Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" Banks konstatuje, že „všechny tři myšlenkové proudy jsou evidentně přítomné v literatuře o sociálnípráci i v praxi sociální práce" a dodává, že jejich nastínění je Jako všechny způsoby o kategorizaci umělé, přesto však může sloužit jako způsob poznávání odlišných akcentů, které sociální pracovnici mohou využívat ve své praxi..." (Banks, 2001: 145-146). Nezbývá, než dodat, že to platí stejné v Anglii jako v České republice. Je možné zformulovat společné pojetí sociální práce? Zamyšleni nad typologii pojetí sociální práce mimo jiné upozorňuje, že zadavatelé mohou podmínky výkonu sociální práce jednostranné kontrolovat proto, že „sociální práce" je v očích české společnosti něčím nezřetelným - spíše souborem zákonem regulovaných rutinních administrativních úkonu nebo každodenně vykonávaných sebe-obslužných činností než pomáhajícím oborem, jehož pracovníci něco umí lépe než ti ostatní. Domnívám se, že zadavatelům tato představa vyhovuje nejen proto, že jim připadá samozřejmá, ale také proto, že čini sociální pracovníky levnou pracovní silou, na jejíž stanoviska se není třeba příliš ohlížet. Podle mne odsud plyne, že dokud sociální pracovníci nesdělí české společnosti zřetelnou nabídku svého oboru, nemohou se stát rovnocennými partnery svých zadavatelů při rozhodování o zakázce a o výkonu sociální práce. Předpokladem vyslovení takové nabídky je, aby se stoupenci různých pojetí sociální práce mezi sebou dohodli, co to „sociální práce" je, případné aby se aspoň domluvili, jaký obraz svého oboru budou veřejnosti a svým zadavatelům společně prezentovat. Nevím jisté, zda ■sociální pracovníci něco takového chtějí udělat. Pokud ano, měli by nejprve zvážit otázku, zda a případné za jakých okolnosti je taková dohoda vůbec možná. Vývoj představ o sociální práci není pro vytváření zásadnejších dohod příliš příznivý. Lorenz (2007: 69) totiž konstatuje, že jejich štepení a vzájemná izolovanost dlouhodobě narůstá. Nejen to. Podle sociologů nejsou v soudobé, tzv. „pozdně moderní" nebo tzv. „postmo-derni" situaci podmínky pro oslovení větších skupin lidí zřetelnou nabídkou sociální práce přiliš příznivé. Pokud vyjdeme z toho, co říkají Lyotard (1993), Giddens (1991) a Beck (1992), dosažení shody v rámci názorové tak heterogenního sociálního útvaru, jakým je pomyslná komunita českých sociálních pracovníků, nemusí být jednoduché. I kdyby se podařilo, přijetí obsahu jejich ujednání zadavateli sociální práce by rozhodně nebylo přímočarou záležitostí. V soudobé situaci podle nich totiž scházejí základní podmínky pro jakoukoliv stabilnější dohodu a pro její širší akceptaci ve společnosti. V sociologickém myšlení má zásadní místo představa, že předpokladem dohody je „konsenzus". Ten lze podle Petruska (1996) vymezit jako souhlas účastníků nějaké události v představách i citech, který zvyšuje pravděpodobnost, že se účastníci dané události shodnou, aniž se před tím dohodli. Jednoduše řečeno, že si budou rozumět i bez dlouhého vzájemného vysvětlování svých stanovisek. To podle Lyo-tarda, Giddense i Bečka není v dnešní evropské společnosti dost dobře možné. Mnozí zakladatelé sociologie se v 19. století domnívali, že konsenzus je předpokladem řádu. V posledních desetiletích však teoretikové společnosti tuto představu relativizují. Pochybnost vznikla nejen o tom, že shoda představ a citů může mít podobu spontánního vzájemného „předporozuméní". Objevila se i myšlenka, že ke konsenzu se nedá propracovat ani diskusí, jejímž cílem by byla upřímné míněná snaha účastníku o vzájemné porozumění. To by znamenalo, že potenciální účastníci diskuse o společné nabídce stoupenců různých pojetí sociálni práce si dnes nemohou být jisti, že se dopracují k takovému „souhlasu svých představ a citů", který otevře cestu k jejich stabilní dohodě. Zmíněné pochybnosti o konsenzu lze stručně vyjádřit v podobě tří tezí. První z nich říká, že „selhání příslibů lepší budoucnosti pro všechny zlikvidovalo věrohodnost představy, že se můžeme společné podílet na realizaci všelidských hodnot". Druhá konstatuje, že „zájmová společenství jsou dnes přechodná, přeskupují se podle situace, a jsou proto založená na toliko provizorních, nikoli trvalých dohodách". Třetí teze hovoří o tom, že Sociální práce/Sociálna práca 2/2008 „kolektivní, velkými skupinami lidi sdílené vzory života byly nahrazeny nestejnorodou směsici nabidek životních vzoru, což vyvolalo zásadní nárůst heterogenity životních strategií jedinců". Lyotard, Beck i Giddens svorně uvádějí všechny tři uvedené teze. Každý z nich ovšem věnuje větší pozornost jedné z nich. Vzhledem k tomu. že mám k dispozici omezený prostor jedné stati, v dalším textu budu sledovat pouze výklad, který podává Lyotard. Nebudu se zabývat pouze jeho názory na to, proč konsenzus není možný. V zájmu hledáni možností dohody mezi stoupenci různých pojetí sociální práce se zaměřím také na otázku, na jakém základě se mohou utvářet dohody v situaci, kdy se tímto základem nemůže stát konsenzus. Lyotard uvádí, že legitimita lidských institucí a forem společenské praxe je dosahována a uchovávána sdělováním ..příběhu". Ten ukáže posluchačům smysl jejich společného úsilí tím, že se odvolává buď na minulost, nebo na budoucnost (Lyotard, 1993:29,52 aj.). Pokud svou legitimitu čerpá z minulosti, jedná se o ..mýtus", který se odvolává na prapočáteční, zakládající činy (napr. když úkol pracovníků oboru zmírňovat utrpení zdůvodňuje odkazem na biblický příběh milosrdného Samařana). Pokud příběh čerpá svou legitimitu z budoucnosti, jedná se o „projekt", který se odvolává na společnou vůli uskutečňovat emancipační cíle (např. když úkol pracovníku oboru zmirňovat utrpení zdůvodňuje snahou o vybudování spravedlivější společnosti). Podle Lyotarda (1993: 29, 52 aj.) byly pro moderní společnost 19. a první poloviny 20. století charakteristické legitimizačni procesy, které se opírají o „projekty", „velké emancipační příběhy", které popisují směřováni lidské historie k lepší budoucnosti pro všechny. Příkladem takto chápaného „projektu" je například vize „obohaceni celého lidstva pokrokem kapitalistické vědotechniky", „socialismus" jako cesta k „emancipaci práce", „osvícenství"jako cesta k „emancipaci rozumu a svobody"a dalši. Jejich, dnes již ztracená, uhrančivost spočívala v tom, že jejich vypravěči (filozofové a politické elity) nabízeli „Ideu", jejíž realizaci .Je třeba připravit" a která má být „univerzální", to je, týká se všech lidi a všech aspektů jejich života. Lyotard vysvětluje, že „projekty" tohoto typu ztratily věrohodnost. Stalo se tak proto, že vyprávěni o lepší budoucnosti měla v očích adresátů potvrzovat úspěšná realizace „Ideje" (např. Ideje „svobody" nebo „většího bohatství lépe rozdělovaného"). K té ovšem může dojít až v budoucnu. Politikum tedy nezbývá, než navozovat dojem stvrzení právoplatnosti „Ideje" tim, že opakované konstatují úspěch, který je však věci budoucnosti, a nemohl proto zatím nastat. Tento způsob potvrzováni věrohodnosti „velkého příběhu" se nevyhnutelné stává zdrojem pochybností. (Lyotard: 1993:30,52-53.) „Projekty" navíc popíraly samy sebe proto, že sice hlásaly „univerzálni, všelidské Ideje", svého legitimizujícího účinku však mohly dosáhnout jediné tak, že jejich vypravěči - ideologové a političtí představiteléjednotlivých států a stran - spojovali „Ideje", jejichž realizace měla přinést prospěch všem lidem, s osudem konkrétních skupin, zpravidla národu nebo společenských tříd. Vypravěčem a publikem „projektu", který se odvolává na Ideu všelidského dobra, se proto obvykle stávalo „shromáždění, které reprezentuje lid určitého jednotlivého národa". Uhrančivost velkých Idejí budoucnosti se pak opírala o národní mytologie. Vypravěč si na podporu univerzálního „projektu" bral jména národních hrdinů a příklady jejich „ušlechtilé smrti". Tímto způsobem deklarovali podle Lyotarda Francouzi „Vyhlášení lidských práv" v roce 1789. (Lyotard: 1993: 52-53.) Analogicky, byť bez odvolání na národní mýty. si počínal Marx, když vysvětloval, že prosazení zájmů dilči skupiny - dělnické třídy, která až dosud strádala pod jhem kapitalismu -je krokem k emancipaci všech lidí. Extrémním příkladem vnitřně nesourodého spojeni „projektu" spravedlivé budoucn ti s mytologií dílčího národa byl podle Lyo da německý „národní socialismus": „Jest určitá moc opírá svoji autoritu o národní (...) jméno, které je vepsáno do určitého souboru běhů více méně vybájených. jako je germá' [...] sága, pak se to může dít jen v naprostá» rozchodu s dědictvím Vyhlášeni lidských z roku 1789." Výsledkem není toliko ide ale také praktický rozchod s myšlenkou li ských práv, jehož tragickým symbolem je pod* le Lyotarda Osvětim (Lyotard, 1993:30,53)j Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" 73 Více nebo méně drastické zkušenosti tohoto typu nebyly v průběhu 20. století ojedinělé. To podle Lyotarda ve druhé polovině tohoto století vedlo k „likvidaci" veškeré důvěry v moderní „projekty", které se legitimizují příslibem uskutečněni univerzálních ideí V budoucnosti: Jo, co se stalo, [...] nenapravitelným způsobem vpisuje do evropského vědomí [..,] podezření, že universální historie nesměřuje nepochybným ípůsobem ,k lepšímu'." (Lyotard, 1993: 53.) Zde Lyotard (1993: 97) vidí zárodek postmodern! situace, pro kterou je podle něj příznačná „nedůvěřivost" vůči všem příběhům, které v sobě obsahují určitý výklad směřování historie. i Z hlediska příběhu, který vypráví tento (Článek, je důležité, že jedním z takových „výkladů o směřování historie k lepšímu" je po-Jdle Lyotarda dnes již zdiskreditovaný příběh o „konsenzu, k nčmuž se dospěje diskusí" (Lyotard: 1993: 98). Likvidace důvěry v moderní [.projekty" byla také likvidací věrohodnosti představ}', že společnost může v zájmu všech | překlenout svou heterogennost komunikací. která směřuje ke stabilní (dlouhodobé) shodě účastníků o významu probíhajících událostí. Pokud nadále nemůžeme počítat se stabilitou a jednoznačnosti konsenzu, existuje ještě (nejaká perspektiva pro ty. kteři by se rozhodli pilovat o dohodu? ■V postmodern! situaci není podle Lyotarda reálné, aby velké skupiny lidí společné a dlouhodobé přisuzovaly určitým událostem stejné syznamy. Reálné však podle něj je, aby lidé stalk znovu a znovu vytvářeli pomoci dílčích vy-■báváni provizorní, přechodné a proměnlivé WMstability", přičemž komunikace o nich se pes odehrává v rámci „přediva vztahu, které mdoiitčjši a pohyblivější než kdy dřív" (Ly-%d, 1993: 98, 114-118, 175-176). Toto předivo" sestává z jedinců, kteří jsou nuceni «každý po svém - podle své osobní životni ■Btegie-3 - orientovat v pestré směsici sděleni fcabídek různé povahy (Lyotard, 1993: 115, Idc 1992: 131-137; Giddens, 1991:80-88) ■esítí různorodých zájmových uskupení. Ta ■snovú a znovu přeskupují podle toho, jaký ■Mém je právě předmětem diskuse (Beck, P>2:100-101) a jejich členové v různých situ-la při vyjednávají o různých problémech diskutují podle měnících se pravidel (Lyotard, 1993: 175-176). Není proto možné počítat s tím, že by vyjednávači strategie všech uskupení byly reakcí najeden, všeobecně uznávaný model pravidel komunikace. Dilči, provizorní dohoda je nicméně možná tam, kde účastníci události a diskuse pro danou chvíli přijímají svůj, relativné ucelený soubor pravidel komunikace. (Lyotard, 1993:175-176.) Co by tedy Lyotard poradil sociálním pracovníkům, kteří by se chtěli domluvit na tom, co budou společně nabízet společnosti? Asi by je varoval, aby nepropadli naději, že by je snad k dohodě o „nabídce sociální práce" spontánně přivedlo široce sdílené před-porozuméni. Za bláhové by nejspíš označil očekávání, zeje možné dospět k takové představe sociální práce, která by byla všemi účastníky diskuse jednoznačné a „navždy" přijata. Byl by asi přesvědčen, že reálně by mohlo jít o představu vnitřně nestejnorodou a nestálou. Spíše o mozaiku než o jednolitou malbu s jasným ústředním motivem. Asi by považoval za možné, že by stoupence různorodých pojetí sociální práce mohl k „jednacímu stolu" přivést společný zájem na tom, aby je zadavatelé začali respektovat a přizpůsobili svou zakázku nabídce sociálních pracovníku. (Zcela jistě by si ale nemyslel, že by zastánce různorodých pojetí sociální práce k „jednacímu stolu" přivedly stejné motivy a stejná představa o tom, co to znamená „kontrolovat vlastní práci".) Určitě by jim doporučil, aby se především pokusili dohodnout, podle jakých pravidel povedou diskusi, a aby byli připraveni tato pravidla po vzájemné dohodě a podle situace a měničích se podmínek upravovat. Asi by jim také poradil, aby se - kromě dohody o tom, co budou zadavatelům společně nabízet - zabývali otázkou, podle jakých pravidel s nimi budou zadavatelé (zákonodárci a zaměstnavatelé aj.) ochotni o přijetí společně zformulované, zřetelnější nabídky vyjednávat. Pokud by se sociální pracovnici na něčem dohodli, Lyotard by je asi upozornil, že dosaženou dohodu bude třeba v měnící se situaci obnovovat a že udržováni schopnosti společné prezentovat zřetelnou nabídku oboru sociální práce bude vyžadovat spíše trvalé domlouváni a hledání účinných způsobu prezentace m co: Ü E ■o CD 74 Sociální prace/Sociálna práca 2/2008 a vyjednávaní než poklidné spoléháni se na trvalou shodu. Určité by připustil, že by to vše mohlo pro účastníky připadne dohody být příliš vyčerpávající, mohli by se proto rozhodnout jít každý svou cestou, a sociální práce by se tak zase mohla ztratit v mlhavé představě „neurčitého pomáhání". Stručné řečeno, lze předpokládat, že Lyo-tardova rada by znéla: „Neusilujte jen o vzájemnou akceptaci a hledání společných představ o sociální práci, snažte se především domluvit, jaké strategie komunikace budete mezi sebou a vůči dalším subjektům případ od případu používat." „Pět KO" Z hlediska uvedeného Lyotardova doporučeni je důležitá otázka: „Jaké strategie komunikace stoupenci různorodých pojetí sociální práce v CR využívají?" Abych napomohl hledání odpovědi, pokusím se vyjasnit, jaké typy strategií komunikace stoupenců různých pojetí sociální práce připadají teoreticky v úvahu. V návaznosti na to se na základe zamyšlení nad svou osobni zkušenosti pokusím zformulovat hypotézu o stavu věci a navrhnout, jak by se dalo v zájmu vyjasněni úlohy sociální práce v české společnosti postupovat dál. Termínem „strategie komunikace" budu označovat „reakci účastníků určité události na zkušenost, že se jejich představy a stanoviska k tématu, které všichni vnímají jako důležité, liší". Z hlediska této definice by se „událostí" mohla stát diskuse českých sociálních pracovníku o obsahu druhého čísla tohoto ročníku časopisu Sociální práce/Sociálna práca, přičemž „důležitým tématem" by se pro účastníky této diskuse mohlo - přinejmenším hypoteticky - stát „pojetí sociálni práce, nabídka zadavatelům a její vliv na zakázku pro sociální pracovníky". Pokud by se takto vymezená událost odehrála, je velmi pravděpodobné, že by v jejím průběhu sociální pracovníci reagovali na zkušenost, že se jejich představy o pojetí a nabídce sociální práce i jejich názory na zakázku pro sociální pracovníky liší. Za klíčové charakteristiky „reakce účastníků určité události na odlišnost jejich představ a stanovisek" budu považovat za prvé cíle, které si účastníci v souvislosti s prožitkem názo- rové rozdílnosti kladou, a za druhé pravidla, podle nichž je podle účastníků žádouci o daném tématu s ohledem na různorodost názorů vyjednávat. Podle Lyotarda (1993: 117-118) tato pravidla vymezují, co je nebo není vhodné sdělovat, a způsoby, jimiž je nebo není vhodné to sdělovat. Z toho, co Lyotard říká, plyne, že tato pravidla jsou v neustálém pohybu, bývají výsledkem „zápasu" mezi účastníky událostí, jsou proto v různých situacích různá a je třeba je poznávat případ od případu. Z tohoto důvodu vymezím v dalším textu různé „strategie komunikace" pouze z hlediska toho, jaké si jejich uživatelé kladou cíle. Otázku, podlejakých pravidel se mohou tyto cíle pokoušet v průběhu různých událostí uskutečňovat, ponechám otevřenou. Domnívám se, že škálu strategií komunikace, které se mohou v rámci diskuse o pojetí, nabídce a zakázce sociální práce objevit, lze popsat pomocí pěti slov, která shodou okolností všechna začínají dvojhláskou „KO". Jsou to „konsenzus", „kooperace", „koexistence", „konkurence" a „konflikt". Seřazena uvedeným způsobem vymezují škálu reakcí, na které směrem doleva narůstá solidarita a směrem doprava přibývá střetávání. Pokud uvedená slova použijeme pro označeni strategií komunikace, slovo „konsenzus" bude označovat „snahu stoupenců odlišných představ o dosažení souhlasu a uznáni společného stanoviska", zatímco termín „konflikt" bude označením „snahy stoupenců odlišných představ o uznáni vlastních stanovisek potlačením | představ ostatních účastníků události". Škálu | možných reakci na názorové odlišnosti účast- j níků pomyslné diskuse o pojetí, nabídce a zakázce sociální práce charakterizuje přehledné schéma číslo 3. Domnívám se, že vzájemnou komunikaci mezi stoupenci „administrativního", „profesionálního" a „filantropického" pojetí sociální práce v české společnosti dnes charakterizuje | nejvýstižněji slovo „koexistence". Zjednodušeně lze říci, že stoupenci „administrativního" '] pojetí se historicky zabydleli zejména ve státní l správě, zastánci „profesionálního" pohledu j rozvíjí své představy hlavně na vysokých školách a v některých nevládních organizacích | a protagonisté „filantropického" pojetí se Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" 75 Schéma číslo 3: Možné typy strategii komunikace - reakci na odlišnost představ účastníku pomyslné diskuse o pojetí, nabídce a zakázce sociální práce konsenzus kooperace koexistence konkurence konflikt snaha stoupen- vzájemná pod- uplatňováni snaha o uznáni snaha o uznáni ců odlišných pora vlastních vlastních vlastních představ společného představ představ představ o dosaženi uznání bez snahy prezentaci potlačením souhlasu různých ovlivňovat jejich představ a uznání představ všech uznáni představ přednosti před ostatních společného účastníků ostatních představami účastníků stanoviska účastníků ostatních události snaží prosazováním svých představ měnit administrativním pojetím prostoupený svět organizací sociálních služeb. Rámcové tedy lze předpokládat, že stoupenci každého z těchto názorových proudů působí v jiné institucionální sféře a diky tomu se vzájemně v každodenním životě příliš nepotkávají, nepotřebují a neohrožují. Na základě osobní zkušenosti si troufám vyslovit domněnku, že se nejčastéji setkávají na konferencích, odborných seminářích či školeních, kde si většinou „melou každý svou" a do vzájemného vyjasňováni rozdílů svých představ se příliš nepouštějí. Pokud k němu sporadicky dojde, vznikne napětí a účastníci diskuse se po kratší názorové výměně „stáhnou" do bezpečí vzájemné pasivní tolerance35, vědomi si toho, že po návratu na své pracoviště se opět ocitnou „mezi svými" - tedy mezi lidmi, kteří mají o sociální práci rámcové podobné představyjako oni sami. Uvedeným způsobem skončil jediný mně osobně známý veřejný konflikt, ve kterém vroce 2000 Valná hromada Asociace vzdělavatelů v sociální práci (ASVSP) vetovala žádost České asociace pečovatelské služby (CAPS) | o členství v Radě pro rozvoj sociální práce stim, že „pečovatelská služba" není „sociální práce". Toto stanovisko ASVSP bylo tehdy |Wné ovlivněno představou „profesionálně" (chápané sociální práce. Představitelka ČAPS lna postoj ASVSP reagovala nesouhlasně. Vyslovila názor, že pečovatelská služba, pro jejíž Komplexnost je důležitý „lidský vztah", zahr-Jnuje činnosti připadové sociální práce, kon-pétné sociální šetření, řídící práci, poraden- ství, sociální terapii a administrativní činnosti (viz Vostrovská. 2001). Skutečnost, že na tento konflikt nenavázala diskuse stoupenců obou stanovisek, mne dodnes trápí a patří mezi motivy, které mě vedly k napsání tohoto eseje. Domnívám se, že „koexistence" zastánců různých pojetí sociální práce, jejíž kontury jsem se právě pokusil naznačit, brání tomu, aby čeští sociální pracovnici společné zformulovali a zadavatelům předložili jasnou nabídku sociálni práce jako specifického oboru. V důsledku vzájemné pasivní tolerance a neko-munikace mezi stoupenci různých pojetí není ve společnosti subjekt, který by byl v očích zadavatelů schopen zpochybnit mlhavou definici sociální práce jako „běžné úřednické práce" nebo „laické každodenní obsluhy". Dokážu si představit, že by se sociální pracovníci mohli pokusit stávající stav vzájemné pasivní tolerance překonat a dohodnout se. Otázka je, jakou strategii komunikace by mohli ve snaze vstoupit do procesu formulace zakázek s méně mlhavou nabídkou a jako respektu hodní partneři svých zadavatelů využít. Možnost, že by se zastánci některého z pojetí sociální práce pokusili prosadit na úkor ostatních pomocí „konkurence" nebo „konfliktu", se mi zdá být málo pravděpodobná. Hlavním důvodem podle mne je, že ti, kdo inklinují k jednomu ze tří přístupů, se cítí relativné bezpečné ve své institucionální doméně („administrativní" pojetí ve státní správě, „profesionální" pojetí ve školství a „filantropické" pojetí v sociálních službách), přičemž lze předpokládat, že pro zastánce všech tří pojetí je důležitější udržet obsazený institucionální prostor CD c/>! «o o ■ ■■■■ I E Q) "d CD CD Sociální prace/Sociálna práca 2/2008 než expandovat do zbývajících dvou. Obrazně řečeno, i když by myšlenka prosazeni vlastního pojetí mohla být pro někoho lákavá, „každý si hlavně hlídá svoje". Za málo pravděpodobné rovněž považuji, že by zastánci odlišných představ opustili bezpečí svých institucionálních držav proto, aby hledali kompromis a pokoušeli se na základě „konsenzu" nahradit stávající různorodost „jednou společnou představou role sociálního pracovníka". I kdyby se jim podařilo dosáhnout shody, která by podle Lyotarda nejspíš neměla dlouhé trvání, důsledkem snahy o její prosazení v praxi by byly výrazné změny vymezeni roli sociálního pracovníka na úřadech, ve studijních materiálech škol i v zařízeních sociálních služeb. Takový vývoj by sice mohl být zajímavý, nepředpokládám však, že by mezi stoupenci různých orientací převládala touha po změně toho, na co jsou zvyklí, nad snahou zachovat existující relativné bezpečné pozice. Navíc lze předpokládat, že by se shoda o společné představě role sociálního pracovníka brzo rozpadla pod odstředivým tlakem realizačních obtíží, jejichž charakter by byl ve státní správě, ve školství a v zařízeních sociálních služeb pravděpodobně odlišný. Zdá se tedy, že zbývá jediná možnost, a tou je „kooperace". Protagonisté odlišných pojetí se mohou pokusit spolu komunikovat s cílem „vzájemně podporovat společné uznáni svých odlišných představ o sociální práci". Základním předpokladem takové „kooperativní komunikace" by mohlo být vzájemné respektování odlišných pojetí, rozdílných institucionálních domén a různorodých zájmů těch, kdo jsou v nich „usazeni". Výsledkem komunikace podle principů „kooperace" by mohlo být široké a vnitřně diverzifikované pojetí sociální práce a role sociálního pracovníka. Jádrem takového pojeti by zřejmě mohla být dohoda o pravidlech spolupráce a komunikace mezi poskytovateli „administrativně", „profesionálně" a „filantropicky" pojaté sociální práce v zájmu komplexní - funkce a výhody všech tři pojeti poskytující - nabídky různorodých služeb sociální práce jednotlivým klientům. Tato pravidla by se mohla týkat jak spolupráce mezi poskytovateli odlišné pojatých služeb sociální práce uvnitř jedné organizace, tak jejich spo- lupráce (a předávání klientu) mezi „administrativně", „profesionálně" a „filantropicky" zaměřenými organizacemi. Závěr V úvodu článku jsem vyslovil a v jeho textu jsem rozpracoval dvě hypotézy. První předpokládá různost pohledu na to, co může sociální práce společnosti nabídnout jiného než další pomáhající obory, druhá říká, že v dané chvíli českým sociálním pracovníkům chybí vůle hledat na tuto otázku společnou odpověď. Z toho, co bylo na předcházejících stránkách řečeno, podle mne plyne, že oba tyto předpoklady souvisí. Pokud platí to, co říká Lyotard, různost pohledu a nedostatek snahy o její překonání má společný kořen: pomyslná komunita sociálních pracovníku je - stejně jako celá společnost - rozdělena na do sebe uzavřené segmenty, jejichž členové nepředpokládají, te byv běžném životě mohli s ostatními najít společnou řeč. Různost, kterou jsem se pokusil vyjádřit pomoci typologie pojetí sociálni práce, nelze za této situace překonat diskusí, která by spěla ke konsenzu. Z tohoto důvodu nemohu vyjít vstříc těm kolegům, kteří mě během diskuse nad obsahem tohoto článku nabádali, abych předložil návrh společné definice nabídky sociální práce. Návrh, kterému já osobně věřím, mám sice k dispozici, ale nechci jej uvést, abych nevyvolával nerealistickou naději, že ho - nebo nějaký podobný - po dílčích úpravách přijmeme všichni autenticky za svůj. Věřím výše vysloveným radám Lyotarda a myslím, že taková dohoda by byla virtuální a měla jepici život. Po příslušné konferenci bychom se sice mohli rozejít s pocitem, že „jsme to přece vyřešili", po návratu do svých domovských organizací bychom však nadále každý po svém praktikovali svá původní nezměněná pojeti. Zadavatelům by nadále otázka, co muže sociální práce přinést zvláštního, nepřišla na mysl a sociálni pracovníky by nadále úkolovali činnostmi, které jsem výše nazval „běžným pomáháním" nebo „všední úředničinou". Myslím, že rétorické divadlo, jehož výsled- | kern by byl virtuální konsenzus, kterýbynikdo nebral vážně, by naši schopnost oslovit společnost nabídkou něčeho nezastupitelného Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" neposílilo. Neurčitost veřejného obrazu sociální práce, která podle mne plyne z toho, že si každý své pojetí praktikuje nezávisle na ostatních, bychom snad mohli překonat pomocí Strategie komunikativní kooperace, jejíž rysy jsem naznačil výše. V jejím duchu se mohou sociální pracovníci přímo v organizacích, asociacích, obcích nebo regionech, kde působí, pokoušet dohodnout, podle jakých pravidel koordinovat a zaměstnavatelům a místním politikům společně nabízet komplexně pojatou nabídku toho, co dobrého klientům v praxi přinášejí různé typy sociální práce. Poznámky 1 Sociální pracovníky i sociálni pracovnice budu 1 v tomto článku v souladu s konvencemi českého jazyka označoval termínem „sociální pracovníci'". Jsem si přitom védom, že hovořím o ženách | amené početném hloučku mužů. 1 Uvedená formulace navozuje dojem, že „kont-l rolovat podmínky vlastni práce" znamená au-I tematicky „zajistit podmínky pro kvalitní vý-I kon vlastní práce". Jsem si ovšem védom, že by | sociální pracovníci mohli kontrolu podmínek i vlastní práce využívat - nebo zneužívat - pro di>-I sazení jiných cílu, než je „kvalita", a že „kvalitu" I je možné chápat různými způsoby. ]3_ Při psáni tohoto článku se snažím z hlediska | vnějšího pozorovatele komentovat déni. kterého 1 se se zaujetím účastním. Občas proto považuji za účelné opustit jazyk pozorovatele a dát čtenáři najevo, že problémy sociálních pracovníku, [které se zde snažím „položit na stůl", považuji za své, přesněji řečeno „naše". I Laan (199X 135-139) upozorňuje, že termín zřetelná nabídka" muže vyjadřovat významy. [V širším smyslu je označením pro specifický ipproßl" oboru, který vymezuje ta jednáni, jež (mají být vyhrazena pro osobu vykonávající so-[Ciální práci. V užším smyslu označuje tentýž termín představu tzv. komerčního myšlení v so-jciální práci, které usiluje o dodávání služby jako \jtoduktu zcela hotového, připraveného ke spo-tffebéii takřka bez všeho kolem ". to je „bez disku-mo tom. jaký má klient problém a jak je možné jej \pochopit". V tomto článku mám na mysli „zře-llelnoii nabídku" v širším, prvním uvedeném pmyslu. 5 Termínem „zadavatel" označuji subjekt (např. státní organizace, obecni úřad nebo občanské sdruženi), který' najímá sociální pracovníky, aby v jeho režii pomáhali řešit nejaký problém. Termínem „klient" označuji subjekt (jedince nebo skupinu), jemuž sociální pracovník pomáhá zvládat jeho obtížnou životní situaci. Zadavatel a klient může být za určitých podmínek jeden a tentýž subjekt, není to ovšem zcela běžné. 6 Zadavatelé jsou často bývalými nebo aktuálními pracovníky jiných pomáhajících oborů. Jsouce pověřeni funkcemi manažeru, ve svém rozhodování o podmínkách výkonu podřízených sociálních pracovníků obvykle uplatňují ty představy o sociální práci, které jsou obvyklé v rámci komunity jejich kolegu. 7 Zkratkou „MPSV" označuji Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky. 8 Podnětná byla diskuse s Dr. Janečkovou a Dr. Bašteckou na konferenci Rady pro rozvoj sociální práce na téma další vzdělávání v sociální práci v únoru 2006 v Brně o tom, kdo má zajišťovat kooperaci pracovníku v sociálních službách při zajišťování komplexní pomoci klientům. 9 Ovlivnil mě rozhovor s Dr. Bednářem, Ph.D., o tom. zda sociálni práce je „moderní instituce" nebo „tradičné chápaná pomoc bližnímu". S doc. Chytilem jsme diskutovali, zda je účelnější prosazovat, aby sociální práce byla „profesionálním" nebo „polo-profesionálnim" oborem, a zda a proč je žádoucí, aby sociální pracovníci měli zákonem vymezený monopol na poskytování určitých typů služeb. S Dr. Nečasovou, Ph.D., jsme rozebírali otázku, zda by monopol na výkon určitých činnosti posílil zaměření sociálních pracovníku na specifické potřeby klientu či zda by přinesl riziko, že se sociální pracovníci zaměří na své zájmy více než na zájmy klientů. 10 Zamýšlel jsem se, zda česky píšící autoři definují pole působnosti sociální práce jako odlišné od domény jiných pomáhajících oborů (viz např. Matoušek, 2003; 213; Chytil, Nedělníková, Pří-hodová: 2004; Matoušek, Koláčková, Kodymo-vá, 2005: 14-15; Radostová, Matoušek, Holda, 2006:130 aj.). 11 Jako člen Pracovní skupiny pro sociálni védy Akreditační komise ČR jsme měl možnost s řadou žadatelů o akreditaci studia sociální práce prodiskutovat vztahy mezi sociální prací, psychologií, teologií a pastorací, (sociální) 78 Sociálni práce/Sociálna práca 2/2008 pedagogikou, medicínou, geriatrickou péči aj. Diskutoval jsem také se žadateli, kteří sociálni práci považovali za nedefinovanou oblast, která je schopná „nasát" cokoliv. 12 Béhem projednávání předlohy zákona o sociálních službách na MPSV CR mé zaujala diskuse o tom, zda a za jakých podmínek mohou sociální práci vykonávat absolventi vysokoškolského studia jiných oborů. Tato diskuse se později přenesla také najednání Asociace vzdělavatelů v sociálni práci. 13 Na základě případových studii čtyř agentur pečovatelské služby bylo možné popsat typické charakteristiky převážné „administrativního" (Musil, 2004a: 57-68; Musil, Hubiková, Kubal-číková, Dvořáková, 2005:93-%) a převážné „filantropického" (Musil, Kubalčíková, Hubiková, Nečasová. 2004:309-311; Musil, Hubiková, Kubalčíková, Dvořáková, 2005: 93-96; Nečasová, Musil, 2006) pojetí sociální práce ve službách pro seniory. Empirickou studii pokusu o převážně profesionální pojetí sociální práce v konkrétni organizaci se mně dosud nepodařilo uskutečnit. Rysy „profesionálního" přístupu proto odvozuji z teoretického modelu (Musil, 2004a: 15-18, 110-117). 14 Jakákoliv podobnost je čisté náhodná. 15 Označením „SP" nahrazuji ve schématu termíny „sociální práce" nebo „sociální pracovník". 16 Označením „ŽS" nahrazuji ve schématu termín „životní situace". 17 Terminem „peer supervize" zde označuji zprostředkovávání náhledu kolegou, který má zkušenost ze sociálni práce s cílovou populací, která je podobná cílové populaci, s níž pracuje supervi-dovaný. 18 Praktická láska k bližnímu zde nutně nemusí mít explicitně náboženský význam. 19 Termínem „vzdělávací supervize" zde označuji poskytováni zpětné vazby, jehož cílem je podporovat schopnost učit se novým dovednostem. Terminem „manažerská supervize" označuji poskytování zpětné vazby, jehož cílem je vytvářet předpoklady pro přijetí instrukcí lidmi v organizaci. 20 „Jasným rozlišením oblastí působnosti" zde nemyslím „vytyčení nepřekročitelných hranic". V rámci „profesionálního" pojetí se počítá s tím, že hranice mezi obory nejsou zřetelné a jejich sféry působnosti se více nebo méně překrývají. „Jasným rozlišením oblastí působnosti" se zde proto označuje snaha vymezit specifické zaměřeni - charakteristický předmět pozornosti a typické cíle, které se Mši od charakteristického předmětu pozornosti a typických cílů jiných oborů. Předpokládá se, že specifická zaměření je možné vymezit, i když existují vice nebo méně rozsáhlé „sféry doteku". 21 Upozornila mé na to kolegyně Mirka Nečasová. 22 Pojmy, z jejichž hlediska Banks (2001: 145) popisuje rozdíly mezi „modely praxe sociálni práce", lze volné přeložit asi následovně: „identita sociálního pracovníka", „zdroj moci sociálního pracovníka", „pojetí uživatele služby", „stredobod pozornosti", „zdroj orientace v roli", „klíčové principy" a „typ organizace, který nejlépe umožňuje výkon praxe podle daného modelu ". 23 „[...] k mnohosti výběru z různorodých nabídek [...] vede převaha zkušenosti zprostředkované [...] rostoucí globalizací sdělovacích prostředků [...], média, zejména elektronická, z nás čini bezprostřední' diváky představení, která se odehrávají na místech, na nichž nemůžeme být Jy-zicky přítomni' [...] Ve světě plném alternativních možností volby stylu života se strategické životni plánováni stalo obzvlášť důležité [...] stalo se prostředkem přípravy [...] vlastního životního běhu každého jedince." (Giddens, 1991:83-85.) 24 „[...] v závislosti na specifickém tématu, které je právě ve hře, a na specifické situaci vznikají a opět zanikají přechodné koalice různých skupin a z různých táborů [...] Jsou to pragmatické aliance [...] Individualizovaná společnost vytváří půdu pro nové a ideologicky různorodě konstituo- I váné konflikty [...], které se vymykají dříve obvyk-1 lým schématům [...] a týkají se specifických situa- I ci a osobnosti." (Beck, 1992:100-101.) 25 Osobné jsem to zažil v letech 2005 až 2006 tři- I krát. Scénář události byl vždy přibližné stejný H Jedinec A prožil překvapeni, protože svým nikoli I konfrontačně míněným výrokem vyprovokc- I val jedince B k poměrně ostře odmítavé reakci B Následovala časové omezená výměna jedno- I stranných argumentů („oba mleli svou"), ponfi li v určitém časovém odstupu následovala smiflkfl vá snaha obou účastníku prezentovat nezaujaté II stanovisko k tématu předchozí zaujaté výměny II názorů. Ve všech třech případech diskuse dále II nepokračovala, přestože jedinec A a jedinec Bil měli příležitost se setkat. I Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" Použitá literatura BANKS, S.: Ethics and Values is Social Work. (Second Edition.) Palgrave, Basingstoke 2001. BECK, U.: Risk Society. Towards a New Modernity. Sage, London etc. 1992. GIDDENS, A.: Modernity and Self-Identity. Self and Society in the Late Modern Age. Polity Press, Oxford 1991. HOWE, D.: Social Workers and their Practice in Welfare Bureaucracies. Cower, Al-dershotl986. CHYTIL, O., NEDĚLNÍKOVA, D., PRÍHO-DOVÁ, A.: The analysis of theoretical concepts and methods of social work in the Czech and Slovakian literature. In: ERATH, P., LITTLECHILD, B., VORNA-NEN, R. (eds.), Social Work in Europe -Description, Analysis and Theories, ISIS, Eichstätt 2004, pp. 75-85. JOHNSON, T. J.: Professions and Power. Macmillan, London 1972. LAAN V d., C: Otázky legitimace sociální práce. Albert - ZSF OU, Boskovice - Ostrava 1998. UPSKY, M.: Street-level Bureaucracy. Dilemmas of the Individual in Public Services. Russell Sage Foundation, New York 1980. LYOTARD, J.-E: O postmodernismu. Postmoderno vysvětlované détem a postmodern!'situace. FÜ AVCR, Praha 1993. MATOUŠEK, O.: Slovník sociální práce. Portál, Praha 2003. MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVA, }., KODY-MOVÁ, P. (eds.): Sociální práce v praxi. Specifika různých cílových skupin a práce j s nimi. Portál, Praha 2005. MUSIL, L.: „Ráda bych Vám pomohla, ale [ ..." Dilemata práce s klienty v organizacích. Marek Zeman, Brno 2004a. MUSIL, L.: Standardy kvality a sociální práce v sociálních službách. Sociální práce/ Sociálna práca, l/2004b, s. 53-74. MUSIL, L., KUBALCÍKOVÁ, K., HUBÍKO-VÁ, O., DVOŘÁKOVÁ, M.: Kvalifikační potřeby pracovníků v sociálních službách pro seniory. (Závěrečná zpráva.) Praha: VÚPSV, 2005. MUSIL, L., HUBÍKOVÁ, O., KUBALCÍKOVÁ, K„ HAVLÍKOVÁ, J.: Působení politiky sociálních služeb na kulturu poskytování osobních sociálních služeb ve vybrané OSS. (Průběžná zpráva z první fáze výzkumu.) VÚPSV - výzkumné centrum Brno, Praha 2006. (viz: http/Avww.vupsv. cz/publikování/publikace/2006) MUSIL, L., KUBALCÍKOVÁ, K., HUBÍKOVÁ, O., NEČASOVÁ, M. Do social workers avoid the dilemmas of work with clients? European.lournal of Social Work, Vol. 7, No. 3, November 2004, pp. 305-319. NAVRÁTIL, P., MUSIL, L.: Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. In Sociální studia, 5,2000,127-163. NEČASOVÁ, M., MUSIL, L.: Pracovní podmínky a dilemata pomáhajících pracovníků. Poznatky z výzkumu charitní pečovatelské služby. Sociální práce/Sociálna práca. 3/2006, s. 57-7'1. PETRUSEK, M.: Konsensus. In: Velký sociologický slovník, Karolinum, Praha 1996, s. 523-524. RADOSTOVÁ, Z., MATOUŠEK. O., HOLDA. D.: Absolventi katedry sociální práce FF UK Praha v praxi. Sociální práce/Sociálna práca,2/2QQ6, 114-132. VOSTROVSKÁ, H.: Reálná podoba pečovatelské služby. CAPS, Hradec Králové 2001.