nutno upozornit na jedno místo na stránce 119—120:1 Abych způsobem pro censuru nezávadným objasnil čtenáři, jak kapitalista a sociálšovinisté, kteří k nim přeběhli (proti kterým Kaut-ský tak nedůsledně bojuje), nestydatě lžou, když mluví o ane-xích, jak nestoudně zastírají anexe kapitalistu své země, byl jsem nucen zvolit za příklad.. . Japonsko! Pozornú čtenář si snadno domyslí, že tu nejde o Japonsko, ale o Rusko, že tu nejde o Koreu, ale o Finsko, Polsko, Hurónsko, Ukrajinu, Chivu, Bucharu, Estonsko a jiné oblasti s nevclkoruským obyvatelstvem. Doufám, že moje brožura přispěje k pochopeni základního ekonomického problému, bez jehož prozkoumání není vůbec možno porozumět nynější válce a nynější politice, a to problému, jaká je hospodářská podstata imperialismu. V Petrohradě dne 26. dubna 1917 Autor PŘEDMLUVA K FRANCOUZSKÉMU A NEMECKÉMU VYDÁNI Tento spis byl napsán, jak je uvedeno v předmluvě k ruskému vydání, roku 1916 s ohledem na carskou censuru. Nemám možnost, abvch dnes přepracoval celý text, ba nebylo by to snad ani účelné, nebof hlavním úkolem knihy bylo a je vyložit podle souhrnných údajů nesporné buržoasní statistiky a podle doznání buržoasních učenců všech zemí, jaký byl celkový stav svetového kapitalistického hospodářství v jeho vzájemných mezinárodních vztazích na počátku 20. století, v předvečer první světové imperialistické války. Pro mnohé komunisty v pokročilých kapitalistických zemích bude do jisté míry dokonce užitečné, když se na příkladu tohoto, s hlediska carské censury legálního spisu přesvědčí, že je možné — a nutné — využít i těch nepatrných zbytků legality, zbývajících ještě komunistům, řekněme, v dnešní Americe nebo ve Francii po jejich nedávném téměř všeobecném zatýkání, aby byla objasněna celá faleš soeiůlpacifistických názorů a nadějí, skládaných ve „světovou demokracii". Nejnutnější doplňky k tomuto spisu, napsanému s ohledem na censuru, se pokusím uvést v této předmluvě. II 1 Viz tenlo svazek sir. 113. (Pom. red.) Spis podává důkaz, že* válka v letech 1914—1918 byla na obou stranách válkou imperialistickou (t. j. dobyvačnou, loupežnou a lupičskou), válkou za rozdělení světa, za rozdělení a znovurozdělení kolonií, „sfér vlivu" finančního kapitálu atd. Nebof důkaz, jaká je skutečná sociální, či lépe řečeno, skutečná třídní povaha války, netkví samozřejmě v diplomatických dějinách války, nýbrž v rozboru objektivní situace vládnoucích tříd ve všech válčících státech. Kdo chce vylíčil lufo objektivní situaci, nesmí přihlížet jen k jednotlivým případům a jednotlivým údajům (při nesmírné složitosti jevů společenského života je možno vždy najít libovolný počet příkladů nebo jednotlivých údajů k potvrzení jakékoliv these), nýbrž musí bezpodmínečně vzít na základ souhrnné údaje o základních zjevech hospodářského života ve všech válčících státech na celém světě. Právě takové souhrnné údaje, které nemohou být vyvráceny, jsem uvedl, když jsem vylíčil, jak byl svět rozdělen roku 1876 a roku 1914 (v kapitole VI) a jak byla rozdělena železniční sír na celém světě roku 1830 a roku 1913 (v kapitole VII). Železnice jsou výsledkem nejhlavnějších odvětví kapitalistického průmyslu, průmyslu kamenouhelného a železářského — výsledkem a současně nejnázornějším měřítkem rozvoje světového obchodu a buržoasně demokratické civilisace. Jak souvisí železnice s velkovýrobou, s monopoly, syndikáty, kartely, trusty, bankami a s finanční oligarchií, je vyloženo v předcházejících kapitolách knihy. Rozdělení železniční sítě, nerovnoměrnost jejího rozdělení, nerovnoměrnost jejího vývoje je výsledkem moderního, monopolistického kapitalismu ve světovém měřítku. A tyto výsledky ukazují, že dokud existuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků na této hospodářské základně, jsou imperialistické války naprosto nevyhnutelné. Stavba železnic se zdá prostým, samozřejmým, demokratickým, kulturním a civilisačním podnikem: tak se dívají na věc buržoasní profesoři, placení za zastírání kapitalistického otroctví, a maloměšťáčtí šosáci. Ve skutečnosti kapitalistické vztahy, které mnohonásobnými pouty pojí tyto podniky se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků vůbec, způsobily, že stavba železnic se stala prostředkem útisku miliardu lidí (kolonie plus polokolonie), t. j. více než poloviny obyvatelstva zeměkoule závislých zemích a námezdních otroků kapitálu v zemích ,,civ [lisovaných". Soukromé vlastnictví, založené na práci malovýrobcově, volná soutěž, demokracie — všechna tato hesla, kterými kapi-t a lis t é a jejich tisk klamou dělníky a rolníky, dávno neplatí. Kapitalismus se přeměnil ve světový systém koloniálního útisku a finančního deptání obrovské většiny obyvatelstva zeměkoule hrstkou „pokročilých" zemí. A o tuto „kořist" se navzájem dělí 10 dva nebo tři světovládní, po zuby ozbrojení lupiči (Amerika, Anglie a Japonsko), kteří strhují do své války za rozdělení své kořisti celý svět. III ' Brest-lilevský mír, nadiktovaný monarchistickým Německem, a potom mnohem brutálnější a ničemnější versailleský mír, nadiktovaný „demokratickými" republikami Amerikou a Francií, jakož i „svobodnou" Anglií, prokázal lidstvu velmi užitečnou službu, nebof demaskoval zaprodané námezdní škrabáky imperialismu i reakční sosáky, byt se nazývají pacifisty a socialisty, kteří pěli chvalozpěvy na „Avilsonismus" a dokazovali, že mír a reformy jsou za imperialismu možné. Deseti mi liony mrtvých a mrzáků, zůstavených válkou vedenou o to, kíeré skupině finančních lupičů, anglické či německé, se má dostat větší kořisti, a pak tylo dvě „mírové smlouvy" otvírají neobyčejně rychle oči milionům a desetimilionům lidí, zakřiknutých, zdeptaných, oklamaných a obalamucených btiržoasií. Díky zpustošení světa, které způsobila válka, se vzmáhá světová revoluční krise, která, af projde sebedelšími a sebesvízelnějšími peripetiemi, nemůže skončit jinak než proletárskou revolucí a jejím vítězstvím. Basilejský manifest II. Internacionály, ve kterém byla roku 1912 charakterisována právě ta válka, která vzplanula roku 1914, a nikoliv válka vůbec (války bývají různé, bývají také války revoluční), zůstal dokumentem odhalujícím celý hanebný bankrot, veškeré renegátství hrdinů II. Internacionály. Přetiskuji proto tento manifest v příloze k tomuto vydání a upozorňuji znovu čtenáře, že hrdinové II. Internacionály se vyhýbají místům basilejského manifestu, kde se mluví přesně, jasně a přímo o spojitosti právě této nastávající války s proletárskou revolucí, stejně obezřetně, jako se zloděj vyhýbá místu, kde kradl. IV Zvláštní pozornost je v tomto spise věnována kritice „kaut-skyánství", mezinárodního ideologického směru, který je representován ve všech zemích na světě „nejvýznačnějšími theore- tiky", vůdci II. Internacionály (v Rakousku Olto Bauerem a spol.. v Anglii Ramsayem Macdonaldem a jinými, ve Francii Alberlem Thomasem atd.), a četnými socialisty, reformisly, pacifisty, buržoasními demokraty a kněžími. Tento ideologický směr je jednak produktem rozkladu, zahnívaní II. Internacionály, a jednak nutným ideologickým výtvorem maloměšťáků, kteří jsou veškerými životními poměry udržováni v zajetí buržoasních a demokratických předsudků. U Kautského a jemu podobných znamenají tyto názory, že se naprosto zřekli právě oněch revolučních principů marxismu, které tento spisovatel obhajoval po desítiletí, mimo jiné zejména v boji proti socialistickému oportunismu lBernsteinovu. Miller-andovu, Hyndmannovu, Gompersovu atd.). Není proto náhoda, že „kautskyánci" se nyní na celém světě ve své praktické politice sjednotili s krajními oportunisty (v II. čili žlufácké Internacionále) a s buržoasními vládami (přes koaliční huržoasní vlády za účasti socialistů). Proletárske revoluční hnutí vůbec, vzmáhající se na celém světě, a zejména hnulí komunislické. nezbytně vyžaduje, aby theoretické chyby „kautskyánsfví" byly podroheny rozboru a vytaženy na světlo. A to tím spíše, poněvadž pacifismus a „demokratismus" vůbec — směry, které se naprosto nehlásí k marxismu, avšak stejně jako Kautský a spol. zastírají hloubku rozporů imperialismu a neodvratnosi revoluční krise jím způsobené — jsou ještě velmi rozšířeny na celém světě. A bojovat proti těmto směrům je úkolem strany proletariátu, která musí z vlivu buržoasie vyprošťovat malovýrobce obalamucené buržoasií i miliony pracujících, žijících v poměrně nialoburžoasních poměrech, a která je musí získávat na svou stranu. V Je třeba říci několik slov ke kapitole VIII: „Parasitismus a zahnívaní kapitalismu." Jak je už uvedeno v textu knihy, učinil Hilferding, bývalý „marxista", nyní spolupracovník Kautského a jeden z hlavních představitelů huržoasní, reformistické politiky v „Nezávislé sociálně demokratické straně Německa",1 při _ 1 Nezávislá sociálně demokratická strana Německa byla založena na sjezdu v Gothě v dubnu 1917. Jejím jádrem bylo „Sociálně demokratické pracovní společenství", jehož politickými vůdci byli Ilaase a Ledebour posuzovaní této otázky krok zpět v porovnání s nepokrytým pacifistou a reformistou, Angličanem Hobsonem. Mezinárodní rozkol celého dělnického hnutí se nyní již plně projevil III. a III. Internacionála). Zjevným faktem se stal také ozbrojený boj a občanská válka mezi oběma směry: Menševici a „sociální revolucionáři" podporují v Rusku proti bolševikům Kolčaka a Deni-kina, scheidemannovci a Noskeové a spol. se spolčili v Nemecku s buržoasií proti spartakovcům1; totéž vidíme ve Finsku, Polsku. Maďarsku atd. V čem vlastně tkví ekonomická základna tohoto svétodějného zjevu? Tkví v parasitismu a v zahnívaní kapitalismu, zjevech, které charakterisujf jeho nejvyšší historické stadium, imperialismus. Kapitalismus, jak je dokázáno v tomto spise, vytvořil dnes hrstku velmi zámožných a mocných států (je to necelá jedna desetina obyvatelstva Země, při „nejpříznivějším" a nejpřehna-nějším výpočtu necelá jedna pětina}, které odírají — pouhým „střiháním kuponů" — celý svět. Vývoz kapitálu skýtá důchod 8 až 10 miliard franků ročně, podle předválečných cen a podle předválečné huržoasní statistiky, a dnes ovšem mnohem většf. Je pochopitelné, že z takových nesmírných nadzisků (kapi-talisté je shrabují ještě kromě zisků vydřených z dělníků „vlastní" země) je možno korumpovat dělnické vůdce a hořejší vrstvu dělnické arislokracie. A tuto vrstvu kapitalisté „pokročilých" zemí také opravdu korumpují — a činí tak všemi možnými způsoby, přímo i nepřímo, nepokrytě i zastřeně. Tato vrstva změšfáčtělých dělníků čili „dělnické aristokracie", dělníků, kteří jsou svým způsobem života, velikostí výdělků a celým svým světovým názorem naprostými sosáky, je hlavní oporou II. Internacionály a dnes hlavní sociální (nikoli vojenskou) oporou buržoasie. Jsou to totiž opravdoví agenti buržoasie v dělnickém hnutí, dělničtí príručí kapitalistické třídy (labor Jieutenants of lbe capitalist class), skuteční nositelé refor-mismu a šovinismu. V občanské válce proletariátu proti buržoasii a theoretiky Kaulský a Bernstein. Druiiou řástí byl „Spartakův svaz" (viz dalši pozn.na télo str.), kléry však později ze strany vystoupil. Po válce došlo na sjezdu v Halle roku 1920 k roztržce v otázce vslupu do Komunislické internacionály n čásl členstva se připojila ke Komunistické straně Německa. V roce 1922 se strana opět sloučila se sociálně demokratickou stranou Nemecka. (Pozn. překl.) 1 Sparlakovci, přívrženci skupiny „Internacionála", která se též nazývala „Spartakovým svazem", (Pozn. překl.) 12 13 se nezbytně přidávají houfně na stranu buržoasie, no stranu „ver-sailleských"1 proti „komunardům".2 Kdo nepochopí hospodářské kořeny tohoto zjevu, kdo ne-zhodnotí jeho politický a sociální význam, nemůže se ani o krok přiblížit k řešení praktických úkolň komunistického hnutí a nastávající sociální revoluce. Imperialismus je předvečerem sociální revoluce proletariátu. To bylo dokázáno od roku 1917 ve světovém měřítku. 6. července 1920 N. LENIN 1 Versaillesšti, buržoasie spolu se svou vládou, která uprchla do Versailles (město poblíž Paříže), kam siahla konlrarevoluCni vojska, získala pomoc německého vojska, odřízla s jeho pomocí Paří?, od oslatní Francie a utopila Pařížskou komunu v krvi dělníků, (ľozn. prckl.) ä Komunardi, pařížský prolelariát, spolu s městskou chudinou a rásti maloburžoasie, které šly za ním; provedl povstání roku 1871, dobyl moc, organisoval Pařížskou komunu (prvou vládu proletárske diktatury) a vedl o komunu hrdinný boj proti burioasii. (ľozn. přelil.) \ posledních 15—20 letech, zejména po válce španělsko-ame-rické (1898) a anglo-burské (1899-1902), je používáno v hospodářské i politické literatuře starého i nového světa k charakteristice nynější epochy stále častěji termínu „imperialismus". Roku 1902 vyšel v Londýně a New Yorku spis anglického národohospodáře J. A. Hobsona „Imperialismus". Autor, jenž zastává hledisko buržoasního sociálního reformismu a pacifismu — které se v podstatě shoduje s dnešním stanoviskem bývalého marxisty K. Kautského — vylíčil velmi dobře a důkladně hlavní hospodářské a politické znaky imperialismu. Roku 1910 vyšel ve Vídni spis rakouského marxisty Rudolfa Hilferdinga „Finanční kapitál" (ruský překlad: Moskva 1912). Tento spis, přestože se autor dopustil chyby v theorii peněz1 a že projevuje 1 Hiljerdingova chyba v otázce theorie peněz spořívala v tom, že Hilfer-ding se snažil ve svém spise „Finanční kapitál" „prohloubil" a „opravit" Marxe, odvolávaje se na skuteŕnosti rakouské a indické ekonomiky. Marx v úvodu ke „Kritice politické ekonomie" a v III. kapitole 1. svazku „Kapitálu" určil hodnotu papírových penéz, vycházeje z hodnoly kovových (zlatých) peněz, a považoval papírové peníze za náhražku kovových peněz. Zákony oběhu papírových peněz lze podle Marxe pochopil na základě zákonů oběhu zlata. HilferdinR však na rozdíl od Marxe tvrdil, že „při oběhu čislých papírových peněz... papírové peníze... nabývají úplné nezávislosti na hodnotě zlata a bezprostředně odrážejí hodnotu zboží". Lenin v III. a VIII. kapitole svého spisu o imperialismu (str. 51 a 100) a ve své předmluvě k francouzskému a německému vydání (viz str. 15) poukazuje kromě loho na Jiné nedostatky Hilferdingovy knihy „Finanční kapitál" a zvláště konstatuje, že v lak důležité otázce, jako cizopasnictvi a tlení kapitalismu v imperialistické epoše „marxista Hilfer-ding udělal krok zpět ve srovnání s nemarxislou Hobsonem". A „jistá náchylnost ke smiřováni marxismu s oporlunismem", o niž mluví Lenin, udělala z bývalého „marxisly" Hilťerdinga nejdříve „spolubojovníka Kautského a jednoho z nejvýznaĚnějŠích představitelů buržoasuí, refor- 14 15 jistou tendenci smiřovat marxismus s oportmiismem. je nanejvýš cennou theoretickou „studií o nejnovější fázi ve vývoji kapitalismu" tlakový je podtitul Hilferdingovy knihy). To, co se říkalo v posledních letech o imperialismu — zejména ve velmi četných časopiseckých a novinářských článcích o této otázce, jakož i v resohicích, na př. saskokamenického sjezdu1 a basilejského kongresu, které se konaly na podzim roku 1912 — v podstatě nevycházelo z rámce myšlenek, které byly vyloženy, či lépe řečeno, shrnuty v dílech obou uvedených autorů .. . V dalším se pokusíme stručně, pokud možno nejpopulárněj-ším způsobem, vyložit, jak spolu souvisí hlavní hospodářské znaky imperialismu a v jakém jsou vzájemném poměru. Neekonomickou stránkou věci, tak jak by toho zasluhovala, se zde nebudeme moci zabývat. Poukazy na literaturu a jiné poznámky, které nemusí zajímat všechny čtenáře, otiskujeme na konci brožury. mistické politiky", a potom spotu s Kautským jednoho z nejvýznačnĚjších theoretiků a vůdců dnešního socialismu. Je samozřejmé, ie se Hilferding přitom zřekl všeho hodnotného a marxistického, co obsahovala jeho kniha „Finanční kapitál". Hilferding se slal hlasatelem theorie, podle které soudobý imperialismus je organisovaným kapitalismem, který bezprostředně vrůstá do socialismu na základe politické a hospodářské spolupráce buržoasie a proletariátu. (Pozn, pfekl.) 1 Saskokamenický sjezd sociální demokratické strany Nemecka se konal v záři 1912 krátce před basilejským sjezdem II. Internacionály, Při projednávání otázky imperialismu byla přijata rcsohice, v níž se praví, že vzrůst kapitalistické výroby vyvolá honbu kapitalistu za novými trhy, z íehož plyne jejich nezahalená politika loupeži a anexf. Tato politika má za následek nevídaný vzrůst zbrojeni. Na základe tohoto soupeření vznikají mezi imperialistickými stály konflikly vedoucí ke světové válce. Všechny buržoasní strany se daly cestou imperialismu. Úkolem sociální demokracie je, aby bojovala proti imperialistickým a šovinistickým snahám a vychovávala proletariát k mezinárodní solidaritě. Povinnosti élenů sociálně demokratické strany je bojovat se zvýšenou energií proti imperialismu, dokud nebude smeten, (ťozn. prekl.) 16 i KONCENTRACE VÝROBY A MONOPOLY JMĹocný růst průmyslu a neobyčejně rychlý proces koncentrace výroby do stále větších podniků je jedním z nejvýznačnějších znaků kapitalismu. O tomto procesu přinášejí nejúplnější a nej-přesnější údaje nejnovější sčítání průmyslových závodů. V Německu na př. připadaly r. 1882 na každý tisíc průmyslových podniků 3 veliké podniky, zaměstnávající přes 50 námezdních dělníků, r. 1895 šest velikých podniků a r. 1907 devět. Z každého 100 zaměstnanců připadalo na tyto veliké závody 22, resp. 30 a 37 dělníků. Avšak koncentrace výroby je mnohem větší než koncentrace dělnictva, poněvadž produktivita práce ve velikých závodech je mnohem vyšší. To dokazují údaje o parních a elektrických hnacích strojích. PovŠimneme-li si toho, co je v Německu nazýváno průmyslem v širokém smyslu, t. j. včetně dopravy, obchodu atd., zjistíme: z celkového počtu 3,205.623 závodů je 30.588 velkopodniků, tedy jen 0,9%. Z celkového počtu 14,4 milionu dělníků zaměstnávají tyto velko-podniky 5,7 milionu dělníků, tedy 39,4%; z celkového množství 8,8 milionu parních KS mají 6,6 milionu KS, tedy 75,3%; z celkového množství 1,5 milionu kw mají 1,2 milionu kw, tedv 77,2%. J Necelá setina podniků má přes tři čtvrtinu celkového množství parní síly a elektrické energieI Na 2,970.000 malopodniků (zaměstnávajících nejvýše 5 námezdních dělníků), které tvoří 91% celkového počtu podniků, připadá celkem 7% parní a elektrické energie I Desetitisíce nej větších podniků jsou všecko; miliony malopodniků nejsou nic. Roku 1907 bylo v Německu 586 podniků s 1000 i více dělníky. Zaměstnávají téměř desetinu (1,380.000) celkového počtu dělnictva a mají téměř jednu třetinu (32%) celkového množství 2 Imperialismus 17 parní síly a elektrické energie1. Peněžní kapitál a banky, jak uvádíme, činí tuto převahu hrstky největších podniků ješté drtivější, a to úplně v doslovném smyslu, t. j. miliony malých, středních a dokonce jistá část velkých „podnikatelů" jsou ve skutečnosti úplné podrobeny několika stům finančních magnátů-milionářů. V jiné čelné zemi moderního kapitalismu, ve Spojených státech severoamerických, roste koncentrace výroby ješté více. Americká statistika rozlišuje průmysl v úzkém slova smyslu a seskupuje podniky podle hodnoty zboží, vyrobeného za rok. Nejvčtšich podniků, vyrábějících zboží v hodnotě 1 milionu dolarů i více, bylo roku 1904: 1900 (z 216.180, tedy 0,9%). Zaměstnávaly 1.4 milionu dělníků (z 5,5 milionu, tedy 25.6%) a hodnota zboží, jež vyrobily, činila 5,6 miliardy (ze 14,8 miliardy, tedy 38%). Po 5 letech, r. 1909, byl tento slav: 3060 největších podniků Iz 268.491, ledy 1,1 %) zaměstnávaly 2 miliony dělníků (ze 6.6 milionu, tedy 30,5%) a vyráběly zboží v hodnotě 9 miliard (z 20,7 miliardy, tedy 43,8 %).a Téměř polovinu veškerého zboží, zhotoveného všemi podniky v zemi, vyrábí jedna setina celkového počtu podniků 1 A tyto tři tisíce mamutích podniků zahrnují 268 průmyslových odvětví. Z toho jasné vyplývá, že koncentrace na jistém slupni svého vývoje vede, možno říci, sama sebou k monopolu. Neboř několik desítek mamutích podniků se může navzájem snadno dohodnout a na druhé straně velký rozsah podniků ztěžuje konkurenci a svádí k monopolu. Tato přeměna konkurence v monopol jedním z nejdůležitějších zjevů — ne-li vůbec nej-důležitějším zjevem — v ekonomice moderního kapitalismu a je třeba, abychom ji důkladněji prozkoumali. Zprvu však musíme odstranit možné nedorozumění. Americká statistika udává: 3000 mamutích podniků v 250 průmyslových odvětvích. Zdálo by se, že na každé odvětví připadá jen 12 podniků obrovského rozsahu. Tak tomu však není. Velké podniky nejsou v každém průmyslovém odvětví: a kromě toho nadmíru důležilým znakem kapitalismu, který dosáhl nejvyššího stupně rozvoje, je tak zvaná kombinace, t. j. spojení různých průmyslových odvětví 1 Úhrnné údaje podle „Annalen des Deulschen Rciches" (Anály nemecké říše), 1911, str. 165—169. 2 „Statislical Abstract of the United States" (Statistický přehled Spojených států), 1912, str. 202. 18 v jednom podniku, bud" takových odvětví, která postupně zpracovávají surovinu (na př. vytavení surového železa z rudy a zpracování surového železa v ocel a dále snad i výroba rozličných hotových ocelových výrobků) nebo odvětví, která si navzájem vypomáhají lna př. zpracování odpadků nebo vedlejších produktů: výroba obalů a pod.) „Kombinace" — píše Hilferding — „vyrovnává rozdíly v konjunktuře a zajišťuje proto kombinovanému podniku stabilnější míru zisku. Za druhé vyřazuje obchod. Za třetí umožňuje technické zdokonalování a tím dosažení mimořádného zisku v porovnání s „čistými" (t. j. nekombinovanými) podniky. Za čtvrté upevňuje postavení kombinovaného podniku proti „čistému" podniku v konkurenčním boji za silné deprese (hospodářské tísně krise), klesají-li ceny výrobků rychleji než ceny surovin."1 Německý buržoasní národohospodář Heymann, jenž věnoval zvláštní spis vylíčení „smíšených", t. j. kombinovaných podniků v německém železářském průmyslu píše: „Cislé podniky zanikají, drceny mezi vysokými cenami surovin a nízkými cenami výrobků..." Věci se mají takto: „Zbyly tu jednak velké kamenouhelné společnosti s těžbou uhlí, dosahující milionů tun, pevně zorganisované ve svém kamenouhelném syndikátu, a jednak velké ocelárny, úzce s nimi spjaté, a jejich ocelářský syndikát. Tyto obrovské podniky, které vyrábějí ročně 400.000 tun ocele, leží veliké množství uhlí a rudy, vyrábějí hotové ocelové výrobky a zaměstnávají 10.000 dělníků ubytovaných v závodních koloniích a které mají někdy své železnice a přístavy, jsou dnes typické pro německý železářský průmysl. A koncentrace stále pokračuje. Jednotlivé podniky se ustavičně zvětšují; stále více podniků téhož nebo různých průmyslových odvětví se spojuje v mamutí podniky, které se opírají o půl tuclu berlínských velkobank, jež je také řídí. Pokud jde o německý důlní průmysl, je správnost učení Karla Marxe o koncentraci přesné dokázána; to se týká ovšem země, ve které, jako u nás, je tento průmysl chráněn cly a dopravními tarify. Důlní průmysl Německa je zralý k vyvlastnení."2 K takovému závěru musel dospět svědomitý — jako výjimka '„Das Finanzkapital" (Finanční kapitál), 2. vyd., str. 254. s Hans Gideon Heymann: „Die gemischten Werke im deutschen Gross-eisengewerbe" (Smíšené podniky v německém železářském vclkoprúiuyslu), Slutgart 1904 (sir. 256 a 278). *' 19 — buržoasní národohospodář. Je třeba poznamenat, že vyhrazuje Německu zvláštní postavení, jelikož prý jeho průmysl je chráněn vysokými ochrannými cly. Tato okolnost však mohla koncentraci a vytvoření monopolistických svazů podnikatelů, kartelů, syndikátů atd. pouze urychlit. Je neobyčejně důležité, že v Anglii, v zemi svobodného obchodu, vede koncentrace rovněž k monopolu, byl poněkud později a snad v jiné formě. Profesor Hermann Levy píše ve zvláštní studii o „Monopolech, kartelech a trustech" na podkladě údajů o hospodářském rozvoji Velké Britannie toto: „Ve Velké Britannii právě veliký rozmach podniků a jejich vysoká výrobní kapacita tají v sobě tendenci k monopolu. Koncentrace jednak způsobila, že je nutno vkládat do podniku obrovský kapitál; proto nové podniky vyžadují stále větších kapitálových investic a tím je znesnadňováno jejich zakládání. Za druhé (a to pokládáme za ještě důležitější) každý nový podnik, který chce zůstat na úrovni obrovských podniků vytvořených koncentrací, musí vyrábět tolik nadbytečných výrobků, že je možno je prodávat se ziskem jedině za nesmírně vzrůstající poptávky, neboř jinak by tento nadbytek výrobků stlačil ceny na úroveň nevýhodnou jak pro nový podnik, tak i pro monopolistické svazy." V Anglii vznikají monopolistické svazy podnikatelů, kartely a trusty — na rozdíl od jiných zemí, kde ochranná cla usnadňují tvoření kartelů — většinou teprve tehdy, když se počet hlavních konkurujících podniků zmenší asi na „dva tucty". „V tom se zračí nadmíru jasně vliv koncentrace na vznik monopolu ve velkoprůmyslu."1 Před půl stoletím, když Marx psal svůj „Kapitál", pokládala převážná většina národohospodářů volnou soutěž za „přírodní. zákon". Oficiální věda se spikleneckým mlčením snažila zneškodnit dílo Marxovo, který dokázal theoretickým a historickým rozborem kapitalismu, že volná soutěž způsobuje koncentraci výroby a že tato koncentrace na jistém stupni svého vývoje vede k monopolu. Nyní se monopol stal skutečností. Národohospodáři popisují celé haldy papíru o jednotlivých zjevech monopolu a s dojemnou jednomyslností nepřestávají prohlašovat, že „marxismus je vyvrácen". Fakta jsou však, jak praví 1 Hermann Levy: „Monopole, Kartelle und Trusls" (Monopoly, kartely a truBly), Jena 1009, str. 386, 290 a 298. 20 anglické přísloví, věc nepoddajná, a je s nimi chtě nechtě nutno počítat. Fakta dokazují, že rozdíly mezi jednotlivými kapitalistickými zeměmi, na př. pokud jde o protekcionismus nebo volný obchod, způsobují jen nepodstatné rozdíly, pokud jde o formu monopolů nebo o dobu jejich vzniku, kdežto skulečnost, že monopol vzešel z koncentrace výroby, je vůbec všeobecným a základním zákonem soudobého vývojového stadia kapitalismu. Co se týká Evropy, je možno dosti přesně zjistit dobu, kdy starý kapitalismus byl definitivně vystřídán kapitalismem novým: je to počátek 20. století. V jedné z nejnovějších přehledných prací o dějinách „vytvořeni monopolů" čteme: „Lze uvést jednotlivé příklady kapitalistických monopolů 7. doby před r. 1860; je možno v nich objevit zárodky forem, které se dnes staly tak obvyklými; to vše je však jistě doba, kdy o kartelech nelze ještě mluvit. Opravdové zakládání moderních monopolů nenastalo dříve než v šedesátých letech. První významné období jejich vývoje počíná mezinárodní depresí průmyslu v sedmdesátých letech a trvá až do počátku let devadesátých." „Máme-li na mysli Evropu, vrcholí volná soutěž v letech šedesátých a sedmdesátých. Tehdy dobudovala Anglie svou kapitalistickou organisaci starého stylu. V Německu podstoupila tato organisace rozhodný zápas proti řemeslu a domáckému průmyslu a začala si tvořit své existenční formy." „Velký převrat začíná krachem r. 1873, či lépe řečeno, depresí, která po něm následovala a klerá tvoří — se sotva znatelnou přestávkou na počátku osmdesátých let a s neobyčejně vysokou, avšak krátkou konjunkturou kolem r. 1899 — 22 let hospodářské historie Evropy." „V krátkém období konjunktury v letech 1889 až 1890 bylo kartelů hojně používáno k využití konjunktury. Nepromyšlená politika zvyšovala ceny ještě rychleji a ještě více, než by se bylo stalo bez kartelů, a téměř všechny tyto kartely skončily neslavně na „hřbitově krachu". Pak následovalo ještě dalších 5 let špatné zaměstnanosti průmyslu a nízkých cen, avšak v průmyslu již zavládla jiná nálada. Deprese nebyla již pokládána za něco samozřejmého, nýbrž jenom za přestávku před novou příznivou konjunkturou. Tak vstoupilo tvořeni kartelů do druhé etapy. Kartely přestávají být přechodným zjevem a stávají se jedním ze základů celého hospodářského života. Zmocňují se jednoho průmyslového odvětví za druhým, a především průmyslu zpracovávajícího suroviny. Již na počátku devadesátých let si vytvořily 21 kartely v orgiinisaci koksového syndikátu, podle jehož vzoru byl potom utvořen syndikát uhelný, kartelovou techniku, která nebyla v podstatě předstižena. Vysoká konjunktura ke konci 19. století a krise v letech 1900—1903 stojí — alespoň v důlním a železářském promyslu — po prvé zcela ve znamení kartelů. A jestliže se to tehdy zdálo ještě novotou, pak se nyní stalo pro širokou veřejnost něčím samozřejmým, že významné složky hospodářského života jsou zpravidla z volné soutěže vyřazeny."1 Z dějin monopolů vyplývají tedy tyto hlavní závěry: 1. V letech šedesátých a sedmdesátých dosahuje volná soutěž nejvyš-šího stupně vývoje. Existují jen sotva znatelné zárodky monopolů. 2. Po krisi r. 1873 nastává období rozsáhlého rozvoje kartelů, kartely jsou však ještě výjimkou. Nejsou ještě pevné. Jsou ještě přechodným zjevem. 3, V době konjunktury, ke konci 19. století a za krise v letech 1900—1903 se kartely stávají jedním ze základů celého hospodářského života. Kapitalismus se přeměnil v imperialismus. Kartely se smlouvají o prodejních podmínkách, platebních lhůtách a pod. Rozdělují si odbytiště. Určují množství výrobků, které mají být vyrobeny. Stanoví ceny. Rozdělují mezi jednotlivé podniky zisk atd. V Německu bylo r. 1896 zjištěno přibližně 250 kartelů a r. 1905 385 kartelů, sdružujících kolem 12.000 závodů.2 Všeobecně se však uznává, že tyto údaje jsou příliš nízké. Z uvedených již údajů německé průmyslové statistiky z r. 1907 vysvítá, že dokonce v 12.000 největších podniků je soustředěna jistě více než polovina celkového množství parní síly a elektrické energie. Ve Spojených státech amerických bylo zjištěno r. 1900 185 trustů a r. 1907 250. Americká statistika rozděluje 1 Tli. Vogclslcin: Die finanzielle Organisation der kapitalistischen Industrie und die Monopolbildungen" (Finanční organisace kapitalistického průmyslu a tvořeni monopolů) v rasopíse „Grundrissder Sozialókonomik" (Základy sociální ekonomiky), VI. dli, Tübingen '914. Srovnej od léhož autora „Organisalionsformen der Eisenindustrie und Textilindustrie in England und Amerika" (Organizační formy železářského a textilního průmyslu v Anglii a Americe), sv. I., Lipsko 1910. * Dr. Riesser: „Die deutschen Großbanken und ihre Konzentralinn im Zusammenhange mit der Entwicklung der Gesamtwirtschaft in Deutschland" (Velké nemecké banky a jejich koncentrace v souvislosti s vývojem celého hospodářství v Némecku), 4. vyd., 1912, str. 149. — R. Liefmann: „Kartelle und Trusts und die Weiterbildung der volkswirtschaftlichen Organisation" (Kartely a trusty a další tvorení národohospodářské orga-nísace), 2. vyd., 1910, str. 25. všechny průmyslové podniky na podniky patřící jednotlivcům, firmám a společnostem. Společnostem patřilo r." 1904 23.6% celkového počtu podniků, r. 1909 25,9%, tedv více než jedna čtvrtina. V těchto závodech pracovalo r. 1904 70.6% celkového počtu dělníků a roku 1909 75.6%, tedy tři čtvrtiny; vyrobily zboží v hodnotě 10.9. resp. 16.3 miliardy dolarů, tědv 73,7%, resp. 79 % celkové hodnoty. V rukou kartelů a trustů je často soustředěno sedm až osm desetin veškeré výroby určitého průmyslového odvětví. „Rýnsko-westfálský kamenouhelný syndikát" při svém založení r. 1893 soustředil 86,7% celkové těžby uhlí v revíru a r. 1910 už 95.4 %.1 Monopol, který se takto tvoří, zajišfuje obrovské důchody a vede k vytváření technicko-výrobních jednotek nesmírného rozsahu. Proslulý petrolejářský trust ve Spojených státech (Standard Oil Company} byl založen r. 1900. Jeho kapitál činil 150 milionů dolarů. Za 100 milionů dolarů byly vydány jednoduché akcie a za 106 milionů dolarů akcie přednostní. Na přednostní akcie byly vypláceny v letech 1900—1907 tvto dividendy: 48%, 48%, 45 %, 44%, 36%, 40%, 40%, 40%, úhrnem 367 milionů dolarů. Od r. 1882 do konce r. 1907 bylo z 889 milionů dolarů dosaženého čistého zisku vyplaceno tia dividendách 606 milionů dolarů, zbytek byl převeden do reservního fondu."2 „Roku 1907 bylo zaměstnáno ve všech závodech ocelářského trustu (United States Steel Corporation) nejméně 210.180 zaměstnanců ... Největší podnik německého důlního průmyslu, Gelsenkirchenská důlní společnost (Gelsenkirchener Bergwerk-gesellschaft), měl r. 1908 46.048 zaměstnanců."3 Ocelářský trust vyrobil již r. 1902 9 milionů tun ocele.4 To bylo r. 1901 66,3% a r. 1908 56,1% veškeré výroby ocele ve Spojených státech;5 těžba rudy dosáhla v týchž letech 43,9%, resp. 46,3%. 1 Dr. Fritz Keslner: „Der Orjjanisationszwang. Eine Untersuchung über die Kämpfe zwischen Kartellen und Aussenseitern" (Donucení k organisaci. Výzkum boje mezi kartely a outsidery), Berlín 1912, str. 11. s R. Liefmann: „Beleiligungs- und Finanzierugsgesellschaften. Eine Studie über den modernen Kapitalismus und dus Effektenwesen" (Společnosti pro účasti a financováni. Sludie o moderním kapitalismu a bursov-nictví), 1, vyd., Jena 1909, str. 212. 3 Tamtéž, sir. 218. *Dr. S. Tschierschky: „Kartell und Trust" (Kartel a trust), Göttingen 1903, str. 13. sTh. Vogelstein: „Organisationsformen..." (Organisační formv atd.), str. 275. 22 23 Zpráva americké vládní komise o trustech praví: ,,Převaha trustů nad konkurenty tkví ve velkém rozsahu závodů a v jejich výtečném technickém vybavení. Od svého založeni se tabákový trust snažil, aby nahradil všude co nejvíce ruční práci stroji. Skoupil proto všechny patenty, které se jakkoli týkaly zpracování tabáku, a vydal na to velké částky. Mnohé patenty byly z počátku nepotřebné a trustoví inženýři je museli přepracovat. Ke konci roku 1906 byly založeny dvě filiální společnosti výhradně proto, aby skupovaly patenty. K témuž účelu zřídil trust vlastní slévárny, strojírny a správ-kárny. Jeden z těchto závodů, závod v Brooklynu, zaměstnává průměrně 300 dělníků; zde jsou zkoušeny vynálezy usnadňující výrobu cigaret, doutníků, šňupavého tabáku, staniolových obalů, cigaretových dutinek, krabiček atd., a je-li třeba, jsou zde zdokonalovány."1 ,,Také jiné trusty zaměstnávají t. zv. „de-velopping engineers" (inženýry k zdokonalení techniky)2, jejichž úkolem je vynalézat nové výrobní metody a zkoušet technická zlepšení. Ocelářský trust platí svým inženýrům a dělníkům veliké prémie za vynálezy, které mohou zvýšit technickou kapacitu závodu nebo snížit výrobní náklady."3 Podobně je zorganisován technický pokrok v německém velkoprůmyslu, na př. v průmyslu chemickém, který se v posledních desítiletích nesmírně rozvinul. Proces koncentrace výroby vytvořil v tomto průmyslu již r. 1908 dvě hlavní „skupiny", které svým způsobem dospívaly rovněž k monopolu. Tyío skupiny byly z počátku „dvojspolky" dvou párů obrovských továren, z nichž každá měla 20 až 21 milionů marek kapitálu: jednak bývalá továrna Meästerova v Hochslu nad Mohanem a továrna Kassele ve Frankfurtu nad Mohanem, jednak továrna na anilin a sodu v Ludwigshafenu a továrna v Elberfeldu, dříve Bayerova. Potom každá z těchto skupin, jedna r. 1905 a druhá r. 1908, ujednala smlouvu s další velkou továrnou. Vznikly dva „trojspolky", z nichž každý měl po 40—50 milionů marek kapi- 1 „Report uf the Commission of Corpoi'iilions on the Tobacco-In du siry" (Zprava komise pro akciové společností v tabákovém průmyslu), Washington 1909, sir. 266. Citováno podle kniliy clr. Paula Tafela: „Die nord-amerikanisclrĚn Trusts und ihre Wirkungen auf den Forlschritt der Technik" (Severoamerické trusly a jejich působení na pokrok techniky), Stutgart 1913, str. 48. 'Dnes se již v čestiné užívá výrazu „vývojový inženvr". (Pom. Ted.) sDr. Tafel: str. 48 a 49. (šiu, a mezi těmito ,,spolky" již došlo k „sblížení", uzavřely mezi sebou ,,smlouvy" o cenách atd.1 Konkurence se mění v monopol. Zespolečenštění výroby dosahuje nesmírného rozsahu. Zejména je zespolečenšfován také proces technických vynálezů a pokroků. To je již něco zcela jiného než stará volná soutěž rozptýlených podnikatelů, kteří o sobě navzájem nic nevědí a vyrábějí zboží pro neznámy trh. Koncentrace dospěla tak daleko, že je ^možno přihližně zjistit všechny zdroje surovin v určité zemi (na př, železné rudy), ba dokonce, jak uvidíme, v několika zemích, na celém světě. Ale nezůstává jen při tomto zjištění. Ohromné monopolistické svazy uchvacují zdroje surovin výhradně do svého držení. Tyto svazy přibližně zjišfují koupěschopnost trhu, který „si rozdělují" mezi sebou podle vzájemné úmluvy. Monopolisují kvalifikované pracovní síly, najímají nej-lepší inženýry, zmocňují se dopravních spojil a prostředků — železnic v Americe, paroplavebních společností v Evropě i v Americe. Kapitalismus v imperialistickém stadiu vede k nejvšeslran-nějšímu zespoleěenštění výroby, zatlačuje, abych tak řekl, kapi-talisty, aniž to chtějí a aniž si to uvědomují, do jakéhosi společenského řádu, který je přechodem od úplně volné soutěže *k úplnému zespolečenštění. Výroba se stává společenskou, avšak soukromé přivlastňování zůstává. Společenské výrobní prostředky zůstávají soukromým vlastnictvím nevelkého počtu osob. Všeobecný rámec formálně uznávané volné soutěže zůstává a útisk ostatního obyvatelstva několika málo monopolisty se stává stokráte těžším, tíživějším a nesnesitelnějším. Německý národohospodář Kestner věnoval zvláštní spis „boji mezi kartely a outsidery", t. j. podnikateli, kteří nejsou členy kartelu. Nazval tento spis „Donucení k organisaci", ačkoliv, nemá-li být kapitalismus líčen v lepším světle, mělo by být spíše řečeno, že jsou donucování podřídit se svazům monopolistů. Je poučné přečíst si prostě výčet prostředků, kterých používají svazy monopolistů v soudobém, moderním, cíviliso-» váném boji za „organisaci": 1. zabraňují opatřování surovin („jeden z nejdůležitějších prostředků donucení ke vstupu do kartelu"); 2. zabraňují opatřování pracovních sil s pomocí „alian- 1 Riesser, citované dilo, 3. vyd., sir. 547 a násl. V novinách jsou zprávy (v červnu r. 1916) o novém obrovském trustu sjednocujícím nemecký chemický průmys!. 24 cí" (t. j. s pomocí smluv mezi kapitalisty a dělnickými odborovými onjanisacemi o tom. že dělníci budou přijímat práci jen ve zkartelovanýeh podnicích); 3. zabraňují dovozu: 4. zbavuji odbytišť; 5. ujednávají smlouvy s odběrateli, že budou v obchodním spojení výhradně s kartely; 6. plánovité snižují ceny laby přivedly na mizinu „outsidery", t. j. podniky, nepodřizující se monopolistům: obětují miliony, aby prodávaly výrobky jistou dobu pod výrobní náklady: v benzinovém průmyslu se stalo, že ceny byly sníženy se 40 na 22 marek, t. j. téměř o polovinu!); 7. zabraňují opatření úvěru; 8. vyhlašují bojkot. To už není konkurenční boj mezi podniky malými a velkými, mezi podniky technicky zaostalými a technicky pokročilými. Jsme svědky, jak monopolisté rdousi ty, kdož se nepodřizují monopolu, jeho nátlaku a jeho zvůli. Tento proces se obráží v myšlení buržoasního národohospodáře takto: „Také v ryze hospodářské činnosti" — píše Kestner — „dochází k jistému přesunu od obchodní činnosti v dřívějším smyslu k činnosti organisálorsky spekulační. Nejlépe se nedaří obchodníkovi, který na základě svých odborných zkušeností dovede nejpřesněji stanovit potřeby zákazníků, který dovede, abych tak řekl, „objevit" latentní poptávku a účinně ji povzbudit, nýbrž spekulačnímu geniovi(?!), jenž dovede předem vypočítat nebo alespoň předem vycítit organisační rozvoj, možnost spojení mezi jednotlivými podniky a bankami..." Prostě řečeno, to znamená: vývoj kapitalismu dospěl tak daleko, že výroba zboží, ač „vládne" jako dříve a je pokládána za základ celého hospodářství, je ve skutečnosti již podlomena a hlavní zisky připadají „geniům" finančních machinací. Základnu těchto machinací a švindlů tvoří zespolečenšlění výroby, avšak ohromný pokrok lidstva, které dospělo k tomuto zespolečenšlění, jde k duhu... spekulantům. Poznáme dále. jak „z tohoto důvodu" Šosácky reakční kritika kapitalistického imperialismu horuje o návratu zpět, k „volné", „klidné" a „poctivé" soutěži. „Trvalé zvýšení cen jako důsledek kartelů" — praví Kestner — „bylo možno dosud pozorovat jen u důležitých výrobních prostředků, zejména u uhlí, železa a drasla; naproti tomu nikdy nebylo trvale zaznamenáno u hotového zboží. S tím souvisící zvýšení výnosnosti zůstávalo rovněž omezeno na průmysl vyrábějící výrobní prostředky. Toto zjištění je třeba ještě doplnit tím, že průmysl zpracovávající suroviny (a nikoliv polotovary), nejenže díkv kartelům těží z vysokých zisků na úkor průmyslu zpracovávajícího polotovary, nýbrž získal nad tímto průmyslem jistou nadvládu, které nebylo za volné soutěže."1 Slovo, které jsme podtrhli, vystihuje podstatu věci, kterou tak neradi a zřídka uznávají buržoasní národohospodáři, kterou se tak horlivě snaží zamluvit a přes kterou se tak horlivě snaží přenést nynější obhájci oportunismu s K. Kautským v čele. Poměr nadvlády a s ní spjatého násilí je typický pro „nejno-vější fázi ve vývoji kapitalismu". Musel nezbytné vyplynout a také skutečně vyplynul z toho, že byly vytvořeny všemocné hospodářské monopoly. Uvedeme ještě jeden příklad, jak si počínají kartely. Tam, kde je možno se zmocnit všech nebo hlavních zdrojů surovin, vznikají kartely a tvoři se monopoly zvlášť snadno. Byl by však na omylu, kdo by si myslel, že monopoly nevznikají také v jiných průmyslových odvětvích, kde není možno se zmocnit zdrojů surovin. Cementársky průmysl nalézá surovinu všude. Ale i tento průmysl je v Německu silně zkartelován. Závody se sjednotily v oblastní syndikáty: jihoněmecký, rýnsko-westfálský atd. Byly stanoveny monopolní ceny: 230—280 marek za vagon, ač výrobní náklady činí 180 marekl Podniky platí 12—16% 'dividendy, při čemž se nesmí zapomínat, že „geniové" moderní spekulace dovedou zařídit věci tak, aby kromě toho, co je vypláceno jako dividenda, jim zůstaly za nehty velké částky zisků. Monopolisté, aby odstranili konkurenci v tak výnosném průmyslu, používají i uskoků. Rozšiřují lživé zprávy o špatné situaci průmyslu, uveřejňují v novinách anonymní oznámení: „Kapitalisté! Střežte se investoval kapitály do cementárskeho •průmyslu!"; posléze skupují závody „outsiderů" (t. j. podnikatelů, kteří nejsou členv syndikátů) a platí jim „odstupné" 60.000. 80.000 až 150.000 marek.2 Monopol si klestí cestu všude a všemi prostředky, od „skromného" vyplácení odstupného až po americké „použití" dynamitu proti konkurentovi. Ze kartely odstraní krise, je pohádka buržoasních národohospodářů, kteří se snaží stůj co stůj vylíčit kapitalismus v lepším světle. Naopak, monopol, který se tvoří v některých průmyslových odvětvích, zesiluje a stupňuje chaos, který je příznačný pro veškerou kapitalistickou výrobu. Nepoměr mezi 1 Kestner, cit. spis, str. 254. !L. Eschwege: „Zeraent" (Cement) v „Die Bank", sv. I„ str. 115 a násl. 26 27 úrovní vývoje zemědělství a průmyslu, charakteristický pro kapitalismus vůbec, se ještě zvětšuje. Výsadní postavení, v němž se ocitá nejzkartelovanější tak zvaný těžký průmysl, zejména uhelný a železářský, vede v ostatních průmyslových odvětvích „k ještě větší bezplánovitosti", jak přiznává Jeidels, autor jedné z nejlepších studií o „poměru německých velkobank k průmyslu".1 „Cím vyspělejší je národní hospodářství" — píše Liefinann, bezvýhradný obhájce kapitalismu — „tím usilovněji se pouští do riskantnějších nebo zahraničních podniků, do podniků, které potřebují ke zdárnému rozvoji velmi dlouhé doby, či posléze do podniků, které mají jen místní význam."2 Vzestup risika souvisí konec konců s nesmírným růstem kapitálu, který, abychom tak řekli, přetéká přes okraje, plyne do ciziny atd. A zároveň slále rychlejší zdokonalování techniky vnáší do národního hospodářství stále více prvků nesouladu mezi různými jeho složkami, prvků chaosu a krisf. „Pravděpodobně" — je nucen přiznat týž Liefmann — „se octne lidstvo v nedaleké budoucnosti znovu před velikými převraty na poli lechniky, které budou mít vliv také na národohospodářskou organisaci" (elektřina, vzduchoplavba). „V takových dobách podstatných hospodářských přeměn se zpravidla vzmáhá také velká spekulace .. ."3 A krise — krise všeho druhu, nejčastěji hospodářské, ale nikoli jen hospodářské — zesilují zase nesmírně tendenci ke koncentraci a k monopolu. Přečtěte si velmi poučný úsudek Jeidelsův o významu krise roku 1900, která byla, jak známo, mezníkem v dějinách moderních monopolů: „Krise roku 1900 propukla v době, kdy kromě gigantických podniků v hlavních průmyslových odvětvích existovaly také četné podniky, které měly organisaci podle nynějších názorů zastaralou, podniky „čisté" (t. j. nekombinované), které byly vyneseny na povrch vlnou průmyslové konjunktury. Pokles cen a snížení poptávky uvedlo tyto „čisté" podniky do tak svízelné 1 Jeidels: „Das Verhällnis der deufschen Grossbanken zur Industrie, mil besondererBcriicksichtigung derEisenindustrie" (PomĚr nemeckých velkobank k průmyslu, se zvláštním zřetelem na železářský průmysl), Lipsko 1905, str. 271. £ Liefmann: „Beleiligungs- und Finanzierungsgesellschaften" (Společnosti pro ůíast a financování), sir. 434. 3 Tamtéž, sir. 466, situace, do jaké se kombinované gigantické podniky buď vůbec nedostalv, nebo jen na zcela krátkou dobu. Proto krise roku 1900 způsobila nepoměrně silnější koncentraci průmyslu než krise roku 1873, která také ponechala zčásti nedotčeny nej-lepší podniky, avšak za tehdejšího stavu techniky to nemohlo vést k monopolu podniků, které se šťastně vyprostily z krise. Takový trvalý monopol, a to na vysokém stupni, mají však gigantické podniky dnešního železářského a elektrotechnického velkoprůmyslu díky své velmi složité technice, své velkorysé organisaci a díky síle svého kapitálu, v menší míře pak také obrovské podniky strojírenského průmyslu a některých kovodělných, dopravních a jiných odvětví."1 Monopol je poslední vymožeností „nejnovější fáze ve vývoji kapitalismu". Ale naše představy o skutečné moci a významu moderních monopolů by byly naprosto nedostatečné, kusé a chabé, kdybychom si nepovšimli úlohy bank. i ■ » Jeideli, «tr. 108. 28 29 II BANKY A JEJICH xNOVÄ ÚLOHA Hlavním původním úkonem bank je zprostředkování plateb. Ve spojitosti s tím proměňují banky mrtvý peněžní kapitál v činný, t. j. v kapitál nesoucí zisk, shromažďují všemožné peněžní důchody a dávají je k disposici třídě kapitalistu. Podle toho, jak se bankovnictví rozvíjí a soustřeďuje v několika málo ústavech, přestávají být bajiky skromnými prostředníky a přeměňují se ve všemocné monopolisty, disponující téměř celým peněžním kapitálem všech kapitalistu a drobných podnikatelů, jakož i většinou výrobních prostředků a zdrojů surovin v příslušné zemi i v několika zemích. Tato přeměna četných skromných prostředníků v hrstku monopolistů je jedním z hlavních procesů přeměny kapitalismu v kapitalistický imperialismus, a proto je třeba, abychom především podrobili rozboru koncentraci bankovnictví. Vklady u všech akciových bank Německa, vládnoucích kapitálem přes 1 milion marek, činily v letech 1907—1908 7 miliard marek a v letech 1912-1913 již 9,8 miliard. Vzrostly tedy za pět let o 40%, při čemž z tohoto přírůstku 2,8 miliardy připadá 2,75 miliardy na 57 bank, které měly přes 10 milionů marek kapitálu. Vklady byly rozděleny mezi velkými a malými bankami takto:1 (Viz tabulku na str, 31.) Malé banky byly vytlačeny velkými a z velkobank pouhých devět soustřeďuje téměř polovinu všech vkladů. A tu se ještě nepřihlíží k velmi mnoha okolnostem, na př. k tomu, že celá řada malých bank se ve skutečnosti přeměnila ve filiálky velkobank atd., o čemž promluvíme později. 1 Alfred Lansburgb: „Fünf Jahre deutschen Bankwesens" (Pét let nemeckého bankovnictví), „Die Bank", 1913, č. 8, str. 728. I Rozdělení oSech vkladů v procentech: U 9 berlínských velkobank U ostatních 4« bank s kapitálem pres 10 milionu marek U 115 bank s kapitalem 1-10 mil. U malých bank (mé ne než 1 milion) 1907-8 1912/18 47% 49% 32,5 % 36% 16,5 % 12% 4% 3% Schulze-Gaevernitz odhaduje, že koncem roku 1913 bylo z celkové částky kolem 10 miliard marek vkladů uloženo 5,1 miliardy marek v 9 berlínských velkobankách. Týž autor, zahrnující do svého propočtu nejen vklady, nýbrž i celý bankovní kapitál, píše: „Devět berlínských velkobank spolu s bankami k nim přidruženými spravovalo koncem roku 1909 11,3 miliardy marek, tedy okrouhle 83% veškerého německého bankovního kapjtálu. Německá banka (Deutsche Bank), která spravuje spolu s bankami k ní přidruženými na 3 miliardy marek, je kromě pruského železničního eráru největšim — a nadto nanejvýš decenlralisovaným - nakupením kapitálu ve starém světě."1 Podtrhli jsme zmínku o „přidružených" bankách, nebof tu jde o jeden z nejvýznačnějších znaků novodobé kapitalistické koncentrace. Velké podniky, zejména banky, pohlcují malé podniky nejenom přímo, nýbrž je také k sobé „přičleňují", podřizují si je, zařazují je do „své" skupiny, do svého „koncernu" — jak zni technický termín — „účaslí" na jejich kapitálu, skoupením nebo výměnou akcií, systémem úvěrových vztahů atd. atd. Profesor Licfmann věnoval celé objemné „dílo" o pěli stech stranách vylíčení moderních „společností pro účast a financování",2 ve kterém, žel, připojil k holým faktům, často 1 Schulze Gaevernitz: „Die deutsche Kredilbank" (Německá úvčrová banka) v „Grundriss der Sozialökonomik" (Základy sociální ekonomiky), Tübingen 1915, str. 12 a 137. * R. Liefmann: „Beteiligungs- und Fitianzierungsgesellschaften. Eine Studie über den modernen Kapitalismus und das Efíektenwesen" (Společnosti pro účasti a financování. Studie o moderním kapilalismu a bursov-niclví), 1. vyd., Jena 1909, str. 212. 30 31 nává s půl tuctem jiných bank jen o málo menších smlouvy za účelem mimořádně velikých a výhodných finančních transakcí, na př. státních půjček, přestala již být „prostředníkem" a přeměnila se v sdružení hrstky monopolistů. Jak rychle pokračovala koncentrace bankovnictví v Německu právě ke konci 19. a na začátku 20. století, vysvítá z těchto Riesserových údajů, které uvádíme zkráceně: G berlínských velkobank mělo: nezpracovaným, úplně bezcenné „theoretické" úvahy. K jakému výsledku, pokud jde o koncentraci, vede tento systém „účastí", je nejlépe objasněno ve spise bankovního „pracovníka" Riessera o německých velkobankách. Avšak dříve, než prozkoumáme jeho údaje, uvedeme konkrétní případ systému „účastí". „Skupina" Německé banky je jednou z největších, ne-li nej-větší skupinou velkobank. Abychom zjistili nejdůležitější pouta, spojující vzájemně všechny banky této skupiny, je třeba rozlišovat „účast" prvního, druhého a třetího stupně, čili, což je totéž, závislost (menších bank na Německé bance) prvního, druhého a třetího stupně. Vypadá to takto:1 Závislost prvniho slupnř Závislost druhého stupně Závislost třetího stupně Německá banka se účastní: stále . . • na neznámou dobu od případu k případu v 17 bankách v 5 v 8 i nich 9 v 34 z nich 5 v 14 z nich 4 v 7 z nich 2 v 2 Úhrnem . . ve 30 bankách z nich 14 ve 48 z nich 6 v 9 K 8 bankám „prvního stupně závislosti", které jsou „od případu k případu" podřízeny Německé bance, patří tři cizozemské banky: jedna rakouská (vídeňský Bankovní spolek — Bankverein) a dvě ruské (Sibiřská obchodní banka a Ruská banka pro zahraniční obchod). Celkem patří do skupiny Německé banky, přímo i nepřímo, úplně i částečně 87 bank a veškerý kapitál vlastní i cizí, kterým skupina disponuje, je odhadován na 2 až 3 miliardy marek. Je jasné, že banka, která slojí v čele takové skupiny a sjed- " i Alfred Lansburgh: „Das Beteiligungssyslem im de"tsc£enn.B.?n^ (Účastnický systém v německém bankovnictví), „Die Bank , 1910, »., str. 600. 32 Koku Filiálek v Německu Depositních pokladen a směnáren Stálou účast v německých akciových bankách Úhrnem viech ústavů 1395 16 14 1 42 1900 21 40 8 80 1Ü11 104 276 63 450 Vidíme, jak rychle roste hustá síť tepen, prostírajících se po celé zemi, soustřeďujících všechny kapitály a peněžní důchody a přeměňujících tisíce a tisíce navzájem odloučených hospodářství v jednotné celostátní a potom i světové kapitalistické hospodářsví. „Decentralisace", o které mluvil v uvedeném již citátu Schulze-Gaeverniíz jménem nynější buržoasní politické ekonomie, záleží ve skutečnosti v tom, že stále větší počet dříve poměrně „samostatných", či lépe řečeno, lokálně (místně) uzavřených hospodářských jednotek se podřizuje jedinému ústředí. Ve skutečnosti je to tedy centralisace, zvýšení úlohy, významu a moci monopolistických obrň. Ve starších kapitalistických zemích je tato „bankovní síť" ještě hustší. V Anglii s Irskem měly roku 1910 všechny banky 7151 filiálek. Každá ze čtyř velkobank měla přes 400 filiálek (447 až 689), další čtyři přes 200 filiálek a 11 bank přes 100 filiálek. Tři největší banky ve Francii, Crédit Lyonnais, Comptoir National a Société Generále, zvětšovaly své operace a sít filiálek takto:1 'Eugen Kaufmann: „Das französische Bankwesen" (Francouzské bankovnictví), Tübingen 1911. str. 356 a 362. S Inipurialiiiuuk Roku Počet filiálek a deposilnich pokladen Velikost kapitálu (v milionech franků) v provinciích v Paříži úhrnem vlastního cizího 1870 47 17 64 200 427 1890 192 66 258 2C5 1.245 1909 1.053 190 1.229 887 4.363 Aby charakterisoval ,,spojení" moderní velkobanky, uvádí Riesser údaje o rozsahu korespondence, odesílané a přijímané Diskontní společností (Diskonto-Gesellschaft), jednou z nej-vělších bank v Nemecku a na celém světě (jejíž kapitál dosáhl r. 1914 300 milionů marek): Počet dopisů pjfijatých. odeslaných 1852 .............. 6.135 6.292 1870 .............. 85.800 87.513 1900 .............. 533.102 626.043 V pařížské velkobance Credit Lyonnais stoupl poěet běžných účtů z 28.535 r. 1875 na 633.539 r. 1912.1 Tato prostá čísla dokazují snad názorněji než dlouhé úvahy, jak se s koncentrací kapitálu a s růstem obratů bank od základu mění i jejich význam. Z jednotlivých navzájem odloučených kapitalistu vzniká jeden kolektivní kapitalista. Tím, že banka vede běžný účet pro jistý počet kapitalistu, vykonává zdánlivě ryze technickou, výhradně pomocnou operaci. Ukazuje se však, že jakmile tato operace nabývá velikého rozsahu, zmocňuje se hrstka monopolistů řízení obchodních a průmyslových transakcí celé kapitalistické společnosti. Tím nabývá možnosti — s pomocí bankovních styků, běžných účtů a jiných finančních operací — zprvu přesně poznat slav obchodů jednotlivých kapitalistu, potom je kontrolovat, vykonávat na ně vliv rozšířením nebo zúžením, usnadněním či ztížením úvěrových možností, a posléze úplně rozhodoval o jejich osudu, určoval výnosnost 'Jean Lescure: „Ľépargne en France" (Spoření ve Francii), Paříž 1914, sir. 52. jejich podnikání, zbavovat je kapitálu nebo jim umožňovat, aby rychle a ve velkém rozsahu zvětšili svůj kapitál atd. Zmínili jsme se právě, že kapitál Diskontní společnosti v Berlíně dosáhl 300 milionů marek. Toto zvýšení kapitálu Diskontní společnosti bylo jednou z episod boje o hegemonii mezi dvěma z největších berlínských bank, mezi Německou bankou a Diskontní společností. Roku 1870 byla prvá ještě nováčkem a měla jen 15 milionů kapitálu, druhá pak 30 milionů. Roku 1908 měla prvá 200 milionů kapitálu, druhá 170 milionů. Roku 1914 zvýšila prvá kapilál na 250 milionů, druhá sloučením s jinou čelnou velko-bankott, se Sehaťfhausenským bankovním spolkem, na 300 milionů. A ovšemže, souběžně s tímto bojem o hegemonii uzavírají obě banky stále častější a pevnější vzájemné „úmluvy". Tento vývoj událostí nutí i bankovní odborníky, kteří posuzují hospodářské otázky s hlediska, které nijak nepřekračuje rámec zcela umírněného a tichošlápského huržoasníbo reformátorslví, aby dospívali k těmto závěrům: „Další banky půjdou toutéž cestou ..." — psal německý časopis „Die Bank" o zvýšení kapitálu Diskontní společnosti na 300 milionů marek — „a ze 300 osob, které dnes hospodářsky vládnou Německem, zbude časem 50, 25 nebo ještě méně. Nelze očekávat, že nynější proces koncentrace se omezí na bankovnictví. Úzké vztahy mezi jednotlivými bankami vedou pochopitelně také k sblížení mezi syndikáty průmyslníku, které jsou pod jejich ochranou ... A až se jednoho krásného dne probudíme, udiveně se rozhlédneme: kolem nás nic než trusty a před námi nutnost nahradit soukromé monopoly monopoly státními. A přesto si v podstatě nemůžeme vytýkat nic jiného, než že jsme ponechali vývoji událostí volnv průchod, který akcie poněkud urychlil."1 Je to příklad, jak bezradná je buržoasní publicistika, od které se buržoasní věda odlišuje jen menší upřímností a snahou zastřít podstatu věci, zastřít stromy les. Cožpak nesvědčí o bezradnosti, „diví-li" se někdo důsledkům koncentrace, „dělá-li výtky" vládě kapitalistického Německa či kapitalistické „společnosti" („my"), strachuje-li se „urychlení" koncentrace následkem zavedení akcií, jako se německý „kartelový" odborník Tschierschky bojí 1 A. Lansburgh: „Die Bank mit den 300 Millioneu" (Hanku se 300 miliony), „Die Bank", 1914, I„ str. 426. 34 3,-) amerických trustů a „dává přednost" německým kartelům, které prý nemohou „urychlovat technický a hospodářský pokrok tak překotně jako trusty?"1 Skutečnosti zůstanou však skutečnostmi, V Německu nejsou trusty, nýbrž „toliko" kartely, avšak vládne jim nejvýše 300 kapitalistických magnátů. A jejich počet se ustavičně zmenšuje. Banky za všech okolností, ve všech kapitalistických zemích, za jakékoli úpravy bankovního zákonodárství mnohonásobně zesilují a urychlují proces koncentrace kapitálu a tvoření monopolů. „V bankovní soustavě je dána forma všeobecného účetnictví a všeobecného rozdělování výrobních prostředků ve společenském měřítku, ale výhradně jen forma" — psal Marx před půl stoletím v „Kapitálu" (Das Kapitál, německé vydání, díl II, sv. III, str. 144}. Údaje, které jsme uvedli o vzrůstu bankovního kapitálu, o zvětšení počtu filiálek a depositních pokladen nej-včtších bank, o počtu jejich běžných Ú6tů a pod., nám konkrétně ukazuji toto „všeobecné účetnictví" celé třídy kapitalistu a dokonce nejenom kapitalistu, nebof banky shromažďují, byf dočasně, všemožné peněžní důchody, i důchody drobných podnikatelů, i úředníků, i nepatrné hořejší vrstvy dělniclva. V moderních bankách — třech až šesti největších francouzských bankách, šesti až osmi bankách v Německu, které disponují miliardami - se vytváří forma „všeobecného rozdělování výrobních prostředků". Avšak co do svého obsahu není toto rozdělování výrobních prostředků vůbec „všeobecné", nýbrž soukromé, t. j. je přizpůsobeno zájmům velkého — a především nej většího, monopolistického — kapitálu, který operuje v poměrech, kdy masa obyvatelstva bídně živoří, kdy celý vývoj zemědělství se trvale opožďuje za vývojem průmyslu a v průmyslu si „těžký průmysl" podřizuje všechna ostatní odvětví. Pokud jde o zespolečenštění kapitalistického hospodářství, začínají bankám konkurovat záložny a poštovní spořitelny, které jsou mnohem více „decentralisovány", rozšiřují svůj vliv do většího množství míst, do většího počtu zapadlých osad a mezi širší kruhy obyvatelstva. O tom, v jakém poměru rostou vklady v bankách a ve spořitelnách, zjistila americká komise tyto údaje:2 1 S. Tschierschky: cit. spis, str. 128. 2 Údaje americké National Monetary ConuuLssion (Národní měnová komise) v „Die Bank", 1910, 1, str. 1200. 36 Vkladl/ (v miliardách marek) An glie Francie Nřmcck o v bankách vo spořitelnách v bankách ve aparf-tolnůch v bankách v úvčr-nfch druž-atvoch ve spořitelnách 1880 8,4 1,6 ? 0,9 0,5 0,4 2,6 1888 12,4 2.0 1,5 2,1 1,1 0.4 4,5 1908 23,2 4.2 3,7 4,2 7.1 2,2 13,9 Spořitelny, které platí ze vkladů 4 a 4'/4%, jsou nuceny hledat pro své kapitály „výnosné" uložení, pouštět se do směnečných, hypotekárních a jiných operací. Hranice mezi bankami a spořitelnami „se stále více stírají". Obchodní komory na př. v Bochumu a v Erfurtu žádají, aby spořitelnám „bylo zakázáno" provádět „ryze" bankovní operace, jako eskont směnek, a aby byla omezena „bankovní" působnost poštovních spořitelen.1 Budí to dojem, že se bankovní nabobové bojí, aby se k nim odkudsi neočekávaně nepřiblížil státní monopol. Tyto obavy pochopitelně nepřesahují rámec konkurence, abych tak řekl, dvou přednostů v jedné kanceláři. Nebof jednak miliardovými kapitály spořitelen disponují ve skutečnosti a konec konců tiž magnáti bankovního kapitálu, a jednak státní monopol v kapitalistické společnosti je jenom prostředkem, aby byly zvýšeny a zajištěny příjmy milionářů toho neb onoho průmyslového odvětví, blízkých bankrotu. Vystřídaní starého kapitalismu, za kterého vládla volná soutěž, kapitalismem novým, za kterého vládne monopol, se mimo jiné zračí v tom, že klesá význam bursy. ..Bursa" — píše časopis „Die Bank" - „přestala již dávno být nepostradatelnou zprostředkovatelkou oběhu, jakou byla dříve, kdy banky ještě nemohly umístit většinu vydávaných cenných papírů mezi svým zákaznictvem."2 „Každá banka je bursa" — říká se dnes, a to je tím bližší pravdě, čím větší je banka a čím silnější je koncentrace bankovnictví."3 „Jestliže dříve, v sedmdesátých letech, mladicky výstřední bursa („jemná" narážka na bursovní krach roku 1873, na skandály '„Die Bank", 1913, 1, str. Sil, 1022; 1914, str. 743. = „Die Bank", 1914, 1, str. 316. 'Dr. Oskar Stillich: „Geld- und Bankwesen" (Peneicnictvt a b-tnkov-ntclvi], Berlin 1907, str. 169. zakladatelské horečky a pod.) zahájila e]>oclnt industrialisace Německa, mohou si to dnes banky a průmysl' vyřídit samy." „Panství našich velkobank nad bursou ... není nic jiného, než výraz úplně zorganisovaného německého průmyslového státu. Je-li tím omezena platnost automaticky působících hospodářských zákonů a je-li tím mimořádně rozšířeno pole cílevědomého řízení s pomocí bank, vzrůstá tím nesmírně i národohospodářská odpovědnost několika málo vedoucích osob." Tak píše německý profesor Schulze-Gaevcrnitz,1 obhájce německého imperialismu, autorita pro imperialisty všech zemí, který se snaží zastřít „maličkost", že loto „cílevědomé řízení" s pomocí bank znamená odírání veřejnosti hrstkou „úplně zorganisova-ných" monopolistů. Úkolem bnržoasnfho profesora není odkrýt celý mechanismus a odhalit všechny machinace bankovních monopolistů, nýbrž ukazovati je v lepším světle. Stejně i Riesser, jenž požívá ještě větší-autority jako národohospodář a bankovní „činitel", přenáší se nic neříkajícími frázemi přes fakta, která nemohou být popřena: „Bursa stále více pozbývá funkce nezbytně nutné pro veškeré hospodářství a oběh cenných papírů, funkce nejenom nejjemnějšího měřidla, nýbrž i téměř samočinně působícího regulátora hospodářských operací, sbíhajících se k ní."2 Jinými slovy: starý kapitalismus, kapitalismus volné soutěže, pro který byla bursa nezbytně nutným regulátorem, pomíjí. Vystřídal jej nový kapitalismus, který má zjevné známky jakési přechodné formy, jakési smíšené formy volné soutěže a monopolu. Pochopitelně vzniká otázka, 7c čemu „přechází" tento nej-novější kapitalismus, avšak buržoasní vědci se bojí o tom uvažovat. „Před třiceti lety vykonávali volně soutěžící podnikatelé devět desetin hospodářské činnosti, která nepatří do oboru fysické práce „dělníků". Dnes vykonávají devět desetin této duševní hospodářské práce úředníci. Bankovnictví je v čele tohoto procesu."3 Toto doznání Schulze-Gaevernilze opět vyúsťuje v otázku. 1 Schulze-Gaevernilz: „Die deutsche Kreditbank" (Nemecká úvěrová batika) v „Grundriss der Soz.ialökonomik" (Základy sociálu! ekonomiky), Tübingen 1915, str. 12 a 137. - Riesser, citované dílo, 4. vyd., str. 030. 3 „Die Bank", 1912, 1, sir. 435. k čemu je přechodem nejnovější kapitalismus v imperialistic-kém stadiu.--- Mezi několika málo bankami, které v důsledku koncentrace zůstávají v čele celého kapitalistického hospodářství, vzniká pochopitelně stále usilovnější snaha uzavřít monopolistickou dohodu, vytvořit bankovní trust. V Americe nc devět, nýbrž dvě největší banky, banky miliardářů Rockefellera a Morgana, vládnou kapitálem 11 miliard mnrek.] Když byl Schaffhausenský bankovní spolek pohlcen Diskontní společností, přiměla tato událost, o které jsme se už zmínili, list bursovních zájemců „Frankfurter Zeitung" v Německu k tomuto komentáři: ,,S pokračující koncentrací bank se ustavične zužuje okruh ústavů, od kterých je vůbec možno si opatřit velký úvěr, takže vzrůstá závislost velkoprůmyslu na několika málo bankovních skupinách. Jelikož průmysl je úzce spjat se světem finančníků, je omezována svoboda průmyslových společností, odkázaných na bankovní kapitál. Vclkoprůmysl proto pohlíží na zesilující trus-lování bank (sdružování nebo přeměňování v trusty) se smíšenými pocity; opravdu bylo možno často pozorovat náběhy k úmluvám mezi jednotlivými koncerny velkobank, k úmluvám, které mají omezit soutěž.2 Poslední vymožeností ve vývoji bankovnictví je opět a opět monopol. Pokud jde o úzký svazek mezi bankami a průmyslem, zračí se nová iiloha bank snad nejnázorněji právě zde. Eskontuje-li banka směnky některého podnikatele, otvírá mu běžný účet atd., neomezují tyto jednotlivé úkony samy o sobě nijak samostatnost tohoto podnikatele a banka podržuje skromnou roli prostředníka. Když se však tylo úkony zmnožují a stabilisují, když banka „shromažďuje" ve svých rukou nesmírné kapitály, když vedení běžných účtů jistého podniku umožňuje bance — a tak se také opravdu stává — seznamovat se stále důkladněji a dokonaleji s hospodářským stavem svého klienta, vyplývá z toho, že závislost průmyslového kapilalisty na bance stále vzrůstá. Zároveň se vyvíjí tak zvaná personální unie bank s nej-většími průmyslovými a obchodními podniky; splývají tím, že 1 Schulze-Gaevernilz: „Die deutsche Kreditbank" v „Grundriss der Sozialökonomik", Tübingen 1915, sir. 12 a 137. 2 Citováno u Schulze-Gaevernitze v „Grundriss der Sozialökonomik", str. 155. 38 39 vlastní vzájemně akcie a že ředitelé bank vstupují do dozorčích (nebo správních) rad obchodních a průmyslových podniků n naopak. Německý národohospodář Jeidels sebral velmi podrobné údaje o tomto způsobu koncentrace kapitálů a podniků. Šest největšfch berlínských bank bylo zastoupeno prostřednictvím svých ředitelů v 3W průmyslových společnostech a prostřednictvím členů svých správních rad v dalších Ä07 průmyslových společnostech, tedy celkem v 75/ společnostech. V 25.9 společnostech měly buď po dvou členech v dozorčích radách nebo místa předsedů v těchto radách. Mezi lěmito jednotlivými obchodními a průmyslovými společnostmi nalézáme nejrozmani-tější průmyslová odvětvi a také pojišťovny, dopravní podniky, restaurace, divadla, umělecký průmysl a pod. Naproti tomu v dozorčích radách týchž šesti bank bylo (roku 1910) 51 velkoprůmyslníků, mezi nimi ředitel firmy Krupp, ředitel obrovské paroplavební společnosti „Hapag" („Hamburg-Amcrika-Linie) atd. Každá ze šesti bank se od roku 1895 do roku 1910 zúčastnila emise akcií a obligací mnoha set průmvslovvch společností (od 281 do 419).1 „Personální unie" mezi bankami a průmyslem je doplňována „personální unií" mezi společnostmi obou druhů a vládou. „Místa v dozorčích radách" — píše Jeidels — „jsou dobrovolně dávána osobám se zvučnými jmény, také bývalým státním úředníkům, kteří mohou ve styku s úřady mnohé usnadnit(!!) . . ." V dozorčí radě velké banky nalézáme obyčejně „člena parlamentu anebo člena berlínského městského zastupitelstva". Vznik a vývoj velkých kapitalistických monopolů postupuje tudíž plnou parou kupředu všemi „přirozenými" i „nadpřirozenými" cestami. Tvoří se systematicky jistá dělba práce mezi několika sty finančních magnátů soudobé kapitalistické společnosti: „S tímto rozšířením pole činnosti jednotlivých velkoprůmyslníků" (vstupujících do správních rad bank atd.) „a s omezením působnosti provinciálních bankovních ředitelů výhradně na určitý průmyslový okres vzrůstá jistá specialisace ředitelů velko-bank. Tato specialisace je umožněna teprve velkým rozsahem veškerého podnikání bank, a zejména jejich průmyslových styků. Dělba práce je prováděna dvojím způsobem: jednak styk S veškerým průmyslem je přikázán jednomu z ředitelů jako ' Jeidels a Riosspr. citované dílo. jeho speciální obor a jednak každý ředitel přejímá jako člen dozorčí rady dozor nad jednotlivými podniky nebo nad skupinami podniků, spřízněných podle výrobních odvětví nebo podle zájmů..." (Kapitalismus již dospěl k organisovanému dozoru nad jednotlivými podniky) ... „Německý průmysl, někdy jen průmysl západoněmecký" (západní Německo je nejprůmyslo-vější kraj v Německu), „jsou doménou jednoho, styky se státy a s průmyslem v cizině, informace o osobách průmyslníků a pod., bursovní obchod atd. jsou specialitou druhých. Kromě toho je často každému řediteli banky svěřováno ještě zvláštní průmyslové odvětví nebo zvláštní obvod, aby jej spravoval; jeden pracuje hlavně v dozorčích radách elektrárenských společností, druhý v dozorčích radách chemických továren, pivovarů nebo cukrovarů, jiný opět ve správních radách několika málo isolovaných pojišťoven ... Zkrátka, je jisté, že tou měrou, jak vzrůstá rozsah a rozmanitost jejich operací, utváří se ve velkých bankách stále větší dělba práce mezi řediteli, jejímž účelem (a výsledkem) je povznést je, abych tak řek], nad speciálně bankovní záležitosti a vyškolit je tak, aby byli s to lépe a odborněji posoudit všeobecné otázky průmyslu, i zvláštní otázky jednotlivých jeho odvětví, uzpůsobit je k činnosti v průmyslové sféře vlivu banky. K tomuto bankovnímu systému se přidružuje snaha volit do vlastních dozorčích rad lidi, kteří dobře znají průmysl — podnikatele, bývalé úředníky, zejména bývalé úředníky železniční a důlní" atd.1 Stejné zjevy, jen v poněkud jiné formě, vidíme ve francouzském bankovnictví. Na př. jedna ze tří největšfch francouzských bank, Crédit Lyonnais, si zřídila zvláštní „oddělení k opatřování finančních informací" („service des études financiéres"). V tomto oddělení pracuje stále přes 50 osob, inženýrů, statistiků, národohospodářů, právníků a pod. Stojí 600.000 až 700.000 franků ročně. Je rozděleno na 8 sekcí: jedna sbírá informace speciálně o průmyslových podnicích, druhá zkoumá všeobecnou statistiku, třetí se stará o železniční a paroplavební společnosti, čtvrtá má v patrnosti cenné papíry, pátá zkoumá bilance atd.2 Vzniká tedy jednak slále užší splývání, či jak se přiléhavě vyjádřil N. I. Bucharin, srůstání bankovního a průmyslového kapitálu, a jednak přeměna bank v ústavy opravdu „univer- 1 Jeidels, cit. dílo, str. 157. a Staf Eugena Kanfmnnna o francouzských bankách v „Die Bank", 1909, 2, str. 851 a nás!. 40 41 sálního rázu". Pokládáme za nutné přesně ocitovat to, co praví o této věci Jeidels, autor, jenž ji nejdůkladněji prozkoumal: „Výsledkem zkoumání průmyslových vztahů v jejich celkovém souhrnu je universální ráz Finančních ústavů, pracujících •< pro průmysl. Na rozdíl od jiných forem bank a na rozdíl od požadavku, někdy vznášenému v literatuře, že se banky mají specialisovat na jisté pole působnosti nebo na jistá průmyslová odvětví, aby neztrácely půdu pod nohama, snaží se velké banky pokud možno všestranně utvářet své styky s průmyslovými podniky podle místa a odvětví výroby, snaží se odstranil nerovnoměrnosti v rozdělení kapitálu mezi jednotlivými místy a průmyslovými odvětvími, vyplývajícími z dějinného vývoje jednotlivých podniků." „Jedna tendence tkvi v tom, učinit spojení s průmyslem všeobecným, druhá v lom, učinit je trvalým a intensivním; obě tendence jsou uskutečněny v šesti velkobankách, ne sice úplně, avšak 11Ž ve. značném rozsahu a v podstatě stejně," Často je možno z obchodních a průmyslových kruhů slyšet stížnosti na „teror" bank. A není divu, že jsou vznášeny takové stížnosti, když velké banky „komandují" tak, jak ukazuje tento příklad: 19. listopadu 1901 jedna z tak zvaných berlínských D-bank (názvy čtyř největších bank začínají písmenem D) zaslala správní radě Severozápado-slředoněmeckého cementárskeho syndikátu tento dopis: „Z oznámení, které jste uveřejnili 18. t. m. v jistém listě, vysvítá, že musile počítat s možností, že na valné hromadě vašeho syndikátu, která se má konat 30. t. m., budou přijata usnesení, která by mohla zprisobit ve vašem podniku změny pro nás nepřijatelné. S pocitem hluboké lítosti jsme proto nuceni odvolat úvěr, který vám byl poskytován ,.. Nebudou-li však na valné hromadě přijata usnesení pro nás nepřijatelná a dostane Ji se nám v tomto směru náležitých záruk také pro budoucnost, prohlašujeme, že jsme ochotni jednat s vámi o povolení nového úvěru."1 V podstatě jsou to tytéž stížnosti malého kapitálu na útisk kapitálem velkým, jedině s tím rozdílem, že do kategorie „malých" se zde dostal celý syndikát! Starý boj mezi malým a velkým kapitálem se obnovuje na novém, nesrovnatelně vyšším stupni vývoje. Je pochopitelné, že miliardové podniky velko- 1 Dr. Oskar Slili ich: ,,Ge!d- und líankwesen" (Peněžnictví a bankovnictví}, Berlín 1007, sir. 148. bank mohou podporovat také technický pokrok prostředky, kterým se dřívější nemohou nijak vyrovnat. Banky zakládají na př. zvláštní společnosti pro technické výzkumy a výsledků jimi dosažených používají arcif jen „spřátelené" průmyslové podniky. Patří k nim Společnost pro studium otázky elektrických rychlodrah, Ústřední kancelář pro vědecko-technické výzkumy atd. Ředitelé velkobank musí sami vidět, že se tvoří jakési nové podmínky národního hospodářství, jsou však vůči nim bezradní. „Kdo si v posledních letech všímal změn na místech ředitelů a členů dozorčích rad velkobank" — píše Jeidels — „musil postřehnout, že se vedení ponenáhlu zmocňují lidé, kteří pokládají aktivní zasahování do celkového vývoje průmyslu za nezbytný, stále aktuálnější úkol velkobank; mezi nimi a staršími bankovními řediteli proto vznikají věcné a často i osobní spory. Jde přitom v podstatě o to, zda zasahováním bank do průmyslového výrobního procesu netrpí jejich obchod jako úvěrních ústavů, zda solidní zásady a jistý zisk nejsou obětovány činnosti, která nemá nic společného se zprostředkováním úvěru a vede banku na cesty, kde je vystavena slepé vládě průmyslové konjunktury ještě více než dříve. Takto mluví mnozí starší bankovní ředitelé, ale většina mladých spatřuje v aktivním zasahování do otázek průmyslu stejnou nezbytnost, jaká vytvořila s moderním velko-průmyslem i velkobanky a moderní průmyslový bankovní obchod. Obě strany jsou zajedno jedině v lom, že pevné zásady a konkrétní cíl pro novou činnost velkobank neexistují."1 Starý kapitalismus se přežil. Nový je přechodem k čemusi jinému. Pokusy o nalezení „pevných zásad a konkrétního cíle" k „smíření" monopolu s volnou soutěží jsou pochopitelně beznadějné. Doznání praktiků zní zcela jinak než vulgární vychvalování výhod „organisovaného" kapitalismu jeho zastánci typu Schulze-Gaevernitzc, Liefmanna a jemu podobných ,,theo-retiků". Důležitou okolnost, kdy se nadobro ustálila „nová činnost" velkobank, vysvětluje dosti přesně Jeidels: „Vztahy mezi průmyslovými podniky a jejich novou náplní, novými formami a novými orgány, I. j. velkými bankami, zorganisovanými zároveň centralisticky a deccntralisticky, se utvářejí zároveň jako charakteristický národohospodářský 1 Jeidels, cil. dílo, ř,lr, 181. 12 13 zjev teprve v devadesátých letech; r jistém smyslu lze tento počátek dokonce posunout až do roku 1897, kdy byla provedena velká „splynutí" podniků, která zavedla po prvé novou formu decentralisované organisace v zájmu průmyslové politiky bank. Tento počátek lze snad posunout do ještě pozdější doby, jelikož teprve krise roku 1900 nesmírně urychlila a zesílila proces koncentrace v průmyslu i v bankovnictví a učinila styky s průmyslem po prvé opravdu monopolem velkých bank, učinila tyto styky značně užšími a intensivnějšími."1 Začátek 20. století je tedy mezníkem obratu od starého kapitalismu ke kapitalismu novému, od panství kapitálu vůbec k panství finančního kapitálu. Tamlíií, str. 181. •14 III FINANČNÍ KAPITÁL A FINANČNÍ OLIGARCHIE „felále vzrůstající část průmyslového kapitálu'" — píše Hilfer-ding — „nepatří průmyslníkům, kteří ho používají. Možnosti disponovat kapitálem nabývají jenom prostřednictvím banky, která vůči nim zastupuje vlastníky tohoto kapitálu. Kromě toho musí banka stále se zvětšující část svých kapitálů trvale umisťovat v průmyslu. Tím se stává stále více průmyslovým kapita-listou. Bankovní kapitál, tedy kapitál v peněžní formě, který se takto ve skutečnosti přeměnil v kapitál průmyslový, nazývám finančním kapitálem." „Finanční kapitál je tedy kapitál, kterým disponují banky a jehož používají průmyslníci."1 Tato definice je neúplná potud, pokud se v ní nemluví o jedné z nejdůležitějších okolností, a to o vzrůstající koncentraci výroby a kapitálu v takovém rozsahu, že vede a vedla k monopolu. Avšak v celém Hilferdingově výkladu, zejména v obou kapitolách předcházejících kapitole, ze které byla tato definice převzata, je zdůrazňována úloha kapitalistických monopolů. Koncentrace výroby, monopoly jí vytvořené, splývání nebo srůstání bank s průmyslem — to je historie vzniku finančního kapitálu a obsah tohoto pojmu. Je nutno, abychom nyní vylíčili, jak „hospodaření" kapitalistických monopolů ve všeobecných poměrech výroby zboží a soukromého vlastnictví se neodvratně přeměňuje v panství finanční oligarchie. Poznamenáváme, že představitelé německé — a nejenom německé — buržoasní vědy, jako Riesser, Schulze-Gaevemitz, Liefmann a jiní, jsou vesměs obhájci imperialismu a finančního kapitálu. Neodhalují, nýbrž zastírají a zkrášlují „mechaniku" vzniku oligarchie, její metody, velikost jejích 1 R. Hilferdiog: „Das Finanzkapital" (Finanční kapitál), str. 301. -15 příjmů, „poctivě nabytých" i „nepoctivě nabytých", její styky s parlamenty a pod. Přenášejí se přes „proklaté" otázky „bombastickými", nejasnými frázemi, apelují k „pocitu odpovědnosti" u ředitelů bank, velebí „pocit povinnosti pruských úředníků", vážně rozbírají bezvýznamné podrobnosti naprosto bezcenných předloh zákonů o „dozoru" a „reglementaci", maří čas theoretic-kým kejklířstvím vymýšlejíce „vědecké" definice jako na př. tu, ke které dospěl profesor Liefmann: „.. .Obchod jest výdělečná činnost, provozovaná shromažďováním statků, jich uschováváním a dávením k disposici"1 (kursiva a tučné písmo ve spisu pana profesora) ... Z toho by vyplývalo, že se obchod vyskytoval už u pračlověka, jenž neznal ještě směnu, a že bude také v socialistické společnosti! Avšak úžasné skutečnosti, týkající se hrozivého panství finanční oligarchie, bijí do očí tak, že ve všech kapitalistických zemích, jak v Americe, tak i ve Francii a v Německu, vznikla literatura, klerá zastává buržoaxní hledisko a přesto líčí skutečnost přibližně pravdě a kritisuje -- ovšem maloměšťácky — finanční oligarchii. Hlavní důraz je nutno položit na „systém účastí", o kterém jsme se již zmínili. Německý národohospodář Heymann, jenž snad první upozornil na tento systém, líčí jeho podstatu takto: „Vedoucí osoba konlroluje hlavní společnost (doslovně „mateřskou společnost"}, tato opět společnosti na ní závislé („sesterské společnosti"), tyto zas „vnukovské společnosti" atd. To umožňuje vládnout nad obrovskými oblastmi výroby i tomu, kdo nemá příliš veliký kapitál; neboť postačuje-li vlastnictví 50% kapitálu vždy ke kontrole akciové společnosti, stačí vedoucí osobě pouhý 1 milion, aby mohla kontrolovat již 8 milionů kapitálu u „společností vnukovských". A pokračuje-li toto „proplétání" ještě dále, může s pomocí jednoho milionu kontrolovat 16 milionů, 32 milionů atd."2 Ve skutečnosti praxe dokazuje, že vlastnictví 40% akcií postačuje k ovládání akciové společnosti,3 nebot jistá část roztříštěných drobných akcionářů nemá prakticky vůbec možnost účastnit se valných hromad atd. „Demokratisace" držby akcií, která má podle názoru (nebo předstírání) buržoasnfch sofistů 1 U. Liefmann, cit. tlilo, str. 476. a Hans Gideon Heymann: „Die gemischten Werke im dculschen Gross-eisengewerbe", Stutgart 1904, str. 269. 3 Liefmann: „Betoiligungsgesellschaflen ald,", 1. vyd., str. 258. a oportunistických „také sociálních demokratů" způsobit „demokrat isaci kapitálu", zvýšit úlohu a význam malovýroby atd., je ve skutečnosti jedním z prostředků pro posílení moci finanční oligarchie. Proto také dovoluje zákonodárství v pokročilejších nebo starších a „zkušenějších" kapitalistických zemích vydávat akcie menší hodnoty. Zákon v Německu nepřipouští, aby byly vydávány akcie, jejichž hodnota nedosahuje 1000 marek, a němečtí finanční magnáti se závistivě dívají na Anglii, kde podle zákona je možno vydávat akcie již v hodnotě 1 libry šterlinků (20 marek, přibližně 10 rublů). Siemens, jeden z nej-větších německých průmyslníků a „finančních magnátů", prohlásil v říšském sněmu 7. června 1900, že „jednolibrová akcie jest základem britského imperialismu".1 Je patrno, že tenlo magnát chápe lépe a „marxističtěji", co je imperialismus, než jistý domýšlivý publicista, jenž se pokládá za zakladatele ruského marxismu a myslí, že imperialismus je špatnou vlastností jednoho národa... „Systém účastí" nepřispívá však jenom k nesmírnému zvětšení moci monopolistů; umožňuje také, aby byly beztrestně prováděny nejrůznější temné a špinavé kousky a odírána veřejnost, neboť vedoucí osoby „mateřské společnosti" formálně, podle zákona, neodpovídají za „sesterskou společnost", která je pokládána za „samostatnou" a jejímž prostřednictvím je možno všecko „obstarat". Uvedeme příklad, o kterém se mluví v květnovém sešitu německého časopisu „Die Bank" z r. 1914: „Akciová společnost pro průmysl pružinové oceli" v Kasselu, která byla před několika lety jedním z nej výnosnějších podniků Německa, byla špatnou správou tak zruinována, že dividendy v několika letech poklesly s 15% na 0%. Vyšlo najevo, že správa bez vědomí akcionářů zapůjčila 6 milionů marek „sesterské společnosti" (Hassia), jejíž nominální kapitál činil jen několik set tisíc marek. O této zápůjčce, která byla téměř třikráte větší než akciový kapitál (materské společnosti), nebylo v bilancích ani zmínky; zatajení bylo právnicky zcela zákonné a mohlo být prováděno celá léta, nebof tím nebyl přestoupen ani jeden paragraf obchodního zákoníku. Předseda dozorčí rady, který jako odpovědná osoba podpisoval tyto falešné bilance, byl a zůstává dále předsedou obchodní komory v Kasselu. Akcionáři se dověděli o této zápůjčce poskytnuté společnosti (Hassia) teprve tehdy, 1 Schulze-Gaevernit/, v „Grundriss der .Sozialökonomik", V, 2, sir. Iii- 46 17 když se již dávno ukázala „chybným krokem'1... (tolo slovo by měl autor dál do uvozovek) ... a když akcie (pružinové ocele), jakmile se jich zasvěcenci začali zbavovat, poklesly asi o 100%. ... Tento typický případ bilanční ekvilibristikij, zcela obvyklé u akciových společností, nám vysvětluje, proč se správy akciových společností pouštějí do riskantních podniků s mnohem lehčím srdcem než soukromí podnikatelé. Nejnovější bilanční technika nejenom umožňuje akciovým společnostem zatajovat prostému akcionáři riskantní podnik, nýbrž dovoluje i hlavním zájemcům, aby se uvarovali následků nezdařeného experimentu včasným prodejem akcií, kdežto soukromý podnikatel při všem, co dělá, riskuje svou kůži... Bilance četných akciových společností se podobají známým středověkým palimpsestům (palimpsesty jsou pergameny, na nichž byl původní rukopis smazán a přes něj byl napsán jiný), „s nichž bylo nutno nejdříve smýt to, co bylo napsáno, aby mohlo být objeveno písmo původní, tvořící skutečný obsah rukopisu". „Nejjednodušším, a proto nejčastěji používaným prostředkem, jak učinit bilanci nesrozumitelnou, je rozdělení jednotného podniku na několik dílů vyhořením nebo přidružením „sesterských společností". Přednosti tohoto systému jsou se zřetelem k nej-různějším cílům — zákonným i nezákonným — tak zřejmé, že velké společnosti, které jej nezavedly, musí být dnes již označeny přímo za výjimky."1 Jako typ veliké a monopolistické společnosti, která používá tohoto systému v největším rozsahu, uvádí autor proslulou Všeobecnou elektrotechnickou společnost (AEG, o které se zmíníme ještě později). Roku 1912 bylo odhadováno, že tato společnost se účastní v 175 až 200 společnostech, které samozřejmě ovládá, a že celkem disponuje kapitálem kolem lVá miliardy marek.2 Žádné předpisy o kontrole, o uveřejňování bilancí a jejich sestavování podle určitého schématu, o zřízení dozoru atd., jimiž zaměstnávají pozornost veřejnosti profesoři a úředníci, kteří to dobře myslí s hájením a zkrášlováním kapitalismu, nemohou zde míl žádný význam. Nebo* soukromé vlastnictví je posvátné 1 L. Eschwege: „Tochlergesellschaften" (Dccíinnč společnosti), „Die Bank", 1914, I, str. 545. 2 Kurt Heinig: „Der Weg des Elektrolrusls" (Cesia elektrárenského trustu), „Die Neue Zeit" (Nová doba), 1912, 30. Jahrg., 2, str. 484. a nikomu nelze zakázat, aby kupoval, prodával a vyměňovat akcie, dával je do zástavy atd. Jak se rozmohl „systém účasti" u ruských velkobank, je možno posoudit podle údajů, uváděných E. Agahdem, jenž byl po 15 let úředníkem Rusko-čínské banky a v květnu 1914 vydal spis pod ne zcela přesným názvem: „Velkobanky a světový trh".1 Autor rozděluje ruské velkobanky na dvě hlavní skupiny: a) banky, které pracují na podkladě „systému účastí", b) banky „nezávislé", při čemž však libovolně chápe „nezávislost" jako nezávislost na zahraničních bankách; první skupinu dělí na tři podskupiny: banky pracují na podkladě účasti 1. německé, 2. anglické, 3. francouzské, maje na mysli „účast" a nadvládu největších zahraničních bank příslušné národnosti. Kapitály bank dělí autor na kapitály umisfované „produktivně" (do obchodu a průmyslu) a „spekulačně" (do bursovních a finančních operací), neboť se svého, jemu vlastního, maloměšťácko-refor-mistického hlediska se domnívá, že je možno za trvání kapitalismu odloučit „produktivní" kapitálové vklady od „spekulačních" a „spekulační" odstranit. Autor uvádí tyto údaje: (Viz tabulku na sír. 50.) Z téměř čtyř miliard rublů, tvořících „činný" kapitál velkobank, připadají podle těchto údajů více než tři čtvrtiny, více než tři miliardy na banky, které jsou v podstatě „sesterskými společnostmi" zahraničních bank, především bank pařížských (proslulé bankovní trio: Banka pařížského spolku; Pařížská a nizozemská banka; Generální společnost) a berlínských (zejména Německá banka a Diskontní společnost). Dvě největší ruské banky, Ruská (Ruská banka pro zahraniční obchod) a Mezinárodní (Petrohradská mezinárodní obchodní banka), „pracující ze tří čtvrtin s německým kapitálem", zvýšily od roku 1906 do roku 1912 své kapitály ze 44 milionů rublů na 98 milionů a reservní fondy z 15 milionů na 39 milionů. První banka patří ke „koncernu" berlínské Německé banky, druhá ke „koncernu" berlínské Diskontní společnosti. Hodný Agahd 1Ľ. Agahd: „Grossbanken und Weltmarkl. Die wirtschaflliche und po-lilische Bedeutung der Grossbanken im YVeltmarkt unter Berůcksichtigung ihres Einflusses auf Russlands Volkswirtschafl und die deutsch-russiseheu Beziehungen" (Velkobanky a svetový trh. Hospodářský a politický význam velkobank na světovém trhu se zřetelem k jejich vlivu na ruské národní hospodářství a na německo-ruské vztahy), Berlín 1914. 4,S 4 luipuj iaLiauiuí 49 Aktiva bank v milionecli rublů (podle uzávěrek za říjen-Ustopad 1913) Skupiny ruských bank: Kapitály umisťované 3. b) Banky, pracující na podklade „systému účastí": produktivně speku-lačnč úhrnem ■í banky: Petrohradská obchodní banka, Ruská banka, Mezinárodní banka, Diskontní banka .... 413,7 859,1 1.272,8 2 banky: Obchodní a průmyslová banka, Rusko-anglická banka . . 239,3 169,1 408,4 5 bank: Rusko-asijská banka, Petrohradská soukromá banka, Azovsko-donská banka, Moskevská banka Union, Rusko-fran-couzská obchodní banka . . . 711,8 661,2 1.373,0 Dhrnem 11 bank . . . a) = 1.364,8 1.689,4 3.054,2 Banky „nezávislé": 8 bank: Moskevská kupecká banka, Volísko-kamská banka, Junker a spol., Petrohradská obchodní banka, dříve Wawclberg, Moskevská banka, dříve Rjabušinské-ho. Moskevská diskontní banka, Moskevská obchodní banka, Moskevská soukromá banka .... 504,2 391,1 895,3 Úhrnem 19 bank..... 1.869,0 2.080,5 3.949,5 se velmi pohoršuje nad tím, že berlínské banky mají v rukou většina akcií a že proto ruští akcionáři jsou bezmocní. Samo sebou se rozumí, že země, vyvážející kapitál, sbírá smetanu: na příklad berlínská Německá banka, když uvedla na berlínskou bursu akcie Sibiřské obchodní banky, nechala je rok ležet a potom je prodala za kurs 193 ke 100, t. j. téměř dvojnásob dráže, čímž „vydělala" kolem 6 milionů rublů zisku, který Hilferding nazval „ziskem zakladatelským". Celkovou „sílu kapitálu" největších petrohradských bank odhaduje autor na 8235 milionů rublů, téměř na SVi miliardy, při čemž „účast", či lépe řečeno nadvládu zahraničních bank, rozděluje takto: francouzské banky 55%, anglické 10%, ně- 50 meeké 35 %. Z této částky 8235 milionů fungujícího kapitálu připadá podle autorova výpočtu 3687 milionů, t. j. přes 40/o, na syndikáty Produgol, Prodameta,1 dále na syndikáty naftového, hutního a cementárenského průmyslu. Splývání bank a průmyslového kapitálu udělalo tudíž ve spojitosti s vytvořením kapitalistických monopolů nesmírné pokroky i v Rusku. Finanční kapitál, soustředěný v jedněch rukou a vládnoucí fakticky monopolem, shrabuje ze zakladatelské činnosti, z emise cenných papírů, ze státních půjček atd., nesmírně a stále vzrůstající zisky, upevňuje panství finančních oligarchií a ukládá celé společnosti tribut ve prospěch monopolistů. Uvedeme jeden z nesčetných příkladů „hospodaření" amerických trustů, který uvádí Hilferding. Roku 1887 založil Havemeyer cukrovarnícky trust sloučením 15 malých společností, jejichž celkový kapitál činil 6V2 milionů dolarů. Kapitál trustu byl však, podle amerického výrazu, „rozředěn" na 50 milionů dolarů. „Překapitabsování" bylo vypočítáno na budoucí monopolní zisky, stejně jako ocelářský trust v téže Americe počítá s budoucími monopolními zisky, když skupuje stále více ložisek železné rudy. A vskutku, cukrovarnický trust stanovil monopolní ceny a měl takové příjmy, že mohl platit desíliprocenlní dividendu z kapitálu, který byl sedminásobné „rozředěn", t. j. téměř 70% z kapitálu, který biji skutečně vložen do podniku při založení trustul Roku 1909 činil kapitál trustu 90 milionů dolarů. Za 22 let se tedy více než zdesateronásobil. Ve Francii nabylo panství „finanční oligarchie" („Proti finanční oligarchii ve Francii" je název známé Lysisovy knihy, která vyšla v pátém vydání r. 1908) jen poněkud odlišné formy. Čtyři největší banky mají při emisi cenných papírů ne relativní, nýbrž „absolutní monopol". Fakticky je to „trust velkobank". A monopol zajíš f u je monopolní zisky z emisí. Země, která si vypůjčuje, došlává obyčejně nejvýše 90% celkové částky; 10% pobírají banky a jiní zprostředkovatelé. Banky vytěžily z rusko-čínské půjčky ve výši 400 milionů franku 8%, z ruské půjčky ve výši 800 milionů (1904) 10%, z marocké půjčky ve výši 621/2 milionu (1904) 18%%. Kapitalismus, který začal svou životní dráhu jako malý lichvářský kapitál, končí ji jako lich- 1 ťrodugol — „Ruská společnost pro obchod s minerálními palivy dončckeho revíru", založená r. 1906. (Pozn. prckl.) Prodameta — „Spolef nosí pru prodej výrobků ruských hutí", založená roku 19U!. (Pozn. pfekl.) 51 vářský kapitál gigantických rozměru. „Francouzi jsou lichváři Evropy", praví Lysis. Všechny podmínky hospodářského života se díky této přeměně kapitalismu pronikavě mění. Když obyvatelstva nepřibývá, když vázne průmysl, obchod a námořní doprava, může ,,země" bohatnout lichvou. „Padesát lidí, re-presentujících kapitál 8 milionů franků, může disponovat 2 miliardami ve čtyřech bankách." Systém „účasti", který již známe, vede k týmž důsledkům: jedna z největaích bank, Generální společnost (Société Generale), vydává 64.000 obligací „sesterské společnosti" Egyptských rafinerií. Emisní kurs je 150%, t. j. banka vydělává 50 %. Dividendy této společnosti byly, jak se ukázalo, fiktivní, „veřejnost ztratila 90 až 100 milionů franků"; jeden z ředitelů Generální společnosti byl členem správní rady „rafinerií". Není divu, že autor je nucen vyvodit závěr: „Francouzská republika je finanční monarchie; plně tam vládne finanční oligarchie; la ovládá tisk i vládu."1 Mimořádně veliká výnosnost emise cenných papírů, jako jedné z hlavních operací finančního kapitálu, hraje velmi důležitou úlohu ve vývoji a upevnění finanční oligarchie. „V zemi není obchodu, který by přinášel jen přibližně lak velký zisk, jako převzetí a zprostředkování cizozemských půjček" — píše německý časopis „Die Bank".- „Není bankovního obchodu, který by přinášel lak veliké zisky jako emisní obchod." Při emisi cenných papírů průmyslových podniků činil podle údajů časopisu „Deutscher Ekono-mist" průměrný roční zisk: 1895-1836- -36,1 % 1897-66,7% 1898— 67,7% 1899— 66,9% 1900— 55,2% V desítiletí 1891—1900 ,.se vydělalo" jenom na emisi německých průmyslových hodnot přes 1 miliardu.2 Jsou-li v době průmyslové prosperity zisky finančního ka-kapitálu nesmírně veliké, pak v době úpadku, kdy malé a slabé 1 Lysis: „Contre 1'oligarchie financiére en France" (Proti finanční oligarchii ve Francii), 5. vyd., Paříž 1908, str. 11, 12, 2tí, 39, 40 a 48. 1 „Die Bank", 1913, č. 7, str. 630. a Stillich, citované dílo, sir. 143 a W. Sombarl: „Die deutsche Volkswirtschaft in 19. Jahrhundert und im Anfang des 20. Jahrhunderts" (Německé národní hospodářství v 19. a počátkem 20. století). 2. vyd., 1909, str. 526, příloha 8. 1 podniky bankrotují, „účastní se" velkobanky jejich skupování za babku nebo výnosných „sanací" a „reorganisací". Při „sanacích" pasivních podniků bývá akciový kapitál snižován, t. j. výtěžek se rozděluje na menší kapitál a dále bývá už vypočítáván podle něho. Nebo jestliže výnosnost poklesla na nulu, je přibírán nový kapitál, který, sloučen se síarým, méně výnosným kapitálem, přináší pak již dostatečný důchod. „Mimochodem řečeno" — dodává Hilferding — „všechny tyto sanace a reorgani-sace mají pro banky dvojí význam: předně jsou výnosným obchodem a za druhé vhodnou příležitostí učinit společnosti, které se octly v nesnázích, na sobě závislými".1 Uvedeme příklad: důlní akciová společnost Union v Dortmundu byla založena roku 1872. Byl upsán akciový kapitál léměř 40 milionů marek, a když v prvním roce byla vyplácena dvanáctiprocentní dividenda, stoupl kurs na 170%. Finanční kapitál sebral smetanu a vydělal maličkost — nějakých 28 milionů. Při založení této společnosti hrála hlavní úlohu táž nej-větší německá Diskontní společnost, která šfaslně dosáhla kápi láltt 300 milionů marek. Poté klesají dividendy Unionu na nulu. Akcionáři jsou nuceni svolit k „odepsání" kapitálu, t. j. ke ztrátě jeho části, aby neztratili všecko. A tu po několika „sanacích" mizí z knih společnosti Union za 30 let přes 73 milionů marek. „Původní akcionáři této společnosti mají dnes už jen 5% nominální hodnoty akcií „Union"2 — a na každé „sanaci" vždy banky „vydělaly". Mimořádně výnosnou operací finančního kapitálu je také spekulace s pozemky v okolí rychle rostoucích velkoměst. Monopol bank zde splývá s monopolem pozemkové renty a s monopolem dopravních prostředků, nebof vzestup cen pozemků, možnost prodat je výhodně po dílcích atd. závisí především na dobrém dopravním spojení se středem města a toto spojení ovládají velké společnosti, spjaté s týmiž bankami systémem účastí a rozdělením ředitelských míst. Dochází k zjevům, které německý spisovatel L. Eschwege, spolupracovník Časopisu „Die Bank", jenž speciálně studoval operace při obchodu s pozemky a při hypolekárních transakcích atd., označil slovem „bahno": je prováděna šílená spekulace s předměstskými pozemky, stavební firmy bankrotují, jako na pr. berlínská firma Bosvau & Knauer, 1 „Das Finanzkapítal", str. 172. = SILUich, sir. 138 a Liefmann, str. 51. která sehnala na 100 milionů marek, a to prostřednictvím „velmi solidní a velmi velké" Německé banky (Deutsche Bank), jež pochopitelně spolupůsobila na podkladě systému účastí, t. j. polají, záludně, a vyvlekla se z aféry se ztrátou „pouhých" 12 milionů marek; jsou přiváděni na mizinu řemeslníci a dělníci, kteří nedostávají nic od švindléřských stavebních firem, jsou uzavírány šejdíř? k é úmluvy s berlínskou „poctivou" policií a správou k opatření informací o parcelacích a stavebních povoleních magistrátu a pod. atd.1 „Americké mravy", nad kterými tak pokrytecky spínaj! ruce evropští profesoři a dobrodušní měšfáci, se staly v epoše finančního kapitálu obvyklými doslovně v každém velkoměstě v kterékoliv zemi. V Berlíně se na počátku roku 1914 mluvilo o tom, že bude utvořen „dopravní trust", t. j. „zájmové společenství" mezi třemi berlínskými dopravními podniky: nadzemní městskou drahou, společností elektrických drah a omnibusovou společností. „O podobném úmyslu jsme věděli" — psal časopis „Die Bank" — „již ode dne, kdy se proslechlo. že většina akcií omnibusového podniku přešla do rukou dvou druhých dopravních společností.. . Lze plně věřit lidem, kteří prosazovali tyto plány, že jednotlivým řízením dopravy chtějí dosáhnout úspor, 7 nichž by mohla mít konec konců částečný užitek i veřejnost. Věc je však komplikována tím, že za tvořícím se dopravním trustem stojí banky, které mohou, kdykoli budou chtít, podřídit monopolisovanou dopravu zájmům svého obchodu s pozemky. Abychom se přesvědčili, že tento předpoklad odpovídá skutečnosti, k tomu postačí si vzpomenout, že již při založení společnosti nadzemní městské dráhy tu hrály jistou úlohu zájmy veliké banky, která podporovala tuto věc. Zájmy tohoto dopravního podniku se propletly se zájmy obchodu s pozemky. Jde o to, že východní traf této dráhy měla zpřístupnit pozemky, které banka, jakmile stavba dráhy byla zajištěna, prodala s velkým ziskem pro sebe i pro několik zájemců .. • Jakmile se monopol jednou utvořil a vládne miliardami, vniká zcela nevyhnutelně do úlech oblastí veřejného života, bez ohledu na politická zřízení a na jakékoliv jiné „podrobnosti". V německé národohospodářské literatuře je obvyklé, že je Io- ! L. Eschwege: „Der Sumpf" (Rahno) v „Die Bank", 1913, sir. 925; tamtéž, 1912, 1, str. 223 a nasl. a „Verkehrstrust" (Dopravní trust), „Die Bank". 1914, 1, str. 89. kajsky vynášena poctivost pruského úřednictva a poukazováno ňa francouzskou panamu1 nebo americkou politickou korupci. Faktem však je, že dokonce buržoasní literatura o bankovnictví v Německu je nucena ustavičně psát o věcech, které se netýkají jen ryze bankovních operací, na příklad o množících se případech přechodu státních úředníků do služeb bank, o „snaze dostat se do banky": „Jak je to však s nepodpiatitelností státního úředníka, jehož tajným přáním je teplé místečko v Beh-renstrasse?"2 (ulice v Berlíně, kde je sídlo Německé banky). Alfred Landsburgh, vydavatel časopisu „Die Bank", napsal roku 1909 článek: „Hospodářský význam byzantismu", v kterém pojednává mimo jiné o cestě Viléma II. do Palestiny a o „bezprostředním výsledku této cesty, o Bagdadské dráze, tomto zlověstném „velikém díle německé podnikavosti", které má větší vinu na „obklíčení" než všechny naše politické chyby dohromady"3 (obklíčením se rozumí politika Eduarda VII., jenž se snažil isolovat Německo a sevřít je stály imperialistického protiněmeckého spolku). Zmíněný už spolupracovník téhož listu, Eschwege, napsal roku 1912 článek „Plutokracie a úřednictvo", v němž na příklad prozrazuje, že německý vysoký úředník Vôlker, jenž byl členem kartelové komise a vynikal energií, za nějaký čas dostal dobře placené místečko v největším kartelu, v ocelářském syndikátu. Podobné případy, které nejsou nikterak náhodné, přiměly téhož buržoasního publicistu k doznání, že „hospodářská svoboda, zajištěná německou ústavou, se stala v mnoha oberech hospodářského života pustou frází" a že za nynějšího panství plutokracie „ani nej-ňplnější politická svoboda nás nemůže uchránit před tím, abychom se nestali národem lidí nesvobodných".4 Pokud jde o Rusko, omezíme se na jeden příklad: před několika lety otiskly všechny listy zprávu, že ředitel úvěrní kan- 1 Francouzská pnnama souvisela se stavbou průplavu, spojujícího Atlantický a Tichý oceán v Paname. Práce byly započaty nejdříve francouzskou společností roku 1882, která zkrachovala, a průplav byl dokončen teprve roku 1913 Spojenými stály severoamerickými. Při krachu francouzské společnosti byla odhalena ohromná korupce, jíž se zúčastnili spolu s vládnoucími kruhy francouzské buržoasie význační politikové. Slova „panama" se pak začalo užíval k označení velkých korupcí a finančních krachů. (Porn. překl.) 2„Der Zug zur Bank" (Tíhnutí k bance), „Die Bank", 1909, 1, sir. 79. 3 Tamtéž, str. 301. 4 „Die Bank", 1912, 2, str. 825; 1913, 2, str. 902. 54 55 celáře Davydov odchází ze státní služby a přijímá místo v jisté velké bance sc služným, které mělo podle smlouvy dosáhnout za několik let přes 1 milion rublů. Úvěrní kancelář je instituce, která má „sjednocoval činnost všech úvěrních ústavů stálu" a která poskytuje bankám sídelních měst subvence v Částce 800 až 1000 milionů rublů.1 Kapitalismus se vůbec vyznačuje tím, že vlastnictví kapitálu je odděleno od jeho použití ve výrobě, že peněžní kapitál je oddělen od kapitálu průmyslového čili výrobního, že rentier, jenž žije pouze z důchodu plynoucího z peněžního kapitálu, je oddělen od podnikatele a od všech osob, které bezprostředně disponují kapitálem. Imperialismus čili panství finančního kapitálu je nejvyšší stupeň kapitalismu, kdy toto oddělení nabývá ohromných rozměru. Převládání finančního kapitálu nad všemi ostatními formami kapitálu znamená dominující postavení rentiera a finanční oligarchie, znamená oddělení několika málo finančně mocných států od všech ostatních. Jakých rozměrů dosahuje tento proces, je možno posoudit podle údajů statistiky emisí, t. j. vydávání cenných papírů všeho druhu. Ve „Věslníku mezinárodního statistického ústavu" uveřejnil A. Neymarck2 velmi obšírné, úplné a přehledné údaje o emisích na celém světě. Tyto údaje byly potom častokráte úryvkovitě citovány v národohospodářské literatuře. Úhrnné údaje za čtyři desítiletí jsou tyto: Celková hodnota emisi cenných papírů c miliardách franků v desítiletí: 1871—1880 ...... 76,1 1881—1890 ...... 64.5 1891—1900 ...... 100.4 1901—1910 ...... 197,8 epochou zakladatelské horečky v Německu. Vcelku bylo zvýšení ve třech posledních desítiletích 19. století poměrně málo rychlé, a teprve v prvních desítiletích 20. století lze zaznamenat velké zvýšení, za deset let téměř zdvojnásobení. Začátek 20. století je tudíž epochou přelomu, nejenom pokud jde o vzrůst monopolů (kartelů, syndikátů a trustů), o čemž jsme již mluvili, nýbrž i pokud jde o vzrůst finančního kapitálu. Celkovou sumu cenných papírů na světě roku 1910 odhaduje Neymarck přibližně na 815 miliard franko. Odčítá přibližně to, co je počítáno vícekrát, a snižuje tuto částku na 575 až 600 miliard. Podle zemí (vezmeme-li za základ 600 miliard) se tato částka dělí takto: Suma cenných papírů roku 1810 (v miliardách franků): Anglie...............142 Spojené státy............132 ^ Francie ..............HO Německo..............95 Rusko...............31 Rakousko-Ubersko .........24 Itálie ...............14 Japonsko.............12 Holandsko.............12,5 Belgie............... 7>5 Španělsko ............. 7,5 Švýcarsko ............. 6,25 Dánsko .............. 3,75 Švédsko. Norsko. Rumunsko a ostatní . . 2,5 Úhrnem 600,0 V sedmdesátých letech vzrostla celková hodnota emisí na celém světě zejména proto, že bylo uzavřeno mnoho půjček ve spojitosti s francouzsko-prusknu válkou a po ní následující 1 E. Agahd, sir. 202. 2 „Bulletin de ľinslilul internaliona) de slatisque" (Buletin mezinárodního slatistického ústavu), sv. XIX. kniha II, La Haye 1912. — Údaje o malých slátech (počínaje Holandskem) byly vypočteny přibližně podle čísel 7, roku 1902, zvelíenýeh o 20 procent. Z těchto údajů je rázem patrno, jak příkře se odlišují od ostatních zemí čtyři nejzámožnější kapitalistické země, které vlastní přibližně za 100 až 150 miliard franků cenných papírů. Z těchto čtyř zemí jsou dvě — Anglie a Francie — nejstarší kapitalistické země, které mají, jak uvidíme, nejvíce kolonií; druhé dvě, Spojené státy a Německo, jsou nejvyspělejší kapitalistické země pokud jde o rychlost vývoje a stupeň rozmáhání se kapitalistických monopolů ve výrobě. Finanční kapitál těchto čtyř 5 (i 57 I ! zemí činí úhrnem 479 miliard franků, t. j. téměř 80% světového finančního kapitálu. Téměř celý ostatní svět je tak či onak dlužníkem a poplatníkem těchto zemí — mezinárodních bankéřů — těchto čtyř „sloupů" světového finančního kapitálu. Zvláště je nutno pojednat o úloze, kterou má vývoz kapitálu při vytvoření mezinárodní sítě závislosti a svazků finančního kapitálu. 58 IV VÝVOZ KAPITÁLU Starý kapitalismus, za něhož plně vládla volná soutěž, se vyznačoval vývozem zboží. NejnovějŠf kapitalismus, kdy vládnou monopoly, se vyznačuje vývozem kapitálu. Kapitalismus je výroba zboží na nejvyšším stupni vývoje, kdy se i pracovní síla stává zbožím. Vzrůst směny jak uvnitř země, tak i zejména směny mezinárodní, je charakteristickvm znakem kapitalismu. Jednotlivé podniky, jednotlivá průmyslová odvětví, jednotlivé země se za kapitalismu nutně vyvíjejí nerovnoměrně a ve skocích. Anglie se stala kapitalistickou zemí dříve než jiné země, a přibližně v polovici 19. století, když zavedla volný obchod, si činila nárok na to, být „dílnou celého světa", dodavatel kou výrobků do všech zemí, které jí musely v náhradu dodávat suroviny. Avšak řenro monopol Anglie byl již v poslední čtvrtině 19. století podlomen, neboť některé jiné země, které na svou obranu zavedly „ochranná" cla, vyspěly v samostatné kapitalistické státy. Na prahu 20. století vidíme, že se tvoří monopoly jiného druhu: za prvé monopolistické svazy kapitalistu ve všech zemích vyspělého kapitalismu; za druhé monopolní postavení několika málo nejbohatšťch zemí, v nichž akumulace kapitálu dosáhla obrovských rozměrů. V pokročilých zemích vznik] nesmírný „nadbytek kapitálu". Pochopitelně, kdyby kapitalismus mohl povznést zemědělství, které se dnes všude úžasně opozdilo ve svém vývoji za průmyslem, kdyby mohl zvýšit životní úroveň mas obyvatelstva, které všude přes závratný pokrok techniky napolo hladoví a živoří v bídě, pak by nemohlo být řeči o nadbytku kapitálu. A právě tuto „námitku" vznášejí vesměs maloburžoasnř kritikové kapitalismu. Ale pak by kapitalismus přestal být kapitalismem, nebof jak nerovnoměrnost vývoje, tak žebrácká životní 59 úroveň mas jsou stěžejní, nezbytné podmínky a předpoklady tohoto výrobního způsobu. Dokud kapitalismus zůstává kapitalismem, není používáno nadbytku kapitálu ke zvýšení životní úrovně mas v oné zemi, neboř by to vedlo k snížení kapitalistických zisků, nýbrž je ho používáno ke zvýšení zisků vývozem kapilálu do ciziny, do zaostalých zemí. V těchto zaostalých zemích je obyčejně dosahováno velikých zisků, neboť kapitálu je tam málo, cena půdy poměrně nevysoká, mzdy nízké a suroviny levné. Možnost vývozu kapitálu je dána tím, že některé zaostalé země byly již zataženy do koloběhu světového kapitalismu, že byly vybudovány hlavní železniční trati nebo bylo začato s jejich stavbou, že jsou zajištěny elementární předpoklady pro rozvoj průmyslu atd. Nutnost vývozu kapilálu je dána tím, že v několika zemích kapitalismus „přezrál" a kapitálu se nedostává (neboť zemědělství je nevyspela a masy bídně živoří) pole působnosti pro „výnosné" umístění. O velikosti kapitálu, který tři hlavní země umístily v cizině, můžeme uvést tyto přibližné údaje:' Kapitál umístěni) v cizině (v miliardách franků) Roku Anglií Francií Německem 1862 3.6 — — 1872 15 10 (1869) _ 1882 22 15 (1880) ? 1893 42 20 (18901 ? 1902 62 27—37 12.5 1914 75—100 60 44.0 1 Hobson: „Imperialismus", Londýn 1902, stf. 58; Ricsser, uvedeny spis, str. 395 a 404; P. Arndt ve „Weltwirtschaftliches Archiv" (Archiv světového hospodářství), sv. 7, str. 35; Neymarck v „Bulletin"; Hílferding: „Das Finanzkapital", str. 492; Llovd George, řeč v dolní sněmovně 4. května 1915. „Daily Telegraph" z 5*. května 1915. B. Harms: „Probleme der Weltwirtschaft" (Problémy světového hospodářství), Jena 1912, str. 235 a j.; Dr. Sigmund Schilder: „Entwicklungstendenzen der Weltwirtschaft" (Vývojové tendence světového hospodářství), Berlín 19J2, sv. 1, str. 150; George Paish: „Great Rrilain's Capital Investments etc." (Kapitálové investice Velké Rritannie) v „Journal of the Royal Statistical Society" (Časopis královské statistické společnosti), sv. LXX1V, 1910—11, sir. 167 a násl.; George Diourilch: „L'expansion des banques alletnandes a 1'étranger, ses rapports avec le ďéveloppement économique cle 1'Alle-magne" (Expanse německých bank v cizině, její vztahy k hospodářskému vývoji Německa), Pařfž 1SÍ09, str. 84. 60 Z toho vysvítá, že vývoz kapitálu nabyl nesmírného rozsahu teprve na počátku 20. století. Kapitál tří hlavních zemí, umístěný v cizině, dosahoval před válkou 175 až 200 miliard franků. Výnos z této částky při skromném pětiprocentním zúročení činí ročně 8 až 10 miliard franků. Opravdu solidní základ pro imperialistický útisk a vykořisťování většiny národů a zemí na světě, pro kapitalistický parasitismus hrstky nejbohatších států] Jak je rozdělen tento kapitál, umístěný v cizině, mezi různé země a kde je umístěn? Na tuto otázku je možno dát jenom přibližnou odpověď, která je však s to osvětlit některé všeobecné vzáiemné vztahy a souvislosti novodobého imperialismu: Světadíly, mezi které jsou rozděleny (přibližně) zahraniční kapitály (kolem roku 1910) Anglie Francie Německo (v miliardách marek) Ühruem Evropa ...... 4 23 18 45 37 4 10 51 Asie, Afrika a Austrálie . . 29 8 7 44 Úhrnem . . . . 70 35 35 140 Na prvním místě slojí u Anglie její koloniální državy, které jsou i v Americe (na př. Kanada) neobyčejně veliké, nemluvě již o Asii a pod. Obrovský vývoz kapitálu je zde nejtěsněji spjat s nesmírnými koloniemi, o jejichž významu pro imperialismus ještě promluvíme. Jinak je tomu ve Francii. Zde kapitál, plynoucí do ciziny, je umístěn hlavně v Evropě, především v Rusku (nejméně 10 miliard franků); přitom tu jde hlavně o zapůjčený kapitál, o státní půjčky, a nikoliv o kapitál vkládaný do průmyslových podniků. Na rozdíl od anglického koloniálního imperialismu je možno francouzský imperialismus nazvat imperialismem lichvářským. V Německu zjišťujeme třeli formu: německé kolonie nejsou velké a kapitál, který Německo umisfuje v cizině, je rozdělen mezi Evropou a Amerikou nejstejnoměrněji. Vývoz kapilálu působí na rozvoj kapitalismu v zemích, do kterých plyne, a neobyčejně jej urychluje. Může-li se proto stát, že tento vývoz působí jistou stagnaci vývoje v zemích vyváže? 61 jících, může k tomu dojít jen proto, že se zvětší a zesílí další rozvoj kapitalismu na celém světě. Země, vyvážející kapitál, nabývají téměř vždy možnosti získat jisté „výhody", jejichž ráz vrhá jasné světlo na svérázné rysy epochy finančního kapitálu a monopolů. Berlínský časopis „Die Bank" v říjnu roku 1913 na př. psal: ,,Na mezinárodním kapitálovém trhu se rozvíjí od nedávné doby komedie hodná péra Aristofanova. Četné cizí státy, od Španělska až po balkánské země, od Ruska až po Argentinu, Brazílii a Čínu, se snaží otevřeně nebo potají si opatřit na velkých peněžních trzích půjčky, někdy mimořádně naléhavé. Peněžní trhy nejsou nyní sice ve zvlášť skvělém stavu a také politické perspektivy nejsou růžové. Přesto se však ani jeden z peněžních trhů neodvažuje odmítnout půjčku z obavy, že by jej soused předešel, půjčku povolil a tím si zajistil jisté protislužby. Při takových mezinárodních transakcích se téměř vždy něčeho dostane věřiteli, ať je to výhodná klausule v obchodní smlouvě nebo uhelna stanice, ať je to stavba přístavu, tučná koncese nebo objednávka děl."1 * - Finanční kapitál vytvořil epochu monopolů, A s monopoly se všude uplatňují monopolistické zásady: místo konkurence na otevřeném trhu nastupuje využití „styků" k výhodné transakci. Všedním zjevem bývá: půjčka se uzavírá pod podmínkou, že její části bude použito na nákup výrobků věřitelské země, zejména na válečnou výzbroj, lodi atd. V posledních dvou desítiletích (1890—1910} používala Francie velmi často tohoto prostředku. Vývoz kapitálu do ciziny se stává prostředkem podporujícím vývoz zboží za hranice. Mezi obzvlášť velkými podniky bývají při tom uzavírány takové smlouvy, že, jak se „šetrně" vyjádřil Schildere — „hraničí s korupcí". Krupp v Německu, Schneider ve Francii, Armstrong v Anglii jsou příklady firem těsně spjatých s gigantickými bankami a s vládou, které není snadné „obejít" při uzavření půjčky. Když Francie povolila půjčky Rusku, „přitiskla je ke zdi" v obchodní smlouvě ze dne 16. září 1905, neboť si vymínila jisté ústupky až do roku 1917; totéž učinila podle obchodní smlouvy s Japonskem ze dne 19. srpna 1911. Celní válka mezi Rakouskem a Srbskem, která trvala se sedmiměsíční přestávkou 1 „Die LSank", 1913, 2, str. 1024. a SchSlder, citované rJllo, str. 340, 350 a 371. od roku 1906 do roku 1911, byla zčásti vyvolána konkurencí mezi Rakouskem a Francií při dodávkách válečné výzbroje Srbsku, Paul Deschanel v lednu roku 1612 prohlásil ve sněmovně, že francouzské firmy dodaly Srbsku v letech 190í$—191 • za 45 milionů franků válečného materiálu. Ve zprávě rakousko-uherského konsuía v Sao-Paolo (Brazílie) se praví: „Stavba brazilských železnic je většinou prováděna s pomocí francouzského, belgického, britského a německého kapitálu; tyto země si zajišťují při finančních transakcích, souvisících se stavbou železnic, také dodavky materiálu potřebného pro stavbu." Finanční kapitál tedy v pravém slova smyslu rozprostírá své sítě na všechny země světa. Velkou úlohu hrají při lom banky zřizované v koloniích a jejich filiálky. Němečtí imperialisté hledí závistivě na „staré" koloniální mocnosti, které se po této stránce o sebe postaraly mimořádně „dobře": Anglie měla roku 1904 50 koloniálních bank s 2.279 filiálkami (roku 1910 72 koloniálních bank s 5.449 filiálkami); Francie 20 koloniálních bank se 136 filiálkami; Holandsko jich mělo 16 se 68 filiálkami, kdežto Německo mělo „celkem jen" 13 koloniálních bank se 70 filiálkami.1 Američtí kapitalisté zase závidí anglickým a německým kapitalistom: „V Jižní Americe" — siěžovali si roku 1915 — „má 5 německých bank 40 filiálek a 5 anglických bank 70 filiálek..." Anglie a Německo v posledních 25 letech umístily v Argentině, Brazílii a Uruguaji přibližně 4 miliardy dolarů, a proto se podílejí 46% na celkovém obchodu těchto tří zemí.2 Země, vyvážející kapitál, si rozdělily svět v přeneseném smyslu slova. Avšak finanční kapitál vedl také k přímému rozdělení světa. 1 Riesser, citované dílo, 4. vyd., str. 375 a Diottritch, str. 283. 2 „The Annals of the American Academy of Political and Social Science" (Anály Americké akademie politických a sociálních vid), sv. LIX, květen 1915, str. 301. Tamtéž na straně 331 čteme, že známý politik Pafsh v posledním sešitě finančního časopisu „Statist" odhadoval velikost kapitálu vyvezeného Anglií, NĚmeckem, Francií, Belgií a Holandskem r>a id miliard dolarů, t, j. 200 miliard franků. 6« ROZDELENÍ SVÉTA MEZI SVAZY KAPITALISTU M onopolislické svazy kapitalistu, kartely, syndikáty a trusty, si rozdělují především tuzemský trh, zmocňujíce se více méně úplně výroby vlastní země. Avšak za kapitalismu je tuzemský trh nezbytně spjat s trhem zahraničním. Kapitalismus již dávno vytvořil světový trh. A podle toho, jak vzrůstal vývoz kapitálu a jak byly všemi prostředky rozšiřovány zahraniční a koloniální styky a „sféry vlivu" největších monopolistických svazů, věci „samozřejmě" spěly k světové dohodě mezi těmito svazy, k ustavování mezinárodních kartelů. To je nový stupeň světové koncentrace kapitálu a výroby, nepoměrně vyšší než předchozí. Prozkoumáme, jak vzniká tento nadmonopol. Elektrotechnický průmysl je nejlypičtější pro nejnovější technické pokroky, pro kapitalismus konce 19. a začátku 20. století. Nejvíce vyspěl ve dvou nejpokročilejších nových kapitalistických zemích, ve Spojených státech a v Německu. V Německu zvláště velký vliv na vzrůst koncentrace v tomto odvětví měla krise roku 1900. Banky, které tehdy již poměrně pevně srostly s průmyslem, urychlily a zesílily za léto krise v nejvyšší míře zánik poměrně malých podniků, jejich pohlcení velkými. „Banky" — píše Jeidels — „tím, že odmítají podat pomocnou ruku právě podnikům, které nejvíce potřebují kapitál, podporují nejdříve závratnou haussu a potom neodvratný bankrot společností, které s nimi nejsou trvale úzce Spjaty."1 Důsledek toho byl, že koncentrace po roce 1900 postoupila mílovými kroky. Před rokem 1900 bylo v elektrotechnickém průmyslu sedm nebo osm „skupin"; přitom se každá skupina skládala z několika společností (bylo jich dohromady 28) a za i .líidals, sir. 232. 64 každou stály dvě až jedenáct bank. V letech 1908-1912 se všechny tyto skupiny sloučily v jednu nebo dvě. Proces probíhal takto: Skupiny v elektrotechnickém průmyslu Do r. 1900: Felten Lahmcyer Union Siemens Schuckert Bergmann Kununer a R. GuQlaume AEG & Halskc & Co. | '--.--' I I AEG Siemens & Italské- Bergmann zkraehov. Schuckert r. 1900 Felten & Lahmeyer R. 1912: AEG Siemens & Halske-Schuckert (Úzká „spolupráce" od r. 1908) Proslulá AEG (Všeobecná elektrotechnická společnost), která tímto způsobem vznikla, ovládá 17ó až 200 společností (na podkladě systému „účastí") a disponuje kapitálem v celkové částce asi í*h miliardy marek. Jen přímých zahraničních zastoupeni má 34, z nich 12 akciových společností — ve více než 10 státech. Již roku 1904 se odhadovalo, že kapitály, umístěné německým elektrotechnickým průmyslem v cizině, činily 233 miliony marek, z nich 62 miliony v Rusku. Je tedy Všeobecná elektrotechnická společnost gigantický „kombinovaný" podnik, — jen obrábějících společností je 16 — který vyrábí nejrůznějši výrobky, od kabelů a isolátorů až po automobily a letadla. Avšak koncentrace v Evropě byla laké součástí procesu koncentrace v Americe. Věc probíhala takto: General Eleclric Co. Amerika Thompson-Houslon Co. zakládá pro Evropu firmu: Německo „Union elektrotechnická společnost" Edison Co. zakládá pro Evropu firmu Francouzská Edison Co., která odevzdává patenty německé firmě AEG VSeobecná elektrotechnická společnost Tak se vytvořily doě elektrotechnické „mocnosti": „Jiných elektrotechnických společností, alespoň takových, které by byly na nich úplně nezávislé, na světě není" — píše Heinig v článku „Gesta elektrotrustu". O velikosti obratů a velikosti podniků obou „trustů" skýtají jakousi naprosto neúplnou představu tyto údaje: Imperialismus 65 J Amerika: „General Eleclric Co." (GEC) Obrat zboží (v milion, marek) 1907: 1910: Německo: „Allgemeine Elektrizitäts-Gescll-schafl (AEG) . . . 1907: 1911: 252 298 218 362 PoĚet zaměstnanců 28.000 32.000 30.700 60.800 čistý zisk (v milion, marek) 35,4 45,6 14,5 21,7 Roku 1907 byla mezi americkým a německým trustem sjednána smlouva o rozdělení světa. Konkurence byla tím odstraněna. Všeobecná elektrárenská společnost (GEC) „dostává" Spojeně státy a Kanadu. Všeobecná elektrotechnická společnost (AEG) „dostává" Německo, Rakousko, Rusko, Holandsko, Dánsko, Švýcarsko, Turecko a Balkán. Speciální — samozřejmě lajné — smlouvy jsou sjednány o „sesterských společnostech", které pronikají do nových průmyslových od%rětví a do „nových", formálně ještě nerozdělených zemí. Byla dohodnuta vzájemná výměna vynálezů a výzkumů.1 Každý pochopí, jak je ztížena konkurence proti tomuto, faktický jednotnému, světovému trustu, který disponuje kapitálem o několika miliardách a má své „filiálky", zastoupení, agentury, spojení atd. ve všech světadílech. Avšak okolnost, že dva silné trusty si rozdělily svět, nevylučuje samozřejmě nové dělení, změní-li se poměr mocenských sil — následkem nerovnoměrnosti vývoje, válek, bankrotů atd. Poučný příklad, jak byl učiněn pokus o takové nové rozdělení a jak bylo o ně bojováno, skýtá petrolejářský průmysl. „Petrolejářský světový trh" — psal Jeidcls r. 1905 — „je v podstatě dodnes rozdělen mezi dvě velké finanční skupiny: mezi americký petrolejářský trust Rockefellerův (Standard Oil Co.) a majitele ruské bakuské nafty, Rothschilda a Nobela. Obě skupiny jsou těsně spjaty, jejich monopolní postavení je však už několik let ohroženo pěti nepřáteli:"2 1} Vyčerpáním amerických naftových pramenů; 2) konkurenční firmou Manta-Ševovou v Baku; 3) naftovými prameny v Rakousku a 4) v Rumunsku; 5) zámořskými nafíovými prameny, zejména v holandských koloniích (nejzámožnější firmy Samuelova a Shellova, spjaté rovněž s anglickým kapitálem). Tři poslední uvedené sku- 1 Riesser, cilované dílo; Diouritcti, sir. 239; Kurt Heinig; cit. Cl. - .leidels, sir. 193. piny podniků jsou spjaly s německými velkobankami, s nej větší z nich, Německou bankou, v čele. Tyto banky samostatně a plánovitě podporovaly rozvoj petrolejářského průmyslu, na pr. v Rumunsku, aby si tu vytvořily „svůj" opěrný bod, Roku 1907 se odhadovalo, že do rumunského petrolejářského průmyslu bylo vloženo na 185 milionů franků zahraničního kapitálu, z toho na 74 miliony kapitálu německého.1 Došlo k boji, který je nazýván v národohospodářské literatuře bojem za „rozdělení světa". Jednak Rockefellerův petrolejářský trust, jenž se chtěl zmocnit celé kořisti, založil „sesterskou společnost" přímo v Holandsku a skoupil naftové prameny v holandské Indii. Tím chtěl zkrušit svého hlavního soupeře: holandsko-anglický trust Shellův. Jednak se Německá banka a jiné berlínské banky snažily „uhájit" „pro sebe" Rumunsko a spojit je s Ruskem proti Rockefellerovi. Rockefeller však měl mnohem větší kapitál a výtečně zorganisovaný dopravní a distribuční aparát k dodávání petroleje spotřebitelům. Boj musil skončit a také r. 1907 skončil úplnou porážkou Německé banky, které zbývaly jen dvě možnosti: buď zlikvidovat s milionovými ztrátami své „petrolejové zájmy", nebo se podřídit. Byla zvolena druhá cesta a s petrolejářským trustem byla sjednána smlouva, pro Německou banku velmi nevýhodná. Podle této smlouvy se Německá banka zavázala, že „nebude podnikat nic, co by bylo na úkor americkým zájmům", zároveň však bylo ujednáno, že smlouva pozbývá platnosti, bude-li v Německu přijat zákon o státním monopolu na petrolej. A teď dochází k „petrolejové komedii". Jeden z finančních magnátů Německa, ředitel Německé banky von Gwinner, zahajuje prostřednictvím svého osobního sekretáře Stausse agitaci pro petrolejový monopol. Celý obrovský aparát mamutí berlínské banky, všechny rozsáhlé „styky" jsou uváděny do pohybu, tisk se zalyká „patriotickým" pokřikem proti „jařmu" amerického trustu a říšský sněm přijímá 15. března 1911 téměř jednomyslně resoluci, ve které se vyzývá vláda, aby vypracovala předlohu zákona o monopolu na petrolej. Vláda se chopila léto „populární" myšlenky a zdálo se, že Německá banka, která chtěla napálit svého amerického kontrahenta a na státním monopolu vydělával, má už vyhráno. Němečtí petrolejoví magnáti si již dělali laskominy na obrovské zisky, které by se jistě 1 Diouritch, sir. 245. riß 67 vyrovnaly ziskům ruských cukrovarníků... Avšak, předně, německé velkobänky se pohádaly o rozdělení kořisti a Diskontní společnost vytáhla na světlo zištné zájmy Německé banky; za druhé, vláda se zalekla boje proti Rockefellerovi, neboE bylo velmi pochybné, zda si Německo bude moci opatřit petrolej bez Rockefellera (těžba Rumunska není veliká); za třetí bylo nutno schválit miliardový rozpočet r. 1913 na válečné přípravy Německa. Předloha monopolu byla odložena. Rockefel-lerův petrolejářský trust vyšel z boje zatím jako vítěz. Berlínský časopis ,,Die Bank" při této příležitosti psal, že Německo by mohlo bojovat proti petrolejářskému trustu jedině tehdy, kdyby zavedlo monopol na elektrickou energii a přeměnilo vodní energii v lacinou energii elektrickou. „Avšak" — dodával autor článku — „monopol elektrické energie přijde tehdy, až to budou potřebovat výrobci: tedy tehdy, až bude přede dveřmi příští veliký krach v elektrotechnickém průmyslu, až veliké, nákladné elektrárny, které nyní všude stavějí soukromé koncerny elektrotechnického průmyslu, a na které těmto koncernům státy, obce a jiné korporace poskytují již dnes jisté dílčí monopoly, nebudou s to pracovat se ziskem. Pak bude nutno uvést do chodu vodní energii; nebude však možno přeměňovat ji v lacinou elektrickou energii na útraty státu, nýbrž bude nutno, aby byla opět svěřena soukromému monopolu, kontrolovanému státem, nebof soukromý průmysl uzavře už zatím řadu smluv a vymíní si velké odškodnění... Tak to bylo s draselným monopolem, tak je tomu s petrolejovým monopolem, tak tomu bude i s monopolem elektrické energie. Je už na čase, aby naši státní socialisté, kteří se dávají oslňovat líbivou zásadou, už konečně pochopili, že cílem a výsledkem monopolů v Německu nikdy nebylo, aby prospívaly spotřebitelům, nebo aspoň dávaly státu část podnikatelského zisku, nýbrž sloužily vždy jen k tomu, aby sanovaly na útraty státu soukromý průmysl, stojící na prahu bankrotu."1 Taková cenná doznání jsou nuceni dělat buržoasní němečtí národohospodáři. Vidíme zde názorně, jak se soukromé a státní monopoly v epoše finančního kapitálu splétají vjedno, jak obojí jsou ve skutečnosti pouze jednotlivé články v řetězu imperialistického boje mezi největšími monopolisty o rozdělení světa. '„Die Bank", 1912. 1, str. 1032, 2, str. «29; 1913, I, str. 388. Také v obchodní paroplavbě vedl nesmírný vzrůst koncentrace k rozdělení světa. V Německu vznikly dvě největši společnosti Hambursko-Americká linie a Severoněmecký Lloyd, z nichž každá má 200 milionů marek kapitálu (v akciích i obligacích) a parníky v hodnotě 185 až 189 milionů marek. Kromě toho se v Americe 1. ledna 1903 utvořil t. zv. Morganův trust, Mezinárodní společnost pro námořní obchod, která sdružuje 9 amerických a anglických paroplavebních společností a disponuje kapitálem 120 milionů dolarů (480 milionů marek). Již r. 1903 byla sjednána mezi německými kolosy a tímto americko-anglickým trustem smlouva o rozdělení světa a současně o rozdělení zisků. Německé společnosti zanechaly konkurence při přepravě mezi Anglií a Amerikou. Bylo přesně ujednáno, které přístavy jsou komu „přenechány", byl utvořen společný dozorčí výbor atd. Smlouva byla uzavřena na 20 let, s výhradou, že v případě války pozbývá platnosti.1 Neobyčejně poučné jsou také dějiny vzniku mezinárodního kartelu kolejnic. Anglické, belgické a německé továrny na kolejnice učinily první pokus založit takový kartel již roku 1884, když průmysl byl v nejvčtším úpadku. Dohodly se, že si nebudou konkurovat na vnitřním trhu v zemích, na které se vztahovala úmluva, a že si rozdělí zahraniční trhy podle tohoto klíče: 66% Anglii, 27% Německu a 7% Belgii. Jndie byla přenechána úplně Anglii. Proti jedné anglické firmě, která se nepřipojila ke smlouvě, byl zahájen společný boj, jehož výlohy byly uhrazovány placením příspěvků ze společných prodejů. Ale roku 1886, když z něho vystoupily dvě anglické firmy, se svaz rozpadl. Je charakteristické, že se nepodařilo dosáhnout dohody v pozdějších obdobích prosperity průmyslu. Na počátku r. 1904 byl založen ocelářský syndikát v Německu. V listopadu r. 1904 byl znovu utvořen mezinárodní kolejnicový kartel s kvótami: Anglie 53,5%, Německo 28,83% a Belgie 17,67%. Pak se k němu připojila Francie s dodatečnou kvótou 4,8%, 5,8% a 6,4% v prvním, druhém a třetím roce, t. j. za předpokladu, že úhrnné množství činilo 104,8% atd. Roku 1905 se k němu připojil ocelářský trust Spojených států (Steel Corporation), později Rakousko a Španělsko. „V této chvíli" — psal Vogelstein r. 1910 — „je rozdělení světa ukončeno a velcí spotřebitelé, především státní dráhy, si mohou dnes — 1 Riesser, citované dílo, sir. 125. 68 69 jelikož svět je už rozdělen, aniž se dbalo jejich zájmu — žít jako básník v nebi Jupiterově."1 Zmíníme se ještě o mezinárodním zinkovém syndikátu, založeném r. 1909, který přesně rozdělil výrobu mezi pět skupin německých, belgických, francouzských, španělských a anglických závodů; dále o mezinárodním trustu střelného prachu, o tomto, podle Liefmannových slov. „zcela moderním těsném svazu všech německých továren na výbušniny, které si pak společně s obdobně zorganiso vánými francouzskými a americkými továrnami na výbušniny rozdělily takřka celý svět.2 Liefmann napočítal r. 1897 kolem 40 mezinárodních kartelů, jichž se zúčastnilo Německo, a r. 1910 již kolem 100. Někteří buržoasní publicisté (k nimž se dnes připojil také K. Kaulský, který se úplně zpronevěřil marxistickému stanovisku, jež zastával na př. roku 1909) vyslovovali mínění, že mezinárodní kartely, ve kterých se nejnázorněji zračí zmezi-národňování kapitálu, skýtají naději na mír mezi národy za kapitalismu. Tento názor je theoreticky naprosto nesmyslný, prakticky je to sofisma a způsob nepoctivé obhajoby nejhoršího oportimismu. Mezinárodní kartely ukazují, do jaké míry se dnes rozmohly kapitalistické monopoly a oč bojují svazy kapitalistu. Tato okolnost je nejdůležitější; jedině tato okolnost nám objasňuje ekonomicko-historický smysl probíhajících událostí, nebof forma boje se může měnit a ustavičně se mění v závislosti na různých, poměrně specifických a dočasných příčinách, avšak podstata boje, jeho třídní obsah se nemůže změnit, dokud existují třídy. Je pochopitelné, že v zájmu na př. německé buržo-asie, ke které v podstatě přešel ve svých theorefických úvahách Kautský (o tom promluvíme ještě dále) je, aby obsah soudobého hospodářského boje (dělení světa) byl zastírán a aby byla zdůrazňována hned ta, hned ona forma tohoto boje. Stejné chyby se dopouští Kautský. A nejde ovšem jen o německou buržoasii, nýbrž o buržoasii na celém světě. Kapitalista si nerozdělují svět proto, že by byli nějací zvlášf zlí lidé, nýbrž proto, že dosažený stupeň koncentrace je nutí, aby si takto počínali, chtějí-li pobírat zisk; přitom si dělí svět „podle kapitálu", „podle síly" — za systému výroby zboží a za kapitalismu nemůže být jiného způsobu dělení. Síla však závisí na hospodářském a politickém 1 Vogelstem: „Organisationsformen", sir. 100. - Liefmann: „Kartelle und Trusts", 2. vyd., str. 161. vývoji; kdo chce porozumět událostem, musí vědět, jaké otázky jsou řešeny mocenskými přesuny; zda jsou to přesuny „ryze" hospodářské povahy nebo povahy mimohospodářské (na př. vojenské), je otázka podřadná, která nemůže pranic změnit na základním pojetí nejnovější epochy kapitalismu. Kdo pojednává místo o obsahu boje a smluv mezi svazy kapitalistu o jejich formách (dnes mírových, zítra válečných, pozítří opět mírových), klesá na úroveň sofisty. Epocha nejnovějšího kapitalismu nám ukazuje, že se mezi svazy kapitalistu utvářejí jisté vztahy na podkladě hospodářského rozdělení světa, a zároveň se ve spojitosti s tím mezi politickými svazy, státy, utvářejí jisté vztahy na podkladě teritoriálního rozdělení světa, na podkladě boje o kolonie, „boje o hospodářský prostor". 70 71