258 Martin Skála Sny z pohledu psychologa | 259 Summary A Psychologist's View of Dreams This article outlines how dreams are seen by three psychological schools, which are concerned with dream interpretation: psychoanalysis, analytical psychology and dasein analysis. It focuses primarily on analytical psychology and it offers an explanation of basic concepts relevant to dream interpretation from the perspective of analytical psychology. It further discusses the sources of dreams, their composition, levels of interpretation, symbolism etc. Several clinical cases are used to illustrate the theoretical points. The article concludes with a case study featuring extensive dream material. This study shows the place and significance of dream interpretation in the practice of analytical psychology. Úvod V tomto článku jsou nastíněny názory tří psychologických škol věnujících se výkladu snů: psychoanalýzy, analytické psychologie a daseinsanalýzy. Nej větší pozornost je věnována analytické psychologii a z pohledu analytické psychologie jsou v článku objasněny základní pojmy týkající se výkladu snů, je zde poukázáno na zdroje snu, skladbu snu, úrovně výkladu, symboliku atd. Tyto teoretické poznatky jsou ilustrovány několika příklady z praxe. Na závěr článku je doplněna kasuistická studie bohatá na snový materiál, která ukazuje místo a význam, jaký má výklad snů v analyticko-psychologické praxi. Freudův psychoanalytičky výklad snů Rozvoj psychologického výkladu snů se datuje od roku 1900, kdy Freud vydal knihu Výklad snů, která je dodnes považována za jednu ze základních knih psychoanalýzy.1 Sigmund Freud při svém bádání na Breuerově klinice zjistil, že u některých pacientek dochází k úlevě od jejich hysterických obtíží po odhalení jejich skrytých přání a abreakci pocitů, které je doprovázely.2 Tato přání si pacientky za bdělého stavu neuvědomovaly. Přání byla většinou sexuální povahy a z vědomí byla vytěsněna pro svou nepřípustnost. Tato potlačená přání se pak pořádala do vnitřních psychických komplexů, které narušovaly činnost ega. Freud odhaloval komplexy a skrytá přání v jejich pozadí nejdříve pomocí hypnózy, a později pomocí metody volných asociací, kdy dotyčná pacientka sdělovala všechny nápady a pocity související s jejími symptomy. Freud zjistil, že tato skrytá přání lze odkrýt pomocí metody volných asociací aplikovatelné nejen na symptom, ale i na sen.3 Podle Freuda „je sen (zahaleným) splněním (potlačeného, zapuzeného) přání".4 Tak Freud navázal na přerušenou tradici umění vykladačů snů. Přestože se vymezoval vůči lidovým snářům, které snovým obrazům přisuzovaly určitý význam, nepodařilo se mu toto pojetí zcela přesáhnout.5 Sice při výkladu snu považoval za nezbytné zkoumat předně volné asociace snícího, ale snové obrazy stále vnímal jako zástupce skrytých přání přicházejících během spánku do vědomí. Protože je vědomí během spánku do značné míry oslabeno, dospěl Freud k závěru, že „vykládání snů je via regia k poznání nevědomí v duševním životě".6 Nevědomí bylo Freudem považováno za „skladiště" různých zapomenutých a pro svou trapnost a nepřípustnost V Freud, O člověku a kultuře, s. 36. zl Freud, O člověku a kultuře, s. 18-20. '/ Freud, Výklad snů, s. 63-64. 4/ Freud, Výklad snů, s. 99. 5/ Freud: Výklad snů, s. 62. 260 [Martin Skála potlačených a vytěsněných vzpomínek, pudových hnutí a skrytých přání.1 Tyto se pak v noci, při oslabení vědomí probouzejí, touží po uspokojení, a tím narušují spánek. Tvoří tak „latentní obsah snu" ke kterému se může dojít analýzou snu a asociací snícího.2 Nicméně takový latentní obsah snu by svou otevřeností zcela jistě narušil spánek. Vždyť je utkán z látky, která byla snícím vytěsněna jako nepřípustná. Proto je dle Freuda uvnitř nás „vnitřní cenzor", který odvádí „snovou práci" tak, aby trapná latentní přání nebyla vědomím rozpoznána.3 Latentní obsah snu např. „zhusťuje" (tzn. spojuje různé události v jednu scénu), pravý význam „přesouvá" jinam, k vyjádření -zejména sexuality - používá „symboly" atd.4 Tímto způsobem „snový cenzor" přetváří latentní snový obsah (tedy skutečné přání) v „obsah manifestní", „zjevný", který jakožto „snová fasáda", tedy sen, jak jej známe, přistupuje do našeho vědomí.5 Freudovu výkladu snů je ponejvíce vytýkána jednostrannost, s níž přisuzuje snovým obsahům sexuální význam.6 Tato výtka však vychází z nedostatečného porozumění Freudovu dílu. Freud používal sexualitu k symbolickému vyjádření vnitřních psychických jevů a pochodů a sexualita je pro něj univerzálním principem, je pudové povahy, a tedy čímsi přirozeným, co však na přelomu 19. a 20. století, kdy se rodily Freudovy myšlenky, bylo ve společnosti silné tabuizováno a potlačováno. Za společensky nepřijatelnou byla považována zejména dětská sexualita a incestní tematika dominující v podobě oidipovského komplexu Freudovu dílu. Sexuální terminologie vzbuzující jednak odpor, a jednak přitažlivost v sobě obsahuje ambivalenci často doprovázející psychické jevy, umožňuje pacientovi zbavit se zábran a vede ho k větší otevřenosti i v dalších oblastech. Freudův důraz na sexualitu pomohl prolomit zdi moralizující měšťácké společnosti sklonku 19. století, a přispěl tak k větší společenské svobodě a otevřenosti. Hrubší Freudovou jednostranností, která je mu však méně vytýkána, je jeho striktně kauzální pojetí nevědomí, a tedy i jeho produktů, snů.7 Kauzalitu psychických fenoménů nikdo nepopírá, ovšem k úplnému poznání dynamiky psychických procesů je nutné otevření se i jejich „finální povaze", tj. jejich dynamice rozvíjející se a v duchu kompenzace a komplementarity vědomých a nevědomých postojů směřující do budoucna. Toto obecné pravidlo lze samozřejmě aplikovat i na sny a jejich výklad. Sny neřeší pouze stará a zapomenutá přání, ale jsou otevřeny i do budoucna, vyjevují dynamiku psychických komplexů, a tím naznačují i možnosti dalšího vývoje. Neptáme se tedy pouze, proč se nám sen zdál, ale i jaké poselství nám tento sen přináší. Finální aspekt snů zdůraznil zejména Carl Gustav Jung. 7 Freud, Vybrané spisy I, s. 212-213. V Freud: Výklad snů, s. 85, 172. '/ Freud: Výklad snů, s. 294, 172. 4/ Freud: Výklad snů, s. 172, 187, 213. Sny z pohledu psychologa j 261 Analyticko-psycho logické pojetí snu Garl Gustav Jung byl Freudův příznivce a spolupracovník, později se s ním však myšlenkově rozešel. Jung se narozdíl od Freuda nezaměřoval jen na komplexy nevědomých psychických obsahů, ale zejména na jejich vývoj a dynamiku. Jeho přístup ke snům se tedy označuje jako finální nebo prospektivní. Rovněž nevědomí se dle Junga „neskládá jen ze ztracených (zapomenutých) vzpomínek, nýbrž do jisté míry z hlubší vrstvy", která obsahuje i typicky lidské (kolektivní) instinktivní chování, zděděné instinktivní popudy a formy, které Jung označuje jako archetypy.1 Tyto archetypy a instinkty, obecně lidské vzorce chování, se aktivují v patřičné chvíli v životě člověka. Každé novorozeně například hledá mateřský prs. Tento instinkt spolu s dalšími instinkty souvisejícími se vztahem dítěte k matce vytvářejí archetyp matky. Osobní zkušenost konkrétního novorozeněte s mateřským prsem pak dává vzniknout komplexu osobních vzpomínek soustředěného kolem patřičného archetypu a doprovázeného určitou emocí. Do těchto archetypů patří rovněž archetypy individuace, tj. psychického vývoje člověka.2 Archetypy, komplexy a jejich dynamiku pak můžeme objevovat i ve snu. Jung rovněž polemizuje s Freudovým rozdělením snu na manifestní a latentní.3 Jung považuje sen za přirozený výtvor a ptá se, proč by nám měl něco skrývat. Rozlišení na manifestní a latentní sen považuje Jung za projekci našeho neporozumění. Sám se ke snu snaží přistupovat jako k nápisu v neznámé řeči, který je potřeba rozluštit. Hledá různé kontexty, opakující se symboly a analogie, a tak se snaží odhalit význam konkrétního snu. Freudovu metodu volných asociací rozšiřuje o metodu amplifikace.4 Tak rozhojňuje snové obrazy a obohacuje je o různé paralely nejen z osobního života snícího, ale i z různých mýtů, pohádek, umění atd. Spíše než aby se snažil rychle najít jádro snového symbolu, má tendenci kolem něj kroužit a střádat další materiál, neboť symbol je charakteristický tím, že je mnohostranně determinovaný, a tudíž je velmi reduktivní nahradit jej jednou ideou (např. sexuality). Fenomenologická a další pojetí snu Daseinsanalytické pojetí výkladu snu vychází z fenomenologické a Heideggerovy filosofie a do psychologie je přivádí Medard Boss. Toto pojetí nemá tendenci snové obrazy symbolicky vykládat, ale ponechává je samy o sobě, „takové, jaké jsou".5 Snaží se být nezaujatě otevřené světu i snovým obrazům a vykládá je fenomenologicky, zkoumá je '/ Jung, Výbor z díla I, s. 378-9. 2I Jung, Výbor z díla I, s. 85. 3/ Jung, Výbor z díla I, s. 144. 262j Martin Skála tedy jako fenomény, hledá jejich bytostné vlastnosti a je „otevřené možnostem", které člověku nabízejí. Daseinsanalytickým přínosem k výkladu snů je rozčlenění snu na jednotlivé fenomény, s kterými se člověk ve fázi asociování identifikuje a shledává je jako součásti své existence ve světě. K fenomenologickému přístupu má blízko gestaltpsychologie. Soustřeďuje se však více na emotivní stránku a snící se při práci se snem identifikuje s jednotlivými jeho fenomény a prožívá je. Se snem se může pracovat i v imaginaci, v arteterapii nebo v psy-chodramatu. Snu se více či méně věnují všechny psychoterapeutické směry a každý k němu přistupuje svým vlastním způsobem a se svým vlastním důrazem mu přikládá větší či menší význam. Analytická psychologie považuje sny za spontánní projev psýché, který má jako přírodní produkt svou vlastní hodnotu neodvisle na tom, jak ho hodnotíme my. Když jej blíže zkoumáme, zjišťujeme, že vytváří spojitost současných událostí s endopsy-chickými obsahy (emoce, paměť, komplex, archetyp) a zároveň kompenzuje jednostrannost vědomého postoje. Symbol jakožto vyjadřovací prostředek snu V této kapitole se vrátíme k analyticko-psychologickému pojetí snu, které vnímá sen jako nevědomé vyjádření duševních pochodů pomocí symbolů či obrazů. Symbol je vyjadřovacím prostředkem snu. Je nutné ho odlišit od znaku: znak odkazuje na jedinou ideu, kterou reprezentuje. Např. červeně orámovaný bílý kotouč značí zákaz vjezdu. Naproti tomu symbol je celostní a mnohostranně determinovaný: termín pochází ze slova sym-ballein, které má význam „spojovat dohromady".1 Tak symbol spojuje dohromady všechny psychické funkce: má konkrétní podobu, tvar, který je vnímán. Obsahuje určitou myslitelnou ideu a své konotace. Symbol je rovněž prožíván jako individuální specifický prožitek, a tudíž zasahuje i lidské cítění. V neposlední řadě inspiruje intuici a má tendenci okolo sebe spřádat další symbolický materiál. Symbol k nám může přicházet zvenčí, a pak inspiruje naše niterné prožitky. Když přichází zevnitř, má tendenci spojovat se s vnější životní zkušeností. Pro symbolický charakter snového jazyka a pro komplexnější uchopení symbolu je radno - kromě amplifikace - vyprávět sen i z pohledu jednotlivých jeho postav, sen nebo některý jeho obraz nakreslit, je možné ve snu pokračovat v imaginaci, může se s ním pracovat při „hře v písku" (speciální psychoterapeutická technika), ve skupině je možné sen přehrát psychodramatickým způsobem. Snyz pohledu psychologa | 263 Zdroje a funkce snu O funkci snu se dozvídáme z výzkumů snové deprivace.1 Pokusný subjekt je zde vzbuzen v REM {Rapid Eye Movement) fázi spánku, kterou doprovází sny. Tak dochází ke snové, nikoli však spánkové deprřyaci. Výsledkem této deprivace je nervozita a poruchy paměti. Z tohoto výzkumu můžeme usuzovat, že sen je významný zejména ve dvou rovinách: v odreagování napětí'a v ukládání informací získaných za dne do dlouhodobé paměti. Napětí, které zůstává v mozku ze dne, má tendenci se uvolnit. Tím se aktivují patřičné nervové okruhy a člověk má pocit, jako by snové události znovu prožíval. Takto jsou v REM fázi spánku aktivovány nervové spoje až k jejich percepčnímu nebo motorickému zakončení. U snícího lze sledovat nervové vzruchy už např. v očním nervu, v jiném případě je na snícím člověku (a ještě výrazněji na zvířeti) možné sledovat motorické projevy, které souvisejí se snovým dějem. Zdroje snu jsou různé, všechny se ale pohybují na škále od zdrojů vnějších ke zdrojům vnitřním. Sen je často vyvolán rušivým elementem přicházejícím zvenčí. Tento rušivý podnět (např. zvuk budíku) je pak do snu zapracován, byť leckdy v pozměněném významu. Dalším zdrojem snu jsou zbytky ze dne, zážitky většinou emočně významné nebo podprahové zážitky, které unikly našemu vědomí. Tyto zážitky se pomocí snu ukládají do komplexového pozadí, a tím i do dlouhodobé paměti. Některé komplexy pak mohou být aktivovány a energie těchto komplexů může být dalším, tentokrát již vnitřním zdrojem snu. Komplexy mohou být aktivní i samy o sobě, a tvoří tak samostatný zdroj snu nezávislý na denních zážitcích. Ve vývojově přelomových životních fázích mohou být aktivovány i patřičné archetypy, vzorce chování typické pro další vývojovou fázi. I tento zdroj může být znázorněn snovým jazykem. Snem bývají zpracovány i čistě somatické podněty, jako např. bolest, puzení k močení apod. Stavba snu Stavbu snu Jung přirovnával ke klasické stavbě dramatu.2 Při rozboru snu si všímáme místa, času a postav vystupujících ve snu, děj snu rozdělujeme na expozici, zápletku, kulminaci a lysis, tedy vyústění. Pro názornost bych rád nabídl k rozboru sen, který se zdál dospělému pacientovi ve věku jeho jedenácti let. Tento sen považuje dnes již dospělý pacient za sen, který předurčoval jeho další životní vývoj: Snící jede autobusem pryč z města. Na sedadle vedle něho sedí jeho kamarád. Není to však nikdo známý z bdělého života. Kamarád je bledý, hubený a uzavřený. Snící k němu však cítí blízký vztah a cení si jeho přirozené moudrosti. Autobus se vzdaluje od civilizace, jede hornatou krajinou, kde posléze zastaví. Snící se svým kamarádem vystoupí. Jsou na zcela osamělém místě. Snící ví, že se zde musí rozloučit. Kamarád poodejde dál do kraje. Po chvíli se promění ve vlka. Vymění si se snícím dlouhý smutný pohled. Snící se neudrží a zavolá svého kamaráda - vlka zpět. Snící cítí uspokojení, že k němu vlk přiběhl. Vyčítá si však, že mu neponechal potřebnou volnost. 264 Martin Skála Sny z pohledu psychologa j 265 Při analýze snu si všímáme „místa, času a postav" snu. Místem snu máme na mysli prostředí, kde se sen odehrává. V našem případě je to autobus, opouštěné město a hornatá, liduprázdná krajina. Vidíme zde napětí mezi civilizací a přírodou. Toto napětí je dále umocněno postavami ve snu, dvojí povahou kamaráda-vlka a dále jeho vztahem k snovému já. Kamarád-vlk evidentně nepatří do lidského světa. Dalo by se i říci, že v lidském světě trpí, je vyhublý, bledý. Poutá jej však silné pouto k snovému já. Přítomnost ostatních lidí v autobuse poukazuje na to, že se jedná o kolektivní proces, kterým neprochází jen snící, ale který je platný pro člověka obecně. Sen se odehrává v současnosti. Do minulosti odkazuje přátelství, které ve snu směřuje k budoucímu odloučení-neodloučení. Zvláštní pozornost věnujeme úvodní scéně („expozici"). Expozice snu vyjadřuje stav věcí, jak je ještě před tím, než jej začne psychika zpracovávat. Děj snu se začíná rozvíjet v autobuse. Jak již bylo řečeno, autobus je kolektivním dopravním prostředkem. Je plný lidí, kteří se podobně jako snové já přepravují z města do panenské přírody. V každém člověku dřímá jeho fyzická podstata, která bývá civilizací různě potlačována nebo narušována tak, jako lidstvo celkově narušuje své přírodní životní prostředí. Nicméně člověk má stále potřebu tuto svou fyzickou podstatu realizovat a rozvíjet, a proto mnohdy vyráží do přírody. Také uvnitř sebe má člověk svou živočišnou povahu, která však může být lidmi zneužita, jako tomu bylo v případě snícího chlapce. Následkem podobného traumatu často dochází k rozštěpení osobnosti, které je ve snu znázorněno snícím a jeho kamarádem. Následkem svého traumatu tak snové já odváží svou nevinnou moudrost zpět z civilizace do panenské přírody, jejího domova. Děj snu i dramatu se pak rozvíjí v „zápletce". Chlapec s kamarádem vystoupili z autobusu a mají se rozloučit. Snící situaci prožívá, jako by toto rozloučení bylo v přirozeném řádu věcí. Jako by zde měl zanechat svou animální stránku v jejím přirozeném prostředí a vrátit se zase zpět za společností do města. Tak by se realizoval proces štěpení, „archetypické obrany self", o kterém bude řeč později v případě s démonem. Nyní byl však proces štěpení zastaven vazbou (attachmentem) mezi přáteli a osobnost zůstala konzistentní. V případě dívky s démonem, který též zmíníme, musela být nalezena tato „vazba" až v psychoterapii. V případě našeho chlapce však dále přetrvával strach z traumatického narušení hranice a osobnost kamaráda-vlka byla potlačena, nikoli však odštěpena. Realizovala se proto „stínovým" způsobem, tedy jako ego dysto-nií součást osobnosti, kterou si člověk alespoň částečně uvědomuje, ale není slučitelná s jeho sebeobrazem. Neodštěpila se natolik, aby nad ní převzal vládu obecný archetyp zla a ztratila se souvislost s životem snícího. Děj snu „kulminuje" rozloučením se s kamarádem a jeho proměnou ve vlka. Vlk je psovitá šelma žijící ve smečce. Snící však asociuje, že tento vlk je samotář. Pocit osamělosti a strach z navazování blízkých vztahů jsou ale přesně pacientovy symptomy. Vlk je zároveň divoká šelma, která může být velmi nebezpečná. Je postrachem zimních nocí. To je právě stínový aspekt, který vede k potlačení této divoké pudové stránky. U snícího se rozvíjí panický strach ze psů a z živočišnosti dalších zvířat. Obává se 7ronpn 1 Postava kamaráda ze snu je velmi silná. Spojuje v sobě animální (vlk), lidskou (kamarád) i spirituální (jeho hluboká moudrost) stránku. To je rovněž charakteristické pro stínovou stránku. To, co je nejdříve děsivé, vede při diferenciaci k obohacení osobnosti, ke schopnosti jiného pohledu na věc, a tedy i k moudrosti. Charakter této scény poukazuje rovněž na iniciační tematiku. Jedním ze společných znaků různých iniciačních rituálů dospívajících mužů je i podstoupení různých zkoušek a traumatických zkušeností; mladí muži bývají odděleni od společnosti, spojují se se svou podstatou, hledají své totemové zvíře. V tomto ohledu sen skutečně charakterizoval budoucí vývoj snícího. Postava kamaráda ve snu svou mnohavrstev-natostí a celistvostí poukazuje k archetypu bytostného já. V lysis, vyústění tohoto snu, se chlapec se svým kamarádem nedokáže rozloučit. Snícího zaplaví vlna smutku, chlapec nevydrží napětí z odloučení a zavolá kamaráda-vlka zpět. V tom lze spatřovat jak splnění přání, abreakci lítosti ze zranění, tak i prospektivní poukaz do budoucnosti. Osa mezi já a bytostným já zůstává zachována. Chlapec neodštěpil svou animální stránku, ale přidržel si ji u sebe, při vědomí. Stydí se však za svého předčasně probuzeného vlka a snaží se jej potlačit. Ten se pak projevuje svým divokým aspektem a ohrožuje chlapcovu lidskou vědomou existenci v podobě neurózy. Snící asociuje, že si vždy přál mít podobného kamaráda. Cítí, že jej nikdy neměl. Je pro něj těžké navazovat důvěrné vztahy, má z nich strach, protože emoce v nich probuzené jsou příliš hluboké a temné, spojené s impulzivní sexualitou. Tento vnitřní boj a potřeba asimilace druhého vedly snícího k nutnosti hlubšího zamyšlení nad podstatou jeho života a identity. Postava průvodce ve snu dávala snícímu přirozenou moudrost a hluboký, na svůj věk zralý náhled na život. Nicméně trvalo ještě dlouho, než snící již jako zralý muž rozpozná ve svém vlku-kamarádovi možný zdroj pro další růst a rozvoj. Subjektová a objektová rovina snu Při výkladu snů se v analytické psychologii Hade důraz i na tzv. „subjektovou a objektovou rovinu snu".1 Psychoanalýza má tendenci vykládat sny na objektové rovině. Známé postavy, které ve snu vystupují, poukazují na vztah snícího s dotyčnými postavami v jeho životě. Na subjektové rovině, typické pro jungiánský výklad snu, lze však tyto postavy vnímat jako reprezentace vnitřních psychických sil, komplexů a archetypů, které jsou v dané době aktivní. Rozbor snu s kamarádem vlkem probíhal výhradně na subjektové rovině, neboť kamarád-vlk nebyl pro snícího nikdo reálný. Nicméně výklad snu pouze na subjektové rovině je vždy neúplný. I postavu kamaráda-vlka vidíme projikovanou-promítnutou do vztahů s přáteli. Snící v analýze samozřejmě mluví zejména o těchto reálných vztazích a k obecnému principu se dostává ze své osobní zkušenosti. 1 / Dieckmann, Snv iako řeč duše, s. 159. 266 I Martin Skála _i__________________________________________ Iniciální sen Pro psychoanalýzu i analytickou psychologii je mimořádně důležitý iniciální sen nebo série iniciálních snů.1 Iniciální sen je sen, který se objeví na počátku analýzy. Začátek analýzy je sám o sobě významným aktem v životě člověka. Symbolicky vzato je to přelomový moment, kdy se neuróza stává neúnosnou a člověk cítí potřebu začít ji léčit. Tak začátek analýzy vyjadřuje změnu v životním postoji. Princip neurózy spočívá v potlačování určitých životních nesrovnalostí nebo konfliktů, analytická léčba spočívá v jejich odhalování. Mění se tedy životní postoj a lidská psýché je nastavena na změnu. Proto iniciální sny vypovídají o této změně na mnoha úrovních. Iniciální sny se mohou objevit nejen na začátku analýzy, ale někdy již před ní. V iniciálních snech bývá vyjádřena problematika pacienta, a naznačena i cesta dalšího budoucího vývoje a prognózy onemocnění. Můžeme zde sledovat i dispozice a specifika vznikajícího přenosu. Přenosem je míněn specifický vztah pacienta k terapeutovi, kdy pacient do terapeuta promítá, projikuje svou dosavadní zkušenost se vztahově významnými osobami (např. matkou, otcem ap.). Snové série Nejenom iniciální sny, ale sny obecně se často vyskytují ve snových sériích.2 Zkoumat sny v sériích je pro analytickou psychologii velmi důležité, ne-li nezbytné, neboť v sérii snů jsou patrná opakující se témata, na která je kladen důraz a která jsou zobrazována v jejich různých aspektech. V analýze jednotlivých snů lze takové významné téma snadno přehlédnout. V kontextu snové série můžeme rovněž sledovat vývoj těchto témat a jeho obvyklé překážky. Sny tak samy pro sebe vytvářejí amplifikující materiál, což usnadňuje porozumění. Kontext snu Série snů tak vytváří jeden z kontextů, které jsou nezbytné při výkladu snu.3 Sny ale mají i jiné kontexty, předně kontext životní situace snícího. K tomuto kontextu se dostáváme pomocí asociací snícího. Snící ke snu asociuje životní okolnosti a s nimi spojené úvahy, metafory, pocity, které ho k jednotlivým částem snu napadají. Další kontext, v němž je možné sen vnímat, je kontext vědomého nastavení psýché snícího. K popisu vědomého nastavení psýché používá Jung svou vlastní typologii. Psychické funkce rozlišuje v protikladech myšlení-cítění a vnímání-intuice, přičemž jeden protiklad vylučuje druhý, jeden je tedy vědomý, a druhý nevědomý. Podle funkce, která je nejčastěji ve vědomí člověka, kterou se tedy člověk nejčastěji přizpůso- 7 Dieckmann, Sny jako řeč duše, s. 177; Hall, Jungiánský výklad snů, s. 40; Jung, Výbor z díla I, s. 133. - o.... £-X r ,Q-).Innir Vvhnr 7 díl/1 T. S. 1 í r>1«r>V.<-»Hr»r.tiw íivnt :i cvvni lívlrivvm smíchem ničí, CO- 178 Martin Skála koli se slečně T. podaří vybudovat. Démon chce mít život pacientky ve své moci a její krev je pro něj obětí a důkazem oddanosti, a tak vysává slečnu T. jako upír. Tento démon atakuje jakýkoli pokus slečny T. o rozvinutí její fyzické existence ve světě a jediný možný únik je do říše myšlenek a fantazií. Tak je slečna T. démonem dohnána až k jednostranně racionálnímu způsobu existence a ztrácí své místo na zemi. V terapii získává slečna T. stále větší důvěru a motivaci k životu. Spontánně se objevují fantazie o vnitřním dítěti, o které má slečna T. chuť pečovat. Je odhodlaná se svému démonu vzepřít a chce přestat s řezáním do svých paží. K tomu ovšem potřebuje prostředí, kde ji budou lidé hlídat a ona se bude moci "zbláznit". Tak přichází na řadu téma hospitalizace. Před hospitalizací se jí zdá ještě následující sen: Snící se nacházela ve velké budově, snad v hotelu s velkým kinosálem, kde bylo přítmí, klid, prázdno, jen pár lidí v tom velkém prostoru. Venku tušila barevný svět, kde se dějí věci, kde se lidé rodí a umírají. V sále k ní kdosi přišel a sdělil jí, že zemřela její sestra. Sál se proměnil v místo posledního rozloučení. Hleděla na mrtvou sestru, která vypadala stejně jako snící. Snící stále cítila klid, i když k ní přicházeli lidé a vyjadřovali upřímnou soustrast. Vyšla ven s malým chlapcem, který se k ní připojil v sále. Obešli budovu a vzadu, kde byli sami, se opřeli o zeď. Střapatý kluk jí vzal za ruce a smutně, ale mile se jí podíval do očí. Řekl, že by byl rád, kdyby se ještě potkali, až se jí zacelí rány na rukou. Odpověděla, že to jen tak nebude, ale že jde na psychiatrii, kde se bude léčit. Smutek a lítost ze snu ve snící ještě dlouho zůstaly. Sen začíná v prostředí odděleném od běžného života. V prostředí, které je jako hotel určitým provizoriem nebo přechodným pobytem. Je to prostředí izolující slečnu T. od vnějšího světa, prostor, kde se může rozloučit se svou mrtvou sestrou a z něhož může najít cestu k vnitřnímu dítěti. V tomto smyslu můžeme tento prostor vnímat rovněž jako prostor iniciace. K mrtvé sestře slečna T. asociuje sebe samu ve svém dosavadním životě. Po dalším rozhovoru však nachází spojitost se svými mrtvými sourozenci. Slečna T. je prvním potomkem svých rodičů. Má mladšího bratra, ale před jejím narozením matka porodila tři děti, které zemřely před porodem nebo vzápětí po něm. Tato skutečnost je v rodině známa jen jako informace, příliš se o ní nehovoří a rozhodně není spojena s jakýmikoli prožitky. Matka se hovorům o tom vyhýbá. Toto téma, které je v rodině slečny T. tabuizované, však do její problematiky vnáší další světlo. Již v prvním snu došla slečna T. se svým průvodcem do tabuizovaného prostoru obydleného démonem a upíry, odkud průvodce zmizel po kousnutí upírem tak, jako slečnu T. celý život provázeli zmizelí sourozenci. Nyní jsme v terapii došli k podobnému tabu ve chvíli, kdy slečna T. odcházela k hospitalizaci a já odjížděl na dovolenou, tedy jsem opět mizel z jejího života. Nutno podotknout, že jsem od slečny T. každý den dostával dopis z léčebny. Na tyto dopisy jsem občas reagoval zprávou, v níž jsem ji ujišťoval, že je jejich posílání v pořádku a že zůstáváme v kontaktu. Takové ubezpečení slečna T. naléhavě potřebovala. Ono rodinné tabu je naplněno hrůzou a strachem, možná i nevědomou agresí zabíjející děti v lůně matky. Tyto pocity nebyly vyjadřovány, ale slečna T. se s nimi se- Sny z pohledu psychologa | 279 ji,-: • ... tkávala různými způsoby. Zažívala je patrně v projektivní identifikaci s matkou jako jmajio-strach před ohrožujícími vnějšími faktory, schovanými za maskou dobra, jako snahu n)f; o porození živého dítěte, vrcholící ve snaze po dokonalosti. Zažívala je jako dítě, když jej,,,. se o ni matka starala a projevovala jí lásku ve chvílích, kdy byla slečna T. nemocná. i Přes tyto pocity možná matka nedokázala přistupovat ke slečně T. jako takové a je- ? jich vztah byl ovlivněn vztahem k mrtvým dětem a fantaziemi o nich. Podobný strach • může slečna T. zažívat v době iniciace do dospělosti, kdy je vystavena úkolu stát se j sama matkou (její obtíže začaly zhruba v době, kdy slečna T. začala menstruovat). { Také se můžeme ptát, jakému asi slečna T. musela čelit ohrožení v lůně matky? Ke j všem těmto otázkám se budeme dostávat v dalších sezeních. } Spolu s tímto uvědoměním se ve snu objevuje motiv vnitřního dítěte. Střapatý ! chlapec může asociovat St. Exupéryho Malého prince. Tak jako Malý princ dodal letci ztroskotavšímu na poušti odvahu a cit, které potřeboval k přežití, tak i střapatý chlapec ze snu vzbuzuje ve slečně T. pocity něhy a lásky k životu. Tento chlapec se ve snu vztahuje k ranám slečny T., k jejímu zranění. Rád by viděl rány zahojené. Po- ; dle D. Kalsheda je vnitřní dítě vyjádřením nevinné části self vývojových potencialit, které nebylo následkem traumatu možno rozvíjet.1 Tato část rozštěpeného self zůstává dětská, nevinná a zranitelná narozdíl od druhé části, která předčasně dospěje do falešného self a která má za úkol chránit onu nevinnou část. Ve snu se ke slečně T. připojil střapatý chlapec v místě jejího posledního rozloučení s mrtvou sestrou. Aby však spolu mohli navázat kontakt, museli dojít za budovu, na místo, kde byli sami. Této situaci lze v kontextu Kalshedova pohledu porozumět tak, že snící ego (které je funkcí adaptace self a vnějšího světa) se nejprve muselo rozloučit s falešným já (které má za úkol chránit nevinnou část self, a tudíž je schovává před světem), aby se mohlo setkat s vývojovou potencialitou a obnovit vztah a osu ego-self (střapatý chlapec). Po tomto snu, který slečna T. přinesla na poslední sezení před hospitalizací, se již neřezala do rukou a získala hlubší motivaci žít a zápolit se svými problémy. Proto lze v přenosovém kontextu rozumět setkání se střapatým chlapcem také jako terapeutické situaci a vnímat prohloubení důvěry a vztahu slečny T. k terapeutovi. Nové porozumění démonovi slečny T. v jungovském kontextu disociovaného komplexu zahlcujícího její vědomí pomohlo slečně T. vztáhnout se k jejímu démonu a dalo jí sílu se mu bránit. Slečně T. se začalo dařit lépe, symptomy ustoupily, zaměstnání dobře zvládala, komunikace s lidmi ji těšila a na můj pozdrav na rozloučení „mějte se dobře", který nikdy před tím nepřijímala s tím, že ona se dobře nemá, mi sdělila, že už ji tak zdravit mohu. Měla se tedy dobře. Toto období bylo završeno následujícími sny, které slečna T. přinesla na sezení po necelém roce terapie: První sen: Snící se ocitá ve futuristickém městě, je to jakási Praha budoucnosti rozdělená na horní a spodní část. Nahoře jsou vysoké skleněné budovy, prosklené koridory mezi nimi, neony atd. Snící se pohybovala ve špinavé, staré spodní části, kde žijí vyvrhelové společnosti. i 7 Kalshed, The Inner World of Trauma. 280JJVIartin Skála___________ Zašla do baru a dala se do řeči s odpudivým bezdomovcem. Vyšli společně ven, až došli k hnusnému nároži. Bezdomovec se tam na ni začal sápat a chtěl se s ní vyspat. Ona ho poslala pryč. Dělníci okolo se jí smáli, že se cítí povýšená, že s ním nespala. Přemýšlela, co bude dělat. Cítila se sama, měla chuť se milovat. Zavolala bezdomovce zpět. Druhý sen: Snící opět procházela spodní částí onoho futuristického města. Potřebovala něco nakoupit a sháněla práci. Narazila na vekou halu, která spojovala spodní část města s horní částí. Žila a pracovala zde skupinka umělecky založených lidí, něco jako velká rodina. Vyráběli zde originální látky a koberce. Napadlo ji, že by zde ráda pracovala. Dala se do hovoru s jednou ženou, která jí vysvětlila, že zde žije komunita tvůrčích umělců a řemeslníků. Pracují tu společně a dělí se mezi sebou, nemají mnoho peněz, ale společně tento prostor zakládali a patří k sobě. Snící bylo jasné, že by ji práce s těmito lidmi bavila, ale že nebude jednoduché se mezi ně dostat. Koupila od nich, co potřebovala, a odešla s pocitem, že se tam jistě ještě vrátí. Ve futuristickém městě je patrné štěpení horního, racionálního a moderního myšlení a rozumové funkce od archaické, hodnotící, emotivní funkce spojené s fyzickou stránkou. Skleněná část působí velkolepě, průzračně, ale chladně a křehce. Spodní, bytelnější část je část praktického života: navazují se zde vztahy, chodí nakupovat a do práce ... I za samotným rozložením těchto témat do dvou snů lze spatřovat hluboký rozštěp na stinnou, sexuální část a rozvinutou sociálně vztahovou část. Sexuální potřeba přišla ke slečně T. v podobě odpudivého bezdomovce, se kterým ji donucena smíchem dělníků nakonec uspokojila. Mnohem ideálněji působilo futuristické město ve druhém snu. Slečna T. v něm nalezla místo, které spojuje horní a spodní část města. Jakési místo bezpečí, komunitu lidí, velkou rodinu spojenou společným dílem a hodnotami, spojující tvořivost s řemeslem a vyrábějící originální látky a koberce. Slečna T. v té době četla knihu o súfismu, arabských mysticích, pro které je kromě tance, hudby a poezie i tkaní látek a koberců prostředkem spojení s Bohem. Od něj získávají inspiraci a jejich koberce jsou jako mandaly vyjadřující podstatu každého z nich. Slečna T. měla z těchto snů hluboký pocit naplnění. Měla pocit, že konečně nalezla bezpečné místo, kde může žít a vztahovat se k druhým lidem, a věřila tomu, že podobné místo lze najít i ve skutečnosti. Byla ráda, že dokázala překonat odpor ze sexuality, mluvila o budoucích možnostech života rodinného nebo tvořivého. Pomalu se blížil čas mého supervizního soustředění a následné dovolené. Slečna T. byla optimistická a plná elánu do života. Náhodou se setkala se svým bývalým milencem, starším ženatým mužem, vyšla vstříc jeho žádosti a vyspala se s ním. Čas menstruace se opozdil a na další setkání přišla slečna T. v transu, s vytřeštěnýma očima a oploštělými emocemi. Vyprávěla mi následující sen: Snící byla v sanatoriu, kde se léčili různí lidé. Docházelo zde k podezřelým úmrtím nemluvňátek. Lékaři ani ošetřující personál tomu nevěnovali dostatečnou pozornost. Vysvětlovali Sny z pohledu psychologa 281 Démon opět vstoupil do života slečny T. v plné síle. Asociace samozřejmě vedly k sexuálnímu styku s bývalým milencem a opožděné menstruaci. A také k tomu, že všichni považují démona za výplod její fantazie, za blud a halucinaci nebo za komplex, zatímco démon je skutečný a nikdy jí nedovolí žít. Démon se zas smál jejím naivním pokusům o život, opět žádal po slečně T. krvavou oběť, nutil ji se řezat, čemuž se sotva ubránila další hospitalizací. Vzpoměl jsem si na starou čínskou moudorst říkající, že uprostřed světla se rodí stín. G. Maffei upozorňoval na to, že v terapii raných poruch je každý krok dopředu vykoupen půlkrokem vzad.1 Přemýšlel jsem o tom, že slečna T. ve svém optimismu a pokusu o život předběhla svůj stín. Napadla mě souvislost s mým blízkým odjezdem - opět mizím po dotyku démona. Slečna T. se nechala hospitalizovat, protože se bála, že si začne znovu ubližovat. Omlouvala se mi za to, žádala, ať to neberu jako selhání, obviňovala se ze slabosti a zbabělosti. Poukazoval jsem na potřebu stabilních vztahů a místa bezpečí, které hledá v léčebně. Ujistil jsem ji o tom, že terapie bude pokračovat a že její hospitalizaci vnímám jako další krok vpřed a ochranu před tím, aby jí démon zničil život. Výše uvedený sen mi slečna T. vyprávěla s ledovým klidem, jakoby zhypnotizovaná. Já jsem prožíval hrůzu nad mocí jejího démona, jak ničí každý pokus slečny T. o život. Uvědomil jsem si skutečné hroby skutečných nemluvňátek. Poprvé jsem si uvědomil tuto reálnou fyzickou moc démona a začal jsem přemýšlet o jeho ryze ar-chetypové povaze, o jakémsi destruktivním prvku v pokolení slečny T. Sdělil jsem jí, že její sen a potažmo démon na mě působí opravdu skutečným a hrůzostrašným dojmem. Že si dokážu představit, že takovou hrůzu zažívala třeba její matka, když rodila mrtvé děti a že se slečna T. může obávat toho samého, když se rozhodne pro život. Slečna T. se zasmála ledovým smíchem - prý věděla že to řeknu. Zeptal jsem se: „Koho by to nenapadlo?" A zda démon podobným smíchem ničí její život a vztahy? Slečna T. přisvědčila, ale démon v ní dále vzbuzoval pochybnosti o smysluplnosti terapie a jejího pokračování a nutil ji, aby mi sprostě nadávala, ona se tomu však ubránila a pouze mi tento fakt popsala. Ego slečny T. a její nabytá důvěra již nedovolily rozbít terapeutický vztah. Posléze jsem v již zmíněné supervizi nalezl odpověď na to, proč může archety-pová - tedy přirozená struktura působit tak destrulctivní silou, kterou již Freud shledal tak mocnou a obecnou, že jí přisoudil pudovou povahu a pojmenoval ji „pud smrti". Podle Kalsheda se jedná o tzv. druhou linii obran, tedy o obrany self, které se aktivují, když selžou obrany ega, tedy po velice raném traumatu nebo dlouhodobé deprivaci, které musel jedinec čelit ještě před vytvořením ega a jeho obran, nebo po hlubokém otřesu, zasahujícím až samotnou podstatu existence a základní důvěry - tedy bytostné já člověka. Tuto obranu self Kalshed nazývá archetypická, protože je archaická a projevuje se typickým způsobem - tedy štěpením. Self se následkem traumatu rozštěpí na dvě části. Jedna zůstane dětská, nevinná jako self před traumatem. Druhá část na- 282Í Martin Skála opak předčasně dospěje do „falešného já" a jme se nevinnou část "chránit" tím, že ji izoluje od jakýchkoli vztahů s okolím. Ovšem ona nevinná část je ve své nevinnosti konzervovaná a následkem traumatu se nemůže dále rozvíjet. Falešné já musí zvládat nároky „normálního" života, a zároveň čelit vnitřnímu boji v hloubce nevědomí, odkud vystupuje temná archetypická obrana, která má ve snech a fantaziích často podobu démona, má perzekuční nebo pseudo-protektivní charakter a "brání" nevinné, v dětské části self navázat jakýkoli kontakt se světem a realizovat vnitřní zdroje ve snaze zabránit jakékoli možnosti další retraumatizace. Aby tedy bylo zabráněno vnější retraumatizaci, retraumatizuje se samo self svou odštěpenou démonickou částí. Tímto vnitřním mechanismem Kalshed vysvětluje dlouhodobé působení traumatu i po odstranění jeho vnějších faktorů, tedy to, co je v psychologii známo jako „vnitřní identifikace s agresorem" nebo „tendence k retraumatizaci". Závěr V článku jsem popsal některé aspekty práce se sny z pohledu analytického psychologa, které jsem doplnil několika kasuistickými příspěvky. Díky Freudovi, Jungovi, Bossovi a dalším psychoterapeutům můžeme říci, že výklad snů je stále živým vědeckým oborem a neupadl dosud v zapomnění, jak se mohlo zdát ještě na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. V současné době se psychoterapeutické pojetí snu, které vychází z lékařské praxe, a odpovídá tedy kritériu praktičnosti a terapeutické efektivity, spojuje a doplňuje s neurologickými vědami, což doufejme poodhalí další roušky tajemství zahalujícího sny. V případě symbolického materiálu, pro nějž jsou sny příkladem par excellence, nikdy nemůžeme dojít k naprostému pochopení a úplnému výkladu. Jistá míra tajemství vždy zůstává a drží nás v úctě a úžasu před silami a ději, které se odehrávají v duši člověka. Další díl tajemství spočívá v tom, že v psychickém bádání nikdy nebudeme schopni dojít k objektivní pravdě již proto, že objekt zkoumání a zkoumající subjekt je týž - lidská psýché'. V souvislosti s výkladem snů by se tedy dalo říci, že jediným objektivním fenoménem, který lze při výkladu snů najít, je sen sám. Vždy záleží na individuálním pojetí, kontextu zvolených témat a povaze motivů, a proto se při veškeré snaze o objektivitu musíme zastavit, uvědomit si meze objektivního bádání a sen vidět spíše jako prostor setkání dvou subjektů - snícího a terapeuta. V psychoterapeutické praxi je toto setkání, vzájemné naladění, empatie, porozumění, přijetí, vzájemný respekt, přenosový vztah, aliance atd., asi nejpodstatnějším pilířem terapeutického působení. Ani nejlépe zvládnutá technika nic nezmůže bez obyčejného lidského kontaktu. A právě sny, pokud k jejich výkladu nepřistupujeme příliš technicky, jsou pro svou symbolickou povahu a otevřenost výkladu dobrým místem takového setkávání. Jsou intimním, přirozeným, obrazným prostorem, do kterého vstupuje lékař s pacientem, aby zde nacházeli společnou řeč, porozumění a poznání. _______________Sny z pohledu psychologa j 283 Literatura Aeppli, E., Psychologie snu, Praha: Sagittarius, 1996. Bible Svatá, Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1979. Boss, M„ Včera v noci se mi zdálo, Praha: Grada Avicenum, 1994. Dieckmann, H., Sny jako řeč duše, Praha: Portál, 2004. Eliade, M., Mýtus o věčném návratu, Praha: Oikúmené, 1993. Freud, S., O člověku a kultuře, Praha: Odeon, 1990. Freud, S., Vybrané spisy l, Praha: Avicenum, 1991. Freud, S., Výklad snů, Pelhřimov: Nová tiskárna Pelhřimov, 1994. Van Gennep, A., Přechodové rituály, Praha: Lidové noviny, 1997. Hall, J. A., Jungiánský výklad snů, Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 2005. Jung, C. G., Analytická psychologie, její teorie a praxe, Praha: Academia, 1992. Jung, C. G„ Výbor z díla I, Brno: Nakladatelství Tomáše Janečka, 1996. Kalshed, D., The Inner World of Trauma, London - New York: Routledge, 1996. Maffei, G„ Archetypal Structures, Primal Repression and the Therapeutic Relationship with Psychotici, in: G. S. Saayman - R. K. Papadopoulos (eds.), Jung in Modern Perspective, Bridport: Prism Press, 1991. Mitchell, S. A. - Blacková, M. J., Freud a po Freudovi, Praha: Triton, 1999. Stern, ID. N. The Interpersonal World of the Infant, New York: Basic Books, Inc., 1985.