Zajímá vás moderní religiozita? Ptáte se, proč je česká společnost jednou z nejméně náboženských na světě? Chcete porozumět sociologickým, historickým a antropologickým výzkumům náboženství? I jejich omezením?^ Chcete se dozvědět něco víc z dějin české sociologie? Proniknout do diskusí o náboženství od druhé poloviny 19. století do současnosti?
...Pak je právě vám určena nová kniha Zdenka R. Nešpora!
Z obsahu: Masarykova „angažovaná sociologie'", křesťanská sociologie, díla katolických intelektuálů, exkněží i volných myslitelů, protestantští teologové, náboženské statistiky a grvní skutečné sociologické výzkumy, Ceši a Slováci, sociologický provoz za Protektorátu, poválečné naděje a ztráty sociologie náboženství, boj proti náboženství i sociologii v letech padesátých, „zlatá léta" šedesátá, vědecký ateismus a jeho dôsledky, současný stav české sociologie náboženství.
Vydalo: SCRIPTORIUM
Praha 2008, 432 stran, jmenný a věcný rejstřík.
Kniha podává materiálově bohatě založený syntetizující výklad. Svým charakterem plní jak funkci analytické studie, tak odborné syntézy a encyklopedické příručky.
3an Horský
Z. R. Nešpor ukazuje, že sociologie náboženství se nikdy nevyvíjela jako „čistá" teoretická disciplína, vždy byla spojena s dobovými ideologickými a politickými zápasy. Jeho kniha se tak stává dějinami českého náboženského myšlení ve dvacátém století.
Martin C. Putna
SCRIPTORIUM, spolek pro nekomerční vydávání odborné literatury - orientuje se na vydávání knih z oblasti historické vědy a příbuzných společenských věd. http://www.scriptorium,cz
PŘEHLEDOVÉ STATI
„Dialog mezi hluchými"? K problematice vztahu sociologie a historie
JIŘÍ ŠUBRT*
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha
"A Dialogue between the Deaf"? The Relationship between Sociology and History
Abstract: The article discusses the relationship between sociology and history in three steps. The first part compares the opinions of researchers who believe that the dividing line between sociology and history should be transcended (Giddens, Abrams) and those who fundamentally disagree with this view {Goldthorpe). The second pari looks back in time to show the reciprocal ties between history and sociology as they gradually grew apart and then drew closer again, leading to the emergence of historical (comparative) sociology. The third part deals with the subject of social change, which is viewed as a key problem in historical sociolog)', and is also seen as an area of research where sociology and history should join forces to address social issues. Keywords: sociological theory history, historical sociology, study of civilizations, social change, evolution.
Sociologický časopis/Czech Sociological Revieio, 200S, Vol. 44, No. 5: 969-988
Vztah sociologie a historie je složitý a zdaleka ne harmonický; má mnoho rovin aspektů, které značně ztěžují a znepřeHedňují jeho teoreticko-metodoiogic-ké uchopení a zároveň vytvářejí i řadu „třecích ploch" a kontroverzních témat. Komunikace mezi oběma disciplínami je namnoze zatížená vzájemnou neznalostí a ignorancí, ale také četnými předsudky, jednostrannostmi, ba dokonce i některými názorovými krajnostmi. Na samém začátku tohoto příspěvku budiž řečeno, že pokud se v něm hodláme komplikovaným vztahem sociologie a historie zabývat, činíme tak s vědomím toho, že náš přístup musí být - vzhledem k tematické šíři problému - nutně selektivní, a že má navíc i určité limity dané tím, že v něm dominuje sociologická perspektiva a její specifický úhel pohledu. Je velmi pravděpodobné, že pokud by pojednám' na stejné téma napsal historik, byla by v něm pozornost věnována i jiným, dalším otázkám, stanoviska k jednotlivým'problémům by se patrně v té či oné míře lišila, a také akcenty by zřejmě byly spojeny s jinými tematickými okruhy.
* Veškerou korespondenci posílejte na adresu: doc. PhDr. Jiří šubrt, CSc, Katedra sociologie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Celetná 20,116 42 Praha 1, e-mail: jirí.subrt® ff.cuni.cz
© Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha 2008
969
Sociologický časopis/Czech Scciological Reoiew. 2008, Vol. U, No. 5
Úskalí dialogu mezi sociologií a historií
V počátcích dějin sociologie byla mnohými zakladateli oboru kladena jako zásadní otázka po předmětu jejího bádání. Pro následující generace sociologů však už takové tázání postupně ztratilo svůj význam a naléhavost. Problém však nezmizel zcela a definitivně, naopak v některých diskusích a sporech se dnes znovu vynořuje a vrací na odbornou scénu- Dokladem toho je i polemika týkající se vztahu sociologie a historie.
V knize Central Problems in Sociál Theory vyslovil její autor Anthony Giddens [1979:230} myšlenku, že pro rozlišení sociálních věd a historie neexistují ani logické, ani metodologické dôvody. K tomuto tvrzení se krátce nato přihlásil vůdčí představitel britské historické sociologie Philip Abrams [1982: 2], který pod jeho vlivem zformuloval tezi, podle níž historie a sociologie jsou a vždy byly jednou a tou samou záležitostí. Giddens sám se pak pokusil vyargumentovať toto stanovisko ještě jednou ve své patrně nejdůležitější teoretické práci The Constitution of Society [Giddens (1984) 1988].
Historik, jak říká Michael J. Oakeshott, kterého Giddens cituje, se snaží prostřednictvím fragmentů minulosti, jež se dochovaly, odhalit ty aspekty minulosti, jež se nedochovaly. „Historik nachází přístup k minulosti jedině přes tato torza. A po historickém výzkumu se žádá, aby je sbíral tam, kde se rozptýlila v současnosti, odhaloval, co se mohlo ztratit, vnášel jistý řád do tohoto chaosu, napravoval škodu, kterou mohla utrpět, doplnil je tam, kde jsou neúplná, odkryl jejich vzájemné vztahy, rozpoznal zbytky podle jejich původu a tímto způsobem určil jejích autentický charakter jako praktický či filozofický, popřípadě umělecký a jiný výkon z minulých dob." [Oakeshott 1983 podle Giddens 1988:414]
Giddens soudí [ibid.: 414-416], že Oakeshottova charakteristika historické vědy nabízí v zásadě dvojí možnost výkladu: jednak ji můžeme pojímat jako vědu, která se zabývá odhalováním ztracené minulosti, jednak jako určitý vědecký typ interpretace textů, prováděný pomocí specifických badatelských technik. Podle první verze výkladu se historická věda vyznačuje tím, že má svůj vlastní předmět bádání; podle druhé verze spočívá specifikum historické vědy primárně v její metodologii. Podle Gíddense není ani jedna z obou variant dostatečně přesvědčivá. Konstatuje, že interpretativní prisvojení minulosti nelze provádět bez zřetele ke kulturním rozdílům, s nimiž se setkáváme jak v dimenzi času, tak i prostoru. Historikové, i když se specializují na určitou konkrétní tematiku, se nemohou vyvázat ani z těchto Širších vazeb, ani ignorovat aktuální dilemata, která řeší soudobé sociální vědy. Sociálni vědci na druhé straně pak nemohou být při svém úsilí o konstrukci abstraktních pojmů a obecných teorií zbaveni nutnosti hermeneutické interpretace textů a kulturních objektů. Z toho Giddens vyvozuje, že neexistuje nic, co by dokázalo odlišnost mezi historickými a sociálními vědami dostatečně racionálně zdůvodnit „Historický výzkum je socíálněvědní -výzkum a naopak." [ibid.: 416] Pokud tu nějaká hranice existuje, pak je to hranice daná dělbou práce na společném předmětu, nikoli však důvod pro logický či metodologický rozkol.
Jiří Šubrt: „Dialog mezi hluchými"? K problematice vztahu sociotogie a historie
Ať už Giddensovy argumenty přijímáme. Či nikoli, skutečností zůstává, že sociologové a historikové společnou řečí nehovoří. Peter Burke [1989: 10] v této souvislosti připomíná výrok Fernanda Braudela o „dialogu mezi hluchými". Podle Burkova [ibid.: 11] názoru je nutné za tímto problémem vidět nejen dvě různé profese, nýbrž také struktury s odlišným jazykem, preferovanými hodnotami a styly myšlení, které jsou formovány rozdíly ve způsobu vzdělání a profesní přípravy: sociologům bývá bližší pracovat s čísly, historikům naopak se slovy; sociologové tíhnou k poznávám' pravidel a k ignorování odchylek, historikové naopak tendují k důrazu na jednotlivé a specifické. Ostatně S. M. Lipset viděl svého času rozdíl mezi sociology a historiky jednoznačně: „Úkol sociologa spočívá ve formulaci a ověření obecných hypotéz, perspektivně zasazených do širšího teoretického rámce... Historie se musí zabývat analýzou určité řady událostí nebo procesů. Kde sociologie toužebně vyhlíží pojmy, které by obsáhly velký počet partikulárně popisovaných kategorií, tam se historik musí těsně přimknout ke skutečnému dění a vyhnout se výrokům, které by spojením nějakého chování na určitém místě a v daném okamžiku s jiným chováním někde jinde vedly k deformacím v popisu událostí, které se v analyzované řadě okolností odehrály." [Lipset 1968: 22]
Burke [1989: 9-10] soudí, že obě disciplíny jsou ohroženy nebezpečným zúžením své perspektivy. Historikové specializující se na určitý problém mají tendenci vnímat ho jako něco jedmečného, což jim brání vidět jej i jako kombinaci prvků mající své paralely na jiných místech. Sociologové mají naopak sklon zobecňovat vše optikou současných zkušeností a perspektivu dlouhodobých historických procesů a sociálních změn ignorovat. Vztah mezi oběma profesemi je navíc poznamenán i řadou pověr a stereotypů: sociologové bývají historiky vnímáni jako lidé, jejichž abstraktní žargon postrádá smysl pro konkrétní místa a dobu; historikové mívají naopak image sběratelů drobností a kuriozit, kteří nejsou schopni své poznatky exaktně a sofistikovaně analyzovat.
Rada sociálních vědců se dnes domnívá, že hranice, které oddělují sociologii a historii, by měly být překonány. Jsou však i takoví, kteří se proti tomu velice důrazně staví. Jedním z nich je John H. Goldthorpe, který na toto téma publikoval v roce 1991 stať, jež vyvolala velmi výraznou odezvu [Goldhorpe 1991, 1994], V tomto případě je v prvé řadě patrně zajímavý už sám fakt, že Goldthorpe historii v 50. letech 20- století studoval v Londýně na University College. Autor vzájemně porovnává badatelské přístupy obou disciplín a konstatuje, že v nich existují rozdíly, které zdaleka nespočívají pouze v tom, že jedni jsou orientováni na minulost, zatímco druzí na přítomnost. Historikové kladou důraz na to, aby jejich poznatky byly velmi přesně časoprostorově lokalizovány; sociologové naproti tomu věří, že jejich poznám může takové časoprostorové koordináty překračovat. Goldhorpe si v této souvislosti bere na mušku zejména ty své kolegy, kteří se s velkými zevšeobecňujícími nároky pouštějí do sepisování toho, co on s neskrývanou ironií označuje jako „grand historical sociology" - tedy sociologických koncepcí dějin.
970
971
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2008, Vol. 44, No. 5
Goldthorpe [1991: 212] začíná své úvahy vzpomínkou na dobu, kdy si jako student historie osvojoval určitý metodologický standard - cosi jako „katechismus" metod, který začínal otázkou: What ís a historicalfacli?), a pokračoval odpovědí: A kistorical fact is an inference from the relics (historický fakt je to, co je vyvozeno 2 pozůstatků - „reliktu"). Autor konstatuje, že k poučce, jež tvrdí, že minulost ize poznat pouze na základě toho, co z ní fyzicky přežilo, se dodnes hlásí. Pozůstatky, které historická věda studuje, jsou různého druhu, mohou to být přírodní předměty (kosti), artefakty (nástroje, zbraně, stavby, umělecká díla), především se však jedná o psané dokumenty („objektivovanou komunikaci").
K otázce „reliktu" Goldthorpe poznamenává, že jejich počet (pokud se jedná o určitou dobu) je konečný a jsou nekompletní (jejich množství se může v důsledku ničení zmenšovat, nemůže však narůstat). To, oč se historikové snaží, je objevit nové, dosud nenalezené pozůstatky a přidat je k souboru těch, které jsou již známy a slouží jako zásobárna důkazů pro jimi formulovaná tvrzení. Ve srovnání s tím má sociologie, jak autor konstatuje, jedno podstatné privilegium, a sice, že není odkázána pouze na „relikty", nýbrž může svá data sama produkovat, a tím své důkazy vyrábět (to generate evidence). Terénní výzkum pro ni vytváří vědecký materiál, který tu před tím neexistoval Tím se sociologie vzhledem k historii dostává do podstatně výhodnější pozice, zároveň však ale ztrácí smysl pro jemnost a opatrnost při zacházení se zdroji a prameny, kterou se vyznačuje práce historiků. Markantně se to podle Goldthorpa projevuje právě v dílech, která jsou rozvíjena v oblasti historické sociologie; autor [ibid.: 222-223] má přitom na myslí zejména dva klíčové představitele této disciplíny, Barríngtona Moorea a Thedu Skocpol.
V pracích, které usilují o zevšeobecňují sociologický pohled na historické procesy, Goldhorpe shledává závažný metodologický problém. Upozorňuje na to, že pro historické sociology se stává zdrojem jejich poznatků nikoli zkoumání původních pramenů („reliktu"), nýbrž analýza sekundárních zdrojů; historičtí sociologové čerpají své informace z literatury psané historiky. Tím však dochází k tomu, že spolu s daty jsou z děl historiků nereflektované přejímány i jejich interpretace. Goldthorpe nepovažuje zacházení sociologů s prameny, které historikové s velkým úsilím vyhledali a s ještě větší opatrností interpretovali, za dostatečně seriózní a vědecké. Autor apeluje na mnohem větší zdrženlivost sociologů, pokud jde o rozsáhlé a přitom nutně selektivní využívání odkazů na historickou literaturu za účelem podpory sociologických koncepcí a teorií. Domnívá se, že sociologové by se měli zabývat minulostí pouze tehdy, když je to vzhledem k povaze zkoumaného nezbytně nutné, a že v tomto případě by pak měli stejně jako historikové pracovat s původními prameny. Celá Goldthorpova úvaha ústí v závěru, v němž jsou historie a sociologie označeny za dva sígnificantly different inlellechial raterprises [ibid.: 225]. Autor nevěří, že by sociologové mohli dokázat nějakou velkou teorii „transhistoríckého" typu vytvořit. Jakékoli úvahy o tom, že sociologie a historie jsou nebo mají být jedno a totéž, považuje autor za mylné a nebezpečně zavádějící a sociologům doporučuje, aby se raději přestali bádáním v oblasti historie zabývat.
:: Goldthorpova stať vyvolala řadu polemických rekací, z nichž některé dosta-
ly prostor v British Journal of Sociology v r. 1994. Michael Mann [1994:37] vyjádřil nesouhlas s Goldthorpovou tezí, že by se sociologie měla zabývat pouze soudo-■ bými společnostmi; podle Marina je sociologie vědou o společnostech vůbec, bez
ohledu na dobu jejich existence. Joseph M. Bryant [1994:13-14] odmítl představu, že by historická sociologie měla být považována za jakousi druhořadou konstrukci postrádající dostatečné empirické základy. Upozornil na to, že práce historiků i sociologů má dvě složky; tou první je „reportování" (reporíage), tou druhou interpretace (interpretation). Reportování se týká dat a informací, která jsou k dis-) pozici, interpretace se snaží v těchto datech nalézt smysl a význam. O relevanci
I a hodnotě vědeckého výkladu pak nehovoří pouze samotná data, ale právě to,
j jak je j ejich interpretace vnitrně konzistentní a přesvědčivá. Nicos Mouzelis [1994:
: - 35] dodává, že všichni historikové, kteří provádějí velké syntetické práce, pracují
v podstatě se stejným sekundárním materiálem, který používají historičtí sociologové, a jsou tak vystaveni i stejným metodologickým problémům.
O několik let později na tuto diskusi navázala Gerfraude Mikl-Horke [1999a]. Rakouská autorka hodnotí Goldthorpův požadavek, aby sociologie upustila oď jakéhokoli zaobírání se historií, jako přehnaný. Přehlíží podle ní skutečnost, že každá sociální realita je historické povahy a všechna sociologická data se nakonec stávají součástí historie. Mikl-Horke [ibid.: 11] uvádí, že v oblastí emprické-ho výzkumu došlo k přiblížení mezi historickými a socíáměvědními metodami, které Goldthorpe nebere na zřetel; metody hermeneutiky a kritiky pramenů, : matematické analýzy a statistické metody jsou zrovna tak metodami sociolo-
- gie, jako historie. Autorka s dokážem na J. G. Droysena konstatuje, že historický
[ výzkum vychází nejen z „relics", tj. konkrétních k dispozici jsoucích stop, arte-
faktů a dokumentů, nýbrž také z „tradic". Goldthorpe podle ní ignoruje kulturní dějiny jako dějiny mentalit, způsobů myšlení, každodennosti a kolektivní paměti. Část minulosti je součástí přítomnosti a působí v ní na aktuální jednání - buď na jeho orientaci a nebo (v institucích a strukturách) jako rámcová podmínka. Inspirována dosavadní diskusí se Mikl-Horke [ibid.: 22] pokusila vymezit určité požadavky, které by měla historická sociologie ve svém bádání respektovat. Patří k nim: porozumění teorii jako prostředku a nikoli cíli; diferencované, nikoli nekritické zacházení s poznatky historické vědy, a pokud možno i práce s prameny; interpretační opatrnost zejména v odkazování na obecné, strukturální faktory; porozumění přítomnosti jako něčemu, co je historicky založené.
Už na začátku 80. let 20. století Philip Abrams [1982:300] optímisticky pro-: hlasoval, že během dvou posledních desetiletí došlo v historických vědách ke
zveřejnění takových „teoreticky sebevědomých" prací, které jednoznačně ukázaly, že představa, podle níž má být sociologie teoretická a historie deskriptívni, je přežitek; čím více se podle tohoto autora prohlubuje teoretická dimenze historické vědy, tím více se stává zřejmějším, že setrvávání zbytku profesionálních historiků na stanovisku, podle něhož není teorie součástí jejich oboru, je nadále neúnosné. Přestože během posledních let k určitému přiblížení me2i historií a sociologií sku-\ tečně došlo (a to zejména zásluhou historické sociologie), není možné přehlížet
972
973
Sociologický časopis/Čzech Šociological Řevieiv, 2008, Vol. 44, No. 5_
skutečnost, že komunikace a kooperace mezí oběma disciplínami je stále velmi komplikovaná a příliš se neprohlubuje. Sociologové si vytvářejí o dějinách své vlastní představy a historikové zase po svém pracují s některými záldadnírni sociologickými pojmy. Význam Goldthorpova příspěvku [Goldthorpe 1991] spočívá v tom, že diskuse, kterou vyvolal, učinila ze vztahu obou vědních disciplín ústřední problém. I když nelze popřít, že přístup k dějinám, který nalézáme u historických sociologů, se od přístupu historiků v řadě ohledů odlišuje, není možné tuto odlišnost interpretovat v tom smyslu, že sociologie má být teoretickou disciplínou, zatímco úkol historie spočívá v orientaci na sbírání faktů a jejich deskripci.
Goldthorpova snaha prosadit ostrou dělící čáru mezi historií a sociologií je značně problematická, autorovi však nelze upřít, že svou kritikou zasáhl historickou sociologii do určité míry oprávněně. Lze z ní mj. vyvodit poučení, že sociologie nemůže ve svém přístupu k dějinám vycházet pouze ze svých vlastních perspektiv a ignorovat přitom metodologické postupy a konvence, které jsou charakteristické pro historickou vědu. Bylo by chybou, kdyby se historičtí sociologové nezajímali o metodologické diskuse k interpretací historických pramenů a historickou literaturu využívali pouze jako „kamenolom" sloužící k dobývání suroviny, z níž lze bez problémů vytvářet dalekosáhlé konstrukce. Podceňovat nelze ostatně ani to, že i v dnešní době je historická sociologie vystavena „pokušení" vytvářet koncepce, které mohou mít nebezpečně blízko k tomu, co kdysi Karl R. Popper [2000] označil a kritizoval jako historicismus (předpoklad, že historický vývoj rná předem daný, závazný charakter, který je dán povahou univerzálních historických zákonů, které lze odhalit a na jejichž základě „pripravovať' příchod budoucnosti). Je zřejmé, že přístup k historii teorii vyžaduje, otázkou proto není „teorie — ano, či ne", nýbrž adekvátnost takové teorie.
O vzájemném vzdalování a přibližování
Máme-li v plné šíři pochopit, z čeho dnešní stanoviska k otázce vzájemného vztahu mezi sociologií a historií pramení, je třeba si připomenout, jakou má celý tento složitý problém minulost. K tomu je nutné poznamenat, že formát odborné stati nedovoluje věnovat se dané tematice podrobněji, a nutí nás omezit se na zkratku, jež nastíní sledovaný vývoj jen ve velmi hrubých obrysech.
Oporu pro tento záměr můžeme nalézt zejména v díle Petera Burka [Búrke 1989: 12-34], který se vrací nazpět do 18. století, aby připomněl dobu, v níž někteří sociální teoretikové, jako např. Charles-Louis Montesquieu (1689-1755), Adam Ferguson (1723-1816) či John Míllar (1753-1801) tvořili práce, které svým zaměřením představují významný příspěvek jak k oboru historie, tak i k dějinám předsociologického myšlení. V té době ještě nebylo problémem, aby politická historie, sociální historie a předsociologické myšlení ve spisech jednotlivých autorů koexistovaly a vzájemně se propojovaly. Dokladem toho je např. i dílo, jež vytvořil britský historik Edward Gibbon (1737-1794), či v pozdější době francouzský historik Jules Michelet (1798-1874).
974
_Jiří Šubrt: „Dialog med hluchými"? K problematice vztahu sociologie a historie
Od poloviny 19- století však dochází k významným proměnám. Dominantním se v té době stává přístup prosazovaný německým historikem Leopoldem von Ranke (1795—1886), podle kterého má být historická věda založená na systematickém a kritickém výzkumu pramenů, jehož cílem je ukázat, jak to v minulostí „vlastně bylo" (zu zeigen, wk es eigentlich gezoesen) [Wiersing 2007:369]. Rankovské dějepisectví se v důsledku tohoto změření orientovalo na politické dějiny, které mohly být studovány na bázi oficiálních dokumentů nejlépe. Této tendenci navíc nahrávala i skutečnost, že k opravdové profesionalizaci historie dochází teprve v tomto čase, kdy vznikají první odborné ústavy a periodika. To, co bylo ze strany vlád v jednotlivých zemích finančně podporováno, bylo psaní dějin, které mohly sloužit jako nástroj propagandy a státní výchovy občanů. V této situaci začaly být práce sociálních a kulturních historiků posuzovány jako neuspořádané, nedostatečně vědecké a neslučitelné s novými profesními standardy. Je to mj. i případ Jacoba Christopha Burckhardta (1818-1897), jehož práce Kultura renesance v Itálii (1860) se v době svého vzniku nesetkala s úspěchem a jako velké a významné dílo byla uznána teprve dodatečně. Určitou výjimku představoval ve Francii historik (a učitel Emila Durkheima) Numa Denis Fustel de Coulanges (1830-1889), jehož kniha o antické obci ha Citéantique (1864) získala respekt, přestože spojovala historickou a sociologickou perspektivu. V Německu naopak narazil na tvrdou kritiku a neporozumnění Karl Lamprecht (1856-1915), který se proti panujícímu indivu-duaiismu a víře, že dějiny dělají vela' mužové (Heinrich von Treitschke), pokusil postavit sociální, hospodářské a kulturní dějiny [Wiersing 2007:474-477].
Už od 19. století se mnozí historikové odklánějí od sociologie proto, že je pro ně příliš abstraktní, zjednodušující a neschopná postihnout jedinečnost konkrétních událostí. Do teoreticko-metodologícké roviny byl pak tento problém přenesen německými filozofy, Wilhelmem Diltheyem (1833-1911), Wilhelmem Windelbandem (1848-1915} aj. [Käsler 1978: 142-162]. Dilthey vyzvedl rozdíl mezí mezi přírodními vědami, které usilují o vysvětlení (erklären) „zvnějšku", a vědami humardtními (Gésteswissenschafien), jejichž cílem je „vnitřní" porozumění (verstehen). Windelband označil přírodní vědy jako „nomotetické", směřující k odhalení všeobecných zákonů, a humanitní vědy jako „idiografkké", mající za úkol lícit jednotlivé, jedinečné události. Mnozí sociologové tuto hranici mezi idiografickými a nomotetickými vědami posunuli a spojili ji s rozdílem mezi historií, jejíž myšlení je orientováno partikulárně a popisně, a sociologií, jejímž úkolem je dospívat ke zobecnění. Pro historii naopak se sociologie stává jakousi pseudovědou, která využívá metody, jež jsou vhodné ke zkoumání přírody, avšak nikoli lidských dějin.
Na konci 19. století do tohoto tříbení názorů navíc zazníval ohlas polemik, které v té době probíhaly v ekonomii a jsou známé jako Methodenstreít (spor o metodu) mezi rakouskou školou (Carl Menger) a německou historickou školou (Wil-helm Roscher, Gustav Schmoller, ale také např. i Max Weber a Werner Sombart). Tento spor probíhal na třech rovinách a týkal se využití deduktivních a induktivních metod, exaktních a empirických zákonů, metodologického individualismu a kolekthdsmu [Loužek 2001].
975
^^eWŠ&äSÍ^EÍ^kWíS'ZÔOS, Vol, 44, No, 5
Jiří Šubrt: „Dialog mezi hluchými"? K problematice vztahu sociologie a historie
::        Sociologie se v 19. a na počátku 20. století zajímala nejen o současnost, ale i o minulost. Dimenze dějin představovala v této době u Augusta Comia, Her berta Spertcera, Karla Marxe, Emila Durkheima, Maxe Webera, Georga Simmela, ■ Vilňeda Pareta a/, podstatnou, integrální složku jejich sociologických koncepcí (v případě Webera je vazba na historii nejsilnější, lze dokonce hovořit o tom, že jeho sociologie je historii podřízena). V myšlení mnoha sociologů této doby ještě převažovala víra v teorii pokroku a také představa, že dějiny nejsou jen nějakým nahodilým sledem událostí, nýbrž že je v nich možné odhalit zákony historického vývoje (výše zmíněná kritika Karla R. Poppera). Ambice mnohých sociologických koncepcí dějin byly značné a spolu s tím šel často ruku v ruce i přezíravý postoj k historii, která jako by se utápěla ve zbytečných detailech a nedokázala své poznání náležitě uspořádat. Pokud byl v takovém přístupu historii přiznáván nějaký význam, pak snad jedině jako zdroji materiálu pro srovnávací sociologická studia [Burke 1989:19].
Zatímco v německy mluvících zemích se na přelomu 19- a 20. století odvážilo vybočit z rankovského rámce jen velmi málo historiků (pokus Karla Lamprechta se nesetkal s pochopením), v jiných zemích se postupně začali objevovat historikové, kteří se zasloužili o rozvoj sociálních dějin. Ve Spojených státech sehrál významnou roli Frederick Jackson Turner (1861-1932), jenž se pokusil objasnit výjimečné postavení Ameriky z hlediska hranic, které nejsou v jejím případě vedeny mezi státy, nýbrž mezi mezi „civilizací" a „divočinou". James Harvey Robinson (1863-1936) vyzvedl proti politickým dějinám oblast sociálního, vědeckého a intelektuálního výv°je- Charles Ausrřn Beard (1874-1948) interpretoval (ovlivněn Marxem) americkou občanskou válku jako konflikt mezi industrializovaným Severem a agrárním Jihem. Ve Francii připravoval nástup nové historické školy Francois Simiand (1873-1935), který podrobil kritice redukci dějin na historické události a velké osobnosti- Belgičan Henri Pirenne (1862-1936) rozvíjel sociální a hospodářské dějiny Evropy. Dílo holanského badatele Johana Huizingy (1872-1945) věnované pozdnímu středověku znamenalo významný příspěvek ke kulturním dějinám.
Spekulativní charakter teorií společenského vývoje, které vznikly v druhé polovině 19. a na počátku 20. století, nepochybně významnou měrou ovlivnil skutečnost, že v dalším vývoji sociologického myšlení došlo ke znatelnému odklonu od studia dlouhodobé sociální dynamiky (i když ne k absolutnímu; výjimky existovaly, např. Pitirim A. Sorokin). V sociologií se výrazně prosadila tendence rozpracovávat modely společnosti v klidovém stavu a orientovat se na analýzu dat vypovídajících o současnosti (Norbert Elias později označí tuto tendenci jako „ústup sociologie k přítomnosti"). Jestliže až do této doby byly hlavním zdrojem takových dat především oficiální statistiky, nyní se začínají, a to především ve Spojených státech, bouřlivě rozvíjet metody vlastního empirického výzkumu (chicagská škola, Gaílup, Lazarsfeld a mnozí další). Spolu s rostoucí profesionalizací sociologie narůstá její sebevědomí a zároveň i distance od historie. Přístupy historických věd přestávají být v sociologii považovány za relevantní a jejich poznatky už nejsou přijímány ani jako „surovina" pro sociologické analýzy.
20. léta 20. století však přinášejí významný posun i do oblastí historie. Ten je spojen s nástupem školy Annales (podle časopisu Annales ďhistaíre écnonomique et sociále)/ u jejíhož zrodu stáli dva profesoři univerzity ve Štrasburku Lucien Febvre (1878-1956) a Maře Bloch (1886-1944). Ti odmítli tradiční nadvládu politických dějiny, a usilovali o to, aby na jejich místo bylo dosazeno zkoumání dějin ve velmi širokém pojetí. Přejímali přitom inspiraci i od sousedních disciplín; nechali se ovlivnit durkheimovskou sociologií a zejména pak nastupujícím struk-turalismem. Zatímco v období před druhou světovou válkou představovali Annales pouze jakýsi okrajový proud, po roce 1945 se z nich stala velmi významná a vlivná škola, na jejímž rozvoji se v druhé generaci podílel Febvrův žák Femand Braudela (autor monumentálního díla La méditermnée et le monde méditerranéen ä ľepoque de Philippe II vydaného v r. 1949), a v třetí generaci jíž hodně rozrůzněné seskupení historiků (reprezentujících tzv. nouvelk historie / new history, pro níž je mj. charakteristický poměrně značný zájem o dějiny každodennosti), mezi kterými nalezneme taková jména jako Georges Duby, Jacques Le Goff, Emmanuel Le Roy La durí e, Phillíppe Ariěs, Mona Ozouf, Francois Furet aj.
Přestože se sociologie a historie od sebe v průběhu 20. století hodně vzdálily, k jejich naprostému oddělení nikdy nedošlo. Zásluhu na tom má badatelská orientace, pro níž se dnes razí souhrnné označení „historická sociologie" (v americké literatuře se setkáváme také s pojmem „historickosrovnávací/komparativ-ní sociologie"). Soudobí autoři, kteří se k ní hlásí (jako například Dennis Smith [2006: 191]), soudí, že se jedná o disciplínu, která má své předchůdce (Hume, Smith, Ferguson, Montesquieu, Tocqueville) a k níž lze přiřadit i dílo otců zakladatelů sociologického myšlení (Marx, Weber, Durkheim). Německý autor Rainer Schíitzeíchel [2004] začleňuje do dějin historické sociologie také tzv. „výmar-skou školu" (Alfred Weber, Werner Sombart, Alfred von Martin, Eduard Heí-mann, Franz Oppenheímer, Emil Lederer, Karl Polanyi, Hans Freyer, Adolf Lowe) z období mezi dvěma světovými válkami. K dalším osobnostem patří Karl Mannheim, který uplatnil historickou perspektivu v oblasti sociologie vědění.
Ve Spojených státech Robert K. Merton inspirován Maxem Weberem zkoumal v práci Science, Technology and Society in Seventeenth Century England [Merton (1938) 1970] vliv anglického puritanismu na rozvoj přírodních věd. Pitirim A. Sorokin publikoval v letech 1937-1941 [Sorokin 1937-1941] dílo Sociál and Citituml Dynamics: George C. Homans zveřejnil v r. 1941 [Homans 1941] studii English ViUagers ofthe Tkirteenth Century. Ve všech uvedených případech šlo o významné práce, jejichž autorům bylo společné to, že v nich postupovali proti proudu, který se v té době stával v americké sociologii dommantním.
Další zásluhu na přiblížení sociologie a historie lze připsat badatelům, kteří vycházejí z okruhu Parsonsova strukturního funkcionalismu. Robert Neei-iy Bellah publikoval v roce 1957 [Bellah 1969] práci Tbkugawa Religion, v níž se pokusí odhalit japonský ekvivalent protestantské etiky. Neil Smelser se v knize
* Časopis začal vycházet v r. 1929, později byl přejmenován a od r. 1994 vychází pod novým názvem Annales, histoire, sciences sociále.
976
977
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2W8, Vol. 44, No.
Social Gmr.ge in the Industrial Revolution [Smelser 19591 zaměřil na otázku sociální změny, kterou studoval na příkladu vývoje britského bavlnářského průmyslu. Zájem o historickou perspektivu ize nalézt také v díle Seymoura Martina Lipseta {The First New Nation [Lipset 1963J). Talcott Parsons rozvinul v 60. letech teom sociální evoluce založenou na koncepci zvyšování adaptivní schopnosti systému prostřednictvím jeho funkcionální diferencia ce; d okladem tohoto úsilí jsou publikace Societies: Evolutionary and Comparative Perspective [Parsons (1966) 1971a] a The System of Modem Societies [Parsons 1971b],
Teprve v polovině 70. let 20. století se dočkalo širokého uznání dvousvaz-kové dílo Uber den Pwzefí der Zivilisation [Elias 1976, 2006a, 2007], které vytvořil Norbert Elias v době před druhou světovou válkou. Autor v něm předkládá poznatky svého „psychogenetíckého" a „sociogenetického" bádání, jehož výsledkem se staly dvě navzájem související teorie: civilizační teorie, vztahující se na historické proměny osobnosti a chování (1. díl), a teorie utváření státu (2. díl). Postupně byly vydány i další Eliášovy práce [Elias 1983, 2006b] včetně bohaté sekundární literatury [Šubrt 1994]. V perspektivě historické sociologie bývají jako komplement Eliášových přístupů nahlíženy studie Michela Foucaulta orientované na problematiku dějinných proměn moci, vědění a jejich vzájemného vztahu [Foucault 1999, 2000]. jako „německý Foucault" bývá někdy označován historik Reínhart Koselleck, jenž se zabývá dějinami pojmů - Begrijfsgeschichte [Koselleck 2006] a jako editor řídil tvorbu monumentálního osmisvazkového díla Ceschícht-liche Grundbegriffe [Koselleck et al. 1972-1997]. Na pomezí mezí historií kultury a sociologií vědění se pohybuje britský historik Peter Burke [1989,2007].
V americké historické sociologii sehrával od druhé poloviny 60. let významnou roli levicově orientovaný Barrington Moore, který ve svém díle Social Origins of Dictatorship and Democracy [Moore 1967a] rozlišil tři historické cesty k moderně: buržoázni revoluci (Anglie, Francie, Spojené státy), konzervativní revoluci (Prusko, Japonsko) a rolnickou revoluci (Rusko, Čína). Jinou důležitou postavou tohoto období byl Weberem inspirovaný Reinhard Bendix, autor knih Nation-Building & Citizenship [Bendix (1977) 1996] a Kings or People [Bendix 1978]. Dnes se v odborné literatuře hovoří již o „nové historické sociologii", která je spojována zejména se třemi jmény: Ch. Tilly, T. Skocpol a M. Mann [Spohn 2005].1 Českému čtenáři je z nich patrně nejznámější Charles Tilly/ žák Barringtona Moora a autor velké řady knižních děl, z nichž lze zmínit např. The Vendée: A Sociological Analysis of the Coitnter-Revolution of 1793 [Tilly 1973] a Coercion, Capital and European States AD 900-1990 [Tilly 1995]. Rovněž Theda Skocpol je žákyní Barringtona Moora, což se zřetelně odráží v její práci Stores and Social Revolutions [Skocpol 1979] věnované
7 Řada autorů dnes projevuje svůj zájem o danou problematiku mimo tento proud nove historické sociologie a je obtížné je nějakým způsobem jednoznačně zařadit. Takovým autorem je např. americký sociolog Randál! Coliins {1999J, který se snaží kromě rrukroso-dologie rozvíjet také makrosociologické, historicky orientované bádání. 5 V r. 2006 byla vydána v českém překladu Tillyho práce Politika kolektivního násilí [Tlily 2006j.
978
jiřiSubrt: „Diahg mezi hluchými"? K problematice vztahu Sociologie a historie
komparativní analýze revolucí ve Francii, Rusku a Číně. Michael Mann je autorem monumentálního dvousvazkového dúa The Sources of Sociál Poiaer [Mann 1986,1993], v němž se zabývá vývojem v oblasti sociální moci a mocenských konfigurací; v r. 2005 [Mann 2005] vydal titul The Dark Side of Democracy zaměřený na problematiku genocidy.
Do oblasti historické sociologie lze nepochybně přiřadit i mnohé práce Ernesta Gellnera, zejména jeho díla věnovaná otázkám nacionalismu [Gellner 1993, 2002] a obecným otázkám struktury lidských dějin {Plough, Sword and Book [Gellner 2001]). Na problematiku dlouhodobého vývoje civilizací se ve svém bádání programově zaměřil Jaroslav Krejčí [2002], v jehož přístupu je patrná inspirace vycházející z díla britského historika Arnolda J. Toynbee.
Významnou kapitolu historické sociologie představují soudobé koncepce světového systému, civilizační plurality a modernizační mnohotvárnosti. Analýza světového systému Immanuela Wallersteina [Wallerstein 1974, 1980, 1989]4 je rozvíjena především na základě dvou inspiračních zdrojů, z nichž jeden představuje neomarxismus a jím rozvinutá teorie závislostí {dependency theory) pracující s pojmy „centrum" („jádro") a „periferie", druhým je Braudelovo pojetí historické vědy. Srovnávacímu výzkumu civilizací se věnuje Shrrmel Noah Eisen-stadt. Eisenstadt, který stál v 60. letech na pozicích strukturního funkcionalismu, publikoval v té době rozsáhlou studií věnovanou srovnávací analýze politických systémů předindustriálních říši [Eisenstadt 1963]. Poté se přeorientoval na problematiku civilizací osové doby [Eisenstadt 1986]5 a dnes na tomto základě rozvíjí koncepci „rozmanitých" modernit (Multiple Modernities) [Eisenstadt 2000, 2007]. Z obdobné perspektivy se k otázkám vývoje civilizací a modernizační mnohovár-nosti staví také Jóhann Pálí Árnason [2003, 2005].
I když hlavní tón v soudobé historické sociologii* udávají právě takovéto velké, ambiciózní projekt}', celé předmětné pole této disciplíny se jimi rozhodně nevyčerpáva; vedle nich existuje i řada dílčích, specifických výzkumných oblastí. K ním dnes patří zejména problematika kolektivních mentalit, habitů a emocí, sociální paměti a kulturního traumatu.
J K dalším autorům rozvíjejícím koncepci světového systému patří André Gunder Frank, Christopher Chase-Dunn, Thomas D. Hall, Janet Abu Lughod.
5 Koncepci osové doby {axial age, Achsenzeit) již před Eisenstadtem zformuloval Karl Jaspers. Jaspers tak označuje periodu od S. stol. př. n. i. do 2. stol. pf. n. L, kdy se v Číně, indii i na Západě objevuje nové revoluční myšlení (na Západě Platónova Slozofie, na níž navazuje křesťanství, v Indii buddhismus, v Číně koníucianismus a taoísmus). Eisenstadt [2006: 253] posouvá tento interval do doby od 5. stol. pf. n, 1. do 1. stol. n. 1. " Dodejme, že v posledních letech byla na téma historické sociologie publikována řada knih přehledového či učebnicového charakteru [Skocpol 1985; Smith 1991; Burke 1992; Welz, Weisenbacher 1998; Mikl-Horke 1999b; Szakolczai 2000; Bühl 2003; Delanty 2003; Schützeichel 2004; Šubrt 2007].
979
Sociologický časopis/Czech Socioiogical Review, 200$, Voi, 44, No. Sociální změna
Styčných bodů, v nichž se setkávají zájmy historiků a sociologů, existuje, jak již bylo naznačeno, velké množství. Pokud bychom mezi nimi měli stanovit takový, který lze v sociologii obecně a v historické sociologii zvlášť označit jako klíčový, pak se do centra naší pozornosti dostane koncept sociální změny, neboř právě ten se tím či oním způsobem dotýká veškeré tematiky, na níž se historická sociologie zaměřuje.
Zavedení slovního spojení „sociální změna" do sociologického slovníku je připisováno Williamu F. Ogburnovi [Ogburn (1922) 1964] a souvisí nepochybně se snahou nahradit tímto „neutrálním" termínem takové kontroverzní koncepty, jaké představuje pokrok, vývoj či evoluce. V protikladu ke všemu, co je statické či setrvale plynulé, znamená sociální změna dynamiku a diskontinuitu, přičemž se může týkaí demografických procesů, sociálních struktur, kulturních vzorců, společnosti a jejich subsystémů, organizací, institucí či skupin. Sociální změny mohou obecně vzato mít různý rozsah (celkové - dílčí), závažnost a hloubku (hluboké - povrchové), různou délku trvání (dlouhodobé - krátkodobé) a rychlost (rychlé - pomalé). K problému sociální změny se vztahují teorie, které sledují dva základní cíle: a) změnu teoreticky popsat a b) vysvětlit. Teoretický popis je orientován především na vyjádření povahy a směru změny (nahrazení čeho - čím; nárůst - úbytek) a dráhy, po které probíhá (lineární, cyklická, skoková). Vysvětlení se orientuje především na otázky, jaké jsou zdroje dynamiky a inovací, jatí hybatelé uvádějí změnu do pohybu a jaké faktory ovlivňují její průběh. Na téma sociální změny bylo publikováno značné množství knižních titulů/ v nichž jsou většinou rozlišeny tři základní typy teorií sociální změny: evolucionismus, teorie historických cyklů a historický materialismus (autorem jednoho z nejzná-mějších pojednání na toto téma je Piotr Sztompka [1993]).
Evolucionismus bývá také někdy spojován s termínem modernizační model. Evoíucionistickým variantám výkladu je společný předpoklad, že ve vývoji dochází k posunu od jednoduchých (nespecializovaných) forem života ke stále složitějším (komplexnějším) formám, k čemuž dochází na principu sociální (funkcionální) diferenciace (specializace). V rámci tohoto směru pak Lze rozlišit evolucionismus klasický, který je reprezentován Herbertem Spencerem a Emilem Durkheímem (líčícím evolucí jako přechod od jednoduché, mechanické solidarity k solidaritě komplexní, organické), a neoevolucionismus rozvíjený zejména v rámci strukturního funkcionalismu a neofunkcionalismu (Talcott Parsons, Neil Smelser, Wilberí Moore, Shmuel Noah Eisen stád i, Niklas Luhmann).
Ještě před Parsonsem aplikoval evoluční výkladový model ve své studii o průmyslové revoluci v roce 1959 Neil Smelser [1959]. Smelserův model libid: 402] má sedm stupňů: Začátkem všeho je nespokojenost aktérů s určitými aspek-
7 Jako příklad lze uvést práce (.Moore 1967b; Nisbet 1969,1972; Smith 1976; Schneider 1976; Mendras, Forsé 5983; Fals Borda 1985; Boudon 1986; Müller, Schmidt 19951.
980
jEĹŠiibrt; „Dialog mezi hluchými"? K problematice vztahu sociologie a historie
fy fungování sociálního systému (první krok). Reakcí na tuto nespokojenost jsou strach a agrese, které vytvářejí napětí, jež se vybíjí v konfliktech a sociálních bouřích (druhý krok). Následující (třetí) krok je spojen se snahou tyto konflikty a bouře vyřešit prostředky sociální kontroly. Pokud se to nepodaří, dochází k hledání a vývoji nových přístupů k řešení daného problému (čtvrtá fáze), které jsou postupně specifikovány (pátá fáze), získávají závazný charakter (Šestá fáze) a jsou uznány jako institucíonalizované a rutinní (sedmá fáze). Poté, co proběhnou všechny uvedené kroky, vytváří se nová sociální jednota, která je z funkcionálního hlediska diferencovanější a zároveň také efektivnější.
Jestliže Smelserův výklad změny předpokládá, že hybatelem celého procesu (ve všech jeho krocích) jsou sociální aktéři, pozdější Luhmannův přístup se drží systémověteoretické logiky, v jejíž intencích je otázka evolučního vývoje vysvětlena výhradně na bázi působení tří systémových mechanismů - variace, selekce a stabilizace [Luhmann 1991; 151]; variace znamená nadprodukci možností prožívání a jednání, selekcí se rozumí výběr použitelné alternativy, stabilizace představuje zachování a stabilizaci dosažených řešení problému. Pokud by neexistoval nadbytek možností ve formě variace, nebyla by možná ani selekce, která z nich vybírá ty, jež jsou v další linii považovány za použitelné, a zavrhuje naopak ty, které za použitelné považovány nejsou. Stabilizací pak vybrané možností získávají podobu elementů struktur, a jsou tak uchovány jako vzorce řešení problémů pro další reprodukci.
Talcott Parsons vypracoval schéma sociální evoluce, které mělo být kompatibilní s jeho stxukturněfunkcionalistickou koncepcí. Šlo o tzv. paradigma vývojové změny založené na představě o zvyšování adaptivní schopnosti systému cestou funkcionální diferenciace [Parsons 1971a]. Parsonsovo pojetí vychází z předpokladu existence evolučních univerzálií (obecnin), jež se opakovaně obje\rují na různých místech zeměkoule a stávají se důležitými pro lidské přežití (základními evolučními univerzáliemi jsou jazyk, náboženství, příbuzenství a technologie). Ve své evoluční koncepci rozlišuje Parsons [ibid.: 53] tři stupně ve vývoji společností: primitivní, přechodný a moderní.
Cyklické teorie vývoje a změny jsou rozvíjeny v jakýchsi dvou základních variantách. První z nich je známá z děl Vilfreda Pareta (teorie koloběhu elit) či Pítírima A. Sorokina (dějiny jsou střídáním tří typů kulturních supersystémů, resp. tří typu kultur: „kultury spekulativní" (ideational), „smyslové" (sensate) a „idealistické" (idealistic)). Druhou variantu nalézáme u Oswalda Spenglera (Der Untergang des Abendlandes, 1921) a poté v monumentálním dvanáctisvazkovém Studiu dšjin (1934-1961) Arnolda J. Toynbee, podle něhož historie spočívá na kontinuální emergencí a zániku civilizací, z nichž každá prochází podobnými stupni „geneze, růstu, zlomu a rozkladu" [Toynbee 1995:144]. Aktuálně bývá mezi cyklické teorie razena [Vester 1995: 129-145] koncepce historika Paula Kennedyho JKénnedy 1991] zabývající se problémem vzestupu a pádu velmocí, či poíitologic-ká koncepce dlouhodobých historických cyklů Joshuy S. Goldsteina [Goldstein 1988], v níž je jako klíčová vyzvednuta role hegemona světové moci.
981
Socioloýcki) čitsopis/Czech Sodologkai Reviev, 2008, Vol 44, No. 5
Třetí typ teorií sociální změny lze označit jako konfliktualistický či dialektický v zásadě se jedná o historický materialismus a jeho různé odnože. V současnosti jej reprezentují zejména britští marxističtí historikové (Eric Hobsbawm, Edward P. Thompson, Peny Anderson aj.), teoretikové světového systému (Imma-nuel Wallerstein, André Gunder Frank, Christopher Chase-Dunn) a někteří reprezentanti historické sociologie (Barrington Moore, Theda Skocpol). Teoretizovaní soudobých autorů, kteří reprezentují tento směr, ztratilo během posledních desetiletí hodné na své ortodoxnosti. Jako příklad může být připomenut Walierstein, který opustil představu dějin jako vzestupného vývoje, a namísto toho tenduje ke koncepci cyklického střídání fází růstu a rozkladu.
Rada současných badatelů dospívá k závěru, že uvedená typologie tří základních přístupů k problematice sociální změny neposkytuje z dnešního hlediska uspokojivé, dostačující řešení a uvažuje o potřebě nových přístupů. Jedním z příkladů tohoto usilování je pokus Anthonyho Giddense formulovat alternativní teorii sociální změny kterou nelze jednoznačně přiřadit k žádnému z uvedených tří základních typů. Gíddensovy snahy na tomto poli je nutné nahlížet v kontextu jeho široce koncipovaného úsilí o rekonstrukci sociální teorie, jež vyústilo ve formulování teorie strukrurace. Giddensova strukturami teorie se programově vymezuje proti Parsonsovu strukturnímu funkcionalismu - „ortodoxnímu konsenzu", autor sám charakterizuje svůj přístup jako antifunkcionalisncký a anti-evoíucioníshcký Evolucionismus v sociálních vědách chápe jako směr, který se opírá o analogii s biologickou evolucí; vytýká mu tendenci k unilineárnímu zjednodušení (sklon považovat určitý historický vývoj za něco zcela obecného a závazného) a zároveň i podlehnutí normativní iluzi (ekonomická a politická převaha je ztotožňována s převahou morální).
Svou vlastní koncepcí sociální změny vytváří Gíddens pod vlivem řady autorů. Patří k nim mj. Arnold Toynbee, který podle jeho názoru zachytil adekvátně podobu dějin ve své vizi vzestupu a sestupu jednotlivých civilizaci [Gíddens I98S: 294]. Další inspiraci představuje Ferdinand Braudel a jeho koncepce tří historických času (jsou to: krátké časové průběhy - courte durée - spojené s individuálními osudy a jednotlivými událostmi; cyklické průběhy, jejichž příkladem jsou hospodářské cykly („konjunktury"); velmi dlouhé průběhy času - longue durée [Braudel 1972: 191]). Giddens spojuje své úsilí s pokusem o rekonstrukci historického materialismu. Německý sociolog Hans-Peter Miiller [1992: 190] hovoří v dané souvislosti o Giddensově záměru nahradit Marxovu dialektiku výrobních síl a výrobních vztahů logikou překonávání časoprostoru. Giddens vytýká Marxovi, že jeho teorie je ve skutečnosti variantou evoluční teorie, jejíž logika je navíc redukována na jediný faktor - ekonomiku. Proti Marxovi staví Giddens [1994: 656-657] Maxe Webera jako autora, podle kterého jsou „jednofaktorové" teorie sociální změny odsouzeny k neúspěchu. Giddens zdůrazňuje, že důležité jsou i další faktory: fyzikální prostředí, politická organizace, vojenská síla a války, kulturní faktor}', ale i vliv vůdčích osobností.
K základním pojmům Gíddensovy koncepce sociální změny patří: struk-turační principy, epizody, intersocietální systémy, časoprostorová rozhraní (time-
Jiři Šubrt: „Dialog mezi hluchými"? K problematice vztahu sociologie a historie
-space edges) a světový čas. Giddens soudí, že veškerý sociální život má epizodický charakter. Historii nazírá jako epizodický vývoj, rj. jako sled „velkých epizod" - dlouhotrvajících sekvencí oddělených změnami, které se týkají dominantních institucí nebo společností samých. V souvislosti s tím formuluje představu o existenci „kritických prahů" změny, jejichž dosažení vede k přechodu mezi společenským formacemi (sodetálními typy - overall societa! types). Dějiny nevykazují kontinuitu, mají naopak kontingentní povahu a epizodický průběh; jejich scénáře vytváří časoprostorová koexistence různých typů společenských formací.
Societální typy (společenské formace) lze podle Giddense vymezit pomocí časoprostorově formovaných strukturačních principů. V podstatě rozlišuje tři strukturační principy společenské integrace: a) kmenová společenství, b) třídně rozdělené společnosti, c) třídní společnosti (kapitalismus) [Gíddens 1988: 236]. Všechny společnosti, ať už maié, nebo velké, nebo i zdánlivě izolované, existují přinejmenším ve volném spojení s jinými společnostmi. Další logický krok v Giddensově myšlení proto představuje pokus o vysvětlení současné koexistence různých společenských formací- Pracuje s představou čtyř řntersocíetálních systémů [ibid.: 238], produkujících a repredukujících globální historické scénáře založené na časoprostorové koexistenci různých společenských formací v jejich specifické historické podobě; jsou to: a) prehistorické systémy (kmenová společenství), b) impéria (třídně rozdělené společnosti + kmenová společenství), c) raná kapitalistická světová ekonomika (třídní společnosti + třídně rozdělené společnosti + kmenová společenství), d) současná kapitalistická světová ekonomika (kapitalistické společnosti + státněsocíalistické společnosti + rozvojové země + třídně rozdělené společnosti + kmenová společenství). Koexistenci a kontakt mezi různými společenskými formacemi Giddens spojuje s pojmem časo-pro-storová rozhraní (time-space edgé), jímž vyjadřuje konfliktní nebo symbiotickou povahu vztahů mezi společnostmi různých strukturálních typů.
Obecně Lze konstatovat, že Giddens se ve svém teoretickém díle pokusil formulovat abiciózní teorii sociální změny, která však v soudobých sociálních vědách příliš výraznou odezvu nezaznamenala, presto že je možné ji považovat za kompatibilní s takovými aktuálními přístupy, jaké dnes představuje napí. koncepce multiple moderniiies. Jedním ze základních rysů Giddensova uvažování je antievolucionismus. Autor v daném kontextu vznáší kritické výhrady, které sice přesně postihují slabiny starších evolučních koncepcí (konce 19. a počátku 20. století), avšak ve vztahu k soudobým představám (jaké reprezentuje např. Niklas Luhmann) už zcela adekvátní nejsou. Evoluční teorie má být v Giddensově díle nahrazena pojmem epizody, který však není dostatečně jasně vymezen. Navíc zůstává otázkou i to, proč by tento epizodický přístup nemohl být s moderní variantou evoluční teorie slučitelný.
Giddens se staví také proti diferenciaci mikro- a makrosociální úrovně. Tato distinkce má být podle jeho názoru překonána prostřednictvím teorie strukrurace. Samotný výklad sociální změny se však v Giddensově podání drží zcela tradičně na makroúrovní, aniž by autor ukázal, jak by bylo možné v tomto ohledu principy strukturační teorie uplatnit (to se může týkat např. otázky role velkých
9S2
983
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2008, Vol. 44, No. 5
historických osobností - Giddens připouští, že tyto osobnosti mohou mít na sociální změnu vliv, avšak vysvětlení k tomu nepodává, přestože se zde principy jeho strukturami teorie nabízejí).
I když se Giddens sám prezentuje jako antifunkcionalista, má, jak na to ostatně upozorňují i někteří jeho kritikové [Miiller 2002:196], tendenci sklouzávat k funkcionalismu (Gíddensova konceptualizace čtyř základních institucionálních klastrů představená v díle Důsledky modernity [Giddens 1998: 59] se až nápadně podobá Parsonsově schematice AGIĹ). Navíc Giddensovo pojetí současnosti jako radikalizované modernity rozvíjející a radikalizující náběhy a tendence, jež byly v nějaké podobě přítomny již v předchozí, počáteční fázi modernity, do značné mixy evokuje jím kritizovaný obraz sociální evoluce.
Sociologie (a nejen ta historická) dnes nažrala do situace, která volá po nových přístupech k formulování teorie sociální změny. Giddensův příspěvek na toto téma, zdá se, žádnou významnější alternativu v současností nepředstavuje. Soudobé sociální vědy se v tomto ohledu nacházejí ve fázi hledání. Symptomatické pro tuto situaci je, že inspirace se hledá i mimo tradiční domény sociologie a že na popularitě získávají takové pojmy jako komplexita, bifurkace, turbulence, chaos, krize, katastrofa ä kolaps.
Závěrem lze konstatovat, že úroveň řešení, které dnes nabízí koncepce sociální změny, v zásadě koresponduje s celkovým stavem sociologické teorie, pro který je charakteristická jistá stagnace. Sociální změna přitom patří k oněm výzkumným problémům, pro jejichž řešeni se jako žádoucí jeví interdisciplina-rita. Toto téma velmi dobře demonstruje skutečnost, že existují oblasti bádání, v nichž se může sociologie spojit s historií při řešení společných otázek a vzájemně se podněcovat a inspirovat k nalézání nových přístupů. Zda může mít historická věda zájem se k takovému úsilí připojit, o tom bude nejspíš rozhodovat i to, nakolik silně v ní bude pociťována potřeba velké, obecné teorie.
Jiří Šubrt od r. 1990 přednáší sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je autorem nebo spoluautorem několika knižních publikací: Civilizační teorie Norberta Eliase (1996); Problém času v sociologické teorii (2000); Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie (2001); Čas a společnost (2003); Talcott Parsons a jeho přínos soudobé sociologické teorii (2006, editor), Postparsonsovské teorie sociálních systémů (2007, editor), Historická sociologie (2007, editor), Soudobá sociologie L, n., Hl. (2007,2008 spolu s kolektivem).
Jiří S libri: „ Dialog mezi hluchými" ? K problematice vztahu sociologie a historie
Literatura
Abrams, Philip. 1982. Historical Sociology. Shepton Mallet: Open Books.
Árnason, Johann P. 2003- Civilizations in Dispute: Historical Questions and Theoretical
Traditions. Leiden: Brill. Ámason, Johann P. 2005. Axial Civilizations and World History. Leiden: Brill. Bellah, Robert N. (1957) 1969. Tofoigawa Religion: The Values of Pre-lnduslrial japan.
New York: Free Press.
Bendix, Reinhard. (1977) 1996. Nation-Building & Citizenship: Studies of our Changing Social
Order. New Brunswick, N.J.: Transaction. Bendix, Reinhard. 1978. Kings or People: Power and the Mandate to Rule. Berkeley:
University of California Press. Boudon, Raymond. 1986. Theories of Social Change: A Critical Appraisal. Berkeley:
University of California Press. Braudel, F. 1972. „Geschichte und Sozialwissenschaften - Die ,longue durée'."
Pp. 189-215 in H- U. Wehler (ed.). Geschichte und Soziologie. Köln: Kiepenheuer
- Witsch.
Bryant, Joseph M. 1994. „Evidence and Explanation in History and Sociology: Critical
Reflections on Goldthorpe's Critique of Historical Sociology." The British journal
of Sociology 45:3-19. Buhl, Walter L. 2003. Historische Soziologie: Tlieoreme und Methoden. Münster: Lit. Burke, Peter. 1989. Soziologie und Geschichte. Hamburk: Junius. Burke, Peter. 2007. Společnost a vědění: Od Gutenberga k Diderotovi. Praha: Karolinum. Cahnman, W'erner J., Alvin Bokoff (ed.). 1964. Sociology and History: Tlieory and Research.
New York: The Free Press. Collins, Randall. 1999. Macrohistory: Essays in Sociology of the Long Run. Stanford, CA:
Stanford University Press. Delanty, Gerard (ed.). 2003. Handbook of Historical Sociology. London: Sage. Eisenstadt, Shmuel Noah. 1963. The Political Systems of Empires: The Rise and Fall
of the Historical Byrocratic Societies. New York: Free Press. Eisenstadt, Shmuel Noah (ed.). 1986. The Origins and Diversity of Axial Age Civilisations.
New York: SUNY Press. Eisenstadt, Shmuel Noah. 2000. Vielfalt der Moderne. Weilerswist: Velbrück
Wissenschaft.
Eisenstadt, Shmuel Noah. 2006. The Great Revolutions and the Civilizations of Modernity. Leiden: Brill.
Etsenstadt, Shmuel Noah. 2007. Multiple Modernities: der Streit um die Gegenwart. Berlin: Kulturveri. Kadmos.
Elias, Norbert. 1976. Ober den Prozeß der Zivilisation: Soziogenetische und psychogeneiische
Untersuchungen. Bd. 1., 2. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Elias, Norbert. 1983. Die höfisdie Gesellschaft: Untersuchungen zur Soziologie des Königtums
und der höfischen Aristokratie. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Elias, Norbert. 2006a, 2007. O procesu civilizace: Sociogenelické a psychogeneiické studie.
Díl 1., 2. Praha Argo. Etias, Norbert. 2006b. Spoločnosť individui. Bratislava: Kalligram. Fals Borda, Orlando (ed.). 1985. The Challenge of Social Ovmge. London: Sage. Foucault, Michel. 1999. Dějiny sexuality I.; Vůle k vidění. Praha: Hermann a synové. Foucault, Michel. 2000. Dohlížet a trestat: Knilta o zrodu vězeňství. Praha: Dauphin. Geilner, Ernest. 1993. Národy a nacionalismus. Praha: Hříbal. Gellner, Ernest. 2001. Pluh, meč a kniha: Struktura lidských dějin. Brno: Centrum pro
studium demokracie a kultury.
984
985
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2008, Vol. 44, No. 5
Gellner, Ernest 2002. Nacionalismus. Brno: Centrum pro stadium demokracie a kultury. Giddens, Anthony. 1979. Central Problems in Social Theory. London; Macmillan. Giddens, Anthony. 1988. Die Konstitution der Gesellschaft. Grundzüge einer Theorie
der Strukturierung. Frankfurt am Main: Campus. Giddens, Anthony. 1994. Sociology. Cambridge: Polity Press, (druhé vydání) Giddens, Anthony. 1998. Diísledkij modernity. Praha: Sociologické nakladatelství. Goldthorpe, John H. 1991. „The Uses of History in Sociology: Reflections on Some Recent
Tendencies." Tae British, journal of Sociology'il: 211-230. Goldthorpe, John H. 1994. „The Use of History in Sociology: A Reply." The British journal
of Sociology 45: 55-77.
Goldstein, Joshua S. 1988. Long Cycles: Prosperity and Wnr in the Modern Age. New Haven:
Yale University Press-Homans, George C. 1941. English Villagers of the Thirteenth Century. New York: Russell
& Russeli.
Käsler, Dirk. 1976,1978. Klassiker der soziologischen Venkens. Bd. 1,2. München: C. H. Beck.
Kennedy, Paul. 1991. Außtieg und Fall der großen Mächte: Ökonomischer Wandel und
militärischer Konflikt von 1500 bis 2000. Frankfurt am Main: Fischer. Koseüeck, Reinhart, Otto Bruner, Werner Conze (ed.). 1972-1997. Geschichtliche
Grundbegriffs: Historisches Lexikon zur politisch-sozialen Sprache in Deutschland.
Band 1-1. Stuttgart: Ernst Klett. Koselleck, Reinhari. 2006. Begriffsgesc'nkhten: Studien zur Semantik und Pragmatik
der politischen und sozialen Sprache. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Krejčí, Jaroslav. 2002. Postižitelné proudy dějin: Civilizace a sociální formace, struktury
a procesy, kultura a politika, revoluce a renesance, náboženství, národy a státy. Praha:
Socioiogické nakladatelství. Lipsefc, Seymour Mariin. 1963. The First New Nation: The United States in Historical and
Comparative Perspective. New York: Bask Book. Lipset, Seymour Martin. 1968. „History and Sociology: Some Methodological
Considerations." Pp. 20-58 in S. M."Lipset, Richard Hofstadrer. Sociology and History.
New York: Basic Books. Loužek, M. 2001. Spor o metodu. Praha: Karolinum.
Luhrnann, Niklas. 1991. Soziologische Aufklärung. Bä. 2. Aufsätze zur Theorie der Gesellschaft.
Köln, Opladen: Westdeutscher Verlag. (4. vydání) Mann, Michael. 1986, 1993. The Sources of Social Power. Vol. 1, 2. Cambridge: Cambridge
University Press.
Mann, Michael. 1994. „In Praise of Macro-Sociology: A Replay to Goldthorpe." The British
journal of Sociology 45: 37-54. Mann, Michael. 2005. The Dark Side of Democracy: Explaining Ethnic Cleansing. Cambridge:
Cambridge University Press. Mendras, Henri, Michel Forsé. 1983. Le changement social: Tendances el paradigmes. Paris:
Armand Colin.
Merten, Robert K. (1938) 1970. Science, Technology and Society in Seventeenth Century
England. New York: Howard Fertig. Mikl-Horke, Gertraude. 1999a. „Die Wiederkehr der Geschichte: Zur historischen
Soziologie der Gegenwart." Ösierreickisdw Zeitschrift für Soziologie 19 (3); 3-33. Mikl-Horke, Gertraude. 1999b. Historische Soziologie der Wirisclmft. Wirtschaft und
Wirtsckaftsdenken in Geschichte und Gegenwart. München: Oldenbourg. Moore, Barrington, Jr. 1967a. Social Origins of Dictatorship and Democracy: Lord and Peasant
in the Making of the Modem World. London; Alien Lane. Moore, Wilbert E. 1967b. Strukiunoandel der Gesellschaft. München: Juventa.
Jiří Šubrt: „Dialog mezi hluchými"? K problematice vztahu sociologie a historie
Mouzelis, Nicos. 1994. „In Defence of ,Granď Historical Sociology." The British journal
of Sociology 45: 31-36. Müller, Hans-Peter. 1992. Sozialsiruktur und Lebensstile: Der neuere theoretische Diskurs
über soziale Ungleichheit Frankfurt am Main: Suhrkamp. Müller, Hans-Peter, Michael Schmid (eds.). 1995. Sozialer Wandel: Modellbildung und
theoretische Ansätze. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Müller, Klaus. 2002. „Die Strukturierung der Moderne: Anthony Giddens Beitrag zu
Soziattheorie und soziologischer Zeitdiagnose." Pp. 163-20l'in C. Stark, Ch. Luhusen
(eds-). Theorien der Gesellschaft: Einfiihrung in zentrale Paradigmen der soziologischen
Gegemvartsanalyse. München, Wien: Oldenbourg Verlag. Nisbet, Robert. 1969. Social Change and History. New York; Oxford University Press. Nisbet, Robert (ed.). 1972. Social Otange. Oxford: Basil Blackwell. Oakeshott, Michael Joseph. 1983. On History, and Other Essays. Oxford: Basil Blackwell. Ogburn, William F. 1964. On Culture and Social Change: Selected Papers. Chicago:
The University of Chicago Press. Parsons, Talcott. 1971a. Společnosti: Vývojové a srovnávací'hodnocení. Praha; Svoboda. Parsons, Talcott. 1971b. The System of Modem Societies. Englewood Cliffs, N.J.:
Prentice-Hall.
Popper, Karl R. 2000. Bída historicismu. Praha: Oikoymenh.
Schneider, Louis. 1976. Classical Theories of Social Change. Morristown, N.J.: General earning Press.
Schützeichel, Reiner. 2004. Historische Soziologie. Bielefeld: Transcript.
Skocpol, Theda. 1979. States nad Social Revolutions: A Comparative Analysis of France,
Russia and China. Cambridge: Cambridge University Press. Skocpoi, Theda. 1985. Vision and Method in Historical Sociology. Cambridge: Cambridge
University Press.
Smelser, Neil J. 1959. Social Change in the Industrial Revolution. London: Routledge. Smith, Anthony D. 1976. Social Change: Social Theory and Historical Processes. London: Longman.
Smith, Dermis. 1991. The Rise of Historical Sociology. Philadelphia; Temple University-Press.
Smith, Dennis. 2006. „Historická sociální teorie." Pp. 189-214 in Austin Harrington et al.
Modern i sociální teorie. Praha: Portál. Sorokin, Pitirim A. 1937-1941. Social and Cultural Dynamics. New York: American Book
Company.
Spohn, Wilifríed. 2005. „Neue Historische Soziologie: Charles TUlv, Theda Skocpol, Michael Mann." Pp. 196-230 in Dirk Kaesler (ed.). Aktuelle Theorien der Soziologie. München: Beck.
Szakolczai, Arpád. 2000. Reflexive Historical Sociology. London: Routledge. Sztompka, Piotr. 1993. The Sociology of Social Change. Oxford: Blackwell Publishing. Šubrt, Jiří. 1994. „Civilizační íeorie Norberta Elíase." Sociologický časopis 30 (2): 191-200. Šubrt, Jiří (ed.). 2Ö07. Historické sociologie: Teorie dlouhodobých vývojových procesů. Plzeň: Aleš Čeněk.
Tilly, Charles. 1973. The Vendée: A Sociological Analysis of the Coiinter-Revolution of 1793.
Cambridge, Mass.: Harvard University Press. ' Tilly, Charles. 1995. Coercion, Capital and European States, AD 900-1990. Oxford:
Blackwell.
Tilly, Charles. 2006. Politika kolektivního násilí. Praha: Sociologické nakladatelství. Toynbee, Arnold J. 1995. Studium dějin. Praha: Práh.
Vester, Heinz-Günter. 1995. Geschichte und Gesellschaft: Ansätze hisiorisch-komparaliver Soziologie. München: Quintessenz.
986
987