část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY Příklad rodinných poradců z Jaffy by byl podle mého názoru špatně pochopen, pokud by. něj někdo vyvodil závěr, že bezprostřední poznání je vždy a všude lepším základem pro »rmulaci sociální funkce intervence. Dokud není zodpovězena otázka, zda v některých. tuacích není zprostředkované poznám lepším východiskem volby cílů intervence, je třeba kovy závěr považovat za ukvapený. Pokud příklad poradců z Jaffy něco potvrzuje, pak. rutečnost, že zprostředkované poznání vede k formulaci jiných cílů intervence než poznání ízprostřední. Jak jsem již naznačil výše, citovaná studie neumožňuje rozpoznat, do jaké líry mohli židovští poradci „ustoupit ze scény" díky pracovním podmínkám, které pro jich poradnu vytvořila rodinná politika a politika sociálních služeb izraelského státu. A ta /la jistě formulována na základě zprostředkovaného poznání rodinného života v Izraeli. romě toho se studie nepokoušela vyvrátit opodstatněnost původních, knižních představ dovských poradců o problémech rodinného života Arabů. Není proto zcela jasné, zda dovské poradce k pokoře přivedlo zprostředkované poznání z knih, nezprostředkovaná äobní zkušenost nebo obojí současně. Co studie ukázala spolehlivě, je, že v daném případě přímá zkušenost s Palestinci Ddnítila hledání nové úlohy židovských pracovníků v arabské komunitě, zvýraznění iivu arabských poradců a změnu cílů poradenského procesu. Je zřejmé, že strategický Dsun od „poučování" k „usnadňování dialogu" byl provázen změnou mocenských ztahů mezi Židy a Araby v poradně. ^Kapitola 13 IŘEŠENÍ PŘÍPADU, NEBO ZMĚNA POMĚRŮ VE SPOLEČNOSTI U'-'- IV : Představy o funkcích služeb sociální práce nejsou v konkrétní organizaci předurčeny iH toliko sledováním určitých zájmů nebo důrazem na určitý způsob poznávám okolností, které f/Toá intervence měnit. Vymezení jejich úlohy ve společnosti souvisí také s hledáním způsobů, |?f imiž mají být preferované zájmy naplněny a nesnáze potřebných překonávány. V této ^souvislosti stojí pracovníci služeb sociální práce před dvěma otázkami. Za prvé: „Je úkolem ^sociálních pracovníků řešit jednotlivé případy, nebo se mají v zájmu svých klientů zaměřit na |:přeměnu poměrů ve společnosti?" Za druhé: „Je vhodným nástrojem reahzace zvolených cílů l-íhtervence změna klienta, nebo změna podmínek a prostřední, ve kterém klient žije?" |y,Případ" není jen osobnost, „prostředí" není jen sociální řád ?j..i . Na první pohled se obě uvedené otázky zdají být trochu podobné a někteří autoři mezi §nirni dokonce ani nerozlišují (viz např. Wilensky, Lebeaux, 1967: 288-291, 325-334; SReeser, Epstein, 1987 aj.). Důvod je vcelku prostý. V šedesátých letech se mezi ^sociálními pracovníky prosadila představa, že chudobu je možné řešit reformou ^společnosti prostřednictvím „politické akce"61 (Brieland, 1982: 9). Chudoba měla být l-řešena politickou změnou celé společnosti. Zastánci tohoto řešení ostře kritizovali %,psychoanalytickou teorii" a tehdy převládající zaměření „klinické praxe' "na posobnost" (Wilensky, Lebeaux, 1967: 288-291; Alexander, 1982: 20-21). Tak vznikl i ostrý spor mezi reformátory, kteří zdůrazňovali široce pojatou změnu sociálního Jprostředí, zejména systému sociálního zabezpečení, a stoupenci případové, klinické řpraxe, kteří usilovali o „přizpůsobeni klienta jeho prostředí" (Reeser, Epstein, 1987:: íí611), Vyhrocená diskuse upoutala pozornost účastníků právě na tyto dva pohledy. £V Termín „politická akce" označuje formy aktivní účasti sociálních pracovníku na politickém |; ozhodovani, pokud jsou jimi chápány jako součást jejich odborné činnosti a jako nástroj působení \Jr životni situaci klientů prostřednictvím změny poměrů ve společnosti. Jsou to například í;,niorrnacni „propojováni politiky a praxe", „politická obhajoba" zájmů - klientů, vytváření ^Koalic ay „lobováni", účast sociálních pracovníků jako „nezávislých kandidátiV nebo jako pracovníku týmů pro volební kampaň" ve „volebním procesu" (Mahaffey, Hanks, 1982: 1-10), ■ j:ast na „přímé akci" - „demonsti-aci", „pouličním divadle", „veřejném shromážděni". část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍJ^-f Někteří autoři sice upozorňovali, že vedle klinické práce s osobností a politicking celospolečenského dosahu existují další možná řešení (Bartlett, 1970; Briar, 1976í kn^-' 414). Na to však nebyl v zápalu vzájemné kritiky brán zřetel. Bezděky se vžila předsh ^ že intervence do prostředí je výsadou reformní politické akce a že případová -pn ' s klientem je totožná s působením na osobnost jedince. Tím došlo ke zmatení, kteříž pokusím objasnit pomocí schématu číslo 7. schéma číslo 7 Vztah mezi práci s případem a reformou sociálního řádu na jedné straně a žmčnm osobnosti klienta a změnou jeho sociálního prostředí na druhé straně předmět intemeitce: osobnost sociální prostředí případ odblokování psychiky jedince, jež mu umožní žít mezi ostatními {Wilensky, Lebeaux, 1967:289-291) obhajoba oprávněných nároků ". klienta a zprostředkování jeho. Y přístupu k příležitostem (Briáij.. 1976:407-411) sociální řád zmocněni klientů pomocí probouzení jejich vědomí {Morrissey, 1990: 196-197) demonstrace osamělých matek '■■. za zvýšení finanční pomoci:; ""' rodinám bez živitele (Morrissey, 1990:200-20 jj^i:'- Schéma číslo 7 ukazuje, že literatura skýtá jak příklady případové práce zaměřené na osobnost klienta, tak na „manipulaci jeho prostředím ", která může například spočíyatvY, obhajobě jeho oprávnění a zprostředkování příležitostí (Briar, 1976: 407)i ;Róvněž<, sociální reformu nelze vymezit výhradně jako systémový zásah do prostředí, protpže'jcjL součástí může být jak politická akce, tak intervence směřující k osobnosti á pqštpjúflv;. klientů6". Skutečnost, že v praxi existují všechny čtyři typy intervencí: uvedeMÄ; schématu číslo 7, je podle mého názoru důvodem k odmítnutí zjednodušené představ^?^ sociálním prostředím se zabývají výhradně političtí aktivisté, zatímco osobností klÍĚhta,;S!;v všímají pouze případoví pracovníci. Nejde tedy o jedno, ale o dvě dilemata, která^fclf'11:;; pojednávat do určité míry zvlášť, přestože spolu souvisí. Z hlediska zkoumání opéräcnM.*; strategií je důležité, že řešení obou dilemat určitou organizací má odlišný vliv ná;rtg;#:;^ její pracovníci vymezují sociální funkce svých intervencí. . ;::K::Sä^Y':; Podnikněme drobný myšlenkový experiment a pokusme se představit si,::já^:- J. veřejnost ve středně velkém městě reagovala na různá řešení obou dilemat uved?ny ,< pracovníky místního Centra drogových závislostí. Pokud se na radnici donese, %ífív'■■. pracovníci nemají jasno, zda se terapeuticky zaměří na osobnosti místních „feťálcU:-^.,-: zda jim budou pomáhat při zajišťování sociálních dávek a ochrany zdraví, pravděppíW ,... to nevzbudí velkou pozornost. Nelze vyloučit, že předsedkyně zdravotně-sociálm ®,..v...;.: 62 V této souvislosti je vhodné zmínit představu „tiché revoluce", která má vést k zásófiPfJ' změnám sociálního řádu nrnstřerlnictvím hlnhších a nočetně rozšífenvch Tměn životní PA ; i jdi-; «i; |!ySloví při nějaké příležitosti přání, aby Centrum neopomíjelo epidemiologickou stránku fajči- Dramatičtější reakce je málo pravděpodobná, I Obec a její autority by asi reagovaly jinak, kdyby v rozhovoru v místním týdeníku vyšlo jLjevo, že pracovníci Centra váhají, zda má smysl s klienty pracovat jako s jednotlivci, iuvažují o tom, zda by nebylo lepší zorganizovat je jako zájmovou komunitu, která by ipoWa. pomocí veřejných kampaní, lobování a demonstrací měnit image „feťáků" I* prosazovat zlepšení materiálních podmínek pro sekundární a hlavně terciální prevenci. i^gntrum by se asi na čas stalo starostovou noční můrou a ústředním bodem kuloárních lozhovorů na zasedáních místního zastupitelstva. Spíše než ředitele nemocnice by radnice lyjavděpodobně o konzultaci požádala představitele místního policejního sboru. |>- Dilema mezi zaměřením na osobnost klientů nebo na jejich individuální životní podmínky by pravděpodobně zůstalo věcí diskuse mezi pracovníky Centra. Veřejná Jartilculace dilematu mezi'případovou prací a politickou akcí by pravděpodobně jitřila jtýěřcjnc mínění a politické emoce obyvatel města. Při rozhodování o zaměření na fdšobnost nebo prostředí jednotlivých klientů by pracovníci pravděpodobně argumentovali pŠekávaným působením obou metod na chování klientů. Při rozhodování mezi případovou prací a politickou akcí by asi zvažovali očekávaný odpor místní veřejnosti |a řešili by otázku zodpovědnosti za možné excesy, které by mohly provázet aktivní účast fidientů na politickém životě obce. §,. Jinými slovy, při řešení dilematu mezi případovou prací a sociální reformou by ps daleko větší důrazností přišla na přetřes otázku funkce intervencí Centra pro celé město ga pro sociální řád jeho společenství. Zdá se být zřejmé, že dilema mezi působením na giaobnost nebo její prostředí může nastolit otázku vlivu intervence na celou obec nepřímo, piebo dokonce okrajově. Dilema případové práce a politické akce evokuje tuto otázku pstře a téměř nevyhnutelně. Platí to i v případě, že by šlo o případovou nebo politicky gadSnou intervenci ve prospěch lidí s mentálním postižením, osamělé matky nebo seniory řápmové důchodců. O bezdomovcích nebo nezaměstnaných raději nemluvě. 1V.Z uvedených důvodů pojednám obě dilemata zvlášť. O dilematu mezi případovou prací M:Teformní politickou akcí, jehož politizující řešení v obci neodkladně nastoluje otázku jpj?aní operační strategie organizace veřejnými autoritami, budu hovořit v této kapitole -^dilematu mezi změnou klienta a změnou prostředí pojednám samostatně v kapitole ácté. jilp'ätká životnost a setrvačné působení období politické akce ,X, , První pohled by se mohlo zdát, že rozhodnutí o tom, zda se intervence zaměří na ~ ř~fl s případem, nebo na reformu sociálního uspořádání, jsou zpravidla předem dána s| , Vou situací a kulturní orientací společnosti. V české společnosti si dnes asi málokdo g™1 Představit státní nebo obecní agenturu, která by ve snaze prosadit změnu sociálních |íl Kotlů nebo obecních předpisů (třeba o službách pro děti s mentálním postižením) g kovala" přímou politickou akci. Od konce devadesátých let jsou sice ze státního |^*poßtu České republiky financovány kampaně „proti rasismu a xenofóbii". Způsob %_ Provedení však přivádí bedlivého pozorovatele k otázce, zda je jejich cílem oslabit část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ RADOVÝMI PRACOVNÍKY požadavkům Evropské unie. O „politickou akci", která by chtěla měnit zavedená pořádky, se tedy v tomto případě asi nejedná. Neobvyklost politizujícího a reformního přístupu k pomoci lidem v obtížné životní situaci není typická jen pro české poměry. Zahraniční literatura opakovaně konstatuje, ge dlouhodobě převažuje zaměření na práci s případem (Gilbert, Spetch, 1976: 321-323-Alexander, 1982: 16-22; Reisch, Wencour, 1986: 85; Reeser, Epstein, 1987: 621 j' a mluví o krátkodobém trvání a přechodném charakteru politicky radikálních organizací (Adams, 1982: 16-22, 61; Reisch, Wencour, 1986: 78-79; Wagner, 1989; 275, Morrissey, 1990; Laan, 1998a: 40-41). Přesto může být dilema mezi prací s jednotlivým' případem a snahou měnit pravidla distribuce statků a příležitostí ve společnosti čas od času aktuální. I když převažující důraz na práci s případem je zřejmý a dlouhodobý, pracovníci státních i nestátních agentur se mohou s dilematem mezi případovou prací a politickou akcí z řady důvodů setkávat nejen v literatuře, ale i ve své všední praxi. Historie sociální práce zaznamenala období, kdy různé formy politické akce byly v některých zemích-poměrně populární. Alexandr (1982: 16-17) a Davies (1982: 32-44) uvádí, že „sociálně: reformní hnutí" měla v Americe v letech 1890 až 1920 „silnější sklon k politické akci něž kterákoliv jiná skupina pracovníků sociální pomoci před tím i později". Hnutí zaměřená na odstranění práce dětí, úrazové zabezpečení dělníků nebo podmínky života v chudinských čtvrtích se tehdy snažila „měnit sociální podmínky" pomocí „lobováni v zákonodárném procesu" a „mobilizací politického vlivu". Šedesátá léta minulého století byla podle Alexandra (1982: 20-22) provázena „devastující polarizaci mezi horlivými obhájci klinické praxe a stejně zapálenými stoupenci sociálni politik}' a sociální akce" (viz též Reisch, Wencour, 1986: 74-75); Institucionálním výrazem zaměření na politickou akci se vletech 1966 až 1973 v USA stala Národní organizace sociálních práv (NWRO), jejímž prostřednictvím se chudí \jůí: s podporou sociálních pracovníků „snažili bránit svá občanská práva; a zákonná-'-oprávněni a dosáhnout změny systému veřejné sociální pomoci" (Morrissey, 1990:-189). Na její činnost navázala v polovině sedmdesátých let „druhá vlna", převážně lokální*: organizací bojovnic za sociální práva. Tyto organizace byly zaměřeny zejména harpr|vu žen. Při jejich prosazování využívaly různorodé postupy, od obhajoby oprávnění .^v|9^ členek přes veřejná informativní setkání až po demonstrace proti brutalitě stäťiu(|k úředníků a za zvýšení dávek sociální pomoci. Svou činnost většinou ukončily vfirVn:!í také v Británii (Adams, 1982: 61-62) a od šedesátých let v Nizozemí (Laan, 1998a:,4pj^ polovině osmdesátých let. (Morrissey, 1990: 193.) Podobné organizace zam^R|w sociální reformu a politickou akci vznikaly například v první polovině sedmdesátých; eíaliď Někteří autoři upozorňuji, že vliv těchto „vln" organizované politické akce Y.soßiau^ práci přesahuje období jejich vzmachu i hranice jednotlivých zemi. Cíle a ^?.;v >.; politicky zaměřené sociální práce ovlivňují operační strategie organizací služeb soc^u:í) práce i po „opadnutí vln" politizující pomoci. i-t40i ■ Například Laan (1998a: 40) tvrdí, že „sociální boj" se koncem osmdesátých j^-fy.. století v Nizozemí „přemístil z ulice a médií k, tichému jednání' v úřadovnách PraC0MM^: poskytujících pomoc". Alexander (1982: 21-22), Brieland (1982: 9-11), Démpsey..l^|.; 227-240), Abrams a Goldstein (1982: 240-260) popisují, jak dilema mezi případovpu% ^_ sociální reformou může prostřednictvím profesních asociací ovlivňovat přístup zaměstnanců i poté, co bylo oficiálně vymazáno ze strategií jejich agentur. Americká Národní asociace sociálních pracovníků (NASW) se v sedmdesátých letec: pokusila vyřešit výše zmíněný střet klinických pracovníků a politických aktivisti důrazem na „organický' vztah mezi technickou službou a sociální politikou, v jejímž ráme :e shába poskytována". V roce 1972 proto uznala „politickou aktivitu za formáln <á\azek profesního sdružení" a „politickou odpovědnost" označila za „součás «yofesionální funkce sociálního pracovníka". V návaznosti na to NASW ustavila dvj celostátní sítě svých členů: ELAN (Akční síť zákonodárného vzdělávání), zaměřenou m lobováni v zákonodárném procesu", a PACE (Politickou akci pro volbu kandidátů) která se soustřeďuje na „ovlivňováni voličů". Prostřednictvím těchto organizací jsor. Členové NASW „informováni o vztazích mezi politickými strategiemi, ßiancovainlri a službami" a zapojují se do „politických procesů spojených s analýzou legislativy) obhajoby politických strategii a programů a vytvářeni koalic ". Účast na aktivitách tohoto druhu může nastolovat dilemata mezi důrazem na politickou akci a zaměřením1 na případovou práci i u pracovníků programově apolitických agentur. Z uvedeného plyne, že zastánci práce s případem a stoupenci politické akce se mohou setkávat a své názory konfrontovat v jedné kanceláři i v dobách, kdy „přímá akce" zmizela z oficiálního rejstříku agentur, které je zaměstnávají. Politická funkce občanských poraden Podobnou funkci jako v Americe ELAN plni ve Velké Británii Národní asociace občanských poraden (NACAB). Více než tisíc občanských poraden tam ročně řeší přes osm milionů případů. Regionální a národní kanceláře NACAB tyto případy statistický vyhodnocují a „objevi-li se vážný nebo opravdu rozšířený problém, NACAB vydá evidenční listiny, které se používají jako základ pro požadovaně změny zákona. Členové parlamentu s NACAB pravidelně konsultuji" a o nově odhalených tématech „vyvolají tiskusi v parlamentu". (Občanské poradny, 1998:23-24.) ^ : Český stát podporoval v polovině 90. let ústavem občanských poraden v České republice. Jejich pracovníci začali na mnoha místech republiky uplatňovat model podobný anglickému. K politické zodpovědnosti se přihlásili tím, že se deklarovali jako «nezávislá instituce, která pomůže lidem třeba s odvolacím řízením proti íiřadu" |P projektu, 1998: 22). Není však jasné, zda budou schopny tomuto poslání dostát. Na 'tancování občanských poraden se totiž podílejí státní a obecní úřady (O projektu, 1998: ^)- Občanské poradny u nás zatím pracují převážně jako střediska pro práci s případem; «cnové jejich asociace však od samého počátku uvažují o realizaci „politické" části '"fihekého modelu. V této souvislosti narážejí na dilemata, která plynou z toho, že pojetí pálili politiky je v české společnosti užší než v Anglií, a z toho, že „v Anglii se víc než ffJ respektuje individuální svoboda lidí a právo mit vlastní názor". (O projektu, 1998: tlVphajoba práv občanů a lobování sociálních pracovníků v zákonodárném procesu, na !í ^ se zctéj občanské poradny v České republice aspirují, nejsou v našem veřejném -Ktoru příHš rozšířeny. Přestože u nás mámp hi'c+mi'r-tá -,,-,~.-.. < ™ Část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY činnosti byly s občanským poradenstvím spíše „importovány", a s jejich aplikací prot v našich podmínkách souvisí i „importovaná" dilemata. V této souvislosti se nabízejí [jv, otázky: „Jaká dilemata může aplikace politické části anglického modelu CAB vyvolilt u pracovníků státních a obecních úřadů?" „Jakou podobu mohou tato dilemata mít pro samotné pracovníky občanských poraden?" Odpověď na tyto otázky zatím neznáme Částečně ji však mohou naznačit poznatky ze zahraničí. Technicky a nezaujatě, nebo politicky a v zájmu znevýhodněných Američané na základě svých zkušeností tvrdí, že strategické dilema mezi případovým a politizujícím přístupem může před pracovníky agentur vyvstávat v podobě několika dílčích dilemat. Je to, za prvé, dilema mezi politickým prosazováním cílů sociální práce v rámci pracovních povinností, nebo mimo zaměstnání. Dále je to dilema, zda poskytování služeb sociální práce chápat jako uplatnění „technické" způsobilosti pracovníka k jejich výkonu, nebo jako součást procesu tvorby systému služeb pro cílové populace místních klienti Třetí dilema se týká snahy aktivně zastupovat zájmy určité kategorie klientů, která se může dostat do kolize s požadavkem poskytovat všem klientům stejně kvalitní služby. Po pracovní době, nebo v rámci pracovních povinností? Jako první můžeme uvést dílčí dilema, které vyjadřuje otázka, zda se politické akci věnovat „v rámci plněni pracovních povinnosti", nebo „po pracovni době" (Adams, 1982; 62). Politická akce „v rámci plněni pracovních povinnosti" může být spojena buď s rizikem, že pracovník zůstane „agentem společenské konformity a izolace", nebo že se dostane.,;rfo konfliktu s vedením a zájmy agentury" (Alexander, 1982: 26; Adams, 1982: 56-58). Pracovník se může rozhodnout, že bude cíle své práce prosazovat politickou cestou,. Napíše třeba do novin, že místní úřad sociálni pomoci nedodržuje platné předpisy a neoprávněně odmítá jeho klientům vyplatit dávky. V takovém případě může narazitňa. nevoli tajemníka obecního úřadu, který dává přednost dobrým vztahům s manažery ■ napadeného úřadu před zájmy klientů. Nadřízení by dotyčného pracovníka mohu postihnout sankci za překročení vymezených kompetencí. Pokud by v zahájené politic^; kampani pokračoval, mohlo by to pro něj mít dalekosáhlejší důsledky. Odchody stávajícího zaměstnání by ještě mohl být přijatelný. Horší by byl nezájem jiných míštáičn/. zaměstnavatelů, kteří působí v daném oboru, o služby známého „rebela". Tak daleko ty to ale nejspíš nedošlo. Dotyčný pracovník by se politických nástrojů řešení situace svy0-;. klientů asi vzdal. Současně s tím by ale musel rezignovat na uspokojení potřeb svyc. klientů a stát se „agentem konformity" - součástí systému, litery Idienty diskriminuje tnn> že neuznává jej ich platná práva. u v-".1 Leckdo by řekl: „No a co! Tak moc by se zase nestalo." Připusťme ale, že js° sociální pracovníci, kteří by se za roli „agenta konformity" styděli sami před sebou. . Dotyčný pracovník se mezi otevřenou politickou prací a rezignací na zájmy ^ie, " může pokusit „proplout". Například (viz Adams, 1982: 57, 62) tím, že °dlfll »< provozovat technicky pojatou „diagnózu a terapii", dá přednost „probouzení ve""oWJcjj klienta o ieho občanských Drávech a bude konšpiratívne podporovat změnu přístupu te , Afodů,' s nimiž má neformální kontakty. Může také odmítat „ individualizaci problémů tfierJa" a nahrazovat ji „zobecňováním dílčích připadá, překonáváním jejich izolace". pokud je bude chápat v kontextu „patologické sociálně-ekonomické struktury", která lodí sociální problémy, může systematicky shromažďovat poznatky o diskriminaci [dicntü a trpělivě vyčkávat na příležitost, kdy o ně někdo projeví zájem. J;dnou z cest, jak se vylinout střetu s vedením agentury a současně se nesmířit s rolí agenta konformity", je politické prosazování cílů sociální práce „po pracovní dobe". podle Američanů to znamená, že pracovník může jako člen odborů vytvářet „ííčinne odborářské aliance s jinými skupinami pracovníků ". S jejich pomocí a v zájmu klientu by se pak mohl pokoušet „odmítat represivní strategie své agentury". Každodenní rutina přitom může zůstat nezměněna. (Adams, 1982: 60-62.) V českých poměrech, kde jsou odbory sektoru sociálních služeb slabé, by se řadoví ^pracovníci agentur služeb sociální práce mohli na politickém prosazování cílů svých f intervencí podílet prostřednictvím činnosti některých občanských sdružení.; Třeba IŠpolečnosti sociálních pracovníků. Případně by pomáhající pracovníci mohli za tímto líčelem občanská sdružení sami zakládat, \fedmickeprovedení oficiálních úkolu, nebo obhajoba zájmů klientů? ř | Vůle k politické odpovědnosti staví pracovníky agentury před dílčí dilema mezi |„teclinickou kompetencí při poskytování služby" a „chápáním funkce agentury jako části systému sociálních služeb" (Alexander, 1982: 25-29). ' - Snaha vyhnout se kolizi se zájmy nadřízených a obavy o vlastní postavení mohou ^podporovat sklon pracovníků organizací služeb sociální práce odvolávat se na agenturou ímozené oficiální kompetence (viz o tom šestou kapitolu). Průvodním jevem tohoto přístupu bývá omezení se na technické provedení úkolů, které má pracovník vymezeny [předpisy. „Technickým provedením" se zde označuje úzce odborné vnímání úkolu, které Sebere v úvahu jeho „širší", to je oficiální popis role pracovníka přesahující občanské, jtoocenské a etické aspekty (Alexander, 1982: 26, 29-30). p Někteří pracovníci ovšem chtějí navzdory riziku nepříjemností v agentuře dostát své [politické zodpovědnosti za řešení situace svých klientům. Technické pojetí své, práce ^takovém případě mohou překonávat prací se soubory dat o celých skupinách klientů; pracovníci se mohou pokoušet shromažďovat poznatky o opakujících se problémech Plentu, na jejich základě „žádat vedení agentury o vyjasnění strategie služeb" šj&upozorňovat, že „v obci jsou zapotřebí další služby" (Alexander, 1982: 27-29). Nelze i Poučit, že se někdy naskytne příležitost takové poznatky a upozornění uplatnit relativně :: iFKonflikmím způsobem. Jejich radikálnější prosazování s sebou může přinést již výše Jpfiiiněná rizika politické akce „v rámci plnění pracovních povinností". Jekritické zaujetí, nebo náprava křivd? & Před politicky angažovanými pracovníky agentury může vyvstat dílčí dilema mezi W-Qstupovánim závislých, znevýhodněných a deprimovaných " a očekávanou „neutralitou" FOfesionála nebo úředníka (Wilensky, Lebeuax, 1967: 328; Bdi, Bell, 1982: 133--ejsch5 Wencour, 1986: 83). Z jiného úhlu se totéž dilema jeví jako napětí mezi ^ahajabou připadli" a obhajobou „širší kategorie klientů" (Adams, 1982: 57; Bell, část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENI ŘADOVÝMI PRACO V*. | |vy Pokud se pracovník zaměří na politickou obhajobu zájmů některé početnější k-i ,:.,, klientů, může ovlivnit politické rozhodování o systému sociální pomoci. Přitom v ■,-"'■* může dostat do konfliktu s požadavkem neutrality. Nesplní totiž očekávání, že ■..■ ,.^' pracovník agentury bude věnovat všem jedincům, kteří jej osobně vyhledali a chtěj; :.|T ,.'. při zvládání svých psychosociálních problémů. Namísto toho „se může stát ze '■■„•'• .'' klientů, leteřijej přímo nevyhledali, přesto však pomoc se vládáním nepříznivých stu .■.;/ ..""■' podmínek, které sdílejí se širší kategorií lidi, potřebují". (Bell, Bell, 1982: 133.) Jinak řečeno: Soustředí-li pracovník svoji pracovní energii a čas na politickou c-lv-n ' zájmů určité kategorie znevýhodněných, může být, zvláště je-li státem pí....-," úředníkem, kritizován za to, že zanedbává jiné kategorie občanů nebo konkrétní .. |jv,".. Pokud by kromě toho prosazoval zájmy „své" kategorie deprivovaných jako účastni!" ;\"i i. politické akce, mohl by být napadán pro nekritické zaujetí dílčími zájmy a přípa-.I:ij ■ t nedostatečnou soudnost a neschopnost vnímat řešené problémy s odborným nadhled.-i.; Těmto rizikům se pracovník agentury vyhne, pokud se soustředí na výše .• .\\\;-.-.-\ technické provedení jedinci vyhledaných služeb. To ovšem znamená rezignovat n-: .*n-0:i.. těch zavedených pravidel, která mohou znevýhodňovat jeho klienty. Stojí to za námahu? Veřejné financování tzv. „nultých ročníků" pro (zpravidla) romské děti, pokusy írii--;.:in- :■ žáky s mentálním postižením do škol, návrhy na legalizaci prodeje měkkých drog ne'v .i^-, snahy o prosazení povinnosti provozovat prostituci jako samostatnou výdělečnou Jív.v můžeme považovat za pokusy o reformu pravidel, která v české společnosti reguluj: p.'!.'.:! menšinových nebo na okraj vytlačených skupin k různým typům příležitostí. Připnu-i.j "í.i.y a integrace by mohla usnadnit přístup Rómů a žáku s mentálním postižením ke ■.■.'.i;;,1".' a potažmo ke kvalifikované práci nebo k všestrannější účasti na životě společnosti. Lc1.: :/;'-'-prodeje měkkých drog by tisícům lidí poskytla příležitost bez rizika a bez i-1-í::=s --■ komunikovat s podsvětím nakupovat běžně konzumovanou substanci. Provozování pí'1.-.:".:-'-" jako živnosti by pravděpodobně zlepšilo přístup prostitutek ke zdravotní péči, k oclír i ~1:: ■■' násilím a k uplatňování základních občanských práv. Ve všech uvedených případek" Intake změnily šance společnosti ovlivňovat chování, které mnoho lidí vníri'- J:,:,|! problematické. Realizace všech uvedených námětů by ovšem také přinesla nová riziki'- Někteří z nás by dali přednost vzniku nových příležitostí pro ty, komu jso-i i»'-'-'-upřeny. Jiní se spíše obávají rizik, které by uváděné změny mohly přinést. Bez ol"!-'1,1 ■ ^ tyto rozdíly se asi shodneme, že realizace podobných reforem se může jen tčžlí^ "-V" bez zapojení sociálních pracovníku do politických vyjednávání v obcirK-v ■" zákonodárné činnosti. Taková jednání (třeba svedením úřadu práce o fina■:<■'■'-^ osobních asistentů tzv. „integrovaných žáků" ve školách) mají obvykle nejistý I»1-* Bývají také spojena s psychickým nepohodlím, dílčími neúspěchy a někdy se zlclü^ ■!,\' 1 hodně zapálený sociální pracovník si v takové situaci řekne: „Stojí mi to zato. *■ ■ .■ dost starostí se svými případy?" Podobně jako jiní jemu podobní řeší dilen1 ■ ■;,. případovou prací a politickou akcí. Je otázka, zda v českých organizacích služeb, ■■■j- . práce existují ustálené postupy, jak se konfrontaci s tímto dilematem vyhýbat ji'- ■■ rezignací na vlastní politickou odpovědnost. ppiioía 14 £>IĚNA KLIENTA, NEBO ZMENA PROSTŘEDÍ í K'ľí'SKfS A. ľro sociální pracovníky bylo vždy charakteristické, že lidem pomáhali překonávat v-vi'iní nesnáze posilováním jejich schopnosti zvládat očekávání sociálního prostředí. X'::M to a dělají v principu třemi způsoby. Buď se snaží klientům pomoci, aby se ;fj/p jsobili očekávání okolí, nebo se snaží změnit sociální prostředí, aby se v něm klienti 0;:".i! lépe orientovat a prosazovat, nebo kladou důraz na obojí současně. Stoupenci jÜ:h:o tří přístupů mívají natolik rozdílné představy, že se zdá být nemožné spojit jejich -ciiL-dy do jednoho, uceleného pojetí společenské úlohy služeb sociální práce. Pokud se :;j;oinu takové spojení daří koncipovat teoreticky, realizace jeho návrhů zpravidla naráží ::.[ praktické překážky v životě organizací. Pro sociální pracovníky proto nikdy nebylo -i::c:té pomáhat při zvládání očekávání prostředí po svém a vyhnout se přitom kritice jü'.io vlastním pochybnostem. V předcházející kapitole jsem se snažil zdůvodnit svoje přesvědčení, že „případ" nutně ::l::í iotéž co „osobnost" a že „prostředí" není nutně totéž co „sociální řád" (viz schéma íiilo 7). Za součást „případu" je možné považovat jak osobnost klienta, tak sociální [rozředí, ve kterém klient žije. Za součást „sociálního prostředí" klienta je možné puvj/.ovat nejen instituce typu „morálka", „mocenská elita", „globální trh", „demokracie" ?■_ .byrokracie" jejichž vliv předurčuje osudy statisíců, ale také osobní vztahy klienta slizkými a sousedy či prostředí jeho domácnosti. Pokud práci s případem redukujeme '!>;v.;ici s osobností a práci s prostředím omezujeme na reformu sociálního řádu, ztrácíme jĽii:pnost odlišit dvě dilemata. Dilema mezi případovou a reformní prací, o němž byla ■'» vo třinácté kapitole, a dilema mezi působením na klienta a na jeho prostředí, u kterého !- 'otavím nyní. ^''"jednání o dilematu mezi prací s klientem a prací se sociálním prostředím uvedu íříl,!?epm P°Jmů »životní situace", „sociální fungování", „klient" a „prostředí", *^'i ídtm a popíšu různorodá pojetí pomoci se zvládáním očekávání sociálního prostředí.. ■*C'Mec ukážu, v jakých podobách zaregistroval dilema mezi působením na klienta a na ! '■■'»l: edí výzkum kultury služeb sociální práce. !i^ivotní situace", „klient" a „prostředí" ,, y'rtlettová se před padesáti lety pokusila rozpoznat „společný základ" různých C":"!^zací v soc'áhií práci. Konstatovala, že sociální práce se v Americe původně ;;j.' -u'a odděleně v několika nezávislých „sektorech" - v rámci pomoci dětem a rodinám, " - s mentálním postižením, vězňům a dále ve zdravotnictví, ve školství a v kontextu část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY služeb, které nabízely obce. Podle Bartlettové se pracovníci všech uvedených kategorii při práci s klientem zaměřují na „problémy, leteré plynou z klíčových životních situaci" Jsou to například situace, které provázejí zlomové události životního cyklu r;;V |." narození dětí, rozvod, smrt), traumatizuj í cí události jakými jsou onemocněni. n„-i'-,piLj!' návrat z výkonu trestu apod. Toto zaměření je všem uvedeným kategoriím pra-r.;-.:.-společné bez ohledu na rozdíly v jejich specializaci. (Bartlett, 1970: 22-26.) Problémy, které tyto události lidem přinášejí, chápou sociální pracovníci ber rivri"-své specializace jako „životní úkoly" nebo „životní problémy", které je třel': ■];■■■ „zvládnout". To znamená „vypořádat se se situacemi", které lidé prožívají jak" ./;'.',■;.. svého sociálního prostředí". Sociální pracovníci se tedy podle Bartlettové i-v/v^1 rovnováhou mezi „schopnosti lidi zvládat" na jedné straně a „požadavky prosf\ ii' ]■„ druhé straně, V této souvislosti jsou pro sociální práci zásadní následující "O.-;-.; „Nejsou požadavky prostředí neúměrné? Není schopnost lidi z\>ládat tyto pc:..:.!;.'-■ nedostatečná? Pokud zde neexistuje rovnováha, jak je možné přispět k jejímu do.-.iz-.n'" (Bartlett, 1970: 93-101.) Své myšlenky Bartlettová systematicky rozpracovala pomocí pojmů ..V:.:.\ v situaci", „životní situace" a „sociální fungování" (Navrátil, Musil, 2000: 1"-' li.';. V souladu s jejími názory můžeme „životní situaci" chápat jako výsledek interaki-.1 im./ „člověkem" á jeho „prostředím". V tomto rámci člověka charakterizuje jeho sr'.io'u1.»1. zvládat očekávání prostředí. Sociální pracovník se v této souvislosti ptá, jak ne ifr-iur' vlastnosti jeho klientů tuto schopnost ovlivňují. „Prostředí" má podle Bartlettové dvě charakteristiky. Je to, za prvé, vše, co spi>ijjn:i-l od člověka „očekává". Za druhé je to „podpora", kterou společnost člověku pc"« iviii;.1. aby mohl její očekávání zvládat. Sociální pracovník se v této souvislosti ptá, /■!:■ .:■■■!■-očekávání prostředí úměrná schopnostem lidí a zda podpora, kterou prostředí pe-.-.'-i'-i:-! odpovídá náročnosti očekávání nebo schopnostem člověka. Termín „sociální fungování" soustřeďuje pozornost na otázku, zda. .i '?■&■ charakterizují životní situaci konkrétního člověka dva typy nerovnováh. /■' ?;"■* nerovnováha mezi očekáváním prostředí a schopností je zvládat . Za druhé nero» .".nviii.. mezi náročností požadavků prostředí a podporou, kterou toto prostředí člověku pri i^ji-zvládání poskytuje. Sociální pracovník má dva úkoly. Měl by rozpoznat, proč-a i.tf Ji:;; míry je sociální fungování člověka ohroženo některou ze zmíněných nen'Vi.oy--a v návaznosti na to mu pomoci získat, obnovit nebo udržet jeho sociální fu:i-:"l|V"^. Pomoc sociálního pracovníka přitom spočívá v poskytnutí impulsu ktakovt1 /ir-■- 63 Tento typ nerovnováhy může mít dvě základní podoby. V prvním případě je ^"^^.(jí způsobena tím, že osoba (nebo skupina osob) není schopna zvládnout legitimní očekávaní P ^ (například submisivní a neprůbojný otec ztrácí v důsledku dlouhodobých neshod srna _ schopnost respektovat sexuální tabu vůči své dceři). Ve druhém případě je nerovnováha du L ^ skutečnosti, že prostředí uplatňuje vůči jedinci nebo skupině osob nelegitimní očekávám ln I ^^ syn alkoholika není spolužáky přijat do party proto, že s nimi odmítá chodit na piv 'j. ^jci očekávání je považováno za legitimní a které ne přitom závisí na hodnotové a morální sociálního pracovníka, jeho klienta nebo případně dalších zainteresovaných osob. vjfenta. nebo prostředí, která posílí rovnováhu mezi tím, co prostředí od klienta očekává, tím, co je klient schopen zvládnout. Význam myšlenek Bartlettové pro pojetí intervence v sociální práci je možné lustrovat na příkladu malého Roma ve škole. Je běžné očekávat, že romské dítě nebude •vládat požadavky učitele a bude mít škaredé známky. Pokud vyjdu z pojmu „sociální jjjpgováiií", mám několik možností, jak mu pomoci. Mohu ho podněcovat k tomu, aby si ivédomil, co se po něm chce, a přizpůsobil se požadavkům školy. Pokud by to nestačilo-nohu mu poskytnout nestandardní podporu a zajistit mu doučování, aby „přestal ^ostávat". Třetí možnost je, že se pokusím přesvědčit učitelku, aby přechodně snížila" jároky na školní výkon, byla alespoň zpočátku tolerantnější k nepravidelnostem ■ chování dezorientovaného žáčka a umožnila mu v takto upraveném prostředí „naskočiť lopoindeji se rozjíždějícího vláčku". Podmínkou uplatnění všech tří uvedených možností ovšem je, že jako sociální iracovník věřím, že můj klient může nárokům školy vůbec dostát. Já tomu třeba uvěřím, IB tak ovšem všichni učitelé a rodiče malého Roma. Jako sociální pracovník bych tedy ejprve musel prosadit zásadnější změnu prostředí a přesvědčit ředitele, učitelský sbor rodiče, že malí Rómové mohou s určitou podporou nároky školy zvládat a že není třeba ; rovnou posílat do „zvláštní školy". Ani to by ovšem nemuselo stačit. Mému klientovi by navzdory výše uvedeným itervencím mohlo s přibývající pubertou začít vadit, že po něm ve škole chtějí něco, co a vlastně nepotřebuje a o co se nikoho neprosil. Abych tomu předešel, musel bych se okusit prostředí školy změnit zásadnějším způsobem a zeptat se učitelů, zda by si kromě uputilého uplatňování svých nároků na detaily školní znalosti neměli položit otázku, co astně romské děti potřebují, aby pořád neměly pocit, že jim nikdo nerozumí. Ve škole I mi na tuhle otázku asi odpověděli, že „osnovy jsou osnovy" a s reformou by bylo třeba :někam na ministerstvo. Šlo by o změnu pojetí funkce školy a zásadní inovaci kultury ákJadlcy", do níž můj pubertálně laxní a životních perspektiv prostý Rom dochází stále éně pravidelně. Taková inovace by se neobešla bez rozhodnutí ústavních orgánů, fcrozdání úřadů a změn obsahu vzdělávání učitelů. Politikové by se jistě začali ptát, co ttiu řeknou jejich Voliči ... a talc dále. hk je vidět na uvedeném příkladu, čtyři základní typy intervence do životní situace, 12 přizpůsobení se klienta prostředí, přizpůsobení očekávání prostředí možnostem ^tai přizpůsobení podpory nárokům prostředí a přizpůsobení podpory potřebám enta, mohou mít značně různorodou podobu. Za klienta mohu považovat jedince, jeho '{nu, určitým znakem (třeba špatným prospěchem) vymezenou sociální kategorii nebo !lalní (třeba menšinovou) skupinu s její specifickou kulturou a pozicí ve společnosti. «tívání prostředí mohu ponechat obsahově nezměněny a pouze zvyšovat nebo j*ovat toleranci k odchylkám, mohu je však také měnit obsahově a posouvat jejich Cl a smysl. Podpora se může zaměřit na zdokonalování schopností a možností jedince * celé skupiny, může však také spočívat ve změně zaběhaných stereotypů a pravidel, aregulují očekávání prostředí. ^žnosti kombinovat různorodě pojaté změny klienta nebo prostředí jsou tedy fclle- Pokusím se popsat ty z nich, které našly během dvacátého století uplatnění °te organizací služeb sociální práce. UtlSL litu, O lIUllĽUi^ivi i-'jj-ix-.i.Tjj «.*.£» * 4L w^«^^*» *- Jak dosáhnout rovnováhy mezi klienty a prostředím? Různá pojetí významu změny klienta a změny prostředí pro zlepšení sociálního fungován ''■■'■ je možné rozdělit do tří kategorií podle toho, ke kterému z „paradigmat" 64 sociální práce ■'-■ mají nejblíže. Navrátil (1998; viz též Navrátil, Musil, 2000: 143-145) rozlišuje v sociální ^ práci tři tzv. „maláparadigmata " - „terapeutické ", „reformní" a "poradenské ". Ta se mim0 jiné liší právě svým důrazem na změnu klienta nebo změnu prostředí. „Terapeutické paradigma" zdůrazňuje změnu klienta. Za příčinu nesnází v sociálním " fungování považuje deficity jeho osobnosti. Zvládání očekávání prostředí lze podle tohoto názoru podporovat posilováním duševního zdraví klientů, jejich vnitřní rovnováhy rozvojem a uskutečněním jejich osobnosti. Za klíčový nástroj dosahování těchto cílů je : považován vztah pracovníka a klienta a vzájemně obohacující komunikace mezi nimi.; Změnu prostředí považuje za rozhodující prostředek posílení sociálního fungováníi tzv. ...-„reformní paradigma". Jeho stoupenci vidí příčinu nerovnováhy mezi klientem a prostředím ■ y útlaku znevýhodněných, v nerovnosti a v moci elity, která svým zájmům přizpůsójjuje .: společenské instituce, včetně sociálních služeb. Klient je z tohoto hlediska vnímán jako člen ? znevýhodněné skupiny. Za rozhodující charakteristiky jeho situace jsou považovány ■■■'; neuspokojivé životní podmínky a elitou zmanipulované ideologické představy ldienta a celá .; ■ jeho sociální vrstvy. Za předpoklad lepšfho sociálního fungování klientů se považuje. ;'.'. přizpůsobení institucí, které ovládá elita, zájmům znevýhodněných. Na této změně ;;. sociálního prostředí, které je ztotožněno s řádem celé společnosti, by se měli klienti.za."4 pomoci sociálních pracovníků aktivně podílet a díky tomu lépe chápat zdroje útlaku, jemuž. :, jsou ve společnosti vystaveni. Třetí, tzv. „poradenské" paradigma se zaměřuje jak na změnu ldienta, tak na zniěnu;.:; prostředí. Jeho zastánci vidí příčinu špatného sociálního fungování jak v individuální: .^ neschopnosti klientů využít existující možnosti, tak v omezené schopnosti prostředí^-to jo;, s; zejména organizací sociálních služeb, vstřícně reagovat na potřeby ldientů a na jejich :; potíže, a poskytnout tak klientům přiměřenou podporu. Za klienty jsou považováni jedirtpW; riý skupiny, jejichž život závisí na podmínkách v obci. V jejím rámci je proto třeba:A§^b;'š prostředí zprostředkováním informací, přiměřených zdrojů a služeb, a umožni|jtfe| zdokonalení osobních předpokladů sociálního fungování na straně klienta. Důležita;^;^ především zpětná vazba mezi skupinami klientů a organizacemi, které v obci p°ä^%;£; sociální služby. Organizace by se měly pružně měnit a přizpůsobovat se potřebám kliennj*v.■;;_■-;■ 64 Termín „paradigma" zavedl Kuhn (1981) pro označení vnitřně sourodých soustav hodnot, W^v- :■£ pojmů, představ a postupů, které vyjadřují určité tradice nebo způsoby vědeckého myšlení a VýP1 -.-^ světa. Různá paradigmata představují zásadně odlišný způsob výkladu a odlišný obraz světa. Jsöut^ l ;:, nesouměřitelná. V sociální práci aplikoval pojem „paradigma" Payne (1991), v české sociální;F Navrátil (1998). Paradigmata sociální práce se dosti liší obsahem. Není však jistě, zdaíJ* , ■/■ „nesouměřitelná" z hlediska způsobů poznávání a výstavby argumentů a částečně také z hlediska ^ ■ ■ ■; intervence. Payne{1991)aNavrátil(199S) proto hovoří otzv. „malých paradigmatech". ■: Navzdory značným rozdílům spojují uvedená paradigmata■■■■ některé; podobností!: lerapeutické a poradenské paradigma spojuje zájem o individuální přizpůsobení se ldienta ^středí. U poradenského a reformního paradigmatu nalézáme důraz na změny sociálního: oStředí obce nebo širších, nadlokálních zájmových komunit. Tato orientace na. změny" fostředí většího dosahu vnáší do radikálního i poradenského paradigmatu potřebu vyjednávati olitiky v zastupitelských sborech, na úřadech nebo v orgánech nevládních organizací. Abychom si o smyslu těchto obecných úvah udělali jasnější představu^ buděme; se: ní zabývat těmi přístupy k využití změny klienta nebo změny prostředí, ktěre; -inulosti byly nebo stále jsou praktikovány v organizacích služeb sociální práče: 'teratura umožňuje rozlišit jedenáct takových přístupů. Ty můžeme v souladu -ýrnezením tří paradigmat sociální práce předběžně rozdělit do tří kategorií. Za prvé sou to přístupy, které se snaží vytvářet podmínky pro změnu klienta -jedince. Do druhé tegorie patří přístupy, které usilují o změnu služeb nebo poměrů v obci. Třetí kategorii óří přístupy, které se zabývají změnou působení programů sociální politiky a způsobů upokojovaní potřeb cílových populací sociálních služeb na fungování celé společností. : ytváření podmínek pro změnu ldienta -jedince V literatuře jsem našel čtyři pojetí intervence, která shodně usilují o změnu ldienta -sdince. Do této kategorie je možné zařadit přístupy tzv. „dobročinných návštěvníků" "případových poradců", „sociálně-behaviorální přístup" a „podvratnou, radikální případovou práci". Tato pojetí intervence se liší tím, co je na jedincí zajímá. „Dobročinní návštěvníci" a „případoví poradci" považují ldienta za člověka, kterému stav osobnosti („nedostatečná morální vyspělost" nebo „nedostatek náhledu na sebe sama") znemožňuje dostát očekávání prostředí. „Sociálně-behaviorální přístup" a „podvratná, radikální případová práce" chápou klienta jako osobu, litera se potýká s málo vstřícným (v radikální verzi omezujícím) systémem služeb. dobročinnínávštěvnici" , Označení „dobročinní návštěvníci" je volným překladem výrazu „friendly visitors". Byli o laičtí pracovníci americké Charity Organization Society (Společnosti charitativních Tganiuací), kteří ve druhé polovině 19. století považovali problémy s morálkou za důsledek lůsobení městského prostředí na dělnictvo. Za své klienty považovali demoralizované, a 1°to chudé obyvatele dělnických předměstí. Podle „dobrovolných návštěvníků" byla Jfcinou závislosti městské chudiny nestřídmost, lenost, lhostejnost a jiné vady charakteru. '•y mohly naplno propuknout proto, že ve velkých městech zeslábl morální vliv sousedství 'prestal působit příklad přičinlivých a lépe situovaných sousedů. Tento deficit prostředí Weh „dobročinní návštěvníci", příslušníci střední třídy, nahradit příkladem své osobní 1f)ráiky. Osobními kontakty s chudými rodinami („návštěvami") se pokoušeli podnítit část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH KfcSülNI KAUU v i ivii riun-u v inuvy morální regeneraci obyvatel dělnických předměstí65 a zachránit tak město pauperismu a třídního antagonismu" (Lubove, 1968: 5, 12-18). „Případové poradenství" „Případoví poradci" jsou profesionální terapeuti, kteří se začali v amerických organizacích prosazovat od dvacátých let minulého století. Soustředili se na psychicF -'■' nesnáze jedinců. „Prostředí", se kterým se jedinec potýká, zredukovali na „okóu-V sociální realitu", v jejíž reakcích se jedinec nevyzná proto, že nerozumí sám sobe ■ Očekávání okolí proto chápe jako překážku uskutečnění své osobnosti. „Případoví pracovníci" vycházejí z předpokladu, že jedinec pochopí a zvládne reakce svého okolí pokud porozumí psychickým pohnutkám svého chování a získá na ně „ náhled". Za příčinou potíží v sociálním fungování jedince považují hlubší deficit jeho . osobnosti. Jedinec si uvědomuje jen jeho příznaky a považuje je za „problém". Je proto třeba, aby lépe porozuměl sám sobě, odhalil „skutečné", hlubší psychické příčiny svého chování (své „skutečné já"). Jen tak může pochopit, proč jej okolí nepřijímá a přizpůsobit své postoje potřebám okolní sociální reality. Za nástroj této změny se v případovém poradenství považuje vztah s poradcem, jeho kontrolovaná empátíe;; a akceptace klienta. (North, 1972: 63-69.) Od svých počátků nalézá „případové poradenství" uplatnění v rámci strategií:. „finančních svazů obcí" (Lubove, 1968: 203), o kterých bude řeč níže, v souvislostWe■-. snahami měnit systémy služeb v obci. „Socía-behaviorálni přistup k případové práci" „Sociálně-behaviorální přístup" se rozšířil v amerických veřejných agenturách před; první světovou válkou (Abel, 1994). Zastánci tohoto pojetí intervence považují za hlayjií \ rys „prostředí" málo vstřícný, nepřehledný a neproniknutelný systém služeb, v něihzse:,;: dezorientovaný klient nedokáže prosadit. Sociální pracovník proto klienta prováží ŕ systémem, snaží se posílit jeho sebedůvěru a soběstačnost, zprostředkovává^n«í^ materiální pomoc a podporuje ho při jednání s úřady66. Pokud to prospívá orientaci;::-klientů v systému, pracovník své zkušenosti poskytuje tvůrcům programů spoiate;; politiky. (Abel, 1994; Briar, 1976: 407^111; Briar, Briar, 1982; Hanlan, 1970: 43-4&)g| 65 Z podobného přístupu jako „dobročinní hosté" dnes v České republice vychází programy W^ LATA a PětP. (Program PětP, převzatý z anglosaského prostředí, je přímým dědicem trM^. „dobročinných hostí".) V rámci těchto programů tvoří dobrovolníci a jedinci ohrožen! rizíKŮJ/^ jednáním dvojice kamarádů. Předpokládá se, že „problémoví" jedinci potřebují najít nenzä*^-;:.: vzory zvládání svých životních obtíží a že lépe socializovaní dobrovolníci je mohou. s J. ,:■ kamarádům zprostředkovat. -'•" tujíí 66 „Socio-behaviorálni přistup" je svým zaměřením na orientaci v systému služeb a ^M' k materiální pomoci podobný českému sociálně-právnímu poradenství, které se dnes uplB -<^{ například vprobační službě, v práci sociálních kurátorů, občanském poradenství ne^0^l]Jit s rodinou a dětmi. „Sociálně-behaviroální" přistup je ovšem poněkud komplexnější tím, ze ■■■M» větší důraz na povzbuzení sebedůvěry a soběstačnosti klienta a snaží se využívat zkuf .--.i —i.»—i—,i „,a„q „ř; hmrViS cnrinlnirVi •zálfnnů a Drosramů. : : íš! Případová studie dopisu sociální pracovnice (Julie Lathorp) a její klientky (paní C.) »roku 1915 dokládá, že zatímco paní C. „se dožadovala reforem, které by zlepšily status ditidvch žen jako skupiny", „Lathorp se soustředila na individuální problémy paní C"; klimo jiné našla způsob, jak ekonomicky podpořit její záměr opatřit si pozemek fl pěstovat na něm potraviny pro své děti. Důraz na práci s případem paní Lathorp nebránil v tom, aby zkušenosti z případu paní C. využila v rámci „úspěšné legislativní ^mpaně". (Abel, 1994: 10-14.) Přístup podobný pojetí Julie Lathorp se v sedmdesátých letech 20. století stal východiskem pokusu řešit „krizi" případové intervence, kterou vyvolala radikální kritika 'terapeutického pojetí sociální práce (Briar, 1976). Toto pojetí změny klienta nalézá uplatnění v rámci modelu „integrace služeb" (Pauley, 1971: 143-145), o kterém se yníním níže, v souvislosti se snahami o změny systému služeb v obci. Podvratná, radikální případová práce" „Podvratná, radikální případová práce" se začala objevovat v sedmdesátých letech 20. století v Americe. Má podobnou logiku jako „sociálně-behaviorální" přístup, jejím protagonistům však tolik nejde o provázení klienta. Usilují spíše o změnu praxe „byrokratické" (rozuměj „konformní", „elitě sloužící") organizace, ve které působí a která podle nich přispívá k potížím klienta. Tím je jedinec, jehož osobní zdroje nestačí na zvládání potíží, protože prostředí (včetně organizace, kde pracuje sociální pracovník) jej znevýhodňuje a kontroluje, namísto aby mu vyšlo vstříc. Radikální sociální pracovníci se nechtějí dostat do otevřeného konfliktu se svým zaměstnavatelem. Působí na osoby, očekávání, pravidla a opatření, která klienta omezují. Pokoušejí se měnit strategii své organizace zevnitř a pomáhají tak klientům využívat jejich osobní zdroje při změně okolností vlastního života (Rein, 1976: 472; Laan, 1998: 40). Podle Adamse (1982; 57-58) se „podvratná případová práce" stává součástí „antiopresivní práce se znevýhodněnými", která bude předmětem pozornosti v následující podkapitole. Změna systému služeb v obci Pnstupu, litere se zaměřují na zlepšení systému služeb v obci, jsem našel pět. Všechny CE °.P'mCipy k™*** Práce a za klienty nepovažují jedince, nýbrž „cílové nEvpľ ~k f g0ri^eb0 skW oby™tel °b<*. Historickými předchůdci tohoto pojetí **S? y' , ang ío a TeriČtí "obyvatelé stře« terénní práce" („settlement Vhzv ohl-^ mU í ľ 20- St°letí CDaVÍeS' 1982; P°PPIe' 1996: 9-11) a -nauční tonínľrľ-Vi—6 - ľ vAmence °d roku 1920 (Lubove, 1968: 183-202). Další »SľvSľ f- P"StUP^" -regraCe SlUŽeb"' »komunitaí Péče" * „antiopresivní práce CzS 'T" -pľneSía nová vlm záJmu ° nad-individuálně pojatou intervenci, cicala v šedesátých letech minulého století a trvá dodnes. cement movement" fclWní11141' obyv^!eIJtfedfk teré™ P**\ které je z literatury známo pod označením ment movement , bylo zlepšovat životní podmínky a možnosti zbídačených obyvatel . j.xj~ij_«» ^ ČáSt třetí, ÖTKAlLUlL^rt.■ JJUjKlVLfvlrt. .«. jüjjvjh. luju^iii dělnických čtvrtí průmyslových měst a ochraňovat tak demokracii, která se zdála:;|íÄ ohrožena konflikty s dělníky. Výchozí ideou hnutí bylo ochraňovat určitou celospolečenští hodnotu (v tomto případě demolcracii) zpřístupněním příležitostí členům někt&P znevýhodněné skupiny {v tomto případě zbídačeným dělníkům z průmyslových predmestíV*tľ'í í;; Podle „obyvatel středisek terénní práce" byly příčinou konfliktů s dělníky podrníi^': života dělnických předměstí. Rozpad sousedství, nečistota, nedostatek možností vzdělala'■'■' a rozvoje dětí nebo zkorumpovaní místní politici a úředníci omezovali šance obyyateP-a vyvolávali nespokojenost. Tyto podmínky bylo podle terénních pracovníků třeba osobijř ''" poznat a měnit je. Sociální pracovníci proto zakládali svá střediska přímo v dělnických''^' čtvrtích a žili v nich. Na základě osobní zkušenosti pak organizovali osvětové .akce ! a kampaně za zlepšení hygienické situace dělnických předměstí. Pouštěli se do reforem; které byly zaměřeny na regulaci práce dětí a žen, rozvoj veřejné dopravy, bydlení, budování : sportovišť a škol a poskytování zdravotní péče. Ačkoliv to původně nezamýšleli, postupně :; se zapojovali do místního politického života. (Davies, 1982, Popple, 1996: 9-11.) „Antiopresivnipráce se znevýhodněnými" Podobnou logiku jako „hnutí obyvatel středisek terénní práce" sledují zejménaľbd;;ľ. šedesátých let 20. století stoupenci „antiopresivni práce se znevýhodněnými". Literatura: popisuje její příklady z Anglie, USA, Brazílie a Kanady. (Adams, 1982: 61-62; Bok,: 1988: 397-399; Morrissey, 1990: 193-204; Dominelli, 1991: 198-199; Mullalý, 1993:.; 156-160, 183; Musil, Navrátil, 1999.) ■ ■":■■,/ Za hrozbu nepovažují protagonisté antiopresivni práce nespokojenost průmyslového :. délnictva, ale soustředění moci v rukou elity, která své vlivné postavení v politickém: systému západní společnosti zneužívá pro své dílčí, zejména ekonomické zájmy. ZasVé' ' klienty považují „znevýhodněné" - lidi, kteří jsou na základě své skupinové odlišnosti: (pohlaví, rasy, víry, sexuální orientace aj.) a za pomoci předsudků obviňování;, z narušování řádu a v důsledku toho zbavováni vlivu na své životní podmínky. Pompě;::: znevýhodněným je podle antiopresivního přístupu o to obtížnější, že ideologické., působení elity vyvolává u znevýhodněných sklon obviňovat za své potíže sebe. sänw-K; Tento sklon často podporují sociální pracovníci, kteří sdílí předsudky vůči menšinám.;:. a působí v elitou ovládaných veřejných službách. ~í':y~~y Jako odpůrci rasové, rodové68, etnické, náboženské, sexuální69 nebo jiné stigmátKape; ■ a diskriminace považují zastánci antiopresivního přístupu za ohroženu hodnotu toyffi#j;;''|; Ve snaze ji podporovat oponují předsudkům a mocenským praktikám elity. Gntg^.v 57 Na podobné myšlence ochrany demokracie, rovnosti a občanských práv rozširo příležitostí obyvatel problémových romských komunit je v současné době založen český pí°J^/. „romské terénní práce" (viz Musil, 2002). ' >-°r tť 68 Termínem „rodová stigmatizace a diskriminace" označuji kolektivní znevýhodňování ^^ ~: lidí založené na jejich příslušností k mužskému nebo ženskému rodu . Termín „rod" P0^^. jako český ekvivalent anglického „gender", který označuje rozdíly kulturní orientace a social postavení, jež provázejí biologické rozdíly mezi příslušníky mužského a ženského pohlaví. . ..: : 69 Termínem „sexuální stigmatizace a diskriminace" označuji kolektivní znevýhodňování odlisfP-... lidí založené na jejich inklinaci k heterosexuální, bisexuálni nebo homosexuální orientaci. 5? ■ [lähat znevýhodněným, aby získávali vliv na podmínky svého života. Organizují Ipomôcné aktivity, jež mají znevýhodněným umožnit spolurozhodovat o sobě samých: g podmínkách života v obci, porozumět institucionálním příčinám svých potíží fepbkojovat vlastní potřeby. IJtutoři antiopresivnich teorií považují tuto činnost za odbornou součást činnosti luckého hnutí radikální sociální politiky (Mullaly, 1993: 185; Adams, 1982: 64), íeré pojednává následující podkapitola. Raněni svazy obci" llŕinanční svazy obcí" sledují jiné principy než „hnutí obyvatel středisek terénní a stoupenci „antiopresivni práce se znevýhodněnými". Za problém považují lijturenci o přízeň sponzorů, která vede k rivalitě agentur služeb sociální práce. Ty Icjůjí své dílčí zájmy a v obci vytvářejí rozdrobený, špatně koordinovaný systém služeb.; tůsledkem je neúčelné využívání zdrojů, neodůvodněné poskytování stejných služeb ^organizacemi a prostředí, které nepřispívá k uspokojení potřeb obyvatel obce. ||Finanční svazy" jsou koordinačními orgány obcí, které začaly vznikat v USA ve ácátých letech minulého století. Na základě pověření obecních autorit a sponzorů rozhodují " ití všech darů a dotací, které se v obci podaří nashromáždit. Jejich úkolem je zajistit ivní koordinaci specializovaných agentur sociální pomoci a rovnováhu mezi potřebami |yatel obce a zdroji, které jsou k dispozici. „Finanční svazy" také zajišťují kontrolu "ndardu odbornosti v obci poskytovaných služeb. (Lubove, 1968: 183-202.) Řiegrace služeb" Ér KJLogika „finančních svazů obcí" je blízká principům historicky mladších přístupů pišťování komunálních služeb, které bývají označovány termíny „integrace služeb" ilomunitní péče". Ty kladou důraz na efektivnost, kterou chápou jako lepší jíbkojování potřeb určité cílové populace (multiproblémových rodin, seniorů, lidí fioštížením) při stejném nebo klesajícím objemu využitých zdrojů. Pnahy o „integraci služeb" se objevují od sedmdesátých let 20. století. Vycházejí ~?tiky roztříštěnosti služeb dílčích organizací, které jsou v rámci obce pověřeny flatňovaním odlišných zákonů. Úzká specializace a špatná koordinace těchto organizací Ííbí potíže při uspokojování multiproblémových klientů a vede k plýtvání zdroji cytovatelů. Poskytnutí zdrojů a služeb jednoho programu, které není v důsledku iializace agentur provázeno poskytnutím zdrojů a služeb jiného programu, nevede lešení komplexní situace klienta. Protože nevedlo ke zvládnutí situace klientem, na ně byly neúčelné. Příkladem budiž zajištění rekvalifikace a pracovního místa lělé matce, které není provázeno poskytnutím péče o její děti během pracovní doby. IJritegrace má v obci zajistit přizpůsobení služeb potřebám klientů a efektivnější užiti p?Jů. Může mít různé podoby. „Administrativní integrace" spočívá v ustavení jedné' páaízace, která poskytuje komplexní služby, nebo v zavedení pravidelné spolupráce líných agentur. „Správní integrace" je založena na ustavení komisí, které sledují Plruiost různých služeb. Důležitou formou správní integrace je sjednocení rozpočtů, jíe čerpají zdroje z odlišných programů, K „případové integraci" dochází na úrovni práce J_iJ 4 V^J.-L CaSt tretí, a l K_ŕY l CUlL,rLA UÍL,C.LyLT\ í n. ri. j s klientem. Spočívá v ustavení role universálního pracovníka, který vykonává širší škál funkcí. Známou formou tohoto typu integrace je tzv. „případový management". Q?aiilev 1971; Booth, Martin, Melotte, 1980; Randall, 1981: 129, 170, 184; Waldfogel, 1997.) ' „Integrace služeb" se v praxi prosazovala s podporou vládních reforem (Waldfbite| 1997: 464-467; Pauley, 1971: 140-141; Randall, 1981: 129, 170, 184), které pop^ další podkapitola. „Komunitou péče" Příklady „komunitní péče" jsou popsány například v Anglii a v Japonsku (Baldwin 2000: 21-25; Craig, Glendinning, 1993; Fukasawa, 2000). Objevují se od osmdesátých let minulého století. Výchozím principem je snaha ušetřit zdroje nahrazením nákladné ústavní péče komunálními službami, které jsou financovány z omezených místních rozpočtů. K úspoře má docházet díky tomu, že pobyt seniorů a lidí s postižením v domácím prostředí umožňuje zapojení méně nákladných neformálních, dobrovolných a nestátních služeb do domácí péče. Úsporné poskytování kvalitnějších služeb má zajišťovat „případový manažer"^ Ten individuálně posuzuje potřeby uživatelů, plánuje pro ně.služby a zajišťuje p odporu1 těm, kdo o ně neformálně a dobrovolně pečují. Úkolem případového manažera má být také plánování a zajišťování nových služeb, pokud jejich zavedení vyžadují neuspokojené potřeby některé cílové populace. Předpokládá se, že případový manažer bude schopím potřebné služby zajistit s využitím místních, hlavně neformálních a dobrovolných zdrojů, bez nároků na další výdaje veřejných rozpočtů. Podobně jako „integrace služeb" se „komunitní péče" v praxi prosazovala s podporou vládních reforem (Baldwin, 2000: 23-25; Fukasawa, 2000), o nichž hovoří další podkapitola. Změna politiky sociálních služeb jako nástroj změny společnosti Do třetí kategorie jsem zařadil přístupy, které se zabývají celospolečenskou .zmenou prostředí. První z nich označím termínem „architekti vládních reforem", druhý termui;enJ „radikální sociální politika". Podobně jako zastánci změny služeb v rámci obcé#Ke protagonisté těchto přístupů zahrnují klienty do cílových kategorií uživatelů služeb: ^ způsobu uspokojování potřeb těchto populací na další, zejména ekonomické ap° 1-subsystémy", společnosti. Zpravidla v rámci vládní zakázky monitorují činnost fitanizací služeb sociální práce. Pokud zjistí, že potřeby některé kategorie uživatelů: jjgou systémem služeb adekvátně uspokojovány a že způsob jejich uspokojování není funkční z hlediska dalších institucí společnosti, navrhují celonárodní změny cílů politiky -ncjáln/ch služeb, způsobu redistribuce zdrojů a typů služeb pro danou cílovou populaci. ryto změny plánují tak, aby jejich realizace umožňovala omezit negativní dopady oosílit přínosy fungování sociálních služeb pro politické, ekonomické, případně i další ?stituce společnosti. (Hanlan, 1970: 47-^9; Hill, 1990: 21-39, 42-48, 60-61; Murray, 'j998.25-57; Baldwin, 2000: 23-25.) Nejzřetelnější příklady tohoto přístupu k rozsáhlé změně sociálního prostředí klientu nacházíme v Británii. Hill (2000: 166-168) například popisuje, jak tam na přelomu SO, a 90. let dvacátého století řešili potíže se zajištěním péče pro dospělé osoby - seniory jlidi s postižením. Počátkem osmdesátých let v Británii prudce vzrostl počet „nezávislých " (soukromých I] občanských) zařízení ústavní péče. Jejich rozmach umožnila vláda tím, že začala pfíjemcům dávek sociální pomoci (zejména starým lidem) výhodně poskytovat prostředky na úhradu nezávislých ústavních služeb. Úřad sociálního zabezpečení za tímto ííelem zmírnil pravidla ověřování výše příjmu těch žadatelů o dávky sociální pomoci, !Heří žili v soukromých ústavních zařízeních. Vláda považovala podporu soukromé a občanské péče za dobrou věc, neodhadla však důsledky její realizace. Dotace plateb za nezávislou ústavní péči odčerpávaly nečekaně dkou část státního rozpočtu. Počet nezávislých ústavních zařízení podle očekávání vzrostl. Slalo se to ale v době, kdy se místní úřady s obtížemi snažily rozšiřovat škálu obecních ilažcb domácí i ústavní péče. Obcím se nedostávalo finančních prostředků a ukázalo se, že ijpomý systém „komunitní péče" tento problém nevyřešil. Růst poptávky po službách azávislých ústavních zařízení snahu obcí hatil, Pohlcoval zdroje a snižoval poptávku po sbecních službách domácí péče. Počet Jidí umístěných v nezávislé ústavní péči rostl, přesto, k záměrem veřejných činitelů bylo udržet lidi v jejich domácím prostředí a poskytovat Mavní péči jen těm, kteří to opravdu potřebují. Navíc vznikla kategorie lidí, kteří sice Wfebovali ústavní péči, ale nemohli si ji koupit, protože nezískali k tomuto účelu pelované, příjmově testované dávky. Sektor sociálního zabezpečení se však touto ^ou nezabýval a soustředil se pouze na ověřování výše příjmu žadatelů. Základem řešení, které Hill popisuje, bylo výše charakterizované zvažování vlivu ^systému" sociálních služeb na další „subsystémy" a instituce společnosti. Revizní *™se vlády popsala ve své zprávě z roku 1986 vývoj nezávislých ústavních služeb jako focený důsledek politiky sociálního zabezpečení, který obraci snahy o dosažení ravné rovnováhy mezi ústavní a komunitní péčí naruby". V reakci na výsledky .nitoringu předložila vláda v roce 1989 tzv. Bílou listinu, nazvanou „Zájem a péči *!'" . Ta obsahovala plán reformy, která měl vzniklou situaci řešit z hlediska dopadu n do celé řady oblastí života společnosti. Usilovala o zabezpečení kontroly vývoje název Bílé listiny z roku 1990 zní „Caring for People", Anglické „caring" současně k,?n,i ..pečovat" i „projevovat zájem a starostlivost". Čeština neumožňuje vyjádřit jedním slovem ĺ '°3t mezi „soustředěním pozornosti na člověka" a „pečovatelskou službou". Slovní liříčku, ü V této souvislosti použila britská vláda, ie iaňv ntoíŤnp «w-ini-nÄ „s„.,i-* j-...... časttřeti, S'lKAluulLKAUlLUMAlA A JiuiuriKfc&Ľmrauuv iivllrj*rti~u vinuv* "^ výdajů při další podpoře nezávislého sektoru, o celkovou racionalizaci, tržní orientac' a lepší plánování sociální péče, o zajištění spolupráce zdravotní a sociální péče, o t^a ,. uživatelů na rozhodování a o vstřícnost systému vůči přáním spotřebitelů. V roce ígqn vstoupil v platnost zákon, který určil místním úřadům povinnost posoudit potřebu péč-i''-u všech žadatelů o veřejně financované služby, rozhodnout, zda je ústavní péče nutná"*; zda by místo ní neměla být poskytnuta domácí péče, rozhodnout, kdo tuto péči poskytne a najmout odpovídající služby od nezávislých nebo obecních poskytovatelů. , ... ' „Radikální sociální politika" Zastánci „radikální sociální politiky" odmítají existující společenský řád. CíÍqvqu populaci stávajících služeb chápou jako oběť mocenského útlaku a všímají si předevšun toho, že vládnoucí elita využívá systém sociální pomoci jako nástroj uchovávání svých privilegovaných možností, na úkor šancí a práv cílové populace. Sociální politika statuje z tohoto hlediska nástrojem kontroly chudých. Vyžaduje od nich poslušnost vůri požadavkům tržní a výkonové společnosti a výměnou nabízí nedůstojné sociální, zabezpečení. Lidé, kteří v důsledku svého znevýhodnění nemohou podat očekávaný tržní výkon jsou tímto způsobem nuceni, aby se smířili s omezeními, která pro ně plynou ztpho. že - ne vlastní vinou - nedokážou uspokojit očekávání tržní a výkonové společnosti. Aby napravili tento, podle nich nespravedlivý způsob distribuce příležitostí, navrhují zastánci „radikální sociální politiky" změnu mocenských poměrů. Tu má podle,nich vyvolat celonárodní politické hnutí za práva znevýhodněných. Jeho cílem je zpochybnit výkonová očekávání, která znevýhodňují uživatele: veřejných služeb, rozložit stávající systém sociálního zabezpečení a nahradit jej novým systémem. Ten by měl uznat přínos, všech, tedy i těch, kdo nemohou v důsledku znevýhodnění podávat ve společnosti očekávaný výkon, a mají proto omezen přístup na trh. Nový systém by jim měl přiznat nárok na důstojné sociální zabezpečení. Sociální pracovníci by se měli stát účastníky., politického hnutí za práva znevýhodněných. K naplnění jeho cílů by měli mimo. jíně. přispívat svou antiopresivní praxí a zmocňováním klientů v obcích k účasti na radflcaliu.: reformě. (Rein, 1976: 460^61, 464, 475-477; Adams, 1982: 63-64; Wagner, .1989;: Morrissey, 1990: 191-193; Mullaly, 1993: 184-200; Laan, 1998a: 38^10.) Ukázkou pokusu o rozsáhlou, existující řád odmítající změnu prostředí cliud klientů je pokus o radikální reformu amerického systému sociální pomoci, tóety W.; vletech 1967 až 1973 cílem Národního hnutí za sociální práva (NWRO).-^f'^. Morrissey (1990: 192-193) přijala tato organizace příjemců dávek sociální pP^,0£.'; komunitních pracovníků a radikálních náboženských vůdců plán nahrazp.;. „netolerovatelného" (Rein, 1976: 476) systému sociální pomoci. Autory tohoto pl^. byly učitelé sociální práce Richard Cloward a Frances Piven, kteří jej pod nazv ..:. „ Strategie ukončení chudoby " začali šířit v roce 1966. • fi ie: Piven a Cloward zjistili, že vedle každého příjemce dávek sociální pomoci exis další oprávněná osoba, která zatím nepobírá dávky. Navrhli, aby hnutí za sociálni P : podněcovalo hromadný vstup těchto osob do systému sociální pomoci. Mělo tak .^.: k prudkému vzestupu počtu příjemců dávek, který měl způsobit administrativní a hn .^, selhání místních a státních agentur sociální pomoci. To mělo na místní úrovni vy* ., olitické napětí a rozpad schémäťfíiiahcování veřejné pomoci. NWRÖ chtělo využít tento u..umžik zmatku, navrhnout ana federální úrovni prosazovat reformu systému sociální pomocí. Jejím cílem by mělo být odstranění chudoby zavedením zákonem garantovaného ročního příjmu, který by byl financován federální vládou. (Morrissey, 1990: 191-192.) Stoupenci „Strategie ukončení chudoby" šest let úspěšně pomáhali oprávněným osobám podávat žádosti o přiznání dávek a v případě potřeby organizovali nátlakové akce („obléhání úřadů") s cílem dosáhnout jejich kladné vyřízení. NWRO přesto svého konečného cíle nikdy nedosáhla a vroce 1973 ukončila svou činnost (Morrissey, 1990: 192-193.) ' fast m alých paradigm at? ; Shrnu-li vše uvedené, mohu konstatovat, že jsem v literatuře nalezl jedenáct 'V minulosti nebo dnes praktikovaných pojetí změny Idienta nebo změny jeho sociálního jirostředí. Těchto jedenáct pojetí je možné členit podle dvou hledisek. Z hlediska velikosti ^cílového systému" intervence je možné rozlišit pojetí zaměřená na změnu jedince, činěnu systému služeb v obci, nebo na změnu působení systému sociálních služeh na -■celou společnost. Z hlediska postoje ke stávajícímu řádu a k tomu, co prostředí očekává íod klientů, je možné všech jedenáct přístupů rozdělit na tzv. „konformní" pojetí, litera kkccptují daný sociální rád a chtějí jej zdokonalovat, a pojetí „radikální", která řád společnosti odmítají a chtějí jej nahrazovat. Zdá se, že na základě tohoto dvojího Rozčlenění lze v sociální práci hovořit o šesti typech přístupů („malých paradignat") ke pizmenč klienta a změně prostředí. Závažnější je podle mě zjištění, že přístupy zaměřené na fejudínce, systém služeb v obci a na působení systému sociálních služeb ve společnosti mají leden společný íys — všechny tři jsou vnitřně rozděleny na „konformní" a „radikální" ípojetí. „Není to příznak skutečnosti, že v rámci sociální práce existují dvě těžko slučitelná Járadigmata - radikální a konformní? '? Dilemata s touto otázkou spojená jsou složitá a odpověď není jednoznačná. Jíilema šedesátých let I- Šedesátá léta 20. století byla pro sociální práci uzlovým bodem. Organizace zaměřené U změnu jedince, na změnu komunitního prostředí nebo na nápravu systému redistribuce jfciálního zabezpečení do té doby v různých zemích buď existovaly vedle sebe, nebo tovládaly jedna nad druhou. Zastánci odlišných pojetí sociální práce mezi sebou [fetovali, rozdíly mezí nimi se ale nestávaly zdrojem zásadních konfliktů. Šedesátá léta Wesla střet. Sociální pracovníci, kteří pracovali s případem, byli napadeni tvrzením, že problémů, které vyvolalo sociální prostředí, dělají problémy jedinců a ty navíc osvědčují, že si za své potíže mohou sami a že se mají přizpůsobit prostředí, které jejich *oblémy vyvolalo. Dilema, zda má sociální práce přizpůsobovat Idienta prostředí, jehož lkávání jako jedinec nezvládá, či zda je úkolem sociální práce měnit sociální systém, telý problémy jedince vyvolal, zahořelo s plnou silou. Od něho se pak odvíjela dilemata Ukázalo se, že „antiopresivní práce" a organizování svépomoci znevýhodněných '^usí nutně vést k emancipaci zbídačených a k přizpůsobování svstŔmn Di..s«u :„.-.-t- část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JHJ1UH klľuľini íwju v iivu jtix^w v nuvig potřebám. Mezi radikály vzniklo podezření, že svépomoc deklasovaných je možné pougjp jako nástroj stabilizace zavedeného pořádku a způsob kontroly deviantů. ,.:;;|; Kritika „integrace služeb" a „komunitní péče" zase vedla k pochybnostem, zda snaha; zapojit klienty do rozhodování o struktuře nabízených služeb není toliko deklaraci politiky.: a expertů, kteří ve skutečnosti chtějí jen a jen uspořit náklady. Pro řadové pracovníky, v obcích v této souvislosti vznikla otázka, zda mají řešení případů přizpůsobovat potřebám klientů, nebo zdrojům, které jsou pro uspokojení jejich potřeb k dispozici. Řešení těchto dilemat v mnohém předznamenalo vývoj sociální práce v poslední třetině dvacátého století. Postupně je proto rozeberu. Přizpůsobení jedince versus změna sociálního systému Dilema mezi přizpůsobováním klienta prostředí a snahou o změnu prostředí, ve kterém se klientovi nedostává příležitostí, je jedním z ústředních témat výzkumu organizací služeb sociální práce od šedesátých let 20. století. Dříve se o něm jako o dilematu příliš nemluvilo. V Americe, kde se o daném tématu píše nejvíce, považovali „obyvatelé středisek terénní práce" i „případoví pracovníci" až do dvacátých let 20. století za úkol sociální, práce „vyhledávat a účinně ovlivňovat ty organizované síly zla, ty dílčí přičinyl nesoběstačnosti a ty netolerovatelné životni podmínky, které se vymykají kontrole jedinců, ohrožují je a velmi často ničí". Organizace, které zastávaly toto stanovisko, se lišily pouze v tom, zda chtěly měnit prostředí jedince nebo životní podmínky větších skupin lidí (Wilensky, Lebeaux, 1967: 326). Zastánci případové práce, která byla později označena jako „sociálně-behaviorálrií", dávali přednost změnám prostředí jedince (Lubove, 1965: 22-54; Abel, 1994). „Obyvatel středisek terénní práce" chtěli působit na životní podmínky obyvatel celých dělnických čtvrti (Davies, 1982). Hlasy těch, kdo problémy jedinců považovali za výsledek působení neosobních,, sociálních a ekonomických sil, později zeslábly. Volání po reformách sociálních slúžeU. a po celkové změně životních podmínek chudých bylo od dvacátých let až do roku I960' ojedinělé. Sociální pracovníci chtěli svému oboru dát profesionální status a po roce 192";. mezí nimi převládlo přesvědčení, že cesta k tomuto cílí vede skrze využití psychiatn6:;; a psychologie, technickou zdatnost a individuální vztah pracovníka s klientem. :;W'~Q\\ Problémy jedinců začaly být považovány za výsledek nevědomých a jediitpäp-/ nezvládaných impulsů jeho osobnosti. Jejich řešení mělo podle „klinických sociátňi?|-. pracovníků" spočívat v práci jedince s jedincem, v individuálním zvládání vlastní osobnú^, a v osobním hledání cesty jedince k uspokojování požadavků, které na něj kladlo proštr? ,jj'■'■; Zavádění programů státem garantovaného hmotného zajištění, které bylo v Americe^0 třicátých let vymezeno zákonem, oddělilo poskytování hmotné pomoci od nemateriálni t individualizovanějších služeb. Terapeuticky zaměření pomáhající pracovníci se už nemu. ■ zabývat „dávkařinou" a mohli se věnovat tzv. „klinické praxi". (Lubove, 1965: 85-|v' Wilensky, Lebeaux, 1967: 325-330; Reisch, Wencour, 1986: 76-79.) Pro k^10,^ pracovníky již sociální realita „nespočívala ve vnějším prostředí, ale vemociO" a intelektuálním vnímáni tohoto prostředí jedincem." (Lubove, 1965: 88-89.) Občasné výzvy, aby „se sociální reforína [...] znovu stala součástí profesionálního sieni" a aby sociální práce znovu přijala odpovědnost za „zdokonaleni institucí ciálni pomoci", ve své době nevzbudily širší pozornosť (Wilensky, Lebeaux, 1967: 27). „Klinický přístup" jednoznačně převládal a dilema trápilo jen několik pamětníků. Šedesátá léta přinesla do prosperující Ameriky znovuobjevení chudoby, hnutí canských práv, výčitky svědomí bílé střední třídy a vládou vyhlášený „boj chudobou". Ten vycházel z představy, že paradox chudoby v nejbohatší společnosti Sta zavinil nespravedlivý „systém". (Murray, 1998: 35-53.) Ujala se představa, že jfčinoit chudoby je chybně nastavené sociální prostředí. Klinická sociální práce, která é klienty učila, jak dostát jeho požadavkům, se ocitla mezi viníky „strukturální udoby". Její kritici postavili sociální pracovníky před dilema: buď zůstaneme rofesionální součástí bludného kruhu a budeme nadále chudé „klinicky" učit zvládat dardy tržního chování, které je předem odsuzují k dalšímu živoření, nebo tyto ožadavky aktivně odmítneme a budeme ve společnosti prosazovat nová pravidla dělby oci, příležitostí a sociálního zabezpečení. Myšlenka, že příčinou přetrvávání chudoby v bohaté společnosti je „systém" a že jím páchané křivdy může odstranit reforma sociálního zabezpečení, dala bílým eričanům naději, že účastí na reformě uleví svému špatnému svědomí. S praktickým ovedením této myšlenky však měli nesnáze. Reforma měla nastolit rovný přístup všech Ěanů k příležitostem, a vyžadovala proto přehodnocení dosavadních představ o přístupu chudým. Dilema, které v této souvislosti vyvstalo pojmenoval Wilensky jako střet mezi vedeným, „reziduálnim" a nově se prosazujícím, „institucionálním" pojetím sociální omoci (Wilensky, Lebeaux, 1967: 138-140). Američtí sociální pracovníci byli zvyklí na „reziduálni" přístup. Z jejich hlediska by la sociální pomoc vstupovat do hry až po selhání „normálních " způsobů zabezpečení odiny a trhu. Pokud tyto „přirozené" způsoby zabezpečení nefungují (např. rodina se adla, ekonomická deprese dala zaniknout pracovním příležitostem atp.), veřejná gentura by měla přechodně poskytnout omezenou, nouzovou výpomoc. Účelem této '~ové pomoci, litera má být poskytována jen pokud znovu nezačne fungovat armální" zabezpečení, je obnovit „normální" fungování jedince a rodiny na trhu. olem takto pojaté intervence je pomoci jedinci, aby se přizpůsobil obvyklým, doučím způsobům chování na trhu. .'rámci reziduálního pojetí neměla reforma, litera by přiznala právo na důstojnější ezpečení těm, kdo na trhu neobstály, smysl. Reziduálni přistup měl proto být nahrazen itucionálnim" pojetím. V jeho rámci není neschopnost klienta samostatně uspokojit ''strií potřeby považována za projev jeho osobního selhání nebo přechodného nedostatku ak dobře fungujících institucí. Namísto toho se nesoběstačnost chápe jako produkt okonale fungujícího „systému". Veřejná pomoc jedinci v jeho nesnázích je z tohoto etüska „normální" a ne pouze přechodnou funkcí agentur sociální pomoci. Jejích úkolem hledat a odstraňovat ty chyby ve fungování moderních institucí (zejména systému °iáIního zabezpečení), které nesnáze jedinců a jejich skupin vyvolaly. Úkolem sociálního covníka přestává být podpora jedince při jeho adaptaci na trhu. Sociální pracovník by působit především na „systém", které je chápán jako původce potíží klienta. část třeti, a'i'KA'l'JitjlUKA UiLtJVLA. iftAJ ĽJiun. hlhůlini kaliu v i ivu riuiLu v ln uv y Vládní program „boje s chudobou" vyšel v šedesátých letech z "institucionálrifliS? pojetí. Za původce zla byl označen „systém". Radikální sociální pracovníci proto vnírňaľ" „reziduálni" sociální pomoc jako nástroj uchovávání chudoby chudých. To ovse " neznamená, že v organizacích služeb sociální práce rázem institucionální " pöiir převládalo. Sociální pracovníci je nepřijali ani zdaleka jednoznačně, a kultura jejicv organizací mu proto vzdorovala.. Výzkum ukázal, že z tisícovky dotázaných členů americké asociace sociálních': pracovníků (NASW) dalo v roce 1968 40% dotázaných přednost „institucionálnúäU". výkladu a souhlasilo s názorem, že chudoba je důsledkem „odporu mocných zájmových skupin proti řešeni tohoto problému". Celých 26% ovšem přitakalo „reziduálnírmf výkladu, podle kterého „chudí nejsou dost motivováni k tomu, aby využili existující možnosti". (Reeser, Epstein, 1987: 613-615.) Převažující důraz na „systémový" výklad chudoby by se měl projevit příklonem většiny k „institucionálně" pojaté pomoci. Tento předpoklad se ale nenaplnil. Polovina dotázaných dávala přednost „reziduálnímu" pojetí práce s klientem {„pomáhat jedincům ze všech sociálních tříd přizpůsobit se prostředí") ■ a polovina schvalovala „institucionální" řešení („uskutečnit sociálni změnu ve prospěch chudých") (Reeser, Epstein, 1987: 614, 618). Většina zastánců institucionálních opatření navíc preferovala nekonfliktní techniky změny „systému" (např. spolupráci .;'nii vypracování studií, komunikaci s veřejnými činiteli) a pouze menší část z nich byla nakloněna myšlence, že by sociální pracovnici měli podporovat skupinové protesty, a podílet se na organizování demonstraci (Reeser, Epstein, 1987: 613, 618). Uvedená data napovídají, že zastánci institucionálních řešení se v organizacích setkávali se stoupenci zaběhaných, reziduálních výkladů a postupů. Navíc se ještě museli; dohadovat mezi sebou, zda při prosazování institucionálně pojatých změn postupovat radikálně, nebo ne. Institucionálně zaměření pomáhající pracovníci, proto- museli: v šedesátých a sedmdesátých letech ve svých organizacích řešit nejedno dilema. Američtí sociální pracovníci neměli lehké rozhodování ani později. Reziduálni klima mnoha veřejných agentur se totiž dostalo do konfliktu s oficiálním postojem jejich profesního sdružení. NASW prohlásila v roce 1972 „politickou odpovědnost" ?&. „součást profesionální funkce sociálního pracovníka" a vyzvala své členy k účastina;. politických aktivitách k tomuto účelu založených profesních sítí a koalic (Alexaňdefr: 1982: 21-22). Většina sociálních pracovníků se přesto držela reziduálni, individualistic!^:-praxe. V osmdesátých letech sice mezi nimi přibyla stoupenců institucionálního výkladu, chudoby, zřetelně však ubylo zastánců změny „systému" a v praxi převládl sklon.; podporovat snahu jedinců přizpůsobit se očekávám prostředí. Pokud v roce 1968 ypp. sociální změnu ve prospěch chudých asi polovina dotázaných členů NASW, v roce Ij ....■?■ to bylo o 15% méně. K reziduálni pomoci se v roce 1984 přikláněly dvě třoW dotázaných. (Reeser, Epstein, 1987: 615, 618.) Komunitní přístup ztrácel v sociální^ pozici a „privátní praxe v sociální práci, hlavné v oblasti klinické sociální práce, vy10?^. vzrasr/a " (Reisch, Wenocur, 1986: 85). "lni V roce 1986 ukázal výzkum 176 pracovníků 12 městských agentur, že soci? pracovníci vnímali naprostou většinu potíží svých klientů (70%) jako dusle -nerovnováhy jejich osobnosti v oblasti chování, poznání nebo emocí. Za dusí problémů v sociálním prostředí označili pracovníci nesnáze klientů pouze u des eSeaých situací. Výzkumníci porovnali tento pohled s tím, jak stejné; sitUaé' terpretovalo šest „mimořádně uznávaných a zkušených" členů panelu expertů; T označili nesnáze klientů za důsledek nesnází jejich osobnosti pouze v necelé polpvini jípadů, charakteristiky prostředí však za příčinu potíží klientů označili ve více než 20^ fípadů. Na základě toho autorky výzkumu konstatovali, že problémy prostředí bývají ý< 'kladu situací klientů „zastíněny " zájmem sociálních pracovníků o problémy osobnosti osen,Livne, 1992:88-90.) Snahy o propojení a komplexní využití poznatků o osobnosti s poznatky o prostřed: 'cntů nenalezli mnoho následovníků. Jak jsem již uvedl, Bartlettová spojila „osobnosť „prostředí" ve svém konceptu „jedince v situaci" (Bartlett, 1970). Gilbert a Spetct vrhovali vzdělávání pro odborníky „úplné profese", kteří by byli kvalifikováni jak pre noskytování přímých služeb" a případovou práci, tak v oblasti „institucionálnízměny' "politiky sociální pomoci" (Gilbert, Spetch, 1976). NASW apelovala na odpovědnqsl _,'ch členů za změny těch faktorů prostředí, které mohou být příčinou životních nesnází 'entů (Mahaffey, Hanks, 1983). Vše mamo. Praxe amerických organizací se do značné iry přidržela „reziduálni" doktríny a nadále učí klienty, jali se přizpůsobit standardům rostředí americké společnosti. "ema „neúplných profesí" Střet „reziduálního" a „institucionálního" přístupu přesto zanechal v praxi sociální ráče zřetelnou stopu. Nastolil totiž dilema „dvou neúplných profesí". Schwartz v této souvislosti v roce 1969 napsal: „Dilema psychična se sociálnem se dínilo tak hluboko, až se některým učitelům sociální práce zazdalo, že společnost by >la nejlépe obsloužena, kdyby vznikl, dvoukolejný' systém vzděláváni v sociální práci oto uspořádání by v rámci oboru vytvořilo dvě široké specializace:, techniky', kteří by e věnovali úkolům praxe, terapie a psychologické teorii; a , plánovače', kteří by byli ěhli v teoriích a strategiích sociální politilc)> a sociální akce." Tyto „jen zpola oprávněné profese" by podle Schwartze byly „živoucím symbolem schizofrenie vyvolané ^pochopením vazeb mezi osobním trápením jedinců a veřejnými problémy. Vytvořit dělené , úřady' pro osobni a veřejné problémy by znamenalo institucionalizovat právě °zlo, která má být odstraněno. , Klinikové' by se obrnili před jakýmkoliv dalším tlakem to, aby vahou své zkušenosti s trápením lidi působili na proces tvorby veřejné politiky; sociálni plánovači' by se uvolnili z pout reality a praxe a ponecháni sami sobě by 'ihli vzor své expertizy ne podle úskalí a trápení lidí, nýbrž podle svých chytrých spekulativních nápadů [...] Plánovač bez zkušenosti s klientem by byl při tvorbě ogiwnii stejně povrchni jako klinik, kterému by při prácí s lidmi nevadilo, že se epokusiI ovlivnit tvorbu příslušných programů." (Schwartz, 1969: 34-36.) Když Gilbert Sprich tato slova citovali v roce 1976, jejich mysl byla neplněna skepsí. Báli se hihoce zakořeněné představy lidí v oboru, že k rozvinutí závazků oblasti tvorby sociální °littk)> by mohlo dojít na úkor závazků v oblasti poskytováni služeb " (Gilbert, Spetch, 76:332-333). Výše citovaná data z výzkumů jim dala částečně zapravdu. Ale pouze částečně. Pokud llž piovedeme bilanci nových forem praxe, které se objevily po roce 1970. zustíme. že část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH KESEINi KADUV iMiťKALUviNiivY -»s se vesměs opírají o principy komunitní práce. Ty se od sedmdesátých let začah, uplatňovat nejen v rámci „antiopresivní praxe", ale staly se také oporou vládnic], a komunálních reforem, které jsou založeny na logice „integrace služeb" a „komüniinj péči". Tyto inovace se odklánějí jak od psychologizující práce s jedincem, tak qh spekulativních projektů radikálního osvobození zbídačených mas. Antiopresivní i vládami podporované, radikální i konformní komunální reformy v sobě nesou jak zájem o potřeby konkrétních jedinců a jejich skupin, tak snahu o programovou reformu místních služeb. Lze je tedy chápat jako projekty „úplné profese", práce odborníků, kteří - někdy ve snaze prosadit nestandardní hodnoty a zájmy, jindy se snahou ochránit zaběhané-pořádky - znají cestu k problémům jedinců a současně dokážou koncipovat programovou, změnu. .■}■'.■■.'.-.■. ■ Pokud někdo pochopil předcházející odstavec jako jásavou ódu na splynutí klirucké praxe se systémovou změnou v komunitní práci, ať rychle vystřízliví. Spojení principů případové práce s tvorbou komunálních programů totiž plodí nová a obtížná dilemata. Ta se teď pokusím popsat. Svépomoc znevýhodněných - náprava sociální dezorganizace, tiebo nástroj radikální reformy Rein (1976: 473-479) upozorňuje, že organizování svépomoci znevýhodněných v obci může sice vést ke zpochybnění zavedených pravidel distribuce příležitostí, může všálítáké. sloužit kontrole odchylek od zavedených pravidel jednání a napomáhat tak diskriminaci71. Rein vychází z předpokladů radikální sociální práce. Podle ní je podmínkou odstranění; nerovnosti změna mocenských poměrů a změna společenských očekávání, o něž se opírají privilegia elity (Rein, 1976: 479^181). Uplatnit tuto představu v komunit ni; prácí se znevýhodněnými není podle něj jednoduché, protože „teorie sociální změny je inóžiw. použít buď jako nástroj přijeti, nebo jako prostředek odmítnutí zavedených standardu, chováni" (Rein, 1976: 468). Odsud plyne, že práce se svépomocnou komuriitoiiy znevýhodněných sama o sobě nemusí vést k radikálním změnám (Rein, 1976:|461)... Komunitní pracovníci, kteří chtějí usilovat o nahrazení znevýhodňujících podrhinejc., a služeb, se proto potýkají s tím, že výsledkem jejich práce někdy bývá přijetí stávajících.:.' poměrů klienty. . :/|';V;;:: j Antiopresivní komunitní práce se znevýhodněnými se podle Reina prosazuje t? společnosti, kde po desetiletí převládal důraz na „komunitní socioterapii" (Rein;:;!?'^-: 475). Ta se sice opírá o spolupráci s společenstvím znevýhodněných, je však nastrojeni: konformity a ukázňování, stejně jako ldinická práce s případem. Sociální:-^c„ a komunitní organizace je od dob „hnutí obyvatel středisek terénní práce", přes zna111:. 71 Diskriminace je v rámci radikálního pohledu na sociální práci považována za neodmyshe ,j charakteristiku jakéhokoliv zavedeného stavu věci. Zastánci radikálního pohledu u^uy„et)y o možností, že by zavedené pořádky nutně nemusely obsahovat diskriminující pravidla nebp;Z, mniila hvt vvsledkem radikální změny. crtn „fojekty 30. až 50. let72 až po současnost , spojována se snahou využít organizovanou jVépoinoc Jako nástroj změny osobnosti a omezení kriminality a delikvence. Radikální j,0niunitni pracovníci proto musí čelit očekávání, že zapojením znevýhodněných do .yépornocné sociální akce podpoří přizpůsobivost „dezorganizované" komunity, ve které jjjj „narušeně" osobnosti a menšiny. Ty by s podporou komunitní socioterapie měly shovět zavedeným očekáváním. Tomuto „dosaženipoddajnosti pomoci sociální akce" oodle Reina slouží od šedesátých let také snahy vytvořit a do čela znevýhodněných komunit prosadit „domorodou", černošskou střední třídu, litera by své vlastní chudé kontrolovala účinněji než zvenčí přicházející, „koloniální" pomoc bílých. (Rein, 1976: tp-475.) ;-"■ Rein tvrdí, že terapeuticky pojatá komunitní akce působí jako nástroj „poddajnosti" liplo, že je „sociální akci bez politického hnuti, jež je silou změny". Pokud není součástí íífŠího politického hnutí, nemůže se stát výzvou zavedeným standardům chování jpokusem o nahrazení existujících institucí. Teprve celospolečenská změna je podmínkou lästoíeni rovnosti příležitostí. Komunitní svépomoc jí může napomoci, pokud podpoří Idikální reformu moci a sociální politiky. „Antiopresivní" a „socioterapeutický" přístup se |š( Um, jak odpovídají na otázku, zda komunitní pracovníci mají využívat práci se zvýhodnenými jako nástroj zapojení klientů do procesu změny mocenských poměrů sradilíální politické akce národního dosahu. .Antiopresivní" komunitní práce přispívá |iealizaci cílů „radikální sociální politiky", „socioterapie" nikoliv. (Rein, 1976: 474--479.) »= Výzkum ukazuje, že v praxi spíše převládají konformní účinky komunitní práce a že Jdikálních cílů nebývá dosaženo (Rein, 1976: 477; Hasenfeld, 1983: 82; Bok, 1988: 406; |orrissey, 1990: 203). Ani radikální postupy komunitní praxe, například stávky při pacení nájemného (Hasenfeld, 1983: 80-81), obléhání úřadů neochotných projednat |(íosti o podporu (Morrissey, 1990: 192, 200) nebo demonstrace za úpravu výše a typu |yek (Hasenfeld, 1983: 81; Morrissey, 1990: 200-201), zpravidla nevedou kpolitické gdikalizaci klientů. Jejich výsledkem někdy bývá přijetí (kooptace) zástupců klientů do listujících komisí a rad, následná změna jejich vyjednávači pozice a ulpění jejich jpzornosti na místní problematice (Hasenfeld, 983: 78-79; Rein, 1976: 475). Dílčí jspěchy nátlakových akcí měly často za následek pokles členské základny radikálních ůutí. Žadatelé, jejichž nároky byly díky svépomocné akci uznány, hnutí prostě opouštěli, porrissey, 1990: 192.) I nejradikálnější komunitní pracovníci proto často zjistili, že Jjcioterapeutický účinek jejich práce převládá nad příspěvkem ke změně mocenských tonerů a pravidel distribuce příležitostí ve společnosti. £- V literatuře jsou popsána dvě řešení tohoto dilematu. 'Pfostředkovatelé dohod mezi obecními autoritami a chudými ■ První způsob úniku před dilematem mezi „sociálně-terapeutickými" účinky |totiopresivně" míněnými cíli komunitní práce zaznamenal výzkum tzv. „Agentur l^ein uvádí následující projekty: „Chicago Area Project" z roku 1930 vedený Cliffordem gjvem a Henry McKayem, projekt university New York, který ve 40. letech vedl ve Východním F emu Rudolph Wittenberg a „Gang Project", který organizoval Úřad práce s mládeží v New f kü v 50. letech (Rein, 1976: 473^175). část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY ' komunitni akce". Tyto agentury vznikly v USA v šedesátých letech 20. století jako mís1--střediska „boje s chudobou". Hasenfeld zkoumala Agentury komunitní akce konce--šedesátých let (Hasenfeld, 1983: 402-403), Bok v roce 1987 (Bok, 1988). Obraz, ktř---předkládají, je navzdory časovému odstupu obou výzkumů dosti podobný. Oba atiťii"" konstatuji, že operační cíle Agentur komunitní práce se dosti značně liší od jejj..i." původně zamýšlených funkcí. Podle Zákona o ekonomických příležitostech z roku ige-bylo jejich účelem zpřístupnit chudým klientům těžko dostupné příležitosti (zejme ■= pracovní výcvik, vzdělání, pracovní postup, bydlení, zdravotní služby, poradenství s- ■ a zvýšit pružnost komunálních služeb při jejich poskytování. Za tímto účelem mr Agentury komunitní akce obhajovat zájmy klientů a zmocňovat jejich skupiny a zástup. ,-k účasti na rozhodování o podmínkách vlastního života. Podle Hasenfeld (1983: 86-87) i Boka (1988: 402-403) se Agentury nezaměřily anít.". na kolektivní obhajobu zájmu chudých sociální akci, ale spíše jim začaly služby adáv'-..-poskytovat nebo zprostředkovávat. Místo, aby v zájmu uspokojení potřeb klien-.i. iniciovaly vznik nových služeb, Agentury jim podle standardních podmínek pfidělovE.i. zdroje z federálních a státních programů. Sociální akce se stata spíše okrajovou záležitek a Agentury se soustředily na individuální pomoc chudým. Představitelé chudých byli čas-..-! kooptovaní existujícím systémem komisí a rad a Agentury komunitní akce působily ja'.i standardní úřady sociální pomoci. Lišily se od nich těsnější vazbou a otevřenějšími vztá :;■ s chudou částí obyvatel obce (Haseníled, 1983: 86; Bok, 1988: 406). To obecním ástátňVi činitelům umožňovalo, aby se na Agentury komunitní akce obraceli, když bylo tře'1! zprostředkovat řešení problémů s některou ze skupin chudých (Bok, 1988: 406). Za těch-' okolností dotazovaní představitelé Agentur komunitní akce „nepovažovali konfrontační sociálni akci za nutnou, protože veřejní činitelé nebyli antagonističtí" (Bok, 1988: 404),,; Hasenfeld ani Bok nehovoří o příčinách rozdílů mezi deklarovanou „antiopresiyŕi" a faktickou „sociálně-terapeutickou" funkcí Agentur komunitní akce. Lze se vs.' i domnívat, že jejich pracovníci ze svých organizací udělali „zprostředkovatelny stáln individualizované pomoci" pod tlakem očekávání obecních autorit a sponzorů. Ti odnif-'-jak výše říká Rein, pravděpodobně požadovali změnu a přizpůsobení se chudých kĽépu a ne tlak na radikální změnu dostupnosti příležitostí chudým. Agentury sociální--Sp: tomuto tlaku příliš nevzdorovaly. Přesto však začaly v systému komunálních služebgv..' něhož záhy „zapadly", plnit specifickou úlohu. Na rozdíl od běžných úřadů sdciah! pomoci totiž udržovaly kontakty s chudými klienty. Díky tomu se mohlý^';'"1 „nárazníkem" mezi obcí a chudými, pokud v jejich vztazích nastaly problémy. Dolcažs-; vyhovět tradičnímu očekáváním, že budou napravovat sociální dezorganizaci, a soucaf -pomáhaly chudým, aby se stali účastníky jednání o problémech obce. Staly se ,,un}.1-' individuální pomoci a zprostředkovateli dohod mezi obecními autoritami a chudými .- I neúspěšná sociální akce učí chudé, jak měnit okolnosti svého života Druhé řešení dilematu mezi „socíoterapeutickým" a „antiopresivním" Pus0 Al; svépomoci znevýhodněných vzniklo jako reakce na neúspěchy při dosario <■ celospolečenských cílů radikálních aktivistů. Těm jejich nezdary pomáhala zvládat mysle: ,c j .ičast na neúspěšném pokusu o naplnění dalekosáhlejších cílů zmocňuje klienty k tomu, .'...■ ilokázali individuálně měnit okolnosti svého života (Morrissey, 1990: 203). '' 1 uto myšlením teoreticky zdůvodnili v sedmdesátých letech 20. století Spetch a Rein, q .y-kalní přístupy kritizovali za přílišný důraz na „determinismusprostředí", tedy za to, že r-u-lají všechny problémy a všechno zlo v , systému', ve , stntktuře' nebo v , mocenské i;;:'.1"". Tento jednostranný pohled podle nich živí představu, že „není nic, co by bylo třeba '.»[žnit v našich klientech nebo v nás samých", „nic, co bychom se museli učit" (Spetch, 'i|7ó: 496, 498). „Pokud vezmeme v úvahu pouze změnu sociálních podmínek, opomíjíme r.iiix intervence, díky kterému měnící se svět vyvolává individuální změnu [...] Pokud '■ii ik organizuje přeměnu svého světa, mění sám sebe " (Rein, 1976: 466, 467). Mnozí radikálové tuto myšlenku sice přijali, pochybností se však přesto nezbavili (viz tfrJaly, 1993: 156-163). Pokud totiž někdo přijme představu, že všechno zlo je u'-í^fenčno „v systému", těžko se smiřuje s faktem, že moc i elitou ovládané nástroje jjVääilizace (hlavně škola a média) zůstávají stále ve stejných rukou. Jako každá jiná, jLv.ika „determinismu prostředí" je neúprosná. Kdo ji přijal, těžko se zbavuje dojmu, že ./iiúna sebe sama" není dostatečným výsledkem účasti na reformě a že spokojení se iULiovou individuální změnou svádí k podceňování vlivu mocenské elity, oslabuje důraz :i nezbytnost prolomit mocenské překážky rovnosti a pootevírá pomyslná dvířka obviňování obětí" diskriminace z toho, že si za svůj osud mohou sami. Zmítáni těmito f.-íc'iybnostmi se bojovníci za práva znevýhodněných museli nějak vyrovnat se zjištěním, U ji/jich klientům často stačí úřední uznání žádosti o dávku a že systém sociální pomoci, tory prosazuje poslušnost vůči trhu, se jim nedaří zásadně změnit. Smysl své práce proto l.!ji!;i1í v úvahách, ve kterých jsou sociálně-terapeutické účinky sociální akce na klienty sjednány jazykem antiopresivního přístupu. Jako příklad takových úvah uvádím citáty Li, liteře bilancují desetiletou historii své organizace bojovnic za sociální práva žen73: l ito organizace „nikdy neuskutečnila své hlavni cíle". Nepodařilo sejí dosáhnout, aby lačnost uznala, že „matka pobírající dávky sociální pomoci, je žena, herá vykonává '-•■i-^toii sociální roli, za kterou si 'zasloužípřiměřenou kompenzaci". Nicméně, ženy, které ';»'idílely na akcích organizace „byly zmocněny, aby dokázaly v rámci systému sociální '-■ii:f)ci jednat jako obhájci svých práv a měnit podmínky vlastního života ". „Jejich vědomí ■=■ [iokudjde o otázky sociálních práv a zvláště práv žen, probudilo. " „Získaly sebevědomí i'-ihedüve'ru." Také na jejich děti, „které je často provázely do střediska, udělal výkon '". jež jejich matky> zastávaly, značný dojem, a vzbudil v nich respekt". Členky organizace ''- -'.opojily do politických akci způsobem, kteiý dalece přeh-ačoval pouhou účast nebo ■'■■i-hst ve volbách ". (Morrissey, 1990: 203-204.) í>-^—:------------------ ^Ľtlná se o „The Downtown Welfare Advocate Center" (Středisko obhajoby sociálních práv DvVntovvnu), ženskou radikální organizaci, která působila v letech 1974 až 1985 na Manhattanu ílUnniccpu 1QQfV\ část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH KĽSbNl KAJJU V X mi rtuiw v n Rozhodování z hlediska potřeb klienta a z hlediska dostupných zdroj n Přístupy, které jsou výše označeny jako „integrace služeb" a „komunitní péče", rm,1 společné rysy. Za prvé, postoj jejich stoupenců k moderní společnosti a k očekáváním kh -tato společnost uplatňuje vůči klientům sociální práce, je spíše akceptující než odrnítaii ■ Oba přístupy jsou spíše konformní než radikální. Projevuje se to zejména tím, jáÍc:ch%)Q' „participaci", neboli účast klientů na rozhodování o poskytovaných službách. Na "rozdíl od stoupenců „antiopresivního" přístupu, příliš nezdůrazňují, že by klienti rnbjih-lsv' požadavky uplatňovat mocenskými prostředky, o nátlakových akcích ani riemluvé'^l^W klientů na rozhodování" spojují buď s jejich koupěschopností a rozšiřováním nabídky na trhu se službami (Lart, Means, 1993: 108-109, 123-126; Craig, Glendinning, l?93l|?2), nebo s očekáváním, že sociální pracovník {„manažer péče") bude přihlížet ke.klientovu vymezení neuspokojených potřeb (Tennant, Bayley 1984: 134; Baldwin, 2000: 33,:65|66) Stručně řečeno, v rámci snah o „integraci služeb" nebo „komunitní péči" nejde o politickou participaci klientů, ale spíše o účast na trhu nebo o podíl na rozhodování expertů, tóeřrniají ze zákona a z titulu své odbornosti stejně „poslední slovo". Politická participace;sSjiice připouští jako jedna z možností (Lart, Means, 1993: 108-109), existují však pochybnosti, zda byla už při formulaci příslušných zákonů míněna vážně (Craig, Glendiririmg,:;;l993: 180; Baldwin, 2000: 64-77; Hill, 2000: 167). Druhým společným rysem „integrace služeb" a „komunitní péče" je nesoulad mezi dvěma klíčovými cíli těchto přístupů. Služby podle nich mají ve zvýšené míře ,-v0hůzet vstříc potřebám klientů" a zapojovat je do rozhodování a současně mají být „e]eB0téjši při využíváni zdrojů" čili „nebýt tak drahé" (Baldwin, 2000: 25-30, 65;::Vý^Ž|též Waldfogel, 1997: 467, 480)7". ..íllS Pro pracovníky místních systému „integrace služeb" a „komunitní péče" to^píaxi často znamená obtížné rozhodování. Pokud se snaží rozpoznat všechny neuspokojené potřeby klientů a pokud berou vážně jejich představy o tom, co je třeba zajisü%:-:S§|tlno dospějí k závěru, že situaci klientů není možné pomocí peněz a služeb, kteiých:S|::|íobci nedostává, uspokojivě řešit. I proti své vůli pak mohou stát před nepříjemnou ;ydl|ou. Buď trpně přihlížet, jak se kvalita života klienta, jemuž nedokázali poskymout pqtřejlpou péči, zhoršuje. Nebo se pokusit potřebné služby nějak zajistit a riskovat, že „se/h^iji?0!1 do rozpočtu". Jinak řečeno, musí se rozhodovat, zda se při vymezování plánu, péčj/giai potřebami klientů {„rozhodováni z hlediska potřeb") nebo rozsahem a kvalitpvíjzlip "i 74 Souběžný důraz na vstřícnost vůči potřebám klientů i na úspory nákladů je charakteristický^-anglosaské reformy komunálních služeb. Tuto dvojí orientaci nesdílí například japonská;:an.a|0-systému „komunitní péče", zavedená „Zákonem o pojištění pečovatelské služby", platnýr|_^ dubna 2000. Tímto zákonem zavedený systém domácí péče ma a s anglosaskými modely.-.^^bcj J. důraz na povinnost obce zajistit management a plánováni péče a také důraz^na nákup s^j^a;., od různých dodavatelů. Liší se tím, že deklaruje zaměření na úspory nákladů, o participaci..^^ .; vůbec nehovoří a oprávněné klienty otevřeně odrazuje od využívání časti toho, na^co ^U^ii ■■ Klienti jsou totiž povinni uhradit desetinu nákladů na služby, což platí i v případě, ze cli ejw ntt;, jen služby, na něž mají narok podle plánu péče, stanoveného v souladu s podmínkami.:-.,,, /Fnl-nsawn 7fíClCl.\ ■'-:''":7-? é jsou k dispozici {„rozhodováníz hlediska zdrojů "), (Craig, Glendinning, 1993: 172; dwin, 200: 40^11,47, 56-58). iOto dilema vzniklo jako ne zcela zamýšlený důsledek snahy politiků využít principy inunitní práce jako nástroje úsporné politiky sociálních služeb. Komunitně laděné brmy politiky sociálních služeb vycházejí od sedmdesátých let z představy, že domácí e a komplexně pojaté služby v obci, spolupráce mezi místnírni organizacemi pqjování neformálních, dobrovolných pečovatelů do systému komunálních služeb u „levnou alternativou" státem poskytované péče (Munday, 1984). Její realizace olala značné nároky na aktivizaci a koordinaci celé řady místních aktérů. Bylo tedy é zvýšit samostatnost obcí, které měly komunitní reorganizaci poskytování služeb na ém území zajišťovat. Zákonodárci přenesli odpovědnost za poskytování služeb na ecní úřady a určili jim povinnost zajistit snadno dostupné, vstřícné, komplexní a pružně gující služby. necentralizace odpovědnosti ovšem nebyla provázena odpovídající decentralizací zhodování o výdajích na sociální služby. To zůstalo v zájmu kontroly nákladů v rukou dstavitelů státní moci. Obce tak získaly povinnost zajistit lepší služby a pravomoc anizovat jejich poskytování, nezískali však kontrolu nad potřebnými zdroji. sledkem bylo, že stát „neustavil s obcemi skutečně partnerství, ale přenesl na ně břímě odpovědnosti" (Tennant, Bayley, 1984: 135). Pravomoc se pro obce a jejich sociální covníky stala pastí. I když jim zákonodárci nepřidělili potřebné zdroje, pro dstavitele obcí nebylo jednoduché si na to stěžovat. Odpověď na jejich případné 'tky byla totiž předem dána logikou reformy, která zní: „Dostali jste pravomoci ebné k tomu, abyste potřeby občanů mohli uspokojovat s jejich účastí a levnějším úsobem. Pokud jste tak neučinili, je to důsledek vaší neschopnosti využít udělené -vomoci a potenciál komunitní organizace, zajistit lepší koordinaci dříve roztříštěných eb a mobilizovat místní, neformální zdroje". "ýzkumy konstatují, že napětí mezi snahou reagovat na potřeby obyvatel komunity utností přizpůsobovat tuto reakci omezeným zdrojům jsou pro manažery komunitní e : denním chlebem. Jejich autoři se shodují v mínění, že žádoucí a ohrožené je odování podle potřeb klientů. Liší se však v názoru na to, kdo je původcem tohoto ožení. Někteří se snaží doložit, že jsou to sociální pracovníci, kdo nedostatečně "ivají "místní zdroje a sami tak prohlubují napětí mezi rozhodováním podle potřeb odle zdrojů (Sainsbury, 1980; Baldwin, 2000). Jiní autoři považují sociální pracovníky °beti rozporů vládní politiky a příčinu hledají spíše v nesouladu cílů příslušných duích reforem (Tennant a Bayley, 1984). 'J"vní uvedený výklad prezentuje Sainsbury (1980), autor výzkumu integrace služeb et 1975 a 1976. V Anglii a ve Walesu vstoupil v dubnu 1971 v platnost „Zákon ciálních službách místních úřadů", který integroval služby sociální práce, jež byly Ve poskytovány šesti specializovanými organizacemi. Vznikly místní „Úřady c'álních služeb", které od té doby poskytují různé typy osobních sociálních služeb jak Uiám s dětmi, tak seniorům i lidem s postižením. (Tennant, Bayley, 1984: 131-132.) v5jší specialisté na pomoc různým cílovým populacím se stali zaměstnanci eErovanýcb Úřadů sociálních služeb a měli poskytovat universální služby různorodé Část třetí, STRATEGICKÁ DILEMATA A JEJICH ŘEŠENÍ ŘADOVÝMI PRACOVNÍKY klientele. Sainsbury chtěl zjistit, jak se za těchto okolností vyvíjí náplň práce a specializace sociálních pracovníků. Dvanáct měsíců sledoval na Úřadu sociálních služeb v Sheffieldu padesát tři připij dlouhodobé práce s rodinou (Sainsbury, 1980: 62-63). Pracovníků, kteří mělÍ;;^Q případy na starosti, se mimo jiné ptal, zda se některým klientům nedostalo přiměřených služeb a co k tomu vedlo. Nejčastěji uváděným důvodem byl nedostatek ■ „zdrojů ■• („nedostatek času", nedostatek kvalifikace, „nepřiměřené zdroje agentury". (Sainsbuty, 1980: 66.) Velkou část případů tedy pracovníci řešili svědomím nesouladu íráži potřebami klientů a zdroji, které měli k dispozici. Při výkladu těchto zjištění si Sainsbury všímá hlavně omezených schopností pracovníků. Zřetelně se to projevuje v tom, jak komentuje jejich stížnosti na „nedostatek času". Říká, že „otázka , času' je složitá: někteří pracovníci považují nedostatekjčasit spíše za důsledek konfliktních pracovních požadavků než za následek absolutnům nedostatku personálu; někteří dávají tento problém do souvislosti s hezůčelnoštti-bezcílým, časové náročným potýkáním se s případem; někteří považuji tento problénkža otázlai nepřiměřeně úrovně personálu. Avšak [...] využiti dobrovolníků nebo pomocného personálu nebylo výrazné a v rámci zkoumaných případu ho časem ubývalo; pracovníci si na to nestěžovali, a my jsme proto začali uváděný nedostatek času považovat špísé-za projev pocitu profesionální nepřiměřenosti a nejistoty, než za problém o sobě [.:-;]-:těško si představit, jak by větši množství času mohlo napravit problém bezúčelnosti\i^\." (Sainsbury, 1980: 65.) '" ''ÍM Sainsbury tedy považuje za hlavní nedostatkový zdroj kvalifikaci pracovníků a jejich nedostatečnou způsobilost poskytnout komplexní služby integrovaného úřadu. Ať;úž;je jeho výklad přiměřený stavu věcí v Sheffieldu nebo ne, pozoruhodné je, že Sainsbúryjio komentář zjištěných nedostatků věrně kopíruje výše popsanou „logiku reformy": Problémem podle něj není nedostatek peněz na služby, ale neschopnost pracovníků v^vižit prostor, který jim reforma dala, pro úspornější a potřebám klientů přiměřenější, integrovanou a tudíž složitější práci. ^í-li Jiní autoři vidí věc jinak a příčiny napětí mezi rozhodováním podle potřeb; a |p|le zdrojů nacházejí v nepřiměřené rozpočtové politice státu. Tato odlišnost má ideolbgjcKO pozadí75. Tennant a Bayley (1984: 135-136) konstatují, že politická levicrggPB „komunitní péči" jako „způsob demokratizace veřejných sociálních služeb", TSüm^ politická pravice ji chápe jako „lacinějšípéči". Současně varují před riziky prayiqc^W0 přístupu, což lze chápat jako projev jejich levicového vidění. S tím souvisí: fÄjp Tennant a Bayley nepovažují dilema rozhodování podle potřeb a podle zdroju;^ důsledek selhání místních pracovníku a jeho příčiny hledají v rozporech sociální pö^y pravicové vlády osmdesátých let. 75 Rozdíl pohledu uvedených autorů může být do určité míry důsledkem odlišné P^i^ a ekonomické situace v době obou výzkumů. Výzkum Sainsburyho v Sheffieldu P^?^, v polovině sedmdesátých let, v době, kdy politika „škrtů" ješíě nebyla na pořadu dne. ExpenßV v Jižním Yorkshiru, který popisují Tennant a Bayley, se odehrál o deset let později, kdy Ji\? -ilít-il L"íi ncnnr Tennant a Bayley popisují experiment, který od roku 1980 probíhal v Jižním yorkshiru, hornické obci se sedmi tisícovkami obyvatel. Účelem experimentu bylo vyzkoušet práci v „týmu pracovníků různých agentur" a „místních skupin", spojující y malé obci" poskytovatele formálních (statutárních) služeb s neformálními pečovateli (Tennant, Bayley 1984: 136). Východiskem experimentu byla pravidelná setkání sociálních pracovníků a místního zdravotnického personálu s pracovníky bytového a školského úřadu. Ta se od roku 1980 konala každé dva týdny a během jednoho roku vyvolala změnu. „Sdílení informací a spolupráce na jednotlivých případech se stala rutinou". Intervence „začínala v rannější fázi vzniku problému " a předmětem intervence "se stávala „vztahová siť klienta" (Tennant, Bayley 1984: 137-138). Služby byly „dostupnější" a díky tomu po nich „stoupla poptávka" (Tennant, Bayley 1984: 140). Případy, které dříve hlásili pracovníci statutárních služeb, „začal hlásit převážně neformální sektor". Díky tomu stoupl hlavně počet „hlášeni potřeby finanční a hmotně pomoci a pomoci pro senioiy. " (Tennant, Bayley 1984: 139.) " Problémy vznikaly proto, že „místní sociální pracovník byl pro lidi v obci dostupnější, aniž by se zvýšil rozpočet, který' měl [..,] k dispozici". Spokojenost s jeho službami sice celkově vzrostla, současně se však objevila „mnohem dramatičtější nespokojenost" těch lidí, kteří žádali finanční nebo materiální pomoc. Mnoha z nich totiž nebylo možné - vrámci původního rozpočtu vyhovět, (Tennant, Bayley 1984: 141.) Díky lepší spolupráci místního sociálního pracovníka s dalšími statutárními i dobrovolnými subjekty bylo možné pružněji vyjadřovat poptávku. Na základě toho se dařilo lépe uspokojovat potřeby dětí a seniorů (Tennant, Bayley 1984: 139-140). Rovněž lidé, kteří měli hmotné potíže, vyjadřovali díky experimentu snáze své žádosti o pomoc. Nevedlo to však ke zlepšení a naopak to vyvolalo napěti. Rozpočtová politika totiž neposkytovala zdroje, které by nové žádosti pomohly uspokojit. Celkově převládají výzkumy, které jsou založeny na představě, že zlepšování služeb se může opírat výhradně o lepší využití místních zdrojů. Jejich autoři si kladou otázku: Jak tento úkol zvládají místní pracovníci?" (Hadiey, McGrath, 1984; Waldfogel, 1997; Baldwin, 2000: 31-58). Popisují tři způsoby, jimiž se pracovníci místních úřadů Vypořádali s napětím mezi rozhodováním z hlediska potřeb a rozhodováním podle zdrojů, ^rvní řešení spočívá v rezignací na komunitní uvažování. Pracovníci se danému dilematu vyhýbají díky tomu, že se nezabývají celkovou bilancí potřeb a zdrojů v obci, pozornost soustřeďují na řešení individuálních případů a v úvahu berou pouze ty potřeby klientů, Q nichž ví, že je možné je běžně dostupnými službami uspokojit. Druhé řešeni spočívá v rezignaci na uspokojení určité části klientů a ve výběru klientů a potřeb, které „se Vejdou" do obecního rozpočtu. Třetí řešení je založeno na snaze uspořit zdroje zajištěním kvalitní, ale lacinější alternativy některé ze služeb a na využití takto ušetřených zdrojů Pro spuštění dalších inovací. fy-zignace na komunitní přístup a zpochybnění participace klientů ■".■'Výzkum praxe sedmnácti „manažerů péče", kteří v roce 1994 působili ve dvou atígKckých obcích, ukázal, že dilematu mezi rozhodováním podle potřeb a podle zdrojů s2Jze úspěšně vyhýbat ignorováním otázek vývoje služeb v obci. Úkolem manažerů péče, které zkoumal Baldwin (2000: 31-58), bylo posuzovat potřeby žadatelů o službyS|rc^ seniory a dospělé s postižením a vypracovávat pro ně „plány péče". Baldwin zjistij;í&;: při této práci jsou manažeři nuceni „spojovat praxi soustředěnou na uživatet$ív-'' z\>ažovánim omezených zdrojů ". Ukázalo se, že na výsledky posuzování potřeb yfjtflL-působí" představy manažerů péče o tom, jaké zdroje jsou pro uspokojení zjištěriýcjr potřeb k dispozici. Manažeři do plánů péče neuváděly ty potřeby, pro něž podleiiich nebyly k dispozici odpovídající služby. Dalo by se soudit, že si manažeři péče zvykli dané dilema zvládat rozhodovánímparjje nedostatečných zdrojů. Baldwin se ovšem nepřiklonil k takto přímočaré interpretaci svého zjištění. Podle něj manažerům péče nebránily na všechny zjištěné potřeby přiměřeně reagovat zdroje omezené úsporami, ale jejich vlastní nezájem o dotváření skladby dostupných služeb podle potřeb obyvatel obce. Tvrdil, že manažeři pečeme „zabývají jen individuální prací s případem", opomíjejí „management'nedostatkových zdrojů" v obci, „málo se zajímají o strategické plánování" a „nechápou struktiiřalní vlivy na poskytováni služeb a nezajímají se o ně". Dokonce ani - v rozporu s požadavkem nadřízených - nevyplňují formulář hlášení o chybějících službách, který je jim běžně k dispozici. Výsledkem je, že z hlediska individuálních případů jsou velmi znepokojení nedostatkem rozvoje některých zdrojů. Toto znepokojení je však nevede k hledání možností měnit situaci v komunitě jako celku. Nezajímají se o potenciálně využitelné zdroje a namísto toho přizpůsobují plány péče svým znalostem o aktuálně dostupných-zdrojích. (Baldwin, 2000: 47, 50.) Protože jsou přesvědčeni, že některé potřeby žadatelů není možné uspokojit, „rutiímě a vědomě" klientům nepředávají kopie dokumentů o svém posouzení potřeb a plánu péče. Zdůvodňují to jednak tím, že u uživatelů služeb nechtějí vzbuzovat očekávání, o nicližrví, že nebudou uspokojena, a dále tím, že klienti „tomu nerozumí" a „nemají zájem s&pa posuzováni vlastních potřeb podílet". (Baldwin, 2000: 40^11, 50-51.) Podle vzgru „rodičovské analogie" (viz kapitola sedmá) poukazují na problémy stařecké děměiice a dalších mentálních obtíží a tomuto svému zdůvodnění upřímně věří. Neuvědomúj'í;sí|-že je uplatňují stereotypně a že „infantílizace" klientů může být v některých případech neoprávněná. Baldwin (2000: 46-47) zdůrazňuje, že uvedené pojetí případového managernf$iK „podrývá " politiku „komunitní péče" a že manažeři péče si to neuvědomují. V'#í;.'i: Lze dodat, že z jejich hlediska je tento postup pochopitelný. Baldwinem zkoůffi^V manažeři svým jednáním nesledovali záměry politiky vlády a profesionálních zapá]?|ču.-; pro „komunitní péči". Spíše se potřebovali zbavit nepříjemného pocitu, že se Vei-sii^; udržet pracovní zátěž v přijatelných mezích nepokoušejí zajistit potřeby, které by::Z;;.Sype.. lidského, profesního nebo úředního hlediska asi zajistit měli. Kdyby si to, čO;_šěi.íjitf pokusil nanést Baldwin uvědomovali, tohoto pocitu by se zbavovali jen stěží. &?i|^0 racionalizaci, které zdůrazňují, že „některé služby stejně nejsou dostupné" a „ldienti^ipfj1^ nerozumí a ani nechtějí rozumět" a „nemá smysl v nich vzbuzovat plané naděje", je Pr& vtom, že odvádějí pozornost od důsledků nedostatečné realizace očekávání p°Mrr^ „komunitní péče" a umožňují si to všechno neuvědomovat. lézignace na uspokojeni části potřeb jako předpoklad pokračování reformy Rovněž druhé řešení dilematu mezi rozhodováním podle potřeb a podle zdrojů spočívá Rezignaci na uspokojení některých potřeb klientů. Důvodem jejich neuspokojení však v tomto případě - na rozdíl od řešení popsaného Baldwinem - není bezděčné upuštění od Icomunitního přístupu, ale naopak jeho bezvýhradné přijetí. Toto, z hlediska zastánců integrace služeb" a „komunitní péče" zdánlivě správné řešení, popisuje případová studie poskytování domácí péče „oblastním týmem " v anglickém Normantonu z let 1979-1981 (Hadley, McGrath, 1984). Na práci oblastního týmu měl podle studie rozhodující vliv jeho vedoucí Cooper, který byl nespokojen s „přílišnou roztříštěností" týmu. Ten byl původně rozdělen do tři Itategorií terénních pracovníků, z nichž pouze „ohskoví pracovníci" byli vůzkem koataktu s obyvateli a organizacemi „okrsku". Jejich úkolem bylo znát okrsek. Případy, které nezvládli sami, měli předávat oblastnímu týmu, kde je převzali „sociální ■pracovnici" a „domácí pečovatelé ". Cooper měl pocit, že tým je v důsledku rozdělení do tří kategorií příliš roztříštěný a že zejména sociální pracovnici nejsou účinně spojeni s komunitou. Proto okrsky rozdělil na menší „rajóny" a pokusil se všechny tři specializace „integro vat" v jejich rámci. (Hadley, McGrath, 1984: 34.) iChtěl, aby všichni pracovníci působili ve svém „rajónu" a mohli vněm „poznat jak potřebně, tak ty, kdo jsou ochotni a schopni jim pomoci". Tento přístup měl podle Ccppcra přinést čtyři výhody: 1. lepší znalost zranitelných lidí, existujících sítí podpory I a také lepší znalost pracovníků obyvateli „rajónu", 2. dostupnější pomoc pro místní : obyvatele, 3. mobilizaci širší škály místních zdrojů (účelnější využití personálu a přijetí Širších rolí pracovníky, dostupnější pomoc neformálním pečovatelům, lepší kontakty .s místními organizacemi a podněcování dobrovolnické pomoci) a 4. lepší pracovní uspokojení personálu týmu. (Hadley, McGrath, 1984: 35-36.) Tým, který od roku 1976 pracoval podle těchto zásad, byl v průběhu roku 1979 nucen «hládnout škrty v nákladech na služby, které byly reakci místních úřadů na škrty provedené národní vládou " (Hadley, McGrath, 1984: 165). Reakce týmu byla směsí „zloby o nevole " s věcnou diskusí o způsobu řešení vzniklé situace. Cooper „přišel s tím, že nemá cehit polcoušet se odporovat rozhodnutí v)>ššího managementu a radních, a navrhl, aby tým raději věnoval energii rozrvoji dalších zdrojů v komunitě". Pracovníci se shodli, že pouze »pokud se objeví evidentní nedostatky ve službách nebo stížnosti klientů, mělo by se to "%i7 obecní radě". Krácení počtu hodin domácí pomoci bylo diskutováno na několika Setkáních a nakonec pracovníci jednotlivých „rajónů" začali „systematic^ bilancovat Potreby sxých klientů". Výsledkem byla „redukce", která vzešla z kolektivního "přehodnoceni" potřeb velkého počtu uživatelů. (Hadley, McGrath, 1984: 166.) i-Za povšimnutí stojí dvojznačnost popsaného řešení konfliktu mezi rozhodováním P°die potřeb a podle zdrojů. Cooper vyzval k "hledání nových zdrojů". Výsledkem však nĽbyIo hledání nových možnosti, ale kolektivní „přehodnocení" a „redukce" "sPokojovaných potřeb. Výzva vedoucího zněla: „V duchu komunitního přístupu •"edejme nové možnosti!" Nevyslovený smysl tohoto sdělení byl však poněkud jiný: 'Jam, kde to jde, proveďme nezbytnou redukci a zachovejme si tak možnost pracovat casttrea, ůíkailuiuiažoval jejich opětovn isténí. Namísto toho pomohl rodinný poradce rodině najit nový byt a využil účelov ředttrčené prostředh' [nově zřízeného] fondu pro ochranu rodiny, aby zaplatil Jiováni a nakoupil lednicím. Jakmile byla z\>ládnuta krize s bydlením, porado oluprcicoval s matkou na řešení dalších naléhavých otázek, například na zajištění testi ','pro ni a zprostředkováni terapeutického řešeni jeji deprese. Rodinný poradce tah itžil své osobní konexe k tomu, aby nejstaršímu dítěti pomohl najit po ukončeni škol} raci" Rok po oficiálním uzavření případu udržoval poradce s rodinnou pravidelní ntakty a „matka si jej vážila za to, že ji pomohl uchránit děti před návratem dc "' radnirodinně péče". (Waldfogel, 1997:476.) Waldfogel bohužel podrobněji nepopisuje proces integrace a vzniku nových. ventivních služeb. Přesto se zdá, že ekonomicky účelná volba cílové populace a zapojeni tních služeb do komplexnějšího řešení jednotlivých případů skýtá šanci na pokryti osud neuspokojených potřeb a na zajištění zdrojů pro další inovace systému služeb, aldfogel nicméně upozorňuje na další problémy, které mohou snahy o integraci provázet. á, že „uvedené inovace místních programů nemusí nutně ovlivnit způsob práce uvnitř ' e existujících systémů poskytováni služeb. Není například jasné, zda střediska podpory diny a programy ochrany rodiny měly v Maiylandu nějaký' vliv na práci státního úřadu 'če o děti." Tato otázka je podle něj důležitá, protože „většina dětí a rodin je i nadále enty původního systému poskytováni služeb ". (Waldfogel, 1997:479-480.)