Sociální práce/Sociálna praca 2/2008 Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" Different conceptions, unclear offer and verification of achievement of „social work" Libor Musil Prof. PhDr. Libor Musil, CSc, je vedoucím katedry sociální politiky a sociální práce Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde vyučuje kursy zaměřené na teorii a organizační kulturu sociální práce a metodické kursy k psaní závěrečných prací. Zabývá se výzkumem utvářeni přístupu sociálních pracovníků k práci s klienty v organizacích. Abstrakt Autor se zabývá otázkou, jako mohou čeští sociální pracovníci postupovat, pokud by se rozhodli přesvědčit zadavatele o tom, že sociální práce muže občanům nabídnout specifické služby, které neposkytuji pracovníci jiných pomáhajících oborů. Na základe rozboru současné situace komunity sociálních pracovníků a s využitím teze Lyotarda o možnosti přechodných a proměnlivých dohod navrhuje strategii komunikace o pravidlech praktické spolupráce stoupenců různých pojetí sociální práce. Abstract The author deals the question: "What can Czech social workers do when they like to persuade their job-givers that they are able to offer specific services that the other helping jobs do not accomplish?" Following the analysis of the current situation of social workers community and using the argument on the temporary and changeable agreements by Lyotard he proposes the strategy of communication on rules that would govern the cooperation of proponents of different concepts of social work in practice. Se souslovím „sociální práce" spojují lidé různé představy. Na tom neni nic divného. V kulturně pestré společnosti je obraz toho, čemu lidé říkají „sociální práce", různorodý. „Různorodost" může ovšem znamenat jak „bohatost", která skýtá „příležitost k volbě", tak „rozplizlost", jejímž důsledkem je „zmatek" a „neúplnost". Předpokládám, že v soudobé české společnosti přináší různost představ o sociální práci obojí. Na jedné straně dnes lidé s označením „sociální práce" spojují nabídku mnohem pestřejší škály typů pomoci a služeb než třeba v roce 1990. Nad tím se můžeme radovat. Na druhé straně se domnívám, že tato pestrost je tak bezbřehá, že se v ní sociální práce ztrácí j3ko v mlze. Málokdo tuší, že by sociální pracovnici1 mohli v souladu s tradicemi svého oboru společnosti nabídnout něco, čemu ostatní - psychologové, právníci, ošetřovatelky, organizátoři volného času, ochránci lidských práv atd. - většinou nevěnují pozornost, protože to nepovažují za náplň své práce. Za těchto okolností je za „sociálního pracovníka" považován každý, kdo pomáhá, a současně nikdo - vždyť přece pomáhají psychologové, právníci, ošetřovatelky, organizátoři volného času, ochránci lidských práv atd. Lidé, kteří sociální práci považují za blíže nespecifikované - a z hlediska nákladů na mzdy tudíž poměrně laciné - „pomáhání", zpravidla nemají představu, co zvláštního byjim mohli sociální pracovníci nabídnout, a tudíž si o to nemohou říci. To se týká klientů i místních politiků, zaměstnavatelů sociálních pracovníku i tvůrců sociálních zákonu, pracovníků různých pomáhajících oborů i dobrovolníků ... a často i sociálních pracovníku samotných. Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" 61 Teorie praví, že pokud chtějí pracovníci nějakého oboru zajistit podmínky pro kvalitní výkon své činnosti, musí být schopni presvedčil společnost, zejí dokážou nabídnout něco, co je užitečné a co „ostatní" (laici a pracovníci jiných oboru) nedovedou (Howe, 1986: 115). Podle Johnsona stoupají šance pracovníku určitého oboru kontrolovat podmínky- výkonu vlastní práce, pokud ukážou, že umí něco, čemu ti ostatní dobře nerozumějí, a že jsou díky tomu schopni v určitých situacích zmírňovat nejistotu společnosti a bezradnost lidí. Za těchto okolností mají pracovníci oboru více možnosti vstupovat jako rovnocenní partneři do vztahu se skupinami, které chtějí ve vlastním zájmu podmínky výkonu jejich práce kontrolovat. (Johnson, 1972: 90). Aby se tak stalo, musí být pracovníci oboru - mimo jiné -schopni najít a předložit společnosti odpověď naotázku: „Včem dokážeme lidem pomáhatji-nak než ti ostatní?" a mít vůli a schopnost tuto odpověď společné nabízet a uplatňovat v praxí | (Howe. 1986:120-121). I Myslím, že po letech diskusí a hledání odpo-I védi na uvedenou otázku (mimo jiné viz Musil, 2004a, 2004b, Navrátil, Musil. 2000) mohu vyslovil dvě hypotézy. Za prvé, odpovědi na otáz-I ku.včem dokážeme' lidem pomáhat jinak než I ti ostatní, existuje mezi českými sociálními I pracovník}' několik. Za druhé se domnívám. že sociálním pracovníkům v české společností | chybí vůle domlouvat se a nějakou společnou | odpověď klientům, veřejnosti, politikům, za-I méstnavatelům a dalšími zájmovým skupinám I nabízet. Obě uvedené domněnky se pokusím | rozpracoval tak. abych mohl v závěru tohoto J článku předložit k diskusi odpovědna otázku: I „Jak v současné situaci posílit schopnost čes-j kých sociálních pracovníku sdělit české společ-nosti, v čem mohou sociální pracovníci lidem [pomáhat jinak než ostatní obory a skupiny?" í Odpověď začnu hledat tím, že uvedu, co Brn na mysli, když říkám, že „by sociální pra-■vníci měli kontrolovat podmínky výkonu Mastní práce". Pak položím otázku: „Jaká je fcučasná situace pomyslné komunity českých ■ciálnich pracovníků z hlediska jejich schöpfest!' společně říci, v čem dokážeme lidem po» ■bat jinak než ostatní?" Různorodost cháni sociální práce, kterou považuji za výchozí bod rozboru situace našeho oboru, nastíním pomocí typologie „administrativního", „profesionálního" a „filantropického" pojetí sociální práce. Při vytváření obrazu dané situace podle mne nelze pominout skutečnost, že sociologie i teorie sociální práce jsou vůči možnosti pracovníků našeho oboru „zformulovat společnou nabídku" skeptické. Zmíním se proto o důvodech této skepse a zamyslím se nad jejími důsledky pro možnost vyjádřit specifickou nabídku sociální práce. Za klíčovou charakteristiku situace naší oborové komunity považuji také vzájemné vztahy mezi stoupenci různých pojetí sociální práce. Hypotetický obraz těchto vztahů naznačím pomocí tzv. „škály pěti KO". Ta vymezuje pět strategií komunikace („konsenzus", „kooperace", „koexistence", „konkurence" a „konflikt"), které mohou stoupenci různých pojetí sociální práce navzájem uplatňovat. Na základě osobních zkušenosti zformuluji hypotézu o tom, kterou z uvedených strategií zastánci odlišných pojetí sociální práce u nás v současnosti uplatňují, a v návaznosti na to se pokusím navrhnout strategii komunikace, kterou bychom mohli zvolit, abychom dokázali najít společnou řeč a společnosti sdělit, v čem sociální pracovníci mohou lidem pomáhat jinak než ostatní obory a skupiny. Považuji za nutné zdůraznit, že nemám v úmyslu navrhovat pojetí sociální práce, které se mně osobné líbí a které bych chtěl vnucovat ostatním kolegům a kolegyním z oboru. Mým cílem je zdůvodnit a k diskusi předložit strategii vzájemného chování, s jejíž pomocí by se mohli stoupenci různých představ o sociální práci pokusit společně zformulovat nabídku, která by: • se lišila od nabídky jiných pomáhajících oborů a umožnila s nimi na základě jasněji vymezené dělby práce rovnocenné spolupracovat v rámci týmů nebo při vzájemném předávání klientů, • umožnila nahradit rozplizlý obraz sociálni práce zřetelnou4 (i když asi vnitřně diferencovanou) nabídkou, • ukázala klientům, zákonodárcům a zaměstnavatelům, že sociální pracovníci mohou nabídnout služby, které jsou v ČR dosud využívány jen ojediněle, • dala sociálním pracovníkům naději na získání „jejich" specifické zakázky, které se Sociální prace/Sociálna práca 2/2008 jim od těch, kteří by jejich služby mohli potřebovat (to je od zadavatelů a klientů5), dosud často nedostává. Kontrola podmínek výkonu vlastni práce Budu rozlišovat dva pojmy: „kontrola podmínek výkonu sociální práce" a „kontrola výkonu sociální práce". První pojem je širší a druhý užší, což ale neznamená, zeje méně důležitý. „Kontrolovat podmínky výkonu sociální práce" znamená mit vliv na formulaci a uplatňování psaných i nepsaných pravidel, podle nichž se ve společnosti a v organizaci rozhoduje o přidělování zdrojů (např. peněz, informací, pravomocí a oprávnění, pracovních kapacit, poptávky a zakázek atd.). jejichž užívání je předpokladem pro výkon sociální práce. V sou-ladu s tím, co uvádí Howe (1986:116-118), lze říci, že předpokladem schopnosti kontrolovat různorodé podmínky výkonu sociální práce je „schopnost kontrolovat výkon sociální práce", což podle tohoto autora znamená určovat „kdo, jak. komu a co (které služby)" v rámci výkonu sociální práce poskytne. Otázka zní, kdo by měl kontrolovat výkon a v návaznosti na to i podmínky výkonu sociální práce a z jakých důvodů by o tento typ kontroly případně měli usilovat sociální pracovníci. Rámec pro odpověď na otázku, „kdo", nabízí Johnson (1972). V souladu s jeho poznatky lze říci, že výkon sociální práce mohou kontrolovat jednak sami sociální pracovníci a dále vlivní klienti nebo „třetí osoba". Termínem „sociální pracovníci" se zde označuje organizované společenství pracovníků tohoto oboru a loajální členové takového společenství. Synonymem pro „vlivného klienta" je „mecenáš". „Třetí osobou" mohou být různé typy zadavatelů - obvykle voleni nebo jiným způsobem pověření zástupci organizované veřejnosti (zákonodárci a jimi pověřeni státní úředníci, místní zastupitelé a jimi pověření zaměstnavatelé sociálních pracovníků, členové občanského sdružení a jimi pověření manažeři zařízení služeb sociální práce apod.). I když si dokážu představit klienta (jedince v obtížné životní situaci), který z pozice mecenáše vytváří podmínky pro práci sociálního pracovníka a očekává od něj, že bude vycházet vstříc vkusu svého dobrodince, nemyslím, že by tento způsob kontroly výkonu sociální práce byl v české společnosti výrazněji zastoupen. Budu proto předpokládat, že v našich podmínkách zni otázka, „kdo", následovně: „Maji výkon sociální práce kontrolovat organizovaní sociální pracovnici nebo zadavatelé jejich práce?" Nabizí se tři možné odpovědi: Buďjedni, nebo druzí nebo obojí současně. Domnívám se, že v české společnosti lidé zpravidla považují za legitímni, aby výkon toho, co považují za sociálni práci, kontrolovali jednostranně zadavatelé- politici a manažeři6, a že se tak v praxi také velmi často děje. Tuto hypotézu by bylo nutno ověřit poměrné rozsáhlým výzkumem, který v CR, pokud vim, dosud nikdo neprovedl. Nicméně se domnívám, že by každý čtenář tohoto článku ve vlastní zkušenosti našel příklad, který by domněnku, že podmínky výkonu sociálni práce u nás obvykle kontroluji politici a manažeři, podpořil. Jeden z takových přikladu nabízí případová studie procesu rozhodování o komunitním plánu, kterou jsme uskutečnili v nejmenovaném městě v CR v roce 2005 (viz Musil, Rubikova, Kubalčíková, Havlíková, 2006). Naše výzkumná zpráva konstatuje, že v daném městě vznikly obtiže při naplňování příslibu metodik MPSV7 z let 2002 a 2004, že v procesu utvářeni systému sociálních služeb v obci mají mít stejnou váhu cíle a zájmy „zadavatelů", „poskytovatelů" a „uživatelů" sociálních služeb. Z rozhovoru s účastníky komunitního plánováni totiž vyplynulo, že „došlo ke sporu mezi zástupci zadavatele a poskytovatelů ohledně míry a způsobu zapojeni uživatelů. Zatímco zadavatel údajné považoval za vhodné zapojit uživatele až v pozdější fázi procesu, přičemž spíše pochyboval ojejiá možném přínosu pro komunitni plánování, poskytovatelé naopak vnímali zapojení uživateli do celého procesu, má-li mít úspěch, jako r~ zbytné. Z rozhovoru vyplývá, že v praxi se prosadilo pojetí zadavatele..." (Musil, Hubikou Kubalčíková, Havlíková, 2006: 11.) .....&\ raz na komunitni pr\>ek byl kladen především v rovině ideové a verbálni, v rovině konkrétní činnosti a rozhodování pak převažoval pmt .centrálního plánování'" (Musil. Rubikovi Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" Kubalciková, Havlíková, 2006: 14.) Zástupci poskytovatelů ostře odmítali přístup politiku k uživatelům: „Přihlásilse uživatel:, No já bych tam chtěl napsat tohle...' Stoupne politik:, To užne, to tam nepište' [...] uživatelé už po druhý nevstali, nic neřekli a po druhý už nepřišli." (Musil. Hubíková, Kubalciková, Havlíková, 2006: 43.) K úřednici, která byla zadavatelem povéřena koordinací tvorby komunitního plánu, naopak chovali poskytovatelé důvěru a považovali ji za spojence (Musil, Hubíková, Kubalciková. Havlíkova, 2006:51). Uvedený příklad sice nemůže sehrát roli vyčerpávajícího důkazu o platnosti výše zmíněné hypotézy, nicméně se domnívám, že v krystalické podobě vyjadřuje logiku pravidel, podle nichž se dnes v české společnosti často rozhoduje o přidělování zdrojů potřebných pro výkon sociální práce. Tato pravidla podle mne zni následovně: „Účast klientu na rozhodováni považuji politici za nerealistickou a nepotřebnou komplikaci. Poskytovatelé služeb -mezi nimi i sociální pracovníci - bývají přizvání a své zájmy se snaží prosadit mimo jiné tím, že se staví za zájmy klientů. Zástupci poskytovatelů si často (ne ovšem vždy) vcelku dobře rozumí s úředníky, s nimiž bezprostředné spolupracují. Politici však jejich zájmy a jejich expertní stanoviska při vlastním rozhodováni neberou na zřetel." Osobné jsem tento model rozhodování zažil jako účastník procesu tvorby zákona o sociálních službách. 1 Určité nejde o model jediný. Sociální pracov-flicizjedné nevládní organizace mně vroce2003 [Vyprávěli, že když jim řadové úřednice nechtěly poskytovat pravdivé informace o situaci jejich pentii, museli je „přeskakovat": nevyjednávali »nimi, ale s politickými představiteli obce. Mys-■di, že takové chování je v našiel) podmínkách pímáno spíše jako výjimečné a možná trochu lívoké". Dotyční sociální pracovnici sami ne-Iwzilipo tom, aby museli s politiky vyjednávat gasto. Stačilo jim. že úřednice z příslušného od-;í změnily postoj: „Už volí slova opatrně, 'ti informace, které nejsou pravda." Titíž 'Iní pracovníci v jiné souvislosti kritizovali ou neutěšenost situace, ve které politici -ktují ani zájmy jejich klientu, ani dopo-ísociálních pracovníků, protože by si tím „pokazit svojí reputaci". Občas se setkávám s názorem, že model jednostranné kontroly podmínek výkonu sociální práce volenými politickými reprezentanty, který je u nás pravděpodobné nejběžnější, je zcela legitimní, protože odpovídá zásadám zastupitelské demokracie. Tento výklad vychází z představy, že pro zastupitelskou demokracii platí pouze dvě zásady: Za prvé: „Zvolte," a za druhé: „Respektujte rozhodnutí vámi zvolených zástupců." Z hlediska tohoto výkladu by snaha sociálních pracovníků o podíl na kontrole podmínek výkonu vlastní práce nebyla v demokratickém politickém systému legitimní. Domnívám se ovšem, že by to nebylo namístě, protože uvedený výklad není úplný. Zastupitelská demokracie totiž uznává ještě třetí zásadu, podle níž „jsou zástupci po svém zvolení povinní hájit veřejné zájmy". (V případě, že tak nečiní, jsou sesaditelni.) Tato zásada vytváří prostor pro poskytováni legitimní zpětné vazby všemi, kdo jsou schopni veřejné zájmy vyjadřovat a přispívat k tomu. aby politická rozhodnutí tyto zájmy podporovala nebo nepoškozovala. Mezi tyto subjekty mohou patřit také sociální pracovníci. Občas také slýchávám názor, že se sociální pracovnici mohou pokoušet prosazovat své názory výhradné jako „občané", nikoliv jako „zaměstnanci". Platnost tohoto názoru je podle mého názoru rovněž omezena výše zmíněnou zásadou obhajoby veřejných zájmů. Volení zástupci totiž část svých rozhodovacích pravomocí delegují na manažery nebo úředníky, kteří své politické představitele v roli zadavatele služeb sociální práce zastupují, a jsou tudíž povinni ve svém rozhodování respektovat veřejné zájmy stejné jako oni. Z hlediska zastupitelské demokracie tedy považuji za legitimní, aby sociální pracovníci poskytovali zpětnou vazbu i těm subjektům (mimo jiné svým nadřízeným), jejichž oprávnění rozhodovat o podmínkách výkonu sociální práce jsou odvozena z pravomocí politiků, kteří je pověřili. Pokud vyjdeme z výše uvedeného, existuje legitimní politický prostor k tomu, aby se sociální pracovníci podíleli (zejména v obcích a organizacích, ale i v širším rámci) na určování pravidel, podle nichž probíhá alokace předpokladů pro výkon sociální práce, a byli přitom respektováni jako rovnocenní partneři zadavatelů. Sociální práce/ Sociálna práca 2/2008 V české společnosti to sice není příliš zvykem, důvodů, proč by tento prostor měli sociální pracovnici využívat, může nicméně být celá řada. Pro začátek stojí za úvahu přinejmenším čtyři následující: • zájem klientů, aby politici a jimi pověření manažeři při zadávání zakázek pro sociální pracovníky neopomíjeli ty problémy komunit a potíže klientů, jejichž řešení jíně pomáhající obory nevěnují soustavnou pozornost (viz Musil, 2004a: 16-17), • zájem klientu vytvořit podmínky pro kvalitní výkon těch činností sociální práce (viz Musil, 2004b: 54-56), které jsou současnými zakázkami politiku a manažerů opomíjeny a kterých se klientům v důsledku toho nedostává, • zájem klientů i sociálních pracovníku čelit jednostrannému tlaku politiku na posílení úzce chápané kontrolní funkce sociální práce v české společnosti (viz o tom Sveřepá v tomto čísle časopisu Sociální práce/Sociálna práca), • zájem sociálních pracovníku, aby jejich schopnost odolávat pracovní zátěži byla posílena formulací zakázek, jejichž realizace může sociálním pracovníkům poskytnout příležitost k naplnění jejich „ideálů služby" (viz Lipsky, 1980:71-82,144). Sociální pracovníci nemohou uvedené (a další) zájmy své i svých klientu účinně prosazovat, pokud nebudou zadavateli své práce respektováni jako rovnocenní partneři. V úvodu tohoto eseje jsem vyslovil přesvědčení, že získat tento respekt mohou, pokud společnost osloví zřetelnou nabídkou a přesvědčí ji, že umí něco. čemu ostatní dobře nerozumějí, a že jsou díky tomu schopni v určitých situacích zmírňovat nejistotu společnosti a bezradnost lidí. Otázka je, zda je v soudobé společnosti vůbec možné takovou kolektivní nabídku zformulovat. Pokud se rozhodneme o to pokusit, budeme muset překonávat minimálně tři překážky. Za prvé existující různorodost představ členů pomyslné komunity sociálních pracovníků o tom, co to je „sociální práce". Za druhé všeobecný sklon soudobé společnosti - a v jejím rámci pravděpodobně i sociálních pracovníků - opouštět kolektivní identity a sklon ke štěpení a vzájemné izolovanosti představ. Za třetí sklon stoupenců různých představ o sociální práci v české společnosti navzájem nespolupracovat. Těmto třem překážkám budu dále věnovat podrobnější pozornost. „Administrativní", „profesionálni" a „filantropické" pojetí sociálni práce Různě představy jednotlivců, dílčích skupin i personálu celých organizací o sociální práci jsem začal soustavné sledovat zhruba od roku 2000. Všímal jsem si toho, co kolegové a kolegyně o sociální práci říkají na odborných setkáních", promýšlel jsem náměty z osobních rozhovoru'', četl jsem definice sociální práce uvedené v odborných textech1", diskutoval jsem s autory žádosti českých vysokých škol o akreditaci studia oboru sociální práce", hledal jsem kompromisy s lidmi z pracovní skupiny MPSV, která navrhovala předlohu neuskutečněného zákona o sociální práci'\ a kladl jsem si otázku, jaké představy mají o sociální práci účastnici výzkumu, na kterých jsem se podílel jako výzkumník11. Ve změti různých pohledu jsem postupně začal rozpoznávat určité „orientační body" - typy pojetí sociální práce. Dospěl jsem k hypotéze, že pestrý prostor, ve kterém se v C R v praxi a při tvorbě politiky sociálních služeb potkávají, střetávají a míjejí různorodé představy o sociální práci, lze ohraničit třemi typy, které budu označovat jako „administrativní", „profesionální" a „filantropické" pojetí. Nemám v úmyslu tvrdit, že se všechny představy o sociální práci dají jednoznačně rozdělit do tří „škatulek". Domnívám se, že tři pojetí, která dále popíšu, mohou představovat tři „myšlenkové orientační body", o něž se s různou intenzitou a různými způsoby „opírají" představy různých jedinců a skupin. Ti z nich „vybírají" dílčí myšlenky, propojují je a tímto způsobem vytvářejí různé kombinace. Když porozumíme tomu, jak se lze na sociální práci dívat z perspektivy oněch „orientačních bodů", můžeme porozumět jak představám zastáncům jejich „čistokrevných" variant (typů), tak také představám těch, kdo je v praxi různými způsoby propojují. Když tedy popisuji „typy pojetí sociální pra- j ce", nechci vytvořit „třídicí stroj". Místo toho I Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" Schéma číslo 1: Vymezení pomyslného prostoru, ve kterém se nalézají specifická pojetí různých jedinců a organizací, pomocí tří „čistých" typů pojetí sociální práce se snažím krystalicky vyjádřit pozorovatelné tendence uvažováni o sociální práci a porozumel jim v naději, že když porozumíme „typům", budeme také schopni porozumět představám, které jsou smíšené či méně vyhraněné, připadne také představám, které jsou v pohybu od jednoho typu ke druhému. Pro názornost si to zjednodušené představuji tak, jak je uvede-Doveschématu číslo 1. Oblaka na obrázku představují hypotetické «čisté typy", které považuji za výsledek mého zúčastneného pozorování. Elipsy znázorňují pozici fiktivních organizací a jedinců14 v pomyslném prostoru mezi „čistými typy". Pojetí sociální práce na „dávkovém úřadu v B", J v „komunitě v S" a u „poradce Jana Nová-I ka" vykazuje poměrné zřetelné rysy „čistých typů". „Hospic v M" je pevně ukotven v před-stavě, která kombinuje prvky „profesionálního" a „filantropického" pojetí. Personál I »domu klidného stáři v X" směřuje od původ-i né „administrativního" pojetí k přístupu „fi-| lantropickému". Na „probačním úřadu v A" chápou sociální práci „administrativním" způsobem a někteří pracovníci začínají uplatňovat některé prvky „profesionálního" pojetí. Uvádim jen několik málo fiktivních příkladů. Domnívám se, že v praxi existuje elips, a tedy luzných variant pojetí sociální práce mnohem vice. Co organizace, to originál. Co jedinec, mlto&i či menší odchylka z obecného trendu »pracoviště. Předpokládám, že zastánci každého z různorodých, typologický čistých nebo smíšených pojetí sociální práce považují za nejlepší to „svoje" pojetí. Proto podle mne nemá smysl některé z nich bez další diskuse považovat za „vhodnější" nebo „méně vhodné". K takovému hodnocení by mohli dojít protagonisté různých pohledu, pokud by společně diskutovali různé účely užití různých přístupů v praxi, včetně" jejich přednosti a rizik. Osobně jsem sice stoupencem tzv. „profesionálního" přístupu, nechci a nemohu však být arbitrem rozhodnutí, která je třeba učinit společné. Nebudu tedy uvedená pojeti sociální práce hodnotit. Budu je porovnávat. Prosím čtenáře, aby se při čtení následujících řádků snažili o totéž. Jsem přesvědčen, že každé pojetí sociální práce nabízí klientům i sociálním pracovníkům něco dobrého a každé pojeti sociální práce přináší v určitých situacích rizika. Domnívám se proto, že nemá smysl diskutovat o tom, které pojetí je „lepší" nebo „horší". Za vhodnější považuji otázku: „Co může každé z pojetí nabídnout užitečného a jakým způsobem přínosy jednotlivých pojetí kombinovat ve snaze vyhnout se rizikům jednostranného uplatnění některého z nich?" Na takto položenou otázku mohou stoupenci různých představ odpovědět společně, protože každý z nás vidí hlavně výhody svého pojetí, zatímco jeho rizik si zpravidla lépe všimnou zastánci těch ostatních, odlišných pohledu na věc. Sociálni práce/Sociálna práca 2/2008 Představy, které jsou podle mých pozorování typické pro „administrativní", „profesionální" a „filantropické" pojetí sociální práce, nyní popíšu ze dvou hledisek. Z hlediska představ o roli sociálního pracovníka a z hlediska představ o vztahu sociální práce k jiným pomáhajícím oborům. Ke každému ze tří pojetí připojím pro ilustraci příklad jedné z jeho výhod a jednoho z rizik jeho jednostranného uplatnění. Výhodami a riziky se ovšem dále podrobněji zabývat nebudu. Jako stoupenec „profesionálního" pojetí bych měl určitě sklon přeceňovat jeho výhody a zveličovat nevýhody odlišných pojetí. Bude tedy lépe, když rizika a výhody učiní předmětem společné diskuse stoupenci různých pohledů. Představy, které považuji za typické pro jednotlivá pojetí sociálni práce, uvádí přehledně schéma číslo 2. Z hlediska „administrativního" pojetí sociální práce se očekává, že sociální pracovník bude úředníkem, který předem daným postupem vyřizuje ustálený soubor žádostí a rozhodnuti, jejichž existence a obsah je předepsán příslušnými normativními akty - nejčastěji sociálními zákony a k nim přidruženými předpisy. Za součást takto pojaté role sociálního pracovníka se někdy považuje poskytování informaci a stanovisek subjektům, které jsou určeny zákonem (napr. soudům). V organizaci, kde zdomácnělo „administrativní" pojetí, zpravidla nikoho neudivuje, že sociální pracovníci-administrátoři v rámci své organizační jednotky (oddělení, referátu apod.) formulují vlastní výklad norem a předpisů, které vymezují „jejich" agendu. Tento výklad bývá v organizaci považován za „nezkreslený obsah litery zákona". Očekává se také, že sociálni pracovník má při vyřizování „své" agendy možnost zvážit, zda konkrétnímu žadateli „nad rámec" toho, co podle uznávaného výkladu požaduji normy, poskytne nebo neposkytne, obšírnější nebo méně ohšírné poradenství ve věci jeho zákonných oprávnění, dostupných služeb nebo způsobů úspěšného podáváni žádostí. Za základní předpoklad k výkonu „administrativně" pojaté role sociálního pracovníka považují stoupenci tohoto pohledu loajalitu a oheznámenost s tou částí legislativy, jejíž administrace je mu úřadem svěřena. Očekává se rovněž, že sociální pracovník ovládne postup vyřizování svěřené agendy a že je schopen zvládat osobní kontakt s klienty, kteří se nechovají „vyhovujícím" způsobem. Stoupenci „administrativního" pojetí sociální práce zpravidla nijak nelpí na tom, aby sociální pracovník získal vzděláni v oboru sociálni práce. Bez ohledu na platnost zákona o sociálních službách považuje většina z těch zaměstnavatelů sociálních pracovníků, kteří vycházejí z „administrativního" pojetí, za vhodné, aby sociální pracovník-úřednik absolvoval maturitu. Jen někteří dávali již před schválením zmíněného zákona přednost vyššímu odbornému nebo bakalářskému vzdělání sociálních pracovníků. Z hlediska „administrativního" pojetí se od sociálního pracovníka obvykle očekává absolvováni dalšího vzdělávání, pokud je to závazné stanoveno. Za nástroj zajištění kvality práce se v kontextu tohoto pojetí sociální práce považují zejména instrukce a dohled. Na su-pervizi proto nebývá kladen velký důraz. V rámci „profesionálního" pojetí sociální práce se od sociálního pracovníka očekává, že bude specialistou, který se zaměřuje na komplexní posouzení různorodých a individuální specifických okolností, které klientovi (jedinci nebo skupině) brání zvládat jeho interakce se sociálním prostředím. Výsledky takového | posouzení by sociálnímu pracovníkovi měly umožnit, aby v zájmu posilování schopnosti I klienta zvládat obtížnou životní situaci kon- I cipoval, realizoval a vyhodnocoval účinnost I dlouhodobě pojaté intervence. \ 1 v případě, zeje řadovým pracovníkem,se I od sociálního pracovníka-profesionála očeká- I vá, že uvedené úkoly a činnosti vykonává» I mostatně a zprostředkovává přitom spoluprá- I ci pracovníku jiných pomáhajících oborů nebo jejich zaměstnavatelských organizaci při řek- I ní různorodých nesnází konkrétních klientu. /. hlediska „profesionálního" pojetí seodso- I ciálního pracovníka očekává, zeje absolventem vyšší odborné, lépe však vysoké školy v oboru I sociální práce. Předpokládá se. že specializovaným studiem svého oboru získal schopnost I koncipovat a realizovat intervenci, kterájepM měřenou reakcí na specifické potíže a osob« I rysy životní situace konkrétního klienta. Jato I Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" Schéma číslo 2: Představy o roli sociálního pracovníka a o vztahu sociální práce k jiným pomáhajícím oborům, které jsou typické pro různá pojetí sociální práce pojetí SP'5 „administrativní" „profesionálni" | „filantropické" představy o roli sociálního pracovníka ideál role úředník specialista člověk úkol SP daným postupem výři- koncipovat, realizoval a zovat žádosti, volit z da- , vyhodnocovat dlouho-ných variant opatření době pojatou intervenci poskytnout potřebnému to, co pravé potřebuje, zejména vztah předmět působeni SP dílčí, zákonem určená a předpisy upřesněná agenda unikátni a komplexní životní situace konkrétního klienta akutní biologické, praktické, emoční, duchovni potřeby určitého klienta v čem má být SP autonomní ve výkladu norem a v poskytováni poradenství nad rámec agendy podle vlastního úsudku v plném rozsahu úkolu v empatickém poznávání potřeb a v prožíváni vztahu s klientem kvalifikace, předpoklady výkonu role SP SŠ, někdy VOŠ, loajalita, zvládáni agendy, daných procedur a obtížného kontaktu VOŠ, lépe VŠ v oboru SP, respekt, schopnost posoudit ŽS'B, koncipovat a realizovat přiměřenou intervenci vůle využit jakoukoliv kvalifikaci při realizaci altruistických hodnot, altruismus, schopnost navázat vztah supervize neočekává se, důraz se klade na instrukce a dohled očekává se „peer supervize" vzdělávací a manažerská supervize je důležitější než formální kvalifikace další vzděláváni v (zákonem) předepsaném rozsahu odborná specializace a samostudium kultivace dílčích psy-cho-sociálnich dovednosti představy o vztahu sociální práce k jiným pomáhajícím oborům B rozlišeni oboru vyřizováni specifické, sociální agendy se řídi obecnými principy jakékoliv úřední práce odlišné zaměření oboru je důležité a vyžaduje také odlišné způsoby práce s klienty důležitá je schopnost navázat vztah s klientem, ne obor 1 . jpusob spolupráce poskytováni informaci a stanovisek subjektům, které jsou určeny zákonem zprostředkováni služeb pracovníků jiných oborů a jejich koordinace při práci s klientem manažer koordinuje spontánni spolupráci lidi v organizaci s klientem a jeho blízkými 1 příklady výhod a rizik 1 woda rychlé poskytnutí praktické pomoci aj. řešeni vzájemné se podmiňujících potíži aj. empatíe, vstřícnost, účast aj. ^KÍ!iko|ednostranne Aplikace řešeni stále téhož, dílčího problému a opomíjeni dalších problémů nebo potíži klientů aj. ,—.------ řešeni problémů, které vyžadují „odborný um" SP, a opomíjeni klientů, jejíchž potíže lze zvládat „jednodušeji" aj. líli! i Iifflf ílíííl Sociální práce/Sociálna práca 2/2008 „profesionál" by také měl být schopen na základe zkušeností z praxe a s pomoci „peer su-pervize"17, dalšího vzdělávání a samostudia prohlubovat svoji specializaci pro určitou oblast sociální práce. Podle „filantropického" pojetí nemá sociální pracovník být ani úředníkem, ani specialistou. Má být především člověkem, který potřebnému poskytuje právě to, co podle sociálního pracovníka potřebuje. Sociální pracovník tohoto typu má být empatický a vnímavý k široké škále specifických potřeb každého klienta, včetně jeho potřeby zvládat emoční stres a obtíže v osobních vztazích. Spontánní lidský vztah sociálního pracovníka ke klientovi je v rámci tohoto pojetí považován za základní nástroj pomoci. Předpokládá se, že empatické porozumění a navazováni vztahu je prostorem, v němž se filantropický sociální pracovník dává vést vlastním úsudkem a svými osobními prožitky. Za klíčový prvek kvalifikace sociálního pracovníka se proto z hlediska „filantropického" pojetí považuje jeho altruismus a praktická láska k bližnímu'*, empatie a ochota využít právě tu (libovolnou) kvalifikaci, kterou má k dispozici, při uskutečňování těchto hodnot. Důraz se někdy klade na vzdělávací nebo manažerskou1'1 supervizi, která v rámci tohoto přístupu bývá - spolu se spíše krátkodobým školením ve špecifických psycho-sociálních dovednostech - považována za důležitější než formální kvalifikace v sociální práci. Při poskytování „filantropicky" chápané pomoci má sociální pracovník spontánně spolupracovat jak s lidmi v organizaci a dalšími kolegy, tak s klientem a jeho blízkými. Důsledně vzato, všichni tito lidé - pokud se aktivně podílejí na poskytování pomoci -jsou v daném kontextu považováni za svého druhu „sociální pracovníky". Předpokládá se, že za koordinování spontánního proudu „filantropicky" pojaté pomoci odpovídá manažer. Pokud jde o důraz na rozlišování mezi oblastí působnosti různých pomáhajících oborů, zastánci „administrativního" pojetí sociální práce nebývají jednoznační. Na jedné straně bývají zvyklí zřetelně odlišovat sociální a jiné agendy, za svou doménu zpravidla považuji výkon ustanovení sociální legislativy, a nelibě nesou, jsou-li jim úřadem svěřovány agendy jiného typu. Na druhé straně chápou vyřizování sociálních agend jako „administraci žádostí" nebo „vyřizování spisů" a často jim připadá přirozené, že se příliš neliší od úřednické práce vykonavatelů jiných agend. Stanoviska stoupenců „profesionálního" a „filantropického" pojetí k rozlišování mezi pomáhajícími obory bývají jednoznačnější. Zatímco zastánci „profesionálního" pojetí kladou důraz na jasné rozlišení oblastí působnosti20 a pojetí pomoci v sociální práci a v dalších pomáhajících oborech, zastánci „filantropického" přístupu se na věc dívají právě opačným způsobem. Důraz kladou na to, co podle nich mají různé typy pomáhající práce společné - na to, že pomoc, ať už jakákoliv, je a má být poskytována prostřednictvím vztahu. Z tohoto hlediska jsou pro ně rozdíly mezi oblastmi působnosti různých pomáhajících oborů - 5 výjimkou medicíny - nepodstatné. Jakákoliv pomáhající práce je pro ně svého druhu „sociálni prací", protože ten, kdo pomáhá, navazuje s klientem, jehož potřeby pomáhá uspokojovat, lidský vztah. Lze proto říci, že z hlediska „filantropického" pojetí jsou pojmy „sociální práce" a „pomáhající práce" totožné. Pokud zadavatelé sociální práce v ČR - zejména tvůrci české sociální legislativy a zaměstnavatelé sociálních pracovníků - formulují zakázku pro sociální pracovníky, v naprosté většině případů při tom vycházejí z „administrativního" nebo z „filantropického" pojetí. Tedy z těch dvou pojetí sociální práce, jejichž zastánci nekladou zásadní důraz na jasné odlišení oblasti působnosti (domény) sociálni práce a jiných pomáhajících oborů. Af už si to zákonodárci a tajemníci obecních úřadů tí magistrátů uvědomují nebo ne, skutečnost, že svou zakázku formulují nejednoznačně a při její formulaci nerozlišují mezi „sociální práci", „poskytováním sociálních služeb" a „vyřizováním žádosti," jim umožňuje kontrolovat podmínky výkonu sociální práce. Domnívám se, že jim to především umož-| ňuje dvě věci. Diktovat sociálním pracovníkům bez diskuse s nimi, jak, komu a co mají poskytovat, a v návaznosti na to sociálni pracovníky udržovat ve mzdových kategoriích, které jsou obecně určeny pro úředníky a poskytovatele Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" služeb s kvalifikací „SS" a nižší. Nezamýšleným, ale ne nepodstatným důsledkem toho je, že se klientům sociálních pracovníků dostává pouze část pomoci, kterou by jim mohli sociální pracovníci nabídnout. Vykonavatelé „administrativně" pojatých zakázek mohou klientům poskytnout rychlou praktickou pomoc. Sociální pracovníci, kteří se podílejí na realizaci „filantropicky" pojatých zakázek, mohou klientům nabízet empatii, vstřícnost a účast. Takové služby, jako je komplexní posuzování životních situací, koncipování, realizace a vyhodnocování dlouhodobé pojaté intervence, naši zadavatelé u sociálních pracovníku objednávají jen sporadicky. Klienti, kteří podle Standardů kvality sociálních služeb uzavírají smlouvy se svými poskytovateli, proto ani netuší, že bynéco takového mohli požadovat. A sociální pracovníci jim to zpravidla nenabízejí. Zaměření českých zadavatelů sociální práce na „administratívne" a „filantropicky" pojaté zakázky, a to, že mnozí sociální pracovníci j tyto typy zakázek přijímají jako samozřejmost, | pravděpodobné způsobilo, že se u nás výzkumem podařilo zaznamenat „administrativně" a „filantropicky" pojatou praxi sociální práce, zatímco praxe s prvky „profesionálního" poje-tlsociální práce pozornosti výzkumníků uniká. V roce 2004 jsme uskutečnili případové studie (loli sociálních pracovnic ve dvou domovech důchodců (víz Musil, Hubiková, Kubalčíková, 'Dvořákova. 2005: y.3-%). Narazili jsme tehdy (právě a jen na ..administrativně" a „filantropicky" laděné pojetí těchto rolí. ■ Pomocí rozhovorů se sociálními pracovnicemi a jejich vedoucími jsme zjistili, že v obou ■Olovech chápaly činnosti sociální pracovni-cejako dílčí a krátkodobé úkoly. Tento pohled Ifišilod očekávání stoupenců „profesionálni-■"pojetí, podle néhož má sociální práce být Jihodobým procesem poznávání životní šipce klienta, její změny nebo stabilizace. Krátkodobé pojetí a izolované vnímání se 'an v obou domovech týkalo částečné odliš-ftály činností. V obou domovech očekávala "licí, že sociální pracovnice bude: wřizovat agendy spojené s důchody, financemi, příjem a úmrtím klientů, Wrizovat nebo pomáhat s vyřizováním na úřadech a v dalších organizacích a v této souvislosti zprostředkovávat kontakty s organizacemi a s rodinou, • pomáhat s vyřizováním „osobních věcí" klientů (napr. „pokud někdo potřebuje vyřídit dopisy"). V domové, který jsme označili jménem „PRCEK", protože byl z hlediska počtu klientů menší, očekávala vedoucí od sociální pracovnice, že bude kromé uvedeného zajišťovat aktivizační činnost pro vetší skupiny klientu. Sociální pracovnice se k témto očekáváním své vedoucí přikláněla, navíc však uvedla, že za svůj úkol považuje poskytovat klientům psychickou podporu. Domnívali jsme se, že by v důsledku rozdílu mezi očekáváním vedoucí a svou představou mohla pociťovat napětí. Na otázku, zdají při plnění úkolů na něco nezbývá čas, odpověděla: „Tak to si myslím, že ne." V jejím případě to znamenalo, že když jí něco brání poskytnout nemateriálni péči, spokojí se s vyřizováním agend, které od ní očekává vedoucí. V domové, který jsme pojmenovali „GIGANT", protože byl z hlediska počtu klientu vetší, očekávala vedoucí, že sociální pracovnice bude kromé výše uvedeného: • zastávat roli klíčového pracovníka, který vénuje pozornost zejména nemateriálním potřebám klientů („dělá něco, co se týká psychiky, co se týká srdíčka těch lidí f...J té dušičky"), • poskytovat psychickou podporu a lidský kontakt („aby s nima někdo mluvil, si [...] k němu sednout a trochu si s ním povyprávět, pohladit"), • samostatné rozhodovat o struktuře využití svého pracovního času a o činnostech, kterým se bude věnovat, • zprostředkovávat služby externích specialistů (napr. právníka), • v případě potřeby a po dohodě s vedoucí jezdit s klienty na víkendové akce („Vsobotu [...] zkoušíme, abysme ty klienty dostaly do těch míst, odkud k nám přišli"). Vedoucí od sociální pracovnice očekávala především zaměření na uspokojování nemateriál-ních potřeb klientů, pracovnice však dávala najevo, že v praxi se toto očekávání dostává Sociální prace/Sociálna práca 2/2008 do konfliktu s předpokladem, že má zajišťovat také administrativní činnosti („na ty lidi se snažím ten čas udélat [...] pak to zase honím na těch papírech"). Príčinu tohoto napětí videla v tom, že Je strašnú moc tě papírové práce. Protože je jedna pracovnice tady na sto lidí, což je teda moc málo". O stejném problému se zmínila i vedoucí: „...málokdy ty návštěvy dojdou [...] ten kontakt s rodinou nemají, takže my bysme toto všechno měly vlastně nahradit. Ale pořád je tu ten problém časové tísně." Napětí mezi plnénim administrativních úkolu a prostorem pro přímou práci s lidmi, které sociální pracovnice prožívala, tedy nebylo důsledkem toho, že by její nadřízená preferovala zaměření na sociální agendy. Sociální pracovnice se toto napětí snažila řešit návrhem, aby část práce s agendami „přešla na jiného pracovníka " a ona by se díky tomu „mohla věnovat víc těm lidem". Vedoucí obou domovů zdůrazňovaly, že posláním sociální pracovnice je nahradit klientům domov a vytvořit jim podmínky pro důstojné prožití stáří. Obě v této souvislosti hovořily o uspokojováni takových nemateriálních potřeb klientů, jako je touha po mezilidském kontaktu nebo chuť pohovořit si s někým, případné o vnímavosti vůči „méně viditelným" potřebám obyvatel domova. Lze tedy říci, že v obou domovech byl deklarován důraz na nemateriálni potřeby klientů a na výkon dílčích a krátkodobé chápaných úkolů. Lišil se ovšem důraz na praktický výkon nemateriálni pomoci, pestrost představ o tomto typu pomoci a intenzita prožívání napětí, které provázelo nenaplnění očekáváním výkonu nemateriálni pomoci. Sociální pracovnice domova PRCEK se těmto činnostem věnovala méně a nepociťovala v této souvislosti výrazné obtíže. Sociální pracovnice domova GIGANT těmto činnostem věnovala více pozornosti a času a hledala způsob, jak překlenout nedostatek času pro nemateriálni pomoc. Nezanedbatelnou součástí představ o roli sociálni pracovnice byl v obou domovech důraz na zajištění úředních agend. Rozdíl byl v tom, že v domově PRCEK byl tento „administrativní prvek" považován za jádro věci, kdežto v domově GIGANT byl vnímán současně jako důležitá věc i jako překážka poskytová- ní nemateriálni pomoci. Lze tedy říci na rozdíl od domova PRCEK bylo v domově GIGANT vnímání role sociálního pracovníka primárně „filantropické". Uvedená typologie se opirá o mé dlouholeté zkušenosti a diskuse s lidmi v oboru a podporují ji i dílčí výsledky výzkumu. Přesto se jedná o typologii hypotetickou. Domněnku, že by mohla vcelku přiměřené vystihovat skutečně existující představy, podporuje skutečnost, že podobnou typologii vytvořila na základě anglické zkušenosti Banks (2001: 144-148)2,.Ta popsala tři „modely praxe sociální práce", které označila jako „profesionální", „technicko-byrokratický" a „odhodlanýa radikální". Zatímco mne při vytváření výše uvedené typologie především zajímala různá pojeti role sociálního pracovníka v praxi, předmětem zájmu Banks byly zdroje etických postojů sociálních pracovníků. Při vymezování uvedených „modelu" proto vyšla z jiných hledisek", než která jsem při formulování jednotlivých typů pojeti sociální práce použil já. 1 tak Banks při vymezování svých „modelů" používá podobné pojmy jako já. Říká například, že „profesionální model" chápe sociálního pracovníka jako „autonomního odborníka se specializovanou kvalifikací nabytou vzděláním ", který si při práci s klientem ponechává „značnou nezávislost, " i když je zaměstnancem agentury. Při své práci se přednostně neřídí pravidly zaměstnavatelské organizace, ale „etickým kódem své profese". Z hlediska „technicko-byrokratické-ho modelu" je podle Banks sociální pracovník „především pracovníkem své organizace a jeho j povinností je vykonávat úkoly a role, které mu 1 předepisuje tato organizace". Při své práci se přednostně neřídí ani odbornými postupy, ani etickými zásadami svého oboru, ale „pravidt) I a procedurami, které určuje zaměstnavatelská 1 organizace". Z hlediska „modelu odhodlané- I ho nebo radikálního poskytovatele pomoci" je 1 sociální pracovník „člověk, kterého kjehoprá- I ci přivedlo osobní odhodlání nebo ideologickí I motivovaný zápal pro uskutečňování změn/. I V závislosti na tom, zda je motivován „službou lásky nebo „marxismem, feminismem či onú- I rasistickým přístupem", typickým nástrojem II změny pro něj je „empatie" nebo „kolektivní 11 akce" (Banks, 2001:145-146.)