30 Cdo 2573/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a
soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce P. H., proti
žalované obchodní společnosti V.-L.-P., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti,
vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 3/2003, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č.j. 1 Co 343/2003107,
takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. srpna 2003, č.j. 11 C 3/2003-70,
ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 4. března 2004, č.j. 11 C 3/2003-95,
výrokem I. žalované uložil zaplatit žalobci částku 300 000,- Kč a nahradit náklady řízení.
Výrokem II. zastavil řízení, pokud žalovaný měl uveřejnit v tisku omluvu ve znění, které bylo
v rozhodnutí uvedeno. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně státem placených
nákladů řízení. O odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25.
května 2004, č.j. 1 Co 343/2003-107, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že v
řízení před soudem prvního stupně byly jednoznačně prokázány základní hmotněprávní
předpoklady vzniku občanskoprávní odpovědnosti žalovaného podle ustanovení § 13
občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Takto v periodiku M. d., jehož je žalovaný
vydavatelem, byl dne 2. prosince 2002 uveřejněn článek \"Případ M. B.: Ř. spor o
likvidátora\", v němž byly ve vztahu k žalobci obsaženy údaje (jež odvolací soud ve svém
rozhodnutí popisuje), v nichž v kontextu s celým obsahem článku žalobce podle vylíčení
rozhodujících skutečností v žalobě spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv.
Tentýž článek byl uveřejněn v dalších, žalovanou rovněž vydávaných periodikách, a to dne 4.
12. 2002 ve Z. n. a 5. 12. 2000 v deníku O. d. Odvolací soud se v tomto případě ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že obsah článku nesplňuje předpoklady kladené na kritiku, a
to především, aby kritika vycházela z pravdivých podkladů. Žalovaný v řízení neprokázal
pravdivost dotčených tvrzení, jimiž se žalobce cítí dotčen. I podle názoru odvolacího soudu
tyto údaje ve spojení s obsahem celého článku zejména v souvislosti s v něm vysloveném
podezřením, že rozhodnutí žalobce \"...bylo učiněno v intencích těch, kdo banku tunelovali, v
souvislosti s použitím slov \"vnucoval rozhodnutí\", \"byl nucen zrušit své rozhodnutí\", \"je
zarážející, že tak učinil až za více než dva roky\", jeho \"zarputilý odpor\" a ve spojení údaje o
ustanovení nového správce s údajem, že jde o profesora školy, na níž žalobce přednáší, jsou
neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce, chráněných ustanovením § 11 o.z.
Žaloba podle § 13 o.z. proto byla důvodná. S ohledem na použité výrazové prostředky
vztahující se k osobě žalobce, podle odvolacího soudu nebyla přiléhavá obrana žalované, že v
článku šlo o kritiku soudu případně o soudce obecně. Odvolací soud též zaujal shodný závěr
se soudem prvního stupně, že zadostiučinění poskytnuté žalovaným žalobci uveřejněním
odpovědi podle tiskového zákona je nepostačující, a že jsou v dané věci splněny předpoklady
pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o.z. Odvolací soud se v
tomto případě též ztotožnil s výší přiznaného zadostiučinění soudem prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 30. června 2004, přičemž zástupci
žalované byl doručen dne 29. června 2004.
Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná dne 6.srpna 2004 včasné dovolání. Jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
o.s.ř.). Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., t.j. tím
namítá, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Podle dovolatelky je podstatou nesprávného posouzení v této věci otázka sdělení
nepravdivých údajů způsobilých zasáhnout chráněný zájem, kterým je ochrana vážnosti, cti a
dobré pověsti člověka, jež mohou být jednáním žalované ohroženy. Dovolatelka má zato, že
obecné informace obsažené v článku neměly takový charakter, aby byly způsobilé značnou
měrou ohrozit vážnost žalobce u spoluobčanů, poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné
vztahy, nebo způsobit jinou vážnou újmu. Nešlo o zjevně lživé údaje, neboť vycházejí ze
skutečných rozhodnutí žalobce jako soudce Krajského soudu v Ostravě nebo jiných soudů. Z
dokazování v řízení vyšlo najevo, že šlo o kritiku soudce, resp. soudu, a to pouze z části a
nikoliv obecně, jak shrnuje vrchní soud ve svém rozhodnutí. Žalobce je soudcem Krajského
soudu v Ostravě, takže kritika směřovala vůči jeho osobě jako soudce a k práci související s
výkonem tohoto povolání. Soud neakceptoval skutečnost, že soudce jako osoba veřejně činná,
je odpovědný za svá rozhodnutí a je povinen unést také veřejnou kritiku svých názorů a
rozhodnutí, souvisejících s jeho postavením státního orgánu. Tuto kritiku může očekávat
nejen od stran sporu, ale i ze strany veřejnosti, kterou v demokratické společnosti zastupuje
tisk.
Dovolatelka připomíná mimo jiné nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II ÚS
357/96, podle něhož základní právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod je zásadně
rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny. Je tak věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím
k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost
před právem druhým. Dovolatelka v této souvislosti připomíná judikaturu vážící se k této
otázce, a to jak Ústavního soudu, tak např. Evropského soudu pro lidská práva. Z toho pak
dovolatelka dovozuje, že odvolací soud při svém rozhodování opomenul hodnotit
rovnovážnost mezi právem na ochranu osobnosti a svobodou projevu, a to současně i s
odkazem na tezi, že tisku je přiznávána pozice \"veřejného hlídacího psa\" pro zpřístupňování
informací o závažných veřejných otázkách, jimiž se sporný článek zabýval. Kromě toho v
případě veřejné osobnosti jsou dány širší limity přípustné kritiky, než je v případě soukromé
osoby, přičemž pravdivost hodnocení osoby nelze podrobit důkazům.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, stejně tak jako
předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, zrušil. K podanému
dovolání se vyjádřil žalobce písemným podáním ze dne 4. 11. 2004, v němž jednak dospívá k
závěru, že dovolání v souzené věci není přípustné. Nadto poukazuje na to, že v řízení nebyla
prokázána pravdivost tvrzení, která byla v předmětném článku uváděna o jeho osobě. Tyto
informace tedy nebyly pravdivé. Nemůže proto dojít k právnímu posouzení věci ve smyslu
ustanovení článku 17 a článku 10 Listiny základních práv a svobod. Žalobce pak poukazuje
mimo jiné na to, že článek se dotkl jeho cti a důstojnosti a jeho dopad pociťuje dodnes.
Navrhuje proto, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1
o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §
241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak je jím napaden rozsudek, jímž
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Podle
ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
druhé z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Obsah spisu
v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením § 237
odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem
později zrušený rozsudek téhož soudu. Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání
přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní
stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí
odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka
měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
V posuzovaném případě dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam (především v souvislosti s dovolatelkou zmiňovaného
vztahu práva na ochranu osobnosti a práva na svobodu projevu a na informace) ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Proto je dovolání v tomto případě přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) téhož zákona. Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu
v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je třeba
z hlediska výtek uplatněných v dovolání žalobkyně považovat za správné (§ 243b odst. 2
o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze
zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom
vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Je-li
dovolání přípustné, je současně povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly. Pokud dovolatelka uplatňuje
dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak ten dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jedná se tak o omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav. O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Musí tak být
ověřen omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Odvolací soud při úvahách o
žalobcem uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13
odst. 2 o.z. dospěl s přihlédnutím k ustanovení § 11 o.z. k závěru, že jsou splněny základní
hmotněprávní předpoklady odpovědnosti žalované podle zmíněného ustanovení § 13 cit.
zákona. Především vycházel ze zjištění, že obsah sporem dotčeného článku nesplňoval
požadavky kladené na kritiku, která by jinak musela vycházet z pravdivých podkladů.
Žalovaná totiž v řízení neprokázala pravdivost předmětných tvrzení, jimiž se žalobce cítí
dotčen. V článku tak nešlo o kritiku soudu, případně soudce obecně.
Dané úvahy odvolacího soudu jsou pro posouzení této věci přiléhavé. Ke vzniku
občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do
osobnostních práv fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být splněny následující tři
hmotněprávní podmínky. Musí zde být především zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat
nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení či jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její
fyzické a morální integritě. Současně musí být takový zásah posouzen jako neoprávněný,
resp. protiprávní. Konečně zde musí existovat příčinná souvislost mezi zásahem a jeho
neoprávněností. To, že v souzeném případě došlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti
žalobce, ve své podstatě nezpochybňuje ve svém dovolání ani žalovaná, která takto má
fakticky zato, že realizovala právo na svobodu projevu a na informace ve smyslu čl. 17
Listiny základních práv a svobod, a to v podobě kritiky soudů, resp. žalobce jako soudce.
Proto má základní význam posouzení toho, zda se zde jednalo o oprávněný či naopak
neoprávněný zásah do osobnostní sféry žalobce. Za neoprávněný zásah se považuje takový
zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem Neoprávněnost
zásahu tvoří objektivní kategorii představující záporné hodnocení zásahu do osobnosti fyzické
osoby ze strany státu. I v případě, že se konkrétní zásah proti osobnostním právům fyzické
osoby jeví jako odporující objektivnímu právu, však mohou ve skutečnosti existovat
okolnosti, které neoprávněnost takového zásahu vylučují. Tak tomu může být i při výkonu
práva kritiky v souladu s již zmiňovaným článkem 17 Listiny základních práv a svobod.
Kritika jako součást svobody projevu a široké a veřejné informovanosti je nepochybně
důležitým nástrojem demokracie ve společnosti. Současně je však třeba zdůraznit, že svoboda
projevu, včetně práva pronášet kritiku musí mít v demokratické společnosti své meze, kdy
jejich překročení pravidelně vede k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu
osobnosti kritizovaných fyzických osob.
Takto proto k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby nedojde výkonem práva
kritiky jedině v případě, že se bude jednat o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku
oprávněnou. Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a
současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa, t.j., že nevybočuje z
mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle. Takto především o věcnou
kritiku nepůjde tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto
nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je
utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za
přípustnou. V této souvislosti je třeba proto uzavřít, že vybočí-li kritika z mezí její
přípustnosti, jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do osobnosti fyzické
osoby se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se
takového zásahu dopustila. Na tomto závěru pak nemůže měnit nic ani skutečnost, pokud byla
tímto způsobem dotčena osoba tzv. veřejného zájmu (byť se dovolací soud domnívá, že by z
hlediska předpokládané míry nutnosti snášet vyšší veřejný zájem, bylo přeci jen jinak třeba
diferencovat mezi skupinou osob, které vstoupily do politiky a mezi jinými skupinami veřejně
činných osob - zde konkrétně např. soudci).
Proto v případě, že kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost, není důvodné
argumentovat, jak to činí dovolatelka, předností práva na informace, resp. svobodu projevu
před právem na ochranu osobnosti fyzické osoby. Jak vyplývá z vyloženého, odvolací soud
danou otázku odpovědnosti žalované posoudil odpovídajícím způsobem. Protože tedy z
hlediska výtek obsažených v dovolání žalované nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc
neposoudil správně, pak za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání,
hodnotil napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný. Proto bylo dovolání žalované
zamítnuto (§ 243b odst.2 o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení v souvislosti se zamítnutím dovolání je odůvodněn
ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci v tomto řízení žádné náklady
nevznikly.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. července 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu