r."Potom se ukáže, že svět PÍKSTžS'o věcí, iterou si potřebuje jen uvědomit, aby se jí opravdu zmocnil. Ukáže se, že^ nejde o to udělat tlustou čáru mezi minulostí a budoucností, nýbrž o uskutečněni myšlenek minulosti. A konečně se ukáže, že lidstvo nezačíná novou práci, nýbrž vědomě uskutečňuje svou starou práci. Zaměření našeho listu lze tedy stručně shrnout takto: úsilí doby ujasnit si (kritická filosofie) smysl svých bojů a tužeb. To je práce pro svět a pro nás. Může být jen dílem spojených sil. Jde jen o zpověď, o nic víc. Mají-li být lidstvu odpuštěny jeho hříchy, musí se z nich napřed jasně vyznat. TÄZCE' Napsal K. Marx d březnu, kvítím a září 1843 Po prvé otiliSno v časopise i^eutsch-Französische Jahrbücher" 1844 Podle texiu časopisu Přeloženo z nímžiny T BOR E7 /c^cn as r E c 1) Bruno Bauer: Židovská otázka. Brunšvik 1843 * 2) Bruno Bauer: Schopnost dnešních židu a khsfanů stát se svobodnými. Jednadvacet archů ze Švýcarska. Vydal Georg Henvegh. Curych aWinterthur 1843, str. 56-71.** BRUNO BAUER: „ŽIDOVSKÁ OTÁZKA". Brunšvik 1843. Němečtí židé se domáhají emancipace. Jaké emancipace? Siá-toobčánské, politícB emancipace". " -~...... BrunbBáúer jim odpovídá: V Německu není nikdo politicky emancipován. My sami nejsme svÓ^ódrurjaTmáme osvobodit vás? Vy židéjšte egoisté, žádáte-Ii pro sebe jako židy zvláštní emancipaci. Měli byste jako Němci usilovat o politickou, emancipaci. Německa, měli byste jako lidé usilovat o.emancipaci,člověka a neměli byste cítit 2YÍM^..,Aby stát mohl dosáhnout jsoucna jako sebe si uvídomující mravní skutečnost ducha, musí se odlišit od formy autority a víry; avšak toto odlišení se projevuje jen potud, pokud se církevní stránka sama v sobě rozštípí; jen takto, stojí-li nad zvláštními církvemi, získá a uskuteční stát obecnost myšlenky, princip své formy" (Hegel, „Filosofie práva", i. něm. vyd., str. 346). Ovšem! Jeng3Qjrýs£rúm^aá-X^ ustavuje j ako ztoobecnos t Dovršený politický stát je svou podstatou druhový jivot člověka 378 v protikladu k jeho materiálnímu životu. Všechny předpoklady to-'hntn pgmsrírkrho ^rvota existují dál mimo státní sféru v občansÚspo-j lečnosti, ale jako vlastností občanské společnosti. Tam, kde politický I stát dosáhl svého pravého rozvoje, žije člověk nejen v myšleni, ve vě-I domí, nýbrž ve skuteČTmM^^ĹMmtldvoiím životem, nebeským_a_po-i zemským, životem v politkki pospolitosti, kde vystupuje jako pospolná \ bytost, a životem y občjmskéjpoJéčnM^ soukromá osoba, ! ostatní ho^pQvažujej^pmsixedfikj.sám sebe porúzujjOJia-pjxjslředek. a stává se hříčkou cizích sil. Jpjiti^kýj!^^ lečnosti stejně_spirituaJ^^ Je vůči ní v témž protikladu, překonává ji týmž způsobem, jako náboženství překonává omezenost pozemského světa, t. j. musí_jLí.aké znovouiÄnat, gbnoyii_ajiᣣ£_Q_gLm^o^ Ve své nejblijšl skutečnosti, v^bčanj slíé^pcj^čnosti, je člověk světskou bytostí. Zde, kde platí pro sebe i pro ostatní jako skutečné mchVidumru je neskutečným jevem.. Naproti tomu ve^státě^ kde je člověk druhoyoji^yJnstí, je pomyslným členem smyslené svrchovanosti, je oloupen o svůj skutečný indivi- I duální život a je naplněn neskutečnou obecností. Konflikt člověka jako vyznavače zvláštního náboženství se sebou samým jako státním občanem a s ostatními lidmi jako Členy pospolitosti se redukuje na svStský rozkol mezi politickým státem ajdčanskou společností. Pro člověka jakožto bourgeois* je „život ve ""státě jen zdáním nebo chvilkovou výjimkou z podstaty a'pravidla_tc. Ovšem bourgeois, stejně jako žid, zůstává ve státním životě jen sofisticky, podobně Sako citoyen** zůstává jen sofisticky židem nebo í bourgeois; ale tato sofistika není osobni. Je to sojisjij&íi^pditi.cke'lio státu samého. Rozdíl mezi náboženským člověkem a státním obča- ; nem je rozdíl mezi obchodníkem a státním občanem, mezi náde- níkem a státním občanem, mezi statkářem a státním občanem, mezi Bvým individuem a státním občanem. Rozpor mezi náboženským Člověkem a politickým Člověkem je týž rozpor jako mezi bourgeois a citoyen, jako mezi členem občanské společnosti a jeho politickou lví kulí. Tento světský konflikt, na který se nakonec redukuje židovská * Zde: — člena občanské společnosti. (Pozn, red.) ** občan státu, (Pozn. red.) 379 protožese chová k náboženství ještě nábožensky, t.j.není uskutečněním lidského zákíadu náboženství, protože se ještě dovolává neskutečnosti, pomyslné podoby, tohoto lidského jádra. Tak zvaný křesťanský stát I je nedokonalý;stáť,a křesťanské náboženství mu slouží k doplněni a fto-! svěcení jeho nedokonalostí. Náboženství se mu proto nutně stává ' prostředkem) a křesťanský stát je státem pokrytectví. Je veliký rozdíl, počítá-li dovršený stát náboženství ke svým předpokladům z nedostatku, který tkví v obecné podstatě státu, či prohlašuje-li nedojidený-stát náboženství za svou základnu z nedostatku, který tkví v jeho zvláštní existencí jakožto nedokonalého státu. V druhém případě se náboženství stává nedovŕšenou politikou. V prvním případě se v náboženství projevuje nedokonalost i dovršme politiky. Takzvaný křesťanský stát potřebuje křesťanské náboženství, aby se dovršil jako stát. Demokratický stát, skutečný stát, nepotřebuje náboženství k svému politickému dovršení. Naopak, demokratický stát může od náboženství 1 abstrahovat, protože je v něm světsky uskutečněn lidský základ ná-l boženství. Naproti tomu tak zvaný křesťanský stát se chová k náboženství politicky a k politice nábožensky. Snižuje-li státní formy na zdání, pak právě tak snižuje na zdání i náboženství. Abychom objasnili tento protiklad, podívejme se, jak Bauer konstruuje křesťanský stát, jak jej konstruuje, vycházeje z pozorování křesťansko-germánského státu, „Na důkaz nemožnosti nebo neexistence křesťanského státu," říká Bauer, „byly v poslední době často uváděny ony výroky v evangeliích, kterými se stát nejen neřídí, nýbrž ani nemůže řídit, nechce-li se úplni rozložit," „Tak snadno však nelze věc odbýt. Co vlastně žádají ony evangelické výroky? Žádají nadpřirozené sebezapření, podřízení autoritě zjeveni, odvrácení od státu, zrušení světských vztahů. A to všechno žádá a poskytuje křesťanský stát. Tento stát si osvojil ducha evangelia, a neopakuje-li jej týmiž literami, pak jen proto, že vyjadřuje tohoto ducha ve státních formách, t. j. ve formách, které jsou sice odvozeny z podstaty státu a z tohoto světa, ale náboženským přerodem, který musí prodělat, se z nich stává pouhé zdání. Křesťanský stát je odvrat od státu, který používá k svému uskutečnění státních Forem." (Sír, 55.) Dále Bauer ukazuje, jak lid křesťanského státu je jen ne-lid, že už nemá vlastní vůli, ale své pravé jsoucno má v hlavě státu, tíž je poddán, která je mu vsak od počátku a svou povahou cizí, t. j. dána od Boha a přišla k němu bez jeho vlastního přičinění; jak zákony tohoto lidu nejsou jeho dílo, nýbrž positivní zjevení, jak jeho vládce potřebuje privilegované prostředníky s vlastním lidem, s masou; jak se sama tato masa rozpadá na množství zvláštních okruhů, které vytváří a určuje náhoda, které sc navzájem odlišují svými zájmy, zvláštními náruživostmi a předsudky, a v podobě výsad dostávají dovolení, aby se vůči sobě uzavíraly atd, (Str, 56.) Avšak sám Bauer říká: „Má-li být politika jen náboženstvím, nemůže být politikou, jako nelze mytí kuchyňských hrnců považovat jen za věc domácnosti, má-li mít význam náboženské záležitosti." (Str. 108.) V křesťansko-germánském státě je však náboženství „věcí domácnosti", stejně jako je „věc domácnosti" náboženstvím. V křes-fansko-germánském státe je nadvláda náboženství náboženstvím nadvlády. Oddělování „ducha evangelia" od „liter evangelia" je protinď boíenský akt. Stát, který dává promlouvat evangeliu literami politiky, jinými literami než literami ducha svatého, ge'rouháy ne-li s lidského hlediska, pak dozajista se svého vlastního náboženského hlediska. Proti státu, který vyznává křesťanství jako svou nejvyšší normu, který vyznává bibli jako svou chartu, je nutno postavit slova Písma svatého, protože Písmo je svaté do posledního oslova. Tento stát, jakož i lidská chamrad, o kterou se opírá, se dostává do bolestného rozporu, nepřekonatelného se stanoviska náboženského vědomí, je-li odkázán na ty výroky evangelia, „kterými se nejen neřídí, nýbrž ani nemůže řídit, nechce-li se úplně rozložit jakožto stdt". A proč se nechce úplne rozložit? Na to nemůže odpovědět ani sobě, ani ostatním. Pro své vlastní vědomí je oficiální křesťanský stát něčím, co má být, j ale co nelze uskutečnit; skutečnost své existence potvrzuje jen tak, že sám sebe obelhává, a proto sám sobě zůstává předmětem pochybností, nevěrohodným, problematickým předmětem. Kritika je tedy úplně v právu, když stát, který se odvolává ]na bibli, dohání k pomatení vědomí, kdy stát už sám neví, zda je smyšlenkou Či reali-:\ tou, kdy podlost jeho světských účelů, pro něž je náboženství plášti-) kem, se dostává do neřešitelného konfliktu s poctivostí jeho náboženského vědomí, kterému se náboženství jeví jako účel světa. Tento stát se může vykoupit ze svých vnitřních muk jen tím, stane-li se 382 383 pochopem katolické církve. Vůči této církvi, jež prohlašuje světskou moc za sobě podřízené těleso, je stát bezmocný, bezmocná je světská moc, která o sobe tvrdí, že je panstvím nábožného ducha. Vtak rvaném kfesfanském ptáte platí sice odcizení, ale ne člověk. Jediný člověk, který něco znamená, král, je bytost specificky odlišná od ostatních lidí, pří tom však ještě náboženská bytost souvisící přímo s nebem, s bohem. Vztahy, které zde vládnou, jsou ještě vztahy víry. Náboženský duch není tedy ještě skutečně zesvětštěn. Ale náboženský duch ani nemůže být skutečně zesvětštěn, protože co jiného je náboženský duch než nesvětská forma určitého vývojového stupně lidského ducha? Náboženského ducha ke uskutečnit jen potud, pokud vývojový stupeň lidského ducha, jehož náboženským výrazem je, vystupuje a konstituuje se vesvé. světské formě. To se dějev demokratickém státě. Základem tohoto státu, nenLkřes-ťanství, nýbrž lidský grfc/grfjtfesťanství. Náboženstv|_zůstáv.á.ideál-ním, nesvětským vědomím jeho Členů, protože je ideální formou onoho stupně lidského vývoj_e,.kttTÝ_.s&j/. tomto státě uskutečňuje. Čjknovépohtického státu jsou nábožní v důsledku dualismu mezi_indí viduálním a druhovým životem, mezi Životem občanské společnosti a politickým životem; jsou nábožní protop že se člověk chová k státnímu životu, který je vzdálen, cizí jeho skutečné individualitě, jako ke svému opravdovému životu; jsou nábožní, pokud je zde náboženství duchemobž^kéjippjeSnosti, výrazem odtržení a vzdálení_člgvěka od člověka. Politická demokracie je křesťanská potud, že Člověk, nejen nějaký libovolný ČiověkTnybrž^každý člověk, v ní platí jako svrchovaná^ nejvyšší bytost, ale je to človekove svém nekul ti vo váném, nesociálním projevu^ člověk ve své náhodné existenci, člověk tak, jak je, člověk zkažený celou organisací naší společností, sám sobě ztracený, odcizený, vydaný na pospas nelidským poměrům a živlům, zkrátka čloj^k^ který ještě není skutečnou dni-hovimJiyJíisjtí^Prelud, sen, postulát křesťanství j^^^^^y^asoj^Čloí^ £ěka, ale člověka jako cizí bytosti odhsň^^d^skSgžné^^velčä - je xjJejngJtoiLsmysla^u skutečností. přltomnoslL^ěíským_prin-dpem. Náboženské a theologické vědomí se v dovršené demokracii jeví samo sobe tím náboženštějším, tím theologičtějším, že zdánlivě 384 "tšltěroóvaKĚ. otXzce nemá politický význam, pozemské účely, že je záležitostí mysli odvrácené od světa, výrazem omezenosti rozumu, produktem libovůle a fantasie, skutečně životem onoho světa. Křesťanství zde dosahuje praktického výrazu svého universálně náboženského významu tím, že si ve formě křesťanství vedle sebe řadí nejrůznější světové názory, a ještě více tím, že od ostatních dokonce ani nežádá křesťanství, nýbrž jíž jen náboženství vůbec, jakékoli náboženství (srov. uvedený Beaumontův spis). Náboženské vědomí hýří bohatstvím náboženských protikladů a náboženské rozmanitosti, r ' Ukázali jsme tedy, že politická emancipace od náboženství se nedotýká existence náboženství, přestože mší privilegované náboženství. Rozpor, ve kterém je stoupenec jakéhokoli náboženství se svým státoobčanstvím, je jen část všeobecného světského rozporu mezi politickým státem a občanskou společnosti. Dovršením křesťanského státu je Stát, který sám sebe vyznává jako stát a abstrahuje od náboženství svých členů. Emancipace státu od náboženství není emancipací skutečného Člověka od náboženství. Proto neříkáme židům jako Bauer: nemůžete být politicky emancipováni, neemancipujete-li se radikálně od židovství. Říkáme jim naopak: ježto můžete být politicky emancipováni, aniž se úplně a bez výhrady zřeknete židovství, znamená to,_je. politická emancipace sama, o sobě není ještě lidská emancipace. Chcete-li vy židé být emancipováni politicky, aniž se sami emancipujete lidsky, není polovičatost a rozpor jen ve vás, nýbrž je v podstatě a kategorii politické emancipace. Jste-H v zajetí této kategorie, sdílíte všeobecnou zaujatost. Jako stát evangelišuje, chová-H se, přestože zůstává státem, k židovi po kresťanskú, tak žid politisujei žádá-li, přestože zůstává židem, státoobčanská práva. Ale může-li být Člověk, ačkoli je židem, politicky emancipován/ dostat státoobčanská práva, může si činit nárok na tak zvaná lidská práva a může tato práva dostat? Bauer to popírá. JMsZJ&lZ* „Otázka je, zda žid jako takový, t. j. žid, který sám přiznává, že je svou pravou podstatou nucen žít ve věrném odloučení od ostatních, je s to přijmout a ostatním přiznat obecná lidská práva." „Myšlenka lidských práv byla pro křesťanský svět objevena teprve v minulém století. Není člověku vrozena, člověk jí naopak dobývá v boji proti dějinným 35 Msrs-Engels I. 385 tradicím, v nichž by) dosud vychováván. To znamená, že lidská práva nejsou darem přírody, nejsou dědictvím dosavadních dějin, nýbrž kořistí boje proti náhodě zrozeni a proti výsadám, které dějiny až dosud odkazovaly s pokolení na pokolení. Jsou výsledkem vzdělání a může jich užívat jen ten, kdo SÍ jích dobyl a zasloužil." „Může je skutečně dostat žid? Dokud je židem, musí nad lidskou podstatou, která by ho jako člověka meta spojovat s ostatními lidmi, vítězit ta omezená podstata, jež z něho dělá žida,-a musí ho odlučovat od těch,.kdo nejsou židy. Tímto odloučením žid prohlašuje, že zvláštní podstata, která z něho dělá žida, je jeho pravdivou iiejvyšší podstatou, které musí ustoupit podstata Člověka." „Stejným způsobem nemůže křesťan jakožto křesťan nikomu poskytovat lidská práva." (Str. tg, 20.) Podle Bauera^jiby mohl člověk dostat__obgcná hdská_práya, 6 musí obětovat „privilegiutnjdzx-i. Zastavme se na okamžik u tak zva-^ ných lidských. práv, a to íidskýchpráv vjejich autentické Pgdobě, v podobě, kterou mají u svých pé/gažte/tíTSeveroameričanů a Francouzů! Zčásti jsou tato lidská práva politická práva^ráva užívaná jen ve společenství s ostatními lidmi. Jejich obsahem je učastjxa ]ios]}<ňitosíiy a to na politické pospolitosti, na státu. Spadají do kategorie politickésvobodj, do kategorie státoobčanských práv, která, jak jsme viděli, nikterak neobsahují bezvýhradné a positivní zrušení náboženství, tedy třeba také židovství. Zbývá druhá část Udskýchpráv, ydroits de Vhomn^j pokud se tato práva liší od droits du citoyen^U \ Patří k nimisvoBocía svědomí, právo vykonávat jakýkoli kult. Privilegium^ vhjjt výslovně uznává^ buď jako lidské právo, nebo jako důsledek lidského práva, svobody. Prohlášení práv člověka a občana, 1791, či. 10: „Nikomu se nesmí ujma pro jeho názory, i náboženské." V odstavci I ústavy z roku 1791 se jakožto lidské právo zaručuje: „Svoboda pro každého člověka vykonávat náboženský kult, který vyznává." Prohlášeni práv člověka atd., 1793, čl. 7, počítá mezi lidská práva: „Svobodný výkon náboženství." Pokud jde o právo zveřejňovat své myšlenky a názory, shromažďovat se a vykonávat svůj kult, se^doionce'praví: ,,Nutnost vyhlašovat tato prána předpokládá, buď že ještě existuje despotismus, nebo že jc v živé paměti." Srov. Ústavu z roku 1705, odst. XIV, čl. 354. Ústava Pennsylvanie, £1. 9, § 3: „Všichni lidé dostali od přírody nezadatelné právo uctívat Všemohoucího podJe toho, jak jim napovídá svědomí, a nikdo * — pj^vELxIavěkat (Pozn. rad. J — práva občana. (Pozn. red.J nemuze být podle zákona nucen proti své vůli účastnit sejakéhokoli náboženského kultu nebo bohoslužby, zakládat je nebo podporovat. Žádná lidská moc se v žádném případě nesmi vměšovat do otázek svědomí nebo chtít kontrolovat záležitosti duše." Ústava New-Hampshxrtt, čl. 5 a 6: „Mezi přirozenými právy jsou některá, která jsou svou povahou nezcízitelná, protože neexistuje nic, co by jim bylo rovnocenné. Patří k nim práaa svědomí." (Beaumont, tamtéž, str. 213, 214..) Neslučitelnost náboženství s lidskými právy naprosto nevyplývá z pojmu lidských práv, naopak, právo být nábožným, a to libovolně nábožným, právo vykonávat kjflt svého zvláštního náboženství se počítá výslovně mezi .lidská prá^a.: Privilégiunť víty )t ohec^éjidski . prdvoti f Droits de 1'homme. lidská práva, jako taková se odlišují od droits du citoven, od práv státního občana. Kdo je homme na rozdíl od citoyen? Není to nikdo jiný než člen občanské společnosti. A proč je člen občanské společnosti nazýván „člověkem", člověkem vůbec, a proč jsou jeho práva nazývána Udsk^mi^rAp'? Jak lze vysvětlit tento fakt? Jen z poměru politického státu k občanské společnosti, z podstaty politické emancipace. Především konstatujeme fakt, že tak zvaná Udská práva^ droits de 1'homme na rozdíl od'droits du citoyen, nejsou nic jiného než práva Člena občanské společnosti, t. j. práva, egoistického člověka, člo-^věka odděleného od lidské podstaty a od pospolitos^Nechť mluví nej radikálnější ústava, ústava z roku 1793: Vyhlášeni práu Člověka a ab&ona. Čl. a. „Tato práva atd." (přirozená a nezadatelná práva) „jsou: rovnost, svoboda, bezpečnost, vlastnictví." V čem spočívá svoboda? Čl. 6. „Svoboda jc možnost, aby člověk détal všechno, co neškodí druhému", nebo podle deklarace lidských práv z roku i7gi: „Svoboda spočívá v tom, mocí . dělat všechno, co neškodí druhému." Svoboda je tedy právo dělat všechno, co neškodí druhému. Hranici, ve které se každý může pohybovat, aniž Škodí druhému, určuje zákon tak, jako mezník určuje hranici dvou pozemků. Jde \ o syjjhjPiiu.iilayi'k^ se uzavřela do ; sebe. Proč podle Bauera není žid schopen dostat lidská práva? : „Dokud je židem, musí nad lidskou podstatou, která by ho jako 386 387 Človeka mela spojovat s ostatními lidmi, vítězit ta omezena podstata, jež z něho dělá žida, a musí ho odlučovat od těch, kdo nejsou židy." Avšak právo člověka na svobodu se nez^klidj^^rjojení ^°yik^^l2yěkejn,jr£brž naopak na odloučení_^ojvěka^d člověka. Je to právo najoto odloučení, právo ohraničeného, na sebe omezeného jjidiyidua.. Praktickým použitím lidského práva na svobodu je lidské právo na soukromé vlastnictví. V čem spočívá lidské právo na soukromé vlastnictví? ČI. 16. (Ústava z roku 1793): „Právo vlastnictví je právo každého občana užívat a disponovat libovolní svými statky, příjmy, plody své práce a píle." Lidské právo na soukromé vlastnictví je tedy právo libovolně, bez vztahu k jiným lidem, nezávisle na společnosti, užívat svého jmění a disponovat jím; je to právo zištnosti. Tato individuální svoboda stejně jako toto její použití tvoří základ občanské společnosti. Vedejkažíjého človfikaJe-tnmyi, aby.v .draliérn-Čla^ěku_tiaíégal nikoli uskutečněni, nýbrž naopak hranici své svobody. Především však proklamuje lidské právo „užívat a disponovat libovolně svými statky, příjmy, plody své práce a píle". Zbývají ještě ostatní lidská práva, rovnost a bezpečnost. Rovnost^ zde ve svém nepolitickém významu, není nic jiného než rovnost oné svobody, kterou jsme právě popsali, totiž, že každý člověk je považován za takovou v sebe uzavřenou monadu. Ústava z roku 1795 vymezuje pojem této rovnosti, její význam, takto: ČI. 3 (Ústava z roku 1795): „Rovnost spočívá vtom, že zákon je stejný pro všechny, ať už chrání, nebo trestá." A bezpečnost? Čt. 8 (Ústava z roku 1793) :„Bezpečnostspočívá vtom, ŽespoleČnostposky-tuje každému ze svých členů ochranu k zachování jeho osoby, jeho práv a jeho majetku." B^^ečnost^Gn^vysii sodální pojem občanské společnosti, pojeni policie, pojem vyjadřující to, že celá společnost existuje jen proto, aby každému ze svých členů zaručila nedotknutelnost jeho osoby, jeho práv a jeho vlastnictví. V tomto smyslu nazývá Hegel občanskou společnost „státem potřeby a rozmyslu" [Not- und Verstandesstaat]. Pojmem bezpečnosti se občanská společnost nepovznáší nad svůj egoisrnus. Bezpečnost je naopak zárukou egoismu. Ani jedno z tak zvaných lidských práv nevybočuje tedy z rámce * egoistického člověka, člověka jakožto člena občanské společnogtjjj.j. ř jakožto individua, jež se uzavřelo do^scbe., jež se^^^j^^^^A^ | n r šôukrpmyzájem a na svou soukjpjrjnuTdirxLV_ůn^^ 'J' od po^yjoUtosti. Nejenže v těchto právech člověk ani zdaleka není 'chápán j?.Vr> jJgihgy^ byrnsf^ nýbrž druhový život sám, společnost se tu jeví spíše jen jako vnější rámec individuí, jako ohraničení jejich původní samostajnosti Jediným pojítkem, které je drží pohromadě,L o je přirozená nutnost, potřeba a soukromý zájem, zachovám jejich(L' vlastnictví a jejich egoistické osoby. ' Záhadou je už to, že lid, který se právě začíná osvobozovat, který pravé začíná bořit všechny přehrady mezi různými svými elementy, zakládat politickou pospoIitost} že takový lid slavnostně VjrbJašujj^rá^^ :ajráj30jy3oHtostí (Prohlášení z roku 1791), ba dokonce toto vyhlášení opakuje v okamžiku, kdy národ může zacliránit jen hrdinská obětavost a kdy se tudíž tato obětavost velitelsky vyžaduje, v okamžiku, kdy je nutno dát na pořad dne obětováni všech zájmů občanské společnosti a kdy je nutno trestat egoisrnus jako zločin. (Prohlášení práv Člověka atd. z roku 1793.) A ještě záhadnější je tento fakt, vidíme-li, že političtí emancípátoři dokonce snižují státní občanství, politickou pospolitost, ps. pouhý prostředek k uchování těchto tak zvaných lidských práv^ že je tedy_cUoy_en prohlášen za slMeíinte-Cgo-istíck^gjhpjnmc^žc sféra, vc které sečloyěk chová jako pospolitá bytost, je stavěna niřcj^jrfť^ , bytost, a nakonec se nepokládá za vlastního a pravého člověka čloyxk 1 jakožto citoyen^nýbrž človgkjakažtn haurgeois. „Úletem každého politického sdruieníje zachováni přirozených a nezadatelných práv Člověka." (Prohlášení práv atd. z roku 1791, EL a.) „Vláda je ustavena proto, aby zaručovala člověku požívání jeho přirozených a nezadatelných práv." (Prohlášení atd. z roku 1793, čl, 1.) Tedy dokonce i ve chvílích svého ještě mladického a tlakem okolností vyhroceného enthusiasmu prohlašuje politický život sám \ sebe za pouhý prostředek, jehož účelerrijejíiy^ . j 388 389 Je pravda, že jeho revoluční praxe je v křiklavém rozporu s jeho theorií. Zatím co na př. bezpečnost je prohlašována za právo člověka; přichází veřejně na pořad dne porušování listovního tajemství. Zatím co je jako důsledek lidského práva, individuální svobody, zaručována „neomezená svoboda tisku" (ústava z roku 1793, či. 122), ruší se úplně svoboda tisku, protože „svoboda tisku nemá být dovolena, ohrožuje-li veřejnou svobodu" (Robespierre mladší v knize Bucheze a Rouxe, „Parlamentní dějiny francouzské revoluce", sv. 28, str. 159), t. j.: právo člověka na svobodu přestává být právem, jakmile se dostává do konfliktu s politickým životem, kdežto podle theorie je politický život jen zárukou lidských práv,, práv individuálního člověka, je tedy nutno se ho vzdát, jakmile odporuje svému účelu, těmto lidským právům. Ale praxe je jen výjimkou, kdežto theorie pravidlem. I kdybychom však chtěli samu revoluční praxí považovat za správné vyjádření poměru, nevyřešili bychom ještě hádanku, proč je ve vědomí politických emancipátorů poměr převrácen a proč se účel jeví jakg_rn^střej^k_a__prostředek jako účel. Tento optický klam jejich vědomí by byl stále ještě hádankou, třebaže by to potom byla psychologická, theoretická hádanka. Řešeni hádanky je prosté. Politická emancipace je zároveň rozladem staxérspolečnosti, na které spočívá lidu odcizená podstata státu, moc vladařova. P_p.-litická revoluce je revoluce občanské spolpčnnsri. Jaký byl charakter staré společnosti? Tuto společnost charakterisuje jediné slovo. Feudalismus. Stará občanská společnost bezprostředně měla politický charaktery t. zn. elementy občanského života, jako na př. vlastnictví nebo rodina~ňebo druh a způsob práce, byly povýšeny na elementy státního života ve formě pozemkové vrchnosti, stavu a korporace. V této formě určovaly vztah jednotlivého individua ke státnímu celku} t. zn. jeho politický vztah, t. zn. jeho odtrženost a odloučenost od ostatních součástí společnosti. JNeboť ona organisace života lidu nepovyšovala_jHjísj3^ nýbrž spise dovršovala jejich odtržení od státního celku a ustavovala je ve zvláštní společnosti ve společnosti. Tak byly přesto životní funkce a životní podmínky občanské společnosti politické, i když politické ve smyslu feudalismu, t. zn. odlučovaly individuum od 390 státního celku, přeměňovaly zvláštní vztah jeho korporace kel-nímu celku v jeho. vlastní obecný vztah k životu lidu, stejnH' jeho určitou občanskou činnost a situaci v jeho obecnou cinr a situaci. Jako důsledek této organisace se nutně jeví státní jedí"" stejně jako vědomí, vůle a činnost státní jednoty, obecná sN moc, rovněž jako zvláštní záležitost vladaře, odloučeného oál a jeho služebníků. Politická revoluce, která svrhla tuto vladařskou moc a povf, záležitosti státu na záležitosti lidu, která konstituovala polil' stát jako obecnou záležitost, t. j. jako skutečný stát, rozbila i všechny stavy, korporace, cechy a privilegia, jež byly jen rozan tými výrazy odtržení lidu od jeho pospolitosti. Tím^DoliUckáj! luce zrušila politicky charakter občanské společností. Rozbila občany společnost na její elementární součásti, s jedné strany na iniii-* s druhé strany na materiální a duchovni elementy, které tvoří d\ života, občanskou situaci těchto individui. Zbavila okovů politici" ducha^ který jako by se byl rozdělil, rozložil, rozběhl do růži slepých uliček feudální společnosti; posbírala ho z této rozptýleny zbavila ho smíšení s občanským životem a konstituovala ho; sféru pospolitosti, ofregg^jzáležltasjij^ nezávislé na ct zvláštních elementech občanského života. JJrČitá životní čiiiř a určitá Životní situace měly nadále už jen individuální v Netvořily už obecný vztah individua ke státnímu celku. Veřt1 záležitost jako taková se naopak stala obecnou záležitostí kazí individua a politická funkce jeho obecnou funkcí. Dovršení idealismu státujDvjo^ však.zároveŕLdovršením m nalismu občanské společnosti. Setřesení politického jařma byl?-roveň setřesením pout, která omezovala egoistického ducha obí ské společnosti- Politická emancipace byla zároveň emancif občanské společnosti od politiky, dokonce i od zdání obecného obsí f feudální společnost byla rozložena a převedena na svůj, / klad - na člověka. Ale na člověka, jaký byl skutečně jejím základna egoistického _cloy.^ka.. " Tento člověk^ člen občanské společnosti, je tedy záklacb předpokladem politického státu. Tento ^tót_jej uznává jako t předpoklad v lidských právech. 391 Svoboda egoistického člověka a uznáni této svobody je však uznáním bezuzdného pohybu duchovních a materiálnich elementů, které tvoří obsah života člověka. človék tudíž ncbylpsvo.bozqíi od náb.QŽenstvi^nýbržjdostal náboženskou svobodu. Nebyl osvobozen od vlastnictví. Dostal svobodu vlastnictví. Nebyl osvobozen od egoismu podnikání, dostal svobodu podnikání. Ustavení politickélwjtátu a rozMad^^běanské.Společnosti .na nezávislá individua - jejichž vzájemný vztah jc vyjádřen_v_^rfiíUí tak, jako vzájemný vztah stavovských a cechovních lidí byl vyjádřen v privilegiu ~ se uskutečňuje týmž aktem. Člověk, takový, jaký je členem občanské spoIečností&K/to/ift'cžft člověk, se však nutně jevíjako pnrozenpQovlk. Les droits de ľh_ommeí.se jeví jako les droits natu- « "rels*. protože"u^ěd^měl£Činnost se soustřeďuje naJíglitkký_akt^ Ego- i istický člověk '^e pasivním, jen u£ daným výsledkem rozložené společnosti, i předmětem bezprostřední jistoty, tedy přirozeným předmětem. Politická revoluce rozkládá občanský život v jeho součásti, aniž tyto součásti I samy revoluäomje a podrobuje kritice. Chová se k občanské společ- > nosdj ke světu potřeb, práce, soukromých zájmů, soukromého práva, jako k základně své existence, jako k předpokladu,, který není dále odůvodňován, čili jako ke své přirozené základně. Konečně je člověk, takový, jaký je členem občanské společnosti, pokládán za vlastního j ■ člověka, je homme na rozdíl oóXcitoyen, protože je člověkem ve své - [ smyslové, individuální, bezprostřední existenci, kdežto politický,člověk je jen abstrahovaný, umělý člověk, je člověkem jakožto.alegojdeké,: i morálnLosoba. Skutečný Člověk je uznáván teprve v podobě ego- ( isiického individua, pravý Člověk teprve v podobě abstraktního citoyen. I / Abstrakci politického člověka líčí Rousseau správně takto: JUĽ2-J-~' „Kdo se odvažuje dávat lidu určité zřízeni, musí si věřit, že je a to zmínit, abych tak řekl, lidskou povahu, promSnii každé individuum, které je samo o sobě dokonalým a isolovaným celkem, v Sást vHlibo celku, od něhož toto individuum v jistém smyslu dostává svůj život a svéBytl^át tnu tdsielnou a morální existenci , náhradou za rxjstpnr.i fysickou a nezávislou. Je třeba, aby odňal Slooíkujeho vlastní j j síly a dal mu síly, jež jsou mu cizí a kterých nemůže užívat bez pomoci druhých." // („O společenské smlouvě", kniha II, Londýn 1782, str. 67.) * — práva člověka, — přirozená práva. (Pozn, red.) 392 Každá emancipace je návratem lidského světa, lidských vztahů, k Člověku samému. L.- gpjirirl-^ ľmapôpace je redukce člověka s jedné strany na člena občanské společnosti, na egoistické nezávislé individuum, s druhé strany naobčana státu, na morální osobu. Teprve až skutečný individuální člověk znovu do sebe pojme / atatrajttiriho občana státu a stane se jakožto individuální člověk ve j svém empirickém životě, ve své individuální práci, ve svých individuálních poměrech druhovou bytostí, teprve až člověk pozná a zorga-nisuje své „vlastní šújíľ iaito společenské sily a nebude už tedy společenskou sílu od sebe oddělovat jako politickou sílu, teprve potom bude provedena lidská emancipace. II BRUNO BAUER: „SCHOPNOST ĽNEŠNÍCH ZlDŮ A KŘESŤANŮ STÁT SE SVOBODNŤMP\ (Jednadvacet archů, str. 56-71.) Pod tímto záhlavím pojednává Bauer o poměru židovského a křesťanského náboženství a o jejich poměru ke kritice. Jejich poměr ke kritice je jejich poměr ke „schopnosti stát se svobodnými". Výsledek je takovýto: „Křesťan musí překonat jen jeden stupeň, totiž své náboženství, aby se zřekl náboženství vůbec," tedy aby se stal svobodným, „kdežto žid se musí , rozejít nejen se svou židovskou podstatou, nýbrž také 3 dalsim vývojem, dovrSe-j: nfm svého náboženství, s vývojem, který mu zůstal cizí". (Str. 71.) 393