# »HäEn« Prvky antisemitismu. Meze osvícenství městnance z jednoho místa na druhé. Základem vývoje, který vede k lístkovému myšlení, je beztak universální redukce veškeré specifické energie ha jednu jedinou abstraktní formu práce, od bitevního pole až po studio. Přechod z těchto podmínek k lidštějšímu stavu však nemůže?-nastat, protože to dobré má stejný osud jako to zlé, Svoboda na progresivním lístku je pro mocensko-politické struktury, k nimž progresivní rozhodnutí nutně směřují, stejně vedlejší, jako je pro chemický trust vedlejší antisemitismus. Progresivní lístek sice přitahuje psychologicky humánnejší lidi, nicméně šířící se ztráta zkušenosti nakonec proměňuje i stoupence progresivního lístku na nepřátele diference. Antisemitský není až antisemitský lístek, nýbrž lístková mentalita jako taková. Onen hněv na diferenci, který je teleologicky součástí této mentality, je jako resentiment subjektů, které jsou ovládány při ovládání přírody, připraven zaútočit na přirozenou menšinu i tam, kde jsou sociálně ohroženy tyto subjekty. Určit společensky odpovědnou elitu je tak jako tak mnohem těžší než určit jiné menšiny. V mlhavých vztazích mezi vlastněním, disponováním a managementem tato elita úspěšně uniká teoretickému určení. Pouze v ideologii rasy a v třídní realitě se objevuje jistá abstraktní diference vůči většině. Ale přestože pokrokový lístek směřuje k tomu, co je horší než jeho obsah, tak obsah lístku fašistického je tak nicotný, že jako náhražka za něco lepšího může být přesvědčivý jen tehdy, když podvádění vynaloží zoufalé úsilí. Jeho hrůza spočívá v tom, že jeho lež je zřejmá, a přesto existuje dál. Ač fašismus nepřipouští žádnou pravdu, s níž by se mohl poměřovat, jeho nezměrná nesmyslnost jej negativně přibližuje k pochopení pravdy, od níž jsou nesoudní lidé vzdáleni pouze tím, že zcela ztratili schopnost myslet. Osvícenství, které se zmocnilo sebe samého a stalo se mocí, by samo dokázalo prolomit meze osvícenství. 202 Poznámky a náčrty Proti vševědoucímu chytráctví Jednou z pouček, které jsem si odnesl z Hitlerovy doby, je poznání, že rozumářství je hloupé. Kolika podloženými argumenty Židé popírali, že by se Hitler mohl dostat k moci, i když jeho mocenský vzestup byl nabíledni. Vzpomínám si na jeden rozhovor, v němž jistý národní ekonom dokazoval nemožnost uniformizace Německa na základě toho, že to není v zájmu bavorských sládků. Jiní rozumáři pak dokazovali, že fašismus na Západě není možný. Svou hloupostí to rozumáři barbarům všude usnadnili. Jsou to vyvážené, jasnozřivé soudy, prognózy spočívající na statistice a zkušenosti, zjištění začínající slovy „Konečně se v tom musím vyznat", všechna ta vyvážená a solidní konstatování, která jsou nepravdivá. Hitler byl nepřítelem ducha a lidskosti. Existuje však také duch, který je nepřítelem lidskosti: jeho znakem je vyvážená uvážlivost. Dodatek Že se chytráctví stává hloupostí, je dáno historickou tendencí. Rozumnost v tom smyslu, v jakém ještě Chamberlain v době Bad Go-desbergu nazval Hitlerovy požadavky nerozumnými, znamená asi tolik, že se má zachovávat rovnováha mezi dáváním a braním. Tento rozum je založen na směně. Člověk má svých cílů dosahovat jen zprostředkovaně, způsobem připomínajícím tržní chování, cestou malých zisků, které si je daná moc schopna vydobýt v rámci pravidel hry tím, že jeden ústupek vymění za jiný. Chytrácká strategie se začíná hroutit, poté co určitá moc přestane dodržovat pravidla hry a přikročí k bezprostřednímu uchvácení. Tehdy se rozpadá médium buržoázni tradiční inteligence, diskuse. Individua již spolu nejsou schopna hovořit a vědí to: proto ze hry udělala vážnou a odpověd- 203 Poznámky a náčrty nou instituci, která vyžaduje nasazení všech sil, takže už nedochází ani k rozhovoru, ani ke ztichnutí. Na širší rovině se odehrává totéž. S faŠistou se nedá příliš hovořit. Pokud začne mluvit někdo jiný, považujevto za nemístné přerušování. Je nepřístupný rozumu, protože rozúrn|je pro něj pouze ústupnost vůči ostatním. Rozpor mezi hloupostí a chytráctvím je nutný. Buržoázni rado si totiž mulí nárokovat universalitu, a zároveň usilovat o její omezení. Stejně jako při směně dostává každý, co mu náleží, a přesto při ní dochází k sociální nespravedlnosti, tak je i reflexivní forma ekonomiky založené na směně, totiž vládnoucí rozum, který je obecný, a přece partikularistický, vhodný k tomu, aby byl nástrojem privilegií na základě rovnosti. Právě tomuto rozumu fašista vystavuje účet. Otevřeně vyjadřuje to partikulární, a tím odhaluje, že ratio, které se chlubí svou obecností, omezuje samo sebe. To, že z chytráků se rázem stávají hlupáci, ukazuje rozumu jeho vlastní nerozum. Nicméně i fašista operuje s rozporem. Buržoázni rozum totiž ve skutečnosti není pouze partikulární, nýbrž také obecný a jeho obecnost postihuje fašismus tím, že tuto obecnost popírá. Ti, kdo se v Německu dostali k moci, byli chytřejší než liberálové, ale i hloupější. Vývoj směrem k novému řádu se zakládal na těch, kdo se na něm vědomě nepodíleli, totiž na bankrotářích, sektárskych zájmových skupinách a bláznech. Jsou chráněni před důsledky chyb, pokud jejich moc brání konkurenci. V konkurenci států však fašisté nejen mohou dělat chyby, nýbrž jejich vlastnosti, jako je krátkozrakost, umíněnost, neznalost ekonomických sil, ale především neschopnost vidět negativní stránku věci a začlenit ji do hodnocení celkové situace, je subjektivně ženou do katastrofy, kterou v nejhlubším nitru vždy očekávali. Dva světy Zde v Americe neexistuje rozdíl mezi ekonomickým osudem a Člověkem samotným. Nikdo není ničím jiným než tím, jaké má schopnosti, příjmy, postavení, Šance. Ekonomická charakterová maska ve vědomí lidí, i těch postižených, splývá až do nejmenších záhybů s tím, co je pod ní. Hodnota každého je dána tím, kolik vydělává, každý vydělává tolik, jaká je jeho hodnota. Čím je, to poznává pro- 204 Přeměna ideje v panství střednictvím proměn své ekonomické existence. Nic víc o sobě neví. Jestliže materialistická kritika společnosti kdysi namítala idealismu, že vědomí neurčuje bytí, nýbrž bytí vědomí, Že pravdu o společnosti je třeba hledat nikoli v jejích idealistických představách o sobě samé, nýbrž v její ekonomice, pak současný člověk již takový Idealismus odvrhl. Své Já dnes lidé posuzují podle jeho tržní hodnoty a to, co jsou, poznávají z toho, jak se jim vede v kapitalistické ekonomice. Jejich osud, a to je to nejsmutnější, jim není lhostejný, uznávají jeho význam. Číňan, který se loučil se světem: „zastřeným hlasem pronesl: Příteli můj, nebylo mi přáno Štěstí na tomto světě. Kam jdu? Putuji do hor. Hledám klid pro své osamělé srdce." „I am a failure," říká Američan. - „And that is that."1 Přeměna ideje v panství Z nejstarších dějin Dálného východu se občas vynoří tendence, které se opakují v současnosti a jsou nám důvěrně známé. Jejich podobnost vystupuje zvlášť zřetelně díky odstupu mezi nimi. Ve svém výkladu íšá-upanišady poukazuje Deussen2 na to, že pokrok, který zde indické myšlení učinilo ve srovnání s jeho předchozí úrovní, lze přirovnat k tomu, jak daleko se podle Matoušova evangelia3 dostal Ježíš za Jana Křtitele a stoikové za kyniky. Tento postřeh je ovšem z historického hlediska poněkud jednostranný, protože nekompromisní ideje Jana Křtitele a kyniků, o nic méně než názory, vůči nimž mají být pokrokem ony první verše íšá-upanišady,4 se jeví spíše jako projev doleva zaměřených proudů, odštěpených od mocných klik a stran, než jako hlavní linie dějinného pohybu, od níž se 1 Nebyl jsem úspěšný. - Už je to tak. - Pozn, překl. 2 P. Deussen, Sechzig Upanishaďs des Veda, Leipzig 1905, str. 524. 3 Mt 11,17-19. 4 Především Brhadáranjaka-upanišad, 3,5,1 a 4,4,22. P. Deussen, Sechzig Upanishaďs des Veda, str. 436 n., a 479 n. 205 Poznámky a náčrty teprve mely oddělit evropská filosofie, křesťanství a védské náboženství plné životní síly. V indických posvátných textech, jak říká sám Deussé^n, byla íšá-upanišada kladena na začátek, tedy daleko před ty upafiišady, které měla údajně překonat. Nicméně i na tomto prvním texfu je zřejmé, že už zrazuje mladistvý radikalismus, revoluční opozici vůči vládnoucí skutečnosti. Onen pokrok směrem k organizovanému védskému náboženství, stoicismu a křesťanství spočívá v zapojení do společensky účinných mechanismů a ve vybudování jednotného teoretického systému. To se projevuje v nauce, že aktivní role v životě neškodí spáse duše, pokud jen má Člověk správné smýšlení. V křesťanství k tomu ovšem došlo až v pavlovské fázi. Idea distancující se od stávajícího řádu přešla do náboženství. Jeho nekompromisní stoupenci upadali do hanby. Zříkali se „touhy po dětech, touhy po majetku, touhy po světě a potulovali se jako žebráci. Touha po dětech je totiž touhou po majetku, a touha po majetku je touhou po světě, neboť jedno jako druhé je marnou touhou".5 Kdo takto mluví, možná podle civilizačních myslitelů říká pravdu, jenže nedrží krok s vývojem společenského života. A tak se z něho stává pomatenec, nikoli nepodobný Janu Křtiteli. „Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel."6 „Kynikové," říká Hegel, „byli málo filosoficky vzděláni a nepozvedli své učení na úroveň vědecké soustavy. Teprve později stoikové pozvedli jejich poučky na stupeň filosofické disciplíny."7 Pozdější kyniky nazývá „pobudy, kteří žili z nestoudnosti".8 Ti nekompromisní, o nichž dějiny vůbec nějaké svědectví vydávají, vždy pro své následovníky vytvořili alespoň částečnou formu organizace, jinak by se nám jejich jména nedochovala. Ustavili vždy přinejmenším několik základních prvků systematické nauky nebo 5 Tarnt., str. 436. 6 Mt 1,6. 7 G. W. F. Hegel, Dějiny filosofie, II, přel. J. Cibulka - M. Sobotka -J. Tomin, Praha 1965, str. 102. 8 Tarnt., str. 108. 206 Přeměna ideje v panství pravidel chování. Dokonce i ty Části upanišad, které byly napadány pro přílišnou radikálnost, byly verši a obětními výroky kněžských bratrstev.9 Jan Křtitel to sice nedotáhl na zakladatele náboženství, ale přesto založil jeden řád.10 Kynikové vytvořili filosofickou Školu; její zakladatel Antisthenés dokonce načrtl obrysy teorie státu.11 Teoretické a praktické systémy těchto outsiderů dějin však nejsou nijak strohé a centralizované a od těch úspěšných se lisí jistým anarchie-kým nábojem. Idea a jednotlivec má pro ně větší význam než správa a kolektiv. Proto probouzejí hněv. Kyniky má na mysli Platón, když horlí proti tomu, aby se úřad krále srovnával s úřadem nějakého obecního pastevce, a rovněž proti volně organizovanému lidstvu bez národních hranic, které se mu jeví jako stát vepřů.12 Nekompromisní osobnosti mohly snad jednat v zájmu sjednocení a kooperace, nebyly však schopné vybudovat strohou hierarchii. Ani v jejich teorii, které chyběla jednota a důslednost, ani v jejich praxi, jíž se nedostávalo důraznosti a systematičnosti, nereflektovalo jejich bytí svět, jaký skutečně byl. V náboženství a filosofii se radikální hnutí lišila od hnutí konfor-mistických právě touto formální diferenciací - jejich odlišnost nespočívala v izolovaném obsahu. Shodovala se například v ideji askeze. Sekta askety Gótamy si podmanila asijský svět. Gótama se ve svém životě projevoval jako velký organizační talent, i když na rozdíl od reformátora Čankary už nevylučoval spodní vrstvy společnosti, z okruhu těch, jimž zvěstoval své poselství,13 přesto výslovně uznával vlastnění jednoho člověka druhým a chlubil se „syny vzne- 9 Srv. P. Deussen, Sechzig Upanishaď des Veda, str. 373. 10 Srv. E. Meyer, Ursprung und Anfänge des Christentums, I, Stuttgart -Berlin 1921, Str. 90. 11 Srv. Diogenes Laertios, Životy, názory a výroky proslulých filosofu, přel. A. Kolář, Pelhřimov 1995, VI,15, str. 227. 12 Srv. Platón, Resp. 372 (přel. F. Novotný), str. 54; Polit. 267 (přel. F. Novotný), str. 26; E. Zeller, Die Philosophie der Griechen, Leipzig 1922, c. 2., oddíl L, str. 325 n. pozn. 13 Srv. P. Deussen, Das System des Vedanta, Leipzig 1906, str. 63 n. 207 Poznámky a náčrty šených rodů", kteří vstoupili do jeho řádu, v němž párjové, „pokud vůbec byli, existovali podle všeho pouze jako vzácná výjimka".14 Učedníci byli hned od počátku Členěni podle bráhmanského vzoru.15 Mrzáci, néijjiocní, zločinci a mnozí jiní přijímáni nebyli.16 Při přijímání dostával adept otázky: „Nemáš lepru, krtici, bílou lepru, souchotiny, pafioucnici? Jsi lidská bytost? Jsi muž? Jsi svým vlastním pánem? Nefnáš nějaké dluhy? Nejsi v královských službách?" apod. Ženy, zcela v souladu s brutálním indickým patriarchalismem, byly přijímány do prapůvodního buddhistického řádu jen s velkým zdráháním. Musely se podrobit mužům a ve skutečnosti zůstávaly v závislém postavení.17 Celý řád se těšil přízni vládnoucích a dokonale zapadl do indického života. Askeze a materialismus, tyto protiklady, jsou stejným způsobem dvojznačné. Askeze jako odmítnutí podílet se na špatném existujícím řádu splývá z hlediska útlaku s materiálním požadavkem mas, a na druhé straně má askeze, jako prostředek disciplíny ukládané mocenskými klikami, za cíl přizpůsobit se nespravedlivému řádu. Materialistické zabydlení se v existujícím řádu, egoismus života v soukromí, byl vždy spojen se zřeknutím, zatímco pohled neburžo-azního blouznivce směřuje mimo stávající svět a materialisticky se upíná k zemi mléka a strdí. V pravém materialismu je zrušena askeze a v pravé askezi materialismus. Dějiny oněch starých náboženství a škol, stejně jako dějiny moderních stran a revolucí nás naopak mohou poučit o tom, že cenou za přežití je praktické spolupodílení se, přeměna ideje v panství. K teorii strašidel Freudova teorie, podle níž víra ve strašidla pochází z toho, Že živí vzpomínají na zemřelé ve zlém a rozpomínají se na staré přání ze- 14 H. Oldenberg, Buddha, Stuttgart - Berlin 1914, str. 174 n. 15 Srv. tarnt, str. 386. 16 Tarnt., str. 393 n. 17 Tarnt, str. 184 n., a 424 n. 208 K teorii strašidel mřít, je přílišným zjednodušením. Nenávist vůči zemřelým je vyvolána závistí, stejně jako pocitem viny. Pozůstalý se cítí opuštěn, svou bolest přičítá mrtvému, který ji způsobil. Na těch stupních lidstva, kde se smrt ještě bezprostředně jevila jako pokračování existence, působil odchod ze života nutně jako zrada, a tato stará víra zcela nevyhasla ani v osvíceném člověku. Vědomí není s to myslet smrt jako absolutní nic, protože absolutní nic nelze myslet. A jestliže pak na pozůstalé opět dolehne tíže života, situace mrtvého se jim snadno může jevit jako něco lepšího. Způsob, jímž někteří lidé po smrti někoho blízkého nově organizují svůj život, přičinlivost jako kult mrtvého, nebo naopak zapomnění racionalizované jako takt, je moderní analogií víry ve strašidla, která v nesublimované podobě dále žije jako spiritismus. Jedině plné vědomí hrůzy ze zničení utváří správný vztah k mrtvým: jednotu s nimi, protože my, stejně jako oni, jsme obětí týchž poměrů a týchž zklamaných nadějí. Dodatek Narušený vztah k mrtvým - zapomíná se na ně, a zároveň se balzamují - je symptomem onemocnění, které dnes postihlo zkušenost. Téměř by se dalo říci, že se zbortil sám pojem lidského života jako jednoty dějin určitého Člověka: život jednotlivce je definován už pouze jeho protikladem, zničením, ale každá souzvučnost, každá kontinuita vědomí a nesvévolné paměti ztratila smysl. Individua se redukují na pouhý sled bodových přítomných zkušeností, které nezanechávají Žádnou stopu, nebo spíše jejichž stopu individuum nenávidí jako něco iracionálního, nadbytečného, doslova překonaného. Stejně jako je podezřelá každá kniha, která nevyšla právě teď, jako znervózňuje myšlenka na dějiny mimo odborný provoz historické vědy ty, kteří jdou s dobou, tak minulost probouzí v člověku hněv. Co byl někdo dříve a co zažil v minulosti, to se anuluje vzhledem k tomu, co je nyní, co má a k čemu může být využit. Dobře míněná rada - výhrůžka, která se často říká emigrantovi, aby zapomněl na všechno, co bylo, protože jinak by nemohlo dojít k jeho úspěšnému transferu, a aby bez váhání odepsal svou prehistorii a začal nový život - by u strašidelně vnímaného vetřelce mohla vést pouze k tomu, co se již dávno naučil dělat sám. Člověk u sebe i druhých potlačuje dějiny ze strachu, že by mu mohly připomenout rozpad jeho vlastní existence, který se do značné míry odvíjí právě od potla- 209 Poznámky a náčrty čování dějin. To, co postihlo všechny city, prokletí toho, co nemá žádnou tržní hodnotu, zažívá, nejkrutěji to, co nedokáže překonat ani psychologiqká obnova pracovní síly, totiž smutek. Smutek se stává jizvou pohanění v civilizaci, asociální sentimentalitou, která prozrazuje, že