Sociální práce/Sociálna práca 2/2008 Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" Different conceptions, unclear offer and verification of achievement of „sociál work" Libor Musil Prof. PhDr. Libor Musil, CSc, je vedoucím katedry sociální politiky a sociální práce Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. kde vyučuje kursy zaměřené na teorii a organizační kulturu sociální práce a metodické kursy k psaní závěrečných prací. Zabývá se výzkumem utvářeni přístupu sociálních pracovníků k práci s klienty v organizacích. Abstrakt Autor se zabývá otázkou, jako mohou češti sociální pracovníci postupovat, pokud by se rozhodli přesvědčit zadavatele o tom, že sociální práce může občanům nabídnout specifické služby, které neposkytuji pracovnici jiných pomáhajících oborů. Na základě rozboru současné situace komunity sociálních pracovníků a s využitím teze Lyotarda o možnosti přechodných a proměnlivých dohod navrhuje strategii komunikace o pravidlech praktické spolupráce stoupenců různých pojetí sociální práce. Abstract The author deals the question: "What can Czech social workers do when they like to persuade their job-givers that they are able to offer specific services that the other helping jobs do not accomplish?" Following the analysis of the current situation of social workers community and using the argument on the temporary and changeable agreements by Lyotard he proposes the strategy of communication on rules that would govern the cooperation of proponents of different concepts of social work in practice. Se souslovím „sociální práce" spojují lidé různé představy. Na tom neni nic divného. V kulturně pestré společnosti je obraz toho, čemu lidé řikaji „sociální práce", různorodý. ..Různorodost" může ovšem znamenat jak „bohatost", která skýtá „příležitost k volbě", tak „rozplizlost", jejímž důsledkem je „zmatek" a „neúplnost". Předpokládám, že v soudobé české společnosti přináší různost představ o sociální práci obojí. Na jedné straně dnes lidé s označením „sociální práce" spojuji nabídku mnohem pestřejší škály typů pomoci a služeb než třeba v roce 1990. Nad tím se můžeme radovat. Na druhé straně se domnívám, že tato pestrost je tak bezbřehá, že se v ní sociální práce ztrácí jako v mlze. Málokdo tuší, že by sociální pracovnici1 mohli v souladu s tradicemi svého oboru společnosti nabídnout něco, čemu ostatní - psychologové, právníci, ošetřovatelky, organizátoři volného času. ochránci lidských práv atd. - většinou nevěnují pozornost, protože to nepovažuji za náplň své práce. Za těchto okolnosti je za „sociálního pracovníka" považován každý, kdo pomáhá, a současně nikdo - vždyť přece pomáhají psychologové, právníci, ošetřovatelky, organizátoři volného času, ochránci lidských práv atd. Lidé, kteří sociální práci považují za blíže nespecifikované - a z hlediska nákladů na mzdy tudíž poměrně laciné - „pomáháni", zpravidla nemají představu, co zvláštního by jim mohli sociální pracovnici nabídnout, a tudíž si o to nemohou říci. To se týká klientů i místních politiků, zaměstnavatelů sociálních pracovníků i tvůrců sociálních zákonů, pracovníků různých pomáhajících oborů i dobrovolníků ... a často i sociálních pracovníků samotných. Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální prače" 61 Teorie praví, že pokud chtějí pracovnici nějakého oboru zajistit podmínky pro kvalitní výkon své činnosti, musí být schopni přesvědčit společnost, že ji dokážou nabídnout něco, co je užitečné a co „ostatní" (laici a pracovnici jiných oboru) nedovedou (llowe, 1986: 115). Podle Johnsona stoupají šance pracovníku určitého oboru kontrolovat podmínky-' výkonu vlastní práce, pokud ukážou, že umi něco. čemu ti ostatní dobře nerozumějí, a že jsou diky tomu schopni v určitých situacích zmírňovat nejistotu společnosti a bezradnost lidi. Za těchto okolností maji pracovnici oboru více možností vstupovat jako rovnocenní partneři do vztahu se skupinami, které chtějí ve vlastním zájmu podmínky výkonu jejich práce kontrolovat. (Johnson, 1972: 90). Aby se tak stalo, musí být pracovnici oboru - mimo jiné -schopni najit a předložit společnosti odpověď na otázku: „V čem dokážeme lidem pomáhat jinak než ti ostatní?" a mit vůli a schopnost tuto odpověď společné nabízet a uplatňovat v praxi (Howe. 1986: 120-121). Myslím, že po letech diskusí a hledání odpovedi na uvedenou otázku (mimo jiné viz Musil. 2004a, 2004b, Navrátil, Musil. 2000) mohu vyslovil dvě hypotézy. Za prvé, odpovědi na otáz-ku.včem dokážeme1 lidem pomáhat jinak než ti ostatní, existuje mezi českými sociálními | pracovníky několik. Za druhé se domnívám, iesociálním pracovníkům v české společnosti chybí vůle domlouvat se a nějakou společnou odpověď klientům, veřejnosti, politikům, zaměstnavatelům a dalšími zájmovým skupinám oabizet. Obě uvedené domněnky se pokusím rozpracovat tak. abych mohl v závěru tohoto Banku předložit k diskusi odpověď na otázku: Uak v současné situaci posílit schopnost českých sociálních pracovníků sdělit české společ-■Wi, v čem mohou sociální pracovnici lidem pomáhat jinak než ostatní obory a skupiny?" I Odpověď začnu hledat tím, že uvedu, co Bámna mysli, když říkám, že „by sociálni pracovnici měli kontroloval podmínky výkonu vlastni práce". Pak položím otázku: „Jaká je ■učasná situace pomyslné komunity českých JDriálnich pracovníků z hlediska jejich schop-"' společné ŕici, v čem dokážeme lidem po-t jinak než ostatní?" Různorodost chá-'sociální práce, kterou považuji za výchozí bod rozboru situace našeho oboru, nastíním pomocí typologie „administrativního", „profesionálního" a „filantropického" pojeti sociální práce. Při vytváření obrazu dané situace podle mne nelze pominout skutečnost, že sociologie i teorie sociální práce jsou vůči možnosti pracovníků našeho oboru „zformulovat společnou nabídku" skeptické. Zmíním se proto o důvodech této skepse a zamyslím se nad jejími důsledky pro možnost vyjádřit specifickou nabídku sociálni práce. Za klíčovou charakteristiku situace naší oborové komunity považuji také vzájemné vztahy mezi stoupenci různých pojetí sociální práce. Hypotetický obraz těchto vztahů naznačím pomoci tzv. „škály pěti KO". Ta vymezuje pět strategií komunikace („konsenzus", „kooperace", „koexistence", „konkurence" a „konHikt"), které mohou stoupenci různých pojetí sociální práce navzájem uplatňovat. Na základě osobních zkušeností zformuluji hypotézu o tom, kterou z uvedených strategií zastánci odlišných pojetí sociální práce u nás v současnosti uplatňují, a v návaznosti na to se pokusím navrhnout strategii komunikace, kterou bychom mohli zvolit, abychom dokázali najít společnou řeč a společnosti sdělit, v čem sociální pracovnici mohou lidem pomáhat jinak než ostatní obory a skupiny. Považuji za nutné zdůraznit, že nemám v úmyslu navrhovat pojetí sociálni práce, které se mně osobně líbí a které bych chtěl vnucovat ostatním kolegům a kolegyním z oboru. Mým cílem je zdůvodnit a k diskusi předložit strategii vzájemného chování, s jejíž pomocí by se mohli stoupenci různých představ o sociálni práci pokusit společné zformulovat nabídku, která by: • se lišila od nabídky jiných pomáhajících oborů a umožnila s nimi na základě jasněji vymezené dělby práce rovnocenně spolupracovat v rámci týmů nebo při vzájemném předávání klientů, • umožnila nahradit rozplizlý obraz sociálni práce zřetelnou4 (i když asi vnitřně diferencovanou) nabídkou, • ukázala klientům, zákonodárcům a zaměstnavatelům, že sociální pracovníci mohou nabídnout služby, které jsou v CR dosud využívány jen ojediněle, • dala sociálním pracovníkům naději na získáni „jejich" specifické zakázky, které se 62 Sociálni prace/Sociálna práca 2/2008 jim od těch, kteří by jejich služby mohli potřebovat (to je od zadavatelů a klientů5), dosud často nedostává. Kontrola podmínek výkonu vlastni práce Budu rozlisovat dva pojmy: „kontrola podmínek výkonu sociální práce" a „kontrola výkonu sociálni práce". První pojem je širši a druhý užší, což ale neznamená, že je méně důležitý. „Kontrolovat podmínky výkonu sociální práce" znamená mít vliv na formulaci a uplatňování psaných i nepsaných pravidel, podle nichž se ve společnosti a v organizaci rozhoduje o přidělování zdroju (napr. penéz, informaci, pravomocí a oprávnení, pracovních kapacit, poptávky a zakázek atd.). jejichž užívání je předpokladem pro výkon sociální práce. V souladu s tím, co uvádí Howe (1986:116-118). lze říci, že předpokladem schopnosti kontrolovat různorodé podmínky výkonu sociální práce je „schopnost kontrolovat výkon sociální práce", což podle tohoto autora znamená určovat „kdo, jak. komu a co (které služby)" v rámci výkonu sociální práce poskytne. Otázka zní, kdo by měl kontrolovat výkon a v návaznosti na to i podmínky výkonu sociálni práce a z jakých důvodů by o tento typ kontroly případné měli usilovat sociální pracovnici. Rámec pro odpověď na otázku, „kdo", nabízí Johnson (1972). V souladu s jeho poznatky lze říci, že výkon sociálni práce mohou kontrolovat jednak sami sociální pracovnici a dále vlivní klienti nebo „třetí osoba". Terminem „sociální pracovnici" se zde označuje organizované společenství pracovníků tohoto oboru a loajální členové takového společenství. Synonymem pro „vlivného klienta" je „mecenáš". „Třetí osobou" mohou být různé typy zadavatelů - obvykle volení nebo jiným způsobem pověření zástupci organizované veřejnosti (zákonodárci a jimi pověřeni statni úředníci, místní zastupitelé a jimi pověření zaměstnavatelé sociálních pracovníků, členové občanského sdružení a jimi pověření manažeři zařízení služeb sociální práce apod.). I když si dokážu představit klienta (jedince v obtížné životní situaci), který z pozice mecenáše vytváří podmínky pro práci sociálního pracovníka a očekává od něj, že bude vycházet vstříc vkusu svého dobrodince, nemyslím, že by tento způsob kontroly výkonu sociální práce byl v české společnosti výrazněji zastoupen. Budu proto předpokládat, že v našich podmínkách zni otázka, „kdo", následovně: „Maji výkon sociální práce kontrolovat organizovaní sociální pracovnici nebo zadavatelé jejich práce?" Nabizí se tři možné odpovědi: BuiTjedni, nebo druzí nebo oboji současné. Domnívám se, že v české společnosti lidé zpravidla považují za legitímni, aby výkon toho, co považují za sociální práci, kontrolovali jednostranné zadavatelé - politici a manažeři", a že se tak v praxi také velmi často děje. Tuto hypotézu by bylo nutno ověřit poměrné rozsáhlým výzkumem, který' v CR, pokud vím, dosud nikdo neprovedl. Nicméné se domnívám, že by každý čtenář tohoto článku ve vlastní zkušenosti našel přiklad, který by domněnku, že podmínky výkonu sociálni práce u nás obvykle kontroluji politici a manažeři, podpořil. Jeden z takových přikladu nabizí případová studie procesu rozhodování o komunitnim plánu, kterou jsme uskutečnili v nejmenovaném městě v CR v roce 2005 (viz Musil, Hubi-ková, Kubalčiková, Havlíková. 2006). Naše výzkumná zpráva konstatuje, že v daném mčsté vznikly obtíže při naplňování příslibu metodik MPSV7 z let 2002 a 2004, že v procesu utvářeni systému sociálních služeb v obci maji mít stejnou váhu cíle a zájmy „zadavatelů", „poskytovatelů" a „uživatelů* sociálních služeb. Z rozhovorů s účastníky komunitního plánováni totiž vyplynulo, že „došlo ke sporu mezi zástupci zadavatele a poskytovatelů ohledně miry a způsobu zapojeni uživatelů. Zatímco zadavatel údajné pwažo-val za vhodné zapojit uživatele až v pozdější fúzi procesu, přičemž spíše pochyboval o jejich možném přínosu pro komunitni plánování, poskytovatelé naopak vnímali zapojeni uži do celého procesu, má-li mít úspěch, jako zbytné. Z rozhovorů vyplývá, že v praxi se sadilo pojetí zadavatele..." (Musil, Hubí' Kubalčiková. Havlíková, 2006: 11.) 4 raz na komunitni prvek byl kladen pře v rovině ideové a verbální, v rovině ko~ činnosti a rozhodování pak převažoval p .centrálního plánováni'" (Musil, Hubikowfc Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociálni prace" Kubalčiková, Havlíková. 2006: 14.) Zástupci poskytovatelů ostře odmítali přístup politiků k uživatel ú m:.. Přihlásil se uživatel:, Nojá bych tam chtěl napsat tohle...' Stoupne politik:, To užne, to tam nepište' [...] uživatelé už po druhý nevstali, nic neřekli a po druhý už nepřišli. * (Musil. Ilubiková, Kubalčiková. Havlíková, 2006: 43.) K úřednici, která byla zadavatelem pověřena koordinací tvorby komunitniho plánu, naopak chovali poskytovatelé důvěru a považovali ji za spojence (Musil, Hubíková. Kubalčiková. Havlíková, 2006:51). Uvedený příklad sice nemůže sehrát roli vy-čerpávajiciho důkazu o platnosti výše zmíněné hypotézy, nicméně se domnívám, že v krystalické podobě vyjadřuje logiku pravidel, podle nichž se dnes v české společnosti často rozhoduje o přidělování zdrojů potřebných pro výkon sociální práce. Tato pravidla podle mne zni následovně: „Účast klientů na rozhodováni považuji politici za nerealistickou a nepotřebnou komplikaci. Poskytovatelé služeb -mezi nimi i sociální pracovnici - bývají prizvania své zájmy so snaží prosadit mimo jiné tím, íe se staví za zájmy klientů. Zástupci posky-I tovatelů si často (ne ovsem vždy) vcelku dob-I le rozumí s úředníky, s nimiž bezprostředně , spolupracuji. Politici však jejich zájmy a jejich expertní stanoviska při vlastním rozhodování I neberou na zřetel.'' Osobně jsem tento model I rozhodovaní zažil jako účastník procesu tvor-■byzákona o sociálních službách. I Určité nejde o model jediný. Sociální pracov-Bdzjedné nevládni organizace mně v roce 2003 Hprávéli. že když jim radové úřednice nechtěly ■Wkytovai pravdivé informace o situaci jejich ■fcntů, museli je „přeskakovat": nevyjednávali Tjůni,ale s politickými představiteli obce. Myším, že takové chovaní je v našich podmínkách Hnáno spíše jako výjimečné a možná trochu ■Svoké". Dotyční sociální pracovníci sami ne-Bnžili po tom. aby museli s politiky vyjednávat 0. Stačilo jim. že úřednice z příslušného od-ni změnily postoj: „Už voli slova opatrnú, lít/ informace, které nejsou pravda." Titíž I pracovnici v jiné souvislosti kritizovali ou neutéšenost situace, ve které politici ektují ani zájmy jejich klientů, ani dopo-í sociálních pracovníků, protože by si tím ^pokazit svoji reputaci". Občas se setkávám s názorem, že model jednostranné kontroly podmínek výkonu sociálni práce volenými politickými reprezentanty, který je u nás pravděpodobné nejbéž-néjší, je zcela legitimní, protože odpovídá zásadám zastupitelské demokracie. Tento vyklad vychází z představy, že pro zastupitelskou demokracii platí pouze dvě zásady: Za prvé: „Zvolte," a za druhé: „Respektujte rozhodnuti vámi zvolených zástupců." Z hlediska tohoto výkladu by snaha sociálních pracovníků o podíl na kontrole podmínek výkonu vlastní práce nebyla v demokratickém politickém systému legitimní. Domnívám se ovšem, že by to nebylo namístě, protože uvedený výklad neni úplný. Zastupitelská demokracie totiž uznává ještě třetí zásadu, podle níž „jsou zástupci po svém zvoleni povinni hájit veřejné zájmy". (V případě, že tak nečiní, jsou sesaditelni.) Tato zásada vytváří prostor pro poskytováni legitimní zpětné vazby všemi, kdo jsou schopni veřejné zájmy vyjadřovat a přispívat k tomu, aby politická rozhodnuti tyto zájmy podporovala nebo nepoškozovala. Mezi tyto subjekty mohou patřit také sociální pracovníci. Občas také slýchávám názor, že se sociální pracovnici mohou pokoušet prosazovat své názory výhradně jako „občané", nikoliv jako „zaměstnanci". Platnost tohoto názoru je podle mého názoru rovněž omezena výše zmíněnou zásadou obhajoby veřejných zájmů. Volení zástupci totiž část svých rozhodovacích pravomoci deleguji na manažery nebo úředníky, kteří své politické představitele v roli zadavatele služeb sociální práce zastupují, a jsou tudíž povinni ve svém rozhodováni respektovat veřejné zájmy stejné jako oni. Z hlediska zastupitelské demokracie tedy považuji za legitimní, aby sociálni pracovníci poskytovali zpětnou vazbu i těm subjektům (mimo jiné svým nadřízeným), jejichž oprávnění rozhodovat o podmínkách výkonu sociálni práce jsou odvozena z pravomocí politiků, kteří je pověřili. Pokud vyjdeme z výše uvedeného, existuje legitimní politický prostor k tomu, aby se sociální pracovnici podíleli (zejména v obcích a organizacích, ale i v širším rámci) na určování pravidel, podle nichž probíhá alokace předpokladů pro výkon sociálni práce, a byli přitom respektováni jako rovnocenní partneři zadavatelů. (O Sociální prace/Socialna praca 2/2008 V české společnosti to sice neni příliš zvykem, důvodů, proč by tento prostor měli sociální pracovníci využívat, může nicméně být celá řada. Pro začátek stojí za úvahu přinejmenším čtyři následující: • zájem klientů, aby politici a jimi pověřeni manažeři při zadávání zakázek pro sociální pracovníky neopomíjeli ty problémy komunit a potíže klientů, jejichž řešení jiné pomáhající obory nevěnují soustavnou pozornost (viz Musil, 2004a: 16-17). • zájem klientů vytvořit podmínky pro kvalitní výkon těch činnosti sociální práce (viz Musil, 2004b: 54-56), kteréjsou současnými zakázkami politiků a manažerů opomíjeny a kterých se klientům v důsledku toho nedostává, • zájem klientů i sociálních pracovníků čelit jednostrannému tlaku politiků na posíleni úzce chápané kontrolní funkce sociální práce v české společnosti (viz o tom Sveřepá v tomto čísle časopisu Sociálni práce/Sociálna práca), • zájem sociálních pracovníků, aby jejich schopnost odolávat pracovní zátěži byla posílena formulaci zakázek, jejichž realizace může sociálním pracovníkům poskytnout příležitost k naplněni jejich „ideálů služby" (viz Lipsky, 1980:71-82,144). Sociální pracovnici nemohou uvedené (a další) zájmy své i svých klientů účinné prosazovat, pokud nebudou zadavateli své práce respektováni jako rovnocenní partneři. V úvodu tohoto esejejsem vyslovil přesvědčení, že získat tento respekt mohou, pokud společnost oslovi zřetelnou nabídkou a přesvědčí ji, že umí něco, čemu ostatní dobře nerozumějí, a že jsou díky tomu schopni v určitých situacích zmírňovat nejistotu společnosti a bezradnost lidí. Otázka je. zda je v soudobé společnosti vůbec možné takovou kolektivní nabídku zformulovat. Pokud se rozhodneme o to pokusit, budeme muset překonávat minimálně tři překážky. Za prvé existující různorodost představ členů pomyslné komunity sociálních pracovníků o tom, co to je „sociální práce". Za druhé všeobecný sklon soudobé společnosti - a v jejím rámci pravděpodobné i sociálních pracovníků - opouštět kolektivní identity a sklon ke štěpeni a vzájemné izolovanosti představ. Za třetí sklon stoupenců různých představ 0 sociální práci v české společnosti navzájem nespolupracovat. Těmto třem překážkám budu dále věnovat podrobnější pozornost. „Administratívni", „profesionálni" a „filantropické" pojetí sociálni práce Různé představy jednotlivců, dílčích skupin 1 personálu celých organizací o sociální práci jsem začal soustavně sledovat zhruba od roku 2000. Všimal jsem si toho, co kolegové a kolegyně o sociální práci říkají na odborných setkáních", promýšlel jsem náměty z osobních rozhovorů'', četl jsem definice sociální práce uvedené v odborných textech1", diskutoval jsem s autory žádosti českých vysokých škol o akreditaci studia oboru sociální práce", hledal jsem kompromisy s lidmi z pracovní skupiny MPSV, která navrhovala předlohu neuskutečněného zákona o sociální práci a kladl jsem si otázku, jaké představy maji o sociální práci účastnici výzkumů, na kterých jsem se podílel jako výzkumník". Ve změti různých pohledů jsem postupné začal rozpoznávat určité „orientační body" - typy pojeti sociální práce. Dospěl jsem k hypotéze, že pestrý prostor, ve kterém se v CR v praxi a při tvorbě politiky sociálních služeb potkávají, střetávají a míjejí různorodé představy o sociálni práci, lze ohraničit třemi typy, které budu označovat jako „administrativní", „profesionální" a „filantropické" pojetí. Nemám v úmyslu tvrdit, že se všechny představy o sociální práci dají jednoznačné rozdělit do tří „škatulek". Domnívám se. že tři pojetí, která dále popíšu, mohou představovat tři „myšlenkové orientační body", o něž se s různou intenzitou a různými způsoby „opírají" představy různých jedinců a skupin. Ti z nich „vybírají" dílčí myšlenky, propojuji je a tímto způsobem vytvářejí různé kombinace. Když porozumíme tomu, jak se lze na sociální práci dívat z perspektivy oněch „orientačních bodů", můžeme porozumět jak představám zastáncům jejich „čistokrevných" variant (typů), tak také představám těch. kdo je v praxi různými způsoby propojují. Když tedy popisuji „typy pojetí sociální pra- I ce", nechci vytvořit „třídící stroj". Místo toho | Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" Schéma číslo 1: Vymezeni pomyslného prostoru, ve kterém se nalézají specifická pojetí různých jedinců a organizaci, pomocí tři „čistých" typů pojetí sociální práce se snažím krystalicky vyjádřit pozorovatelné tendence uvažováni o sociální práci a porozumět jim v naději, že když porozumíme „typům", budeme také schopni porozumět představám, které jsou smíšené či méně vyhraněné, případně také představám, které jsou v pohybu od jednoho typu ke druhému. Pro názornost si to zjednodušeně představuji tak, jak je uvedeno ve schématu číslo 1. Oblaka na obrázku představují hypotetické .čisté typy", které považuji za výsledek mého zúčastněného pozorování. Elipsy znázorňují pozici fiktivních organizací a jedinců'4 v pomyslném prostoru mezi „čistými typy". Pojetí sociálni práce na „dávkovém úřadu v B", v „komunitě v s" a u „poradce Jana Nováka" vykazuje poměrné zřetelné rysy „čistých typů". „Hospic v M "je pevně ukotven v predstave, která kombinuje prvky „profesionálního" a „filantropického" pojetí. Personál .domu klidného stáři v X" směřuje od původní „administrativního" pojetí k přístupu „filantropickému". Na „probačním úřadu v A" chápou sociální práci „administrativním" ipůsobem a někteří pracovníci začínají uplat-, fovat některé prvky „profesionálního" pojetí. Uvádím jen několik málo fiktivních příkladů. Domnívaní se. že v praxi existuje elips, a tedy luzných variant pojetí sociální práce mnohem více. Co organizace, to originál. Co jedinec, Bovetší či menší odchylka z obecného trendu 1 jeho pracoviště. Předpokládám, že zastánci každého z různorodých, typologický čistých nebo smíšených pojetí sociální práce považují za nejlepší to „svoje" pojetí. Proto podle mne nemá smysl některé z nich bez další diskuse považovat za „vhodnější" nebo „méně vhodné". K takovému hodnoceni by mohli dojít protagonisté různých pohledů, pokud by společně diskutovali různé účely užiti různých přístupů v praxi, včetně jejich přednosti a rizik. Osobně jsem sice stoupencem tzv. „profesionálního" přístupu, nechci a nemohu však být arbitrem rozhodnutí, která je třeba učinit společně. Nebudu tedy uvedená pojetí sociální práce hodnotit. Buduje porovnávat. Prosím čtenáře, aby se při čtení následujících řádků snažili o totéž. Jsem přesvědčen, že každé pojetí sociálni práce nabízí klientům i sociálním pracovníkům něco dobrého a každé pojetí sociálni práce přináší v určitých situacích rizika. Domnívám se proto, že nemá smysl diskutovat o tom, které pojetí je „lepší" nebo „horší". Za vhodnější považuji otázku: „Co může každé z pojetí nabídnout užitečného a jakým způsobem přínosy jednotlivých pojetí kombinovat ve snaze vyhnout se rizikům jednostranného uplatnění některého z nich?" Na takto položenou otázku mohou stoupenci různých představ odpovědět společně, protože každý z nás vidí hlavně výhody svého pojetí, zatímco jeho rizik si zpravidla lépe všimnou zastánci těch ostatních, odlišných pohledů na věc. Sociální práce/Sociálna práca 2/2008 Představy, které jsou podle mých pozorování typické pro „administrativní", „profesionální" a „filantropické" pojetí sociální práce, nyní popíšu ze dvou hledisek. Z hlediska představ o roli sociálního pracovníka a z hlediska představ o vztahu sociální práce k jiným pomáhajícím oborům. Ke každému ze tři pojetí připojím pro ilustraci přiklad jedné z jeho výhod a jednoho z rizik jeho jednostranného uplatněni. Výhodami a riziky se ovšem dále podrobnéji zabývat nebudu. Jako stoupenec „profesionálního" pojetí bych měl určitě sklon přeceňovat jeho výhody a zveličovat nevýhody odlišných pojetí. Bude tedy lépe, když rizika a výhody učiní předmětem společné diskuse stoupenci různých pohledů. Představy, které považuji za typické pro jednotlivá pojeti sociální práce, uvádí přehledně schéma číslo 2. Z hlediska „administrativního" pojetí sociální práce se očekává, že sociální pracovník bude úředníkem, který předem daným postupem vyřizuje ustálený soubor žádostí a rozhodnuti, jejichž existence a obsah je předepsán příslušnými normativními akty - nejčastěji sociálními zákony a k nim přidruženými předpisy. Za součást takto pojaté role sociálního pracovníka se někdy považuje poskytování informaci a stanovisek subjektům, které jsou určeny zákonem (napr. soudům). V organizaci, kde zdomácnělo „administrativní" pojetí, zpravidla nikoho neudivuje, že sociální pracovníci-administrátoři v rámci své organizační jednotky (oddělení, referátu apod.) formulují vlastni výklad norem a předpisů, které vymezují „jejich" agendu. Tento výklad bývá v organizaci považován za „nezkreslený obsah litery zákona". Očekává se také, že sociální pracovník má při vyřizováni „své" agendy možnost zvážit, zda konkrétnímu žadateli „nad rámec" toho, co podle uznávaného výkladu požadují normy, poskytne nebo neposkytne, obšírnější nebo méně obšírné poradenství ve věci jeho zákonných oprávnění, dostupných služeb nebo způsobů úspěšného podáváni žádostí. Za základní předpoklad k výkonu „administrativně" pojaté role sociálního pracovníka považuji stoupenci tohoto pohledu loajalitu a obeznámenost s tou částí legislativy, jejíž administrace je mu úřadem svěřena. Očekává se rovněž, že sociální pracovník ovládne postup vyřizování svěřené agendy a že je schopen zvládat osobní kontakt s klienty, kteří se nechovají „vyhovujícím" způsobem. Stoupenci „administrativního" pojetí sociální práce zpravidla nijak nelpí na tom, aby sociálni pracovník získal vzdělání v oboru sociálni práce. Bez ohledu na platnost zákona o sociálních službách považuje většina z těch zaměstnavatelů sociálních pracovníků, kteří vycházejí z „administrativního" pojetí, za vhodné, aby sociálni pracovník-úředník absolvoval maturitu. Jen někteří dávali již před schválením zmíněného zákona přednost vyššímu odbornému nebo bakalářskému vzdělání sociálních pracovníků. Z hlediska „administrativního" pojetí se od sociálního pracovníka obvykle očekává absolvování dalšího vzdělávání, pokud je to závazné stanoveno. Za nástroj zajištění kvality práce se v kontextu tohoto pojeti sociální práce považují zejména instrukce a dohled. Na su-pervizi proto nebývá kladen velký důraz. V rámci „profesionálního" pojetí sociální práce se od sociálního pracovníka očekává, že bude specialistou, který se zaměřuje na komplexní posouzení různorodých a individuálne specifických okolností, které klientovi (jedí ci nebo skupině) brání zvládat jeho intera' se sociálním prostředím. Výsledky takového posouzeni by sociálnímu pracovníkovi měly umožnit, aby v zájmu posilováni schopnosti klienta zvládat obtížnou životní situaci koncipoval, realizoval a vyhodnocoval účinnost dlouhodobě pojaté intervence. I v případě, že je radovým pracovníkem, Sí od sociálního pracovníka-profesionála očekává, že uvedené úkoly a činnosti vykonává samostatné a zprostředkovává přitom spolupráci pracovníků jiných pomáhajících oborů nebo jejich zaměstnavatelských organizaci při ŕeäe-ní různorodých nesnází konkrétních klientů. Z hlediska „profesionálního" pojetí se od ciálního pracovníka očekává, žeje absolvente* vyšší odborné, lépe však vysoké školy v obora sociální práce. Předpokládá se. že specialit váným studiem svého oboru získal schopno* koncipovat a realizovat intervenci, která je pij měřenou reakcí na specifické potíže a rysy životni situace konkrétního klienta. JjU 9 Různorodost pojetí, nejasná nabIdka a kontrola výkonu „sociální prače" 67 Schéma čislo 2: Představy o roli sociálního pracovníka a o vztahu sociální práce k jiným pomáhajícím oborům, které jsou typické pro různá pojetí sociální práce pojetí SP'5 „administrativní" .profesionální" .filantropické" představy o roli sociálního pracovníka ideál role úředník specialista člověk úkolSP daným postupem vyřizovat žádosti, volit z daných variant opatření koncipovat, realizovat a vyhodnocovat dlouhodobé pojatou intervenci poskytnout potřebnému to, co právě potřebuje, zejména vztah předmět působeni sp dílčí, zákonem určená a předpisy upřesněná agenda unikátni a komplexní životni situace konkrétního klienta akutni biologické, praktické, emoční, duchovni potřeby určitého klienta v čem má být sp autonomní ve výkladu norem a v poskytováni poradenství nad rámec agendy podle vlastního úsudku v plném rozsahu úkolu v empatickém poznáváni potřeb a v prožíváni vztahu s klientem kvalifikace, předpoklady výkonu role sp sš, někdy voš, loajalita, zvládáni agendy, daných procedur a obtížného kontaktu voš. lépe vš v oboru sp, respekt, schopnost posoudit žs'°, koncipovat a realizovat přiměřenou intervenci vůle využit jakoukoliv kvalifikaci při realizaci altruistických hodnot, altruismus, schopnost navázat vztah supervize neočekává se, důraz se klade na instrukce a dohled očekává se „peer supervize" vzdělávací a manažerská supervize je důležitější než formální kvalifikace další vzděláváni v (zákonem) předepsaném rozsahu odborná specializace a samostudium kultivace dílčích psy-cho-sociálnich dovednosti představy o vztahu sociální práce k jiným pomáhajícím oborům 1 nzlíéeni oboru vyřizování specifické, sociální agendy se řídi obecnými principy jakékoliv úředni prače odlišné zaměřeni oboru je důležité a vyžaduje také odlišné způsoby práce s klienty důležitá je schopnost navázat vztah s klientem, ne obor 1 Izpůsob spolupráce poskytováni informaci a stanovisek subjektům, které jsou určeny zákonem zprostředkováni služeb pracovníku jiných oborů a jejich koordinace při práci s klientem manažer koordinuje spontánni spolupráci lidi v organizaci s klientem a jeho blízkými příklady výhod a rizik 1 njhoda rychlé poskytnuti praktické pomoci aj. řešeni vzájemně se podmiňujících potiži aj. empatie, vstřícnost, účast aj. Hrnko jednostranne Hlplikace ■ řešeni stále téhož, dílčího problému a opomíjeni dalších problému nebo potiži klientů aj. řešeni problémů, které vyžaduji „odborný um" sp, a opomi|eni klientů, jejichž potíže lze zvládat .jednodušeji" aj. empatie zužuje pozornost na řešeni problémů, k nimž je sp sám citlivý, a vede k opomíjeni klientů s jinými problémy aj. CD Sociální prace/Socialna práca 2/2008 „profesionál" by také měl být schopen na základe zkušenosti z praxe a s pomoci „peer su-pervize"17, dalšího vzdělávání a samostudia prohlubovat svoji specializaci pro určitou oblast sociální práce. Podle „filantropického" pojetí nemá sociálni pracovník být ani úředníkem, ani specialistou. Má být především člověkem, který potřebnému poskytuje právě to, co podle sociálního pracovníka potřebuje. Sociálni pracovník tohoto typu má být empatický a vnímavý k široké škále specifických potřeb každého klienta, včetně jeho potřeby zvládat emoční stres a obtíže v osobních vztazích. Spontánní lidský vztah sociálního pracovníka ke klientovi je v rámci tohoto pojetí považován za základní nástroj pomoci. Předpokládá se, že empatické porozumění a navazování vztahu je prostorem, v němž se filantropický sociální pracovník dává vést vlastním úsudkem a svými osobními prožitky. Za klíčový' prvek kvalifikace sociálního pracovníka se proto z hlediska „filantropického" pojetí považuje jeho altruismus a praktická láska k bližnímu'\ empatie a ochota využít právě tu (libovolnou) kvalifikaci, kterou má k dispozici, při uskutečňování těchto hodnot. Důraz se někdy klade na vzdělávací nebo manažerskou1" supervizi, která v rámci tohoto přístupu bývá - spolu se spíše krátkodobým školením ve specifických psycho-sociálních dovednostech - považována za důležitější než formální kvalifikace v sociální práci. Při poskytování „filantropicky" chápané pomoci má sociální pracovník spontánně spolupracovat jak s lidmi v organizaci a dalšími kolegy, tak s klientem a jeho blízkými. Důsledné vzato, všichni tito lidé - pokud se aktivně podílejí na poskytování pomoci - jsou vdaném kontextu považováni za svého druhu „sociální pracovníky". Předpokládá se, že za koordinováni spontánního proudu „filantropicky" pojaté pomoci odpovídá manažer. Pokud jde o důraz na rozlišováni mezi oblastí působnosti různých pomáhajících oborů, zastánci „administrativního" pojetí sociální práce nebývají jednoznační. Na jedné straně bývají zvykli zřetelně odlišovat sociálni a jiné agendy, za svou doménu zpravidla považují výkon ustanovení sociální legislativy, a nelibě nesou, jsou-li jim úřadem svěřovány agendy jiného typu. Na druhé straně chápou vyřizování sociálních agend jako „administraci žádosti" nebo „vyřizování spisů" a často jim připadá přirozené, že se příliš neliší od úřednické práce vykonavatelů jiných agend. Stanoviska stoupenců „profesionálního" a „filantropického" pojetí k rozlišováni mezi pomáhajícími obory bývají jednoznačnější. Zatímco zastánci „profesionálního" pojetí kladou důraz na jasné rozlišení oblastí působnosti20 a pojetí pomoci v sociální práci a v dalších pomáhajících oborech, zastánci „filantropického" přístupu se na věc dívají právě opačným způsobem. Důraz kladou na to, co podle nich mají různé typy pomáhající práce společné - na to, že pomoc, ať už jakákoliv, je a má být poskytována prostřednictvím vztahu. Z tohoto hlediska jsou pro ně rozdíly mezi oblastmi působnosti různých pomáhajících oborů - s výjimkou medicíny - nepodstatné. Jakákoliv pomáhající práce je pro ně svého druhu „sociální prací", protože ten, kdo pomáhá, navazuje s klientem, jehož potřeby pomáhá uspokojovat, lidský vztah. Lze proto říci, že z hlediska „filantropického" pojetí jsou pojmy „sociální práce" a „pomáhající práce" totožné. Pokud zadavatelé sociální práce v ČR - ze- i jména tvůrci české sociální legislativy a zaměstnavatelé sociálních pracovníků - formulují zakázku pro sociální pracovníky, v naprosté většině případů při tom vycházejí z „administrativního" nebo z „filantropického" pojetí. Tedy z těch dvou pojetí sociální práce, jejichž zastánci nekladou zásadní důraz na jasné odlišení oblasti působnosti (domény) sociální práce a jiných pomáhajících oborů. Ať už si to zákonodárci a tajemníci obecních úřadů či magistrátů uvědomují nebo ne, skutečnost, že svou zakázku formulují nejednoznačné a ptí její formulaci nerozlišují mezi „sociálni prací", „poskytováním sociálních služeb" a „vy- J řizováním žádosti," jim umožňuje kontrolovat I podmínky výkonu sociální práce. Domnívám se, že jim to především umožňuje dvě věci. Diktovat sociálním pracovníkům bez diskuse s nimi, jak, komu ;i co mají posky- I tovat, a v návaznosti na to sociálni pracovníky I udržovat ve mzdových kategoriích, které jsou I obecné určeny pro úředníky a poskytovatele | J Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" služeb s kvalifikaci „SS" a nižší. Nezamýšleným, ale ne nepodstatným důsledkem toho je. že se klientům sociálních pracovníků dostává pouze část pomoci, kterou by jim mohli sociální pracovníci nabídnout. Vykonavatelé „administrativně" pojatých zakázek mohou klientům poskytnout rychlou praktickou pomoc. Sociální pracovníci, kteří se podílejí na realizaci ..filantropicky" pojatých zakázek, mohou klientům nabízet empatii, vstřícnost a účast. Takové služby, jako je komplexní posuzování životních situací, koncipování, realizace a vyhodnocováni dlouhodobě pojaté intervence, naši zadavatelé u sociálních pracovníků objednávají jen sporadicky. Klienti, kteří podle Standardu kvality sociálních služeb uzavírají smlouvy se svými poskytovateli, proto ani netuší, že by něco takového mohli požadovat. A sociální pracovníci jim to zpravidla nenabízejí. Zaměřeni českých zadavatelů sociálni prace na „administrativně" a „filantropicky" pojaté zakázky, a to, že mnozí sociální pracovnici tyto typy zakázek přijímají jako samozřejmost, pravděpodobné způsobilo, že se u nás výzkumem podařilo zaznamenat „administrativně" a .filantropicky" pojatou praxi sociálni práce, zatímco praxe s prvky „profesionálního" poje-tísociálni prace pozornosti výzkumníků uniká. Vroce 2004 jsme uskutečnili případové studie loli sociálních pracovnic ve dvou domovech [Bchodcu (viz Musil, Hublková, Kubalčíková. taková, 2005:93-%). Narazili jsme tehdy ť a jen na „administrativně" a „filantro-5 laděné pojetí těchto rolí. ftmioci rozhovorů se sociálními pracovni-i a jejich vedoucími jsme zjistili, že v obou ■novech chápaly činnosti sociální pracovni-Ijako dílčí a krátkodobé úkoly. Tento pohled ifisilod očekáváni stoupenců „profesionální-pojeti, podle něhož má sociální práce být "hodobým procesem poznávání životní si-e klienta, její změny nebo stabilizace. [Krátkodobě pojetí a izolované vnímáni se lem v obou domovech týkalo částečně odliš-gikály činností. V obou domovech očekávala flci, že sociální pracovnice bude: Mízovat agendy spojené s důchody, Hnaniam, příjem a úmrtím klientů, Mízovat nebo pomáhat s vyřizováním na úřadech a v dalších organizacích a v této souvislosti zprostředkovávat kontakty s organizacemi a s rodinou, • pomáhat s vyřizováním „osobních věci" klientů (např. „pokud nikdo potřebuje vyřídit dopisy"). V domové, který jsme označili jménem „PRCEK", protože byl z hlediska počtu klientů menší, očekávala vedoucí od sociálni pracovnice, že bude kromě uvedeného zajišťovat aktivizačni činnost pro větší skupiny klientů. Sociálni pracovnice se k těmto očekáváním své vedoucí přikláněla, navíc však uvedla, že za svůj úkol považuje poskytovat klientům psychickou podporu. Domnívali jsme se, že by v důsledku rozdílu mezi očekáváním vedoucí a svou představou mohla pociťovat napětí. Na otázku, zdají při plnění úkolů na něco nezbývá čas. odpověděla: „Tak to si myslím, že ne." V jejím případě to znamenalo, že když ji něco brání poskytnout nemateriálni péči. spokojí se s vyřizováním agend, které od ní očekává vedoucí. V domové, který jsme pojmenovali „GIGANT", protože byl z hlediska počtu klientů větší, očekávala vedoucí, že sociální pracovnice bude kromě výše uvedeného: • zastávat roli klíčového pracovníka, který' věnuje pozornost zejména nemateriálním potřebám klientů („dělá nčco, co se týká psychiky, co se týká srdíčka těch lidí [...■] té dušičky"), • poskytovat psychickou podporu a lidský kontakt („aby s ráma někdo mluvil, si [...] k němu sednout a trochu si s ním povyprávět, pohladit"), • samostatné rozhodovat o struktuře využití svého pracovního času a o činnostech, kterým se bude věnovat, • zprostředkovávat služby externích specialistů (např. právníka), • v případě potřeby a po dohodě s vedoucí jezdit s klienty na víkendové akce („Vsobotu (...) zkoušíme, abysme ty klienty dostaly do těch míst, odkud k nám přišli"). Vedoucí od sociální pracovnice očekávala především zaměření na uspokojování nemateriál-ních potřeb klientů, pracovnice však dávala najevo, že v praxi se toto očekávání dostává Sociální prace/Sociálna práca 2/2008 do konfliktu s předpokladem, že má zajišťovat také administrativní činnosti {„na ty lidi se snažím ten čas udčlat [...] pak to zase honím na těch papírech"). Příčinu tohoto napětí viděla v tom, že Je strašně moc té papírové práce. Protože je jedna pracovnice tady na sto lidí, což je teda moc málo". O stejném problému se zmínila i vedoucí: „...málokdy ty návštěvy dojdou [...] ten kontakt s rodinou nemají, takže my hysme toto všechno měly vlastně nahradit. Ale pořád je tu ten problém časové tísně." Napětí mezi plněním administrativních úkolu a prostorem pro přímou práci s lidmi, které sociální pracovnice prožívala, tedy nebylo důsledkem toho, že by její nadřízená preferovala zaměření na sociální agendy. Sociální pracovnice se toto napětí snažila řešit návrhem, aby část práce s agendami „přešla na jiného pracovníka " a ona by se díky tomu „mohla věnovat víc těm lidem". Vedoucí obou domovů zdůrazňovaly, že posláním sociální pracovnice je nahradit klientům domov a vytvořit jim podmínky pro důstojné prožití stáří. Obě v této souvislosti hovořily o uspokojování takových nemateriálnich potřeb klientů, jako je touha po mezilidském kontaktu nebo chuť pohovořit si s někým, případné o vnímavosti vůči „méně viditelným" potřebám obyvatel domova. Lze tedy říci, že v obou domovech byl deklarován důraz na nemateriálni potřeby klientů a na výkon dilčich a krátkodobé chápaných úkolů. Lišil se ovšem důraz na praktický výkon nemateriálni pomoci, pestrost představ o tomto typu pomoci a intenzita prožívání napětí, které provázelo nenaplnění očekáváním výkonu nemateriálni pomoci. Sociální pracovnice domova PRCEK se těmto činnostem věnovala méně a nepociťovala v této souvislosti výrazné obtíže. Sociální pracovnice domova GIGANT těmto činnostem věnovala více pozornosti a času a hledala způsob, jak překlenout nedostatek času pro nemateriálni pomoc. Nezanedbatelnou součástí představ o roli sociální pracovnice byl v obou domovech důraz na zajištění úředních agend. Rozdíl byl v tom, že v domové PRCEK byl tento „administrativní prvek" považován za jádro věci, kdežto v domové GIGANT byl vnímán současné jako důležitá věc i jako překážka poskytová- ní nemateriálni pomoci. Lze tedy říci na rozdíl od domova PRCEK bylo v domové GIGANT vnímání role sociálního pracovníka primárné „filantropické". Uvedená typologie se opirá o mé dlouholeté zkušenosti a diskuse s lidmi v oboru a podporuji ji i dílčí výsledky výzkumu. Presto se jedná o typologii hypotetickou. Domněnku, že by mohla vcelku přiměřené vystihovat skutečně existující představy, podporuje skutečnost, že podobnou typologii vytvořila na základě anglické zkušenosti Banks (2001: 144-148)2'. Ta popsala tři „modely praxe sociální práce", které označila jako „profesionální", „technicko-hyrokratický" a „odhodlaný a radikální". Zatímco mne při vytváření výše uvedené typologie především zajímala různá pojetí role sociálního pracovníka v praxi, předmětem zájmu Banks byly zdroje etických postojů sociálních pracovníků. Při vymezováni uvedených „modelů" proto vyšla z jiných hledisek", než která jsem při formulování jednotlivých typů pojetí sociální práce použil já. I tak Banks při vymezování svých „modelů" používá podobné pojmy jako já. Říká například, že „profesionální model" chápe sociálního pracovníka jako „autonomního odborníka se specializovanou kvalifikací nabytou vzděláním ", který si při práci s klientem ponechává „značnou nezávislost, " i kdyžje zaměstnancem agentury. Při své práci se přednostně neřídí pravidly zaměstnavatelské organizace, ale „etickým kódem své profese". Z hlediska „technicko-byrokratické-ho modelu" je podle Banks sociální pracovník „především pracovníkem své organizace a jeho povinností je vykonávat úkoly a role, kterému předepisuje tato organizace". Při své práci se přednostně neřídí ani odbornými postupy, ani etickými zásadami svého oboru, ale „pravidtf a procedurami, které určuje zaměstnavatelská organizace". Z hlediska „modelu odhodlaného nebo radikálního poskytovatele pomoci"jí sociální pracovník „člověk, kterého k jeho práci přivedlo osobni odhodlání nebo ideológia] motivovaný zápal pro uskutečňování zménf. V závislosti na tom. zdaje motivován „službou lásky" nebo „marxismem, feminismem čianú-rasistickým přístupem", typickým nástrojem změny pro něj je „empatie" nebo „kolektmi akce" (Banks, 2001: 145-146.)