RENÉ DESCARTES ROZPRAVA ....... O MET ODE, jak správně vésti o • SVU] rozum a hledati pravdu ve vědách PŘELOŽILA VĚRA SZATHMÁRYOVÁ·VLČKOVÁ 1947 JAN LAICHTER V PRAZE CAST PRVNí. Úvahy, týkající se věd. Zdravý smysl je věc ze všeho na světě nejlépe rozdělená; neboť každý se domnívá tak dobře být jím opatřen, že i ti, jež lze nejtíže uspokojiti v jakékoli jiné věci, nikterak nemají ve zvyku toužiti po tom, aby ho měli více, než ho mají. V čemž se pravděpodobně ne každý z nich mýlí; dokazuje to však ještě spíš, že schopnost správně uvažovati a rozeznávati pravdivé od klamného, což je vlastně ona schopnost, kterou nazýváme zdravým smyslem neboli rozumem, je od přirozenosti u všech lidí rovná; a dokazuje to dále, že rozličnost na· šich názorů nepochází z toho, že jedni jsou rozumnější než druzí, nýbrž toliko z toho, že vedeme své myšlenky různými cestami a neuvažujeme o týchž věcech. Neboť nestačí míti zdravý smysl, nýbrž hlavní je správně ho užívati. Největší duše jsou schopny největších neřestí právě tak jako největších ctností; a ti, kteří kráčejí jen velice pomalu, mohou postoupiti mnohem dále, jdou-li vždy přímou cestou, než oni, kteří běží, ale od ní se vzdalují. Co se mne týče, nikdy jsem se nedomý~lel, že by můj 8 Cást první Ú vah y, týk a j í cí s e věd 9 duch byl V čemkoli dokonalejší nad průměr; často jsem si dokonce přál míti tak rychlou myšlenku nebo tak jas. nou a zřetelnou obrazotvornost, anebo tak objemnou a pohotovou pamět jako někteří jiní. A neznám jiných vlastností, jež by jako tyto vedly k zdokonalení ducha: neboť co se týče rozumu nebo zdravého smyslu, protože je jedinou věcí, činící nás lidmi a odlišující nás od zví· řat, věřím, že je celý v jednom každém, a budu sdíleti v této věci obecné mínění filosofů, kteří praví, že větší nebo menší míra je toliko v nahodilých přívlastcích, a ni· koli ve formách čili v přirozenostech individuí téhož druhu.S ) - Avšak odvažuji se tvrditi, že jsem měl podle svého mí· nění veliké štěstí, octnuv se už od svého mládí{) na jistých cestách, jež mne dovedly k úvahám a zásadám, z nichž jsem vytvořil metodu, kterou - jak se domní· vám - mám možnost zvětšovati postupně své znalosti a pozvedati je ponenáhlu k nejvyššímu stupni, jakého jim dovolí dosáhnouti prostřednost mého ducha a krátké trvání mého života. Neboť jsem s její pomocí sklidil již takové ovoce, že, ačkoli v soudech o sobě snažím se kloniti vždy spíš k nedůvěře než k domýšlivosti; a ačkoli se mně, pohlížejícímu zrakem filosofa na rozličné činy á podnikání všech lidí, zdá téměř vše marným a neuži· tečným, přece neustávám pociťovati svrchované zadostučinění nad pokrokem, jejž jsem podle svého mínění již učinil v hledání pravdy, a nabývati takových nadějí do budoucnosti, že, je·li mezi zaměstnáními lidí, to jest pouhých lidských tvorů,;;) nějaké podstatně dobré a důležité, odvažuji se věřiti, že je jím ono zaměstnání, které jsem si vyvolil. Přesto je možno, že se mýlím, a že to, co pokládám za zlato a diamanty, je jen trochu mědi a skla. Vím, jak podléháme omylům v těch věcech, které se nás týkají; a kterak nám mají být podezřelé úsudky našich přátel, jsou·li v náš prospěch. Avšak přece velmi rád naznačím v této rozpravě, jaké jsou cesty, kterými jsem se bral, a znázorním svůj život jako na obraze, aby jej mohl každý posouditi, a abych já, zvěda z obecného mínění úsudky o něm, měl v tom nový prostředek poučiti se, prostředek, jejž připojím k oněm, kterých obvykle užívám. A tak mým úmyslem není učiti zde metodě, jíž musí každý následovati, aby správně vedl svůj rozum, nýbrž toliko ukázati, jakým způsobem jsem se snažil vésti svůj rozum. Ti, kteří se osmělují dávati předpisy, musí se po· kládati za obratnější těch, jimž je dávají, a chybí-li v nejmenším, jsou pro to hodni důtky. Já však, předklá. daje tento spis jen jako historii, nebo, chcete·li raději, jako bajku,6) kde vedle několika příkladů, hodných na· podobení, naleznete možná také mnoho jiných, kterých není záhodno následovati, doufám, že bude aspoň ně· komu užitečný, neškodě nikomu, a že mi budou všichni vděčni za mou upřímnost. Byl jsem vychováván v oborech humanitních7 ) od svého dětství, a ježto mi dokazovali, že jimi lze dosáh· Ú vah y, týk aj í eí s e věd II nouti jasné a bezpečné znalosti všeho, co je užitečné pro život, měl jsem svrchovanou touhu, osvojiti si je. Avšak ihned, jakmile jsem dokončil celé ono studium, po němž býváme obyčéjně přijati mezi učené, změnil jsem úplně své mínění. Neboť jsem se viděl obtížen tolika pochybami a omyly, že se mi zdálo, jako bych byl nic nevytěžil ze své snahy vzdělati se, ledaže jsem odkrýval stále více svou nevědomost. A přece jsem byl na jedné z nejslavnějších škol v Evropě, kde, jak jsem si myslil, musí hýt učení muži, jsou-li vůbec kde na zemi; naučil jsem se tam všemu, čemu se učili druzí; ba dokonce, nespokojiv se vědami, jimž nás učili, pročetl jsem všechny knihy, jednající o oněch vědách, pokládaných za nejzvláštnější a nejvzácnější,B) jež mi moq.ly padnouti do rukou; při tom jsem znal úsudky, jež měli jiní o mně, a nepozoroval jsem, že by mne byli stavěli pod mé spolužáky, ačkoli byli již mezi nimi někteří, určení k tomu, aby vyplnili místa našich učitelů; a konečně naše století mi připadalo stejně kvetoucí a bohaté znamenitými duchy, jako kterékoli předcházející. Proto jsem si dovolil posuzovati ostatní podle sebe a domnívati se, že nebylo na světě doktriny takové, v jakou mi předtím dávali doufati. Neustával jsem však ceniti si cvičení, jimiž se zaměstnávají ve školách. Uznával jsem, že jazyky, jimž se tam učí, jsou potřebné pro porozumění starým knihám; že půvabnost bajek probouzí ducha;~e,pa.~~!!h2Qg§"~I!l:Y,, ~ějil1l1é"povznáše,t!Q~Sh!h a.~e"j~g~~e,,§~~!l:Y,