ž2. (9.3.): Diskurzivní psychologie (DP) a její zdroje: teorie mluvních aktů, sémiologie,
etnometodologie a konverzační analýza. Konverzační analýza (CA) a její využití v psychologii.
ž
žSeminární práce: plán
¡Témata: Menšiny, Poradenství a psychoterapie, Zdraví
¡Přístupy: diskurzivní psychologie, poststrukturální DA
¡Data: média (chat, noviny), rozhovor, odborný text
1

2
žDiskurzivní analýza umožňuje zkoumat, jak je psychická a sociální realita utvářena, sjednávána,
reprodukována nebo transformována v jazyce a jiných znakových systémech (legitimizace, humor,
popisnost,…).
ž
žDiskurzivně analytická tradice zahrnuje:
¡Konverzační analýza a etnometodologie
¡Sociolingvistika a etnografie komunikace
¡Sociálně-psychologická DA (diskurzivní psychologie, rétorická psychologie, analýza interpretačních
repertoárů)
¡Kritická diskurzivní analýza
¡Foucaultovská analýza diskurzů / poststrukturalistická diskurzivní analýza
¡
žDva hlavní „proudy“:
¡Konverzačně-analytické  / interakcionistické (etnometodologie, analytická filozofie)
¡Kritické / socio-politické (mocenská a institucionální organizace diskurzu)
¡

žDiskurzivní psychologie:
¡Edwards, Middleton: výzkumy paměti (vybavování jako kontextově zakotvené sociální praktiky). Hl.
Představitelé: Edwards, Potter. Zkoumá, jak je o psychických jevech hovořeno v sociální interakci a
jak řeč jako organizovaná sociální aktivita konstituuje lidskou realitu.
žRétorická psychologie: Billig.
¡Dialogická a dilematická povaha jazyka/diskurzu, koncept „praktické ideologie“. Ideologická a
rétorická organizace diskurzu. Viz četba (R. Gill)
žAnalýza interpretačních repertoárů
¡Hl. postavy: Potter, Wetherell. Zkoumá psychologické koncepty jáství, poznávání nebo emocí jako
kulturně sdílené diskurzivní kategorie, které lidem umožňují vykonávat různorodé sociální aktivity
(vyjednávat, žádat, přesvědčovat, obviňovat, docházet ke konsensu, skládat komplimenty,…)
3

4
¡
ž
ž
ž
ž
žStudium aktuálních použití diskurzu, resp. interpretačních repertoárů, chápaných jako zdroje
významů, z nichž může být v aktuální řečové aktivitě různým způsobem a s různými důsledky čerpáno.
ž
žPsaný a mluvený jazyk (diskurz) je studován z hlediska performativní síly: diskurz jako jednání
(obhajoba, přesvědčování, žádost, obvinění, …). Argumentační kontext (Billig).
Potter, J., Wetherell, M. (1987). Discourse and Social Psychology.
      Beyond Attitudes and Behavior. London: Sage.

5
žPříklady:
¡výstavba příběhu (úvod v učebnici jako detektivka)
¡rétorické strategie, např. tzv. desclaimers, odvolání se na autoritu (výzkum), metafory
(interakce=bitva) a analogie (vztah jako plavba na moři), přímá řeč, „extreme case formulations“.
¡Cílem specifické výstavby je akt, ne popis faktů. Popis je jen jedním z možných aktů.
¡Klíčové pro analýzu: sledování variací v konstrukci specifického objektu/pozic subjektu
ž
ž
Tato forma diskurzivní analýzy ukazuje, jak sociální texty pouze
nereflektují, nezrcadlí objekty, události a kategorie, které by
nezávisle existovaly v sociálním a přírodním světě, ale jak samy aktivně
vytvářejí specifickou verzi těchto objektů, událostí a kategorií.
                     (Potter, Wetherell, 1987)

žZákladním poznatkem DP je, že stejní mluvčí popisují stejné jevy v různých sociálních kontextech
různě a že rozdíly mezi odlišnými konstrukcemi určitého jevu odrážejí odlišné cíle, kterých mluvčí
chtějí v dané situaci dosáhnout (např. znevážení požadavků minority). Potter, Wetherell (1995).
ž
žOrientace: analýza funkcí použití jazyka a jazykové, rétorické a argumentační prostředky, kterými
je těchto funkcí dosahováno.
ž
žZákladní komponenty přístupu:
¡1. analýza funkcí použitého jazyka: co je výrokem dosahováno a jakým způsobem,
¡2. variace použitého jazyka: zaměření se na změny, jež jsou závislé na funkcích promluvy,
¡3. konstruktivní povaha jazyka: jaké verze světa lidé konstruují a za jakým účelem (ať už je tento
účel uvědomovaný či nikoliv).
ž
6

7
žGill, R. (1993). Justifying injustice: Broadcasters´account of inequality in radio. In: Burman,
E., Parker, I.  (Eds.). Discourse analytic research. New York: Routledge.
ž
žOtázka: Jak je uchovávána nerovnost? Koncept „praktické ideologie“. „Nový sexismus“.
¡”Women just don’t apply”
¢”warants” typu příběhy značí orientaci na potencionalní problematičnost tvrzení):
¢4 vysvětlení: chybí „opravdový zájem“, volba lepšího zaměstnání, „mužský svět“ - odpovědnost nesou
ženy
¡
¡”It’s a bit strange to have a woman talking to you” (efekt popisu, autorita vědy) - odpovědnost
nese publikum a „realita“

8
¡”Those things are not advance … as far as woman are concerned as with men”
¢Strategie: uplatnění ”objektivních” kritérií, pasivní forma výroku (chybí aktér), závěr explicitně
lokalizující odpovědnost mimo ženy           odpovědnost je lokalizována v sociálních procesech
(socializace)
¢
¡Women’ s voices: ”schrill, dusky: wrong”
¢„Šovinismus“ a „zvyk“ jsou změněny na „senzitivitu“ ”high” vs. ”schrill”, ženské hlasy jsou
zařazeny do dichotomie ”schrill” – ”dusky” - odpovědnost: přirozenost, danost
ž
žKombinace uvedených strategií zbavuje zaměstnance rádií odpovědnosti a legitimizuje / dále
reprodukci nerovné zastoupení žen. Spolu s umísťuje dotazované muže do pozic „genderově
senzitivních“, sociální změně nakloněných osob.

žCo se v textu odehrává? O jakých sociální aktérech text vypovídá a jakými různými způsoby je
konstruuje?
žJakými způsoby je reprezentované/konstruované Romské etnikum? Jaké jsou variace v reprezentaci
etnika a jakým funkcím slouží?
žJaké aktivity jsou v textu ve vztahu k Romskému etniku realizovány? Jinak řečeno: co text „dělá“ a
jak? Jakými diskurzivními prostředky (rétorika, argumentace, narace, extrémní formulace,…) je
těchto aktivit dosahováno?
ž
9

10
ž
žBillig, M. et al. (1988). Ideological Dilemmas: a Social Psychology of Everyday Thinking. London:
Sage.
žEdwards, D., Potter, J. (1992). Discursive Psychology. London: Sage. Wetherell, M., Potter, J.
(1992). Mapping the Language of Racism. Hemel Hempstead, Harvester / Wheatsheaf.
žWetherell, M. (1998). Positioning and interpretative repertoires: conversation analysis and
post-structuralism in dialogue. Discourse & Society 9 (3), 387-412.
žWetherell, M., Taylor, S., Yates, S.J. (2001). Discourse Theory and Practice. A reader. London:
Sage.
žWilkinson, S., Kitzinger, C. (1995). London: Sage. Feminism and Discourse. Psychological
Perspectives.
ž
j0410093

11
žDiskurz: zde jako úsek mluvené či psané řeči
¡Teorie mluvních aktů: vymezování mluvních aktů a funkcí.
¡
¡Konverzační analýza: sledování architektury konverzace, interakce jako samostatná instituce
vykazující na detailní úrovni uspořádanost: institucionalizované praktiky jejího průběhu. Sledování
voleb v základní syntax.
¡
¡Etnografie komunikace: sledování odlišných způsobů interpretace světa a projevů těchto odlišností
v mluvené interakci (co lze za považovat za komunikaci?).
¡
¡Sociolingvistika: sledování odlišností v používání jazyka vázaných na specifickou sociální skupinu
či funkce jazyka ve vytváření osobních, sociálních a kulturních významů a identit. Např. frekvence
použití dialektu ve vztahu k genderu a statusu.

12
žOdlišnosti v užití jazyka jako evidence/reprodukce genderové nerovnosti
¢Nepřímá vyjádření, tázací dovětek, přijímání tématu, nepřerušování, zamlklost, vyhýbání se
konfliktu.
¡
¡”deficit theory” (Lakoff): „ženský jazyk“ vyjadřuje nejistotu a reprodukuje podřízené postavení
žen
¡
¡”dominance theory” (Fishman, West & Zimmerman): patriarchát je realizován na mikro-úrovni
interakce
¡
¡”difference theory” (Tannen): ženy a muži jako účastnice/ci odlišných subkultur
¢kulturní odlišnosti znamenají jiné komunikační zvyklosti a jiné způsoby interpretace, proto z
genderově odlišných lingvistických strategií nelze vysuzovat nerovnost (?). Polysémie: je
přerušování výrazem dominance či zaujetí pro téma? Efekt strategie je výsledkem společného jednání.

13
žVětšina našich aktivit (nákup, setkání, studium, vyjednávání, zábava) se odehrává pomocí jazyka.
Řeč a psaní neexistují v nějakém čistě konceptuálním světě, ale jsou prostředkem jednání (Potter,
Wetherell, 1987).
ž
žAustin. J. L. (2000). Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia. Teorie mluvních aktů (Speech act
theory).
ž
¡Proti pojetí jazyka jako abstraktního systému popisujícího stav věcí
¡Rozlišení vět performativních a konstativních a jeho následné zpochybnění
ž
žPerformativní: věta je důležitá proto, co činí:
¡Vyhlašuji válku Filipínám.
¡Jmenuji tuto loď Lady Penelopa.
¡Pozor na psa!

14
žKonstativní: věta především něco popisuje, lze u ní tedy určit, zda je pravdivá či ne.
¡Londýn je hlavní město Anglie.
¡Ta hra se mi líbí.
¡
ž„Jak udělat něco slovy“: všechny výroky mají jak performativní, tak konstativní rysy.
¡„Vsázím se, že Sparta v sobotu vyhraje“. Věta vykonává akt sázky, ale zároveň je závislá na tom,
zda je pravdivá: není-li v sobotu žádný zápas, akt sázky je neplatný.
¡
¡„Ten pes se jmenuje Lassie, ale já tomu nevěřím“. U věty lze ověřit pravdivost, ale zároveň je
závislá na podmínkách vhodnosti: nesplňuje podmínku, která tvrdí, že osoby musí mít adekvátní
názory či záměry k tomu, aby vykonaly určitý akt.

15
žRozlišení přesto ukázalo, že:
¡věty nejen popisují, ale také dělají.
¡existují konvence či podmínky vhodnosti, které spojují výroky (tedy jazyk) se sociálními
aktivitami.
¡
žObecná teorie mluvních aktů: všechny výroky něco tvrdí i něco dělají, tj. všechny mají jak význam,
tak i určitou sílu. Každý výrok činí 3 věci:
¡Mluvčí pronese výrok, který na něco odkazuje („Zavři dveře““). Lokuční akt.
¡Věta má určitou sílu, působnost (například rozdíl mezi povelem, žádostí a otázkou). Ilokuční akt:
mluvčí vyjadřuje svůj vztah ke sdělovanému nebo záměr.
¡Vyslovení věty má důsledky. Perlokuční akt: mluvní akt, v němž mluvčí úspěšně dokončil/a to, co
bylo aktem zamýšleno.
¡
ž

16
žHarvey Sacks, Emanuel Schegloff, Gail Jefferson, Paul Drew, John Heritage
ž
žKaždodenní konverzace probíhající v přirozeném prostředí.
ž
žVymezování sdílených a systematicky se objevujících organizačních struktur (implicitních
pravidel), jimiž se konverzace řídí. Tyto obecné a stabilní vzorce umožňují vzájemné porozumění
mezi mluvčími a realizaci různorodých sociálních aktivit.
ž
žZákladní organizační principy konverzace:
¡přilehlé páry (adjacency pairs). Objeví-li se první část páru, stává se druhá část relevantní a
očekávanou, i když její realizace může být odložena nebo k ní nemusí dojít.
¡
¡preferenční struktura: druhé části přilehlých párů se dělí na preferované a nepreferované odpovědi
(souhlas – nesouhlas, přijetí – odmítnutí). Jedná se o deskriptivní kategorie, nepreferovaná
odpověď zahrnuje více „interakční práce“.

17
žKritéria preference: příklad nepreferované odpovědi na otázku: „Půjdeme nakupovat“?
¡Odpověď předchází pauza.
¡Odpověď není přímá („No, myslím, že…).
¡Odpověď zahrnuje vysvětlení („…v tuhle dobu už bude zavřeno“).
¡
žNávrh postupu:
¡1. O jakou sociální aktivitu se jedná?
¡2. Jaká sekvence aktivitě předcházela? Byla jí aktivita předpřipravena a jak?
¡3. Jaký je design výměny, jíž je aktivita zrealizována (použitá slova a fráze, prozodické a
intonační rysy, apod.)
¡4. Jaké rysy má odpověď (zpoždění, ocenění návrhu, aj.)?
¡
žVyužití?

18
žSledování výstavby mocenské nerovnováhy v každodenní interakci
¡Detailní analýza přirozené interakce ukazuje, že dívky v některých kontextech usilují o dominanci
spíše než o kooperaci, tj. uplatňují praktiky exkluze, vytváření mocenské nerovnováhy a vykazují
preferenci nesouhlasu a udržování rozporů.
¡
¡Poznatky CA o architektuře konverzace umožňují sledovat dynamiku mocenských vztahů na mikro-úrovni
interakce (sledování voleb):
¢Zahájení konverzace bez úvodu
¢Přímé odmítnutí
¢Používání direktiv
¢Odmítnutí není vysvětleno ani zmírněno
¢Neposkytnutí odpovědi (viz přilehlé páry)
¢Změna tématu před doplněním páru

19
žProblém „znásilnění na schůzce“
ž
žVýchozí problém:
¡Edukační programy, rozšíření modelu dvou kultur (Tannen), ke znásilnění přispívá neschopnost žen
říci jednoznačné „NE!“.
¡Uváděné důvody: osobnostní rysy (nedostatečná sebedůvěra, nedostatek asertivity), výchova
(empatie, péče o druhé)
¡
žCA studie:
¡„Ne“ je v rozporu s normativním průběhem běžné konverzace v jakémkoliv kontextu, tj. obtíže nejsou
důsledkem nedostatečné schopnosti žen komunikovat, viz typické charakteristiky odmítnutí, které se
uplatňují i při sexuálním odmítnutí:
¢pauza, zaváhání (hhh.)
¢úvod (vlastně)
¢zmírnění:  ocenění, omluva, kompliment, oddálené přijetí, návrh alternativy
¢vysvětlení: rutinně založeno na nemožnosti, ne na nechuti, nezájmu, apod.

20
¡Návrhy edukačních programů (říci „ne“ bez váhání, vysvětlování, omluv, stačí říci „prostě nechci“)
narušují implicitní pravidla konverzace: pozice nekompetentní mluvčí (výzkum na téma asertivity)
¡
¡CA studie ukazují, že odmítnutí je jako takové pochopeno jen na základě některého z uvedených
rysů, a to jak ženami, tak muži (ukázka: orientace na odmítnutí, srov. s charakteristikami
souhlasu), tj. muži jsou schopni je rozeznat.
¡
¡„Ne“ není k vyjádření a pochopení odmítnutí nutné a ve většině případů jej ani nezahrnuje.
Dostačující k rozpoznání odmítnutí je dostačující dokonce pomalu vyslovený souhlas či kompliment.
¡
¡Závěr: ženy v případě sexuálního odmítnutí používají srozumitelné a efektivní způsoby vyjádření
odmítnutí. Odmítnutí však není přijato. Problémem je toto nepřijetí a skutečnost, že vzhledem na
rozšíření „komunikačního modelu“ může být i případné zřetelné „ne“ označeno za nedostatečné.

21
žA: If you wanted to: ‘hhh you could meet me at UCB an’ I could show you some a’ other things on
the computer
ž(.)
žMaybe even teach you how to programme Basic of something
ž
žB: (0.6) Well, I don’t know if I’d wanna get all that invo:lved, hh’hhh”
ž
žA: It’s really interesti:ng.
ž
ž
ž
ž
žDodatečný argument následující po pauze ukazuje orientaci A na odmítnutí a snahu mu předejít.
žOdpověď B vykazuje typické rysy odmítnutí, mimo jiné je nepřímé.
ž
ž
žDalší přesvědčující argument ukazuje, že předchozí věta je A jako odmítnutí pochopena, tj. B
odmítnutí komunikuje úspěšně, ale zatím nebylo A přijato.

22
žAustin. J. L. (2000). Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia.
žHeritage, J. (1984). Garfinkel and Ethnomethodology. Cambridge: Polity Press.
žHolmes, J. (1992). An Introduction to Sociolinguistics. Longman: London and New York.
žSacks, H. (1992). Lectures on Conversation. Volume 1, 2. Oxford: Blackwell.
žSchiffrin, D. (1994). Approaches to discourse. Oxford: Blackwell.
žSchiffrin, D., Tannen, D., Hamilton, H.E. (2001). Handbook of discourse analysis. Oxford:
Blackwell.
žStokoe, E.H., Smithson, J. (2001). Making gender relevant: conversation analysis and gender
categories in interaction. D&S, 12, 2, 217-244.
žTen Have, P. (1999). Doing Conversation Analysis: A Practical Guide. London: Sage.
ž
j0410093