30 Cdo 923/2004
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a
soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce MUDr. F. P.,
zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. K., zastoupenému advokátem, 2) JUDr. L.
R., zastoupenému advokátem a 3) obchodní společnosti V., a.s., zastoupené advokátem, o
ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 61/99, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2003, č.j. 1 Co 189/2002193,
t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2003, č.j. 1 Co 189/2002-193 ve výroku
II. ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozsudek Krajského soudu v Plzni
ze dne 10. září 2001, č.j. 19 C 61/99-153 v zamítavých výrocích I. a II. a ve výrocích o
náhradě nákladů řízení IV. a V. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. září 2001 pod č.j. 19 C 61/99-153 výrokem I.
zamítl žalobu, aby prvnímu žalovanému bylo uloženo jednak uveřejnit na vlastní náklady v P.
deníku a všech jeho okresních mutacích omluvné věty: \"Omlouvám se za svůj výrok na
adresu MUDr. F. P. ze dne 26. září 1996 v tomto listu, který byl nepravdivý a důstojnost
snižující a zejména poškozující jeho věrohodnost u voličů, a který zněl: P. se pokusil prosadit
svou kandidaturu nejprve v okrese P. - sever, ale nepodařilo se mu získat žádnou podporu.
Když nepochodil ani na oblastní radě, na protest z ní vystoupil\", jednak nahradit žalobci
nemajetkovou újmu ve výši 1,000.000,- Kč s příslušenstvím. Dále výrokem II. zamítl žalobu,
aby třetí žalované bylo uloženo především uveřejnit na vlastní náklady v P. deníku a všech
jeho okresních mutacích omluvné věty: \"Omlouvám se za svůj výrok na adresu MUDr. F. P.
ze dne 26. září 1996 v tomto listu, který byl nepravdivý a důstojnost snižující a zejména
poškozující jeho věrohodnost u voličů, a který zněl: P. se pokusil prosadit svou kandidaturu
nejprve v okrese P. - sever, ale nepodařilo se mu získat žádnou podporu. Když nepochodil ani
na oblastní radě, na protest z ní vystoupil\", a současně nahradit žalobci nemajetkovou újmu
ve výši 3,000.000,- Kč s příslušenstvím. Výrokem III. bylo řízení zastaveno ve vztahu k
druhému žalovanému. Konečně pak výroky IV. až VI. soud prvního stupně rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Rozhodnutí bylo odůvodněno mimo jiné především tím, že se žalobci nezdařil důkaz, že by se
předmětných výroků dopustil první žalovaný, přičemž prokázáno bylo, že tyto výroky byly
obsaženy v P. deníku, jehož vydavatelem je třetí žalovaná. Nejde však o výroky difamující
povahy, sledující skandalizační a pomlouvačné cíle, a které by objektivně způsobily vážnou
újmu na osobnostních právech žalobce, aniž by na tomto závěru cokoliv změnila skutečnost,
že o pravdivosti některých těchto výroků lze pochybovat. Avšak nepravdivý, ale nikoliv
difamující výrok, není způsobilý přivodit občanskoprávní odpovědnost za zásah do ochrany
osobnosti.
O odvolání žalobce proti zamítavým výrokům rozsudku soudu prvního stupně týkajících se
žalovaných 1. a 3. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2003 pod č.j. 1
Co 189/2002-193, který výrokem I. odvolací řízení zastavil ve vztahu k prvnímu žalovanému
ohledně částky 975.000,- Kč a ohledně částky 2,800.000,- Kč ve vztahu k třetí žalované.
Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených zamítavých výrocích ve
věci samé. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud
přisvědčil žalobci, že pravdivost dotčeného tvrzení nebyla v řízení před soudem prvního
stupně prokázána. Přesto však sdílí závěr soudu prvního stupně o objektivní nezpůsobilosti
tohoto výroku porušit, případně ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 násl. občanského
zákoníku (dále jen ,,o.z."). Nelze nepřihlédnout k celkovému kontextu článku, který se zabývá
kandidaturou žalobce, člena ODS, jako nezávislého kandidáta do senátních voleb, tedy jako
protikandidáta strany, jejímž je členem a nelze též přehlédnout, že žalobce vstupem do
politiky konkludentně souhlasil s větší mírou zveřejňování informací o své osobě, a to nejen
informací pozitivních.
Vrchní soud dále připomněl, že při posuzování předmětného výroku, a to jak v celkovém
kontextu článku, případně i izolovaně, nelze dovodit, že by - byť nepravdivé tvrzení - že
někdo prosazoval svou kandidaturu do voleb, že nezískal podporu a na protest proti tomu
vystoupil z orgánu politické strany, bylo objektivně způsobilé ohrozit osobnostní práva
kohokoli, tedy i žalobce. Z objektivního pohledu není nic difamujícího na prosazování
kandidatury v demokratických volbách a na jejím případném neúspěchu. Rozsudek
odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. března 2003, přičemž týž den byl doručen
žalobci.
Proti potvrzujícím výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2003, č.j. 1
Co 189/2002-193, podal žalobce dne 19. května 2003 včasné dovolání. Dovolatel má zato, že
dovolání v této věci je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Z obsahu dovolání dále vyplývá, že je jím uplatňován
dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., t.j., že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel ve svém dovolání především zdůrazňuje
skutečnost nepravdivosti sporem dotčených tvrzení a současně to, že byly způsobilé dotknout
se žalobcova práva na ochranu osobnosti.
Dovolatel proto navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu
prvního stupně byl zrušen.
K uvedenému dovolání podali samostatná vyjádření první žalovaný a třetí žalovaná. V obou
případech se ztotožnili se závěry soudů obou stupňů a navrhli tak, aby dovolání žalobce bylo
odmítnuto, resp. zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud dále vzal v úvahu, že podané dovolání je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1
o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., který je podle
mínění dovolacího soudu naplněn, když sám hodnotí napadené rozhodnutí odvolacího soudu
jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud
poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v dovoláním dotčených
výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že
v této části rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobců
nelze považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze
zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom
vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je
však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když
nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly. Opačná je však
situace v případě výtek uplatněných v dovolání žalobce. Bylo uvedeno, že dovolatel fakticky
uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. písm. b) o.s.ř. Tento dovolací
důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud
soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice
aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní
posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení § 11 násl. o.z. Ke
vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem
do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být splněny tyto hmotněprávní předpoklady:
a) existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající
buď v porušení, či jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, b)
neoprávněnost (protiprávnost) tohoto zásahu a konečně c) existence příčinné souvislosti mezi
zásahem a neoprávněností tohoto zásahu. Subjekty odpovědnými za takový zásah mohou být
buď fyzické osoby nebo osoby právnické.
V souzeném případě mělo být podle žalobce zasaženo do jeho osobnostních práv
předmětnými výroky, které se ho týkaly, a o nichž bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že
jsou nepravdivé.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života
a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní
povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává
mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo
případně i majetkové). Různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické
osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z
těchto složek osobnosti. Přesto však vždy je takovým zásahem dotčena přímo samotná
osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. A protože se jedná
o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem
dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto
nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Z tohoto
pohledu občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné
právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické
osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Ve své podstatě současně jde o důležité rozvedení a
konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V tomto jednotném
rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují
občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako
neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Pokud v
tomto sporu jde o otázku ochrany osobnosti žalobce, pak - jak již bylo zmiňováno - odvolací
soud vycházel ze zjištění, že sporem dotčené výroky uveřejněné v Plzeňském deníku byly
nepravdivé. Je přitom skutečností, že tyto výroky podávaly informaci (zde tedy nepravdivou
informaci) o aktivitách a snahách žalobce. Jistě je třeba v tomto případě souhlasit s odvolacím
soudem především v úvaze, že žalobce vstupem do politiky konkludentně souhlasil s větší
mírou zveřejňování informací o své osobě, a to nejen informací pozitivních, přičemž z
objektivního pohledu není nic difamujícího na prosazování kandidatury v demokratických
volbách a na jejím případném neúspěchu. Přes správnost těchto úvah je však nutno současně
zdůraznit, že zveřejnění (ať vědomě či nevědomě) nepravdivých informací o fyzické osobě je
třeba v zásadě vždy posuzovat jako neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv, a to i v
případě, že příslušná informace případně nebude mít vysloveně difamační charakter.
Podstatné totiž je, že takto je o konkrétní fyzické osobě vyslovována nepravda, na jejímž
základě mohou třetí osoby tuto fyzickou osobu zkresleně posuzovat (není přitom ani
rozhodné, zda by se jednalo o negativní nebo pozitivní informaci). To, že žalobce vstoupil do
politiky s sebou skutečně nese pravidelně větší míru zveřejňování informací, a to i informací
nikoliv pozitivních. To však neznamená, že lze směšovat pojem negativní informace (resp.
informace nikoliv pozitivní) s pojmem nepravdivá informace. Nadto sám odvolací soud
naznačil, že předmětné výroky bylo třeba posuzovat mimo jiné i v kontextu samotného článku
vypovídajícím o žalobci. To samo je pak podle názoru dovolacího soudu též argument pro
závěr, že i tyto (jinak nepravdivé) výroky mohly být způsobilé sloužit ke zhodnocení (ať
pozitivního nebo negativního) postupu žalobce v rámci volební soutěže. Jak pak již bylo
uvedeno není v tomto případě rozhodné, zda se jednalo o vysloveně difamační výrok či
nikoliv, když jednotlivé zásahy do osobnostních práv zmíněné v ustanovení § 11 násl. o.z.
jsou uvedeny pouze příkladmo.
S ohledem na skutečnost, že odvolací soud takto věc posuzoval odlišně, nelze proto
dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v dovoláním dotčených výrocích z
uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky
proto toto rozhodnutí v tomto rozsahu (stejně tak jako příslušné výroky rozsudku soudu
prvního stupně ve věci samé, které byly poznamenány týmiž vadami), včetně souvisejících
výroků zrušil a vrátil věc v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací
soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta
první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu