ž[development of underdevelopment] žFrank v nejdříve kritizuje tehdejší dominantní teoretický směr teorie rozvoje. Hlavní námitka oprávněné Frankovy kritiky modernizační školy spočívá v užití kategorií a zkušeností západního světa. žVětšina teorií a konceptů modernizační školy byla utvářena na základě historické zkušenosti - v současné době - rozvinutých zemí. žA podle Franka právě tento pojmový a kategorický aparát neumožňuje uchopit a pochopit problémy, kterým čelí země Třetího světa. žVysvětlení poskytovaná modernizační školou jsou nedostatečná, protože pracují s ´vnitřními´ proměnnými při vysvětlování chronického selhávání ve snahách o rozvoj Třetího světa. Výčet nedostatků zemí Třetího světa je obsáhlý: Tradiční kultura, achievement motivation žTím, že modernizační teorie ignorují historii vlastní zemím třetího světa, pracují s předpokladem, že země Třetího světa stojí na úsvitu etapy modernizace, ž musí vzhlížet k rozvinutým zemím jako k modelu hodného následování v jejich pouti za dosažením modernity. žModel metropole-satelitů žKritika modernizační školy – soustředění se na interní faktory a bariéry růstu žKolonialismus – nemožnost následovat západní stezku rozvoje žVybodování nových měst v koloniích – usnadnění vykořisťování - Kalkata žVztah center satelitů se neomezuje na mezinárodní dimenzi – existuje i v rámci rozvíjejících se zemí žŘetězová konstelace těchto center a satelitů umožňuje efektivní vysávání satelitů žHistorické procesy, které na západě generovaly růst tím stejným procesem generovaly zaostalost v rozvíjejících se žSatelit zažívá největší růst a rozkvět, když je odříznut od metropole žEmpiricky podloženo – industrializace a růst ve válečném období žNejzaostalejší regiony – ty co v nejtěsnějším kontaktu s metropolemi žBaranova studie o Indii představuje klasické podání vývoje země, která prošla historickou zkušeností kolonialismu. žEkonomický dopad - v 18.stol. byla Indie jednou z nejvyspělejších zemí světa. Ekonomické podmínky Indie byly relativně vyspělé, indické metody výroby a průmyslové organizace byly srovnatelné s ostatními částmi vyspělého světa. Avšak Británie měla vojenskou převahu. Poté, co tedy Británie porazila Indii, její zaostalost byla způsobena „propracovaným, bezohledným a systematickým rabováním Indie britským kapitálem od samého počátku britské nadvlády“ (Baran, 1957:144). žNa počátku 20.stol. si přivlastnil 10% indického domácího produktu a toto číslo je ještě podhodnocením odčerpávání indického bohatství, protože se vztahuje pouze na přímé transfery a nezahrnuje indické ztráty kvůli nevýhodným obchodním podmínkám vnucených Británií. Británie aplikovala ještě jinou strategii ničení Indie. žOd pol.18.stol nastal rozmach textilního průmyslu na britském venkově. Ve snaze rozšířit tuto industrializaci a ovládnout světové trhy převládla v Británii představa, že je třeba zničit silnou konkurenci indického textilního průmyslu a najít trvalého dodavatele pro svůj bavlnářský průmysl a rozšířit své zámořské trhy. K těmto cílům Británii posloužily kolonie. ž žPodle Barana (1957) britská správa systematicky ničila samotné základy indické společnosti, její obchodní politika zničila indická řemesla - chudinská předměstí. žKoloniální nadvláda se opírá o nově vniklé elity, které přísahaly loajalitu velmoci a jejichž zájmy jsou úzce spjaty s dominující velmocí. žŠkola závislosti nazývá tuto novou třídu ´klientskou sociální třídou´ a odhaluje, lokální vlastními pozemků jsou nejčastěji nabírání na posty do koloniální správy, protože obávají rolnických protestů a potřebují koloniální vládu, aby je mocensky podpořila. ž žPro usnadnění politické nadvlády Britové aplikovali vzdělávací politiku která měla Indy držet v nejhlubší formě barbarismu a nevědomosti. ž „Vzdělávací systém vtvořený a spravovaný Brity byl namířen nikoli na podporu vědecké a průmyslové schopnosti Indů, ale na jejich potlačení. žNamísto napomáhání pochopení světa, ….Indové vzděláváni v psaní poznámek k archaickým obratům Angličanů 16. A 17.stol. a učili se nazpaměť osobní příběhy téměř neznámých vládců cizí země“ (Baran, 1957:145). ž žDos Santosův koncept závislosti poukazuje na základní problém, kterému čelí rozvíjející se země. Dos Santosova klasická a stále užívaná definice závislosti (Dos Santos, 1971:226) udáví, že ž„ žvztah mezi dvěma nebo více zeměmi nabývá formy závislosti, pokud některé země (dominantní) mohu expandovat a být aktivními činiteli svého růstu [self-starting], zatímco jiné země (závislé) mohou expanze a růstu dosáhnout pouze jako odrazu této expanze a růstu v zemích dominantních“ . ž žKoloniální závislost žFinančně industriální - žTechnologicko industriální žKoloniální závislosti dominantní země monopolizovala kontrolu nad půdou doly, a lidskými zdroji (otroky) stejně jako export surovin či zboží ze závislé země. ž žNa konci 19.stol. se však vynořil historicky nový typ závislosti – finančně-průmyslová závislost. Podobně jako v předcházejícím formě závislosti byla finančně-průmyslová opět zaměřena na vykořišťování surovin a zemědělských produktů ze závislých zemí, avšak kolonizované regiony byly strukturálně specializované na kultivaci určitých monokultur. žVedle těchto exportních sektorů byly ještě ekonomické aktivity, které byly závislé na exportu pro odbytiště svých produktů. žpodpůrný sektor, který produkoval lidské zdroje pro exportní sektor v obdobích hospodářského růstu a absorboval nezaměstnanost v obdobích recese. žvznikl po druhé světové válce s postupem industrializace v některých rozvíjejících se zemích. žDos Santos se domnívá, že existují strukturální omezení průmyslového rozvoje v méně rozvinutých zemích. Průmyslový rozvoj je totiž odvislý od exportního sektoru, protože pouze export může zajistit potřebnou zahraniční měnu na nákup pokročilých technologií pro průmyslový sektor. žPříčiny deficitu: 1) monopolizovaný mezinárodní trh má sklon tlačit na snížení cen surovin a zvyšovat ceny za průmyslové výrobky. žNavíc jsou často suroviny nahrazovány syntetickými materiály, čímž se deficit zemí exportujících suroviny nadále zvyšuje. ž ž2) Protože zahraniční kapitál kontroluje ekonomiku závislé země, vysoké zisky odplouvají z rozvíjející se země. žmnožství kapitálu opouštějící zemi je mnohem vyšší než objem kapitálu vstupující do rozvíjející se země. žA právě z důvodu zachování úrovně exportu jsou rozvíjející se země nuceni zachovat dosavadní strukturu vztahů a moci zkorumpované oligarchie ž ž ž3) Výsledkem je, že zahraniční financování – ať už ve formě zahraničního kapitálu nebo pomoci – se stává nezbytné k pokrytí současného deficitu a financování dalšího rozvoje. Dos Santos - zahraničních investic je: ž „financovat z větší části severo-americké investice, podporovat import, který konkuruje domácímu zboží a zavést technologie, které nejsou přizpůsobené potřebám rozvíjejících se zemí a investovat do sektorů, které z hlediska potřeb rozvíjející se země nejsou prioritní“ (1971:231). žNerovný kapitalistický vývoj na mezinárodní úrovni je reprodukován interně na úrovni těchto států, kdy výrobní struktura méně rozvinutých zemí je rozpolcena mezi ´tradiční´ agrární exportní sektor a ´moderní´ sektor technologické a ekonomicko-finanční koncentrace. žKontextu lokálně levné pracovní síly v kombinaci s užíváním investičně náročných technologií vedlo k vytvoření velkých rozdílů v hladinách mezd. žZ marxistické perspektivy Dos Santos označuje tuto vysokou koncentraci příjmu za ´vysokou míru vykořisťování´(superexploitace) pracovní síly. ž žTato nerovná výroba vytvořila hranice růstu vnitřních trhů v rozvíjejících se zemích. žRůst trhu spotřebního zboží je omezován nízkou kupní silou obyvatel v produktivním věku a nízkým počtem pracovních míst vytvořených tímto investičně-náročným sektorem. žNavíc je růst trhů s kapitálovými statky limitován převodem zisků do zahraničí, který tak odčerpává část ekonomického nadbytku vytvářeného domácí ekonomikou. žPřestože Amin neopomíjí rozdíly mezi periferními zeměmi, trvá na tom, že tyto země konvertují směrem k jednomu typickému modelu, charakterizovanému dominací agrárního kapitálu, kompradorů [obchodních zástupců], komerčního a centrálního kapitálu. ž A s dominací centrálního kapitálu nad systémem jako takovým, tento model značně limituje rozvoj v periferním národním kapitalismu. ž žPrůmyslový rozvoj se silné závislý na technologickém monopolu center. žNadnárodní korporace neprodávají zařízení na zpracování surovin jako obyčejné zboží. Požadují platby za použití licence. žProto rozvíjející se země musí vycházet vstříc zahraničním investicím, aby získali potřebné technologie a mohli užívat patentované suroviny. ž žPeriferní kapitalismus je charakterizován extroverzí zaměřením směrem na export. žAmin uvádí, že : „extroverze nevzniká z nedostatečnosti domácích trhů, ale z vyšší produktivity center ve všech oblastech, což nutí periferii omezit se do role doplňkového dodavatele výrobků na výrobu produktů, ve kterých má periferie přirozenou výhodu: exotická zemědělská výroba a minerály“ (Amin, 1976:200). žDalší formou zkreslení [distortion] je hypertrofie terciálního sektoru centra. žV centru hypertrofie terciálního sektoru odráží obtíže spojené s využitím přidané hodnoty v monopolním kapitalismu, takže více zdrojů musí být použito na marketing a účtování komodit. žAvšak hypertrofie terciálního sektoru na periferii je převážně výsledkem kontradikcí inherentním perifernímu kapitalismu, jmenovitě stagnující industrializaci, narůstající nezaměstnanosti, zoufalé migrace z venkovských do městských oblastí apod. žPodle Amina, tato hypertrofie neproduktivních aktivit brzdí kumulaci kapitálu periferních zemí ž žKeynesova teorie multiplikátoru investic nemůže být automaticky aplikována na periferní země. V centru multiplikátor pracuje v monopolním kapitalismu, ale na periferii, export výnosu/zisku zahraničního kapitálu ruší tento multiplikační efekt. žMísto, aby z toho těžila periferie, export zahraničního zisku přesouvá multiplikační efekt z periferie do centra a slouží ke zrychlení rozvoje centra. žAmin varuje, že by výzkumníci neměly zaměňovat a hledat analogie rozvoje rozvíjejících se zemí v současnosti s nyní rozvinutými zeměmi na jejich tehdejší cestě k vyspělosti. ž ž1) extrémní nerovnoměrnost rozložení produktivity na periferii, 2) rozdělení vlivem přizpůsobení orientace výroby na periferii potřebám centra, 3) ekonomická dominace centra, žPeriferní kapitalismus není schopen dosáhnout autonomního ekonomického růstu bez zpochybnění dominace zahraničních monopolů a centrálního kapitalismu. žZvláštní forma zaostalosti, kterou nabývají periferní formace závisí na ž1) povaze předkapitalistických formací, které předcházely současné, ž2) formu a období, ve kterých byly periferní země integrovány do světového kapitalistického systému. ž žObě perspektivy mají stejný ž1) předmět vypovídání: třetí svět a jeho rozvoj a snaží se najít strategie jeho rozvoje žzpůsob vypovídání: vysoká míra abstrakce, velké teorie zaměřené na nomologické vysvětlení trajektorie rozvoje ždichotomické kódování vyprávění: modernizační škola pracuje na principu třídění náhledu – tradiční versus moderní; škola ekonomické závislosti pracuje s kódováním centrum versus periferie. ž1) vychází z odlišných dynamizující konfigurací: modernizační škola evolucionismus + funkcionalismus; změna možná postupnou ameliorací spíše než revolucí; žrozvoj nápodobou – limity na vynalezení převratně nové cesty modernizace – stačí jít cestou prošlapanou evropskou zkušeností, výhodou je možnost zrychleného přesunu po této stezce – je možné se vyvarovat chyb, které kvůli metodě pokusu-omylu evropský prostor nebyl ušetřen. žModernizace je přechodný stav, který předpokládá rychlou proměnu ze stavu tradičnosti do stavu modernity. žobě perspektivy čerpají ze zcela odlišných intelektuálních kořenů. Klasická modernizační perspektiva je silně ovlivněna evropskou evoluční teorií a americkou funkcionalistickou, perspektiva závislosti je silně ovlivněna radikálními neo-marxistickými teoriemi. ž žklasická modernizační teorie žzaostalosti pomocí interních faktorů a (tradiční kultura, nedostatek produktivního kapitálu a absence motivace k výkonu v zemích 3S). žŠkola ekonomické závislosti nabízí externí vysvětlení: zdůrazňuje roli kolonialismu a neokolonialismu v utváření zaostalosti v zemích 3S. žKlasická modernizační škola spatřuje spojení a kontakty mezi třetím a Západním světem za prospěšné pro rozvíjející se země. Škola ekonomické závislosti však v nich spatřuje způsob vykořisťování rozvíjejích se zemí ve prospěch zemí rozvinutých. žVzhledem k budoucímu vývoji je modernizační teorie optimistická. žS trochou trpělivosti, země Třetího světa dohoní Západní země a dojde k jejich modernizaci. ž Vyhlídky školy ekonomické závislosti jsou pochmurné: pokud vykořisťovatelské vztahy zůstanou nezměněny, Třetí svět se stane více a více závislý na Západních zemích, umocňující jejich zaostalost. ž žK řešení problémů zaostalosti tedy Modernizační škola vybízí k užším kontaktům žzatímco Škola ekonomické závislosti vybízí k možná co největší redukci vztahů periferie a centra, žzemě 3S mohly dosáhnout autonomního a nezávislého rozvoje a domnívají se, že socialistická revoluce bude nutná k realizování tohoto cíle. žPast dluhů Latinské Ameriky žChinwiezu (1985), MacEwans (1986), Magdoff (1986), Pool a Stamos (1985), Sweezy a Magdoff (1984) všichni přispívali články o pasti dluhů v Latinské Americe do časopisu Školy závislosti Monthly Review v 80.letech. žBehem 80.let Latinsko-americké zem jako Brazílie, Mexiko, Venezuela, Chile uvízli v pasti dluhů. Dluh Brazílie, v 70.letech 4 miliardy US$ narostl na astronomických 121 miliard dolarů v 1989. žZ perspektivy Školy závislosti představuje problém zadluženosti rozvojových zemí intensifikace finanční závislosti. Tento proces hrál hlavní roli ve vývoji Latinské Ameriky v 80.letech. ž žSledováním industrializace tažené vývozem Jižní Koreje, Tchajwan či Singaporu Landsberga (1979) napadlo, zda by bylo možné považovat tento způsob industrializace za vzorový pro třetí svět. Historický kontext žJeho závěr je však opačný: poté, co prozkoumal historický kontext, povahu a původ této nové vlny industrializace, došel Landsberg k závěru, žže industrializace tažená vývozem představuje pouze nový formu imperialistické dominace a že tato cesta vede pouze k závislé industrializace namísto rozvoje hnaného vnitřními faktory. ž žNedostatek zahraniční měny byl také příčinou velkého zahraničního dluhu, což v důsledku jen prodlužuje zahraniční nadvládu. Následně tedy byla rozvíjejícím se zemím doporučována strategie industrializace vedená náhradou dovozů [import-substituted industrialization (ISI)]. žNáhradou za dovoz průmyslového zboží měla být jeho produkce v dané zemi a tímto způsobem také docíleno růstu domácí ekonomické produkce. ž ž.Deficit obchodní bilance narůstal a ke konci 60.let bylo zjevné, že strategie ISI byla neúspěšným pokusem o vymanění se ze zaostalosti a místo prosperity přinesla nárůst příjmových nerovností, omezenou industrializaci, cizí nadvládu, velký deficit a dluhy. žNově navrženou strategií byla industrializace tažená vývozem [export-led industiralization, (ELI)], jejímž cílem byl vývoz zboží na světové trhy. žPři zkoumání povahy a dopadů ELI Landsberg vypozoroval jisté podobnosti a proto země rozčlenil do dvou skupin. žZemě skupiny A – Mexiko, Argentina, Brazílie, Indie – disponovaly rozsáhlým přírodním bohatství, poměrně rozsáhlou domácí průmyslovou základnou a zavedenou infrastrukturou. žZemě skupiny B – Singapur, Jižní Korea, Tchajwan – měly malé domácí trhy, málo přírodního bohatství a na počátku 60.let nerozvinutou infrastrukturu. žAvšak tyto země se specializovaly na výrobu netradičního zboží – elektroniku, strojírenství, oblečení. Navíc se tyto země staly velmi úspěšnými exportéry, kteří předčily více rozvinuté země na světových trzích. ž žÚspěch zemí skupiny B Landsberg vysvětluje povahou výroby v těchto zemích: mezinárodní sub-dodavatelství. žELI tak představuje novou fázi v mezinárodní dělbě práce, ve které výrobní aktivity jsou před¨sunuty z rozvinutých do rozvojových zemí. ž žrozmach spotřebního trhu v rozvinutých zemích, kdy nadnárodní korporace soutěžily o získání co největšího podílu z těchto expandujících trhů. žZískání sociálních jistot a výhod dělníků v rozvinutých zemích zdražilo pracovní sílu natolik, že firmy přesouvaly výrobu do jiných oblastí. ž ž ž Díla institucionálních ekonomů nabízí osobitý způsob uchopení otázek rozvoje. Vymezují se oproti myšlenkovému proudu, který pracuje s předpokladem, že trhy jsou výslednicí mnoha individuálních jednání. žInstitucionalisté pracují s premisou, že trhy jsou usazeny ve společnosti. Tento sociologizující ekonomický směr zdůrazňuje roli elit, které usilují o národní rozvoj. Původem americký směr však záhy přesunul své intelektuální těžiště do Evropy, zejména zásluhou švédského ekonoma Gunnara Mardala. ž žMyrdal upozorňuje, že země Třetího světa se snaží vyřešit ekonomické, sociální, politické a kulturní problémy zároveň. žZavedl také pojem kruhové kumulativní kauzality, která naznačuje, kterým směrem se budou změny ubírat. ž žHistorická situace, která napomohla rozvoji institucionální teorie nastala ke konci 50. A počátku 60.let s rozpadem koloniálních mocností. žNa rozdíl od Modernizační školy nebyly institucionalisté hnáni strašákem rozšíření komunismu. žJejich úsilím bylo vypracovat projekt přetavení dlouho vžitého koloniálního vztahu do podoby, kdy domácí elity oddané myšlence národního rozvoje dostanou k moci. Tento projekt pracoval s premisami: ž ž1) reflexivní sociální vědy praktikované experty ´prvního světa´ ž2) nahrazení exekutivních elit domácími zástupci, kteří budou orientováni na sledování dohodnutých cílů ž3) zachování poměrně vysoké miry pomoci ze strany bývalého koloniálního státu ž žCardoso- metodologické otázky – žTenze idiografický vs. Nomologický žJak může výzkumník odhalit historickou jedinečnost určité situace závislosti? žV čem se určitý druh závislosti odlišuje od předchozích druhů závislosti? žJaké jsou historické kořeny určitého typu závislosti? žJak existující struktury závislost vytvářejí možnosti budoucího vývoje a transformace? žZaostalost nikoli pouze výsledkem ekonomické závislosti žCardoso – důraz na vnitřní strukturu závislosti – třídní boj, skupinový konflikt, politická hnutí. žSoučasný problém rozvoje se neomezuje na diskusi o náhradě dovozů (import substituted industrialization ), dokonce ani na debatu o různých strategiích růstu ve smyslu importních-exportních politik, vnitřních –vnějších trhů či orientace ekonomiky. žHlavní otázkou je lidové hnutí (people´s movement) a uvědomění si jejich zájmů. žDůležité je toto hnutí, třídní boj, redefinovaní zájmů a politických aliancí, které udržují tyto struktury a zároveň otevírají možnosti její transformace. ž žZdůrazňuje roli domácích konfliktů – vnitřních důvodů závislosti žSpolupůsobení vnitřních a vnějších faktorů – komplexní celek, jehož propojení je zakořeněno v souhře zájmů mezi lokální elitou a globální žExterní dominance je jeví jako vnitřní faktor skrze sociální praktiky lokálních skupin a tříd žProsazují zahraniční (foreign) zájmy protože jsou v souladu s hodnotami a zájmy lokálních elit žInternalizace externích zájmů žKlasická škola závislosti – zdůrazňování strukturální podmínění závislosti žCardoso – dependency je proces s otevřeným koncem žPokud jsou dány podobné struktury závislosti – existuje množství možností vývoje v závislosti na vnitřních politických aliancích a hnutích žPokud struktury závislosti určují rozsah oscilací, potom politický boj tříd, skupin a státu může tyto struktury obnovit nebo nahradit jinými, předem neurčenými ž žNa rozdíl od klasické školy závislosti, která předpovídá jednosměrná trend zaostalosti se Cardoso domnívá, že je možné mít žDependent associated development žMohou existovat více dynamické formy závislosti charakterizované kvazi-koloniální zaostalosti žMnoho výchozích předpokladů klasické školy závislosti bylo modifikováno žRedukce investic do městských center na úkor venkovských oblastí žTMO představuje aparát logického uvažování žVyžaduje znalost předpokladů daného modelu žOdvození závěrů je více technickým řešením než popisem reálného fungování světa žK pochopení reálného světa se pomocí této logické zkratky musíme dobrat žHodnota modelového aparátu, jehož hypotézy nelze přímo verifikovat s reálnými daty a ekonomickými procedurami – žhodnota prostředek komunikace mezi odbornou veřejností a nástroj objevování nových hypotéz (Kubišta, 1999) žZemě mohou obchodovat ze tří důvodů: ž1) odlišnost úrovně ekonomické efektivnosti ž2) odlišnost na základě rozdílné vybavenosti výrobními zdroji ž3) MO umožňuje rozšířit výrobcům trhy a získat úspory z rozsahu (economies of scale) žPředstavuje zevšeobecněnou funkci maximalizující produkci dvou alternativních komodit přičemž výroba je omezena domácími zdroji žHVM v podmínkách klesajících výnosů žTerms of trade – směnné relace žTečna – optimální alokace výroby obou komodit žSklon tečny – relativní barterové ceny žTečna T – kvantifikované směnné relace žArgument nezletilých odvětví žDočasná ochrana domácího průmyslu za ochrannou bariérou cel a tarifů žPo dosažení ´dospělosti´tedy schopnosti konkurovat na globálních trzích – zrušení opatření žHlavní metodou jsou logické modely a dedukce a jejich myšlenkové experimenty žSnaha o zabudování „institucionálních okolností“ (Kubišta, 1999:14) žDunkley, G. (2004): žTree Trade, Myth, Realit and, Alternatives. London: Zed Books. žAbsence umělých překážek volnému pohybu žExistuje pět typů překážek: