Kapitola 10. Ten druhý výzkum aneb Dokázat nebo rozumět? Kvalitativní výzkumník: Mnoho lidí je dnes znuděno svou prací a jsou... Kvantitativní výzkumník (přerušuje): Jací lidé, kolik jich je, jak dlouho mají takové pocity, odkud jsou... Kvalitativní výzkumník: Zapomeň na to... John Van Matinen (Patton 1980) 10.1. Nová pravidla Dosud jsme se zabývali asi takovýmito nálezy sociologického výzkumu: Nižší socioekonomický status etnických minorit je očekávaným faktem v Severní Americe. Nicméně rozdíly mezi v Kanadě narozenými starými občany na jedné straně a starými Italy na straně druhé jsou daleko silnější, než jsme očekávali. Průměrné vzdělání anglicky mluvících osob v naší věkové skupině, popsané v letech formálního vzdělání je přibližně čtyřikrát vyšší než vzdělání Italů a šestkrát vyšší než vzdělání Portugalců. Dvě třetiny našeho portugalského vzorku jsou bez jakéhokoliv formálneho vzdělání. Totéž je pravda jen pro desetinu Italů. Ani jediná osoba z anglického v2orku nespadá tío této kategorie...Přibližně jedna třetina starých Italů je schopna komunikovat v angličtině "dobře", nebo "poměrně dobře". Jen o něco méně než jedna desetina Portugalců náleží do této kategorie. Více než třetina starých osob v portugalské subpopulaci není schopna komunikovat v angličtině vůbec. Ale výsledky výzkumu mohou mít také docela jinou formu. Alfred Schutz ve své studii Cizinec (Schulz 1966) analyzuje proces, ve kterém se cizinec, řekněme emigrant, snaží proniknout do nové kultury, která je mu cizí. O problému jazyka říká toto: Aby člověk mohl zvládnout jazyk jako schéma výrazu, musel v něm psát své milostné dopisy. Musí vědět jak se modlit v tomto jazyce a jak proklínat a jak říkat věci tak, aby vyjádřily každý odstín vyžadovaný danou situací. Dr. Watson (zoufale): Ale to přece není veda. To je snad poezie, ale určíte ne věda! Ne tak zoufale, drahý doktore, lo je jen jiný přístup k poznání sociální reality. Kvalitativní výzkum má jiné cíle, a tedy i jiná pravidla. Kvantitativní výzkum je schopen nabídnout hodně užitečné informace o mnoha emigrantech. Je schopen říci, jak zobecnitelné jsou naše výsledky, je schopen potvrdit nebo vyvrátit naše hypotézy, vypočítat, jaká je pravděpodobnost, že sc mýlíme. Ale cena, kterou za tyto schopnosti kvantitativního výzkumu platíme, není nízká. Důkazem závažnosti tohoto problému jsou data o jazykových schopnostech starých Portugalců a Italu v Torontu. Ale taková data neosvětlí, co to pro člověka opravdu znamená komunikovat v jazyce, který není jeho vlastním. Dvě věty formulované Schützern mohou nabídnout mnohem silnější vhied do lidské dimenze sociální situace, než rozsáhlá kvantitativní empirická studie. V ní je mnohodimenzionální sociální a lidská realita redukována na omezený počet několika málo proměnných a na malý počet analyzovaných vztahů mezi nimi. V učebnicích můžeme najít desítky různých definicí kvalitativního výzkumu. Typická definice muže znít třeba takto: Kvalitativní výzkum je nenumeheké šetření a interpretace sociální reality. Cíiem tu je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím. 284 285 Pro pochopení rozdílů obou těchto postupů jc vhodné uvědomit si formální rozdíly cílů: Ciíem kvantitativního výzkumu je Cílem kvalitativního výzkumu je testování hypotéz. vytváření nových hypotéz, nového porozumění, vytváření teorie. Porovnejme si alespoň heslovitě základní epistemologieké rozdíly mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem, vyplývající z této rozdílnosti v cílech. Podmínkou testování hypotéz je získání informace, která by byla reprezentativní pro celou cílovou populaci. Cílem kvalitativního výzkumu je porozumění. Porozumění pak vyžaduje vhled do co největšího množství dimenzí daného problému. Rozdíly v cílech pak kladou různé požadavky na optimalizaci redukce a transformace informací. Tabulka 10.1. shrnuje základní rozdíly mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem z hlediska redukce informace. Tabulka 10.1. Redukce informace v kvantitativním a kvalitativním výzkumu Kvantitativní výzkum Kvalitativní výzkum Omezený rozsah informace o velice mnoha jedincích Mnoho informace o velmi malém počtu jedinců. Silná redukce počtu pozorovaných proměnných a silná redukce počtu sledovaných vztahů mezi těmito pramennými. Silná redukce počtu sledovaných jedinců. Generalizace na populaci je většinou snadná a validita této generalizace je měřitelná. Generalizace na populaci je problematická a někdy 1 nemožná. A teď se podívejme, jaké jsou rozdíly mezi oběma postupy z hlediska transformace informace. Především, testování hypotéz vyžaduje co nejvyšší formální srovnatelnost dat. Pro kvalitativní výzkum to však není nonié. To pak má zajímavé epistemologieké následky: Kvantitativní výzkum Kvalitativní výzkum vyžaduje velice silnou standardizaci. Silná standardizace zajištuje Standardizace v kvalitativním výzkumu je slabá a proto má kvalitativní výzkum poměrně vysokou reliabílitu nízkou reliabílitu Silná standardizace vede nutně k silné redukci informace. Respondent, místo aby plně popsal svoje mínění, je omezen na volbu jediné kategorie z nabídnutého velice malého souboru kategorií.To nutně vede k poměrně Slabá standardizace kvalitativního výzkumu, volná forma otázek a odpovědí nevynucuje Saková omezení, jaká existují v kvantitativním výzkumu. Potenciálně proto může mít kvalitativní výzkum nízké validitě vysokou validitu. Rozdíl v cíli obou metod je však především odrážen v jejích zásadně odlišné logice: Logika kvantitativního výzkumu je deduktivní. Na začátku je problém existující buď v teorii nebo sociální realitě. Tento problém je přeložen do hypotéz. Ty jsou základem Í\ pro výběr proměnných. Sebraná data jsou použita pro testování hypotéz a výstupem |:. kvantitativního výzkumu je soubor přijatých nebo zamítnutých hypotéz. Ate to všechno f£ už znáte, zejména ze čtvrté kapitoly. Naproti tomu kvalitativní výzkum používá induktivní logiku. Na začátku výzkumného procesu je pozorování, sběr dat. Pak výzkumník pátrá po pravidelnostech existujících v těchto datech, po významu těchto dat, formuluje předběžné závěry a výstupem mohou být nově formulované hypotézy nebo nová teorie. I f. V kvantitativním výzkumu sbíráme jen ta data, která nutně potřebujeme k testování hypotéz, fi'í V kvalitativním výzkumu se snažíme sebrat "všechna data" (teď trochu přeháním) a nalézt i:, struktury, pravidelnosti, které v nich existují. Můžeme si to představit třeba tak, jak je to |i znázorněno v grafu 10.1. a 10.2. 286 287 Graf 10.1. Kvantitavní výzkum: DEDUKCE Hypotéza: Mají data formu písmene L? Data: xxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxxxxxxxx xxxxx xxxxx xxxxx xxxxx Kvantitativní výzkum testuje hypotézy, které byly formulovány a priori. V našem grafickém znázorněni pátrá po tvaru ve formě písmena L a jenom po tomto tvaru. Všechny ostatní možné konfigurace, at již jsou sebevýznamnější, jsou v testování hypotéz naprosto neviditelné. Jen náhodné se může stát, že výsledky analýzy jsou neočekávané a upozorní nás na přítomnost něčeho, co jsme nepředpokládali a co může být pro studovaný problém důležité. Na druhé straně je však kvantitativní výzkum schopen říci, jaká je pravděpodobnost, že konfigurace v podobě písmene L skutečně v populaci existuje, jak dobře pozorovaný tvar odpovídá tvaru předpověděnému v hypotéze a jiné velice důležité informace tohoto typu. ; Naproti tomu induktivní postup kvalitativního výzkumu (graf 10.2.) pátrá po jakékoliv struktuře, která existuje v proměnných v oblasti jeho zájmu. Teoreticky by kvalitativní výzkumník by neměl očekávat žádnou určitou konfiguraci. Deduktivní postup by v datech zobrazený v grafu 10.2. neobjevil žádnou strukturu, protože konfigurace v tvaru L v nich neexistuje, a po jiných tvarech kvantitativní výzkum nepátral. Graf i 0.2. Kvalitativní výzkum: INDUKCE Data: Jsou nějaké identifikovatelné struktury v datech? Schopnost kvalitativního výzkumu nalézt i neočekávané pravidelnosti ve struktuře dat není ovšem zadarmo. Platíme za ní omezenou schopností generalizovat naše závěry na populaci, alespoň ne těmi klasickými postupy, které jíž známe. A samozřejmě nejsme schopni kvantitativně definovat pravděpodobnost, že naše závěry jsou platné. Dr.Watson: Já tomu nerozumím. Od začátku knížky zdůrazňujeme, ze přirozené systémy v sociálních vědách jsou obrovské a že není prakticky možné s.ebrat všechny informace. Rekl jste nám mnohokrát, že úplný popis systému není možný, ze každý popis, který provedeme, bude nutně redukovaný. Ale logika deduktivního postupu vyžaduje úplný popis! Tak tohle je opravdu závažná námitka. Nesmíme ale zapomenout, že posláním kvalitativního výzkumu je porozumění lidem v sociálních situacích. Kvalitativní výzkum by byl asi velice neohrabaným a málo produktivním nástrojem kupř. studia objektivních determinant jednotlivcova příjmu. Naproti lomu je kvalitativní výzkum nesmírně účinným nástrojem třeba pro studium subjektivních dimenzí příjmu; např. pro studium takových otázek, jakou částku 288 289 a proč respondent považuje za vysoký příjem, co a proč by splnilo jeho materiální sny, jak vnímá příjmy jiných lidí, co by podle respondenta mělo být kritériem spravedlivého peněžního odměňování. Jistě každý z nás by byl schopen naformulovat chytré uzavřené otázky, testující hypotézy týkající se všech zmíněných otázek. Problém je ale v tom, že je velice těžké určit předem, které proměnné jsou pro tyto problémy relevantní. Mnohé faktory jsou opravdu nepředvídatelné. Racionální kategorie, které je výzkumník nejspíše schopen zkonstruovat, nemusí být pro respondenta rozhodující, nicméně respondent vybere některou z kategorií, když "ta jeho" nebyla zahrnuta. Tak známe středočeskou vesnici, ve které je značná rivalita mezi "dolním" a "horním koncem". Zde se zdá, že důležitou komponentou spokojenosti s příjmem je to, zda je vyšší než příjem někoho v podobném postavení, kdo žije na opačném konci obce. V kvalitativním výzkumu výběr proměnných není prováděn výzkumníkem. V kvalitativním výzkumu o redukci dat de facto rozhodují zkoumané osoby. Výzkumník vede respondenta k tomu, aby mu řekl co nejvíce o příjmu a doufá, že zkoumaná osoba vybere vše, co je pro ni relevantní. "Přirozeným systémem" tu je respondentova znalost, zkušenosti, jeho postoje, pocity, prostě subjektivní dimenze daného problému, tedy prostor, který respondent dobře ovládá. Respondent není vtiačován do předem připravených schémat. Výzkumníkovou úlohou je pak nalézt významné struktury v množině všech proměnných, klerc respondent považuje za relevantní. V tom je právě největší síla kvalitativního výzkumu. 10.2. K čemu je to dobré? Kvantitativní a kvalitativní výzkum jsou vlastní vzájemně komplementární. Ideální epistemologická souhra mezi oběma postupy je znázorněna v grálu 10.3. Výstup z jednoho . typu výzkumu je převzat druhou metodou a znalost lak může být kumulována a prohlubována v nekonečném kruhu, nebo snad lépe, spirále poznání. Ale i každá z těchto metodologií miiže být sama o sobě soběstačným poznávacím systémem. Podívejme se nejdříve na možnosti spolupráce mezi oběma postupy. Tradičně byl kvalitativní výzkum považován jen za pomocnou metodu, použitelnou snad jen v píedvýzkumu. Alet tato: poslužná role kvalitativního výzkumu byla, a bohužel stále ještě je, značně podceňována, a zanedbávána. A to ovšem může být velice nebezpečné. 290 Graf 10.3. Kvalitativní výzkum nám pomáhá rozumět 'pozorované realitě. Kvantitativní výzkum testuje validitu tohoto porozumění. Sociolog se často podobá cizinci, jenž vstupuje do kultury, která není jeho vlastní. Budeme se tím zabývat v příští kapitole věnované srovnávacímu výzkumu, ale příměr "cizince" platí i pro výzkum v naší vlastní zemi. Sociolog, výzkumník zabývající se výzkumem trhu, administrativní pracovník, prostě každý, kdo se musí zabývat sociálními problémy, sc setkává s kulturami, nebo chcete-li se subkulturami, které jsou mu alespoň částečně cizí. Mají třeba odlišné vzdělání, prošly jiným typem socializace, patří do jiné věkové skupiny, mají jinou historickou zkušenost atd. Každá kultura, ke které přistupujeme z vnějšku, sc nám může zdál podivnou a je velice snadné takovou kulturu mylně interpretovat. To je problém velice povědomý kulturním antropologům. Podívejme se tu alespoň na výňatky zc zajímavé antropologické studie. Horace Milné;-. Body Rilual among Nacirema, American Anthropoioqist, 58 (1956). str. 503-507. Parafrázováno W.C. lev/nem v Soctological Ideas, 1988: str. 100-101. Nacirema mají velice extrémní zvyk, rituál zaměřený na své těío. Tento rituál... je založen na víře, že tělo Je v podstatě ošklivé a mající tendenci k zániku. Nacirema se věnují složitým rituálům, pro které mají speciální svatyně, vestavěné do jejich sídlišt. V takové typické svatyni je řada významných objektů. Na stěně každé takové svatyně je speciálně konstruovaná skříňka, ve které jsou přechovávány magické roztoky a talismany.Ty jsou opatřovány od mocných šamanů, kteří instruují bylinkáře, jak tyto preparáty připravit. Tyto přípravky jsou velice cirahé... 291 Má se za to, že Nacirema věří, že ústa mají veliký vliv na sociální vztahy v této kultuře. Proto Nacirema stráví mnoho energie třením úst podivnými tyčinkami, na nichž jsou upevněny štětiny, na které je nanášena zvláštní magická substance. Nacirema věří, že pečlivé provádění těchto ceremonií jim získá přátelství. Zanedbávání této ceremonie naopak přátele odežene. Význam jiných rituálů, zejména těch, v jejichž provádění se liší muži od žen, je daleko méně jasný. Bylo pozorováno, že muži oškrabují denně své tváře ostrými nástroji, ale význam této operace není znám. Ženy se vystavují týdně pravidelnému sebemučení, nechávajíce opékat své hlavy v malých píckách. Význam těchto rituálů je Wilnerem vysvětlován masochismem této kultury. V celku se zdá, že Nacirema jsou lidem, který je posedlý svými těly a jejich rozkladem. Souhlasíte s Milnerovou interpretací této kultury? A pokud snad ještě někdo neidentifikoval správně tuto kulturu, měl by si přečíst jméno Nacirema pozpátku. Takovíhle antropologickí interpretace se nám zdá pošetilá jen proto, že analyzuje zvenku kulturu, která je nám povědomá. Jen proto jsme schopni uvidět, jak taková interpretace postrádá porozuměni'. Snad ve všech výzkumech jsme cizinci, oslovující neznámou situaci. Může to být pravda třeba jen pro část naší cílové populace nebo problematický může být třeba jen určitý aspekt problému, například slovník. {Vzpomeňte si třeba na naší pohádku č.2, na tu o Egri Bikaveru!) Neznámá kultura může třeba existovat v sousedním domě. Vůbec sémantické .". problémy mohou být velice závažné i uvnitř našeho vlastního jazyka. Žádná společnost není' zcela homogenní. C. Wright Mills (1939) upozorňuje, že v nehomogenní společnosti řeč často míjí svůj cíl. "Stejně" symboly jsou interpretovány různě. "Protože souřadnice sociální akce, které dávají symbolům jejich smysl, se zhroutily, tyto symboly nevyvolávají v jedné skupině stejnou odpověď, kterou vyvolávají v jíně; skutečná komunikace neexistuje. H. Blanc . (1956) srovnává interview s mladou černou prostitutkou, prováděný středostavovským .: univerzitním studentem, s rozhovorem, prováděným Američanem ovládajícím francouzštinu s Marokánccm, který se naučil francouzsky v ulicích Casablanky. Naše expertiza v sociálních vědách je jistě důležitá, ale není to univerzální expertiza,:, nepomůže nám interpretovat správně, co znamená gesto, používané ve skupinách asi tak dvanáctiletých dětí, které můžeme pozorovat z našeho vlastního okna. Plácnout si na stehno, a pak podržet před břichem ruku sevřenou v pěst, je v Torontu zcela bezpečné, neutrální : gesto. Ale nezkoušejte tam ukázal nikomu vztyčený prostředníček na ruce odvrácené hřbetem./ od vás. To je považováno za velmi vulgární urážku. Jistě, tohle nebude pro většinu z nás 292 závažný metodolog problém. Ale jak s, můžeme být j.st,, že symboly používané naším sousedem mají pro něho stejný význam jako pro nás? A tak nám přichází na mysl velice půvabná defi nice experta, kterou jsme kdesi slyšeli: EXPERT: Někdo, kdo by rád, kdyby mohl, ale nemůže. Tak říká těm, kteří mohou, jak by měli. My můžeme být experty v mnoha dimenzích sociální reality, ale v subjektivním prosloru, ve kterém jedinec pro sebe interpretuje sociální realitu a podle této interpretace také jedná, můžeme být naprostými laiky. Nejkvalifikovanějším odborníkem pro tento prostor je jednotlivec sám. Pokud bychom se pokoušeli násilně oktrojovat naší odbornost i do tohoto privátního světa, byli bychom v situaci "experta" z našeho rámečku. Co hůře, naše závěry by mohly být zcela falešné; takové, jako ty moje ve zmíněném případě s Egri Bikavcrem. Snad nejdůtežitější závér z celé téhle diskuse by sc dal vyjádřit Blumcrovou výzvou sociálním vědcům (Blumer 1969, str.60): "Respektuj podstatu empirického světa a organizuj výzkumný postup tak, aby odrážel tento respekt." Jistě jste si už všimli, že tahle knížka se systematicky vyhýbá diskutování sociologických teorií. Ted ale musíme učinit výjimku. Hlavním důvodem pro to je, že kvalitativní výzkum je stále ještě novým chtapeem ve třídě, 'který ještě musí usilovat o to, aby definoval svoji pozici v kolektivu. My, konzervativní kvantitativní sociologové, jsme ochotni blahosklonně uznat roli kvalitativního výzkumu řekněme v předvýzkumu, ale kvalitativní výzkum jako nezávislá, soběstačná metodologie musí stále ještě bojovat o uznání. Přitom má kvalitativní výzkum široce i hluboce rozpracované teoretické pozadí. Proto se zde chceme zmínit alespoň velice stenograficky o některých jménech a školách. Za teoretické pozadí kvantitativního výzkumu je obvykle považován pozitivizmus Pro kvalitativní sociologii pozitivismus nabízí jen neúplný nástroj. Bogdan a Taylor (1975) to 293 popisují asi takto: Pozitivisté (jako Comte nebo Dürkheim) pátrají po příčinách sociálních fenoménů jen s nedostatečným ohledem na subjektivní stavy jednotlivců. Dürkheim doporučuje sociálnímu vědci, aby považovai "sociální fakty", sociální jevy za "viíci", které vykonávají vnější, donucující vliv na lidské chování. Teorie prijímané kvalitativním výzkumem, jako kupř. fenomenologie, volí jiný přístup. Ilustrujme si to několika citáty z lack D. Douglasc: (Douglas, 1970) " Síly, které hýbají lidmi jako lidskými bytostmi a ne pouhými těly, jsou významné. Jsou to ideje, city a motivy." "Výzkumník nehledá pravdu a morálku, ale porozumění." , nádavkem ještě jeden citát z Bogdana a Taylora (1975): "Fenomcnolog vidí svět - tedy to, co lidé říkají a dělají - jako funkci toho, jak lidé svůj svět interpretuji. V příští kapitole budeme mít možnost seznámit se s klasickou fenomenologickou studii . Alfreda Schulze "Cizinec". Ale to už jsem vám slíbil před chvílí. Jiný velice zajímavý poznávací systém, relevantní pro kvalitativní výzkum je symbolický interakcíonismus. Ten začíná v antropologii, už u George H. Meada, ale pro náš účel je spíše charakterizován jmény Herberta Btumcra (zejména Symbolic Interactionism 1967), Ervinga Gofťmana (Asylums 1961) a Howarda Bcekera (zejména Boys in whitc, 1961). Symbolický inlerakcionismus předpokládá, že. sociální vztahy jsou budovány sociální interakcí na symbolické úrovni. Tento přístup se nesnaží o kauzální vysvětleni sociálního fenoménů, nic o porozumění významu tohoto sociálního chování. Melta Spencer velmi pěkně ilustruje ve své učebnici Founciatiotts of modem sociology (1981), , rozdíl mezi pozitivistickým přístupem a symbolickým interakcíonismem. Porovnává zde dvě studie o kriminalitě mladistvých. Jedna používá klasický kvantitativní přístup. Sheldon and Eleanor Glueck (1955) porovnávali skupinu 500 mladistvých delikventů, chlapců, se, srovnatelnou skupinou stejné velikosti, vybranou z nedelikventů, Studie nalezla, že delikventní. chlapci pocházeli častěji než nedelikventi z rodin, které se často stěhovaly, z neúplných rodin, 294 z rodin, ve kterých měl otec špatné pracovní návyky, nebo z rodín s problémy alkoholismu. Jinak řečeno, studie identifikovala řadu objektivních determinant delikvence. Druhá studie byla velice odlišná. I když se studie Sykesc a Matzy (1957) zabývala také delikventní mládeží, nezamýšlela nalézt příčiny delikvence. Jejím cílem bylo /jistit, jak delikventi překonávají pocit viny racionalizací svých akcí. Zkoumaní chlapci ospravedlňují svoje jednání příčinami, které jsou pro ně validní, ale které jsou neplatné v legálním systému společnosti obecně. Tak mladistvý delikvent popírá, že jeho obět je skutečně obětí. Mugger (mugging = pouliční loupež s použitím násilí) muže věřit, že obět "to začala", že napadený "si o to říkal". Delikvent se vidí v roli Robina Hooda, Jánošíka. Sykes a Matza sc nepokoušeli nalézt kauzální determinanty kriminality. Obf studie měly velice odlišné cíle a velice odlišnou metodologii, ale rozhodně nikdo nepochybuje, že obě mohou být velice užitečné. Budete-li míl možnost, určitě si přečtěte něco z prací symbolických mlcrakcionistii; třeba Gofťmana, "Asyly". Nejenže nám tato kniha nahídne zajímavý vhled do problému "totální instituce" ( v tomto případě do psychiatrické léčebny), ale zároveň nás seznámí s některými zajímavými aspekty zúčastněného pozorování. Ovšem symbolický inlerakcionismus není jedinou teorií, která zdůrazňuje, že výzkumník má naslouchat zkoumaným osobám, místo aby je nutil vybrat alternativu z předem zkonstruovaného seznamu alternativních odpovědí. Velice zajímavý přístup představuje etnometodologie. Jméno "etnometodologie" je poněkud zavádějící. Není to žádná metoda sociologického výzkumu, ale studie metod, které lidé používají, aby dali smysl situacím denního života. Je to studie metod a pravidel "cfimmort-sensuálníhn" porozumění. Výsledky einometodologického vyšetřování .se značně liší od jiné sociologcké produkce. Někteří z nás dokonce věří, že je to disciplina sociologii velice příbuzná, ale ne s ní totožná. Avšak mnohé z jejich výzkumných postupu jsou zajímavé a inspirující pro každého z nás. Její zakladatel Harold Garfinkel v knize Studies in Ethnomethodology (1967) shrnul řadu důležitých a metodologicky zajímavých studií. Pro studium metod interpretace v profesionálním a laickém nalézání faktu vyvinul Garfinkel ( str. 76 - 103) mimo jiné tento experiment. (Hned uvidíte, že z hlediska terminologie v naší knize id byl spíše quazi-experimentální postup.) Studenti byli informováni, že katedra 295 psychologie hodlá testoval alternativu psychoterapie, která by pomáhala studentům řešit jejich osobní problémy. Každý student se setká s "konzultantem" (ve skutečnosti s experimentátorem) individuálně. Studenti byli požádáni, aby nejdříve promysleli pozadí problému, ve kterém potřebují pomoc. Pak měli klást konzultantovi otázky, které mu dovolí odpovědět "ano", nebo "ne". Konzultant naslouchal otázkám a dával odpovědi z oddělené místnosti, a se studenty byl spojen interkomimikačním systémem. Poté, co student popsal svůj problém, položil konzultantovi prvou otázku. Po standardní pauze odpověděl "konzultant" "ano" nebo "ne". Poté podle instrukce student vypnul svůj mikrofon, údajně proto, "aby konzultant neslyšel jeho poznámky" a pak nahrál svůj komentár ke konzultantově odpovědi. Tento postup se opakoval pro všechny studentovy otázky. (Studenti byli informováni, že "většina Udí pokládá alespoň deset otázek".) Po skončení takovéhoto dialogu byl student požádán, aby shrnul své dojmy, a pak následoval interview, "dehriefing". Asi už tušíte, že "konzultant" - experimentátor četl odpovědi z listu se stejnou frekvencí "ano" a "ne" a pořadí "ano" a "ne" odpovědí bylo generováno z tabulek náhodných čísel. "Konzultantovy" odpovědi ledy neměly viihec žádný vztah ke studentovým otázkám. Presto studenti byli schopni dát smysl těmto nesmyslným odpovědím; interpretovali je jako skutečné odpovědi na své otázky a byli s výsledky "konzultace" spokojeni. Toto je nesmírně elegantní metoda jak studovat metody tolio, jak lidé dávají smysl situacím denního života. Garfinkelova interpretace těchto výsledků je neméně elegantní a slojí za přečtení. Ale pozor, autorův jazyk není zrovna nejlehčí. Jiná zajímavá série metodologických postupů byla připravena pro studium podmínek běžného porozumění nejbéžnéjším situacím denního života. Garfinkel zdůrazňuje, že taková komunikaee je v podstatě velice nejasná a neúplná; nicméně účastník takové diskuse rozhořčeně odmítne žádost o zpřesnění takové komunikace. Garfinkel (sir. 35 - 75) požádal o spoJupráci své studenty. Požádal je-, aby se pustili do rozhovoru se známým nebo přítelem, aniž by se zmínili, že se jedná o experiment. Ale v průběhu tohoto rozhovoru studenti míli za úkol požádat partnera v rozhovoru, aby vysvětlil význam svých nejběžnějších poznámek. Zde jsou alespoň dva příklady záznamů lakových rozhovorů: (Partner) (Experimentátor) (P) (E) (P) (E) (P) (E)