Zásady pro práci s odbornou literaturou
Níže vypíši některé hlavní zásady, kterých je potřeba se vždy a bez výjimky držet při práci s
odbornou literaturou. Pro zacházení se zdroji (zejména s odbornou literaturou) je pro všechny
práce psané na katedře sociologie FSS závazná norma Sociologického časopisu. Prosím,
nastudujte si příslušný dokument na:
-- http://sreview.soc.cas.cz/index.php3?disp=pokyny -- dole na této stránce je pak ke stažení
norma ISO690, která uvádí, jaký druh informací musí být obsažen v každém druhu citací
-- http://sreview.soc.cas.cz/upl/pokyny/pokyny.pdf
-- Citování elektronických dokumentů; musíte poskytnout informace obdobné jako u
tištěných zdrojů. Jaké informace to jsou, upravuje norma ISO 690-2.
Nebudu na tomto místě opakovat, co říkají výše uvedené dokumenty, ale zmíním některé
další náležitosti.
Proč je nutné citovat určitým způsobem a přesně? Hlavní dva důvody jsou:
1. Každý výzkum by teoreticky měl být "replikovatelný", to znamená, že kdyby někdo další
zpracovával stejné téma jako vy a použil k tomu stejné zdroje, teoreticky by měl mít možnost
dojít ke stejným závěrům, jako vy. Aby toto bylo možné, KAŽDÁ informace/myšlenka
vyčtená z literatury musí být přesně označena a celá práce doplněna seznamem literatury,
který jednoznačně a jasně identifikuje použité zdroje pro účely jejich dohledání v
bibliografiích či katalozích knihoven (proto je důležité, aby informace o zdrojích byly řazeny
v určitém pořadí a v určité úpravě—aby například nedošlo k záměně článku s knihou).
2. Každý odborný text musí jasně odlišovat myšlenky autorky (autora) od myšlenek
převzatých odjinud. Toto není jenom otázka plagiátorství, ale především otázka prezentování
skutečné odborné debaty ve vaší práci: vaše čtenářka musí jasně vidět, z jakého pole literatury
jste čerpali (převzaté myšlenky) a jak jste s nimi naložili (vaše vlastní myšlenky, komentáře,
analýzy); tedy, jak dalece jste daný problém zkoumali (kolik a čeho jste přečetli), k čemu jste
vlastně tu odbornou literaturu použili, jak vám pomohla rozvinout vlastní myšlenky, a kde je
případně váš vlastní přínos. Pamatujte, že platí že neřeknete-li jinak, čtenářka vše ve vaší
práci považuje za vaše vlastní myšlenky.
Každé vaše tvrzení musí být něčím podložené (odkazem na přečtenou literaturu nebo
příkladem z vašeho vlastního výzkumu, až budete nějaký dělat).
Největší problém vašich prací bylo, že nebylo poznat, kde začíná a končí práce s konkrétním
zdrojem.
Jak pracujeme se zdroji v naší vlastní písemné práci?
Jsou v zásadě tři způsoby odlišující se mírou zhuštění převzatého textu:
1. Přímý citát.
2. Parafráze.
3. Shrnutí.
Ad A) Přímý citát: Doslovné převzetí části textu. Začátek a konec citátu uzavíráme do
uvozovek, pokud jde o kratší citát v textu, nebo dáváme do samostatného odsazeného
odstavce bez uvozovek, jde-li o citát delší.
I odsazený citát ale musí být vždy spojen s textem, ke kterému patří—alespoň dvojtečkou
před začátkem citátu.
Zlatá pravidla: Ať jde o jakoukoliv práci, citáty by neměly přesáhnout 1/5 (úplně maximálně
1/4) celého textu. Citáty mají být přiléhavé ale zároveň stručné (přemýšlejte ne dvakrát, ale
třikrát, než použijete citát delší než nějakých pět řádků). Za každým citátem obecně musí
následovat váš vlastní komentář. Nikdy nekončete žádný kus argumentace citátem: ani z
vašeho výzkumu (až budete nějaký provádět), ani z odborné literatury, ale vždy zakončete
vyvozením vašeho vlastního závěru.
Ad b) Parafráze: Vlastními slovy přeformulujete něčí argument. Vhodné především pro
případy, které by vyžadovaly použití příliš dlouhých citátů.
Ad c) Shrnutí: Vlastními slovy shrnete hlavní body delšího argumentu nebo práce. Z
uvedeného vyplývá, kdy se shrnutí nejčastěji používá: zejména při odkazování na celou studii
nebo její podstatnou část.
Ve všech případech platí, že odkaz na zdroj musí být co nejpřesnější, to znamená, že je
potřeba označit začátek i konec čerpání ze zdroje, aby se odlišilo, kde končí vaše vlastní
myšlenky a začínají myšlenky převzaté, a odkázat i na konkrétní stránky. Na konkrétní
stránky netřeba odkazovat pouze v případech, že odkazujete na celou knihu či studii (stává se
zřídka). Začátek čerpání ze zdroje je potřeba uvést slovně (kromě přímých citátů, které jsou
jasně označené uvozovkami a stylistika práce někdy nevyžaduje další zpřesnění).
Příklady:
Neudorflová píše, že …
Jak ale uvádí Horská …
Sokolová problém rozebírá prodrobněji, když vysvětluje …
Konec čerpání ze zdroje se označuje odkazem podle normy.
Příklad: (Neudorflová 1999: 255-256).
K psaní kritických esejí obecně:
Kritická esej není školní referát ani tzv. “úvaha” či osobní esej. Jde o žánr, v němž kriticky
reflektujete nějaký problém na základě zpracované literatury. Musí tedy, jako většina
odborných textů, začínat formulací výzkumné otázky. Například:
“Práce bude zkoumat, jak různé autorky pohlížejí na vývoj, který vedl k rozvoji ženského
vzdělávání u nás.”
Nebo
“Chtěly bychom porovnat, jaké rozdíly a podobnosti dostupná literatura spatřuje ve vývoji
ženského vzdělávání u nás a v USA.”
Po výzkumné otázce musíte čtenářce sdělit, jak a v jaké souslednosti otázku budete řešit: z
jakých bodů , částí argumentace se vaše práce bude skládat, z čeho budete čerpat (zde nepatří
seznam literatury, ale přibližně okruh literatury, ze kterého budete čerpat)? Prostě, jak budete
postupovat, odkud kam se budete ubírat?
Pamatujte, že odboný text není detektivka: čtenářce musíte od začátku dát do ruky “mapu”
vaší práce, sdělit jí, o čem práce bude a co v ní má očekávat.
Konečně závěr práce: V závěru je potřeba prodiskutovat (ne pouze konstatovat), jak se vám
podařilo zodpovědět výzkumnou otázku, a případně jaká omezení vaše výsledky mají. Je
možné vaše dílčí výsledky vztáhnout k širším/obecnějším kontextům? Jak by se tento vztah
dal dále zkoumat?