SOC423: Náboženství v soudobém světě: problémy a koncepty Lekce 9: Náboženství jako paměť. 15. 4. 2009 Problém definice náboženství Ø Problematika definice náboženství tvoří nedílnou součást sociologických úvah o náboženství, jelikož podoba každé odpovědi na otázku kladenou sociologem náboženství zásadním způsobem se odvíjí od konceptualizace předmětu zkoumání. Ø D. Hervieu-Léger shledává oba dva z obvyklých přístupů k definování náboženství – substantivní i funkcionální – za nedostatečné a navrhuje svůj vlastní, inovativní přístup. Náboženství jako specifický způsob víry Ø Náboženství představuje specifický způsob víry (believing). Ø Víra je „soubor přesvědčení – individuálních i kolektivních –, jež nejsou přístupná verifikaci, experimentu a (obecněji) způsobům poznání a kontroly, které charakterizují vědění, nýbrž svou platnost odvíjejí od smyslu a koherence, kterými obdařují subjektivní zkušenost těch, kteří je zastávají“ Ø Náboženství jakožto určitý typ víry je tedy svázáno s tradicí, z jejíhož odkazu čerpá svou legitimitu. Tradice a kolektivní paměť Ø Podstata tradice tkví ve vytváření a udržování pouta, resp. kontinuity mezi minulostí, přítomností a budoucností. Ø Jedinec se skrze tradici vřazuje do řetězce svých předchůdců (linie víry), jež reprezentuje kolektivní paměť a tvoří - vedle tradice - druhý důležitý aspekt náboženství. Ø Náboženství je „ideologický, praktický a symbolický systém, skrze nějž je konstituováno, udržováno, rozvíjeno a kontrolováno vědomí - individuální i kolektivní – přináležitosti k určitému řetězci víry“. Náboženství v modernitě Ø Je možné i v podmínkách moderních společností, které již nadále nejsou společnostmi paměti, vytvářet a udržovat systémy významu charakterizované řetězcem víry? Ø Příchod modernity znamená krizi přenosu (transmise) společenských hodnot, norem a institucí a rozklad kolektivní paměti (amnézii), v důsledku čehož dochází k oslabování vlivu všech tradičních institucí zodpovědných za socializaci jedinců (rodina, škola, náboženství). Ø Ačkoliv zmíněný proces kulturní změny zasahuje různé společenské instituce, lze jeho nejvýraznější dopad zaznamenat v souvislosti s náboženskými institucemi → transmise, respektive kontinuita paměti reprezentuje jejich samotný princip a základ. Evropa a náboženství Ø Moderní (zejména evropské) společnosti nejsou méně náboženské, protože jsou více racionální, ale protože čím dál méně schopny udržovat paměť, která leží v samotném jádru jejich existence → amnézie Ø Moderní společnosti svým fungováním podporují korozi svých tradičních náboženských základů, ale současně vytvářejí prostor, který může zaplnit pouze náboženství. Ø Dvě dimenze modernity – historická a utopická Problém sekularizace Ø Všechny moderní společnosti lze označit za sekularizované ve smyslu neexistence jednotného „posvátného baldachýnu“, který by je zastřešoval. Ø Ústup náboženství jakožto „posvátného baldachýnu“ neznamená zřeknutí se víry. Ø Sekularizace není koncem víry, ale procesem, kdy se jednotlivé prvky víry odpojují od struktur předepsaných (oficiálními) náboženskými institucemi (institucionální deregulace). Ø Kulturní struktury formované specifickými náboženskými historiemi jednotlivých společností brání kulturní globalizaci a homogenizaci (např. v Evropě). Delegovaná paměť (Davie) Ø Koncept delegované paměti (vicarious memory) slouží k tomu, aby byly náležitě zachyceny role, které církve v současných evropských společnostech plní. Ø Široce pozorovatelné upouštění od pravidelných náboženských aktivit v mnoha evropských společnostech totiž nemusí nutně obnášet naprosté odříznutí se od náboženské tradice. Ø Podstata zprostředkované paměti spočívá v praxi, kdy menšina ve společnosti (církevní představitelé, kněží apod.) udržuje náboženskou tradici (paměť) ve prospěch většiny, která se nábožensky aktivuje pouze v určitých výjimečných situacích a při výjimečných životních událostech. Ø Tento fenomén představuje ryze evropskou ideu a poskytuje klíč k pochopení specifičnosti a výjimečnosti moderního evropského náboženství. Kulturní náboženství (Demerath) Ø Pojem kulturní náboženství (cultural religion) označuje kategorii náboženství, která se zdá být v dnešním světě (obzvláště pak v Evropě) převládající. „Je to způsob, jak být nábožensky zapojený a přitom nebýt nábožensky aktivní. Je to uznání náboženského společenství bez závazku vůči základním praktikám, okolo nichž se toto společenství původně vytvořilo. Je to projev úcty k náboženské minulosti, který poskytuje malou důvěru pro náboženskou budoucnost.“ Ø Může jít o předposlední stádium sekularizace před tím, než bude pouto mezi náboženstvím a společností zcela přetnuto. Ø Kulturní náboženství obnáší pokles na straně víry i rituálu, nicméně si uchovává důležitý moment kulturní kontinuity → pozice mezi náboženskou ortodoxií na jedné straně a sekularismem na straně druhé. Francie (kulturně) katolická Ø J. – P. Willaime: Francie je sekulární/laickou zemí, jejíž kultura je katolická. Ø Přes sekularizaci na objektivní i subjektivní rovině je současná Francie nadále charakterizována jakožto „katolicky zakódovaná kultura“. Ø Řada veřejných debat, které nemají s náboženstvím na první pohled nic společného, je srozumitelná pouze s ohledem na prostoupenost francouzské kultury katolicismem → kvalita potravin, etické limity vědy, pracovní vztahy, pozice venkova a zemědělství Polsko (kulturně) katolické Ø 90% Poláků se prohlašuje za katolíky: co to znamená? Ø Lze identifikovat tři typy katolicismu v Polsku: • náboženský – náboženská víra a praxe • rodinný – morální a socializační činitel • kulturní – sdílená národní kultura a historie Ø Kulturní katolicismus na způsob kulturního židovství.