„Cikáni“ – rasa nebo způsob života?

Martin Fafejta


Úvod

V této stati analyzuji důvodové zprávy a rozpravy, které byly předneseny v Národním shromáždění
republiky Československé (v Poslanecké sněmovně i v Senátu) při schvalování „Zákona o potulných
cikánech a podobných tulácích“ v roce 1927. Nezabývám se samotným textem zákona, pasáže zákona
zajímavé pro mou analýzu byly důkladně rozebírány právě ve zprávách a rozpravách. Mým primárním
cílem bylo zjistit, jak v nich byl chápán termín „cikán“ (resp. „cigán“), zdali jako kategorie
biologická (rasová) nebo sociální (způsob života, v tomto případě charakterizován potulkou),
popřípadě nakolik byly obě kategorie vnímány jako spojité.

Zákon navazoval na starší vyhlášky, nařízení a zákony platné v dřívějším Předlitavsku (viz Nečas,
52–4) a jeho předkladatelé se inspirovali zákony platícími ve Francii a Bavorsku (oba tyto zákony
byly přímo součástí důvodové zprávy vládního návrhu zákona – viz SČSDPK 9).

Zde je zajímavé, že oproti bavorskému zákonu, který byl výslovně zaměřen proti „cikánům“,
francouzský zákon termín „cikán“ ani jiné podobné etnické či národnostní označení neobsahoval,
zabýval se prostě „kočovníky“. Přesto byl oficiálně uvedeným zdrojem pro tvorbu zákona. To by
nasvědčovalo tezi, že cikánství bylo chápáno spíše sociálně, tedy jako způsob života, než jako
biologická (rasová) danost.

Zároveň je nutno zmínit další pohnutky, které vládu a zákonodárce vedly k přípravě zákona o
„kočovných cikánech“. Patřily k nim jednak šířící se pověsti o lupičství „cikánských band“
v jižních Čechách (přičemž šlo patrně o jednu pětičlennou skupinu) (viz Horváthová 45) a hlavně
zprávy o „řádění moldavských[1] Cikánů“, kteří se měli vedle loupežných vražd dopouštět i
kanibalismu (jak o tom referoval i evropský tisk). I když obvinění z kanibalismu byla ještě
v průběhu projednávání zákona vyvrácena, na jeho schválení se nic nezměnilo. Vše ale zmiňuji
především proto, abych ukázal, že schválení podobného zákona „viselo ve vzduchu“. Na jeho podobě se
začalo pracovat již krátce po vzniku Československa a práce navazovaly na starší zákonné úpravy
platné v Předlitavsku (Nečas, 54–9). Uvedené případy romské kriminality, či spíše hysterie, kterou
kolem nich rozpoutal tisk, pak vedly k tomu, že předloha zákona byla dokončena a předložena
parlamentu k projednání a schválení. V dané atmosféře asi málokdo pochyboval o tom, že by zákon
vnímaný jako natolik potřebný nebyl schválen. Sami zpravodajové zákona se na tyto zveličované
případy kriminality odvolávali (viz např. SČSDPK 6). Proti zákonu se postavili jen někteří levicoví
zákonodárci, jejich pohnutky ve stati zmíním.

Jak ještě ukáži, předkladatelé zákona v něm odmítali termín „cikán“ definovat. Spoléhali na to, že
odpovědné úřady a úředníci budou již vědět, na koho se zákon vztahuje.[2] Předkladatelé chtěli
pomocí zákona uchopit a potvrdit určité stereotypy, které o Romech a kočovnících v tehdejší době
panovaly. Pokud by totiž chtěli tyto stereotypy měnit, museli by „cikánství“ definovat; jim ovšem
stačilo spolehnout se na nespecifikované a dle jejich názoru obecně sdílené představy o
„cikánství“. Jejich cílem bylo oficiálně (zákonně) potvrdit tehdejší hegemonní diskurzy o Romech a
jejich způsobu života. Tyto diskurzy konstruovaly Romy jako problematickou populaci, vůči které je
třeba „zakročit“. Obsahem zákona pak byl popis formy zákroků a parlamentní rozprava se zabývala
jejich zdůvodněním. V rozpravě šlo tedy o to, potvrdit určité stereotypy o Romech, reprodukovat
stávající hegemonní diskurzy o negativech potulky a zahálky (které popisuje ve svých dílech
například Foucault), v promluvách znovu potvrzovat dva proti sobě stojící konstrukty: „cikánství“ a
normalitu (slovy zákonodárců „spořádanost“, „mravnost“, „pracovitost“, „usedlost“).


Zároveň jsem na analyzované texty pohlížel z hlediska Foucaultovy knihy Dohlížet a trestat[3] a
Baumanovy práce Modernita a holocaust. Zajímalo mne, nakolik parlamentní proslovy jednotlivých
zákonodárců a důvodové zprávy k zákonu dokládají teze těchto autorů. Shoda mezi parlamentními
proslovy a tezemi zmíněných autorů by na jednu stranu potvrzovala, že se Baumanovy a/nebo
Foucaultovy popisy a interpretace vztahují i na československou (politickou) realitu. Na stranu
druhou by bylo možno díla těchto dvou autorů použít k dalším interpretacím analyzovaných
parlamentních projevů.

Foucault ukazuje, jak byly určité sociální skupiny a jedinci[4] identifikováni a marginalizováni
skrze svůj způsob života. Cílem  z toho plynoucích mocenských diskurzů přitom nebylo odstranit
jedince přináležející do těchto skupin, ale eliminovat tyto skupiny coby nositele „škodlivého“
způsobu života. Výsledkem neměla být likvidace jedinců, ale jejich převýchova. Moc neměla ničit,
ale působit na „duši“ člověka tak, aby změnila nejen jeho způsob života, ale přetvořila i způsob
jeho myšlení. Bauman se ve své analýze rétoriky nacistů a jejich inspiračních zdrojů věnuje tomu,
jak byly některé sociální skupiny, bez ohledu na svůj způsob života, označeny za a priori
nebezpečné řádu a kultuře, a jako takové měly být likvidovány fyzicky. Ve vztahu k uvedeným dílům
si kladu otázku: Měly proslovy zákonodárců blíže k normalizační moci a disciplinaci (Foucault) a
„cikánství“ bylo chápáno sociálně, nebo k zahradnické moci a kategoriálnímu vraždění (Bauman) a
„cikánství“ bylo chápáno biologicky (rasově)? Nebo nebyl postoj zákonodárců v tomto smyslu
vyhraněný a ujasněný?[5]

Jistá podobnost s Baumanovými tezemi a interpretacemi jimi zkoumaných textů, kterou jsem
v parlamentních dokumentech našel, mne pak přivedla k otázce, již jsem si původně nekladl, a to
nakolik se teze z parlamentních rozprav podobají (či nepodobají) právně-sociálním konstrukcím,
skrze které bylo během druhé světové války na bývalém československém území určováno, jsou-li daní
jedinci „cikánské“ rasy. Proto jsem se v krátkosti podíval i na vyhlášky a další oficiální
dokumenty z válečné doby, které se týkají této problematiky.


Metodologická poznámka

Při analýze zkoumaného textu jsem se zaměřoval na to, jak zákonodárci vysvětlují chování Romů,
proti kterému má zákon zakročit, a jak legitimizují navrhované zákroky proti tomuto chování. Jak
jsem již uvedl, konkrétně mne zajímalo, vysvětlují-li chování Romů na základě faktorů biologicky
daných (přirozenost, rasa) nebo sociálních (podmínky, ve kterých žijí a vyrůstají), popřípadě
používají-li oba druhy vysvětlení. Nezajímalo mne, zdali jejich popisy odpovídají tehdejší realitě.
Důležité bylo, jak je skrze promluvy zákonodárců konstruováno a potvrzováno „cikánství“, proti
kterému je třeba zasáhnout. Zákonodárci sami diskurz o kočovném cikánství spíše reprodukovali, než
vytvářeli. Často se odvolávali na starší a/nebo zahraniční zákonné úpravy, na tisk, ve kterém v té
době probíhala protiromská hysterie (viz výše) a samozřejmě na potřeby obyvatelstva[6]. V tomto
smyslu zákonodárci nevytvářeli nový diskurz, ale reprodukovali a legitimizovali ten stávající –
potvrzovali jeho platnost.

Během analýzy jsem si byl vědom Foucaultových slov: „Diskurz je třeba chápat jako násilí, které
pácháme na věcech, a rozhodně jako praxi, kterou jim vnucujeme“ (Foucault 1991, 38–9). To ovšem
neplatí jen pro diskurz zákonodárců, ale i pro mou analýzu jejich textů a promluv. Ve zprávách a
rozpravách jsem hledal sjednocující prvky toho, jak zákonodárci argumentují ve prospěch svých tezí.
Vytvořil jsem dvě odlišné kategorie „biologický“ (rasový) a „sociální“, ve kterých oni neuvažovali
– v tom smyslu, že tuto terminologii nepoužívali a že neřešili, jsou-li biologický a sociální dvě
odlišné kategorie.

Takto jsem se i já na jejich promluvách a textech dopouštěl násilí. Navíc jsem na jejich proslovy
hleděl optikou událostí následujících (jako byl holocaust), které oni nemohli předjímat. I v tomto
smyslu byla má interpretace násilná. Přesto si myslím, že takovýto pohled má smysl. Jde o přístup,
který nám může ukázat způsob, jímž zákonodárci uvažovali, aniž si to vždy uvědomovali, a jímž byl
konstruován tehdejší hegemonní diskurz, který většina z nich reprezentovala (neboť zákon byl
schválen). Každý text staví na určitých předpokladech, které si mluvčí nemusí uvědomovat. Zároveň
musíme brát v patrnost, že takový přístup k textu bude vždy do určité míry svévolný, vedený jistým
záměrem. Už z toho důvodu, že se pohybuji v jiném historickém a sociálním kontextu než zákonodárci
a čtu jejich proslovy s jiným úmyslem, než pro který byl určen, nevidím v  textech určité „jejich“
významy a vidím v nich naopak významy, které by tam oni sami nehledali (a je možné, že by proti nim
protestovali). To mne samozřejmě při analýze omezuje, ale stejně tak tím získávám nad textem
nadhled; fakt, že v něm vidím něco jiného než zákonodárci, může být obohacující.[7]

V tomto smyslu není můj přístup neutrální a nemůže být ani objektivní, neboť do svého čtení vždy
vnáším diskurzy, se kterými se ztotožňuji. Otázkou pak je, nakolik má interpretace může být
důvěryhodná. Veškeré dokumenty, ze kterých jsem vycházel, jsou volně přístupné na internetu. Volím
často delší citace, aby byl co nejzřejmější (kon)text, ve kterém se mnou zvolené pasáže textu
nacházely. Na druhou stranu je zřejmé, že můj výběr je ovlivněn negativním vztahem k zákonu, který
podle mne omezoval základní lidská práva určité skupiny osob v ČSR a z dnešního pohledu volil
přinejmenším nešťastné způsoby řešení toho, co bylo tehdy vnímáno jako problém (kočovnický způsob
života části populace). Člověk s jiným vztahem k zákonu by patrně vybíral z rozprav jinak a mohl by
dojít k jiným závěrům. Nemohu se tedy tvářit, že můj přístup k textu je striktně objektivní. Na
druhou stranu je velmi snadné si veškerá má tvrzení a interpretace ověřit, což by mělo být jedním
z důvodů, abych usiloval o interpretace, které nejsou zavádějící.

Další otázkou je, nakolik reprezentativní byly rozpravy těch zákonodárců, které jsem zvolil.
Základem mé analýzy jsou důvodové zprávy. Jde o oficiální dokumenty, jejichž reprezentativnost je
dána minimálně tím, že zákon byl bez větších změn schválen. Dále jsem se snažil rovnoměrně volit
zákonodárce podle politického rozložení sil (nejen pravicové a levicové, ale i podle národnosti –
vedle českých a slovenských tedy i němečtí a maďarští[8]). Ze zákonodárců zákon kritizujících jsem
volil především ty, kteří proti němu vystupovali nejčastěji a podávali nejvíce pozměňujících
návrhů.


Analýza

Charakteristika „cikána“ v parlamentních rozpravách

Podívejme se nejdříve na důvodové zprávy k výše zmíněnému zákonu, které lze považovat ze
preciznější, oficiálnější a propracovanější dokumenty než proslovy vyřčené v parlamentu. Tyto
dokumenty nevyjadřují momentální nálady zákonodárců, nejsou okamžitými reakcemi, a proto mají
reprezentativnější charakter. Navíc jsou základem pro pozdější parlamentní debaty, zákonodárci se
k nim vyslovují a na jejich základě formulují svou případnou kritiku. Utvářejí tak kontext
pozdějších rozprav. Důvodové zprávy navíc přednášejí zákonodárci respektovaní, u kterých se
předpokládá, že zastupují či spoluvytvářejí (v rolích opinion leaders či opinion makers) širší
názorové proudy.[9]

Senátor Lukeš v důvodové zprávě k zákonu prohlašuje, že se zákon má

vztahovati jednak na cikány rasou, pokud se potulují, jednak na jiné tuláky po cikánsku žijící, ať
již zároveň s cikány nebo samostatně. […] Nějak blíže definovati pojem cikána a cikánského života
není v zákoně možno, jest to věcí jednak vědy – ethnografie –, jednak prakse. (SČSDPK 8)

Již v této první zprávě, která byla ve prospěch zákona vyslovena, je vidět, že biologická a
sociální kategorie splývají, i když důraz je dáván na kategorii sociální. „Cikána“ poznáme na
základě zkušenosti (praxe), z věd není zmiňována žádná věda přírodní (biologická), ale etnografie –
jde tedy o způsob života. Navíc i „cikáni rasou“, pokud nekočují, jsou z působnosti zákona vyjmuti.
Podobně se Lukeš vyjadřuje v další důvodové zprávě:

Pojem potulného cikána nebyl přesně vymezen, neboť definice byla by jednak obtížná a jednak není
pro úřady a soudy nutná proto, že tyto podle různých známek ví, koho mají za potulného cikána
považovati vzhledem k jeho způsobu života, jeho vzezření, šacení, stravování, řeči, chování a
nestálosti pobytu.[10] Jim na roveň staví tento zákon všechny povalečné tuláky, kteří práce se
štítí a po způsobu života potulných cikánů žijí.

Ještě jednoznačněji je vše řečeno v následující větě:

Připravovaný zákon má mířiti pouze proti cikánům potulným, jakožto elementu veřejné bezpečnosti
zvlášť nebezpečnému, nikoli tedy proti cikánům usedlým, má však dále mířiti i proti jiným tulákům
po cikánsku žijícím, kteří jsou často ještě nebezpečnější než cikáni rodem. (SČSDPK 6)

Jak jasněji říci, že nejde o rasu, ale o způsob života? Ovšem v téže důvodové zprávě nalezneme i
argument biologizující, když čteme, že v případě cikánů nutno „počítati s vrozeným pudem pro život
toulavý“. Avšak poté následuje: „Jinak vyvinuly se poměry v území severních Uher, kde značná část
cikánů přivykla životu usedlému a řádnému způsobu obživy“ (tamtéž). Zde je vidět, že ani tvůrci
důvodové zprávy neměli úplně jasno. Na jednu stranu jim jde jednoznačně o regulaci kočovnictví, ne
o opatření vedená vůči všem Romům, na druhou stranu se neubrání spojovat Romy automaticky
s kočovnictvím, jako by šlo o přirozený (biologický) jev, aby hned poté uznali, že existuje
množství Romů nekočovných, tedy že kočovnictví není nutně spojeno s romskou přirozeností
(rasou).[11]

Tento rozpor lze pozorovat i v další zprávě přednesené Lukešem. V té se praví:

Menší část cikánů živila a živí se tu i tam též prací, […] avšak většina z nich se práce štítí,
toulají se světem, nemají žádného bydliště a živí se žebrotou, krádežemi a hádáním. Žijí
primitivně, nemyjí se, chodí v hadrech, spí pod šírým nebem volně nebo pod chatrnými stany a jejich
potrava jest velmi skrovná. […] Výhody kultury a sociální vymoženosti jsou jim neznámy. Zákonů a
úředních nařízení neznají ani jich nedbají a rovněž se nesnaží naučiti se čísti nebo psáti.
Neasimilují se proto a zůstávají u všech národů tělesem cizím, nevítaným, obtížným a namnoze
nebezpečným, jak cizímu majetku, tak zdraví a životu. […] Zákon tento jest sice výjimečný, avšak
též potulní cikáni a jim podobná individua staví se sami svým životem mimo ostatní občanstvo a
nařízení státu; vynucují si tedy tímto pro sebe zákon singulární, který jest odůvodněn též proto,
že zvyšují té doby nebezpečí pro život, zdraví a majetek jiných státních občanů svým zvláštním,
nezřízeným způsobem života se sklonem k násilnostem. Pojem potulného cikána jest těžko přesně
definovati, avšak známkami výše uvedenými dosti jest karakterisován, takže nebudou míti úřady v tom
směru pochybností a obtíží. (SČSDPK 10)

Neustále je tedy zdůrazňováno, že zákon není namířen proti Romům samotným, ale proti jejich způsobu
života. Pokud jej nezastávají, zákon se jich netýká. V tomto smyslu se ani neočekává potíž
s identifikací „cikána“, i když jej nelze „přesně definovati“. „Cikána“ lze poznat podle sociálních
charakteristik, o biologických se neuvažuje.

Cílem zákona je proto prevence. Tou má být postupná asimilace Romů uskutečňovaná především skrze
převýchovu dětí. Toto téma se opakuje v rozpravách nesčíslněkrát a jeho častá přítomnost ukazuje,
že problém byl chápán skutečně především v sociální rovině. Pokud by byli Romové tuláky od
přirozenosti (tj. pokud by jejich tuláctví bylo rasově dané), nebyla by možnost je převychovat.
Podle tehdejších rasových představ byla rasa cosi jako fátum, osud, který nelze překonat. Víra
v sílu výchovy ukazuje, že problém je vnímán jako sociální, ne rasový. V pokračování prvně zmíněné
důvodové zprávy se hovoří o možnosti „nucené výchovy cikánských dětí v řádných rodinách nebo ve
výchovných ústavech. Jedině způsobem tímto lze doufati, že během pokolení (zdůraznil M. F.) trýzeň
cikánská skutečně ustane“ (SČSDPK 9). Ve druhé zprávě je řečeno: „Výchova, škola a okolí dělá
vlastně člověka, jakým jest, a budou-li takové dítky zbaveny neblahého prostředí, v jakém žily,
mohou se z nich státi řádní občané“ (SČSDPK 6). Tedy změňme sociální prostředí a změníme i povahu
jedince. V podobném duchu se mluví o zřízení „pracovních kolonií“ pro dospělé Romy. Zpravodaj
zákona Lukeš prohlásil, že „řešen“ má být „kořen zla“, a to „výchovou, polepšením a přidržením
k práci“ (tamtéž). Povšimněme si důrazu na asimilaci. Pokud by Romové byli považováni za bytostně
(rasově) odlišné, nevěřili by předkladatelé zákona v asimilaci. Pokud by politici byli ovlivněni
soudobými rasovými teoriemi, dokonce by se asimilace obávali, neboť podle těchto teorií byli Romové
pokládáni za rasově méněcenné a jejich případné splynutí („smíšení“ dobovou terminologií)
s ostatními národy republiky by tyto národy oslabilo a snížilo by jejich životaschopnost.

Romové vybočují ze sociálního řádu; pokud ale budou podřízeni disciplíně, stanou se plnohodnotnou
součástí tohoto řádu, a to podle zpravodaje zákona dokonce „během pokolení“. Výchova změní jednu
generaci a všechny ostatní pak budou již „řádné“: budou žít v jiným sociálních podmínkách a
zastávat jiné (většinové) sociální normy, hodnoty, vzorce chování atd.

***

Zatím jsem se zabýval senátními důvodovými zprávami k zákonu. Lišila se od nich svým duchem nějak
slova zpravodaje zákona Viškovského vyřčená v Poslanecké sněmovně? Na jednu stranu je znovu řečeno:
„Proti cikánům jakožto takovým nesměřuje tato osnova. Osnova zákona směřuje proti neřestem nejen
cikánů, nýbrž všech těch, kteří podobný neřestný život vedou a to budiž s tohoto místa výslovně
konstatováno.“ Ale již v následujících větách se objevuje: „Bylo činěno tisíce a tisíce pokusů o
to, aby cikáni byli civilisováni, […] aby se stali usedlými. Ale cikáni brání se trvale těmto
upřímným pokusům už po dlouhou dobu. Cikáni brání se zatvrzele usedlosti a práci ve smyslu usedlého
obyvatelstva“ (SČSDPK 1).  Na jednu stranu tak Viškovský tvrdí, že zákon nemá být namířen proti
„cikánům“ jako takovým, ale přitom civilizovaní „cikáni“ podle jeho názoru patrně neexistují. Jak
je vidět, ani v tomto případě nemá samotný zpravodaj zákona jasno.

Ale i Viškovský věří v „nápravu“, „cikánství“ mu není nezměnitelným biologickým údělem. Osnova
zákona

se snaží, aby děti cikánské, pokud jsou zanedbané a pokud se jim nevěnuje náležitá péče
vychovávací, byly svěřeny jiným rukám a řádné péči, dále aby byla zavedena nucená práce pro takové
elementy, které zatvrzele oddávají se potulnému životu a neřestem […], neboť nechceme ubíjeti děti,
nýbrž naopak zachrániti a povznášeti. (tamtéž)

Cíl zákona je „humanistický“, jak opakovaně říká senátor Lukeš (SČSDPK 6 a 7), chce pomoci – a když
to nepůjde v případě dospělých, je povinnost pomoci alespoň dětem. V takovém duchu Lukeš pokračuje:

Já jsem výslovně řekl, že zákon tento není proti cikánům, že není úmyslem jim křivditi, naopak, že
je úmyslem zákonem tímto pomoci nejen cikánům, ale také našemu venkovu, a to cikánům pomoci tím, že
jednak jejich dítky, když o ně nebudou se starati a pečovati, mohou býti dány do výchovy k řádným
rodinám nebo do řádných ústavů, jednak že se jim usnadní získati práci v pracovních kolonách, jež
se zřídí, které budou cikány zaměstnávati v přírodě, na př. při údolních přehradách, drenážích, na
silnicích, stavbách drah a jinde, kde je třeba menší odborné kvalifikace, způsobilosti a menší
zdatnosti.[12] (SČSDPK 7)


Jaké byly reakce poslanců a senátorů na obě parlamentní zprávy? Většinou souhlasné, o čemž svědčí
to, že zákon byl schválen. Ovšem především na levici se našli poslanci a senátoři, kteří se zákonem
nebo některými jeho ustanoveními nesouhlasili. Na mnou zmíněné rozpory poukázal
sociálně-demokratický poslanec Nečas: „Je to výjimečný zákon, namířený proti určité rase, jak již
sám titul zákona naznačuje […]. Je velkou vadou této osnovy, že nepodává přesné definice pojmu ‚po
cikánsku‘, ani pojmu tulák. […] stigmatisují se cikáni jako zločinná rasa“ (SČSDPK 2). Podobně
reaguje německá sociální demokratka Kirpalová:
Zákon o cikánech je úplně zbytečný, neboť ustanovení občanského zákoníka a trestního zákona stačí
úplně a dávají tolik možností, aby ti, kdož by proti tomu jednali, byli chyceni a potrestáni, tzn.
nerozhoduje rasa […]. Označila-li jsem tento zákon jako protiústavní, chci to hned dokázat. Článek
106 ústavní listiny zní, že výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají, všichni obyvatelé
republiky Československé požívají v stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím
území plné a naprosté ochrany svého života i své svobody, nehledíc k tomu, jakého jsou původu,
státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství. […] Ano, vztahuje se i na rasu a proto chci
poukázat také na § 128, který mluví o menšinových národech a rasách, kde se praví: Všichni státní
občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských
a politických, nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství. (SČSDPK 3)

Z pohledu této analýzy je zajímavý postoj komunistických zákonodárců. Ti byli přesvědčeni, že zákon
je namířen především proti chudým bez ohledu na rasu či národ. Z jejich pohledu tedy nešlo o zákon
rasový, ale sociální, což vnímali negativně.[13] Poslanec Gáti prohlásil: „Po ,cikánsku žíti‘
znamená v bídě žíti, a jaký je rozdíl mezi práci hledajícím a práce se štítícím, zákon ani jedním
slovem nestanoví, což znamená, že ponechává hledání tohoto rozdílu místním úřadům, reakčním duchem
naplněným, pro které každý komunistický dělník, který pro své přesvědčení ztratil práci, znamená
práce se ‚štítícího‘ “ (tamtéž). Podobně mluví jeho kolega Mondok: „Policejním orgánům vydává se
generální plná moc a ani ne tak proti potulným cikánům, jako spíše proti všem jiným občanům, kteří
náhodou bydlí mimo místo svého stálého bydliště buď na sezonní práci na velkostatcích nebo erárních
lesích, nebo jen práci hledají“ (SČSDPK 5). Komunisté tedy zhusta protestují proti zákonu proto, že
do něj mohou být zahrnuti obecně mnozí chudí lidé.

Navíc z hlediska komunistů není „problém cikánský“ problémem rasovým, ale vyplývá ze
sociálně-ekonomických poměrů kapitalistického řádu. Gáti říká: „ […] ano, budeme chránit i potulné
cikány, které měšťácká společnost ze sebe vyvrhla, krádežím a vraždám naučila […], víme přece, že
ohromná většina utlačujícího[14] národa je nevinna a nezodpovědna za činy své antisociální menšiny,
jejíž činy jsou odůvodněny kapitalistickým řádem“ (SČSDPK 3). Podobná slova přicházejí i od
komunistického senátora Chlumeckého: „Že za dnešných pomerov skôr sa premení nezamestnaný robotník
na cigána, ako cigán na usadlého robotníka, na to máme dosť príkladov“ (SČSDPK 6).

Pro Gátiho jsou „cikáni“ národem, to je ale nijak biologicky nepředurčuje, důsledky jejich stavu
vidí, jak již bylo řečeno, v sociálních podmínkách, ve kterých jsou nuceni žít. Zároveň zákonu
přisuzuje rasistický charakter, neboť v téže řeči říká:

Nestrpíme, aby na zbytek kočovného národa byla kálena špína a aby byl do bezprávného stavu uvalen
takovým způsobem, že všechna lidská práva, která přece i podle měšťácké ústavy patří každému
člověku, byla mu odňata jen proto, že jeho příslušníci jsou tmavé pleti. Nepřiznáváme ani, že
cikáni byli by chronickými zloději, bezcitnými, dědičně těmito vlastnostmi zatíženými osobami. Věda
už dávno zavrhla theorii o dědičných zločincích, ale i když uznává v některých případech dědičnou
náklonnost, praxe ukazuje, že z bílé rasy vycházejí zločinci právě tak jak z cikánského plemene.
(SČSDPK 3)

Na další schůzi Gáti říká:

Nový policejní stát československý řeší cikánskou otázku legitimací, zabavením majetku a odebráním
dětí. Prohlašujeme však, že není rasové otázky, je jen jeden veliký problém: hospodářská otázka, od
níž závisí všechny otázky kulturní. Zločinnost není vlastností žádné rasy, nýbrž je jedovatým
výplodem kapitalismu. (SČSDPK 4)

Vedle komunistů zastává podobný názor i sociální demokrat Nečas: „Nynější stav cikánů je přirozeným
důsledkem jejich dosavadního života a opovrhování společnosti cikány. Vyděděnci společnosti žijí
vždy svým zvláštním způsobem“ (SČSDPK 2).[15]

Gáti proto podal v duchu předchozích proslovů pozměňovací návrh. V zákonu měla být slova „potulní
cikáni“ nahrazena slovy „potulní zločinci i kočovníci“ (SČSDPK 5). Tento návrh nebyl přijat, což by
mohlo svědčit o tom, že zákonodárci chtěli zasahovat především proti Romům. To naznačují i slova
sněmovního zpravodaje Viškovského. Zákon měl podle něj být

memento pro cikánské obyvatele této republiky, kteří si musejí uvědomiti, že octli se na rozcestí a
že nyní musí se rozhodnouti buď pro to, aby se přizpůsobili životu ostatních vrstev obyvatelstva,
jejich civilisaci, jejich názorům normálním, nebo že kolesa života přejdou přes ně drtivě k dennímu
pořadu. […] Stát, národ, stojící na principu práce, mající svou civilisaci a svou morálku, nesnese
trvale mezi sebou živel, který neguje práci, který neguje civilisaci a mravnost. Soužití je možno
jen tehdy, jestliže také ony vrstvy cikánů, na které myslím, podrobí se těmto základním principům.
Ne-li, pak musíme se také všemi prostředky brániti. Tu není na místě žádná sentimentalita, žádná
falešná humanita, neboť není humanitou, kdybychom nechali hrstku lidí žíti svůj potulný a ostatním
vrstvám nebezpečný život, a to na cizí účet, a ohrožovali tím bezpečnost ostatního obyvatelstva.
Osnova počítá s tím, že nelze cikánský svízel přes noc sprovoditi se světa. Proto zavádí dozor,
evidenci potulných cikánů, snaží se uvésti život a pohyb cikánů v jisté snesitelné meze, avšak
podniká též pokusy o likvidaci otázky potulných cikánů. […] Tedy buďto cikáni podrobí se naší
morálce, naší civilisaci, našim občanským principům, nebo není a nemůže být pro ně u nás více
místa. Potulný život jako semeniště mravní zkázy a jako nebezpečí majetku a života musí býti
likvidován. (SČSDPK 1)

A nakonec dodává: „Slavná sněmovno! Praví se ‚a la guerre comme a la guerre‘, ve válce jako ve
válce, nelze si hráti s nepřítelem na vojáčky a rovněž s cikány nemůžeme si hráti dále na
schovávačku.“ (SČSDPK 2) Výše zmíněné věty zní velmi tvrdě, zvláště výraz „likvidovat“. Na místě je
proto zdůraznit, že problémem nejsou „cikáni“ coby rasa, „likvidovat“ se má potulný způsob života,
ne národy či rasy. Likvidováni nemají být ani konkrétní lidé, kteří jsou nositeli potulného způsobu
života, ale právě jen potulka skrze převýchovu, a tam, kde to nejde, skrze donucení a restrikce.

Jednoznačně to vyplývá ze slov senátního zpravodaje Lukeše: „Zákon má obsahovati jednak opatření
preventivní (soupis, evidenci, výchovu dětí), jednak opatření represivní (zápověď kočování bez
zvláštního povolení, zápověď tvoření tlup atd.)“ (SČSDPK 8). A jinde Lukeš prohlašuje:

Žádané ochrany v tomto směru nemohlo se občanstvu jinak dostati, než když otázka potulných cikánů
se upraví zákonem, který bezpečnostním úřadům a orgánům umožní jednak zjištění identity jejich,
jich evidenci, jednak uvede jich kočování do určitých kolejí, zamezí tvoření velikých tlup, podrobí
je předpisům zdravotním, a co nejdůležitějšího, usnadní jim získati též práci, zejména v pracovních
koloniích, jakož i umožní jich dítkám řádnou výchovu jak rodinnou, tak i v ústavech, aby se z nich
mohli státi časem státu užiteční občané a pokojní spoluobčané. […] Není úmyslu jim činiti křivdu,
naopak jim spíše pomoci, učiniti z nich též lidi kulturní, hodící se do rámce pokročilého státu.
(SČSDPK 6)
Tuto citaci uvádím proto, abych upozornil na Lukešovu tezi, že se skrze zákon mají z kočovníků stát
„pokojní spoluobčané“. Nejde mu tedy o likvidaci, ale asimilaci Romů a tuto asimilaci chápe jako
pomoc Romům ze strany majority.

Ani Viškovský nechce, aby jeho řeč vyzněla rasisticky (protiromsky), a již ze začátku své zprávy
prohlašuje: „Cikáni mají své vynikající schopnosti, mají své harmonie, své zručnosti, a nechci jich
v tomto směru podceňovat“ (SČSDPK 1).[16] To neznamená, že by se v rozpravě neobjevovala rasistická
tvrzení, většinou ale nešlo o nenávistný rasismus. Například senátor Stolberg (německý křesťanský
sociál[17]) zpochybňoval možnost převychovat „cikánské děti“ v běžných ústavech, neboť jsou to
„děti s jižní krví a zcela cizí rasy“ a „pobyt v těchto ústavech se [pro ně] stane hotovým peklem a
také pro děti naší rasy, pro německé, české a maďarské děti, tato koedukace s cikánskými dětmi
nebude k valnému prospěchu“ (SČSDPK 6). Věc prezentuje tak, jako by mu šlo o ochranu romských dětí
před tím, aby byly vsazeny do pro ně nesnesitelných podmínek. Zajímavé také je, že svou řeč končí
slovy: „Je-li tedy potřebí […] vytvořiti pro cikánské děti výjimečné zákony, je toho příčinou to,
že celé naše zákonodárství o mládeži úplně selhává“ (tamtéž). Nakonec tedy dochází k názoru, že se
má změnit celý přístup státu k zanedbávaným dětem a nemá smysl vytvářet speciální zákony, čímž, jak
se zdá, tupí ostří svých rasových tvrzení.

Poslanec Schubert (německý národní socialista[18]) prohlašuje:

[…] cikán nemá ve svém nitru národnostního uvědomění, [...] závist, hašteřivost, udavačství [...]
není řídkou výjimkou. Je to tragedie kmene, jehož kočovnické mravy není již možno včleniti a nebude
možno včleniti do nynějších dob a do nynější vzdělanosti, proto je u nich tato z toho pocházející
zvrhlost. […] Umístění dětí ve vychovávacích ústavech má snad mnoho do sebe, přece však na druhé
straně budí se také obava, že i toto opatření selže a že návrat k typu předků, atavismus, později
přivede většinou v niveč tyto pokusy. Přes to však musí se ten pokus udělati. (SČSDPK 2)

I tento řečník nakonec přes svou nedůvěru připouští možnost sociálního řešení problému. Zároveň
neochotně, na základě projevu svého předřečníka Nečase, uznává, že existují i „cikáni“, kteří se
„přizpůsobili klidnému životu hospodářského národa“. Ti jsou sice podle něj jen výjimkou
potvrzující pravidlo, ale jako takoví „nepotřebují se právě ničeho obávati od zákona o cikánech“
(tamtéž).

Poslanec německé strany národní[19] Matzner je ve své řeči zpočátku snad nejrazantnější a
prohlašuje: „V zákoně pohřešuji vůbec paragraf, v němž výslovně by se zdůraznilo, že cikáni patří
veskrze zpět do země, kde jsou již odjakživa cikánské vesnice. Cikáni jsou národ a podle pojetí
moderní právní osnovy patří národové do území, kde se mohou pohromadě vyžíti podle svého svérázu“
(SČSDPK 3). Navrhovaný zákon považuje za příliš slabý, jeho řešením je patrně odsun Romů (nejspíše
na Slovensko a Podkarpatskou Rus) a následná rasová segregace,[20] ale i on se nakonec domnívá, že
lze „tento líný národ vychovat k užitečné práci […], aby se z těchto kočujících lidí udělal
užitečný člen lidské společnosti […]“ (tamtéž).

Měřeno tehdejšími rasovými teoriemi přednesl překvapivou řeč lidovecký poslanec Krejčí. Ten v duchu
některých svých předřečníků prohlásil:

Nedovedu si představiti dobře, že by dítě cikánské a dítě potulných kočujících rodičů mohlo býti
dáno do ústavů, kde by bylo uzavřeno mezi čtyřmi zdmi. Takové opatření bylo by na jedné straně
neúčelné, na druhé straně pak bezvýsledné. Cikán má sklon, lásku k přírodě a jenom v přírodě může
býti šlechtěn. [...] K tomu účelu bylo by nutno pamatovati zavčas při provádění pozemkové reformy,
zejména při provádění lesní reformy, aby byly zajištěny vhodné objekty, kde by se děti cikánů mohly
věnovati zemědělství, chovu koní a chovu dobytka, kde by děti měly volnost pohybu v přírodě, [...]
aby onen přechod ze života potulného, ze života pod širým nebem k životu uzavřenému mezi zdmi, řekl
bych, civilisací spoutanému, nebyl tak náhlý a byl cikánským a potulným dětem poněkud
snesitelnější.

A čeho se má docílit?

[…] tento zásah bude velmi účelným, poněvadž v těchto cikánech získá společnost lidská po stránce
fysické, řekl bych, velmi kvalifikovaný přírůstek, neboť cikáni, žijící po desetiletí a staletí v
přírodě, mají velkou fysickou potenci, když si osvojí řádné mravní hodnoty, mohou býti užitečnými
členy lidské společnosti a zároveň, bych řekl, takovým roubem na odumírající ratolesti lidské
společnosti, která přílišným schoulostivěním a požitkářstvím svou fysickou schopnost a své fysické
síly v sobě ubíjí a ztrácí. (SČSDPK 4)

Takže ano, segregujme zpočátku „cikány“, ale výsledkem má být jejich splynutí s většinovou
společností, která tímto posílí![21]


Shrnutí parlamentního projednávání zákona

Ze studovaných materiálů se dá vyvodit, že poslanci a senátory byl termín „cikán“ vnímán spíše jako
označení způsobu života (potulka, kočovnictví), tedy jako sociální termín. Pokud se objevoval
v rasovém (biologickém) významu, oba významy, rasový i sociální splývaly. To bylo dáno i tím, že
zákonodárci si nevytkli za cíl, jak uvedl i zpravodaj Lukeš, definovat termín „cikán“. Jak jsem již
dokumentoval, mělo se za to, že všechny zodpovědné osoby již dopředu „ví“, na jaké osoby se má
zákon vztahovat. Šlo jen o potvrzení hegemonního diskurzu. Proto ani to, co dnes můžeme vnímat jako
rozpor ve vlastních tvrzeních, z jejich pohledu rozporem být nemuselo. Byli přesvědčeni, že každý
ví, že „cikáni“ jsou národ odnepaměti kočující, a pokud chceme zákonně omezit kočovnictví, musíme
zákonně omezit „cikány“. To, že se zákon vztahuje i na jiné kočovníky je jeho plus, to, že se na
některé (tj. nekočovné) „cikány“ nevztahuje, nevadí, i tak plní svůj cíl, a tím je odstranění
kočovnictví a potulky.

Předkladatelé zákona tedy deklarovali „cikánství“ jako sociální fakt, i když se neubránili ani
rasovým charakteristikám, přičemž jejich odpůrci jim přisuzovali i rasové motivy. Ti, kteří zákon
považovali za příliš měkký, měli blíže k rasovým teoriím o nepřevychovatelnosti „cikánů“, ale i oni
možnost změny skrze převýchovu s určitým zdráháním připouštěli.[22]

Cílem zákona měla být asimilace „cikánů“, jejich splynutí s většinovou populací, a tento cíl by
nebylo možno splnit, kdyby byli „cikáni“ vnímáni výhradně rasovou optikou a jejich „přirozenost“
byla považována za neměnnou, nezávislou na sociálních podmínkách, ve kterých žijí. Ostatně neustále
bylo předkladateli zákona zdůrazňováno, že zákon se má vztahovat na všechny, kteří „řádně
nepracují“ a kočují bez ohledu na národnost a barvu pleti. Z jejich strany tedy určitě nešlo o
pouhou rétorickou figuru, nechtěli odstranit rasu, ale to, co vnímali jako problém.


Disciplinace či kategoriální vraždění?

Celá rozprava i zdůvodnění zákona tak v mnohém připomínají Foucaultovy teze z knihy Dohlížet a
trestat. „Zákon o potulných cikánech“ se nevztahuje ke konkrétním zločinům, trestá určitý způsob
života a povahu jedince. Ty jsou špatné v tom momentě, kdy nejsou považovány za normální – „trestná
je neohraničená oblast nekonformního“ (Foucault 2000: 255) a zároveň panuje představa, že existuje
„přirozený přechod od nepořádku k trestné činnosti“ (tamtéž: 412). Jak prohlásil senátní zpravodaj
Lukeš: „[…] cikáni potulováním a nezřízeným způsobem života se postavili mimo zřízení státní a mimo
zákon a jeho civilisované občanstvo. Již zvláštní způsob života, který nezná opatření zdravotních,
sociálních ani kulturních, je nebezpečný všem ostatním pokojným občanům jak v ohledu bezpečnostním,
tak zdravotním a bylo jej třeba mimořádně upraviti“ (SČSDPK 6). Podle sněmovního zpravodaje
Viškovského je potulka „pelechem mravní zkázy“ (SČSDPK 1).

„Cikáni“ jsou delikventy, jak je popisuje Foucault. „Delikvent se odlišuje od zločince tím, že pro
jeho charakterizaci je relevantní spíše jeho život než jeho činnost“ (Foucault 2000: 348).
„Delikvent se odlišuje od zločince také tím, že není pouze pachatelem svého činu […], nýbrž že je
se svým činem spojen celým svazkem složitých nitek (instinkty, pudy, sklony, charakter)“ (tamtéž:
349). Kočovníci mají být stíháni za „potulku“, tedy za svůj způsob života, nemusí páchat konkrétní
trestné činy. Takovýto jedinec se „diskvalifikuje jako občan a vynořuje se náhle jako divoký
fragment přírody, kterou nese v sobě“ (tamtéž: 156). Viškovského slovy: „Cikáni jsou ve svém
potulném životě také mravní nákazou svého okolí, ale nejen to, jsou také nebezpečím i tělesné
nákazy a přenosu nakažlivých nemocí. Zde tedy stojí boj dvou principů: civilisace a nezkrotné
přírody. […] Kompromis zde je dosti nesnadný“ (SČSDPK 1).

Nekonformní jedince, delikventy je nutno „normalizovat“, „disciplinovat“. Výsledkem má být
„poslušný subjekt, jedinec podrobený návykům, pravidlům, pořádkům, autoritě“ (Foucault 2000: 192).
Jen poslušní a vzájemně zaměnitelní jedinci jsou užiteční. Technikou „nápravy“ má být neustálý
dohled a výcvik, tresty mají být nápravné, „korektivní“. „Trestat znamená cvičit“ (tamtéž: 257),
trestání má být nepřetržité. K tomu podle zákonodárců poslouží pracovní tábory a ústavy. „Veřejné
práce znamenají dvě věci: kolektivní zájem na potrestání odsouzeného a viditelný, kontrolovatelný
charakter trestu. Viník tak platí dvakrát: prací, kterou vykonává, a znaky, které produkuje“
(tamtéž: 165–6). Jak říká Viškovský: „A přece jen práce a usedlost je jistě základem civilisace, k
níž my směřujeme a kterou žádáme ode všech vrstev tohoto státu.“ A znovu bych zmínil Viškovského
slova, která jsem již jednou uvedl:

Osnova [zákona] počítá s tím, že nelze cikánský svízel přes noc sprovoditi se světa. Proto zavádí
dozor, evidenci potulných cikánů, snaží se uvésti život a pohyb cikánů v jisté snesitelné meze,
avšak podniká též pokusy o likvidaci otázky potulných cikánů tím, že se snaží, aby děti cikánské,
pokud jsou zanedbané a pokud se jim nevěnuje náležitá péče vychovávací, byly svěřeny jiným rukám a
řádné péči, dále aby byla zavedena nucená práce pro takové elementy, které zatvrzele oddávají se
potulnému životu a neřestem. (SČSDPK 1)

Všimněme si termínu „cikánský svízel“. Slovem svízel označujeme něco problematického, ale Viškovský
jako agrárník jistě věděl, že jde i o druh polního plevele. Zde se až nebezpečně blízko dostal k
Baumanově charakteristice zahradnické moci: „pěstitel rozděluje vegetaci na ‚kulturní rostliny‘, o
něž je třeba pečovat, a ‚plevel‘, který musí být vyhuben“ (Bauman 2003: 52). Ve Viškovského slovech
o civilizaci a „nezkrotné přírodě“ navíc zaznívají Baumanova slova charakterizující „zahradnickou
kulturu“, ta „sebe a přírodu a rozdíl mezi sebou a přírodou vlastně vymezuje prostřednictvím
endemické nedůvěry ve spontánnost“ (tamtéž: 143). Má jít o „oddělování a vyčleňování užitečných
prvků, jímž je určeno žít a vzkvétat, od škodlivých a chorobných, které je třeba vymítit“ (tamtéž:
116). A ve slovech mnohých poslanců a senátorů schvalujících zákon bychom našli další paralely k
Baumanovým charakteristikám zahradnické moci. Zákonodárci často používají hygienickou metaforiku,
mluví o „mravní nákaze“ apod. Nacisté podobně mluvili o „židovském viru“ , izolace židů byla dána
nutností „hygienické profylaxe“ (Bauman: 116–17). Bauman dále píše: „Sebedůvěra, která umožňovala,
aby se na upevňování vlády pohlíželo jako na proces humanizace spíše než potlačování jedné formy
lidství jinou, mohla vycházet jedině z křižácké a prosylektické praxe typicky moderní a západní
‚zahradnické společnosti‘ “ (Bauman: 240). Jak jsem již ukazoval, mnozí poslanci a senátoři
hovořili s neochvějnou vírou ve vlastní slova o „humanistickém“ a „altruistickém“ poslání zákona.

Přesto zákonodárcům ve výsledku nešlo o „kategoriální vraždění“. Kategoriálním vražděním Bauman
myslí fyzickou likvidaci celých skupin obyvatelstva bez ohledu na konkrétní viny,[23] jen na
základě určitých vnějších charakteristik. Ty jsou prohlášeny za a priori kultuře a civilizaci
nebezpečné, a protože jsou součástí přirozenosti těchto skupin obyvatelstva, jsou i neodstranitelné
skrze převýchovu či jí podobné metody (tamtéž: 17–30). Přestože i mnozí poslanci a senátoři vnímali
„cikány“ jako plevel či nákazu, odstranit chtěli jen jejich způsob života, ne je samotné. Ovšem
jejich rétorika, jak je vidět, se od té nacistické, kterou popisuje Bauman, místy příliš nelišila.
Aniž si to vůbec mohli uvědomit, i oni se podíleli na budování cesty, která k holocaustu vedla.

A tak lze říci, že Baumanovy a Foucaultovy teze a interpretace si neprotiřečí, každý popisuje jiné
diskurzivní strategie, které se ale v praxi doplňovaly a jedna prostupovala druhou.


Konstrukce „cikánství“ ve válečných dokumentech

Když jsem dospěl k tomuto zjištění, napadlo mne podívat se, jak bylo „cikánství“ konstruováno
v momentě, kdy na území bývalého Československa nastoupily ke slovu nacistické rasové teorie,
politika asimilace „neárijců“ byla odmítnuta jako zhoubná ve všech svých principech a v oficiálním
politickém diskurzu začaly jednoznačně převažovat  rasové charakteristiky.

Sněm Slovenské republiky tuto otázku řešil v roce 1940 při projednávání branného zákona. V něm mimo
jiné šlo o to, zbavit „cigánov a židov“ branné povinnosti a branný výbor sněmu došel k tomuto
názoru:

Vzhľadom na to, že pojem cigána nie je u nás ešte presne ustálený, branný výbor v rezolúcii žiada
vysokú vládu na ustálenie tohto pojmu. Vychádzal z toho, že jedna čiastka obyvateľstva, ktorá je
ešte stále pomenovaná ako cigáni, aklimatizovaná čiastočne sosobášením s príslušníkmi slovenského
národa a čiastočne prevádzaním remeselných prác dlhšiu dobu, sa dnes temer už nelíši od Slovákov a
i sami sa považujú za Slovákov. Ďalej sú medzi nimi natoľko zdatní jedinci, že súbežne so Slovákmi
môžu vykonávať zdárne vojenskú službu. Je preto účelné i rozumové, aby títo boli tak hodnotení a
zaradení k vojenskej službe, ako Slováci. (SČSDPK 11)

Ústavně-právní výbor poté schválil rezoluci následujícího znění:

Vláda Slovenskej republiky sa žiada […], aby predložila návrh zákona na vyriešenie pojmu cigána.
Pri ustálení tohto pojmu nech sa vychádza z toho, že cigánom je cigán kočovný, nie však i taký
príslušník tejto rasy, ktorý žije zriadeným spoločenským životom a je na osoh[24] spoločenskému
životu. (SČSDPK 12)

Jak je vidět, i v momentě, kdy v případě židů již rozhodovala rasová kritéria, v případě Romů se
užívala kritéria sociální.

Jaký byl přístup protektorátních úřadů? V letech 1939 a 1940 byly vydávány a upřesňovány vyhlášky a
oběžníky zakazující kočování „cikánů“. Zpočátku nebyli kočovníci koncentrováni do „kárných
pracovních táborů“. Okresní úřady měly působit „vhodným způsobem na obec, aby cikánům, kteří se
chtějí v obci trvale usaditi, nejenom nečinily potíží, nýbrž aby je v jejich snaze po usídlení se
všemožně podporovaly, samy jsou nápomocny cikánům, kteří jsou ochotni trvale se usaditi, zejména
opatřením přístřeší, práce atd.“ a jen proti „nepolepšitelným cikánům“ mělo být zakročeno „s
největší přísností podle zákonných předpisů (tresty, prodejem prostředků ke kočování, odnětím dětí,
zákazy přístupu na území okresů neb jeho částí, případně dodáním do kárných pracovních táborů – až
budou zřízeny – apod.)“ (Vyhláška 1940). Znovu tedy bylo nepřípustné „cikánství“ definováno
sociálně a hlavní roli nehrála rasa, ale způsob života (daná neochotou k „usedlému“ způsobu
života).

V červnu 1942 vydalo ministerstvo vnitra oběžník o „boji proti cikánskému zlořádu“ vyzývající k
soupisu „cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po způsobu cikánském“. V něm se konstatuje
nedostatečnost stávají evidence, která často nepodchycuje „zejména cikánské míšence a osoby,
potulující se po způsobu cikánském“. „O tom, koho jest považovati za cikána, cikánského míšence
nebo osobu, potulující se po cikánském způsobu, rozhodne předběžně v pochybných případech místně
příslušné policejní kriminální oddělení, resp. četnické pátrací stanice. Konečné posouzení
zachycených osob a opatření z toho plynoucí se vyhrazují pozdější době.“ Prozatím měli být „vzati
do preventivní policejní vazby a podle potřeby dodáni do cikánského tábora“ všichni ti „cikáni a
cikánští míšenci“, kteří nejsou „v pevné produktivní práci […] nebo projeví nechuť k práci a přes
výstrahu se nepolepší; opustí bez písemného povolení příslušné četnické pátrací stanice nebo
příslušného vládního policejního úřadu místo svého pobytu; nepostarají se o to, aby členové jejich
rodiny vedli spořádaný život a dbali nařízení policejních úřadů a zaměstnavatelů“ (Oběžník 1942).
Tedy i když se objevuje rasový termín „míšenec“, stále jde primárně o sociální otázku.

Až později, v letech 1942 a 1943, vycházely v protektorátu nařízení k soupisům Romů, které byly
užity při deportacích do koncentračních táborů.

Rozhodujícím hlediskem pro zařazení do transportu v případě dětí ze smíšených manželství byly
vnější znaky: barva očí, vlasů a odstín pleti. Někteří Romové, zejména z řad integrovaných
moravských Romů, učinili v této době ještě poslední pokus o svoji záchranu. Zejména mladé dívky se
vdávaly za neromské partnery v domnění, že se tak vyhnou deportacím. Do transportů však musely
nastoupit bez ohledu na národnost manžela, stejně jako děti ze smíšených manželství, pokud byly dle
shledaných antropologických znaků označeny za „cikány“. (Horváthová 47)

Jak je vidět, až zde plně nastoupila rasová kritéria.[25]


Závěr

Zdá se tedy, že alespoň na českém a slovenském území hrály pro posouzení „cikánství“ i v průběhu
války dlouho roli ukazatele sociální, ne rasové. V tom byl rozdíl vůči posuzování „židovství“
jedinců. Ovšem podíváme-li se na nacistické „Nařízení k zákonu o říšském občanstvím“ čteme v něm:
„Židovským míšencem je ten, kdo pochází od jednoho nebo dvou prarodičů, podle rasy plně židovských,
není-li podle § 5, odst. 2, židem. Za plně židovského se bez dalšího pokládá prarodič, když
příslušel k židovskému náboženskému společenství“ (První prováděcí nařízení 1935). Toto kritérium
rozhodně nelze považovat za biologické. Dá se tedy říci, že v praxi rozhodovala i při posuzování
„židovství“ sociální charakteristika, jakou náboženská příslušnost zajisté je.[26] Nakonec se tedy
biologická kritéria pro posuzování „rasy“ de facto neuplatňovala, i když teoreticky se je rasoví
„vědci“ snažili vytvářet. Slovy anonymního recenzenta této statě: „Na úrovni legitimizace se
používal biologizující diskurs a na úrovni institucionálních praktik se používaly sociálně
zakotvené definice.“ Proč ta rezignace na biologizující legitimizaci v praxi?

Jednak tehdejší vědci ve skutečnosti neměli nástroje, jak nezpochybnitelně určit rasu jedince.[27]
Za druhé označovat skupinu skrze sociální charakteristiky je snazší a efektivnější, neboť tyto
charakteristiky jsou obecně srozumitelné a do procesu identifikace dané skupiny a jejích
příslušníků lze zapojit více jednotlivců (řadové pracovníky matrik, policie a četnictva atd.), jak
se v nacistickém Německu i na území protektorátu dělo. Na druhou stranu biologizující legitimizace
byla užívána pro svou domnělou vědeckost. Jak upozorňuje Bauman tzv. rasová méněcennost měla být
nezpochybnitelným faktem, který je nutno respektovat, pokud nemá dojít k úpadku veškeré kultury
(viz zahradnická metaforika) – pak se každý zodpovědný jedinec může bez výčitek svědomí na akcích
proti „méněcenným“ rasám podílet.

Obecně se dá říci, že je prakticky jedno, podle čeho je „cikánství“ (či „židovství“) posuzováno –
ať už jako způsob života nebo jako biologická charakteristika. Pokud byly posuzovatelé přesvědčeni,
že Romové jsou nebezpečím pro většinové obyvatelstvo a zároveň nevěřili (nebo odmítali věřit)
v možnost jejich asimilace,[28] volali po jejich likvidace (to zpočátku neznamenalo přímé
vyvražďování, ale internaci a sterilizaci) bez ohledu na to, podle čeho se „cikánství“ posuzovalo.
Ostatně i v Německu byli Romové až do roku 1938 považováni za „asociály“ (respektive zařazeni mezi
tzv. „Gaunerpopulation“) a nebylo deklarováno, že jsou pronásledováni z rasových důvodů (Lhotka,
247–8).[29]  Proto ani identifikace skupiny obyvatelstva skrze způsob života neznamená, že proti ní
nebude aplikováno kategoriální vraždění. Tedy snaha o dozor a disciplinaci (Foucault) může končit
vyvražďováním celých „kategorií“ v duchu zahradnické moci (Bauman).

Na druhou stranu lze říci, že je-li populace identifikována skrze způsob života, ti, kdo proti ní
brojí, budou spíše nakloněni vnímaný problém řešit skrze převýchovu a disciplinaci. Problematickou
se totiž nejeví skupina jako taková, ale způsob, jakým žije. Jak snad všichni zákonodárci
schvalující osnovu zákona „o potulných cikánech“ prohlašovali, zákon měl být namířen proti potulce
a ne proti „cikánům“ a jeho cílem bylo Romům „pomoci“ k tomu, aby se z nich mohli stát „spořádání“
členové společnosti. Ač ve svých důsledcích zákon rasistický byl,[30] jeho záměr byl prezentován
jinak. Nešlo v něm o konstrukci rasy (národa, etnika), ale o identifikaci populace, která se jevila
problémová svým způsobem života. A i když zákonodárci občas tuto populaci v konkrétních proslovech
charakterizovali rasově, zároveň zdůrazňovali nerasové pojetí – šlo jim o odstranění „nebezpečného“
způsobu života skrze dohled a převýchovu.


Bibliografie

Bauman, Z. 2003. Modernita a holocaust. Praha: SLON.

Fay, B. 2002. Současná filozofie sociálních věd. Praha: SLON.

Foucault, M. 1991. “Rád diskurzu“. In Za zrkadlom moderny. Bratislava: Archa.

Foucault, M 1993. Dějiny šílenství. Praha: NLN.

Foucault,. 2000. Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin.

Gould, S. J. 1998. Jak neměřit člověka. Praha: NLN.

Horváthová, J. Kapitoly z dějin Romů. http://www.varianty.cz/cdrom/podkapitoly/d01kapitoly.pdf –
prohlíženo v září 2007.

Lhotka, P. 2001. „Romové a nacistická rasová teorie“. In Machalová, T. a kol. Lidská práva proti
Rasismu. Brno: Doplněk.

Nečas, C. 1999. Romové v České republice včera a dnes. Olomouc: Univerzita Palackého.

Oběžník ministerstva vnitra o boji proti cikánskému zlořádu a evidenci cikánů, cikánských míšenců a
osob žijících po způsobu cikánském, Č. D-1520-22/6-42-V/4., 24. 6. 1942,
http://www.holocaust.cz/cz2/resources/documents/rom/circ_19420624 – prohlíženo v září 2007.

První prováděcí nařízení k zákonu o říšském občanství, 14. 11. 1935,
http://www.holocaust.cz/cz2/resources/documents/laws/nlaw_reg – prohlíženo v září 2007.

SČSDPK 1, Poslanecká sněmovna, 101. schůze, Zpráva výboru ústavně-právního o usnesení senátu (tisk
1135) k vládnímu návrhu (tisk sen. 415 a 459) zákona o potulných cikánech a podobných tulácích
(tisk 1167), 14. 7. 1927, http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/101schuz/s101005.htm -
prohlíženo v září 2007.

SČSDPK 2, Poslanecká sněmovna, 101. schůze, Zpráva výboru ústavně-právního o usnesení senátu (tisk
1135) k vládnímu návrhu (tisk sen. 415 a 459) zákona o potulných cikánech a podobných tulácích
(tisk 1167), 14. 7. 1927, http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/101schuz/s101006.htm -
prohlíženo v září 2007.

SČSDPK 3, Poslanecká sněmovna, 101. schůze, Zpráva výboru ústavně-právního o usnesení senátu (tisk
1135) k vládnímu návrhu (tisk sen. 415 a 459) zákona o potulných cikánech a podobných tulácích
(tisk 1167), 14. 7. 1927, http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/101schuz/s101007.htm -
prohlíženo v září 2007.

SČSDPK 4, Poslanecká sněmovna, 101. schůze, Zpráva výboru ústavně-právního o usnesení senátu (tisk
1135) k vládnímu návrhu (tisk sen. 415 a 459) zákona o potulných cikánech a podobných tulácích
(tisk 1167), 14. 7. 1927, http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/101schuz/s101008.htm -
prohlíženo v září 2007.

SČSDPK 5, Poslanecká sněmovna, 101. schůze, Zpráva výboru ústavně-právního o usnesení senátu (tisk
1135) k vládnímu návrhu (tisk sen. 415 a 459) zákona o potulných cikánech a podobných tulácích
(tisk 1167), 14. 7. 1927, http://www.psp.cz/eknih/1925ns/ps/stenprot/101schuz/s101009.htm -
prohlíženo v září 2007.

SČSDPK 6, Senát, 88. schůze, Zpráva výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 415) o
potulných cikánech a podobných tulácích, tisk 459, 30. 6. 1927,
http://www.psp.cz/eknih/1925ns/se/stenprot/088schuz/s088001.htm - prohlíženo v září 2007.

SČSDPK 7, Senát, 88. schůze, Zpráva výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 415) o
potulných cikánech a podobných tulácích, tisk 459, 30. 6. 1927,
http://www.psp.cz/eknih/1925ns/se/stenprot/088schuz/s088002.htm - prohlíženo v září 2007.

SČSDPK 8, Senát, Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o potulných cikánech a podobných
tulácích, tisk 415, 28. 5. 1927, http://www.psp.cz/eknih/1925ns/se/tisky/t0415_01.htm - prohlíženo
v září 2007.

SČSDPK 9, Senát, Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o potulných cikánech a podobných
tulácích, tisk 415, 28. 5. 1927, http://www.psp.cz/eknih/1925ns/se/tisky/t0415_02.htm - prohlíženo
v září 2007.

SČSDPK 10, Senát, Zpráva výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 415) o potulných
cikánech a podobných tulácích, tisk 459, 23. 6. 1927,
http://www.psp.cz/eknih/1925ns/se/tisky/t0459_00.htm - prohlíženo v září 2007.

SČSDPK 11, Snem Slovenskej republiky, 105. zpráva branného výboru o vládnom návrhu branného zákona
Slovenskej republiky (tlač 84), 10. 1. 1940, http://www.psp.cz/eknih/1939ssr/tisky/t0105_01.htm -
prohlíženo v září 2007.

SČSDPK 12, Snem Slovenskej republiky, Rezolúcia ústavno-právneho výboru k vládnemu návrhu branného
zákona Slovenskej republiky (tlač 84), 11. 1. 1940,
http://www.psp.cz/eknih/1939ssr/tisky/t0105_02.htm - prohlíženo v září 2007.

Vyhláška Zemského úřadu v Brně o zákazu kočování cikánů, číslo: 2410/I – 7., 2. 3. 1940,
http://www.holocaust.cz/cz2/resources/documents/rom/brno_19400302 - prohlíženo v září 2007.


Zkratky

SČSDPK – Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna


Autor

Mgr. Martin Fafejta, Ph.D., katedra sociologie a andragogiky FF UP Olomouc

Vystudoval sociologii a andragogiku se zaměřením na kulturologii. Zabývá se problematikou sociální
konstrukce menšin, především menšin pohlavních a sexuálních a obecně těch, které jsou hegemonními
diskurzy považovány za deviantní. Je autorem knihy Úvod do sociologie pohlaví a sexuality.

Kontakt: martin.fafejta@gmail.com


Abstrakt a klíčová slova

Stať analyzuje důvodové zprávy a rozpravy, které byly předneseny v Národním shromáždění republiky
Československé při schvalování „Zákona o potulných cikánech a podobných tulácích“ v roce 1927.
Primárním cílem bylo zjistit, jak v nich byl chápán termín „cikán“, zdali jako kategorie biologická
(rasová) nebo sociální (způsob života, v tomto případě charakterizován potulkou). Zároveň byly
analyzované texty studovány z hlediska tezí Foucaultovy knihy Dohlížet a trestat a Baumanovy práce
Modernita a holocaust. )Ústřední otázka bylo: Měly proslovy zákonodárců blíže k normalizační moci a
disciplinaci (Foucault) a „cikánství“ bylo chápáno sociálně, nebo k zahradnické moci a
kategoriálnímu vraždění (Bauman) a „cikánství“ bylo chápáno biologicky (rasově)? V závěru stať
analyzuje české a slovenské předpisy a nařízení z doby, kdy na území bývalého Československa
nastoupily ke slovu nacistické rasové teorie. Článek dospívá k závěru, že jak v zákoně, tak i
v počátcích války sehrávaly podstatnou roli pro posouzení „cikánství“ ukazatele sociální, ne
rasové.

československý „Zákon o potulných cikánech“ (1927), Romové, rasa, Bauman, Foucault


„Gypsies“ – race or mode of life?

The paper analyzes the parliamentary debates and explanatory reports from the Czechoslovak National
Assembly during the passing of “Law on Traveling Gypsies” in 1927. The primary goal of the paper
was to find out if the term “gypsy” was understood as a biological category (race) or a social one
(mode of life characterized by traveling). Simultaneously, the analyzed texts were studied from the
point of thesis of Foucault’s Discipline and Punish and Bauman’s Modernity ant the Holocaust. Were
the ideas of legislators’ utterances closer to the normalization power and disciplination
(Foucault) and “gypsiness” was seen as a social fact, or to the gardening culture and categorial
murder (Bauman) and the “gypsiness” were seen as a racial category? Finally the paper analyzes the
Czech and Slovak war decrees concerning Gypsies which were induced by the Nazi racial theories. The
article comes to the conclusion that both in the law and in the decrees issued in the beginning of
the war the Gypsies were identified mainly through the social indicators, not racial ones.

the Czechoslovak „Law on Traveling Gypsies“ (1927), Romanies, race, Bauman, Foucault


________________________________

[1] Jednalo se o východoslovenskou Moldavu nad Bodvou.

[2] Viz pozn. č. 10 a text, ke kterému se vztahuje.

[3] Přičemž by bylo možno použít i některé z tezí z Dějin šílenství, kde Foucault píše o
„imperativu práce“ (1993:43), „mravním odsouzení zahálky“ (50) či propojení „občanského zákona“ a
„mravní povinnosti“ (52). O podobné problematice hovoří z jiného úhlu pohledu v prvním díle Dějin
sexuality. Stejně tak by šla aplikovat Foucaultova idea pastorálního státu, který jedince podřizuje
dozoru v jeho vlastním (jedincově) zájmu. Protože ale ústředním tématem stati není dílo Michela
Foucaulta, rozhodl jsem se vycházet pouze z Dohlížet a trestat, neboť tato kniha má tématicky
nejblíže k mnou studované problematice.

[4] Především ve Francii 18. a 19. století.

[5] V tomto kontextu není také bez zajímavosti již uvedená skutečnost, že inspiračním zdrojem
československých zákonodárců byl zákon bavorský a francouzský, přičemž v bavorském se termín
„cikán“ výslovně vyskytuje, ve francouzském ne.

[6] „U celé řady soudů, zejména v jižních Čechách, na Moravě a Slovensku vedou se vyšetřování proti
potulným cikánům pro nejtěžší zločiny a třeba se zmíniti též o větším počtu vražd moldavských
cikánů, které jsou vyšetřovány soudem v Košicích. Jest proto samozřejmé, že venkovské obyvatelstvo
počalo se poslední dobou energicky domáhati ochrany své bezpečnosti, na kterou má každý pokojný
občan, který též vůči státu koná své povinnosti, nárok. Žádané ochrany v tomto směru nemohlo se
občanstvu jinak dostati, než když otázka potulných cikánů se upraví zákonem,“ praví v důvodové
zprávě k zákonu senátor Lukeš (SČSDPK 6).

[7] Skutečnost, na kterou často upozorňuje Brian Fay v knize Současná filosofie sociálních věd
(2002).

[8] Maďarské národnosti byly poslanci Gáti a Mondok pocházející z Podkarpatské Rusi.

[9] Senátní zpravodaj agrárník Josef Lukeš byl od roku 1912 poslancem Slezského zemského sněmu, po
první světové válce byl členem prvního československého parlamentu, tzv. Revolučního národního
shromáždění, a účastnil se mírové konference v Paříži, poté byl zvolen senátorem – viz
http://infocentrum.opava.cz/scripts/detail.php?id=2426.

Sněmovní zpravodaj agrárník Josef Viškovský byl již od roku 1902 členem různých sněmů a
parlamentních shromáždění. Z mnoha funkcí, které zastával, se mi z hlediska této statě jeví
nejdůležitější jeho působení v čele ministerstva vnitra v letech 1925–6, tedy krátce před
projednáváním zákona. Více viz http://www.libri.cz/databaze/kdo20/list.php?od=v&start=21&count=20.

[10] Z toho je patrné, že skutečně nešlo o to „cikánství“ nově konstruovat. Definice není možná,
ale to není na škodu, neboť každý již „ví“, kdo je „cikán“, proti kterému má být zákon zaměřen.

[11] Zmíněný rozpor se jasně ukazuje ve sněmovní řeči poslance Schuberta (k jeho osobě viz pozn.
18): „[…] zákon mluví jen o zločincích a tento výraz dlužno podržeti, neboť jen v tom směru a
jedině a pouze v tom, v žádném jiném nemá nastupovati právem použití zbraně u četnictva. Záhlaví
zákona mluví jasně o cikánech a tulácích a toto záhlaví je pro každý paragraf přísně rozhodující“
(SČSDPK 2). Jak je vidět, zločinci z první věty jsou automaticky ve větě druhé cikáni a tuláci.

[12] Tato teze zazněla ve zprávách i rozpravách mnohokrát. Poslanec Schubert například prohlásil:
„Není případné, jestliže se s jedné strany tvrdilo, že tento návrh zákona je v rozporu s lidskostí.
[…] naopak tento návrh zákona dýše duchem altruistickým. Netrestáme člověka z nenávisti, nýbrž
trestáme jej, abychom jej polepšili. […] Tento kočovný národ musí býti ve svém vlastním zájmu
donucen k vzdělanosti nebo alespoň k neškodnosti“ (SČSDPK 2).

[13] Což neznamená, že by schvalovali rasová opatření vůči Romům.

[14] Zde mělo být patrně „utlačovaného“. Poslanec Gáti se možná přeřekl, spíše se však lze
domnívat, že chybu udělal zapisovatel nebo překladatel.

[15] Levicoví poslanci předkládali proti převládajícímhegemonním diskurzům reprezentovaným
například důvodovými zprávami své diskurzivní pravdy. Jejich ambicí bylo dosáhnout toho, aby se
jejich vlastní interpretace a popisy sociální reality staly hegemonními (což se jim o pár desítek
let později podařilo). Proto je na místě se ptát, nakolik jim šlo o konkrétní Romy dotčené zákonem
a nakolik o potvrzení jejich vlastních diskurzů a konstruktů. Faktem je, že minimálně poslanci Gáti
a Mondok žili na Podkarpatské Rusi, tedy v oblasti s vysokou hustotou romského osídlení a čerpali
svá přesvědčení nejen z děl klasiků marxismu-leninismu, ale ze své vlastní žité zkušenosti, kterou
nejednou ve svých rozpravách argumentovali. Přičemž samozřejmě nesmíme zapomínat, že tuto svou
zkušenost vnímali skrze ideologii, kterou zastávali (a naopak).

Je tedy zřejmé, že do celé analýzy problému by šlo zahrnout i třídní hledisko – to by ovšem šlo již
nad rámec problému, jak jej zkoumám.

[16] I když tato věta na začátku zprávy působí hlavně jako rétorický tah, snaha působit vyváženě,
což má již dopředu otupit případnou kritiku, že celá zpráva je zaujatá vůči Romům.

[17] Přesný název strany zněl Deutsche christlich soziale Volkspartei.

[18] Přesný název strany zněl Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei. Tato strana byla
v roce 1933 na základě soudního rozhodnutí zrušena a všichni její poslanci a senátoři pozbyli tímto
rozhodnutím mandátu. Sám poslanec Schubert uprchl v roce 1935 do nacistického Německa.

[19] Přesný název strany zněl Deutsche Nationalpartei. Podobně jako Deutsche nationalsozialistische
Arbeiterpartei byla v roce 1933 rozpuštěna. Ovšem v tomto případě byl zákaz v roce 1935 zrušen.

[20] Teze, připomínající pozdější politiku apartheidu Jihoafrické republiky.

[21] Což je teze v přímém rozporu s klasickými rasovými teoriemi, z nichž vycházel například
nacismus. Ty naopak „míšení“ lidských ras vidí jako hlavní úpadek lidstva a civilizace.

[22] Zde můžeme jen spekulovat, nakolik v převýchovu skutečně věřili a nakolik ji připouštěli pouze
ze strategických důvodů, aby se tím nediskvalifikovali z další diskuse. Později se někteří z nich
ztotožnili s nacismem, z toho ale nelze vyvozovat jejich mínění v roce 1927.

[23] Respektive bez ohledu na to, jestli vůbec nějaký skutek, za který by mohly být souzeny,
spáchaly.

[24] Tj. je užitečný.

[25] Která ovšem byla postavená hlavně na estetických dojmech (barva očí, vlasů a odstín pleti)
posuzovatelů.

[26] Přestože je judaismus poměrně uzavřeným náboženstvím, za určitých podmínek může do židovské
obce vstoupit i jedinec nemající potřebné židovské předky (tj. židovskou matku) a vystoupit
z židovské obce je po formální stránce jednoduché a na německém území se tak ve větší míře dělo již
od počátku 19. století (neboť například ve státních službách Pruského státu sice nemohli sloužit
židé, ale o jejich židovství rozhodovala pouze náboženská příslušnost, stačilo tedy přestoupit ke
křesťanství).

[27] A nemají je ostatně ani dnes – to ukazuje například St. J. Gould v knize Jak neměřit člověka
(1998: 340 nebo 387).

[28] V tomto kontextu vůbec nemluvím o možnosti integrace, ta byla patrně nepředstavitelná i pro
většinu tehdejších obhájců Romů.

[29] I když v komentářích k norimberským zákonům byli označeni jako „cizí krev v Evropě“ (viz
Lhotka 2001: 248).

[30] Neboť některá z jeho ustanovení byla později snad horlivostí jednotlivých úřadů a úředníků
vztahována i na nekočovné Romy (Nečas 1999: 61 a 65). To ale cílem zákonodárců, máme-li věřit
jejich proslovům, nebylo.