BATAILLE
Prokletá část Teorie náboženství
Herrmann & synové 1998
309
OBSAH
PROKLETA CAST
Úvodem.......................................... 11
TEORETICKÝ ÚVOD
Smysl obecné ekonomie......................... 21
Zákony obecné ekonomie........................ 31
HISTORICKÁ FAKTA I
Ob ěti a války u Aztéků............................ 51
Dar ze soupeření: „potlač"....................... 71
HISTORICKÁ FAKTA II
Dobyvatelská společnost: islám.................. 91
Odzbrojená společnost: lámaismus..............104
HISTORICKÁ FAKTA III
Počátky kapitalismu a reformace.................129
Svět buržoazie...................................146
SOUČASNÁ FAKTA
Sovětská industrializace..........................165
Marshallův plán..................................192
SMYSL OBECNÉ EKONOMIE
1. závislost ekonomie na proudění energie na zemském povrchu
Je-li třeba vyměnit kolo u automobilu, rozříznout absces či okopat vinici, není těžké takovou jasně ohraničenou Činnost s úspěchem dokončit. Prvky, z nichž je podobná činnost složena, nejsou od zbytku světa zcela izolovány, ale je možno působit na ně takovým způsobem, jako by tomu tak bylo: činnost může být dokončena, aniž alespoň na okamžik pocítíme potřebu brát v potaz celek, jehož jsou kolo, absces nebo vinice přece jen nedílnou částí. Provedené změny nemají žádný výrazný vliv na ostatní části, stejně jako neustálé působení vnějšího prostředí zůstává bez podstatnějšího účinku na průběh celé operace. Situace se však změní, jakmile začneme zkoumat nějakou významnou ekonomickou aktivitu, například produkci automobilů v USA. Tato změna je pochopitelně ještě patrnější, jde-li o ekonomickou aktivitu obecně.
Vzájemná souvislost mezi produkcí automobilů a obecným pohybem ekonomie je dostatečně zřejmá, avšak ekonomie jako celek bývá obvykle zkoumána, jako by šlo o izolovatelný operační systém. Produkce a spotřeba jsou spolu svázány, ale i když je chápeme v jej ich vzájemn osti, nezdá se být příliš těžké zkoumat
Prokletá část
22
23
Smysl obecné ekonomie
je stejně jako nějakou elementární operaci, relativně nezávislou na tom, co není.
Tato metoda je zcela legitimní a věda nikdy jinak nepostupuje. Věda zvaná ekonomie nicméně neposkytuje výsledky stejného řádu jako fyzika, která studuje přesně určený jev a až poté souhrn zkoumatel-ných jevů v jejich koordinaci. Ekonomické jevy nelze tak snadno izolovat a nelze tak snadno stanovit jejich obecnou koordinaci. Můžeme tedy položit takovouto otázku: neměl by být souhrn produktivní činnosti uvažován z hlediska proměn, které vyvolává jeho okolí či které způsobuje kolem sebe? Jinými slovy, nenastal čas zkoumat systém lidské produkce a spotřeby uvnitř rozsáhlejšího celku?
Ve vědecké m světě majítyto problémy obvykle akademický ráz, avšak chod ekonomiky je tak nespoutaný, že se nikdo nemůže divit, když po první otázce následují další, méně abstraktní: neprojevují se vsou-hře průmyslového rozvoje, sociálních konfliktů a planetárních válek, zkrátka v globálním působení všech lidí, příčiny a důsledky, jež vyjdou na světlo pouze za podmínky, že budeme studovat obecné ekonomické veličiny? Můžeme vůbec zvládnout tak nebezpečné dílo (které ale v žádném případě nelze opustit) bez toho, abychom nevyvodili obecné důsledky? A pokud bez ustání rozvíjíme ekonomické síly, nemáme si před sebe klást obecné problémy, svázané s pohybem energie na zemském povrchu?
Tyto otázky umožňují nahlédnout teoretický smysl i praktický dosah principů, které uvádějí na scénu.
2. O nutnosti vyplýtvat bez prospěchu přebytek energie, která nemůže sloužit růstu systému
Na první pohled je snadné rdzeznat v ekonomii — v produkci a užití bohatství — zvláštní prvek pozemské aktivity, chápané jako kosmický fenomén. Na zemském povrchu vzniká pohyb, jenž je výsledkem výskytu energie v tomto bodě vesmíru. Ekonomická aktivita lidí se tohoto pohybu zmocňuje, uskutečňuje možnosti, které z toho plynou, a to za jistým účelem. Podobu a zákony tohoto pohybu však ti, kteří je užívají a kteří jsou na nich závislí, v podstatě neznají. Nabízí se tak otázka: je obecné směřování energie, procházející životem, nějak narušováno lidskou Činností? Nebo je snad naopak lidská činnost pokřivena ve svých cílech nějakým směřováním, které nezná, pomíjí a nemůže změnit?
Neprodleně nabízím nevyhnutelnou odpověď.
Neznalost, kterou má člověk o materiálních faktech svého života, způsobuje, že stále ještě silně tápe. Lidstvo sice využívá dané hmotné zdroje, pokud však jejich užití omezuje na řešení (které muselo narychlo definovat jako ideál) bezprostředních potíží, s nimiž se setkává, určuje tak silám, které vyvolává, cíl, jenž jim není vlastní. Za našimi bezprostředními cíli je totiž jeho působení určováno bezcílným a nekonečným uskutečňováním vesmíru.1
1 Materiálnosti vesmíru, jenž je ve svých blízkých i vzdálených projevech bezpochyby zcela mimo naše myšlení. — Uskutečňování označuje to, co se uskutečňuje, nikoliv to, co
Prokletá část
24
25
Smysl obecné ekonomie
Omyl, který je výsledkem tak dokonalé neznalosti, pochopitelně zasahuje nejen domýšlivé přesvědčení člověka o jeho jasnozřivosti. Není snadné uskutečňovat vlastní cíle, pokud je k jejich dosažení třeba pohybu, který je přesahuje. Nepochybně nemusejí být tyto cíle s oním pohybem trvale neslučitelné: abychom je mohli smířit, zbývá nám ještě vymanit se z neznalosti jednoho z článků dohody, jejíž absence rychle přivádí vše, co děláme, ke katastrofě.
Vyjdu z elementárního faktu: v situaci, kterou určuje hra energií na zemském povrchu, získává živý organismus v principu více energie, než je nutné k udržení života: přebytečná energie (bohatství) může být užita k růstu systému (například nějakého organismu); pokud systém už dále růst nemůže nebo pokud přebytek už nemůže být k jeho růstu cele spotřebován, je nezbytně nutné, aby byl bez jakéhokoli prospěchu vyplýtván, aby byl vědomě či nevědomě spotřebován, buď se vší slávou, nebo ve formě katastrofy.
3. Ubohost ohraničených organismů nebo celků a přemíra bohatství živé přírody
Duch, navyklý vidět v rozvoji produktivních sil ideální cíl veškeré činnosti, si odmítá uvědomit, že nakonec je třeba onu energii, která vytváří bohatství, vydávat bez uvážení (bez protihodnoty) a že žádná
je uskutečňováno. — Nekonečno stojí současně v protikladu k omezené determinaci i k určenému cíli.
z operací, zaměřených na zisk, nemá jiný důsledek než zbytečné vyplýtvání dosaženého zisku. Přiznat, že je nevyhnutelné, aby význaniná část vyprodukované energie vyletěla komínem, znamená popřít základy, na nichž stojí rozumem řízená ekonomika. Jsou známy případy, kdy bohatství musí být zničeno (káva sypaná do moře), avšak tyto skandální výstřelky nemohou být považovány za následování-hodné příklady, leda z pošetilosti. Představují přiznání bezmoci a těžko v nich někdo může hledat pravou podobu a podstatu bohatství. Po pravdě řečeno, nechtěné ničení (například utopená káva) je v každém případě chápáno jako jistý nezdar; je bráno jako nutné zlo a neštěstí, v žádném směru nejde o žádoucí stav. Jde nicméně o typ operace, bez níž se neobejdeme. Vezmeme-li v potaz celkový úhrn bohatství, vytvořeného na zemském povrchu, mohou být jeho produkty využity k produktivním účelům pouze do té míry, v níž živý organismus, jímž je ekonomicky aktivní lidstvo, dokáže zvyšovat svou vybavenost. To ovšem není ani úplně, ani vždy, ani neomezeně možné. Přebytek musí být promarněn pro -střednictvím ztrátových operací: konečné vyplýtvání by mělo onen pohyb, jenž oživuje pozemskou energii, završit.
Opačný pohled se objevuje obvykle proto, že ekonomika není nikdy pojímána obecně. Lidský duch dovádí její operace, ve vědě i v běžném životě, až k celku, založenému na určitém typu specifických systémů (organismů nebo podniků). Ekonomická aktivita, chápaná jako celek, je prováděna na základě
Prokletá část
26
zvláštní operace, jejíž cíl je omezený. Duch generalizuje tím, že z jednotlivých operací vytváří celky; ekonomická věda se spokojuje s tím, že generalizuje izolovanou situaci, omezuje svůj objekt na operace prováděné se zřetelem k omezenému cíli, jenž je vlastní ekonomickému člověku. Nebere v úvahu hru energie, kterou žádný zvláštní cíl neomezuje: hru živé hmoty jako celku, zachycené v proudu světla, jehož je důsledkem. Pro živou hmotu jako celek je na zemském povrchu energie vždy příliš mnoho, celý problém se vždy ocitá v řádu přebytku, výběr je omezen na způsob promrhání vytvořeného bohatství. Otázka nutnosti se objevuje až v souvislosti s jednotlivou živou bytostí nebo s omezeným souborem takových bytostí. Člověk však není pouze separovanou bytostí, která bojuje o svou část zdrojů s živým světem a s ostatními lidmi. Oživuje jej obecnýproces vylučování živé hmoty (jejího mrhání) a on ho nedokáže zastavit; na samém vrcholu se dokonce svou svrchovaností v živém světě s tímto procesem identifikuje: svrchovanost mu dává výsadní postavení a předurčuje jej k oné samolibé operaci, ke zbytečné spotřebě. Pokud ji popírá, jak jej k tomu neustále vybízí vědomí nuzoty, nedostatečnosti, jež je vlastní každé separované bytosti (které se trvale nedostává zdrojů, která je pouze věčně potřebná), na globálním pohybu energie jeho negace pranic nemění: její neomezená akumulace ve výrobních silách je beztak nemožná. Nakonec nám musí uniknout a zmizet, jako se řeka ztrácí v moři.
27
Smysl obecné ekonomie
4. válka chápaná jako katastroficky výdej přebytečné energie
Neznalost na konečném vyústění nic nemění. Můžeme to ignorovat, můžeme na to zapomínat: země, kterou obýváme, je chtě nechtě místem nesčetněná-sobného ničení. Naše nevědomost přináší pouze jediný nezpochybnitelný důsledek: vede nás ktomu, že podstupujeme to, co bychom mohli, kdybychom to uměli, provádět podle svého. Zbavuje nás možnosti vybrat si způsob plýtvání, který by nám nejvíce vyhovoval. A zejména vydává člověka a jeho dílo napospas katastrofickému ničení. Nemáme-li totiž dostatek sil k tomu, abychom sami zničili nadbytečnou energii, nemůže být nijak využita; a je to potom ona sama — podobna divokému zvířeti, které nelze ochočit —, kdo nás ničí a pouze na náš účet potom dochází k nevyhnutelnému výbuchu.
Tyto přebytky živé sily, které lokálně zahlcují i nej-chudší ekonomiky, totiž představují také nejnebez-pečnější faktory úpadku. Obrana proti takovému zahlcení ostatně byla v každé době, ale kdesi hluboko vtemnotách vědomí, předmětem horečného hledání. Př edcházející sp olečnosti j i nacházely ve slavnostech; některé z nich stavěly obdivuhodné monumenty, které neměly žádný praktický význam. My využíváme přebytku ke zmnožování „služeb", jež nám urovnávají život,2 a určitou jeho část také vstřebáváme zvyšová-
2Obecně se připouští, že pokud průmysl nemůže dosahovat nekonečného růstu, neplatí to pro „služby", jež vytvářejí to,
Prokletá část
28
29
Smysl obecné ekonomie
ním objemu volného času. Tyto prostředky k odvádění pozornosti však byly vždy nedostačující: jejich existence jakožto přebytku přesto (do jisté míry} ve všech dobách způsobovala, že obrovská množství lidských bytostí a užitečných produktů byla v průběhu válek ničena. V naší době dokonce význam ozbrojených konfliktů ještě vzrostl a získal, jak všichni víme, katastrofální rozměry.
Nedávný vývoj je pokračováním prudkého růstu průmyslové činnosti. Tento mohutnývzmach nejdříve válečnou aktivitu brzdí, protože absorbuje podstatnou část přebytku: s rozvojem moderního průmyslu nastalo mezi lety 1815 až 1914 období relativního míru.3 Rozvoj produktivních sil a širší využívání zdrojů současně umožňovaly rychlý demografický růst vyspělých zemí (což je hmotný aspekt bouřlivého bujení továren). Tento růst, umožněný technickými změnami, byl všalc nakonec zhoubný. Sám se totiž stal zdrojem rostoucího přebytku. První světová válka vypukla, ještě než bylo reálně dosaženo jeho hranic, byť jen lokálně. Ani druhá válka sama o sobě neznamená, že systém se od té chvíle nemůže (extenzivně a dokonce i intenzivně) rozvíjet; uvědomil si však možnost zastavení rozvoje a přestal požívat výhod růstu, jemuž se nic nestaví do cesty. Někdy se pochybuje o tom, že přebytek průmyslové produkce je příči-
černu se v ekonomii říká terciální sféra (primární je zemědělství, sekundární průmysl), do níž lze zahrnout dokonale organizovaný systém pojištění nebo prodeje stejně jako práci umělců. 3 Viz str. 41.
nou posledních dvou válek, zvláště té první. Nicméně jedna i druhá spotřebovaly právě tento přebytek a jejich výjimečná intenzita bylarjřímým důsledkem jeho velikosti. Obecný princip výdeje energie, která má být vyplýtvána, je-li nazírán (překročíme-li příliš úzký rámec ekonomie) jako následek jistého pohybu, jenž jej přesahuje a současně tragicky osvětluje celý soubor faktů, získává proto dosah, který nelze dost dobře popřít. Můžeme vyslovit naději, že je možno uniknout hrozící válce. To bychom ale museli někam svést nadbytečnou produkci, buď do racionálního růstu zhoubného průmyslu, nebo do neproduktivních činností, v nichž se energie promarní a nebude už moci být žádným způsobem akumulovaná. To s sebou nese velké množství nesmírně složitých problémů.4 Pokud ovšem nepropadneme nadějím o snadné cestě k jejich praktickým řešením, nemůže být jejich význam zpochybňován.
Bez dalších okolků pouze upřesním, že rozšiřování růstu samo o sobě vyžaduje převrácení ekonomických principů — převrácení morálky, která je zakládá. Přechod od perspektiv ekonomie v užším smyslu k perspektivám ekonomie obecné ve skutečnosti znamená koperníkovskou změnu: myšlení se ocitá vzhůru nohama, stejně jako morálka. Je-li od té chvíle část bohatství, odhadnutelná jen zhruba, odsouzena ke zmaru nebo k neproduktivnímu užití bez možnosti zisku, dochází, ba dokonce nevyhnutelně
4V rámci první teoretické a historické studie nepůjde ještě o zkoumání celého souboru předkládaných problémů.
30
31
musí dojít k výměně zboží bez jakékoli protihodnoty. Možnost dosahovat růstu, aniž bereme v potaz vyložené plýtvání, srovnatelné se stavbou egyptských pyramid, je potom jako taková podřízena daru: průmyslový rozvoj světa jako celku po Američanech vyžaduje, aby si ve své ekonomice prozíravě uvědomovali nezbytnost existence určitého počtu operací bez jakéhokoli zisku. Spravovat tak rozsáhlý průmyslový systém není totéž jako vyměnit rezervní kolo... V takovém systému se projevuje tok kosmické energie, na níž je závislý, kterou nemůže nijak omezit a jejíž zákony navíc nemůže ignorovat bez závažných důsledků. Běda tomu, kdo by chtěl s omezeným duchem automechanika vyměňujícího rezervní kolo usměrňovat pohyb, který jej přesahuje.
ZÁKONY OBECNE EKONOMIE
1. Nadbytek biochemické energie a růst
Z funkcí, jako je růst nebo rozmnožování, plyne, že každý organismus z principu disponuje většími zdroji energie, než je třeba k činnostem, nezbytně nutným pro život (u člověka jde o činnost všech funkcí, u zvířete o nezbytné pohyby svalů a o hledání potravy). Růst ani rozmnožování by nebyly možné, kdyby rostlina či zvíře zcela běžně nedisponovaly jistým přebytkem. Samotný princip živé hmoty vyžaduje, aby chemické životní operace, jež spotřebovávají určitou energii, její přebytky užívaly i vytvářely.
Když se budu zabývat, aniž se uchýlím k příliš podrobné analýze, nějakým domácím zvířetem, například teletem, ponechám nejdříve stranou nejrůznější zdroje zvířecí nebo lidské energie, které umožňují produkovat pro něj potravu (ostatně každý organismus je odkázán na pomoc jiných organismů: čerpá z ní nutnou energii a dlouho by bez ní nepřežil). Funkční aktivita spotřebovává jistou část volné energie, zvíře však využívá přebytku, který zajišťuje jeho růst. Za normálních podmínek se část tohoto přebytku ztrácí při běžném pohybu, pokud však chovatel přinutí zvíře k poloze vleže, dosáhne u něj zvýšení váhy: jeho úsporná snaha se projeví ve formě tuku.
Prokletá část
Není-litele zabito, přijde chvíle, kdyzačne růstpoma-leji a nebude již schopno spotřebovat celý přebytek energie: tehdy dosahuje sexuálnízralosti. Jeho životní síla se v podstatě projevuje v nezkrotnosti býka, jde-li o samce, nebo v plození a produkci mléka, jde-li o samici. Rozmnožování v jistém smyslu znamená přechod od individuálního růstu k růstu celé skupiny. Pokud je býk vykleštěn, jeho váha znovu nčjaký čas roste a lze od něj získat značné pracovní výkony.
V přírodě se nesetkáme v umělým přiživováním novorozence ani s kastrací. Mám výhodu, že jsem si jako příklad vybral domácí zvíře, ale zvířecí způsob života je v podstatě jeden a týž. Ve všech případech vyživuje nadbytečná energie růst nebo divokou ne-zkrotnost jednotlivých individuí. Tele a kráva, býk a vůl slouží jen jako bohatší a domáčtější ilustrace tohoto mohutného pohybu.
U rostlin se projevuje týž přebytek, a to ještě výrazněji. Jsou cele růstem a reprodukcí (energie, nutná k j ej ich funkční aktivitě, j e nepatrná). Tato nekone čná bujnost musí být nahlížena ve vztahu k podmínkám, které ji umožňují— a které ji limitují.
2. Meze růstu
Co nejstručněji připomenu obecné podmínky života a zvláštč se zaměřím na fakt, který má zásadní význam: v principu jeho bouřlivého rozvoje stojí sluneční energie. Pramen a podstata našeho bohatství k nám přicházejí se slunečními paprsky, jež nám energii— bohatství—poskytují bez náhrady. Slunce pou-
32
33
zákony obecné ekonomie
ze dává a nikdy nic nebere zpátky: lidé si to uvědomovali dávno předtím, než se astrofyzikům podařilo tuto neutuchající marnotratnost poměřit; pozorovali, jak pod jeho paprsky zraje úroda, a spojovali si jeho oslnivou krásu s gestem toho, kdo dává a nic za to nechce. Při této příležitosti se musíme zastavit u dvojího původu morálních soudů. Kdysi byla hodnota přisuzována neproduktivní slávě, zatímco dnes je úměrně vztahována k produkci: získávání energie je tedy dávána přednost před jejím výdejem. Sláva samotná je ospravedlněna důsledky aktu slávy ve sféře utility. Onen archaický pocit však ještě přežívá, byť zatemněn praktickým rozumem a křesťanskou morálkou: zvlášť silně je cítit v romantickém protestu proti měš-ťáckému světu. Definitivně ztrácí svá práva až v klasických ekonomických koncepcích.
Důsledkem slunečního záření je nadbytek energie na zemském povrchu. Živá hmota však tuto energii přijímá a akumuluje v mezích, jež jí poskytuje prostor jí příslušející. Poté ji vyzáří nebo vyplýtvá, ale předtím jí maximálně využije k růstu. K plýtvání dochází pouze tehdy, nemůže-li růst pokračovat. Skutečný nadbytek se tedy vytváří až ve chvíli, kdy j e růst jednotlivce či skupiny omezen.
Bezprostřední omezení j e pro každého jednotlivce, pro každou skupinu způsobováno jinými jednotlivci, jinými skupinami. Jedinou reálnou mezí je však zemská sféra (přesněji biosféra1 odpovídající prostoru,
Viz W. Vernadsky: La Biosphere, 1929; zde jsou (z jiného hlediska) naznačeny některé z následujících tezí.
Prokletá část
jenž přísluší životu). Jedinec může být omezen jiným jedincem, skupina jinou skupinou. Globální objem živé přírody se tím však nijak nemění: globální růst je nakonec omezen pouze velikostí zemského povrchu.
3. Tuk
Zemský povrch je v zásadě v rámci možností obklíčen životem. Mnohočetností svých forem se život jako celek přizpůsobuje existujícím zdrojům, takže základní mezí je pro něj prostor. Určité znevýhodněné oblasti, v nichž se nemohou uskutečňovat chemické operace, které zakládají život, jako by vůbec nebyly. Život nicméně, vzhledem ke konstantnímu vztahu objemu živé masy a lokálních podmínek, klimatických i geologických, obsazuje veškerý volný prostor. Tyto lokální podmínky určují intenzitu tlaku, kterým život působí ve všech směrech. O tlaku ovšem hovoříme v tom smyslu, že kdybychom nějakým způsobem rozšířili volnýprostor, byl by záhy také obsazen Životem, stejně jako prostor stávající. Podobná situace ostatně nastává, kdykoliv je život na jakémkoli místě zemského povrchu zničen, ať už lesním požárem, výbuchem sopky nebo lidskou rukou. Nejlépe je to vidět na sestříhané a upravené aleji; jakmile o ni zahradník přestane pečovat, tlakem okolního života brzy zaroste trávou a krovinami, v nichž bují animální život.
Pokud takovou alej vyasfaltujeme, zůstane na delší dobu tohoto tlaku ušetřena. To znamená, že objem možného života, za předpokladu, že místo vyasfaltování bude ponechán bez patřičné péče, nebude na-
34
35
zákony obecné ekonomie
plněn; že přídavná energie, odpovídající tomuto objemu, se ztrácí, že je nějakým způsobem promarněna. Tento tlak nemůže být srovnáván s parním kotlem. Je-li prostor dokonale obsazen, není-li z něj žádné vyústění, k žádnému výbuchu nedochází. Tlak je tu však neustále, život se jakoby v příliš těsných hranicích dusí a nesčetnými způsoby tíhne k nemožnému růstu, za účelem možného ohromného plýtvání uvolňuje konstantní proud nadbytečných zdrojů. Jakmile život dosáhne hranice růstu, přestože není uzavřen v parním kotli, začne nicméně vřít: nevybuchne sice, ale to nesmírné bujení jej trvale udržuje na hranici výbuchu.
Š důsledky této situace se můžeme při svých úvahách vyrovnávat jen stěží. Můžeme vyčíslit své zisky, avšak daná situace nás odzbrojuje: samotný pojem zisku stojí totiž v protikladu k touze, která je zde za těchto podmínek ve hře. Jakmile chceme jednat rozumně, musíme mít na zřeteli užitek svých činů: užitek vždy implikuje nějakou výhodu, udržení či růst. Je-li tedy třeba nějak se vyrovnat s bujením, je bezpochyby možné fyuzí'r je k jakémukoli růstu. Ten je však za dané situace vyloučen. Pokud není možný žádný další růst, co si počít s vřením přebytečné energie? Ztratit evidentně neznamená využít. Jde nicméně skutečně o pouštění žilou, o ryzí ztrátu, k té by ale došlo v každém případě: přebytek energie, pokud nemůže posloužit růstu, je vždy ztracen. Tato nevyhnutelná ztráta nemůže být z žádného titulu považována za užitek. Jde už jen o to, že příjemnou ztrátu stavíme nad tu druhou, nepříjemnou: jde o potěšení, nikoliv
b
Prokleta část
36
už o užitek. Tyto důsledky jsou nicméně rozhodující.
4. První důsledek tlaku: rozšíření
Takto vykonávaný tlak není snadné definovat ani patřičně představit. Je současně komplexní a nezachyti-telný, lze však popsat jeho důsledky. Vnucuje se nám o něm tedy určité ponětí, je však třeba říci, že to pouze poskytuje jakýsi obraz následků, ale nedává konkrétní představu příčin.
Představme si nesmírný dav, shromážděný v naději, že bude přihlížet corridě, která se má konat v příliš malé aréně. Dav může jakkoli silně toužit po tom, aby se dostal dovnitř, přesto se tam celý nevejde: mnoho lidí musí zůstal venku. Stejně tak nemohou být donekonečna uspokojovány možnosti života, protože jsou omezeny prostorem, stejně jako velký dav počtem míst v aréně.
Prvním důsledkem tlaku bude zvýšení počtu míst v aréně.
Funguje-li dobře pořádková služba uvnitř, bude počet míst přesně limitován. Venku však mohou stát stromy a lampy veřejného osvětlení, z nichž je dovnitř vidět. Pokud to nebude nějaké nařízení zakazovat, budou na těchto stromech a lampách usazeni lidé. Stejně tak země nejdříve životu nabízí základní prostor svých vod a svého povrchu. Život však velice rychle proniká i do vzduchu. V první řadě jde o rozšíření zelené rostlinné substance, která absorbuje vyzařovanou světelnou energii. Objem této substance je
_zákony obecné ekonomie
poté citelně posílen plochou listoví, které se zvedá do prostoru; to je umožněno zejména strukturou stromů, které se zvedají nad úroveň travin. A kromě poletavého pylu je vzduch konečně dobyt také okřídleným hmyzem a ptactvem.
5. druhý důsledek tlaku: plýtvání neboli nadbytek
Nedostatek míst uvnitř však může mít další důsledek: u vchodu se strhne boj. Pokud je při něm někdo zabit, rozdíl mezi velikostí davu a počtem míst se zmenší. Tento důsledek probíhá v opačném směru než ten první. Tlak s sebou nese jednak otevření nového prostoru, jednak omezené využití tohoto prostoru. V přírodě se to děje nejrůznějšími formami.
Nejpozoruhodnějšíz nich je smrt. Jak známo, smrt není nezbytná. Prosté formy života jsou nesmrtelné: zrod organismu, množícího se dělením, se ztrácí v temnotách času. Nelze totiž ani říci, že u nich jde o nějaké příbuzenství. Jsou-li d a a" dvojčata, pocházející z rozdělení a, toto a stále žije v podobě d\ a' je stále ještě a (a stejně tak je tomu v případě a"). Předpokládejme však, že v počátku života (jde pouze o ryze teoretickou spekulaci s demonstrativním účelem) je jeden jedinýz těchto nekonečně malých organismů: zalidnil by svým druhem zemi stejně rychle. V poměrně krátkém čase by v podstatě byla reprodukce vzhledem k nedostatku místa nemožná a energie, kterou využívá, by se rozptýlila, například v teplo. To je ostatně případ vodních řas, oněch mikroorganismů, jež pokryjí hladinu zeleným kobercem a poté
Prokletá část
žijí v naprosté rovnováze. Místo vodních řas je velice úzce vymezeno vodní hladinou; jejich stagnace však není myslitelná v měřítku zemského glóbu, jemuž ve všech ohledech chybí nezbytná rovnováha. Lze (teoreticky) připustit, že tlak, který je všude roven sám sobě, povede ke klidu, k obecnému nahrazení růstu tepelnou ztrátou. Skutečný tlak má ovšem jiný výsledek: vytváří konkurenci mezi vzájemně nerovnými organismy, a pokud nemůžeme říci, jak jednotlivé druhy do tohoto tance vstupují, můžeme alespoň říci, jak tento tanec vypadá.
Kromě činností, jež stojí vně života (klimatické nebo vulkanické jevy), je růstu nerovností tlaku v živé hmotě neustále nabízeno místo, uvolňované smrtí. Nejde o nový prostor, a pokud máme na zřeteli život jako celek, nejde o skutečný růst, nýbrž o udržení celkového objemu. Jinak řečeno, možný růst je redukován na kompenzaci provedeného ničení.
Zdůrazňuji, že obecně nejde o růst, ale pouze o přepych plýtvání energií! Historie života na zemi je principiálně důsledkem strašlivé hojnosti: dominujícím prvkem je růst přepychu, produkce životních forem, jež jsou stále nákladnější.
6. TŘI DRUHY PŘEPYCHU V PŘÍRODĚ:
VZÁJEMNÉ POŽÍRÁNÍ, SMRT A POHLAVNÍ ROZM NOŽOVÁNí
Vzájemné požírání jednotlivých druhů mezi sebou je nejprostší formou přepychu. Nouze, v níž se ocitlo obyvatelstvo, odříznuté německou armádou, mu mohla přiblížit onen nákladný charakter nepřímého růs-
38
39
ZÁKONY OBECNÉ EKONOMIE
tu živé hmoty. Pokud člověk pěstuje brambory nebo obilí, přináší jejich sklizeň více spotřebovatelných kalorií, než kdyby se na temže pozemku, přeměněném v pastviny, páslo stádo dobyťka, určené k produkci mléka nebo masa. Nejméně nákladnou formou života je existence zelených mikroorganismů (absorbujících prostřednictvím chlorofylu sluneční energii), život vegetace je však obecně méně náročný než život animální. Vegetace obsazuje volný prostor velice rychle. Zvířata v něm provádějí krvavé oběti a rozšiřují tak jeho možnosti: vyvíjejí se ovšem pomaleji. Z tohoto hlediska stojí na vrcholu divoká šelma: její neustálé pustošení jiných pustošitelů představuje nesmírné plýtvání energií. William Blake se ptá tygra: „V kterých hloubkách či nebesích hořel oheň očí tvých?" Uchvacoval jej ten krutý tlak, dovedený na vrchol možného, schopnost intenzivně spotřebovávat život. V obecném vření života je tygr bodem nejvyššího žáru. Nuže, právě tento žár je zažehnut v hlubinách nebes, ve spotřebě slunce.
Vzájemné požírání přináší smrt, ale v náhodné podobě. Ze všech myslitelných podob přepychu je smrt ve své fatální a nelítostné formě bezpochyby nejná-kladnější. Už křehkost a složitost zvířecího těla svědčí o jistém přepychu, avšak tato křehkost, tento přepych vrcholí ve smrti. Stejně jako v prostoru pozvedá strom pomocí kmene a větví své listy ke světlu, rozděluje smrt v čase střídání generací. Vždy ponechává nutný prostor pro příchod nově narozených a my ji neprávem proklínáme, protože bez ní bychom tu nebyli.
Prokletá část
40
41
zákony obecné ekonomie
Po pravdě řečeno, když proklínáme smrt, máme strach jen sami ze sebe: chvějeme se před neúprosností své vlastní vůle. Lžeme sami sobě a sníme přitom, že unikneme onomu přepychovému bujení, jehož jsme jen vyhrocenou formou. Nebo si možná nejprve lžeme, abychom poté lépe zakusili neúprosnost oné vůle a dovedli ji k nezvratnému vrcholu vědomí.
Přepych smrti z tohoto hlediska chápeme stejně jako přepych sexuality: nejprve jako negaci sebe samých, poté v náhlém převrácení jako hlubokou pravdu určitého pohybu, o němž nám život podává podrobnou zprávu.
Za těchto podmínek je sexuální rozmnožování, společně se vzájemným požíráním a smrtí, nezávisle na našem vědomí jednou z velkých přepychových oklik, které zajišťují intenzivní spotřebovávání energie. Především zdůrazňuje to, co ohlašovalo už množení dělením: dělení, jímž se individuální bytost sama za sebe vzdává růstu a prostřednictvím množení individuí jej převádí na neosobnost života. Od počátku se tedy sexualita odlišuje od nenasytného růstu: přestože se, nazírána z hlediska jednotlivých druhů, jeví jako růst, nenívpodstatě ničím jiným než přepychem jednotlivých individuí. Tento rys je ještě zvýrazněn při pohlavním rozmnožování, kdy zplození jedinci jsou jasně odděleni od těch, kteří je plodí — a dávají jim život, jako dáváme něco jiným. Rozmnožování vyšších druhů zvířat — přestože se později přijímáním potravy vrací k principu růstu — neustále prohlubuje trhlinu, která je od počátku odděluje od
prostého sklonu každého jedince jíst proto, aby byl větší a silnější. Rozmnožování je pro takového živočicha příležitostí k náhlému a/frenetickému mrhání zdroji energie, v jediné chvíli dovedenému k nejvyš-šímu možnému vrcholu (v čase, podobně jako tygr v prostoru). Toto mrhání jde daleko za onu mez, která by stačila k růstu druhu. V dané chvíli jde podle všeho o největší výkon, jehož je individuum schopno dosáhnout. U člověka je tento akt provázen všemi formami vyčerpání, přináší oběti na těle i na duchu a nakonec se pojí s nerozumným výstřelkem a přepychem smrti.
7. Lidský přepych a rozšiřování pomocí práce a techniky
Základní lidská aktivita je podmíněna tímto obecným životním pohybem. V jistém smyslu, ve smyslu rozšiřování, před životem otevírá široké možnosti, nový prostor (podobně jako v přírodě větve stromů nebo křídla ptáků). Práce a technika neotevírají pro opakovanou lidskou reprodukci prostor, který ještě životem není ve vlastním slova smyslu zabydlen. Lidská aktivita však tím, že přetváří svět, zvyšuje masu živé hmoty o přídavná zařízení, složená z nesmírného množství hmoty neživé, která podstatně zvětšuje zdroje energie. Člověkměl od počátku schopnost využívat část volné energie k růstu — nikoliv biologickému, ale technickému — svého energetického bohatství. Technika zkrátka umožnila rozšířit — získat zpět — elementární pohyb k růstu, který v mezích
Prokletá část
42
43
zákony obecné ekonomie
možností uskutečňuje život. Jde bezpochyby o vývoj, který není ani kontinuální, ani nekonečný. Jednou zastavení vývoje souvisí se stagnací techniky, jindy technické vynálezy způsobují vývoj ve skocích. Zvětšování zdrojů energie může samo o sobě sloužit jako základ nového biologického (demografického) růstu. Evropské dějiny XIX. stoletíjsou nejkrásnějším (anej-známějším) dokladem onoho rozsáhlého živého bujení, j ehož kostru tvoří nové nástroj e: j e dobře známo, že zvyšování počtu obyvatelstva je spojeno především s průmyslovým rozvojem.
Po pravdě řečeno jsou kvantitativní vztahy mezi obyvatelstvem a užíváním nástrojů — stejně jako obecné podmínky ekonomického rozvoje v celých dějinách—vystaveny tolika interferencím, že je vždy velice obtížné stanovit jejich přesné podmínky. Proto také nemohu zařazovat podrobné analýzy do celkového přehledu, který j ako jediný může v obecných rysech naznačit pohyb, jenž oživujezemi. Nedávné zpomalení demografického růstu však samo o sobě po-odhaluje složitost všech důsledků. Jde o to, že urychlení vývoje, způsobené lidskou aktivitou a zaváděním nové techniky, má vždy dvojí důsledek: v první řadě spotřebovává významnou část přebytečné energie, ale současně produkuje stále větší přebytek. Tento přebytek vede druhotně k tomu, že růst je stále problematičtější, protože jej nestačí spotřebovávat. V jistém okamžiku je potom zájem o růst neutralizován zájmem opačným, zájmem o přepych: první zájem je ještě ve hře, ale přináší už jen zklamání, nejistotu a často i bezmocnost. Pokles demografických
křivek je možná prvním příznakem náhlé změny: od té chvíle už v první řadě nezáleží na rozvoji produktivních sil, ale na přepychovém utrácení jejich produktů.
Tak se připravuje nesmírné plýtvání: po století růstu populace a průmyslového míru bylo do sazeno p ro-vizorních mezí rozvoje a dvě světové války uspořádaly to největší hýření bohatstvím — a lidskými bytostmi —, jaké historie poznala. Toto hýření nicméně souvisíš citelným zvýšením životní úrovně jako celku: obyvatelstvo využívá stále početnějších neproduktivních služeb, práce je redukována a mzdy ve svém úhrnu rostou.
Je to tím, že člověk představuje na své planetě jakousi postranní a vyhýbavou odpověď na problém růstu. Pomocí práce a techniky nepochybně umožnil rozšiřování za stanovené hranice. Ale stejně jako je býložravec vzhledem k rostlině nadbytečný — podobně jako mäsožravec vzhledem k býložravci —, je i člověk ze všech živých tvorů nejvíce schopen intenzivně, nadbytečně konzumovat přebytek energie, který tlak života ve shodě s jeho slunečním původem nabízí ke spálení.
8. Prokletá část
Tato pravda je paradoxní, zcela protikladná k té, která se nám obvykle zjevuje.
Její paradoxnost je podtržena faktem, že ve vrcholném bodě nadbytku je jeho smysl všestranně zastřen. V současných podmínkách vše směřuje k zatemnění
Prokletá část
44
45
zákony obecné ekonomie
základního pohybu, který spěje k tomu, aby bohatství byla navrácena jeho původní funkce, tedy dar, plýtvání bez jakékoli protihodnoty. Na jedné straně mechanizovaná válka se vším ničením charakterizuje tento pohyb jako lidské vůli cizí a nepřátelský. Na druhé straně není zvyšování životní úrovně v žádném případě prezentováno jako projev nadbytku. Hnutí, které se tohoto zvyšování dožaduje, dokonce naopak protestuje proti přepychu velkého majetku: tento požadavek je navíc vznášen ve jménu spravedlnosti. Aniž pochopitelně máme cokoliv proti spravedlnosti, musíme poukázat na to, že dané slovo skrývá hlubokou pravdu o svém opaku, jímž není nic jiného než svoboda. Je pravda, že pod maskou spravedlnosti získává svoboda jako taková nevýraznou a chmurnou podobu existence, jež je podřízena nutnosti: je to spíše omezení na to nejsprávnější, nikoliv nebezpečné uvolnění, jehož označení už dokonale ztratilo smysl. Je to záruka proti riziku poslušnosti, nikoliv vůle přijímat rizika, bez nichž není svobody.
Pocit prokletosti\e spojen právě s touto dvojí deformací pohybu, jenž nás nutí spotřebovávat bohatství. S odmítnutím války voné obludné podobě, kterou na sebe bere, a s odmítnutím zbytečného plýtvání, jehož tradiční podoba dnes znamená nespravedlnost. Ve chvíli, kdy je přírůstek bohatství větší než kdykoliv předtím, získává v našich očích definitivně smysl, který měl jistým způsobem vždy, totiž smysl prokleté části.
9. Protikladnost„obecného" hlediska a hlediska „partikulárního"
I
Přirozeně není nijak překvapující, že žijeme ve strachu, že se odvracíme od pohybu založeného na plýtvání, že přímo jsme tímto strachem. Následky jsou ovšem děsivé. Pravdu vzájemného požírání vyjadřuje podoba tygra. Smrt se nám stala noční můrou, a přestože masožravost a pohrdání smrtí odpovídají požadavkům mužnosti (to je ovšem jiná záležitost!), je sexualita spojena se skandálem smrti a pojídaného masa.2
Tato atmosféra prokletí ovšem předpokládá úzkost a úzkost se vyznačuje absencí (nebo nedostatečností) tlaku, vyvolávaného bujením života. Úzkost se objevuje tehdy, jakmile samotný postižený nemá pocit určitého nadbytku. To přesně naznačuje izolovaný, individuální význam úzkosti. Úzkost můžeme chápat vždy jen z osobního, partikulárního hlediska, radikálně protikladného hledisku obecnému, jež je založeno na bujení živé hmoty jako celku. Úzkost je zbavena smyslu pro toho, kdo překračuje život, a pro život jako celek, jenž je překročením už svou podstatou.
Současná historická situace je charakterizována faktem, že soudy, jež mají na zřeteli obecnou situaci, jsou vynášeny z partikulárního hlediska. Principiálně vzato, partikulární bytí je vždy vystaveno riziku, že nebude mít patřičné zdroje a zahyne. Naproti tomu
!Tato asociace je podle všeho obsažena ve spojení „hříchy těla".
Prokletá část
46
47
zákony obecné ekonomie
stojí bytí obecné, které má zdrojů nadbytek a pro něž je smrt nesmyslem. Z partikulárního hlediska jsou problémy vyvolávány v první řadě nedostatečností zdrojů. Zvolíme-li však obecné hledisko, jsou v první řadě vyvolány nadbytkem zdrojů. Problém bídy bezpochyby trvá dál. Rozumí se ostatně samo sebou, že obecná ekonomie musí mít v rámci možností vždy a především na zřeteli budoucí růst. Ať už se však zabývá bídou nebo růstem, vždy musí počítat s mezemi, které jsou oběma fenoménům vlastní, a s tím, že dominantní (rozhodující) charakter těchto problémů je určen existencí přebytků.
Pokud bychom chtěli krátce uvést nějaký příklad, problém bídy v Indii nelze především oddělovat od demografického růstu v této zemi a od jeho disproporce vzhledem k rozvoji průmyslové výroby. Stejně tak nemohou být možnosti průmyslového růstu v Indii oddělovány od přebytků amerických zdrojů. Z této situace je patrný typický problém obecné ekonomie. Na jedné straně se objevuje nutnost plýtvání, na druhé nutnost růstu. Současný svět je určován nerovností tlaku (kvantitativního či kvalitativního), vytvářeného lidským životem.
Obecná ekonomie od té chvíle nabízí jako korektní operaci převod amerického bohatství do Indie, a to bez jakékoli protihodnoty. Bere přitom v úvahu hrozbu, která by pro Ameriku vyvstala z tlaku — a jeho výkyvů —, který by ve světě vyvolalo rozšiřování hinduistického světa.
Tyto úvahy nutně kladou do popředí otázku války, kterou lze vidět jasně pouze z hlediska základního
vření. Jediné východisko se nabízí v celosvětovém zvyšování životní úrovně — v současných morálních podmínkách je to jediný způsob, jak absorbovat americký přebytek a snížit tlak pod kritickou mez.
Tato teoretická koncepce se jen málo liší od empirických výzkumů, jež byly na toto téma nedávno provedeny, je však radikálnější; je jistě zajímavé, že provedené výzkumy této koncepci, která byla vyslovena již dříve, plně odpovídají. Toto potvrzení podle všeho posiluje platnost jednoho i druhého.
10. závěry obecné ekonomie a „vědomí sebe sama"
Ihned však musíme dodat; jakkoli jasně jsou tyto závěry stanoveny, jejich uplatnění v požadovaném měřítku je tak nesnadné, že celá záležitost se jeví jako téměř beznadějná. Teoretické řešení ovšem existuje a mezi těmi, kteří podle všeho přijímají rozhodnutí, je dokonce alespoň částečně známo. Obecná ekonomie nicméně především definuje, a to dokonce velice zřetelně, výbušný charakter tohoto světa, v němž tlak v současné době dosahuje vrcholu. Na lidském životě tedy zcela zřejmě leží prokletí, protože nemá sílu ten závratný pohyb zastavit.
Je třeba bez váhání vytyčit zásadu, že toto prokletí musí zrušit člověk, nikdo jiný. Toto prokletí by však neexistovalo, kdyby se jasně neprojevovalo ve vědomí. Z tohoto pohledu je dosti neuspokojivé, že neumíme jako lék na hrozící katastrofu nabídnout nic jiného než „zvýšení životní úrovně". Toto útočiště je
48
spojeno, jak už jsem řekl, s vůlí nevidět v plné nahotě požadavky, které chce řešit.
Pokud si však uvědomíme slabost a současně sílu tohoto řešení, je ihned zřejmé, že vzhledem ke své dvojznačné povaze bude moci být jako jediné přijato v dostatečně širokém měřítku a že tím spíše vyvolává a podněcuje jasnozřivé úsilí vědomí, čím více se od něj zdánlivě vzdaluje. V tomto smyslu je útěk před pravdou zárukou—skrze jakous i hru p rotikladů—uznání této pravdy. Mysl dnešního člověka ze všech sil zavrhuje řešení, jež nejsou sice negativní, ale zato okázalá a svévolná; naopak je náchylná k této příkladné sebekázni vědomí, která se jako jediná odvažuje pomalu posunovat lidský život na roveň své pravdě. Nástin obecné ekonomie vyžaduje bezpochyby zásah do veřejných záležitostí. V první řadě a hlouběji mu však jde o vědomí, od počátku ustavuje vědomí sebe sama, kterého by Člověk konečně dosáhl v jasnozřivé vizi spojitosti svých historických forem.
Tak se obecná ekonomie počíná až vztahem k historickým faktům, jež teprve dávají smysl faktům současným.
HISTORICKÁ FAKTA I
společnost spotřeby