SOC423 Náboženství v soudobém světě: problémy a koncepty Lekce 3: Privatizace náboženství (T. Luckmann) 4. 3. 2009 Luckmann a kritika soudobé sociologie náboženství Ø Poválečné sociologické studium náboženství je příliš vázáno na institucionální zájmy náboženských organizací → negativní vliv na teoretické i metodologické rovině. Ø Soudobá sociologie náboženství je teoreticky neadekvátní, přičemž základní problém tvoří tendence ztotožňovat náboženství s institucionalizovanou, církevní religiozitou. Ø Je opomíjena ústřední otázka sociologie náboženství: Za jakých podmínek dochází k sociální objektivizaci „transcendentních“, nadřazených a „integrujících“ struktur významu? Sekularizační teze Ø Identifikace náboženství s jeho institucionalizovanými (církevními) podobami stojí v základu sekularizačního pohledu → sekularizace jako pokles vlivu a významu církví ve společnosti Ø Takto chápaná sekularizace je důsledkem širší transformace moderních společností, jejímž jádrem je institucionální specializace. Ø Klíčovou úlohu v této transformaci hrají procesy urbanizace a industrializace. Moderní společnost a církevní religiozita Ø Církevně orientované náboženství jako pouze jeden element moderní náboženské situace. Ø Nejednoznačná pozice církevního náboženství v moderní společnosti → proces sekularizace mění významně buď sociální lokaci církevního náboženství (Evropa) nebo jeho vnitřní významové univerzum (USA). Ø Marginální postavení tradičního církevního náboženství klade před sociologii 2 důležité otázky: 1. jaké jsou příčiny této marginalizace? 2. došlo k nahrazení této formy náboženství formou jinou? Základní úkol moderní sociologie náboženství Ø Při identifikaci příčin sekularizace nestačí odkazovat na procesy spjaté s modernizací (urbanizace, industrializace); tato vazba je pouze nepřímá. Ø Pokles tradičního církevního náboženství lze nahlížet jako důsledek snižující se relevance hodnot institucionalizovaných v církevním náboženství pro integraci a legitimizaci každodenního života v podmínkách moderní společnosti. Ø Důležitější dimenzí dané problematiky než ústup církevní religiozity je ta, již lze vyjádřit otázkami: Jaké jsou dominantní hodnoty zastřešující současnou kulturu? Jaká je sociálně-strukturní základna těchto hodnot a jaká je jejich funkce v životě současného člověka? Antropologický základ náboženství Ø Funkcionální definice náboženství – všude tam, kde lidský organismus transcenduje svou biologickou přirozenost, lze hovořit o náboženském fenoménu → socializace jako náboženský proces Ø Symbolické univerzum = sociálně objektivovaný systém významů, které odkazují ke světu každodenního života a současně i ke světu, který je zakoušen jako každodenní svět přesahující Ø Světový názor (world view) = konkrétní historická konfigurace významů (symbolické univerzum), kterou si jedinec v procesu sebe-transcendence vytváří a současně osvojuje a která leží v základu sociálního řádu → elementární, nespecifická sociální forma náboženství. Ø Světový názor plní náboženskou funkci jako celek; přesto v něm lze nalézt sféru, kterou lze pokládat za v plném slova smyslu za náboženskou → vnitřní hierarchie důležitosti (hierarchy of significance). Ø Vnitřní hierarchie důležitosti odkazuje skrze symbolické reprezentace k oblasti posvátného kosmu → náboženské reprezentace Světový názor Ø Lidské bytosti v principu transcendují svou biologickou podstatu konstrukcí významových univerz; ta si ovšem v realitě nekonstruují sami, nýbrž si je osvojují skrze internalizaci konkrétních, historicky daných významových univerz. Ø Světový názor = konkrétní historická konfigurace významového systému, spočívající v základu historického sociálního řádu. Ø Světový názor je pro jedince objektivní a historickou, stejně jako subjektivní realitou. Elementární sociální forma náboženství Ø Světový názor představuje všezahrnující významový systém, v němž jsou společensky relevantní kategorie času, prostoru, kauzality a účelu nadřazeny specifičtějším interpretativním schématům, v nichž je realita segmentována a dané segmenty vztaženy k sobě navzájem. Ø Světový názor coby objektivní a historická sociální realita vykonává v podstatě náboženskou funkci → elementární sociální forma náboženství Náboženská funkce světového názoru Ø Světový názor coby všezahrnující významový systém obsahuje interpretativní schémata různé míry obecnosti. Ø Žádné dílčí interpretativní schéma nevykonává náboženskou funkci. Ø Je to světový názor jako celek, co poskytuje historický kontext pro lidskou sebetranscendenci → světový názor jako nespecifická elementární sociální forma náboženství. Ø Přesto v rámci světového názoru existuje významová oblast, kterou lze označit za náboženskou. Ø Tato oblast sestává ze symbolů, které reprezentují základní „strukturální“ rys světového názoru jako celku – vnitřní hierarchie důležitosti (inner hierarchy of significance) → jádro náboženské funkce světového názoru Hierarchie důležitosti Ø Hierarchické uspořádání významů obecně (hierarchie důležitosti) je strukturálním rysem světového názoru; konkrétní uspořádání těchto elementů v historickém světovém názoru je pak charakteristikou, která umožňuje od sebe empiricky odlišovat dílčí historické světové názory. Ø Hierarchie důležitosti stojící v základu světového názoru jako celku nachází své vyjádření ve specifických reprezentacích, které odkazují k jiné úrovní reality. Ø V této úrovni reality je lokalizovaná nejvyšší důležitost (ultimate significance). Posvátný kosmos Ø Hierarchie důležitosti, která charakterizuje světový názor jako celek a která je základem pro náboženskou funkci světového názoru, je v rámci světového názoru artikulována ve specifické nadřazené vrstvě významů. Ø Prostřednictvím symbolických (náboženských) reprezentací tato vrstva explicitně odkazuje k oblasti reality, která je oddělena od světa každodenního života. Ø Tuto oblast lze označit jako posvátný kosmos (sacred cosmos). Specifická historická sociální forma náboženství Ø Pokud světový názor ve svém celku představuje univerzální a nespecifickou sociální formu náboženství, pak posvátný kosmos reprezentuje specifickou historickou sociální formu náboženství. Ø Posvátný kosmos je součástí světového názoru a je stejně jako on (včetně symbolických náboženských reprezentací) sociálně objektivován → posvátný kosmos tvoří část objektivní sociální reality, aniž by vyžadoval specifickou a specializovanou institucionální bázi. Sociální formy náboženství Ø Posvátný kosmos reprezentuje pouze jednu – a to tu nejjednodušší – sociální formu náboženství (archaické společnosti). Ø Další sociální formy se odvíjejí od míry institucionální diferenciace posvátného kosmu od dalších složek života ve společnosti. Ø Církevní religiozita jako třetí ze sociálních forem náboženství – standardizace posvátného kosmu (doktrína, náboženští profesionálové, církevní organizace). Sociální formy náboženství Ø Posvátný kosmos jakožto sociální forma náboženství převládá v relativně „jednoduchých“ společnostech (nízká míra institucionální diferenciace). Ø Posvátný kosmos je sociální formou náboženství, kterou charakterizuje segregace specificky náboženských reprezentací v rámci světového názoru bez existence specializace institucionální báze těchto reprezentací. Ø Komplexnější společnosti rozvíjejí specifické instituce na podporu objektivity a společenské validity posvátného kosmu. Ø Kompletní institucionální specializace a autonomie náboženství se objevuje pouze v západní, judeo-křesťanské tradici. Institucionalizace náboženství Ø Plně institucionalizované a „autonomní“ náboženství se může rozvinout pouze v rámci specifického vzorce strukturální a intelektuálních podmínek. Ø Nutnou (avšak ne dostačující) kulturní podmínkou je artikulace posvátného kosmu ve světovém názoru. Ø K důležitým strukturálním podmínkám patří komplexní a diferencovaná sociální struktura. Posvátný kosmos a integrace společnosti Ø Rostoucí komplexita a diferenciace společnosti vede k heterogenizaci sociální distribuce světového názoru → určitý typ vědění se stává dostupným jen sociálně uznávaným expertům → nerovnější distribuce náboženských reprezentací Ø Při určité míře komplexity sociální struktury vede sociální a profesní stratifikace k rozdílům při socializaci, což ovlivňuje osvojování si posvátného vědění. Ø Čím více nerovná je distribuce náboženských reprezentací, tím více je ohrožena integrační funkce posvátného kosmu pro společnost. Důsledky institucionální specializace náboženství Ø S rostoucí specializací náboženských rolí se míra participace laiků na posvátném kosmu snižuje. Ø Aplikace náboženského vědění je v kompetenci expertů a laikové stále více spoléhají na jeho zprostředkování právě skrze experty. Ø Institucionální specializace jakožto sociální forma náboženství se vyznačuje standardizací posvátného kosmu do podoby vypracované doktríny, diferenciací profesionálních náboženských rolí a převedením sankcí posilujících doktrinální a rituální konformitu na speciální organizaci (církev). Náboženství x společnost Ø Pouze je-li náboženství lokalizováno ve speciálních institucích, vzniká antiteze mezi „náboženstvím“ a „společností“. Ø Tato lokalizace je nutnou podmínkou pro rozvinutí náboženského dogmatu a církevní organizace jako oddělených od sekulární kultury, resp. „společnosti“. Ø Podoba vztahů mezi oběma sférami se může historicky lišit (od akomodace ke konfliktu). Ø Náboženství původně slouží integraci společnosti a legitimizaci statusu quo; v určitém stupni institucionalizace se však může stát dynamickou sociální silou. Světový názor a individuum Ø Individuum si osvojuje světový názor v průběhu socializace → objektivní významový systém je transformován do podoby subjektivní reality a stává se subjektivním systémem orientace ve světě. Ø V průběhu socializace se hierarchie důležitosti spočívající v základu světového názoru stává subjektivním systémem relevance (subjective system of relevance). Ø Subjektivní systém relevance uspořádává zkušenosti jedince podle důležitosti a vytváří tak systém priorit → jednání Ø Tak jako nemusí být explicitně artikulována hierarchie důležitosti v rámci světového názoru, nemusí být ani subjektivní systém relevance jedincem přijímán vědomě jakožto systém. Subjektivní systém relevance Ø Internalizované náboženské reprezentace (doména nejvyšší důležitosti) tvoří subjektivní systém „nejvyšší“ relevance („ultimate“ relevance). Ø „Náboženská“ vrstva individuálního vědomí stojí ve vztahu k osobní identitě analogicky ke vztahu posvátného kosmu ke světovému názoru jako celku. Ø Subjektivní systém „nejvyšší“ relevance (s odkazem na objektivní posvátný kosmos) slouží k legitimizaci subjektivního vzorce priorit, který je konstitutivním prvkem osobní identity. Individuální religiozita Ø V podmínkách institucionální specializace náboženství je individuální religiozita utvářena historickou církví coby specializovanou náboženskou institucí. Ø Jedinec je socializován do „oficiálního“ modelu náboženství s cílem, aby se tento model stal jedincovým systémem „nejvyšší“ důležitosti. Ø Předpokladem úspěšné socializace je koherence a subjektivní věrohodnost „oficiálního“ modelu. Ø V podmínkách institucionálně specializovaného náboženství jsou ovšem tyto předpoklady ohroženy. Náboženství v podmínkách moderní společnosti Ø Předpoklad: náboženství bude odrážet vliv moderní společnosti na jedince Ø Plně specializované náboženské instituce vyrůstají pouze z podmínek vysoké komplexity sociální struktury, včetně heterogenní distribuce světového názoru → tyto podmínky jsou v rozporu s možností úplného souladu mezi „oficiálním“ modelem náboženství a individuální religiozitou (resp. individuálními systémy „nejvyšší“ důležitosti) Ø Za podmínek institucionální specializace náboženství je zde riziko, že změny v „oficiálním“ modelu náboženství budou pomalejší než „objektivní“ společenské podmínky, které spoluurčují převládající individuální systémy „nejvyšší“ důležitosti. Privatizace náboženství Ø S postupujícím procesem institucionální specializace náboženství dochází k oslabování výsadního postavení (tj. pozice „nejvyšší“ důležitosti), které zaujímají specificky náboženské reprezentace v subjektivních systémech relevance jedinců. Ø Institucionální specializace náboženství vede ke zužování jurisdikce specificky náboženských reprezentací, což následně vede k oslabení či pozbytí účinnosti těchto reprezentací jakožto modelu pro integraci smyslu. Ø Náboženství se transformuje ve subjektivní a „privátní“ realitu, stává se „privátní záležitostí“ → privatizace. Nová sociální forma náboženství Ø Obvykle pociťování pokles tradičního křesťanství (de-christianizace) může reprezentovat symptom revolučnější změny: nahrazení institucionálně specializovaného náboženství novou sociální formou náboženství. Ø Normy tradičních náboženských institucí („oficiálního“ modelu náboženství) nelze brát za měřítko pro posuzování náboženství v současné společnosti. Nové otázky pro sociologii náboženství – strukturální rovina • Jaká je hierarchie důležitosti ve světových názorech současných industriálních společností? • Je (a pokud ano jak) tato hierarchie artikulována v posvátný kosmos? • Jaká je povaha a původ náboženských reprezentací, které tvoří posvátný kosmos? • Jaká je jejich základna v sociální struktuře? • Jsou lokalizovány v institucionální oblasti, která se „specializuje“ na náboženství nebo jsou náboženské reprezentace distribuovány ve vícero institucionálních sférách? • Jaká roli hrají v tomto kontextu tradiční náboženské instituce? Nové otázky pro sociologii náboženství – sociálně-psychologická rovina • Jaké jsou normy, které určují efektivní priority v každodenním životě typických členů moderní společnosti? • Jaké jsou systémy subjektivní relevance, které mají zastřešující, smysl-integrující funkci v současném životě? • Jak zřetelně jsou artikulovány v individuálních systémech „nejvyšší“ důležitosti? • Jakým způsobem jsou spojeny se sociálními rolemi a pozicemi? • Do jaké míry je nadále internalizován „oficiální“ model náboženství a jaký je jeho vztah k převládajícím systémům „nejvyšší“ důležitosti? Vztah současné a předešlé sociální formy náboženství Ø Původně platilo, že sférou působnosti, kterou si náboženství nárokovalo podle oficiálního modelu, byl lidský život jakožto celek. Ø Tento globální nárok náboženství v sobě obsahoval úsilí integrovat dílčí každodenní zkušenosti člověka ve smysluplnou a koherentní jednotu. Ø V nových podmínkách institucionální specializace se tento nárok mění v pouhou rétoriku a oficiální model náboženství se stává inkompatibilním s individuální religiozitou (subjektivním systémem „nejvyšší“ důležitosti). Ø Institucionální segmentace ponechává rozsáhlé oblasti lidského života nestrukturovány. Ø Z nich se vynořuje oblast, která není pokryta žádnou ze vzniknuvšího institucionálních sfér a kterou lze nazvat „soukromou sférou“. Individuum jako konzument Ø Soukromá sféra poskytuje modernímu člověku, „osvobozenému“ od sociální struktury, pocit autonomie, který je úzce svázán s konzumní orientací jedince. Ø Tato orientace se neomezuje pouze na ekonomické produkty, ale je znakem přístupu jedince ke kultuře jako celku a tedy i k posvátnému kosmu. Ø Od chvíle, kdy je náboženství definováno jakožto soukromá záležitost, je pouze na jedinci samotném, co si zvolí z nabídky významových systémů, které jsou mu k dispozici. Ø Jedincova volba je vedena osobními preferencemi danými jeho biografií. Ø Moderní jedinec si takto sám nevytváří pouze svou osobní identitu, ale i svůj individuální systém „nejvyšší“ důležitosti. Nové místo tradičních náboženských reprezentací Ø Tradiční, specificky náboženské reprezentace zůstávají ve společnosti přítomny jako součást moderního heterogenního posvátného kosmu. Ø Proces institucionální segmentace poznamenal i vztah tradičních, specificky náboženských reprezentací k hodnotám ostatních specializovaných institucionálních sfér. Ø V rámci ne-náboženských institucionálních sfér (politika, ekonomika) byly zastřešující náboženské normy nahrazeny různými autonomními institucionálními „ideologiemi“ → sekularizace. Povaha moderního privatizovaného náboženství Ø Základní rozdíl mezi tradičním a moderním posvátným kosmem se odvíjí od jejich povahy. Ø Posvátný kosmos tradičního společenského řádu obsahuje jasně artikulovaná témata, která utvářejí logicky konzistentní univerzum „nejvyšší“ důležitosti. Ø Moderní posvátný kosmos rovněž obsahuje témata, která lze oprávněně označit jako náboženská (tj. mohou poskytnout významy „nejvyšší“ důležitosti), avšak tato netvoří koherentní celek, ale spíše poměrně volnou kolekci náboženských reprezentací. Ø Moderní autonomní jedinec-konzument si z této kolekce vybírá určitá témata a z nich si posléze buduje soukromý systém „nejvyšší“ důležitosti. Obsahy privatizovaného náboženství Ø Nová, moderní sociální forma náboženství není zprostředkována specializovanými náboženskými institucemi (církve) ani jinými tzv. primárními veřejnými institucemi (stát, ekonomický systém), nýbrž se vyznačuje přímou dostupností kolekcí náboženských reprezentací pro potenciální konzumenty. Ø Náboženství se stává fenoménem soukromé sféry, která generuje klíčová náboženská témata. Ø Mezi hlavní témata moderního posvátného kosmu patří autonomie, sebevyjádření, seberealizace, étos mobility, sexualita a familismus (orientace na rodinu). Náboženství a současná společnost Ø Klíčovou charakteristikou současného náboženství je objevení se nové sociální formy náboženství, nikoliv jeho ústup či pokles. Ø Nová, „neviditelná“ a privatizovaná forma náboženství se stává hlavním médiem realizace náboženské funkce. Ø Dřívější, církevně orientované formy náboženství nemizí, avšak ztrácejí své privilegované postavení.