cast třetí v v STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH RESENI ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY50 A í F Ve" tretí části knížlcy chci pozornost laskavého čtenáře obrátit ke „strategickým dilematům" práce s klientem. Ta se týkají otázky: , Jalcá má být podle představ jjjáhíijících pracovníků úloha jimi__rjQskytovaných služeb sociální práce ve Llecncsti?" Při hledání odpovědi na tuto otázku budu vycházet ze dvou předpokladů. Za prvé! -myšlenky, že zpusr^Jcfôrým rädoví pracovnici zvládají svá strategická dilemata, výrazně í ovlivňuje podobu operační: strategie ..^Ié_ organizace služeb sociální práce. Za druhé z -^oTufže své předstery^J^J/^ řado\ í pracovníci přěděvífin^svym^dílčím preferencím a běžným podmínkám života v-ôJgäHÍÍ!Íči\''Zä'pnjátelňä'ne strategických dilemat, kteié jun v praxi umožňují provozovat zažitá řešení všedních dilemat. Zjednodušeně řečeno, předpokládám, že strategie řadových pracovníků jsou neopomenutelným prvkem strategie celé organizace a jsou do značné míry předurčeny tím.jak ''adoví pracovníci řeší všední dilemata své práce s klienty. Strategická dilemata řadových pracovníků a operační strategie organizací Možnost, že řadoví pracovníci mají co říci ke strategickými otázkám a že by způsob, jak je řeší, mohl ovIivnwlircelköve-zaTnere^^ o službách sociální práce od konce šedesátých let 20. století. Do té doby byly strategie běžně považovány za výsledek vyjednávání mezí výkonným vedením a vlivnými subjelčfy sociálního prostře dí orgánizac e. " ■-—--— .....- - - -......... „,„ V tomto duchu považují Street, Vinter a PeTrov^.[strategii^ za '^představu o7i'ffo7»| organizace, jejíž zastánci mají v organizaci vlivnou pozici, díky které se jejich vymezeni úkolu stává autoritativním a vstupuje do života" (Street, Vinter, Perrow, 1966: 18). Tuto vlivnou pozici podle nich zastává „výkonné vedení", které organizaci „formuje" čili „utváfi". To znamená, že „formuluje operační cíle a strategie" celé organizace, zvolené ?p£-uiikn/ír(!i/l,,£-PIšĚJd^*1"'P^sSvíteTům TuznyclT™institiicíľ „neulmliziye^nanntk}' mcavych skupin z okolí organizace a ^ískává^odjuchj^rpje'' a „v rámci organizace Wcmjejti-uktttjy rolíaodpovědnosti" (Street, Vinter, Perröw, 1966: 45, 67-88). , lipsky (1980, 199Ti 213-216) tuto představu doplnil názorem, že „pracovníci nižších rovni vyvářejí a uplatňuji vlastní strategie", aby mohli „přizpůsobit nástroje Jtagenientu běžným úkolům {\°^^pefačm~^cľl^ které jrnají pracovníci organizace myslil skutečně dosáhnout, a které' proto organizace naplňuje "Tvými běžnými h!t0StrU*L (Hasenfeld, 1983: 85-89), nevychází podle Lipskyho pouze z rozpočtových Cs^ací manažerů, ze zákonů a oficíalníclí procedur. „Je třebďsi iaKě~všímaťrešeni piv V^'}a^zajipracovníci; aby zvladlijprqblémové klienty, velkou pracovní zátěž a tlaky w rJ^' z nutnosti respeíctovat stovk)) pravidel a procedur a zodpovědně"JcTpřizpůsobit Část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY Podle Lipskyho to neznamená, že nadřízení strategie svých podřízených a celé organizace vůbec neovlivňují''(Lipsky, 1991: 214-215). Znamená to však, že pokuj n^ezmj^nj;;^v,ahu^lasün^ liriie^a. strategie, které jim umožňuj; 'zvládat všední podmínky jejich práce, nemůžeme plne pochopit smysl, zaměření a efekty intervencí, které organizace vykonává. ^ """"" ™~~- Streetj' Vinter a Perow (1966: 177-178), kteří si tvrdí, že strategii organizace „formuj,, vedení", tuto Lipskyho myšlenku bezděčně potvrzují vlastním výzkumem výcnovnýčTT 'zařízení pro mladistvé delikventy. Při výzkumu nepoužívali pouze dotazníky. Život ústavu přímo pozorovali. Díky tomu si, navzdory svým představám o úloze vrcholového vedení, všimli, že vztahy personálu k chovancům byly „více donucující", než bj to odpovídalo tomu, co zaměstnanci uváděli v dotaznících. Vyvodili z toho, že person.il, který při výkonu své práce „musi zajistit spolupráci s těmi, na Icteré má dohlížet", má „všeobecný sklon kporučnikování", což způsobuje „výkonnému vedení vážně problém) při zavádění laskavějších ", méně represivních „strategii." V tuto chvíli si nemusíme všímat skutečnosti, že se vedení americké analogie výchovného ústavu snažilo prosadit právě „laskavější" strategii. Důležité je, že s tím molo potíže, protože dozorci výchovného ústavu uplatnili vlastní „strategii úředníků pnní linie". Street, Vinter a Perrow ji popsali následovně: Dozorci měli potíže, protože je vedení pomocí předpisu nutilo „být shovívaví, důvěřiyj^ocjiraňiijici a tvořiví" a nevzalo dostatečně v úvahu, že jejich úkolem taKeTje „udržet pořádek". Dozorci viděli, ?e důsledkem doporučované shovívavosti je pašování~~žbräTír na ubikace, šikanou ání a podobné událostí, Icteré končívají „zběsilým kázeňským zásahem ". Ve snaze vylinout se dilematu mezi požadavkem vstřícnosti a potřebou zabránit těmto excesům „zjistili, že pouze dík}> příležitostnému obnovení přísného kázeňského postupu se mohou chovat předepsaným zp~usöbem ". " Zdůvodnění této své strategie dozorci vyvodili „přímo z terapeutické filosofie ", kterou prosazovali jejich nadřízení a která doporučovala důvěřivost. Našli v ní teze o „potíehe přísné vnější kontroly", která má umožnit „uvolnění přímo na ubikacích", a úvahy o "terapeutickém významu udržováni vysoké mhy napětí" mezi chovanci. Důraz terapeutů na snahu „rozpoznat hluboký klinický' detail" jim poskytl odůvodnění pr° kontrolu chovanců pomocí jejich vzájemného „donášeni". (Street, Vinter, Perrow, I960 183.) Dozorci se talc naučili vyhýbat dilematu mezi „snášenlivostí" a „pořádkem a současně pozměnili strategii prosazovanou jejich vedením. Jednání chovanců udržo\ali v mezích kázeňskými prostředky, které sice byly z hlediska terapeutické strategie nepřijatelné, ale umožňovaly s chovanci občas jednat laskavěji a vstricněji bez rizik"1 kázeňských i karatelských výstředností na obou stranách. Každodenní, °Pera^L£i-r-a průběh intervence se nakonec, v důsledku snahy dozorců zvládňóuť""fbžporuplnu podmínky vlastní práce, zřetelně lišily od terapeutické strategie vedení. ^ w Z toho, co říká Lipsky a co bezděčně ilustrují Street, Vinter a Perrow, vyplývá, z prakticky uplatňované,|dperačm'slřategie~organ'izac^sluzeb;i sociální práce obsahuj] J?v prvky „strategie yýkonnéno^edenť^^ „strategie řadových pracovníku . JeJl __ vžáj'emne"působení může mít tři^záldadníjjyí^^ a strateí? mají __ strategie řadových praco a výkoimé_vedenije snaží všední zvyklosti a strategie svýc"h~p^"dlrížeňyčl'li]anu"pÔ nrífíocíobnit vlastním záměrům. Tak či onak, řadoví pracovnici ve snaze zvládat nesourodé pracovní podi formulují a uplatňují vlastní strategie intervence. Je nanejvýš pravděpodobné, že neobejde bez obtížného rozhodování, jehož obsahem je řešení strategických dilemat. Strategická dilemata a zažitá řešení všedních dilemat Potíebu zvládnout nesourodé pracovní podmínky nelze uspokojit toliko nale; přijatelného řešení všedních dilemat. Ta vznikají jako reakce na nestejnorodé oko života u\nitř agentury nebo týmu a týkají se každodenní interalSe^^Iíěnty7*K zvládnutí těchto diíemaT7"lctetá"lŽ*ě""donma1cně"míry řešit v rámci organizace, "tipli řadoví pracovníci..svou práci pro organizacijzaělenit do celkového rámce svého živ Jinak řečeno, podmínkou přijetí role v organizaci praco\ii1cem"'nei^Jpouze'pr přijatelné a prakticky uskutečnitelné" vymezení jeiího obsahu (úkolů,, činností, oravc a odpovědnosti), ale take vyjasnení významu teto dílci úlohy pro naplnění d: životních roh. Identifikace s roh uvnitř organizace je podmíněna jejím sladěním: äTeääTFodiny, aktéra trhu a spotřebitele, občana obce, příslušníka profesní komunity, občanského sdružení, případně dalších sfér života pomáhajících pracovníků. Všední život a každodenní rozhodování mezi uznávanými požadavky itj; Životních rolí přináší větší nebo menší kolize. J^turaj)rganiza.c.e,je..pomáhá řadí pracovujkůmjojisté míry zvládat tím, že jim nabízí představu o významusřužeblo' prace pro sirsi společnost. Pro pracovníky ma tato v organižaHTJŽDävanapreastav^ á význam Za prvé jim umožňuje vnímat jejich všední pracovní starosti a činnosti ■ JJSliPast procesu jrejJizacedlouliodobejsich, strategických cílů. Za druhé um umo ; povazovat služby, které organizace poskytuje, za přínos prp širší společnost. Více mene jasné přesvědčeni, že svou prací přispívají k naplňování určitých dlouhodobí c'lů a k realizaci určité, kolegy a širší společností oceňované funkce, po pracovníkům skloubit jejich roli v organizaci s ostatními životními rolemi a. zdův vyznám práce v organizaci pro naplnění vlastních životních plánů. Proces ve kterém představa o významu služeb organizace pro širší společnost v a plynule se dotváří není prost nesrovnalostí a obtížného rozhodování. Důvodem t obtíží bývá strnulost ustálených jéšení vsědiiícli dilemat'fa "býväif přizpůsobena "Aivrenemu svetu organizace a dilcrm preferencím jejich pracovníků -jedinců a sub-1 "" než poměrům v širší společnosti. Řešení všedních dilemat jsou především reak Polnosti, které bezprostředně ovlivňují výkon každodenní práce s klienty. Póla fSííŠíy v širší,,společnosti výrazně změní - veřejné mínění a média přehodnotTpi K Určitému sociálnímu problému, dojde k viditelnější" změně™statní politiky sociá ä| x -------------------------------------------------------" v> Myšlenku, že klíčovou potřebou moderního člověka je schopnost zakomponovat Pdtezitosti do vlastníkoncepce sebe sama, svého místa ve společnosti a do" vlastnííío'live Manu rri^M^rntaHfiiírriWrr"^""'"**™""----———-——-■" -»•— část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ RADOVÝMI PRACOVNÍKY služeb nebo se třeba změní^zájmy zřizovatele a sponzorů, řadoví .pracgvnicLse obvykl-snaží dopad těchto změn najejicbľpráci utlumit a pomocí dílčích úprav ustálenýjck řešení všedních dilejmt.,zachoval n^ Změny ve společností jkq„ někdy ovsem tak výrazné, že se navyklé všední pos.tiigy zdají byt neudržitelné nebo se zdá že by snaha o jejich zachování mohla Byt riskantní a nejistá52. Za lálčovyčlf okolností jsem řadoví pracovníci nuceni zvažovat nejen udržitelnost navyklých řešení všedních dilemat s\r práce s klientem, ale také udržitelnost uznávaných dlouhodobých cílů a představ o vyznaniu 1 své práce pro širší společnostTTinaTrěiče^^^ úpravou | nayyklýchpostiipů práce s ldientem, nastolujísgjxategičká ďilemítaľp " "~ ''""'" >- Vznik napětí mezi řešením všedních.....dilemat a podmínkami poskytování služeb sociální práce, které vymezuje širší společnost, nemusí být jen důsledkem kolize me^ strnulostí všedních postupu a společenskou změnou. Původcem kolize, která řadové pracovníky organizací postaví před nutnost řešit strategická dilemata, může naopak být nehybno^t-přístuRu_společnostik problémům.některých klientů a neschopnost společnosti inovovat existující zákony a programy politiky sociálních služeb. Pokud se v důsledku vývoje společnosti změní preference řadových pracovníků (například pod vlivem zkvalitnění kvalifikace sociálních pračovmlíu^ébo"se objeví noví poskytovatelé s dú\e neobvyklou motivací (například díky nové legislativní úpravě činnosti nevládního sektoru), vývoj řešejvkvšedních dilemat narazí třeba na zakonzervované postoje veřejnosti a státních^úředníků, letité legislativní podmínky nebo hašterivé politické koalice a řadoví pracovníci "jsou nuceni řešit otázku, zda je za v setrvačných podmínkách možné uplatňovat nezvyklé přístupy ke klientům. V důsledku uvedených okolností před řadovými pracovníky organizací služeb sociální práce vyvstávají^čtyři typy strategických dilemah>Dilema mezi „veřejnými" a „dílčími" zájmy, které se týká otázky, zda při práci s klienty přednostně usilovat o 'prospěch celé obce či společnosti, nebo o svůj osobní jrospěch, prospěch agentury, dílčího oboru či třeba nějaké vlivné elity? Dilema mezi „bezprostředními" a „zprostředkován) rni" východisky volby cílů intervence vyjadřuje otázka, zda je vlío^ňe^cíleTiitervence stanovit na základě názorů zákonodárců a expertů, pro něž je poskytování služeb klientům součástí řešení nějakého politického nebo odborného problému, nebo na základě názoru pracovníků, klientů a dalších osob, které jsou přímo, „teď a tady" zainteresovanýma řešení daného případu? Dilema mezi zaměřením na „řešení případu" a „snahou ozrnenu poměrů ve společnosti" nastoluje otázku, zda je lepší se zvládáním potíží poniaMi konkrétním" jédihcum, nebo se politickými prostředky zasazovat za změnu živolnicn podmínek celýclTsociálních skupin? Dilema mezi důrazem na „ziněnuJdj^jntaLajaS315"1! jeho sociálního prostředí" charakterizuje otázka, zda se soustředit na změnu^psobnos a"scTiôpnostŕklientä, hěBo mu raději pomáhat působením na jehojDlízké, na organic13 -s jejichž požadavky si neví rady, na předsudky veřejnosti nebo třeba na systém sociální služeb, který nedokáže uspokojit jeho potřeby?" 52 V České republice by takovou změnou mohlo například být začlenění Standardů ^'a,(,j1 sociálních služeb (viz Standardy, 2002) do zákonné úpravy systému poskytování socia^ služeb, zavedení tzv. „dotace na klienta". V roce 2003 se takovou změnou stalo zrušení o^f* .^ úřadů a převedení řady sociálních služeb do kompetence nových zřizovatelů (obcí, krajsv Budu pos upovat podobně jako ve druhé části. Uvedená dilemata postupně vymezím a „„ prdcladech úkazu jejich literaturou popsaná řešení. V patnácté kapitole se pokusím odp0vědet na otázku: „Které^obecnější.jYjjy__ojjeraeních strategií je možné vymezit jíombinovanjm, a syntézou řešení výše zmíněných strategických dilemat?"r V odpověď na (ut0 otázku popíšu a pomocí několika příkladů objavmi osm typu „operačních stratech'" organizací služeb sociální práce. Pokusím sa tak ukázat, s it&SžSSř5B$SStSffieK&d se mohou uživatele setkat u svých poskytovatelů služeb sociální práce. kapitola 11 r v r r VEREJNÝ, NEBO DILCI ZAJEM A ''■ V Zdá se to být s podivem, ale o dilematu verejných a dílčích zájmů se v literatuře o organizacích služeb sociální práce hovoří spíše nahodile a mezi řádky než soustředěně a systematicky. Za klíčovou podmínku legitimity organizací moderní společnosti se běžné považuje soulad jejich cílů s veřejným zájmem. Přesto výzkum organizací pojednav;! otázku: „Čí zájmy leží pomáhajícím pracovníkům na srdcí?", spíše mimochodem. Důsledkem je, že pojem „veřejný zájem" není pro potřeby poznávání kultury služeb sociální práce vymezen a málokdo je schopen říci, co je jeho opakem. Tuto mezeru se pokusím v jedenácté kapitole zaplnit. Vymezím pojmy „zájem", „veřejný" a „dílčí" zájem a upozorním na obtíže, které pokus o jejich definici provázejí. Vzhledem ke složitosti celé věci nebude výsledkem mého pokusu stručná a brilantní definice uvedených pojmů. K diskusi předložím soupis podmínek, které by měly „zájmy" různých subjektů splňovat, aby je bylo možné za „veřejné" či „dílčí" považovat. Na závěr kapitoly uvedu příklad anglické politiky služeb pro rodinu, jejíž tvůrci na počátku sedmdesátých let 20. století prosazovali reorientaci na do té doby druhotné zájmy. K obtížím, které provázejí využití termínů „veřejný" a „dílčí" zájem, se vrátím v patnácté kapitole, kde se ukáže, že rozlišení mezi nimi je závislé na subjektivním hledisku toho, kdo věc posuzuje. Zájem Podle Kellera (1996: 1427-1428) může slovo „zájem" označovat buďto motivaci jedince k výkonu nějaké činnosti, nebo orientaci skupiny na získání určité hödnotyi případně také kolektivní potřebu. Potřebám zkoumání ideologie organizací služeb; sociální práce odpovídá druhé a třetí uvedené vymezení. Obě jsou pro poznávání kultury organlzaCI užitečná tím, že poukazují na kolektivní povahu zájmů a na jejich koordinační funkci, ^ problematické považuji, že druhá definice ztotožňuje „zájem" s „hodnotovou orientaci-Termín „zájem" spojuje s „označením pro souhrn společných hodnot, díky nimi fioU jj':' schopni koordinovat koleMvni akci". Tím odvádí pozornost od skutečnosti, že „zájtíin J zprostředkujícím článkem mezi hodnotami lidí a podmínkami jejich dosažení. . • Kdyby termín „zájem" označoval „souhrn společných hodnot", nebylo by ttel^„J. zavádět. Vystačili bychom s pojmem „společné hodnoty". Slovo „zájem" však vyjn^ něco jiného. Označuje skutečnost, že zastánci určitých hodnot nabyli přesvědčení;;20 _,:,jt zachování, nebo naopak díky změně stávajících společenských podmínek mohou zyy , svoje šance na získání hodnot, které preferují. Toto zjištění se pro ně může, ale ^ fát důvodem k prosazování kýžené změny nebo kýženého zachování podmínek kolektivních akcí. Hodnoty všech účastníků tohoto souručenství mohou, ale nemusí být n0dobné. Základem zájmového společenství totiž není hodnotová shoda, ale shoda v tom, L určitá změna podmínek nebo zachování stavu věcí prospěje hodnotám všech účastníků, HeZ ohledu na to, zda chtějí kýženou změnou nebo přibrzděním nějaké změny dosáhnout všichni totéž, nebo každý něco jiného. Například různé kategorie sociálních pracovníku si mohou od zavedení zákonné záruky monopolu své profese na výkon určitých činností slibovat něco jiného. Jedni v novém zákoně vidí větší stabilitu svých pracovních míst. Druhým jde o zajištění monopolu na práci, litera je baví. Třetí si od nové zákonné úpravy slibují vytvoření pracovních příležitostí pro absolventy odborných škol, které by výhledově mohlo přinést zlepšení kvality služeb a prospěch klientů. Hodnoty prvních - stabilita pracovního místa -mohou být dokonce v rozporu s hodnotami třetí skupiny, jejímž cílem je urychlit; nahrazování stávajících pracovníků kvalifikovanější pracovní silou. Přes tento rozdíl v hodnotové orientaci se všechny tri skupiny při prosazování nového zákona na čas spojí a budou prosazovat společný zájem - zajištění monopolu své profese a vytesnení odborně nezpůsobilé konkurence pomocí zákona. Musím upozornit na blízkost pojmu „zájem" k pojmú „cíl". Oba termíny označují sklon určitého subjektu změnit nebo zachovat stávající společenské podmínky v naději, že se tím zvýší jeho šance na dosažení preferovaných hodnot. Přes tuto podobnost nejsou nba pojmy totožné. Rozdíl je ve vztahu „zájmů" a „cílů" k akci. „Cíl" charakterizuje kolektivní akci, která směřuje ke kýžené změně nebo k přibrzdění nežádoucí změny podmínek a TrtěTFjizTjýTa zajiájena. Byť jenom tím, že probíhá její příprava Výše zmínění sociální pracovníci například mohou založit občanské sdružení i "cílem" prosadit zákonné garance svého monopolu na výkon vybraných osobních loriálních služeb. Ve snaze přeměnit „zájem" na zajištění monopolu v programovou akci, tterá by směřovala k jeho naplnění, by najednáních sdružení mohli zformulovat společný |CÍI" a přikročit k jeho realizaci. ^d uvědomění si společného „zájmu" k formulaci „cíle" je někdy dosti daleko. Zájem" nemusí být aktivizován. Lidé si moEôTľTrveHbmiť, ze by jim určitá změna 'udmíaek nebo přibrzdění takové změny mohlo zpřístupnit hodnoty, o které jim jde. Ke polečné akci se však nemusí odhodlat. Nezahájí tudíž ani její přípravu a nezformulují Sn^o^JÍ^ SP?leČUý-."Z^em" Proto ale A^M- Pokud si jej členové -"vuio společenství uvědomují, existuje dál. - ■*'" ^lnřba S°flní PTaC?™íc[ ned<*°dnou a ne2aloží 2míngné občaQské sdnJŽ WBfih?íľ a ?í " 2 neJakych raalichemých důvodů neshodnou na formulaci :a-^' teční l^6,™11' S r^ PfísIušnéh0 ministerstva a lobování u politiků se r*:- PS 2akTdame "aVrhy nebud0U podánv a 2áruky monopolu zůstanou snem. n;^nítaí A^nt' 2e Se 2ajem na JeJÍCh pr0SaZení n^eaUzuje. část sociálních *k i Z f ° SVa imSta' dmhá eást bude strádat nejistotou, zeje odborníci ^"■nľniľľfeB!.P?IíV1 ° P,rád' která Je baví' a t™ «* bude dál bědovat nad '■■!'n:-L nľnľ^ ■ ľCiaIm PráCe beZ Upkínění voboru a ™d nedostatečnou j^il mvíľí fe ''f hVmCh S°CÍálníCh P™0™*"- dosazení monopolu přesto mysli zůstane jednou z možných cest k dosažení oplakaných hodnot WUfL ViULi, I Hranice mezi uvědomováním si společného zájmu a formulací cíle, který je vkislng deklarací vůle ke společné akci, není jednoznačná. Výměna názorů, která směruje k ujednání cíle společné akce, může zainteresované účastníky přivést k poznání dosud neuvědomovaných výhod nebo rizik společného postupu. Část rýsujícího se souručenství ztratí jistotu, že jí zamýšlená kolektivní akce přinese prospěch. Někteří důležití účastnici zapochybují o prospěšnosti plánované změny pro uplatnění jejich hodnot. Sociální pracovníci, kterým jde o stabilizaci pracovních míst, si třeba uvědomí, že by je zákonná záruka monopolu mohla výhledově vystavit konkurenci kvalifikovaných absolventů škol Ve snaze zajistit stabilitu svého stávajícího postavení by tito sociální pracovníci začali prosazovat rozšíření okruhu osob oprávněných k výkonu monopolizovaných služeb. "['u by mohlo ohrozit hodnoty dalších zainteresovaných účastníků. V této fázi může dojit k obnovení diskuse a vyjednávání o tom, které společenské podmínky (například kvalifikační požadavky, způsob vymezení práce v obom, standardy jejího výkonu pracovní podmínky apod.) by se měly v zájmu dosažení hodnot účastníků změnit nebo zachovat. Jinak řečeno, zájmové společenství si začne znovu ujasňovat „zájem", který až dosud jeho členy spojoval. Někteří účastníci právě zmíněného procesu ujasňování si společných zájmů nebývají dostatečně vnímaví k hodnotám partnerů, a snadno proto zaměňují svůj zájem za zájem všech zúčastněných. Lidé, kteří takto uvažují, mají sklon vyjadřovat tzv. „neuvědomované zájmy" těch druhých. Pokud tyto představy předkládají jako návrhy, s nimiž ostatní buď mohou, nebo nemusí souhlasit, vybízejí tím k vyjasňování stanovisek. Pokud je považují za „hotové pravdy", může to vyvolat obranné reakce ostatních proti těm, kdo „znají zájmy těch druhých lépe než oni sami". Tyto reakce mohou zkomplikovat proces sbližování představ a ujednání o společném zájmu. Formulace tzv. „neuvědomovaných zájmů" se někdy prosadí bez toho, že by byla důkladně zvážena a přijata všemi, koho se její uplatnění může dotknout. Část potenciálních spojenců pak formulaci společného zájmu sice navenek akceptuje, vnitřně k ní však zůstává vlažná. Hodnoty lidí, pro něž mohou být určitá změna nebo ustálení podmínek prospěšné, bývají různorodé a hledisko tzv. „neuvědomovaného zájmu" tlumí pozornost k teta skutečnosti. Termínem „zájem" proto budu označovat pouze ty změny stávajících podmínek, respektLye^.j.ouzjeoty snahy o jejich zachováni, které zastánci různorgdyjft hodnot sami považuj^ zásoběprospěšné. V duchu dosud řečeného budu termínem „zájem" označovat změnu nebo ustáleni společenských podmínek, které zastánci podobných nebo různorodých hodnot společný považují za způsob zajištění jejich dostupnosti. Pokud stoupenci takového „zEjnlU začnou o jeho prosazení usilovat kolektivní akcí, vytyčí si uskutečnění kýžené znieny podmínek nebo jejich kýžené zachování za svůj. společný „cíl". ', .., Z výše uvedených důvodů(něj^ú^a^z^ podmínek nebojeJ1 zachování, o nichž se někdojiojnnjyi^iej^^ lidé nejsou předpokládaného blahodárného vlivu dané změny nebo ustálení.. sláj^Ji*-*""" podmínek najdostupnostumi uznávaných hodnot - alespoň mlhavé - vedomL í-, 1 . I A " " '■-'•*' ■••'•■■■■- i jfolektivní prospěch, který neohrožuje dflčí zájmy vlivných subjektů Vymezení zájmů a cílů, na které se při práci s klienty zaměří určitá organizace služ sociální práce, může přímo či nepřímo ovlivňovat řada subjektů. Vedle pracovní organizace, kteří dotvářejí cíle intervencí během své každodenní práce s klienty, '■ mohou být manažeři a dále osoby nebo organizace, které vyjadřují zájmy verejnos jejích volených zástupců, sponzorů, zřizovatelů, profesních uskupení, spolupracujícíi organizací nebo klientů. Tyto subjekty budu označovat jako „vlivné" nebo „opravňující protože svým uznáním mohou organizacím služeb sociální práce poskytovat politick ideologická, morální, zákonodárná, ekonomická nebo odborná či jiná oprávnění, a niobe proto ovlivňovat podmínky jejích činnosti. Každý z těchto subjektů vnáší do proces volby53 no\ých nebo změny ustálených cílů své zájmy. Účastní se různých vyjednáván vyslovují svá přání, formulují svá očekávání a svou autoritou působí na další účastník rozhodování o zájmech organizace a cílech jejích intervencí. Rozpoznat, kdo a jaké zájmy vlastně prosazuje, a vědomě mezi nimi volit je pr pracovníky organizací služeb sociální práce obtížné minimálně ze tří důvodů. Za: pry proto, že očekávání a zájmy různých opravňujících subjektů jsou obvykle dosti početn a bývají obtížně slučitelné (vizLipsky, Í9m:^G^l]EÍ[irJ990r81-8^MSím~ 1992 l1Pl34, 141-150). S tím souvisí druhý důvod obtížnosti vnímání a volby zájmů: Pracovníci organizac« mohou někdy věnovat pozornost prohlášením nebo bezděky vyjadřovaným stanoviskůn zjevných účastníků rozhodování, dlouho jim však může unikat skrytý vliv někoho, kdo je v pozadí. Organizace někdy ke své činnosti potřebují oprávnění subjekWŤôi jějichTpůšobeS S její iäjniy a cíle mohou vznikat pochybnosti a které svá očekávání uplatňují konšpiratívne. Třetí komplikace vyplývá z toho, že vlivné subjekty někdy nechtějí, aby jejic^zájmy (ešjyjre^námo^jiebo si to, co prosazují, uVědbmují jen mäuaeľTPŕoHäTnované zájmy jsou lěkdy racionalizací záměrů, které účastník sleduje přesto, že by o jejich správnosti mohi on ám nebo někdo jiný pochybovat. Starosta obce může například snahu vybudovat stacionář to důchodce prezentovat j alio úsilí o překonání sociální izolace místních seniorů, kteří jsou zavření" v ústavu. Mimo soustředěnou pozornost svou i ostatních tím odsouvá skutečnost, e mu jde taky o to, zda bude v komunálních volbách znovu zvolen, že firma, která má ;acionář stavět, patří švagrovi jeho sestřenice, a že se ve skrytu duše obává ostudy, kterou ^pocítil, kdyby svou matku „dal" do domova důchodců, Vycházím z předpokladu, že manažeři apracovníci organizací služeb sociální práce se ^výběru ze zmíněné změti početných, nezřetelných nebo nesourodých zájmů a očekávání "rají o představu kolektivního prospěchu, který neohrožuje dílčí zájmy vliyn£ch SlSktír'4. V soln^čhTTtoutčrpřHšťaVou"předp^Tďáďají,"žě'za.....odůvodmtélné ä správné lennínem „volba cílů" zde označuji jak vědomé rozhodování, tak méně reflektovaná až "JkSná rozhodnutí o zaměření intervenci do situací klientů organizace. ;redstavu kolektivního prospěchu, který neohrožuje dílčí zájmy vlivných subjektů, vychází ^svědčení moderní společnosti, že oprávněné mají být (nikoliv, že vždy jsou)Jy..zájmy a cíle, Jí podporují těžko dosažitelnou rovnovahu-mezřprávv iedinců a nntřphnm; „ä**:-.. ™-=—- CaSríreU, ŮHWILUIU-IU/í UL±jJZlVU\íŕ\ ŕY JCJiun alolíu ivj-iuv-j- v i iv_n t i\ni_w ' T) .'■''} budou jejich zámery považovány, pokud dokážou významnou část vlivných subj přesvědčit, že realizace cílů organizace přispívá obecnému prospěchu a veřejnému zájrrui; aniž by bránila prosazování dílčích zájmů vlivných osob nebo organizací. Předpokládám 'ž|" v moderní společnosti se tomuto principu přizpůsobují jak ti, kdo se o rovnováhu niezf' svými a veřejnými zájmy upřímně snaží, tak ti, kdo tuto snahu toliko demonstrují. Odsud plyne, že volba cílů intervencí mimo jiné spočívá ve vědomém nebo intuitivním rozlišování, přijímání nebo odmítání různorodých dílčích a vifíjnyčTT^ájrnů''■ ChclEme-Ii pochopit"linče"opefáČní cíle" š i pracovnicí služeb"sociální prácelSádoTTlTTaFí význam jim připisují, je účelne klást si násleHujícľotázky: „Přizpůsobují pracovnici určité organizace cUe^vých. intervencí obvykle spíše verejrrýmí^bd'lp'íse^diKÍTiT^ zájmuifíp" ■^Do jaké míry si to plne uvědomuji? Pripadne: „Jakým způsobem sobe nebo ostatřurří zdůvodňuji, že dávají přednost"těm nebo oněm zájmům a z nich vyplývajícím cílům?" Víra v obecnou prospěšnost Za „veřejný" zde budu považovat zájem na udržení nebo dosažení určitého stavu vtcl ve společnosti, jehož uskutečnění vyžaduje přizpůsobení dílčích zájmů některých účastníků. Podmínkou ovšem je, že jejich ústupek a dosažený kompromis urnožm,;jiby všichni zúčastnění dlouhodobě získávali přesto, že na dosažení něčeho rezignovali nebo něco obětovali. Příkladem takového zájmu může být udržení chudoby v mezích, které umožní y'obuj zachovat veřejný pořádek. Za veřejný zájem by také bylo možné považovat poskytování kvalitní pomocí týraným osobám ve snaze zabezpečit elementární právo týraného jedince-' - a tím potažmo všech občanu - na důstojné životní podmínky. Uskutečnění takových., zájmů může od obyvatel obce vyžadovat různé ústupky. Ve prospěch chudých, a veřejného pořádku by se museli vzdát části svých příjmů. Problém násilí, který jeiijktyt v soukromí rodinných domácností, by bylo pro mnoho lidí pohodlnější nevidět. V zájniú;. naděje na to, že existují morální i praktické záruky bezpečí všech a že pomoc bude:.v:;ohc.i-'; poskytnuta všem bezmocným, by vsak její obyvatelé byli nuceni vystavit se choulostivé, konfrontaci s aktéry a důsledky týrání. Wí ;Át- Při vymezování veřejného zájmu je třeba odlišit dva pohledy na otázku obecněno. prospěchu. Z prvního hlediska jde o to, zda lidé, kteří udělali ústupky a shodli;:Še;.fif-: potřebnosti určitých podmínek, věří, že jejich zajištění dlouhodobě povede ke vznilai.ýýh^:';: pro většinu zainteresovaných účastníků. Z druhého hlediska jde o to, zda dílčíúštppjtf--některých skutečně dlouhodobě vedou k prospechu většiny. Druhé uvedené hlediskOj:t^|; navzdory četným pochybnostem - předpokládají, že tato rovnováha je v principu možná á žadpu ;. Své soudy o legitimitě zájmů a cílů proto obvykle odvozují z představy, že úkolem^spojep^.-.-^, ajejícli_institLscíJ.e.garmitoyiiL^£?.UŮniJej|ch individuální práva, která jsou vsak oduyj2SJL.^:, pauzeLtejiďy, pokud jejich naplnění neomezuje práva oštatnícliTTíázory na to, které zájmy'■';.; prospívají současně jědinčiuní s^ se ovšem velmi různí. Vnio ■$■. společnosti totiž: za prvé. existují různé představy o tom, co poškozuje nebo nepoškozuj e_P,^ ostatních a slouží většině jedinců, za druhé," občané, kteří obvyíde lpí na svých iffi'vf"^ u ku, u nuiiijuiwui ijiiji^jvij-vi/-!. n. jui^ii ivuaijiii i\-tíjju v I ivii jrivŕii^ u v IM US. 1 Některé dílčí zájmy odpovídají všem třem vymezením. Jako příklad vezměme ZEipcin velice Části českých zaměstnavatelů sociálních pracovníků a jejich podřízen\'c]i zachovávat stávající, převážně středoškolskou úroveň kvalifikace personálu. Někdv m něm zaměstnavatelé i pracovníci tvrdošíjně lpí a tvrdí, že vyšší odborné neba vysokoškolské vzdělání je pro ně zbytečné. Pak se tento zájem stává příčinou zaosta\jn; kvality služeb sociální práce, které je těžko zdůvodnitelné obecným prospěchem. Jsq(, organizace, ve kterých řeší dilema mezi snahou oddálit problémy, které by asi provázely zvyšováni kvalifikace, a důsledky nedostatečné způsobilosti pracovníků zvládat intei,iicCl s klienty uspokojivým způsobem. Konečně si dovedu představit tajemníka obecního úřadu, který má maturitu, nerad komunikuje s vysokoškolsky kvalifikovaný im pracovníky úřadu a „shodou okolností" považuje za správné šetřit v zájmu zodpovědného zacházení s penězi daňových poplatníků mzdové náklady tím, že na místa sociálni^! pracovníků přijímá výhradně středoškoláky. Jako „dílčí" obvykle označujeme zájmy těch, kdo považují dosažení vlastního zá|n,u za důležitější než naplnění veřejného zájmu, nebo také zájmy subjektů, které se snaží prosadit svoje záměry na úkor obecného prospěchu. Příkladem tohoto typu dílčího zajmu může být snaha obchodníků s omamnými látkami nebo tiše tolerovaná snaha sLiím pokladny vydělávat prodejem tabáku a alkoholu, který ohrožuje zdraví a osobnostní vývoj části dětí a mládeže. Skutečnost, že někdo považuje svůj zájem za důležitější než veřejný zájem,'však nutnú neznamená, že se na dosažení veřejného zájmu nemůže podílet. Takový subjekt muže naplnění veřejného zájmu považovat za nástroj naplnění svého dílčího zájmu. Příkladem zde může být snaha dominantní a hysterické sociální pracovnice připoutat k sobě skupinu oddaných a z hlediska obce problémových konzumentů nelegálních drog, kteří by zbožní uctívali její zásluhu na jejich dobru. Do téže kategorie lze zařadit výrobce kuřiva, ktei> « v roce 2002 snažil propagovat své zboží sponzorováním kampaně na podporu občíí domácího násilí. Přestože zájmy tohoto druhu principiálně nebrání jejich zastáncům spolupracovat při naplňování veřejného zájmu, bude je rovněž považovat za dílčí. Obecně prospěšné je to, na čem se dohodneme Protože se týž zájem může někomu jevit jako „veřejný" a jinému jako „dílčí", buchl za „veřejný" považovat takový zájem, jehož naplnění považuje za obecně prospěšné::fleJcíl ten, kdo jej veřejně vymezil, ale také všechny subjekty, jichž se realizace tohoto, žájffl11 bezprostředně týká, a případně také významná část ostatních, sice ne bezprostředná nicméně však také zainteresovaných stran. Toto vymezení upozorňuje na komunikativní stránku věci: Z hlediska účastníků:yo -cílů operační strategie je posouzení, zda je určitý zájem veřejný, nebo oj|L^ nejnaléhavější tehdy, když se na tom nemohou shodnout. Pak je důležité, zQV" a Že arabští muži mají dojem, že „jejich tradiční role hlavy rodiny je podkopána JeJich nižším statusem ve většinové židovské společnosti, jejich potížemi při financování o«/'řyj a erosi jejich tradiční autority vůči lépe vzdělaným a nezávislým ženám a dětem ". savaya, Malkinson, 1997: 215.) Tento „objektivní popis" situace arabských rodin je možné číst dvojím způsobem. Za y^'6 jako židovské vysvětlení zájmu Arabů o problematiku komunikanR v mrtínp 7* část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY ": opravdu poznat pomocí odborníky a knihami zprostředlcováných poznatků. Poradci sq nepokoušeli domněnku, že palestinské rodiny jsou na „pomezí dvou kultur" (rozüiug. ,ještě trochu zaostalé"), ověřit. Brali ji jako hotovou věc a hledali informace, které M potvrzovaly jejich představu. Výrazy typu „silně konzervativní a tradiční" spojovali se skutečností, že Arabové „pracují za nízké mzdy a vykonávají nelc\>alifikované práce, mají nízké vzdělání a žiji ve zchátralých a přelidněných obydlích". Naopak výraz\ „modernější a liberálnější" dávali do souvislosti s „vyšším vzděláním a nezávislostí" některých členů arabských rodin. (Savaya, Malkinson, 1997: 215.) Tyto představv poradců o situaci obyvatel Jaffy lze chápat jako výsledek spoléháni se na zprostředkovnr poznatky Židů o Arabech. Vybaveni uvedenými představami se pracovníci poradny spojili s představiteli arabské komunity a po poradě s nimi určili „dvě hlavni překážky", které Arabům brání vyhledat jejich pomoc. Za tyto překážky považovali „nedůvěru k Židům" a „ladtunií zábrany, které jim bránily dát jiným lidem nahlédnout do vnitřních problémů rodiny". (Savaya, Malkinson, 1997: 216.) Tyto poznatky nebyly moc platné. Trvající neúspěch přivedl židovský tým k přesvědčení, že „musí od komunity získat více podnětů, než jsou jim schopni poskytnout její představitelé". Ve snaze „dozvědět se přímo od cílově populace, jakou pomoc by přivítala a zajal<ých okolností by se ji pokusila vyhledat", rozdali pracovníci poradny na veřejném setkání dotazníky. Zjistili, že „více než dvě třetiny" dotázaných by se rádi naučili, „jak se přiblížit ke svým dětem, manželům a manželkám a jak s nimi lépe komunikovat". Vedeni výše uvedenými představami o původu konfliktů uvnitř arabských rodin dospěli poradci k závěru, že Arabové sice „nepožádali o služby majiželskélw a rodinného poradenství", byli však „zaujati problémy, kterými se poradenství zabývá a projevili zájem získat na shipinavých setkáních dovednosti, které s těmito problěni)1 souvisí". Pochopili, že příslušníky „cílové populace" musí zaujmout, aniž by je nutili „vystavovat na odiv své rodinně problémy" nebo „veřejně připustit, že nějaké takoví' problémy mají". Ve snaze dostát tomuto poučení se poradci „rozhodli uspořádat dohře inzerované a komukoliv přístupně happeningy věnované různým aspektům komunikace v rodině". (Savaya, Malkinson, 1997: 217-218.) Původním cílem poradců bylo Palestincům předložit vlastní odborná doporučení. Lzb říci, že happeningy zpočátku chápali jako nástroj „poučování". Doldádá to původní pojen scénáře kolektivních setkání židovských poradců se členy arabské komunity. Savay3 a Malkinson (1997: 218) uvádějí, že v první fázi byla během happeningů' ■jej^f návštěvníkům prezentována scénka ilustrující „vzoiy neefektivní komunikace": Vois^ účastníci vyzváni, aby „formou hraní roli předvedli alternativní, konstruktivnější vzori komunikace". Následovala „dislcuse", během níž „publikum rozpoznávalo, čím "ý diidiá forma komunikace funkčnější než pn>ni". Nakonec „sociální pracovník shrň výsledlcy pozorování publika", aby jim, .dodal profesionálního významu". ./,'■'■; V průběhu happeningů židovští pracovníci poradny postupně zjišťovali, že udělali chyby. Nebylo dobré ani to, že „happening byl veden židovskými pracóW v hebrejštině", ani to, že „jediný arabský' sociální pracovník [...] měl poitzv překladatele" (Savaya, Malkinson, 1997: 219). Vyšlo najevo, že židovští'práčovy, podcenili názor svého arabského kolegy, který jim tvrdil, že „vyučování: oset[... • tunikace je nevhodné, protože podkopává autoritu otce a zpochybňuje základní Inoty Arabů". Jako příslušníci kultury, která „si cení asertivity", nebyli židovští , iíidci zpočátku schopni tomuto doporučení porozumět. Nesnáze také plynuly z toho, že .„ikání se konala na půdě komunálního střediska, kde se „arabští účastnici happeningu , li být hosty židovských hostitelů" (Savaya, Malkinson, 1997: 219). Tyto chyby byly postupně napraveny, Akce se přesunuly do klubu jednoho z arabských Ľsťanských kostelů, který byl pro Araby „přirozeným místem setkávání" a kde všichni i li „hostem arabského církevního vý'boni" (Savaya, Malkinson, 1997: 221). Židovští c iidci ustoupili do pozadí a aktéry setkání se stali další dva arabští sociální pracovníci, fiívaní z úřadu sociálního zabezpečení. Změnila se také režie happeningů. Na jednom ze ..„■tání odmítl arabský pracovník „sloužit jako pouhý překladatel" a místo toho, aby vyzval J,. jrovotaíky k sehrání alternativní scénky, „vtáhlpublikum do dlouhé diskuse, ze které byli .ovštiprofesionálové vyloučeni". Navzdory nelibosti židovských poradců, kteří se ocitli ■no hru, nebyl happening ukončen závěrečným „srovnáním vzorů efektivní a neefektivní ••nitnikace". (Savaya, Malkinson, 1997: 220.) Díky těmto změnám zájem o happeningy -lostl (Savaya, Malkinson, 1997: 227). Popsané zkušenosti vedly členy týmu k poznání, že pro úspěch jejich snažení je . ,adní „pokora [...] profesionálů, kteří se identifikovali s většinovou kulturou ". Lze říci, i. dospěli ke strategii usnadňování nikým nezprostředkované diskuse arabských i. Palních pracovníků se členy palestinské komunity. Jako experti se rozhodli přijmout •ovnoprávnější roli toho, kdo usnadňuje a spolupracuje", „ustoupit do ústranni" .' uvolnit místo profesionálům, kteří patři k menšině ". Důsledkem podle nich nemusí být 'ta odborného vlivu na vývoj událostí. Naopak, „profesionál, lúeiý pracuje "lenšinovou skupinou, potřebuje prodělat vnitřní změnu svého postoje a své '•fesionální identity", aby se dokázal „přiblížil lidem, Ideří by jinak služby poradny •dy nevyhledali". (Savaya, Malkinson, 1997: 224-225.) Stručně řečeno, poradci z Jaffy pochopili, že je židovské knihy o Arabech nevybavily itentem na rozum", a přehodnotili původní představu své úlohy v palestinské ' tnunitě. Nezájem arabských klientů je přiměl k tomu, aby řešili dilema, zda při «jjezování své úlohy ve společnosti dát výhradně na zprostředkované poznání 1' borníků, nebo také na přímou zkušenost s palestinskou komunitou. Způsob, jakým toto íegické dilema vyřešili, byl ovlivněn jejich přístupem k dilematu mezi jednostrannými •/metrickými vztahy s klienty60. Popsaný posun cílů nebyl provázen principiální změnou metod intervence. Pracovníci ■"adny byli od počátku identifikovaní s představou emancipace klientů a dialogu s nimi Vvaya, Malkinson, 1997: 226). Přechod od strategie „poučování Arabů" ke strategii 'inadňování komunikace o rodinných problémech mezi odborníky a laiky uvnitř 'estinské komunity", kterému se zpočátku vnitřně bránili, jim umožnil sladit cíle 1 srvence s vlastní představou o úloze manželské a rodinné poradny ve společnosti. vodní strategie „poučování" totiž neladila ani s představou strůjců emancipace, kterou 1 ovští poradci sdíleli, ani s jejich snahou o symetrické vztahy s klienty. Přijetí strategie 1 nadňování" dialogu uvnitř arabské komunity bylo krokem, který toto napětí pomohl 'ešit. část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY Příklad rodinných poradců z Jaffy by byl podle mého názoru špatně pochopen, pokud b z něj někdo vyvodil závěr, že bezprostřední poznání je vždy a všude lepším základem n formulaci sociální funkce intervence. Dokud není zodpovězena otázka, zda v některý t, situacích není zprostředkované poznání lepším východiskem volby cílů intervence, je třeli takový závěr považovat za ukvapený. Pokud přiklad poradců z Jafŕy něco potvrzuje, nat skutečnost, že zprostředkované poznání vede k formulaci jiných cílů intervence než pazuV bezprostřední. Jak jsem již naznačil výše, citovaná studie neumožňuje rozpoznat, dq iau; míry mohli židovští poradci „ustoupit ze scény" díky pracovním podmínkám, které nr jejich poradnu vytvořila rodinná politika a politika sociálních služeb izraelského státu. A(a byla jistě formulována na základě zprostředkovaného poznání rodinného života v Izraeli Kromě toho se studie nepokoušela vyvrátit opodstatněnost původních, knižních představ židovských poradců o problémech rodinného života Arabů. Není proto zcela jasné, zda židovské poradce k pokoře přivedlo zprostředkované poznání z knih, nezprostředkovaná osobní zkušenost nebo obojí současně. Co studie ukázala spolehlivě, je, že v daném případě přímá zkušenost s Palestinci podnítila hledání nové úlohy židovských pracovníků v arabské komunitě, zvýraznění vlivu arabských poradců a změnu cílů poradenského procesu. Je zřejmé, že strategický posun od „poučování" k „usnadňování dialogu" byl provázen změnou mocenských posun od „poučování' vztahů mezi Židy a Araby v poradně ;,pitolal3 r V r JESENI PRÍPADU, NEBO ZMENA POMĚRŮ VE SPOLEČNOSTI rřcdstavy o funkcích služeb sociální práce nejsou v konkrétní organizaci předurčeny: toliko sledováním určitých zájmů nebo důrazem na určitý způsob poznávání okolností, které má intervence měnit. Vymezení jejich úlohy ve společnosti souvisí také s hledáním způsobů, jimiž mají být preferované zájmy naplněny a nesnáze potřebných překonávány. V této souvislosti stojí pracovníci služeb sociální práce před dvěma otázkami. Za prvé: „Je úkolem sociálních pracovníků řešit jednotlivé případy, nebo se mají v zájmu svých klientů zaměřit na jfeměnu poměrů ve společnosti?" Za druhé: „Je vhodným nástrojem realizace zvolených cílů intervence změna klienta, nebo změna podmínek a prostředni, ve kterém klient žije?" „Případ" není jen osobnost, „prostředí" není jen sociální řád Na první pohled se obě uvedené otázky zdají být trochu podobné a někteří autoři mezi nimi dokonce ani nerozlišují (viz např. Wilensky, Lebeaux, 1967: 288-291, 325-334; Seeser, Epstein, 1987 aj.). Důvod je vcelku prostý. V šedesátých letech se mezi sociálními pracovníky prosadila představa, že chudobu je možné řešit reformou společnosti prostřednictvím „politické akce "6I (Brieland, 1982: 9). Chudoba měla být rcsena politickou změnou celé společnosti. Zastánci tohoto řešení ostře kritizovali »Psychoanalytičkou teorii" a tehdy převládající zaměření „klinické praxe" na »osobnost" (Wilensky, Lebeaux, 1967: 288-291; Alexander, 1982: 20-21). Tak vznikl Dst[y-spor mezi reformátory, kteří zdůrazňovali široce pojatou změnu sociálního Prostredí, zejména systému sociálního zabezpečení, a stoupenci případové, klinické ™fc, kteří usilovali o „přizpůsobení klienta jeho prostředí" (Reeser, Epstein, 1987: >■)■ Vyhrocená diskuse upoutala pozornost účastníků právě na tyto dva pohledy. ^OtT"1- "puIiticlcá akce" označuje formy aktivní účastí sociálních pracovníků na politickém 33 živ°Vá'ní'pokud Jsoü Jimi chápány jako součást jejich odborné činnosti a jako nástroj působení Inform0^- situaci klientů prostřednictvím změny poměrů ve společnosti. Jsou to například ifeq/,aííIlí "fopojovám politik)' a praxe", „politická obhajoba" zájmů klientů, vytváření *nco ? "inbováni"' účast sociálních pracovníků jako „nezávislých kandidátů" nebo jako ^tst '' íým]Pro volební kampaň" ve „volebnímprocesu" (Mahaffey, Hanks, 1982: 1-10), r'fcjň^ ."-f"'""^ a^ci" ~ „demonstraci", „pouličním divadle", „veřejném shromáždění", 3íenB„ °yaní „plakátu" a „seznamů", které demaskují dopadv sociální politiky na klientv apod.