Wolfhart Henckmann, Konrád Lotter
ESTETICKY LOVNÍK
ČLENSKÁ KNIŽNICE NAKLADATELSTVÍ SVOBODA PRAHA 1995
DIONÝSKÉ
DRUHY HUDEBNÍ
hů a jejich vzájemné „odcizení", tak jako sociální revoluce má překonat egoismus lidí. D. s. u. je proto pro Wagnera (asi do r. 1848/9) stejnoznačné s „komunismem" uměleckých diuhů nebo s „uměleckým dílem budoucnosti" a mělo by předcházet a připravovat „revolucí lidstva".
|U nás se d. S. u. zabýval v souvislosti se svým hodnocením a obhajobou Smetanových oper O. Hostinský, který též šířil český výraz d. s. u. ; Durdík a později i Helfert navrhovali výraz „všeumělecké dílo".]
Lit.: F, Suhlegcl: Athenúum.s-Fragmente. R. Wagner: O hudbě a umění, Praha 1959. W. Gropius, L. Moholy-Nagy (ed.): Die Buuhausbúchcr, Miin-chen 1924 an. E. Piscator: Schriften II, Berlin 1968, s. 345 an. * O.Hostinský: Hudební krásno a souborné umělecké dílo. in: O hudbě,
K. L
DIONÝSKÉ -> APOLLINSKÉ A DIONÝS-KÉ (UMĚNÍ)
DISTANCE ESTETICKÁ se od 18. stol. chápe jako konstitutivní podmínka zkušenosti s krásou v přírodě a umění. Zpočátku má význam vnitřního odstupu: aby vnímající subjekt nebyl při pohledu na krásno přemožen žádostivostí nebo silnými emocemi, má zaujmout vůči vzrušujícím účinkům vnitřní distanci. Má být právě tak velká, aby bylo možné svobodné (racionální) přehlédnutí celku a zároveň dostatečně intenzivní vnímání jednotlivých vlastností předmětu a jeho smyslových (emocionálních) účinků. Totéž platí o morálních, politických či náboženských nárocích, jež jsou na vnímatele vznášeny prostředky umění f-> tendence, propaganda atd.). Pouze pomocí vnitřní distance má být možná integrace jednotlivých, v předmětu založených činitelů působení do vyvážené zkušenosti z krásna, stejně jako do prožitku celé zkušenosti vnímajícího člověka. D. e. tedy nepožaduje vyloučení působení pudů, afektů, morálky nebo náboženství, ale pouze to, aby se jejich rozvíjení odehrávalo v celku lidské zkušenosti. Analogicky se vyžaduje od tvůrce, aby se distancoval od předmětů svého ztvárňování nebo od jejich ideologických
účelů (angažovanost, stranickost), a tím se mohl bez jakéhokoli omezování vyrovnat s nároky umělecké formy nebo (umělecky) emancipační osvěty („epické divadlo"). D. e. se chápe nicméně nejen jako vnitřní, vědomě zaujímaný postoj, nýbrž i jako strukturální podmínka estetické zkušenosti, která je splněna vždy jen tehdy, když se objevuje krása. I když se d. e. nejčastěji realizuje ve zkušenosti s harmonickým krásnem a klasickým uměním, uplatňuje se též v estetických kategoriích, jako jsou tragično, obscenita, sati-ričnost aj. Proti tomu se zdá, že v orgiastie-kých uměleckých druzích a proudech, stejně jako v uměleckých projevech, které mají sloužit určitým účelům (politickým, pornografickým), je vědomě rušena. Chápe-li se však d. e. jako společenská dohoda, kterou se instituce umění odděluje od ostatního společenského života, lze ji podle okolnosti i v uvedených případech brát jako konstitutivní podmínku estetické zkušenosti. [Zárodky kategorie d. e. lze nalézt již u Platona a Aristotela (katarze), silněji, ale méně obecně pak u Diderota (herecký paradox). Moderní pojetí d. e. jako základu estetického -* postoje formuloval E. Bullough. K distanci se blíží též dehumanizace umění (Ortega y Gasset), v níž předměty vyvstávají takové, jaké jsou „samy o sobě", tj. zbavené empirické, všední reality, „derealizovány" ve světě „ideální predmetnosti" umění pro společenské elity. Současné pojetí d. e. souvisí s fenomenologickou „neutrální modifikací vědomí" (Husser!) a zejména s reflexivitou (Lawson), sebereflexí, popř. autoafektivitou (Derrida), temporalizací (Heidegger) i analýzou tzv. schizofrenního diskursu (Deleuze).j
Lit.: E. Bullough: Aestheties. Lectures and Essays (1910), London 1957, s. 93-130. Th. W. Adorno: Ästhetische Theorie. G. Dickie: Art and the Aesthe-tic: An Institutional Analysis, Ithaca 1974. * E. Bullough: Psychická distance jako faktor v umění a estetický princip (1910), Estetika 1995, č. 1. J. Mukařovský: Záměrnost a nezáměrnost v umění, in: Studie z estetiky, s. 89-108. H. Cawson: Reflexivity. The Post-Modern Predicament, London 1985. M. Jůzl, D. Prokop; Úvod do estetiky, Praha 1989, kap. IV. H. Slater: The Incofierence of the Aesthetic
30
Response, Bvitish Journal of Aesthetics 1993, J. Derrida, Texty k dekonstrukci, Bratislava 1993. V. Zuska: Estetická distance - dialog sebereflexe, Estetika 1995, é, I.
W. H.
DIVADELNÍ VĚDA -+ VĚDA DIVADELNÍ
DIVADLO (theatre; théatre; Theater; teatr) je představení člověka hercem před publikem. Umístěno do silového pole mezi fiktivní svět (zdán!) a realitu zpřítomňuje identitu společnosti. D. se dotýká tabu, je imaginací, iluzí, zrcadlí, irituje, klame, zcizuje, nastiňuje utopie. Prostřednictvím fenoménu „jakoby", obsaženého v herní roli, vytváří druhou realitu, která soutěží se skutečností. O d. jde tam, kde je stanoveno, že nejméně jedna osoba (též zástupná figura, jako třeba v loutkovém d.) hraje roli, zatímco jiní se dívají. D., vyznačující se triadickým vztahem mezi hercem, rolí a divákem, je komunikační proces, který se vyznačuje konvergencí mezi produkcí (—* provedením) a —> recepcí a rozvíjí se zde a nyní v jednotě času a prostoru. Recepce je tak dílčím momentem samého divadelního dění, jež se pro svou aurovou bezprostřednost a pro svůj prchavý, tranzitivní ráz brání reprodukci. D. nechápeme již jen jako účelový prostředek k provedení dramatu (jako literárně fixovaného textu) nebo herní předlohy, nýbrž jako autonomní uměleckou formu, což dodalo jeho provozování zvláštní hodnoty. Začleněno do systému vizuálních (mimika, gestika, maska, kostým, kulisa) a akustických (hudba, zvuky) kódů, jež korelují s řečí jako nejpřednějším nositelem divadelního jednání, závisí představení, určené daným sociokulturním prostředím a panujícími etnoestetickými konvencemi, nejen na dramatickém textu, nýbrž i na režii. D. je přitom spolupodmínéno nadřazenými strukturálními souvislostmi mezi institucí a veřejností i tehdy, když je soukromé, organizované v tzv. nezávislých skupinách. V tomto směru je vždy spjato s existujícím společenským řádem, jehož hierarchická struktura se může zrcadlit v architektuře a formě scény (amfiteátr řecké poliš, středověká simultánní scéna, iluzivní kukátkové jeviště dvorského baroka,
odstranění rampy ve 20. stol.). V situaci „průmyslu volného času" a „kulturního průmyslu" (Adorno), orientovaného na masový konzum, usilují reformní hnutí 20. stol. o znovuzdiva-delnění d. rozpomenutím se na jeho rituální a improvizační začátky, ale tím i o vědomou destrukci jeho artificiální povýšenosti jako souborného uměleckého díla. Nové formy kolektivní kreace (performance, happening) vedou ke zrušení divadelní situace, striktně předepsané bilaterální strukturou role, situace, jejíž interakční souvislost byla nově definována na pozadí skupinově dynamických náhodných operací.
Lit: H. P. Doli, G. Erken: Theater. Eine illustrierte Geschichte des Schauspiels, Stuttgart/Zürich 1985. M. Brauneck, G. Schneilin (ed.): Theaterlexikon. Begriffe und Epochen. Bühnen und Ensembles, Reinbek 1986. M. Brauneck: Theater im 20. Jh. Programmschriften, Stilperioden, Reformmodelle, Reinbek ^1986. * O. Hostinský: Epos a drama, in: O umění, s. 551-577. F. X. Šalda: Národní divadlo a česká divadelní kultura, in: O umění, s. 563-569. V. Blahník: Světové dejiny divadla, Praha 1929. J. Honzl: K novému významu umění, Prahu 1956. L. Moussinac: Divadlo od počiatku po naše dni, Bratislava 1965. Dějiny českého divadla I-IV, Praha 1968-83. I. Osolsobč: Divadlo, které mluví, zpívá a tančí, Praha 1971. The Cambridge Guide to World Drama, Cambridge 1988. I. Slawinska: Teatr v mysli wspólezesnej, Wroclaw 1990. H. Corvin: Dictionnaire encyciopédique du théatre, Paris 1991.
J. L.
DOJEM (impression; = ; Eindruck; vpečatle-nije) -> ZKUŠENOST ESTETICKÁ A UMELECKÁ
DOKONALOST (perfection; =; Vollkommenheit; soveršennosf) -» FORMA
DOVEDNOST (artistic skill, craftsmanship, artistry; habileté, adresse; Kunstfertigkeit; umenije) —► UMĚNÍ
DRAMA, DRAMATIČNOST -» DRUHY LITERÁRNÍ, -> DIVADLO
DRUHY HUDEBNÍ (genres of music; gen-res musieaux; Gattungstheorie: Musik; mu-
31