi srdčitá až uťatá, oboustranně řídce pýřitá. Řapík je dlouhý, též pýřitý a žláznatý. Květy oboupohlavné,
nepříliš četné (do 10 ks), v řídkých, převislých hroznech. Květy až 8 mm v průměru, kališní trubka zvonkovitá,
z vnější strany pýřitá, často roztroušeně žláznatá, šedožluté až šedofialové barvy. Kališní cípy oboustranně pýřité.
Bobule černé až černofialové, žláznatě tečkované, poměrně velké, dorůstají velikosti do 1,2 cm.
Ekologie a rozšíření 1-4 B 4
Stín snášející dřevina, náročná na vláhu. Roste na půdách jak zrašelinělých, tak silně humózních a živných, velmi často
na glejích a pseudoglejích. Klimaticky odolný druh. V těžkých půdách vytváří množství výmladků, velmi dobře se vegetativně
množí. Druh je rozšířen ze severní Evropy přes Ural na Sibiř a dále na východ Asie. V jihozápadní a jižní Evropě
chybí; ve střední Evropě je rozšíření nejisté. U nás se udává jako původní v nížinách až pahorkatinách, ve vlhkých lesích
a pobřežních křovinách velmi vzácně porůznu po celém území (Polabí, Třeboňská pánev, Podkrušnohoří, Moravské
úvaly). Nejspíš však jde o zplanělé rostliny.
Význam
Černý rybíz je stará kulturní rostlina, která dnes nabývá stále většího významu jako bobulovina pro velký obsah vitaminu
C; vysazuje se proto v několika sortách, i na plantážích. Mimo jiné obsahuje i vitamín B a P, flavonoly a minerální
látky. Dosti nepříjemné aroma plodů se zpracováním ztrácí. Užívá se k výrobě zavařenin, marmelád, moštů, ovocných
vín a jako červené barvivo. Listy a plody se používají v lékařství. Listy působí močopudně, potopudně a protiprůjmově.
Plody působí protizánětlivě, používají se při kašli a chrapotu.
189Dřeviny České republiky
MMeruzalka černá
190 Dřeviny České republiky
Me Meruzalka
Meruzalka skalní (rybíz skalní) ­ Ribes petraeum Wulf. C1
Popis druhu rybízovité, meruzalkovité ­ Grossulariaceae
Menší až středně velký beztrnný keř dosahující i 2 m výšky, s přímými větvemi a lysými výhony. Listy jsou střídavě
postavené, poměrně velké, i přes 10 cm, na bázi srdčité, po obvodu 2x ostře pilovité. Žilnatina je silně vyniklá, na
rubu řídce chlupatá, také řapík, obvykle délky čepele, je roztroušeně pýřitý. Rozkvétá v květnu až červnu. Květy jsou
oboupohlavné, v hustých (až 30 ks), slabě převislých hroznech. Kališní cípy a listeny brvité. Korunní lístky zaoblené,
zdéli 1/2 načervenalých kališních cípů. Příjemně nakyslé bobule jsou kulovité, asi 7 mm velké, červené barvy, lysé. Velmi
připomíná pěstovaný červený zahradní rybíz, někdy se udává jako jeden z rodičů vyšlechtěných kultivarů.
Ekologie a rozšíření 7-8 BC 3
Je to stín snášející druh, náročný na půdní i vzdušnou vlhkost. Vyskytuje se na humózních, mělkých, velmi často silně
skeletovitých půdách. Zpravidla na kyselých horninách. Snáší drsné klima i krátkou vegetační dobu. Je charakteristickou
dřevinou klečových porostů a rozvolněných smrčin na horní hranici lesa. Evropský druh, vyskytující se v horstvech
západní, střední a jižní části kontinentu. U nás roste na balvanitých a suťových svazích, na prameništích a kolem drobných
vodních toků při horní hranici lesa a v pásmu kleče a jen málokdy sestupuje do nižších, inverzních klimatických
poloh. Patří k méně častým druhům, vyskytuje se pořídku jen v Krkonoších, Jizerských horách, Králickém Sněžníku
a v Jeseníkách.
Význam
Rybíz skalní je pokládán za jeden z rodičovských druhů některých kultivarů červeného rybízu, které jsou imunní vůči rzi.
Poznámka
Těsně příbuzný druh Ribes rubrum L. ­ meruzalka červená, někdy zvaná zahradní, má nebrvité kališní cípy zelenavé
barvy. Rozšíření zasahuje ze Severní Evropy na Sibiř. U nás roztroušeně zplaňuje ve vlhkých stinných olšinách či vlhkých
ruderalizovaných lesích a křovinách.
191Dřeviny České republiky
MMeruzalka skalní
meruzalka červená
192 Dřeviny České republiky
Me Meruzalka
Meruzalka srstka (srstka angrešt) ­ Ribes uva-crispa (L.) Miller
Syn.: Grossularia uva-crispa (L.) Miller
Popis rybízovité, meruzalkovité ­ Grossulariaceae
Menší keř, křivolace obloučnatě větvený, s jednoduchými až trojčetnými trny. Má dobrou výmladnost a konce větví
snadno zakořeňují. Listy jsou tří až pětilaločné, 3­5 cm dlouhé, vroubkovaně zubaté, na rubu chlupaté. Velmi časně
zjara raší, přesto nejsou poškozovány mrazem. Jednotlivé drobné květy se objevují v dubnu v paždí listů, mají nazpět
ohnuté korunní lístky. Plody jsou jedlé, zelené nebo červenavé chlupaté bobule, dozrávají v červnu, červenci.
Ekologie a rozšíření 2-6 BC 3
Snáší silný zástin a vydrží ve spodním patře pod statnými keři a stromy. Srstka je dosti náročná na vláhu; výrazně
suchým stanovištím se vyhýbá. Roste na humózních půdách, často silně kamenitých, hlavně na bázích svahů. Je to
subnitrofilní dřevina. Je klimaticky odolná. Srstka je rozšířena v celé Evropě na východ až po Kavkaz, též na severním
pobřeží Afriky. Dnes je obtížné odlišit primární a sekundární areál. U nás roste roztroušeně po celém území od nížin
do hor, zejména ve světlých suťových a lužních lesích s javory, lipami, jasany a jilmy. V karpatské části státu je hojnější.
Srstka často zplaňuje a mnohé lokality jsou jen druhotné.
Význam
Významná ovocná dřevina, pěstovaná v mnoha sortách, s plody bezbarvými, zelenými nebo červenohnědými, lysými
nebo štětinatými. Bobule ,,angrešty" jsou užívány k výrobě zavařenin, vín, sirupů. Čerstvé obsahují vitamín B a C, jsou
bohaté na minerální látky. Je mezihostitelem rzi vejmutovkové, stejně jako i další druhy meruzalek.
193Dřeviny České republiky
MMeruzalka srstka
194 Dřeviny České republiky
Modřín opadavý ­ Larix decidua Mill.
Popis borovicovité ­ Pinaceae
Strom velkých rozměrů s přímým kmenem, na bázi někdy šavlovitě prohnutým, s vysoko nasazenou, kuželovitou korunou.
Dosahuje až 50 m výšky a průměru kmene přes 1 m. Dožívá se i 500 let. Větvení je v mládí nepravidelně přeslenité
a koruna štíhlá, kuželovitá, ve stáří široká. Kořenový systém je všestranně rozvinutý, srdčitý, dobře zakotvený v půdě.
Strom nepodléhá vývratům. Modřín si uchovává spící pupeny i na silnějším kmeni. Po vyvětvení obráží kmen jemnými
výhonky, jak se také stává po ulámání větví sněhovými závěsy. Modřín trpí od zvěře jen v mládí a poškození se dosti
špatně hojí. Letorosty žlutavé, lysé. Jehlice jsou na letorostech rozmístěny jednotlivě střídavě, na krátkých výhoncích
jsou směstnány do svazečků ve větším počtu. Jsou 1­4 cm dlouhé, tupé, měkké, opadávají každoročně a zbarvují se
na podzim žlutě. Modřín začíná plodit už v nízkém věku. Velikost šišek podle ekotypů dosti kolísá. Šišky po dozrání
několik let vytrvávají na větvích.
Ekologie a rozšíření 4-5 B 3
Modřín je rozšířen v Alpách a Karpatech, kde je vysloveně horskou dřevinou často tvořící hranici lesa, ostrůvkovitě
v Polsku a jesenickém předhoří, kde je vázán na reliktní stanoviště. Modřín je dřevina vyloženě světlomilná, značně
trpící zastíněním. Porosty jsou proto vždy řídké. Jesenický modřín se vyskytuje častěji ve směsi s jinými dřevinami,
neboť přece jen snáší slabé zastínění. Modřín má střední nároky na vláhu jak v půdě, tak v ovzduší. Nevyhovují mu
vysýchavé půdy a vyhýbá se oblastem s nižšími srážkami. Roste nejčastěji na čerstvých, hlubokých, zvětralých půdách,
ale také na mělčích půdách suťových svahů s dostatkem vláhy. Dává přednost živnějším půdám, jaké jsou na vápencích,
dolomitech nebo čedičích ­ spolu s borovicí jako pionýrská dřevina na skalkách a sutích, kde je přirozená konkurence
jiných dřevin silně omezena. Modřín vzdoruje drsnému klimatu s velkými teplotními výkyvy. Vyžaduje pohyblivý vzduch,
nesnáší stagnující ovzduší. Je středně citlivý na znečistěné ovzduší. Ve smíšených porostech proto vydrží déle než smrk,
např. v Krušných horách. U nás je původní pouze jesenický modřín (slezský, sudetský), a to v západní části Nízkého
Jeseníku. Těžištěm jeho rozšíření je okolí Bruntálu, na skalnatém a suťovém čedičovém podkladu osamělých sopečných
kup. Lokality v širším okolí, na sever po Zlaté hory, na jih po Moravský Beroun, na západ k Libině a na východ po
Opavu, nejsou co do původnosti zcela jisté. Výškové rozpětí se pohybuje v rozmezí 350­750 m.
Význam
Modřín, jako lesnicky významná dřevina, je už dávno pěstován mimo oblast svého původního rozšíření. V Čechách
již od r. 1683 na Třeboňsku. Bohužel se většinou v lesnictví nepřihlíželo na původ osiva a tak jsou v našich lesích smíchané
dva ekotypy ­ alpský i jesenický (slezský). Modřínové dřevo je pevné, pružné, trvanlivé a přitom poměrně lehké,
s pěkným tmavým jádrem a leskem. Je cenným dřevem stavebním a nábytkářským, využívá se zvláště na obklady. Má
velkou trvanlivost pod vodou. V Alpách se dříve z modřínu těžila pryskyřice (benátský terpentýn). U nás se vysazuje
modřín jako alejový strom v podhorských a horských oblastech a jeho kultivary se používají také v zahradnické praxi.
Mo Modřín
195Dřeviny České republiky
MModřín opadavý
196 Dřeviny České republiky
Ochmet evropský ­ Loranthus europaeus Jacq. C4
Popis ochmetovité ­ Loranthaceae
Menší, poloparazitický, dvoudomý keř kulovitého tvaru, vyskytující se v korunách listnáčů (zvláště dubů), s kořenovým
systémem vrůstajícím do vodivých pletiv hostitelské rostliny (haustoria). Větve dosahují délky 30­80 cm a jsou
křehké, na bázi až jako palec tlusté. Větvení je vidličnaté. Vstřícně postavené listy jsou podlouhlé až podlouhle
obvejčité, 2,5­4 cm dlouhé, tuhé, kožovité, celokrajné, na rozdíl od jmelí (Viscum) na zimu opadávají. Květy jsou
žlutozelené, pestíkové (samičí) v krátkých klasech, prašníkové (samčí) v hroznech. Plody (nepravé bobule) jsou zlatožluté,
hruškovité až kulovité, do 10 mm v průměru, se šťavnatou a lepkavou dužninou.
Ekologie a rozšíření
Výrazně teplomilný druh (1.­2. lesní vegetační stupeň). Poloparazit, který odebírá hostiteli roztoky živin a vodu, ale
cukry a další organické látky vytváří sám v zelených listech. Oslabuje hostitelskou dřevinu mnohem výrazněji než jmelí.
Škodí zejména narušováním vodního režimu, silně napadené stromy mohou odumřít. Protože roste pouze na větvích
do tloušťky 6 cm, kmeny stromů nepoškozuje. Napadá především dub letní, případně zimní, řidčeji ostatní druhy
dubů. V jižní Evropě parazituje také na jedlém kaštanu a olivovníku. Areál zabírá střední, jižní a jihovýchodní Evropu
a zasahuje do Malé Asie. Naším územím probíhá severní hranice rozšíření. Ochmet roste roztroušeně v doubravách
nejteplejších poloh státu, zejména na jižní Moravě, ale zasahuje i na střední Moravu. Pomístně se vyskytuje ve velkém
množství.
Význam
Plody obsahují velké množství tříslovin, méně cholin a jeho estery. Někdy byl v léčitelství zaměňován ochmet a jmelí.
Dříve čižbáři z bobulí ochmetu vařili lep na ptáky.
Och Ochmet
197Dřeviny České republiky
OOchmet evropský
198 Dřeviny České republiky
Olše lepkavá ­ Alnus glutinosa Gaertn.
Popis břízovité ­ Betulaceae
Strom velkých rozměrů s přímým, průběžným, plynule se zužujícím kmenem. Na dobrých stanovištích dosahuje až
35 m výšky s kmenem přes 1 m v průměru. Koruna bývá do značného věku kuželovitá s pravidelným větvením rovnoměrně
odstávajících větví. Je to dřevina krátkověká a jen výjimečně se dožívá 200 let. Ve stáří má tmavou, hluboce
brázditou a šupinatou borku. Kořenový systém velmi závisí na výšce hladiny spodní vody. Stagnující voda při půdním
povrchu má za následek ploše rozvinuté kořeny. Jinak je kořenový systém srdčitý. Na drobných postranních kořenech
se tvoří bakteriální hlízky, umožňující olši přijímat vzdušný dusík. Chůdovité kořeny na bažinách nejsou žádnou zvláštností,
protože semenáček často vyklíčí na padlém kmeni. Olše lepkavá má vynikající výmladkovou schopnost na
pařezu. Letorosty lysé nebo roztroušeně pýřité, lepkavé. Pupeny stopkaté, obvejcovité, červenohnědé, lepkavé, kryté
dvěma šupinami. Ze stopkatých pupenů na jaře raší střídavé, okrouhlé nebo okrouhle obvejčité, 4­9 cm dlouhé, pilovité,
na vrcholu tupé nebo vykrojené listy, v mládí lepkavé. Listy jsou v koruně řídce rozmístěné, opadávají na podzim
zelené a na zemi černají. Olše je dřevina jednodomá, květy jsou uspořádány v jehnědách odděleného pohlaví a rozdílného
tvaru. Samčí jsou 4­7 cm dlouhé, převislé a samičí jsou kratší (do 1 cm), vejčité, stopkaté, po opylení dřevnatí.
Zralé šištice jsou tmavohnědé, stopkaté. Plody jsou drobné nažky s úzkým blanitým křídlem, vypadávají přes zimní
období. Plodnost se dostavuje na volném prostranství již po 10 letech. Olše lepkavá plodí každoročně; bohatší úroda
semen se dostavuje každý druhý nebo třetí rok. Dřevnaté, nerozpadavé šištice vydrží na stromě jednu až dvě sezóny.
Ekologie a rozšíření 1-5 B~ 5
Olše lepkavá je dřevina dosti náročná na světlo; jen v mládí se může přizpůsobit zastínění, má maximální nároky na
vláhu v půdě a vyskytuje se i na stanovištích s hladinou půdní vody trvale na půdním povrchu. Záplavy v době vegetačního
klidu jí vůbec nevadí; v době růstu však snese záplavy jen asi 14 dní. Špatně snáší výkyvy v hladině spodní vody.
Druh nejlépe roste na humózních, mokrých půdách, dostatečně provzdušněných, což souvisí s prouděním vody. Olše
lepkavá nesnáší kyselé půdy, a tak na rašeliništích a vrchovištích jen živoří a je snadno vytlačena např. břízou pýřitou.
Je ale značně lhostejná k projevům klimatu. Typickými stanovišti jsou břehy líně tekoucích vod, břehy tůní, rybníků a
slepých ramen, bažinaté louky a lesní močály. V lužních lesích kolem velkých toků v nejnižších polohách státu roste
ve společnosti topolů a vrb a navazuje na lužní stanoviště dubu letního, jilmu a jasanu. Do vyšších poloh stoupá
tam, kde nachází bahnité břehy pomalých vod a nádrží nebo bažinaté louky. Olše lepkavá je eurosibiřská dřevina. Na
našem území je zastoupena roztroušeně od nížin přes pahorkatiny do nižších horských poloh. Se vzrůstajícím vlivem
člověka na les nastal prudký úbytek olše lepkavé, neboť olšiny ve vlhkých nížinách byly odvodněny a přeměněny na
zemědělskou půdu a plochy kolem potoků a řek, kde tato dřevina převládala, byly využívány jako pastviny.
Význam
Užívá se ke zpevňování břehů a jiným melioračním pracím. Má lehké, měkké, málo sesychavé, roztroušeně pórovité
dřevo bez jádra, které se barví na čerstvém řezu oranžově. Dříve mělo upotřebení při vodních a zemních stavbách,
při výrobě překližek, rámů a lišt. Trvanlivost dřeva ve vlhkém prostředí je dána vysokým obsahem tříslovin. Protože
druh velmi brzy kvete, představuje cennou ranou pastvu včel. V lékařství se užívá nálev z listů vnitřně při průjmech
a nemocích z nachlazení, zevně působí hojivě na vředy a rozpraskané bradavky kojících žen.
Ol Olše
199Dřeviny České republiky
OOlše lepkavá
200 Dřeviny České republiky
Olše šedá ­ Alnus incana Moench.
Popis břízovité ­ Betulaceae
Strom menšího vzrůstu s přímým štíhlým kmenem, kuželovitou korunou a pravidelným větvením. Dosahuje obyčejně
10 až 20 m výšky a průměru kmene 30­50 cm. Jen výjimečně se dožívá 100 let. I ve stáří má šedohnědou hladkou
borku, se zřetelnými lenticelami. Kořenový systém je ploše rozvinutý, bohatě rozvětvený, s dlouhými postranními
kořeny. Na tenkých kořenech jsou bakteriální hlízky jako u olše lepkavé. Výmladnost je velmi vydatná, jak na pařezu,
tak hlavně na kořenových nábězích a kořenech, z jediného exempláře vzniká celá houština kmínků. Zvěř a dobytek
olši šedou téměř nepoškozují; proto se často rozmáhá na pastvinách. Letorosty pýřité, olysávající, nelepkavé. Pupeny
stopkaté, tupě špičaté, šedohnědě plstnaté, nelepkavé, kryté dvěma šupinami. Střídavé listy, rozmístěné hlavně po
obvodu koruny, mají čepel vejčitou až eliptickou, 7­9 cm dlouhou, zašpičatělou, šedozelenou, nelepkavou, na rubu
šedě chlupatou, s dvojitě pilovitým, na výmladcích až mělce laločnatým okrajem. Listy opadávají na podzim bez vybarvení.
Jednodomá dřevina rozkvétající časně zjara před rašením listů. Samčí jehnědy na konci větévek jsou až 9 cm
dlouhé a převislé, samičí jsou přisedlé, menší než jehnědy olše lepkavé, po opylení dřevnatí. Zralé šištice jsou tmavohnědé,
přisedlé, obsahují množství rezavě hnědých nažek s širokým blanitým křídlem, které vypadávají počátkem zimy.
Plodnost se dostavuje již v 6­10 letech.
Ekologie a rozšíření 4-7 B~ 5
Je to dřevina světlomilná, co do potřeby vody velmi přizpůsobivá. Snáší záplavy a kolísání hladiny spodní vody. Je
nenáročná na půdu. Jejími obvyklými stanovišti jsou náplavy bystřin, často silně štěrkovité, břehy horských potoků
z jakéhokoliv geologického materiálu. Na silně kyselých a rašelinných půdách sice vydrží lépe než olše lepkavá, ale
roste slabě. Daří se jí i na jalové zemi, pokud je půda kyprá a se silným podílem skeletu. Je necitlivá k nízkým zimním
teplotám a časným i pozdním mrazům. Vystačí s velmi krátkou vegetační dobou (na severu jen 6 týdnů). Snese mrazové
a jinak klimaticky exponované polohy. Z náletu semen osidluje pohyblivé štěrkové náplavy, surové a nepřipravené
půdy a platí proto za pionýrskou dřevinu. Olše šedá se vyskytuje ve smíšených porostech s mnoha různými dřevinami,
protože stanoviště jsou velmi rozmanitá. Jen na charakteristických lokalitách, jako jsou štěrkové náplavy bystřin, tvoří
porosty čisté nebo s některými druhy vrb (u nás se Salix fragilis, S.elaeagnos). Olše šedá má eurosibiřský areál, rozpadající
se na dvě části: nížinnou oblast severskou a horskou oblast středoevropskou. U nás je hojně zastoupena ve všech
podhorských a horských oblastech.
Význam
Olše šedá představuje významnou meliorační dřevinu na chudých a degradovaných půdách, pionýrskou dřevinu při
zalesňování neplodných ploch tam, kde jiné dřeviny selhávají. Má význam jako raná včelí pastva (kvete dřív než olše
lepkavá). Kůra se používala v koželužství a barvířství, dřevo k výrobě nádobí a jiným řezbářským účelům.
Ol Olše
201Dřeviny České republiky
OOlše šedá
202 Dřeviny České republiky
Olše (křestice) zelená ­ Duschekia alnobetula (Ehrh.) Pouzar C2
Syn.: Alnus viridis (Chaix) DC., Alnaster viridis (Chaix) Spach. ­ olšička, olšovka zelená
Popis břízovité ­ Betulaceae
Košatý keř do 3 m výšky, s obloukovitými, na konci vystoupavými větvemi. Kmínky dosahují 5­8 cm v průměru, borka
je hnědá s nápadnými červenohnědými lenticelami. Kořenový systém je převážně povrchový, ale bohatě rozvinutý a
dobře váže půdu. Letorosty zploštělé, olivově zelené až červenohnědé, chlupaté, později olysávající. Pupeny přisedlé,
špičaté, slabě lepkavé. Listy široce vejčité, 3­6 cm dlouhé, nepravidelně dvojitě pilovité, v mládí pýřité, pak lysé nebo
na rubu na žilkách chlupaté, živě zelené. Listy se na podzim při opadu nebarví. Jednodomý keř, kvete v květnu až
červnu. Prašníkové jehnědy jsou umístěny po 4­6 na koncích loňských větviček, pestíkové jsou na rozdíl od jehněd
stromových olší přes zimu ukryty v pupenu jako u břízy, rozkvétají současně s rašením listů a dozrávají v dlouze stopkaté,
světlehnědé, nerozpadavé šištice s tence dřevnatými šupinami. Plody jsou drobné nažky s širokým křídlem.
Ekologie a rozšíření 5-8 AB 4
Olše zelená je dřevina světlomilná, snáší jen slabý zástin. Najdeme ji na okrajích lesa a na pastvinách. Dává přednost
vlhkým podkladům a oblastem s vysokými srážkami. Roste na kyselých horninách, vyhýbá se vápenatým půdám. Snese
extrémní klimatické podmínky: kruté zimy, pozdní mrazy, surové polohy, spokojí se s krátkou vegetační dobou. Olše
zelená je středoevropský druh, rozšířený v horách, má řadu oddělených arel v Alpách, Poloninských Karpatech a vzácně
také v Dinárském pohoří. Kromě toho se řídce vyskytuje i v nižších polohách. Nejčastěji tvoří semknuté, neproniknutelné
houštiny nad hranicí lesa podobně jako kleč, horské vrby a pěnišník. U nás roste v jižních Čechách, v oblasti
Novohradských hor (mezi Kaplicemi a Novými Hrady), dále na loukách, na mezích, ba i v příkopech silnic v Jihlavských
vrších (u Počátek a u Větrného Jeníkova). Na mnoha jiných místech v našich horách byla vysazována ke zpevnění svahů
a prokazatelně není původní (Vřesová Studánka, Malý Kotel a Hučivá Desná v Jeseníku, Moravskoslezské Beskydy,
Velké Dářko na Českomoravské vysočině a jinde).
Význam
Olše zelená byla již před desetiletími s úspěchem používána ke zpevňování svážných území v horách, vysazována na
březích toků při hrazení horských bystřin a zkoušena také k ozelenění lavinových svahů a holí nad hranicí lesa. Využita
byla i na imisních holinách v Krušných horách aj.
Ol Olše
203Dřeviny České republiky
OOlše zelená
204 Dřeviny České republiky
Ostružiník běloplstnatý ­ Rubus montanus Lej.
Popis růžovité ­ Rosaceae
Keř s prýty 1,0­2,5 m vysokými, zpočátku přímými, později vysokoobloukovitými, lysými, hranatými; ostny téměř
rovné, zploštělé, 0,4­1,0 cm dlouhé. Střídavé listy jsou dlanitě 5četné, složené z podlouhlých lístků, svrchu zelených,
na rubu šedoplstnatých; řapík se 3­8 srpovitými ostny. Květy bílé až narůžovělé, v prodloužených, úzkých latách;
kališní lístky šedoplstnaté, nazpět sehnuté; tyčinky delší než pestíky, s lysými prašníky; semeníky lysé. Souplodí kulovité,
černé, dosti drobné, peckovičky málo šťavnaté, v počtu 10­25.
Ekologie a rozšíření 1-4 B~ 3
Ostružiník běloplstnatý najdeme na silikátových i bazických podkladech. Obsazuje lesní okraje, křoviny, paseky, lomy
a okraje cest. Je to druh rozšířený ve střední Evropě a severní části jihovýchodní Evropy. V České republice dosti hojně
roztroušený od nížin do vrchovin.
Poznámka
Rod Rubus patří k taxonomicky velmi obtížným skupinám. Navíc na území ČR je rozlišováno více než 80 druhů.
Z důvodu omezeného rozsahu publikace jsme proto vybrali pouze několik ilustrativních druhů. Bližší zájemce o ostružiníky
odkazujeme proto např. na 4. díl Květeny ČR nebo na sérii článků od r. 2000 vycházející v časopise Živa.
Ostružiník malinový (maliník obecný) ­ Rubus idaeus L.
Popis růžovité ­ Rosaceae
Keř jen s jednoletými a dvouletými prýty, vyrůstajícími jako kořenové výmladky z adventivních pupenů na plazivých kořenových
výhonech. Prýty jsou v prvním roce nevětvené, přímé, 60­200 cm vysoké, zelené nebo červenohnědé, oblé, s roztroušenými
ostny, které mohou i chybět. Někdy i jednoleté prýty mohou být zakončeny květenstvím. Dvouleté prýty rozvětvené,
plodné, s částečně se odlupující kůrou, na podzim odumírají. Střídavé opadavé listy jsou lichozpeřené, většinou 5­(7)četné,
na líci lysé, na rubu šedobíle plstnaté, na okraji pilovité. Koncový lístek podlouhle vejčitý nebo obvejčitý, dlouze řapíčkatý,
mnohdy třílaločný, postranní lístky téměř přisedlé, vejčité až kopinaté. Maliník kvete v květnu až červnu. Bílé květy jsou
5četné, nící, drobné (1cm v průměru), uspořádané v hroznovité nebo poněkud latnaté chudokvěté převislé květenství s květními
stopkami tenkými, krátce chlupatými, s nečetnými 1 mm dlouhými ostny. Souplodí peckoviček je kulovité až vejcovité,
nící, zralé snadno opadává z květního lůžka. Peckovičky jsou v době zralosti červené, vzácně žlutavé, s hvězdovitými chlupy.
Ekologie a rozšíření 2-8 B~ 3
Typický keř prosvětlených lesů, lesních světlin, okrajů a lemů. Zarůstá hlavně paseky, kamenité haldy apod. Roste na
různých geologických podkladech, na půdách písčitých i hlinitých, mírně vlhkých až vlhkých, mírně kyselých až slabě
alkalických, humózních, s dobrou zásobou dusíku (hemidestruentní druh). Maliník roste téměř v celé Evropě a v Asii
až po Altaj, v ostatních územích mírného cirkumpolárního pásu se vyskytují blízce příbuzné druhy. V České republice
je hojný na celém území, od nížin do subalpínského stupně, zvláště v mezofytiku.
Význam
Plody se zpracovávají na šťávy, marmelády, džemy, kompoty, nápoje a likéry. Malinové šťávy se využívá ve farmaceutickém
průmyslu, mladé sušené listy jsou
výbornou přísadou do čajovin, působí
mírně svíravě, protizánětlivě a proti průjmům.
Pěstuje se v mnoha kultivarech.
Os Ostružiník
Ostružiník malinový
blízce příbuzné druhy
205Dřeviny České republiky
OOstružiník běloplstnatý B Ostružiník malinový M
B
B
M
M
206 Dřeviny České republiky
Ostružiník přícestní ­ Rubus dollnensis Spribille
Popis růžovité ­ Rosaceae
Nízký, často plazivý keř. Prýty oblé, fialové červeně naběhlé, lysé, dlouze jemně stopkatě žláznaté, s tenkými šídlovitými
ostny. Listy trojčetné, výjimečně 4­5četné, na líci matně tmavozelené, mírně svraskalé, na rubu zelené, koncový lístek
krátce řapíčkatý (do 25 % délky čepele lístku), eliptický, vejčitý až obvejčitý, na bázi zaokrouhlený až mělce srdčitý. Listy
nepravidelně zubaté, zuby širší než delší. Postranní lístky krátce řapíkaté (0­4 mm), s řapíkem se stopkatými žlázkami
a s 8­15 rovnými jehlicovitými 2­3 mm dlouhými ostny. Květenství chocholičnaté. Korunní lístky čistě nebo nazelenale
bílé, okrouhlé. Souplodí velké, obejmuté vzpřímenými kališními lístky, černé, šťavnaté, příjemné chuti.
Ekologie a rozšíření 1-5 BC 3
Tento druh roste v lesních okrajích, příkopech, podél cest, křovinách někdy i stinných lesích, častý na druhotných stanovištích
s ruderální tendencí. Upřednostňuje půdy mezotrofní, dobře zásobené dusíkem. Na území ČR hojně roztroušen
na většině území od nížin do podhůří, častý výskyt známý především z Drahanské vrchoviny, Labských pískovců,
Šluknovské pahorkatiny, Železných hor a Českomoravské vrchoviny.
Význam
Ostružiny jsou oblíbené drobné ovoce, významné vysokým obsahem vitamínu A a mědi, mají značný dietetický význam
při chudokrevnosti, rekonvalescenci po nakažlivých chorobách a při kožních nemocech. Ve větším množství působí
projímavě.
Ostružiník sivofialový ­ Rubus wimmerianus (Sudre) Spribille
Popis růžovité ­ Rosaceae
Statný keř 1­3 m vysoký. Prýty vysokoobloukovité, hranaté, žlábkovité, sivofialově naběhlé, ostny stejnotvaré, poměrně
krátké, zploštělé, široké, špičkami skloněné. Listy znoženě 5četné, většinou přes 20 cm velké, svrchu olysalé, na rubu
chlupaté, lístky při bázi s ohrnutým okrajem, koncový lístek úzce eliptický až úzce obvejčitý, hrubě pilovitý, dolní lístky
s řapíčkem 6­10 mm dlouhým. Řapík asi stejně dlouhý jako dolní lístky, s 15­22 srpovitými ostny, palisty čárkovité.
Květenství široce válcovité, téměř do vrcholu olistěné, dolní listy 3­5četné, horní jednoduché. Vřeteno květenství hranaté,
hustě kryté přisedlými žlázkami a řídkými odstálými chlupy a ostny. Květy bílé, s krátkými tyčinkami s bílými
nitkami a lysými prašníky. Souplodí polokulovité, malé, kyselé.
Ekologie a rozšíření 1-5 AB 3
Ostružiník sivofialový roste na lesních světlinách, pasekách, na okrajích silnic a cest, v průsecích, na půdách slabě
humózních, minerálně chudších, kyselých až mírně kyselých, čerstvě vlhkých. V České republice se vyskytuje na celém
území roztroušeně, hojnější je v severovýchodních Čechách, na střední a východní Moravě. Roste od nížin do podhorských
poloh, nejhojněji ve vyšších pahorkatinách.
Os Ostružiník
Ostružiník přícestní
207Dřeviny České republiky
OOstružiník přícestní P Ostružiník sivofialový S
P P
S
208 Dřeviny České republiky
Ostružiník sivý (ježiník) ­ Rubus caesius L.
Popis růžovité ­ Rosaceae
Poléhavý až plazivý, v křovinách i šplhavý keř s větvemi až 4 m dlouhými, dosti rozvětvenými. Prýty oblé, tenké,
2­5 mm v průměru, zelené s červenohnědým nádechem, namodrale až bíle ojíněné (voskový povlak, lze jej setřít), lysé,
jen vzácně řídce plstnaté, ostny stejnotvaré, šídlovitě štětinovité, na bázi jen nepatrně rozšířené, jen 1­3 mm dlouhé,
stejné barvy jako prýty. Listy 3četné, jen vzácně 5četné, na líci svěže zelené, na slunci svraskalé, na rubu bledší, na
podzim s červeným nádechem, opadavé. Koncový lístek široce trojúhelníkovitý až kosníkovitý, někdy s naznačenými
laloky, řapíkatý, hrubě pilovitý, postranní lístky s řapíčkem jen 0­2 mm dlouhým, značně asymetrické až dvoulaločné.
Řapík na líci po délce jemně žlábkovaný, krátce stopkatě žláznatý, asi s 15­20 štíhlými ostny, palisty kopinaté až široce
kopinaté. Květenství řídké, chudokvěté, latnaté, vysoko prolistěné, listeny úzce kopinaté. Vřeteno květenství ojíněné,
většinou řídce chlupaté, stopkatě žláznaté a jemně ostnité. Květní stopky 1,5­3,0 cm dlouhé, tenké, tence plstnaté
a stopkatě žláznaté, jemně jehlicovitě ostnité. Květy bílé, s širokými korunními lístky, tyčinky s bílými nitkami a lysými
prašníky. Souplodí kulovité, složené z menšího počtu (max. 20) poměrně velkých peckoviček, za zralosti jsou někdy
rozpadavé, černé, matně sivě ojíněné, šťavnaté, chuti nakyslé až mdlé.
Ekologie a rozšíření 1-4 BC 4
Ostružiník ježiník roste v prosvětlených lužních lesích, vrbinách, borech, zarůstá průseky, okraje silnic a cest, úhory,
rumiště a okolí osad, vlhké skály, ploty, někdy se vyskytuje i jako plevel na polích. Vyhledává půdy slabě humózní,
minerálně středně bohaté, mírně kyselé až alkalické, často vápenaté, čerstvě vlhké nebo vlhké až zaplavované. Často
se vyskytuje v úvalech velkých řek jako jediný druh rodu ostružiník. V České republice patří mezi nejrozšířenější druhy
ostružiníků. Roste od nížin do podhorských poloh, vzácně vystupuje i do hor.
Ostružiník srstnatý ­ Rubus hirtus W. et K.
Popis růžovité ­ Rosaceae
Nízký, poléhavý keř s oblými prýty. Větévky jsou zpravidla chlupaté, hustě stopkatě žláznaté s jehlicovitými ostny.
Žlázky jsou červeně až červenofialově zbarvené. Trojčetné až pětičetné listy jsou na líci tmavě zelené, měkce chlupaté,
na rubu hustě pýřité. Koncový lístek je krátce řapíčkatý, na bázi mělce srdčitě vykrojený. Palisty nitkovité. Květenství
mohutná, řídká. Vřeteno květenství i květní stopky mají četné nachové, stopkaté žlázky. Květy bílé zbarvené, rozkvétají
v červenci až srpnu. Plody jsou poměrně malé, černé, aromatické, chutné. Lokálně se vyskytuje velké množství odlišných
morfotypů nízké taxonomické hodnoty.
Ekologie a rozšíření 4-6 B 3
Ostružiník snášející zastínění a rozmanité typy půd, zpravidla čerstvě vlhké a humózní. Zejména roste v bukových
a smrkových lesích, lesních okrajích a na pasekách horských a podhorských oblastí. Jedná se o komplexní druh se
širokým areálem od Pyrenejí přes Alpy, Karpaty až po Kavkaz. V ČR se vyskytuje roztroušeně až hojně.
Os Ostružiník
Ostružiník srstnatý
Ostružiník sivý
209Dřeviny České republiky
OOstružiník sivý S Ostružiník srstnatý R
S
S
R
R
210 Dřeviny České republiky
Ožanka chlumní ­ Teucrium montanum L. C2
Popis hluchavkovité ­ Lamiaceae
Vytrvalý, vždyzelený, pokryvný polokeř s četnými poléhavými až vystoupavými, na bázi dřevnatějícími lodyhami. Lodyhy
se trsnatě větví, jsou přitiskle bíle až nažloutle chlupaté. Přisedlé listy jsou čárkovitě obkopinaté nebo úzce eliptické,
asi 2 cm dlouhé, zašpičatělé, celokrajné, na okraji podvinuté. Na rubu jsou listy běloplstnaté, na líci mohou být lysé
až hustě přitiskle chlupaté. Nazelenale bílé až krémově žluté pyskaté květy, uspořádané v krátkých, polokulovitých,
hustých vrcholových hlávkách, rozkvétají v červnu a mohou kvést přes celé léto. Spodní pysk je vpředu silně rozšířený.
Kalich je pravidelný, trubkovitě zvonkovitý, přitiskle chlupatý. Květní listeny jsou podobné listům, ale menší. Obvejčité
tvrdky jsou asi 2 mm dlouhé, hnědé, nevýrazně síťkované s velkým pupkem. Druh je značně proměnlivý v odění lodyh,
listů a kalichu, v ČR se vyskytuje pouze nominátní poddruh s krátkými chlupy.
Ekologie a rozšíření 1-3 D 1
Keřík rostoucí zásadně na vápencových podkladech, půdách typu mělkých rendzin. Typickým stanovištěm jsou
výslunné skalky a skalnaté stráně s jižní expozicí. U nás výhradně v pahorkatinách (max. 550 m n.m.), v jihoevropských
pohořích vystupuje až do horského stupně (max. 2200 m n.m.). Ožanka chlumní je druh s těžištěm výskytu v jihoevropských
pohořích. V ČR se s tímto druhem můžeme setkat pouze na jižní Moravě v Mikulovské pahorkatině, kde
probíhá severní hranice jejího areálu. V Pavlovských kopcích se nachází poměrně hojná stabilizovaná populace.
Význam
V ČR se jedná o druh zákonem chráněný.
Ož Ožanka
211Dřeviny České republiky
OOžanka chlumní
212 Dřeviny České republiky
Ožanka kalamandra ­ Teucrium chamaedrys L.
Popis hluchavkovité ­ Lamiaceae
Vytrvalý, trsnatý polokeř s podzemními výběžky, díky kterým může porůstat i větší plochy, i když většinou netvoří
husté koberce. Z dřevnatých oddenků se větví četné na bázi též dřevnatějící lodyhy, které jsou vystoupavé (do výšky
10­30 cm), oblé, hustě olistěné a měkce chlupaté. Krátce řapíkaté listy jsou podlouhlého až obvejčitého tvaru, 2­3 cm
dlouhé, na bázi klínovité a celokrajné, jinak vroubkované s 4­6 (8) zuby, zpravidla oboustranně měkce chlupaté.
Ožanka kvete v létě (červenec, srpen, někdy až do října), pyskaté květy mají růžově fialovou, vzácně bílou korunu a
jsou příjemně aromatické. Dolní pysk vpředu silně rozšířený, skloněný, horní pysk chybí. Kalich je trubkovitě zvonkovitý,
pravidelný, zpravidla chlupatý, často nafialovělý. Květy jsou uspořádány do řídkých lichoklasů, který se skládá z 2­4 (6)
květých lichopřeslenů. Květní listeny jsou podobné listům, jsou však menší. Plodem jsou obvejčité tvrdky 1­2 mm
dlouhé, nezřetelně síťnaté.
Ekologie a rozšíření 1-3 BD 2
Ožanka je teplomilný, světlomilný a suchomilný druh, roste na mělkých, kamenitých až hlinitých půdách, většinou na
bazických podkladech, ale nevyhýbá se ani kyselejším horninám. Typickými stanovišti jsou suché, slunné, kamenité
svahy, louky, lesní okraje či světlé doubravy. Euroasijský druh, včetně severní Afriky. V České republice častá, těžiště rozšíření
má v teplejších oblastech nížin a pahorkatin. Nejhojnější je v Českém krasu, dolním Povltaví a na jižní Moravě.
Význam
Významná léčivka, sbírá se nať, která obsahuje silice a třísloviny, používá se k nálevům při žaludečních potížích a nechutenstvích,
zřídka též proti průjmu. Při zevním použití urychluje hojení hnisavých ran.
Ož Ožanka
213Dřeviny České republiky
OOžanka kalamandra
214 Dřeviny České republiky
Pelyněk (kozalec) ladní ­ Artemisia campestris L.
Popis hvězdnicovité ­ Asteraceae
Vytrvalá, na bázi dřevnatějící bylina až polokeř, s vystoupavými až přímými, bohatě větvenými lodyhami, 20­80 cm
vysokými. Listy šedavě hedvábitě chlupaté až lysé, přízemní 2­3x peřenosečné, horní 1­2x peřenosečné, s čárkovitými,
asi 1 mm širokými úkrojky. Kvete od července do října, úbory vejčité až kulovité, 2­3 mm široké, v jednostranných
hroznech, skládajících prutnaté laty; květy žluté nebo načervenalé.
Ekologie a rozšíření 1-2 B~ 1
Světlomilný a teplomilný druh odolný k suchu. Roste na bazických až slabě kyselých podkladech. Výslunné svahy,
skalní stepi, suché pastviny, úhory, písčiny, náspy. Pelyněk ladní se vyskytuje téměř po celé Evropě, subsp. borealis má
cirkumpolární rozšíření. V České republice můžeme nalézt pouze nominátní poddruh (subsp. campestris), rozšířený
především v nížinách a pahorkatinách celého státu, ojediněle vystupující až do podhorských poloh.
Význam
Pelyněk ladní není léčebně účinný jako pelyněk pravý nebo černobýl. Květních úborů se dříve používalo k falšování
cicvárového semínka (nerozvité květní úbory pelyňku cicvárového).
Pe Pelyněk
215Dřeviny České republiky
PPelyněk (kozalec) ladní
216 Dřeviny České republiky
Plamének plotní ­ Clematis vitalba L.
Popis pryskyřníkovité ­ Ranunculaceae
Popínavá dřevnatá liána 6­12 m dlouhá s až 5 cm silnými podélně rýhovanými stonky. Kůra na starších částech kmínku
je provazcovitě odlupčivá. Přichytává se pomocí ovíjivých listových řapíků. Vstřícné lichozpeřené listy s úponkovitými
řapíky se skládají z 3­5 úzce vejčitých až srdčitých lístků, ty jsou celokrajné nebo vroubkované, lysé, jen na hlavní žilce
na rubu přitiskle chlupaté. Plamének kvete poměrně dlouhou dobu od června do září. Květenství jsou bohaté úžlabní
nebo vrcholové vidlany. Květy mají okvětní lístky bílé nebo zelenavé, po obou stranách hustě bíle plstnaté, úzce vejčité,
odstále až nazpět ohnuté. Plodem jsou nažky 3­4 mm dlouhé, se zakřiveným, odstále chlupatým, 2­4 cm dlouhým
přívěskem.
Ekologie a rozšíření 1-3 BC 3
Zástin snáší jenom v mládí, později vyžaduje plné osvětlení v korunách dřevin. Má střední nároky na vláhu, ale roste
i v suchých oblastech. Vyžaduje hlubší, humózní, obyčejně živnější půdy. Je mrazuvzdorný. Typická stanoviště jsou
v houštinách teplomilných dřevin v pahorkatinách, v okrajových částech lužního lesa. Druhotně roste ve vinohradech,
na křovinatých stráních, apod. Těžiště rozšíření je Středozemí. U nás roste na jižní Moravě, v Čechách je prokazatelně
zplanělý. V teplejších oblastech nížin a pahorkatin poměrně hojný.
Poznámka
Příbuzné cizokrajné druhy plaménků jsou v zahradnictví velmi oblíbené dřeviny s atraktivními květy i plodenstvími,
pěstuje se mnoho kultivarů druhů Clematis viticella, C.x montana, C.x jackmanii.
Pl Plamének
217Dřeviny České republiky
PPlamének plotní
218 Dřeviny České republiky
Ptačí zob obecný ­ Ligustrum vulgare L.
Popis olivovníkovité ­ Oleaceae
Hustě větvený keř 2­3 m vysoký, s rovnými, vystoupavými, šedými větvemi. Spodní větve snadno kořenují, také se
bohatě tvoří kořenové výmladky, dřevina se rozrůstá a vznikají houštiny. Vstřícné až šikmo vstřícné listy jsou jednoduché,
podlouhlé až podlouhle kopinaté, 2­7 cm dlouhé. Na podzim listí černá. Kvete bílými nepříjemně silně voňavými
květy v koncových latách. Plody jsou černé bobule 6­8 mm v průměru s purpurově červenofialovou dužninou.
Ekologie a rozšíření 1-3 BD 2-3
Ptačí zob snáší zastínění a vyskytuje se často jako podrostový keř teplých smíšených lesů s převahou dubu zimního.
V zástinu málo kvete a šíří se intenzívně kořenovými výmladky. Je to dřevina teplomilná. Patří k druhům na zimu
opadavým, ale v teplejších oblastech má tendenci ponechávat přes zimu zelené listy. Roste na rozmanitých podkladech,
ale vyhýbá se suchým a kyselým půdám. Často má optimum na vápenci, kde se vyskytuje i na suchých stanovištích
a zasahuje do lesostepních formací spolu s dřínem, řešetlákem, hlohy, růžemi, mahalebkou apod. Vydrží znečistěné
ovzduší a je odolný proti okusu. Evropská dřevina, rozšířená zejména v teplé části kontinentu. Na sever zasahuje
v územích s atlantickým podnebím téměř po Baltské moře. V evropské části Ruska je rozšířen už jen na jihu, na Krymu
a na Kavkaze. Dále k východu do Asie zasahují jemu příbuzné druhy. U nás je zastoupen ve světlých a křovinatých
smíšených listnatých lesích a v bučinách, pobřežních houštinách a v okrajích lužních lesů.
Význam
Velmi dobře kořenuje z řízků, dá se snadno sestříhávat a tvoří hojně výmladky, proto se používá do živých plotů, je
běžně využíván v parkovnictví a při tvorbě ochranných lesních pásů. Platí za medonosnou dřevinu. Velmi pevné, tvrdé
a těžké dřevo mělo dříve použití v řezbářství. Šťávou z plodů se dříve přibarvovalo víno, používala se i k barvení tkanin
na fialovo. Plody jsou ale považovány za slabě jedovaté, ve větším množství škodlivé.
Pt Ptačí zob
219Dřeviny České republiky
PPtačí zob obecný
220 Dřeviny České republiky
Réva vinná lesní ­ Vitis vinifera subsp. sylvestris (C.C.Gmelin) Hegi. C1
Syn.: Vitis sylvestris C.C.Gmelin
Popis révovité ­ Vitaceae
Liána dorůstající délky mnoha metrů, přichycuje se úponky. Listy jsou 5­15 cm dlouhé, v obrysu okrouhlé, dlanitolaločné,
obvykle se 3­5 laloky, bazální lalok čepele je široký. U starších jedinců se borka odlupuje v dlouhých pruzích.
Kmínky mají hnědavou, v uzlinách přerušovanou dřeň. Na rozdíl od pěstované révy vinné se jedná o dvoudomou
dřevinu, s výraznou pohlavní dvoutvárností. Samčí exempláře mají listy hluboce laločnaté, samičí pak listy mělce laločnaté
nebo jen s výraznými zuby. Květy jsou jednopohlavné v bohatých latách. Kyselé bobule mají kulovitý tvar, průměr
6­10 mm, barvy obvykle modročerné, vzácně zelenavé. Semena jsou kulovitě hruškovitá s krátkým zobánkem.
Ekologie a rozšíření 1 BC 4
Druh roste zejména v lužních lesích a pobřežních křovinách nížin, zřídka v pahorkatinách na čerstvě vlhkých až mírně
vysýchavých půdách, humózních, dostatečně zásobených živinami. Typický druh jilmových jasenin. Je rozšířen ve
střední a jižní Evropě, Malé Asii, na Kavkaze a zasahuje až do Střední Asie a Severní Afriky. V ČR po dlouhé období
nebyla známa žádná lokalita. Po intenzivním pátrání byl druh objeven na jediné lokalitě na jihu Moravy, na břehu Dyje
při soutoku s Moravou, jedná se však s vysokou pravděpodobností pouze o zplanělý exemplář révy vinné pravé.
Význam
V ČR jde o velmi vzácný taxon zapsaný v Červené knize. Pravděpodobně je jedním z výchozích druhů révy vinné pravé V.vinifera
subsp. vinifera, která je po tisíciletí pěstována jako kulturní rostlina v mnoha zemích světa. Za prvotní vývojová
centra je považováno Středozemí, Blízký východ i Střední Asie, révu znali již Babyloňané, běžná byla ve starém
Egyptě. Postupně byly vyšlechtěny typy s velkými hrozny a bobulemi bez semen. V současnosti je známo několik set
kultivarů.
Ré Réva
221Dřeviny České republiky
RRéva vinná lesní
222 Dřeviny České republiky
Rojovník bahenní ­ Ledum palustre L. C3
Popis vřesovcovité ­ Ericaceae
Bohatě větvený vždyzelený přímý keř, vysoký 50­150 cm. Kořeny jsou provazcovité, často vřetenovitě ztlustlé. Staré
větve lysé, mladé hustě rezavě chlupaté. Kožovité, vonné listy jsou vytrvalé, úzce kopinaté, 2­4 cm dlouhé, na okraji
slabě podvinuté, na rubu rezavě plstnaté, na líci hladké. Rojovník kvete v květnu až červnu. Velmi aromatické květy
jsou sdruženy v bohatý vrcholový okolík, bělavě zbarvené, s tyčinkami delšími než korunní lístky. Plod je nící tobolka
vejcovitého tvaru asi 5 mm dlouhá, na povrchu bradavičnatá.
Ekologie a rozšíření 4-6 A! 6
Rojovník je keř, který roste nejčastěji pod ochranou jiných větších dřevin, zejména v podrostu různých borovic. Typická
stanoviště jsou rašelinné bory, zamokřené slatiny či rašeliníkové polštáře na pískovcových skalách. Vyskytuje se od nížin
až do hor. Roste na rašeliništích severu Severní Ameriky, Grónska, Eurasie, zasahuje do střední Evropy a na Britské
ostrovy. U nás se vyskytuje v Čechách roztroušeně, nejčastěji v Třeboňské pánvi a v Labských pískovcích, vzácně na
Šumavě, v Novohradských horách, Českém lese, Krušných horách, Podkrkonoší a v Teplicko-adršpašských skalách.
Na Moravě nalezneme rojovník jen na rozsáhlé lokalitě u Rejvízu v Hrubém Jeseníku.
Význam
Rojovník obsahuje chemické látky, které jsou využívány ve farmaceutickém průmyslu. Sladký nektar, který je vylučován
při základně pestíku, svou vůní láká hmyz žijící na rašeliništích. Některé druhy však sklizeň nektaru mohou výjimečně
zaplatit i životem. Příčinou je snad přilepení na vazkou hmotu nektaru či omámení až otrava látkami, jimiž je celý rojovník
prosycen. Lidová tradice mluví o jedovatém včelím medu z rojovníku. Rojovník bahenní je v ČR zákonem chráněný druh.
Ro Rojovník
223Dřeviny České republiky
RRojovník bahenní
224 Dřeviny České republiky
Růže bedrníkolistá ­ Rosa pimpinellifolia L. C2
Popis růžovité ­ Rosaceae
Prutnatý keř, 50­100 cm vysoký, intenzivně se šířící kořenovými výmladky, takže vznikají semknuté polykormony. Kořenový
systém bez výrazného hlavního kořene. Prýty jsou nepravidelně hustě štětinatě ostnité, ostny štíhlé, jehlicovité
až 1 cm dlouhé, promísené drobnějšími ostenci a štětinami. Větve starší 5 let často téměř bezostné. Listy střídavé,
lichozpeřené, s 3­5 jařmy. Lístky svrchu tmavěji, vespod světleji zelené, drobné, okrouhlé až eliptické, 1,0­1,5 cm
dlouhé. Kvete v květnu až červnu. Květy velké, bílé až žlutavé, většinou jednotlivé, zřídka v chudokvětých květenstvích.
Kališní lístky jsou celistvé, po odkvětu všechny vztyčené, zaschlé vytrvávají na šípcích až do jejich změknutí. Kulovité
tmavohnědé až černé šípky jsou dlouze stopkaté.
Ekologie a rozšíření 1-2 BD 1
Je to silně světlomilný druh, snášející nejsušší podklady. Často se váže na vápencová a jiná živinami bohatá podloží.
Růže bedrníkolistá roste na teplých a suchých místech, výslunných mezích a křovinatých stráních, ve štěrbinách skal.
Většinou se jedná o stepní a lesostepní biotopy či šipákové doubravy. Eurasijský druh, zasahující z Evropy do blízké Asie.
U nás roste v nejteplejších částech státu ve dvou oddělených arelách, v Čechách ve střední části Českého středohoří
zcela ojediněle, na střední a jižní Moravě po Moravský Kras a Třebíčsko roztroušeně, místy hojně.
Význam
Růže bedrníkolistá pocházející ze Sibiře a z Altaje se stala výchozím hybridizačním materiálem pro vznik celé série
sadových růží (cv. Frühlingsgold, Frühlingsmorgen,...).
Rů Růže
225Dřeviny České republiky
RRůže bedrníkolistá
226 Dřeviny České republiky
Růže galská ­ Rosa gallica L. C3
Popis růžovité ­ Rosaceae
Nízký prutnatý keř vytvářející rozlehlé houštiny z podzemních výhonů, 50­100 cm vysoký s tenkými ostnitými větvemi.
Ostny jsou většinou přímé a štíhlé, na mladých výhonech nápadně prosvítavě červené, promísené jehlicovitými ostenci,
štětinami a stopkatými žlázkami. Listy střídavé, lichozpeřené, většinou dvoujařmé, lístky tuhé, vejčité až okrouhlé,
zašpičatělé, s okrouhlou bází, zpravidla alespoň na střední žilce chlupaté. Svrchu jsou zelené, někdy s červenavým okrajem,
na rubu sivé, okraj lístků jednoduše mělce a široce pilovitý. Kvete v červnu až červenci. Tmavě růžové až červené
květy vyrůstají jednotlivě, vzácně po 2­3, intenzívně voní, měří v průměru 5­10 cm (největší květy z evropských divoce
rostoucích druhů růží). Vnější kališní lístky zpeřené, hustě žláznaté, po odkvětu se všechny sklánějí dolů a opadávají
před dozráním šípků. Úzce vejcovitý až kulovitý šípek je za zralosti dosti tvrdý a červeně zbarvený, s plodní stopkou
hustě stopkatě žláznatou s červenými štětinami, 2­3x delší než šípek.
Ekologie a rozšíření 1-3 BD 2
Růže galská roste na výslunných a suchých místech, mezích a náspech, travnatých lokalitách lesostepního charakteru.
Nalezneme ji také na lesních okrajích teplomilných šipákových doubrav či skalních výchozech. Dobře snáší kosení a
vypalování. Růže galská roste ve střední a jižní části Evropy, v Malé Asii a na Kavkaze. U nás v nižších a teplejších
oblastech státu byla dříve hojná, ale drastickým úbytkem přirozených biotopů především díky zcelování lánů, rušení
mezí, apod. výrazně ustoupila. Pravděpodobně chybí na západě a severu Čech. Nalezneme ji například v Českém
krasu, Znojemsko-brněnské pahorkatině či Jihomoravské pahorkatině.
Význam
Růže galská patří mezi nejstarší pěstované růže. Před introdukcí asijských velkokvětých a mnohokvětých růží převládaly
v evropských zahradách kultivary růže galské. U nás byly v oblibě zvláště tzv. mechové růže (R. gallica cv. Muscosa).
V parfumérii se užívá čistá růžová silice získaná destilací korunních lístků tohoto druhu či jeho odrůd (hlavně
však z růže damascénské). Nálev z květních lístků se užívá též v lékařství při průjmech, působí i protizánětlivě.
Rů Růže
227Dřeviny České republiky
RRůže galská
228 Dřeviny České republiky
Růže Jundzillova ­ Rosa jundzillii Bess. C3
Popis růžovité ­ Rosaceae
Menší, až středně velký keř, šířící se podzemními výběžky. Větve řídce nepravidelně ostnité, ostny zpravidla štíhlé,
přímé nebo jen slabě sehnuté. Listy složené z 5 až 7 lístků jsou tužší a pevnější než u jiných našich domácích růží. Lístky
vejčité až široce eliptické, špičaté, 2x ostře žláznatě pilovité, lysé, řidčeji na střední žilce nebo i na ploše řídce chlupaté,
na líci matně zelené, na rubu světlejší. Květy jednotlivě nebo po 2 i více v květenství, poměrně velké (5 cm a více
v průměru), růžové, vonné. Kališní lístky jsou zpeřené, žláznaté, po odkvětu šikmo dolů sehnuté a brzy opadávající.
Plodní stopky jsou delší než šípky, tuhé, hustě stopkatě žláznaté a štětinaté, štětiny načervenalé. Šípky kulovité nebo
stlačeně kulovité, na bázi stopkatě žláznaté nebo lysé, žlázky vydávají slabý terpentýnový pach nebo jsou nevonné.
Ekologie a rozšíření 1-4 B~ 2
Růže Jundzillova se vyskytuje zejména v teplejších oblastech od nížin až do podhorských poloh, na výslunných stráních
a mezích, opuštěných polích a vinicích, na svazích kolem silnic a železnic, výjimečně v lesních okrajích. Evropský druh,
u nás vzácně zastoupený v teplejších částech území.
Rů Růže
229Dřeviny České republiky
RRůže bedrníkolistá
230 Dřeviny České republiky
Růže májová ­ Rosa majalis J.Herrmann C2
Popis růžovité ­ Rosaceae
Prutnatý keř 1,0­1,5 m vysoký, tvořící husté polykormony. Starší větve jsou sytě skořicově hnědé, s párovými, přímými
až slabě hákovitými ostny. Listy mají 2­3 jařma s eliptickými až vejčitými lístky, na okraji jednoduše pilovitými. Rub listů
je sivě až stříbřitě zeleně zbarvený. Květy vyrůstají většinou jednotlivě nebo v chudých květenstvích, jsou tmavě růžové
až purpurové, rozkvétají v květnu až červnu. Celistvé kališní lístky se po odkvětu vztyčují vzhůru a na zralých šípcích
vytrvávají. Červené šípky mají kulovitý tvar, plody i jejich stopky jsou lysé.
Ekologie a rozšíření 1-3 BC 5, 2-4 BC 2
Růže májová roste nejčastěji ve dvou zcela odlišných biotopech, vlhkých pobřežních vrbových křovinách a také na
kamenitých sutích a v teplomilných křovinách. V západní Evropě jsou izolované arely v Alpách, rozsáhlý souvislý areál
se rozkládá od severní Evropy až po západní Sibiř. U nás je původní jenom v Čechách, a to v Českém středohoří
a v Třeboňské pánvi, odkud proniká až do středních Čech. Roste od nížin až do podhůří.
Význam
Často pěstovaný druh v kultuře, známý je plnokvětý kultivar, tzv. empirová růže (cv. Foecundissima). Zplaňuje, některé
lokality jsou pravděpodobně druhotné.
Rů Růže
231Dřeviny České republiky
RRůže májová
232 Dřeviny České republiky
Růže malokvětá ­ Rosa micrantha Sm. C2
Popis růžovité ­ Rosaceae
Keř dorůstající výšky i přes 2 m. Větve jsou zpravidla ostnité, ostny hákovitě zahnuté, většinou stejnotvaré. Mezi velkými
ostny vyrůstají nepravidelně jehlicovité ostence a štětiny. Listy pěti až sedmičetné, lístky okrouhlé, vejčité až široce
eliptické, vrchol čepele zašpičatělý. Na okraji jsou lístky dvakrát zubaté, mělké i ostré zuby jsou opatřeny na obvodu
i špičce žlázkami. Báze čepele je zaokrouhlená nebo široce klínovitá. Na líci je čepel většinou lysá a bez žlázek, žlázky
na rubu jsou přisedlé a jejich silice voní po jablkách. Drobné květy jsou zbarveny bledě růžově, vyrůstají jednotlivě nebo
v chudých květenstvích, jsou slabě vonné a rozkvétají od poloviny června až do července. Žláznaté, chudě zpeřené
kališní lístky se po odkvětu ohýbají zpět a brzy opadávají. Čnělek je nápadně málo, jsou zpravidla lysé nebo jenom
řídce chlupaté. Vejcovité nebo úzce elipsoidní šípky jsou drobné (1­1,5 cm), červené, měknoucí, lysé, jen někdy na
bázi žláznaté, ale plodní stopky jsou téměř vždy hustě krátce stopkatě žláznaté.
Ekologie a rozšíření 1-2 D 2
Teplomilná růže výslunných poloh, zpravidla na vápencových podkladech. Najdeme ji v křovinách na mezích, pastvinách,
opuštěných vinicích, travnatých svazích od nížin do pahorkatin, často spolu s Rosa rubiginosa, R.agrestis apod.
Tento druh je ohrožen nejenom díky řídkému výskytu, ale i proto, že v chráněných lesostepních územích bývá odstraňován
spolu s jinými statnými druhy růží, od kterých není bohužel rozlišován. Celkově je rozšířena v západní a jižní
Evropě, částečně ve střední Evropě a dále v severozápadní Africe. Východní hranice je nejistá díky možnosti záměn
s jinými taxony. V České republice roste velmi řídce, vzácně. Hojnější je jenom v okolí Brna (Kavky, Stránská skála, Hády)
a Ústí nad Labem.
Rů Růže
233Dřeviny České republiky
RRůže malokvětá
234 Dřeviny České republiky
Růže oválnolistá ­ Rosa inodora Fries.
Popis růžovité ­ Rosaceae
Keř dorůstající výšky 2 m, obvykle hustě větvený s obloučnatě sehnutými větvemi, někdy jako opíravá liána. Ostny na
prýtech řídce rozmístěné, sehnutého až hákovitého tvaru. Větévky nesoucí květy (plody) někdy bez ostnů. Listy složené
z 5­7 eliptických lístků, tupě zašpičatělých. Jednotlivé lístky jsou při bázi klínovité, na okraji 2 x zubaté, zoubky na
špičkách i po stranách žláznaté, silice voní po jablkách. Na spodní straně jsou lístky hustě přisedle žláznaté, lysé nebo
na střední žilce chlupaté. Růžové, slabě vonící květy obvykle po 3 a více, zřídka jednotlivé. Kališní lístky dlouhé a úzké,
prvé 3 s několika přívěsky, žláznaté. Po odkvětu přímo až šikmo vzhůru směřující, dlouho vytrvávající. Čnělky početné,
hustě vlnitě chlupaté v nápadné přisedlé hlavičce, výjimečně lysé. Plodní stopky minimálně délky šípku, lysé. Šípky
různého tvaru, protažené, nežláznaté, lesklé, oranžově červené barvy, obsahují velké množství semen.
Ekologie a rozšíření 1-4 B~ 2
Druh obsazuje nejčastěji výslunné stráně, pastviny, meze, okraje lesů, opuštěné cesty, hráze rybníků aj. Není závislý na
geologickém podloží ­ upřednostňuje vápence, roste však i na krystalinických horninách, na půdách hlubokých, hlinitých,
hlinitopísčitých i kamenitých. Na vláhu není příliš náročný, snáší vysýchavé podklady. Optimum výskytu nalézá
v sekundárních i primárních křovinatých společenstvech, proniká do vápnomilných xerotermních travinných společenstev.
Růže oválnolistá roste ve střední a západní Evropě. Na našem území ji lze najít roztroušeně v nížinách a pahorkatinách,
ojediněle vystupuje až do podhorských poloh (max. 700 m n. m.). Hojná v Českém středohoří aj.
Poznámka
Variabilita ­ existují dva cytotypy ­ pentaploid (Český kras, stř. Povltaví ) a hexaploid (Hornosázavská pahorkatina).
Nezávisle na počtu chromozomů a bez zřetelného geografického ohraničení jsou známy dva krajní typy ­ s úzce
eliptickými lístky a vejčitě zašpičatělými lístky.
Růže plazivá ­ Rosa arvensis Hudson A1
Popis růžovité ­ Rosaceae
Poléhavá dřevnatá liána s dlouze plazivými větvemi a krátkými, vzpřímenými postranními větévkami. Větve řídce ostnité
se skloněnými ostny. Listy obvykle 2­3jařmé, s vejčitými až eliptickými, jednoduše pilovitými lístky. Bílé květy po
několika na koncích postranních větévek, asi 5 cm v průměru, kališní lístky po odkvětu nazpět skloněné, záhy opadavé.
Šípky elipsoidní, oranžově červené, dlouze stopkaté, 1,0­1,5 cm dlouhé, s nápadně vyčnívajícím sloupkem čnělek.
Obsahují někdy jen 1 nažku (výjimečně více než 9 nažek v 1 šípku).
Ekologie a rozšíření
Řídké listnaté lesy a křoviny, lesní okraje. Na bazických i kyselých podkladech, hlavně v pahorkatinách. V České
republice už vyhynulý druh. Vyskytoval se velmi vzácně koncem minulého a počátkem tohoto století na jižní Moravě,
a to v okolí Brna, Uherského Hradiště a na Pavlovských kopcích. V současnosti je pěstována v botanických zahradách
a může se vyskytovat v okolí zplanělá.
Rů Růže
Růže plazivá
Růže oválnolistá
235Dřeviny České republiky
RRůže oválnolistá O Růže plazivá P
O P
O P
O P
236 Dřeviny České republiky
Rů Růže
Růže plstnatá ­ Rosa tomentosa Sm.
Popis růžovité ­ Rosaceae
Keř dorůstající výšky 2 m, obvykle hustě větvený s obloučnatě sehnutými větvemi, někdy jako opíravá liána. Ostny na
prýtech nepravidelně rozmístěné, sehnutého až hákovitého tvaru. Listy složené z 5­7 eliptických, vejčitých až obvejčitých
lístků, tupě zašpičatělých. Jednotlivé lístky jsou při bázi klínovité, na okraji 2x zubaté, zoubky na špičkách žláznaté,
silice voní po terpentýnu. Na svrchní straně jsou lístky řídce, na spodní hustě chlupaté až plstnaté, někdy přisedle
žláznaté. Květy obvykle ve 2­5 četných květenstvích, zřídka jednotlivé, světle růžové, slabě vonící. Vnější kališní lístky
zpeřené, s několika přívěsky, žláznaté. Po odkvětu první dva dolů sehnuté, další směřující do stran, všechny během
dozrávání šípku opadavé. Čnělky řídce chlupaté až lysé, v řídké hlavičce. Plodní stopky 2­3x delší než šípek, řídce
stopkatě žláznaté, někdy i řídce chlupaté. Šípky nejčastěji kulovité až zploštěle kulovité, na bázi příp. na celém povrchu
roztroušeně žláznaté, červené barvy, brzy měknoucí. Velice variabilní druh s taxonomickým postavením někde mezi
R.sherardii a R.canina.
Ekologie a rozšíření 1-5 B~ 2
Nejčastěji obsazuje meze a pastviny na výsluní i v polostínu, okraje lesů a remízků, někdy i štěrbiny skalních výchozů.
Roste na mělkých i hlubokých půdách, kamenitých až hlinitopísčitých, není náročná na podklad ­ od vápenců po
krystalinikum. Optimum výskytu nalézá v sekundárních i primárních křovinatých společenstvech. Západní, střední a
jižní Evropa. U nás roztroušeně po celém území, od nížin až do podhorských poloh, s těžištěm v mezofytiku (max.
800 m n. m.).
237Dřeviny České republiky
RRůže plstnatá
238 Dřeviny České republiky
Rů Růže
Růže podhorská ­ Rosa dumalis Bechst.
Popis růžovité ­ Rosaceae
Vícekmenný vzpřímený keř 1­3 m vysoký nebo opíravá liána. Větve ostnité, ostny silné, většinou sehnuté až hákovité,
někdy s jehlicovitými ostenci nebo stopkatými žlázkami. Listy střídavé, lichozpeřené, obvykle se 2­3 páry lysých, někdy
chlupatých lístků, zpravidla bez žlázek. Květy světle růžové až bělavé, po 3­5 v květenstvích, kališní lístky po odkvětu
odstávající až vztyčené, dlouho vytrvalé. Šípky tmavočervené, hruškovité až smáčkle kulovité s lysými stopkami, disk
plodu plochý. Velmi proměnlivý druh, dříve se v rámci tohoto taxonu rozlišovalo několik samostatných druhů.
Ekologie a rozšíření 1-6 B 2
Světlé lesy, lesní okraje a světliny, meze, pastviny, remízky a úvozy cest. Evropská dřevina, mimo nejsevernější a jižní
části Evropy a mimo Pyrenejský poloostrov a západní Francii. V České republice se vyskytuje hojně po celém území od
nížin do hor, nejčastěji v pahorkatinách a vrchovinách.
Růže polní ­ Rosa agrestis Savi
Popis růžovité ­ Rosaceae
Statný keř dorůstající až 2 m výšky, s obloukovitě sehnutými větvemi nebo opíravá liána. Ostny stejnotvaré, silné, hákovité.
Listy lichozpeřené, 5­7četné, lístky tuhé, slabě svraskalé, eliptického nebo vejčitého tvaru, zašpičatělé, na okraji
dvakrát žláznatě zubaté, na líci tmavozelené, lesklé, na rubu hustě chlupaté až lysé. Žlázky na spodní straně listu voní
po jablkách. Naše nejpozději kvetoucí růže rozkvétá v červenci chudokvětými květenstvími drobných bílých, jen slabě
vonných květů. Mnohdy vícenásobně zpeřené kališní lístky jsou bohatě opatřeny dlouhými hustě žláznatými přívěsky.
Všechny kališní lístky se po odkvětu ohýbají deštníkovitě nazpět, brzy zasychají a opadávají. Čnělky jsou lysé a je jich
malý počet. Šípky jsou drobné (do 1 cm) s úzkým ústím, různého tvaru, plodní stopky bez žlázek.
Ekologie a rozšíření 1-4 B 2
Tato růže upřednostňuje vápencová podloží, jinde je její výskyt roztroušený. Patří k druhům s těžištěm výskytu v teplejších
oblastech, ale může vystupovat i do vyšších poloh. Nalezneme ji v křovinných společenstvech na mezích, pastvinách,
úvozech, lesních okrajích, ale i v břehových porostech. Růže polní roste v západní, střední a jižní Evropě,
severozápadní Africe, na Kavkaze, ojediněle v Malé Asii. U nás se vyskytuje roztroušeně téměř po celém území od nížin
až do podhůří (max. 850 m n.m.).
Růže polní
Růže podhorská
239Dřeviny České republiky
RRůže podhorská P Růže polní O
P O
P O
P O
240 Dřeviny České republiky
Růže převislá ­ Rosa pendulina L.
Syn.: Rosa alpina L.
Popis růžovité ­ Rosaceae
Menší keř do 2m výšky, šířící se kořenovými výmladky, takže vznikají řidší porosty. Starší, větvené výhonky jsou beztrné;
výmladky jsou na bázi štětinatě trnité. Lichozpeřené listy složené ze 7­11 lístků. Eliptické, podlouhlé, vejčité až obvejčité,
tupě špičaté lístky jsou po obou stranách nebo alespoň naspodu na střední žilce chlupaté, výjimečně olysalé nebo
zcela lysé, na okraji 2x ostře zubaté, zoubky směřují kupředu, jsou lysé nebo zakončené žlázkou. Kvete v květnu až
červnu. Nápadné, sytě nachově červené květy jsou slabě vonné, jednotlivé, vzácněji v květenství po 2­3. Kališní lístky
celistvé, lysé nebo hustě žláznaté, po odkvětu se vzpřimují, zaschlé vytrvávají na šípcích až do jejich změknutí. Šípky
na dlouhých stopkách nící, dlouze lahvicovité, zřídka hruškovité až kulovité, brzy měknoucí, lysé nebo častěji stopkatě
žláznaté, červené až červenooranžové.
Ekologie a rozšíření 4-8 B~ 3
Růže převislá snáší zástin a je u nás jediným druhem růže, rostoucím v uzavřených lesních porostech, zejména v horských
smrčinách. Ve srovnání s jinými růžemi je náročná na půdní vláhu a roste v oblastech s vyššími srážkami nebo
podél vodních toků. Snáší kyselé a chudé půdy, jen jsou-li dosti humosní, a je proto zastoupena i na krystaliniku. Je
klimaticky odolná. Je to druh horstev střední a jižní Evropy. U nás je zastoupen v pohořích na celém území v pásmu
buku a smrku a vystupuje nad lesní hranici do pásma kleče. V nižších polohách ji najdeme na klimaticky inverzních
stanovištích soutěsek a skalních stěn (např. Teplicko-adršpašské skály, Moravský kras).
Rů Růže
241Dřeviny České republiky
RRůže převislá
242 Dřeviny České republiky
Růže Sherardova ­ Rosa sherardii Davies C2
Popis růžovité ­ Rosaceae
Keř až 2 m vysoký s podzemními výběžky a obloukovitými větvemi. Větve se štíhlými, přímými až mírně sehnutými
ostny. Listy střídavé, se 2­3 páry lístků, lístky eliptické až podlouhlé, sivě zelené, oboustranně hustě chlupaté, na rubu
žláznaté. Květy v chudých květenstvích, růžové až sytě růžové s čnělkami hustě vlnatě chlupatými. Šípky kulovité až
vejcovité, stopkatě žláznaté stejně jako plodní stopky, kališní ušty členěné a většinou vzpřímené.
Ekologie a rozšíření 1-5 B~ 2
Výslunné kamenité a skalnaté svahy, zarostlé sutě, lesní pláště a pobřežní křoviny. Na sušších, mírně kyselých až neutrálních
půdách. Celkové rozšíření v severozápadní až střední Evropě, od Irska po Ukrajinu. V České republice roztroušeně
až vzácně od nížin do podhorských poloh, převážně v pahorkatinách až vrchovinách.
Růže sivá ­ Rosa glauca Pourr.
Popis růžovité ­ Rosaceae
Řídce větvený keř 1,5­2,5 m vysoký, starší větve skořicově hnědé, ostny většinou štíhlé, přímé, někdy slabě hákovitě
zahnuté. Listy obvykle 3jařmé, lístky eliptické až vejčité, sivě namodrale zelené, často, zvláště při rašení purpurově
červeně naběhlé. Květy jednotlivé nebo v chudých květenstvích, drobné, celistvé kališní lístky po odkvětu šikmo vzpřímené,
pozdě opadávající, korunní lístky karmínově červené, úzké. Šípky kulovité, lysé nebo řídce stopkatě žláznaté.
Ekologie a rozšíření
Křoviny, paseky, lesní okraje, v místech původního výskytu od podhorského do subalpínského stupně, zplaněle často
i v pahorkatinách. Druh hor západní, střední a jižní Evropy. V České republice pravděpodobně jen zplanělá, dříve
používaná jako podnož pro stromkové růže.
Rů Růže
Růže Sherardova
Růže sivá
243Dřeviny České republiky
RRůže Sherardova S Růže sivá I
S
S
I
I
244 Dřeviny České republiky
Růže šípková ­ Rosa canina L.
Popis růžovité ­ Rosaceae
Statný keř až 3 m vysoký, někdy opíravá liána až 10 m dlouhá s ostnitými větvemi, ostny silné, hákovitě zahnuté. Listy
jsou lichozpeřené, s 2 až 3 páry (jařmy) většinou lysých lístků. Lístky se často skládají vlivem vnějších podmínek podél
střední žilky do tvaru písmene V. Květy bílé, světle až sytě růžové, ve vrcholičnatých květenstvích, kališní lístky zpeřené,
po odkvětu nazpět sehnuté, ještě před dozráním šípků opadavé. Kvete obvykle v červnu a červenci, může rozkvétat již
od druhé poloviny května. Šípky proměnlivého tvaru, od elipsoidních po hruškovité, plodní stopky zpravidla lysé, disk
plodu kuželovitě vyklenutý. Jsou souplodím, obsahujícím četné nažky a drsné chloupky, chránící semena.
Ekologie a rozšíření 1-6 B~ 2
Růže šípková je světlobytná, sucho a teplo snášející dřevina s nepatrnými nároky na kvalitu půdy. Roste na výslunných
svazích, křovinatých stráních, mezích, zarůstajících pastvinách, ve světlých lesích, i na okrajích mokřin. V Evropě je
rozšířena až k 60° severní šířky, na jihu zasahuje do severozápadní Afriky a odtud přes Malou Asii, Kavkaz až do střední
Asie. Ve východní Evropě se v podstatě nevyskytuje. V České republice obecně rozšířený druh od nížin do horských
poloh. Maximální nadmořská výška pro tento druh je u nás 1050 m (Kvilda, Šumava).
Význam
Šípky lidé sbírali pravděpodobně už v prehistorickém období. Dokladem toho je např. nález zásoby šípků z neolitického
sídliště ve Velké Británii (stáří asi 2000 let). Obsahují vitamín C, B1, B2, P a K, kyselinu nikotinovou, karotenoidy,
flavonidy a jejich glykosidy, asi 30 procent cukrů, organické kyseliny, pektiny, třísloviny aj. Nažky obsahují jenom malé
množství vitamínů, asi 0,3 procenta silice, vanilin, olej, cukry, kyselinu jablečnou, citrónovou aj. Šípky se používají
k výrobě marmelád, čajů či domácích vín. Šípky některých druhů růží jsou pro domácí využití méně vhodné (např. růže
vinná). V lékařství se odvar z šípků používá jako posilující vitamínový prostředek, například při jarní únavě či pro zvýšení
odolnosti vůči chřipce, ale i při infekčních onemocněních ledvin a močového měchýře, protože flavonidy obsažené
v šípkách působí slabě diureticky. Nažky se používají jako diuretikum, antirevmatikum a antineuralgikum. Chloupky
z čnělek a vnitřků šípků mohou vyvolat u citlivých jedinců alergické reakce. Růže šípková je základní podnožová růže
pro kultivary zahradních růží. Květy obsahují velké množství pylu. V Anglii se šípky používají k aromatizování tabáku.
Poznámka
Latinské druhové jméno růže šípkové je odvozeno od řeckého kynosbatos (kynos = pes, batos = pichlavý keř) a patrně
v sobě nese starodávnou víru člověka, že kořeny šípkové růže mohou vyléčit kousnutí od vzteklého psa.
Rů Růže
245Dřeviny České republiky
RRůže šípková
246 Dřeviny České republiky
Růže vinná ­ Rosa rubiginosa L.
Popis růžovité ­ Rosaceae
Hustě větvený, vzpřímený keř 1,5­2 m vysoký, s obloukovitě rozestálými větvemi. Všechny větve jsou ostnité, hákovité
ostny jsou často promíšeny ostenci, štětinami nebo stopkatými žlázkami. Lichozpeřené listy mají většinou 2­3 jařma,
lístky drobné (nejčastěji v průměru do 10 mm), okrouhlé až široce vejčité, tmavě zelené, někdy při rašení načervenalé,
na okraji výrazně 2x žláznatě zubaté, na spodní straně hustě žláznaté. Silice žlázek jsou lepkavé a intenzivně voní po
jablkách, zvláště při rašení nebo při vyšší teplotě. Kvete v červnu až červenci. Tmavě růžově zbarvené, vonné květy jsou
ve vícekvětých květenstvích, zřídka jednotlivé. Vnější kališní lístky zpeřené, všechny lístky hustě žláznaté, po odkvětu
se vzpřimují, zaschlé dlouho vytrvávají na dozrálých šípcích. Šípky mnohotvaré, nejvíce vejcovité až kulovité, 1­2 cm
velké, za zralosti oranžově červené a rozměklé, alespoň na bázi stopkatě žláznaté. Plodní stopky krátké, hustě stopkatě
žláznaté.
Ekologie a rozšíření 1-4 D 2
Růže vinná nejčastěji roste na suchých výslunných stráních, lesních okrajích, ve vinicích, hlavně na bazických podkladech.
Ekologicky dosti plastický druh. Optimum má v křovinných společenstvech nižších a středních poloh, proniká
i do lesostepních biotopů. Celkové rozšíření druhu se rozprostírá v Evropě od Irska až po Don, na sever až po 60°
severní šířky. U nás se nachází rovnoměrně, roztroušeně od nižších po střední polohy, v horském stupni zcela výjimečně.
V Brně je hojná například na Stránské skále.
Rů Růže
247Dřeviny České republiky
RRůže vinná
248 Dřeviny České republiky
Řešetlák počistivý ­ Rhamnus cathartica L.
Popis řešetlákovité ­ Rhamnaceae
Je to dřevina dlouhověká, zvolna rostoucí, většinou středně velký až statný keř s vidličnatým větvením a kolcovými
trny. Výjimečně dorůstá velikosti stromku až 8 m vysokého s kmenem do 40 cm v průměru. Černavá borka se odlupuje
v proužcích po obvodu kmínku. Listy s obloučnatou žilnatinou a vroubkovaným okrajem jsou postaveny vstřícně
až šikmo vstřícně, čepel je eliptická až téměř okrouhlá, 3­7 cm dlouhá. V paždí listů se v květnu objevují svazečky
drobných nazelenalých květů. Plody jsou zpočátku zelenavé, ve zralosti černé peckovice se zelenou lepkavou dužinou,
obsahující 2­4 semena.
Ekologie a rozšíření 1-4 BD 2
Řešetlák je dosti světlomilný. Snáší dobře vysychavé kamenité podklady s mělkou půdou. Roste zejména na vápencích
a jiných živných horninách. Je mrazuvzdorný, neboť dosti pozdě raší. Nalezneme jej nejčastěji v lesostepních
houštinách, spolu s dubem zimním a šipákem, dřínem obecným, javorem babykou a dalšími teplomilnými druhy na
skalnatých a kamenitých stráních či v pobřežních křovinách v nížinách a pahorkatinách. Je rozšířen téměř po celé
Evropě s výjimkou chladných severních oblastí, zasahuje až do Malé Asie a západní Sibiře. V Českých zemích je řešetlák
zastoupen roztroušeně po celém území, hojnější je v teplejších oblastech.
Význam
Kruhovitě pórovité, tvrdé dřevo s růžovým až červeným, velkým jádrem je velmi dekorativní. Šťáva z čerstvých plodů
po přidání kamence dává krásnou sytou malířskou zeleň. Peckovice při žvýkání zbarvují sliny zelenožlutě. Větší
množství požitých plodů však může způsobit otravu projevující se silným průjmem a zvracením, zvláště u dětí. Plody
a kůra působí projímavě přímým účinkem na hladké svaly, zvláště tlustého střeva, proto se v lékařství užívá při zácpě
a střevní nečinnosti, užívaly se i v lidovém lékařství. Druh snáší městské prostředí a odolává dobře kouřovým plynům,
přesto se v okrasném zahradnictví málo uplatňuje. Vhodný je do účelových ochranných výsadeb. Je hostitelem rzi
ovesné.
Ře Řešetlák
249Dřeviny České republiky
RŘešetlák počistivý
250 Dřeviny České republiky
Skalník celokrajný ­ Cotoneaster integerrimus Med. C4
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Menší široce rozložitý keř do 2 m se vzpřímeným větvením. Borka hladká, červenohnědá, později šedá. Letorosty
žlutozelené, plstnaté, starší větve červenohnědé, lysé. Střídavé listy jsou opadavé, čepel vejčitá až eliptická, 1,5­3 cm
dlouhá, na vrcholu špičatá, celokrajná, na bázi zaokrouhlená, na svrchní straně lysá, nelesklá, na rubu plstnatá. Kvete
v dubnu až květnu. Drobné narůžovělé květy vyrůstají v chocholících po 1­5 v paždí listů. Jedlé malvičky jsou takřka
kulovité, k bázi poněkud zúžené, drobné (5­7 mm v průměru), cihlově červené nebo fialové. Dužnina moučnatá,
semena dvě až čtyři, nejčastěji tři.
Ekologie a rozšíření 1-3 BD 1
Je to světlomilný druh, snášející velmi vysychavé podklady. Roste často na skalách, na živinami bohatších skeletovitých
až kamenitých půdách, na čedičích, vápencích, opukách a andezitech. Skalník celokrajný nalezneme v keřovém patru
šipákových doubrav, v jejich plášťových společenstvech, v lesostepních křovinách teplých oblastí, na slunných skalnatých
svazích. V Evropě zasahuje na sever až do teplé části Skandinávie, na východ na Kavkaz a do Malé Asie. U nás
roste roztroušeně v nejteplejších polohách pahorkatin na výslunných, lesostepních a stepních lokalitách (Český kras,
Doupovské hory, České Středohoří, jižní Morava).
Poznámka C4
Někdy se keře s fialovými plody hodnotí jako zvláštní druh: skalník matranský ­ Cotoneaster matrensis Domokoš
(syn.: Cotoneaster alaunicus Golitsin, snad kříženec C.integerrimus x melanocarpus), ale variabilita v ostatních znacích
je zcela ve variačním rozpětí druhu Cotoneaster integerrimus. Skalník matranský je menší keř do 1,5 m vysoký. Od
skalníku celokrajného se liší nachově fialovými plody o průměru 7­8 mm a listy na brachyblastech o velikosti do 2 cm
u subsp. mutabilis Hrab.-Uhr. U nás se vyskytuje na skalnatých, křovinatých stráních, ve světlých lesích a lesních lemech.
Znám především ze středních Čech a jižní Moravy. Je to světlomilný druh, snášející velmi vysychavé podklady.
Sk Skalník
251Dřeviny České republiky
SSkalník celokrajný
Skalník matranský
252 Dřeviny České republiky
Skalník černoplodý ­ Cotoneaster melanocarpus Lodd. C4
Popis jabloňovité ­ Malaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Vzpřímeně rostoucí keř, podobný druhu Cotoneaster integerrimus, ale statnějšího vzrůstu, až do výšky 3 m. Borka je
hladká červenohnědá, později šedá. Letorosty olivově zelené až červenohnědé, místy plstnaté, starší větvičky hnědé,
pupeny rezavohnědé, plstnaté. Střídavé opadavé listy jsou celokrajné, eliptické až vejčitě eliptické, 1,5­4 cm dlouhé.
Čepel je u horních listů dlouhých větví špičatá, u ostatních tupá, k bázi zaokrouhlená, na svrchní straně na střední žilce
většinou roztroušeně chlupatá, slabě lesklá, na spodní straně plstnatá. Kvete v dubnu až květnu. Narůžovělé květy
vyrůstají ve svazečcích po 2­10, dozrávají v drobné malvice kulovitého tvaru, v době zralosti černě zbarvené, modře
ojíněné, moučnaté, jedlé. Semena dvě, vzácně tři.
Ekologie a rozšíření 1-3 BD 1
Je světlomilný, snese suché, mělké, skeletovité půdy různých, většinou živinami bohatších geologických podloží, vyhovuje
mu kontinentální klima. Roste většinou na svazích s jižní expozicí, v pahorkatinách a vrchovinách jako podrost
xerotermních doubrav, v lesních pláštích, lesostepních křovinách. Jeho areál se rozprostírá ze střední Evropy k východu
až do jižních oblastí Sibiře. Naším územím probíhá západní hranice areálu. V Čechách chybí; roste na jižní Moravě,
roztroušeně až vzácně v poříčí Dyje, Rokytné, Jihlavky, Oslavy, Svratky a Svitavy, často na stejných stanovištích se skalníkem
celokrajným, s nímž se potom snadno kříží.
Sk Skalník
253Dřeviny České republiky
SSkalník černoplodý
254 Dřeviny České republiky
Smrk ztepilý ­ Picea abies (L.) Karst.
Syn.: Picea excelsa (Lam.) Link
Popis borovicovité ­ Pinaceae
Strom velkých rozměrů s průběžným, přímým kmenem a pravidelným, přeslenitým větvením. Dosahuje stáří 350­400
let, výšky kolem 50 m, průměru kmene až 1,5 m a objemu přes 30 m3
. Borka červenohnědá až šedá, i ve stáří poměrně
slabá a v tenkých šupinách se odlupující, dřevo žlutobílé, se zřetelnými letokruhy. Koruna je kuželovitá, někdy štíhlá,
s jemným větvením, jindy zase široká, se silnými větvemi. Kořenový systém je rozvinut do plochy, bývá proto v půdě
slabě zakotven a snadno dochází k vývratům. V horách jsou časté chůdovité kořeny. Letorosty červenožluté až hnědé,
lysé nebo řídce chlupaté, větvičky po opadu jehlic drsné. Jehlice čtyřhranné, leskle zelené, zašpičatělé, 1­3 cm dlouhé.
Samčí šištice rozmístěné po celé koruně v paždí jehlic na loňských větvičkách jsou drobné, červené, po rozkvětu žluté,
samičí šištice v horní části koruny na koncích loňských větviček zelené nebo červené, vzpřímené. Plody jsou převislé,
válcovité, nerozpadavé šišky, 10­16 cm dlouhé, opadávající druhým rokem. Okraje šupin jsou velmi různě tvarovány
od zaokrouhlených přes uťaté až po zašpičatělé s vlnitými okraji. Semeno tmavohnědé, vejcovité, s blanitým křídlem
snadno oddělitelným. Smrk plodí bohatěji jen jednou za 5­8 let.
Ekologie a rozšíření 4-7 B~ 3-5
Smrk je světlomilná dřevina, snášející v mládí zástin, takže snadno vniká do porostů jiných dřevin a postupně zaujímá
jejich místo. Smrkové porosty bývají značně semknuté a silně zastiňují půdní povrch. Poněvadž má povrchovou kořenovou
soustavu, je smrk značně náročný na půdní vlhkost. Snese dobře nadbytečnou vlhkost a vydrží i stagnující vodu
bažin a rašelinišť. Nedostatek vláhy se však stává limitujícím faktorem dobrého růstu smrku. Na půdu a geologické
podloží nemá smrk velké nároky; na vápencových horninách ustupuje zřetelně buku. Při dostatečné vlhkosti osídluje
i docela mělké půdy, kryté trochou humusu, např. horní hranice lesa. Smrk není náročný na klima. Citlivější je k vysokým
teplotám a nesnáší nízkou relativní vlhkost vzduchu. Je málo odolný vůči působení větru, následkem bývají vývraty,
poškozován bývá i sněhem a námrazou, která působí vrcholové zlomy. Smrk je citlivý na znečištění ovzduší a nehodí
se do parků větších měst. Je velmi choulostivý vůči imisím, zejména SO2
, což se projevilo rozsáhlým hynutím porostů,
u nás např. v pohraničních horách. Souvislý výskyt je v severní a severovýchodní Evropě, ostrůvkovitý v horách střední
a jižní Evropy. Na celém našem území je zastoupen horský smrk hercynsko-karpatské oblasti, vyskytuje se téměř ve
všech nižších i vyšších pohořích (300­1350 m). Těžištěm rozšíření jsou okrajová příhraniční horstva. Řidší je přirozené
zastoupení smrku ve vnitrozemských horských skupinách, např. na Českomoravské a Drahanské vrchovině, v Brdech,
Slavkovském lese a Oderských vrších. Bez smrku jsou teplé úvaly velkých řek. V posledních 200 letech byl druhotně
rozšířen všude ve střední Evropě. Smrk tak vytlačil většinu původních dřevin. Na nevhodných stanovištích, došlo k velkému
rozvoji chorob a škůdců s následnými kalamitami značného rozsahu (kůrovec, mniška).
Význam
Pro rychlý růst a technické přednosti dřeva se stal smrk hlavní hospodářskou dřevinou. Poskytuje bezjaderné stejnorodé
dřevo stavební, truhlářské, nástrojářské, ale i rezonanční dřevo pro hudební nástroje, dále se dřevo zpracovává na
papír i palivo. Dříve se těžila i pryskyřice jako surovina pro výrobu bednářské smůly, kalafuny a terpentýnu a kůra jako
zdroj tříslovin. Oblíbené jsou i vánoční stromky. Mladé letorosty a pupeny jsou bohaté na vitamín C, odvar se používal
v léčitelství jako prostředek proti kurdějím.
Sm Smrk
255Dřeviny České republiky
SSmrk ztepilý
256 Dřeviny České republiky
Střemcha obecná ­ Padus avium Mill.
Syn.: Padus racemosa (Lam.) Schneid. ­ střemcha hroznovitá
Popis mandloňovité ­ Amygdalaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Strom, obyčejně s několika kmeny a na spodu koruny nícím větvením. Dosahuje výšky až 20 m, průměru kmene 60 cm.
Černohnědá kůra kmene se ve stáří mění v podélně rozpukanou, slabou borku. Intenzívně se rozmnožuje kořenovými
výmladky. Větvičky jsou leskle hnědočervené s množstvím světlých lenticel a s nápadně špičatými pupeny. Střídavé listy
se tvarem podobají třešňovým, liší se jemně pilovitým okrajem, jsou 5­12 cm dlouhé. Kvete v květnu až červnu. Bílé,
omamně vonící květy vyrůstají v převislých, bohatých hroznech. Plody jsou černé, lysé, lesklé, kulovité peckovice asi
7 mm velké, se šťavnatou, tmavě barvící dužinou, nejedovatou, ale hořkotrpkou. Pecka je drobná, vrásčitá, semeno
prudce jedovaté. Dřevo, kůra, pupeny i listy po rozemnutí šíří hořkomandlovou vůni.
Ekologie a rozšíření 1-5 BC 5
Snáší zástin a je schopna růst ve spodních patrech lužních lesů. Vyžaduje dostatek půdní vláhy a dává přednost polohám
s vysokou hladinou spodní vody. Roste na půdách bohatých živinami; kyselé a zrašeliněné půdy nesnese. Opadem
zlepšuje půdu. V lužním lese se přizpůsobí jen krátkým záplavám. Vůči klimatickým extrémům je velmi odolná; i když
časně raší a kvete, netrpí pozdními mrazy. Snáší znečištěné ovzduší. Je to dřevina s velkým euroasijským areálem. U nás
je rozšířena jako příměs zejména v lužních lesích, potočních olšinách a pobřežních křovinách spolu s topoly, jilmy,
vrbami a olšemi po celém území státu.
Význam
V sadovnictví je ceněna, protože brzo zjara velice pěkně kvete; kvetoucí střemcha je ozdobou každého parku, je
také významnou medonosnou dřevinou. Za povšimnutí stojí vysoký obsah látek s baktericidními a hmyz odpuzujícími
účinky v kůře, pupenech, listech i semenech, zvláště obsah kyanovodíku (hořkomandlová vůně). Střemcha byla odedávna
považována za magickou rostlinu, např. držadla pluhů a části máselnic se zhotovovaly ze střemchového dřeva,
aby se práce s nimi dařila. V lidovém léčitelství byly používány všechny části rostliny, v lékařství se kůrou střemchy
nahrazovala kůra krušiny. Místy se plody zpracovávaly na marmelády, šťávy a povidla. Pěkné, nahnědlé, roztroušeně
pórovité dřevo vyhledávali řezbáři.
Poznámka C1; 7-8 B 3
V literatuře bývá výše popsaný druh označován i jako střemcha obecná pravá na rozdíl od střemchy obecné skalní
­ Padus avium subsp. borealis (Schübeler) Holub (Syn.: Prunus padus L. subsp. petraea, Padus petraea Tausch.).
Jedná se o keř se vzpřímenými kmínky, dorůstající 0,5­2 m. Letorosty jsou hustě jemně chlupaté. Listy má tmavozelené
až modravě tmavozelené, tuhé, na rubu obvykle chlupaté. Zuby na okrajích listové čepele jsou 0,5­1 mm velké. Hustá
květenství má na rozdíl od střemchy obecné vzpřímená nebo rovnovážně odstálá. Je to světlomilný druh, snášející jen
slabé zastínění, náročný na půdní i vzdušnou vlhkost. Vyskytuje se na hlubších humózních půdách krystalinika, příp.
jiných horninách. Je to dřevina snášející klimatické extrémy. Areál má dvě části: souvislé rozšíření je na severu Evropy a
v přilehlé části Asie, kde střemcha skalní roste jako součást křovinatých porostů lesotundry; jižněji je druh rozšířen ostrůvkovitě
v různých pohořích až těsně pod hranicí lesa. U nás je zastoupena jen v subalpínském stupni a karech Krkonoš.
Představuje spojovací článek mezi smrčinami a pásmem kleče. Navazuje obvykle na porosty statných bylin při hranici lesa.
Zde obsazuje kamenité sutě a vlhké skalky. Podél vodních toků v chladných údolích může sestupovat i do nižších poloh.
St Střemcha
257Dřeviny České republiky
SStřemcha obecná
258 Dřeviny České republiky
Svída krvavá ­ Swida sanguinea (L.) Opiz
Popis dřínovité ­ Cornaceae
Středně velký až statný keř, hustě větvený, s mnoha výmladky. Šíří se intenzivně kořenovými výmladky, takže často
vznikají husté porosty. Výjimečně roste stromkovitě do výše několika metrů a vytváří kmínek až 15 cm v průměru.
V zimě je nápadný temně červeným proutím. Listy jsou vstřícné, celokrajné, s obloučnatou žilnatinou. Čepel eliptická
až široce vejčitá, 3­10 cm dlouhá, na rubu roztroušeně odstále chlupatá. Chlupy jsou dvojího typu, jednoduché a
dvouramenné. Časně na podzim se listy zbarvují červeně. Kvete v květnu až červnu, květy jsou bělavé, uspořádané ve
vrcholících na koncích letorostů. Plody jsou hořké, nechutné, ale nikoliv jedovaté, nachově černé peckovičky velikosti
hrachu, s kulatou, zelenou, rýhovanou peckou, vytrvávají na keřích až do zimy.
Ekologie a rozšíření 1-4 B 3
Svída krvavá je ekologicky přizpůsobivá dřevina. Vyhovuje jí plné osvětlení a vydrží i značné zastínění. Roste na lokalitách
dobře vláhou zásobených i na vysychavých podkladech. Vyskytuje se na velmi rozmanitých podložích, od kyselých
hornin až po vápence. Odolává střední měrou kouřovým plynům. Vydrží v městském prostředí. Vzhledem k přizpůsobivosti
různým podmínkám ji můžeme nalézt v lužních lesích a pobřežních křovinách a také v teplých smíšených lesích a
lesostepích i na skalnatých stráních zejména v pahorkatinách. Druh rozšířený ve větší části Evropy. U nás je zastoupena
po celém území, zvláště v teplejších krajích je hojná.
Význam
Občas se vysazuje do živých plotů a jako krycí dřevina, na závadu však bývá šíření z kořenových výmladků, jednou
vysazena se těžko odstraňuje. Platí za medonosnou dřevinu. Šťáva z plodů se používala k barvení. Těžké, tvrdé a pevné
narůžovělé dřevo sloužilo k výrobě drobného nářadí.
Poznámka
Kromě svídy krvavé se na našem území vyskytují ještě dva další blízce příbuzné a velmi podobné druhy:
svída jižní ­ Swida australis (C.A.Meyer) Pojark. in Grossh. Je to keř nebo malý stromek, podobající se svými morfologickými
znaky druhu S.sanguinea, letorosty jsou pokryty dvouramennými chlupy. Hlavní rozlišující znak jsou chlupy
na rubu listů, u tohoto druhu přitisklé k listové čepeli, krátké (do 0,6 mm), dvouramenné, ramena přibližně stejné
délky, přímá. Z České republiky je zatím známa pouze ze severní a východní Moravy s centrem výskytu v Podbeskydské
pahorkatině, výskyt však dosud není přesně zmapován.
C4
svída uherská ­ Swida hungarica (Karpáti) Soják. Keř až malý stromek, ve většině znaků podobný předešlým
dvěma druhům, pravděpodobně hybridogenního původu. Liší se chlupy na rubu listů, které jsou delší ­ do 1 mm,
zpravidla dvouramenné, ramena chlupů různé délky, obloukovitě zahnutá, jedním (delším) ramenem z části odstávající
od čepele listu. Také se objevuje kombinace dvouramenných a jednoramenných chlupů, obvykle stejným směrem
orientovaných. V České republice se vyskytuje na východní a střední Moravě od nížin do podhůří, výjimečně v nížinách
středních Čech.
Sv Svída
Svída krvavá
259Dřeviny České republiky
SSvída krvavá
260 Dřeviny České republiky
Šicha černá ­ Empetrum nigrum L. C4
Popis šichovité ­ Empetraceae
Menší, vždyzelený, poléhavý dvoudomý keřík. Větve jsou až 1 m dlouhé, hnědé, kořenující. Letorosty hnědé až červenohnědé,
s výraznými internodii, řídce olistěné, roztroušeně žláznaté, brzy olysávající. Listy jsou čárkovitě podlouhlé,
ve střední části s rovnoběžnými okraji, délky do 0,7 cm, nejčastěji rovnovážně odstávající, tuhé, kožovité, celokrajné.
Štěrbina na rubu listu málo zřetelná. Květy jsou obvykle jednopohlavné, v paždí listů po 1­3, korunní lístky zelenavě
červené až červené. Plodem je lesklá, modročerná, kulovitá peckovička o průměru 5­8 mm, nasládlé chuti, obsahující
8­11 semen. Popsány byly i plody bílé jako forma leucocarpum. Druh je velmi variabilní v celkovém vzhledu a kompaktnosti
rostlin.
Ekologie a rozšíření 4-6 A 4-6
Silně světlomilná dřevina, rostoucí na otevřených prostranstvích. Obvykle roste na půdách vlhkých až silně zamokřených,
kyselých až rašelinných a na vrchovištích. Může se vyskytovat i v řídkých jehličnatých lesích. Najdeme ji v keříčkových
společenstvech rašelinišť a rašelinných blatkových borech. Šicha černá má téměř souvislý areál v boreálním
pásmu Evropy, na jih zasahují oddělené lokality do hor západní, střední a jižní Evropy. Izolované arely se nacházejí i na
Sibiři, Dálném východě, Číně a dokonce i v Americe na Aljašce a Labradoru. U nás se vyskytuje roztroušeně v horských
oblastech Českého masívu, např. na Šumavě, v Krušných horách, Slavkovském lese, Jizerských horách, Krkonoších,
Česko-saském Švýcarsku, Českém lese, převážně na vrchovištích, řidčeji na subalpínských holích.
Význam
Patří ke druhům v ČR zákonem chráněným.
Šicha oboupohlavná ­ Empetrum hermaphroditum (Lange) Hagerup C2
Popis šichovité ­ Empetraceae
Menší vždyzelený, rozprostřený nebo poléhavý, hustý, obvykle jednodomý keřík. Větve jsou velmi proměnlivé délky,
hnědé, nekořenující. Letorosty zelené, vzácně načervenalé, obvykle s nezřetelnými internodii, hustě olistěné, jemně
žláznaté, brzy olysávající. Listy jsou úzce eliptické, délky do 0,5 cm, lesklé, s podvinutými okraji, nasedající šikmo nebo
nepravidelně odstávájící, tuhé, kožovité, celokrajné. Štěrbina na rubu listu výrazná, bělavá. Květy jsou obvykle oboupohlavné,
v paždí listů, korunní lístky zelenavě červené až červené. Plodem je lesklá, modročerná, kulovitá peckovice
o průměru 7­8 mm, nasládlé chuti, obsahující 6­8 semen. Na spodu plodů bývají zaschlé nitky tyčinek. Druh je velmi
variabilní v celkovém vzhledu a kompaktnosti rostlin, a také i v pohlavnosti květů, existují i exempláře s jednopohlavnými
květy, oboupohlavné květy ale převažují.
Ekologie a rozšíření 7-9 A 3-4
Silně světlomilná dřevina, rostoucí na otevřených prostranstvích, podobně jako šicha černá. Převážně roste na vlhkých,
kyselých až rašelinných půdách, nejčastěji na skalnatých či balvanitých stanovištích. Vyskytuje se v porostech kleče.
Typická je na skalách a v subalpínských holích. Běžně je zastoupena v boreálním a subarktickém pásmu severní polokoule,
oddělené arely jsou v zejména v horách Eurasie. Roste roztroušeně v horském až subalpínském stupni našich
hraničních pohoří, na Šumavě, v Jizerských horách, v Jeseníkách, často v hřebenových polohách, nejvýše vystupuje
v Krkonoších (1400 m n.m.)
Význam
Patří ke druhům naší květeny zákonem
chráněným.
Ši Šicha
Šícha černá
Šícha oboupohlavná
261Dřeviny České republiky
SŠícha černá Č Šícha oboupohlavná O
O
Č
Č
O
262 Dřeviny České republiky
Tavolník vrbolistý ­ Spiraea salicifolia L. C3
Popis tavolníkovité ­ Spireaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Prutnatý keř 0,5­1,5 m vysoký, rozrůstající se podzemními výběžky do rozlehlých houštin. Letorosty žlutohnědé, hranaté,
v mládí pýřité, záhy olysávající. Listy střídavé, podlouhlé, 3­6 cm dlouhé, 1­2 cm široké, hustě pilovité. Kvete od
června do srpna, i déle. Květy růžové, ve štíhlých koncových latách, větve květenství vzpřímené. Plody jsou lysé, šikmo
rozestálé měchýřky, asi 3 mm dlouhé.
Ekologie a rozšíření
Tavolník vrbolistý je polostinná dřevina odolná k mrazu. Roste převážně na kyselých půdách. Typickým stanovištěm jsou
vlhké křoviny na březích potoků a rybníků, mokřadní olšiny, rašeliny, příkopy a okraje vlhkých lesů. Zpravidla vytváří
souvislé porosty. Je to druh s obrovským areálem, který sahá od střední, východní a severovýchodní Evropy přes Sibiř
na Dálný Východ, do Číny, Koreje a Japonska a dále na východ až do západní části Severní Ameriky. U nás je dosti
hojný v jižních Čechách a na jihozápadní Moravě, ojediněle se vyskytuje na Hodonínsku. Je často vysazován a snadno
zplaňuje, např. v severních Čechách a ve východní části Českomoravské vrchoviny. Podle některých autorů tento druh
u nás není původní.
Význam
Bývá vysazován v parcích pro okrasu, je vhodný do stříhaných i volných živých plotů. Při rekultivacích svahů a břehů
vodních toků lze využít jeho schopnost rychle se rozrůstat kořenovými výmladky.
Poznámka
Podobný je tavolník bílý ­ Spiraea alba Duroi, pocházející ze Severní Ameriky. Má květy bílé, lata je široce kuželovitá,
s dlouhými, rovnovážně odstávajícími spodními větvemi, které jsou delší než podpůrné listy. Podobně jako předchozí
druh pomístně zplaňuje.
Ta Tavolník
263Dřeviny České republiky
TTavolník vrbolistý
264 Dřeviny České republiky
Tis červený ­ Taxus baccata L. C3
Popis tisovité ­ Taxaceae
Pomalu rostoucí strom s přímým kmenem, často vícekmenný, s široce kuželovitou až kulovitou korunou; někdy je
tis jen keřovitého vzrůstu. Staré stromy dorůstají 10 až 15 m výšky a srostlé kmeny mívají na bázi průměr do 1 m.
Tis dosahuje na přirozených stanovištích stáří asi 350 let, vysazení jedinci mívají až 600 let. Kmen svalcovitý, borka
nafialovělá, odlupčivá ve velkých šupinách, dřevo tvrdé, těžké, pružné, s červenohnědým jádrem. Kořenová soustava
tisu je všestranně rozvinutá. Ze srdčitého základu rostou kořeny všemi směry a dobře dřevinu zakotvují i na skalnatých
a kamenitých podkladech. Letorosty a dvouleté větvičky jsou žlutozelené, až 3. rokem se na větvích vytváří červenohnědá
borka. Ploché jehlice jsou svrchu tmavozelené, naspod žlutozelené, postavené ve spirále, na bočních větvích
rozložené dvouřadě, 1,5­3,5 cm dlouhé. Drobné samčí šištice s četnými prašníky i samičí s jediným vajíčkem (vzhledu
pupenu) se zakládají na spodní straně loňských větviček. Většinou na jednom jedinci výrazně převládají šištice jednoho
pohlaví. Vejcovitá tmavohnědá semena jsou téměř obalena červeným, šťavnatým, mdle sladkým míškem, který vyhledávají
ptáci a přispívají tak k šíření semen.
Ekologie a rozšíření 3-6 B 3
Tis je dřevina schopná snášet výjimečně silné zastínění po celé období života, roste však také dobře za podmínek
plného osvětlení na volném prostranství. Má vyhraněné nároky na vláhu, najdeme jej sice často i ve skalních štěrbinách,
bývají to však stinné expozice, kde je alespoň dostatek srážek a vysoká vzdušná vlhkost. Vyskytuje se na rozmanitém
geologickém podloží s výjimkou chudých a mělkých půd. Je dřevinou oceánického klimatu s mírnými zimami a značnou
relativní vlhkostí vzduchu v létě. Tis dobře snáší znečištěné ovzduší velkých měst. Vyskytuje se nejčastěji v podrostu
smíšených lesů s bukem a jedlí. Celkové rozšíření tisu je vázáno na oblasti oceánického klimatu, tedy západní,
severní a střední Evropu a Středozemí, na východ zasahuje přes Malou Asii na Kavkaz. V České republice je řada
izolovaných lokalit, kde je tis rozšířen na malém území v omezeném počtu jedinců. Jsou to vesměs přírodní rezervace
nebo chráněné krajinné oblasti. V Čechách jde o tato naleziště: Křivoklátsko na Berounce, zejména u Týřova (asi 5000
kusů); Povltaví u Štěchovic a Drbákova (kdysi 2000 kusů); předhoří Šumavy na Domažlicku; hlavně Netřeb, Koráb a
Helfštejn (několik set kusů); Lužické hory v severních Čechách (několik desítek kusů). Na Moravě rostou tisy východně
od Svitav kolem vrchu Rohy (několik set kusů); bohatě se vyskytují tisy v Moravském krasu (asi 3000 kusů); v Beskydech
je tis zastoupen v lesích už jen sporadicky, častěji vysazen u hájoven a horských usedlostí.
Význam
Velká výmladková schopnost tisu se využívá zejména v zahradnictví při sestřihování a tvarování. Tis se dobře rozmnožuje
z řízků; je to základ jeho bohatého sadovnického využití. Celá rostlina s výjimkou míšku obsahuje jedovatý alkaloid
taxin a jedovatost tisu je odedávna známa, věřilo se dokonce, že se lze otrávit i prodléváním v jeho stínu. Bylo
pozorováno, že zvířata požírající tis se skácela k zemi a záhy v křečích uhynula. Nejcitlivější je v tomto směru kůň. Jiní
autoři ovšem udávají, že zvěř a dobytek tis dokonce záměrně vyhledává a okusuje. Někdy býval používán jako abortivum
odvar z jehličí, ale způsobil spíše smrt než potrat. Za smrtelnou dávku pro člověka se považuje 50g jehličí, smrt
nastává do 24 hod. Před staletími byl tis v celém svém areálu, a také u nás, dosti hojný. Tisové dřevo s hnědočerveným
velkým jádrem bylo vyhledávaným materiálem v řezbářství, na obklady a intarzie, také pro zhotovování luků
a oštěpů a to již od pravěku (naleziště v Ötzalských Alpách z doby před 5100 až 5350 lety, tisové lučiště, topůrko
měděné sekery). Ve středověku bylo tisové dřevo cenným zbožím, v 16.stol se např. vyváželo z oblasti Alp a Karpat do
Anglie, kde již byly tisové porosty zdecimované, a to v takovém množství, že v Bavorsku byl už v r. 1589 vydán zákaz
kácení tisů. Dnešní naše lokality představují
trosky někdejšího rozšíření. Přičinila
se o to nejen intenzívní těžba, ale také
pastva a nejvíce holosečné hospodářství.
Z těchto důvodů je dnes tis v ČR chráněn
zákonem.
Ti Tis
265Dřeviny České republiky
TTis červený
266 Dřeviny České republiky
Topol bílý, linda ­ Populus alba L.
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Strom velkých rozměrů se silným kmenem a košatou korunou, na suchých stanovištích pouze keř. Dosahuje výšek
až 40 m, průměru kmene 1,5­2 m a dožívá se až 250 let, patří mezi naše nejrychleji rostoucí dřeviny. Nápadná je
u lindy dlouho se udržující světlá hladká kůra. Měkké dřevo má žlutohnědé jádro, na čerstvém řezu roní okrovou mízu
zvláštní vůně (,,medák"). Kořenový systém je všestranně rozvinutý, tvoří velmi silné kořenové výmladky, zejména po
smýcení (až do vzdálenosti 15 m od kmene). Letorosty oblé, bělošedě plstnaté, pupeny plstnaté. V olistění pozorujeme
heterofylii; na rubu stříbřitě bíle plstnaté listy jsou na dlouhých výhonech (výmladky) dlanitě laločnaté, na krátkých větvičkách
okrouhlé, vykrajovaně zubaté, 3­8 cm dlouhé. Linda je dvoudomá dřevina, květy jsou uspořádané v převislých
jehnědách 4­7 cm dlouhých, samčí květy mají tyčinky s červenými prašníky, samičí zelenavé blizny. Strom plodí bohatě
každoročně. Velmi drobná ochmýřená semena, do uzrání ukrytá v tobolkách, se rozlétávají na velkou vzdálenost.
Ekologie a rozšíření 1-3 BC 4, 1-3 B~ 2
Linda je světlomilná dřevina, mladé rostliny snášejí obstojně slabší zastínění. Dle nároků na vláhu máme zřejmě u lindy
dva protikladné ekotypy, které jsou spojeny přechody. Zatímco linda lužního lesa vyžaduje snadno přístupnou vodu
v půdě, vydrží stepní a polopouštní linda v podmínkách extrémního nedostatku vláhy. Druh snáší dobře změny vodního
režimu, je odolný proti dlouhotrvajícím záplavám. Také v nárocích na půdu má velké ekologické rozpětí. Nejlépe
se lindě ovšem daří na písčitohlinitých živných náplavech v inundační oblasti luhů, kde dosahuje největších rozměrů.
Vydrží však také na vátých píscích, suchých vápnitých půdách, ba dokonce na rašelinných půdách, roste dobře i na
těžkých neprovzdušněných půdách. V polopouštních oblastech obsazuje i dosti slané půdy. Snáší tedy zřejmě extrémní
rozpětí pH v půdním profilu. Z našich dřevin je to asi nejodolnější druh vůči zasolení. Vydrží také v oblastech s minimálními
srážkami. V lužním lese postupuje dál do nitra luhu až do společenství dubu, jasanu a jilmu. Mimo luh se objevuje
na stanovištích, jako jsou opuštěné úvozy, pískovny, hliniště, cihelny a další místa s obnaženým půdním povrchem, kde
se nějaký čas udrží vlhký až mokrý povrch půdy, umožňující vyklíčení. Často jde o druhotná stanoviště, na které linda
nalétá s pionýrskými dřevinami. Areál druhu sahá od střední a východní Evropy přes Sibiř až po řeku Jenisej, zasahuje
do Malé, Přední a Střední Asie až po Himálaj. U nás je linda složkou lužních lesů, v měkkém luhu vytváří společenství
s vrbou bílou a topolem černým (Polabí, Poohří, Moravský a Dyjskosvratecký úval, Oderská nížina). Mimoto ji najdeme
roztroušeně v naší krajině všude v nižších polohách. V Čechách pravděpodobně není původní.
Význam
Kvalita dřeva je všeobecně horší než u osiky a černých topolů. Linda má roztroušeně pórovité dřevo rozlišené na jádro a
běl, odlupčivé, skvrnité a málo trvanlivé, na druhé straně však poskytují některé stromy výborné dřevo na dýhy a dávají
dobrý materiál na stavby. Dobře odolává větrům, což se osvědčuje hlavně v ochranných lesních pásech a sídlištích ve
stepích. Je odolná v oblastech se znečistěným ovzduším. Kůra z mladších větví obsahuje glykosidy salicin a populin,
používá se při onemocněních močového měchýře, jako prostředek protihorečnatý a uplatňuje se také do koupelí proti
nadměrnému pocení nohou.
To Topol
267Dřeviny České republiky
TTopol bílý
268 Dřeviny České republiky
Topol černý ­ Populus nigra L. C2
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Strom velkých rozměrů se silným kmenem a rozkladitou korunou. Dosahuje výšek 30­40 m, průměru kmene 1,5­2 m
a dožívá se stáří asi 150 let. Kmeny starých stromů, nápadné kořenovými náběhy a hrubou černou hřebenitou borkou,
mají objem až 40 m3
. Kořenový systém je dvojího druhu: jednak jdoucí hluboko až k podzemní vodě, zvláště ve vzdušných
půdách, jednak do široka rozprostřený blízko povrchu, sahající značně daleko za obvod koruny. Výmladková
schopnost je vydatná na kmeni i na pařezu, druh snáší seřezávání na hlavaté tvary podobně jako vrba. Letorosty lysé,
žlutavé, na průřezu okrouhlé, s velmi nápadnými lepkavými, zašpičatělými pupeny. Listy jsou střídavě postavené, čepel
dlouhá do 10 cm, kosníkovitě vejčitá až kosníkovitá, lysá, na bázi široce klínovitá, po obvodu vroubkovaně pilovitá.
Řapík celkem tenký, asi poloviny délky čepele. Topol černý je dvoudomý, plodí někdy už v 10 letech. Převislé jehnědy
jsou 4­10 cm dlouhé, samčí kratší než samičí, samčí květy mají karmínově červené tyčinky, samičí květy zelenavé blizny.
Velké množství ochmýřeného semene dozrává krátce po vyrašení listů, uvolňuje se z drobných tobolek a je větrem
roznášeno na velké vzdálenosti. Klíčivost je zpočátku vysoká, ale rychle klesá, přibližně během dvou měsíců na nulu.
Za příznivých podmínek dojde k vyklíčení během 12 hodin.
Ekologie a rozšíření 1-3 BC 5
Topol černý je světlomilná dřevina, která ani v mládí nesnáší zastínění. Potřebuje půdy přiměřeně vlhké, voda však
nemusí být blízko povrchu, protože kořeny pronikají do značné hloubky, ale je důležité, aby to byla voda pohyblivá,
nikoliv stagnující. Dobře snáší stoupnutí hladiny nad půdní povrch při záplavách. V době vegetace vydrží ve vodě až
50 dní. Typická stanoviště topolu černého se vyznačují písčitými až štěrkovými půdami. Je však značně přizpůsobivý,
dokonce nalétá a ujímá se na haldách kamenné hlušiny. Hůře snáší suché půdy, živoří na rašelinných půdách. Na rozdíl
od jiných druhů a kříženců odolává invazi jmelí bílého. Nápadným projevem jsou hálky na řapíku způsobené mšicí rodu
Pemphigus. Topol černý a většina jeho kříženců dobře odolávají znečištěnému ovzduší měst a průmyslových oblastí.
Individuální rozdíly mezi klony jsou však značné. Druh s velkým areálem v teplejších částech Evropy, Asie a severní
Afriky, těžištěm rozšíření je oblast Středomoří. Vertikální rozšíření je ve velké části areálu omezeno na nejnižší polohy,
vyskytuje se převážně v pruzích lužních lesů podél větších toků, jen vzácně vystupuje do podhorských a horských poloh
(ve středoasijských pohořích do 2600 m n.m.). Na našem území je přirozeně zastoupen rovněž jen v lužních lesích
u velkých řek a jejich přítoků. Těžiště rozšíření je v teplých úvalech Labe a Ohře, dále v úvalech Moravy, Dyje, Svratky a
Odry. Spolu s vrbami obsazuje v lužním lese nejnižší polohy přímo podél vodního toku na mladých aluviích, kde nejdéle
trvají záplavy a materiál půdního povrchu je stále v pohybu. Taková místa najdeme v zachovalých zbytcích lužních lesů,
na řece Moravě a u Přerova nad Labem.
Význam
Topol černý patří k rychlerostoucím dřevinám. Dříve mělo topolové dřevo s jádrem a bělí jen omezené upotřebení,
a to hlavně v truhlářství, bednářství, řezbářství a používalo se i jako palivo. Dýhy pěkně fládrovaného dřeva svalcových
kmenů se rovněž používaly k imitaci některých zámořských dřev. Kůra v minulosti nacházela využití při výrobě třísla
v koželužství a barviv v textilním průmyslu. Topolová kůra může nahradit dovážený korek a hodí se k výrobě plováků,
záchranných pásů apod. Ke zhotovování sítí se používalo lýka. Listí sloužilo jako krmivo pro dobytek, z pupenů se
lisoval olej. Mimo les se topol černý a různé kultivary uplatňují při ozeleňovacích pracích všude tam, kde je dost místa.
Ovšem jediným hojně rozšířeným kultivarem čistého druhu je známý ,,vlašský topol" (P.nigra cv. Italica). Je to prašníkový
klon, který se vysazuje u nás ve stromořadích, u budov, podél vodotečí, ochranných lesních pásech u hřišť apod.
snad už dvě století. Do městských ulic
se hodí pro úzkou korunu, ale vadí silně
vyvinuté kořenové náběhy, které zdvihají
dlažbu a bortí zídky.
Poznámka
Druh je jedním z rodičů množství klonů
tzv. produkčních topolů Populus x canadensis
­ topol kanadský (syn.: P.x euro-
americana).
To Topol
269Dřeviny České republiky
TTopol černý
270 Dřeviny České republiky
Topol osika (osika obecná) ­ Populus tremula L.
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Strom středních rozměrů se štíhlým kmenem a vysoko nasazenou řídkou korunou. Vyrůstá do 20­25 m výšky, výjimečně
až 35 m, dosahuje průměru kmene asi 75 cm a dožívá se asi 150 let. Na mělkých a suchých podkladech rostou
osiky často jen keřovitě. Kmen je buď přímý a koruna štíhlá, nebo křivolaký s korunou plochou. Kořenový systém je
plošně rozvinutý, kořeny sahají do vzdálenosti 20­30 m od kmene, osika se tak přirozeně vegetativně snadno rozmnožuje
kořenovými výmladky. Pařezová i kmenová výmladnost je slabá. Listy jsou dvojího tvaru. Na krátkých prýtech je
čepel okrouhlá, 3­7 cm dlouhá, hrubě zubatá a řapíky zploštělé (listy se proto snadno chvějí); na výmladcích jsou listy
srdčité. V areálu lze rozlišit lysou osiku (horský typ) a osiku s ochlupacenými listy (nížinný typ). Osika semení bohatě
a téměř každoročně. Tobolky pukají 2 chlopněmi a lehké ochmýřené semeno snadno přelétá na velké vzdálenosti.
Klíčivost trvá krátce, někdy jen několik dní.
Ekologie a rozšíření 1-6 B~ 3
Osika je velmi světlomilná dřevina. K přirozenému uchycení a vyklíčení potřebuje holou plochu. Potřeba vody se pohybuje
v širokých mezích. Nejlépe se jí daří na půdách s vysokou hladinou proudící spodní vody a na čerstvých půdách,
snáší však i nedostatek vláhy na mělkých suchých podkladech a roste pak slabě, až keřovitě. Při dostatku živin snáší
i stagnující vodu. Záplavy jí nesvědčí. Je nenáročná na půdu, roste na nejrůznějších podkladech od černozemí přes
písky a sutě až po rašelinné půdy. Snáší i jisté zasolení půdy, i když za cenu omezeného vzrůstu. Její ekologická amplituda
sahá od oceánického ke kontinentálnímu klimatu. Nepoškozují ji časné ani pozdní mrazy a snáší exponované
polohy vrcholových fenoménů i inverzních poloh. Toleruje i znečistěné ovzduší měst a průmyslových oblastí. Osikový
list a kůra představuje pro zvěř velmi oblíbenou pastvu a tak bývají mlaziny silně poškozovány, ranami snadno vnikne
hniloba. Euroasijský druh s rozsáhlým areálem. U nás je osika druhem nížin, pahorkatin a nižších horských poloh.
V hercynské oblasti je nejhojnější v rozmezí výšek 300­700 m. Na Šumavě a v Krkonoších vystupuje až na 1300 m;
v Krušných horách na 900 m. Bývá přimíšena v lužním lese, ale roste také na suťových svazích spolu s břízou. Hojná
jsou druhotná stanoviště na spáleništích, opuštěných pastvinách, lesních okrajích, remízcích, náspech komunikací.
Význam
Dřevo bez jádra se vyznačuje pravidelnou strukturou a snadnou opracovatelností a tak se hodí na dýhy, k výrobě
dřevěných předmětů a je dobře použitelné i k výrobě papíru či speciální výrobě sirek. Myslivci je osika ceněna jako
výborné krmivo pro zvěř. Z kůry se dříve vyráběl dehet. V lékařství se sbírají pupeny a mladá kůra pro obsah glykosidů
(salicin, populin) a silic, které vyvolávají zvýšené vylučování moči.
To Topol
271Dřeviny České republiky
TTopol osika
272 Dřeviny České republiky
Topol šedý ­ Populus x canescens (Aiton) J.E.Smith
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Strom dorůstající výšky 35 m, podobný topolu bílému, avšak ještě rychleji rostoucí. Jedná se o křížence topolu bílého
a osiky. V mládí hladká kůra s nápadnými kosočtverečnými lenticelami se postupně od báze mění v hrubou rozbrázděnou
borku. Mohutný kořenový podpovrchový systém, sahající značně daleko za obvod koruny vyniká vysokou
výmladkovou schopností. Listy na brachyblastech jsou střídavě postavené, čepel dlouhá do 8 cm, vejčitě okrouhlá
s velkými zuby, nejprve plstnatá, poté olysávající. Řapík je lysý, z boku smáčknutý. Listy na dlouhých větévkách jsou
vejčitě laločnaté, silně plstnaté, také řapík pýřitý. Letorosty šedavě plstnaté. Pupeny červenavě hnědé, na špičce lysé.
Druh je dvoudomý, kvete před olistěním. V tobolkách se vyvíjí velké množství drobných ochmýřených semen.
Ekologie a rozšíření 1-3 BC 4
Topol šedý je světlomilná dřevina, která v mládí snáší slabý zástin. Roste na půdách bohatších, kyprých a vlhkých, upřednostňuje
aluvia řek. Oproti topolu bílému snáší kyselejší půdy. Rašelinné půdy však nesnáší. Celkem dobře odolává
znečištěnému ovzduší měst a průmyslových oblastí. Topol šedý je dřevina vyskytující se přirozeně v areálu obou rodičů,
dnes ovšem často vysazována v kultuře. Nejčastěji roste v lužních lesích, příp. i jinde v nižších polohách, podobně jako
topol bílý. Na našem území je taxon přirozeně zastoupen rovněž jen v lužních lesích u velkých řek a jejich přítoků.
Těžiště rozšíření je v teplých úvalech Labe a Ohře, dále v úvalech Moravy, Dyje, Svratky a Odry.
Význam
Rychlerostoucí dřevina, využitelná do ochranných lesních pásů i jako ochrana proti půdní erozi. Vhodná do břehových
porostů. Dnes perspektivní jako zdroj biomasy. V parcích a městské zeleni vzhledem k vysoké kořenové výmladnosti
není v současnosti příliš často používán.
To Topol
273Dřeviny České republiky
TTopol šedý
274 Dřeviny České republiky
Trnka obecná (slivoň trnitá) ­ Prunus spinosa L.
Popis mandloňovité ­ Amygdalaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Středně velký keř 1­3 m vysoký, hustě křivolace větvený s mnoha kolcovými trny. Šíři se z četných výmladků postranních
kořenů. Tvar listů je poměrně proměnlivý. Čepel je obvejčitě kopinatá až eliptická nebo vzácněji kopinatá, 2­4 cm
dlouhá, na bázi klínovitě zúžená, 1­2x na okraji pilovitě zubatá. Listy jsou chlupaté, olysávající. Květy jednotlivé, po 2
nebo v chudokvětých svazečcích max. po 5, bílé, až 2 cm v průměru. Trnka kvete před nebo současně s rašením listů
v březnu až květnu, keře obsypané bílými květy jsou velmi dekorativní. Plod je kulovitá peckovice 1­1,5 cm v průměru,
modročerně zbarvená, ojíněná, trpké chuti, se zelenavou tuhou dužinou, která nejde oddělit od pecky. Pecka je asi
7­10 mm velká, kulovitá až vejčitá, z boku mírně zploštělá, na bázi zaoblená, na vrcholu zašpičatělá, vrásčitá, světle
hnědá.
Ekologie a rozšíření 1-5 B~ 2
Díky kořenové výmladnosti snadno tvoří neproniknutelné houštiny zvláště na výslunných stráních, kamenitých
a skalnatých svazích, v lesních pláštích, pobřežních lemech, mezích, podél úvozových cest, což může být nežádoucí
zejména v lesostepních rezervacích. Je to světlomilný druh, dobře snášející nedostatek vláhy. Snese kyselé podklady,
ale upřednostňuje živné půdy. Trnka je klimaticky odolná, vydrží městské průmyslové ovzduší. Roste po celé západní
Evropě s výjimkou chladného severu a severovýchodu, je rozšířena do blízké části Asie, ve Středomoří zasahuje i do
severní Afriky a roste i v Sýrii, Izraeli a Íránu. V ČR se vyskytuje na celém území kromě vysokých horských poloh a
patří k nejhojnějším keřovitým druhům v naší krajině. Nejčastěji roste v teplejších oblastech do 400­500 metrů nad
mořem. Výše je již vzácnější.
Význam
Plody po přemrznutí zesládnou a jsou chutné, dříve se zpracovávaly na povidla, sirupy, kompoty či aromatická vína a likéry.
Mají vysoký obsah pektinu, tříslovin a vitamínu C. Ve Francii a v Čechách v Radotínském údolí u Prahy (lokalita byla
později zničena při rozšiřování lomu) byly nalezeny sladkoplodé trnky. Semena jsou bohatá na amygdalin. V léčitelství
se používají sušené květy a čerstvé i sušené plody při chorobách srdce a krevního oběhu, chorobách cest močových,
průjmech a žaludeční slabosti.
Tr Trnka
275Dřeviny České republiky
TTrnka obecná
276 Dřeviny České republiky
Třešeň křovitá ­ Cerasus fruticosa Wor. C2
Popis mandloňovité ­ Amygdalaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Nízký beztrnný keř, intenzívně se šířící kořenovými výmladky, takže vznikají houštiny tenkého proutí. Leskle hnědé
větvičky nesou střídavé, drobné, obvejčité listy, 3,5­6 cm dlouhé. Listy jsou na okraji pilovité, na líci tuhé, lesklé, tmavě
zelené, na rubu světlejší a matné. Květy jsou bílé, na dlouhých stopkách, vyrůstají na brachyblastech ve svazečcích po
1­5, rozkvétají brzy zjara v dubnu a květnu. Drobné červené peckovičky nakyslé chuti dozrávají v červenci ­ srpnu.
Ekologie a rozšíření 1-3 BD 1
Silně světlomilný keř, upřednotňující vysychavé podklady. Roste zejména na živných půdách, často na vápencích. Druh
klimaticky odolný, snášející znečištěné ovzduší. Typickými stanovišti jsou xerotermní svahy, okraje teplomilných doubrav,
suché meze, apod. Je rozšířena ve střední Evropě, na severu Balkánského poloostrova a odtud až do střední Asie.
U nás roste v nejteplejších částech státu na stepích a lesostepích, v oblasti šipákových doubrav na jižní Moravě; dále
v Čechách ­ dolní tok Berounky, dolní Povltaví a Polabí, Poohří, České Středohoří.
Význam
Hodí se k vysazování na suchých plochách, krasových lokalitách, v kamenitých stržích apod. Z kořenových výmladků se
časem rozroste na velkou plochu; odolává i vypalování. Plody jsou příjemně nakyslé, chutné; druh bohatě plodí. Někdy
se vysazuje jako uliční stromek, roubovaný na třešni nebo višni. Je nápadný hustou kulovitou korunkou z tenkých větévek
na rovném kmínku. Původní planý druh na mnoha lokalitách ustupuje a je ohrožen křížením s višní (kříženec ­ Cerasus
x eminens Beck), není vyloučeno, že tito kříženci budou postupně převažovat. Třešeň křovitá si proto vyžaduje zvýšenou
ochranářskou pozornost.
Tř Třešeň
277Dřeviny České republiky
TTřešeň křovitá
278 Dřeviny České republiky
Třešeň ptačí ­ Cerasus avium (L.) Moench.
Popis mandloňovité ­ Amygdalaceae (růžovité ­ Rosaceae)
Středně velký strom s dosti rovným kmenem a košatou korunou. V porostu bývá kmen plnodřevný, válcovitý s vysoko
nasazenou korunou a dosahuje výšky až 25­35 m, průměru kmene 1 m a věku 150 až 200 let. Větvení je z počátku
dosti pravidelné, přeslenité; později se tvoří silné boční větve. Červenohnědá až fialovočerná borka se odlupuje
v příčných pásech, ve stáří je podélně rozpukaná. Čepel listů bývá obvejčitá až eliptická, 8­15 cm dlouhá, na vrcholu
protažená ve špičku, na okraji pilovitá až 2x pilovitá. Řapík s 1­2 tmavočervenými žlázkami. Na podzim listy žloutnou
a červenají. Květy 2­3,5 cm v průměru, bílé, vzácně narůžovělé, po 2­6 ve zdánlivých okolících, dlouze stopkaté.
Třešeň ptačí kvete před nebo současně s rašením listů v dubnu až květnu. Plodem je kulovitá, 1­1,5 cm veliká, dlouze
stopkatá, převislá, červená, při plné zralosti až černá, dužnatá peckovice s dužninou slabě natrpklou až sladkou. Pecka
kulovitá až vejcovitá, mírně zploštělá, hladká, světle hnědá až šedavě bílá. Plodnost se dostavuje u solitérů v 15 letech,
v porostu ne dříve než v 25 letech. Třešeň ptačí plodí bohatě každoročně.
Ekologie a rozšíření 1-4 B 3
Je to světlomilný druh, snášející jen slabší zástin. Zastíněné části koruny nekvetou, chřadnou a usychají. V porostech
je třeba jej udržet v hlavní úrovni. Třešeň ptačí je dosti náročná na vláhu v půdě. Nesnese půdy v létě vysychající; na
druhé straně nevydrží zabahnění ani záplavy. Není náročná na vzdušnou vlhkost. Roste přirozeně na hlubších a živných
půdách, třeba i skeletnatých. Vyskytuje se hojněji na vápencových podkladech. Velmi kyselé nebo dokonce zrašeliněné
půdy nesnese. Opad dobře zvětrává a přispívá k dobrému stavu svrchních vrstev půdy. U nás však bývá poškozována
pozdními mrazy, které ji obyčejně zastihnou v době květu. Snáší znečištěné ovzduší dosti dobře a vydrží ve velkých
městech. Nalezneme ji nejčastěji v křovinatých stráních a mezích, remízcích, ve světlých listnatých lesích, podél cest,
apod. Třešeň je přirozeně rozšířena téměř v celé Evropě, souvisle až do střední Asie a také v severozápadní Africe.
V ČR je to druh zastoupený od nížin do nižších horských poloh, v Českých zemích velmi řídce, v karpatské části dosti
pravidelně, zejména ve smíšených porostech s převládajícím dubem nebo bukem. Jeho druhotné rozšíření pod vlivem
kultury je dalekosáhlé. Také u nás je hojně pěstován u lidských obydlí nebo v ovocných sadech a mnohde zplaňuje.
Význam
Má cenné, roztroušeně pórovité dřevo, vynikající pevností, pěknou, červenohnědou barvou a kresbou. Zpracovává se
na dýhy, používá se v řezbářství, stolařství a při výrobě různých nástrojů. Proto se uvažuje v poslední době o širším hospodářském
využití v lesnictví. Hlavní význam je nicméně v ovocnářství; pro plody je druh pěstován v mnoha odrůdách
v mírném pásmu severní i jižní polokoule. Plody obsahují mnoho minerálních látek, cukrů a vitamínů a zpracovávají se
na kompoty, džemy, vína, destiláty a likéry. Třešeň ptačí je důležitou podnoží k roubování, pěstují se i okrasné kultivary.
Tř Třešeň
279Dřeviny České republiky
TTřešeň ptačí
280 Dřeviny České republiky
Vrba bílá ­ Salix alba L.
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Strom s rovným kmenem a metlovitou, vysoko nasazenou korunou. Dorůstá výšek přes 30 m, průměru kmene až
1,5 m a dožívá se 80­100 let. Větve jsou tenké a odstávají v ostrém úhlu. Druh vyniká výtečnou výmladností kdekoliv
na kmeni a na pařezu. Proto se dřív vrba bílá soustavně seřezávala na ,,hlavy". Silná šedohnědá borka bývá na kmeni
podélně rozpukaná. Kořenový systém je rozvinut daleko od kmene a dřevinu upevňuje i v rozbředlém půdním materiálu.
Vrba bílá snadno tvoří přídatné kořeny z kůry do nově naplaveného materiálu. Letorosty mohou být různě
zbarvené, špinavě červené, ostře červené, oranžové nebo žluté, alespoň mírně převislé. Střídavě postavené listy jsou
kopinaté až úzce kopinaté, 7­11 cm dlouhé, na líci matně lesklé, na rubu šedozelené, šedobíle přitiskle rovnoběžně
chlupaté. Na podzim listy jen trochu žloutnou, zešednou a opadávají. Vrba bílá je dvoudomá dřevina, kvete vzpřímenými
jehnědami hned po rašení listů koncem dubna a v květnu. Plody ­ tobolky dozrávají asi po 5 týdnech. Drobná
ochmýřená semena vítr snadno zavane do velké vzdálenosti, za vhodných podmínek vyklíčí během půl dne.
Ekologie a rozšíření 1-3 BC 5
Silně světlomilný druh, snášející jen slabý boční zástin. Vyrovná se s velmi kolísavým množstvím vody v půdě. Snese
dlouhotrvající záplavy během vegetační doby (až 60 dní). Obstojí rovněž při poklesu hladiny spodní vody po melioracích
a terénních úpravách. Nejlépe roste na hlubokých hlinitých půdách a písčitohlinitých půdách s blízkou hladinou
spodní vody. Snáší také mírné zasolení. Ke klimatickým činitelům je citlivá. Ač raší dost pozdě, bývá poškozována
pozdními mrazy. Vyžaduje dlouhou vegetační dobu. Jinak prýty nevyzrají a podlehnou časným mrazům. Vrba bílá se
vyskytuje v lužních lesích teplejších oblastí. Je součástí tzv. měkkého luhu v těsné blízkosti dolních toků řek zároveň
s topoly a olší lepkavou. Eurasijský druh, zasahující přes stepní oblasti na východě až do Střední Asie. Dnes je vrba bílá
rozšířena kulturou daleko mimo areál, např. i v Severní Americe a Austrálii. U nás se vrba bílá vyskytovala přirozeně
v úzkém pruhu těsně kolem břehů vod, tedy v místech s nejdéle trvajícími záplavami a největšími změnami půdního
povrchu vlivem činnosti vody. Vystupuje u nás na 400­550 m n.m. Z původních porostů dnes zůstaly jen chatrné
zbytky v Polabí a Poohří, v úvalech Svratky, Dyje a Moravy.
Význam
Velmi rychle rostoucí dřevina, jejíž roztroušeně pórovité dřevo je stejně kvalitní nebo lepší než topolové, používá se
k výrobě dýh, dřevovláknitých desek a pro papírenský průmysl. Při seřezávání dává vrba bílá jemné, ale na konci trochu
větvené proutí. Z kůry se dobývalo tříslo a salicin pro farmaceutický průmysl. Dnes vrbovou kůru zcela vytlačily syntetické
sloučeniny. I tento druh poskytuje dobrou včelí pastvu. Okrasnou hodnotu má řada kultivarů vrby bílé.
Poznámka
Pro vrby je charakteristická vysoká schopnost ke křížení. Kritickým studiem v terénu, jakož i pěstováním v kultuře se
ukázalo, že množství udávaných kříženců z území ČR je přehnané a že ve skutečnosti se spontánní kříženci vyskytují
v přírodě poměrně zřídka. Rozlišujeme 2 typy kříženců:
a) kříženci často se opakující a běžně se vyskytující, a to i tehdy nerostou-li v blízkosti rodičovské druhy. Navzájem se dobře
opylují a kříží se také velmi snadno s rodičovskými druhy, což způsobuje velkou znakovou proměnlivost. Rodičovských
kombinací tohoto typu je z území ČR známo 6, na lokalitách se vyskytují často a ve větším množství. Kromě Salix x rubens
(Salix alba x S.fragilis) to jsou: Salix x meyeriana (S.fragilis x S.pentandra), Salix x subcaprea (S.caprea x S.silesiaca), Salix
x multinervis (S.aurita x S.cinerea), Salix
x subaurita (S.aurita x S.silesiaca), Salix x
rubra (S.purpurea x S.viminalis). Tento typ
hybridů se může křížit i s některým dalším
druhem, a to je pak nejčastější případ
vzniku trojnásobných kříženců, kteří se
však ve volné přírodě vyskytují velmi
vzácně.
b) kříženci vzácně se opakující, které
nacházíme jen tam, kde spolu rostou rodičovské
druhy ve větším množství. Přitom
jde jen o jednotlivé exempláře buď jednoho
nebo druhého pohlaví. U tohoto
typu kříženců nedochází ke zpětnému křížení
s rodičovskými druhy ani se dále
nekříží s jinými druhy. Znaky kříženců jsou
proto intermediální, nevznikají žádné přechodné
typy. Takovýchto kříženců je na
území ČR doposud popsáno 24.
Vr Vrba
281Dřeviny České republiky
VVrba bílá
282 Dřeviny České republiky
Vrba borůvkovitá ­ Salix myrtilloides L. C1
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Drobný, bohatě větvený vzpřímený keř asi 30­80 cm vysoký, který se dožívá až 30 let. K zemi přitisklé poléhavé větve
snadno kořenují (řízky však zakořeňují špatně). Letorosty i pupeny jsou lysé. Listy mají eliptický tvar s čepelí dlouhou
1­3 cm. Jsou celokrajné, oboustranně lysé a připomínají nikoliv borůvku, ale vlochyni. Řapík bývá většinou bez palistů.
Kvete současně s rašením listů v květnu, jehnědovitá květenství jsou dvoudomá, samčí květy mají 2 tyčinky s lysými
nitkami, samičí květy dlouze stopkatý lysý semeník. Blizny jsou ven zakřivené, květní listeny malé, téměř lysé, úzce válcovitá
nektariová žlázka je přítomna jen jedna. Samičí jehnědy mají květy poněkud volně uspořádané. Plod je tobolka,
při dozrávání často tmavočervená.
Ekologie a rozšíření 4-6 A 6
Vrbu borůvkovitou najdeme na rašeliništích, zejména na okrajích vrchovišť, a rašelinných loukách. Vyžaduje kyselé
půdy a snáší stagnující vodu. V důsledku odvodňování původních stanovišť ve střední Evropě takřka vymizela. Tento
druh vrby pochází ze severní a severovýchodní Evropy a severní Asie. Ve střední Evropě je jen několik izolovaných
lokalit ve Švýcarsku, Bavorsku a ČR. V ČR byla vrba borůvkovitá již považována za vyhynulou, v roce 1987 však byla
objevena lokalita s nepříliš početnou zbytkovou populací u obce Prameny na upolínové louce ve Slavkovském lese
a nedávno další v Železných horách. Na jiných lokalitách, kde se dříve vyskytovala (Velká jizerská louka, Lutová a
rašeliniště u Spolí v Třeboňské pánvi, Knížecí pláně a Strážný na Šumavě, Trčkov v Orlických horách), vyhynula nebo se
dosud vyskytuje její kříženec s vrbou ušatou.
Význam
V ČR je vrba borůvkovitá zákonem chráněná.
Vrba bylinná ­ Salix herbacea L. C1
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Drobný dvoudomý poléhavý keřík s podzemními, plazivými kořenujícími kmínky. Pouze nejmladší olistěné větévky dosahují nad
půdní povrch, jsou vzpřímené, 2­10 cm vysoké, lysé a jen s několika listy. Tvoří pokryvné porosty. Na příčných řezech kmínky
lze napočítat 20 i více letokruhů. Listy jsou eliptické až okrouhlé, okraj čepele je vroubkovaně žláznatě pilovitý. Čepele listů jsou
1­2 cm dlouhé, oboustranně leskle zelené, lysé. Řapíky dosahují délky pouze 1­3 mm a jsou většinou bez palistů nebo jsou tyto
zcela drobné. Květenství ­ jehnědy odděleného pohlaví jsou chudokvěté, mají většinou jen 5­6 květů, a vyrůstají na koncích
olistěných letorostů zpola zakryté nejbližšími listy. Rozkvétají až po olistění v červnu až srpnu. Prašníkové květy mají dvě tyčinky
s lysými nitkami, pestíkové květy jsou s krátce stopkatým, lysým, vřetenovitým semeníkem, čnělky jsou krátké a mají blizny ven
zakřivené. Květní listeny jsou někdy načervenalé. Nektariová žlázka členěná do několika laloků. Plody jsou červenavé tobolky.
Ekologie a rozšíření 8-9 AB 3
V evropském území biomu opadavého listnatého lesa roste na silikátových horninách v alpínském a subalpínském
stupni nad horní hranicí lesa. Upřednostňuje vlhké, nevápenaté půdy alpínských holí, vlhkých skalních štěrbin
a zpevněných drolin, sněžných políček. Jinak je to typický druh tajgy a tundry. Druh arktického a boreálního
pásma Euroasie a Severní Ameriky, jižněji
se vyskytuje ostrůvkovitě v jednotlivých
pohořích. V České republice se vyskytuje
pouze v subalpínském stupni Krkonoš
(Studniční stěna a Studniční hora)
a Hrubého Jeseníku (Tabulové a Petrovy
kameny a Velká kotlina). Rozsah výskytu
se zmenšuje a dnes jsou na našich lokalitách
převážně jen pestíkové rostliny.
Význam
Vrba bylinná patří k druhům zákonem
chráněným. Je oblíbenou skalkovou okrasnou
dřevinou.
Vr Vrba
Vrba borůvkovitá
Vrba bylinná
283Dřeviny České republiky
VVrba borůvkovitá B Vrba bylinná Y
B B Y
Y
284 Dřeviny České republiky
Vrba černající ­ Salix nigricans Sm. C1
Syn.: Salix myrsinifolia Salisb.
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Středně velký až statný keř 2­6 m vysoký s hustě větvenou korunou. Borka je hladká, jen na patě silnějších kmínků
podélně rozpraskaná, černošedá. Jednoleté prýty jsou tmavě červenohnědé nebo nazelenalé, hustě krátce chlupaté,
později olysávající. Vrba černající je morfologicky nevyhraněný a tudíž velmi proměnlivý druh. Listy okrouhle vejčité až
podlouhle kopinaté. Běžnější jsou širokolisté formy, úzkolisté se u nás vyskytují jen omezeně (Knížecí pláně na Šumavě).
Lícní strana listů je temně zelená, matně lesklá, chlupatá, později olysávající, rub listu šedozelený, ojíněný, chlupatý,
olysávající, s vystouplou žilnatinou. Ojínění je na špici listu jakoby setřeno (dobrý poznávací znak). Palisty vytrvávající,
nepravidelně srdčité. Dvoudomý keř rozkvétající v dubnu a počátkem května před nebo zároveň s rašením listů. Květy
nahloučeny v drobných jehnědách do 2,5 cm.
Ekologie a rozšíření 4-5 A 5-6
Roste ve vlhkých lesních ředinách, při okrajích bažin a mokrých luk i na kyselých a zrašeliněných podkladech. Provází
také vodní toky, kde se vyskytuje na mokřadech mimo bezprostřední čerstvé náplavy. Snese slabší zastínění. Eurosibiřský
druh, zabírající v Evropě severní a východní část. Oddělený větší areál ve střední Evropě zabírá oblast Alp a jejich
předhoří. U nás existuje patrně jen několik původních lokalit na Šumavě, v Českém lese a v okolí Třeboně (rybník Svět),
kde se vyskytuje právě úzkolistá prašníková forma.
Význam
Pěstuje se v botanických sbírkách v pestíkovém kultivaru Cotinifolia, který má okrouhlé listy, silně chlupaté letorosty
a rub listů. Je také občas vysazována pro proutí. Vrba černající je u nás zákonem chráněná.
Vrba dvoubarvá ­ Salix bicolor Willd. C1
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Menší košatý, kulovitý keř dorůstající 1,5 m výšky. Dožívá se 20­30 let. Kmínky do 5 cm v průměru, borka hladká,
šedohnědá až hnědozelená. Letorosty jsou silné, žlutohnědé, lysé, lesklé s téměř okrouhlými lenticelami. Listy eliptického
tvaru, 3,5­5 cm dlouhé, na bázi klínovité, okraj čepele téměř celokrajný nebo jen s oddálenými zuby. Listy jsou
v dospělosti pevné, na líci tmavozelené, lysé, lesklé, na rubu sivozelené. Na podzim žloutnou. Dvoudomý keř rozkvétající
v červnu po vyrašení listů. Jehnědy válcovité, vzpřímené, hustokvěté.
Ekologie a rozšíření 8-9 B 2 (5)
Vrba dvoubarvá roste v subalpínském až alpínském pásmu, v karových stržích a dolinách, v prameništích, křovinách
kolem bystřin, v blízkosti ples, v porostech kleče a nad její hranicí, především na kyselých půdních podkladech. Chladnomilný
a světlomilný druh. Endemický horský druh Evropy, rostoucí v Harzu, Vogésách, Sudetech, Francouzském
středohoří a Pyrenejích. U nás je jediná lokalita tohoto druhu v Krkonoších pod Studniční horou v Obřím dolu ­ Úpské
jámě (1350­1400 m), kde roste spolu s vrbou laponskou.
Význam
Vrba dvoubarvá je v ČR zákonem chrá-
něná.
Vr Vrba
Vrba černající
Vrba dvoubarvá
285Dřeviny České republiky
VVrba černající Č Vrba dvoubarvá D
D
D Č
D
286 Dřeviny České republiky
Vrba hrotolistá ­ Salix hastata L. C2
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Nízký bohatě větvený keř, vysoký do 1,5 m, s poloplazivými, obloukovitě vystupujícími, krátkými větvemi. Kmínky
má šedohnědé až černohnědé, starší větve šedohnědé, lysé. Letorosty temně nebo kaštanově hnědé, řídce chlupaté,
vrcholy prýtů a úžlabí pupenů dlouze, kadeřavě, stříbrošedě chlupaté. Krátce řapíkaté, kopinaté, obvejčitě kopinaté,
obvejčité až široce eliptické, 3,5­4,5 cm dlouhé listy jsou na líci temně zelené, na rubu bledě zelené až šedozelené,
v mládí řídce chlupaté, dospělé lysé, s jemnou síťnatou žilnatinou a nápadně žlutou střední žilkou. Okraj čepele je
drobně žláznatě pilovitý. Palisty velké, šikmo srdčité, opadávající až zároveň s listy. Zvláštností je výskyt žlázek i na
ploše palistu. Je to dvoudomý keř, kvetoucí zároveň s rašením listů v červnu. Jehnědy jsou válcovité, někdy zakřivené,
2­4 cm dlouhé.
Ekologie a rozšíření 8-9 BD 5
Vrba hrotolistá roste na vlhkých svazích kolem potoků, na prameništích, vlhkých sutích a na květnatých horských
až subalpínských nivách. Roste na minerálně bohatších půdách, častěji na bazických podkladech. Je to světlomilná
dřevina. Vyskytuje se na severní polokouli převážně v boreálním pásmu, ostrůvkovitě ve vyšších horách střední a jižní
Evropy a střední Asie. V ČR roste v Jeseníkách ve Velké a Malé Kotlině a na svazích pod Petrovými kameny. Snadno
se tu kříží s vrbou slezskou.
Význam
Přestože je výskyt vrby hrotolisté v ČR omezen jen na několik málo lokalit, není dosud zákonem chráněna. Pěstováním
je nejčastěji rozšiřován samčí klon se stříbřitými jehnědami (S.hastata cv. Werhahnii).
Vrba laponská ­ Salix lapponum L. C2
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Drobnější keř, 100­150 cm vysoký, přímého vzrůstu, s krátkými hustě rozvětvenými větvemi, dožívající se až 30 let.
Kmínky mají průměr do 3 cm, jsou hrbolatě zakřivené, šedohnědé, téměř hladké. Jednoleté prýty zelenohnědé až
olivově zelené, chlupaté, později částečně olysávající se zřetelnými okrouhlými lenticelami. Květní pupeny nápadné
svou velikostí bývají nahloučené na konci větévek. Listy jsou řapíkaté, vejčitě kopinaté nebo podlouhle vejčité, 3­5 cm
dlouhé, téměř celokrajné nebo jen u báze vlnitě zprohýbané. Čepele na líci kalně zelené, slabě lesklé, svraskalé,
v mládí dlouze rovně chlupaté, záhy olysávající, na rubu šedozelené, hustě stříbrošedě chlupaté až plstnaté. Na rubu
výrazně vystupuje střední žlutá žilka. Palisty málo vyvinuté, záhy opadavé. Je to dvoudomý keř, kvetoucí před nebo
současně s rašením listů v květnu až červnu. Jehnědy jsou 2­4 cm dlouhé, válcovité, téměř přisedlé.
Ekologie a rozšíření 8-9 AB 5
Vrba laponská je keř vyšších horských poloh, roste na vrchovištích, vlhkých loukách a prameništích bystřin v subalpínském
pásmu. Převážně na silikátových podkladech. Snadno se kříží s vrbou slezskou. Dřevina severní Evropy a západní
Sibiře, jižněji ostrůvkovitě v horách Francouzského středohoří, Sudet, Karpat a severní části Balkánského poloostrova.
V Alpách se nevyskytuje. V ČR velmi vzácný druh, vyskytující se pouze v Krkonoších (Labský důl, Labská a Pančická
louka, Úpská jáma) a v Hrubém Jeseníku pod vrcholem Pradědu poblíž Tabulových skal (zde jsou na asi 50 m2
jen
pestíkové rostliny, možná jde o jeden rozrostlý
keř ­ polykormon).
Význam
Vrba laponská je v ČR zákonem chráněná.
Je vhodná pro alpina.
Poznámka C1
Jedinci s lysými listy a semeníky jsou označovány
jako varieta daphneola (Tausch)
Wimmer, vyskytují se pouze na Pančické
louce v Krkonoších.
Vr Vrba
Vrba hrotolistá
Vrba laponská
287Dřeviny České republiky
VVrba hrotolistá H Vrba laponská L
H L
H L
H L
var. daphneola
288 Dřeviny České republiky
Vrba jíva ­ Salix caprea L.
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Strom menšího vzrůstu se zprohýbaným kmenem a košatou korunou. Málokdy přesáhne 12 m výšky, průměr kmene
50 cm a stáří 40­60 let. V nepříznivých podmínkách roste keřovitě. Letorosty jsou hustě chlupaté, později olysávají.
Dlouze řapíkaté listy vejčitého až eliptického tvaru, 7­11 cm dlouhé, jsou na okraji vroubkované až zubaté, na rubu
šedě plstnaté. Listy na podzim žloutnou. Vrba jíva je dvoudomá dřevina, rozkvétající v březnu před rašením listů. Semeníky
má přitiskle chlupaté. Plodí každoročně a produkuje velké množství drobných, ochmýřených semen, přenášených
větrem na velkou vzdálenost.
Ekologie a rozšíření 1-7 B~ 3
Je to druh na světlo velmi náročný, schopný snášet jen slabé boční zastínění. Proto se udrží v pasečně obhospodařovaných
lesních porostech. Jíva roste na relativně suchých stanovištích a v tom ohledu se snad nejvíc liší od jiných vrb.
Špatně se přizpůsobuje nadbytečnému množství vody v půdě. Vydrží pohyblivou vodu a jen dočasné zamokření. Na
místech se spodní vodou trvale u půdního povrchu neroste. Je celkem lhostejná ke složení půdy a najdeme ji na nejrůznějších
geologických podkladech, od kyselých hornin až po vápence. Dobře se jí daří na propustných podkladech
s velkým podílem skeletu. Odolává extrémním klimatickým vlivům. Jíva toleruje velmi různou délku vegetační doby,
vydrží i v horách. Odolává městskému a průmyslovému prostředí. Roste vtroušena v lesích všude, kde je dostatek světla,
jak tomu bývá na sutích a suchých podkladech. Jíva je hojná zejména na druhotných a dočasných stanovištích, na
pasekách, v mlazinách, při okraji lesů a podél cest. Antropické vlivy podpořily silně rozšíření jívy. Nalétá snadno na
devastované plochy, skládky, zbořeniště, náspy, výkopy, pískovny, hliniště apod. Eurasijský druh v Evropě rozšířený po
celém území s výjimkou jižní části Pyrenejského a Balkánského poloostrova. Výškové rozpětí rozšíření jívy je značné a
sahá od nejnižších poloh přes celou lesní oblast až k hranici lesa (Karpaty 1300 m, Alpy 1700­2000 m). U nás je to
pro velmi širokou ekologickou valenci běžný druh na celém území státu.
Význam
Jíva je vysoko ceněna včelaři, protože poskytuje bohatou včelí pastvu (pyl i nektar) už časně zjara. Je oblíbena pro
pěkné jehnědy (,,kočičky") na řez. Dřív bylo obvyklé ,,svěcení kočiček", což vedlo k jejímu silnému poškozování.
Vr Vrba
289Dřeviny České republiky
VVrba jíva
290 Dřeviny České republiky
Vrba košíkářská ­ Salix viminalis L.
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Statný keř s přímými, prutovitými větvemi a metlovitou korunou, 2­6 m vysoký, vzácně strom do 10 m výšky. Borka
u paty kmínků podélně rozpraskaná, šedohnědá, na silných větvích s nápadnými lenticelami. Jednoleté prýty hustě
chlupaté, silné, přímé, neobyčejně ohebné, až 2 m dlouhé. Má nápadně dlouhé (6­14 cm) a úzké (0,6­1,0 cm) listy,
zpočátku vzpřímené, později převislé. Čepel je téměř celokrajná s podvinutým okrajem, na rubu dlouze hedvábně
chlupatá. Chlupy jsou sčesané podél bočních žilek. Palisty šídlovité. Vrba košíkářská je dvoudomá dřevina. Kvete
koncem března a v dubnu před rašením listů. Jehnědy jsou zpočátku hustě, stříbrošedě hedvábně chlupaté, přisedlé,
vzpřímené.
Ekologie a rozšíření 1-4 BC 5
Roste v pobřežních křovinách rybníků a podél větších vodních toků v nižších a teplejších polohách na naplaveninách
s hlubší, těžší a živnější půdou. Snáší dobře záplavy i stagnující vodu nebo zbahnělé půdy. Nesnáší půdy suché nebo
rašelinné. Je citlivá na mráz. Trpí okusem zvěře a dobytka, má však dobrou regenerační schopnost. Euroasijský druh,
jehož rozšíření v Evropě je vzhledem k dávnému použití v kultuře těžko rekonstruovat. S jistotou je původní v kontinentální
Evropě, odkud její rozšíření navazuje na velký asijský areál. Kulturou je rozšířena daleko za hranice areálu,
např. i v Severní Americe. U nás je to běžný druh, vyskytující se roztroušeně na celém území do 800 m n.m. Nejčastěji
roste na čerstvých hlinitých náplavech řek ve spodních částech toků spolu s vrbou trojmužnou.
Význam
Jeden z nejznámějších druhů vrb, používaných a pěstovaných pro proutí již odedávna v Evropě a posléze i jinde ve
světě. Vysazuje se k zpevňování břehů řek nížinných oblastí. Dosti hojně se na proutí používají i kříženci s vrbou nachovou,
popelavou, trojmužnou a jívou.
Vr Vrba
291Dřeviny České republiky
VVrba košíkářská
292 Dřeviny České republiky
Vrba křehká ­ Salix fragilis L.
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Středně velký strom s křivým kmenem a rozkladitou korunou. Dosahuje na přirozených stanovištích obyčejně jen 15 m
výšky, průměru kmene 50 cm a stáří 60 let. Vysazena v nížinách vyroste ve statný strom (20 m výšky, 75 cm průměr
kmene); vždy je však menší než Salix alba. Silné křivolaké větve tvoří řídkou korunu olistěnou jen po obvodu. Prýty se
v místech větvení snadno odlomí (lámavé jsou ale i u jiných druhů). Letorosty špinavě šedozelené, lysé, nepřevislé. Lysé
listy jsou podlouhlé až vejčitě kopinaté, 7­10 cm dlouhé, na spodní straně sivé se světlým voskovým povlakem. řapík
se dvěma žlázkami u báze čepele. Podzimní zbarvení listí je žluté. Stejně jako ostatní vrby, je i vrba křehká dvoudomá
dřevina. Květy jsou sdruženy ve válcovitých jehnědách. Rozkvétá nejčastěji v dubnu, krátce před nebo současně s rašením
listů. Plod je lysá tobolka dozrávající po 5 týdnech. Množství drobných ochmýřených semen se daleko rozlétá.
Ekologie a rozšíření 3-6 BC 5
Silně světlomilná dřevina, nesnášející ani slabý boční zástin. Snese bez následků krátkodobé záplavy během vegetační
doby. Vyrovná se s kolísáním hladiny spodní vody a přečká bez poškození i trvalý pokles hladiny vody po melioračních
nebo jiných zásazích. Hůř snáší stojatou vodu a s tím špatné provzdušnění půdního profilu. Její přirozené rozšíření
je u proudících vod. Je skromná v nárocích na půdu. Roste na různorodém materiálu, snese i mělké chudé půdy. Je
odolná ke klimatickým výkyvům. Ač brzy raší, nebývá poškozována pozdními mrazy a roste dobře i v úzkých údolích,
mrazových kotlinách a jiných klimaticky extrémních stanovištích. Typická stanoviště jsou podél toků na úpatí svahů,
kde bystřiny narovnávají koryto a ukládají množství štěrku. Evropský druh, rostoucí také v Malé Asii a Kavkazské
oblasti. U nás je rozšířena po celém území v chladnějších oblastech. Přirozeně chybí všude v luzích nižších poloh (Polabí,
Poohří a velké úvaly řek na Moravě). Naproti tomu je charakteristickou stromovou vrbou řady pohoří (Šumava, Krkonoše,
Českomoravská vysočina, Jeseníky ­ do 950 m; Karpaty do 1200 m). Protože lámavé větve odnáší voda a ukládá
níže po proudu, kde zakoření, provází toky řek v dlouhých úsecích (Otava, horní Vltava, Sázava a horní Svratka). Tímto
splavováním a také úmyslnými výsadbami se dostává i na dolní toky řek.
Význam
U podhorských toků je to významná dřevina ke zpevnění břehů. Poskytuje dobrou včelí pastvu v chladných oblastech,
protože bohatě kvete i za nepříznivých podmínek. Podobně jako u vrby bílé se kůra používala v lékařství.
Vrba červenavá ­ Salix x rubens Shrank
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Salix x rubens je spontánní kříženec vrby bílé a křehké. Morfologické znaky jsou intermediální mezi oběma rodičovskými
druhy. Častí jsou zpětní kříženci. Letorosty špinavě žlutozelené, ale mohou být i červenavé, lámavé. Střídavě
postavené listy na rubu více či méně chlupaté, na okraji hrubě pilovité.
Ekologie a rozšíření 1-5 BC 5
Vlastnostmi a ekologickými nároky se podobá svým rodičům. Vzniká křížením vrby bílé a křehké na styku jejich rozšíření,
což je poměrně rozsáhlá oblast. Roste proto podél vodních toků na celém území ČR od nížin do podhůří, hojně
je též vysazovaná.
Vr Vrba
Vrba křehká
293Dřeviny České republiky
VVrba křehká K Vrba červenavá Č
K K
K K
K Č
294 Dřeviny České republiky
Vrba lýkovcová ­ Salix daphnoides Vill. C3
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Menší strom s rovným kmenem a nízko nasazenou, štíhlou řídkou korunou dorůstající až 18 m výšky a 60 cm výčetní
tloušťky. Borka je hladká, tmavá, jen u paty kmene podélně rozpraskaná. Větve, zvláště dvouleté, bývají často šedomodře
ojíněné. Pozoruhodným znakem je žluté lýko. Listy podlouhlé až podlouhle kopinaté, 5­10 cm dlouhé, kožovité,
temně zelené, lesklé, na rubu šedomodré, matné. Palisty jsou trvale srostlé s řapíkem. Listy na podzim žloutnou
a dlouho drží na stromě. Dvoudomá dřevina, kvete velmi časně, v únoru až březnu. Jehnědy jsou nápadně velké,
ozdobné a výrazně voní. Plodem je tobolka s drobnými ochmýřenými semeny.
Ekologie a rozšíření 4-6 BC 5
Přirozeně je rozšířena podél toků na vápníkem bohatých náplavech, živných pískovcích a jílovcích. Dočasně snáší
sucho. Vyžaduje propustné podloží a proudící vodu. Roste především na štěrkových naplaveninách horských bystřin,
spolu s vrbou šedou a olší šedou. Evropský druh s těžištěm rozšíření v Alpách, v dalších jiho a středoevropských pohořích,
zasahuje i do Skandinávie a přilehlých oblastí. U nás se vyskytuje pouze na východní Moravě roztroušeně od Bílých
Karpat po Beskydy. Druhotné rozšíření je značné a místy je vrba lýkovcová poměrně hojná (Orlické hory, Jeseníky).
Význam
Je odedávna vysazována především u venkovských stavení pro neobyčejně pěkné jehnědy, skýtající velmi časnou včelí
pastvu. Pěstuje se v botanických zahradách a arboretech. Používá se na řez ,,kočiček", určených na prodej. V praxi se
řízkováním udržuje několik klonů.
Vr Vrba
295Dřeviny České republiky
VVrba lýkovcová
296 Dřeviny České republiky
Vrba nachová ­ Salix purpurea L.
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Středně velký keř se vzpřímenými tenkými větvemi a metlovitou korunou, dorůstající 3­10 m a tloušťky kmínků kolem
15 cm. Borka paty kmínků podélně rozpukaná, šedohnědá. Má žlutě zbarvené lýko. Letorosty olivově zelené, lesklé,
řídce chlupaté. Listy obkopinaté, 5­8 cm dlouhé, některé vstřícně postavené (ostatní domácí druhy vrb mají vždy
listy střídavě postavené). Líc listu tmavo nebo sivozelený, slabě lesklý, rub modrozelený, matný, v mládí řídce chlupatý,
olysávající. Palisty chybějí. Dvoudomý keř rozkvétající koncem března a v dubnu před rašením listů. Jehnědy přisedlé,
často vstřícné, obyčejně zkroucené nebo vyhnuté.
Ekologie a rozšíření 1-6 B 4-5
Ekologické nároky vrby nachové jsou velmi skromné, proto je její rozšíření rozsáhlé. Půdy upřednostňuje minerálně
bohatší, s větším podílem skeletu. Vyskytuje se na rozmanitých podkladech, hlavně na štěrcích. Odolává dobře záplavám,
ale snáší i sušší biotopy. Roste podél vodních toků od nejnižších poloh až vysoko do hor, nikoliv však až k lesní
hranici, na okrajích mokřadů nebo rašelin, ale i na suchých stráních. Pastvou bývá její rozšíření podporováno, protože
dobytek nežere její velmi hořké listí a kůru, která obsahuje až 7% salicinu. Euroasijský druh, který v Evropě chybí
především ve Skandinávii a na chladném severovýchodě. Kulturou je rozšířena daleko mimo areál, např. i v Severní
Americe. Na našem území je hojná, zejména na podhorských bystřinách.
Význam
Je to velmi známá vrba, vysazovaná odedávna pro proutí a ke zpevnění břehů. Stále aktuální je její použití pro farmaceutické
účely.
Vr Vrba
297Dřeviny České republiky
VVrba nachová
298 Dřeviny České republiky
Vrba pětimužná ­ Salix pentandra L.
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Keř nebo menší strom až 10 m vysoký, s metlovitou korunou. Borka starých stromů tmavá, podélně rozpraskaná. Jednoleté
prýty kaštanově hnědé nebo žlutavě až olivově zelené, lysé, silně lesklé, jako nalakované. Listy jsou podlouhle
vejčitě kopinaté, 5­8 cm dlouhé, krátce řapíkaté, k vrcholu ostře zašpičatělé, báze čepele zaokrouhlená. Listy svrchu
temně zelené, kožovité, na rubu světlejší, s vyniklou žlutou střední žilkou a výraznou síťnatou žilnatinou. Okraj listu
je hustě jemně žláznatě pilovitý. Na řapíku v horní části má několik nápadných žlázek. Palisty malé, záhy opadávající.
Listy při rašení nápadně aromatické. Je to dvoudomá dřevina, kvete až po vyrašení listů v květnu až červnu. Prašníkové
jehnědy až 6 cm dlouhé, v jednotlivých květech s větším počtem tyčinek (6­12), pestíkové 3­4 cm dlouhé. Semena
vrby pětimužné dozrávají až koncem léta, lysé tobolky nepukají, ale plodenství zůstává přes zimu na větvích. Teprve při
oteplení v předjaří se tobolky otevírají a semena vypadávají. V té době je velmi nápadná bílými chomáčky ochmýřených
semen.
Ekologie a rozšíření 3-5 AB 5-6
Vrba pětimužná roste na okrajích bažinných a rašelinných luk, v mokřadních olšinách a aluviích v chladnějších oblastech.
Upřednostňuje vlhké, kyselé, často rašelinné půdy. Je to světlomilná dřevina. V důsledku meliorací, vápnění luk
a pastvin se zmenšuje přirozený výskyt této vrby, která se tak stává u nás vzácnou. Dřevina severní, střední a východní
Evropy, na východ zasahuje až do západní Sibiře a střední Asie, na sever pak k 70° sev. šířky. V ČR roste roztroušeně,
hlavně v podhorských a horských oblastech, nejhojněji na Českomoravské vrchovině a v předhůří Šumavy.
Význam
Pro lesklé prýty a živě zelené listy velmi dekorativní vrba, která bohužel silně ustupuje z důvodu ničení jejích biotopů.
Vr Vrba
299Dřeviny České republiky
VVrba pětimužná
300 Dřeviny České republiky
Vrba plazivá ­ Salix repens L. C1
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Nízký keř, 20­150 cm vysoký, s krátkými, tenkými, lysými, vystoupavými větvemi, dožívající se až 30 let. Na přirozených
biotopech vytváří rozsáhlé porosty. Poléhavé části větví snadno kořenují. Kůra hnědá, hladká. Jednoleté prýty
tenké, krátké, zelenohnědé, chlupaté, s patrnými lenticelami. Listy jsou krátce řapíkaté, tvarově značně proměnlivé,
podlouhlé, eliptické až obvejčité, 1,5­2,5 cm dlouhé, celokrajné až oddáleně pilovité, s podvinutým okrajem. Čepel
na líci sytě zelená, šedě chlupatá, později olysávající, na rubu zelenošedá, hustě stříbrošedě chlupatá rovnoběžně se
střední žilkou. Palisty dobře vyvinuté. Je to dvoudomý keř, kvetoucí před rašením listů nebo jeho počátkem v dubnu až
květnu, v pozdním létě někdy ještě jednou. Jehnědy jsou malé, 1­2 cm dlouhé, hustě nahloučené na konci letorostů.
Ekologie a rozšíření 1-4 B~ 5
Vrba plazivá roste na extrémně kyselých vlhkých až zrašelinělých loukách, na slatinách, vlhkých vřesovištích a mokrých
ostřicových loukách. Je velmi ekologicky přizpůsobivá, dokáže úspěšně růst na různých půdách s rozmanitou vlhkostí.
Je to světlomilná dřevina. Druh západní, severní a střední Evropy, jižně zasahuje do severní části Balkánského poloostrova.
V ČR se vyskytuje zřídka až velmi vzácně v severních a západních Čechách, hojně jen v okolí Doks. Roste
v pahorkatinách až v podhorských oblastech. S postupnou meliorací a kultivací luk se stává stále vzácnější.
Význam
Pro svou schopnost snášet neustálé zanášení půdním materiálem je využívána pro zpevňování vátých písků. Dekorativní
vzhled se uplatňuje v alpínech a sadovnických úpravách. Vrba plazivá je v ČR zákonem chráněná.
Vrba rozmarýnolistá ­ Salix rosmarinifolia L. C3
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Keř, 50­100 cm vysoký, s tenkými vzpřímenými větvemi, polehlé části snadno kořenují. Dožívá se až 30 let. Letorosty
tenké, chlupaté, pupeny chlupaté. Listy krátce řapíkaté, čárkovité až úzce kopinaté, dlouhé 1,5 až 3,5 cm, široké
0,5 cm, celokrajné, přitiskle hedvábitě chlupaté. Palisty jen slabě vyvinuté. Je to dvoudomý keř, kvetoucí před rašením
listů v dubnu až květnu. Jehnědy jsou téměř kulovité, přisedlé, drobné, 1­2 cm dlouhé, hustě nahloučené na konci
letorostů.
Ekologie a rozšíření 1-6 AB 5
Vrba rozmarýnolistá roste na slatinných až rašelinných loukách, v rašelinných březinách. Častěji se vyskytuje na silikátových
podkladech. Je to světlomilná dřevina. Druh severní, střední a východní Evropy, jižně zasahuje do severní
Itálie a severního Bulharska, na východ je rozšířen přes Sibiř (po 60° sev. šířky) až do Zabajkalí a Mongolska, jižně do
severního Kazachstánu. V ČR se vyskytuje roztroušeně až vzácně od nížin do podhorského stupně. V Čechách hojněji
v Třeboňské a Budějovické pánvi, na Kaplicku, na Moravě v Nízkém Jeseníku. S postupnou meliorací a kultivací luk
většina lokalit zanikla.
Význam
Dekorativní vzhled se uplatňuje v alpínech a sadovnických úpravách.
Vr Vrba
Vrba plazivá
Vrba rozmarýnolistá
301Dřeviny České republiky
VVrba plazivá P Vrba rozmarýnolistá R
P
R
P
R
R R
302 Dřeviny České republiky
Vrba popelavá ­ Salix cinerea L.
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Středně velký, hustý keř bochníkovitého tvaru, vysoký 2­4 m. Obloučnaté větve jsou bohatě rozvětvené. Jednoleté
prýty poměrně silné, hustě, krátce plstnaté. Na dřevě zbaveném kůry pozorujeme nápadné lišty. Borka je černošedá
a jen na patě nejsilnějších kmínků podélně rozpraskaná. Kořenový systém je plochý, rozsáhlý, pařezová výmladnost
dobrá. Střídavé listy jsou podlouhle obvejčité až eliptické, 6­9 cm dlouhé, s nepravidelně zubatým okrajem, na líci
špinavě zelené, matné, slabě chlupaté, na rubu šedomodré, silně chlupaté. Je dvoudomá. Rozkvétá před rašením listů
koncem března a v dubnu. Plody ­ tobolky dozrávají už v květnu.
Ekologie a rozšíření 1-5 B 5
Roste v nižších polohách podél vodních toků, u tůní nebo slepých ramen řek, na okrajích luhů, zamokřených lukách
a slatinách, ponejvíce na hlubších a živnějších půdách. Snáší stagnující vodu a záplavy. Roste i ve slabém zástinu.
Nevyskytuje se na kyselých horninách a v chladnějších oblastech. Euroasijský druh. U nás je zastoupena roztroušeně
na celém území od nížin do podhůří (700 m n.m.).
Význam
Důležitá je její funkce pionýrská a meliorační, má významnou úlohu při nástupu dřevinné vegetace na extrémních
lokalitách, především na bažinatých půdách, kde připravuje životní podmínky pro olši lepkavou a další lužní druhy. Je
významnou medonosnou dřevinou.
Vr Vrba
303Dřeviny České republiky
VVrba popelavá
304 Dřeviny České republiky
Vrba slezská ­ Salix silesiaca Willd.
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Středně velký až statný keř podobný jívě, vysoký 2­4 m, na příznivých lokalitách i vyšší. Ve vysokohorských polohách
vytváří zakrslý, uzlovitě rozvětvený, k balvanům přitisklý keř. Borka nápadně připomíná lískovou kůru. Mladé letorosty
jsou olivově zelené, při rašení načervenalé. Střídavé listy jsou tvarově proměnlivé od eliptických až po podlouhle obvejčité,
5­8 cm dlouhé, okraj je hrubě pilovitý, nepravidelně zvlněný, líc tmavozelený, matný, postupně olysávající až na
střední žilku, rub šedozelený, také olysávající. Při rašení jsou listy červené a hedvábitě chlupaté. Veliké ledvinité palisty
vytrvávají. Vrba slezská je dvoudomý keř, jehnědy rozkvétají v květnu, ve vyšších polohách v červnu, před rašením listů
nebo současně s ním. Semeníky i tobolky má lysé.
Ekologie a rozšíření 5-8 B~ 3
Snáší velmi různé geologické podklady a vyskytuje se stejně často na krystaliniku i na vápencích. Půdy upřednostňuje
kamenité, čerstvě vlhké. Světlomilná dřevina snášející i slabší zástin. Chladnomilná vrba, indikátor inverzních poloh.
Roste podél menších vodních toků v pásmu lesa až k lesní hranici a vystupuje i nad ni. Typická stanoviště jsou v různých
stržích a soutěskách horských bystřin, karech, lavinových drahách, na vysokobylinných alpínských nivách. Často roste
mezi klečí. Druhotně se vyskytuje na pasekách a podél cest v horských oblastech. Středoevropský a jihovýchodoevropský
horský druh. Chybí v Alpách. Na našem území je vrba slezská rozšířena v horských polohách od 600 do 1600
metrů n.m., od Jizerských hor, kde má na Ještědu západní hranici areálu, přes Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky a Beskydy.
V některých pohořích je hojná (Krkonoše, Jeseníky). Izolovaná lokalita je na Českomoravské vysočině u Studnic
(severně od Nového Města na Moravě). Poměrně častí jsou kříženci s vrbou ušatou a jívou.
Význam
Pionýrská dřevina s meliorační funkcí.
Vr Vrba
305Dřeviny České republiky
VVrba slezská
306 Dřeviny České republiky
Vrba šedá ­ Salix elaeagnos Scop. C2
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Menší strom s přímým kmenem a nízko nasazenou metlovitou korunou s jemným větvením. Dorůstá 8­15 m výšky
a 30 cm výčetní tloušťky. V horách roste keřovitě. Borka šedá, hladká. Jednoleté prýty na průřezu hranaté. Nápadné
jsou vzpřímené, úzké (0,6­0,8 cm), 6­10 cm dlouhé listy. Na líci jsou čepele listů tmavozelené, na rubu šedozelené,
kadeřavě chlupaté (rozdíl od vrby košíkářské). Okraj čepele ohrnutý. Je to dvoudomá dřevina. Rozkvétá krátce před
nebo zároveň s rašením listů v dubnu. Plodem je tobolka s drobnými ochmýřenými semeny.
Ekologie a rozšíření 4-6 BC 4
Roste na štěrkových náplavech řek a horských bystřin od nejnižších poloh (ve Středomoří) až vysoko do hor (v lesní
oblasti Alp a Karpat) až téměř k lesní hranici. Typické lokality se týkají vápenců a dolomitů; v Karpatech se vyskytuje
i na krystaliniku. Vytváří společenstva s olší šedou a vrbou lýkovcovou, v Beskydech vzácně i s židoviníkem německým.
Středoevropsko-jihoevropský druh. Hlavní oblast rozšíření je v Alpách a jejich předhořích. Naším územím probíhá
severní hranice areálu. Vrba šedá se přirozeně vyskytuje pouze v Moravskoslezských Beskydech, zejména u povodí
Morávky a Ostravice.
Význam
V kultuře se používá pro okrasu nebo i ke zpevňování břehů horských bystřin. Pěstuje se i úzkolistá odchylka (Salix
elaeagnos cv. Angustifolia).
Vr Vrba
307Dřeviny České republiky
VVrba šedá
var. angustifolia
308 Dřeviny České republiky
Vrba trojmužná ­ Salix triandra L.
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Statný keř 3­6 m vysoký s košatou, bohatě větvenou korunou. Větve jsou obloučnaté, pružné, na konci hustě rozvětvené.
Kůra je nápadná tím, že se odlupuje v šupinách, po odloupnutí plátků je kůra skořicově hnědočervená. Letorosty
šedozelené, hladké, lysé, lesklé, poněkud hranaté. Lýko je žlutozelené. Střídavé listy jsou podlouhle kopinaté, 4­9 cm
dlouhé, zpočátku řídce chlupaté, později olysalé, svrchu leskle tmavozelené, na rubu světle zelené, s okrajem jemně
zubatým. Čepel listová má okraje většinou téměř rovnoběžné, často je ve střední části až zúžená. Je to dvoudomý keř,
kvete v dubnu současně s rašením listů. Prašníkové jehnědy až 6 cm dlouhé, pestíkové o polovinu kratší.
Ekologie a rozšíření 1-6 BC 5
Vrbě trojmužné svědčí živinami bohatší, hlubší, těžší, dostatečně vlhké půdy u proudící vody. Míjí příliš kyselé podklady.
Snáší stagnující vodu. Sucho jí nesvědčí, je málo odolná vůči chorobám a škůdcům, citlivá na pozdní mrazy a nedostatek
světla. Nasládlé listí je okusováno zvěří a dobytkem. Doprovází různé vodní toky, vyskytuje se u slepých ramen řek,
na čerstvých říčních náplavech. Euroasijský druh, který v Evropě chybí snad jen na chladném severu a severovýchodě.
Je obtížné rekonstruovat přesněji její přirozené rozšíření; v kulturních oblastech bývala někdy vlivem pastvy na velkých
plochách vyhubena (pro nasládlé listí), jinde zase byla vysazováním rozšířena mimo areál. U nás roztroušeně v nížinách
a pahorkatinách, v horských oblastech ojediněle. Nejčastěji roste na hlinitých náplavech ve spodních částech toků,
typicky s vrbou košíkářskou.
Význam
Je to velmi hojně využívaná vrba v produkci proutí. Vysazuje se k zpevňování břehů v nížinách a pahorkatinách u toků
s hlinitými břehy.
Poznámka
Rozlišují se dvě subspecie Salix triandra subsp. triandra, vrba trojmužná pravá a subsp. discolor, vrba trojmužná různobarvá.
Nominátní druh má listy na rubu žlutozelené, větve snadno v uzlinách lámavé a borku odlupčivou ve velkých
plátcích. Vrba trojmužná různobarvá má listy na rubu s šedavým až voskovým povlakem, větve pružné, nelámavé
a borku odlupčivou v malých šupinách.
Vr Vrba
309Dřeviny České republiky
VVrba trojmužná
310 Dřeviny České republiky
Vrba ušatá ­ Salix aurita L.
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Menší keř s kulovitou, hustě větvenou korunou obvykle 1­2 m vysoký, ve stínu dorůstá přes 3 m (až 5 m). Dožívá
se 20­30 let. Kmínky až 5 cm v průměru, s hladkou, tenkou, šedou, svalcovitou borkou. Na dřevě pod kůrou má
zřetelné lišty. Střídavé listy obvejčité, někdy až téměř okrouhlé, 3­5 cm dlouhé, často se zkroucenou špičkou. Okraj
listu hrubě pilovitý, lícní strana listu temně zelená, svraskalá, rub šedý, krátce chlupatý se silně vystupující žilnatinou.
Ledvinité palisty dlouho vytrvávají. Jako ostatní vrby, je i vrba ušatá dvoudomá dřevina. Rozkvétá těsně před rašením
listů v dubnu a květnu. Květy uspořádané v drobných přisedlých jehnědách se objevují již na 2­3letých jedincích.
Ekologie a rozšíření 2-8 AB 5
Snáší slabé zastínění. Nároky na půdu má skromné, roste na minerálně chudých půdách s kyselým humusem vznikajících
na kyselých horninách a vyhýbá se vápencovým podkladům. Je to dřevina chladnomilná, v nížinách se vyskytuje
výjimečně, navazuje na rozšíření vrby popelavé, v horském pásmu je vystřídána vrbou slezskou. Roste na kyselých,
mokrých až rašelinných loukách, okrajích vrchovišť, podél větších i menších vodních toků a světlinách vlhkých lesů,
často s krušinou olšovou. Druhotně obsazuje také paseky a lesní okraje od nižších poloh až k lesní hranici. Evropský
druh, který zasahuje až na Sibiř. Roste na celém našem území od pahorkatin do hor (250­1300 m n.m.), kde je roztroušená
až hojná. V některých oblastech (Českomoravská vrchovina, Pošumaví) je natolik častá, že její charakteristické
kulovité keře podél potoků spoluvytvářejí krajinný ráz.
Význam
Vrba ušatá je dřevina pionýrská, v prameništích má funkci meliorační a vodohospodářskou.
Vr Vrba
311Dřeviny České republiky
VVrba ušatá
312 Dřeviny České republiky
Vrba velkolistá ­ Salix appendiculata Willd. C1
Popis vrbovité ­ Salicaceae
Středně velký, krátce větvený keř připomínající jívu, vysoký 2­5 m. Kůra šedohnědá, hladká, na dřevě slabě patrné lišty.
Střídavé listy obkopinaté až obvejčité, 5­8 cm dlouhé, na líci tmavozelené, na rubu šedozelené, hustě chlupaté, líc
později olysává. Na rubu vyniká hustá síťnatá žilnatina s velkým počtem postranních žilek (až 14 párů). Je dřevinou
dvoudomou, rozkvétá krátce před rašením listů nebo současně s ním, v květnu a červnu. Jehnědy jsou vzpřímené,
poměrně veliké (4 cm).
Ekologie a rozšíření 7-8 B~ 4
Roste podle menších vodních toků v pásmu horských lesů a vystupuje až k hranici lesa či mírně nad tuto hranici. Vyskytuje
se na různých geologických podkladech, především na vápencích, u nás však na silikátových horninách. Typická
stanoviště jsou strže a soutěsky horských bystřin, lavinové dráhy, u nás hlinité sutě a droliny karových strží. Snáší slabší
zastínění. Náročná na půdní i vzdušnou vlhkost. Endemický alpský horský druh, rozšířený v celém systému Alp a jejich
předhoří. Malé, od areálu oddělené arely leží v pohoří Černý les a u nás na Šumavě, na karových skalních stěnách nad
Plešným, Černým a Prášilským jezerem a velmi vzácně v Novohradských horách.
Význam
Ojediněle byla tato vrba použita ke zpevňování břehů horských potoků. Na našem území představuje vrba velkolistá
botanickou zvláštnost. Vrba velkolistá je v ČR zákonem chráněná.
Vr Vrba
313Dřeviny České republiky
VVrba velkolistá
314 Dřeviny České republiky
Vřes obecný ­ Calluna vulgaris (L.) Hull.
Popis vřesovcovité ­ Ericaceae
Bohatě větvený, nízký, metlovitý keřík, 20­40 cm vysoký. Přízemní větve často poléhavé nebo vystoupavé, horní větve
přímé. Vytrvalé listy velmi úzké, člunkovitého tvaru, 1,5­3,0 mm dlouhé, na postranních nekvetoucích větvích husté,
střídavé, střechovitě se kryjící, objímavé. Na hlavních větvích listy řídké, vstřícné, poněkud delší, na bázi se dvěma
výrazně protaženými oušky. Květy krátce stopkaté, nící, kališní lístky delší než korunní, jasně fialově růžové nebo bílé.
Květy jsou uspořádány ve vrcholových hroznech. Plodem je tobolka kulovitého tvaru o průměru 2 mm, na povrchu
chlupatá. Semena jsou velmi drobná, asi 0,1­0,3 mm dlouhá, vejcovitá, hnědá.
Ekologie a rozšíření 1-9 A! 2(6)
Vřes je výrazně světlomilný druh přísně vázaný na kyselé podklady, zejména písky a rašeliny. Často vytváří velkoplošné
porosty na vřesovištích, pastvinách, vrchovištích, v suchých i vlhkých světlých lesích, na výslunných skalách reliktních
borů a písčinách. Z hlediska vodního režimu snese oba extrémy, jak silně vysýchavé půdy výslunných skalek a písčin, tak
podmáčené půdy rašelinišť. Roste od nížin až po subalpínský stupeň. Jeho areál zabírá většinu Evropy, včetně Britských
ostrovů a Islandu, západní Sibiř, severní Afriku u Tangeru. U nás je rozšířen v teplých nížinných oblastech roztroušeně,
ve středních až horských polohách hojně. Výškové maximum v České republice leží pod vrcholem Sněžky.
Význam
V lodyhách obsahuje glykosidy, třísloviny, kyselinu křemičitou a saponiny. Nať se používá v lékařství při zánětech močového
měchýře ve spojení se zvětšením prostaty, chorobách ledvin, jako potopudný prostředek při revmatismu a kloubových
bolestech. Z natě nebo květu vřesu je možno připravovat čajový nápoj příjemné chuti a lehce načervenalé barvy.
V četných kultivarech vysazovaný na skalkách a v zahrádkách.
Vř Vřes
315Dřeviny České republiky
VVřes obecný
316 Dřeviny České republiky
Vřesovec pleťový ­ Erica herbacea L. C3
Popis vřesovcovité ­ Ericaceae
Bohatě větvený keřík s poléhavými, hranatými a lysými větvemi. Kvetoucí větve jsou vystoupavé až přímé, hustě olistěné.
Lístky jsou jehlicovité, špičaté, postavené po čtyřech v přeslenech, asi 5­7 mm dlouhé. Od větví jsou rovnovážně
odstálé, lysé, lesklé a na okrajích jemně pilovité. Okraje listů jsou podvinuté, rub listu je zakrytý. Květy jsou nahloučeny
v hustých vrcholových, takřka jednostranných hroznech, koruna květů je baňkovitá, masově narůžovělá až červená.
Kvete velmi časně zjara v březnu a dubnu, v příhodných polohách však může rozkvétat již od prosince nebo ledna.
Plodem jsou válcovité tobolky asi 4 mm dlouhé. Semena vřesovce mají vejcovitý tvar, jsou hnědě zbarvená a jejich
délka nedosahuje 1 mm.
Ekologie a rozšíření 3-5 AB 2
Vřesovec roste výhradně v suchých a světlých borech, někdy i na balvanitých sutích silikátových hornin. Upřednostňuje
sušší půdy, mělké a kamenité. Vyskytuje se od pahorkatin do podhorských poloh. Celkové rozšíření je evropské.
V západních Čechách roste vřesovec pleťový roztroušeně, v jižních Čechách a na jihozápadní Moravě vzácně. Vřesovec
nalezneme například v Krušných horách, Teplických vrších, Horním Poohří, Doupovských vrších, Plzeňské pahorkatině
či moravském podhůří Vysočiny.
Význam
Často je vysazován i v několika odrůdách v zahrádkách do skalek nebo záhonů. Na původních lokalitách v ČR je
zákonem chráněný.
Poznámka C1
Blízce příbuzný vřesovec čtyřřadý ­ Erica tetralix L. je hustě větvený keřík s vystoupavým kmínkem, až 70 cm vysoký.
Listy jsou také podvinuté, ale rub listu je patrný, na rozdíl od vřesovce pleťového jsou listy tupé a odstále brvité. Květy
jsou ve vrcholových okolících po 10­15 s růžově zbarvenou baňkovitou korunou a kališními lístky pýřitými. Prašníky
mají dlouhé bazální přívěsky. Roste na rašeliništích a v kulturních smrčinách od pahorkatin do horských poloh. U nás
se vyskytuje v současné době pouze v Jizerských horách na Malé jizerské louce, kde je s největší pravděpodobností
původní a na Šumavě, kde je zplanělý.
Vř Vřesovec
317Dřeviny České republiky
VVřesovec pleťový
318 Dřeviny České republiky
Zimolez černý ­ Lonicera nigra L.
Popis zimolezovité ­ Caprifoliaceea
Řídce větvený keř s tenkými, šedohnědými letorosty s bělavou dření, šířící se kořenujícími polehlými větvemi. Dorůstá
výšky 2 m. Listy jsou vstřícně postavené, bez palistů, krátce řapíkaté, úzce eliptické až podlouhle obvejčité, 2­7 cm
dlouhé. Na rubu modravě zelené, na líci lysé, pouze na žilkách pýřité. Kvete od dubna do června, podle stanoviště
a průběhu počasí na jaře. Květy má bledě růžové, po dvou na jedné dlouhé květní stopce. Plody jsou černé bobule,
velmi často na bázi srostlé.
Ekologie a rozšíření 5-8 B~ 3
Snáší hluboký stín. Je dosti náročný na půdní vláhu a vyšší vzdušnou vlhkost, proto se běžněji vyskytuje v blízkosti
potoků a bystřin. Roste často na kyselých horninách v silně humózních půdách. Brzo raší. Je to evropská dřevina,
vyskytující se zejména v pohořích střední a jižní části kontinentu. U nás roste ponejvíce v podhorských a horských
smrčinách, roztroušeně a nepravidelně po území celého státu, nejčastěji na Šumavě, v Jeseníkách aj. Vystupuje až
k lesní hranici do pásma kosodřeviny.
Význam
Nepěstuje se a ani ve sbírkách nebývá příliš zastoupen. Je jedovatý, jako i mnohé další druhy zimolezů.
Zi Zimolez
319Dřeviny České republiky
ZZimolez černý
320 Dřeviny České republiky
Zimolez kozí list ­ Lonicera caprifolium L. C3
Popis zimolezovité ­ Caprifoliaceea
Popínavá dřevina s ovíjivými pravotočivými výhonky, často jako prst silnými, šplhající až několik metrů vysoko (max.
4 m). Někdy jen polehává kratšími výhonky po povrchu půdy. Listy jsou vstřícně postavené, dolní krátce řapíkaté,
dále ke konci prýtu přisedlé až nakonec horní listy pod květenstvím srůstají a vytvářejí okrouhlou misku. Čepel je
eliptická až široce vejčitá, celokrajná, 3­7 cm dlouhá. Pyskaté, dlouhé květy jsou nahloučeny v koncových přeslenech.
Květy mají žlutavě bílé až narůžovělé zbarvení a nápadně voní. Kvete v květnu až červenci. Oranžové bobule
jsou na rozdíl od plodů jiných zimolezů sladké.
Ekologie a rozšíření 1-3 B 2
Zimolez kozí list snáší stín, i když lépe roste na slunci. Vydrží na vysychavých stanovištích. Roste zejména na vápencích
a jiných živných horninách. Ač velmi brzy raší, odolává pozdním mrazům. Je rozšířen ve střední a jižní Evropě, odkud
zasahuje do Malé Asie a na Kavkaz. Na našem území roste jen v teplých doubravách a lesostepních křovinách. Protože
je od pradávna pěstován a vysazován, jeho původnost v ČR je sporná. V Čechách je hojný v Českém krasu a Českém
středohoří, na Moravě roste především na jih od Brna a na Znojemsku, teplými úvaly a Moravskou branou zasahuje
až do Slezska.
Význam
Odedávna se vysazoval ve venkovských zahrádkách, k pokrytí besídek a vchodů do domů pod názvem ,,růže z Jericha".
(Pravá růže z Jericha je u nás nerostoucí zcela jiná rostlina ­ Anastatica hierochuntica). Pro intenzivní vůni květů
během noci je jednou z mála našich dřevin vyhledávanou nočními motýly.
Zi Zimolez
321Dřeviny České republiky
ZZimolez kozí list
322 Dřeviny České republiky
Zimolez obecný (obyčejný) ­ Lonicera xylosteum L.
Popis zimolezovité ­ Caprifoliaceea
Menší až středně velký keř s hustými křivolakými větvemi. Má dobrou výmladnost a šíří se i zakořeňováním poléhavých
větví. Letorosty tenké, pýřité až olysalé, duté (na rozdíl od zimolezu černého). Pupeny dlouze kuželovité,
chlupaté, často v paždí listu 2­3 nad sebou (spodní největší). Mohou postupně všechny vyrašit, takže letorosty jsou
pak uspořádané vějířovitě (až 6 větviček z jednoho bodu). Listy vstřícně postavené, bez palistů, krátce řapíkaté.
Čepel listů celokrajná, široce vejčitě eliptická, asi 3­7 cm dlouhá, na líci roztroušeně, na rubu hustě pýřitá. Dlouhé
bělavé chlupy přesahují přes okraj listu. Kvete poměrně záhy zjara, v teplejších oblastech již od dubna, jinak během
května. Květy o velikosti 0,8­1,2 cm, vyrůstající po dvou na krátké stopce, mají nejprve bílou, později žlutavou
barvu. V době plodu je nápadný okrouhlými červenými bobulemi, umístěnými po dvou na jedné stopce.
Ekologie a rozšíření 1-5 B~ 2-3
Snáší silné zastínění, i když obvykle obsazuje slunná místa. Přizpůsobuje se i polohám s dočasným nedostatkem vláhy.
Roste převážně na živných podkladech, často na vápencích. Je odolný vůči kouřovým plynům. Velmi časně raší. Je
to eurasijský keř. V Evropě chybí jen v teplém Středomoří a na chladném severovýchodě. Na východ zasahuje přes
jihozápadní Sibiř až na Altaj. U nás je to druh křovinatých strání a podrostová dřevina smíšených listnatých porostů
v teplejších polohách po celém území. Někdy je ptactvem druhotně hojně rozšířen na pasekách a různých světlinách.
Význam
Je to vhodný druh do živých plotů a nenáročná krycí dřevina pro nejrůznější účely. Využití v praxi je však zatím nepatrné;
sázejí se spíše cizí druhy. Nemá se vysazovat v dosahu dětských hřišť, stejně jako jiné druhy zimolezu, jejichž
bobule jsou při požití jedovaté.
Zi Zimolez
323Dřeviny České republiky
ZZimolez obecný
324 Dřeviny České republiky
Zimostrázek alpský ­ Polygaloides chamaebuxus (L.) O. Schwarz C3
Popis vítodovité ­ Polygalaceae
Vždyzelený poléhavý polokeř s lodyhou na bázi dřevnatějící, větévky jsou 10­30 cm dlouhé, zpravidla řídce chlupaté.
Listy střídavě postavené, dlouhé do 3 cm, téměř přisedlé, úzce eliptické, slabě kožovité, na líci tmavozelené,
na rubu světle zelené, vytrvávají přes zimu. Květy vonné, stopkaté, po 1­3 v úžlabí listenů. Kališních lístků je 5,
jsou bledě žluté, koruna je do poloviny srostlá v trubku, horní dva cípy tvoří krátký pysk, dolní cíp pak baňkovitý cihlově
červený přívěsek. Koruna je zprvu žlutá, později červenavá až hnědnoucí. Plodem jsou smáčklé, dvoupouzdré,
obvejčité tobolky se znatelným blanitým lemem. Semena tmavě hnědá, silně bělavě chlupatá, s lysým masíčkem, asi
5 mm velká. Kvete v dubnu až v červnu, často na podzim remontuje.
Ekologie a rozšíření 2-5 D (B~) 1
Vyžaduje dostatek světla, zastínění příliš nesnáší. Roste na mělkých až středně hlubokých půdách, silně skeletovitých,
obvykle na bazických až neutrálních substrátech, upřednostňuje vápenaté podklady, méně často na kyselejších půdách.
Vyskytuje se i na hadcích. Není příliš náročný na vláhu, snáší poměrně dobře i vysýchavé půdy. Roste ve světlých lesích
a křovinách, zejména reliktních borech, méně často v teplomilných doubravách, subxerofilních habrových doubravách
a jejich náhradních společenstvech, na vřesovištích nebo v lemových společenstvech s přirozeným výskytem borovice.
Zimostrázek je druhem vyskytujícím se v oblasti jižní a střední Evropy, jsou to zejména severní Apeniny, Alpy (až do
2500 m n.m.) a severovýchodní předalpí. U nás je rozšířen pouze v západní polovině Čech ohraničené Vltavou. Roste
vzácně od pahorkatin do podhorských poloh, nejvýše Šumava-Dobrá Voda nebo Slavkovský les ( 880 m n.m.).
Význam
Vhodný do skalek jako okrasná dřevina. V ČR je zákonem chráněný.
Zimozelen okoličnatý ­ Chimaphila umbellata (L.) W. Barton C1
Popis hruštičkovité ­ Pyrolaceae
Vždyzelený drobný polokeř, jehož lodyha je přímá, vystoupavá a dorůstá až 25 cm, v dolní části chudě větvená. Rozrůstá
se plazivými oddenky pod povrchem půdy. Listy střídavě postavené, nahloučené do zdánlivých přeslenů. Čepel
kopinatá až úzce obvejčitá, 2,5­5 cm dlouhá, kožovitá, svrchu lesklá, tmavozelená, vespod světle zelená, po obvodu
ostře pilovitá, klínovitě sbíhající na řapík o délce do 5 mm. Květy v chudém chocholíku, květní stopky přitiskle žláznatě
pýřité s listeny. Kališní cípy vejčité, délky do 2 mm, koruna bílé až narůžovělé barvy, tvořena široce vejčitými lístky, asi
5 mm dlouhými. Prašníky se 2 krátkými trubičkovitými výrůstky. Plod je kulovitá tobolka 5 mm v průměru.
Ekologie a rozšíření 2-4 B~ 2
Vyžaduje dostatek světla, hluboké zastínění mu nevyhovuje. Roste na mělkých až středně hlubokých humózních
půdách, i silně skeletovitých, na různých typech hornin, na kyselých i bazických podkladech. Na vláhu nenáročný, snáší
poměrně dobře i vysýchavé půdy. Roste ve světlých lesích, zejména reliktních borech a borových doubravách, méně
často v teplomilných doubravách. Dřevina rostoucí v severní Americe, Asii i Evropě. Evropský areál je ohraničen na
západě Porýním, na východě Uralem. Na sever jde do středního Švédska, na jih po Maďarsko. Oddělené arely jsou
v Karpatech a na Krymu. V ČR je rozšířen v pahorkatinách a vrchovinách, velmi vzácně po celém území v nadmořských
výškách 200­600 m. Např. roste
v Pojizeří a okolí Brna (Veverská Bitýška,
Vranov, Bílovice), v jižních a východních
Čechách a na jihozápadní Moravě.
Význam
Dnes poměrně vzácný, na mnoha lokalitách
již vyhynulý. V ČR je zimozelen zákonem
chráněný.
Zi Zimostrázek
Zimozelen okoličnatý
Zimostrázek alpský
325Dřeviny České republiky
ZZimostrázek alpský A Zimozelen okoličnatý O
O O
A
326 Dřeviny České republiky
Zimozel severní ­ Linnaea borealis L. A1
Popis zimolezovité ­ Caprifoliaceae
Vždyzelený nízký plazivý keřík, jehož lodyha dorůstá délky až 4 m, s množstvím postranních vystoupavých větví až
20 cm dlouhých. Listy vstřícně postavené, krátce řapíkaté. Čepel široce vejčitá, 0,5­1,5 cm dlouhá, s 1­2 pilovitými
zuby na každé straně, svrchu tmavozelená, na spodu světle až modrozelená, lysá, pouze na žilkách krátce chlupatá.
Květenství zpravidla dvoukvětá, květy stopkaté, nící, voní po vanilce. Kalich tvořen 5 za zralosti plodu opadavými
cípy. Koruna zvonkovitá až nálevkovitá s 5 různými cípy. Barva koruny je bílá až fialová, často s čárkovitými skvrnami.
Plodem je žlutavá, jednosemenná nažka, obalená 2 listenci.
Ekologie a rozšíření
Spíše světlomilná dřevina, rostoucí v řídkých porostech jehličnatých lesů, nejčastěji na rašeliništích, v podmáčených
smrčinách, porostech kosodřeviny, často v mechu a borůvčí. Vyžaduje půdy kyselé až rašelinné, vždy dostatečně
vlhké. Dřevina severní boreální a arktické zóny, vyskytující se souvisle v severní Americe, severní Evropě ( zejména ve
Skandinavii ) a v severním a středním Rusku, dále v oddělených arelách ve Skotsku, na Kavkaze a v pohořích střední
Evropy ­ Alpy, Karpaty a dříve i u nás v ČR v Krkonoších a Jizerských horách.
Význam
V ČR pravděpodobně vyhynul, novější nálezy nejsou známy. Název dostal po slavném švédském botanikovi Linném,
který jej včlenil i do svého erbu.
Židoviník německý ­ Myricaria germanica Desv. C1
Popis tamaryškovité ­ Tamaricaceae
Menší keř, vytvářející obyčejně jen několik silných, rovných prutů do 2,5 m výšky. Letorosty žlutavé, někdy červenohnědě
naběhlé. Tenčí konce letorostů obyčejně nevyzrávají a usychají. Sympodiálně větvený kořen bývá často až 150 cm dlouhý.
Na tenkých bočních větévkách jsou listy šupinkovité, přitisklé, čárkovité až podlouhlé, člunkovité, 1­5 mm dlouhé, lysé,
šedozelené, tupé, žláznatě tečkované. Na starších větvičkách jsou listy až 7 mm dlouhé, odstálé. Květy v koncových
mnohokvětých hroznech na silnějších hlavních větvích. Hustá květenství až 15 cm dlouhá, 1 cm široká. Korunní lístky
bělavé až světle růžové, uvnitř květu je 10 srostlých tyčinek, karmínově růžově zbarvených. Plodem jsou úzce trojboce
jehlancovité, 1 cm dlouhé, šedozelené tobolky s velmi úzkými, lysými semeny s 5 mm dlouhým pernatým chmýrem.
Kvete v červnu až srpnu.
Ekologie a rozšíření 4-6 BC 5
Židoviník je silně světlomilný a nesnese konkurenci jiných rostlin. Vyhovují mu mladší, občas zaplavované písčité a
štěrkovité náplavy břehů horských a podhorských řek. Roste sice přirozeně v bezprostředním dosahu vodní hladiny,
ale vysazen vydrží i na stanovištích, kde je spodní voda ve velké hloubce. Na půdu má minimální nároky; roste i na
sterilních štěrkových náplavech. Je to klimaticky odolná a nenáročná dřevina. Evropská dřevina, rozšířená zejména ve
střední a jižní části kontinentu. U nás roste jen v karpatské části státu v Moravskoslezských Beskydech, dnes pouze na
obou březích Morávky mezi Starým Městem a Dobrou a dříve i u Jablunkova podél říčky Lomné na několika místech
mezi Dolní a Horní Lomnou (poslední nález v roce 1976). Vyskytuje se ve společenstvech s vrbou lýkovcovou a šedou.
Význam
Je to významný pionýrský druh čerstvých
náplavů. Stál by jistě za vyzkoušení při
zpevňování břehů vod, protože dobře
roste z řízků a dá se snadno vysévat.
V Polsku se osvědčil jako meliorační přípravná
dřevina na haldách a výsypkách.
V přirozených biotopech však nesnáší
regulaci toků, ale ani splachy hlín a
zejména prohnojené ornice. Ve sbírkách
dřevin méně častý. V ČR velmi vzácná
dřevina, zákonem chráněná.
Zi Zimozel
Židoviník německý
327Dřeviny České republiky
ZZimozel severní S Židoviník německý N
S S
N
N
328 Dřeviny České republiky
Jmenný rejstřík český
Barvínek menší 10
Bez černý 12
Bez červený 12
Bílojetel bylinný 14
Bílojetel německý 16
Borovice bažinná 18
Borovice blatka 18
Borovice kleč 20
Borovice lesní 22
Borovice pyrenejská 18
Borsinka prostřední 32
Borůvka bažinná 24
Borůvka černá 26
Brslen bradavičnatý 28
Brslen evropský 30
Brusinka obecná 32
Břečťan popínavý 34
Bříza bělokorá 36
Bříza karpatská 38
Bříza křivolaká 44
Bříza nízká 44
Bříza ojcovská 40
Bříza pýřitá 42
Bříza tmavá 40
Bříza trpasličí 44
Buk lesní 46
Čičorka pochvatá 48
Čilimník bílý 48
Čilimník nízký 50
Čilimník rakouský 50
Čilimník řezenský 52
Čilimník zelenavý 50, 52
Čilimníkovec černající 54
Devaterka poléhavá 56
Devaterníček skalní 56
Devaterníček šedý 56
Devaterník velkokvětý 58
Devaterník velkokvětý pravý 58
Devaterník velkokvětý tmavý 58
Dřín obecný 60
Dřišťál obecný 62
Dub balkánský 64
Dub cer 66
Dub jadranský 68
Dub letní 70
Dub mnohoplodý 72
Dub pýřitý 68, 74
Dub sivozelený 70
Dub uherský 64
Dub zimní 76
Dub žlutavý 78
Habr obecný 80
Hloh jednosemenný 82
Hloh kališný 84
Hloh obecný 86
Hloh podhorský 88
Hloh prostřední 86
Hloh přímokališný 84
Hloh tuholistý 88
Hloh velkoplodý 90
Hrušeň obecná 92
Hrušeň planá 92
Hrušeň sněhobílá 92
Jabloň domácí 94
Jabloň lesní 94
Jalovec obecný 96
Jalovec obecný nízký 98
Janovec metlatý 100
Jasan úzkolistý 102
jasan zimnář 102
Jasan ztepilý 104
Javor babyka 106
Javor horský 108
Javor mléčný 110
Jedle bělokorá 112
Jeřáb břek 114
Jeřáb český 116
Jeřáb dunajský 118
Jeřáb hardeggský 120
Jeřáb karpatský 122
Jeřáb krasový 120
Jeřáb muk 124
Jeřáb oskeruše 126
Jeřáb polozpeřený 124
Jeřáb ptačí 128
Jeřáb rakouský 122
Jeřáb řecký 118
Jeřáb sudetský 130
Jilm habrolistý 132
Jilm horský 134
Jilm vaz 136
Jmelí bílé 138, 196
Jmelí bílé borovicové 138
Jmelí bílé jedlové 138
Jmelí bílé pravé 138
Kalina obecná 140
Kalina tušalaj 142
Klen 108
Klikva bahenní 144
Klikva maloplodá 144
Klokoč zpeřený 146
Kosodřevina 20
Kozalec ladní 214
Kručinečka křídlatá 148
Kručinka barvířská 150
Kručinka chlupatá 152
Kručinka německá 154
Kručinkovec poléhavý 156
Krušina olšová 158
Křestice zelená 202
Kyhanka sivolistá 160
Lilek potměchuť 162
Linda 266
Lípa malolistá 164
Lípa srdčitá 164
Lípa velkolistá 166
Líska obecná 168
Lýkovec jedovatý 170
329Dřeviny České republiky
Lýkovec vonný 170
Mahalebka obecná 172
Maliník obecný 204
Mandloň nízká 174
Mateřídouška alpínská 176
Mateřídouška časná 176
Mateřídouška karpatská 178
Mateřídouška olysalá 178
Mateřídouška ozdobná 178
Mateřídouška panonská 180
Mateřídouška úzkolistá 180
Mateřídouška vejčitá 182
Medvědice lékařská 184
Meruzalka alpínská 186
Meruzalka černá 188
Meruzalka červená 190
Meruzalka skalní 190
Meruzalka srstka 192
Mléč 110
Modřín opadavý 194
Ochmet evropský 70, 76, 196
Olše lepkavá 198
Olše šedá 200
Olše zelená 202
Olšička zelená 202
Olšovka zelená 202
Osika obecná 270
Ostružiník běloplstnatý 204
Ostružiník ježiník 208
Ostružiník malinový 204
Ostružiník přícestní 206
Ostružiník sivofialový 206
Ostružiník sivý 208
Ostružiník srstnatý 208
Ožanka chlumní 210
Ožanka kalamandra 212
Pelyněk ladní 214
Plamének plotní 216
Polnička 92
Ptačí zob obecný 218
Réva vinná lesní 220
Réva vinná pravá 220
Rojovník bahenní 222
Růže bedrníkolistá 224
Růže galská 226
Růže Jundzillova 228
Růže májová 230
Růže malokvětá 232
Růže oválnolistá 234
Růže plazivá 234
Růže plstnatá 236
Růže podhorská 238
Růže polní 238
Růže převislá 240
Růže Sherardova 242
Růže sivá 242
Růže šípková 244
Růže vinná 246
Rybíz alpínský 186
Rybíz černý 188
Rybíz skalní 190
Řešetlák počistivý 248
Skalník celokrajný 250
Skalník černoplodý 252
Skalník matranský 250
Slivoň trnitá 274
Smrk ztepilý 254
Sosna 22
Srstka angrešt 192
Střemcha hroznovitá 256
Střemcha obecná 256
Střemcha obecná skalní 256
Svída jižní 258
Svída krvavá 258
Svída uherská 258
Šicha černá 260
Šicha oboupohlavná 260
Šipák 74
Tavolník bílý 262
Tavolník vrbolistý 262
Tis červený 264
Topol bílý 266
Topol černý 268
Topol kanadský 268
Topol osika 270
Topol šedý 272
Trnka obecná 274
Třešeň křovitá 276
Třešeň ptačí 278
Tušalaj obecný 142
Višeň turecká 172
Vlochyně 24
Vrba bílá 280
Vrba borůvkovitá 282
Vrba bylinná 282
Vrba černající 284
Vrba červenavá 292
Vrba dvoubarvá 284
Vrba hrotolistá 286
Vrba jíva 288
Vrba košíkářská 290
Vrba křehká 292
Vrba laponská 286
Vrba lýkovcová 294
Vrba nachová 296
Vrba pětimužná 298
Vrba plazivá 300
Vrba popelavá 302
Vrba rozmarýnolistá 300
Vrba slezská 304
Vrba šedá 306
Vrba trojmužná 308
Vrba trojmužná pravá 308
Vrba trojmužná různobarvá 308
Vrba ušatá 310
Vrba velkolistá 312
Vřes obecný 314
Vřesovec čtyřřadý 316
Vřesovec pleťový 316
Zimolez černý 318
330 Dřeviny České republiky
Zimolez kozí list 320
Zimolez obecný 322
Zimostrázek alpský 324
Zimozel severní 326
Zimozelen okoličnatý 324
Židoviník německý 326
Jmenný rejstřík latinský
Abies alba Mill. 112
Acer campestre L. 106
Acer platanoides L. 110
Acer pseudoplatanus L. 108
Alnaster viridis (Chaix) Spach 202
Alnus glutinosa Gaertn. 198
Alnus incana Moench. 200
Alnus viridis (Chaix) DC. 202
Amygdalus nana L. 174
Andromeda polifolia L. 160
Arctostaphylos uva-ursi (L.) Spreng. 184
Artemisia campestris L. 214
Berberis vulgaris L. 62
Betula atrata Domin 40
Betula carpatica W.et K. 38
Betula humilis 44
Betula nana L. 44
Betula obscura A. Kotula 40
Betula oycoviensis Besser 40
Betula pendula Roth. 36, 40
Betula pubescens Ehrh. 42
Betula pubescens Ehrh. subsp. carpatica 38
Betula tortuosa Ledeb. 44
Betula x seideliana Missbach 44
Calluna vulgaris (L.) Hull. 314
Carpinus betulus L. 80
Cerasus avium (L.) Moench. 278
Cerasus x eminens Beck 276
Cerasus fruticosa Wor. 276
Cerasus mahaleb (L.) Mill. 172
Chamaecytisus albus (Hacq.) Rothm. 48
Chamaecytisus austriacus (L.) Link 50
Chamaecytisus ratisbonensis (Schaeffer) Rothm. 52
Chamaecytisus supinus (L.) Link 50
Chamaecytisus virescens (Neilr.) Dostál 50, 52
Chimaphilla umbellata (L.) W. Barton 324
Clematis vitalba L. 216
Cornus mas L. 60
Coronilla vaginalis Lam. 48
Corothamnus procumbens (W. et K.) C. Presl 156
Corylus avellana L. 168
Cotoneaster alaunicus Golitsin 250
Cotoneaster integerrimus Med. 250, 252
Cotoneaster integerrimus
subsp. mutabilis Hrab.-Uhr. 250
Cotoneaster matrensis Domokoš 250
Cotoneaster melanocarpus Lodd. 252
Crataegus x calycina Peterm. 84
Crataegus curvisepala Lindm. p. p. 88
Crataegus x fallacina Klokov 88
Crataegus laevigata (Poiret) DC. 86
Crataegus lindmanii Hrab.-Uhr. 84
Crataegus x macrocarpa Hegetschw. 90
Crataegus x media Bechst. 86
Crataegus monogyna Jacq. 82
Crataegus monogyna
subsp. calycina (Peterm.) Nyman 84
Crataegus praemonticola Holub 88
Daphne cneorum L. 170
Daphne mezereum L. 170
Dorycnium germanicum (Gremli) Rikli 16
Dorycnium herbaceum Vill. 16
Duschekia alnobetula (Ehrh.) Pouzar 202
Empetrum hermaphroditum (Lange) Hagerup 260
Empetrum nigrum L. 260
Erica herbacea L. 316
Erica tetralix L. 316
Euonymus europaeus L. 30
Euonymus verrucosus Scop. 28
Fagus sylvatica L. 46
Frangula alnus Mill. 158
Fraxinus ornus L. 102
Fraxinus angustifolia Vahl. 102
Fraxinus excelsior L. 104
Fumana procumbens (Dunal) Gren. et Godr. 56
Genista germanica L. 154
Genista pilosa L. 152
Genista tinctoria L. 150
Genistela sagittalis (L.) Gams 148
Grossularia uva-crispa (L.) Miller 192
Hedera helix L. 34
Helianthemum canum (L.) Baumg. 56
Helianthemum grandiflorum (Scop.) DC. 58
Helianthemum grandiflorum
subsp. grandiflorum (Scop.) DC. 58
Helianthemum grandiflorum
subsp. obscurum (Wahlenb.) Holub 58
Helianthemum rupifragum Kerner 56
Juniperus communis subsp. alpina (Neilr.) Čelak. 98
Juniperus communis subsp. communis L. 96
Juniperus nana Willd. 98
Juniperus sibirica Loddiges 98
Larix decidua Mill. 194
Ledum palustre L. 222
Lembotropis nigricans (L.) Griseb. 54
Ligustrum vulgare L. 218
Linnaea borealis L. 326
Lonicera caprifolium L. 320
Lonicera nigra L. 318
Lonicera xylosteum L. 322
Loranthus europaeus Jacq. 76, 196
Malus domestica Borkh. 94
Malus sylvestris Mill. 94
Myricaria germanica Desv. 326
Oxycoccus microcarpus Rupr., 144
Oxycoccus palustris Pers. 144
Padellus mahaleb (L.) Vassilcz. 172
Padus avium Mill. 256
Padus avium subsp. borealis (Schübeler) Holub 256
Padus petraea Tausch. 256
331Dřeviny České republiky
Padus racemosa (Lam.) Schneid. 256
Picea abies (L.) Karst. 254
Picea excelsa (Lam.) Link 254
Pinus x celakovskiorum A. et Gr. 20
Pinus x digenea Beck 18
Pinus mugo Turra 20
Pinus x pseudopumilio (Willk.) Beck 18
Pinus rotundata Link 18
Pinus sylvestris L. 22
Pinus uncinata Mill. ex Mirbel. 18
Polygaloides chamaebuxus (L.) O. Schwarz 324
Populus alba L. 266
Populus x canadensis 268
Populus x canescens (Aiton) J.E.Smith 272
Populus x euroamericana 268
Populus nigra L. 268
Populus tremula L. 270
Prunus padus L. subsp. petraea 256
Prunus spinosa L. 274
Pyrus communis L. 92
Pyrus pyraster L. 92
Pyrus pyraster var.tomentosa (Koch) Dostálek. 92
Pyrus x nivalis Jacq. 92
Quercus cerris L. 66
Quercus dalechampii Ten. 78
Quercus frainetto Ten. 64
Quercus pedunculiflora K. Koch 70
Quercus petraea (Matt.) Liebl. 76
Quercus polycarpa Schur 72
Quercus pubescens Willd. 74
Quercus robur L. 70
Quercus virgiliana Ten. 68
Rhamnus cathartica L. 248
Rhodax canus (L.) Fuss 56
Rhodax rupifragus (Kerner) Holub 56
Rhodocinium x intermedium Avronin 32
Rhodococcum vitis-idaea (L.) Avorin 32
Ribes alpinum L. 186
Ribes nigrum L. 188
Ribes petraeum Wulf. 190
Ribes uva-crispa (L.) Miller 192
Ribes rubrum L. 190
Rosa agrestis Savi 238
Rosa alpina L. 240
Rosa arvensis Hudson 234
Rosa canina L. 244
Rosa dumalis Bechst. 238
Rosa gallica L. 226
Rosa glauca Pourr. 242
Rosa inodora Fries. 234
Rosa jundzillii Bess. 228
Rosa majalis J.Herrmann 230
Rosa micrantha Sm. 230
Rosa pendulina L. 240
Rosa pimpinellifolia L. 224
Rosa rubiginosa L. 246
Rosa sherardii Davies 242
Rosa tomentosa Sm. 236
Rubus caesius L. 208
Rubus dollnensis Spribille 206
Rubus hirtus W. et K. 208
Rubus idaeus L. 204
Rubus montanus Lej 204
Rubus wimmerianus (Sudre) Spribille 206
Salix alba L. 280, 292
Salix appendiculata Willd. 312
Salix aurita L. 310
Salix bicolor Willd. 284
Salix caprea L. 288
Salix cinerea L. 202
Salix daphnoides Vill. 294
Salix elaeagnos Scop. 306
Salix elaeagnos cv. Angustifolia Hort. 306
Salix fragilis L. 292
Salix hastata L. 286
Salix herbacea L. 282
Salix lapponum L. 286
Salix lapponum var. daphneola (Tausch) Wimmer 286
Salix x meyeriana 280
Salix x multinervis 280
Salix myrsinifolia Salisb. 284
Salix myrtilloides L. 282
Salix nigricans Sm. 284
Salix pentandra L. 298
Salix purpurea L. 296
Salix repens L. 300
Salix rosmarinifolia L. 300
Salix x rubens Shrank 280, 292
Salix x rubra 280
Salix silesiaca Willd. 304
Salix x subaurita 280
Salix x subcaprea 280
Salix triandra L. 308
Salix triandra subsp. discolor 308
Salix triandra subsp. triandra 308
Salix viminalis L 290
Sambucus nigra L. 12
Sambucus racemosa L. 14
Sarothamnus scoparius (L.) Koch 100
Solanum dulcamara L. 162
Sorbus x apscondita Kovanda 118
Sorbus alnifrons Kovanda 116
Sorbus aria (L.) Crantz 124
Sorbus aucuparia L. 128
Sorbus aucuparia cv. Edulis Dieck. 128
Sorbus austriaca (Beck) Prain et al. 122
Sorbus bohemica Kovanda 116
Sorbus carpatica Borbás 122
Sorbus danubialis (Jáv.) Prodan 118
Sorbus domestica L. 126
Sorbus eximia Kovanda 120
Sorbus gemella Kovanda 116
Sorbus graeca (Spach) Loddiges ex Schauer 118
Sorbus hardeggensis Kovanda 120
Sorbus latifolia (Lam.)Pers. 114
Sorbus x pinnatifida (Smith) Düll 122
Sorbus quernea Kovanda 122
Sorbus rhodanthera Kovanda 116
Sorbus sudetica (Tausch) Fritsch 130
Sorbus torminalis (L.) Crantz 114
332 Dřeviny České republiky
Spiraea alba Duroi 262
Spiraea salicifolia L. 262
Staphylea pinnata L. 146
Swida australis (C.A.Meyer) Pojark. in Grossh. 258
Swida hungarica (Karpáti) Soják. 258
Swida sanguinea (L.) Opiz 258
Taxus baccata L. 264
Teucrium chamaedrys L. 212
Teucrium montanum L. 210
Thymus alpestris Kerner 176
Thymus carpaticus Čelak. 178
Thymus glabrescens Willd. 178
Thymus pannonicus All. 180
Thymus praecox Opiz 176
Thymus pulcherrimus Schur 178
Thymus pulegioides L. 182
Thymus serpyllum L. 180
Tilia cordata Mill. 164
Tilia platyphyllos Scop. 166
Ulmus carpinifolia Ruppert ex Suckow 132
Ulmus glabra Hudson 134
Ulmus laevis Pall. 136
Ulmus minor Mill. 132
Ulmus montana With. 134
Ulmus scabra Mill. 134
Vaccinium myrtillus L. 26
Vaccinium uliginosum L. 24
Vaccinium vitis-idaea L. 32
Viburnum lantana L. 142
Viburnum opulus L. 140
Vinca minor L. 10
Viscum album L. 138
Viscum album subsp. abietinum 138
Viscum album subsp. album 138
Viscum album subsp. austriacum 138
Vitis vinifera subsp. vinifera 220
Vitis sylvestris C.C.Gmelin 220
Vitis vinifera subsp. sylvestris (C.C.Gmelin) Hegi. 220
333Dřeviny České republiky
Použitá a doporučená literatura
Aas, G., Riedmiller, A.: Kapesní atlas Stromy. Slovart, 1997.
Ambros, Z., Štykar, J.: Geobiocenologie I. MZLU, Brno, 1999.
Bayer, A.: Botanika speciální, in: Janda J. (ed.): Velký ilustrovaný přírodopis všech tří říší, Zemský ústřední spolek jednot učitelských
v Království Českém v Praze, 1919.
Bollinger, M.: Keře. Ikar, Praha, 1998.
Buček, A., Lacina, J.: Geobiocenologie II. MZLU, Brno, 2000.
Čížková, L.: Use of Inventory Results of Gene Resources of Rarely Represented Species of Deciduous Tree Species in the Floodplain
Forest of the Forest Enterprise Židlochovice. In.: Kulhavý, J., Hrib, M., Klimo, E. (eds.): Management of floodplain forests in
Southern Moravia. Proceedings of the International Conference, Židlochovice, 2000:133­142.
Grulich, V.: Atlas rozšíření cévnatých rostlin národního parku Podyjí. MU Brno, 1997.
Hofman, J.: O bývalém a dnešním rozšíření tisu v Čechách. ČSAV BZ Průhonice, 1966.
Holub, J., Procházka, F.: Red List of Vascular Plants of the Czech Republic ­ 2000. Preslia, č.2­4, 2000: 187­230.
Hrušková, M.: Památné stromy. Silva Regina, 1995.
Chadt, J. E.: Rozšíření tisu v Čechách. Živa, 1893.
Chadt (Ševětínský) J.E.: Dějiny lesů a lesnictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Theodor Kopecký, Písek,1913.
Chmelař J.: Studie o vývoji jedle v podmínkách přirozeného, člověkem neovlivněného lesa, jako příspěvek k řešení otázky celkového
ústupu jedle. Kand. dis. práce, VŠZ Brno, 1957.
Chmelař, J., Meusel, W.: Die Weiden Europas. Wittenberg-Lutherstadt, 1986.
Koblížek, J.: Jehličnaté a listnaté dřeviny našich zahrad a parků. Sursum, 2000.
Koblížek J., Úradníček L.: Příspěvek k rozlišování a ekologii původních druhů rodu Quercus L. v ČR.. In: Sborník referátů konference
Rozlišování dubů a možnosti udržení druhové čistoty v lesních porostech, ČLS- LČR, 2000: 1­5
Kolibáčová S., Maděra P. et Úradníček L.: Arboretum Křtiny ­ naučná stezka ,,Domácí dřeviny", Nadace Prof. A. Bayera Brno,
2. doplněné vydání, 1996.
Kolibáčová, S., Maděra, P., Úradníček, L.: Dřeviny lužních lesů České republiky. Živa, č.2, 1999: 64­66.
Kolibáčová, S., Maděra, P., Úradníček, L.: Dřeviny lesostepí a teplomilných doubrav ČR. Živa, č.5, 1999: 204­207.
Kolibáčová, S., Maděra, P., Úradníček, L.: Dřeviny společenstev listnatých lesů vrchovin a hornatin České republiky.
Živa, č.2, 2000: 59­63.
Kolibáčová, S., Maděra, P., Úradníček, L.: Dřeviny společenstev montánního, subalpínského a alpínského stupně ČR.
Živa, č.5, 2000: 201­204.
Kolibáčová, S., Maděra, P., Úradníček, L.: Dřeviny rašelinišť a reliktních borů ČR. Živa, č.2, 2001: 59­63.
Korbelář, J., Endris, Z., Krejča, J.: Naše rostliny v lékařství. SZN, Praha, 1968.
Kovanda, M.: Jeřáby (Sorbus) v Národním parku Podyjí. Příroda, Praha, č.12, 1998: 99­108.
Hegi, G.: Ilustrierte Flora von Miteleuropa. Ed. 3, 1994.
Kremer, B. P.: Stromy. Ikar, Praha, 1995.
Krüsmann, G.: Evropské dřeviny. SZN, Praha, 1978.
Maděra, P.: Ojedinělá sbírka dřevin v ČR. Živa, č.3, 1998: 141­142.
Maděra, P., Buček, A., Štykar, J., Čermák, P., Hrubý, Z., Klečka, J., Král, K., Vojtek, M.: Databank of important tree species in the Odra
river watershed riparian zone of streams. Čas. Slez. Muz. Opava (A), č.3, 2000: 239­246.
Maděra P., Úradníček L.: Kde rostou největší jedle v ČR, Veronica, č.1, 1998: 28­29.
Maděra P., Úradníček L.: Utajený prales na soutoku Moravy a Dyje aneb ,,Hledáme největší stromy", Veronica, č. 5, 1999: 23­24.
Maděra, P., Úradníček, L.: Pomozte nám hledat největší stromy. Lesnická práce, č.1, 2000: 23­25.
Meusel, H., Jäger, E., Weinert, E.: Vergleichende Chorologie der Zentraleuropäischen Flora I-III. Fischer Verlag, Jena, 1965.
Míchal I.: Největší známé stromy Evropy. Živa, č. 3, 1993: 100­102.
Mikula, A.: Naše stromy a keře. MF, Praha, 1976.
Musil, I.: K původnosti borovice blatky na Rejvízu. Lesnictví, č.22, 1976: 1023­1024.
Požgaj, J.: Duby našich lesov. Živa, č.4, 1983: 126­128.
Reška, B.: Památné stromy. AOPaK ČR, Praha, 1998.
Slavík, B., Hejný, S. (eds.): Květena České republiky 1­6. Academia, Praha, 1988­2000.
Sokolov, S. J. (ed.): Derevja i kustarniky SSSR I-V. AV SSSR, Moskva, 1949­1956.
Trávníček, B., Havlíček, P., Krahulcová, A.: Ostružiníky ­ pozoruhodné rostliny naší přírody. Živa, č.4, 2000: 156­158.
Úradníček L., Chmelař J.: Dendrologie lesnická 1­3. část, Jehličnany, skripta MZLU v Brně, 1995, 1996.
Úradníček L.: Naučná stezka ,,domácí dřeviny" v arboretu Křtiny, Lesnická práce, č. 4, 1998: 154 ­155
Velička, M.: Ohrožené dřeviny severní Moravy a československého Slezska ­ jejich výzkum a současný stav pěstování v Arboretu Nový
Dvůr. Zpr. Čes. Bot. Společ., č.30, Praha, 1995: 73­79.
Velička, M.: Aktivní ochrana fytogenofondu kriticky ohrožených druhů na příkladu reintrodukce Myricaria germanica (L.) Desv. do
řečiště Morávky. Čas. Slez. Muz. Opava, ser. A, č.38, 1989: 49­55.
Větvička, V.: Evropské stromy. Aventinum, Praha, 1999.
Vicherek, J. a kol.: Flóra a vegetace na soutoku Moravy a Dyje, MU Brno, 2000.
Zatloukal, V.: Výskyt tisu červeného (Taxus baccata L.) na Šumavě z hlediska možností záchrany jeho genofondu. In. Podrázský, V.,
Vacek, S., Ulbrichová, I.: Monitoring, výzkum a management ekosystémů NP Šumava, Kostelec n/Č.Lesy, 1999: 70­73.
Zlatník, A.: Základy ekologie, SZN Praha , 1973.
Zlatník, A.: Speciální botanika lesnická, SZN Praha, 1970.
Zlatník, A.: Lesnická fytocenologie. SZN, Praha, 1978.
Velká tiráž