Soudobé dějiny (ISSN 1210-7050)
Vydává Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR
v nakladatelství Doplněk čtyřikrát do roka.
Vycházejí za podpory Grantové agentury ČR a Nadace Konráda Adenauera.
Cena 38,- Kč za jedno číslo,
celoroční předplatné 110,-Kč pro jednotlivce,
140,- Kč pro knihovny a instituce.
Předplatné do zahraničí 40 $ bez poštovného.
Časopis Soudobé dějiny je registrován Ministerstvem kultury ČR
dne 16. 4. 1993 pod číslem MK ČR 6475.
Objednávky přijímá Ústav pro soudobé dějiny AV ČR,
Vlašská 9, Praha 1 - Malá Strana, PSČ 11840, tel.: (02) 245 10 207-8
© Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR 1993
.I' v
SOUDOBE DEJINY
1/93
ÚSTAV PRO SOUDOBÉ DĚJINY AV ČR
Historické studium otázek moci 45
Historické studium otázek moci
František Graus
Soudobé dějiny pl'etiskují studii čelného českého historika Františka Grause, vzniklou
bezprostl'edněpo roce 1968 a otištěnou německy v roce 1974.' Dllvodem tohoto mimohídného
reprintu je, že studie, vzniklá v tragickém ovzduší posrpnového období, neztratila
pro historická studia a pro práci v oboru soudobých dějin na aktuálnosti ani
po pětadvaceti letech. Stále trvají aktuální podněty, z kterých Graus vycházel- zejména
nebezpečí koncentrace moci a potl'eba jejího omezení - a nic nenasvědčuje tomu, že by
měly v dohledné budoucnosti zmizet; mnohovrstevná a precizní historická klasifikace
mocenské struktury společnosti, která je vlastním pl'edmětem Grausovy studie, pak jistě
bude inspirovat nová zamyšlení nad dějinami, které zcela nedávno prošly kolem nás.
Při nutnosti koncipovat pojetí světových dějin z naší současné perspektivy se ukázala
záhy nezbytnost sledovat určité obecné problémy ve větších časových úsecích, analyzovat
je v obecnější rovině, aby se nezměnilo líčení minulosti různých oblastí a celků
v heterogenní snůšku méně nebo více zajímavých poznatků, činů a událostí. Toto sledování
se však nemůže omezit jen na dosud obvyklé specializované "obory" dějepisectví,
ale musí obsáhnout nejrůznější aspekty minulosti; v této souvislosti jsem pak
již měl příležitost (srv. ČSČH 1968, s. 485 nn.) poukázat na skutečnost, že dějiny se
odehrávají v různých "rovinách" a že v těchto rovinách musí být také zkoumány, přičemž
musí badatel nutně používat velmi různých postupů a metod. Tyto názory bych
chtěl nyní poněkud konkretizovat právě vzhledem k vytčenému úkolu (Světové dějiny),
poukázat konkrétně na možnosti sledování "různých rovin" na praktickém příkladu.
Žádný takový pokus si ovšem nemůže klást za cíl nadhozené problémy vskutku
"objasňovat" nebo podat konkrétní návod, jak dílčí otázky řešit. Účel je mnohem skromnější:
ukázat různost aspektů problematiky, která se na prvý pohled může zdát celkem
jednolitou, a nadhodit možnost, jak by snad mohly být její různé aspekty prakticky sledovány.
Budiž mi dovoleno, abych tu znovu opakoval svůj názor, že dalšího pokroku
nebude v historiografii dosaženo ani omezením na pečlivé probádání známých nebo
Studie byla původně rozmnožena jako pracovní materiál Historického ústavu ČSAV pro diskusi při přípravě
projektu mnohasvazkových světových dějin; nedatováno, zřejmě rok 1969. Německá verze vyšla
pod názvem Gewalt und Recht im Verstiindnis des Mittelalters. ln: Basler Beitriige zur Geschichtswissenschaft,
134, Basel-Stuttgart 1974, s. 5-21
i nových pramenů, ani jen hlubokomyslnými teoretickými úvahami, ale že je nutné obojí
spojit. Tzn. vytyčovat nové úkoly a současně se pokoušet je řešit na zákl~dě t~v.
historických pramenů v nejširším smyslu slova, těch svědectví, která jsou pro hlstonka
jediným zdrojem, z něhož může minulost poznat.
V této stati se zabývám otázkami "moci" v minulosti tak, jak ji poznáváme v různých
jejích podobách a formách. Otázka moci se totiž stává pro současnou společnost
klíčovou otázkou, problémem kaťexochen, který nezaměstnává jen filozofy, právníky
a sociology, ale jenž se týká v té nebo v oné míře bezprostředně každého člověka. Nepochybně
to souvisí se skutečností, že organizovaná moc - hlavně ve své nejnápadnější
formě, ve státu a jeho orgánech - nabývá některých zvláštních, dosud neobvyklých rysů.
Mezi ně po mém soudu náleží, že stát má stále více tendenci zasahovat do všech
odvětví lidské existence, i do těch, která dříve vynechával, do kterých nezasahoval vůbec
nebo do nichž alespoň nezasahoval otevřeně. Stát se stává stále výrazněji molochem,
který hrozí pozřít individuum takřka úplně. Přitom se moc, její orgány i projevy
jejich vůle i zvůle objevují stále výrazněji ve své "nahé" podobě, ani valně nezdůvodňované,
ani neskrývané. Zatímco ve středověku byl obestřcn panovník nimbem vladaře
z Boží milosti a v novověku často skuteční vládcové zůstávali anonymní, je dnes moc
otevřeně v rukou mocenských organizací, které se stávají stále více anonymními a neosobními.
Aforisticky je možné takřka tvrdit, že dnes už téměř nikdo nereprezentuje,
ale že všude vládnou anonymní organizace.
S tím souvisí, že mechanika moci je dnes skrytější než kdykoliv jindy, že vše, co
souvisí s mocí a jejím výkonem, se stává tajnou vědou nejen pro obyčejné smrtelníky,
ale přečasto i pro příslušníky vládnoucích organizací. Rozhodujícím a klíčovým problémem
se stává problém institucionalizace (organizací), která rovněž bují, zachvacuje nejrůznější
odvětví lidského a společenského života a hrozí zadusit každé poněkud volnější
hnutí jedince. Moderní společnost má ve srovnání s předcházejícími formami tendenci
stále více se nivelizovat, sociální rozdíly jsou méně jasné a nápadné než v minulosti
a mocenské postavení není přímo závislé na sociálním postavení tak, jak to bylo pravidlem
řekněme ještě před sto lety. Výsledkem této anonymity a zdánlivé všudypřítomnosti
moci je pocit, který vzniká u jedince - dojem o tom, že je naprosto vydán na
milost a nemilost tajemným silám, na něž je sice odkázán, které se řídí snad jakýmisi
pravidly a zákony, které však on, prostý jedinec, vydaný zcela bezmocně mocenské mašinérii,
vůbec nechápe. (Klasicky tento pocit - ovšem nikoliv jen v rovině společenské
- vyjadřuje Franz Kafka.)
K tomu přistupuje i okolnost, že moc je nyní zbavena svého božského nebo nadpřirozeného
hávu, ba v současnosti mizí i stará představa, že moc je výsledkem jakési
"společenské úmluvy", že může být výsledkem racionalistického vývoje. Fungování moci
bylo obestřeno jakýmsi tajemstvím a záhadou snad od samotného začátku a jen ve výjimečných
situacích a ve velmi malých společnostech mohl jednotlivec vskutku postřehnout
její fungování. Rozpor mezi nepochopitelností moci a jejím zdánlivě racionálním
působením byl dříve překonáván jednak sakralizací moci, jednak tím, že vedle státně
společenských hodnot si člověk vytvářel hodnoty mimospolečenské (obvykle označované
jako náboženské). Dnes však dosahuje toto nepochopení, pocit individua, že je
vydáno státu, společnosti nebo tajemným silám na milost a na nemilost, proto nebývalé
intenzity, protože proti němu nemáme vůbec žádnou protiváhu, protože jsme dosud nedokázali
vytvořit hodnotu mimo ryze společenskouoblast. (Kdysi např. našlo protiváhu
proti ne tak anonymní všemocnosti Říše římské pavlovské křesťanství; z jeho dědictví
46 Soudobé dějiny]/93 Historické studium otázek moci 47
pa~ ž.ily gen.er~ce, a!.v~e síl.a této protiváhy v současnosti ztratila takřka definitivně.)
Stat, jako nejnapadnejsl projev moci, se proto jeví obvykle lidem jako moc kat'exochen
a dosti běžně se obojí přímo ztotožňuje. Přitom však domnělá vš~dypřítomnostmoderního
státu. a j~ho org~nů čas.to zastí~á skutečnost, že stát není jedinou organizační formou
mocI .anI v soucasnostl, ba anI v totalitárních režimech. Vždy se vedle "státní"
formy mOCI udržují i formy jiné, byť by bylo i zcela zjevné, že právě tyto "mimostátní"
fo~m: zř~tel,~,ě ve 2~. s!o:etí ustupují a jsou zrychleným tempem vtahovány do jediné,
prave "statl1l orgal1lzacl1l formy.
, N.e~dá vse ovšem, že to je výrazným specifikem pouze moderního státu; spíše bývá
~.da~llva vsemocnost obvyklým výsledkem málo výrazné strukturace společnosti nebo
jls,te ",ro~nováhy sil" u:,ni,tř st~tu: Je-Ii značná převaha jedné společenské složky, pak
lJ:a statl1lvmoc tend~ncI vlcemene s ní splývat (výrazně např. v lenním systému); čím
vI~e se vsak :oto ?sadní postavení oslabuje, tím větší a samostatnější úlohu začínají
h.rat mocenske organy, organizace. (Tak tomu bylo např. v pozdní době římského impéna,
za absolutismu; tak tomu je i dnes.)
Ale nekladu si tu za úkol zkoumat nebo rozebírat současné formy státu anebo mocenských
organizací. Spíše mne zajímá jejich historický vývoj, historická podmíněnost a
so~~islost dnešních forem s minulými. Obrátíme-Ii svou pozornost k historiografii, zjistíme
t~tlZ s~adno,vže - nehledíce na v?jim~y, jako např. na vyhraněné individualistické dějeplse~tvI
~nap~. C~rlyle) nebo na dISkuSI za zvláštních politických okolností (Cartellieri)
se hlstonkove otazkou forem moci zabývali jen okrajově, a to převážně z hlediska vlastní
"státní" politiky, především vzhledem k postavení panovníka uvnitř státu (tj. z hlediska
ú:tavně právního postavení panovníka), popř. mocenských vztahů mezi státy. Naprosto běžne
podle toho byly státy rozdělovány na diktatury (popř. okupace - dobytí), monarchie a
demokracie, přičemž další zpřesnění se dělo epitety (absolutistická, konstituční monarchie
atd.).. Konkrétní historické srovnávání oblastí a dějinných úseků bylo orientováno na sledování
In~ti;ucí "stát~" (v~razně např. F. W. Maitland, H. Mitteis, W. Kienast). Nepochybně
to SOUVISI se skutecnostl, že dlouho nutně pro historiky splývala moc s formou státu a že
~~p~v~ pro n~s vystu~u..ie celá otázka s neobyčejnou naléhavostí do popředí; teprve 20. stol.
jl VIdl v pIne ostrosti jako samostatný problém.
, Je tedy nepochybné, že nové bádání musí tomuto komplexu otázek věnovat obzvlášt-
111 pozornost, musí začít zkoumat dějiny také z hlediska organizace a výkonu moci _
a :0 nikoli~ jen v její formě institucionalizované. Samozřejmě, že ve své podstatě tato
?tazka nenl naprosto nová; nový je jen určitý aspekt a snaha se co možná oprostit od
,lednoduchých hodnotících schémat. Neboť v podstatě lze z hodnotícího hlediska rozlišit
!ři stanoviska, která se v různých obměnách a formách objevují vždy znovu a znovu:
.1 ~ ze moc sama o sobě je posvátná, dána Přírodou nebo Bohem, že je odvěká _ tento
nazor lze sledovat od Starého zákona přes panegyriky a proslulé ad Rom. 13. až po
Hegela a jeho následovníky, pro něž je stát vlastně dovršením vývoje. 2. Stanovisko
které se rovněž nachází už v bibli, zvláště ostře bylo pak vyjádřeno gnostiky, tzv. kacíři
(~regn:ntně např. Chelčickým). Myslitelé tu odsuzovali veškerou moc jako ve svém
zaklvade .pochybenou a špatnou. Jak známo, přiklonil se k tomu stanovisku v novější
dobe nejen L. N. Tolstoj, ale i jeden z nejjasnozřivějších historiků, Jac. Burckhardt.
~edle těchto dvou extrémů byl nejrozšířenější(alespoň mezi teoretiky) názor 3., že "moc"
je ve s.vé podstatě indiferentní, že zcela záleží na tom, jak a kým je vykonávána. Toto
sta.novl~ko, fo:~ulované výrazně již sv. Augustinem, bylo přejato nejrůznějšími myslitelI
a vyslovne je příkladně znovu vyjádřil ve 20. stol. Fr. Meinecke. K tomuto názoru
(i když si to často vůbec neuvědomovali) se přidala i převážná většina historiků, přičemž
byly zajisté akcenty velmi různorodé, jimiž byli státy i vladaři hodnoceni, obhajováni
i odsuzováni. (Idealizace státní moci se zvláště výrazně projevovala příkladně
v německé historiografii, především v jejím konzervativním směru, zatímco v českém
dějepisectví je, z pochopitelných důvodů, zastoupena jen ojediněle.) Společná je však
tomu nazírání základní potíž: nemožnost nalézt hodnotící měřítka, přesahující ryze subjektivní
dojem nebo postoj. Bylo-Ii přirozeným měřítkem pro biskupa hipponského to,
co nazýval Božským zákonem, nemá moderní historik vůbec nic podobného k dispozici;
chybí mu jakákoliv metahistorická měřítka. Neboť prvním činem historismu bylo,
že ukázal dobovou podmíněnost tzv. "věčných a neměnných hodnot", jimiž se dříve
občas soudilo. Pro sílu historismu je příznačné, že ani konfesionálně silně vázaní historikové
již neměli ve 20. stol. odvahu se hlásit k starému jednotnému měřítku Božího
zákona, a snad jedinou výjimkou moderní, důsledně metahistorické klasifikace je stalinistické
dějepisectví se svou interpretací "třídnosti" a "pokroku" v dějinách jako obecně
platného a prakticky neměnného kritéria.
Přitom však vyžaduje každé líčení nějaké hodnotící kritérium a neunikl mu ovšem
ani historismus, pokud si vůbec kladl za úkol spojovat časově následující děje do nějakých
kauzálních souvislostí. Obvykle historikové volili (a dosud volí) jako rozhodující
kritérium "úspěch" - tj. kladně (s nejrůznějšími epitety) je hodnoceno to, co zvítězilo
(co "se prosadilo"). Ve šlépějích Hegelových je často přímo označováno to, "co se prosadilo",
současně jako "nutné" a souěasně "jedině možné", "správné" (v marxistické
terminologii jako "pokrokové"). Zajisté byly v každé historiografii činěny z tohoto pravidla
výjimky, především z hlediska moderních národních dějin, a např. takřka celá česká
historiografie se shodovala v tom, že neviděla v porážce na Bílé hoře a v zániku
samostatného českého státu dějinnou "nutnost", pokrokový jev, ale hodnotila je spíše
jako neštěstí a dějinnou "nehodu". (Příznačně však hodnotila di'rsledně historicky Bílou
horu historiografie rakouská.) Nejproslulejší výjimkou v obecném měřítku je však hodnocení
zániku starověkého Řecka a Říma humanisty a jejich moderními následovníky,
které je hodnoceno nikoliv jako pokrok, ale jako zkáza a úpadek. Ve svém celku však
se historiografie nutně řídila kritériem úspěchu; aforisticky zjednodušeněse předpokládá,
že "pokrokové" zvítězilo, "přežilé" zaniklo.
V praxi, a hlavně při líčení tzv. "státních dějin", tento postoj nutně vcdl k apologii
moci, ato často i moci v její nejbrutálnějšía nejbezohlednější podobě. Dějiny (tj. vlastní
pri'rběh událostí a úspěch) se staly konečným kritériem hodnocení, v jistém smyslu
byl průběh dějin i se svými nahodilostmi a zvraty povýšen na nejvyšší a konečné měřítko
smyslu (Weltgeschichte ist Weltgericht). Stejně jako kdysi Machiavelli aj. jsou
historikové neustále v pokušení odpustit vládci'rm spíše zločiny než chybu a nad jejich
hodnocením se přečasto mohou vznášet slova, která prý vyřkl Talleyrand po exekuci
vévody z Enghie: "C'est plus qu'un crime, c'est une faute."
Pro novověké chápání dějin stál ve středu zájmu stát, který při tomto způsobu nazírání
musel být nutně idealizován. Tato okolnost je samozřejmá, uvědomíme-li si období,
v němž moderní dějepisectví vznikalo. Zcela zákonitě také byl idealizován především
tzv. národní stát. (jemu také byla věnována především Hegelova apoteóza. Mnohem
kritičtěji už nahlíželi historikové na mnohonárodnostní říše.) Při různé intenzitě zbožnění
státu v národních historiografiích je jejich společným rysem vysoké hodnocení
období se "silným státem", jeho zatracování v obdobích "slabých". To platí plně např.
pro hodnocení německých děj in, francouzských, českých atd.
48 Soudobé dějiny 1/93 Historické studium otázek moci 49
Tato idealizace moci implikuje nutně i glorifikaci vladařů a státníků, která má svůj
základ už v idealizaci současníků, kteří až příliš snadno inklinují k tomu, aby přičítali
"mocným tohoto světa" zvláště dalekosáhlé úmysly, plány a geniální nápady. Příliš svůdná
je představa, že držitelé moci mají nutně "širší rozhled", dokonalejší informace, že jsou
chytřejší než ostatní, a často se hledá i v jejich zjevných chybách nějaký skrytý smysl.
(Odtud pak pramení desiluze, která nastává často při četbě pramenů, memoárů, vzpomínek
atd., z nichž poznáváme skutečné úvahy a úmysly mocných tohoto světa, a která
postihuje i tak odlišné osobnosti současnosti jako např. J. V. Stalina a W. Churchilla.
Odtud též plyne obtížnost biografie jako historického žánru.)
Ale je dobře známou skutečností, že osudy států nelze redukovat na schopnost vladařů.
Právě oblast moci a státu vykazuje zpravidla značnou stabilitu a přečkává mnohdy
korunované i nekorunované hlupáky, zatímco jindy státy ztroskotávají i za vedení
schopných panovníků a státníků. Nelze tudíž po mém soudu přistoupit k historickému
sledování moci ani z hlediska význačných jednotlivců, ani z hlediska státu jako anonymní
síly (resp. jako výrazu panství určité třídy), ale je nutno hledat společný základ
mocenského uspořádání společnosti jako východisko, je nutno sledovat to, co bych z nedostatku
lepšího výrazu nazval mocenskou strukturou společnosti. Neboť i při uznání
obrovského významu toho, co obvykle nazýváme státem nebo státní mocí, nemohu než
opakovat, že ani v současné době, ba dokonce ani v totalitárním státu není moc monopolem
státu. I v největší despocii, snažící se podřídit celý život ústřední kontrole, existuj
í vedle sebe alespoň moc ústřední a moc místní, která nutně začíná vyvíjet jistou
samostatnost alespoň ve své oblasti. Obvykle však (už z ryze technických důvodů) nemůže
stát ani usilovat o všeobsáhlou kontrolu a na skupiny i jedince působí různé donucovací
síly, které právě ve svém celku vytvářejí mocenskou strukturu. (Ta bývá pro
jedince tím snesitelnější, čím více vzájemně se prolínajících a konkurujících sil existuje
- pokud ovšem působí antagonisticky.) Představa struktury moci, běžná např. v sociologickém
bádání, se kupodivu v historiografii dosud neobráží takřka vůbec.
Historikovi se totiž zpravidla jeví v pramenech moc ve své zinstitucionalizované
formě; takto ji též nejsnadněji postřehne a nejspíše může historicky srovnávat. Z téhož
důvodu bude dokonce často v pokušení ztotožňovat moc přímo se správou nebo dokonce
jen s mocenskými prostředky té správy (jako policie, soudnictví apod.); tento
dojem u něj nutně navozují prameny, převážně dochované právě těmito organizacemi.
K tomu přistupuje, že člověk, snad od počátku novověku, si s oblibou společenské síly
institucionalizuje, zosobňuje, a to proto, aby je mohl snadněji pochopit, aby se mu staly
bližšími. Tam, kde středověk viděl dílo Bohem dosazeného panovníka a v nepravostech
tušil dílo samotného satanáše, jeho sluhů a přisluhovačů, tam vidí novověk tajemné organizované
síly. Místo panovníka vidí byrokracii a úlohu satanášovu přejímají často
rovněž institucionalizované síly, ať už skutečně jistou organizaci mají (např. jezuité,
svobodní zednáři), nebo ať jsou zcela neorganizováni a spojováni jen jistými znaky (např.
židé). Jen na okraji upozorňuji na to, že tato představa plně ovládla i tzv. marxistické
dějepisectví, kde třídy jsou běžně rovněž chápány, institucionalizovány, ba často v pokleslé
rovině přímo personifikovány (srv. "buržoazie podplatila" etc.).
Jak známo, pokouší se sociologové různě odlišit jednotlivé formy moci od pouhého
nátlaku-donucení (Zwang) až po otevřené násilí. Historickými postupy tu nelze postoupit
dále a historik při této klasifikaci bude patrně odkázán na rozbory sociologické. Jen
tolik je nutné připomenout, že neexistuje vůbec společenství, které nevykonává nátlak
na jedince (člověk je proto též "odcizen sám sobě" v jakékoliv společnosti), jak na to
již dávno velmi důrazně poukázala moderní sociologie (E. Durkheim) i psychologie
(S. Freud). Ale sledování tohoto fenoménu by nás odvedlo - právě pro svůj prakticky
ahistorický ráz - od našeho zkoumání a budeme je proto nuceni přenechat jiným oborům,
spíše uzpůsobilým je sledovat. (Jsem však nucen upozornit na skutečnost, že zanedbání
sociologického studia u nás má za následek, že pro mnohé pojmy, v moderním
bádání zcela běžné, chybějí dosud v češtině vžité pojmy. To mne často nutí k opisům,
stylisticky velmi těžkopádným a toporným, jimž se však nelze vyhnout.)
Vynecháme-li tuto obecnou, prakticky ahistorickou formu neurčitého společenského
nátlaku, můžeme přece jen i ve vyspělých společnostechkonstatovat, že existují vedle
sebe různé "hierarchie moci", které někdy běží paralelně vedle sebe, někdy se prolínají,
ba i křižují. Vezmeme-li za základ moderní společnost, lze tu např. konstatovat
vedle sebe mocenskou organizaci správní, ideologickou (stranickou, církevní), vojenskou
(která nemusí být zcela identickou se státní), justiční atd. Tato všechna odvětví
jsou v moderní společnosti institucionalizována a organizována podle víceméně přesné
hierarchie. Vedle toho však působí na jedince ve formě většího či menšího nátlaku i řada
oblastí dosud neinstitucionalizovaných, ale mnohdy dokonce účinnější, podstatněji
omezující individuum než moc organizovaná. Sem náleží konvence, předsudky, představy
o sociální prestiži aj. (Samozřejmě si tu nikde nekladu za úkol jednotlivé oblasti
vyjmenovat v úplnosti.) Teprve souhrn všech těchto fakton'i vytváří strukturu moci určité
společnosti, která obvykle není ani optimální, ba ani racionální, nýbrž velmi rllZnOrodým
konglomerátem prvků historicky zděděných, nově nabytých i jen formálně vynucovaných.
Jednotlivé faktory této struktury působí různou intenzitou a často i v různém
směru, vytvářejí silová pole, v nichž člověk žije. Přitom jsou jednotlivé síly (často i téže
mocenské organizace) v konkurenci, snaží se rozšířit svůj vliv na úkor jiných složek.
Nabývá-li tato konkurence takové intenzity nebo je-li vážně narušena zvenčí, že se prakticky
celá mocenská struktura paralyzuje, může dojít k anarchii a nová struktura vzniká
zdola, s větším či menším použitím dosavadních součástí (např. mocenský rozklad Impéria,
vytváření nových struktur v Německu po r. 1945).
Přitom je jasné, že se historicky tento konglomerát dosti výrazně mění a že např.
struktura moci tzv. středověké společnosti, s dvěma formálně konsolidovanými mocenskými
hierarchiemi ("stát" a církev), s růzností práva podle okruhů, se zcela odlišnou
stupnicí společenskýchhodnot a konvencí, se bude velmi výrazně lišit řekněme od společnosti
19. stol. Přitom bude nejen různé složení vytčené struktury, ale odlišná bude
i intenzita jednotlivých složek. (Např. je uniformující složka "nátlaku" patrně největší
v primitivní společnosti a její intenzity ubývá, čím více se může individuum oprostit
od "společenských konvencí"; konvence jsou např. v současnosti nahrazovány manipulovatelností
společnosti.) Různá bude také institucionalizace oblastí, kde - jak patrno
- jsou jednotlivé složky různě náchylné k tomu, aby se pevně vyhranily. (Např. voblasti
tzv. evropské civilizace se soudnictví ustaluje poměrně velmi brzy, stejně jako církev;
oproti tomu se byrokratizuje vlastní správa podstatně později, ještě později se institucionalizuje
tzv. politický život ve stranách, ve stranickém aparátě, kdežto např. sociální
prestiž ani dosud není zinstitucionalizována.)
Historické sledování otázky moci se tudíž nemůže omezit na oblast státu, neboť
člověk ani v současnosti není vydán jen mocenskému nátlaku ze strany tzv. státního
aparátu. Právě pro tuto různost donucovacích mechanismů se musí snažit i historik zachytit
vždy celou strukturu moci. Obecnou definici "moci" snad ani podat nelze; vede
ve svém důsledku k obecnostem tak samozřejmým, že nám nepomohou vůbec dále.
50 Soudobé dějiny 1/93 Historické studium otázek moci 51
Vzhledem ke zvláštní specifičnosti historikovy práce Ue při ní odkázán na tzv. historické
prameny) bych však odlišil i tu nadále od sebe A. nátlak - donucení a B. vlastní
moc. (O rozdílu srv. dále.) . , v o . ' v'
Podíváme-li se nejdříve na mocenskou oblast, hlstoncky snadne}1 post,lZl:elnou : d~~
sud takřka výhradně zkoumanou, můžeme tu rozlišit subjekty mOCI, kter,e neco nan~uJ1
anebo zakazují, a objekty moci, jimž je něco nařizováno nebo z~kazovanvo.. (~o o~sen;
platí vždy jen v určité mocenské hierarchii a individuum může byt samozrejme v .ledne
hierarchii objektem, v druhé subjektem.) . . ,
Snažíme-li se historicky různé projevy moci utřídit netoliko pouze popIsem, JevI
se nám několik možností. Můžeme je příkladně rozlišit podle síly, již pociťují objekty
moci na sobě. Z tohoto hlediska lze pak rozeznat:
1. otevřené násilí - tj. nátlak, chápaný současníky jako násilí na nich páchané bud' cizím
dobyvatelem (okupace), nebo vlastním mocenským aparátem (tyrani~, d,iktat~ra);
2. autorita - tj. mocenský nátlak je zdůvodňován nějakým ~působe~ (~?zskYI~ puv~dem
této moci obecnou prospčšností - shodou, obecnym, popr. pnrozenym pravem)
a objekt; se příkazům podrobují o své vůli. Vznik~ vztah, kter? je ~~vápá~
jako "přirozený", nejdřív v osobní vazbě, později ve vazbach neosobnIch, p,r.l.cemvz
'tyto vazby jsou ještě pociťovány jako dvoustranné va~by. (Herrscha~t). Ve ~YJlme~ných,
vypjatých situacích se může takovýto vztah pro!evlt ~okonce I v SOUC~SI~OStI.
Ve vyspělé masové společnosti však už zdaleka nenl pravIdlem. Tu se ztracI tato
jistá "přehlednost", pocit osobního vztahu; pak lze konstatovat .
3. bud' institucionalizaci vztahu - stát a jeho orgány přestávají být chápány Jako os~~
by. Tj. vzniká pocit toho, že jedinec je anonymní:n si:ám vydán, v~zb~ se stáva:1
nezřetelnými- do popředí vystupují místo vzt.ahu pvoz~davky: pop:. zav~azy ~kla~
dané objektům moci. Chybí-li tento pocit indivIdua, ze Je mOCI vydan pn soucasne
efektivnosti uniformujícího nátlaku, lze mluvit o
4. manipulovatelnosti, kdy ovládaný je řízen nepřímo a jen z,řídka pociť~je, že je vůbec
nějak usměrňován (např. v mnoha církvích, v modernl demokracII).
Základ tohoto rozlišení je "consensus" (souhlas) ovládaných s mocí, ev. jejich vztah
k tomu, co jako "moc" chápou. Zcela v souladu s tímto rozlišením podle mí:y svo~hlasu
objektů s vládou, kterou nad nimi vykonávají ~iní, l~e rozlišit i, f~rmy: Vv nl~hz Je tat?
moc pociťována Uako rozkaz - zákaz, příkaz, zakon; pko vlastnI presvedcenI - u manIpulace).
. .
Lákavé by bylo rozšířit toto rozlišování a vzít za zákl~d s:udla pO~ltvsv~bovd.y: r.esp.
útlaku, neboť právě ve společenské oblasti jsou tyto pocIty casto steJn~ duleZlte .1~~O
formy. Žel tento pocit je obvykle velmi subj.ektivní.a naPvř:v~l~št~: se Jednoo:,u muz~
jevit jako nejbezpečnější útočiště, druhému pko neJtemneJsI zalar. v~P~o oboJ.1 p~s:O!
'máme dostatek literárních dokladů.) Potíž takového zkoumání nespoclva v subJektlVlte
ocitů _ ty nelze v této oblasti vyloučit, ale v tom, že pro minulost náleží subjektivně
rormulované názory k výjimkám. Většinou asi nebude lze postoup.it dále n~ž k ~oznání,
jak byl útlak pociťován, jako útlak politický (ztráta samostatnostI, od ovl.a,dn~tl kme~.e
až po dobytí moderních států), náboženský, národní (obojí obvykle p~~~tova~ menslnami)
anebo nakonec jako útlak individuální. (Pociťován např. v 'p0zdne nmskel~ ob~obí
a zvl. v 19. a 20. stol. - vždy ovšem jen poměrně úzkou SkUplOOU.) Abych vsak predešel
možným nedorozuměním, chtěl bych výslovně upozo.rnit nva, to, že :u p.ři těcl~to
typech (a též při všech následujících pokusech) naprosto nejde o zadnou vyvoJovou radu
a že se ve skutečnosti ve všech historicky postižitelných případech víccméně jednotlivé
typy prolínají. Navíc se už ve velmi jednoduše strukturované společnosti prolínají
různé hierarchie moci (např. král - kněžstvo ve Starém zákoně) a akce i interakce na
sebe plynule navazují. Vzniká velmi složitá situace, která není snadno sledovatelná ani
v současnosti (a vskutku se, jak známo, názory současných sociologů na strukturu moci
velmi znatelně rozcházejí). Tím složitější je pak situace pro historika, kterému je uloženo
sledovat celou "strukturu moci", který je přitom odkázán na historické prameny (v nejširším
smyslu slova), které tvoří jediný základ jeho poznání. Tyto prameny jsou nejen
neobyčejně zlomkovité (a to často i při jejich velikém kvantitativním rozsahu), ale do
značné míry i velmi jednostranné. Klíčovou otázkou pro historiografii se tudíž stává
problém, jak vůbec jc možné historicky strukturu moci zkoumat.
Nejdříve je nutné si uvědomit zaměření historického rozboru a jeho odlišnost vzhledem
k jiným příbuzným vědním oborům. S klíčovým významem, který zkoumaná otázka
v moderní společnosti má, nutně souvisí, že si jí všímají nyní soustavně různé vědní
obory, přičemž se ovšem různí aspekt, z něhož je problematika sledována. Je-li pro filozofa
primární otázka vlastní podstaty, popř. oprávněnosti moci, jeví se právníkovi spíše
pod zorným úhlem zákonnosti, možností a oprávnění jistého právního řádu. Zatímco
sociolog se bude snažit postihnout strukturu současné společnosti z hlediska společenských
skupin, bude psychologa zajímat jednak její působení na psychiku jednotlivce
i na složité reakce kolektivní psychologie. Historika pak nutně musí přitahovat změny
v časovém sledu, střídání různých forem, jimiž je moc vykonávána i ospravedlňována.
Ovšemže žádný z aspektů nemůže být izolován a při každém psychologickém zkoumání
nutně naráží psycholog na tematiku sociologickou, stejně jako je na jistém stupni
plynulý přechod od problematiky právní k filozofickému kladení otázek. (Výrazně se
např. projevuje při hodnocení soudnictví v diktaturách a totalitárních režimech.) Tím
méně bude možné přesně vymezit problematiku historickou, svým ideálním požadavkem
všeobsahující. Vymezení je tudíž nutné chápat tak, že historik bude studovat především
historicky sledovatelné změny ve struktuře moci. Neboť tak, jak nelze formulovat
žádnou "obecnou teorii" moci, nemá-li konstatovat pouhé banality, stejně tak málo
lze sledovat historicky moc "an sich"; je možné jen konfrontovat jednotlivé typy a z jejich
sledu i kombinací vyvozovat závěry. (Další pokusy o rozčlenění se tudíž snaží přihlédnout
především k praktické použitelnosti při historickém sledování.)
Necháme-li nejdříve stranou vazby obtížněji zjistitelné v historických pramenech
(jež jsem zahrnul pod pojem "nátlak" - "donucení"), zjistíme záhy, že z historického
materiálu jsou nejsnadněji zjistitelné organizované formy moci, především její vnějškové
projevy. Tyto formy jsou tak očividné, že - jak už bylo řečeno - historik často podléhá
pokušení ztotožnit je přímo s mocí, klást rovnítko mezi organizovanou "státní moc"
a moc vůbec.
Snažíme-li se velikou oblast mocenských organizací nčjak rozčlenit a klasifikovat
tak, aby umožňovala srovnání (a to je základní historický aspekt), nabízí se několik
možností. Aniž si samozřejmě kladu nárok na úplnost, uvedl bych možnosti sledování
podle:
1. základu moci, tj. podle kritérií, jimiž skutečné nebo formální subjekty svou moc
vykonávají. Tento základ může spočívat A. v osobních vlastnostech, B. v majetku,
C. v postavení uvnitř určité hierarchie. Osobní vlastnosti budou hrát primární úlohu
patrně pouze v primitivně organizovaných společnostech, ve složitěji strukturovaných
společenstvích pouze ve výjimečných situacích, kdy obvyklé hierarchie jsou
52 Soudobé dějiny 1/93
Historické studium otázek moci 53
z toho nebo onoho důvodu narušeny. Majetek (půda, výrobní prostředky) se stává
základem skutečné moci v těch obdobích, kdy sociální strukturace společnosti je
výrazná a kdy vlastní organizovaná moc ustupuje z toho nebo onoho důvodu dvo
pozadí (je pak dirigována jinou hierarchií, stojící v pozadí). Historicky mohou nekdy
i majetková rozvrstvení takřka splývat s organizací moci. ., v ,
Postavení subjektu moci uvnitř určité hierarchie je obvykle neJvlce smerodatnym
měřítkem a zdá se, že i historicky nejstabilnějším. Toto zvláštní postavení může být
zakotveno přímo v nějaké organizační formě (např. ve funkcích na královském dvoře,
ve vojsku, v církevní hierarchii) nebo může mít svůj základ ve společenskév~1
postavení (šlechta). Konečně může mít i zcela neformální ráz, omezo,:,at se ~a ~ľlslušnost
k mocenské elitě". Pochopitelněže uvnitř jednotlivých skuplfi, tvorenych
podle zákl;du moci, bude vždy nutné pečlivě rozlišovat podle postavení uvnitř mocenské
hierarchie, která se - byť formálně - vytváří snad už od samotného počátku
a jež má tendenci se neustále rozrůstat (srv. dále).
Je snad zbytečné znovu zvláště zdůrazňovat, že tu činím tzv. "ideáltypické" rozdělení,
tzn. že se snažím izolovat určité typy, které ve skutečnosti v této čisté formě
nikdy a nikde neexistovaly. Jako u každé typizace jde i tu pouze o pomocnou konstrukci,
mající pomoci klasifikaci jevů. Opakuji-li toto upozornění, činím tak prot~,
že právě v oblasti společenskéhouspořádání jisté doby ~adavte: ?říliš snad,no. ~odl,chá
pokušení zapomenout na to, že všechny pokusy o rozclenenl JSou pouhymI Idea1ními
typy, a snaží se nahrazovat konkrétní rozbor obecnou typologií. . .
Rozdělení podle základu není zdaleka jediným možným členěním mocI, aUl pokud
přihlédneme pouze k jejím subjektům. Vedle možnosti rozdělit subjekty podle
základu, na němž jejich postavení spočívá, se jeví i možnost rozčlenění podle
2. příjmů (odměiíování) vládnoucí skupiny, přičemž t~ b.ude nutné
v
rozl~šova~ v,las~n~
držitele moci a jejich "výkonné orgány". Pro vladare JSou patrne moznostI zlskaUl
příjmů kořist, dávky, daně (v nejširším smyslu slova), pro vy~onavatelekořis.t; ?děly
(ev. léna), privilegia, důchody, úřady, plat-mzda). Krome toho se ukaZUJI pko
důležitý prostředek odměňování i výsady v nejrůznějších form~c~, kter~ nabýva!í
zvláštní důležitosti v současné společnosti především tehdy, nema-h spolecnost moznost
uspokojovat normálními prostředky poptávku. Opět je toto rozdělení jen ideální
a ve skutečnosti se budou jednotlivé způsoby odměňování různě prolínat a často
i doplňovat. .. ,
Vedle rozčlenění podle držitelů (subjektů) moci můžeme však zvoht pko zaklad
klasifikace (a tím i studia) i moc a její projevy samotné. Tak lze např. zkoumat
samotnou
3. organizaci moci v určité oblasti. Z tohoto hlediska pak se nám patrně rozpadnou
formy na A. nebyrokratické a B. byrokratické, přičemž bych viděl rozhodující rozdíl
v tom, zda vládnoucí složky mají nebo nemají k dispozici stálý a na nich v té
nebo oné míře závislý skutečný výkonný aparát. ("Skutečný" zdůrazňuji proto, že
už na velmi primitivním stupni si vytvářejí vládcové jakýsi rudimentární aparát pro
svou vlastní potřebu; je však jasné, že je např. podstatný rozdíl mezi panovníkem,
který má bezprostředně k dispozici pouze své dvorské hodnostáře, a panovníkem
ovládajícím "státní mašinérii".)
Snad každá moc má svou hierarchii a už velmi záhy se odlišuje panovník od
svých "hodnostářů". Ne každá mocenská hierarchie se však musí byrokratizovat
(i když patrně lze vždy od jistého stupně zjistit náběhy k této přeměně) a vskutku
lze historicky zjistit i "nebyrokratické" mocenské útvary. Takovým příkladem může
např. být středověký stát (ve zvláště výrazné formě Říše); ale tyto formy nevymizely
zcela ani v současnosti, kde jsou např. Společnost národů nebo OSN podobným
pokusem vytvořit mocenskou organizaci bez vlastního "aparátu". Je nasnadě,
že takové organizace mají jen malou skutečnou moc (leckdy bývá tato bezmoc úmyslná),
a při delším trvání se ani tyto organizace neobejdou bez toho vybudovat si
vlastní "aparát" (příkladem tu může být kurie římská).
Byrokratická organizace, která se nám dnes jeví jako organizační forma moci
kaťexochen (včetně její tendence neustálého vzrůstu a rozrůstání - Parkinsonovy
zákony), není ovšem teprve vynálezem novověku. Stačí poukázat např. na starověký
Egypt nebo Imperium Romanum, aby bylo patrné, jak starobylé předchůdce
moderní byrokracie má. Ale studium byrokracie má tu zvláštnost, že od určitého
vývojového stupně lze postihnout její imanentní tendenci osamostatňovatse, nahrazovat
vládu, stát se samostatným a směrodatným činitelem ("administration" pak
nahrazuje "gouvernement", jak to bylo vyjádřeno už v minulém století ve Francii,
kde tento vývoj zašel zvláště daleko). Obecněji formulováno lze říci, že při postupující
byrokratizaci se projevuje tendence osamostatňovánístředních a postupně do
jisté míry nižších "složek" byrokracie.
Je tudíž moc historicky sledovatelná i podle organizačních forem, podle orgánů,
které si pro svou vládu vytváří, a vskutku byl právě tento aspekt dosud studován
nejpečlivěji. Pokud si zvolíme projevy mocenských orgánů jako základ roztřídění,
nemusíme však sledovat jen organizaci moci, jako základ lze stejně dobře zvolit i
4. techniku a intenzitu vykonávání moci, tj. vlády. Tu lze takřka "měřit" podle územního
rozsahu (tj. sledovat intenzitu, s níž zasahuje vláda mimo centrum) a podle jejího
obsahu (tj. které oblasti života společnosti nebo jedince jsou tou kterou mocenskou
hierarchií zachvacovány). Oproti tomu nemůže být přesně historicky zkoumána "míra
svobody" v určité společnosti proto, že tato míra bývá obvykle pociťována různými
složkami téže společnosti velmi odlišně (srv. např. Rakousko-Uhersko, předmnichovskou
ČSR), a nelze prakticky najít žádné objektivní měřítko pro tuto "míru".
Lze však historicky zkoumat, jak hluboce určitá moc proniká do společenské struktury,
resp. jak dalece je individuum s to si nezávisle na ní (popř. dokonce proti ní)
uhájit "svá vlastní hájemství" (rodinu, cech, klub, politickou stranu, náboženské
přesvědčení). Objektivně jsou obvykle zjistitelné pouze skutečné zákazy nebo omezení
(např. zákonná omezení, cenzura). Vedle toho ovšem existuje jistá autocenzura,
popř. jsou jednotlivá omezení (příkazy) pociťována s různou intenzitou souhlasu
nebo odporu; ale k této otázce se ještě vrátím.
Naznačil jsem určité cesty studia podle "souhlasu" (consensu) objektů s vládou, jež
je nad nimi vykonávána, i podle členění mocenských mašinérií. Ani tím však nejsou
možnosti ještě zdaleka vyčerpány. Celá otázka je též příkladně sledovatelná z hlediska
stability mocenské organizace. Pro jednoduchost tu opět zvolím nejdříve státní moc.
Východiskem může být poznatek, že s výjimkou těch případů, kde ovládaní pociťují
nadvládu jako hrubé a ničím neodůvodněné násilí (např. při okupacích), vykazují státy
obvykle velikou vnitřní stabilitu, spočívající na jakési společenské netečnosti. Tato stabilita
- netečnost může mít různorodé aspekty, které lze zhruba rozdělit do oblasti organizační
a do oblasti ideologické. (Přitom tu chápu - tak jako nadále v celé stati - výraz
54 Soudobé dějiny 1/93 Historické studium otázek moci 55
"ideologický" ve smyslu pojetí K. Mannheima, aniž chci dodat tomuto označení hodnotící
příchuti.)
Konzervativnost každé mocenské organizace (nejen státní) spočívá organizačně v tom,
že na určitém, už poměrně velmi nízkém vývojovém stupni je nutné zajišťovat nějakou
formou doplňování příslušníků mocenské organizace, a to bud' omezováním možností
přístupu k "hierarchii", nebo přímou výchovou budoucích příslušníků mocenské skupiny.
Každá mocenská organizace se pak záhy snaží vytvářet u svých příslušníků určité
stavovské vědomí, které vyznačuje její členy a jež je též vštěpováno budoucím jejím
členům nějakou výchovou (popř. na primitivním stupni nějakým ritem). Výběr nových
příslušníků mocenských aparátů může být různě usměrňován a regulován. Lze jej příkladně
omezit zděděným postavením, kde pak lze opět rozlišovat předávání určitých
znalostí uvnitř rodiny (rodu) u tzv. primitivů (kouzelníci), nebo může být dědičně předáváno
samo dominující postavení ve společnosti, jak je nacházíme u starozákonního
kněžstva nebo u evropské šlechty, a konečně lze zjistit i určitou dědičnost předpokladů
určitého mocenského postavení, např. děděním majetku nebo subtilněji možnostmi nabýt
určitého vzdělání. Konečně se mohou stát základem výběru oddanost a povolnost
(např. do stranických aparátů), popř. bezohlednost apod.
Je přitom neobyčejně zajímavé konstatovat, že se už záhy objevují snahy vládnoucích
elit nějakým způsobem usměri10vat doplňování mocenského aparátu; Platonóv pokus
o filozofickou hierarchii, doplňující se podle rozumových schopností jedincó, Zóstal
sice pouze ideálním požadavkem, který se vždy znovu projevoval v utopistických
představách. Ale prakticky regulovala doplňování vlastní hierarchie velmi záhy církev
celým složitým mechanismem (nejprve svěcením, později postavením uvnitř hierarchie,
konečně i systematickou výchovou duchovenstva, zatímco "světská" oblast dlouho nepociťovala
potřebu nějak systematizovat doplňování vlastních řad. Pro menší složitost
a větší přehlednost "aparátu" se tu vyskytují analogické pokusy teprve poměrně pozdě
a prvé náběhy v tomto směru zplai1ují v ryzí etiketu a formálnost (např. pasování na
rytíře, čestné dvorské tituly).
Pro tradicionálnost výchovy a výběru dorostu vykazují velikou konzervativnost obvykle
i organizační formy vlády, které jsou měněny zpravidla jen z nezbytnosti a kde
anachroničnostbije nejvíce do očí, a to jak současníkóm, tak i historikóm. Neschopnost
určitých adaptací, reforem ve správní oblasti, je tak nápadná, že se často zdá rozhodující
příčinou nespokojenosti objektů moci, pravým kamenem úrazu. Vskutku leckdy
tyto zjevné a do očí bijící přežitky popuzují tak, že přimějí poddané k přímým akcím
proti vládní moci (např. Ancien Régime), neboť tyto anachronismy denně jitří ovládané,
způsobují, že začnou pochybovat o oprávněnosti vlády vůbec. Obecněji lze formulovat,
že vždy jsou vnější formálnosti mnohem nápadnější než vlastní příčiny.
Je-li organizace a zajištění vlády primární z hlediska subjektů moci, je z hlediska
objektů moci primární a rozhodující, zda považují své postavení (tj. oprávněnost toho,
že jsou nějak ovládáni) za "správné", zda s ním souhlasí. Každé panství totiž už od
velmi primitivního stupně vyžaduje nějakou "legitimaci", nějaké "ideologické zdůvodnění",
které se časem mění, nabývá různé intenzity a je tudíž i historicky sledovatelné.
Přitom lze z pramenů zjistit, že v obdobích, kdy tato vláda je obecně přijímána, se její
"ideologieká legitimace" obvykle v pramenech obráží jen slabě, neboť je chápána jak
vládci, tak i ovládanými jako samozřejmost. V době krizí nebo zvyšovaného útlaku (např.
při totalitárních diktaturách nebo při okupacích) nabývá však ideologická sakralizace
moci zvláštní intenzity, je vtloukána do objektů násilně róznými formami "školení",
které mohou být bud' skryté (např. mise, masové komunikační prostředky), nebo zcela
otevřené (politické školení).
Pochopitelně se během doby ideologický háv moci všelijak mění, nabývá nejróznějších
forem. Je tu nutno upozornit na skutečnost, že existují velmi různé systémy
myšlení a že nic neopravi1uje historika k tomu, aby považoval svój vlastní způsob uvažování
za správný nebo za "přirozený". Různé systémy uvažování však neexistují (a platí
to zvláště pro oblast tzv. ideologie moci) jen v chronologické posloupnosti, ale existují
často vedle sebe i uvnitř jedné a téže společnosti a na oprávněnost určité vlády
mohou v dané historické fázi nahlížet jednotlivé složky velmi různorodč. (Historicky
snad nejznámější je tato různost nazírání ve Francii v 18. stol. Ale mutatis mutandis
a s róznou intenzitou ji lze zjistit v mnoha obdobích a u velmi různých společností.)
Ideologická podpora moci, která může sahat od zbožnění (sakralizace) až po pouhé
chápání konkrétní formy moci jako nutné zlo, je ovšem neobyčejně různorodá a navíc se
projevuje (zvláště ve svých "pokleslých polohách") velmi svérázným slovníkem, který často
vzbuzuje dokonce dojem ještě větší různosti základních postojů, než lze ve skutečnosti
konstatovat. Z hlediska naší (tzv. evropské) civilizace bude patrně velmi zajímavé sledovat
předmět mocenské sakralizace, která se nejdříve vztahuje na osoby-vládce (král z Boží milosti),
pak se institucionalizuje a od pozdního středověku se začíná sakralizovat stát (jako
instituce), aby takto dosáhl svého vrcholu v absolutismu a zvláštč pak Hegelem. Ovšem ve
výjimečných situacích (zvláštč tam, kde chybí vlastní, autonomní státní organizace) může
se sakralizace zmocňovat i jiných komplexů představa jakési sekulární zbožnění múže být
uplatněno vůči národu; je příznačné, že tento zjev je zvláště brzy zjistitelný u židů Cam
jisra'el), rozšiřuje se pak obecně v novověku u těch národů, které v rozhodující fázi "národního
probuzení" nemají vůbec svůj vlastní stát (např. Češi).
Jsou tudíž různé "ideologické představy" o moci a o jejích držitelích rovněž přístupné
soustavnému historickému sledování, ba stávají se pro historika zvláště zajímavými
proto, že právě tyto "ideologické aspekty" jsou obvykle primární pro ovládané.
Tj. rozhodujícím se stává, zda chápou mocenskou organizaci, která je ovládá, za "správnou"
a "spravedlivou", nebo zda ji chápou jako pouhý útlak a násilí; neuvážení tohoto
rozdílu by znemožnilo pochopit skutečnost, že často velmi tuhý a náročný režim je dlouho
trpně snášen, kdežto naopak i celkem mírný nátlak může budit velmi prudké reakce.
"Ideologický stav" však neovlivňuje jen objekty moci, ale do jisté míry i její subjekty,
které vždy v té nebo v oné míře vlastní propagandě podléhají, i když snad částečně
vědí (nebo tuší) její mylnost.
Navíc vzbuzuje ideový aspekt moci, projevující se jako "autorita", dnes zvláště pozornost
proto, že všechny dosavadní způsoby sakralizace moci v novověku postupně,
ale zdá se, definitivně ztroskotaly. Po mém soudu jsou v tomto ohledu rozhodujícími
mezníky Velká francouzská revoluce s výraznou desakralizací panovníků a první světová
válka, která dokončila desakralizaci státu, kterou započal již konec 19. stol. V současné
době pak prožíváme definitivní desakralizaci politických ideologií, které se v rozhodujících
okamžicích projevují nutně otevřeně mocensky. Výsledek je, že se dnes obeeně
naříká nad poklesem nebo ztrátou společenských autorit, přičemž se tato "ztráta"
přečasto měří pouze podle vnějších projevů, aniž se hledají skutečné příčiny. Proto musí
právě dnes zajímat historika nejen prostředky udržení a stabilizace moci organizačními
i ideologickými prostředky, ale i projevy a důsledky její desakralizace.
Nabude-li totiž desakralizace moci (v nejširším smyslu slova) zvláštní intenzity,
dochází k pokusům nebo ke skutečnému rozbití mocenského aparátu vnitřními silami
56 Soudobé dějiny 1/93 Historické studium otázek moci 57
společnosti. (Na rozdíl od rozbití mocenského aparátu silami z "vnějšku" - dobyvatelem
nebo nepřítelem; obojí nemusí být nutně totožné - srv. např. okupaci ČSR a rozbití
fašistického Německa.) Tento odpor může mít odlišnou sílu a zachvacovat různé vrstvy
společnosti. Může se omezit na pasívní nesouhlas, nevůli, resp. na drobné činy (málo
výrazné), namířené proti konkrétní mocenské soustavě (např. odpor proti robotě, ještě
se neprojevující otevřenými činy); stupňuje-li se tento odpor, začíná se různě manifestovat
i vnějškově. Pociťovaný odpor se pak začne projevovat různými formami odboje
- objekty moci deklarují otevřeně svůj nesouhlas s částí (např. sedláci v bouřích)
nebo s celým (např. husitští chiliasté) souvěkým mocenským ustrojením společnosti.
Bouří-li se proti organizovanému mocenskému aparátu jen jednotlivci, jsou obvykle označováni
jako vzbouřenci a izolováni jako psanci. Přesahuje-li tento odboj individuální
rámec, pak začínáme mluvit o "bouřích", které sice zachvacují určité oblasti, ale nestávají
se ještě zjevem celospolečenským.Zachvacuje-li tento odboj celou společnost, pak
může vést (podle intenzity a dobových okolností) bud' k anarchii - tj. k víceméně úplnému
rozkladu dosavadních forem moci, anebo (historicky je tento jev poměrně velmi
řídký) ke skutečné revoluci - tj. k pokusu o rozbití nejen části dosavadních mocenských
("státních") forem, ale k pokusu rozbít celou dosavadní mocenskou strukturu.
S odstupem doby bude asi historik nucen konstatovat naprostou neúspěšnost těchto
pokusů - s výjimkou krátkých anarchistických revolučních období (např. chiliastického
období v husitství). Struktura moci je totiž stejně málo libovolně měnitelná jako struktura
společnosti a zdaleka se neřídí jen "přáními" nebo "snahami". S odstupem doby
zjišťujeme, že se i v nejradikálnějších revolucích sice změnili zčásti držitelé moci a i jisté
vnější formy moci, ale že dokonce i tu vykazuje vlastní struktura značnou odolnost
a stabilitu. Je-li různá "šíře dopadu" např. u palácového převratu, u rozbití jistého státu
dobyvateli nebo při revoluci na celé mocenské uspořádání společnosti, není nikdy rozbita
celá mocenská struktura a i nejradikálnější revoluce přejímají velmi záhy výrazně
staré organizační formy moci (např. stálé vojsko s brannou povinností, policii - ovšem
se změněnými názvy); ba přejímají dokonce, a to se ukazuje dlouhodobě jako ještě důležitější,
záhy i určité mocenské tradice, návyky a představy.
Ale historikova pozornost se nesmí omezit jen na tyto snahy, individuální nebo kolektivní,
o rozbití (resp. převzetí) moci. Stejně důležitým - ba pro život v normálně
uspořádané společnosti ještě důležitějším - bude sledování pokusů o omezení moci, ať
už moci společenské (např. mající svůj základ v bohatství), nebo moci státní, této nejnápadnější
a často i nejbrutálnější moci vůbec. Jen se obávám, že tato kapitola bude jednou
z nejméně radostných, neboť badatel se patrně velmi záhy přesvědčí o tom, že už
dávné generace před ním pociťovaly nutnost omezit nějak zvůli různých mocipánů a že
už ony na tomto úkolu ztroskotávaly. Ne, že by kdy byla "moc" skutečně všeobsáhlá
a "všemocná"; znovu opakuji, že to neplatí ani v moderním totalitárním státu. Ale proto,
že moc je obvykle omezována pouze technickými a společenskými možnostmi, nikoliv
rozumem, spravedlností nebo slušností - zkrátka nějakou etickou (byť i jen dočasně
platnou) normou.
To však naprosto nesmí vést k rezignaci, k tomu, abychom se přidali k bezpočetným
zástupům panegyriků moci, kteří se nacházeli a nacházejí vždy, ochotni pochlebovat
a lichotit mocným tohoto světa. Naštěstí se dosud vždy našly skupiny, které neznaly
(nebo vědomě ignorovaly) "pravidla hry" v politice, a staly se tak katalyzátorem
rozkladu mocenských struktur, zárodkem nového uspořádání společnosti. Dosud nezbývá
člověku i na tomto úseku nic jiného než neustále se bouřit proti zvůli a proti vlastní
bezmocnosti, předávat pochodeň odporu z jedné generace ke generaci příští, onu pochodeň
vzdoru, která činí z myslících lidí sůl země.
Moc bývá omezena různými faktory, objektivně danými i subjektivně měnitelnými.
Je ohraničena především svými technickými možnostmi (tj. efektivností donucovacích
i dohlížecích organizací) a svou strukturální skladbou; tzn. silou a výrazností jednotlivých
složek podílejících se na moci. Čím více těchto různých antagonistických skupin
bude (tzv. pressure nebo veto-groups), tím bude ústřední útlak menší, tím větší volnost
vznikne pro jednotlivce.
Objektivně omezena bude rovněž libovůle moci tím, co moderně nazýváme zahraničně
politickými aspekty, které budou tím závažnější, oč menší bude stát, jehož se
týkají. (Největší bude pochopitelně u protektorátů a satelitů.) Konečně ale je moc omezena
i svou vlastní ideologií, i když v době masových komunikačních prostředků se
bohužel tato zábrana ukazuje ještě slabší než v předcházejících staletích. Ale i tu je
ponechána individuu určitá iniciativa v boji proti veškerým projevům autocenzury, v negování
víry ve všemocnost a rozumnost státu, v demaskování všech snah o sakralizaci
a konečně i v posilování konkurujících složek, tvořících strukturu moci.
Historicky se tyto složky projevují různě a u teoretiků lze konstatovat velikou rozmanitost
názorů na to, čím lze moc usměrnit. Myslitelé si záhy začali uvědomovat, že
snaha po moci se může stát velmi zhoubnou, není-li jí dán nějaký korektiv. Neboť se
takřka zdá, že každá "moc" má v sobě tendenci se rozšiřovat, zmocňovat se stále nových
oblastí, a její rozpínavost je omezována jen zvnějšku, nikoliv nějakým rozhodnutím,
"sebeomezováním" vlastních držitelů moci. (Tzn. že moc má obvykle tendenci rozšířit
se až na samotné technické hranice "svých možností" - což je kategorie historicky
velmi proměnlivá.)
Korektivů bylo navrženo mnoho, ale přece je lze, podle mého mínění, shrnout do
několika velikých skupin. Byla a je snaha omezit moc Rozumem, popř. uvědoměním
společného zájmu - snahy, které klasicky již vyjádřil Platon a které znovu získaly mnoho
přívrženců v osvícenství a v 19. stol. Jiná byla snaha omezit vládce Zákonem (popř.
božským zákonem), snahy, které už jasně vyjadřovali starozákonní proroci, a jež se pak
staly základem oficiálních názorů uvnitř katolické církve. V moderní době jsou tyto
názory formulovány jako učení o přirozeném právu, tj. je hlásáno, že člověk "od přírody"
(resp. od narození) má určitá nezadatelná práva, která musí držitelé moci respektovat
(klasická demokracie). Velmi různorodé jsou konečně pokusy omezit moc ve jménu
utopie (tj. ve jménu nějakého ideálně požadovaného státu nebo společnosti), které
mohou sahat od velmi konkrétních a detailních utopistických představ až k obecným
představám o šťastné společnosti bez státu v moci, kde individuum, "neodcizeno samo
sobě", bude žít v souladu se sebou a se svými bližními. (Není patrně náhodné, že se
dnes objevuje renesance anarchistických názorů u velké části mládeže; je výsledkem
zdánlivé omnipotence státu na straně jedné a naprosté bezmocnosti individua na straně
druhé. )
Konstatoval-li jsem, že tato kapitola bude asi pro historika nejméně radostnou proto,
že vždy znovu bude nucen zjišťovat, že i nejtupější držitelé moci se nakonec "prosazovali"
proti mužům nejchytřejším a nejušlechtilejším, jsem současně nucen upozornit
na to, že právě toto zkoumání bude mít patrně největší význam mimo úzce historický
zájem. Neboť otázka omezení moci se dnes stává otázkou životně důležitou pro celou
světovou civilizaci. Převládaly-li v oblasti tzv. evropské civilizace až do poloviny 19. stol.
názory, že státní moc je nutno posílit, bylo tomu tak proto, že tato moc byla obvykle
58 Soudobé dějiny 1/93 Historické studium otázek moci 59
slabá a úkoly, přiřčené státu, veliké. Nejkřiklavější projevy libovůle byly činěny místními
mocipány a v organizaci silné a výkonné ústřední moci se viděl účinný lék proti této
zvůli. (Odtud vyplynuly pak i požadavky, aby stát jako "res publiea" co možná zmonopolizoval
i všechny "skryté" mocenské prostředky, jako peníze nebo výrobní prostředky.)
Dvacáté století nám oproti tomu ukazuje názorně nebezpečí koncentrace moci, která
je dnes zvláště výrazná, protože držitelé moci disponují stále dokonalejšími technickými
prostředky, jimiž mohou ovládat lidi fyzicky i duševně. Navíc ztroskotává dosud
historicky nejúčinnější forma kontroly - demokracie - proto, že se dosud nenachází
adekvátní forma pro demokracii ve společenstvích miliónových, poměrně snadno manipulovatelných
- za tzv. normálních okolností. Ať tak nebo onak, je dnes člověk jako
jedinec mocenským nátlakům vydán takřka na milost a nemilost a je mu vzata i poslední
opora, kterou měli jeho předkové: víra v budoucí, spravedlivou a dokonalou společnost
bud' na nebesích, nebo kdesi v budoucnosti na této Zemi. Právě proto se stává
omezení moci naším klíčovým problémem a každé její omezení znamená zvětšenou šanci
pro jedince.
Ovšem toto omezení neplatí jen pro moc státní, a znovu - až do omrzení - je nutno
opakovat, že stát (popř. předcházející formy nebo deriváty) není zdaleka jedinou mocenskou
formou. Tento dojem vzniká u historika často proto, že státní formy moci postihuje
velmi jasně, i proto, že celá moderní historiografie inklinuje k tomu, aby dávala
až jednostranně přednost "úředním"pramenúm před prameny "soukromými" všude tam,
kde to je vůbec možné. Nemohu tu, pochopitelně, probírat různorodé "mocenské hierarchie",
které by každá vždy vyžadovaly zvláštního studia, a navíc nejsou tyto "mimostátní"
hierarchie do té míry systematizovatelné jako moc státní (ta pro svou otevřenost
a pro snahu po unifikaci tento úkol velmi usnadňuje). Možná že hlavní potíž také
spočívá jen v tom, že dosavadní historické bádání se převážně soustřed'ovalo na "státní
formu" moci, takže ji známe poměrně dobře i máme o ní přece jen jakousi celkovou
představu (o jejích rúzných formách a historických podobách). Pro ostatní mocenské
sféry takové předběžné rozbory dosud takřka zcela chybějí, a než bude možné zevšeobecňovat,
bude nejdříve nutné zkoumat jednotlivě jejich organizaci, funkci i význam
v určitých společnostech.
Velmi důrazně bych však v této souvislosti chtěl upozornit na nutnost sledovat ony
skryté síly, které jsem označil slovem "nátlak" a které hrají neobyčejně dúležitou úlohu
v každé mocenské struktuře. Historikové je přehlížejí proto, že se jim tyto faktory obvykle
vůbec neprojevují v pramenech přímo. Projevují se takřka jen v subjektivně stylizovaných
pramenech, ve vzpomínkách a v literárních dílech, a tyto druhy pramenů se
dosud namnoze zdají historikům příliš subjektivistické a ustupují zcela do pozadí před
prameny "povahy úřední". Proto se problematika kolektivního donucení projevovala jen
u biografií. Zde, při líčení osudů jedince, se leckdy poukazovalo na jevy z oblasti společenského
donucení, podle okolností bud' proto, aby se zdůraznily potíže historického
"hrdiny" v jeho boji s "předsudky", které musel překonávat, anebo aby se určité jeho
činy omlouvaly "poplatností době", v níž žil. .
Celá oblast společensky působícího donucování leží vlastně na rozhraní otázek moci
a složité problematiky mentality jisté doby, neboť se tu projevují mnohdy prastaré
psychologické postoje a návyky, historicky jen málo proměnné. Ty lze také sotva sledovat
historickou metodou. Pro rozbor mocenské struktury určitých společností nás výhradně
zajímá mocenský aspekt těchto mechanismů, tj. zabýváme se jimi potud, pokud
přispívají k vytváření dané mocenské struktury tím, že vytvářejí určité postupy společenských
sankcí ("Áchtungsmechanismen"), kterými jsou společenství i individua ovládána.
Specifika této oblasti vyvstanou, konfrontujeme-li oblast "moci" a "nátlaku" "donucení"
podle různých ukazatelů. Snad nejvýraznějším rozdílem se jeví tendence
moci k organizaci, její snaha vytvářet určité pevné formy, hierarchicky členěné, zatímco
síly společenského donucení jsou neorganizované, nehierarchické. S tím souvisí, že
nositelem nátlaku je převážná většina členů určitého společenství; předpokladem samotné
jeho anonymní existence je, že jeho nositelem i "vykonavatelem" je převážná
většina členů určitého kolektivu, již právě existenci těchto donucování berou jako naprostou
a přirozenou samozřejmost. Oproti tomu nevykonává vlastní moc nikdy kolektiv
sám; už předpokladem krystalizace moci je vyčlenění určité minority, která se tím
stává mocenským subjektem.
Odlišné jsou i zpúsoby sankcí, jimiž se obě oblasti vyznačují. Zatímco v oblasti
mocenské jsou příkazy a zákazy formalizovány (už velmi záhy ve formě různých zákonů)
a jejich nedodržení, resp. překročení penalizována určitou stupnicí trestů, je společenské
donucení neformální, není obvykle vůbec písemně zachycené; působí nikoliv
jako příkaz nebo zákaz, ale svou existencí jako určitý "tlak". (Přitom mohou být i různé
stupnice, zvláště dostávají-li se do styku různé společnosti.) Odlišný je i subjektivní
pocit při porušení určitých zásad v obou oblastech: v mocenské oblasti je chápán oběma
stranami jako přestoupení zákazu nebo nesplnění příkazu, v oblasti společenského
donucení se obvykle projevuje individuu jako porušení předsudku, překonaného názoru,
zbytečnosti atd., většině jako porušení řádu (popř. posvátného řádu). Odchylná je konečně
i stabilita a účinnost, která je v mocenské oblasti podmíněna silou a efektivností
jeho formalizované (donucovací) složky, ve společensko-donucovacíoblasti silou vnitřních
vazeb a životností obecných představ.
Jak patrno, je oblast donucení mnohem komplikovanější a její sledování mnohem
obtížnější než jasně se projevující organizační formy "státní moci". Ale přitom je stejně
zřejmé, že tyto společenské donucovací mechanismy jsou v některých oblastech a okamžicích
zvlášť výrazné, že prolamují meze obvyklého uspořádání společnosti, že jejich
často vclmi iracionální pohnutky mohou mít velmi racionální a realistické důsledky.
Společenské donucovací mechanismy se mohou projevovat spektakulárně např. v davových
hysterických scénách křižáckých výprav, pogromú, honby na čarodějnice, ve skutečném
a přeneseném slova smyslu. Ale mají svou obrovskou moc v tzv. společenské
konvenci každé doby, která činí z nonkonformistů outsidery společnosti, různě silně
postižené postupy společenských sankcí. (Tito "nonkonformisté" se mohou jevit danému
společenství jako cizinci národnostně nebo nábožensky, mohou se stát outsidery
svým zaměstnáním nebo určitým činem, i skutkem naprosto nezaviněným.) Převážná
většina členů určité společnosti si tyto společenské mechanismy vůbec neuvědomuje,
protože je automaticky přebírá, nepociťuje je vůbec jako nějaké donucení - nátlak, a to
do té doby, dokud se sama nějak s těmito mechanismy nedostane do konfliktu.
* * *
Snažil jsem se načrtnout nutnost historického studia "struktury moci" a naznačit
některé možnosti tohoto rozboru. Jako obecný požadavek lze postulovat, že historik
musí v chronologickém sledu studovat to, co jsem nazval mocenskou strukturou dané
společnosti. Tato struktura je členitá, různorodá a vyžaduje od historiků i odlišné postupy
při rozboru a studiu. Přitom se budou odlišovat jednotlivé složky, ale obvykle jedna
z nich bude dominovat do té míry, že připustí obecnější klasifikaci. Zvláště bych zdů-
60 Soudobé dějiny 1/93
razn!l, že by a~i bylo chybné se při tomto studiu nechat svést pouze krátkodobou aktuálnos,tl
nebo.lacIným p,ředpovídánímbudoucnosti (humbukem tzv. futurologie) k omezení
c~le t~matIky: Pro~lemy mocenského uspořádání společnosti jsou tak složité, že nelze
~red~ldat moznostl a nebezpečí, které z něho vyvstanou, a navíc jsou tak dlouhodobé
z~ v~dy zno:u a znovu mohou vyplynout prvky staré, o nichž se ~šichni domnívali ž~
uz davno neJsou "aktuální". '
, Historik svými postupy musí popsat (rekonstruovat) a rozebírat jednotlivé mocenske
~trukturyya ~nažit se. od yt~hoto rozboru postoupit k jakési historické fenomenologii
mocI. Na dnes~lm stupni naslch znalostí to bude patrně znamenat jednak zaplňovat mezery
dosavadmho bádání zvláště v dosud takřka neprobádany'ch úsecích (zvl s I y
k'l d ') . . po ecens
e 10 ,o~ucem '. Jedna~ s,e pokoušet o vypracování historických "modelů" a přenechat
o~bormkurr: pro ~ednothve useky posouzení jejich správnosti. Dát tím odborníkům z jinych
spol~.c~nsk~chověd ~nap~. sociologům) možnost ověřit si dočasnost nebo dlouho~obost
.urcltyc~ Jevu soucasnych a celkově přispět k nesmírně důležitému úkolu soucasn~stI:
omezit mocenské faktory tak, aby sloužily společnosti i jedinci a ne k to
aby Je ~ohlcoval:. Soudím, že ve splnění právě těchto úkolů musí spočí~at také je:n
u
;
z hlavmch funkcI koncepce světových děJ' in pokud se takove' dl'lo nema' y Y't'oY , premem v mrtvou
snusku faktografických údajů nebo suchých schémat.
Pomsta generála Gajdy
(Méně známá epizoda z české účasti v ruské občanské válce)
Robert Sak
Rozhodnutí vydat se za svobodou dvou okrajových středoevropských národů na cestu
kolem světa nelze přiléhavěji pojmenovat než dobrodružstvím. Kdo jiný mohl pro ně
mít lepší cit než - dobrodruh? Radola Gajda (někdy Rudolf Gajda, vlastním jménem
však Rudolf Geidl) jím nepochybně byl, jakkoliv se tím obraz jeho osobnosti nikterak
nevyčerpává. Nezřízeně ctižádostivého, chorobně marnivého mladého muže, jednajícího
častěji z instinktivního popudu než po zralé úvaze, vyznačovala na druhé straně osobní
statečnost a další vlastnosti potřebné k tomu, aby byI právem považován za "rozeného
vojáka". Individualista par exellence, bez jakýchkoliv vazeb politických, ideologických
či náboženských, dokázal přijímat jevy okolního světa v jejich nahé podobě, nazvat je
pravým jménem a podle toho stanovit své místo mezi nimi. V dramaticky vypjatém prostředí
československýchlegií v Rusku to značilo odvahu přemýšlet i jednat v řádu událostí,
jak se utvářel zejména po uzavření brest-litevské mírové smlouvy.
Právě tam, kde se prokázala neslučitelnost zájmů československéa ruské revoluce,
počíná jeho krátký, leč o to strmější vzestup: od velení 7. pluku přes volbu do nejvyššího
politického a vojenského grémia legií až k velení 2. divizi, od kapitána po jednoho
z prvních československých generálů s pověstí "osvoboditele Sibiře" od bolševiků, o jehož
přízeň se ucházeli vlivní ruští politikové i vojáci. Rozklad československého vojska
na přelomu let 1918 a 1919, který vedl k jeho odvolání z fronty, Gajdu zaskočil:
sen o tom, že by se mohl stát velitelem všech protisovětských branných sil na Sibiři,
se mu rozplýval. Tehdy mu podal pomocnou ruku ten, který se dostal k moci za jeho
podpory: admirál Kolčak, vrchní vladař v Omsku, jmenoval Gajdu velitelem jedné ze
svých tří armád. Zjara 1919 zahájily mocnou ofenzívu, jejímž cílem bylo přivodit konečný
pád sovětů. Katastrofální nezdar, jakkoliv počátek tomu nenasvědčoval, přičetl
Gajda na vrub vojenské nezpůsobilosti i politické neprozíravosti Kolčakova vladařství
a 19. června požádal admirála, aby ho zprostil velení. Ten mu vyhověl až po bouřlivých
výstupech, při nichž oba muži nešetřili silnými slovy. Provázen osobním štábem, třiceti
Čechy tělesné stráže, rotou ruských dobrovolníků a částí své jízdy vydal se z Jekatěrin-