je hermeneutickým výkonem, a zvláštní pozice biologie je jen jeho odrazem. Jedním z paradigmatických děl, které ovlivnilo myšleni několika generací biologů, je kniha The double helix Jamese Watsona. V českém překladu vyšlo pod titulem Tajemství DNA. Uchopme tuto příhodnou slovní hříčku a pokusme se o odhalení Tajemství HLADINY! To, co je NAD, prenechme povolanějším. Hladina je místem střetu obou sfér. 38 Každý text je líným nástrojem, leterý vyžaduje od čtenáře, aby za něj sám udělal část jeho práce. Kdyby měl text sdělit vše, co má jeho příjemce pochopit, nilcdy by neskončil Kdybych vám zavolal a řekl: „ Vezmu to po dálnici a za hodinujsem u vás", nebudete ode mne čekat vysvětlení, že pojedu po dálnici a svým autem. U.Eco (1997,5.9) Část první Úvahy o možnostech sjednocení vědeckého poznání Poznávat skutečnost, která nás obklopuje, lze mnoha různými způsoby. V dnešní západní - a dnes už lze říct i globální - civilizaci je věda považována zajeden z nejúčinnějších prostředků k poznání skutečnosti. Už konstatováním této zdánlivé triviality se však dostaneme do potíží. Co se vlastně slovem věda míní? Přírodní vědy, přírodní vědy spolu s matematikou, nebo to vše a navíc i vědy společenské a kulturní? V dalším textu budu vědou rozumět celý souhrn věd přírodních, exaktních i humanitních, a jednotlivé podoblasti budu specifikovat jen v případě potřeby. Vůči kterým jiným formám poznání se však takto široce pojatá věda má vymezit, jak se dá od sebe odlišit spolehlivé, závazné, nedogmatické poznání vědecké od mimovědeckého? Jako jejich protipól ať nám slouží náboženství, způsob poznání skutečnosti skrze dogmata jednou provždy zjevená nadpřirozenou Bytostí, Tvůrcem světa, který běh světa určuje a může do tohoto běhu i aktivně a nevyzpytatelně vstupovat a měnit jej. Věřící spěje k poznání skrze výklad Jím zjevených kanonických textů a skrze aktivní úsilí o komunikaci s Ním. Nestojí však v pozadí vědeckého poznání rovněž dogmatické přesvědčení o objektivních zákonech, které hýbají světem? Nemá i věda své učebnice, kde skrze výklad (zjevených) kanonických textů a nácvik metody vychovává své „zasvěcené"? A dokonce i ta nadpřirozená Bytost tam někde má u většiny vědců místo - lze tak aspoň soudit z různých průzkumů, které mluví o tom, že většina 39 vědců nezavrhuje náboženství (Či alespoň nějakou odrůdu deis-mu). Uznávám, že mnou navrhovaná polarizace je nepřesná, přesto jeden rozdíl zde je: Tvůrce světa není totožný se světem, může do jeho běhu zasahovat, a zejména - a to je při tomto členění možná nejdůležitější - vede dialog s věřícím a není mu lhostejné, zda se ho věřící chce účastnit nebo nikoli. Věda komunikujícího tvůrce světa nejenže postulovat nepotřebuje: k jejím hlavním pravidlům patří, že ani nesmí.2 Mezi oběma zkusmo vymezenými póly lidské zkušenosti se nachází rozsáhlá oblast poznání, ze které jak věda, tak náboženství vycházejí, ač se vůči této zkušenosti - více či méně důsledně -vymezují: oblast mýtů, mystérií, magie, hermetismu, gnose a umění. V dalších úvahách si sice mohu dovolit ignorovat existenci náboženství, ne vždy však lze opomenout některé přesahy z této oblasti, protože z ní se věda zrodila, přímo s ní hraničí a zůstává pro některé vědecké směry i nadále zdrojem inspirace. Velmi často se dnes ozývá volání po sjednocení lidského poznání. I toto úsilí však může vést k různým koncům.. Snaha po vědeckém uchopení skutečnosti se velmi často nese ve znamení přerůstání veškerého poznání metodologií věd přírodních. To ústí v apriorní přesvědčení, že poznání lze postavit na několika málo axiomech: na předpokladu objektivní reality, přísné kauzality a existence malého počtu základních a neměnných přírodních zákonů. Podmínkou pro takto založenou experimentální práci je tedy suspendování historické exegeze, nutnost předpokládat neměnnost, stálost zkoumaných objektů. Obvykle skončíme u některé z variant schématu „přírodní vědy a jejich jádro - fyzika - už mají v principu jasno, jak se to s přírodou má: stačí jen důsledně aplikovat jejich redukcionisticko-syntetickou metodu i na ostatní oblasti poznání, abychom se základních pravd a zákonitostí dopátrali i tam". Takto například závidí fyzice embryolog Wolpert: One of the most attractive features of Jedním z nejpřitažlivějších rysůjy-physics is that it can provide a set of zUcyje to, že může posiqjtnaut sou-basic mechanisms which can explain bor základních mechanismů, jimiž an extraordinary variety of phenomena. lze vysvětlit neobyčejně rozmanité The basic mechanisms themselves may, jevy. Tyto záicladní mechanismy (na-like Newton's laws, not be easy to un- prQdad Newtonovy zákony) sice není derstand, but they are much simpler vždy snadné pochopit ale vždy jsou. than the varied movements of objects samy jednodušší než nejrůznější po-which they can explain. [Wolpert, 1992, hyby objektů, které jsou s jejich po-s. 128) mocí vysvětlitelné. 2 Zmíněný delsmus není žádným náboženstvím a je jen Jakýmsi npendtxem vědy pra ty vědce, kteří pra svůj výklad světa potřebuji existenci prvotního hybatele. 40 Sám požadavek jednoduchosti má spíše estetickou než vědeckou povahu. Ačkoli je těžké jej v rámci vědeckého diskursu zdůvodnit, bývá běžně přijímán - a to již odedávna -jako naprosto samozřejmý [Occamova břitva). Talc třeba A. Lehninger ve známé učebnici biochemie, která ovlivnila celé generace studentů, mluví v úvodu o mole/cuíórnt logice živého stavu, logice, která vychází z pouhých čtyř axiomů; hned prvním je předpoklad jednoduchosti: (1) Molelailámí uspořádání bunfzyje ve své podstatě jednoduché; (2) všechny živé organismy mají společného předlca; (3) identita každého druhuje založena na existenci charaJderistického souboru nukleových icyselin a proteinů; (4) živé organismy se řídi principem molekulami úspornosti [tj. Žádná redundance]. Podobné zjednodušování, jako každá redukce, akcentuje něco z bohatství projevů živých bytostí (a umožňuje jeho zkoumání) a nutně zanedbává něco jiného. Pokud je aplikováno nekriticky, zbavuje nás možnosti využít celého arzenálu dalších poznávacích přístupů. Některé problémy (například morfogeneze) jsou tak studovány sice intenzivně, ale jen skrze velice úzké hledí. Biolog by proto jistě uvítal, kdyby metodická roztříštěnost a různorodost pohledů na živé bytosti byly sjednoceny jedinou „metateorií", sdružující všechny perspektivy. Podle východisek, se kterými bychom ke sjednocovacímu počinu přistupovali, by však paradoxně i ono sjednocení mohlo nabýt různých podob. Vymezím zde tři taková východiska, která mi připadají plodná, a pokusím se o jejich charakteristiku. Jeden proud úsilí o sjednocení poznání vychází z krajního metafyzického stanoviska, lderé lze charakterizovat jako názor, že skutečnost je totéž co objektivní realita a že redukcionistická metoda je ten nejvhodnější (případně i jediný) nástroj, jaký lidstvo k poznávání skutečnosti má. To by pak opravdu znamenalo, zeje nutno zintenzivnit úsilí o převedení všech věd pod hlavičku věd přírodních. Nejžhavějším kandidátem pro tuto transformaci pak je samozřejmě biologie, která se přírodní vědou do velké míry už stala, a hned po ní vědy historické a nauky o těch projevech života, které zatím unikají striktními i experimentálnímu zkoumání: psychologie a jiné „vědy o duši". Volá se po tom, aby se epistemologie, podložená sociobiologií a kognitivní biologií, stala exaktní vědou (viz například Kováč & Rybář, 1994). I. Prigogine a I. Stengersová na druhé straně vyslovují obavu, že by podobné [1) There is an underlying simplicity in the molecular organl2ation of the cell; (2) All living organisms have a common ancestor; (3) The identity of each species of organism is preserved by its possession of characteristic sets of nucleic acids and proteins; (4) There is an underlying principle of molecular economy in living organisms. (Lehninger, 1975, s. 7) 41 úsilí mohlo postihnout i filozofii a proměnilo by ji na „pokoutně empirickou antropologii" (Prigogine & Stengersová, 1984, s. 185). Úsilí o sjednocení by ale právě tak mohlo vycházet i z pozic ontológie hermeneutického kruhu, která zdůrazňuje historičnost veškerého poznaní skutečnosti a experimentální vědu považuje jen za speciální odnož tohoto poznání. Tento pohled zdůrazňuje, Že nahlí- f- žení světaje odrazem kulturního kontextu, zlcušenosti. V předchozím odstavci, kde jsme hovořili o přírodovědném přístupu, jsme museli mlčky předpokládat, že všechny danosti pro poznávání skutečnosti má pozorovatel (přírodovědec) před sebou, tj. nacházejí se mimo něj. Očekává se, že bude mít sebekázeň získanou dlouhým cvikem. Jeho myšlení musí po dobu pozorování zastavit vlastní změnu, vyloučit Y jakoulcoli spekulaci. Poznat svět však je úkolem vědomí, které samo je do světa vnořeno a participuje na skutečnosti. Tím vzniká prostor pro henneneutiku, nauku o umění výkladu. Úsilí o sjednocení by mohlo jít ještě dál. Mohlo by vyjít z kosmologického předpokladu, že veškeré jsoucno je živé, má nejen spon-taneitu (vyjádřitelnou například energetickými potenciály), ale též intencionalitu, je ve víru neustálých (smysluplných) proměn. Z tohoto hlediska my sami jsme jen jedním z projevů (výpovědí) tvůrčí potence sebe-vědomého vesmíru. To, že se k ní vztahujeme, že ji reflektujeme a - což je důležité - také spoluvytváříme, není, y na rozdíl od předchozího případu, ničím specificky lidským. Nejen my si konstruujeme svět, ale on je s námi v dialogu a konstruuje nás. „My", to nejsou jen lidské bytosti, ale třeba i molekuly nebo galaxie. Mam-li to shrnout: 1. Objektivisticky přistup důsledně odděluje poznávající vědomí od světa. Svět je pro každého poznávajícího vnější, tj. existuje celý mimo něj a nezávisle na jeho vědomí a sám vědomím nadán není. Takový svět je pozorovateli, který - pro účely tohoto popisu -je ze světa vydělen, přístupný jednoznačnému a bezrozpornému popisu. Tomuto pohledu budou věnovány první dvě kapitoly. 2. Při hermeneutickém přistupuje obraz světa mým obrazem světa; každé „já" je součástí světa, participuje na něm, participuje tedy také na tom, jaký svět je. Svět i „já" mají dimenzi historickou, a výklad světa vyžaduje vždy nové úsilí od každého participujícího vědomí (respektive kultury jako výsledku aktivity velkého počtu nezávislých vědomí). Každé „já" si musí vytvořit svůj vlastní svět, a ten zůstává pasivním: jsem to „já", kdo o něj pečuje. 3. Animistický výklad bere svět jako partnera v dialogu. Nejen „já" jsem duší, vyznačující se spontaneitou a intencionalitou, ale tyto vlastnosti jsou inherentní veškeré skutečnosti. Svět sám je živý a organismy, tj. jsoucna, které jsou předmětem studia biologie, jsou jen speciálním případem projevu života. Pro biologa, kte- 42 rý má studium fenoménu života „v náplni práce", je taková představa inspirativní výzvou. Ilustrací jednoho z podobných rozvrhů bude kapitola pátá. Pokusím se v této části uvedené tři přístupy - „objektivisticky", „hermeneutický" a „animistický" - blíže charakterizovat. Navzdory zdánlivé neslučitelnosti všechny tři na sebe poukazují a navzájem se podminují. Naše tři pohledy jsou vlastně body na pomyslné škále gr od neživého a ke všemu lhostejného světa, ve kterém je „já" naprostou anomálií, přes situaci, kdy „já" je „organizačním centrem" světa, až ke světu živému, jehož jedním ze sebeprojevů jsem „já". Ve třetím rozvrhu ovšem nejsem pouhým výtvorem světa, ale jeho participujícím, činným partnerem. Kontext všech tří rozvrhů je z povahy věci kosmologický, a tudíž může svádět k bezbřehým spekulacím. Nerad bych podobnému pokušeni podlehl, a proto se budu držet v oblasti, ohraničené metafyzickým realismem typickém pro přírodovědné poznání na jedné straně a hermeneuükou na straně druhé. Mým cílem není nic víc než ukázat, že za výše zmiňované hermeneutické já" lze dosadit i živé organismy (tj. ty bytosti, které jsou předmětem studia biologie). Třetí - animistický přístup by principiálně mohl být i mnohem důslednější, plnější, obsažnější; avšak chci-li vycházet ze současné biologie a pátrat po alternativách pohledu na živé tvory, bylo by nezodpovědné se odvažovat dál. Obzory jsou však neodmyslitelné. Co je metodou vědy při jejím výše vymezeném širokém pojetí? Zatímco přírodní vědy spoléhají na pozorování a experiment, vědy ; společenské používají spíše metody výkladové, hermeneutické. Každý z těchto okruhů tázání vymezuje oblast, kde má smysl klást otázky v rámci náležité mluvy; současně tím však omezuje pohled jen na některé vlastnosti skutečnosti, zatímco jiné, stejně legitimní, vědomě či nevědomě, ale nutně ponechává stranou. A tak napřič vědeclcým poznáním zeje hluboká průrva mezi experimentálními vědami na jedné a humanitními na druhé straně. Odráží tato >C-situace jen naši nedokonalost, nebo je odrazem vnitřní povahy skutečnosti? Jestliže jde o projev skutečné povahy světa, můžeme" jednotné a bezrozporné poznaní hledat jen u Boha: v Boží mysli by přece neměly existovat žádné paradoxy, komplementární pravdy, nejistoty, rozdílné výklady! Ne každý však je ochoten se s podobným závěrem spokojit. Právě proto je étos novověké vědy tak živý: věda má ambice postavit člověka do této „boží" pozice nezaujatého vnějšího pozorovatele. Z ní by mělo být možné poznat svět zbavený veškerých paradoxů způsobených různými prouřečí-cími si výklady. Věda je hledáním bezrozporné pravdy, a pokud ji nenalézá, tak to považuje za nedokonalost metod, logických postupů, nedostatku dat atd. Myšlenka, že by tomu mohlo být ji- 43 nak, že si člověk, a nejen on, nýbrž každá žiuá bytost svou pravdu vždy znovu a znovu sjednává, se ne vždy setkává s pochopením. Touha po sjednocení lidského poznání, po odstranění frustrace z novověkého schizmatu mezi experimentálními a humanitními vědami vyvěrá na povrch vždy znovu a znovu. Obvykle není dovedena dál než k proklamativnímu vystoupení a utopí se v bezradnosti. Nepochybně však je ontologické zkoumání panujícím rozštěpem velmi ztíženo. Zejména proto, Že povahu skutečnosti neumíme, nebo se aspoň domníváme, že neumíme, pochopit přímo, z běžné zkušenosti. Takto to vystihují Z, Neubauer a J. Fiala: V ontologické problematice, ď už je pojednána fdozojy, vědci, nebo iaüqj.jde stále o totéž: jalc se to se skutečnosti opravdu, ve slaitečnosti má,jalc to vlastně je? Jakkoli taJcové formulace znějí přirozeně, jsou de facto paradoxní: předpokládají, že ta slaitečná, proud, vlastní slaitečnastje od nás nějalc oddělena a že nám není bezprostředně přístupná, zatímco /.../ simtečnost naši bezprostřední zlatšenosujalco by byla {...] nepravá a zprostředizovaná, \K tomu] patří talzépocit, že ta pravá slaitečnost se slaývá zajeuy, zeje zalcletá uvnitř mnohotvárnosti komplUcovanosti a klamnosä světa. (Neubauer & Fiala, eds., 1986, s. 3) A my už s předpokladem skrytosti všeho důležitého ke světu přistupujeme, a s tím je neodvratně spojena nesamozřejmost volby metody, našeho odhalovacího přístupu. Ať už je předpoklad skrytosti skutečnosti pravdivý nebo nikoli, ať už při volbě postojů ke skutečnosti děláme něco, co bychom dělat ani nemuseli, pokud tuto volbu provedeme, dostane se nám samozřejmě takového obrazu skutečnosti, který odpovídá naší volbě. Z. Kratochvíl to formuluje takto: Náš světje {...I v mnoha svých smyslech uměly. Mnohdy totiž uchopujeme věc už podle určitého mínění a jejích vztazích, podle už určité, třeba ijen nevyslovené teze o suětě. Taldo neautentický uchopená věc pak místo svých vztahů k bytí ukazuje projekce naši předchozí teze o světě. Mnohdy věc při (-y jejím zpředmětňování nejen příliš vydělujeme z kontextů světa, ale nadto ji' r/"-- f zasazujeme do kontextůjí nenáležitých. Vytváříme talz účelové vztahy. Svět se nám ulcazujejalzo artefalct našeho uchopování věcí a styl tohoto světa [...} je vlastně spíše výrazem našeho způsobu uchopováni (Kratochvíl, 1994, s. 48) Co nám však zbývá jako alternativa odlcrývání světa v „účelových vztazích"? Máme předpokládat jakousi skrytou, „pravou", objektivní skutečnost za vši záplavou života ajevů, které se na nás ze všech stran hrnou? Máme vycházet z toho, že život vše zkresluje, přirozenost světa je maskována rušivou různorodostí životních projevů, ale sama je neživá, jednoduchá, pravidelná, řídící se malým počtem jednoduchých zákonů? Nachází přírodověda tu pravou cestu ke skutečnosti tím, že odstraňuje balast? Experímen- 44 tální přírodověda odpovídá na uvedené otázky jednoznačně kladně, a odpověď legitimuje zejména svými neobyčejnými úspěchy. Můžeme také vycházet z toho, že náš výklad světa není než rao~ del poplatný východiskům, s kterými jsme k němu přistoupili, zatímco ta pravá skutečnost {jysis} nám zůstane navždy skryta? Tedy že náš světje nutně umělý, zatímco sama přirozenost je živá, avšak skryta „za" tímto modelem. Cestou k poznání skutečnosti by pak byla kontemplace, soustředěné volní úsilí a zasvěcení. V humanitních vědách není takové uvažování neobvyklé. Můžeme také vycházet z toho, že my sami jsme živí a z analogií s vlastními zkušenostmi si musíme sjednávat porozumění světu. Co však je živou skutečností myšleno a jaké ty metody mají být? Všechny tyto a podobné otázky byly už přece bezpočtukrát položeny, a právě při hledání odpovědi na ně došlo ke zmíněnému rozštěpu v lidském poznání. Průrva mezi přfrodními a humanitními vědami však není vždy jenom bolestně pociťována. Leckdy bývá i žárlivě střežena. Znovu a znovu se vynořuje otázka, zda ji lže vůbec překonat, a pokud ano, zda by odstranění schizmatu bylo pociťováno s úlevou. Věřím, že za současné situace jsou dva pohledy cennější než jeden, a to zejména tam, kde se pozorovaná skutečnost sice nabízí experimentálnímu přístupu, ale zároveň nelze zanedbat ani výkladovou stránku, exegezi, danou její historickou (a jazykovou) povahou. Koneckonců je nutno si uvědomit, že i sama experimentální práce je možná teprve tehdy, kdy se daří potlačit exegezi na minimum, a jen tam, kde jsou předpokládány a sledovány neměnné, stálé atributy skutečnosti. Je přitom jedno, zda se jevy jako takové nabízejí přímo, protože sama jejich povaha exegezi zatlačuje do pozadí, nebo zda je nutno exegezi potírat uměle a často násilím -zavedením promyšleného experimentálního uspořádání, modelových organismů atd. Avšak právě v takových případech nejsnáze vystupují na povrch paradoxy vyplývající z protikladů mezi neměnným a historickým, mezi „objektivním" a vytvořeným. Zvláštní postavení, na kterém se zmíněný stav nejvíce odráží, mají vědy o životě. Především biologie, ale i psychologie, sociologie a další vědy jsou rozkročeny nad zmíněným pomyslným rozhraním věd experimentálních a historických a Často balancují nebo jsou smýkány na jednu či druhou stranu. Nutným důsledkem tohoto stavu míchání žánrů je řada nepochopení a sporů. Biologie 20. století se ustavila především jako experimentální věda. Zaměřila pozornost na ty jevy, které se daly popsat jako fungováni a vyložit pomocí mechanických modelů. Musela za to platit tím, že po dlouhou dobu potlačovala, „odvysvětlovala" na nezbytné minimum, historickou stránku živých bytostí, kontingenci a spontanei- 45 tu, kterou projevují. Myslím, že nastává čas, kdy by se měly spočítat nejen nepochybné zisky, ale i ztráty tohoto přístupu. Existuje přesvědčení, jehož pravdivost posoudit neumím, Že bývaly doby, kdy bylo poznání světa ucelené. I kdyby šlo jen o mýtus, stojí možná za zamyšlení, jak a proč došlo k mnohosti poznávacích postupů ve vědách současných a proč mají extrémy k sobě tak daleko. Jedno z vysvětleni podává známý sociobiolog E. O. Wilson: podle něj došlo k selhání humanitních věd, které se odklonily od osvícenského ideálu, a zpronevěřily se tak Rozumu; o tom víc v první kapitole. Jinou verzi nabízí filozof H.-G. Gada-mer: ten klade rozštěp poznání už do doby vzniku novověké vědy v 17. století. Tehdy vyvstala pro vědu zoufalá potřeba zbavit se tíže, kterou představovala svazující staletá autorita křesťanské tradice, tj. dobově platný výklad Písma. Původní koexistence obou metod poznání spočívala podle Gadamera na dvou faktorech. Přírodověda na jedné straně měla potvrzovat zkoumání v biblické tradici, a to s podporou historické metody. Na straně druhé bylo jejím úkolem dešifrovat „Knihu přírody". Zde se měla inspirovat uměním nalézt porozumění ze souvislostí. Toto umění propracované v hermeneutice výkladu Písma se mělo stát zavazujícím i pro přírodní vědy. Přírodověda však prolomila svou závislost na Písmu tím, že [...] in ihrer eigener Methodik, die durch přijimá vlastní metodiku, icterá při- Mathematik und Vernunft zur Einsicht vádí skrze matematiku a rozum in das In sich Verständliche hinführt. k pochopení toho, co je samo o sobě [Gadarner, 1990, s. 186) srozumitelné. Skrze matematizaci, konstatuje Gadarner, se přírodověda osvobodila za cenu toho, že se musí spokojit jen s popisem věcí, které jsou samy o sobě zřejmé. Pokud máme mluvit o možnostech [zno-vu)sjednocení, musíme se pokusit o hlubší analýzu toho, co jeden a druhý pól představuje a co si dnes mohou různé větve poznání po mnoha staletích odluky vzájemně nabídnout. Pak má smysl zabývat se i prospěchem a nástrahami, které z podobných shledání mohou vyplynout. 46 1. OBJEKTIVISTICKÁ NABÍDKA KE SJEDNOCENÍ VĚD Dějiny se děly, ději a budou dít objelatvně, čímž nechci fici, že predestinnvaně. Jejich účastníci nebo pozdější zkoumatelé šije jen po svém, různě a často i naprosto protichůdně interpretuje Buď z nedostatlai informací, nebo častějí spíše cueuějalzo součást sué ideologiclcě výzbroje a svého rwboženslcého.jŤlozofického nebo politického programu, [...] Dějiny nepíše vítěz, leda je po svém tu pravdiuěji, tu méně pravdivě interpretuje. Dějiny jsou ale stejně objektivně zkoumatelnéjako třeba chemické nebo fyzikální reakce. Brání tomu ušalc silně subjeldivni lidslaj falctor. A ten bude ještě dlouho největší brzdou v rozvoji s/curečně vědeckého dejepisectvu3 Z. Janík Tuto kapitolu začnu poněkud rozsáhlejší charakteristikou nejra-dikálnější odnože objektivistického přístupu k poznání, kterou nazvu scienüsmem, při vědomí, že toto slovo může svými konotacemi způsobit řadu nedorozumění.4 Činím tak proto, že biolog se obvykle dostane do styku s epistemologií jen skrze vulgarizované projevy scientistického (či objektivistického) snažení. (To není jen kritika do řad biologů: jak by se také při nedostatku tréninku mohli orientovat v tom, co jim zvenku připadá jako jazyková nesrozumitelnost a rozhádanost filozofů, kteří navíc nijak nepřekypují vstřícností vůči nefilozofům.) Scienüsmem budeme rozumět přesvědčení (nebo spíše světonázor5), že přírodní vědy mají monopol na poznání skutečnosti. Skutečnost je pro scientismus totožná s objektivní realitou a přírodní vědy vyvíjejí metodiky k objasněni podstaty této objektivní reality. Podle P. Atkinse (1992) jde o víru ve schopnost zavedených věd poslcy tnout vysvětlení všechjevů; z kontextu přitom jednoznačně plyne, že zavedenými vědami míní experimen- 3 Z. Janík: Píše dějiny vítěz? Lidové noviny, 3. 10. 1998. 4 Scientismus charakterizoval [. M. Havel v úvodníku časopisu Vesmír (11/1997) jako jistotu, postoj či pocit, že platí tyto čtyři teze (1) věda odhaluje pravdu, (2) pravda Je Jediná, (3) věda jediná odhaluje pravdu, (4) pravda je to, co odhaluje věda. Rozbor Itruhovostl, a tedy bezvý- / chodnostf tohoto světonázoru viz tam. Podrobný rozbor pojmu scientismus a jeho vývoje viz ' Moural (1999); z jeho Článkuje patmo, že Havel i Já užíváme pojem scientismus ve značně zúženém významu. 3 Světonázor budu chápat talc, jak Jej definuje Kratochvíl (1994, s. 61-63) -Jako záměnu (zvěčněni, reiílkaci) Jednotícího obrazu světa za svět sám. Světonázor nezná pluralitu světa, Je Iluzí, že Jsme nalezli jediný správný způsob uchopováni přirozenosti - že věel jsou It dispozici jako objekíy, že strukturu světa lze zvěčnit. Světový názor nás zbavuje odpovědnosti za způsob zakoušení světa, zdánlivě se stačí jen rozhodnout pro ten .správny' světový názor (s. 62). člověk světonázoru si problémy nepřipouští a otázicy si neklade, a kdyby hrozily, odstraňuje je už v zárodku; světonázor Je expanzi všednosti do oblasti nevšedního, což vede k devastaci světa a k rozdrobeni í samotné všednosti. Světonázor se v tomto pojetí snad dokonale kryje s Ideologií. 47 tální vědy přírodní. Se scientismem se pojí i víra, že společnost by se měla opřít o (přírodo)vědecké poznání a řídit se jím jako jediným spolehlivým zakotvením ve světě, protože nepřetržitý vývoj vědy nám dává důvod věřit, že věda dokáže všechno.0 Humanitní vědy podle této představy musí dříve či později vplynout do věd přírodních (tj. stát se vědami v silném smyslu slova); ostatní formy poznání budou postupně zavrhovány. Toto líčení vypadá jako zlomyslná karikatura z mé strany, avšak autor nás nenechává na pochybách, že to myslí vážně! S otevřeným či skrytým scientismem se velmi často setkáváme tam, kde probíhá diskuse o možnostech vědy či poznatelnosti světa. K ilustraci tohoto tvrzení mi budou sloužit zejména dvě knihy, které nás budou provázet touto kapitolou: kniha významného so-ciobiologa a popularizátora vědy E. O. Wilsona Consilience (Wilson, 1998; česky 1999)7 a neméně významného embryológa L. Wolperta The unnatural nature of science (Wolpert, 1992)fl. Podotýkám, že názory těchto autorů nejsou ve vědecké komunitě nijak výjimečné. Reprezentují světonázor (a optimismus) přinejmenším té generace vědců, kteří v 60. a 70. letech zásadně přispěli k rozvoji svého oboru a dnes ve vedoucích pozicích rozhodují o dalším směřování vědy. Při čtení citovaných knih se někdy nelze ubránit dojmu [to platí zejména pro Wolperta), že byly napsány na obranu vědy. V pozadí našeho rozboru bude proto stát i otázka, proč je vůbec třeba vědu bránit. A proti komu? Zjevně proti těm, kdo zpochybňují dnešní podobu vědy (nebo obecně přijímanou představu o ní) a relativizují tak snažení vědců usilujících o poznání. Lze také vycítit i nejistotu pramenící z toho, že sama věda zašla mnohem dál, než se odvážili předpokládat ti, kdo v 19. století formulovali její zásady. Poznání, že nelze doufat v jednoznačně definovatelnou „základní úroveň popisu" skutečnosti, ze které by se všechno poznání odvíjelo, značně oslabilo monopol nejúčinnější metody novodobé přírodovědy - redukcionismu. Kvantová mechanika, nemožnost vytvoření bezrozporné logiky, nekompatibilita popisů téže skutečnosti na různých úrovních organizace, teorie deterministického chaosu B Scientism [...] refers [...] to the sufficiency of established sciences as providers of explanations for ail phenomena. (AUcins. 1992, s. 32) Historícally. the imstoppedßow of science gives us reason to believe tlmt It Is omnicompetent. (Atkins, 1992, a. 33) 7 Český překlad vyšel až poté, co Jsem tento pokus o přiblížení Wilsanových myšlenek napsal [viz též moji recenzi; Markos, 1999a). Nevyhledával jsem proto příslušné pasáže v českém vydání a zůstávám u vlastního překladu, 8 Zdůrazňuji, že hodnotím Jejich názory eplstemologlcké. Pokud mám nějak hodnotit přínos těchto mužů Jejich vlastnímu oboru, vzhlížím k nim s obdivem. Tuto poznámku činím proto, že moje recenze Wilsonavy knihy zaměřená právě na Jeho epistemologické názory (Vesmír 5/ 1999, s. 284) byla komentována v Jiné recenzi (M. Konvička, Vesmír 6/1999. s. 405) tak. že jsem rádné predpojatý aníísocfabíoJop. Třeba i ano, nevím, ale moje recenze se toho netýkala. 48 a další znepokojivé objevy uvnitř „zavedených věd" posunuly představu o povaze skutečnosti na kvalitativně jinou úroveň. Podobné nejistoty se navíc stávají živnou půdou pro různé mašíblovské kompiláty, lcteré vědě v očích veřejnosti nijak neprospívají. V pozadí scientistického úsilí o „záchranu" vědeckého obrazu světa proto možná stojí i potřeba tyto projevy umlčet a uchovat bezrozporné vidění světa, tak charakteristické pro pozitivistické snahy konce 19. století. V Konsilienci se E. O. Wilson přihlašuje k ideálu osvícenství, protože pokládá tento myšlenkový směr za dosud jediný komplexní program důsledné aplikace racionality na všechny oblasti lidského života. Připomeňme si základní osvícenské teze, jak bývají běžně uváděny. Jsou to (1) důvěra v řešení problémů rozumem, (2) odmítání pověr a předsudků, (3) víra v pokrok a nadřazenost současného stupně vývoje kultury nad všemi minulými a (4) přesvědčení o potřebě aristokracie ducha (šíření racionality). Wilson lituje, že se tento velkolepý program nepodařilo uskutečnit. Částečně proto, že byl zdiskreditován prvními a velmi drastickými pokusy o jeho praktickou aplikaci během Francouzské revoluce, a též proto, že humanitní vědy jej opustily, chytily se do tenat romantismu a nikdy už se k racionalismu nevrátily. Právě tam vězí podle Wilsona příčina schizmatu, které v posledních dvou stech letech pozorujeme v evropském vědění: zatímco přírodní vědy ideál osvícenství důsledně uskutečňují, humanitní vědy jej nerespektují, ba přímo maří. Wilsonův názor však nemusí být nijak brán za bernou minci. Tak například H.-G. Gadamer tvrdí, že osvícenství v humanitních vědách romantismem teprve vyvrcholilo. Romantismus osvícenskou myšlenku rozvijí až k historismu: Die.grundsätzliche Diskreditierung al- Plošná diskreditace usech predict Vorurteile, die das Erfahrungs- sudku, která spojuje patos po-pathos der neuen Naturwissenschaft znatků přírodních věd s osviceň-mit der Aufklärung verbindet, wird in stuim. se stává v historickém der historischen Aufklärung universal osvícenství univerzální a radi-und radikal. (Gadamer, 1990, s. 280) kalni. Teprve jako reakce na tuto (podle Gadamera neuspokojivou) situaci, jako její negace, vzniká později historická věda, která už nepomě-řuje minulost podle kritérií přítomnosti. Zde jsou počátky historické hermeneutiky, která tradici uznává a respektuje ji jako ne-odstranitelné omezeni „absolutního rozumu". ' Ale ani sami osvícenci nestáli vjednotném objeküvisticko-racio-nalistickém šiku. I. Prigogine a I. Stengersová (1977; česky 1984) upozorňují na málo známou skutečnost, že právě v řadách těch nej-radikálnějších materialistů mezi osvícenci (například D. Diderot) se 49 poprvé etabluje vitalismus. Objevuje se jako protest proti odlidště-ní, které způsobila nekritická aplikace newtonovské mechaniky: Člověk 17. století stojí na okraji světa, jaíco hmotné těla, kartezinnslq) automat, duše stvořená k obrazu Božímu: vymyká se z přirozenosti světa a stojí nělcde mezi, odícud může vyslýchat přírodu a redulzavat ji na slepou hru sil a lhostejný pohyb atomů, aniž by se tím zpochybnila jeho specifičnost jalco člověka. V18. století to už talc nejde dál aspoň pra ty ateistické filozofy, kteří jako Diderot začínají klást otázlaj neu)íonous/cé vědě a vědomě se hlásí ke své příslušností k přírodě. Příroda tedy musela faýí s to nějalzje zplodit, musí být s to spontánně se organízouat do stále složitějších farem až po musífcího Žiuo-čícha. (Prlgagine & Stengersová. 1984, s. 183) A do třetice, G. Webster a B. C. Goodwin (1982) považují za dědice osvícenství i racionální morfologii: The rational morphologists subscribed Racionální morfologové se hlásili entirely or partially to the Enlightenment buď zčásti, nebo zcela, k osuícenské- ideal of a mathematical natural science mu ideálu matematické přirodově- whose philosopher was Kant and in which dy, jejíž ßlozoßi formuloval Kant the exemplary achievement was Newtoni- a uzorouym uýdobyt/cem byla new- an mechanics. They were primarily, tonavská mechanüca. V popředí je- thought not exclusively, concerned with jich zájmu, i když ne uýlučně, sřáío 3eing" or „Order", with the universalshtd- „by it" a „ rád", jejichž univerzálie den in diversity and the permanence be- byly s/cryiy za rozmanitostí a trvan- hind change-which does not exclude con- livost s/cryŕa za zmenou - což ne- sideraüon of change. The empirical „laws" znamenalo, že vylučovali možnost they were concerned to discoverwere for- změn. Empirické „zá/cony", které se mal laws which would enable the multi- snažili od/trýŕ, byly zákony formál- plicity of „given" forms to be reduced to. n&nt, které měly umožnit redulcavat that is, to be described in terms of, a small rozmanitost „daných" forem, t/, po- number of general relational statements. psát je malým počtem obecných [..,] Thus, although this science was not vztažných tvrzeni. A tak, i když tato mathematical, in other respects it confor- věda nebyla matematická, v ostat- med to the Enlightenment ideal. (Webster nich ohledech splňovala ideál osví- & Goodwin, 1982. s. 19) censtuí. Vitalismus ani racionální morfologie v dnešní biologii rozhodně nepatří ke vzorům, ke kterým by se vzhlíželo: častěji bývají považovány za podezřelou mystiku. K čemu se tedy Wilson vlastně hlásí, když proklamuje svůj obdiv k osvícenství? Zdá se, že prototypem osvícenské situace je mu spíše stav na konci 19. století, kdy se mnozí zastánci newtonovského způsobu zvěčnění světa už bez problémů obešli bez vitalismu, racionální morfologie nebo historismu (i když jen za cenu přehlížení jistých jevů). Wilson v první řadě deklaruje přesvědčení, víru (která je, jak zdůrazňuje, víc než pracovním předpokladem) v jednotu poznání, v to. 50 že svět je ukázněný, uspořádaný a lze jej vysvětlit malým počtem přírodních zákonů.9 Stavba vědy je tedy postavena na uřře, a Wilson to také uznává. Jako sociobiolog zastává teorii, Že naše myšlenkové pochody nemohou být jiné, než jak je zformovala ado našich instinktů zapsala evoluce, a ta nám mimo jiné dala do vínku i „náboženský pud". Nemůžeme proto vidět svět jinak, než jak nám to naše mozky dovolují, a nemáme-li se donekonečna pohybovat v kruhu determinismu určeného naší přirozeností, nezbývá než pokusit se odklonit tento pud od náboženství a běžné zkušenosti do řečiště vědy: Science is religion liberated and writ Vědaje náboženství, /dere se osvobo- large [...] Preferring a search for obje- difo a mzmsfo se cfo nevídané šíře. To, ctive reality over revelation Is another že dáváme přednost hledám objeldiv- way of satisfying religious hunger. (WÜ- ní reality před zjevením, jejenjiný zpii- son, 1998, s. 5) sob.ja/cuíaj/ítnábožens/qj hiad. Wilson přesto tvrdí, že teprve aplikace rigorózní vědecké metody nám umožní uvidět svět takový, jaký ve sícutečnosti, objektivně, je - nikoli jen skrze zkreslující filtry, které pro naše myšlení vypracovala evoluce. Náš způsob myšlení však není k tomuto účelu příliš vhodný, byl koneckonců optimalizován na nároky přežití primitivních skupin lovců - sběračů, a ti nikdy nepotřebovali řešit problémy příliš odtažité od otázek spojených s každodenním přežíváním.10 Filtrem je každá mapa, slovník, jazyk, kultura. Jsou však zkreslující? Nejsou přece jen pomůckami, ale také průměty do určitého nového rozměru skutečnosti, které nám teprve umožní skutečnost vnímat a vyznat se v ní. Bez oněch filtrů, které dávají vyvstat jistému rozvrhu [Entwurf], nelze přece poznat nic. Vědaje bezesporu velmi účinným filtrem, ale jen jedním z mnoha. Konečně i sám Wilson používá „vědeckou víru" jako filtr, kterým poměřuje skutečnost. A domnívá se, ostatně jako každý myslitel, který si vytvořil ucelený systém, že se mu tím konečně podařilo oddělit zrno od plev, protože na rozdíl od všech ostatních filtrů je ten jeho jediný správný. Druhý z probíraných autorů, L. Wolpert (1992), nejde talc daleko, aby srovnával vědu s náboženstvím moderní doby. Také on však upozorňuje na to, že sám charakter vědy je našemu myšlení bytostně cizí: Q I had experienced the Ionian Enchantment [...] It means a belief In the unity of knowledge - a conviction, far deeper than a mere working proposition, that the world Is orderly and can be explained by a small number of natural laws. (Wilson, 1998, s. 4-51 10 Nevím, Jak s tímto každodenním plahočením a lhostejnosti k transcendentnu souvisí propracované mytologie, a to 1 u velmi .primitivních" národů. Protirečí tomu konečně i citovaný výrok o náboženském hladu, který je lidstvu vlastní. 51 I would almost contend that if some- Odvážilbychse téměř tvrdit že palcud thing fits in with common sense ft al- je něco v souladu s běžným názorem, most certainly Isn't science. 1...1 Our pale téměř určiiě nejde o uědec/cé po-braln5 - and hence our behavior - have, znáni Naše mozlqj, a tedy i naše chain evolution, been selected for dealing vání, byly u evoluci selektovány with the immediate world around us. k tomu, aby byly schopny inierqgovat (Wolpert, 1992, s. 11) snašimbezpmstředmmalwUm. Vždyf také věda, říká Wolpert, vznikla v lidských dějinách pouze jednou: všechny kultury s výjimkou „židovsko-kresfanské civilizace"11 se bez ní obešly. Vědecké pravdy jsou kontraintuitivni, jdou mimo každodenní zkušenost zdravého rozumu a bereme je za své jen po speciálním tréninku (tak nám to řekli ve škole). Proto vědecké poznání, zejména tam, kde se pohybuje zcela mimo přirozenou zkušenost (například kvantová mechanika), připadá odtažité, nepochopitelné, ba neskutečné všem, kdo nebyli patřičně zaškoleni, zasvěceni. To může být jednou z příčin, proč ke sjednocení poznání zatím nedošlo, ba nepozorujeme ani náznak jakéhokoli sjednocovacfho procesu. Both the ideas that science generates and Způsob, jak je věda provozována, the way in which science is carried out f myslenia}, které píodí, jsou zcela are entirely counterintuitive and against kontraintuitivni a odporuji přiroze- cornmon sense [...1 Science does not fit němu chápáni. Věda nesplňuje with our natural expectations. (Wolpert, naše přirozená očekáváni. Způsob, 1992, s. 1} The way in which nature has jalcým byla příroda postavena, been put together and the laws that go- ani záimny. které řídí její běh, ne- vem its behavior bear no apparent rela- mojí žádný zjevný vztah ke každo- tion to everyday life. The laws of nature dennímu životu. Přírodní zákony just cannot be inferred from normal prosté z běžné zlaišenosti odvodit day-to-day experience, (s. 6) nelze. Navíc nutno překonat zábrany lidské přirozenosti, tak jak byla vymodelována evolucí. Věda zatím nebyla obecně akceptována proto; že lidé jsou rození romantikové, kteří ke svému životu naléhavě potřebují mýty a dogmata, a vědci vzdor všem nejrůznějším triumfům ducha zatím nebyli schopni přijít na kloub příčině této potřeby.I2 Malá odbočka: Je jistě banální pravdou, že (přírodo)věda, jak ji dnes známe, vznikla v dějinách pouze jednou, avšak to ještě ne- 11 V souvislosti s podílem židovské i křesíanské komunity na vzniku novoveké vědy viz Neubauer (1999). 12 The two failings worked together in a devastating combination: People are innate romantics, they desperately need myth and dogma, and scientists could not explain why people have this need. (Wilson, 1998, s. 61) 52 znamená, že jsme ti vyvolení* kdo konečně přišlí na to, jak se věci mají. Věda vznikla jako důsledek aplikace určité tradice. Nemalou roli hrál monoteismus a s tím spojená víra, že Bohem stvořený svět se chová racionálně a řídí se malým počtem jednoduchých a poz-natelných zákonů. Z. Neubauer (například 1999b) upozorňuje, že vedle monoteismu se tato tradice vyznačuje ještě dvěma zvláštnostmi. Za prvé dala vznik hláskovému písmu, kde znaky samy o sobě nic neznamenají, jedinou jejich charakteristikou je to, že se liší od znaků ostatních. Znak není představou, znamená jen sebe sama. Za druhé tato tradice vměstnala svět do trojrozměrného geometrického prostoru. Věda vzniká poté, co se tyto dvě oblasti propojí v analytické geometrii, „tělesnost" světa se promění v lineární sekvenci znaků a matematika se stane „instrukcí pro konstrukci" světa. Znaky však začnou žít vlastním životem a věda, emancipovaná od nutnosti představ, začíná zkoumat jen logické vztahy mezi znaky. Wilson klade na tento „vlastní život" znaků důraz - matematické operace začnou probouzet nový druh lidské obrazotvornosti, přenesou obrazotvornost do jiných prostor: The ruling talismans of 20"' century Vládnoucí talismany vědy 20. stole- 5cience, relativity and quantum mecha- tí - teorie relatiuiiy a laiantova me- nlcs, have become the ultimate in stran- chanÜca - se staly pro lidskou mysl geness to the human mind. They were nejzazši mezí neznáma a cizoty. conceived [...] during a search for quan- Byly formulovány v procesu hledá- tiflablé truths that would be known to nilcvaniißlcovatelnychpraud, ke Icte- extraterrestrials as well as to our spe- rým by dospěli mimozemšťané stej- cies, and hence certifiably independent ně jalco my, pravd prokazatelně of the human mind. The physicists sue- na lidské myslí nezávislých. Fy- ceeded magnificently, but in so doing ztízové sJwéle uspěli, současně všalc they revealed the limitations of intuiti- odhalili meze intuice, polatd není ve- on unaided by mathematics; an under- denaVJ matematikou; poznali, že po- standing of Nature they discovered co- chopení Přírody je tvrdý oříšek. Teo- mes very hard. Theoretical physics and retická jyzilca, a podobně i molelai- molecular biology are acquired tastes. lámi biologie, jsou zálibami ziskaný- The cost of scientific advance is the mi. Cenou za vědecký pokrok je humbling recognition that reality was zahanbující zjištěni, že siaitečnost not constructed to be easily grasped by nebyla udělána1* tak, aby se dala 13 Ještě spíš legitimována či dokonce nahrazena. Není to tak, že právě tímto Icroltem, který bezesporu otevřel nově horizonty, byla naše obrazotvornost současně drasticky omezena vjfných ohledech [viz výše o filtrech]? Zůstali jsme uzavřeni v klasickém geometrickém světě a jfsté rozměry světa se do tohoto rozvrhu nevejdou. 14 Tento obrat mi připadá velice zvláštní, přímo zavání kreacionismem. Jde zřejmě o zažité klišé, se Irterým se setkáváme u mnoha autorů včetně Wilsona a Wolperta. Viz například předchozí citát z Wolperta nebo výrok L. Kováče: Eudsícá psychilaije skonštruovaná talc, že... (Kováč, 1994). Podobné obraly používá i Dawkins. Jedno vysvětlení pro tyto slovní obraty nabízejí G. Webster a B: Goodwin [1982J, když upozorňují na to, že darwlnlsmus vychází z protestantské přírodní teologie: Protože primáni teologie považuje organismy za z/consíniouané 53 the human mind. This is the cardinal lidskou myslí snadno uchopit Üstfe- tenet of scientific understanding: Our dni zásadou vědedzěho pochopení je species and Its way of thinking are toto: Náš druh ajeho myšlenkové a product of evolution, not the purpose pochody jsou produktem evoluce, of evolution. (Wilson, 1998, s. 31-32) nikoli jejím cOern. Cüem moderních osvícenců musí být převedení všech ostatních oblasti lidského poznání do chrámu přírodních věd.15 Aiio, i filozofie: Naším společným cůemje proměnit co možná největší část filozoße ve vědu.1G A filozofie by měla tento CÜ pochopit a napomáhat k němu. Po jeho dosažení se celá kultura stane vědou nového druhu a bude shrnovat dnešní přírodní i společenské vědy. Wilson poeticky říká: I admit that the confidence of natural Přiznávám, že sebevědomí pfirodo- scientists often seems overweening. vědců se často může zdát přemrště- Science offers the boldest metaphysics né. Veda nabízí nejodvážnější meta- of the age. It is a thoroughly human fyziku doby. Je to veskrze lidský construct, driven by the faith that if we výtvor, poháněný vírou, že pokud dream, press to discover, explain, and budeme snít, drát se za objevy, vy- dream again, thereby plunging repea- světiovat a opět snít a takto znovu. tedly into new terrain, the world will a znovu pronücat do nových prosto- somehow come clearer and we will rů, svět se stane jaksi přehlednějším. grasp the true strangeness of the uni- a nám sepodaripochnpit skutečnou verse. And the strangeness will all pro- podivnou podstatu vesmíru. A ukáže ve to be connected and make sense. se, že tato podivnost je vnitřně pro- [Wilson, 1998, s. 12) pojena a dává smysl urtějsím činitelem (BohemJ, pohlíží se na ně implicitně Jako na mechanická zařízeni, (/. Junkčhf Jednotky, v nichájedfné strukturní uztahyjsoudány prastorauou sounáležitostí [s. 22). Ovšem lze to vzít i vážné a rozumět podobným výrokům tak, že svět „byl zkonstruován" právě vĚdci: tím, že promítli skutečnost do euklidovského světa, kde matematické důkazy jsou národy ke konstrukci světa. Že tato projekce kosmu představuje pro naši civilizaci neobyčejně úspěšný .survival trick", je nesporné. Omylem je pouze zvěčnění - vydáváni mapy světa za svět sám. 15 W. Heisenberg podobně konstatuje rozrušování starých strnulých pravd vědou. V následujícím citátu vsak velmi znepokojivě působí jeho druhá, .sociologická" část, kterou bychom při troše škodolibosti mohli aplikovat i na militantní scientismus: Modernípřirodfluéda konečné proniká do oněch uelkých oblastí dnešního suěia, u nichž se sialy noué Články uíry základem nouýcfi a mocných společnoslú Stojí zde Jalc proti obsahu těchto článku víry, které se uracejt Je európskym Jliozojíckým idejím XDC. staletí (Hegel a AfarxJ, tak proti ufře, která nezná žádni} kompromis s Jinými názory. [...] Viru moderní Dědy by tak mohl působit ve prospěch tolerantnějšího postoje. (...I Na druhé straně Je třeba brát Jenomén slepě, bezpodmínečné uíry mnohem vážněji než speciálníJilozq/ické názory XDC. století. Nemažeme zauírat oči před skutečností, ze uelká Déíšína íidí sotua múze mít někdy dobře zdůuodněně mínění o spráunosti určitůch obecných Ideji či článků víry. Pro tuta většinu proto nikdy nemůže slovo „uíra" znamenat „poznat pravdu něčelio", nýbrž muže být chápáno jen Jako .učinit něco zá/cíadem žíuoía". Dá se lehce nahlédnout, že víra tohoto druhého typuje mnohem pevnější a strnulejší než prvá, zúsíáuá neomylnou I uúči zkušeností, kierújí bezprostředně odporuje, a nemůže být tudíž otřesena ani dodaíeěmjmí znalosimi. (Heisenberg, 1966, s. 150-151) 1G We have the common goal of turning as much of philosophy as possible to science. (Wilson, 1998, s. 12) 54 Problémem, který bude muset wilsonovské sj'ednocení vědy překonat, je pak nechuť humanitních učenců podílet se na tomto programu.'7 Přírodověda je objevování, zatímco humanitní vědci jen donekonečna pfežvykují totéž [Wilson, 1998, s. 56). Nedosti na tom, postmoderní myšlení (dodávám, že nejen ono) si dovoluje dokonce tvrdit, že Reality {...] Is a state constructed by the slcutečnost není výsledicem toho.jaiz mind, not perceived by It; there Is no ji naše mysl vnímá, aleje produlc-„reaT reality, no objective truths exter- tem myslL Neexistuje žádná „slaiteč-nal to mental activity; nor can ethics ná" realita, vně duševní činností, nebe firmly grounded. [...] In general existují žádné objetdívnipravdy, ne-sclentific culture Is viewed as just ano- mohou být zaJcotueny ani žádné so-ther way of knowing, and, moreover, lidnízálclady efflqj. Všeobecněje na contrived mostly by European and vědeckou lailturu pohlíženo pouze American white males. [Wilson, 1998, ja/co najeden ze způsobů poznání, s. 40-42) zplozený většinou muži - bělochy. Wilson se proto ani nediví, že humanisté s takovým podezřením sledují, jak se v psychologii snaží uchytit mechanistické proudy; které jí konečně dávají šanci stát se přírodní vědou (s. 42). On sám sice nemůže nevědět, že ve fyzice už mechanicismus vyšel z módy před drahnou dobou, tvrdošíjně však trvá na jeho užitečnosti všude jinde. Věda je podle Wilsona organizovaná systematická činnost, která shromažďuje znalosti o světě a shrnuje je do testovatelných zákonů a principů.18 Tuto činnost od pseudovědy odlišují: opakovatelnost [repeatíbiUty), úspornost {economy), možnost měřit [mensuration], heuristika a konečně vnitřní nerozpornost, souzvuk, koherence [consilience).13 Tato definice by snadno mohla zahrnout i vědy humanitní; z dalšího kontextu ale plyne, že k výčtu patří i základní metoda současné přírodovědy - redukcionismus, a v tomto bodě se humanitní vědy už tak snadno do definice nevejdou.20 Wilsonovo vidění světa vrcholí prohlášením: 17 Možná právě proto, že vědí své: Vědí, že smysluplně, tzn. například vědeckými pravidly uchopená clzota vždy dává smysL Potíž je jen v tom, že filozofové hledají a nacházejí různé varianty pochopeni tam, kde vědci typu Wilsona trvají na Jedné Jediné. V tom tkvi podstata hermeneullky - to ovšem předbíháme výklad. 18 Organized, systematic enterprise that gathers knowledge about the world and condenses the knowledge into testable laws and principles. [Wilson, 1998, s. 53] 10 Tento novotvar zavedl Wilson proto, aby nemusel užívat slova coherence, které se nadužívaním značně vyprázdnilo. 20 Redukctonistickou metodu znají ovšem i humanitní vědy a filozofie. Její zavádění se časově kryje s použitím redukcionlsmu v přírodovědě. Tam i tam převládne při tomto přístupu názor, že co se nevejde do redukce, je pověra. (Z. Kratochvíl, přednáška, 11. 2. 1999). 55 No one should suppose that objective Micdo by se neměl domnívat, že ob- truth is impossible to attain, even when jeícíiunípraudaje nedosažitelná, a to the most committed philosophers urge ani v tom případě, že nás k uznáni us to acknowledge that incapacity. In této neschopnosti budou tlačit ti nej- particular, it is too early for scientists, ctihodnější filozofové. Obzvlášť pro the foot soldiers of epistemology, to vědce, tyto pěšálaf epistemologie, je yield ground so vital to their mission. předčasné, aby vyklízeli pozici, kte- (Wilson, 1998, s. 60-61) ráje talc důležitá pro jejich posláni. Za takovými slovy už lze téměř tušit komise rozhodující o tom, co je objektivní pravda a co jí slouží, a tak se tolik kritizovaná iracionalita může snadno vrátit zadními vrátky. Tím se zde nebudu zabývat. Na okraj citátu však nutno uvést, že fyzikové - bezesporu pěšáci první linie - pomyslnou linii už vyklidili, a pochybuji, že k tomu byli jakkoli dotlačeni filozofy. W. Heisenberg poté, co ukázal závislost měření na pozorovateli, přístrojích atd., konstatuje už v roce 1959:21 Dá se říci, že próuě klasická fyzika byla idealizací světa, při níž jsme mluuiíi o suěíě nebo jeho částech, aniž jsme přitom brali u úuahu nás samotné. Její úspěch uedl k obecnému, ideálu objeldivniho popisu světa. Objektivita odedávna platí za nejvyšší kritérium hodnoty vědeckého výsledku. Odpovídá Kodaňský výklad ícuantoué íeorfe ještě íomuío ideálu? Smíme patrně říci, Že Iwan-tová teorie tomuto ideálu odpouídá, jak je to jen možné. Jistě neobsahuje žádné vlastní subjektivní rysy, nezavádí ducha nebo vědomí fyzUta jako část aiomouého procesu. Začíná všalc rozdelením suěra na předmět a ostatní svět a faktem, že tento ostatní svět musíme uzdy popisovat klasickými pojmy. Toto rozdělení je v jistém smyslu libovolné a je historicky přímým důsledkem prírodauědecké metody, pěstované v minulých stoletích. Užívání klasických pojmů je tedy koneckonců důsledkem všeobecného duchovního vývoje lidstva. Ale tím již přece bereme v úvahu nás samotně, a potud se nedá nazývat náš popis naprosto objektivním. (Heisenberg, 1966, s. 29-30} Nelze na tomto místě nevzpomenout ještě jednu nabídku ke sjednocení věd od L. Kováče (1999/2000). I on začíná chválou osvícenského racionalismu. Poté přiblíží neodarwinistickou koncepci evoluce života se „sobeckými" replikátory, a evoluci člověka líčenou jako postup evolučního „bastlování" (tinkering, bricolage). I on se hlási k sociobiologickému pohledu na lidskou přirozenost: fao-jaziiuý tvor, skupinový živočích, vyhľadávač slasti a mýtqfil (1999, s. 698). O tomto pohledu na evoluci více v 6. kapitole; na tomto místě připomínám tuto staí kvůli její epistemologické části. Kováč definuje čtyři bariéry, které nazývá Kantovými a které Člověka, ai Nenechme se zmást Um, že se zde mluvi o levantové fyzice; závěr citátu je platný obecnĚ. 56 obyvatele makrosveta, oddělují od dalších světů: mikrosveta, me-gasvěta, psychosvěta a sociosvěta. Tyto oblasti našemu poznání nejsou přístupné přímo a jsme nuceni šije interpretovat pomocí představ a pojmů makrosveta (srovnej výše s citátem z Heisenber-ga), nejlépe pak jako souvislé vyprávění - mýtus, který je příslušníku kulturní skupiny obvykle implantován už v raném věku. Klasické Řecko však dospělo k důležitému objevu, že o mytologických pravdách lze i pochybovat a že mohou být komplementární. Po dalších dvou tisíciletích kultivace se z tohoto poznání mohly zrodit empirické vědy, které našly způsob, jak se - s pomocí principu falzifikace hypotéz - z moci mýtu definitivně vymanit. Poznáni světa přestává být směsí komplementárních pravd a stává se kumulativním - dochází k růstu poznání a s ním k instrumentalizaci, která má výstup do techniky. Vědy kulturní zatím nenašly způsob kumulativního hromadění poznatků. Kováč nazývá hranici, po kterou, ale už ne za kterou se člověk může dostat čistým uvažováním, Aristotelovou bariérou. Za ni lze proniknout jen metodou falzifikace hypotéz: Z Aristotelavslqjch predstáu dnes v prírodných uedách neostala nič. Realita, ktorú tieto vedy skonštruovali, je uzdiaíená od sueta našej skúsenosti a našej intuície; nemôže tomu byt ináč - prírodné vedy dnes prenikajú, dokonca aj do sveta, čo leží za Kantovými bariérami V zoznamoch literativy, Ictonjmi končia prírodouedeclcé publikácie, sa Aristotelove práce nevysltytujú a v citačnom indexe prírodných vied je jeho meno zriedkaué. Ináč Je tomu v kultúrnych vedách a humanistike. V ich cítačnom indexe je Aristoteles medzi často cítoua-nými autormi. [...] Že by sabolAristoteles mýlil vo svojich predstavách o prírode, ale dokázal odhalit podstatné pravdy o čloueku a spoločnosti? Soŕua. [...] V kultúrnych vedách a humanisfi/ce prežíuajú Aristotelove hypotézy a teórie [...1 blízke našemu intuitívnemu chápaniu, euideníné až do samozrejmosti -ale nepravdivé. Len ich dosial nemal leto sfalzifútovať. (Kováč, 2000, s. 48) Protože lidstvu schází metodika falzifikace, pouští se do gigantického „testování" svých hypotéz v reálu - s děsivými následky typu fašismu nebo komunismu. Nutno proto pracovat na sjednocení, alé nikoli k tomu cíli, aby si obě větve lidského poznání porozuměly. Už jen vzhledem k obrovskému množství faktografie k podobnému sjednocení poznání nemůže nikdy dojít. Naopak, kiitturní vědy poté, co si vypracují vlastní metodiky, budou stejně kontraintuitivní a nesrozumitelné jako současná přírodověda. Přesto, či právě proto, budou pravdivé a my se cosi dozvíme o sobě. Autor naznačuje cestu - přijmout redukcionistickou metodu, talc úspěšnou v experimentálních vědách, odhodit intuitivně přitažlivé výklady, odhodit předpoklad linearity v chování světa a zbavit se postmodernismu, kterýje projevem rezignace a vybízí k toleranci komplementárních pohledů: 57 Co ľudstvo potrebuje, je nie pastmodemizmus, aie neomodernizmus: poučený návrat k osvietenskému zavrhovaniu mýtov, predsudkov a vyvrátených teórií Do vedeckej Immunity patri nie beztvará postmoderna rezignácia, ale Mo-nodou imperatív: „Slcromnosť svedčí vedcovi, ale nie ideám, ktoré v ňom sídlia a letore musí obhajoval (Kováč, 2000, s. 107) Kováč vybízí k přesunu těžiště výzkumu od přírodních ke kulturním vědám, aby se tak jejich zaostávání zahladilo, a končí kosmickou výzvou ke spojení sil, abychom mohli včas odvrátit katastrofy, které si z vlastní neznalosti připravujeme. V této stati půjde o pohled komplementární, hermeneutický; rozdíl mezi oběma může být definován tak, jak to činí P. A. Heelan (1998): The hermeneutíc orientation is contrasted with the explanatory tradition which in the English-speaking world fs simply called 'science'. Explanatory method aims at the construction of a mathematical model comprising measurable (theoretical) variables, to be accepted or rejected by reason of its ability under laboratory circumstances to predict and control the causal outcomes of assigned Initial conditions. (Heelan, 1998, s. 274) Hermeneutická orientace je v protikladu k tradici výkladové, té íeferé se v anglicky mluufcfch zemích, říkájed-noduše „věda". Výkladová metoda se soustřeďuje na konstruiert matematického modelu, /cterý pozůstává z měřitelných (teoretických) proměnných. Ten bude přijat nebo zavržen podle toho, nakolik bude v laboratorních podmínkách předpovídat a ovládat kauzální výstupy stanovených výchozích podmínek. Pochopitelně rozhraní mezi přírodovědou a ostatními vědami není ostré, přesto Heelan podobně jako Kováč ukazuje, že takto definované přírodní vědy mohou být stěží smířeny se The story they tell about the natural sciences can hardly be reconciled with the noble ideas of knowledge and reality stemming from the philosophical tradition. [...] Whence comes an embarrassing dilemma: either natural science is not worth the name of „knowledge" and deserves no more than to be called „useful" opinion, or the philosophical analysis of knowledge and reality needs to be revisited and reviewed. (Heelan, 1998, s. 275) vznešenými ideály vědění a slcute-čnosU prýštícími z ßlozqßcke tradice. A z toho pak dostáváme znepokojující dilema: buď přírodověda není hodna toho, aby byla označována jako „poznání", a nezaslouží si jiného označeni než „užitečné míněni", nebo filozofická analýza poznáni a reality vyžaduje přezkoumáni a přehodnocení. Autor pak analyzuje vědu z pozice heideggerovské a konstatuje, že my vědcijsme dnes galUeovšti na ten způsob. ze sám Galileo by k nám nepaínL22 Podobný výrok lze samozřejmě pronést o „otcích- 22 We scientist are today Galileans In a way in which Galileo himself was not a Galilean. (Heelan, 1998, s. 276-267) 58 zakladatelích" kterékoli vědy (viz například Sapp, 1990). Pokud však jsme ochotni uznat tuto banální pravdu, pale se musíme vážně zamyslet nad tím, nakolik jsou přírodní vědy charakterizovány opravdu jen kumulativním hromaděním poznatků. Aještě jeden pohled z druhé strany barikády: H.-G. Gadamer (1999) podobně jako Kováč ví, že s experimentální vědou jsme se vzdali „antropomorfismu řeckého nazírání světa". Gadamer se ovšem domnívá, že vedle moderní vědy presto dál trvá i dědictví antické filozofie -v té zřejmé slwtečnosu, že chceme a musíme náš svět chápat jako srozumitelný, a ne jen ovladatelný. Vpratíkladu ke leonstruíctiuismu moderní vědy, jež za poznané apochopené pokládá jen to, co dovede reprodukovat, je řeclcý pojem vědy charalderizován jýsis, oním horizontem v sobě uspořádaného a ze sebe se ulcazujicüio řádu bytí věci Otázka {...] zní, nakalile antické dědictví nabízí né/aícou pravdu, jež nám za zuíasíních. podmínek novověkého poznáuám zústáuá skryta. (Gadamer, 1999, s. 110) Rozdíl mezi Kováčem a Gadamerem je zřetelný z hlediska pochopení slova „předmět": Gadamer se ptá, zda jsou pro zpředmětňují-cí jednání stanoveny nějaké hranice či nikoli. Konstatuje, že Řekům byl tento přístup natolik cizí, že pro předmět nemají ani jméno, a užívali slovo pragma: Pragma je to, v čem je člověk svou životni praxi zapleten; nikoli tedy to, co stoji před námi a proti nám, a co bychom tedy měli překonat, nýbrž to, v čem se pohybujeme a v čem máme co činit. Taje orientace, leterá byla v moderním zmocňováni se světa strukturovaném vědou a na ní založenou technikou uy-tíačena na olcrqj. (Gadamer, 1999, s. 111) Gadamer se domnívá, že jisté oblasti lidské zkušenosti se zpřed-mětnění budou vždy bránit. Jde především o fenomén řeči a o logos, ten mluvením evokovaný, do přítomnosti vyzvednutý, dfley mluvení disponovatelný a komunikativně sdělitelný svět sám (1999, s. 113). Ukazuje, že ta „druhá polovina pravdy", ta, po jejímž zpředmětně-ní volá Kováč, zde pořád ještě je, je trvale aktuální, a právě jejím prostřednictvím se vůbec může zkušenost vědy zapracovat do zlcu-šenostl jedince a skupiny. Redukcionlsmus, základní úroveň popisu a vědecká pravda Vraťme se vsak k napětí mezi přírodovědnou a humanitní větví vědeckého poznání. K nejúspěšnějším metodám přírodovědy patří metoda redukcionistická. E. O. Wilson důležitost přijetí reduk-cionistické metody ilustruje srovnáním věd lékařských a sociálních - dvou oborů, které by měly mít k sobě blízko. Podstatně se všakliši v jedné věci: v lékařských vědách je úspěch výzkumných 59 projektů podmíněn důslednou snahou o sjednocení pozorovaných jevů napříč všemi úrovněmi biologické organizace, od celého organismu krok za krokem až k moie/cttíóm (s. 182). V sociálních,vědách navzdory srovnatelnému bohatství metod a úrovní popisu podobné úsilí chybí, vládne zmatek a nedostatek vize: The reasons for the confusion are becoming increasingly clear. Social scientists by and large spurn the idea of the hierarchical ordering of Icnowledge that unites and drives natural sciences. [...] A great many even enjoy the resulting overall atmosphere of chaos, mistaking it for creative ferment. {Wilson, 1998, s. 182) Příčiny tohoto zmateni vystupují na povrch stále Jasněji: pracovníci sociálních věd povětšinou pohrdají myšlenkou hierarchického uspořádání znalostí - myšlenkou, která spojuje přírodní vědy a je Jejich hnací silou. Mnozi z nich si dokonce libují ve vznildé chaotické atmosféře, pokládajíce ji mylně za tvůrčí iwas. A o pár stránek dál Wilsonova kritika vrcholí: Each of these enterprises has contributed something to understanding the human condition. [...J But never-1 do not think that too strong a word - have social scientists been able to embed their narratives in the physical realities of human biology and psychology, even though It is surely there and not some astral plane from which culture has arisen. [„.] Consequently, too many socials science textbooks are a scandal of banality, (Wilson, 1998, s. 193) Každá z těchto aktivit Isociálních věd) svým duem přispěla, k porozumění lidskému údělu. Avšak nikdy.-a když řeknu nikdy, talc vůbec nepřeháním. - nebyli pracovnici v sociálních vědách schopni zasadit své příběhy do fyzické reality představované biologii člověka a psychologii A to přesto, že právě odtud, a ne z nějakých astrálních sfér, se vynořila kultura. Mnohá z učebnic sociálních věd tak pobuřuje svou banálnosti. Pracovníci v sociálních vědách podle Wílsona nemají šanci nic předvídat nebo pochopit, neboť pohrdají přírodními vědami a spoléhají víc na „kousnu a vidím" [tzv. folk psychology). Sám uvádí několik příkladů, kdy podle jeho názoru sociální vědy právě kvůli tomu selhaly. Jde především o nikým nečekaný rozpad SSSR, kdy byla trestuhodně podceněna národnostní nenávist. Jiným příkladem je kulturní antropologie, která sice správně poukázala na slabiny sociálního darwinismu, ale neučinila žádný pokus o biologický výklad pozorovaných jevů a místo toho razí kulturní relativismus: pokládá každou kulturu za jedinečnou entitu a.neusiluje o žádné zobecnění. Hrozí, že kvůli zanedbání biologické stránky kulturních jevů se jednoho dne můžeme dočkat i rozpadu Spojených státůl23 23 Že v případě SSSR šlo d důsledek národnostních sporů, Wilson nijak nedokládá - a přitom se 1 laik setkal s Jinými Interpretacemi děni. Ještě zajímavější by ovšem bylo Učení, jak by 60 pja obranu psychologů ať na tomto místě promluví nikoli oni sami, ale opět W. Heisenberg: Celá tendence dnešní biologie směřuje k výkladu biologických jevů na záldadě známýchfyzilsálnich zálconů [...] Jediný pojem, Iderý se podle [Darwinovy teorie propojené s moderní genetikou] musí přidat k fyzice a chemií, abychom pochopili život je pojem dějin. [...] Jeden z argumentů, hojně uváděný ve prospěch této teze [...] zdůrazňuje, že zákony fyziky achemie všude, laie je bylo možné uyzícoušer, platily též pro živé organismy. [...] Práuě tento argument ztratil vlivem lamntové teorie mnoho ze své závažnosti. Z toho, že pojmy fyziky a chemie tvoři uzavřený a nerozpomý systém, totiž systém levantové teorie, nutně plyne, že všude tam, kde se dá těchto pojmů vůbec použit k popisu jevů, musí platit i zálomy, které jsou s těmito pojmy spojeny. Vždycky, když zkoumáme živé organismy jako fyzikální a chemické systémy, musí se též jako takové chovat. [...] Nebudeme přirozeně pochybovat o tam, že se mozek chovájakofy-zUaviiěchemlcký mechanismus, jestUžejejjako talzauý popisujeme. Abychom všalz porozuměli psychickým jevům, musíme nutně vyjit z faktu, že zde lidslqj duch vchází jako předmět ajalzo subjekt do vědeckého procesu psychologie. (Heisenberg. 1966, s. 68-71) E. O. Wilson hlásá objektivistickou linii v biologii bez zakolísání už po tri desetiletí. Volání po integraci přírodních a humanitních věd (rozuměj pohlcení druhých prvými) má téměř stejnou podobu v jeho knížce O lidské přirozeností. (1978, česky 1993). V jistém ohledu tam zachází ještě dál - soudí, že věda má dokonce moc nastínit zákony historie, které mohou předvídat něco z budoucnosti lidstva (Wilson, 1993, s. 197). Ostatně proč ne, jestliže psychické procesy náboženské víry předsrauufí naprogramované predispozice, jejichž soběstačné komponenty byly vtěleny do neuronového aparátu mozku tisíci generacemi genetické evoluce (s. 196).24 Při-stoupíme-li na tuto zkratku od genů rovnou k psychologii (podrobnější rozbor přístupů a možných alternativ podobného výkladu viz například Michel & Mooreová, 1999), vyplyne z toho samozřejmě i to, že biologie by měla mít rozhodující slovo i ve věcech morálky: Hlavním ůltalem lidské biologie je určit a měřit bariéry, které ovlivňuji rozhodnuti filozofů etilzy ikohokoliv jiného, a dovodit jejich význam neurofyziologic-Iqjmi afylogenetickými rekonstrukcemi psychilqj. Tento počin je nezbytným doplňkem k pola-ačujicímu zkoumání lailturní evoluce. [...] Vznikne určitá forma biologie etitqj, která umožni výběr talcověho kodexu morálních hodnot, který bude trvalejší ajemuž budeme důkladněji rozumět (Wilson, 1993, s. 187). tuto událost předvídaly a interpretovaly přírodní vědy; to nám však Wilson neprozradí. Totéž v případě kulturní antropologie. 34 Sto let před ním se podobným myšlenkám vysmíval Nietzsche: Muselo se stát, co se právě nyní děje, člověk se musel stát takovým, jakými nyní lldéjsou - íomuío .musí" se nikdo nesmi vzpírat (Nietzsche, 1988, s. 150) 61 A na jiném místě formuluje své stanovisko ještě silněji: Mýtotuomý pud může být využit pň učení a racionálním Isic] hledání lidského po/croJcu, polaid konečně uznáme, že vědecký materialismus sám o sobě Je mytologii, dejinavanou v ušlechtilém smyslu slova. [...] Proč považuji vědec-íqj ětos za nadřazený náboženství: Jeho opalzavané triumfy pň objasňováni a ovládáni hmotného světa: Jeho autokoreldíuni povaha, Jež Je otevřená každému, kdo je kompetentní navrhovat a testovat; jeho připravenost zkoumat všechny subjekty posvátně i světské; a nyní i možnost vysvětlit tradiční náboženství mechanistickými modely evoluční biologie. [Wilson, 1992, s. 191) Wilsonův názor můžeme sice pokládat za extrémní, není však ojedinělý.25 Stojí za povšimnutí, že se přes veškerou snahu o objektivitu neobejde bez hodnotících soudů z oblastí mimo vědu (ušlechtilý smysl slova, posuzování kompetentnosti atd.). L. Wolpert vidí vztah mezi uměním a vědou z poněkud jiného úhlu, z úhlu Galileovy Knihy přírody (viz 3. kapitolu). Strkat vědu a umění do jednoho pytle je podle něho omyl: A work of art Is capable of many rea- Umělecký výtvor nabízí mnohá čte-dings, of multiple interpretations, whe- nía rozmanité interpretace, zatímco reas scientific discoveries have a strictly vědecké objevy mqji přesně dejino-defined meaning. [...} Whatever the váný význam. At už vědec pracuje scientist's feelings, or style, while wor- sjalqjmikoli pocity nebo jalcýmkolt king, these are purged from the final stylem, na lamečném výsledku to ne-work. Finally there are objective and smibýtznát20 Koneckonců pro hod-shared criteria forjudging scientific nocení vědecké práce existují objek-work, whereas there are numerous in- tivní a sduená kritéria, kdežto umě-terpretatlons for artistic creations and lecké düo lze vykládat mnoha způ-no sure way of judging them. (Wolpert, soby a žádný univerzální klíč k jeho 1992, s. 57) posuzovaní neexistuje. Proto se věda, na rozdíl od umění, obejde u Wolperta i bez géniů: časem by nutně na totéž přišli i obyčejní pěšáci vědy. (Srovnejme s Heisenbergovým míněním o dějinné podmíněnosti vědeckého poznání). Wolpert jde dál než Wilson. Jakkoli je Wilson přesvědčen o nadřazenosti přírodovědy nad ostatním poznáním, přichází v první řadě s nabídkou pro všechny ostatní obory poznáni, aby se skrze pochopení evoluce a biologie člověka konečně i ony staly součástí 23 Upozorňuji na článek J. Horgana (1995). který referuje o nové vlně „sociálního darwinis-mu" mezi antropology a evolučními psychology. Sice Jen někteří z nich sami sebe nazývají sociobtology, ale předkládají podobné teorie Jako Wilson. aG Tohle je první část známé floskule, která pokračuje ...zatímco umělec naopak dáuá vyniknout svým emocím. Je otázkou, zda lze za pravdivou považovat jak vyslovenou, talc i zamlčenou část tohoto tvrzení. Viz například Stent, 1972. 62 přírodovědy a spolupracovaly na velkém düe. Wolpert se takového sbližování rád vzdá, pro pochopení skutečnosti humanitní obory vůbec nepotřebuje, a zdá se, že se jich dokonce poněkud obává: For scientists, defining the nature of science is of only marginal interest, for it has no impact on their day-to-day activities. Far philosophers of science, and for some sociologists, by contrast, the nature of science and the validity of scientific knowledge are central problems. These observers have found the nature of science puzzling, and some have even come to doubt whether science is, after all, a special and privileged form of knowledge - 'privileged' in that it provides the most reliable means of understanding how the world works. While providing no real threat to science they have become an increasingly vocal group, with an unfortunate Influence on the study of science and its history. (Wolpert, 1992, s. 101) Podstata vědy zajímá vědce jen olcrajově, protože tato otázka s jejich každodenními aktivitami ní/a/c ne-souvist Naopalz pravá povaha vědy a oíáz/ca platnosti vědeclaiho poznáni představují ústřední problém pro filozofy vědy a nělcteré sociology. Ti shledávají vědu záhadnou a někteří dokonce pochybují, zda je vůbec zvláštní a privilegovanouformau poznáni - v tom smyslu, že by mohla poskytovat ty nejspolehlivější prostredia/ k pochopení fungování světa. Pro vědu samotnou sice tyto hlasy nijak doopravdy nebezpečné nejsou, jsou všalc tak pronucavé, že to má neblahý vliv na studium vědy a jejích dějin. To, že se filozofové nedokáží shodnout na tom, jaká je povaha skutečnosti nebo zda vůbec existuje něco jako reálný svět, je tedy jejich problém.27 Poté, co ukázal, jak je věda vzdálena přirozenému myšlení, konstatuje Wolpert, že také filozofie je z hlediska vědeckého snažení irelevantní. Zajímavé však je, že se na konci celé analýzy vrací k selskému rozumu (common sense), jehož nespolehlivost na začátku odhalil: For those philosophers who live in a world where they really have doubts about reality, their world is even more unnatural than the world of scientific ideas, but in a quite different way. I have no doubt about the difficulties that philosophers face or the ingenuity they have shown in dealing with such problems. I do, however, strongly deny the relevance of these problems to science. [...] My own position, philosophically, is that of a common sense realist: I believe there is an external world which I share with Svět filozofů, kteří žijí ve světě plném pochybnosti o realitě, je nepřirozený mnohem víc, než je svět vědeckých myšlenelc Ta nepřirozenost však tiwí v něčem jiném. Vůbec nepochybuji o potížích, jimž filozofové čelí, ani o duchaplnosti, se kterou své problémy řeší. Tvrdím však, že tyto problémy nemají s vědou nic společného. Filozofíclcy jsem realistou selského rozumu: Věřím ue vnější svět, který sdílím s ostatními a který se dá zkoumat 27 Zde Wolpert odkazuje na údajný výrok Wittgensteinův, že filozofie Je ve skutečnosti snůš-kou trivialit. Srovnejme s výše citovaným Gadamerovým výrokem o tom, jak věda „skrze matematiku a rozum přivádí k poznáni toho, co je Bamo o sobě srozumitelné". 63 others and which can be studied. I know Vím, že tento postoj může bytßlo- that philosophically my position may be zoßcky neudržitelný, avšaic-atoje indefensible, but - and this is crucial - podstatné -at už budu zastávatja- holding my position will have made no kykali postoj, neovlivní to ani iota of difference to the nature of selenu- o chlup podstatu vědeckého zkou- flc investigation or scientific theories. It máni nebo vědeckých teorii Na tom- is irrelevant (Wblpert, 1992, s. 106] to postoji vůbec nesejde. Je tomu opravdu tak? Není nutno zamyslet se v první řadě nad tím, co představují naše pojmy, fakta, entity a jaký je vztah mezi nimi? Citujme opět Heisenberga: Kodaňslaj výklad Iwantově teorie začíná paradoxem. Začíná faktem, že musíme popisovat naše palaisy pojmy klasicitě fyzilcy, a současně začíná zjištěním, že se tyto pojmy nehodí na přírodu přesně. [...] Navrhovalo se proto občas, abychom se vzdali klasických pojmů. Radilcální změna našich pojmů pra popis experimentů by možná mohla vést zpět k nestatístickému, naprosto objektivnímu popisu přírody. Tento návrh ušalc spočívá na nedorozumění Pojmy klasické fyziky jsou jen zjemněním pojmů každodenního života atvořipad-statnou část řeči, která je předpokladem cele prírodovedy. Naše slaäečná situace v přírodovědě je taková, že klasických pojmů pro popis našich experimentů opravdu používáme a používat musíme, protožejinak bychom si nemohli rozumět A úkolem iwantově teorie je právě experimenty teoreticky vyložit na tomto základu. Nemá smysl vysvětlovat, co by se dalo dělat, kdybychom bylífinými bytostmi, než jakými skutečně jsme, (Heisenberg, 1966, s. 30) Tímto citátem už přesahujeme diskusi o objektivistických (či scien-tistických) východiscích ve vědě: vynořuje se najednou nutnost rozumět si navzájem pomocí nepřesných pojmů. O tom bude řeč níže. Zbývá otázka, proč vůbec vědci cítí potřebu vstupovat do episte-mologické arény a toto všechno říkat. Zdá se, Že jde o jakousi podrážděnou reakci na to, že v dnešním světě jsou pozice vědy zpochybňovány. Vědci přece poznali, Že svět je založen na jednoduchých a poznatelných principech, je racionální, existuje mimo naše vědomí aje matematizovatelný!28 I když tato skutečnost nezávisí na tom, co si kdo myslí, přece jen ho dráždí, že filozofové (a jak jsme viděli spolu s nimi i fyzikové) celou stavbu zpochybňují. Ptá se: Has philosophy in fact influenced science? Ovlivnila vůbec filozofie vědu? Many of the leading physicists at the be- Mnozí přední fyzikově začátku sto- ginning of the century were well schooled leti byltßlozoßclcy vzdelanú Dnes- in philosophy (...) Today the "stars" of mo- ní vědecké „hvězdy" byly však vy- 28 To je ta nezpochybnitelná víra, nepřístupná dodatečné zkušenosti, o které mluví výše Heisenberg. 64 dem science are more likely to be brought chovány spíše na sci-ft. Dnešní upon science Action. [...] The physicist who kvantomechanik neví o ßlozoßi víc Is a quantum mechanic has no more než průměrný automechanik. Ne- knowledge of philosophy than the average jenže většina vědců nemá ofilo- carmechanic. Not only are most scientists zofických otázkách tušeni, ale Ignorant of philosophical issues, but i věda sama je vůči ßlozoßckym science has been totally immune to philo- pochybnostem naprosto imunní. sophical doubts. In this century at last Přinejmenším pro naše stoletipla- science has generally been wholly unaifec- řť, že věda se konečně vymanila ted by thé philosophers of science. (Wol- z vlivußlozoßl vědy. Vědci mohou pert, 1992, s. 107-108). (...) Scientists can být hrdi na to, že jsou naivními be very proud to be naive realists, (s. 117) realisty. Z tohoto prohlášení (pokud ho budeme ochotni brát vážně) Čiší podle mého názoru frustrace hned několikerého druhu. Za prvé z historických důvodů nikde nedošlo k oddělení vědy od státu, a tak je věda existenčně závislá na vstřícném postoji daňového poplatníka. Vstřícnosti se jí však nedostává automaticky - jak nám Wolpert ukázal, věda je kontraintuitivní a veřejnost nemusí vůbec rozumět, proč by ji měla podporovat. Za druhé jména a názory lidí, kteří sami vědu neprovozují, jen o ní píší, a ještě k tomu ne vždy s nadšením sdílejí vševysvětlující optimismus vědců, zná široké publikum (a jeho zákonodárci) mnohem lépe než jména a názory těch, kdo vědu skutečně provozují. Tento stav deformuje a Často i zpochybňuje „skutečný" obraz vědy u veřejnosti. Aby se obhájili před společností, jsou naši autoři nuceni zanechat své práce, které jsou tělem i duší oddáni, a psát publikace na téma, které je samo o sobě nijak zvlášť nezajímá. Třetí důvod je čistě lidský - na sklonku života musí tyto neobyčejně plodné a úctyhodné osobnosti čelit myšlenkovému klimatu, které příliš neladí s tím, v němž vyrostli, kterému hluboce věřili a na jehož uskutečnění po celý život pracovali.23 29 Výmluvnou ilustrací toho je rozhovor s tvůrcem vodíkové pumy E. Teuerem (Scientific American, 10/1999, s. 23-24). Devadesátiletý doyen nepřestává hájit přístupy, které až příliš připomínají ono slavné .poroučíme větru deští". 65