Subjektivita a diskurzivní analýza Fakulta sociálních studií, LS 2009 Obsah kurzu – 6 setkání ž 1. (23.2.): představení, formální požadavky, úvod: co je to diskurzivní analýza? Vztah k feministické, kritické, konstrukcionistické, postmoderní psychologii. ž 2. (9.3.): Diskurzivní psychologie (DP) a její zdroje: teorie mluvních aktů, sémiologie, etnometodologie a konverzační analýza. Konverzační analýza (CA) a její využití v psychologii. ž 3. (23.3.): Foucaultovská diskurzivní analýza (FDA) a její teoretické zdroje: poststrukturalismus, dekonstrukce, psychoanalýza, kritika mainstreamové psychologie. Aplikace. Kritická diskurzivní analýza (CDA). Obsah kurzu ž 4. (6.4.): Diskurzivní analýza a nové pojetí jáství. Koncepty „subjekt“, „subjektivita“, „diskurzivní pozice“, „diskurz“. Aplikace. Hosté. Psaní/kolektivní biografie? ž 5. (20.4.): Postupy diskurzivní analýzy a jejich praktický nácvik. Typy studovaného materiálu a jejich volba. Vedení rozhovoru, nahrávání, přepis, kódování, interpretace. ž 6. (4.5.): Prezentace studentských prací a společná diskuse. ž Hosté: Mgr. Kateřina Machovcová, Mgr. Lukáš Sedláček, Mgr. Mojmír Snopek (FSS MU) Formální požadavky ž Aktivní účast v hodinách 30%, pravidelná příprava na semináře 30% (primárně četba doporučené literatury), v závěru kurzu odevzdání a prezentace skupinové analýzy 40% (vybrané téma, rozsah 10-20 stran). ž CÍLE: ¡ Poskytnutí alternativy k dominantnímu pozitivistickému paradigmatu v psychologii. ¡ Osvojení jedné ze základních metod kvalitativního výzkumu. ¡ Získání teoretických i praktických zkušeností s interpretací textů, skupinovou spoluprácí a prezentací výsledků. ¡ Rozvíjení schopnosti kriticky reflektovat a analyzovat sociálně konstruované vědění a jeho důsledky. Literatura žChanging the subject: psychology, social regulation, and subjectivity. Edited by Julian Henriques. New York : Routledge, 1998. žDiscourse and social psychology: beyond attitudes and behaviour. Edited by Jonathan Potter - Margaret Wetherell. London : Sage Publications, 1987. žSúčasné smery v psychológii: hľadanie alternatív pozitivizmu. Edited by Viera Bačová. Prešov: Prešovská univerzita, 2000. žConversation analysis and discourse analysis :a comparative and critical introduction. Edited by Robin Wooffitt. Thousand Oaks, Calif.: SAGE, 2005. žSocial constructionism. Edited by Vivien Burr. 2nd ed. London : Routledge, 2003. žDiscourse as data :a guide for analysis. Edited by Simeon Yates - Stephanie Taylor - Margaret Wetherell. London : SAGE, 2001. žDiscourse theory and practice: a reader. Edited by Margaret Wetherell - Simeon Yates - Stephanie Taylor. London: SAGE, 2001. žQualitative psychology:a practical guide to research methods. Edited by Jonathan A. Smith. Thousand Oaks, Calif.: SAGE Publications, 2003. žVariace na gender. Poststrukturalismus, diskurzivní analýza a genderová identita. Edited by Kateřina Zábrodská. Academia: Praha, 2009. Proč „Subjektivita a diskurzivní analýza“? ž Subjektivita: 80. léta 20.století (obrat k diskurzu) přinášejí novou koncepci jáství: subjekt, subjektivita. ž Strukturalismus (Louis Althusser, Jacques Lacan) - poststrukturalismus (Michel Foucault, Judith Butler, Jacques Derrida, Gilles Deleuze, Rossi Braidotti). ¡ Subjektivita jako vytvářená v sociálních procesech x mentalismus, esencialismus, psychologismus ¡ Zakotvení subjektu v jazyce a jiných sémiotických systémech (písmo, gesta, vizualita,…) ¡ Proměnlivost, pluralita, kulturní a historická specifičnost jáství ¡ Skepse vůči možnosti objektivního a trvalého poznání jáství. Užitečnost takového poznání? ¡ Důraz na lokálnost, historicitu, provázanost moci a vědění. ¡ Důraz na kritickou reflexi a analýzu vědění x „objektivní“ věda Proč „Subjektivita a diskurzivní analýza“? ž Diskurzivní analýza: ¡ označuje relativně novou (od 80. let 20. století) skupinu metod (ale i teorií) zejména kvalitativní analýzy textu. Obory: sociální psychologie, literární věda, lingvistika, sociologie, politologie, pedagogika, a další. ¡ Umožňuje zkoumat, jak je psychická/sociální realita utvářena, sjednávána, reprodukována nebo transformována v jazyce a jiných znakových systémech. Realismus versus konstrukcionismus (odlišné ontologické a epistemologické předpoklady: odlišný přístup k datům). Klíčové: jazyk není pouze neutrálním prostředkem popisu reality, ale má konstruktivní povahu. Z konstrukcionistické perspektivy používáme jazyk k tomu, abychom něco dělali, abychom vytvářeli „vztahy“, „problémy“ a jejich „řešení“ (McLeod, 2001), abychom v naší interakci evokovaly emoce, realizovaly plány, měnili sebe a druhé. Specifika diskurzivního zkoumání ž Předmětem zájmu není, co se skrývá za textem (vnitřní konflikt, autoritářská osobnost, předsudky,…), ale co text dělá – viz koncept performativity. Řeč jako forma jednání. ž DA nesměřuje k poznání „objektivní reality“, ale k porozumění a výkladu lidského, tedy bytostně významového, světa. Diskurzivní analýza je především studiem významů, interpretací, pravidel, norem, kulturních praktik. ž 3 úrovně obecnosti: ¡ Interakční řád: jak je řeč koordinována? Jak je dosahováno porozumění? Jaká sociální aktivita se odehrává? ¡ Diskurzivní řád: jaké kategorie vytvářejí studovaný text? Jaké jsou mezi nimi vztahy? Jaká realita je produkována dominantními diskurzy? Jak „umísťuje“ sociální aktérky? ¡ Historická a institucionální organizace diskurzu: jak se diskurzivní formace proměňují? Jak jsou institucionalizovány? Spojení s mocí (Foucault, Rose). Co je to Diskurzivní analýza? ž Diskurzivní analýza studuje procesy konstruování reality a produkty této konstrukce, od každodenních interakcí až po zkoumání institucí, praktik a „materiálního světa“ (Wetherell, 2001). ž Využití: ¡ analýza diskurzu (psané a mluvené texty všeho druhu) za účelem porozumění a řešení aktuálních sociálních problémů: etnicita, gender a sexualita, věk, tělesnost, instituce typu školství, poradenství, soudnictví, organizace, …). ž Typické otázky diskurzivní analýzy: ¡ Jaká realita je v textu konstruována? ¢ aktéři/aktérky, objekty, akce, … ¡ Jakými jazykovými, diskurzivními, rétorickými, narativními prostředky je této konstrukce dosahováno? ¡ Jak tato konstrukce funguje: jaké jsou její funkce a její důsledky? Co je „postmoderní“? ž Je třeba rozlišit: ¡ Postmodernitu (historická epocha) ¡ Postmodernismus (kulturní projevy epochy) ¡ Postmoderní filozofii (téma kurzu) ž Postmodernita: historická epocha ¡ Odklon od osvícenské víry v pokrok a neomezenou moc rozumu ¡ Společnost nepředstavuje konzistentní celek, ale množství nesourodých a proměnlivých jednotek ¡ Přechod od industriální společnosti k postindustriální (informace a služby) a od výroby ke spotřebě ¡ Multimedia rozpouštějí jasnou hranici mezi realitou a fikcí ¡ Welsch (1994): „stav radikální plurality“; období, kdy pluralita přestává být potlačována a stává se obecně přijatelnou, legitimní, žádoucí. Postmoderní filozofie/teorie: reflexe postmoderní doby a jejích kulturních projevů ž Thomas Kuhn: nesouměřitelnost paradigmat, struktura vědeckých revolucí ž Lyotard: status vědění v postmoderním světě a problém legitimizace vědění (ztráta víry ve „velké příběhy“) ž Michel Foucault: diskurz, subjekt-moc-vědění ž Jean Baudrillard: simulakra a hyperrealita ž Jacques Derrida: dekonstrukce, différance ž Jacques Lacan: nevědomí a rozštěpený subjekt ž Frederic Jameson: postmodernismus jako logika pozdního kapitalismu ž Feministická teorie (Susan Bordo, Judith Butler, Jane Flax, Linda Nicholson,…) Pluralita a psychologie ž Postmodernita jako přitakání pluralitě: mnohost žitých světů se projevuje i „uvnitř“ jedince. ž Rozchod s předpoklady „tradiční psychologie“: ¡ Existuje celistvé Já (paradox konzistence, problém „selfing“) ¡ Konzistentní, stabilní, silné Já či pevně ustanovená identita jsou podmínkou psychického zdraví (např. ego-psychoanalýza). ¡ „Slabé“ a „silné“ teorie identity (viz Bačová, 2008). ž Pluralita okolního světa vyžaduje flexibilitu, rychlost, schopnost proměn a umění pohybovat se v mnoha odlišných světech. V diferencované společnosti je vznik plurality takřka samozřejmý a stabilní identita je spíše přítěží (??). Př. Kenneth Gergen: saturované Já. Literatura ž Appignanesi, R., Garrat, Ch. (1996). Postmodernismus pro začátečníky. Brno: Ando Publishing. ž Welsch, W. (1994). Naše postmoderní moderna. Praha: Zvon. ž Hauer, T. (2002). S/krze postmoderní teorie. Praha: Karolinum. ž Gál, E., Marcelli, M. (Eds.). Za zrkadlom moderny. Bratislava: Archa. ž Lyotard, J-F. (1993). O postmodernismu. Praha: Filozofický ústav AV ČR. Neutralita, objektivita, univerzalita v psychologii ž Objektivita vědění: existuje možnost objektivního poznání? ¡ Vědění je vždy závislé na pozici, z níž k objektu vědění přistupujeme. Tu určuje například historický kontext (proměny koncepce nadání a homosexuality) či zařazení osoby v sociální struktuře. ¡ Kdo určuje ideál vědy, kritéria pravdivosti, správné způsoby validizace, apod.? ž Neutralita vědění: existuje „čisté vědění“? ¡ Vědění má vždy specifické důsledky (např. vrozenost vs. výchova). ¡ Vědění vytváří „pravdu“ o jedinci či skupině, je spojeno s mocí. ¡ Vědění je závislé na relativních hodnotách (nezávislost na poli, morální vývoj). ž Univerzalita vědění: existuje možnost obecně platného vědění o psychických procesech? ¡ Vědění je vždy historicky a kulturně limitované (vznik Já (a jeho konec?)). Moderní a postmoderní psychologie I ž Self jako autonomní a intencionální činitel (problém stigmatizace) ž Psychické procesy jsou lokalizovány uvnitř individua (problém sociálních změn vs. osobnosti) ž Studium psychických jevů ž Důraz na objektivitu vědění: kritérium pravdivosti ž Decentrace self: subjektivita jako znaková struktura ž „Psychické procesy“ nejsou oddělitelné od „procesů sociálních“ ž Studium „textů světa“ ž Důraz na praktické vědění: kritérium užitečnosti Moderní a postmoderní psychologie II ž Cílem je kontrola a predikce. . ž Cílem je zmnožení perspektiv, vyzdvihnutí potlačeného ž Praktická psychologie jako prototyp postmoderní psychologie? Vědění je fragmentární a konstruované pro konkrétní účely. Problémy současné psychologie (Diskuse) ž Relevance psychologického vědění (??): ¡ Relevance historických východisek psychologie (socio-kulturní proměny) ¡ Relevance psychologického výzkumu pro každodenní život ¡ Relevance psychologického vědění pro jiné sociální vědy (výjimkou je psychoanalýza) ž Nedostatečná reflexe vlastních předpokladů, role „common sense“ (??) a jejich důsledků (např. androcentrismus). Psychologické vědění jako podpora dominantních, normativních praktik (?) ž Propast mezi akademickou a praktickou psychologií (??) ž Pozice diskurzivní analýzy? Obrat k jazyku ž „Staré paradigma“: zdrojem jednání je vnitřní mentální substance (mentalismus). Mentální struktury jsou univerzální a historicky neměnné. ž „Nové paradigma“: psychické je sociální aktivitou založenou na participaci v sociálně konstituovaných významech a praktikách. ž Klíčové po porozumění lidskému jednání jsou významy / interpretace. Psychologie je interpretací již interpretovaného (Zajonc, Milgram). ž Výklad namísto predikce. Sémantické vztahy mezi významy nejsou totožné s kauzálními vztahy podnětu a reakce. ž Odklon od modelu přírodních věd. Diskuse: K. Gergen: Social Psychology as a History. Další Sociálně konstrukcionistické směry ž Sociální konstrukcionismus (Burr, 1995): ¡ Anti-esencialismus (performativita) ¡ Anti-realismus (interpretacionalismus) ¡ Historická a kulturní specifičnost vědění ¡ Jazyk jako podmínka myšlení (subjektivity, jednání, emocí,…) ¡ Jazyk jako sociální jednání (nikoliv prostředek reprezentace) ¡ Orientace na mezilidskou interakci a sociální procesy (prostředek utváření psychické reality) ¡ Orientace na procesy (oproti statickým entitám-typy, rysy,…) ž Kritická psychologie ž Feministická psychologie ž Narativní psychologie (na pomezí) Příští setkání ž Pracovní skupiny_přihlásit se v Isu. ž Četba na příští hodinu: ž Povinná: ¡ Bačová, V. (2004): Analýza pôsobenia moci v interakcii novinárky a policajta. Československá psychologie, 48, 523-538. ž Gill, R. (1993): Justifying Injustice: Broadcasters´ Accounts of Inequality in Radio. In: Burman, E., Parker, I. (Eds.): Discourse Analytic Research. Repertoires and Readings of Texts in Action. New York, Routledge, 75-93. ž Doporučená: ¡ Potter, J., Wetherell, M. (1987): Discourse and Social Psychology: Beyond Attitudes and Behaviour. London, Sage, str. 9-55 (kap. 1. a 2.) ¡ Potter, J. (2003a): Discourse Analysis and Discursive Psychology. In: Camic, P. M., Rhodes, J. E., Yardley, L. (Eds.): Qualitative Research in Psychology. Expanding Perspectives in Methodology and Design. Washington DC, APA, 73-95.