dě Malinowského obsahovaly dokonce systematická porovnání kulturních praktik v moderních společnostech západního typu se společnostmi primitivními. To byl případ i této knihy. Samozřejmě řada tvrzení v ní byla pozdějším vývojem v antropológii í psy. chologíi modifikována. Přesto zůstává Malinowského pojednání o sexu a jeho potlačování jak v divošské tak v civilizované společnosti neobyčejně poučným čtením a o užitečnosti vydání českého překladu nemůže být pochyb. Právě pro tento systematický výklad v porovnávacím duchu, kdy i moderní společnost je citlivě členěna do stavů zámožných a vzdělaných a do vrstev pracujících v zemědělství a průmyslu, je Malinowského kniha přitažlivá pro antropology i pro jakéhokoli čtenáře, který se nebojí být srovnáván s divochy. Je napsána přístupným jazykem, který si nezadá s nejlepšími populárně poučnými díly a přitom neztrácí na své profesionální vědecké úrovni. Neubývá než si přát, aby i jiná Malinowského díla spatřila světlo světa v češtině, stejně jako je tomu v mnoha jiných jazycích. V polské vlasti Malinowského již vydali třináctidílné úplné vydání jeho tvorby, a to přesto, že valná většina musela být přeložena. Pokud platí, že moderní sociální antropologie by nevznikla bez Malinowského metodologické a teoretické revoluce, pak prvním předpokladem pro to, aby po 70 letech došla tato intelektuální revoluce do České republiky, jsou české překlady díla tohoto génia, který podle Arnošta Gelinera symbolicky „zařízl" Frazera (aiuze na Zlatou ratolest, kde slábnoucí kněz je rituálně zavražděn) a zatím se nikomu nepodařilo zaříznout Malinowského. Je dnes jíž klasikem a přesto povýtce aktuálním, bez kterého je i současná sociální antropologie nemyslitelná. Listopad 2006 224 Malinowski a psychoanalýza František Vrhel 1. Freud Když Sigmund Freud dorazil roku 1938 do anglického exilu poté, co za něj Marie Bonapartova složila výkupné umožňující mu uniknout z nacisty obležené Vídně, jednou z prvních britských osobností, jež jej oslovila, byl Bronislaw Malinowski: v dopisu adresovaném Anně Freudové se známý antropolog vyhlašuje „oddaným obdivovatelem vašeho otce a Jeho díla". Freudova odpověď přichází za čtyři dny: Malinowského obdiv je shledáván „potěšujícím překvapením", neboť až dosud se autorovi dopisu Malinowski jevil spíše jako „odpůrce našich hledisek". Potud George W. Stocking (1986), jemuž se vztah věhlasného sociálního antropologa zdá být ambivalentní. Ať už ambivalentní či nikoli, je vhodné podtrhnout, že Bronislaw Malinowski, zjevně spolu s Alfredem L. Kroeberem, náleží v raných dvacátých letech minulého století k těm nemnoha antropologům, jimž je Freudova psychoanalýza instancí závažnou, podnětem k hlubšímu zamyšlení. 2. Malinowski a jeho shrnutí psychoanalýzy z roku 1923 V dopisu k editorovi časopisu Nature vybízí Malinowski k nepřed-pojatému pohledu na Freudův přínos k antropologii, vyhýbaje se na jedné straně krajnosti „misionářské horlivosti", prostoupené dogmatismem a útočností, na druhé straně pak zjednodušujícímu odmítání, příznačnému pro takového Graftona Elliota Smi-the. Malinowského snahou je „aplikovat" některá Freudova zjištění na „divošskou psychologii a obyčeje". Jádrem obezřetného přístupu, kvaliflkovatelného jako „modifikující", stává se mu oidipský komplex. Připomeňme, že tento komplex - kanonicky vzato -je pojímán jako skupina Či soubor převážně nevědomých myšlenek 225 a pocitů, soustřeďujících se kolem přání vlastnit rodiče opačného pohlaví a odstranit rodiče pohlaví stejného. Je důležité podtrhnout, že oidipský komplex je chápán jako jev uniuerzáfní, fylogenetický zakotvený, jak naznačuje Freud v dopise k Wilhelmu Fíiessovi z 15. října 1897, stejně jako ve Třech pojednáních k teorii sexuality (1905). Jiří Cveki (1969) myslím právem rozlišil čtyři zřetele nebo Čtyři otázky, jež komplex předkládá: integrují se v něm biologické, psychologické i sociokulturní stránky; tyto stránky se uplatňují v různé intenzitě a stupni; komplex může nabývat rozličných vzezření v souvislosti s rodinným uspořádáním; a nakonec nezapomeňme, že oidipský komplex je prožíván a řešen vždy současně v rovině skutečnosti a v rovině fantazie, jež se prolínají. Dodejme rovněž, že univerzalistická vize Freudova podněcovala zejména ranou psychoanalytičkou antropologii, ztělesňovanou v tomto smyslu snad nejvýmluvněji dílem Gézy Róheima, k pokusům o transkulturáíní „zapasování" oidipského komplexu. V této souvislosti sotva překvapí, že Malinowski vytýká „sociologické implikace" Freudova konstruktu, implikace, jež naznačují, že v celém vývoji lidstva je nutno počítat s institucí jádrové rodiny a mono-gamního manželství s přísným patriarchou na jedné a laskavou, citem prolnutou matkou na straně druhé. V dobové perspektivě je zjevné, že Freudův komplex bezprostředně závisí na Weste rm a rekově předpokladu starobylostí a trvání jádrové monogamní rodiny. Jak známo, Freud sám v Totemu a tabu vychází z postulátu prvotnosti patriarchální rodiny ovládané tyranizujícím otcem. Je vhodné zdůraznit, že podle Malinowské-ho lze Freudův postulát zakládat nejen monumentální The History of Human Marriage, nýbrž i synchronními ^jištěními empirické etnoíogie. Přesto však, píše Malinowski, zkoumáme-li uspořádání rodiny podrobněji, nikoli jen v oné hypotetické dávné podobě, vyvstávají určité potíže. Tak matrílineární rodina je případem, kde vztah dětí a rodičů není dán v té formě, již předpokládá Freudův oidipský komplex; příkladem budiž trobriandská rodina, v níž je to matka a její bratr, kdo soustřeďují zákonitou potestas; zatímco 226 aouncufusje oním „krutým matriarchou", otec figuruje spíše jako cituplný přítel a rádce svých dětí, nejsa dokonce - v souladu s klasickou tezí - ani pokrevním příbuzným (připomeňme, že stejně jako možná kulturní variabilita oidipského komplexu, tak otázka pokrevního příbuzenství otce, ať už na Trobriandových ostrovech, nebo v nativní Austrálii, zašlehují čas od času polemiky na stránkách vědeckých časopisů; k prvnímu lze uvést různé francouzské studie z konce devadesátých let; k druhému, generalizovatelnému pod názvem uirgin birth, polemiku van Dokkumovu z raku 2000). Druhou potenciální modifikaci oidipského komplexu může odhalovat takříkajíc šíp incestu: ne matka, nýbrž sestra je primárním objektem zákazu krvesmilstva. Prostě jak omezující autorita, tak i oddělující tabu jsou rozčleněny jiným způsobem, než je tomu v případě rodiny patriarchální, i když Malinowského zkoumání snů, mýtů, převažujících sexuálních obsesí na Trobriandech vcelku potor^uji Freudova hlediska, jež - podle Malinowského - poskytla antropologům první „konkrétní teorii vztahu mezi instinktivním životem a sociální institucí". 3. Sex a represe v divošské společnosti jako rozvedení Práci o sexu a represi (1927) lze chápat jako ozvuk,jako amplifika-cí, jako rozvedení Malinowského postoje z roku 1923. Můžeme se tázat, v čem je půoab tohoto rozvedení, jež učinilo Malinowského protagonistou fundující srážky antropologie s psychoanalýzou. Především, Malinowského amplifikace není úplně koherentní. Na jedné straně dostupuje na práh obecné refutace, založené argumentativ-ně „matrilineární strukturou", jež ve své trobriandské verzi nezná napětí mezi otcem a synem: „můžeme říci, že v oidipském komplexu existuje potlačená touha zavraždit otce a oženit se s matkou, zatímco v matrilineární společnosti na Trobriandových ostrovech nacházíme přání oženit se se sestrou a zavraždit strýce z matčiny strany" (s. 71 tohoto vydání). Znamená to tedy, že psychoanalýze vděčíme sice za odhalení důležité citové konfigurace, ale Malinowského analýza „prokázala, že Freudovy teorie nejen že zhruba 227 odpovídají psychologii člověka, ale i dosti přesně sledují modifikace lidské povahy pod vlivem jednotlivých společenských uspořádání" Cs. 72 tohoto vydání)- Změnila se snad „modifikace" poté, co byla odmítnuta obecnost oidipského komplexu, v „refutaci"? Na druhé straně však spěchá Maiínowski podotknout, že vlastně jeho zjištění nejsou v rozporu s „obecnými1' principy psychoanalýzy: jeho „mateřské právo... má navíc před právem otcovským výhodu v tom, že oidipský komplex ,štěpí\ Autoritu rozděluje mezi dva muže" Cs. 215 tohoto vydání). Nedosti na této smířlivosti. Malinowskí možná zapomněl na skutečnost virilokáíní rezidence u Trobrianďanů: je to muž, manžel, kdo je pánem (»master"!), jsa ve své vesnici v domě, jenž mu náleží, jak patrno z Malinowského monografie o sexuálním iiuotě Trobrianďanů (1929). Volněji řečeno: zatímco první polovina, první dvě části Sexu a represe odmítá univerzálnost oidipského komplexu, jeví se druhá polovina, zbývající druhé dvě části díla vůči psychoanalýze mnohem „submisiv-nější". Ustupuje psychoanalýze, Malinowski praví, že pro Jonese „matrilineární systém se svým avunkulárním komplexem vznikl... jako způsob obrany proti prvotním oidipským sklonům" (s. 117 tohoto vydání); následující věta Malinowského boduje pak přímo psychoanalytičky: čtenáři první poloviny, prvních dvou částí shledají v Jonesových idejích ozvuk něčeho, o čem již věděli, a shodnou se na tom, že v zásadě jsou údaje opřeny o solidní základnu. Je to snad jádro Malinowského „konečné" reakce nebo snad jeho obratu, značícího opuštění refutace? Je to snad návrat k oné původní modifikaci? Není snad nakonec půvab v rozvedení vlastního ambivalentního postoje? V této souvislosti je pozoruhodné, že matrilineární společenství, jak ukázali Kathleen Goughová a David M. Schneider (1961, cf. i Barnouw 1973), jsou ne zcela zobecnitelná s ohledem na tabu mcestu bratra a sestry, jak dokládá případ Hopiů a AŠantů; tato společenství se mohou lišit i stupněm striktnosti, jež kulminuje u Minangkabauů a Nayarů. Jako by se vracela stará Jonesova replikace: „závěry trobriandského badatele jsou zcela korektní v čistě deskriptívni rovině, nikoli však v rovině obecné". Dodejme ještě, že Malinowského hlas, jakkoliv ztlumený, nebyl zcela ojedinělý. Téměř vševědoucí Richard Thurnwald, stejně jako Malinowského jej vyznačuje melanéská terénní zkušenost, rovněž zpochybňuje obecnou platnost oidipského komplexu (1928), především z hlediska stadiáíního: Freud je mu ignorantem, jemuž unikají „četné varianty" a „bohaté stupňovité členění1', a tak může freudovská „oidip-ská událost" poskočit snad z gorily na Sofokla. Polemiky či ozvuky však neskončily, jak naznačeno, ve dvacátých letech; jejich návraty, jejich zášlehy trvají do dneška, naznačujíce spíše stáiý ústup antropologie z anti-psychoanalytických pozic. Povšimněme si alespoň některých z těchto návratů. 4. Dohady kolem oidipského komplexu George W. Stocking (19863 uzavřel svou evokaci oné prvotní polemiky Malinowského s Jonesem, polemiky, jež se stačila stát organickou součástí textu Sexu a represe, překvapivě rezolutně: „Far from forcing a revision in Freudian theory, Malinowski's apparent ethnographic exception merely proved the universal oedipal rule." Analogicky, leč podstatně analytičtěji, vyznívá celkové hodnocení trobriandské revize psychoanalýzy u Melforda Spiroa, jenž problému věnoval zvláštní monografii pod názvem Oídipus na Trobrian-dech (1982). Spiro připomíná, že pro psychoanalýzu je oidipský komplex klíčovým prvkem konceptu formování osobnosti; pro antropologii naproti tomu, přinejmenším od časů Malinowského, dokladem kulturní vázanosti lidské přirozenosti na jedné a svědectvím etnocentričnosti na straně druhé. Vycházeje z reinterpretace Malinowského dat, Spiro konstatuje, žeTrobriandané a jejich rodinné uspořádání nemohou být dokladem možné kulturní proměnlivosti oidipského komplexu; dokonce se ukazuje, že obě dimenze komplexu, totiž láska k matce kontrastující s nenávistí vůči otci, jsou na Trobriandových ostrovech výraznější než na Západě. Spiro zdůrazňuje dvě charakteristiky Freudovy formulace komplexu: jde jednak o trojúhelníkovou konstelaci (nikoli o dvojí dyadickou), 228 229 v níž chlapec milující matku nenávidí otce, přesněji: nenávidí otce, protože miluje matku, jednak o to, že oidipský komplex se stává reálným nikoli proto, že chlapec nenávidí otce, nýbrž opět proto, že miluje matku; připomeňme lacanovské dictum, že „potěšení" s matkou je sice zakázané, nikoli však nemožné. V každém případě: matka je chlapcovým prvotním milostným objektem. Zdá se mi však, že Spíroův přínos tkví v něčem jiném: v pokusu ukázat na možnou kulturní variabilitu oidipského komplexu, jejž konceptuali-zuje ve tři dimenze: v dimenzi struktury, intenzity a rezultativnosti. Struktura jeví se Spiroovi univerzální, ne tak zbývající dvě dimenze. Uveďme, máme-li se Spiroem „obměňovat", alespoň podobu rezultativnosti, a to vyhasnutí, vymizení, vytesnení, ať už částečné nebo úplné, pro něž náš autor uvádí tři případy: z Bengálska, Mexika a Japonska, jež spojuje ta „skutečnost", že vztah matky a syna může být charakterizován jako stálá přítomnost nevyřešené libidinóznosti či slovy Roye, jehož se Spiro dovolává: „matka a syn zůstávají vysoce katektovanými libidinózními objekty na celý život" (platí to snad i o Malinowském, jak by mohl sugeroval jeho posmrtně vydaný Deník?), I když všechny podoby rezuitativ-ní dimenze najdeme v každém společenství, jedna z nich zpravidla dominuje. Jaké jsou důsledky? U pospolitostí vyznačujících se neúplnou represí lze očekávat jednak separaci dětí, jejich odloučení od rodičovského prostředí, jednak bolestivé iniciační obřady, jež mohou sloužit odrušení chlapecké incestní vázanosti na matku. Tím jsme se dostali na počátek Malinowského argumentace či otázky: oidipský komplex jako kulturní produkt, jako kulturní konstrukt? Pokud však Spiro vůbec něco prokázal, pak spíše kulturní nehybnost struktury oidipského komplexu na jedné straně a jeho pohyblivost ve smyslu intenzity a distribuce agresivních a pohlavních hnutí, povazovatelných za výsledek sociálních vztahů. Jde snad nakonec o „vědecký mýtus", nejen Oidipa, nýbrž i celého funkcionalismu, profesora Malinowského? Možná ano, avšak s tím poukazem, pravda poněkud vaihingerovským, že šlo o neobyčejně inspirativním/rtem, ať už nabývá podoby nekonečných diskusí a konceptualizací „neposkvrněného početí , nebo rekurence indukované novými etnologickými „nálezy", jak doložil před nedávném Pradelles de Latour (1999) v rozmluvách kolem tibetobarmských Mosoů, „společenství bez otce i manžela": existuje-H totiž nějaký suorník mezi etnológií příbuzenství a psychoanalýzou, lze jej spíše hledat nikoli v univerzálnosti oidipského komplexu, jehož modality mohou kolísat podle kulturních areálů, nýbrž spíše v pátrání po oněch bodech zapomnění a „trhlin", natolik patrných jak v sexuálních praktikách typu tísese nebo sambandham, tak i ve specifických vztazích aliančních, ilustrovatelných uterinním synovcem a matrilaterálním strýcem u Thongů. A tu se opět vynořuje ona původní otázka Bronislawa Malinowského, otázka, jejíž půvab není v sexu, natož v represi, otázka, formulujme ji jako kulturní dotknu-teínostv bezčasísi hovějícího id. Literatura Barnouw, Victor 1973. Culture and Personality. Homewood, Illinois: The Dorsey Press. Cvekl, Jiří 1969. Clouěk o psychoanalytičkám pofi. Praha: Melan-trich. Dokkum, André van 2000. On „Virgin Birth" and a Paradox of Procreation. Current Anthropology 41: 429-430. Freud, Sigmund 2000. Tři pojednání k teorii sexuality. Spisy z let 1904-1905. Sebrané spisy Sigmunda Freuda. Pátá kniha. Praha: Jiří Kocourek, s. 27-122. Gough, Kathleen-Schneider, David M., eds. 1961. MatrifinealKinship. Berkeley, California: University of California Press. Jones, Ernest 1924. Mother Right and the Sexual Ignorance of Saoages. Essays in Applied Psycho-Analysis. New York: International Universities Press, Vol. II, s. 145-173. Malinowski, Bronislaw 1962. Sex, Culture and Myth. New York: Harcourt, Brace and Co. Pradelles de Latour, Charles-Henry 1999. ĽCEdipe ä nouveau. ĽHomme 146: 167-175. 230 231 Spiro, Melford 1982. Oedipus in the Trobriand. Chicago and London: The University of Chicago Press. Stocking, George W. 1986. Anthropology and the Science of the Irrational: Maiinowski's Encounter with Freudian Psychoanalysis. History ofAnthropofogy 4: 13-49. Thurnwaíd, Richard 1928. Ethnologie und Psychoanalyse. Krisís in Psychoanalyse. Auswirkungen der Psychoanalyse in Wissenschaft und Leben (herausgegeben von Hans Prinzhorn). Leipzig: Der neue Geist, s. 114-133. Westermarck, Edvard 1922. The History of Human Marriage. New York: The Allerton Book Company (in three volumes, fifth edition rewritten). 232 Rejstřík jmenný Atkinson, J. J. 124,131,198 Boas, F. 130 Bühler(ova), Charlotte 38 Crawley, E. 130,160 Darwin, Charles 9, 124-126,132,159 Dewey, J. 11,130 Durkheirn, E. 130 Ellis, Havelock 8-9, 38, 159-161, 224 Flügel, J. C. 18,25 Frazer.SirJ. G. 130,160 Freud, S. 7-9,15-16, IS, 25, 38-40, 42, 49-50, 53, 65, 69, 72, 80, 83-84, 86, 91, 94,106,116, 124-132, 134-138, 141,192, 194, 197-198, 200, 213 Ginsberg, M. 10, 130 Hartland, E. S. 206-207 Hobhouse, L. T. 9, 130 Jones, Ernest 7, 9, 18, 115-123,127, 131-132, 134, 138, 140, 212, 216 Kroeber, A. L. 10, 130,138,141 Lang, Andrew 130,198 Lowie, R. H. 10,130,152, 193, 207-208 Malinowski, B. 83, 119-120,131 Marett, R. R. 130 McDougall, W. 144 Moll, A. 38,49,52 Morgan, L. H. 9-10,178 Pitt-Rivers, G. 29,152,193 Ploss-Renz 38 74 Rejstřík obsahuje pouze jména z MaUnowského knihy, nikoli z doslovů. 233