i 4 U , L M L. ,-, OKRACIE KLASíčnEtirML PŘEDNÁŠKA 10. Klasičtí elitáři Kritika liberalismu a demokracie, kterou předložil Edmund Burke koncem 18. století, byla kritikou velmi časnou - skoro předčasnou. Liberalismus a demokracie nebyly ještě propojeny a vzájemně přizpůsobeny. Demokracie se práve začínala adaptovat na liberalismus tím, že se měnila z přímé na zastupitelskou a z vlády mnohých ve svém vlastním zájmu na vládu většiny ve společném zájmu při respektování jistých práv menšin. A liberalismus se adaptoval na demokracii přijetím všeobecného volebního práva, spravedlivým parlamentním zastoupením a kabinetní zodpovědností. Nicméně konflikt v otázce volebního práva a volebního systému pokračoval po celé 19. století a vznikaly různé vládni systémy na základě obecného principu svrchovanosti lidu. Po revolucích ve Francii v roce 1830 a 1848 byla po celé Evropě vyhlášena řada liberálně demokratických ústav -zpočátku spíše liberálních než demokratických - s více méně všeobecným volebním právem (mužů), řadou zastupitelských institucí a jistým druhem omezení tradiční moci monarchie a aristokracie. /. Pareto (1848-1923) a Mosca (]&>< '941) Koncem 19. století již byly k dispozici jisté zkušenosti r,, ->-ti takovýchto liberálních a „demokratických" ústav a byla wh ořena-*í^a teorie o rozdělení moci v rámci společnosti. Nejznámějšími zastanci teto leone byli Italové Pareto a Mosca- kteří na základě svého studia italského politického života byli cyničtí v otázce liberalismu i demokracie - o socialismu už vůbec nemluvě (Schwarzmantei, 1987: 64-110). Obecně lze říci, že klasičtí elitáři se postavili proti rovnostářským hodnotám, které se Šířily v průběhu 19. století - nejen proti právní a justiční rovnosti (liberalismus", rovnost před zákonem), ale především také proti politické rovnosti (demokracie: všeobecné volební právo) a sociálně ekonomické rovnosti (socialismus: kolektivní vlastnictví a řízení výrobních prostředků). Liberalismus a zastupitelská demokracie mají své kořeny v osvícenství, jež chápalo člověka jako tvora racionálního. Věřilo, že lidstvo je vedeno 122 Klasičtí elitáři rozumem a zeje schopno neomezeného rozvoje. Obyčejní dělníci postupně získají vzdělání a volební právo bude moci být rozšířeno na všechny dospělé občany. Takový byl alespoň názor Johna Stuarta Mília. Koncem 19. století se však situace změnila a můžeme hovořit o „věku vzpoury proti rozumu" (Schwarzmantel, 1987: 68). Byl to stále ještě věk vědy, ale nedávno předtím založený obor psychologie se zaměřoval spíše na lidské vlastnosti jako vůle, pocity a vášně než na intelekt. Problémem se nyní stalo to, jak lze s lidmi manipulovat a stimulovat jejich pocit)' za účelem nejen je přinutit, aby dělali to, co po nich chcete, ale aby si dokonce sami přáli a toužili dělat to. co se od nich očekává. V tomto postoji jsou zcela jasně antidemokratické prvky. Spojenectví mezi antiracionalistickým a antidemokratickým postojem je názorně ilustrováno Gustavem Le Bonem a jeho studií „davu". Dav je chápán jako soubor jednotlivců svázaný nikoli myšlenkou nebo společným zájmem, ale pouze jakýmsi druhem ústřední přitažlivé síly, na kterou je zaměřena jeho pozornost Jež je vyvolána náhodnou událostí, náhlou katastrofou nebo zjeví-li se dominující osobnost. Dav již není chápán jako racionálně motivovaný, ale spíše jako zmítaný svými emocemi. Podle jiného francouzského autora, Sorela, je to mýtus, co v masovém hnutí stimuluje a vede lidi. „Hnutím" bylo pro Sorela socialistické hnutí. ale tento názor převzali teoretici zcela opačné ideologické orientace, Vilfre-do Pareto se svou „logicko-experimentální metodou" a studiem nelogického chování, sociolog Gacta.no Mosca a analytik organizací Robert Michels. 2. Obecné zákony politické nerovnosti I kd. . to a Mosca používali jiné pojmy, dokonce i když přišli s různými výkiaay a dokonce i když jejich teorie elit byly v jejich vědecké práci začleněny různě, lze u nich vypozorovat některé důležité podobnosti. Především je to formulace toho, co je údajně obecným zákonem politické nerovnosti. Oba tvrdí, že struktura elit je neodstranitelná -je jak nevyhnutelná, tak nepopiratelná. Pareto i Mosca tvrdili, že menšina bude vždy vládnout většině. Tato teze o nutném a nevyhnutelném rozštěpení všech společností na menšinu, která vládne (Paretův pojem je „elita", Moscňv pojem je „politická třída"), a většinu, která je ovládaná („masa"), zdůrazňuje, že ono rozdělení společnosti se odehrává ve všech společnostech a po celou dobu, a zeje to obecná pravda. Vždy to tak bylo a vždy to tak zůstane. Tato struktura je obsažena v každé společnosti. Obrovská masa lidí nebude nikdy schopna se osvobo- 123 Klasičtí elitáři dit, a i pokud se o to pokusí, povede to - v nejlepším případě - pouze k nahrazení staré elity elitou novou. Žádná společnost nebude nikdy založena na principech rovnosti a společenské spravedlnosti. Koncepce demokra-.. cie a socialismu jsou pouhé mýty - a Pareto a Mosca dokonce tvrdili, Že mýty nebezpečné. Jinou věcí je, že všechny elity potřebují k udržení moci jakousi ideologickou legitimitu a mýty se v tomto kontextu mohou docela dobře hodit. Pareto nazývá tyto legitimízující ideologie - nebo mýty - „derivacemi", zatímco Mosca jim říká „ideologické formule". Problém s demokracií - a zvláště pak se socialismem - není jen to, Že jde o mýty, ale o mýty nebezpečné. Demokracie i socialismus jsou založené na koncepci rovnosti, která je nerealistická a nelze ji uvést do praxe. Jsou to mýty, protože obhajují společenský řád, který je neuskutečnitelný a je proti lidské přirozenosti. Pareto srovnává socialismus s náboženstvím apelujícím na hluboké lidské predispozice, sklony či tendence. Lidé potřebují slyšet o společenském řádu založeném na rovnosti a spravedlnosti - a toho využívají jiní lidé, kteří aspirují na mocenské pozice. Přesvědčí o tom obyčejné lidi proto, aby tak získali jejich podporu v boji o moc. Takže demokracie a socialismus jsou mýty, ale proč jsou nebezpečnější než jiné myly určené k legitimizování moci? Odpověď na tuto otázku má zřejmě co do činění spíše s politickými než s vědeckými aspekty jejich teorii. Tím, že ukázali, že koncepce demokracie a socialismu jsou špatné, že jsou nerealistické a neuskutečnitelné, mohli elitáři doufat v to, že odradí dělnickou třídu - která v průběhu posledních desetiletí 19. století nabírala na jistotě a síle - a navíc že poskytnou středním třídám a liberalismu jistou sebedůvěru v konfliktu se socialismem. Pokud je tomu tak. pak to svědčí o tom, že Pareto a Mosca mohli mít pro formulaci svých teorií politické motivy, zatímco sami - a zvláště pak Pareto - tvrdili, že vypracovali realistickou a objektivní vědu o společnosti na rozdíl od mýtů a fantazií podporovaných francouzským osvícenstvím a Rousseauem v 18. a Marxem v 19. století. 3: Rozdíly mezi Paretem a Moscou Doposud jsme poukazovali na základní podobnosti mezi Paretovými a Moscovými teoriemi. Existují však mezi nimi i zásadní rozdíly, zvláště pak co se týče jejich pohledu na cirkulaci elit a na základy politické moci. 124 Klasičtí elitáři (1) Pareto Základní prací Vilfreda Pareta o teorii elit je rozsáhlá dvoudílná kniha „Pojednání o obecné sociologii". Jeho teorie politické moci a elit je integrovaná do obecnější teorie, v níž je společenské chování odvozováno z psychologických faktorů (naprosto rozdílně od Marxe, který vysvětloval společenské chování ekonomickými faktory). Elity - podle Pareta - nejsou chápány jako výslednice organizačních (jak tvrdí Mosca a Michels), nebo ekonomických faktoru (jak tvrdí Marx), ale jako výsledek lidských postojů nebo instinktů, jež působily v průběhu historie. Tato myšlenka tvoří základ Paretovy koncepce „elíty'L. Společenská diferenciace znamená především to, že lidé jsou různí - fyzicky, duševně a morálně. Pojem „elita'" se pro Pareta kryje s nadřazeností. Ti lidé, kteří mají nadprůměrné schopnosti v tom či onom, patří k elitě. Představte si, například, že dáváte body - řekněme od 0 do 10 - různým jedincům. V tom případě ti, kdo dostanou 10 bodů, patří k elitě. Existují elity v každé oblasti života: fyzická síla, inteligence, bohatství atd. Je to nezávisíé na jakémkoli hodnotovém soudit. Existují elity ať už se jedná o schopnost chvályhodnou a obdivovanou či nikoli: můžete mít tudíž elitu básníků a politologů, ale také elity zlodějů a vrahů. Pareto pak rozlišuje mezi elitou vládnoucí - těmi, kdo přímo Či nepřímo zastávají rozhodující pozice ve vztahu k politickému vedení - a elitou nevládnoucí. Dohromady pak tvoří vyšší vrstvu společnosti. Nicméně Pareto však brzy opouští svou formální definici elit a vysvětluje, že to platí pouze za podmínek dokonalé soutěže. Ve skutečnosti vsak tato podmínka splněna není. Důležitou roli zde pak selirává řada dalších faktorů, jako je bohatství, původ, korupce atd. To znamená, že konkrétní vládnoucí elita je složena z lidí, kteří ve společnosti zastávají mocenské pozice více méně bez ohledu na své schopnosti. Pareto chápe dějiny jako vztah mezi elitou a masou, „Dějiny jsou pohřebištěm aristokracie." Vztah mezi elitou a masou je charakterizován jako postupné a nikdy nekončící dělení na elitu a masu, ale také jako ustavičný pohyb mezi elitou a masou - nazývá to „cirkulací elit''. Dějiny jsou cyklické, což znamená, že stejné fáze mají tendenci se opětovně vracet. Existuje ustavičný pohyb do elity a z elity1, bez jakýchkoli důsledků pro základní strukturu nebo pro způsob života masy. S tím jak postupně upadá aristokracie, může vládnoucí třída získat příliv nové krve, novou sílu a energii zvenku -jak počtem, tak kvalitou. Pouze tehdy, pokud nenastává postupná obnova nebo cirkulace, vytváří se potřeba násilnější výměny - ve formě revoluce zdola nebo invaze ze zahraničí. Pareto vysvětluje cirkulaci elity psychologickou charakteristikou nebo povahou elity a masy. To, co určuje společenské chování, je řada psycholo- 125 Kí.ASIČTÍ ELITÁM! gických tendencí nebo instinktů, iracionálních pudu, pocitů atd. - zkrátka základních sil v lidské povaze. Těmto motivačním silám říká „rezidua", a ta jsou základní a neměnná. Se stejnými rezidui se stále znovu a znovu setkáváme v historii - určují lidské chování a dějinný běh. Pareto má celou škálu těchto reziduí (seznam šesti typů viz Zeitlin, 1968: 174), aleje třeba zdůraznit dva hlavní typy: (1) instinkt kombinace („lišky"1) (2) instinkt soudržnosti („lvi") Tato rezidua mají tendenci nahrazovat a doplňovat se navzájem. Někteří lidé tíhnou k tomu, aby řešili své problémy silou a statečným chováním -„lvi" - ale pokud je to jediná vlastnost, na kterou se spoléhají, potom s nimi lze snadno manipulovat a přemoci je chytrou taktikou a klamnými intrikami - „lišky1"'. Ale pokud zase lidé jednají pouze na základě sofistikované manipulace, polom riskují, že budou rozdrceni těmi, kdo jsou sice intelektuálně jednodušší, ale zato rezolutnější, rozhodnější a aktivnější. Tyto základní instinkty jsou sice v průběhu dějin neměnné, ale mění se typ zdůvodnění, jímž lidé vysvětlují svá rozhodnutí a své činy. Daná slovní vysvětlení - zdánlivě logická a rozumná -, jimiž ospravedlňují své chování, nazývá Pareto „derivacemi". Toto slovo pochází ze slova „odvodit", tedy udat důvod zpětně, za účelem přikryti pravých motivů. Pokud tyto zdánlivě logické a racionální důvody odložíme, dostaneme se „na kořen" pravým a základním motivacím, a ten zbytek, který zůstane, když všechna pěkná a chvályhodná ospravedlnění nebereme na vědomí, tento pozůstatek jsou ona „rezidua", která jsou součástí neměnné lidské povahy. Takže zatímco rezidua jsou konstantní, derivace se mění s kulturou a s konkrétními okolnostmi . Například socialismus není nic jiného než derivace, která je vhodná pro konkrétní lidi v konkrétním okamžiku historie a nelze jí věřit na první pohled. Totéž platí pro demokracii. Souhrnné jsou lidé podle Paretovy teorie v podstatě nelogičtí, protože jejich činy jsou vnuceny nelogickými silami jednání, pocity (rezidui). Lidé však mají neustálou potřebu „racionalizovat" své chování a činí tak pseudo-logickými formulacemi (derivacemi). Toto, společně s jeho teorií elit, která ve zmíněném pojednání zaujímá velmi podřadné místo, tvoří hlavní téma Paretovy práce (Zeitlin, 1968: 172). (2) Gaetano Mosca Mosca byl Sicilan z Palerma. Jeho hlavní práce na téma teorie elit je „Vládnoucí třída" (1896-1923/1939). Ve srovnání s Paretem představuje Mosca sociologiČtější přístup, který je také modifikovanější a možná méně jasný než Paretův. 126 Klasičtí elitáři Moscova koncepce elity - nazývá ji politická třída - vychází z jeho hlavní teze. že za všech dob a ve všech společnostech existují, existovaly a vždy budou existovat dvě třídy: menšina, která vládne, a většina, masa, která poslouchá. Menšina, politická třída vykonávající všechny politické funkce, má monopol na moc a těší se všem privilegiím moci. Je charakterizována třemi C: (Cohesiveness, Consciousness, Conspiracy) - soudržností, uvědoměním, konspirací (Mcisel). Masa, na druhé straně, je politickou třídou vedena a řízena, za jistých okolností je udržován právní systém, za jiných okolností jde zcela o libovůli. Neměnnou záležitostí však zůstává to, že masa poskytuje politické třídě hmotné statky, stejně jako všechny prostředky potřebné k lomu. aby mohla zůstat u moci. Mosca předkládá dva druhy vysvětlení této mocenské struktury. (1) Moc politické třídy je založena na její vnitřní organizaci. To je jeho hlavní nebo obecné vysvětlení existence vládnoucí třídy. (2) Otázka složení (éto třídy je dána odkazem na vládnoucí společenské síly. Mocenskou základnou může být vojenská síla, vlastnictví pozemků nebo morální principy (knězi). Čas od času a společnost od společnosti se tyto síly mění. přičemž závisejí - alespoň do určité míry - na vývoji společnosti a obecněji na politických, společenských a ekonomických faktorech. Pokud by však při nejhorším melo dojít k násilné konfrontaci mezi politickou třídou a masou, organizovaná menšina je silnější než neorganizovaná většina, masa. Malá, dobře organizovaná, disciplinovaná a dobře ozbrojená policejní nebo vojenská sílaje obyčejně silnější než velká, neorganizovaná masa bez jakéhokoli vedení, bez společných cílů. taktíky apod. Mosca by neměl problém vysvětlil potlačení Čínských studentů na náměstí Tien-an--men v centru Pekingu v létě 1989-ale měl by asi větší problém s vysvětlením úspěchu „sametové" revoluce v Československu v listopadu a prosinci 1989 nebo neúspěchu převratu v Moskvě v srpnu 1991, Pravděpodobně by řekl, že politická třída v těchto situacích postrádala vůli a rozhodnost k obraně svých pozic nutnými a dostupnými prostředky - nebo možná, že organizační struktura nebyla přizpůsobena panujícím společenským silám. Politická třída však obecně nemusí spoléhat na brutální a násilné potlačování. Obvykle stačí, aby svou vládu učinila přijatelnou pro masu tím, že aplikuje to, co Mosca nazývá „politickými formulemi" (což odpovídá Marxove „ideologii1" a Paretovým „derivacím"'). Každá vládnoucí třída se snaží ospravedlnit svou vládu odkazem na nějaký společný nebo obecný morální princip. Tyto politické formule jsou směsicí mýtu, pověr a iluzí, které jsou prosty jakékoli pravdy. Hlavní je to, že jim lidé věří a v tomto ohledu jsou užitečné pro stabilitu a pokračující existenci společnosti, neboť je poli- 127 Klasičtí elitářj tická třída může použít k legitimizaci své vlády. Politické formule se mění podle okolností a dominujících sil ve společnosti, ale vládě politické třídy staví jen velmi nejasná omezení. Demokracie a socialismus jsou samozřejmě jen takovéto politické formule vyslovené těmi jednotlivci a skupinami, které se snaží učinit z průmyslové pracující třídy základnu pro svou vládu. Jako formule jsou však nebezpečné, protože vzbuzují v mase víru, že lidová vláda a dokonce i společenská a ekonomická rovnost jsou uskutečnitelné. Jakákoli koncepce rovnoprávné společnosti - politick}' nebo společensky -je vsak v rozporu s nezvratnou skutečností, že si lidé nejsou rovni, že nemají rovnocenné kvality a vlastnosti. Jistým důsledkem zavedení socialismu by byla koncentrace moci v nikou malé, mocné skupiny vládců, ale za socialismu by byly menší možnosti pro opozici a méně zábran proti užití a zneužití politické moci. Základy socialismu tvoří třídní nenávist a závist. Lidé, kteří vážně věří takovým věcem jako je politická a ekonomická rovnost, jsou tím pravým destabiíizujícím faktorem a je třeba je umlčet všemi dostupnými prostředky. Alespoň takový byl názor mladého Moscy. Později ve svém živote přišel s pozitívnejším názorem na politický liberalismus, dokonce i na liberální demokracii, uznával možnost několika podsekcä politické třídy reprezentujících různé politické síly, a Čím dál víc se posouval směrem k pluralistickému hledisku - například tím, že uznal hodnotu ústavních a společenských kontrol politické třídy. Zatímco Pareto uvítal fašismus v Itálii - lvi zvítězili nad liškami - Mos-ca fašismus odmítl ve prospěch jistého druhu konzervativního liberalismu. Pareto cítil, že parlamentní systém v Itálii jeho doby straní liškám, ze kterých by se vyvinula buržoázni elita neochotná použít moci a sily pro svou vlastní obranu. Místo toho hýčkala „dekadentní humanistické ideály". Naopak Mussolini byl lev, který měl schopnosti potřebné k lomu, aby tento zdegenerovaný systém vyčistil. Mosca se nedomníval, že liberálně demokratické instituce zavedou skutečnou kontrolu politické tříd}'. Bude to pouze zdánlivá kontrola a povede k vytvoření nové a kultivovanější formy menšinové vlády. Ale kdyby to mohlo přispět ke stabilitě a společenskému řádu, bylo by to přijatelné -jen by se mělo zajistit, aby masy nebraly liberálně demokratické formule doslova. 4. Robert Michels: Železný zákon oligarchie Zatímco Pareto a Mosca formulovali své teorie o mocenské struktuře ve společnosti jako celku, zákon Roberta Michelse o oligarchii se týká mo- 128 Klasičtí elitářj censké struktury politických organizací, tedy subsystémů menší velikosti než ceiá společnost. Svou teorii předložil v knize „Politické strany" (1911). Micheisova studie se zabývá vnitřními mocenskými vztahy Německé sociálně demokratické strany. Důvodem pro studium této strany na přelomu století bylo to, že bylo možné očekávat Že taková organizace - politická strana, která explicitně podporuje ideologii rovnosti ve svém programu - se bude vnitřně řídit názory o rovnoprávném vlivu svých Členů. Kdyby za těchto - podle jeho názoru nepříznivých - podmínek mohl svou hypotézu potvrdit, měl dojem, že by ji pak mohl generalizovať na všechny politické organizace. „Zákon", který- Michels formuloval, zní, že jakmile organizace přeroste přes určitou velikost, potom jí bude vládnout oligarchie a vedení bude moci - v rámci poměrně širokých hranic - bez jakékoli kontroly ovládat její činnost. To byl „železný zákon oligarchie" nebo alespoií nejbližší možnost, jak se ve společenských vědách přiblížit k obecnému zákonu, t j. postulátu, který lze považovat za platný pro všechuy organizace od určité velikosti výše. Svůj „zákon" vysvětluje dvěma faktory. (1) Technickými faktory a (2) psychologickými faktory. Obr, 10.1, Velikost organizace Přenesení pravomocí Neschopnost vůdce I Kontrola se stává obtížnější Nenahraditelný vůdce Vysoká prestiž vedení Požadavek kontinuity Kontrola komunikace Kontrola obsazování míst Trvalá oligarchie 129 Klasičtí eutáři (1) Technické faktory Ve velkých - masových - organizacích není podle Michelse možné, aby se každý Člen podílel mi procesu rozhodování a k^nlroÍOTaTvsecuna roz-ho1friutrpnmo7VeíiE^ není možné (zeměpisné aspekty, početnost, získáváiu^ije^itýxdxinformací, po-1zad^eítefe]£ti^ zapotřebí jisté míry přene- seni pravomocí, dělba práce a volba zástupců pro výkon konkrétních úko-IuTTofop^řenescní pravomocí opět dále komplikuje možnost členů sledo-vaULtídit činnost (takže Michels - stejně jako Rousseau-je skeptický vůči přenášení pravomocí, je to totiž počátek celého problému. Přei^enjjiravo-mocí obsahiije^zárodek oligarchie.) STôsto^icím-počtem /^ležitostL jež je třeba vyřešit, a se zvyšující se^loží-Jtostí případů roste také potřcbajwilifíkace. knovy-how. zkušeností a specializace. Tyto potřeby uspokojuje byrokratizace. Specialisté jsou zaměstnáni iia plný úvazek, aby řešili koiikréíníuRoly, jsou určeny jejich kompetence, buduje se hierarchie, hromadí se specializované informace - vůdci_se_stá-vají nepostradatelnými pro organizaci i členstvo, každá změna ve vedení přijde velmi draho'"(ztráta znalosti a kvalifikace), takže vůdci získávají vysokou prestiž a ve vedení sílí požadavek kontinuity. Všechny tyto tendence vedou k oligarchii - vládě několika nekontrolovatelných vůdců ~ k aristokracii bez děděného následnictví. ~~~~~" Michels chápe všechny tyto tendence jako nevyhnutelné, jakmile se velikost organizace zvětší nad jistou mez. Tyto tendence neodrážejí úmyslnou manipulaci členstva, ze strany vedení, spíše si.je vynucují organizačně technické okolnosti. Michels navíc upozorňuje na další tendence technického charakteru, které vedou k tomu, že vedení vědomě podniká kroky za účelem zachovat, udržet-a- zvýšit- své postavem -"jě"ío~možn'a"viditelnější v dělnických stranách, kde společenské postavení vůdců je úzce spojeno s jejich pozicí ve straně (bylo by pro ně obtížné, možná i nemožné, získat stejně vysoké postavení mimo stranu). Tato cílevědomá Činnost přispjyáLkJiomu^aby se oligarchie stala.try.alou: - Technická specializace vede k tomu, že ve vedení je nutná kvalifikovanost. To vede k tomu, že obsazování uprázdnených míst je čínidál více dílem profesionálních stranických ftinkciojíáni místo řadových Členů. Vedení se snaží kontrolovat personální obsazování proto, aby se zaměstnali lidé stejných názorů jako má vedení - usnadňuje to řešení běžných zále-, žitoslí - vedoucí skupina se postupně zmenšuje a stává se čím. dál homogenní nějšíni okruhem Členu se svými vlastními normami, hodnotami a postoji I k řešení problémů. 130 Klasičtí eutáři - Pozice vedení je dáíe zajišt,ována_kontr^m^ny|ojrm poskytovaných členstvu. VeděnTSslčavá jistý' dnJhkomuiiikačního monopolu ve^štřanič-kém tisku a v materiálech, jež se posílají jednotlivým členům a místním stranickým organizacím. (2) Psychologické faktory Pro Michelse jsou bezesporu rozhodující technické faktory, z nich pak více ty, které k oligarchií vedou, než ty, které ji udržují. Přitom však také poukazuje na některéj^ychojogické faktory, které podle jeho názoru zesilují funkce faktorii technických, ale které samy o sobě nejsou dostačující k vysvětlení vývoje oligarchického vedeni. - Vcelku Michels pozoruje, že jen velniÍjiuUoJídLs^2a)íiná_pj3oIitiku. Motivace Jí i^sJÍ3í_ppJilic^£J3beciiě^ůzká, většina lidí je pasivní a-apa-lická. Mají potřebu vedení, jsou málem vděční za to. když se objeví někdo, kdo se chopí zodpovědnosti. - V mase je velké množství těch, pro které jsou vůdci nenahraditelní. - Kromě toho většina členů nemá nutné předpoklady pro účast v politické práci, nemajijiro nijínjjcjiojgnosti^am vědomosti. - Tyto dva faktory zesiluji jeden druhý a posilují potřebu přenášení pravomocí. Zároveň byrokracie zvyšuje toto vzájemné zesilování. - U vedení Michels pozoruje, že v lidské povážeje základním pravidlem, že moc^jíyjj^íiijpotřj^ Vůdcové se snaží o to, aby jejich pozice byly pevné a Čím déle na těchto pozicích sedí, tím více cítí morální právo se na těchto pozicích udržet. Vůdcům, se může .stát, že začnou samotnou organizaci a svmivjastní vedoucí úlohu v n ich .povazovat ,za důle-žitějsrneTel^ícitnícíie této organizace. Uskjrtečimje_se „posun cílů". Dostaneme se jesle k diskusi o tom. zdali a do jaké míry jde vskutku o „železný" zákon nebo jestli se jedná spíše o slabší Či silnější tendenci. Důležité je to, že Michels načrtává demokracii velice negativní vyhlídky do budoucna. 5. Shrnutí Ve svém popisu společenské realit}' clitáři především poukazují na koncentraci moci - nikoli distribuci moci. Předkládají všeobecné tvrzení, že politická moc je v každé společnosti a ve všech dobách soustředěna do nikou několika málo lidí, do rukou elity, která Činí všechna důležitá rozhodnutí, jež svazují společenství jako celek. 131 Klasičtí elítákí Je to jedna koherentní eliía. která prakticky vládne. Je charakterizována soudržností a jednotou, přesvědčením a uvědomováním si svých privilegií a výhodné pozice, společnou vůlí a odhodláním chovat se tak. aby svou pozici ubránila - a do značné míry společnými hodnotami a cíli. Tuto elitu nemůže masa - obyčejná populace - kontrolovat ani volbami, ani jinými politickými formami. Volby a majoritní vláda jsou pouze od toho. aby se chápaly jako výraz zdánlivé kontroly ze strany většiny nebo masy. Ale vzhledem ke zvláštním kvalitám elity, nepředstavuje nedostatek lidové kontroly žádný velký probiém. Vládnoucí elita je při přijímání rozhodnutí mnohem lepší než masy. Je mnohem kvalifikovanější: lépe informovaná, racionálnější a vzdělanější. Osvědčené mechanismy navíc zajišťují, aby jakákoli degenerace v elitě mčla za následek její doplnění nebo výměnu. Zkrátka, demokracie je jak neuskutečnitelná, tak nežádoucí. 132 DkMOKRA TTCKÉ EUTÁŘSTVÍ NEBO/J DHMOKRA TICK Ý REVIZfONISMUS Přednáška 11. Demokratické elitářství neboli demokratický revizionismus Tématem dvou minulých přednášek byla kritika liberální demokracie neboli.demokratického liberalismu zprava: Burke v 18. století a klasičtí clitáři kolem roku 1900. Hlavním tvrzením této kritiky byla jednak neusku-tečnitelnost demokracie a jednak její nevhodnost. i přes tuto intelektuální inspiraci byl konec první světové války ve znamení vrcholu liberální demokracie. Vznikly nové státy na základe principu národní svrchovanosti - například pobaltské státy a československo - a v těchto nových stá í ech byly přijaty demokratické ústavy - Výmarská ustávaje z nich nepochybné nejznámější. Nicméně po tomto triumfu byla demokracie čím dál víc konfrontována s problémy, krizemi a selháními, zvláště ve spojení se zrodem fašismu -v Itálii, Německu a v řadě východoevropských zemí. Vlastně jediným z nových nebo obnovených státu založených ve střední nebo východní Evropě po roce 1918 jako konštituční monarchie nebo republiky, kde demokracie přežila až do doby. než byla ukončena vnějšími činiteli, bylo Československo (Woíchnik, 1991: 3), Obecně lze říci, že třicátá léta dvacátého století byla svědkem úpadku demokracie. Čtyřicátá léta zažila ostrý" konflikt mezí „demokracií" a .,diktaturou" a mnoho lidí se vážně zabývalo otázkou: Jakou hodnotu má vlastně demokracie? A proč mohla demokracie v některých zemích přežít a fungovat kdežto v jiných ne? /. Joseph A. Schumpcícr(1883-1950)í} Na tyto otázky odpověděl jako první Joseph A. Schumpeter. Narodil se v Třešti na Moravě v době Rakousko-Uherska jako německy mluvící poddaný habsburské monarchie a studoval ve Vídni. Pracoval v Anglii a Německu a poté, co demokracie byla v Rakousku poražena, odjel do Spojených států 3 od roku 1932 až do své smrti v roce 3950 byl činný na Harvardu. Jeho nejdůležitější prací ve vztahu k politické 'teorii je kniha 133