Stručný portrét
George P. Landow, profesor angličtiny a dějin uměni na Brown University, má tituly AB, MA a PhD z Univerzity v Princetonu a titul MA z Brandeis University. Landow mezinárodně publikuje a vyučuje literaturu, uměni a náboženství devatenáctého století, literární teorii a využití počítačů ve vzdělávacím procesu. Učil na několika amerických a britských univerzitách a ob       stipendia od Fulbrightovy a Guggenheimovy nadace a početné podpory a granty Národního fondu společenských véd a Národního fondu uměni.
Pomáhal organizovat několik mezinárodních vystav (např. „Fantastické umění a návrhářstvi v Británii, 1850 až 1930", 1979) a mezi jeho publikace patři Victorian Types, Victorian Shadows: Biblical Typology and Victorian Literature, Art, and Thought („Viktoriánké typy, viktoriánské stíny: Biblická typologie a viktoriánská literatura, uměni a myšlení", Boston, Routledge & Kegan Paul, 1980), Images of Crisis: Literary Iconology, 1750 to Present („Obrazy krize: literárni ikonologie od roku 1750 do současnosti", Routlege & Kegan Paul, 1982), Ruskin, (Oxford UP, 1985), Elegant Jeremiahs: The Sage from Carlyle to Mailer („Elegantní Jeremiášové: Mudrcové od Carlylea po Mailera", Cornell UP, 1986), Hypermedia and Literary Studies („Hypermédia a literární studia", redigované společné s Paulem Dělaným, MIT 1991), Hypertext: The Convergence of Contemporary Critical Theory and Technology („Hypertext: Konvergence současné kritické teorie a technologie", The John Hopkins UP, 1992), The Digital Word: Text-Based Computing in Humanities („Digitální slovo: Textově orientované využiti počítaču ve společenských vědách", s Paulem Dělaným, MIT 1993), Hyper/Text/Theory (The John Hopkins UP, 1994) a Hypertext in Hypertext („Hypertext v hypertextu", Hopkins UP, 1994), rozšířené elektronické verze knihy „Hypertext".
Landowovy projekty týkající se využíváni počítaču v humanitních vědách, kterých se účastni také studenti literatury a dějin uměni, vedly k několika knižním publikacím: A Pre-Raphaelite Friendship (UMI, 1985) uvádí nepublikované dopisy z 19. století za doprovodu odborného aparátu od Dr. Jamese H. Combse, Ladies of Shallot1: A Victorian Masterpiece and Its Context (Brown U., 1986), bohaté ilustrovaný katalog k výstavě vytvořeny online pomoci skriptu IBM, upravených maker a dalších programu napsaných na Brown University Allenem H. Renearem a dalšími. V letech 1985 až 1992 byl členem Ústavu pro výzkum informaci a vědy (IRIS), kde pracoval v týmu, který vyvinul systém Intermedia. V tomto systému redigoval, editoval a částečně napsal různé hypermediálni dokumenty, využívané ve vysokoškolské výuce. Část těchto materiálů získala pod titulem „The Dickens Web" v roce 1990 cenu EDUCOM/NCRIPTAL za nejino-vativnějši výukovou programovou pomůcku v oblasti společenských věd. Vytvořil a spravuje „Victorian Web", což je rozšířená WWW verze materiálů původně vytvořených v systémech Intermedia a Storyspace.
Studie Hypertext a kritická teorie. Hypertextový Derrida, poststrukturalista Nelson (Hypertext and Critical Theory. Hypertextual Derrida, Poststructuralist Nelson), kterou zde s autorovým laskavým svolením uvádíme, je překladem části elektronické verze Landowovy knihy Hypertext. The Convergence of Contemporary Critical Theory & Technology (http://www.stg.brown.edu/projeas/hypertext/landow/ht/contents.html).
hypertext  / hypermedia
1
biograph 10/11
Hypertextový Derrida, poststrukturalista Nelson?
Úvod:
WT *
George P. Landow
t O I T I O    ■ »
George P Landow
Když se autoři počítačových programu podívají na stránky Glas nebo De la grammatologie, setkají se zde s digitalizovaným Derridou v hypertextové podobě. Když se literární teoretici seznámí s obsahem Literary Machines, narazí na dekonstruktivistu či snad poststrukturalistu Nelsona. Tato nečekaná hypertextová odhalení ve zjevně oddělených oblastech bádání se objevují stále častěji. Vyjádřeni teoretiku literárních a teoretiků zabývajících se počítači vykazují nápadně shodné rysy. Pracovnici obou oblastí, kteří o sobě často, i když ne vždy, vůbec nevědí, jsou důkazem, jenž nám nabízí přistup k současné epistémě uprostřed doby velkých změn. Posun paradigmatu se podle mého názoru začal uskutečňovat v pra-cech Jacquese Derridy a Theodora Nelsona, Rolanda Barthese a Adriese van Dama. Myslím, že alespoň jedno z jmen v každé dvojici nebude většině mých čtenářů nic říkat. Zájemci o počítače budou dobře znát práce Nelsona a van Dama, čtenáři s orientaci na literárni a kulturní teorii budou stejně dobře znát myšlenky Derridy a Barthese.
Všichni čtyři, podobně jako mnoho dalších autorů zabývajících se hypertextem a literární teorii, zastávají názor, že musíme opustit pojmové systémy založené na představách centra, okraje, hierarchie a linearity a nahradit je představami multilinearity, uzlů, spojeni a sítí. Téměř všichni účastníci této změny paradigmatu, která je projevem revoluce v lidském myšleni, vidí elektronické psaní jako přímou reakci na silné i slabé stránky tištěného slova. Tato reakce má zásadní vliv na literaturu, vzděláni a politiku.
Početné paralely mezi hypertextem a kritickou teorii obsahuji mnoho zajímavých míst, ale to nejdúležitější snad spočívá ve skutečnosti, že kritická teorie vytvořila možnost teoreticky prozkoumat hypertext, zatímco hypertext je příslibem ztělesněni a tedy praktického otestování některých aspektů teorie, především aspektů týkajících se textualíty, vyprávěni a úloh a funkci autora a čtenáře. Využitím hypertextu vznikne, nebo už vznikla, pro kritické teoretiky laboratoř, v niž mohou testovat své nápady. Snad nejdúležitější je to, že zkušenost čteni hypertextu nebo čtení s hypertextem výrazně objasňuje mnohé z nejdúležitějších myšlenek kritické teorie. Jak zdůrazňuje J. David Bolter při vysvětlování, že hypertextualita ztělesňuje poststrukturalistické koncepce otevřeného textu, „to, co je nepřirozené v tištěném textu, se stává přirozeným v elektronickém médiu a již zanedlouho nebude vyžadovat žádného vysvětlováni, protože bude prostě možné to ukázat."2
1. Definice hypertextu a historie jeho koncepce
Historie koncepce hypertextu
V práci S/Z popisuje Roland Barthes ideální textualitu, přesně odpovídající tomu, co později vešlo ve známost jako počítačový hypertext - text složený z bloků slov (nebo obrazů či symbolů) elektronicky spojených početnými cestami, řetězy nebo stopami v otevřené a věčně neukončené
textualitě, popsané terminy jako spojem, uzel, stí, tkanivo a cesta: „V takovémto ideálním textu," fiká Barthes, „je mnoho propojených síti, z nichž žádná nemůže předat ostatní; tento text je galaxii označujících, nikoliv strukturou označovaných; nemá začátek; je reverzibilni; přistupovat k němu můžeme z několika míst, z nichž ani jedno nelze autoritativně prohlásit za hlavni, kódy, které oživuje, sahají kam jen oko dohlédne, jsou neurčitel-né; významově systémy se tohoto absolutně plurálního textu mohou zmocnit, ale jejich počet nikdy není konečný, protože vyplývá z nekonečnosti jazyka."3
Podobně jako Barthes, také Michael Foucault pohlíží na text v terminech sítě a jednotlivých spojeni. V Archeologii věděni zdůrazňuje, že „hranice knihy nejsou nikdy přesně dané," protože „je chycena v systému referenci na jiné knihy, jiné texty, jiné věty: je to uzlík v síti... v síti referenci."4
Jako téměř všichni strukturalisté a poststrukturalisté, popisují Barthes a Foucault text, svět písmen, stejně tak jako mocenské a společenské vztahy v textech obsažené, v terminech, jakými je popisována problematika počítačového hypertextu. Hypertext, termin vytvořený a zavedený Theodorem H. Nelsonem v 60. letech, se vztahuje také k formě elektronického textu, k radikálně nové informační technologii a k typu publikační činnosti. „Pod hypertextem", vysvětluje Nelson, „rozumím nesekvenční (nelineární) psaní - text, jenž odbočuje a dává čtenáři možnost volby. Nejlépe je číst jej na Interaktivní obrazovce. Ze zjednodušeného pohledu jde o skupinu textových bloku propojených různými spojeními a nabízejících čtenáři různé čtecí dráhy."5 Hypertext, tak jak je tento termín použity v me práci, označuje text složený z textových bloku - ty nazývá Barthes lexie- a elektronická spojení mezi nimi. Termin hypermédia jednoduše rozšiřuje pojem textu v terminu „hypertext" o zahrnuti obrazových informací, zvuku, animace a dalších datových forem. Jelikož hypertext spojuje jednu část slovního diskurzu s obrázky, mapami, diagramy a zvukem stejné dobře jako s jinou slovní částí, a rozšiřuje proto pojem textu za jeho čistě verbální aspekt, nerozlišuji mezi hypertextem a hypermédii. Hypertext označuje informační médium, které spojuje verbální a nonverbálni informace. Proto budu používat termíny hypermédia a hypertext jako vzájemně zaměnitelné. Elektronická spojeni (linky) spojuji lexie vzhledem k dané práci „externí" - třeba komentář o dané práci z pera jiného autora či jiné paralelní nebo oponující texty - stejně tak jako lexie vnitřní, a vytvářejí tudíž text, jenž je vnímán jako nelineární nebo lépe řečeno multilineárni či multise-kvenčni. I když se v rámci každé jednotlivé lexie uplatňuji pravidla konvenčního čtení, jakmile člověk opustí hranice jakékoli textové jednotky, nastupuji nová pravidla a nové zkušenosti.
Anotace v tištěném textu
Běžný odborný článek z oblasti společenských věd nebo fyziky výborné ztělesňuje podstatné rysy hypertextu jako multisekvenčně čteného textu. Kupříkladu při čtení článku o Odysseovi Jamese Joyce čteme to, co je konvenčně označováno za hlavni text, ale nacházíme tam mnoho symbolu, jež nas upozorňuji na různé poznámky pod čarou nebo na konci článku, takže opouštíme hlavni text, abychom si přečetli poznámky, které obsahuji třeba ukázky z Odyssea nebo podporují daný argument, popřípadě poděkováni jiným autorům či naopak polemiku s odlišnými názory. Poznámka může
také shrnovat informace o zdrojích, vlivech a paralelách v jiných literárních textech. V každém případě muže čtenář následovat novou linku k jinému textu a úplně tak opustit původně čtený článek. Po přečteni poznámky nebo po rozhodnutí, že ji číst není třeba, se vracíme ke čteni hlavního textu až do doby, než narazíme na další poznámku a opět opustíme hlavni text.
Tento způsob čteni představuje základní zkušenost a počáteční bod hypertextu. Předpokládejme teď, že když se jednoduše dotkneme stránky v místě symbolu, poznámky, reference či anotace, objeví se nám materiál obsažený v poznámce nebo i celistvý text - v našem případě třeba Odysseus, na nějž poznámka odkazuje. Vědecké články umisťuji sebe sama do pole různých vztahů, z nichž většina je díky tiskovému médiu nedosažitelná a nelze je sledovat. Ve světě tištěného slova jsou totiž referenční (nebo připojené) materiály prostorově vzdálené od samotných referenci. Elektronický hypertext na druhé straně umožňuje snadno sledovat jednotlivé reference a pole vzájemných vztahu dělá pochopitelným a přehledným. Tato nová lehkost, s níž je možné orientovat se v daném kontextu a sledovat jednotlivé reference, radikálně mění čtenářský prožitek a zásadně i povahu čteného materiálu. Kupříkladu, kdybychom měli hypertextový systém, v němž by byl náš hypotetický článek o Joyceovi spojený se všemi ostatními citovanými materiály, stal by se součásti mnohem většího systému, v němž by na případném celku záleželo víc, než na individuálním článku samotném. V této formě by byl článek mnohem víc součásti svého kontextu, než by tomu bylo ve formě tištěné.
Roland Barthes a pisatelný text
Hypertext znejasňuje hranice mezi čtenářem a spisovatelem, a tudíž je příkladem další vlastnosti Barthesova ideálního textu. Z pohledu současných změn v informačních technologiích je Barthesovo kladeni rozdílu mezi čitelným (readerly, lisible - pozn.red.) a pisatelnym (writerly, scriptib-le- pozn.red.) textem v zásadě rozdílem mezi tištěným textem a elektronickým hypertextem, protože hypertext splňuje „cil literárni práce (literatury jako práce), a tím je nepohližet už na čtenáře jako na konzumenta, ale jako na výrobce textu. Naši literaturu lze charakterizovat jako nelítostný rozvod, pod dohledem literárních instituci, mezi producentem textu a jeho uživatelem, mezi jeho vlastníkem a jeho spotřebitelem, mezi autorem a čtenářem. Tento čtenář se pak ocitá v pozici nucené nečinnosti - je prosté nepřechodný; vyjádřeno ve zkratce, je vážný: místo toho, aby sám fungoval, aby získal přístup k magii označujícího, k rozkoším psaní, zůstává mu jenom ubohá svoboda text přijmout, nebo odmítnout: čtení není ničím jiným, než jakýmsi referendem. Protějškem pisatelného textu se tedy stává negativní, reaktivní hodnota, jeho protihodnota: to, co muže být čteno, ale ne psáno: čitelnost. Čitelné texty nazýváme klasickými texty" IRoland Barthes, S/Z*].
Podívejme se pro srovnáni na to, jak tvůrci „Intermedia", jednoho z nejpokročilejšich hypertextových systému současnosti, popisují aktivního čtenáře, jakého hypertext vyžaduje a zároveň vytváří:
„Systém hypertextových dokumentu je jak autorským nástrojem, tak čtenářským médiem a umožňuje autorům nebo skupinám autoru spojovat informace a vytvářet cesty systémem vzájemně propojených materiálu,
hypertext  / hypermedia
biograph 12/13
anotovat existující texty a vytvářet poznámky, odkazující čtenáře buď na bibliografická data nebo na referenční text. [...] Čtenáři mohou listovat textem opatřeným spojeními na jiné texty, vzájemnými referencemi a anotacemi přehledným, ale nesekvenčnim způsobem."
Čteni a psáni v hypetextovém prostředí
Abychom pochopili představu o tom, jak hypertext vytváří Barthesuv pisatelny text, pojďme se podívat, jak se liší tištěná a hypertextová verze této knihy. Především, namísto čteni papírového svazku se díváte na obrazovku. Současné monitory, postrádající přenosnost a praktičnost tištěné knihy, akt čteni poněkud komplikuji. Pro lidi jako já, kteří si většinou čtou v posteli nebo na gauči, jsou monitory méně pohodlné ještě z jednoho důvodu. Zároveň ale hypertextový systém Intermedia, s nímž jsem dříve pracoval, poskytoval jisté důležité kompenzace.
Při čteni hypertextové verze této knihy si můžete například změnit velikost a typ pisma, aby se vám lépe četlo. I když tyto změny v textu, tak jak jej vidi ostatní, nebudou trvalé, můžete je provést kdykoliv.
Ještě důležitější je, že ve verzi Intermedia byste tuto hypertextovou knihu četli na velkém, dvoustránkovém grafickém monitoru, takže byste měli možnost umístit několik textů vedle sebe. Jakmile byste v hlavním textu narazili na poznámku následující za citátem z práce S/Z, aktivovali byste hypertextový ekvivalent referenční značky (tlačítko nebo označeni linky) a tím by se zobrazila poznámka z konce článku. Hypertextová verze teto poznámky se od tištěné liší několika způsoby. Především je spojena přimo s referenčním symbolem a není umístěna na úplné jiné stránce někde na konci hlavního textu. Za druhé, jakmile ji otevřeme a umístíme na nebo vedle hlavního textu, dostane vzhled nezávislého, i když připojeného dokumentu a nebude působit jako text podřadný, podpůrný či dokonce parazitický.
Poznámka, o níž je zde řeč, obsahuje následující informaci: „Roland Barthes, S/Z, přeložil Richard Miller (New York: Hill and Wang, 1974), 5-6." Hypertextový „lexiálni" ekvivalent této poznámky by mohl obsahovat stejnou informaci nebo by měl spíše formu citovaného úryvku, delší ukázky, jedné kapitoly nebo i celého textu Barthesovy práce. Kromě toho tato poznámka odkazuje na další Barthesovy výroky, komentáře jeho studentů a pasáže z Derridových a Foucauitových textů tykající se stejného tématu. Jako čtenář se musíte rozhodnout, jestli se vrátite k mému argumentu, budete sledovat jiná spojeni nabízená v poznámce, nebo budete pomoci jiných funkci systému hledat spojení, která jsem nezmiňoval. Rozmanitost hypertextu, vyjádřená různými spojeními k jednotlivým textovým blokům, vyžaduje aktivního čtenáře.
Kompletní hypertextový systém, na rozdíl od knihy nebo některých přiblíženi se hypertextovému systému, jež jsou v současnosti k dispozici (Hypercard, Guide - pozor: týká se roku 1992! - pozn. překl.), nabízí čtenáři a autorovi stejné prostředí. Otevřením textového editoru je proto možné dělat si poznámky nebo psát proti mým interpretacím, proti mému textu. I když nemůžete změnit můj text, můžete napsat svou vlastni reakci a připojit ji k mému dokumentu. Čtete tudíž čitelný text několika způsoby, které čtení knihy neumožňuje: vybrali jste si svou vlastni čtecí dráhu, a protože i ostatní čtenáři si vyberou svou vlastni dráhu, budou se individuální hypertextové verze této knihy lišit a snad i naznačí hodnotu jednot-
livých alternativních cest čtení a věnují méně prostoru v hlavním textu citovaným pasážím. Vaše poznámky a reakce, napsané během čteni mého textu, mohou vést ke vzniku nových textů, které mým interpretacím bud odporují, nebo s nimi souhlasí.
■
2. Další sbližováni: Intertextualita, mnohohlasost a decentrovanost
Jacques Derrida: textová otevřenost a asambláž
Podobně jako Barthes, Foucault a Michail Bachtin, také Jacques Derrida neustále používá výrazů spojení (link), tkanivo (web), síť (network) a propletený (interwoven), jež vyložené volají po hypertextualitě, ale na rozdíl od Barthese, který zdůrazňuje pisatelny text a jeho nelinearitu, Derrida zdůrazňuje textovou otevřenost, mtertextualitu a nedúležitost rozdílů mezi vnitřkem a vnějškem konkrétního textu. Toto zdůrazněni se obzvláště jasně projevuje v jeho tvrzení, že „stejně jako jakýkoliv text, Platónovy texty prosté nemohly být neobsazeny, přinejmenším virtuálním, dynamickým či okrajovým způsobem, ve všech světech, z nichž se skládal systém řeckého jazyka." Derida zde v podstatě popisuje existující hypertextové systémy, v jejichž rámci může aktivní čtenář při procesu zkoumání textu zapojit do hry slovníky a morfologickou analýzu a napojit tak jednotlivé světy na jazykové analogie, odvozeniny a protějšky. Zde se opět cosi, co Derrida a další kritičtí teoretici popisuji jako část zdánlivě přehnaného tvrzení o jazyku, stává přesným popisem nového uspořádáni čtení a psaní v elektronických - virtuálních (spiše než fyzických) formách.
Derrida správně rozeznává (dá se říct, že s předstihem), že nová, svobodnější, bohatší textová forma, odpovídající našim potenciálním zkušenostem nebo možná i zkušenostem skutečným, i když zatím nepoznaným, závisí na oddělených (diskrétních) čtecích jednotkách. Jak sám vysvětluje: v tom, co Gregory Ulmer nazval „základním zobecněním jeho psáni",7 také existuje „možnost odštěpeni a citačniho «roubu» (výhonku), která patři do struktury každého symbolu, mluveného či psaného, a která vytváří všechny symboly před a za horizonty semiolingvistické komunikace. [...] Každý znak, lingvistický nebo nelingvistický, mluvený nebo psaný [„.] muže být citován, umístěn do uvozovek." Důsledek této citovatelnosti a oddéli-telnosti je zřejmý ze skutečnosti, pro hypertext naprosto zásadní, že, jak dodává Denida, „v tomto procesu se může [znak] vymanit z jakéhokoliv daného kontextu a zplodit nekonečné množství nových kontextů způsobem, jenž nezná omezení."8
Podobné jako Barthes, i Derrida se divá na text jako na složeninu diskrétních čtecích jednotek. Derridova koncepce textu se vztahuje k jeho „metodě dekonstrukce", která muže překračovat hranice filozofie. „Orgánem teto nové philosopheme," jak zdůrazňuje Gregory Ulmer, „jsou ústa, ústa která koušou, žvýkají a ochutnávají. [...] Prvním krokem dekonstrukce je kousnuti"'. Derrida, jenž popisuje text v termínech podobných Barthesovým lexiim, vysvětluje v díle Glas, že „objektem i stylem současné práce je 'mourceau'", což Ulmer překládá jako „ždibec, kousek, sousto, fragment, hudební skladba, pochoutka." Toto mourceau, dodává Derrida, „je vždy odděleno, jak už naznačuje jeho jméno, takže vaše zuby na něj nikdy nezapomenou." Tyto zuby, dodává Ulmer, se vztahuji k „uvozovkám,
závorkám, vsuvkám, prostě k citacím jazyka (k jeho uvedeni v uvozovkách), čehož následkem se uvolní sevřeni převládajícího (ústředního) kontextu"'0.
Derridovo tápaní ve snaze postavit do popředí svůj pohled na to, jak pracuje text v tištěném médiu - jedná se konečné o usilovného obhájce psaní a oponenta slovních projevu - ukazuje pozici a snad i dilema myslitele pracujícího s tištěným slovem, jenž si uvědomuje nedostatky tohoto media, ale i přes svou brilantnost se nedokáže vymanit ze svého mentálního rámce. Derrida, jak ukazuje zkušenost s hypertextem, hledal cestu k novému druhu textu: popisuje ho, vyzdvihuje jeho přednosti, ale dokáže ho prezentovat jenom prostřednictvím jeho nástroju - v tomto případě interpunkce - spojených s konkrétním druhem psaní. Jak nám připomínají marxisté, myšlenky jsou odvozeny od výrobních sil a způsobu produkce, i když, jak uvidíme, jenom hrstka marxistu se kdy přímo postavila nejduležitéj-šimu způsobu literární produkce - způsobu závislému na technice psaní a tisku.
Z tohoto derridovského zdůrazňováni diskontinuity vychází koncepce hypertextu jako rozsáhlé asambláže, což já jinde nazývam metatextem a Nelson „docuversem" (spojeni vzniklé ze slov documenta universe (vesmír)). Derrida vlastné používa terminu asambláž pro kinematografii, kterou vmmá jako rivala či alternativu tisku. Ulmer poukazuje na to, že grammé umožňuje „lingvistiku" koláže/montáže". Ulmer cituje Derridovo užiti terminu asamblaž v práci Hlas a fenomén: „Slovo 'asmbláž' se spíše hodí k vyjádřeni názoru, že způsob spojováni, o němž je zde řeč, má strukturu vzajmené propleteného tkaniva, jehož jednotlivá vlákna a linie smyslu nebo moci se mohou znovu oddělit, ale take spojit s jinými."" Kdybychom posunuli Derridovo instinktivní teoretizovaní o hypertextu ješlé dále, lze poukázat na jeho poznatek, že takováto textualita podobná montáži vyznačuje nebo staví do popředí proces psaní a tudíž odmítá klamnou průhlednost.
Hypertext a intertextualita
Hypertext, jenž je v zásadě mezitextovym (intertextualnim) systémem, ma schopnost zdůraznit intertextualitu způsobem, který text svázaný v knize neumožňuje. Jak jsme si už povšimli, odborne články a publikace představuji zřejmý příklad explicitní hypertextuality v neelektronické formě. Na druhé straně, jakékoliv literární dílo - z úsporných důvodu zde mám na mysli „vážnou" literaturu, která se vyučuje na univerzitách - představuje přiklad implicitního hypertextu v neelektronické podobě. Vezměme si opět za přiklad Joyceova Odyssea. Když se podíváme třeba do epizody „Nau-síkaa", ve které pozoruje Bloom na pláži Gerty McDowellovou, není těžké si všimnout, že Joyceuv text zde „dělá narážky", neboli „odkazuje" na mnoho jiných textu nebo jevu, na něž je možné pohlížet jako na texty, včetně kapitoly „Nausikaa" samotné, reklam a článku v ženských časopisech okupujících Gertiny myšlenky, údaju o Dublinu té doby a katolické cirkvi a materiálu vztahujících se k jiným částem téhož romanu. Hypertex tová podoba romanu opet spojuje tuto kapitolu nejenom s vyše zmíněnými materiály, ale také s jinými díly Jamese Joyce, kritickými poznámkami a textovými variantami. Hypertext zde umožňuje ozřejmit připojené materiály (vzdělaný čtenář „cm", že hlavni text je jimi obklopen), často bez jakéhokoli rušivého momentu.
Morgan zastáva názor, že intertextualita, „jako strukturní analýza textu ve vztahu k většímu systému označovacích praktik nebo použiti znaku v kultuře," posouvá pozornost od triády autor/dílo/tradice k triádé text/ /diskurz/kultura. Tímto „intertextualita nahrazuje evoluční model literární historie strukturálním nebo synchronním modelem literatury jako systému znaku. Nejnápadnějšim účinkem této strategické změny je osvobození literárního textu od psychologických, sociologických a historických determinismu a jeho otevřeni zřejmě nekonečné hře vztahu."'3 Morgan dobře popisuje hlavni implikaci hypertextové (a hypermediálni) intertextuality: takováto otevřeni, takovýto zisk svobody vytvářet a vnímat vzájemné vztahy se skutečně vyskytuje. Nicméně, i když by se mohlo zdát, že hypertextová intertextualita snižuje hodnotu jakéhokoli historického či jiného reduk-cionismu, v žádném případe nebrání těm, jež maji zajem o čteni ve smyslu poznávání autora a tradice, aby tak činili. Dosavadní experimenty s hypertextovými systémy nijak nenaznačuji, že by hypertex odpoutával pozornost od tradičního čteni. Na hypertextu ale asi není nejzajimavějši to, že muže naplnit určitá tvrzeni štrukturalistických a poststrukturalistických kritiku, nýbrž to, že poskytuje bohaté prostředky k jejich otestování.
Michail Bachtin: Hypertext a mnohohlasost
Při pokusu představit si zkušenost čteni a psaní v této (nebo uvnitř této) nové formě textu, vyplatí se věnovat pozornost tomu, co o dialogickém, polyfonnim, mnohohlasém (multivocal) romanu napsal Michail Bachtin: „V jeho (Dostojevského - pozn. red.) dílech se nerozviji množství charakteru a osudu uprostřed jednotného objektivního světa a v zorném poli jednotného autorského vědomi, ale právě mnohost rovnoprávnych vědomi a jejich vlastních světu se zde spojuje v jednotě určitého děni, aniž přitom splývá v jedno."'4 Bachtinuv popis polyfonni literární formy prezentuje Dostojevského romany jako hypertextovou fikci, v niž jednotlivé hlasy přebírají formu lexii.
Jestliže Derrida osvětluje hypertextualitu z pohledu „kousnuti" či „kousku", Bachtin ji osvětluje z pohledu jejího vlastního života a sily - jako převtěleni nebo zhmotněni hlasu, názoru, rortyovskeho rozhovoru. Podle Bachtina „hlavni hrdinové Dostojevského vskutku už podle umělcova záměru znamenají nejen objekty autorského slova, ale take subjekty svého vlastního bezprostředné významového slova."" Ve smyslu hypertextuality to poukazuje na důležitou kvalitu tohoto informačního média: hypertext neumožňuje tyransky, jednoznačný hlas. Tento hlas je spiše neustále destilován z kombinace následujícího: čtenářovy zkušenosti s momentálním objektem zajmu, lexii, které čtenář právě čte, a neustale se tvořícího vyprávěni konkrétní čtecí dráhy daného čtenáře.
Hypertext a decentrovanost
Jak se čtenáři pohybuji tkanivem či síti textu, neustále mění střed -a tudíž i zaměřeni nebo organizační princip - svého zájmu a zkušenosti. Hypertext jinými slovy poskytuje systém s měnitelným středem, jehož dočasný střed pozornosti zaleží na čtenáři, který se stává v dalším smyslu skutečné aktivním čtenářem. Jednou ze základních charakteristik hypertextu je to, že se skládá z bloku propojených textu, které postrádají primární organizační osu. Jinými slovy, metatext nebo sada dokumentu - tedy entita popisující to, co v tištěné technologii známe jako knihu, dílo nebo pro-
hypertext  / hypermedia
1
sty text - nemá střed. I když nepřítomnost centra muže způsobit problémy jak čtenáři tak autorovi, zároveň to znamená, že kdokoli, kdo používá hypertext, si vytváří pro své momentální zkoumáni de facto vlastni organizační princip podle vlastních zájmu. Hypertext poskytuje zkušenost nekonečně decentrovatelného a recentrovatelného systému, částečně proto, že transformuje jakýkoli dokument s více než jedním spojením v průchozí bod, v součást adresáře využitelného k orientaci a k rozhodnutí kam a kudy v textu dál. V západních kulturách se vyskytovaly představy o částečně magických vchodech do „sítě realit" dlouho předtím, než se objevily počítačové technologie. Biblická typologie, která sehrála v 17. až 19. století v anglické kultuře stěžejní úlohu, vytvořila tajemnou historii pomocí typu a odstínu Krista a jeho konáni, Proto Mojžíš, jenž existoval sam o sobě, existoval take jako Kristus, který naplňoval prorokův odkaz. Jak dokládají bezpočetné mše, traktáty a komentáre ze 17. století a viktoriánské doby, kterákoli osoba, událost nebo jev mohla sehrát úlohu magického okna do komplexní semiologie lidského spaseni. Tak jako biblické vzory, umožňující významným událostem a jevům účastnit se současné mnoha realit nebo úrovni reality, jednotlivé lexie nevyhnutelně vytvářejí vstup do sité dalších spojeni. Za předpokladu, že americky protestantismus zachovává a rozšiřuje tyto tradice biblického vykladu, není nic překvapivého na zjištění, že některé z prvních aplikaci hypertextu se tykaly Bible a její výkladové tradice.
Nejenom že lexie funguji po způsobu vzoru, ale stávají se take borge-sovskymi Alefy, místy v prostoru, jež obsahuji všechna ostatní místa, přičemž z každého lze vidět vše ostatní - když ne úplné simultánně, tak v blízke vzdálenosti, což se týka především systému s textovým vyhledáváním. (Borges doslova: „Alef je místo, ve kterém jsou všechna místa na světe. Neprolinaji se a jsou viditelná ze všech zorných uhlu", pozn. překl.) Na rozdíl od Borgesova Aiefu se člověk nemusí dívat z jediného místa, ani se nemus; pohroužit do tmavého sklepa. Hypertextový dokument je jakýmsi pohyblivým Alefern.
Jak zdůrazňuje Derrida v práci Struktura, znak a hra v diskunu věd o člověku", proces ci proceduia, kterou nazývá decentralizaci, sehrála stěžejní roli v intelektuálních změnách. Říká například, že „etnológie jako veda se mohla zrodit pouze v okamžiku, kdy již mohla probíhat decentiali-zace; v okamžiku, kdy evropská kultura - a tedy dějiny metafyziky a jejich pojmu - byla dislokována, vyhnána ze svého místa, kdy byla nucena myslet sebe sama jako referenční kulturu."" Derrida netvrdí, že intelektuální nebo ideologické centrum je v každém ohledu špatné; jak vysvětluje v odpovědi na dotaz Serge Doubrovskeho, „neřekl jsem, že neexistuje žádné centrum, ze bychom si bez centra poradili. Věřím, že centrum je funkce, ne bytost - lealita, ale pouhá funkce. A tato funkce |e naprosto nepostradatelná."
Všechny hypertextové systémy umožňuji čtenáři zvolit si vlastni střed svého zkoumaní a zkušenosti. V praxi to znamená, že čtenář není uvězněn v zadnem konkrétním způsobu organizace či hierarchie. Zkušenost se systémem Intermedia ukazuje, že organizovat své vzděláváni podle autoru - třeba prechod od Keatse k Tennysonovi - znamená dodržovat staromódni, tradiční systém, který je ale v mnoha směrech stale užitečným autorsko-centrickym přístupem Na druhé straně čtenáři nic nebraní tímto způsobem pracovat, čtenáři, kteří by radi prozkoumali hodnotu generalizace jednotlivých časových obdobích, si mohou svou práci organizovat tak, že za počá-
teční bod zvolí třeba viktoriánskou dobu nebo období romantismu, zatímco jiní mohou začít s ideologickými nebo kritickými pojmy, jakými jsou třeba feminismus nebo viktoriánský román. V praxi využívá většina studentu tento materiál jako textové zaměřený systém - protože se většinou zajímají o individuální práce - s výsledkem, že i když vstoupí do systému proto, aby hledali informace o konkrétním autorovi, většinu času stráví s lexiemi věnovanými specifickým textům, pohybujíce se kupříkladu mezi lexiemi o beletrii a literatuře faktu (Trollopúv The Way We Live Now a Carlyleova „Hudson's Statue") nebo mezi lexiemi o konkrétním románu (například Gaskelluv North and South) a s nim souvisejícími texty (biografie, chronologické přehledy, eseje o místě děje a postavách románu, o evangelickém anglikanstvi, o otázkach zdravotnictví, stravovaní v dělnických rodinách atd).
■
3. Vannevar Bush a idea hypertextu
Vannevar Bush a memex
Koncept hypertextu lze vystopovat až k vizionářskému článku Vanne-vara Bushe, otištěnému v roce 1945 v časopise Atlantic Monthly, v němž autor zdůvodňoval potřebu mechanicky spojených stroju na vyhledávání informaci, jež by pomohly vědcům a politikum čelit nastupující iníoimačni explozi. Tváři v tvar vzrůstajícímu objemu vědeckého výzkumu ve všech oblastech Bush pochopil, že „počet publikaci presahuje daleko za rámec naši současné schopnosti skutečně využívat publikovaných poznatku. Shromažďovaní zaznamenaných lidských zkušeností probíhá ohromným tempem, avšak prostředky, jichž používáme k orientaci v tomto bludišti pri hledaní momentálně důležitých položek, se nezměnily od dob prvních zaoceánských výprav."" Jak dale zdůrazňuje, „mohou existovat milióny skvělých myšlenek a záznamy zkušenosti, na nichž jsou tyto myšlenky založeny, to vše ukryto v kamenných zdech přijatelné architektonické formy. Jestliže se k nim ale učenec dostane jenom jednou týdně a ještě po důkladném hledaní, jeho syntézy nedokážou držet krok se současným vývojem.""
Podle Bushe spočíva hlavní problém v tom, co nazývá „problémem selekce", tedy v získáváni informaci. Hlavním důvodem toho, že je obtížné nalézt danou informaci, je neadekvátní způsob skladováni, uspořádáni a označovaní informaci:
„Naše neschopnost orientovat se v archivech je povětšinou způsobena umelosti systému indexováni. Jestliže jsou data někde uložena, většinou jsou seřazena abecedně nebo podle cisel. Informace jsou pak vyhledávaný přechodem od jedné podtřídy k dlaši. Informace je pouze na jediném místě (jestliže neexistuji její kopie), a musí proto existovat pravidla, jakou cestu k dané informaci zvolit. Tato pravidla jsou těžkopádná. Navíc po nalezeni kazde informace je nutě systém opusit a začít novou cestou
Jak zdůrazňuje Ted Nelson, jeden z nejslavnějšich Bushovych následo-vatelu, „na kategorizaci není nic špatného. Svou povahou je ovšem každá kategorizace přechodná: kategorické systémy maji omezenou životnost a po několika letech nám připadají hloupé. Například označeni »pongove míčky, ping«, používané v armádě, mluví za vše."2'
V kontrastu se strnulosti a malou přehlednosti současných způsobu uchováváni informaci, ať už v tištěné podobě nebo na jiném nosiči, zde
vystupuje potřeba informačního média, které by bylo lépe přizpůsobeno způsobu, jak funguje lidský mozek. Po popisu tehdejších metod skladováni informací a jejich klasifikace si Bush stěžuje; „Takhle člověk nepřemýšlí, člověk mysli asociativně."" Od jednoho faktu nebo myšlenky mysl okamžitě „přeskočí na jinou, jejíž výběr je dílem myšlenkové asociace, ve shodě s jakousi složitou síti spojení, vytvářených mozkovými buňkami.""
Aby bylo možné osvobodit se od omezeni neadekvátního systému klasifikace a umožnit zapojeni přirozeného lidského sklonu k „výběru pomoci asociací, ne indexováni", navrhuje Bush zařízeni zvané „memex", jež by umožnilo výkonnější a lidštější způsob manipulace s fakty a myšlenkami. „Memex," vysvětluje Bush, „je zařízeni, v němž jednotlivec skladuje své knihy a záznamy a jež je mechanizované tak, že je jejich využiti rychlejší a všestrannější. Je to zvětšený doplněk paměti jednotlivce."24 První nápad s memexem dostal Bush v polovině 30. let, tedy v době neexistence digitálních počítaču. Představoval si jej jako stul s průsvitnými deskami, páčkami a motory, které umožňovaly rychlé prohledávání záznamu na mikro-filmech.
Základním rysem memexu ovšem není pouze jeho schopnost nalézt informace a opatřit je poznámkami, ale také možnost „asociativního indexováni" - to, co se v současných hypertextových systémech nazývá linkováním, tedy „základní myšlenka, že jakákoli položka muže okamžitě a automaticky vést k libovolné položce jiné."25 Bush pak popisuje, jak budou čtenáři vytvářet „nekonečné dráhy" takovýchto linek:
„Když uživatel buduje dráhu, pojmenuje ji, toto jméno zavede do kódovacího seznamu a zapíše jej pomoci klávesnice. Před sebou má dvě položky, které maji být spojeny (zlinkovaný), a ty jsou zobrazeny vedle sebe. Na konci každé položky je několik prázdných kódovacích míst a pomoci «ukazovátka» je na každé položce označeno jedno z těchto míst. Stiskem jediné klávesy jsou pak tyto položky trvale spojeny. V každém kódovacím místě se objeví kódovací označeni. Mimo dohled, ale také v kódovacím místě, jsou vloženy sady bodu pro fotoelektrické prohlíženi a na každé z položek tyto body svou pozici označují indexové číslo jiné položky. Kdykoliv během prohlíženi položky je tudíž možné vyvolat okamžitě položku jinou pouhým poklepem na tlačítko pod odpovídajícím kódovacím místem."26
Bushuv naprosto jasnozřivý popis toho, jak uživatelé memexu vytvářejí a pak sleduji jednotlivé linky, se pojí s jeho důležitým zjištěním, že dráhy těchto linek představuji novou formu textuality a psaní jako takového. Jak sám vysvětluje, „když jsou početné položky takto spojeny do určité dráhy, je to stejné, jako kdyby byly skutečné hmotné položky z různých zdrojů svázány do jediné knihy." „Vlastně jde ještě o víc," dodává Bush, „protože jakákoli položka může být součástí mnoha drah zároveň,"27 a tudíž jakýkoli blok textu, obrázek nebo jiná informace může být najednou součásti více knih.
Tyto nové memexové knihy samy o sobě, jak je již zřejmé, se stávají novou knihou nebo přídavnou verzi nové knihy; sady drah neboli tkaniva je možné sdílet podobně jako knihy. Bush předpovídá, opět docela přesně, že „se objeví úplné nové formy encyklopedii, doplněných asociativními dráhami, které bude možné vložit do memexu a tam je rozšířit."2* Stejně důležité je i to, že jednotliví čtenáři-pisatelé mohou sdílet sady dokumentů a uplatnit je při řešeni nových problémů.
Bush jakožto inženýr se zájmem o technické inovace přišel také s příkladem uživatele memexu „snažícího se zjistit, proč byly během křižáckých taženi krátké turecké luky zjevně lepši než dlouhé luky anglické. Ve svém memexu má desítky relevantních knih a článků. Nejprve zalistuje v encyklopedii a nalezne zajímavý, i když jenom povšechný článek a nechá jej zobrazený. Pak nalezne jiný, historiografický článek a spoji oba dohromady. Postupně buduje dráhu, spojující mnoho položek. Tu a tam přidá vlastni poznámku, buď do hlavni dráhy, nebo jako doplněk některé konkrétní položky. Když už je zřejmé, že pro kvalitu luků jsou velice důležité ohybové vlastnosti dostupných materiálu, vyda se postranní dráhou, která ho zavede do světa učebníc o elasticitě a tabulek fyzikálních konstant. Uživatel pak přispěje svou vlastni ucelenou analýzou. V bludišti dostupných materiálů tak vytvořil dráhu, odpovídající předmětu jeho zájmu."25
Tyto memexové dráhy, dodává Bush, na rozdíl od myšlenkových drah v lidském mozku „neblednou", takže když o několik let později badatel s přítelem diskutuje „o zvláštních způsobech, jimiž lidé oponuji inovacím, dokonce i inovacím životního významu,"30 muže zreprodukovat dráhy vytvořené při zkoumáni jiných problému a aplikovat je na problémy nové.
Bushův memex jako poetický stroj
Bushova představa memexu, ke které se ve svých myšlenkách vracel po celá tři desetiletí, přímo ovlivnila Nelsona, Douglase Englebarta, Andriese van Dama a další pionýry počítačového hypertextu, včetně skupiny na ústavu IRIS Brownovy univerzity, kde vznikl projekt Intermedia. V článcích „Jak bychom mohli myslet" (As We May Think) a „Zpětný pohled na memex" (Memex Revisited") přišel Bush s představou textových bloků spojených linkami a také s terminy linka (link), vazba (linkage), dráha (trail) a předivo (web), jimiž popsal svou novou koncepci textuality. Především se zde vyžaduje radikální změna praxe čteni a psaní, kdy k sobě obé činnosti maji mnohem bliž, než je tomu u tištěného textu. Za druhé, i když přišel Bush s myšlenkou memexu ještě před nástupem digitálního věku, cítil, že pro dosažení změn, které prosazoval, je néco jako virtuální textualita nezbytné. Za třetí jeho rekonfigurace textu zavádí tři úplné nové elementy - asociativní indexování (neboli linky), dráhy těchto linek a sady či přediva těchto drah. Tyto nové prvky na druhé straně vytvářejí koncepci flexibilního, upravitelného textu, otevřeného - a snad i bezbranného -vůči požadavkům každého čtenáře. Nové elementy vytvářejí také koncepci znásobené textuality, protože ve světě memexu jednotlivé texty odkazuji na (a) individuální čtecí jednotky, z nichž se skládá tradiční „dílo", na (b) celá tato díla, na (c) sady dokumentu vytvořených dráhami a snad i na (d) tyto dráhy samotné, bez návaznosti na průvodní dokumenty.
Při pohledu na vztah Bushových myšlenek k soudobým kritickým a kulturním teoriím se snad najzajímavějšim jeví to, že tento inženýr začal odmítnutím několika fundamentálních předpokladu informační technologie, jež ovládaly - a dalo by se říct, že i z velké části vytvářely - západní myšleni od dob Gutenbergových. Bush chtěl navíc vyměnit lineární, fixní metody, které přinesly triumf kapitalismu a industrialismu, za něco, co je v zásadě poetickým strojem - strojem, jenž pracuje podle analogii a asociaci, strojem, který zachycuje a vytváří anarchickou brílantnost lidské představivosti. Círime zde, že podle Bushových předpokladů pracuji věda a poezie v zásadě stejným způsobem.
hypertext  / hypermedia
1
o g r a p h 16/17
4.Virtualita
Virtuální text, virtuální autoři a literární výpočty
Všechny typické dopady počítačové technologie na společenské vědy vyplývají z faktu, že počítače neuchovávají informace ve formě fyzických znaku na fyzickém povrchu, ale v elektronických kódech. Od vynálezu psaní a tisku se informační technologie soustředila na problém vytvořeni a Siřeni statických, neměnných záznamů jazyka. Jak už prohlásilo od vzniku písma nespočet autorů, tyto fixní záznamy jsou pokořiteli času a prostoru, i když jenom dočasně, jelikož umožňuji jedné osobě sdílet data s osobou jinou na jiném místě a v jiném čase. Tisk dodáva početným kopiím stejného textu naprosto zásadní vlastnost - početnost, jež zachováva text rozšířením jeho jednotlivých kopii a umožňuje čtenářům odděleným v prostoru i čase sdílet stejné informace. Jak už ukázala Elizabeth Eisen-steinova, Marshall McLuhan, William M. Ivins, J. David Bolter a další badatelé v oblasti kulturních účinku tiskařské technologie, Gutenberguv vynález vytvořil to, co dnes v humanitních vědách chápeme jako bádáni a kritiku. Učenci se již nemuseli zabývat pečováním o křehké rukopisy, jež tak rychle podléhaly zkáze, a díky práci s knihami vyvinuli nové koncepce badatelské práce, originality a autorského vlastnictví.
I když měl fixní zmnožený text ohromný vliv na moderní koncepce literatury, vzděláváni a výzkumu, každý, kdo pracuje s informacemi, jak zdůrazňují Bush a Nelson, dodnes naráží na zásadní problém systému jejich vyhledávám v souvislosti s fyzickým omezením textu, konkrétně s faktem, že uchováváni informaci ve fixním, neměnném lineárním formátu ztěžuje jejich vyhledávaní a rychlé zobrazování.
Můžeme se na tento problém dívat dvěma způsoby. Za prvé, žádné uspořádám informací nevyhovuje všem, kdo tyto informace potřebuji. Za druhé, i když jak lineární, tak hierarchické uspořádáni prezentuji informace v určitém pořádku, tento ještě nemusí vyhovovat potřebám jednotlivých uživatelů oněch informací. Písaři, badatelé, vydavatelé a další výrobci knih po stalet: vytvářeli různé pomůcky, jež měly urychlit proces zpracovávání, vyhledáváni a zobrazováni informaci. V rukopisech se postupné objevily jednotlivé stránky, kapitoly a odstavce, knižní technologie přispěla stránkovaním, rejstříky a bibliografiemi. Tyto prostředky umožnily existenci badatelské práce, i když nemusela být vždy jednoduchá nebo pohodlná.
Elektronické editováni textu znamená druhý ohromný posun v informačních technologiích po vynálezu knihtisku. Zdá se (nebo jsou zde obavy), že ovlivni naši kulturu, především naši literaturu, vzděláváni, kritiku a vědeckou činnost stejně radikálně, jako Gutenbergova přenosná písmena.
Výsledkem práce s počítačem je text spíše elektronický než fyzický a tento posun od inkoustového k elektronickému kódu - slovy Jeana Baudrillarda posun od „taktilniho" k „digitálnímu" - má za následek informační technologii, která kombinuje fixnost a flexibilitu, řád a dostupnost; ale platíme za to svou cenu. Jelikož elektronické editováni textu je záležitosti ovládání kodu vytvořených počítačem, všechny texty, s nimiž se pisatel či čtenář setká na obrazovce, jsou texty virtuálními. Počítačoví odbornici používají analogii z optiky a mluví zde o „virtuálních strojích", vytvořených operačním systémem, jenž poskytuje jednotlivému uživateli
pocit, že pracuje na samostatném stroji, i když ve skutečnosti sdílí systém i s několika stovkami dalších uživatelů.
Podobně všechny texty, s nimiž se pisatel či čtenář setká na obrazovce, existují jako verze vytvořená specificky pro ně, zatímco primární elektronická verze se nachází v paměti počítače. Uživatel tudíž pracuje na elektronické kopii, která se s původní verzi opět spoji poté, co uživatel zadá příkaz „ulož". V tomto momentě se text na obrazovce a text v pamětí krátce střetnou, ale čtenář se vždy dívá na virtuální obraz uloženého textu, ne na originální verzi samotnou. Při popisu elektronického editováni textu vlastně tyto terminy a tato děleni ani příliš nemají smysl.
Jak vysvětluje Bolter, „nejneobvyklejším rysem" elektronického psaní je to, že „není přimo přístupné pro pisatele ani čtenáře. Kousky textu prostě nemají lidský rozměr. Elektronická technologie oddaluje pisatele i čtenáře od textu a zabstraktňuje vztah k němu. Když se podívate na magnetický pás nebo opticky disk, neuvidíte žádný text... V elektronickém médiu stoji mezi člověkem a zakódovaným textem několik vrstev dokonalé technologie a je těžké text vůbec definovat: je to text na obrazovce, v pracovní paměti, nebo na pevném disku?""
Jean Baudrillard a digitalita
Jean Baudrillard, jenž sám sebe označuje za stoupence a nasledovníka Waltera Benjamina a Marshalla McLuhana, je člověkem, který se zdá být účinky digitálního kódováni fascinován a vyděšen zároveň, i když jeho příklady naznačuji, že mu není vždy jasné, která média jej vlastně využívají. Silné i slabé stránky Baudrillardova přístupu se objevuji v jeho poznámkách o digitalizaci poznatků a informací. Baudrillard správně vnímá, že přechod od hmatatelného k digitálnímu je primární skutečnosti soudobého světa, ale potom nesprávně pojímá - nebo spíše jenom nedostatečně vnimá - implikace svých vlastních argumentů. Digitalita podle něj zahrnuje binární protiklad: „Digitalita je s námi. Pronásleduje a vznáší se nad všemi výroky a znaky našich společenství. V nejkonkretnější formě ji lze vidět v testech, ve dvojicích otázka/odpověď nebo stimul/reakce."". Baudrillard nejjasněji ukazuje tuto ekvivalenci, kterou chybně považuje za axiomatickou, ve svém výroku, že „skutečný vzorec stvořeni, ten, jenž v sobě obsahuje všechny ostatní vzorce a který je jakousi stabilizovanou formou kodu, je vzorcem binarity, vzorcem digitality."" Z toho odvozuje, že primárním faktem digitality je její spojení s „kybernetickou kontrolou... s novou operační konfiguraci," protože „digitalizace je jejím metafyzickým principem (Leibnizuv Buh) a DNA jejím prorokem. "3S
Je pravdou, že na nejzákladnéjši úrovni strojového kódu a na mnohem vyšší úrovni programovacích jazyků obsahuje digitalizace, jež je základem elektronických výpočtů, binaritu. Ale z tohoto faktu není možné naivně odvodit kompletní myšlenkový svět či epistému, jak to činí Baudrillard. Baudrillard mohl samozřejmě mít částečně pravdu: mohl si povšimnout jednoho klíčového spojeni mezi modelem stimul/reakce a digitalitou. Zkušenost hypertextu nicméně zcela jasné ukazuje, že digitalita ještě neznamená uvězněni - ať už v lineárním světě, nebo ve světě binárních protikladu.
Na rozdíl od Derridy, který vždy zdůrazňoval roli knih, psaní a technologie psaní, Baudrillard se nikdy nezabývá verbálním textem, jehož nepřítomnost oslnivé prochází všemi jeho argumenty a mění je způsobem, který
jejich autor zřejmě nečekal. Část Baudrillardových teoretických obtíži podle mě vychází ze skutečnosti, že obchází digitalizovaný verbální text a s přílišnou lehkostí se pohybuje přímo od faktu digitálního kódovaní informací ve dvou směrech: (1) ke svému modelu stimul/reakce či buď/ /anebo a (2) k jiným ne-alfanumerickým (nepsaným) médiím, jako je fotografie, rozhlas a televize. Je velice zajímavé, že když Baudrillard správně zdůrazňuje význam digitality v postmodernim světě, většinou uvádí příklady digitalizace z médii, která, obvzvláště v době kdy to psal, většinou byla založena spíše na analogové než digitální technologii - a různé vlastnosti i implikace obou těchto technologii jsou velice rozdílné. Zatímco analogovy záznam zvuku nebo obrazu vyžaduje postupné, lineární zpracovaní, digitální technologie odstraňuje potřebu sekvencí a umožňuje přejít přímo ke konkrétni části informace. Takže když chcete nalézt konkrétní část Bachovy sonáty na magnetofonovém pasku, musíte postupně páskem procházet. Při hledáni stejné části na digitální nahrávce je možné rovnou k ni přistoupit, zaznamenat si ji pro další reference a manipulovat s ni způsoby, které analogové technologie neumožňuji - například je možné okamžitě několikrát po sobě přehrát danou pasáž bez nutnosti „přetáčeni".
Zaméřenim na ne-alfanumerická média a zjevnou záměnou analogových a digitálních technologii přišel Baudrillard o možnost setkat se se skutečnosti, že digitalizace má také potenciál zabránit, zablokovat nebo obejit linearitu a binaritu, kteréžto nahrazuje multiplicitou, aktivací čtenáře a rozvétvenosti sítí. Baudrillard popsal jednu hlavní hrozbu či součást současné reality, která je potenciálně ve válce s realitou multilineární, hypertextovou.
Kromě hypertextu je na virtualítě textu založeno ještě několik dalších aspektu využiti počítačů ve společenských vědách. Především je to snadnost manipulace s jednotlivými alfanumerickými symboly, která umožňuje jednodušší zpracováni textu. Textové editory pak umožňuji ulehčit ono staromódni a tradiční vědecké editováni - tedy tvorbu spolehlivých a snad autoritativních textu z rukopisu nebo publikovaných knih - to vše v době, kdy se mění, případně úplně vytrácí, už samotná představa těchto jednotlivých, jednotných, univokálnich textu.
Za druhé, tatáž lehkost manipulace s textem umožňuje různé formy vědeckých kompozici, kde poznámky badatele a původní data existuji v mnohem větší blízkosti. Podle Michaela Heima elektronická textualita osvobodí psaní od omezení technologie tisku a „ohromné množství informaci včetně dalších textu bude dostupné přímo pod elektronickým povrchem pravé vznikajícího textu. Připojením počítače k telefonu bude možné číst,knihy', jejichž poznámky pod čarou se mohou rozšířit na další,knihy' a ty se mohou otvírat do ohromných moři databázi, systematizujicich všechno lidské poznáni."36 Tato manipulovatelnost s textem, odvozená od schopnosti počítaču ohromnou rychlostí prohledávat databáze, také umožňuje prohledáváni celého textu, hledáni shodných míst a další úpiavy, umožňující vědcům z oblasti společenských věd klást zcela nové typy otázek. Jak jeden z nich napsal, „vznikající text bude propojen s celým světem informaci.""
Za třetí, elektronický virtuální text, jehož vzhled a formu muže čtenář upravovat dle vlastní vule, má take potenciál přidat jeden zcela novy element - elektronickou či virtuální linku, která mění konfiguraci tradičního textu. Elektronické linky vytvářejí hypertext, textovou formu složenou z blo-
ku textu a linek, umožňujících vytvářet vicesměrné čtecí dráhy. Jak argumentoval Heim, elektronická práce s textem nevyhnutelně vytváří linky, které posouvají text, čtenáře i pisatele do nového psacího (writing) prostoru: „Příznačné rysy formulováni myšlenek v psychickém rámci textové editace se kombinuji s automatizaci zpracováni informaci a výsledkem je bezprecedentní vazba textu. Touto vazbou nemyslím volné fyzické spojeni, jako jsou například jednotlivé knižní svazky ve společném prostoru knihovny. Termín text je odvozen od původního latinského výrazu pro pleteni a pro propletený materiál a v případě textové editace je tento význam velice přesný. Vazby v elektronické formě jsou interaktivní, to znamená, že texty mohou být okamžité přeneseny do stejného psychického rámce.""
■
5. Paradigma sitě
Nelineární model sitě v současné kritické teorii
Diskuse o hypertextu a jeho praktické provedeni sdílejí se soudobou kritickou teorií kladeni důrazu na model nebo paradigma sitě. V popisech skutečných hypertextových systémů a plánů na jejich další rozvoj se objevují nejméně čtyři významy slova síť (network). Za prvé, jednotlivé tištěné práce, když jsou přeneseny do hypertextu, dostávají formu bloku, uzlů či lexii, spojených síti linek a drah. Slovo síť v tomto smyslu označuje jeden druh elektronickými linkami propojeného elektronického ekvivalentu tištěného textu. Za druhé, jakékoli nashromážděni lexii - ať už provedené původním autorem verbálního textu nebo shromážděni lexii vzniklé spojením textů různých autorů - má také formu sítě; sady dokumentu, jejichž pohyblivé hranice z nich v jistém smyslu dělají hypertextový ekvivalent individuální práce, jsou tudíž v některých současných systémech nazývány předivem (web).
Za třetí označuje termín „síť" take elektronický systém zahrnující více než |eden počítač a kabelové spojeni umožňující počítačům, pracovním stanicím a místům pro čteni a psaní sdílet informace. Tyto sítě mohou mít formu současných sítí typu LAN (Local Area Network), jako je například Ethernet, spojující počítače v rámci jedné instituce nebo její části. Mohou mít také formu sitě WAN (Wide Area Network), spojující různé instituce a organizace na geograficky rozsáhlém území. Mezi první verze těchto rozsáhlých národních a mezinárodních síti patři JANET v Británii, ARPANET ve Spojených státech a sitě NREN (National Research and Education Network) a BITNET, které spojují univerzity a vědecká pracoviště v Americe, Evropě, Izraeli a Japonsku.
Čtvrtý význam terminu síť ve vztahu k hypertextu je velice blízky významu tohoto slova v kritické teorii. Síť v tomto plném významu se vztahuje k souhrnu všech těch terminu, pro které nemáme přesný termín a pro které používame jiné terminy až do doby, než někdo přijde s terminem lepším nebo nez jeden z terminu získá plnější význam a obecnou přijatelnost: „literatura", „infosvet" (infoworld), docuverse - vlastně „vše napsané" v alfanumerickém i derridovském smyslu. Rozsáhlé sitě WAN budoucností a jejich hypertextové systémy budou zhmotněním současných informačních světu, včetně světa literatury. Získat přistup k informacím bude jinými slovy znamenat získat přistup k nějaké části sitě. Publikovat v hypertextovém světě bude znamenat získat přistup, jakkoli omezený, k síti.
hypertext  / hypermedia
1
biograph 18/19
Analogie, model nebo paradigma sitě, tolik důležité pro hypertext, se často objevuje ve štrukturalistických a poststrukturalistických teoretických pracech. K modelu sitě a jejích částí se vztahuje odmítnutí linearity formy a linearity vysvětlováni a často i nečekané aplikace. Jeden příklad takovéhoto nelineárního myšleni postačí. I když naratologove téměř vždy zdůrazňovali nezbytnou linearitu vyprávěni, kritici začali v poslední době zjišťovat, že vyprávěni (narace) je nelineární. Barbara Herrnstein Smithová například tvrdí, že „už ze samotné podstaty diskurzu je nelinearita při procesu vyprávěni spiše pravidlem než výjimkou."3' Jelikož se k otázce lineárního a nelineárního vyprávěni vrátim v pozdější kapitole, poznamenávám zde pouze tolik, že nelinearita se v současném kritickém myšleni stala natolik důležitou, chtělo by se říci módní, že Smithove tvrzeni, ať už je přesné či nikoli, se jednoduše muselo objevit.
Obecná důležitost nelineárního či antilineárního myšleni je zřejmá z častého používáni termínu llnk, network, web a path (dráha) v pracech (v jejich angl. překladech - pozn. překl.) Barthese a dalších kritiku. Víc než kterykoíiv jiný současný teoretik používá Derrida terminy link, web, network, matrix a interweaving (vzájemné propletený), které souvisejí s hy-pertextualitou, a Bachtin podobně používá terminu „spojovat", „svazovat", „svorníky", „spojitosti", „konglomerát", „vzájemné propojeni".
Podobně jako Barthes, Bachtin a Derrida, i Foucault se divá na text v terminech sitě a přesně na tento model spoléhá, když popisuje svůj projekt „archeologické analýzy vědění samotného." V práci Slova a věci argumentuje tím , že tento projekt vyžaduje odmítnuti „oslavovaných kontro-verzí", jimiž se zabývali jeho současníci, a tvrdí, že „je nutné rekonstruovat obecný systém myšleni, jehož síť ve své pozitivnosti umožňuje souhru simultánních a zjevně si odporujících názoru. Je to tato síť, jež definuje podmínky, za nichž je kontroverze nebo problém možný a jež v sobě nese historičnost vědění."40 Řád je pro Foucaulta částečné „vnitřní zákon, skryta síť" a „síť" je podle něj fenomém, „jenž je schopen spojit dohromady"" široký záběr často si odporujících taxonomii, pozorování, interpretaci, kategorii a pravidel pozorováni.
Popis sitě v práci Hemže Pagelse „Sny rozumu" (The Dreams of Rea-son) naznačuje, proč je síť tak přitažlivá pro ty, jež nedůvěřuji hierarchickým nebo lineárním modelům. Podle Pagelse „nemá síť »vrch« ani »spo-dek«. Obsahuje spiše pluralitu spojení, která zvyšuje možné interakce mezi složkami sitě. Chybí zde ústřední výkonná autorita, dohlížející na celý systém."" Kromě toho, jak Pagels dále vysvětluje, funguje síť v mnoha fyzikálních vědách jako mocny teoreticky model, schopny popsat (a tedy nabídnout výzkumnou agendu) řadu jevu v naprosto odlišných časových a prostorových proporcích. Model sitě ovládl představivost pracovníku z tak vzdálených oblasti védy, jako je imunologie, evoluce a výzkum mozku.
„Imunitní systém, podobné jako evoluční systém, je tudíž mocným nástrojem pro rozeznáváni znaku, se schopnosti učení a paměťového záznamu. Tento rys imunitního systému mnoha pracovníkům naznačil, že dynamicky počítačový model, simulující imunitní systém, by se rovněž mohl učit a mít paměť... Evoluční systém pracuje v časovém rozmezí stovek tisícu let, imunitní systém v rozmezí dnu a mozek v rozmezí milisekund. Proto když pochopíme, jak imunitní systém rozeznává a zabiji antigény, snad nas to poučí o tom, jak nervová síť rozeznává a muže zabíjet myšlenky. Konec koncu, jak imunitní systém, tak nervová síť se skládají z miliard vysoce
specializovaných buněk, které se navzájem aktivuji a i n h i buj í a maji schopnost učeni a paměti."43
Síť v marxistické teorii
Terry Eagleton a další marxističtí teoretikové čerpající z poststruktura-lismu často používají model sítě, k němuž se hlásí konekcionisté. Na druhé straně ortodoxnější marxisté, kteří mají nezadatelný zájem (nebo upřímnou víru) na lineárni naraci a metanaraci, většinou používají terminů „síť" nebo „předivo" k popisu chyb. Proto se muže na první pohled zdát nezvyklým, že Pierre Machery následuje Barthese, Derridu a Foucaulta a situuje romány do sitě vztahu s dalšími texty. Podle Macheryho je „román původně situovaný v síti knih, které nahrazuji komplexitu skutečných vztahu, z nichž pozůstává skutečný svět." Jeho následující věta však vyjasňuje, že na rozdíl od většiny poststrukturalistu a postmodernistů, používajících síť jako paradigma otevřené, nesvazující situace, on vnímá síť jako něco, co limituje a svazuje: „uzamčen v totalitě celku, v komplexním systému vztahu, je román každým svým písmenem jenom narážkou, opakovaním a pokračovaním objektu, který teď začíná připomínat nevyčerpatelný svět."44
Fredríc Jameson, jenž napadá v dile The Political Unconscious Louise Althussera za vytvořeni výrazů „obratná totalizace" a „spojité předivo fenoménu"45, sám mnohem explicitněji a častěji dělá z těchto modelu místa chyb a omylů. Například když v práci Marxism and Form kritizuje „antispekulativni zaměřeni" liberální tradice a popisuje „jeji důraz na individuální fakt nebo položku na ukor sitě vztahu, jíž muže být ona položka součásti", jako prostředek liberalismu, jak lidem znemožnit „dojít v politické rovině k jinak nevyhnutelným závěrům."46 Model sítě zde představuje plnou, adekvátní kontextualizaci, tu, již nemarxistické formy myšleni potlačuji a která je stále nezbytná pouze pro popis predmarxovske společnosti. Jameson opakuje toto paradigma ve své kapitole o Herbertu Marcusovi, když vysvětluje, ze „skutečná touha riskuje, že bude rozpuštěna a ztracena v ohromne síti pseudouspokojení, vytvářejících tržní systém."47 Opět zde síť představuje paradigma zjevné nezbytné pro popis složitosti padle společnosti. Opakovaně tak činí v kapitole o Sartrovi, kde diskutuje o Marxové pojetí fetišismu, jenž podle Jamesona predstavuje „komodity a »objektiv-ni« síť vztahu mezi nimi" jakožto iluzorní zjev, maskující „realitu společenského života", která spočívá „v samotném pracovním procesu."4"
■
6. Hypertext v kontextu dřívějších informačních režimů
Analogie Gutenbergovy revoluce
Když se ocitneme v období zásadních technologických a kulturních změn, analogických s Gutenberqovou revoluci, je čas se zeptat, co je možné naučit se z minulostí. Především, co můžeme o budoucnosti předpovídat diky porozuměni „logice" určite technologie nebo skupiny technologii. Podle Alvina Kernana je „logikou" technologie, myšlenky nebo instituce tendence neustále utvářet vše, co ji ovlivňuje, do omezeného počtu konečných forem nebo směru."45 Práce Kernana a dalších, kdo studovali komplexní změny od rukopisu k tištěné kultuře, naznačují tři zřejmé lekce či pravidla pro každého, koho čeká podobný proces.
Především tento proces změny trvá dlouhou dobu, určitě déle, než naznačovaly rané studie o přechodu od rukopisu k tištěné kultuře. Badatele technologie a praxe čteni zdůrazňuji několik stovek let postupné změny a přizpůsobeni, během nichž se objevily různé praktiky čtení, způsoby publikace a koncepce literatury. Podle Kernana trvalo téměř až do roku 1700, než technologie tisku „transformovala vyvinutější evropské země ze společnosti orálních ve společnosti tištěného slova, změnila společenské poměry a svět literatury nejenom modifikovala, ale přímo změnila jeho strukturu."50 Jak dlouho tedy potrvá počítačům, konkrétné počítačovému hypertextu, než dosáhne srovnatelných změn? Jak dlouho, ptáme se, bude trvat změna k elektronickému jazyku, než se tento stane kulturně všudypřítomným? A jaké postranní cesty a dočasné kulturní zvyklosti do tohoto procesu zasáhnou a vytvoří tak více matoucí, i když kulturně zajímavější obraz?
Druhé hlavni pravidlo říká, že studium vztahů mezi technologií a literaturou a dalšími aspekty lidské kultury nemělo za následek mechanické čtení kultury, jak se obávali Jameson a další. Jak objasňuje Kernan, porozuměni logice konkrétní technologie nedovoluje dělat jednoduché předpoklady, protože za různých podmínek muže stejná technologie přinést různé, dokonce i protikladné následky. J. David Bolter a další historikové psané kultury například zdůrazňují, že psaní bylo původně, když sloužilo pouze cirkvi a šlechtě k zapisováni zákonu a oficiálních záznamu, čistě záležitosti elity. Později, když se schopnost psát rozpustila ve společenské a ekonomické pyramidě směrem dolů, měla demokratizační, dokonce anarchicky podtext. Tištěné knihy měly do značné míry stejné rozdílný účinek, i když trvalo mnohem kratší dobu, než demokratizační faktory spojené s knihtiskem zvítězily nad faktorem hieratickým - jednalo se o staletí, snad dekády, namísto tisíciletí!
Podobně, jak ukázali Marie-Elizabeth Ducreux a Roger Chartier, jak tištěné materiály, tak rukopisy fungovaly jako nástroje „náboženské kulturní asimilace pod kontrolou autorit, ale za jistých podmínek také podporovaly zakázanou viru a ukázaly se být nejduležitějši tajnou zbrani proti násilné prováděnému obraceni na viru." Svatební smlouvy i takzvané evangelické knihy ztělesňovaly „základní rozpor mezi veřejným, ceremoniálnim a duchovním užitím knihy či tištěného objektu a mezi osobním, soukromým a internalízovným čtením."
Kernan sám zdůrazňuje, že „znalost hlavních principu logiky tisku, jako jsou fixnost, početnost a systematizace, umožňuji předpovídat tendence, ale ne přesné způsoby, jakými se tyto tendence projeví v historii psaní a literatury. Idealizace literárního textu a jeho stylistických postupu se vyvinula ze skrytých možností tisku; potřeba toho, aby měly texty pravě tuto hodnotu, zde neexistovala dopředu."51 Kernan také poukazuje na „napětí či dokonce rozpor mezi dvěma základními hnacími silami logiky tisku, početnosti a fixnosti - to, co bychom mohli nazvat »efektem knih-lezáku« a »efektem knihovny«"52, z nichž každý se projeví nebo se stane dominantním pouze za určitých ekonomických, politických a technologických podmínek.
Třetí lekce či pravidlo, které lze odvodit z práce Kernana a dalších historiku vztahu mezi praxi čtení, informační technologií a kulturou je to, že tento proces změny mé politicky kontext a politické implikace. Co se týče hypertextu, kritické teorie a literatury, musíme brát v úvahu to, co Jameson
nazývá základním „uvědoměním si, že neexistuje nic, co není společenské a politické, že po 'poslední analýze' je zajisté politickým vše."5'
Předpoklady
Jestliže technologie tisku radikálně změnila svět způsobem, o němž tak přesvědčivě píše Kernan, jaké tedy budou následky obdobného posunu od tištěného textu k počítačovému hypertextu? I když změny spojené s přechodem od tisku k elektronické technologii nemusí být analogické se změnami, spojenými s přechodem od rukopisů k tisku, popis nedávných změn v technologii alfanumerického textu odkrývá několik zajímavých předmětu k výzkumu.
Součástí jedné z nejduležitějšich změn bylo naplnění demokratizačního potenciálu nové informační technologie. Během přechodu od rukopisu k tisku byl „starší systém slušných a zdvořilých textu - původně ústních, aristokratických a autoritářských - smeten a postupně nahrazen novým, tištěným, tržné orientovaným, demokratickým literárním systémem," jehož základní hodnoty „nebyly striktně určovány způsobem tisku, ale nepřímo byly ve shodě s jeho novými vlastnostmi."" Jestliže hypertextualita a příbuzné elektronické informační technologie budou mít podobný, všeprostu-pujici efekt, co budou představovat? Nelson, Miller a téměř všichni autoři, kteří se zabývají také politickými implikacemi hypertextu, předpokládají, že tato technologie je v zásadě demokratická a že je podporou určité decentralizované, osvobozené existence.
Kernan nabízí početné specifické příklady toho, jak technologie „skutečné ovlivňuje život jednotlivce i společnosti." Kupříkladu „změnou způsobu práce a psaní donutil tisk spisovatele, vědce a učitele - tedy tradiční literárni role - předefinovat sebe sama a tisk jestliže ne úplné vytvořil, tedy určitě alespoň pozoruhodné zvýšil počet a důležitost kritiku, redaktoru, bibliografu a literárních historiku." Technologie tisku podobné předefinovala literární publikum - tím, že jej změnila „z malé skupiny čtenářů rukopisu ci posluchačů [...] ve skupinu čtenářů |...|, jež si kupovala knihy, aby je četla v soukromí svých domovu. Tisk také učinil literaturu poprvé objektivně reálnou, a tudíž subjektivně představitelnou jako univerzální fakt, v ohromných knihovnách tištěných knih, obsahujících obrovské sbírky světového písemnictví... Tisk také změnil vztah písemnictví k ostatním částem společenského světa, protože například osvobodil spisovatele od potřeby mecenáše a následné závislosti na bohatství. Snížil a ohrozil take zavedenou kontrolu vrchnosti nad psanými texty ve formě statni cenzury a díky vytvořeni zákonu o vlastnických právech se autor poprvé stal majitelem svého vlastního díla."55
Elektronické linky hypertextu posouvají hranice mezi jedním textem a textem jiným, mezi autorem a čtenářem a mezi učitelem a studentem. Maji také zásadní účinek na naši zkušenost autorskou, na naše představy o práci a textu. Jejich účinek je natolik zasadni, natolik radikální, že odhaluje to, jak mnoho našich nejbéžnějstch a pečlivě uchovávaných představ a přístupu k literatuře a literární produkci je pouze výsledkem konkrétní formy informační technologie a kulturní paměti, jež pro ně vytvořily prostředí. Tato technologie - tedy tištěná kniha a tištěná či na stroji napsaná stránka - přivedla na svět určité představy o autorském vlastnictví, autorské výlučnosti a fyzicky izolovaném textu, které hypertext smete jako neudržitelné. Hypertext jinými slovy historizuje mnoho našich běžných před-
hypertext  / hypermedia
1
biograph 20/21
stav a usvědčuje je z toho, že nejsou odvozeny od nadpozemskosti abstrakce a jsou produktem konkrétní technologie, zakořeněné v daném čase a místě. Zpřístupněním těchto myšlenek má hypertext mnoho společného s několika důležitými myšlenkami současné literární a sémiologické teorie, především s Derridovým zdůrazňováním decentrovanosti a Barthesovou koncepcí čitelného versus pisatelného textu. Hypertext až zahanbujícím způsobem představuje literární ztělesnění obou těchto koncepcí a klade otázky nejenom o nich, ale také o zajímavé kombinaci předvídavosti a historických vztahů (či historické ukotvenosti), které jsou v těchto koncepcích obsaženy.
Přeložil Vlado Paulini
(redakčně upraveno a kráceno) Poznámky:
(úplná bibliografie k tomuto textu je uveřejněna na adrese www.stg.brown.edu/projects/hypertext/landow/ht/bib1.html)
The Lady of Shallot - postava dívky z arturiánských rytířských románů, jež se zamilovala do Sira Lancetota a umřela, protože její láska nebyla opětována
(pozn. překl.).
1   B o ĺ 11 h , Dacvid j.: Writing Space: The Compute/ in the History of Literacy.
Hillsdale, N. J„ Lawrence Erlbaum, 1990, s. 143. J   Barthes, Roland: 5/7, Paris, Editions duSeuil, 1970, s.1 1-12. '■  FoucAun, Michel: The Archeology olKnowledge and the Discourse on
Language. Translated by A, M. Sheridan Smith, New York, Harper & Row, 1976,
s.23.
s   Nelson, Theodor H.: Literary Machines, Swarthmore, PA , Self-published, 1981, s. 2.
*   Barthes, Roland: S/Z, Paris, Editions du Seuil, 1970, s. 4,
'   Ulmer, Gregory L: AppliedGrammatology:Post(e)-Pedagogyfrom
Jacques Derrida to Joseph Beuys, Baltimore, Johns Hopkins University Press,
1985, s. 58. '■  Tamtéž, s. 185.
Tamtéž, s. 57. "■ Tamtéž, s. 58. " Tamtéž, s. 267. " Tamtéž, s. 131.
" Morgan, Thais E.: „ls There an Intertext in This Text?: Literary and Interdisciplinary Approaches to Intertextuality.", in: American Journal of Semiotics 3 (1985): 1-40, s. 1-2.
" B a c h : i n , M i c h a i l: Dostojevskij umělec. K poetice prózy Česky spisovatel, Praha 1971. překlad Jifi Howik, š. 11.
" Tamtéž, s. 11.
" Derrida, J a c o u e s: Struktura, znak a hra v diskurzu věd o člověku,
in:J. Derrida: Texty k dekonstrukci (sestavil a přeložil Miroslav Petříček), Archa, Bratislava 1993.
" Tamtéž, s. 181-182.
"■ Bush, Vannevar: „As We May Think", in: Atlantic Monthly 176 (July 1945), s. 17-18.
"■ Tamtéž, s. 29. M Tamtéž, s. 31.
" Nelson, Theodor: Literary Machines, Swarthmore, Pa., Self-published, 1981. n Bush, Vannevar: „As We May Think." Atlantic Monthly 176 (July 1945),
s. 31. n Tamtéž, s. 32.
Tamtéž, s. 32. 15 Tamtéž, s. 34. *- Tamtéž, s. 34. "• Tamtéž, s. 34. !' Tamtéž, s. 35.
* Tamtéž, s. 34-35.
* Tamtéž, s. 35.
"■ Busu, Vannevar: „Memex Revisited" in: Science is Not Enough, New York,
William Morrow, 1967, s. 75-101. JI  Boiier, David J.: Writing Space: The Computer in History of Literacy,
Hillsdale, N. J., Lawrence Erlbaum, 1990. Jí' Baudrillard, Jean: Simulations, New York, Semiotext(e), 1983, s. 115. " Tamtéž, s. 145. ls Tamtéž, s. 103.
M HtiM, Michael: Electric Language: A Philosophical Study of Word Processing, New Haven, Yale University Press, 1987, s. 10-11.
"  Tamtéž, 161
■ Tamtéž, s. 160-161.
M i h h [ 11, W. J. T,, ed. On Narrative. Chicago: University of Chicago Press, 1980, s. 223.
Cit. podle angl. překladu: Michel Foucault: The Order of Things: An Archeology of Human Sciences, New York, Vintage, 1973, s. 75. "  Tamtéž, s.127.
Pagels, Heinz R: The Dreams of Reason: The Computer and the Pise of the Sciences of Complexity, New York, Bantam, 1989, s. 25.
* Tamtéž, s 134-135.
" Eagieton, Terry: Literary Theory: An Introduction. Minneapolis: University of Minnesota Press, 1983, s. 268.
Jameson, Fredric: The Political Unconscious: Narrative as a Socially Symbolic Act. Ithaca, N. Y, Cornell University Press, 1981, s. 27.
* Jameson, Fredric: Marxism and Form: Twentieth-Century Dialectical Theories of Literature, Princeton, Princeton University Press, 1971. s. X.
" Tamtéž, s. 100-101.
* Tamtéž, s. 296.
"■ Ksrnan, Alvin: Printing Technology, Letters & Samuel Johnson, Princeton,
Princeton University Press, 1987. "• Tamtéž, s. 9.
Tamtéž, s. 181.
Tamtéž, s. 55.
" Jameson, Fredric: The Political Unconscious: Narrative as a Socially Symbolic Act, Ithaca, N. Y., Cornell University Press, 1981, s. 20.
* Kernan, Aivin: Printing Technology, Letters S Samuel Johnson, Princeton, Princeton University Press, 1987, s. 4.
51 Tamtéž, s. 4-5.