Část druhá, VŠEDNÍ DILEMATA ŘADOVÝCH PRACOVNÍKU kapitola 9 MATERIÁLNÍ, NEBO NEMATERIÁLNÍ POMOC V předcházející kapitole se hovoří o důsledcích institucionálního odděleni vyřizování žádostí o dávky sociální pomoci od siřeji pojaté sociální práce. Hagen (1987) se zabývá toutéž „otázkou separace", ale dívá se na ni z jiného úhlu. Neptá se, ,jak" přistupují „dávkaři" ke klientům, a všímá si toho, „co" vlastně dělají. Chce dokázat, že pracovníci dávkových úřadů i po „separaci" poskymjiídientum některé „ sociální služby ". S odkazem na Weyrse a na základě vlastního dotazníkového šetření4 Hagen ukázal, že se pracovníci úřadů sociální pomoci ve státě New York nevěnují toliko Q^jšmyjal oprávnění žadatelů"k získánTcláyek. To sice považují za jádro své práce, navíc však, byť řiěršystematicky3jwskytují porajieriská^hjžby, odkazují klienty na jinéjlužby nebo jitři asistují při jednání s úřady. Dotázaní pracovníci deklarovali;"že svýmIcTfenülm mimo jiné poskytují informace a rady ohledně vedení domácnosti a hospodaření, péče o děti nebo dopravy, odkazují je na služby zaměstnanosti, bydlení, zdravotní péče, vzdělávání, pečovatelství, právního a rodinného poradenství, pomáhají jim s vyřizování stížností apod. (Hagen, 1987: 265-268.) Svá zjištění shrnuje Hagen konstatováním, že „pomoc při zajišťování přístupu ke službám přežila separaci", a od „dáykařiny" byly podle něj ve skutečnosti odděleny služby zaměřenéjia šocializaci^^jgJia^^c^jeEapii (Hagen, 1987: 271). Jinak řečeno, Hagen zjistil, že nedošlo k zamýšlené separaci „finanční pomoci" a „osobních sociálních' služeb", ale k oddj^em_Xjmjitoiální'yya^^ pomoci. „Materiální" a „nemateriálni" pomoc rozlišuje Laan (1998a: 23-37), který jako jeden z mála autorů upozorňuje, že řadoví praccmncjjsjju..^ obtížně volit. Kniha, v níž se touto otázkou zabývá, je českému čtenáři dostupná. Laan ovšem dané dilema rozebírá v poměrně komplikovaných a specificky nizozemských souvislostech. Vzhledem k tomu se z jeho pojednání pokusím otázku „materiální" a "nemateriálni" pomoci vyčlenit a přehledně ji prezentovat, ji : „Ošetření" a „léčba" Rozdíl mezi „materiální" a „nemateriálni" pomocí je podle Laana (1998a: 33) možné ozřejmit metaforou z lékařského prostředí. ZdLWmcoj^nateriálnipomoc ">je svou povahou blízká „základnímu ošetření", ^nemateriálni pomoc? se svým charakterem podoba „léčbě". „Ošetrení" a „léčba" se ovšem v sociální práci týkají něčeho jiného net. v medicíně. .Materiální pomoc> si klade méně ambiciózní cíle. Chce klientovi poskytli diomentální péči a zajistit uspokojení jeho aktuálních potřeb. Vhodnými nástroji; i dosažení tohoto cíle jsou právě ty činnosti, které podle Hagena vykonávali v pole» osmdesátých let „dávkaři" ve státě New York. Podle Laana (1998a: 25-28): to^j« P;:'-'finanční pomoc, sociálně právní poradenství a poskytování informací, poradenství-fe^aTUzffilcyľracry pro vedení domácnosti, pomoc při využívání dalších služeb, poskytol í5''i:ppřn^"jpfi^pbipýam nebo zastupování u jiných organizaci a] ÍT''.';pokud tyto činnosti vedou ke zlepšení schopnosti klienta"'samostatně zvládat p"c B? vlastními silami, nebývá to zpravidla výsledek záměrného působení sociáli ř:-V ^pracovníka. Častěji jde o nezamýšlený efekt „pnmipomoci".' [% ^ ^ematem^ charakter. Jejím cíler I:\ .zlepšení schopnosti klienta "zvlaflaT"n'eb'ör"žlepsóvaT životní situaci vlastními sil. í í .Tíástrojem dosažení tohoto cíle jsou různéjprmy psychosociální pomoci, od emoeiál. í:i -provázení, přes psychologickou podporu sociálního fungování, pomoc při posilo f;íi.-scEopnosti zvládat úkoly, role nebo problémy a pedagogické působení, až po komu [■ .vpráci a sociální akci. Podstatou všech těchto postupů je „učení", díky kterému n hVklient získat nové schopnosti. (Laan, 1998a: 23-33.) Nástro]e°řnateriální pomoci .mi u "-i, 'sice být využívány k dosažení tohoto cíle, v řadě organizací to ovšem není \;l ■'.samozřejmé, ani obvyklé. ...: ...: ';.. £;;.;' Laan zdůrazňuje, že sociální pracovníci svým klientům často nedokážou uc [M pomoci, pokud nevidí souvislost mezi jejich materiálními a nemateriálními prob. fvľ; nebo pokud nedokážou propojit materiální a nemateriálni pomoc. Tvrdí take, ze chap |.:;.:,: tohoto „propojeni" je nejasný a že právě tato jeho mlhavost je 'pro sociální ^podstatná. (Laan, 1998a: 17.) |í-.í..; Osobně se domnívám, že to, co Laan označuje jako „podstatnou mlhavost te:Výrazem dvou skutečností. Za prvé jde o to, že srju\isjprfi:.,rn:e^r'jn^erja, ]M i-ajiemateriálními okolnostmi klientova života jsou různorodé, případ od pjipadu jui |!': proto obtížné zformulovat jejích obecně platná schémata, která by bylo možne:yýxizit jA:i';ipornůcky" nebo návody při jejich poznávání. Ze stejného důvodu j^'..°^.^';:SP° |EÍ řešení materiálních a nemateriálních problémů konkrétního jedince naprógrcm |,;.;-:.a;vtěsnat do předem jasných postupů. Druhý důvod „podstatné niÜlävosti/^oql f|:V:ýyplývá z prvního, již uvedeného: Proměnlivost a nevyzpytatelnöst;.sbuvisl^str. §;,;.;ráateriálními a nemateriálními faktory zvládání situace klientem vede^k tornu,-z|!^ ^■šcmčasnému řešení, dochází často intuitivně nebo nevědomky,. Jak jsem uz naznačil; -i>: ^Pracovník může například pomáhat klientovi, kterému psychické po íze^ ::';;:. systematicky hospodařit s penězi, s jeho momentálním zadlužením. Spolu sni y; splátlcový kalendář a kontroluje jeho dodržování klientem. Ten sice ncm ^hopen I.;,::, podobného vymyslet a aplikovat sám, některému z jeho dětí se však »kalen^ÍU ' ;V ,do ruky, naučí se jej užívat a otci příště pomůže. Otec si, zpočátku třeba nera , z '£■■: obracet se na ně o radu. Sociální pracovník může tento nezamýšleny efekty ...Poradenství v budoucnu podporovat. Ditě takto navíc získá dovednost, která n budoucna umožní, aby se nestalo klientem úřadu sociální pomoci. í- .." ■■ ■ část druhá, VŠEDNÍ DILEMATA ŘADOVÝCH PRACOVNÍKŮ Podle Laana by v uvedeném případě vyvstala otázka, zda je možné použitou techniku splátkového kalendáře jednoznačně označit jako nástroj „materiální", nebo „nemateriálaí" pomoci (Laan, 1998a: 27). Jisté je, že její uplatnění přineslo v daném případě efekt obojího druhu - pomohlo uspokojit aktuální potřeby klienta a přispělo k učení se jeho rodiny hospodařit. -1 Pro naše další úvahy jsou směrodatná dvě tvrzení. Za prvé, že účinná r^j^závisí na propojování materiální a nemateriálni jjomoci - „ošetření" a „léčby'. Za druhé, žĽ ďá^rrÓjTmaFeriálnfä "němatěnaml pomoci mohou záměrně nebo nezáměrně přispívat jak k "Z----momMtáTnT saturaci potřeb, talc k dlouhodobému učení se klienta. Podle Laana píyTíe z těchto tezí závěr, že'výlííocIffiF'v^ a" nemateriálni pomocí je „iluzórni" (Laan, 1998a: 27). Reálně je podle něj možné dělat v různé míře obojí ■'1 a v návaznosti na to buď usilovat o „optimální směs" jednoho se druhým, nebo se ^dopouštět jedné ze dvou chybTTJulIHiie^pHiiš^^ problémy, / přestože klienta sužují i nemateriálni potíže, a dopouštět se tím přílišné „ekonomizace" !/^pomoci. Nebo se nesprávně zaměntjgouze na nemateriálni — například'vztahové - problémy přesto, že materiální potíže mohoů~15yt"přffirňoTlcmiliktů klienta s okolím, a dopouštět se talc přílišné „psychologizace". (Laan, 1998a: 28.) Dvě podoby téhož dilematu Laanova úvaha o „iluzorním" rozdělování materiální a nemateriálni pomoci a „reálné" hrozbě ekonomizace nebo psychologizace by nás mohla při troše nepozornosti zmást. Mohli bychom zní vyvodit závěr, že pracovníci služeb sociální práce se potýkají výhradně s dilematem nepřiměřené „ekonomizace" a přílišné „psychologizace". Věc bychom tak příliš zjednodušili. Při zkoumání mezilidských vztahů je totiž podle Laana (1998a: 39-41) účelné zaujímat jak stanovisko vnějšího pozorovatele, tak pohled účastníka pozorovaných událostí. „Iluzornost" rozpojení materiální a nemateriálni pomoci rozpoznáme, pokud se na vztah pracovníka s klientem díváme optikou vnějšího pozorovatele. Toto poznání je ovšem užitečné doplnit odpovědi na otázku, jak se možnost separace materiální a nemateriálni pomoci jeví řadovým pracovníkům určiti^organizace (a případně dalším, přímým i nepřímým účastníkům, zmíněného vztahu - klientům, manažerům, zákonodárcům atd.). Odpověď podle mě zní dosti jednoznačně. Radovi pracovníci se mohou na danou otázku dívat dvojím způsobem. Poučeni Laanem nebo vlastní zkušeností mohou považovat materiální a nemateriálni pomoc za dvě strany téže_mince. Pak se mohou '■ obávat, zda 5e~n£p7iměrěne^^^ směrem, a vyvstane před nimi dilema mezi. přílišnou „ekonomizací" a neúměrnou „psychoíogizací" pomoci. Pracovnicí ovsem mohou vycházet ze -^zvenčí viděno - zcela" iluzorních "představ a domnívat se, že materiální pomoc je„ možné poskytovat bez nemateriálni Domoci "7__ a naopak. Je-li tornu"^íaíc^*pracovnícr mohou řešit dilema, zda klientům poskytovat výhřaóbjCT^LatenáJni",.nebo výhradně „nemateriálni" pomoc. Povaha dilemat, která řadoví pracovníci řeší, tedy závisí na tom, zda v dané organizacl vi/nliá7f>ií 7 nřprlctnw 7p mnlpriální" a rmmatpriální" nrtmnn ie oddělitelná (Viz V\'S3 Hagen), nebo z představy, že jedno oá^jbéhoxKaxi .odjdelit^rjißlze (viz Laan) nabízí pralcticice príklady obojího. Dříve nez je uvedu, stručne nastíním okolnos nichž se dilema „materiální" a „nemateriálni" pomoci, respektive „ekonomi a -psychologizace" dostalo v Nizozemí osmdesátých let 20. století do popředí í (1998a: 13-34) uvádí, že k tomu vedly tři důvody: nejasnost pojetí sociální« v nizozemské společnosti, příliv chudých klientů během ekonomické deprese a k individualizace sociálních problémů v procesu poskytování osobních sociálních slúži Sociální pracovníci v Nizozemí začali v osmdesátých letech pociťovat napětí' rr do té doby běžným - pojetím sociální práce, které se neomezovalo na řešení mátériE problémů, a obavou, že sociální práci hrozí zánik, protože nabízí společnosti a klie málo jasný produkt. Hrozilo nebezpečí, že pokud sociální práce neosloví společní srozumitelnou definicí svého úkolu, bude postižena tehdy sílícími úspornými opátře Zdálo se, že ztotožnění sociální práce s dobře vymezitelnou „materiální" pomocí by" problém pomohlo vyřešit. Tyto úvahy podporovala rostoucí poptávka po mate pomoci ze strany občanů, kteří se v důsledku ekonomické deprese dostávali časté hospodářských potíží. K obavám z nejasnosti úkolu sociální práce a k náporu klientů- s matéria problémy se přidaly pochybnosti sociálních pracovníků o smyslu vlastní práce. Kri ladění sociologové totiž napadli nemateriálni pomoc, kterou sociální pracovníci:d] považovali za nástroj emancipace chudých (viz o tom sedmou kapitolu). Přišlí 's tvrzi že je vlastně nástrojem odvádění pozornosti od důsledků mocenské a eköiiqr nerovnosti. Nemateriálni pomoc tyto důsledky totiž maskuje jejich převedením1 do ri psychických problémů jedince. Snaha nabídnout klientům porozumění a příležitost-ri se novým, zejména komunikativním dovednostem se z tohoto hlediska mohla jevit maskování politické a ekonomické nerovnováhy. Místo aby otevřeně pójmerii a řešila sociální důsledky nadvlády jedněch nad druhými, sociální práce prý učí M zvládat osobní důsledky sociální nerovnováhy nácvikem individuálních doved a překonáváním konfliktů v osobních vztazích. Sociální pracovníky zneklidnila přědr že 'svým zaměřením na takové „nemateriálni" hodnoty, jako je dialog a vzáji porozumění, mohli nechtěně napomáhat ukázňování a diskriminaci svých klientů, -y Důsledky těchto okolností řešili sociální pracovníci podle Laana třemi způsob] prvé rezignací na nemateriálni pomoc. Za druhé ztotožněním rysů materiální po sJ2^™~ail.íý„ľ£ÍSS.li,£moc'- Za třetí radikálním odmítnutím přílišné ekonohi Pomoci. Je důležité, že první a druhá reakce („rezignace'na nenmreriáíní~J>Ol a "ztotožnění rysů materiální pomoci s kritérii kvality") vycházejí z „iluzorní" předs Ze materiální a nemateriálni pomoc lze separovat. Třetí reakce („radikální odrní ekonomizace pomoci") je založena na představě, že materiální a nemateriálni!porric ntély jít ruku v ruce. část druhá, VSEDNI DILEMATA RADOVÝCH PRACOVNÍKU „Materiální pomoc", solidarita s chudými a „nová věcnost" Laan popisuje dva příklady, ve kterých nizozemští sociální pracovníci považovali zu možné oddělit „ošetřování" od „léčby", a výše popsané okolnosti proto v jejich očích vyvolaly dilema mezi poskytováním buď „materiální", nebo „nemateriálni" pomoci, V obou případech se rozhodli poskytovat ryze materiální pomoc. Toto rozhodnutí pro ně ovšem nemělo stejný význam. Rezignace na nemateriálni pomoc První příklad se týká pracovníků úřadu sociální pomoci ve West-Utrechtu (Laan, 1998a: 23-24, 34—37, 55). Ti v osmdesátých letech čelili rostoucímu přílivu klientů s materiálními problémy. Vyvstaly proto před nimi organizační a kapacitní potíže všedního provozu. Kromě toho stáli před rozhodnutím, zda se mají soustředit na omezenou a zvládnutelnou materiální pomoc chudým a v zájmu toho rezignovat na politizující práci, s jejíž pomocí chtěli drive usilovat o emancipaci chudých. Pracovníci byli, až na výjimky, přesvědčeni, že „nemají právo opustit své klienty v nouzi". Vzdali se proto možnosti dlouhodobějšího provázení klientů a rozhodli se, že dají přednost jejich materiálním zájmům a budou se dále zabývat tím, co dříve považovali za pouhé příznaky sociálních problémů. Dospěli tak k oddělení materiální a nemateriálni pomoci a toto řešení vnímali jako „ nutné zlo ". V situaci, kdy je ekonomická deprese stále více omezovala rostoucím pracovním zatížením, se soustředili na problémy, které bezprostředně vedou k chudobě, a na skupiny, které mají nejmenší šance a jsou nejvíce zranitelné. Toto rozhodnutí přijali s vědomím, že v jejich práci dochází k posunu od politizující a strukturální práce k „pivní pomoci" (od „léčby" k "ošetřování"), což pro ně znamenalo rezignaci na možnost zmírňovat nebezpečí, že se klienti ocitnou v bludném kruhu závislosti na dávkách a pomoc se stane bezvýchodnou. Tomuto nebezpečí bylo podle nich možno čelit: aktivizací klientů k politicko-společenskému jednání s užitím metod skupinové práce. Té, se však pod tlakem okolností vzdali. Osobně se domnívám, že tomuto stanovisku pracovníků z West-Utrechtu je možné: porozumět, pokud je vnímáme jako projev okolnostmi vynucené rezignace na; „politizující" nemateriálni pomoc, která byla motivována solidaritou s materiálně, znevýhodněnými. Vyškrtnutí nemateriálni pomoci z nabídky služeb Rovněž na úřadu v Groningen (Laan, 1998a: 53-55) se pracovníci omezili na materiální pomoc a i tam k této redukci bezprostředně vedl masový příliv chudých klientů. Ten zde provázely nezvládnutelné pracovní situace, deprese a agresivita. V roce 1986 byl vtisku zveřejněn rozhovor sJoopem Van der Meché, sociálním pracovníketn ářadu v Groningen. Ten, mimo jiné, oznámil, že u nich bude „nemateriálnipomoc vyškrtnuta z nabídky služeb". Na rozdíl od toho, co se udalo ve West-Utrechtu, nebyl tento odklon od „Ir lc "ošetřování" výrazem solidarity se znevýhodněnými. Joope Van der IV v rozhovoru řekl, že ještě před osmi lety mu byl bližší názor, „že-se nemate\ a materiální pomoc nemá navzájem oddělovat". Po zkušenostech zpol< osmdesátých let však se spolupracovníky hledal „ nový přístup". V situaci, Jedy/ „nutné, abychom hládli celou tu velkou skupinu klientů, proudící denně do bud začali vnímat materiální i nemateriálni pomoc jako dva rovnocenné typy služeb, Ná; že „odstraněním nemateriálni pomoci může dojít ke zvýšeni kvality materiálnípéče'.''* Joope Van der Meché v rozhovoru zdůraznil, že přes tuto změnu názoru „odpadlík od vity", protože má stále „velmi pěkné zaměstnáni" a klientům.: „poskytnout lepší služby". Z Laanova výkladu se nedozvíme, co pro pracói groningenského úřadu znamenalo „pěkné zaměstnání" a „lepší služby". Víme je Joope Van der Meché uvedl tyto dvě hodnoty jako pevné body své „víry". Vímetal v roce 1988, dva roky po výše popsané změně, byla v místním tisku zveřejněna zprá\ Sociální úřad v Groningen „je jedním z nejlepších v celé zemi" a že mezi jednaďv nizozemskými úřady vynikl zejména „předáváním informaci klientům ". Z pozice vnějšího pozorovatele komentuje Laan (1998a: 54—55) tento vývoj názorný příklad završení procesu, před kterým v roce 1984 varovala sekce pracoi sociálních úřadů Zastřešujícího svazu zaměstnanců sociální péče následovně::■; sociáhú pracovnici jsou v posledních letech konfrontováni s narůstajícím pc nezaměstnaných a s takovými klienty, kteří se v důsledlai celostátní úsporné po nynější vlády dostali do obtížné finanční situace. Sociální úřady, které se stále podobají továrnám na sociální pomoc, máji čím dál tím méně společného s organ zaměřenou na zákazníka [...] Osobni podpora je zákazníkovi poskytována ve stále i míře." Rozhodnutí „vyškrtnout nemateriálni pomoc" a díky tomu „poskytovat služby", „předávat klientům informace" a uchovat si „pěkné zaměstnání" vedlo ] Laana k tomu, že z úřadu v Groningen se stala „továrna nápomoc " (Laan, 1998a: 5l Jaký význam měla hesla „lepší služby" a „pěkné zaměstnání" pro pracovníky san se můžeme jen dohadovat. Jisté je, že na rozdíl od West-Utrechtu nebylo .'odstri „léčby" v Groningen přijato jako „nutné zlo". Bylo asi chápáno jako příležito; „zlepšení" a k prezentaci jasných výsledků úřadu před veřejností. Pro Joope Vai Meché a jeho kolegy nebyly pojmy „vyškrtnutí nemateriálni pomoci", „zlepšení sir a "pěkné zaměstnání" vnitřně rozporné. Jejich spojení pro ně mělo nějaký poz: smysl. Pochopit, o jaký smysl šlo, nám může pomoci Laanova zmínka, že „ruku v i: s odstraněním nemateriálni pomoci šlo vGronigen heslo „ovládáni výrobního., prot (Laan, 1998a: 53). S tímto heslem spojovala ve druhé polovině osmdesátých let ót °d nemateriálni pomoci tzv. ideologie „nové věcnosti", která měla podle s Protagonistů vyřešit problém prezentace sociální práce před veřejností. Jeden ze zastánců „nové věcnosti", předseda Zastřešujícího svazu zaměstri sociální péče Van der Ploeg otiskl v roce 1987 článek s názvem „Zlepšeniproduktu' Laan, 1998a: 138-139). Autor vněm napadá sklon sociální pomoci pojímat věci] široce. Tato šíře je podle něj „našeptávaná idealismem" a vůbec není vhodná, „je. cast ürutia, VSuUNl UiLüMA'I A KADUVYCH PRACOVNÍKU chceme pomýšlet na zlepšováni produktu" a na „zlepšováni kvality". Podle Van der Ploega je třeba zdůrazňovat „racionální přístupy", hovořit o „postupech, úkolech, zodpovědnosti, infrastrukturách, organizačních strukturách, managementu, výrobě atd," Tento „nový'", „věcný způsob myšlení" by měl lépe uspokojit klienty, kteří nehledají-„diskusní kroužky, aby spolu přišli na to, že mají problém". Hledají „vhodný produkt" a nechtějí poslouchat „o schopnostech pochopit problém". Požadují „zřetelnou odpověď", „doporučení", „radu", „konkrétní postoj pomoci". Chce-li sociální práce uspokojit toto očekávání, musí prý být „bezvadně fungujícím systémem", který je připraven k „dodáníproduktu zcela hotového, připraveného ke spotřebě a takřka béz všeho kolem". Systémem, který „zprostředkovává jasno místo nějakých podvědomých příběhů, analýz a diagnóz". Toho lze podle Ploega dosáhnout, pokud se sociální práce zaměří „na úkoly", management získá zodpovědnost za určení produktu a najme odborně kvalifikované pracovníky, aby dodávali manažery stanovený produkt. Analogie mezi řešenim pracovníků úřadu v Groningen a stanoviskem ideologie „nové věcnosti" se zdá být zřejmá. Joope Van der Meché se domnívá, že ke „zlepšení služeb" dojde díky „vyškrtnutí nemateriálni pomoci". Van der Ploeg zase tvrdí, že kvalitu služeb je možné zlepšit a klienty uspokojit, pokud je sociální pracovníci nebudou obtěžovat „podvědomými příběhy, analýzami a diagnózami". Joope Van der Meché hovoří! o "ovládání výrobního procesu", Van der Ploeg mluví o „hotových produktech", „výrobě" a "bezvadně fungujícím systému". Bez zajímavosti není ani to, že Van der Ploeg zdůrazňuje „rady a doporučení" a úřad v Groningen se proslavil „předáváním informací". ■■';: O „pěkném zaměstnání" Van der Ploeg ve svém článku sice-nehovoří. Laan (1998a: 137) ovšem upozorňuje, že „nová věcnost" i její protagonista přišli na scénu v polovině; osmdesátých let, kdy „sociálnípráce musela určit strategii svého přežiti" a v zájmu toho „musela ztratit image , nepřesnosti', , nekonkrétnosti' a , měkkosti'". Troufám si proto vyslovit domněnku, že když Joope Van der Meché ve výše citovaném rozhovoru řekl:/ „Stále si ještě myslím, že mám pěkné zaměstnání, " myslel na „otázku přežití" a na její řešení „přesnou" a „konkrétní" materiální pomocí. Domnívám se, že jádrem ideologie „nové věcnosti" a základním principem stanovisek:; Joope Van der Meché a Van der Ploega je ztotožnění některých rysů materiální pomoci s kritérii kvality veškeré sociální pomoci. Za hlavní přednost materiální pomoci považovali Meché i Ploeg možnost definovat předem jasný produkt a jeho poskytováni podrobit jasným procedurám, které je možné rychle vyřídit. Stručně řečeno, jak ideologie;-„nové věcnosti", tak úřad v Groningen na materiální pomoci ocenily to, že je možné jí;-vtisknout procedurální charakter. Ten činí z materiální pomoci účinný nástroj zvládání velkých počtů klientů a umožňuje prezentovat sociální práci jako plánovitě organizovaný: proces. Právě to je podle Laana (1998a: 137) v nizozemské společnosti, která si povazuje „racionalitu bez veškeré nepřesnosti", vysoce ceněno. Můžeme se tedy domnívat, že to byla snaha vytvořit žádoucí image „racionality" a „přesnosti" práce úřadu v Groningen, co jeho pracovníky vedlo k "vyškrtnutí" nemateriálni pomoci a k opuštění původního stanoviska, které kladlo důraz na propojení „ošetření" a „léčby". Ne všichni ovšem toto stanovisko opustili. Následující příklad ukazuje, co se muže stát, když si sociální pracovník myslí, že bez propojení materiální a nemateriálni pomoci se pomoc klientům neobejde. Odmítnutí „ekonomizace" pomoci $'.;, Část sociálních pracovníků v Nizozemí považovala materiální i nemateriálni porno ä;; součást dobré intervence a z tohoto hlediska odmítla „ekonomizaci" své práce. Tal *; výv°j poloviny osmdesátých lei reagoval poradce dlužníkům Gread Janssen (ti %. 1998a: 21-22). S Janssen, pracovník úřadu ve West-Utrechtu, o kterém byla řeč výše, na nematen R pomoc - na rozdíl od svých kolegů - nerezignoval a raději se rozhodl poradenství ;i< dlužníky zanechat. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že na úřadu již nemůže „realizovat) % sociální práce". Janssen byl přesvědčen, že v sociální práci „musí státvee) it pozornosti proces učení se klienta, jinak člověk není sociálním pracovníkem^ * účetním. " Kromě „infonnačni a poradenské činnosti" musí jít „o zdlouhavý pročeš, ?f'kterém se intenzívně zabýváme člověkem". Během roku 1985 Janssen postupně zjistil, že mu pracovní zátěž a beznadějná fínar -.: situace jeho klientů znemožňují, aby jím poskytoval účinnou pomoc. Sám uvedl, že; t:: práci s finančními problémy se postupně ocitl „v tak silném časovém tlaku, že již kliem ic,neni možně zprostí-edkovat, jak má vést svou domácnost". Dopad finanční situ &■ dlužníků komentoval takto: „Jestliže jsou lidé úplně na dně a žijí ze sociální podpc Ě;pak je pozdě něco napravovat. Bank)'jsou neúprosné [...] Snižováním příjmů n f-\ klientely dochází k obratu [...] po stránce metodické. Je nesmyslné zprostředková y. schopnosti, jestliže člověk již nic nemá. " Janssen zjistil, že vdaných podmínkách pro své klienty nedokáže udělat to,í; f považuje za zásadní: „Jaksi mám počínat při práci s rodinným systémem, jak mohu j% '% členy emocionálně doprovázet pří loučeni se všemi těmi věcmi, s nimiž se^xfti^l £ spokojeni, jak jim mohu vštěpovat určité schopnosti, leteré jsou pro ně nutné, abyjntíhli\ %;.důl, až tlak poněkud poleví? Na tyto otázky již nedokáži odpovědět. " '..■■^Q^QiM ;!. Pra Janssena z toho vyplynul jednoznačný závěr: „Asi jsem se musel svéluxjtôtäq ~: vzdát, abych ho mohl dále provozovat. Mohu své schopnosti lépe využít vzßWi^^ %.zájmů skupiny, k níž nyní již patřím, a sice skupiny příjemců sociálnípomoci.:"fí:>:MI^^ í Pro Janssena končí sociální práce tam, kde se pracovník omezí tolikq ;pp;íe|fj i;, momentální finanční situace klienta. Krátce řečeno, když se jednostranně--effi|p|| J a učení se novým dovednostem postrádá smysl. Laan (1998a: 33-34) uE?|?fJl§f§ •\ k tomu podle Janssena dochází dvojím způsobem. . '■Í^MSňMŘ f K ekonomizaci za prvé dochází při práci s klienty, kteří mají nízký pfy^yyi|| "existenční podmínky mohou zvládat jen s krajním úsilím. Tato okolnost pí?!^;......avíss»! |r klienta, a práce s ním se za těchto okolností omezuje na poskytnutí >>P^"í;;^|S|g %r Janssen to jednoznačně odmítá a zasazuje za nemateriálni pomoc těmto-11^.,,&■ [£$* %.. pracovník nemá pro poskytnutí tohoto typu pomoci podmínky, podle J^ss>°;^£.^£^ |; Sociální práci vykonávat. ■■"■''V^ĚŠ0§ w Snaha o „léčbu" naráží, za druhé, na překážky, pokud jsou příjmy ^e^f-^^^^M %už vzhledem k jeho dluhům „není s čím hospodařit". Vysoký stupen ^r-lg^íftjl ||těchto klientů vyvolal podle Janssena „konglomerát společenských faktor^^j^^^^ I|;.působení nemá pracovník z titulu své funkce vliv. Může se ji ovšem PD^:-;^|^^ část druhá, VŠEDNÍ DILEMATA ŘADOVÝCH PRACOVNÍKU jako občan. To Janssen udělal, když opustil úřad a rozhodl se zastupovat zájmy chuírýH jako člen skupiny příjemců sociální pomoci. Janssenův příběh je pěknou ukázkou závislosti jedince na kultuře jeho organ£ac Janssen zůstal ve West-Utrechtu se svými názory sám. Nenašel spojence a odešel. ;V;té> době ovšem existovaly v Nizozemí úřady, kde by soukmenovce našel a mohl by klidn; zůstat. Laan (1998a: 55) uvádí příklad sociálního úřadu v Drachtenu, který na rozdíl o(i úřadů ve West-Utrechtu a Groningen „nadále plul proti proudu". O současné poskýtnmj materiální i nemateriálni pomoc tam žádalo pouze „jádro " - desetina klientů. Těm ovííem bylo věnováno čtyřicet procent veškerého času. Našli se tam lidé, kteří chtěli organizační změny vyvolané podmínkami poloviny osmdesátých let začít řešit zajištěním přiměřené pomoci tomuto Jádru" s „propojenými", to je materiálními i nemateriálními probléniy »'" ppitt)Ial° ^SÁHNOUT, ČI NEZASÁHNOUT Lana píše, že v roce 1988 znepokojil nizozemskou veřejnost postup dětského žaři De Bolderkar" z Vlaardingenu. Jeho pracovnice daly podnětJt_od^brání velkého p dětí rodičům. Považovaly totiž za nezodpovědné poslat dítě, které „prosti^niclvím spaiienkoindťrnajevo, že bylo zneužíváno", a „a je pak úplně zmatené a brečí", & „aby ho pak [...] otec opět osahával". Stěžovaly si, že trvá velmi dlouho (iněl týdnu), než se jim podaří přimět místní úřad mládeže k zákroku.^fejich postup vzt vlnu kritiky. Ta jej označila za manipulativní vůči rodičům, kteří "slTlJiäiri vySelíovánir o němž nebyli informováni a ke kterému nedali souhlas, ťrácovn dotyčného zařízení byl vytýMx^U^Í2šÍS!^!íI^^^on^}^ svědomitosti", který způs že ve snaze zabránit'' sebemenšímu a možná f3ctivmmu"*neb*ezpe"ěí příliš sn: zasahovaly tam, kde to nebybj^rá™ěné^(Laan, 1998a: 123-125.) '""" "^"^ "Thlcrna socialmclTpracovníku, jež se za tímto sporem skrývá, označil jasně prói Baartman, člen komise, litera aféru „De Bolderkar" vyšetřovala: „Je katastrofou, jeí je. dítě neoprávněně odebráno z domova. Je také katastrofální, jestliže: dítěti: poxky'tiiutäoßjjnjn^^öcpTäncL'' Baartman chtěl upozornit na skutečnost, že „každoa boj pomáhajících" súvahami o tom, „jak se co možná nejlépe 'vyvarovat''o.l, chybám", nebývá ve veřejných diskusích předmětem dostatečné pozornosti. (li 1998a: 125.) Jinak řečeno, Baartman jasně poukázal na to, že dilema zda^ zasáhnout,:! iiezasálmout před pracovníky služeb sociální práce nevyvstává pouze tehdy, stane-jejich postup předmětem soudního jednání nebo disciplinárního řízení. Je běžnou soli jejich práce. Nesprávně zasáhnout, nesprávně nezasáhnout Laaa (1998a: 119-122) říká, že sociální pracovníci se běžně pohybují na porřij -kladině", ze které mohou snadno spadnout. Aby se udrželi, musí se při řešení sVěřej Případu vyvarovat dvou chyb. Nj^mí jednat „na základě falešného popld^^lixJí JMem „nesprávnějzasáhnout". NesmíTé~vläTraní ďopustituJl«ejrf|?aigtfŕiI,aJ,nQP.£ nJ*°Sl'l%°äť *""■'"■"—• ''..........."".....................--------- Udržet se na této „kladině" není lehké, protože úsilí, které pracovník '-vyvine,ab yyvaroval jedné chyby, vede ke zvýšení pravděpodobnosti druhé chyby. Jediný zpi Jak může spolehlivě vyloučit riziko, že se nechá nachytat falešným poplachem a zas; jiecprávněně, je nezasahovat vůbec. A jediný způsob, jak se zaručeně vyhnout nedbal Je zasahovat i tehdy, může-li to být nesprávné. Čím více se sociální pracovnice £ Cast uruůa, VStOJINl UiLllMAl A KALJUV YUH i'KAĽUVINIKU vyloučit riziko, že se kterémukoliv ze svěřených dětí něco stane, tím pravděpodobnější že některé dítě odebere neoprávněně. Čím více se chce vylinout neoprávněnému odebraní dítěte rodičům, kteří nic neprovedli, tím pravděpodobnější je, že některé dítě zůstane v rukou, které mu ubližují. Na podobné dilema může sociální pracovník narazit kdekoliv: Čím více se bude pracovnice oddělení sociální pomoci snažit zabránit zneužiti dávek, tím pravděpodobnější je, že dávku upře někomu, kdo je oprávněn a peníze skutečně potřebuje. A naopak, či m více bude usilovat o to, aby se dostalo všem opravdu potřebným, tím pravděpodobnější je, že peníze získá vychytralý lenoch. Čím více se bude pracovník protialkoholickú léčebny spoléhat na odpovědnost abstinujících pijáků, tím pravděpodobnější je, že se do zařízení bude pašovat alkohol. A čím více bude dohlížet, aby se nepasovalo, tím rnéfiú budou abstinující pijáci spoléhat na vlastní odpovědnost... A tak dále. Laan (199Sa: 120) tvrdí, že naděje na to, že se pracovník na kladině udrží, je -|" zachována^poknd urážlivě a_syědomitě posuzuje každý jednotlivý případ. Takto by mohl postupovat v organizaci, kde se zasáhnutí i nezasáhnutí považují za rovnocenné možnôhli řešení a kde je díky tomu možné zavčas diskutovat o důsledcích obou chyb. Tatu podmínka však často není splněna, protože v různých organizacích bývají k jedné z cly h shovívavější, zatímco vůči té druhé ostražitější. V některých organizacích to vidí tak, že neoprávněný zásah vyvolá vzrušenou realen, ■■" zatímco zanedbání zásahu, který by byl býval na místě, si nikdo nevšimne. V Nizozemí • k tomuto postoji tíhli v osmdesátých letech pracovníci organizací, kde se kladl velký důraz na emancjpa^i__jclientů a panovalo přesvědčení, že nedostatek zdrženljvosli podkopává právo klienta disponovat vlastní osobou. (Laan, 199Ša: 2'32.yVezměme třeba "pnlcľad"pračbvníka máhželské'porääný, kde'šlf ctTprávo klienta na sebeurčení. Pracovník tuší, že klientce, která nedlouho před rozvodem navštívila spolu s manželem poradnu, hrozí nebezpečí ze strany agresivního muže. Pokud pracovník tuto stránku případu ponechá vlastnímu vývoji a dotyčné ženě bude ublíženo na zdraví, může si být téměř jist, in jej kolegové nebudou obviňovat ze zanedbání povinností a že veřejnost si toho, že nezasáfai, ani nevšimne. Své výčitky svědomí"potiači pocitem, že nechtěl zpanikařit a riskovati:« ■^ , manžela podráždí neoprávněným zásahem. Pokud by ovšem tentýž pracovník pomohl ženě N předejít útoku muže tím, že ji i s dětmi ukryje na neznámé místo, nelze vyloučit, že muž spustí povyk a pracovník i celá poradna bude čelit nařčení z porušení práv zákapriého manžela. Spolupracovníci se v takové chvíli neubrání dojmu, že jejich kolega jednal vůc1 manželovi, který je klientem poradny stejně jako jeho žena, nefér a že zanedbal jeho práv" vědět, co se děje a kde se jeho žena s dětmi nachází. Pokud by se ukázalo, že pracovna svým zásahem porušii dohodu, literou dříve s oběma manželi uzavřel, ostatní :byv!D hodnotili jako neoprávněnou manipulaci a závažné pochybení. : ■:■.'■; Hasenfeld (1983: 197) upozorňuje, že v některých organizacích vidí věc jin$ ^_/^ Automaticky předpokládají, že vývoj klienta nebude směřovat k "normálu", a tin?" ~j 's jistotou očekávají, že dojde_kjiějaké „deviaci". Zasahovat je proto třeba pra^EÍ? ——vždy. Tento postoj^šňizuj? riziko, že na problémy a potřeby klienta nikdo v organize nezareaguje. Pro organizaci služeb sociální práce to může být funkční, pokud & například problémy s obhajobou své existence nebo se získáváním zdrojů. Laan (19°*;, 124) uvádí, že sklon vnímat všechny případy jako směřující k „deviaci' ' je častej* ¥■ v ořg!U1^a£Í^JfelLxy^iázejí ^ideologie nějakého aktivního hnutí. Do této kategoi ^gfiiaprilclad výše 2iníněný posmp pracolôlTc^^eiského'sTleais^ä^rX'e Bolderkar", ktě „odte n*y byly P" obviňování rodičů ovlivněny ideologií ženského hnutí. Laan (1998a: 121-122) se domnívá, že „nedbalost je v sociálni práci posiizovár £l}^rjsuě^iežaieapiávtiéijýjzásah" a že existuje silnější sldon zabránit nesprávnérr J^óhu. Upozorňuje však, že od sedmdesátých let 20. století bývají pomáhající pracovní (as^ßP0V0^v^MJkW-iBMi^QMZ.3%^^3^^^!!^^ zásah v důsledku toho, že narůs' fl0^nost^'e^eJ5£sÍLyAŘÍ.sÍtaacím týraných osob, zejména dětí. " ~ ~~~T*T71ü?-. "^pTe^ícTze dilema zda zasáhnout, či nezasáhnout je běžnou součástí sociální práci v literatuře se o něm píše zejména tehdy, octne-li se sociální pracovník před soudem rieb před kárnou komisí. Dva následující příklady proto budou ze „soudní síně". První znič pojednává o disciplinárním řízení, do jehož výsledku se promítla shovívavóí posuzovatelú k nedbalosti a jejich tlak na vyvarování se neoprávněnému zásahu. Druh příklad nás seznámí se zcela opačnou situací, ve které americký soud trestal nedbalos' Iřetí příkladem se pokusím ukázat, co prožívají početné sociální pracovnice, o jejích dilematech mezi neoprávněným zásahem a neoprávněným nezasáhnutím se veřejnos rikdy nedozví, protože jejich případy nemají soudní dohru. Shovívavost k nedbalosti a ostražitost vůči neoprávněnému zásahu } Laan (1998a: 120-121) popisuje případ sociálního pracovníka, kterému v roce 197' udělila komise dohlížejícího úřadu nizozemského sdružení sociálních pracovníku důtki za to, že pomohl klientce utajit adresu místa, kam chtěla uniknout před týráním ze stran> svého manžela. Žalobcem byl manžel, který byl v roce 1976 spolu se svou ženou klientem sociálního pracovníka. Mezi manželi panovalo velké napětí. Žena žalobce několikrát s dětmi i bez dětí utekla zrodinné domácnosti a opakovaně se pokoušela o sebevraždu. Sociální pracovník se s oběma manželi dohodl na tom, že je žádoucí, aby došlo k postupnému „ochlazení? jejich vztahu, a že s každým z manželů ještě zvlášť promluví o tom, kdo by měl během fözB „ochlazení" opustit byt. Toto rozhodnuti bylo důležité proto, že všichni považovali 23 samozřejmé, že děti zůstanou po rozchodu rodičů s jedním z nich doma. V době, kdy tato dohoda měla platit, se na obžalovaného sociálního pracovníka obrátil; {^lefonicky domácí lékař dotyčného páru a naléhal, že „se musí okamžitě něco udělat"/ ^anedloidio se ozvala také klientka a sociálnímu pracovníkovi oznámila, že : chce selskou domácnost definitivně opustit. V rozporu s dohodou se obžalovaný rozhodl? *jentce najít útočiště a na její výslovné přání ji i s dětmi doprovodil autem, které sarna) 5"aj na adresu úkrytu. Večer manželovi sám zavolal, adresu pobytu manželky mu však, ^s jeho žádost, odmítl sdělit. Byl přesvědčen, že to nemůže udělat, protože si to žena °°ce nepřála a důrazně ho o to prosila při jeho odchodu. . ■Pracovník tedy nepovažoval naléhání lékaře a rozhodnutí manželky za „planý PJach" a razantně zasáhl. Co na to komise dohlížejícího úřadu? M ^yšetřovací komise hodnotila jeho postup jako „nepřípustný". Vytkla mu, že pnutím pomoci ženě a utajením její adresy porušil dřívější ujednání s oběma n*cli, V rozporu se zásadami sví nmfcro "= ♦,„_.'-*- i-- část druhá, VŠEDNÍ DILEMATA ŘADOVÝCH PRACOVNÍKŮ partnerům zavázal ženě k mlčení. Tím se stal „součásti dynamity rodinného systé!>ln a jednal jako spoluúčastník vnitrorodinného konfliktu, který straní jednomu z partnerů Komise tento názor zdůvodnila ustanovením článku čtrnáct standardů sdružení. p0ji tohoto článku je pracovník povinen ve všem, co se týká pomoci, jednat „za spohiiičn * klienta nebo po dohovoru s ním. Pouze tehdy, jestliže klient zjevně není schopen u, -svou villi nebo jestliže jsou závažně ohroženy zájmy někoho dalšího nebo ?&,' společnosti, je přijatelně jednáni mimo rámec shora uvedeného. " Laan sice rozhodnutí komise označil za důsledek její jednostranné a přemrštěn; obezřetnosti vůči chybě neoprávněného zásahu. Toto svoje stanovisko ovšem podrobnú' nezdůvodňuje. (Laan, 1998a: 120.) Osobně se domnívám, že komise mohla zájem manželky, jejíž ohrožení potvrdil ivím naléháním lékař, považovat za výše zmíněným článkem čtrnáct kodifikovaný ,zú\až\i ohrožený zájem někoho dalšího ". Pokud by tak učinila, postup obžalovaného mohla shledá jako legitimní. Jinými slovy, komise mohla zásah obžalovaného pracovníka wMadiu dvojím způsobem: bud1 jako neoprávněné porušení dohody s oběma manželi, nebo jata oprávněnou snahu hájit „závažně ohrožený" zájem manželky. V obou případech by to'o hodnocení bylo možné zdůvodnit ustanovením článku čtrnáct standardů sdruženi. Skutečnost, že komise zvážila pouze první z obou možných výkladů, respektive k druhý možný výklad její členy ani nenapadl, byla pravděpodobně důsledkem jcii předpojatosti. Komise jednostranně vyhledávala příznaky neoprávněného zjsahii, a nedokázala proto docenit, že pracovník měl důvod k obavě, že zanedbáním nebezpcii může propást možnost ochránit ženu před násilím. Výsledné stanovisko sice komise „de jure" zdůvodnila odvoláním se na článek čtrnáct. Ve skutečnosti se však neodvolala ca článek čtrnáct, ale pouze na jednu ze dvou možností jeho výkladu. Předpojatost jejich členů vedla k tomu, že komise předem vyloučila jednu z možných alternativ hodnoceni postupu obžalovaného pracovníka. p Ochrana „třetí osoby" a povinnost zasáhnout V článku s přiléhavým názvem „Maji sociální pracovnici povinnost vatoM»^ představují Kopels a Kagle (1993) případ, ve kterém soud rozhodl, že pomáhaj" pracovník je povinen zasáhnout. Podle uvedeného článku zabil Prosenjit Poddar v říjnu 1969 Tatianu Tarasoff. Jéji r0f l zjistili a před soudem doložili, že dva měsíce před vraždou se Poddar svěřil sví. terapeutovi jménem Moore s úmyslem zabít nejmenovanou dívku a že čeká jen. nap» " dívka vrátí ze zahraničí. Bylo zřejmé, že Moore mohl snadno dovodit, že dotyčnou Ji musela nutně být Poddarova pozdější oběť Tatiana. Její rodiče rovněž doložili, ze i> požádal stráž koleje University of California, kde byli Poddar i Tarasoff ubytoval i Poddara zadržela. Stráž jej ovšem našla ve stavu přístojnosti a když slíbil, že se s 1 ,, nesetká, Poddara propustila. Moore byl zaměstnanec nemocnice na University ofťa .-[e a jeho nadřízený rozhodl, že vůči Poddarovi se nemá nic dalšího podnikat a žeMo01 své záznamy o případu smazat. Jakmile se Tatiana vrátila, Poddar ji zabil. R,in. ■ Tatiany podali na představitele University of California žalobu. Vycházeli l0 j niversitní nemocnice mohla Tatianu zachránit, kdyby ji včas varovala. Případ ,, t,i ., i dem projednával dvakrát, poprvé v roce 1974, podruhé v roce 1976. ľ \ , i^ 974 soud rozhodl následovně: „Pokud lékař nebo psychoterapeut při výkonu ■'■,.." ■ mých dovedností a znalosti zjistí nebo by měl zjistit, že varování má zásadní .''. .i ■ i odvráceni nebezpečí, které vyplývá ze zdravotního nebo psychického stavu ':,. -,. . ' ta, má zákonnou povinnost varovat. " Kopels a Kagle (1993: 102) konstatují, ,' -,,) ľ ito rozhodnutím ustavil to, co se později rozšířilo a vešlo ve známost jakož ' t, i; ' varovat". '<,.,. i- oudu vyvolal právní rozepři, a případ byl proto projednáván podruhé. Podle ,„..'!, i, i a Kaglea (1993: 102) druhý výnos soudu „radikálně změnil stávající zákon'' , j ivil „povinnostposkytnout ochranu ". V roce 1976 soud totiž rozhodl, že „ když ,u, • 'stí nebo by v souladu se standardy svého oboru měl zjistit, že jeho pacient Jty i,'-•' pro někoho jiného závažné nebezpečí násilí, má povinnost poskytnout "..' ■/ ii péči, aby zamýšlenou oběť ochránil proti tomuto nebezpečí". V závislosti na ). ,i/j | i ladu by měl „zamýšlenou oběť nebo někoho jiného, kdo může oběť o nebezpečí rt'nf : varovat, ohlásit věc policii nebo podniknout jakékoliv nezbytné kroky in.»" ■ okolnostem případu". P >,i. ľ ist tohoto druhu dříve v Americe neexistovala. Zákon nepředepisuje žádnou i.imiw kontrolovat chování jiných osob ani varovat ty, kdo jsou tímto chováním -■-u., soud ale ustanovil z tohoto pravidla výjimku pro případ, že mezi jedincí is' \i2 -vlastní vztah". V případě „Tarasoff' soud shledal, že vztah mezi terapeutem ni." ' i> sntem „zvláštní" je, (Kopels a Kagle, 1993: 102.) SiľJ .: také vyslovil k některým otázkám, které by Laan zahrnul pod označení r.;( u - mí boj pomáhajících s úvahami o tom jak se vyvarovat falešného poplachu •>p_ľulosti". Di./,' raná strana připomněla problém „falešného poplachu", když namítala, že > 11Mii poskytnout ochranu není proveditelná, protože „terapeut nemůže přesně ('•' '■ ■'•!(, zda a kdy se pacient dopustí násilí". Soud sice uznal, že se zjišťováním 11»' i hrozícího nebezpečí může mít terapeut obtíže. Přesto však konstatoval, že 1 '""|i; !. i, kdy terapeut s využitím přiměřených dovedností, znalostí a péče, které jsou -'i.o Ti mpfi řešení analogických případů běžné, zjistí, žé pacient je zdrojem ohrožení, lu n n 'inností poskytnout přiměřenou péči, která předpokládanou oběť ochrání před '='.fcuin. (Kopels a Kagle, 1993: 102-103.) ■ l11 i 'a klienta se obžalovaný odvolával, když namítal, že varováním může narušit L 'i J.' ěry s pacientem. Soud opět uznal, že v případě „Tarasoff' by porušení ochrany ,,J I' vztahy mezi terapeutem a pacientem skutečně „vážně narušit". Naznal však, ,"" »i. důvěrnosti komunikace mezi terapeutem a pacientem přestává být prioritou, -J ■' 'rušení důvěrnosti zásadní podmínkou odvrácení nebezpečí pro další osoby, -'^i [ce; it Ochranná privilegia konči tam, kde začíná veřejně ohrožení. " (Kopels jf; l"93: 103.) , ' l-né, že soud vycházel ze stanoviska, že je lépe s určitým rizikem omylu 1 at „deviaci" než pasivně bilancovat neblahé důsledky toho, když je dokonána. 59 část druhá, VSEDNI DILEMATA RADOVÝCH ťKAUu viníku Jeho verdikt nastolil nejen v Kaliforniu otázku: „Pro které profese platí fy,. precedens?" Přestože od roku 1976 byla v Kalifornii řešena řada případů j. J Tarasoff", žádný z nich nebyl veden proti sociálnímu pracovníkovi. Autoři citované a~ upozorňují, že kdyby se tak stalo, je důležité mít na paměti, že různé soudy opakoVa a nezávisle na sobě shledaly, že „mezi pracovníkem pomáhající profese a jeho kliejju" existuje zvláštní vztah a ze tento vztah je důvodem k výjimce z obecného pravidla í. jedinec není vázán povinností kontrolovat jednání jiné osoby" (Kopels, Kagle, lg<)7 103-109). Do roku 1991 uzákonilo odpovědnost odborníků pomáhajících profe% sedmnáct států americké federace. Na sociální pracovníky se tato odpovědnost vztahoMi-, ve dvanácti z nich. V ostatních případech to nebylo možné na základě formulace zákon-, jednoznačně určit. (Kopels, Kagle, 1993: 119-121.) Kopels a Kagle (1993: 112) citují Bowerse, který zjistil, že mnoha sociálním pracovníkům verdikt soudu o „případu Tarasoff pomohl vyřešit obtížné dilema. Něktch z nich totiž ve snaze ochránit třetí osobu už v minulosti pravidla ochrany údajů potušili a byli si vědomi spornosti svého rozhodnutí. Případ „Tarasoff jim poskytl pra\ii odůvodnění jejich postupu. Autoři citované studie upozorňují, že „případ Tarasoff staví před pomáhající pracovníky otázku „vyhodnocováni sklonu jejich klientů k násilí" a máje k tomu, áv rozšířili svůj pohled na situaci klientů o další hledisko. Ve snaze zjistit riziko, které kliňi představuje pro jiné lidi, a během svých pokusů zabezpečit jejich ochranu „wi/t, pracovníci spoléhat na svůj odborný úsudek a na odborné dovednosti a znalou (Kopels a Kagle, 1993: 113-114, 118.) Při zjišťování a využívání informací o rizilj násilí ze strany klientů mohou před pomáhajícími pracovníky vyvstat nesnáze. Ty mohoj - ať už je povinnost „varovat" nebo „poskytnout ochranu" třetí osobě uzákoněna nebo fc - zvládat pomocí některých praktik. V zájmu ochrany práv klientů je například vhodné je „informovat o omezena důvěrnosti jejich informaci", která -jak bylo už řečeno - v Kalifornii končí tam, ',Si-začíná veřejné ohrožení". Tento postup ovšem může snížit ochotu klienta o násilí 'mhiv« Otevřenosti komunikace může naopak prospět, pokud dá pracovník najevo, že kňžtf sdělení o hrozbě násilí bude bráno vážně. Někteří agresivní klienti pak mohou prop" přání, aby jim pracovník pomáhal posílit jejich osobní sebekontrolu. Někdy může popo hospitalizace. Pokud k ní dojde po dohodě s klientem a není výsledkem manipüto* umožňuje zachovat důvěrnost informací hospitalizovaného, aniž by třetí osóbjT-PV vystavena nebezpečí z jeho strany. Další možnost je pokoušet se od klienta !<>:fr ,'. písemný souhlas s krok)>, které by směřovaly k prevenci násilí" z jeho strany, y*^ a Kagle, 1993: 103, 112-118.) Tento způsob zajištění oprávnění k zásahu dopoffi^" Laan (1998a: 232-233) a v duchu jeho názorů bychom jej mohli označit^ „předběžnou legitimaci". Laan kromě toho mluví o „dodatečné legitimaci". 0'W jednalo, pokud bychom někoho varovali před útokem momentálně „nepříčetného ^ a souhlas s tímto zásahem bychom se snažili získat dodatečně, až by s dotyčným klte byla „rozumná řeč". .f:: jjvá/Iivč a svědomitě jak jsem se zmínil výše, Laan se domnívá, že „falešnému^ iiguTarrTsi tvrdit, že sociální pracovnice z následujícího případu Sheily a jejího syna navida tak postupovala. Případ uvádím proto, abych ukázal, že ani „uvážlivým" »svědomitým" postupem sociální pracovník nedospěje k lidsky příjemnému jednoznačnému rozhodnutí. Naopak. Otázky zůstávají otevřené ještě dlouho poté, co hýla piijata pravomocná rozhodnutí, a pocit, že věci nejsou, jak by měly být, zůstává. Okolnosti případu se často vyvíjejí jinak, než by si pracovník přál. Výhodou uvážlivého a5v£doaitého postupu však je, že zásah nepřijde dříve, než byly vyčerpány lepší možnosti, že je možné jej koncipovat tak, aby zbylé šance nebyly zásahem pohřbeny, a že piáleuí nemá tragické nebo neodčinitelné důsledky. Řešíme-li tristní situace, nemůžeme chtít radostné výsledky. Jde spíše o to, abychom v důsledku unáhlenosti nebo naopak liknavostí nesypali sůl do již otevřených ran. Píípad, který dále popisuji, jsem převzal od autora jménem Home (1999: 53-60), Je spica obyčejný. Z hlediska sociální práce rozhodně nejde o nějaké neobvyklé drama. Horneih podrobný, „objektivisticky" popis jsem převyprávěl do podoby osobního vyprávění sociální pracovnice a v zájmu plynulosti jsem text místy upravil, aniž bych porušil )eho základní smysl. Pracovnice jednoho britského střediska péče o rodinu, která je pro nás hlavní aktérkou případu, vypráví: 'Ĺzl'tiiiwá a nezodpovědná nu. devatenáctileté Sheily a Davida jsem se začala zabývat, když byly chlapci tři "-'•»- '' m tehdy žili společně s Davidovým otcem Petrem a já jsem měla jako obvykle " že budu pracovat s celou rodinou a poskytnu jí podporu a pomoc. Rodiče E i nedokázali pečovat způsobem, který by nebudil pozornost. Lékaře zarazilo, že 1 '■'-i ii 51 řadu drobných potíží (boláky v ústech, oční infekcí a silně opruzený zadek). '■_ "' im Petr se však přesto nepokusili vyhledat pomoc lékaře. V bytě pod postelí si "" '•• sestra všimla prázdných plechovek od těkavé chemikálie a na podlaze našla "*<*>' i lopalků od cigaret. ' -'_ ■ n. rodičům jsem chtěla pomoci zdokonalit jejich rodičovské dovednosti, Dlouho 11 - -m řilo navázat s nimi kontakt. Povedlo se to až po mnoha pokusech, když Sheila " ' ! ífdd požádat o finanční výpomoc. Předpokládala jsem, že jakmile se podaří 1 '•' l vázat spolupráci, práce půjde vcelku hladce. Sheila zanedlouho přišla s tím, že J " , idl a že s Davidem odešla k příbuzným. Situace se tím zkomplikovala, protože 'íléin s bydlením. Sheila ale tvrdila, že je jí tak lépe. Příbuzní, kteří mají také * -i a pomáhají s Davidem. Petr, který čichal těkavé látky a byl agresivní, ji už >". To, že s Davidem nechodila k lékaři svedla také na Petra. Prý jí zakázal i;eba provést posouzení potřeb z hlediska bydlení. Sheila se však několika 1 ch schůzek nezúčastnila. Nebyla doma a Davida nechávala u příbuzných íemij Pftla d K: ií casi aruna, v scuiii uibLivinin ivuju v * ^±x j. j.u i». samotného. Majitelka domu, kde Sheila s Davidem přebývala, mě upozornila, že Shvi Davida bije, když nechce přestat křičet. Viděla, jak ho v těchto situacích klidně udeř] * zadku. Jednou mu přikryla obličej ručníkem. Sheila incident s ručníkem popřela i potvrdila, že David dostává na zadek. Bylo zřejmé, že jí můj zájem začíná vadit. Mysl ^ si, že když Petr ustoupí ze scény, bude mít od úřadů pokoj. Přestěhovala se lc příbuzným manžela. Zdůvodnila to tím, že příbuzní, u nichž bydu po odchodu od Petra, ji příliš omezovali. Nemohla dělat, co uzná za vhodné. Vadilo \[n když nechává dítě doma a jde pryč. Setkáním se mnou se stále snažila vyhnout. Dohodí' jsem na úřadě, že Sheile poskytnou byt, pokud do žádosti uvede, že je bezdomové-« Slíbila to, ale neudělala. Nabyla jsem přesvědčení, že se obává postavit na vlastní nuk a má strach, že by samostatnou domácnost nezvládala. Nakrátko si našla nového drub a během šesti týdnů spolu s ním vystřídala tři přechodná bydliště. Začala jsem b(,i skeptická. Pokoušela jsme se s ní pracovat jako s rovnocenným partnerem, ale s touto mladou matkou se to zdál být neproveditelný úkol. Tak jsem všechno zařídila tak, aby na ní zůstalo jen sednout do auta, vystoupit z něj a jít na bytový úřad a do střediska rodinní péče. Při řešení jejího bydlení to ale nepomohlo. Lékař si stěžoval, že Sheila k němu s Davidem stále nechodí. Věděla jsem přitom, & David má stále řadu drobných potíží a onemocnění. Zdravotní sestra se vícekrát pokoušeli neúspěšně navázat se Sheilou kontakt. Podařilo sejí to před setkáním ve středisku rodinn-ž péče. Zjistila, že David ubývá na váze. Na setkání, kterého se zúčastnil lékař, zdravotní sestra, sociální pracovnice, další pracovník střediska a Sheila s Davidem, jsme konstatovali. že Sheila nekupuje Davidovi vhodné potraviny a nekrmí ho ve vhodnou dobu. Sheila sama moc nemluvila. Dávala najevo, že setkání je jí nepříjemné, a řekla - ne poprvé: „Nicprané neděláte. Jiné sociální pracovnice s\ým klientům pomáhají. " Rozhodli jsme, že Davida budeme jednou týdně vážit, že Sheila dostane vhodní kuchyňské náčiní a budeme pro ni nakupovat potraviny. Jen tak nebude moci tvrdit, fc Davida nemohla pořádně nalomit. Pořád jsem chtěla, aby dítě zůstalo doma a aby oníj pečovala matka. Šlo mi o to vyřešit problémy krátkodobé krize, které jsem ohledne dítíta pociťovala, ale stále jsem chtěla jeho maticu přivést k nějaké smysluplné snaze. Take jsem cítila, že potřebuji radu pediatra, který by posoudil snížení váhy. Sheila se přestěhovala ke své matce. Na jedné straně jsem nebyla moc ráda, ze * s Davidem ocitla ve špinavé domácnosti, kde pro dítě nebyly vhodné podmínky. Na w* ^ straně jsem ale měla pocit, že se skutečně chce pokusit postavit na vlastní nohý- &JJ bude mít potíže, zvláště když David začne křičet, bude s ní její matica, na kterou se m«1 obrátit o pomoc. Taky tam jsou její bratři a sestry. Problém byl v tom, že matka i>a čekala své deváté dítě a probíhalo soudní řízení o tom, jaká opatření budou ve věci se ' sourozenců Sheily (včetně nenarozeného) podniknuta, aby se zamezilo důsledkůqiJ -1 ■■« zanedbávání matkou. Mnoho z toho, jak se chovala Sheila ke svému dítěti -" neschopnost zvládat řadu věcí, neznalost mnoha otázek rodičovství, rutiny, ?U ,fl hospodaření s penězi, vyhledání lékařské pomoci - bylo patrné v matčině chovaní-zřejmé, že matka jí slouží jako model a řadu věcí dělá stejně jako ona. taui Dříve Sheila říkala, že když dostane vlastní byt, bude jen její a Davidův a bud ^ .j mít klid a mír. Podařilo se mi sehnat nájemní byt. Sheila dostala klíče a PerLlzei.'ufiilJ mohla koupit nějaké zařízení. Slíbili jsme jí podporu při zvládání péče o dítě. V ,..iu. //když se nastěhuje, začneme smysluplně pracovat - posoudíme její rodičovské "l-iji:.".: 'Sti a já sejí pokusím pomoci, aby se stala „dost dobrým" rodičem. Byt dostala, ,■'. ii:.'-iy s0 do něho nenastěhovala. Byl tam polámaný bojler a ona se rozhodla, že ľ.'..-,:;.«1, -'m bytě nemůže bydlet. Ve skutečnosti ale měla strach - necítila se dost schopná "„'l'jnV.-.-ijt to sama. Mohla mít s Davidem vysněné soukromí, ale neměla dostatek '.'!'■,_«.,;.. věry. nebyla si jistá, bála se zůstat na to sama. Při vší úctě k ní, jako u každé jiné ''it-;'-" '-jí'10 věkti« která má co dělat sama se sebou, jsem se ji bála nechat samotnou. .\'i.-^'-- Dy be °Pravdu moc snažit. Pokud se týče hospodaření s penězi, byla bezbranná ;j«. !■ i jasné, že Sheila to nezvládá. Nebylo jiné volby než její případ přeřadit do rubriky i;-.!íi..ii.i dítěte". To znamenalo zařadit Davida do registru „dětí ohrožených rizikem" -7iirJ.-:izovat „případovou konferenci". Probírali jsme to s mým vedoucím :fpii :\racovníky. Nešlo o jasný případ ohroženého dítěte. David neměl pohmožděniny jiji iwu/1 sexuálně zneužíván. Bylo zde však mnoho aspektů rodičovství, které jeho matka nezvládala: zdravotní péče, hospodaření, vhodná výživa, přiměřené oblékání, udržování čistoty (stále opruzeuý zadek), hygiena domácnosti, bydlení. Sheila byla jDavidem pevně svázaná a měla ho ráda. Ale bylo zde tolik nedostatků. Potřebovala dlouhodobou a intenzivní pomoc, jenže nespolupracovala. Případová konference zařadila Davida do registru z důvodů „zanedbávání" a "tělesného zneužívání". Konference nebyla ochotna tolerovat „bití na zadek" a také informaci o tom, že Sheila Davidovi přikryla obličej ručníkem, nehodlala ignorovat, přestože Sheila incident znovu popřela. Zařazení do registru znamenalo, že pokud Sheila nebude nadále spolupracovat, bude zahájeno jednání o umístění dítěte v náhradní péči. Komise doporučila, aby byla Sheila s Davidem umístěna do zařízení pro mladé rodiče, l«iy by snad mohlo proběhnout dlouho očekávané posouzení rodičovských dovedností 3 kde by Sheila mohla získat potřebnou podporu. Ještě před konferencí jsem se Sheilou procházela zprávu pro účastníky. Na výhrady ™Si její osobě neřekla nic. Ohradila se pouze jednou: „Nelibí se mi, že jste o domu mojí vmniulg- napsala, že je špinavý. " Uvědomila jsem si, do jaké míry byla konference '«ičující a nátlakovou záležitostí. Seděli tam dva muži z oddělení ochrany dítěte, lékař, dvorní sestra, já a můj spolupracovník, právník a devatenáctileté, nejisté, velmi málo nevědomé děvče s dítětem. Když jsme rozhodli, že Sheilu pošleme do zařízení pro uadé rodiče, pediatr prohlásil, že si nemyslí, že by devatenáctiletý člověk byl schopen jaké změny. Já jsem si pořád myslela, že jí musíme dát příležitost k tomu, aby popila, proč některé rysy toho, co dělá, nejsou pro nás přijatelné. Nemohli jsme totou říci, že není schopná změny. Šance na úspěch byly sice minimální, ale t^ment, že by to byl důvod pro zrušení opatření, které konference schválila, byl pro mě '■Riatelný. fakt je ten, že jako sociální pracovníci máme sklon zapomínat, jak obtížná 'm ' ^ro kohokoliv, nejen pro lidi, s nimiž pracujeme. Vlastně po nich chceme, aby azali posledních devatenáct let života. část druhá, VŠEDNÍ DILEMATA ŘADOVÝCH PRACOVNÍKU Uvážlivá porno c, svědom itá jednání Kritéria „ uvážlivé pomoci" vymezuje Laan (1998a: 228-232). Za nuvážlivý"poyaft.-postup pracovníka, který při práci s klientem aplikuje „široképojetí racionality ", snaží s s nim vést TíäTäi^íc^'Tŕíž^ zasalluTtak nesprávnéTibn^áTáriHúTiT*""'...... —.—-.—-»—«.. — -~ - — ^_ •olzě pojetí 'racionality" spočívá podle Laana vtom, že pracovník nesměšuje tri kategorie předpoldadů, ze kterých on i klient vycházejí při formulaci svých (rozdílných) názorů na situaci klienta. Klient i pracovník se mohou lišit tím, co předpokládají, zaprvé o pravdivosti faktů, za druhé, o správnosti norem, podle nichž se má jednat, a za třetí o upřímnoltLS_níž jeden i druhý sdělují svá stanoviska. Klíčové je, aby pracovník například nenapadal normy klientova jednání, když chce zpochybnit jeho předpoklady o pravdivosti faktů. Podobně by se neměl pokoušet zpochybňovat normy jeho jednání tím, že napadne upřímnost klientova vyjadřování. A naopak. Pokud se například klient snaží doložit, že žádost na jiném úřadě podal včas, pracovník by jeho snahu neměl zmrazit slovy: „Stejně si přivyděláváte načerno, " nebo: „Stejně se Vám nedá věřit." Tomuto typu argumentace se lidově říká „krok stranou", učeněji „demagogie". Té se sociální pracovník nemá dopouštět ani nahlas, ani „v duchu". Diskuse o předpokladech hodnocení situace klienta má být v rámci „širokého pojetí racionality" vedena odděleně na každé ze tří zmíněných úrovní. Pokud je řeč o době podání žádosti, je třeba uvádět argumenty o postupu klienta v této věci. Pokud je řeí o tom, zda je správné neuvádět do žádosti utajené a nezdaněné příjmy, nechť je řeč o tom. Pokud se diskutuje o tom, zda se klient obvykle snaží „přikrášlit" svou výpověď nebo říkat „polopravdy", neměla by se do toho plést otázka, zda odevzdal žádost v pondělí nebo ve středu. Pokud je řeč o vlivu utajování příjmů a manipulace s dílčími skutečnostmi na oprávněnost žádosti, je třeba se držet tohoto témam. Pravdivost faktů, správnost norem jednání, upřímnost sdělení i souvislosti mezi nimi je třeba diskutovat zvlášť. Za dialogický považuje Laan taliový rozhovor, ve kterém jsou YÝie,_.zrnfa|iié_ předpokTaáy^IíěnJ^ o pravdivosti faktů, správnosti norem a upřímnosti jdělenj^ brány druhou stranou vážně, cöz~övSem TTézuarněná, že "jsou „bez diskuse" akceptovány. (Viz o tom sedm^k^ítoíu^' „Svědgjjiitost" vymezuje Laan jako důsledně individuální pohled na ^tuaci^kliegta vedený zodpovědnou snahou o porozumTmTomff, JäE~pfäcóvník do této situace zasahuje (Lain,~~T998a: ''^27-228)ľ"TOlarä""pnjŕj^me''"Ľ'aänbvo vymezení „zodpovědné snahy o porozumění tomu, jak pracovník do situace zasahuje " (Laan, 1998a: 126), můžeme řícír že pomáhající pracovník musí při práci na každém konkrétním případu sám sobě upřínjne klást tři otázky: za prvé, jak skutečně jedná (to je, „co dělá" a „s jakými úmysly"^ za druhé, zda nemohl nebo nemel~je3näť jinak, a za třetí, k jakým okolnostem svéfl° rozhodování přihlížel sám čTsvé vůli a k"jakým okolnostem byl nucen přihlížet.......~ Horne nepořídil popis případu Sheily a Davida s úmyslem vyhodnotit „uvážlivost a "svědomitost" jednání sociální pracovnice. Její přístup proto nemohu z daných hledisek podrobit důkladnému rozboru. I při zběžném pročtení celého vyprávění však lze PoC^ mého názoru konstatovat, že se pracovnice snažila postupovala podle zásad, které vyjádři fVaíUi.* Brala vážně přístup Sheily k její situaci. Opatrně rozlišovala její interpretaci !-vjastní vnímání důvodů opuštění Petra a nenastěhování se do vlastního bytu. -nemaskovala okamžik, kdy lékař „ulcročil" z věcné do normativní diskuse a své morální Miochyby ° navrženém postupu „objektivizoval" pomocí tvrzení o „nezměnitelnosti ^devatenáctileté" osobnosti. Argumentem lékaře se přesto vážně zabývala. Snažila se l^u Sheily hledat a využít potenciál zlepšení a teprve, když se situace zdála být téměř T- teZVýchodná, přistoupila na úřední zásah. I ten ovšem formulovala tak, aby Sheile zůstala v naděje na samostatný život s Davidem. Spolu se svými spolupracovníky přitom pečlivě || yázíía své úmysly i málo zřetelné okolnosti, které z Davida činily dítě „do registru". %' Případ jí přesto přinesl více starostí než radostí. S£ojwjena_moiila být „pouze" s tím, h že se Sheile snažila ,,uváJl[yjl„a^,,syMo™iC^£^EÍ' Určitě si ale nemyslela, že js smy.slem sociální práce je žít bezstarostný život a vykazovat skvělé výsledky. ^.J3f - L-r? !• . Šv F-