v Cást II , , OD JEDNE VALKY, KDRUHE ::c c:..:> ::c ,>c:..:> :><: :><: .>- c:..:> N :><: ....J « I- aJCf) > Cf) =>ICf) 'w a. ....J > w « o a: Cf) c:..:> •~. "'"o ~ Cl:> (f) ::l "-o Cf) :><: ~ "'" Cl(f) c: E:-3- 5;. E .;;:: Cf) :><: o :><: Cf) a: 'N ....J o :><: o a: « ~ \ [73] Na konci léta 1940 byl v Evropě mír. V Polsku, Skandinávii, Nizozemí a Francii dosáhl Hitler rozhodujících vítězství. Zvlášť důležité bylo uspořádání francouzsko-německého sporu, který na Evropu vrhal stín už od roku 1870, a příměří, jež ukončilo francouzský odpor, mělo připomenout německé ponížení o jednadvacet let dříve. Nová francouzská vláda v čele s nejproslulejším vojákem (a jejímž členem byl též vrchní velitel poražené armády) přijala důsledky porážky a opravdu zamýšlela s Německem spolupracovat. Proti byl jen Charles de Gaulle, mladý generál známý svou excentričností. Německá okupační politika v té části Francie, kterou Německo ovládalo, jakož i ve zbytku západní Evropy se natolik držela zpátky, že nevyvolávala odpor. Okupační politika v Polsku byla natolik krutá, že bylo jasné, že žádný odpor nebude tolerován. Menší znesvářenéstáty východní Evropy byly nyní zastíněny jedinou velkou mocností, jež se mohla stát jejich rozhodčím, a problém národnostních menšin, který Evropu trápil již od doby pařížských mírových rozhovorů, měly vyřešit rozsáhlé deportace: etničtí Němci měli být dovedeni až na hranice zvětšené Říše; Poláci měli být vytlačeni na východ, Židé posláni nejprve do východního Polska a později snad na Madagaskar. Stovky tisíc by přitom jistě zahynuly, ale nikdo s lepším řešením nepřišel (však také masové deportace převzali i vítězní Spojenci v roce 1945). Bylo jasné, že Německo své vítězství zpečetí válkou se Sovětským svazem, ale vzhledem k lehkosti, s jakou Německo vítězilo proti zemím se silnou vojenskou tradicí jako Polsku či Francii, se porážka bolševiků nezdála tak obtížná. Prozatím byla jediným konfliktem v Evropě malá válka mezi Británií a Německem. To pouze ukazovalo, jak upozornil Primo Levi, na skutečnost, že britská vládnoucí třída byla příliš tupá, takže nepoznala, kdy je poražená. V každém případě se válka vedla téměř výlučně ve vzduchu a neměla příliš mnoho obětí. Samozřejmě, že ti, kdo vědí, co přišlo po roce 1941, mohou být šokovaní, ale tvrzení, že v Evropě byl roku 1940 mír, není o nic bizarnější, než tvrzení, že tu byl mír v období, které historikové nazývají obdobím meziválečným. V období 1919 až 1939 spolu evropské země válčily (Řecko s Tureckem a Polsko s Litvou) a docházelo i k událostem, kdy vojska jednoho státu vstoupila na území druhého bez vyhlášení války (francouzsko-belgické obsazení Porúří a rumunská intervence proti revoluční vládě v Maďarsku) a propukly [74] Od jedné války k druhé i nejméně tři rozsáhlé občanské války (v Rusku, Finsku a Španělsku). Pro Brity válka skončila v listopadu roku 1918 a začala znovu v září 1939, ale v Rusku, Polsku, Německu, Maďarsku, Rumunsku a Španělsku se válčilo po velkou část tohoto období. Ve střední Evropě boje 1. světové války mírem neskončily. Stejně tak rok 1939 nutně neoznačuje počátek světové války. Pro Španěly to byl rok, kdy válka skončila, a pro Čechy prostě znamenal poslední fázi Hitlerovy nekrvavé okupace jejich vlasti, proti níž Evropa nevystoupila. Rusové si pamatují válku let 1941 až 1945, francouzští konzervativci si pamatují válku let 1939 až 1940. Náš pohled na meziválečnouEvropu zastiňují události, jimiž toto období skončilo. Více než polovina Evropanů, kteří zemřeli násilnou smrtí, zahynula mezi roky 1941 až 1945. Do očí bijící je zejména apokalyptická konfrontace mezi Německem a Sovětským svazem a nacistický pokus o vyhlazení evropských Židů. Není divu, že se historici soustřeďují na příčiny obou událostí, což znamená silný důraz na fašismus i komunismus a zvláště na moc Hitlera i Stalina. O dvacátých a třicátých letech se často mluví jako o "evropské občanské válce", jako kdyby jedna forma konfliktu zastínila všechny ostatní rozpory. Zajímavou okolností meziválečného období je však řada důvodů, které Evropané nacházeli pro vzájemnou nenávist. Vezměme například kariéru maďarského historika Fran<;oise Fejto. Už to, že byl Maďar, stačilo, aby si vysloužil nechuť řady zemí střední Evropy, které před rokem 1914 trpěly pod maďarskýmjhem, zatímco skutečnost, že Fejto pracoval na smíření s Čechy, mu naopak vysloužila nepřátelství maďarských nacionalistů. Jeho krátký flirt s komunismem ho stál jeden rok v horthyovském vězení a jeho následné vystoupení ze strany mu zase vysloužilo nenávist komunistů po celé Evropě, jež mu ničila život až do roku 1956. Jeho židovský původ zapříčinil, že nemohl studovat na nejlepších vysokých školách v Budapešti, ale jeho formální zřeknutí se náboženské víry, které nikdy nepodepsal, mu vysloužilo pohrdání vrchního rabína. FejtO měl štěstí. Vynucený odchod z rodné země ho zachránil před osudem většinymaďarskýchŽidů, kteří byli tak jako jeho otec i bratři vyhlazeni nacisty. Skutečnost, že nikdy nehledal útočiště v Moskvě, ho zachránila před osudem Bély Kuna a mnoha dalších maďarských komunistů, kteří zahynuli za stalinských čistek na konci třicátých let. Skutečnost, že měl v pořádku papíry, ho uchránila od osudu jeho krajana Arthura Koestlera, kterého uvěznili Francouzi.1 Dokonce i ti Evropané, kteří tvrdí, že jejich světadíl rozdělil jediný konflikt, se nemohou shodnout na povaze tohoto konfliktu. Komunisté zpočátku zlehčovali význam národnostních rozdílů a trvali na významu jediného rozdělení na proletariát a buržoazii, ale později z této platformy ustoupili a trvali na nutnosti semknutí hnutí široké lidové fronty proti fašismu, což usnadňoval Od jedné války k druhé [75] důraz, jaký kladli na specifické národnostní tradice. Konzervativci popírali existenci třídních roidílů a prosazovali rozdíly národnostní. Italští fašisté hovořili o sexuálních a generačních rozdílech, jež rozdělují "pravé muže" od starých lidí a žen, i když ve skutečnosti měli na mysli konflikty, v nichž stavěli jedny mladé muže proti druhým. Němečtí nacisté pak považovali za nejdůležitější rasové rozdělení. Proč byly spory, které Evropu rozdělovaly, tak prudké? Jedno vysvětlení spočívá v bojích I. světové války. Po uzavření příměří válka sama o sobě nemusela nutně vést ke konfliktu - zdálo se, že vojáci Británie, Francie a do velké míry i Německa se vrátili domů, aby se z nich po roce 1918 stali mírumilovní občané - ale většinou zemí se válka převalila, zasáhla civilní obyvatelstvo a způsobila sociální a hospodářské zmatky, které přetrvávalydlouho po demobilizaci. Často to nebyli váleční veteráni, ale jejich mladší spoluobčané, jejichž dospívání válka silně narušila. Z nich se pak stali nejhorlivější účastníci konfliktů dvacátých a třicátých let. Pařížské mírové uspořádání, které válku formálně ukončilo, věci často ještě zhoršilo. Versailleská dohoda mezi Německem a vítěznými spojenci byla, jak podotkl historik Jacques Bainville, přes svoji tvrdost příliš shovívavá. Reparace a článek o "válečné vině" zjitřily hořkost Německa, aniž by dostatečně razantně zabránily Němcům přemýšlet o vojenské odvetě. Nejvážnějším problémem však nebyl vztah Německa s mocnostmi na západě, ale vzájemné vztahy všech sil střední a východní Evropy. Německo nikdy nepřijalo východní hranice a smlouvy, které definovaly porážku Maďarska, Bulharska a Rakouska (frianon, Neuilly, St. Germain), byly odmítány od samotného počátku. Pojem "sebeurčení" Woodrowa Wilsona vytvořil nové typy konfliktů a Maďaři a Němci, kteří se ocitli mimo hranice svého státu (určeného politicky i legálně), často vzhlíželi ke svému národu (určenému kulturně a jazykově) či své rase (určené biologicky). Židé, kteří byli v Evropě největší etnickou skupinou, jež zůstala bez vlastního státu, měli nezáviděníhodné postavení. Mírové uspořádání nečinilo jejich vyhlazení nevyhnutelným, avšak bylo pravděpodobné, že jim nastanou obtížné časy. Habsburské mocnářství, které Židy tolerovalo, bylo rozbito, a Rumunsko, nejvíce antisemitská země v Evropě, získalo největší území. Nové státy vznikly v oblastech, jež rozhodně nesluly tolerancí (Keynes vtipkoval, že jediným životaschopným průmyslovým odvětvím v Polsku je "hon na Židy2). Mezinárodní spory vyvolané pařížským mírovým urovnáním krmily a přikrmovaly konflikty mezi zeměmi. Když bulharští nacionalisté zajali roku 1923 rolnického vůdce Stambolijského, první, co udělali, bylo, že mu odsekli ruku, jíž podepsal smlouvu z Neuilly. Politické konflikty zhoršovala také ekonomika. Mnohé zprávy z tohoto období píší o krachu wal1streetské burzy v listopadu 1929, jenž je brán jako [76] Od jedné války k druhé počátek hospodářskékrize oddělující bezstarostnost dvacátých let od střízlivějších nálad a politického extremismu let třicátých. Francouzský spisovatel Robert Brasillach mluvil o posunu z období "apres guerre" k období "avant guerre", jež způsobilo dopad krize na Francii. Zavíraly se noční kluby, taneční mistři přestali vyučovat charleston a pustili se do valčíků. 3 Toto dělení je však umělé. Hospodářská krize nezačala krachem newyorské burzy, ale propadem zemědělských cen ve dvacátých letech. Státy východní Evropy, které byly na zemědělstvísilně závislé, se ocitly v zoufalé situaci již před rokem 1929. A přestože britské a francouzské střední třídy hodně mluvily o "krizi" po roce 1929, řada z nich se v tomto období těšila blahobytnému životu. Klesající ceny byly pro lidi se stálými příjmy vítané; Brasillach sám měl prospěch z toho, že nájmy v Latinské čtvrti klesly. Důležitější než dílčí problémy vyvolané pádem newyorské burzy byly obecné problémy zapříčiněné hospodářskýmdědictvímsamotné války: chaotické veřejnéfinance a nadměrná výroba základního zboží. Ve dvacátých a třicátých letech, daleko více než kdykoli jindyve dvacátém století, se hospodářství stalo "hrou kdo s koho". Jelikož zdroje byly omezené, jedna skupina mohla zvýšit svůj blahobyt pouze na úkor jiné. Italští rolníci, kteří by kdysi hledali štěstí vAmerice, obsazovali roku 1919 půdu. Maďarští inženýři se snažili posílit svůj přístup k omezeným profesním příležitostem tím že ze vzdělávacího systému vyloučili Židy. Britští majitelé dolů snižovali ~zdY. Nacistické válečné hospodářství bylo založeno na institucionalizovaném plenění. Přes četné násilnické konflikty by však v určitých ohledech bylo zavádějící chápat "meziválečné"období pouze jako politické střety. Některé důležité rozpory přesahují běžné politické hranice. Zápal pro komunismus i fašismus vycházel ve dvacátých letech v mnohém z mladistvého rebelantství. Podobně ive třicátých letech projevil stalinismus i nacismus podobné názory na rodinu a sexuální morálku, jež se odrážely v potlačování potratů a homosexuality. V některých zemích mnoho lidí zřejmě nevnímalo atmosféru politické krize, která nyní straší v historických publikacích. Pro řadu obyvatel Británie, Francie či Švédska byl konec třicátýchlet dobrými roky a ani II. světová válka vždy nenarušila jejich "normálnost". Znepokojivě velký počet francouzských autobiografií s nostalgií vzpomíná na dětstvív nacisty okupované FranciU Mnozí intelektuálové odmítali mít cokoli společného s velkým bojem mezi fašismem a jeho odpůrci; filozofka Simone Weilová zemřela na hladovku, jíž chtěla demonstrovat svou solidaritu s trpícími lidmi okupované Francie, ale její bratr André prohlásil, že studium čisté matematiky je mnohem důležitějšínež válka, dezertoval z francouzské armády a dalších pět let strávil na univerzitěv Princetonu na fakultě moderních studií. V Německu, Rusku a východní Evropě bylo pro většinu lidí obtížné velká politická dramata ignorovat. V mnoha ohledech bylo největší novinkou doby Od jedné války k druhé [771 to, že "veřejný" život zasahoval do "soukromých" záležitostí. Cara Mikuláše II. daleko více ohromila možnost, že by mu nemuseli dovolit vychovávat vlastní děti, než zrušení ruské monarchie.5 Avšak ani v těch nejrepresivnějších režimech v dobách největších nepokojů nevěřili všichni, že politika ovládá jejich životy. Anita Grossmannová cituje prohlášení jedné Berlíňanky,kterou roku 1945 znásilnil ruský voják: "Do té doby jsem žila šťastně s manželem a dětmi." Velmi překvapivý - a z hlediska Grossmannové hluboce šokující - aspekt tohoto svědectví naznačuje, že roky před květnem 1945 - doba Osvětimi a Stalingradu - mohly být považovány za šťastné a normální.6 [78] 1] Dědictví I. světové války "Ve škole Elsie Bennetové se bohoslužba k Díkůvzdání konala na Den příměří. Když hráli národní hymnu, Elsie odmítla vstát Ředitel se zeptal proč. "Rodiče všech kluků i holčiček se teď vrátí domů; ale její tatínek se už nikdy nevrátí." Dostala výprask za neposlušnostI" Ve velké části východní a střední Evropy se o "dědictví války" příliš nemluvilo, buď proto, že toto dědictví bylo spjato se samotnou existencí země Gako v Polsku, Československunebo Jugoslávii), nebo proto, že poválečné období bylo daleko násilnější než samotná válka Gako v Rusku). O válce se debatovalo v Německu a Itálii a zvláště ve Francii a Británii, která kupodivu trpěla přímými následky války nejméně. Ale i v západní Evropě se dědictvíválky od jedné země k druhé dramaticky lišilo. Pro Británii a Francii byla válka spořádaná a podJsontn;)I.o~,- boje se týkaly jen malé oblasti a utrpení jen určité části obyvatelstva. Po roce 1919 posílila vzpomínková slavnost zřetelnýrozdíl mezi válkou a mírem a mezi vojákem a civilistou. Vojáci, kteří padli na západní frontě, byli uloženi na pečlivě ošetřované hřbitovy; na jiných frontách se v té době však ještě válela mrtvá těla na bojištích. Pro tryznu byl vybrán určitý den, 11. listopad, a vyznačovala se jednoduchým ceremoniálem, jehož nejzajímavější částí byly dvě minuty ticha. Způsob, jakým si Británie, Francie a Německo připomínaly 1. světovou válku, přispěl k mýtu, že ničivé důsledky války se omezovaly výlučně na západní frontu - však také nejslavnějšímzachycením 1. světové války byl román Na západnífrontě klid Ericha Marii Remarqua, který vyšel roku 1929. Zájem Britů o místa bojů se soustřeďovalpřevážně na Belgii a severní Francii, a to nejen proto, že tam padlo tolik britských vojáků, ale také proto, že šlo o místa snadněji dosažitelná než Gallipoli, Palestina nebo Itálie. Francouzské vzpomínky se ještě silněji zaměřovalyna Verdun, kde se obrovská kostnice, otevřená roku 1932, stala depozitářemnárodní mytologie stejně jako pozůstatků zabitých vojáků. Verdun byl dokonce vybrán za místo vysoce symbolické schůzky Fran<;oise Mitterranda a Helmuta Kohla roku 1984. Řád a lad poněkud černějšího druhu charakterizoval i způsob, jakým západoevropské vlády zacházely s oběťmi války, neboť technokratická odbornost byla použita i k organizování životů těch, kdo přežili, Odborníci zvažovali možnosti různých druhů náhradních končetin. Doktořiv Británii objevili, Dědictví 1. světové války [79] že ve vlažné vodní lázni dokážou udržet při životěvojína Samuela Rolfa, který po útoku yperitem ztratil většinu kůže - Rolfe zemřel až v lednu 1925. Rozsáhlá úřednická mašinérie přeměňovalavdovy, sirotky a invalidy ve li . statistiky. !3r.itskávl~dapl~tila3 rnili?I~y~v~~~~'!t~~.J2~!1~!_~William Beveridge .::;>si stěžoval, že ,,ministerstvo penzijního zabezpečení je v podstatě minister- t>,,· stvem válečných penzU V N~.!l!ecku bylo roku 1920 45 000 lidí zaměstnáno\\J v procesu vyřizování žádostí o penze a v kVětnu 1928 propláceia německa' ' vláda důchody 761294 invalidům,359 560 vdovám, 731 781 dětem, které přišly o otce, 56294 sirotkům a 147 230 rodičům, kteří přišli o syny - celkové náklady spotřebovaly t~m~tp~til1u v§ec:bvý( (/c/ -r i {/ ~/(./"~ (.(.. f.. r \ ff.' • l /ti ' ! ,?(/' II rb ('/ /?ť'/! • l Dědictví I. světové války [81] mohl zastávat důstojnickou funkci, ještě více zjitřila jeho nespokojenost,5 V Německu vytvořilo po válce 10000 mužů, kteří byli dočasně povýšeni z vojínů na důstojníky,svou vlastní organizaci.6 Zatrpklost těch, kterým bylo, jak se domnívali, ublíženo, trvala dlouho. Joseph Armand, velitel milice, který potlačoval francouzské hnutí odporu roku 1943 a 1945, nikdy nezapomnělna to, že ho roku 1918 nepovažovali za vhodného pro stálou důstojnickou službu. Z války se vynořili političtí vůdci, přičemžvyšší důstojníci se často stávali terčem zájmu konzervativců. Do této kategorie spadal Józef Pilsudski, který se stal polským diktátorem, stejně jako Philippe Pétain ve Francii, Paul von Hindenburg Genž se stal německým prezidentem) a Erich von Ludendorff (který pomáhal Hitlerovi iscenovat pivní puč roku 1923). NižŠí.dt1stojníci-.v~e1:Ilě.HitleTaJMY§§QJinihQ,J2~gr~II~Cl;!.Q.~Cl;!g.~M9~!~Y:. ho :"Č-asto zaujÍffiáfCrcidikftlněJšÍpostojea obrátili se k fašismu, ale z fronto~ch linií 1. světové války se vynořilii demokratičtí politici. Ve Velké Británii byli původně nižšími důstojníky Clement A11~e (premiér v letech 1945 až 1951), bnJh-ol}y.~~~1].~(premiér 1955-1957) a1I~I.QI