v
V ČES KÉ KU LTU ŘE 19. STO LETí
NÁRODNí
GALERIE
V PRAZE 1983
K NĚKTERÝ~ ASPEKTůM ZIVOTN(HO STYLU tESKťHO
M~ŠtANSTVA V POLOVINb 19. STOLET(
Otto Urban
Listujeme_li časopisem Světozor v 70 letech 19 tl' .
d . • s o etl. naJ~~e
desítky vedut českýcha moravských města ve většině případu
lsm v.
e ~ntom na rozpacích, zda skutečně vidíme aktuální pohled
anebo a:ltIkvární záběr z osmnáctého či dokonce sedmnáctého st
letí. Tato II v vk dl'" , " 0,
, , me~tec, a n~ am skytaJ1 rozporný obraz idylicky pokhdne
~~l~bne stalostl a uspořádanosti. ale současnětaké poněkud
znepokullCl strnulosti a nehybnosti.
Hle~at vys~ětlení relativně velice pomalého procesu moderní
urbamzace tl přeměny p dn vf d'l ' h v
, v " , oz e eu a mc ,mestečekv kapitalistic_
ka mest~, ne,m ,snadné a jednoduché. Vedle objektivněpříznivých
o:oln~stl~ zelmena rychlého tempa kapitalistické industrializace.
pus~~l1a rada n~:ří~nivý.c~a retardujících vliva, souvisejících předevs~m
se soclalne polmckými momenty. Nejobecněji Vzato jde
o znamý roz:or, mezi nesporným a nikým nezpochyb;ovaným rastem
ekonomlckeho potenciáb a významu česky'ch zemí v 19 t
l ' l' . s 0etl
a ve lce sporným a konfliktním svébytným státně poHtick '
postaven~m. Jinak řečeno:českýmzemím se otevíraly velice sH:n:
pt'rspektlvy ekonomického rozvoJ'e v době kd vl b' v
l' , , v . • Y me y yt pOstupne
lkvldovany vsechny atributy jejich státně politické svébytnosti.
~ento,r02~~'ostatně poznamenal celý vývoj ve druhé polovině 19.
t~letl a p~l~oz~ně se promítl v mnoha smčrechtaké do hospodář_
skeho, pohtlckeho a kulturního vy'voJ'e česky'ch meV st S' bvv , . am o so e
v:ak není dostatečně objas;ujícím vysvětlením.protože koneckon~
cu byl podmíněn určitými výsledky předchozíhodění.
:ednou z nepodcenitelných příčin relativní stagnace měst na
nasem' ., h' , k
, ouzeml Je ;.stonc y se utvořivší struktura osídlení českých
zemI vubec. Je známo, že české země měl '. v 19 l '
o y JlZ v . sto etl vysoce
nadpruměrnouhustotu obyvatelstva. V polovině stoletípřevyšovala
hustota obyvatelstva v českých zemích 3,2 krát ce1oevropsk' o
v y prumer,
1,5 krát celorakousky' pn'lměr byla v v v, V F "
, YSSl nez ve ranCll
34/
11,3 krátl a většině německých zemí. Odpovídala vcelku celobritskéml
praměru, byla nižší než v samotné Anglii. Holandsku a Belgii.
Ve střední Evropě byla zruba 2 krát vyšší než v Uhrách. 1.5
krát vyšší než v Prusku a Bavorsku a přibližně na stejné úrovni jako
ve Wilrttenbersku. Pouze Benátsko a Sasko mělo v této době patrně
větší hustotu obyvatel.
Ale nejen to. Ještě výraznějise české země lišily vzhledem k hustotě
osídlení. V polovině 19. stoled připadalo v habsburské monarchii
v pramh-u 10 obcí na 100km2,v Čechách to však bylo přibližně
2'1 obcí, na Moravě 16 a ve Slezsku 14 obcí. Pro srovnání
uvedme, že v tehdejším Prusku to bylo přibližně 12 obcí na 100
km2, ve Francii a Holandsku 7 a ve Velké Británii 5 obcí. Strukturou
rozmístění ohcí konkurovalo Čechám úspěšně pouze Bavorsko,
kde bylo na uvedené rozloze v praměru takřka 30 obcí. Jinými
čísly vyjádřeno: v praměrné bavorské obci žilo 190 obyvatel.
v české 350, ve francouzské 850. holandské 1200 a v britské 1800
obyvatel.
Tato dispozice "na dohled z kostelní věže" měla už sama o sobě
pro potenciální rozvoj měst problematické výchozí podmínky. Malá
města a městečka žila po generace ve svérázné symbióze s okolními
vesnicemi, které je obklopovaly svýmzpilsobem jakoneprodyšný
věnec, umožňující právě jen prostou reprodukci sociálněekonomické
a kulturně politické reality. a nic více. Dvojí uzavření
města - vlastními hradbami a venkovským zázemím - konzervovalo
patriárchábě idylické vztahy a nutně se odrazilo také na
životním stylu, myšlení a jednání obyvatel. '
Pozoruhodným a dalekosáhlým zpasobem se mj. promítla tato
svérázná skladba osídlení českých zemí do postupu kapitalistické
industrializace v praběhu 19. století. Nahlédneme-li jen zběžně
do hospodářské topografie českých zemí tohoto období, dospíváme
k poněkud paradoxním'.l zjištění. že města nebyla zdaleka výsostným
nositelem industrializačníhoprocesu. Celá řadapramyslových závoda
a továren vznikala přímo na vesnici. a to nejen v tradičních
odvětvích, která procházela zpramyslňovánímInapř. textilI, ale
také v těch, která vznikala jako zcela nová Inapf. strojírenství!.
Pokud vznikaly no"é závody ve městechanebo na předměstích. pak
351
· to - s výjimkou několika míst - neznamenalo také větší přesuny
obyvatelstva. S ohledem na hustotu a strukturu osídlení bylo možno
angažova~ pracovní sílu v bližším či širším oko! í. Pro české země
tak příznačné docházení či později dojížděníza prací bylo phrozeným
dt'isledkem tohoto stavu.
Tento pomalý rilst měst, který zdaleka neodpovídal relstu industrializace,
dokumentují údaje o vývoji poČtu obyvatel většiny
českých měst. Pouze Praha, její předměstí - zde ovšem nebyl
přírfistek počtu obyvatel zdaleka podmíněnjen vysloveněekonomickými
faktory - a Plzeň zaznamenávají prfiměrné ročnípřírťistky,
které se alespoňzpondálí blížily trendfim v těch oblastech Evropy,
které měly srovnatelné tempo industrializace. Počet obyvatel
Prahy rostl v letech 1870-1910 přibližně o 1675 ročně, stejně
anebo o něco pomaleji rostla pražská předměstís výjimkou Žižkova
a Vinohrad, kde činil prťiměrný roční přírfistek 3600 obyvatel.
Prťiměrný roční přírfistek obyvatel Plzně činil 1440 lidí. Všechna
ostatní česká města včetně některých míst v utvářejících se prtlmyslových
oblastech rostla podstatněpomalej i. Tak např. prl1měrný
roční přírfistek MOF>tu činil 500 obyvatel, Liberce 350 obyvatel.
Klasickým příkladem je v těchto souvislostech Kladno. Tam činil
roční přírastek za zmíněné období v prfiměru 215 obyvatel a měl
postupně klesající tendenci lna přelom; století v praměru již jen
140 lidU. Prťiměrný roční pfírfistek celého politického ob-esu
Kladno, tj. města včetně jeho zázemí, byl za sledované období čtyřiceti
let zhruba 2,5 krát vyšší než na Kladně samém.
Za těchto oko!nostínepřekvapuje,že na druhé straně nezaznamenáváme
ani vyslovený úbytek a vylidňování menších měst a obcí.
Ze 137 měst v Čechách, která měla v roce 1910 více než 5000 obyvatel,
bylo jediné - Rokytnice n. Jizerou Ipcaměrnýúbytek 40 obyvatel
ročněl - , které mělo méně obyvatel než' v roce 1869. Pro
naprostou většinu českých měst druhé poloviny 19. století byla
příznačná stagnace. Například města s dříve kvetoucí řemeslnou
výrobou a nemalou kulturní tradicí jako Humpolec a Litomyšl
rostla v prfiměru o 20 obyvatel ročně, relativněpramy;,lovéStrakonice
o 6 obyvatel a jihočeská Třeboň o 4 obyvatele ročně v období
čtyř desetiletí mezi rokem 1870 a 1910. Tato čísla výmluv-
36/
ně _ i když nepnmo - svědčí o praměrné stavební činnosti ve'
většině měst, o jejich výstavbě či přestavbě a možnostech instalování
určitých civilizačních a kulturních znaka, které moderní urbanizace
přinášela.
Většina českých měst neztratila v industrializačním procesu
dlouho svaj maloměstsko-venkovskýráz, což samozřejměumocnilo
konzervování určitých stereotypa veřejného i soukromého života.
Jaké město, takový měšťan a naopak. O jaké stereotypy a jaké
vlastnosti se přitom jednalo, pokllsíme se blíže objasnit rozborem
textu zajímavého a svým zpťisobem pozoruhodného svědectvíz doby
na přelomu epoch v roce 1860. Tehdy vyšla v Litomyšli útlá,
ale obsažná brožura s prostým názvem Bohmische Skizzen, určená
k informování německé veřejnosti mimo české země o poměrech
v Čechách. Studie byla vlastnědobovým pokusem o vlastivědný
přehled a sociologický rozbor a její autor - Jan Palacký - měl
více než dost davoda, aby se utekl do anonymity.
"Čechy mají ještě stavy, tak jak je měla ve středověku celá
Evropa", konstatuje Jan Palacký v úvodu svých úvah o soudobé
české společnosti, "je to nepříliš početná šlechta /asi 150 rodin
s pozemkovým vlastnictvím a př.ibližně trojnásobek nové úřednické
šlechty/, ne příliš početnéduchovenstvo, početnoubyrokracii a armádu,
politicky daIežitý obchodní a podnikatelský stav, majetné
a samostatné sedláky a početný, ale chudý městský stav". Jan
Palacký diferencuje mezi nepočetnou a politicky vlivnou vrstvou
podnika~eHi _ kapitalistických buržoa - a mezi po~etným městským
stavem, kterým rozumí předevšímstřední měštanské vrstvy.
Poukazuje výslovně na to, že i když většina nových podnikateIa
pocházela z měšťanského prostředí, žila izolovaně uzavřeným životem
na okt'aji nebo mimo měšťanskouspolečnost.Životní rytmus
malého města a jeho ráz určovaly především ony střední vrstvy.
Jejich charakteristika pak není ani zdaleka lichotivá: "V Čechác~
je veliký počet malých měst lasi 7501, která po tři staletí postupně
chudla ..... Měšťanstvo v nich zastalo takové, jaké bylo v celé
Evropě ve středověku, tj. zbabělé, podlézavé, falešné a filistrovské
se všemi vlastnostmi emancipovaného otroka anebo poddané,
'
ho, který unikl před svým údělem do města. Všechna česká města
371
s výjimkou Prahy a lázeňských míst jsou vlastně velké vesnice
a většina obyvatel v nich žije z pfidy ..•. Jen na severu země najdeme
v některých městech pdimysl, jinak se s ním setkáme v mnohem
větší míře na vesnicích •.. "
Zmíněné vlastnosti samozřejmě ovlivňují ekonomickou i kulturně
politickou aktivitu městských vrstev a vzhledem k jejich poslání
v procesu společenskýchpřeměnaktivitu společnostivfibec. Palacký
neváhal označit české měštanstvo za relativně nejzaostalejší
a kulturně nejméně činorodou vrstvu. Když srovnával poměryv Čechách
a Německu, dospěl k zjištění: "Hledáme-li rozdíl mezi vzděláním
v Čechách a Německu, pak jej najdeme předevšímv mčstských
vrstvách ob}'\'atelstva. Všeobecně se uznává, že úředník,
učenec, aristokrat či obchodník jsou v obou zemích na stejné úrovni.
Pokud srovnáváme sedláky, pak bychom mohli dokonce hOVOřit
o tom. že český sedlák je na tom lépe ... Na druhé straně je zcela
nesporné, že německý měštan je vzdělanější, má lepší základní
i odborné vzdělání, má k dispozici rozsáhlé knihovny, tisk, spolky
atd."
Tato charakteristika nebyla specificky národně českou záležitostí.
Podobnými slovy psalo poměrech ve městech a městském
stavu o několik let před Palackým bystrý pozorovatel Theophil
Pislin~ ve svých studiích o severočeském pohraničí. V českém
prostředí však byl tento stav ještě umocněn v prfiměru katastrofálními
dfisledky nevyhraněnéhočesko-německéhoškolního vzdělání.
"Lidé se naučí něco německy", upozorňuje Palacký, "právě
tolik, aby zapomněli česky, ale zase ne tolik, aby se mohli německy
skutečně vzdělávat. Jsou pak ztraceni pro české vzděláni, aniž
by byli získáni pro německé; naopak, výsledkem je jakési svérázné
sebeuspokojené polovzdělání, plachost anejistota a z nich
vyplývající opovržení skutečným vzděláním, filistrovská omezenost
a úžasné maloměštáctví, se kterým se dokonce v Bavorsku
setkáme jen zřídka."
Dlouhodobý úpadek měst, provázený politickým, náboženským,
národnostním útlakem, vytvořil ve městech jakýsi stav "univerzální
bezcharakternosti, za kterou se skrývá všechno, osobní zájmy,
servilnost a nejrfiznější nekalé tendence". Módou pak přiro-
38/
zeně bylo konverzovat o těch "nejbezvýznamnějších a nejh1oupěj
ších věcech". Dokonce i v soukromých společnostechbylo tabuizováno
všechno, co nepatřilo - jak Whist či tanec - "ke vznešeným
hloupostem". Cizinci, putujícímu po českých městečkách,
musel celý národ připadat jako velice tupý, nebot "nikde neuslyší
inteli~entní konverzaci". Ani Praha nebyla v tomtopřípaděvýjimkou
a její městský stav se lišil od měštanstva venkovských měst
víceméně jen počtem.
Potud chat'akteristiky ze svérázného "popisu Králoství českého"
třicetiletého f<::.na Palackého z roku 1860. Jeho kriticismus
neposkytoval, jak vidět, nijak lákavý obrázek a cizince spíše
odrazoval. aby se na hony jen přibližoval branám českých měst.
Nepřekvapovalo. že byl nevraživě přijat také v českém městanském
prostředí. Národní listy si pospíšily hned v jednom z prvních
čísel v lednu 1861 dotyčný spisek "zcela odmítnout". V příkrosti
kritického pohledu a mnohdy snad i ve volbě formulací je
Palackého obraz českého města a městského stavu zřetelněaktuálně
dobově podmíněn. Celý přístup a pojetí je bezprostředněovlivněno
ne příliš skvělou zkušeností z let 1848 a 1849 a ještě nepříznivěj
ším stavem z období neoabsolutismu 50. let 19. století. Vždyt
to byla skutečně doba nejhlubšího úpadku českýchměst v 19. století,
a to jak v sociálním, tak národnostním a politickém ohledu.
Malá sociálně ekonomická a kulturně politická funkce městav poměrně
stabilizo\'aných a málo mobilních poměrechpozdněfeudálního
období před rokem 1848 nebyla zdaleka tak ne~ativně pocitována
jako maloměstská strnulost v době evidentních sociálněekonomických
přeměn a dynamického hospodářského rozvoje, jaký
nastal po přelomu poloviny století. Na druhé straně aktivizace
městského obyvatelstva od počátku šedesátých let, první projevy
občanské an~ažovanosti, rozvoj spolkové činnosti atd., tovše znamenalo
pozvolné provětrávání zatuchajících maloměstských zá-
koutí.
Padesátá léta 19. století byla vskutku propastí, do které se prope.dala
česká městečka a maloměsta a z níž měla složitě vyr{lstat
moderní česká města kapitalistické společnosti. Palackého ostře
exponované záběry v tomto směru v podstatě odpoVídaly skutečno-
39/
sti. Nepříliš malebné a př"itažlivé popisy Prahy, jejího vnějšího
vzhledu a života v 50. letech, jak je máme zachovány např. v pamětech
Ladislava Quise či Serváce Hellera a jiných, stejně jako
líčení života dalších venkovských měst jen potvrzují již řečené.
Současně se ovšem již v této době začínají ojediněle objevovat
lidé, kteří se svou aktivitou, myšlením a životním stylem lišili od
standardního typu maloměÚáka. K nejzajímavějším z nich nesporně
patřil Jindřich FUgner, svým zpasobem prototyp českého buržoy.
V dětství německy mluvící Pražan s bohatou podnikatelskou
praxí v Terstu, Londýně a jinde v cizině, od roku 1849 samostatný
podnikatel v Praze, žijící ve velice dobrých majetkových poměrech.
Člověk otevřený veřejnémudění a životu, člen řady spolkii
a posléze mecenáš a spoluzakladatel dobověnejvýznamnější české
tělovýchovné organizace. Rozhodný stoupenec politického liberalismu,
obdivovatel Heina, Humboldta, Kanta, Washingtona, GaribaL
diho, přístupný moderním nenáboženským výkladiim světa a dohovému
pozitivnímu myšlení. Přitom člověk činorodý, prakticky,
který poznal a do jisté míry přejal životní styl anglického měštáka,
oblékal se volně podle anglického střihu a po vzoru anglických
gentlemana náruživě sportoval.
Avšak lidé FUgnerova typu patřili na přelomu padesátých a šedesátých
let a ještě dosti dlouho ke skutečným výjimkám. Cesta
z propasti relativně největšího úpadku českých měst byla zdlouhavou
a velice obtížnou emancipací, nesnadným bojem s hmotnou
i duchovní praměrností a podpraměrností. Po celá tři další desetiletí
od roku 1860 je české město a měšt'anstvo v mnoha směrech
ještě závislé na svém venkovském zázemí a jen pozvolna se stává
z tradičního tržního centra skutečným střediskem hospodářské
a kulturní aktivity. Teprve v osmdesátých letech 19. století se
vlastně dobudovává a podstatněji modernizuje sítzákladního a zejména
středního českého školství a ve větším rozsahu vytváří veřejné
kulturní instituce a zařízení. Aniž bychom chtěli paušálně
podceňovat význam pozvolna probíhajících změn ve třech desetiletích
po roce 1860, nelze přehlédnout,že tento "drobečkový" proces
emancipace českého města a měštanstva byI pouhým přípravným
předstupněm skutečně pronikavých změn, jež nastaly na pře-
401
lomu století. V ulicích českých měst a domácnostech českých mčštana
stále ještě strašily zděděné stereotypy a šosácká malost si
podávala ruku s maloměštáckou nadutostí. Připomeňmesi jen obrazy
české měšt'anské společnosti šedesátých a semdesátých let,
jak nám je zachovali Antal Stašek, Jo::;cf Hole-rek a jiní. Připomeňme
si sarkastické rozhořčení Jana Nerudy, kterého přiváděl
český maloměÚák,nejednou k zoufalství, připomeňme Svatopluka
Čecha' a jeho p':l.na Broučka, který si ještě v osmdesátých letech
příkladně vzorně uchoval všechny vlastnosti měšťáka padesátých
let 19. století.
Skutečným a zřejmým přelomem v životě českých měst se stala
až poslední léta minulého století. V souvislosti s dozráním sociální
a třidní struktury moderní české buržoazní společnosti podstatně
vzrostla hospodářská, ale také kulturní a politická aktivita
českého měšťanstva. Snahy o překonání pohodlné a mnohdy naivní
uzavřenosti, kritické úsilí o přehodnocení základii, z nichž vycházela
moderní česká kultura a pol,tika, to vše najdeme v nejriizněj
ších polohách vyjádřeno v generačních projevech pokrokového
hnutí, v závažných sporech o ideO\·ý, kulturní a politický smysl
české otázky, v tvorbě a programových vystoupeních umělecké
moderny.
V přirozeném souladu s tímto ruchem se před očima současníka
zřetelně mčnily prakticky životní podmínky, což se nejvýrazněji
pl'ojevilo právě v pcoměnách funkce, životního stylu a zejména
vnějšího vzhledu českých měst. Od devadesátých let 19. století
dochází, jak známo, k rozsáhlejší vnitřní přestavbě měst, k faktické
a postupně i formální integraci měst s okrajovými částmi
nebo předměstími. Vznikají monumentální a reprezentativníveř~jné
budovy, dobovým potřebám jsou adaptovány některé starší objekty.
V piivodní podobě se utváří moderní systém veřejné městské
hromadné dopravy, modernizují se anebo viibec teprve
buduií soc iální, kulturní, hygienická, sportovní a jiná zařízení. To
jsou ostamě dobře známé skutečnosti.
Nemělo by přirozeně smysl nehistoricky přeceňovat výsledky
změn na přelomu 19. a 20. sto!etí. Rozvíjející se kapitalistická
společnost se nevyvíjela v harmonických proporcích sociálního
41/
a třídního míru a souladu. Rovněž tyto skutečnosti se známým
zpftsobem promítaly do života českých měst, jejichž sociální
struktura se výrazně lišila od období poloviny století. Přesto šlo
o změny závažné, které tvořily dmežitou etapu a v českých poměrech
znamenaly skutečný skok. Dejme v závěru slovo spisovateli
Ladislavu Quisovi, který na počátku našeho století rekapituloval:
"Uplynulo něco málo přes čtyřicet let od té doby, kdy jsem viděl
Prahu, a zdá se mi, vidím-li ji, jak nyní jest, jako hy od oněch
časB bylo uběhlo celé století••.• "
Měnit vnitřní atmosféru a zakořeněné zděděné stereotypy života
měst nebylo jistě tak snadné jako stavět nové ulice. Avšak již
samotná změna vnějších podmínek a současně se měnící sociální
struktura městskéhoobyvatelstva si~alizovalycestu vzhťi.r.u z propastného
dna polodny 19. století.
421
ZÁJMOVÁ REFLEXE SUBJEKTIVITY V MĚŠŤANSKÉ KULTUŘE
V ČECHÁCH 19. STOLETí
Jaroslava Pešková
Uvažujeme-li o měšťanské kultuře v Čechách 19. století, je jistě
otázka místa filozofie v této kultuře otázkou nikoli nepodstatnou,
a to hned ve dvojím ohledu: předně nás bude zajímat, jak si význam
filozofie vélbec jednotlivé generace českých myslitelél uvědomovaly,
a za druhé si všim:leme toho, jak toto filozofické vědomí
jednotlivé generace interpretovaly.
Výjdeme-li z dnešních představ běžného povědomí o roli filozofie
v našich :lárodních dějinách, máme před sebou Is trocholl
nadsázkyI tento obraz: Měli jsme předchftdce Husovy, Husa, sektáře,
Chelčického, Štítného, pak Bolzana lale to vlastněnebyl Čech
a jeho sociální utopie byla pouhou kompilací, která vyšla až dlouho
po jeho smrti. Jako velký matematik a filozof pftsobil mimo české
prostředí!. Palacký byl předevšímhistorik a hlavní filozofická diskuse
o bytí či nebytí filozofie v Čechách byla spíše jen novinářskou
šarvátkou. A pokud tam brly vysloveny vážné filozofické myšlenky,
byla to filozofie pO'''ýtce německá a pro české národní hnutí bez
valného významu. - Marxistická historiografie filozofie hodnotí
ohlasy hegelianismu v druhé třetině 19. století sice kladně jako
pozitivní tradici v českém filozofickém myšlení, upo2on;'uje však
většinou kriticky na její znehodnocení herbartismem. Pak už zbývá
jen pronikání marxismu do Čech, které je velmi omezené co do
rozsahu i hloubky pochopení, a v protikladu k němu vliv buržoazního
pozitivismu a iracionálních proudél.
V podstatě se zdá, že filozofie v Čechách je živel cizorodý, nikdy
zde samostatně nepélsobil a patří tedy jen k jisté vědecké etiketě
všimnout si všech složek kultury jisté doby, tedy i filozofie.
Podotýkám, že jsem daleka představo klíčovém významu filozofické
reflexe v Čechách vélbec a pro 19. století zvláště. Nicméně
se do:n::.ívám. že právě ve století devatenáctém, na které svou pozornost
soustředím. filozofie hrála v Čechách stejnou roH jako
431