Zajímá vás moderní religiozita? Ptáte se, proč je česká společnost jednou z nejméně náboženských na světe? Chcete porozumět sociologickým, historickým a antropologickým výzkumům náboženství? I jejich omezením?^ Chcete se dozvědět něco víc z dějin české sociologie? Proniknout do diskusí o náboženství od druhé poioviny 19. století do současnosti?
...Pak je právě vám určena nová kniha Zdenka R. Nešpora!
Z obsahu: Masarykova „angažovaná sociologie", křesťanská sociologie, díla katolických intelektuálů, exkněží i volných myslitelů, protestantští teologové, náboženské statistiky a první skutečné sociologické výzkumy, Ceši a Slováci, sociologický provoz za Protektorátu, poválečné naděje a ztráty sociologie náboženství, boj proti náboženství i sociologii v letech padesátých, „zlatá léta" šedesátá, vědecký ateismus a jeho důsledky, současný stav české sociologie náboženství.
Vydalo: SCRIPTORIUM
Praha 2008, 432 stran, jmenný a věcný rejstřík.
Kniha podává materiálově bohatě založený syntetizující výklad. Svým charakterem piní jak funkci analytické studie, tak odborné syntézy a encyklopedické příručky.
Jan Horský
Z. R. Nešpor ukazuje, že sociologie náboženství se nikdy nevyvíjela jako „čistá" teoretická disciplína, vždy by!a spojena s dobovými ideologickými a politickými zápasy. Jeho kniha se tak stává dějinami českého náboženského myšlení ve dvacátém století.
Martin C. Putna
SCRIPTORIUM, spolek pro nekomerční vydávání odborné literatury - orientuje se na vydávání knih z oblasti historické vědy a příbuzných společenských věd. http://www.scriptorium.cz
PŘEHLEDOVÉ STATI
„Dialog mezi hluchými"? K problematice vztahu sociologie a historie
JIŘÍ ŠUBRT*
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha
"A Dialogue between the Deaf"? The Relationship between Sociology and History
Abstract: The article discusses the relationship between sociology and history in three steps. The first part compares the opinions of researchers who believe that the dividing line between sociology and history should be transcended (Giddens, Abrams) and those who fundamentally disagree with this view (Goldthorpe). The second part looks back in time to show the reciprocal ties between history and sociology as they gradually grew apart and then drew closer again, ieading to the emergence of historical (comparative) sociology. The third part deals with the subject of social change, which is viewed as a key problem in historical sociolog)', and is also seen as an area of research where sociology and history should join forces to address social issues. Keywords: sociological theory, history, historical sociology, study of civilizations, social change, evolution.
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2008, Vol 44, Ng. 5: 969-9SS
Vztah sociologie a historie je složitý a zdaleka ne harmonický; má mnoho rovin aspektů, které značně ztěžují a znepřeWedňují jeho teoréticko-metodoiogic-ké uchopení a zároveň vytvářejí i řadu „třecích ploch" a kontroverzních témat. Komunikace mezi oběma disciplínami je namnoze zatížená vzájemnou neznalostí a ignorancí, ale také četnými předsudky, jednostrannostmi, ba dokonce i některými názorovými krajnosfcmí. Na samém začátku tohoto příspěvku budiž řečeno, že pokud se v něm hodláme komplikovaným vztahem sociologie a historie zabývat, činíme tak s vědomím toho, že náš přístup musí být - vzhledem k tematické šíři problému - nutně selektivní, a že má navíc i určité limity dané tím, že v něm dominuje sociologická perspektiva a její specifický úhel pohledu. Je velmi pravděpodobné, že pokud by pojednání na stejné téma napsal historik, byla by v něm pozornost věnována i jiným, dalším otázkám, stanoviska k jednotlivým'probíé-rnům by se patrně v té či oné míře lišila, a také akcenty by zřejmě byly spojeny s jinými tematickými okruhy.
* Veškerou korespondenci posílejte na adresu: doc. PhDr. Jiří Šubrt, CSc., Katedra sociologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Celetná 20,116 42 Praha 1, e-mail: jiri.subrt@ ff.cuni.cz
1 Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha 2008
969
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2008, Vol. 44, No. 5
Úskalí dialogu mezi sociologií a historií
V počátcích dějin sociologie byla mnohými zakladateli oboru kladena jako zásadní otázka po předmětu jejího bádání. Pro následující generace sociologů však už takové tázání postupně ztratilo svůj význam a naléhavost. Problém však nezmizel zcela a definitivně, naopak v některých diskusích a sporech se dnes znovu vynořuje a vrací na odbornou scénu- Dokladem toho je i polemika týkající se vztahu sociologie a historie.
V knize Central Problems in Sociál Theory vyslovil její autor Anthony Giddens [1979:230] myšlenku, že pro rozlišení sociálních věd a historie neexistují ani logické, ani metodologické důvody. K tomuto tvrzení se krátce nato přihlásil vůdčí představitel britské historické sociologie Philip Abrams [1982: 2], který pod jeho vlivem zformuloval tezi, podle níž historie a sociologie jsou a vždy byly jednou a tou samou záležitostí. Giddens sám se pak pokusil vyargumentovať toto stanovisko ještě jednou ve své patrně nejdůležitější teoretické práci The Constitution of Society [Giddens (1984) 1988].
Historik, jak říká Michael }. Oakeshort, kterého Giddens cituje, se snaží prostřednictvím fragmentů minulosti, jez se dochovaly, odhalit ty aspekty minulosti, jež se nedochovaly. „Historik nachází přístup k minulosti jedině přes tato torza. A po historickém výzkumu se žádá, aby je sbíral tam, kde se rozptýlila v současnosti, odhaloval, co se mohlo ztratit, vnášel jistý řád do tohoto chaosu, napravoval škodu, kterou mohla utrpět, doplnil je tam, kde jsou neúplná, odkryl jejich vzájemné vztahy, rozpoznal zbytky podle jejich původu a tímto způsobem určil jejich autentický charakter jako praktický či filozofický, popřípadě umělecký a jiný výkon z minulých dob." [Oakeshott 1983 podle Giddens 1988:414]
Giddens soudí [ibid.: 414-416], že Oakeshottova charakteristika historické vědy nabízí v zásadě dvojí možnost výkladu: jednak ji můžeme pojímat jako vědu, která se zabývá obalováním ztracené minulosti, jednak jako určitý vědecký typ interpretace textů, prováděný pomocí specifických badatelských technik. Podle první verze výkladu se historická věda vyznačuje tím, že má svůj vlastní předmět bádání; podle druhé verze spočívá specifikum historické vědy primárně v její metodologii. Podle Gíddense není ani jedna z obou variant dostatečně přesvědčivá. Konstatuje, že interpretativní prisvojení minulosti nelze provádět bez zřetele ke kulturním rozdílům, s nimiž se setkáváme jak v dimenzi času, tak i prostoru. Historikové, i když se specializují na určitou konkrétní tematiku, se nemohou vyvázat ani z těchto širších vazeb, ani ignorovat aktuální dilemata, která řeší soudobé sociální vědy. Sociální vědci na druhé straně pak nemohou být při svém úsilí o konstrukci abstraktních pojmů a obecných teorií zbaveni nutnosti hermeneutické interpretace textů a kulturních objektů. Z toho Giddens vyvozuje, že neexistuje nic, co by dokázalo odlišnost mezi rdstorickými a sociálními vědami dostatečně racionálně zdůvodnit. „Historický výzkum je socíálněvědní výzkum a naopak." [ibid.: 416] Pokud tu nějaká hranice existuje, pak je to hranice daná dělbou práce na společném předmětu, nikoli však důvod pro logický či metodologický rozkol.
970
Ať už Giddensovy argumenty přijímáme. Či nikoli, skutečností zůstává, že sociologové a historikové společnou řečí nehovoří. Peter Burke [1989: 10] v této souvislosti připomíná výrok Fernanda Braudela o „dialogu mezi hluchými". Podle Burkova [ibid.: 11] názoru je nutné za tímto problémem vidět nejen dvě různé profese, nýbrž také struktury s odlišným jazykem, preferovanými hodnotami a styly myšlení, které jsou formovány rozdíly ve způsobu vzdělání a profesní přípravy: sociologům bývá bližší pracovat s čísly, historikům naopak se slovy; sociologové tíhnou k poznávání pravidel a k ignorování odchylek, historikové naopak tendují k důrazu na jednotlivé a specifické. Ostatně S. M. Lipset viděl svého času rozdíl mezi sociology a historiky jednoznačně: „Úkol sociologa spočívá ve formulaci a ověření obecných hypotéz, perspektivně zasazených do Širšího teoretického rámce... Historie se musí zabývat analýzou určité řady událostí nebo procesů. Kde sociologie toužebně vyhlíží pojmy, které by obsáhly velký počet partikulárně popisovaných kategorií, tam se historik musí těsně přimknout ke skutečnému dění a vyhnout se výrokům, které by spojením nějakého chování na určitém místě a v daném okamžiku s jiným chováním někde jinde vedly k deformacím v popisu událostí, které se v analyzované řadě okolností odehrály." [Lipset 1968: 22]
Burke [1989: 9-10] soudí, že obě disciplíny jsou ohroženy nebezpečným zúžením své perspektivy. Historikové specializující se na určitý problém mají tendenci vnímat ho jako něco jedmečného, což jim brání vidět jej i jako kombinaci prvků mající své paralely na jiných místech. Sociologové mají naopak sklon zobecňovat vše optikou současných zkušeností a perspektivu dlouhodobých historických procesů a sociálních změn ignorovat. Vztah mezi oběma profesemi je navíc poznamenán i řadou pověr a stereotypů: sociologové bývají historiky vnímáni jako lidé, jejíchž abstraktní žargon postrádá smysl pro konkrétní místa a dobu; historikové mívají naopak image sběratelů drobností a kuriozit, kteří nejsou schopni své poznatky exaktně a sofistikovaně analyzovat.
Rada sociálních vědců se dnes domnívá, že hranice, které oddělují sociologii a historii, by měly být překonány. Jsou však i takoví, kteří se proti tomu velice důrazně staví. Jedním z nich je John H. Goldthorpe, který na toto téma publikoval v roce 1991 stať, jež vyvolala velmi výraznou odezvu [Goldhorpe 1991, 1994]. V tomto případě je v prvé řadě patrně zajímavý už sám fakt, že Goldthorpe historii v 50. letech 20- století studoval v Londýně na University College. Autor vzájemně porovnává badatelské přístupy obou disciplín a konstatuje, že v nich existují rozdíly, které zdaleka nespočívají pouze v tom, Že jedni jsou orientováni na minulost, zatímco druzí na přítomnost. Historikové kladou důraz na to, aby jejich poznatky byly velmi přesně časoprostorově lokalizovány; sociologové naproti tomu věří, že jejich poznám může takové časoprostorové koordináty překračovat. Goldhorpe si v této souvislosti bere na mušku zejména ty své kolegy, kteří se s velkými zevšeobecňujícími nároky pouštějí do sepisování toho, co on s neskrývanou ironií označuje jako „grand historicai sociology" - tedy sociologických koncepcí dějin.
971
Soáoíogický časopis/Czech Sociological Review, 2008, Vol. 44, No. 5
Goldthorpe [1991: 212] začína své úvahy vzpomínkou na dobu, kdy si jako student historie osvojoval určitý metodologický standard - cosi jako „katechismus" metod, který začínal otázkou: What is a historicalfacK?), a pokračoval odpovědí: A historka! fact is an inferencefrom ihe relics (historický fakt je to, co je vyvozeno z pozůstatků - „reliktu")- Autor konstatuje, že k poučce, jež tvrdí, že minulost lze poznat pouze na základě toho, co z ní fyzicky přežilo, se dodnes hlásí. Pozůstatky, které historická věda studuje, jsou různého druhu, mohou to být přírodní předměty (kosti), artefakty (nástroje, zbraně, stavby, umělecká díla), především se však jedná o psané dokumenty („objektivovanou komunikaci").
K otázce „reliktu" Goldthorpe poznamenává, že jejich počet (pokud se jedná o určitou dobu) je konečný a jsou nekompletní (jejich množství se může v důsledku ničení zmenšovat, nemůže však narůstat). To, oč se historikové snaží, je objevit nové, dosud nenalezené pozůstatky a přidat je k souboru těch, které jsou již známy a slouží jako zásobárna důkazů pro jimi formulovaná tvrzení. Ve srovnání s tím má sociologie, jak autor konstatuje, jedno podstatné privilegium, a sice, že není odkázána pouze na „relikty", nýbrž může svá data sama produkovat, a tím své důkazy vyrábět {to generate evidence). Terénní výzkum pro ni vytváří vědecký materiál, který tu před tím neexistoval. Tím se sociologie vzhledem k historii dostává do podstatně výhodnější pozice, zároveň však ale ztrácí smysl pro jemnost a opatrnost při zacházení se zdroji a prameny, kterou se vyznačuje práce historiků. Markantně se to podle Goldíhorpa projevuje právě v dílech, která jsou rozvíjena v oblasti historické sociologie; autor [ibid.: 222-223] má přitom na mysli zejména dva klíčové představitele této disciplíny, Barringtona Moorea a Thedu Skocpol.
V pracích, které usilují o zevšeobecňují sociologický pohled na historické proces}', Goldhorpe shledává závažný metodologický problém. Upozorňuje na to, že pro historické sociolog}1- se stává zdrojem jejich poznatků nikoli zkoumání původních pramenů („reliktu"), nýbrž analýza sekundárních zdrojů; historičtí sociologové čerpají své informace z literatury psané historiky. Tím však dochází k tomu, že spolu s daty jsou z děl historiků nereflektované přejímány i jejich interpretace. Goldthorpe nepovažuje zacházení sociologů s prameny, které historikové s velkým úsilím vyhledali a s ještě větší opatrností interpretovali, za dostatečně seriózní a vědecké. Autor apeluje na mnohem větší zdrženlivost sociologů, pokud jde o rozsáhlé a přitom nutně selektivní využívání odkazů na historickou literaturu za účelem podpory sociologických koncepcí a teorií. Domnívá se, že sociologové by se měli zabývat minulostí pouze tehdy, když je to vzhledem k povaze zkoumaného nezbytně nutné, a že v tomto případě by pak měli stejně jako historikové pracovat s původními prameny. Celá Goldthorpova úvaha ústí v závěru, v němž jsou historie a sociologie označeny za dva significantly different intelkctual enterprises [ibid.: 225]. Autor nevěří, že by sociologové mohli dokázat nějakou velkou teorii „transhistoríckého" typu vytvořit Jakékoli úvahy o tom, že sociologie a historie jsou nebo mají být jedno a totéž, považuje autor za mylné a nebezpečně zavádějící a sociologům doporučuje, aby se raději přestali bádáním v oblasti historie zabvvat.
Goldthorpova stať vyvolala řadu polemických rekací, z nichž některé dostaly prostor v Brítish Journal of Sociology v r. 1994. Michael Mann [1994: 37] vyjádřil nesouhlas s Goldthorpovou tezí, že by se sociologie měla zabývat pouze soudobými společnostmi; podle Manna je sociologie vědou o společnostech vůbec, bez ohledu na dobu jejich existence. Joseph M. Bryant [1994:13-14] odmítl představu, že by historická sociologie měla být považována za jakousi druhořadou konstrukci postrádající dostatečné empirické základy. Upozornil na to, že práce historiků i sociologů má dvě složky; tou první je „reportování" (reporíage), tou druhou interpretace (interpretaiion). Reportování se týká dat a informací, která jsou k dispozici, interpretace se snaží v těchto datech nalézt smysl a význam. O relevanci a hodnotě vědeckého výkladu pak nehovoří pouze samotná data, ale právě to, jak je jejich interpretace vnitřně konzistentní a přesvědčivá. Nicos Mouzelis [1994: 35] dodává, že všichni historikové, kteří provádějí velké syntetické práce, pracují v podstatě se stejným sekundárním materiálem, který používají historičtí sociologové, a jsou tak vystaveni i stejným metodologickým problémům.
O několik let později na tuto diskusi navázala Gertraude Mikl-Horke [1999a]. Rakouská autorka hodnotí Goldthorpův požadavek, aby sociologie upustila od jakéhokoli zaobírání se historií, jako přehnaný. Přehlíží podle ní skutečnost, Že každá sociální realita je historické povahy a všechna sociologická data se nakonec stávají součástí historie. Mikl-Horke [ibid.: 11] uvádí, že v oblastí empirického výzkumu došlo k přiblížení mezi historickými a socíáměvědními metodami, které Goldthorpe nebere na zřetel; metody hermeneutiky a kritiky pramenů, matematické analýzy a statistické metody jsou zrovna tak metodami sociologie, jako historie. Autorka s dokážem na J. G. Droysena konstatuje, že historický výzkum vychází nejen z „relics", tj. konkrétních k dispozici jsoucích stop, artefaktů a dokumentů, nýbrž také z „tradic". Goldthorpe podle ní ignoruje kulturní dějiny jako dějiny mentalit, způsobů myšlení, každodennosti a kolektivní paměti. Část minulosti je součástí přítomnosti a působí v ní na aktuální jednání - buď na jeho orientaci a nebo (v institucích a strukturách) jako rámcová podmínka. Inspirována dosavadní diskusí se Mikl-Horke [ibid.: 22] pokusila vymezit určité požadavky, které by měla historická sociologie ve svém bádání respektovat. Patří k nim: porozumění teorii jako prostředku a nikoli cíli; diferencované, nikoli nekritické zacházení s poznatky historické vědy, a pokud možno i práce s prameny; interpretační opatrnost zejména v odkazování na obecné, strukturální faktory; porozumění přítomnosti jako něčemu, co je historicky založené.
Už na začátku 80. let 20. století Philip Abrams [1982:300] optimisticky prohlašoval, že během dvou posledních desetiletí došlo v historických vědách ke zveřejnění takových „teoreticky sebevědomých" prací, které jednoznačně ukázaly, že představa, podle níž má být sociologie teoretická a historie deskriptívni, je přežitek; Čím více se podle tohoto autora prohlubuje teoretická dimenze historické vědy, tím více se stává zřejmějším, že setrvávání zbytku profesionálních historiků na stanovisku, podle něhož není teorie součástí jejich oboru, je nadále neúnosné. Přestože během posledních let k určitému přiblížení mezí historií a sociologií skutečně došlo (a to zejména zásluhou historické sociologie), není možné přehlížet
972
973
"Sociologický 'časopis/Czecti Sociologkál Ŕevmv, 2008, Vol. 44, No. 5
skutečnost, že komunikace a kooperace mezi oběma disciplínami je stále velmi komplikovaná a příliš' se neprohlubuje. Sociologové si vytvářejí o dejinách své vlastní představy a historikové zase po svém pracují s některými základiíími sociologickými pojmy. Význam Goldthorpova příspěvku [Goldthorpe 1991] spočíva v tom, že diskuse, kterou vyvolal, učinila ze vztahu obou vědních disciplín ústrední problém. I když nelze popřít, že přístup k dějinám, který nalézáme u historických sociologů, se od přístupu historiků v řadě ohledů odlišuje, není možné tuto odlišnost interpretovat v tom smyslu, že sociologie má být teoretickou disciplínou, zatímco úkol historie spočívá v orientaci na sbírání faktů a jejich deskripci.
Goldthorpova snaha prosadit ostrou dělící čáru mezi historií a sociologií je značně problematická, autorovi však nelze upřít, že svou kritikou zasáhl historickou sociologii do určité míry oprávněně. Lze z ní raj. vyvodit poučení, že sociologie nemůže ve svém přístupu k dějinám vycházet pouze ze svých vlastních perspektiv a ignorovat přitom metodologické postupy a konvence, které jsou charakteristické pro historickou vědu. Bylo by chybou, kdyby se historičtí sociologové nezajímali o metodologické diskuse k interpretaci historických pramenů a historickou literaturu využívali pouze jako „kamenolom" sloužící k dobývání suroviny, z níž lze bez problémů vytvářet dalekosáhlé konstrukce. Podceňovat nelze ostatně ani to, že i v dnešní době je historická sociologie vystavena „pokušení" vytvářet koncepce, které mohou mít nebezpečně blízko k tomu, co kdysi Karl R. Popper 12000] označil a kritizoval jako historicismus (předpoklad, že historický vývoj má předem daný, závazný charakter, který je dán povahou univerzálních historických zákonů, které lze odhalit a na jejichž základě „pripravovať' příchod budoucnosti). Je zřejmé, že přístup k historii teorii vyžaduje, otázkou proto není „teorie - ano, či ne", nýbrž adekvátnost takové teorie.
O vzájemném vzdalování a přibližování
Máme-li v plné šíři pochopit, z čeho dnešní stanoviska k otázce vzájemného vztahu mezi sociologií a historií pramení, je třeba si připomenout, jakou má celý tento složitý problém minulost. K tomu je nutné poznamenat, že formát odborné stati nedovoluje věnovat se dané tematice podrobněji, a nutí nás omezit se na zkratku, jež nastíní sledovaný vývoj jen ve velmi hrubých obrysech.
Oporu pro tento záměr můžeme nalézt zejména v díle Petera Burka [Búrke 1989: 12-34], který se vrací nazpět do 18. století, aby připomněl dobu, v níž někteří sociálni teoretikové, jako např. Charles-Louis Mcntesquieu (1689-1755), Adam Ferguson (1723-1816) či John Mffiar (1753-1801) tvořili práce, které svým zaměřením představují významný příspěvek jak k oboru historie, tak i k dějinám předsociologického myšlení. V té době ještě nebylo problémem, aby politická historie, sociální historie a předsociologícké myšlení ve spisech jednotlivých autorů koexistovaly a vzájemně se propojovaly. Dokladem toho je např. i dílo, jež vytvořil britský historik Edward Gibbon (1737-1794), Či v pozdější době francouzský historik Jules Micheiet (1798-1874).
Od poloviny 19- století však dochází k významným proměnám. Dominantním se v té době stává přístup prosazovaný německým historikem Leopoldem von Ranke (1795—1886), podle kterého má být historická věda založená na systematickém a kritickém výzkumu pramenů, jehož cílem je ukázat, jak to v minulosti „vlastně bylo" (zu zeigen, wk es eigentlich gezvesen) [Wiersing 2007:369]. Rankovské dějepisectví se v důsledku tohoto změření orientovalo na politické dějiny, které mohly být studovány na bázi oficiálních dokumentů nejlépe. Této tendenci navíc nahrávala i skutečnost, že k opravdové profesionalizaci historie dochází teprve v tomto Čase, kdy vznikají první odborné ústavy a periodika. To, co bylo ze strany vlád v jednotlivých zemích finančně podporováno, bylo psaní dějin, které mohly sloužit jako nástroj propagandy a státní výchovy občanů. V této situaci začaly být práce sociálních a kulturních historiků posuzovány jako neuspořádané, nedostatečně vědecké a neslučitelné s novými profesními standardy. Je to mj. i případ Jacoba Christopha Burckhardta (1818-1897), jehož práce Kultura renesance v Itálii (1860) se v době svého vzniku nesetkala s úspěchem a jako velké a významné dílo byla uznána teprve dodatečně. Určitou výjimku představoval ve Francii historik (a učitel Emila Durkheima) Numa Denis Fustel de Coulanges (1830-1889), jehož krúha o antické obci ta Cité antique (1864) získala respekt, přestože spojovala historickou a sociologickou perspektivu. V Německu naopak narazil na tvrdou kritiku a neporozumněru Karl Lamprecht (1856-1915), který se proti panujícímu indivu-duaíismu a víře, že dějiny dělají velcí mužové (Heinrich von Treitschke), pokusil postavit sociální, hospodářské a kulturní dějiny [Wiersing 2007:474-477].
Už od 19. století se mnozí historikové odklánějí od sociologie proto, že je pro ně příliš abstraktní, zjednodušující a neschopná postihnout jedinečnost konkrétních událostí. Do teoretXcko-metodologické roviny byl pak tento problém přenesen německými filozofy, Wilhelmem Diltheyem (1833-1911), Wilhelmem Windelbandem (1848-1915) aj. [Käsler 1978: 142-162]. Dilthey vyzvedl rozdíl mezi mezi přírodními vědami, které usilují o vysvětlení (erklären) „zvnějšku", a vědami humanitními {Geistesivissenschaften), jejichž cílem je „vnitřní"' porozumění (verstehen). Windelband označil přírodní vědy jako „nomotetické", směřující k odhalení všeobecných zákonů, a humanitní vědy jako „idiografické", mající za úkol lícit jednotlivé, jedinečné události. Mnozí sociologové tuto hranici mezi idiografickými a nomotetickými vědami posunuli a spojili jí s rozdílem mezi historií, jejíž myšlení je orientováno partikulárně a popisně, a sociologií, jejímž úkolem je dospívat ke zobecnění. Pro historii naopak se sociologie stává jakousi pseudovědou, která využívá metody, jež jsou vhodné ke zkoumání přírody, avšak nikoli lidských dějin.
Na konci 19. století do tohoto tříbení názorů navíc zazníval ohlas polemik, které v té době probíhaly v ekonomii a jsou známé jako Meťnodenstreit (spor o metodu) mezi rakouskou školou (Carl Menger) a německou historickou Školou (Wil-helm Roscher, Gustav Sčhmoller, ale také např. i Max Weber a Werner Sombart). Tento spor probíhal na třech rovinách a týkal se využití deduktivních a induktivních metod, exaktních a empirických zákonů, metodologického individualismu a kolektívismu [Loužek 2001].
974
975
^^^^^^J^^^^^Í^^^E2W8"VoL 44, No. 5_
^Sociologie.se v 29. a na počátku 20. století zajímala nejen o současnost, ale i 0-mjnulost Dimenze dějin představovala v této době u Augusta Comta, Her-berf a Spencera, Karla Marxe, Emila Durkheima, Maxe Webera, Georga Simmela, Vilfreda Pareta aj. podstatnou, integrální složku jejich sociologických koncepcí (v případě Webera je vazba na historii nejsilnější, lze dokonce hovořit o tom, že jeho sociologie je historii podřízena). V myšlení mnoha sociologů této doby ještě převažovala víra v teorii pokroku a také představa, že dějiny nejsou jen nějakým nahodilým sledem událostí, nýbrž Že je v nich možné odhalit zákony historického vývoje (výše zmíněná kritika Karla R. Poppera). Ambice mnohých sociologických koncepcí dějin byly značné a spolu s tím šel často ruku v ruce i přezíravý postoj k historii, která jako by se utápěla ve zbytečných detailech a nedokázala své poznání náležitě uspořádat Pokud byl v takovém přístupu historii přiznáván nějaký význam, pak snad jedině jako zdroji materiálu pro srovnávací sociologická studia [Burke 1989:19].
Zatímco v německy mluvících zemích se na přelomu 19- a 20. století odvážilo vybočit z rankovského rámce jen velmi málo historiků (pokus Karla Lamprechta se nesetkal s pochopením), v jiných zemích se postupně začali objevovat historikové, kteří se zasloužili o rozvoj sociálních dějin. Ve Spojených státech sehrál významnou rolí Frederick Jackson Turner (1861-1932), jenž se pokusil objasnit výjimečné postavení Ameriky z hlediska hranic, které nejsou v jejím případě vedeny mezi státy, nýbrž mezi mezi „civilizací" a „divočinou". James Harvey Robinson (1863-1936) vyzvedl proti politickým dějinám oblast sociálního, vědeckého a intelektuálního výv°Je- Charles Austin Beard (1874-1948) interpretoval (ovlivněn Marxem) americkou občanskou válku jako konflikt mezi industrializovaným Severem a agrárním Jihem. Ve Francii připravoval nástup nové historické Školy Francois Simiand (1873-1935), který podrobil kritice redukci dějin na historické události a velké osobnosti. Belgičan Henrí Pírenne (1862-1936) rozvíjel sociální a hospodářské dějiny Evropy. Dílo holanského badatele Johana Huizingy (1872-1945) věnované pozdnímu středověku znamenalo významný příspěvek ke kulturním dějinám.
Spekulativní charakter teorií společenského vývoje, které vznikly v druhé polovině 19. a na počátku 20. století, nepochybně významnou měrou ovlivnil skutečnost, že v dalším vývoji sociologického myšlení došlo ke znatelnému odklonu od studia dlouhodobé sociální dynamiky (i když ne k absolutnímu; výjimky existovaly, např. Pitirim A. Sorokin). V sociologii se výrazně prosadila tendence rozpracovávat modely společnosti v klidovém stavu a orientovat se na analýzu dat vypovídajících o současnosti (Norbert Elias později označí tuto tendenci jako „ústup sociologie k přítomnosti"). Jestliže až do této doby byly hlavním zdrojem takových dat především oficiální statistiky, nyní se začínají, a to především ve Spojených státech, bouřlivě rozvíjet metody vlastního empirického výzkumu (chicagská Škola, Gaílup, Lazarsfeld a mnozí další). Spolu s rostoucí profesionalizací sociologie narůstá její sebevědomí a zároveň i distance od historie. Přístupy historických věd přestávají být v sociologii považovány za relevantní a jejich poznatky už nejsou přijímány ani jako „surovina" pro sociologické analýzy.
976
^__Jiří Šubrt: „Dialog mezi hluchými"? K problematice vztahu sociologie a historie
20. léta 20. století však přinášejí významný posun i do oblasti historie. Ten je spojen s nástupem školy Annales (podle časopisu Annales ďhistoíre écnonomiqiie et sociále)} u jejíhož zrodu stáli dva profesoři univerzity ve Štrasburku Lucien Febvre (1878-1956) a Marc Bloch (1886-1944). Ti odmítli tradiční nadvládu politických dějiny, a usilovali o to, aby na jejich místo bylo dosazeno zkoumání dějin ve velmi širokém pojetí. Přejímali přitom inspiraci i od sousedních disciplín; nechali se ovlivnit durkheimovskou sociologií a zejména pak nastupujícím struk-turalismem. Zatímco v období před druhou světovou válkou představovali Annales pouze jakýsi okrajový proud, po roce 1945 se z nich stala velmi významná a vlivná škola, na jejímž rozvoji se v druhé generaci podílel Febvrův žák Fernand Braudela (autor monumentálního díla La médíterranée et le monde méditerranéen ä Vepoque de Philippe II vydaného v r. 1949), a v třetí generaci již hodně rozrůzněné seskupení historiků (reprezentujících tzv. nouvelle historie / nexu history, pro níž je mj. charakteristický poměrně značný zájem o dějiny každodennosti), mezi kterými nalezneme taková jména jako Georges Duby, Jacques Le Goff, Emmanuel Le Roy Ladurie, Phillippe Ariěs, Mona Ozouf, Francois Furet aj.
Přesiože se sociologie a historie od sebe v průběhu 20. století hodně vzdálily, k jejích naprostému oddělení nikdy nedošlo. Zásluhu na tom má badatelská orientace, pro níž se dnes razí souhrnné označení „historická sociologie" (v americké literatuře se setkáváme také s pojmem „historickosrovnávací/komparativ-ní sociologie"). Soudobí autoři, kteří se k ní hlásí (jako například Dennis Smith [2006: 191]), soudí, že se jedná o disciplínu, která má své předchůdce (Hume, Smith, Ferguson, Montesquieu, Tocqueville) a k níž lze přiřadit i dílo otců zakladatelů sociologického myšlení (Marx, Weber, Dürkheim). Německý autor Rainer Schützeichel [2004] začleňuje do dějin historické sociologie také tzv. „výmar-skou školu" (Alfred Weber, Werner Sombart, Alfred von Martin, Eduard Hei-mann, Franz Oppenheímer, Emil Lederer, Karl Polanyi, Hans Freyer, Adolf Löwe) z období mezi dvěma světovými válkami. K dalším osobnostem patří Karl Mannheim, který uplatnil historickou perspektivu v oblasti sociologie vědění. ■ Ve Spojených státech Robert K. Merten inspirován Maxem Weberem zkou-
; mal v práci Science, Technology and Society in Seventeenth Century England [Merton
(1938) 1970] vliv anglického puritanismu na rozvoj přírodních věd. Pitirim A. Sorokin publikoval v letech 1937-1941 [Sorokin 1937-1941] dílo Social and Culiural Dynamics; George C. Homans zveřejnil v r. 1941 [Homans 1941] studii English Villagers of the Thirteenth Century. Ve všech uvedených případech šlo o významné práce, jejichž autorům bylo společné to, že v nich postupovali proti proudu, který I se v té době stával v americké sociologii dominantním.
j Další zásluhu na přiblížení sociologie a historie lze připsat badatelům,
i kteří vycházejí z okruhu Parsonsova strukturního funkcionalismu. Robert Neel-
I ly Bellah publikoval v roce 1957 [Bellah 1969] práci Tokugawa Religion, v níž se
s pokusí odhalit japonský ekvivalent protestantské etiky. Neil Smelser se v knize
'* Časopis začal vycházet v r. 1929, později byl přejmenován a od r. Í994 vychází pod novým názvem Annales, histoire, sciences sociále.
977
Sociologický časopis/Czech Sociobgical Review, 2008, Vol 44, No.
Social Qumge in the hidustrial Revolution [Smelser 1959] zaměřil na otázku sociální změny, kterou studoval na příkladu vývoje britského bavlnářského průmyslu. Zájem o historickou perspektivu lze nalézt také v díle Seymoura Martina Lipseta (The First New Nation [Lipset 1963]). Taícott Parsons rozvinul v 60. letech teom sociální evoluce založenou na koncepci zvyšování adaptivní schopnosti systému prostřednictvím, jeho funkcionální diferenciace; dokladem tohoto úsilí jsou publikace Societies: Evolutionary and Comparatíve Perspective [Parsons (1966) 1971a] a The System of Modern Societies [Parsons 1971b].
Teprve v polovině 70. let 20. století se dočkalo širokého uznání dvousvaz-kové dílo Über den Prozeß der Zivilisation [Elias 1976, 2006a, 2007], které výtvoru Norbert Elias v době před druhou světovou válkou. Autor v něm předkládá poznatky svého „psvchogenetického" a „sociogenetíckého'" bádání, jehož výsledkem se staly dvě navzájem související teorie: civilizační teorie, vztahující se na historické proměny osobnosti a chování (1. díl), a teorie utváření stáru (2. díl). Postupně byly vydány i další Eliášovy práce [Elias 1983, 2006b] včetně bohaté sekundární literatury [šubrt 1994]. V perspektivě historické sociologie bývají jako komplement Eliášových přístupů nahlíženy studie Michela Foucaulta orienfcyva-né na problematiku dějinných proměn moci, vědění a jejích vzájemného vztahu [Foucault 1999, 2000]. Jako „německý Foucaulť' bývá někdy označován historik Reinhart Koselleck, jenž se zabývá dějinami pojmů - Begriffsgesckichte [Koselleck 2006] a jako editor řídil tvorbu monumentálního osmisvazkového díla Geschichtliche Grundbegriffe [Koselieck et al. 1972-1997]. Na pomezí mezí historií kultury a sociologií vědění se pohybuje britský historik Peter Burke [1989,2007].
V americké historické sociologii sehrával od druhé poloviny 60. let významnou roli levicově orientovaný Barrington Moore, který ve svém díle Social Origms o/Dictatorshipand Dertiocracy [Moore 1967a] rozlišil tři historické cesty k modemě: buržoazní revoluci (Anglie, Francie, Spojené stáry), konzervativní revoluci (Prusko, Japonsko) a rolnickou revoluci (Rusko, Čína). Jinou důležitou postavou tohoto období byl Weberem inspirovaný Reinhard Bendix, autor knih Nation-Building & Gtizenship [Bendix (1977) 1996] a Kings or People [Bendix 1978). Dnes se v odborné literatuře hovoří již o „nové historické sociologii", která je spojována zejména se třemi jmény: Ch. Tilíy, T. Skocpol a M. Mann [Spohn 2005].- Českému čtenáři je z nich patrně nejznámější Charles Tilly/ žák Barringtona Moora a autor velké řady knižních děl, z nichž lze zmínit např. The Vendée: A Sociological Analysis of the Coimter-Revolution ofl793 [Tilly 1973] a Coercion, Capital and European States AD 900-1990 [Tilly 1995]. Rovněž Theda Skocpol je žákyní Barringtona Moora, což se zřetelně odráží v její prací Sřňřes and Social Revolution [Skocpol 1979] věnované
3 Řada autorů dnes projevuje svůj zájem o danou problematiku nutno tento proud nove
historické sociologie a je obtížné je nějakým způsobem jednoznačně zařadit. Takovým
autorem je např. americký sociolog Randál! Colíins [1999], který se snaží kromě mikroso-
cioloete rozvíjet také makrosociologické, historicky orientovane badaní.
' V r 2006 byla vydána v Českém překladu Tillyho práce Politika kolektivního nosili [Tilly
20061.
978
Jiří Šubrt: „Dialog mezi hluchými"? K problematice vztahu sociologie a historie
komparativní analýze revolucí ve Francii, Rusku a Číně. Michael Mann je autorem monumentálního dvousvazkového díla The Sources of Sociál Power [Mann 1986,1993], v němž se zabývá vývojem v oblasti sociální moci a mocenských konfigurací; v r. 2005 [Mann 2005] vydal titul The Dark Side of Democracy zaměřený na problematiku genocidy.
Do oblasti historické sociologie lze nepochybně přiřadit i mnohé práce Ernesta Gellnera, zejména jeho díla věnovaná otázkám nacionalismu [Gellner 1993, 2002] a obecným otázkám struktury lidských dějin (Plough, Sword and Book [Gellner 2001]). Na problematiku dlouhodobého vývoje civilizací se ve svém bádání programově zaměřil Jaroslav Krejčí [2002], v jehož přístupu je patrná inspirace vycházející z díla britského historika Arnolda J. Toynbee.
Významnou kapitolu historické sociologie představují soudobé koncepce světového systému, civilizační plurality a modernizační mnohotvárnosti. Analýza světového systému Immanuela Wallersteina [Wallerstein 1974, 1980,1989]4 je rozvíjena především na základě dvou mspiračhích zdrojů, z nichž jeden představuje neomarxismus a jím rozvinutá teorie závislosti (dependency theorý) pracující s pojmy „centrum" {„jádro") a „periferie", druhým je Braudelovo pojetí historické vědy. Srovnávacímu výzkumu civilizací se věnuje Shmuel Noah Eisen-stadt. Eisenstadt, který stál v 60. letech na pozicích strukturního funkcionalismu, publikoval v té době rozsáhlou studii věnovanou srovnávací analýze politických systémů předindustriálních říší [Eisenstadt 1963]. Poté se přeorientoval na problematiku civilizací osové doby [Eisenstadt 1986]5 a dnes na tomto základě rozvíjí koncepci „rozmanitých" modernit (Multiple Modernities) [Eisenstadt 2000, 2007). Z obdobné perspektivy se k otázkám vývoje civilizací a modernizační mnohovár-nosti staví také Jóhann Pálí Árnason [2003, 2005].
I když hlavní tón v soudobé historické sociologii6 udávají právě takovéto velké, ambiciózní projekty, celé předmětné pole této disciplíny se jimi rozhodně nevyčerpáva; vedle nich existuje i řada dílčích, specifických výzkumných oblastí. K ním dnes patří zejména problematika kolektivních mentalit, habitů a emocí, sociální paměti a kulturního traumatu.
J K dalším autorům rozvíjejícím koncepci světového systému patří André Gunder Frank, Christopher Chase-Dunn, Thomas D. Halí, Janet Abu Lughod.
3 Koncepci osové doby (axial age, Ach$e?izeit) již před Eisenstadtem zformuloval Karl Jas-pers. jaspers tak označuje periodu od S. stoi. př. n. i. do 2. stol. př. n. 1., kdy se v Číně, Indii i na Západě objevuje nové revoluční myšlení (na Západě Platónova filozofie, na níž navazuje křesťanství, v Indii buddhismus, v Číně konfucianismus a taoísmus). Eisenstadt [2006: 253] posouvá tento interval do doby od 5. stol. př. n. I. do 1. stol n. I. ° Dodejme, že v posledních letech byla na téma historické sociologie publikována řada knih přehledového Či učebnicového charakteru [Skocpol 1985; Smith 1991; Burke 1992; Welz, Weisenbacher 1998; Mikl-Horke 1999b; Szakolczai 2000; Búhi 2003; Delanty 2003; Schůtzeichel 2004; Šubrt 2007].
979
Sociologický časopis/Czech Socío!o%ica! Revir^ZOOS^ybLi^No^
J^^i^;jľP^j.^_weri hluchými"? K problematice vztahu sociologie a historie
Sociální změna
Styčných bodů, v nichž se setkávají zájmy historiků a sociologů, existuje, jak již byío naznačeno, velké množství. Pokud bychom mezí nimi měli stanovit takový, který lze v sociologii obecně a v historické sociologii zvlášť označit jako klíčový, pak se do centra naší pozornosti dostane koncept sociální změny, neboť právě ten se tím Či oním způsobem dotýká veškeré tematiky, na níž se historická sociologie zaměřuje.
Zavedení slovního spojení „sociální změna" do sociologického slovníku je připisováno Williamu F. Ogburnovi [Ogburn (1922) 1964] a souvisí nepochybně se snahou nahradit tímto „neutrálním" termínem takové kontroverzní koncepty, jaké představuje pokrok, vývoj Či evoluce. V protikladu ke všemu, co je statické či setrvale plynulé, znamená sociální změna dynamiku a diskontinuitu, přičemž se může týkat demografických procesů, sociálních struktur, kulturních vzorců, společností a jejich subsystémů, organizací, institucí či skupin. Sociální 2měny mohou obecně vzato mít různý rozsah (celkové - dílčí), závažnost a hloubku (hluboké - povrchové), různou délku trvání (dlouhodobé - krátkodobé) a rychlost (rychlé - pomalé). K problému sociální změny se vztahují teorie, které sleduji dva základní cSe: a) změnu teoreticky popsat a b) vysvětlit. Teoretický popis je orientován především na vyjádření povahy a směru změny (nahrazení čeho - čím; nárůst - úbytek) a dráhy, po které probíhá (lineární, cyklická, skoková). Vysvětlení se orientuje především na otázky, jaké jsou zdroje dynamiky a inovací, jací hybatelé uvádějí změnu do pohybu a jaké faktory ovlivňují její průběh. Na téma sociální změny bylo publikováno značné množství knižních titulů,7 v nichž jsou většinou rozlišeny tři základní typy teorií sociální změny: evolucíonismus, teorie historických cyklů a historický materialismus (autorem jednoho z nejzná-mějších pojednání na toto téma je Piotr Sztompka [1993]).
Evolucionismus bývá také někdy spojován s termínem modernizační model- Evolucionistickým variantám výkladu je společný předpoklad, že ve vývoji dochází k posunu od jednoduchých (nespeciali20vaných) forem života ke stále složitějším (komplexnějším) formám, k čemuž dochází na principu sociální (funkcionální) diferenciace (specializace). V rámci tohoto směru pak lze rozlišit evolucionismus klasický, který je reprezentován Herbertem Spencerem a Emilem Durkheimem (líčícím evoluci jako přechod od jednoduché, mechanické solidarity k solidaritě komplexní, organické), a neoevolucionismus rozvíjený zejména v rámci strukturního funkcionalismu a neofunkcionalísmu (Talcotř Parsons, NeU Smelser, Wilbert Moore, Shmuel Noah Eisenstadt, Nikjas Luhmann).
Ještě před Parsonsem aplikoval evoluční výkladový model ve své studii o průmyslové revolucí v roce 1959 Neil Smelser [1959]. Smeíserův model [ibid: 402] má sedm stupňů: Začátkem všeho je nespokojenost aktérů s určitými aspek-
? Jako příklad lze uvést práce [Moore 1967b; Nisbet 1969,1972; Smith 1976; Schneider 1976; Mendras, Foxsé 1983; FalsBorda 1985; Boudon 1986; Müller, Schmidt 199a!.
ty fungování sociálního systému (první krok). Reakcí na tuto nespokojenost jsou strach a agrese, které vytvářejí napětí, jež se vybíjí v konfliktech a sociálních bouřích (druhý krok). Následující (třetí) krok je spojen se snahou tyto konflikty a bouře vyřešit prostředky sociální kontroly. Pokud se to nepodaří, dochází k hledání a vývoji nových přístupů k řešení daného problému (Čtvrtá fáze), které jsou postupně specifikovány (pátá fáze), získávají závazný charakter (Šestá fáze) a jsou uznány jako institucionalizované a rutinní (sedmá fáze). Poté, co proběhnou x-šechny uvedené kroky, vyrván se nová sociální Jednota, která je z funkcionálního hlediska diferencovanější a zároveň také efektivnější.
Jestliže Smeíserův výklad změny předpokládá, že hybatelem celého procesu (ve všech jeho krocích) jsou sociální aktéři, pozdější Luhmannův přístup se drží systémověteoretické logiky, v jejíž intencích je otázka evolučního vývoje vysvětlena výhradně na bázi působení tří systémových mechanismů - variace, selekce a stabilizace {Luhmann 1991: 151]; variace znamená nadprodukci možností prožívání a jednání, selekcí se rozumí výběr použitelné alternativy, stabilizace představuje zachování a stabilizaci dosažených řešená problému. Pokud by neexistoval nadbytek možností ve formě variace, nebyla by možná ani selekce, která z nich vybírá ty, jež jsou v další linii považovány za použitelné, a zavrhuje naopak ty, které za použitelné považovány nejsou. Stabilizací pak vybrané možností získávají podobu elementů struktur, a jsou tak uchovány jako vzorce řešení problémů pro další reprodukci.
Talcott Parsons vypracoval schéma sociální evoluce, které mělo být kompatibilní s jeho struktuměfunkcionalistickou koncepcí. Šlo o tzv. paradigma vývojové změny založené na představě o zvyšování adaptivní schopnosti systému cestou funkcionální diferenciace [Parsons 1971a], Parsonsovo pojetí vychází z předpokladu existence evolučních univerzálií (obecrtin), jež se opakovaně objevují na různých místech zeměkoule a stávají se důležitými pro lidské přežití (základními evolučními univerzáliemi jsou jazyk, náboženství, příbuzenství a technologie). Ve své evoluční koncepci rozlišuje Parsons [ibid.: 53] tři stupně ve vývoji společností: primitivní, přechodný a moderní.
Cyklické teorie vývoje a změny jsou rozvíjeny v jakýchsi dvou základních variantách. První z nich je známá z děl Vilfreda Pareta (teorie koloběhu elit) čí Pítírima A. Sorokina (dějiny jsou střídáním tří typů kulturních supersystémů, resp. tří typů kultur; „kultury spekulativní" (ideational), „smyslové" \sensate) a „idealistické" (idealistic)). Druhou variantu nalézáme u Oswalda Spenglera (Der Untergang des Abendlandes, 1921) a poté v monumentálním dvanáctisvazkovém Studiu dějin (7934-1961) Arnolda ]. Toynbee, podle něhož historie spočívá na kontinuální emergenci a zániku civilizací, z nichž každá prochází podobnými stupni „geneze, růstu, zlomu a rozkladu" [Toynbee 1995:144J. Aktuálně bývá mezi cyklické teorie řazena [Vester 1995: 129-145] koncepce historika Paula Kennedyho [Kennedy 1991] zabývající se problémem vzestupu a pádu velmocí, Či politologic-ká koncepce dlouhodobých historických cyklů Joshuy S. Goldsteina [Goldstein 1988], v níž je jako klíčová vyzvednuta role hegemona světové moci.
980
981
Sociologický čnsopis/Czčch Socioložka! Revi&v, 2003, Vol 44, No. 5
Třetí typ teorií sociální změny lze označit jako konfliktualistický Či dialektickým v zásadě se jedná o historický materialismus a jeho různé odnože. V současnosti jej reprezentují zejména britští marxističtí historikové (Eric Hobsbawm, Edward P. Thompson, Perry Anderson aj.), teoretikové světového systému (Imma-nuel Walierstein, André Gunder Frank, Christopher Chase-Dunn) a někteří reprezentanti historické sociologie (Barrington Moore, Theda Skocpol). Teoretizovaní soudobých autorů, kteří reprezentují tento směr, ztratilo během posledních desetiletí hodně na své ortodoxnosti. Jako příklad může být připomenut Walierstein, který opustil představu dějin jako vzestupného vývoje, a namísto toho tenduje ke koncepci cyklického střídání fází růstu a rozkladu.
Rada současných badatelů dospívá k závěru, že uvedená typologie tří základních přístupů k problematice sociální změny neposkytuje z dnešního hlediska uspokojivé, dostačující řešení a uvažuje o potřebě nových přístupů. Jedním z příkladů tohoto usilování je pokus Anthonyho Giddense formulovat alternativní teorii sociální změny, kterou nelze jednoznačně přiřadit k žádnému z uvedených tří základních typů. Giddensovy snahy na tomto poli je nutné nahlížet v kontextu jeho široce koncipovaného úsilí o rekonstrukci sociální teorie, jež vyústilo ve formulování teorie strukturace. Giddensova strukturační teorie se programově vymezuje proti Parsonsovu strukturnímu funkcionalismu - „ortodoxnímu konsenzu", autor sám charakterizuje svůj přístup jako antifunkcionalistický a anri-evoíucionistický Evolucionismus v sociálních vědách chápe jako směr, který se opírá o analogii s biologickou evolucí; vytýká mu tendenci k unilineárrumu zjednodušení (sklon považovat určitý historický vývoj za něco zcela obecného a závazného) a zároveň i podlehnutí normativní iluzí (ekonomická a politická převaha je ztotožňována s převahou morální).
Svou vlastní koncepci sociální změny vytváří Giddens pod vlivem řady autorů. Patří k nimmj. Arnold Toynbee, který podle jeho názoru zachytil adekvátně podobu dějin ve své vizi vzestupu a sestupu jednotlivých civilizaci [Giddens 1988: 294]. Další inspiraci představuje Ferdinand Braudel a jeho koncepce tří historických časů (jsou to: krátké časové průběhy - courte ditrée - spojené s individuálními osudy a jednotlivými událostmi; cyklické průběhy, jejichž příkladem jsou hospodářské cykly („konjunktury"); velmi dlouhé průběhy času - íongue durée [Braudel 1972: 191]). Giddens spojuje své úsilí s pokusem o rekonstrukci historického materialismu. Německy sociolog Hans-Peter Miíller [1992: 1901 hovoří v dané souvislosti o Giddensově záměru nahradit Marxovu dialektiku výrobních sil a výrobních vztahů logikou překonávání časoprostoru. Giddens vytýká Marxovi, že jeho teorie je ve skutečnosti variantou evoluční teorie, jejíž logika je navíc redukována na jediný faktor - ekonomiku. Proti Marxovi staví Giddens [1994: 656-657] Maxe Webera jako autora, podle kterého jsou „jednofaktorové" teorie sociální změny odsouzeny k neúspěchu. Giddens zdůrazňuje, že důležité jsou i další faktory: fyzikální prostředí, politická organizace, vojenská síla a války, kulturní faktory, ale i vliv vůdčích osobností.
K základním pojmům Giddensovy koncepce sociální změny patří: strukturační principy, epizody, intersocietáíní systémy, časoprostorová rozhraní (time-
JíríSubrt: „Dialog meztkluóiýmí"? K problematice vztahu sociologie a historie
-spcice edges) a světový čas. Giddens soudí, že veškerý sociální život má epizodický charakter. Historii nazírá jako epizodický vývoj, tj. jako sled „velkých epizod" - dlouhotrvajících sekvencí oddělených změnami, které se týkají dominantních institucí nebo společností samých. V souvislosti s tím formuluje představu o existenci „kritických prahů" změny, jejichž dosažení vede k přechodu mezi společenským formacemi (societálnimi typy - croerall societal ty pes). Dějiny nevykazují kontinuitu, mají naopak kontingentní povahu a epizodický průběh; jejich scénáře vytváří Časoprostorová koexistence různých typů společenských formací.
Societální typy (společenské formace) lze podle Giddense vymezit pomocí časoprostorově formovaných strukturačních principů. V podstatě rozlišuje tři strukturační principy společenské integrace: a) kmenová společenství, b) třídně rozdělené společnosti, c) třídní společnosti (kapitalismus) [Giddens 1988: 236]. Všechny společnosti, ať už malé, nebo velké, nebo i zdánlivě izolované, existují přinejmenším ve volném spojení s jinými společnostmi. Další logický krok v Giddensově myšlení proto představuje pokus o vysvětlení současné koexistence různých společenských formací. Pracuje s představou čtyř intersocietálních systémů [ibid.: 238], produkujících a reprodukujících globální historické scénáře založené na časoprostorové koexistencí různých společenských formací v jejich specifické historické podobě; jsou to: a) prehistorické systémy (kmenová společenství), b) impéria (třídně rozdělené společnosti + kmenová společenství), c) raná kapitalistická světová ekonomika (třídní společnosti + třídně rozdělené společnosti + kmenová společenství), d) současná kapitalistická světová ekonomika (kapitalistické společnosti + stá (nesocialistické společnosti -ŕ- rozvojové země + třídně rozdělené společnosti -*■ kmenová společenstvo. Koexistenci a kontakt mezi různými společenskými formacemi Giddens spojuje s pojmem časo-pro-storová rozhraní {iime-space edge), jímž vyjadřuje konfliktní nebo symbiotickou povahu vztahů mezi společnostmi různých strukturálních typů.
Obecně lze konstatovat, že Giddens se ve svém teoretickém díle pokusil formulovat abiciózní teorii sociální změny, která však v soudobých sociálních vědách příliš výraznou odezvu nezaznamenala, přesto že je možné ji považovat za kompatibilní s takovými akh-iálními přístupy jaké dnes představuje např. koncepce muhipte modernities. Jedním ze základních rysů Giddensova uvažování je anhevolucíorúsmus. Autor v daném kontextu vznáší kritické výhrady, které sice přesně postihují slabiny starších evolučních koncepcí (konce 19. a počátku 20. století), avšak ve vztahu k soudobým představám (jaké reprezentuje např. Niklas Luhmann) už zcela adekvátní nejsou. Evoluční teorie má být v Giddensově díle nahrazena pojmem epizody, který však není dostatečně jasně vymezen. Navíc zůstává otázkou i to, proč by tento epizodický přístup nemohl být s moderní variantou evoluční teorie slučitelný.
Giddens se staví také proti diferenciaci mikro- a makrosociální úrovně. Tato distinkce má být podle jeho názoru překonána prostřednictvím teorie strukturace. Samotný výklad sociální změny se však v Giddensově podání drží zcela tradičně na makroúrovni, aniž by autor ukázal, jak by bylo možné v tomto ohledu principy strukturační teorie uplatnit (to se může týkat např. otázky role velkých
9S2
983
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2008, Vol. 44, No.
historických osobností - Giddens připouští, že tyto osobnosti mohou mít na soci-átní změnu vliv, avšak vysvětlení k tomu nepodává, přestože se zde principy jeho strukturační teorie nabízejí).
I když se Giddens sám prezentuje jako antifunkcionalista, má, jak na to ostatně upozorňují i někteří jeho kritikové [Muller 2002; 196], tendenci sklouzávat k funkcionalismu (Giddensova konceptualizace čtyř základních institucionálních klastrů představená v díle Důsledky modernity [Giddens 1998: 59] se až nápadně podobá Parsonsově schematice AG1L). Navíc Giddensovo pojetí současnosti jako radikalizované modernity rozvíjející a radikalizující náběhy a tendence, jež byly v nějaké podobě přítomny již v předchozí, počáteční fázi modernity, do značné míry evokuje jím kritizovaný obraz sociální evoluce.
Sociologie (a nejen ta historická) dnes nažrala do situace, která volá po nových přístupech k formulování teorie sociální změny. Gíddensův příspěvek na toto téma, zdá se, žádnou významnější alternativu v současnosti nepředstavuje. Soudobé sociální vědy se v tomto ohledu nacházejí ve fázi hledání. Symptomatické pro tuto situaci je, že inspirace se hledá i mimo tradiční domény sociologie a že na popularitě získávají takové pojmy jako komplexita, bifurkace, turbulence, chaos, krize, katastrofa ä kolaps.
Závěrem lze konstatovat, že úroveň řešení, které dnes nabízí koncepce sociální změny, v zásadě koresponduje s celkovým stavem sociologické teorie, pro který je charakteristická jistá stagnace. Sociální změna přitom patří k oněm výzkumným problémům, pro jejichž řešení se jako žádoucí jeví interdisciplina-rita. Toto téma velmi dobře demonstruje skutečnost, že existují oblasti bádání, v nichž se může sociologie spojit s historií pří řešeni společných otázek a vzájemně se podněcovat a inspirovat k nalézání nových přístupů. Zda může mít historická věda zájem se k rakovému úsilí připojit, o tom bude nejspíš rozhodovat i to, nakolik silně v ní bude pociťována potřeba velké, obecné teorie.
Jiší Šubrt od r. 1990 přednáší sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je autorem nebo spoluautorem několika knižních publikací: Civilizační teorie Norberta Eliase (1996); Problém času v sociologické teorii (2000); Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie (2001); Čas a společnost (2003); Talcott Parsons a jeho přínos soudobé sociologické teorii (2006, editor), Postparsonsovské teorie sociálních systémů (2007, editor), Historická sociologie (2007, editor), Soudobá sociologie L, ÍL, Hl. (2007,2008 spolu s kolektivem).
Literatura
Jiří Sabril „Dialog mezi hluchými"? K problematice vztahu sociologie a historie
Abrams, Philip. 1982. Historical Sociology. Shepton Mallet: Open Books.
Ámason, Johann P. 2003. Civilizations in Dispute: Historical Questions and Theoretical
Traditions. Leiden: Brill. Amason, Johann P. 2005. Axial Civilizations and World History. Leiden: Brill Bellah, Robert N. (1957) 1969. Tokugawa Religion: The Values of Pre-Industnal Japan.
Mew York: Free Press.
Bendix, Reinhard. (1977) 1996. Nation-Building & Citizenship: Studies of our Changing Social
Order. New Brunswick, N.J.: Transaction. Bendix, Reinhard. 197S. Kings or People: Pmaer and the Mandate to Rule. Berkeley:
University of California Press. Boudon, Raymond. 1986. Theories of Social Change: A Critical Appraisal. Berkeley:
University of California Press. Braudel, F, 1972. „Geschichte und Sozialwissenschaften - Die ,longue durée'-"
Pp. 189-215 in H. U. Wehler (ed.). Geschichte und Soziologie. Köln: Kiepenheuer
- Witsch.
Bryant, Joseph M. 1994. „Evidence and Explanation in History and Sociology: Critical
Reflections on Goldthorpe's Critique of Historical Sociology." Trie British journal
cf Sociology 45:3-19. Bühl, Walter L. 2003, Historische Soziologie: Tlieorenie und Methoden. Münster: Lit. Burke, Peter. 1989. Soziologie und Geschichte Hamburk: Junius. Burke, Peter. 2007. Společnost a vědění: Od Gutenberga k Diderotovi. Praha: Karolinum. Cahnman, Werner J., Alvin Bokoff (ed.). 1964. Sociology and History: Tfteory and Research.
New York: The Free Press. Collins, Randall. 1999. Mncrohistory: Essays in Sociology of the Long Run. Stanford, CA:
Stanford University Press. Delanty, Gerard (ed.). 2003. Handbook of Historical Sociology. London: Sage. Eisenstadt, Shmuel Noah. 1963. The Political Systems of Empires: The Rise and Fall
of the Historical Byrocratic Societies. New York: Free Press. Eisenstadt, Shmuel Noah (ed.). 1986. The origins and Diversity of Axial Age Civilisations.
New York: SUNY Press. Eisertstadt, Shmuel Noah. 2000. Vielfalt der Moderne. Weilerswist: Velbrück
Wissenschaft.
Eisenstadt, Shmuel Noah. 2006. The Great Revolutions and the Civilizations of Modernity. Leiden: Brill.
Eisenstadt, Shmuel Noah. 2007. Multiple Modernities: der Streit um die Gegenwart. Berlin: Kulturverl. Kadmos.
Elias, Norbert. 1976. Uber den Prozeß der Zivilisation: Soziogenetische und psychogene: ische
Untersuchungen. Bd. 1., 2. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Elias, Norbert. 1983. Die höfische Gesellschaft: Untersuchungen zur Soziologie des Königtums
und der höfischen Aristokratie. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Elias, Norbert. 2006a, 2007. O procesu civilizace: Scáogenetické a psyckogenelické studie.
Díl 1., 2. Praha Argo. Elias, Norbert. 2006b. Spoločnosť individuí. Bratislava: Kalligram. Fals Borda, Orlando (ed.). 1985. The Challenge of Social Omnge. London: Sage. Foucault, Michel. 1999. Dějiny sexuality L: ViVe k vědění. Praha: Hermann a synové. Foucault, Michel. 2000. Dohlíiet a trestat: Kniha o zrodu vězeňství. Praha: Dauphin. Gellner, Ernest. 1993. Národy a nacionalismus. Praha: Hříbai. Gellner, Ernest. 2001. Pluh, meč a kniha: Struktura lidských dějin. Brno: Centrum pro
studium demokracie a kultury.
984
985
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2003, Vol. 44, No. 5
Gellner, Ernest. 2002. Nacionalismus. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Giddens, Anthony. 1979. Central Problems in Social Theory. London: Macmiiian. Giddens, Anthony. 19SS. Die Konstitution der Gesellschaft Grundzüge einer Theorie
der Strukturierung. Frankfurt am Main: Campus. Giddens, Anthony. 1994. Sociology. Cambridge: Polity Press, (druhé vydání) Giddens, Anthony. 1998. Důsledky modernity. Praha: Sociologické nakladatelství. Goldthorpe, John H. 1991. „The Uses of History in Sociology: Reflections on Some Recent
Tendencies." Vie British journal of Sociology 42: 211-230. Goldthorpe, John H. 1994. „The Use of History in Sociology: A Reply." The British Journal
of Sociology 45: 55-77.
Goldstein, Joshua S. 1988. Long Cycles: Prosperity and War in the Modern Age. New Haven:
Yale University Press. Homans, George C. 1941. English Villagers of the Thirteenth Century. New York: Russell
& Russe) i.
Kasler, Dirk. 1976,197S. Klassiker der soziologischen Denkens. Bd. \, 2. München: C. H. Beck.
Kennedy Paul 1991. Außtieg imd Fall der großen Mächte: Ökonomischer Wandel und
militärischer Konflikt von 1500 bis 2000. Frankfurt am Main: Fischer. Koselieck, Reinhart, Otto Bruner, Werner Conze (ed.). 1972-1997. Geschichtliche
Grundbegriffe: Historisches Lexikon zur politisch-sozialen Sprache in Deutschland.
Band 1-8. Stuttgart: Ernst Klett Koselleck, Reinhart. 2006. Begriffsgeschichten: Studien zur Semantik und Pragmatik
der politischen und sozialen Sprache. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Krejčí, Jaroslav. 2002. Postižitelné proudy dějin: Civilizace a sociální formace, struktury
a procesy, kultura a politika, revoluce a renesance, náboženství, národy a státy. Praha:
Sociologické nakladatelství. Lipset, Seymour Martin. 1963. The First Neiv Nation: The United States in Historical and
Comparative Perspective. New York: Baste Book. Lipset, Seymour Martin. 1968. „History and Sociology: Some Methodological
Considerations." Pp. 20-58 in S. M "Lipset, Richard Hofstadter. Sociology and History.
New York: Basic Books. Loužek, M. 2001. Sporo metodu. Praha: Karolinum,
Luhmann, Niklas. 1991. Soziologische Aufklärung. Bd. 2. Aufsätze zur Theorie der Gesellschaft.
Köln, Opladen: Westdeutscher Verlag. (4. vydání) Mann, Michael. 1986, 1993. The Sources of Social Power. Vol. 1, 2. Cambridge: Cambridge
University Press.
Mann, Michael. 1994. „In Praise of Macro-Sociology: A Replay to Goldthorpe." The British
journal of Sociologii 45: 37-54. Mann, Michael. 2005. The Dark Side of Democracy: Explaining Ethnic Cleansing. Cambridge:
Cambridge University Press. Mendras, Henri, Michel Forsé. 1933. Le changement social: Tendances el parndigmes. Paris:
Armand Colin.
Merton, Robert K. (1938) 1970. Science, Technology and Society in Seventeenth Century
England. New York: Howard Fertig. Mikl-Horke, Gertraude- 1999a. „Die Wiederkehr der Geschichte: Zur historischen
Soziologie der Gegenwart." Ösicireichiscfie Zeitschrift für Soziologie 19 (3): 3-33. Mikl-Horke, Gertraude. 1999b. Historische Soziologie der Wirtscfmft. Wirtschaft und
Wirtschaftsdenken in Geschichte und Gegernoart. München: Oldenbourg. Moore, Barrington, Jr. 1967a. Social Origins of Dictatorship and Democracy: Lord ami Peasant
in the Making oftlie Modern World. London: Allen Lane. Moore, Wilbert    1967b. Strukhtrtoandel der Gesellschaft. München: Juventa.
Jiří Šubrt: „Dialog mezi hluchými"? K problematice vztahu sociologie a historie
MouzeKs, Nicos. 1994. „In Defence of ,Granď Historical Sociology." The British Journal
of Sociology 45: 31-36. Müller, Hans-Peter. 1992. Sozialsiruktur und Lebensstile: Der neuere theoretische Diskurs
über soziale Ungleichheit. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Müller, Hans-Peter, Michael Schmid (eds.). 1995. Sozialer Wandel: Modellbüdung und
theoretische Ansätze. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Müller, Klaus. 2002. „Die Strukturierung der Moderne: Anthony Giddens Beitrag zu
Sozialtheorie und soziologischer Zeitdiagnose." Pp. 163-2oťin C. Stark, Ch. Luhusen
(eds-). Theorien der Gesellscfiaft: Einführung in zentrale Paradigmen der soziologisclten
Gegenwartsanaiyse. München, Wien: Oldenbourg Verlag. Nisbet, Robert. 1969. Social Change and History. New York: Oxford University Press. Nisbet, Robert (ed.). 1972. Social Change. Oxford: Basil Blackweil.
Oakeshott, Michael Joseph. 1983. On History, and Other Essays. Oxford: Basil Blackweil. Ogburn, William F. 1964. On Culture and Social Change: Selected Papers. Chicago:
The University of Chicago Press. Parsons, Talcott. 197la. Společnosti: Vývojové a srovnávací hodnocení Praha: Svoboda. Parsons, Talcott. 1971b. The System of Modem Societies. Englewood Cliffs, N.J.:
Prenrice-Hall.
Popper, Karl R. 2000. Bída hisioricismu. Praha: Oikoymenh.
Schneider, Louis. 1976. Classical Theories of Social Change. Morristown, N.J.: General Learning Press.
Schützeichel, Reiner. 2004. Historische Soziologie. Bielefeld: Transcript.
Skocpol, Theda. 1979. States nad Social Revolutions: A Comparative Analysis of France,
Russia and China. Cambridge: Cambridge University Press. Skocpol, Theda. 1985. Vision and Method in Historical Sociology. Cambridge: Cambridge
University Press,
Smelser, Neil J. 1959. Social Change in the Industrial Revolution. London: Routledge. Smith, Anthony D. 1976. Social Change: Social Theory and Historical Processes. London: Longman.
Smith, Dennis. 1991. The Rise of Historical Sociology. Philadelphia: Temple University Press.
Smith, Dermis. 2006. „Historická sociální teorie." Pp. 189-214 in Austin Harrington et al.
Moderní sociální teorie. Praha: Portál. Sorokin, Plíirim A. 1937-1941. Social and Cultural Dynamics. New York: American Book
Company.
Spohn, Willfríed. 2005. „Neue Historische Soziologie: Charles Tillv, Theda Skocpol, Michael Mann." Pp. 196-230 in Dirk Kaesler (ed.). Aktuelle Theorien der Soziologie. München: Beck.
Szakolczai, Arpád. 2000. Reflexive Historien! Sociology. London: Routledge. Szfeompka, Piorr. 1993. The Sociology of Social Change. Oxford: Blackwell Publishing. Šubrt, Jiří. 1994. „Civilizační teorie Norberta Eliáše." Sociologický časopis 30 (2): 191-200. Šubrt, Jiří (ed.). 2007, Historická sociologie: Teorie dlouhodobých vývojových procesu. Plzeň: Aleš Čeněk.
Tilly, Charles. 1973. The Vendée: A Sociological Analysis of the Counter-Revoluiion of 1793.
Cambridge, Mass.: Harvard University Press. Tilly, Charles. 1995. Coercion, Capital and European States, AD 900-1990. Oxford:
Blackwell.
Tilly, Charles. 2006. Politika kolektivního násilí. Praha: Sociologické nakladatelství. Toynbee, Arnold J. 1995. Studium dějin. Praha: Práh,
Vester, Heinz-Günter. 1995. Geschichte und Gesellschaft: Ansätze historisch-komparativer Soziologie. München: Quintessenz.
9S6
9S7