PPeettrr MMaadděěrraa,, EElliišškkaa ZZiimmoovváá ((eeddss..))
MMeettooddiicckkéé ppoossttuuppyy
pprroojjeekkttoovváánníí llookkáállnnííhhoo
ÚÚSSEESS
ÚÚssttaavv lleessnniicckkéé bboottaanniikkyy,, ddeennddrroollooggiiee aa ttyyppoollooggiiee LLDDFF MMZZLLUU vv BBrrnněě
aa
LLööww aa ssppooll..,, BBrrnnoo
ZZpprraaccoovváánnoo vv rráámmccii pprroojjeekkttuu FFoonndduu rroozzvvoojjee vvyyssookkýýcchh šškkooll zzaa ffiinnaannččnníí ppooddppoorryy
vv rráámmccii pprroojjeekkttuu „„MMeettooddiicckkéé ppoossttuuppyy pprroojjeekkttoovváánníí llookkáállnnííhhoo ÚÚSSEESS ––
mmuullttiimmeeddiiáállnníí uuččeebbnniiccee““
ÚVOD
Koncepce Územních systémů ekologické stability (dále ÚSES) byla vytvořena v ČR před více než 20 lety
(Buček, 1996). Během této krátké doby byla vytyčena přírodovědná východiska (Buček, 1996; Buček, Lacina,
2000; Culek, 1995; Míchal, 1994), z toho odvozeny prostorové parametry jednotlivých skladebných částí
v hierarchii ÚSES, byla vyvinuta nejenom metodika navrhování, plánování, projektování ekologické sítě,
navrženy a schváleny legislativní podklady tvorby ÚSES (Míchal, 1991; Löw a kol., 1995; Lepeška a kol.
1998, 1999, Ružičková, Šíbl a kol., 2000), ale byly též první prvky ekologických sítí realizovány (Šamánková,
2002; Hausvaterová, 2002 in Maděra, ed. 2002; Zimová a kol, 2002).
Výuka přírodovědných základů tvorby ÚSES a principů realizace ekologických sítí je na lesnické a dřevařské
fakultě MZLU v Brně zejména předmětem přípravy krajinných inženýrů, a to hlavně v předmětu Ekologie
krajiny a geobiocenologie (Buček, Maděra, 2003). Obdobně, i když ne v takové šíři, je probírána problematika
ÚSES i ve studijních programech lesní inženýrství, zahradní a krajinná architektura či management zahradních
a krajinářských úprav, v předmětech Geobiocenologie, Geobiocenologie a ekologie krajiny či
Geobiocenologická praktika (Maděra, Buček, 2003). Řada diplomových prací je zadávána na téma ÚSES (např.
Malý, 1997; Strašilová, 2000; Krchňavý, 2002). Tvorbě a realizacím ÚSES se věnují také na jiných vysokých
školách, jako např. na ČZU (Sklenička, Lipský), UK (Lipský), Fakulta architektury ČVUT Praha (Šteflíček),
Přírodovědecká fakulta MU Brno (Vašátko), Fakulta architektury VUT Brno (Culek) a další (Lipský, 2003).
O přírodovědných principech tvorby ÚSES uceleně pojednává Míchal (1996) či Buček (1996). Částečně
použitelná pro výuku jsou též skripta Ekologické siete v krajine (Ružičková, Šíbl a kol, 2000), které ovšem
nejsou v ČR běžně k dostání. Avšak doposud jediným standardním obecně dostupným textem, který popisuje
problematiku ÚSES komplexně, je dnes již částečně zastaralá a beznadějně vyprodaná Rukověť projektanta
ÚSES (Löw a kol, 1995). Jedině zde mohou studenti čerpat poznatky týkající se společenských souvislostí,
prostorově funkčních východisek či principů prostorového plánování a vymezování. Především díky
postupným změnám v legislativě a územně správním uspořádání je dnes část publikace zastaralá a pro studenty
vhodná již jen jako historie ÚSES.
Předkládaný multimediální učební text koncepčně vychází ze zmíněné příručky „Rukověť projektanta místního
ÚSES“ autorů Jiřího Löwa, Igora Míchala, Antonína Bučka, Jana Laciny, Jiřího Plose, Václava Petříčka a
dalších (Löw a kol, 1995). Texty rukověti byly aktualizovány a doplněny o nejnovější poznatky oboru.
Elektronická verze učebního textu umožnila zařazení bohaté dokumentace ukázek projektů i realizovaných
prvků ÚSES a dalších souvisejících materiálů.
Na tomto místě bych chtěl poděkovat za spolupráci všem, kteří se jakýmkoliv způsobem zúčastnili na tvorbě
tohoto učebního textu. Jmenovitě Ing. Elišce Zimové, Ing. Darku Lacinovi, JUDr. Dr. Ing. Martinu Flórovi,
Ing. Ludmile Bínové, CSc., RNDr. Martinu Culkovi, Ing. Libuši Šamánkové, Ing. Monice Tvrdoňové, RNDr.
Josefu Glosovi, Ing. Soni Tiché, PhD., Doc. Ing. Antonínu Bučkovi, CSc. a Doc. Ing. Janu Lacinovi, CSc. za
odbornou pomoc, neboť takto rozsáhlou problematiku nelze jedinci vyčerpávajícím způsobem obsáhnout a
Aleši Rybákovi za pomoc s technickým zpracováním.
Zvláštní poděkování patří Fondu rozvoje vysokých škol za finanční podpory v rámci projektu „Metodické
postupy projektování lokálního ÚSES – multimediální učebnice“ reg. č. 220 F4 d.
OBSAH
Úvod 2
Obsah 3
1. Přírodovědná východiska úses 6
1.1. Kulturní krajina a zabezpečování její ekologické stability 6
1.2. Ekologická stabilita krajiny 7
1.3. Teorie typu geobiocénu a biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí 8
1.3.1. Diferenciace potenciálního přírodního stavu geobiocenóz v krajině 8
1.3.2. Diferenciace současného stavu geobiocenóz v krajině - mapování přírody a krajiny (biotopů) 11
1.3.3. Kategorizace geobiocenóz podle intenzity antropického ovlivnění 12
1.3.4. Vymezování kostry ekologické stability krajiny 15
1.4. Ekologicky významné segmenty krajiny a skladebné části územních systémů ekologické stability 15
1.4.1. Definice a členění 15
1.4.2. Členění ekologicky významných segmentů krajiny podle prostorově strukturních kritérií 16
1.4.3. Funkční členění ekologicky významných segmentů krajiny 17
1.4.4. Hodnocení příbuznosti skupin geobiocénů 21
1.5. Biogeografický význam ekologicky významných segmentů krajiny 22
1.6. Biogeografické rámce pro vymezování a navrhování územních systémů ekologické stability krajiny 23
1.7. Prostorové vztahy a prostorové parametry ÚSES 26
1.8. Zhodnocení disponibilních přírodovědných podkladů 27
2. Společenská východiska úses 29
2.1. Základní právní východiska 29
2.2. Širší právní zázemí vymezování a tvorby ÚSES 31
2.2.1. Organizace a výkon veřejné správy 31
2.3. Příbuzné obory veřejného práva 34
2.3.1. Územní plánování 34
2.3.2. Péče o životní prostředí a posuzování vlivů na životní prostředí 38
2.3.3. Péče o přírodu a krajinu 39
2.3.4. Péče o zemědělský půdní fond a pozemkové úpravy 40
2.3.5. Péče o lesy 42
2.3.6. Péče o vodu 43
2.3.7. Péče o zdraví člověka 44
2.3.8. Péče o kulturní bohatství 44
2.3.9. Jiné souvislosti (správa telekomunikací, správa pozemních komunikací, správa drah, správa leteckého provozu) 45
2.4. Právní úprava vymezování a tvorby ÚSES 45
2.4.1. Ochrana přírody a krajiny 45
2.4.2. Výkon povolání autorizovaných osob - profesní samospráva 51
3. Východiska prostorově funkční optimalizace úses 52
3.1. Principy péče o krajinu a koncepce ÚSES 52
3.2. Obecné principy prostorového plánování 55
3.3. Územní plánování kulturní krajiny a postavení ÚSES v něm 56
3.3.1. Postavení ÚSES v primární krajinné struktuře 56
3.3.2. Postavení ÚSES v sekundární krajinné struktuře 58
3.3.3. Postavení ÚSES v terciární krajinné struktuře 58
3.4. Poslání ÚSES v kulturní krajině 59
3.4.1. ÚSES jako nástroj péče o genofond 59
3.4.2. ÚSES jako nástroj podporující ekologickou stabilitu krajiny 60
3.4.3. ÚSES jako součást polyfunkčního využívání krajiny 60
3.5. Principy bilance kostry ekologické stability 60
3.6. Principy vymezování ÚSES 61
3.7. Minimální náplň územního plánování kulturní krajiny z hlediska ÚSES 64
3.8. Závaznost a postup při schvalování dokumentací ÚSES (výpis z metodického pokynu MŽP ČR 1994) 66
3.8.1. Oborové schvalování 66
3.8.2. Schválení ve správním řízení a v ÚPD 66
3.9. Nástin postupu zabezpečování ÚSES 66
3.9.1. Řešení majetkových vztahů 68
3.9.2. Odborná péče 69
3.9.3. Stavební činnost 69
4. Zapracování nadregionálního a regionálního ÚSES do plánů místních ÚSES 70
4.1. Podklady o NR a R ÚSES ČR 70
4.2. Nadregionální ÚSES ČR 71
4.2.1. Nadregionální biocentra 71
4.2.2. Nadregionální biokoridory 72
4.2.3. Změny prvků nadregionálního ÚSES oproti jejich vymezení v ÚTP 72
4.2.4. Zapracování nadregionálního ÚSES do plánů místních ÚSES, ÚPD a ÚPP 73
4.3. Regionální ÚSES ČR 73
4.3.1. Vymezení regionálního ÚSES 73
4.3.2. Regionální biocentra 73
4.3.3. Regionální biokoridory 74
4.3.4. Doplňování prvků regionálního ÚSES 74
4.3.5. Změny prvků regionálního ÚSES oproti jeho vymezení v ÚTP 75
4.3.6. Zapracování regionálního ÚSES do plánů místní ÚSES, ÚPD a ÚPP 75
5. Metodika vymezovaní místního úses 76
5.1. Úvod 76
5.2. Metodika vymezování místního ÚSES v třiceti krocích 78
5.2.1. Mapa vztahů přírodních potenciálních společenstev 79
5.2.2. Generel místního ÚSES 81
5.2.3. Výsledné znění plánu místního ÚSES 85
5.2.4. Zásady pro vymezování interakčních prvků 88
5.3. Využití obecného postupu v základních oborových dokumentech 89
6. Metodické principy realizace - projekty úses 91
6.1. Pojetí projektu ÚSES 91
6.2. Realizační zásady 92
6.3. Směrný obsah projektu ÚSES 93
6.4. Digitální zpracování dat při tvorbě dokumentací ÚSES 95
6.5. Zakládání místních ÚSES na zemědělské půdě 96
6.5.1. Příprava území k zakládání skladebných částí ÚSES lesního typu na ZPF 96
6.5.2. Způsoby zakládání 99
6.5.3. Ochrana založených porostů 112
6.5.4. Zajištění sadebního materiálu 113
6.5.5. Vyhodnocení získaných poznatků 116
6.5.6. Údržba a následná péče o založené výsadby 119
7. Příklady realizací prvků ÚSES 121
7.1. Interakční prvky 122
7.1.1. Liniové interakční prvky Tasov 122
7.1.2. Liniové interakční prvky Tasov 2 122
7.2. Biocentra 123
7.2.1. Lokální 123
7.2.2. Regionální 135
7.3. Biokoridory a větrolamy 137
7.3.1. Lokální 137
7.3.2. Regionální 141
7.3.3. Nadregionální 144
7.3.4. Větrolamy 146
7.4. Významné krajinné prvky 150
7.4.1. Výsadba dřevin ve VKP Roketnice („Loučky“) 150
8. Definice pojmů pro potřeby metodiky místního úses 156
9. Použitá a doporučená literatura 163
10. Přílohy 167
10.1. Seznam skupin typů geobiocénů České republiky 167
10.2. Pomůcka pro převod lesnických, zemědělských a geobotanických jednotek na skupiny typů geobiocénů 171
10.2.1. Převod souborů lesních typů (typologický systém ÚHÚL) 172
10.2.2. Převod půdních typů komplexního průzkumu zemědělských půd 178
10.2.3. Převod bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ) 181
10.2.4. Komentovaný převod geobotanických a geobiocenologických jednotek na skupiny typů geobiocénů 185
10.2.5. Využití registru biogeografie ISÚ (Terplan Praha) 192
10.2.6. Převod typů biotopů ČR na geobotanické jednotky, STG, fyziotypy a jednotky mapy potenciální vegetace ČR 194
10.3. Hodnocení stupně ekologické stability 216
10.4. Prostorové a funkční parametry ÚSES 217
10.4.1. Minimální velikosti biocenter 217
10.4.2. Maximální délky biokoridorů a možnosti jejich přerušení 219
10.4.3. Minimální šířky biokoridorů 219
10.4.4. Principy vymezování biokoridorů nadregionálního významu 220
10.5. Biogeografické členění ČR 220
10.5.1. Seznam Bioregionů 220
10.6. Natura 2000 220
10.6.1. Seznam biotopů ČR 220
10.6.2. Metodika mapování biotopů 225
10.6.3. Katalog typů biotopů 225
10.7. Dřeviny ČR 225
10.7.1. Seznam domácích druhů dřevin (stromů, keřů, polokeřů, keříků a lián) podle Květeny ČR 1-6. díl. 225
10.7.2. Návrhy dřevin dle STG 232
10.7.3. Dřeviny ČR 234
10.8. Vybrané příručky ÚSES 234
10.9. Projekty ÚSES 234
10.10. Vegetační stupně 234
10.10.1. Dubový vegetační stupeň 234
10.10.2. Bukodubový vegetační stupeň 236
10.10.3. Dubobukový vegetační stupeň 239
10.10.4. Bukový vegetační stupeň 241
10.10.5. Jedlobukový vegetační stupeň 245
10.10.6. Smrkojedlobukový vegetační stupeň 248
10.10.7. Smrkový vegetační stupeň 250
10.10.8. Klečový vegetační stupeň 251
10.11. Trofické řady a meziřady 252
10.11.1. Oligotrofní řada A 252
10.11.2. Oligotrofněmezotrofní meziřada AB 253
10.11.3. Mezotrofní řada B 254
10.11.4. Mezotrofně nitrofilní meziřada BC 256
10.11.5. Mezotrofně bázická meziřada BD 257
10.11.6. Eutrofně nitrofilní řada C 259
10.11.7. Nitrofilně bázická meziřada CD 260
10.11.8. Bázická řada D 262
10.12. Hydrické řady 263
10.12.1. Hydrická řada 1 - suchá 263
10.12.2. Hydrická řada 2 - omezená 264
10.12.3. Hydrická řada 3 - normální 265
10.12.4. Hydrická řada 4 - zamokřená 266
10.12.5. Hydrická řada 5 - mokrá 268
10.12.6. Hydrická řada 6 - rašeliništní 269
10.13. Ostatní mapové přílohy 271
1. PŘÍRODOVĚDNÁ VÝCHODISKA ÚSES
Antonín Buček, Jan Lacina, doplnili Martin Culek, Petr Maděra
1.1. KULTURNÍ KRAJINA A ZABEZPEČOVÁNÍ JEJÍ EKOLOGICKÉ
STABILITY
Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených
ekosystémů a civilizačními prvky (zák. č. 114/1992 Sb.).
V krajině se stýkají a vzájemné na sebe působí zemská kůru s reliéfem, ovzduší, voda, půda, biota a člověk se
svými výtvory. Krajina je také mozaikou rozmanitých ekosystémů (geobiocenóz a hydrobiocenóz).
Dlouhodobým působením člověka na jednotlivé složky krajiny vzniká kulturní krajina. Kulturní krajina je
vždy mozaikou ekosystémů do různé míry ovlivněných činností člověka, s různou strukturou a druhovým
složením, vyžadujících ke svému fungování různý přísun dodatkové energie z vnějšku.
V kulturní krajině převažují a zřejmě i v budoucnu budou převažovat z ekologického hlediska měně stabilní a
nestabilní ekosystémy, záměrné udržované pro vysokou produkci požadované biomasy. Jedná se především o
polní kultury a hospodářské lesy, vyznačující se sice vysokou čistou primární produkcí, ale sníženou
biodiverzitou. Ještě méně stabilní ekosystémy převládají i v urbanizovaných územích, vyznačujících se
vysokým podílem ploch, na nichž je znemožněna primární produkce biomasy (zastavěné plochy, komunikace
apod.). Cílem ekologické optimalizace je dosažení stavu harmonické kulturní krajiny (Löw, Míchal, 2003), v
níž plochy člověkem destabilizovaných ekosystémů jsou vyváženy vhodné rozloženými plochami ekologicky
stabilnějších přirozených a přírodě blízkých ekosystémů.
Relativně ekologicky stabilnější území se zachovala především tam, kde přírodní podmínky omezovaly rozvoj
nejintenzivnějších forem hospodaření. V naší kulturní krajině tak zůstaly „ostrovy" biologické rozmanitosti v
„moři" současné agroindustriální krajiny. Ukazuje se, že i pro ně platí základní zákonitosti biogeografické
teorie ostrovů jako pro skutečně ostrovy v moři. Biogeografická teorie ostrovů (Mac Arthur, Wilson, 1967)
poskytuje teoretický základ pro návrh účelného rozložení, velikosti a vzdáleností ekologicky stabilních částí
krajiny. Základem této teorie je poznatek, že čím menší a čím vzdálenější jsou jednotlivé ostrovy, tím menší
počet druhů organismů zde nachází podmínky trvalé existence.
Reálná možnost zvyšování ekologické stability krajiny vychází z předpokladu, že stupeň ekologické stability
kulturní krajiny nelze chápat pouze jako vážený průměr stupňů stability jednotlivých částí, ale že je tento
stupeň závislý i na jejich uspořádání, na účelném prostorovém rozmístění ekologicky stabilnějších segmentů
krajiny. K uchování vysoké a trvalé produktivity a ekologické stability krajiny je třeba izoloval od sebe
jednotlivé ekologicky labilní části krajiny soustavou stabilních a stabilizujících ekosystémů.
Územní systém ekologické stability je takový vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak
přírodě blízkých ekosystémů, který udržuje přírodní rovnováhu. Rozlišuje se místní (lokální), regionální a
nadregionální územní systém ekologické stability (§ 3 žák. č. 114/1992 Sb,); souhrnně se tedy hovoří o
územních systémech ekologické stability. Místní (lokální) územní systém ekologické stability zahrnuje i celý
rozsah systémů regionálních a nadregionálních; jeho pozitivní působení na krajinu se uplatňuje nejvýrazněji na
místní úrovni, která se stává praktickým vyústěním celého procesu územního zabezpečování ekologické
stability.
Tvorba a ochrana skladebných součástí ekologické síle neřeší celou problematiku zajišťování ekologické
stability krajiny. Rozhodující význam pro ekologickou stabilitu krajiny má celkové snižování destabilizujících
antropogenních vlivů.
Cílem zabezpečování územního systému ekologické stability v krajině je:
• uchování a podpora rozvoje přirozeného genofondu krajiny,
• zajištění příznivého působení na okolní, ekologicky méně stabilní části krajiny a jejich prostorové
oddělení,
• podpora možnosti polyfunkčního využívání krajiny,
• uchování významných krajinných fenoménů.
1.2. EKOLOGICKÁ STABILITA KRAJINY
Ekologická stabilita (Míchal 1996) je schopnost ekologických systémů uchovat a reprodukovat své podstatné
charakteristiky pomocí autoregulačních procesů. Je to schopnost ekosystémů vyrovnávat změny způsobené
vnějšími i vnitřními činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce (zák. č. 17/1992 Sb„ zák. č.
114/1992 Sb.), Rozeznáváme ekologickou stabilitu vnitřní (endogenní) a vnější (exogenní).
Vnitřní ekologická stabilita je schopnost ekologického systému existovat při normálním působení faktorů
prostředí včetně těch extrémů, na něž jsou ekosystémy dlouhodobé adaptovány. Vnitřní ekologická stabilita je
dána pevností a množstvím vnitřních vazeb v ekosystému. Vysokou vnitřní stabilitu mají především sukcesně
zralé ekosystémy s klimaxovým charakterem. Jsou to takové ekosystémy, které se spontánně vyvinuly v
bezprostřední závislosti na trvalých ekologických podmínkách prostředí. Vyznačují se obvykle vysokou
biodiverzitou, uzavřeností geobiochemických cyklů a složitými energetickými, trofickými a informačními
vazbami mezi producenty, konzumenty a dekompozitory. V naší kulturní krajině jsou to jednak ekosystémy s
přírodním vývojem (především přírodní a přirozené lesy, skalní společenstva, společenstva rašelinišť apod.),
jednak člověkem podmíněné ekosystémy s přirozeným vývojem bioty v rámci dlouhodobých
antropoekologických podmínek (např. postagrární lada, louky a pastviny s přirozeně rostoucími druhy, některé
rybníky a mokřady). Přírodní i přirozené ekosystémy (geobiocenózy) stabilizují povrch půdy, udržují půdní
profil v příznivém stavu, svou životní aktivitou nepůsobí ani nepodporují negativní změny prostředí a vůči
faktorům působícím zvenčí jsou maximálně vnitřně odolné. Geobiocenózy se proto vyznačují relativně
vysokou dynamickou rovnováhou biomasy, druhového složení i prostorové struktury.
Vnější ekologická stabilita je schopnost ekosystému odolávat působení mimořádných vnějších faktorů, na něž
není ekosystém přírodním vývojem adaptován. Tyto vnější faktory jsou z hlediska spontánního vývoje
ekosystémů cizí a proto nepředvídatelné, takže důsledky jejich působení mohou dosahovat katastrofických
rozměrů. Jedná se např. o náhlé extrémní výkyvy teplot, rozsáhlé požáry, zemětřesení, výbuchy sopek apod. V
kulturní krajině podobné faktory působí především díky lidské činnosti (např. fytotoxické imise, přehnojování,
znečištění vod apod.).
Nemůže existovat žádný ekologický systém, který by se vyznačoval absolutní vnější ekologickou stabilitou, tj.
odolností vůči všem myslitelným mimořádným cizím faktorům. Proto základním kritériem pro výběr a
navrhování skladebných součástí územního systému ekologické stability je vnitřní ekologická stabilita jeho
skladebných částí. Vysoká vnitřní ekologická stabilita je nezbytnou podmínkou stability vnější, nemůže ji však
plně zaručit.
Hlavním projevem ekologické stability je ekologická rovnováha. Ekologická rovnováha je dynamický stav
ekologického systému, který se trvale udržuje jen s malým kolísáním nebo do něhož se systém po případné
změně opět spontánně vrací. Ekologická stabilita (schopnost) i ekologická rovnováha (stav) se udržují
přírodními procesy pomocí autoregulačních mechanizmů, jejichž základ je ve vzájemných vazbách rostlin,
živočichů a mikroorganizmů, tvořících ekosystém. Celková ekologická stabilita krajiny je závislá na zajištění
vhodného průběhu geobiochemických cyklů a zachování složitých energetických a informačních vazeb mezi
producenty, konzumenty a dekompozitory v ekosystémech.
Soustava objektivních kritérií, která by umožňovala přesně a bez dlouhodobého výzkumu stanovit stupeň
ekologické stability, není dosud k dispozici. Význam jednotlivých typů ekosystémů v krajině z hlediska
ekologické stability je proto stanovován jen relativně. Přitom vycházíme z předpokladu, že relativní stupeň
ekologické stability je nepřímo úměrný intenzitě antropogenního ovlivnění. Čím vyšší je množství dodatkové
energie a živin, nutné pro fungování ekosystému v kulturní krajině, tím nižší je jeho ekologická stabilita.
Základní význam pro zajištění ekologické stability mají ekologicky významné segmenty krajiny. Jsou to ty
části krajiny, které jsou tvořeny ekosystémy s relativně vyšší vnitřní ekologickou stabilitou (stupně 4, 5,
částečně i 3) nebo v nichž tyto ekosystémy převažují. Vyznačují se trvalostí biocenóz a ekologickými
podmínkami, umožňujícími existenci druhů přirozeného genofondu krajiny. Soubor ekologicky významných
segmentů krajiny v současné době v krajině existujících tvoří kostru ekologické stability. Vybraná soustava
stávajících ekologicky významných segmentů krajiny doplněná o další skladebné části, které jsou účelně
rozmístěny podle funkčních kritérií a prostorových parametrů, tvoří územní systém ekologické stability
krajiny (dále ÚSES). Jednotlivé prostorově funkční součásti ÚSES nazýváme skladebnými částmi ÚSES.
1.3. TEORIE TYPU GEOBIOCÉNU A BIOGEOGRAFICKÁ
DIFERENCIACE KRAJINY V GEOBIOCENOLOGICKÉM POJETÍ
Pro vymezování, navrhování a tvorbu ÚSES v krajině potřebujeme soubor krajinně ekologických podkladů,
které poskytují co nejpodrobnější představu o přírodním i současném stavu ekosystémů.
Abychom postihli rozmanitost přírodních podmínek každé jedinečné krajiny, musíme vymapovat plochy
obdobných trvalých ekologických podmínek - typy ekotopů. Pro typizaci ekotopů jsou možné velmi rozmanité
metodické přístupy, vymezené různým účelem takového členění. Při vymezování ÚSES se vychází z
předpokladu, že určitému typu ekotopů by odpovídal v podmínkách bez lidského vlivu určitý typ potenciální
přírodní vegetace. V tomto rámci bude volba metodického postupu limitována skutečností, že z ryze
praktických důvodů musíme využívat výsledky podrobných průzkumů, uskutečňovaných odděleně pro
zemědělskou a lesní půdu (komplexní průzkum zemědělských půd a lesnický stanovištně typologický
průzkum). Pro překlenutí rozdílů ve stanovištních průzkumech zemědělských a lesních půd musí být při
vymezování ÚSES použit postup, který co nejvíce využije jejich přednosti. Takovým postupem je
biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí (Buček, Lacina 1995), která se proto stala
základem pro vymezování kostry ekologické stability a navrhování územních systémů ekologické stability
krajiny.
Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí vychází ze Zlatníkovy teorie typu geobiocénu
(Zlatník 1975). Typ geobiocénu je soubor geobiocenózy přírodní a všech od ni pocházejících a do různého
stupně změněných geobiocenóz a geobiocenoidů včetně jejich vývojových stádií, jaká se mohou vystřídat v
segmentu určitých trvalých ekologických podmínek. Teorie typu geobiocénu vychází z hypotézy o jednotě
geobiocenózy přírodní a geobiocenóz změněných až geobiocenoidů, vzniklých ovšem na plochách téhož
ekotopu a tudíž původně patřících témuž typu přírodní geobiocenózy. Jako geobiocenoidy označujeme ty
výrazné změněné ekosystémy, v nichž je změněna nejen biocenóza, ale reverzibilně i některé vlastnosti ekotopu
(jsou to např. pole nebo kulturní louky na odvodněných půdách).
Teorie o jednotě geobiocenózy přírodní a jejích různých ovlivněných a změněných stádiích se stala
metodologickým základem postupu biogeografické diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí. Tento
pracovní postup sestává z několika na sebe navazujících operací, vycházejících ze srovnání potenciálního
přírodního a současného stavu geobiocenóz v krajině. Jedná se o tyto operace:
• diferenciace potenciálního přírodního stavu geobiocenóz,
• diferenciace současného stavu geobiocenóz,
• kategorizace současných geobiocenóz podle intenzity antropogenního ovlivnění,
• kategorizace současných geobiocenóz podle stupně ekologické stability.
• diferenciace území z hlediska ochrany a tvorby krajiny včetně vymezení ekologicky významných
segmentů krajiny.
Metodický postup diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí je rozpracován především pro terestrické
ekosystémy (geobiocenózy). Pro vodní ekosystémy (hydrobiocenózy) nejsou v současné době pro celé území
ČR k dispozici ekologické podklady obdobné výsledkům stanovištního průzkumu lesů a komplexního
průzkumu zemědělských půd. Metodický postup hodnocení specifických vlastností hydrobiocenóz pro potřeby
formování ÚSES je proto nutno co nejdříve vypracovat.
1.3.1. Diferenciace potenciálního přírodního stavu geobiocenóz v
krajině
Přírodní stav geobiocenóz v krajině je takový myšlený stav, jaký by nastal v současných ekologických
podmínkách při vyloučení zásahů člověka. Přírodní stav geobiocenóz považujeme za jediné přírodovědecky
objektivní východisko a vztažnou základnu pro hodnocení jíž uskutečněných a budoucích (záměrných i
samovolných) změn bioty v krajině.
Prvním úkolem zjišťování přírodního stavu krajiny je typizace geobiocenóz a vymezení typů geobiocénu. Tento
úkol má charakter náročného přírodovědného průzkumu.
Základními aplikačními jednotkami této typizace jsou skupiny typů geobiocenů (STG), do nichž jsou
sdružovány typy geobiocénu s podobnými trvalými ekologickými podmínkami, zjišťovanými komplexním
ekologickým výzkumem a znázorňovanými pomocí bioindikace rostlinnými společenstvy. Skupiny typů
geobiocénů jsou označovány názvy hlavních dřevin původních lesních geobiocenóz. Nadstavbovými
jednotkami geobiocenologické typizace jsou vegetační stupně a ekologické řady.
Vegetační stupňovitost vyjadřuje souvislost sledu rozdílů vegetace se sledem rozdílů výškového a expozičního
klimatu.
Ekologické řady vyjadřují podmínky dané obsahem živin a aciditou půd (trofické řady) a dynamikou
vlhkostního režimu půd (hydrické řady). Dlouhodobý geobiocenologický výzkum umožnil vypracování
návrhu soustavy skupin typů geobiocenů, v níž jsou jednotlivé skupiny zařazeny do vegetačních stupňů a
trofických a hydrických řad (viz příloha 10.1). Tato soustava je základem pro hodnocení a kartografické
znázornění potenciálního přírodního stavu geobiocenóz.
Vegetační stupně jsou seřazeny od nejteplejších nížin až po klimaticky drsné polohy velehor. Běžně používané
fytogeografické pojetí vegetačních stupňů vyjadřuje charakter prostředí jednotlivých druhů nebo společenstev
vazbou na reliéf, tedy rámcově a nepřímo:
• planární stupeň - nížina,
• kolinní stupeň - pahorkatina,
• suprakolinní stupeň - kopcovina,
• submontánní stupeň - vrchovina,
• montánní stupeň - hornatina,
• supramontánní (oreální) stupeň - středohory,
• subalpínský stupeň - nižší vysokohory.
Naproti tomu geobiocenologické pojetí má za nositele vegetační stupňovitosti zonální, plošně převažující typy
geobiocenóz, vzniklé na půdách zásobených pouze srážkovou vodou spadlou na lokalitu a „normálně"
zásobených živinami. Vymezení vegetačních stupňů je tedy operace následná po typizaci konkrétních
ekosystémů. Vegetační stupeň pak sdružuje skupiny typů geobiocénu, vymezené hlavními dřevinami
přírodních lesů, jak se střídaly v prostoru především podle klimatických rozdílů; záleží na konfiguraci terénu,
zda vegetační stupně tvoří souvislé zóny, nebo zda jsou více či méně rozděleny do mozaiky ploch.
Na území Československa rozlišil Zlatník (1976) celkem 9 vegetačních stupňů, nazvaných podle hlavních
dřevin přírodních lesů:
1. dubový
2. bukodubový
3. dubobukový
4. bukový, resp. dubojehličnatý (v pánvích a kotlinách),
5. jedlobukový,
6. smrkojedlobukový,
7. smrkový,
8. klečový,
9. subalpínský a alpínský.
Převažující vegetační stupně, zhodnocené za každé z více než 13 000 katastrálních území ČR, přináší mapa
vegetačních stupňů ČR (viz Obrázek 1).
Údaje průměrných ročních teplot a ročních srážkových úhrnů za období 1961-1990 (ČHMÚ 1993) shrnuje
tabulka:
Vegetační stupeň Teplota (t° C) Srážky (mm/rok)
1. dubový 8,3 428
2. bukodubový 8,0 485
3. dubobukový 7,6 538
4. bukový 6,8 608
5. jedlobukový 6,0 727
6. smrkojedlobukový 4,8 871
6. až 7. smrkový 4,3 927
6. až 8. klečový 3,6 1133
Trofické řady vyjadřují rozdíly v minerální bohatosti a kyselosti půd. Základní trofické řady jsou čtyři:
A - oligotrofní (chudá a kyselá),
B - mezotrofní (středně bohatá),
C - nitrofilní (obohacená dusíkem),
D - bázická (živinami bohatá na bázických horninách, především na vápencích).
Velmi často se mezi trofickými řadami projevují přechody, označované jako meziřady. Časté jsou skupiny typů
geobiocénů, příslušející do trofických meziřad AB (oligo-mezotrofní), BC (mezotrofně-nitrofilní) a BD
(mezotrofně-bázická), vzácněji i do meziřady CD (nitrofilně-bázická).
Hydrické řady vystihují ekologicky významné rozdíly ve vlhkostním režimu půd. Rozeznáváme 6 hydrických
řad:
1. suchá,
2. omezená,
3. normální,
4. zamokřená,
5. trvale mokrá,
a) proudící (okysličenou) vodou,
b) stagnující vodou,
6. rašeliništní.
Pro stanovení příslušnosti lokality k trofické a hydrické řadě podle přirozených vlastností půd lze použít klíč
uvedený v příloze 10.2.2.
Skupiny typů geobiocénů jako rámce určitých ekologických podmínek a jim odpovídajících potenciálních
biocenóz označujeme geobiocenologickou formulí. V ní je na prvním místě uveden vegetační stupeň, na druhém
místě trofická řada či meziřada a na místě třetím řada hydrická, případně i rozpětí těchto nadstavbových
geobiocenologických kategorií. Např. geobiocenologická formule 5 B 3 označuje skupinu typů geobiocénů
typické jedlové bučiny (Abieti-fageta typica) v 5. jedlobukovém vegetačním stupni, v mezotrofní trofické řadě
B a v normální hydrické řadě 3.
Ve Zlatníkově pojetí bylo pro území České republiky vymezeno (Buček, Lacina, 1999) 174 skupin typů
geobiocénů (dále STG), daných rámci určitého vegetačního stupně a určité trofické a hydrické řady. STG
označená dřevinnou skladbou přírodního ekosystému je „společným jmenovatelem", který sdružuje v krajině
plochy obdobných trvalých podmínek bez ohledu na jejich nynější stav (s různým druhem kultury a různými
biocenózami), které však mají do budoucna obdobné podmínky pro využití zemědělské, lesnické, vodohospodářské
i ochranářské. Představa o rozložení STG v krajině je srovnávací základnou pro vyhodnocení
trvalých ekologických podmínek a slouží i jako základ pro posouzení změn, které se v krajině udály vlivem
lidské činnosti.
Pro konstrukci map přírodního stavu geobiocenóz v krajině jsou používány výsledky stanovištního průzkumu
lesů a komplexního průzkumu zemědělských půd, zpracované v podrobných měřítcích pro celé území Čech i
Moravy. Výsledkem diferenciace potenciálního přírodního stavu geobiocenóz je mapa, která představuje
mozaiku geobiocenóz sdružených na základě homogennosti vlastností ekotopu do skupin typu geobiocénů.
Pří její konstrukci uskutečňujeme odborně náročnou biogeografickou syntézu a ekologickou interpretaci
výsledků specializovaných průzkumů přírodních podmínek v zemědělství (komplexní průzkumy půd, převody
na STG viz 10.2.2 a 10.2.3) a lesním hospodářství (lesnické typologické mapy, převod na STG viz 10.2.1).
Takto vzniklá mapa v měřítku 1:10 000 je výchozím podkladem pro navrhování místního ÚSES.
Biogeografické mapy přírodního potenciálního stavu jsou zpracovány pro území bývalého Československa v
měřítku 1:1 000 000 (Raušer, Zlatník 1966) a pro ČR v měřítku 1:500 000 a 1:200 000 (v autorských
originálech).
Analogicky může být použita mapa potenciální rekonstruované vegetace (geobotanická mapa ČSR, Mikyska a
kol. 1968). Tato mapa člení potenciální vegetaci do 21 mapovaných vegetačních jednotek na základě indikace
skupinami diagnostických druhů rostlin. Publikovány jsou mapy 1:200 000, originály v měřítku 1:75 000 jsou
uloženy v Botanickém ústavu AV ČR. Pro některá území (např. Praha, Železné hory. Křivoklátsko) jsou k
dispozicí podrobnější geobotanické mapy. Nověji je vydána Mapa potenciální přirozené vegetace České
republiky (Neuhäuslová a kol., 1998) v měřítku 1:500 000, kde je vylišeno a v textové části podrobně popsáno
51 mapovacích vegetačních jednotek. Použitím převodních klíčů (příloha 10.2.4) lze geobotanické a
geobiocenologické pojetí konfrontovat. Mapovací jednotky soustavy Natura 2000 (typy biotopů) lze též
rámcově převést na STG (příloha 10.2.6).
Do ekologické banky dat informačního systému o území vedeného při Terplanu Praha byl začleněn registr
biogeografie. Každé katastrální území ČR je zde charakterizováno číselným kódem, vyjadřujícím příslušnost do
vegetačních stupňů a trojických a hydrických řad (příloha 10.2.5). Pro projektanta místního ÚSES mohou tyto
údaje představovat vodítko, které mu při vymezování STG umožní vyvarovat se zásadních chyb a omylů.
1.3.2. Diferenciace současného stavu geobiocenóz v krajině mapování
přírody a krajiny (biotopů)
Současný stav geobiocenóz v krajině posuzujeme prostřednictvím hodnocení současného stavu jejich vegetační
složky. Při typizaci současného stavu vegetace bereme v úvahu rozdíly v její struktuře a druhovém složení,
základní funkční a ekologické vlastnosti, a různý druh a intenzitu antropických vlivů. Vzhledem k tomu, že
aktuální stav vegetace v krajině se v současné době pod vlivem hospodářské činnosti rychle mění, je výstižné
zhodnocení tohoto stavu obtížným úkolem. Je třeba využívat takové metody, které umožňují proměnlivý stav
aktuální vegetace zachytit a vyhodnotit s odpovídající rychlostí.
Rámcově lze využít charakteristiku současného stavu vegetace na základě rozboru údajů o využití půdního
fondu v katastrech obcí, která nemůže pochopitelně nahradit hlubší kvalitativní rozbor. Tato metoda je
vzhledem ke snadné dostupnosti každoročně aktualizovaných údajů a vzhledem k možnosti využití
automatizace výpočtů i kartografického zpracování velmi vhodná pro orientační kvantitativní posouzení
současného stavu vegetace rozsáhlejších území. Umožňuje zjistit základní regionální rozdíly ve stavu vegetace
v krajině, posoudit jejich závislost na geografických podmínkách a rámcově zhodnotit intenzitu vlivů
hospodářské činnosti. Vhodná interpretace získaných údajů umožňuje rámcové kvantitativní posouzení
regionálních rozdílů v současném stavu vegetace nejen z hlediska využívání pozemků, ale i z hlediska
ekologické stability krajiny. Tato interpretace je prováděna pomocí souboru ukazatelů, vypracovaných pro
podmínky ČR.
Nejhrubší typizaci vegetačních útvarů v krajině lze odvodit nepřímo ze způsobů využítí půdy v základní mapě
ČR v měřítku 1:10 000. Využitelnými mapovacími jednotkami jsou zde formy využívání krajiny: lesy, louky,
pastviny, orná půda, sady, vinice, chmelnice, ale samozřejmě i vodní plochy, rašeliniště, močály, skalní útvary celkem
kolem šedesáti značek využitelných pro determinaci krajiny a její ochranu.
Nejčastěji je diverzita krajiny vyjadřována jednotkami vegetace, konkrétně rostlinných formací nebo
společenstev - fytocenóz.
Formace je soubor rostlinných populací určité fyziognomie (listnatý les, tundra, tajga, step) bez zřetele k
floristickému složení.
Fytocenóza je část geobiocenózy, vznikající soužitím populací více druhů rostlin v určitém prostředí. V
Evropě, ale i jinde ve světě se pro třídění fytocenóz (syntaxonomie) používá tzv. curyšsko-montpelliérský
systém, založený na typizaci podle kombinace charakteristických druhů. Základní klasifikační jednotkou, zahrnující
fytocenózy shodné s touto druhovou kombinací, dále organizačně, ekologicky, dynamicko-geneticky, a
mající určitý geografický areál, je asociace. Vyššími jednotkami geobotanického systému jsou pak svazy, řády
a třídy (Moravec a kol. 1995).
Životním prostředím konkrétní fytocenózy, ale i jakékoli populace či jedince, je soubor všech (abiotických i
biotických) faktorů, jež podmiňují jejich existenci - biotop. Biotop je abstraktní, syntetický pojem. Je
výsledkem pozorování fytocenóz (biocenóz), na jehož základě byly stanoveny typy biotopů. Terminologie
vychází často z fytocenologie, ale vesměs je charakteristika typu doplňována popisem ekotopu. Na rozdíl od
syntaxonomie neexistuje pro biotopy v evropském měřítku jednotný systém: v Německu je řada katalogů typů
biotopů, další má Rakousko (viz lit. 1 a 2), Slovensko a v současnosti i ČR. Evropská Unie používá další
systémy v programu CORINE BIOTOPES, SMARAGD, NATURA 2000 či EUNIS. V Německu jsou některé
typy biotopů přímo chráněny zákonem.
V České republice jsou ze zákona č. 114/92 chráněny některé typy „biotopů" (lesy, rašeliniště, vodní toky,
rybníky, jezera, údolní nivy, a dále registrací, např. mokřady, stepní trávníky apod.) pod názvem významné
krajinné prvky.
V současné praxi vymezování a navrhování ÚSES se používá dvou stupňů mapování:
• mapování krajiny,
• mapování biotopů (fytocenóz).
Mapování krajiny (též základní mapování) je celoplošné zachycení ekologické diverzity krajiny pro potřeby
této metodiky. Jeho cílem je získání přehledu o současném stavu a rozložení různých společenstev v krajině pro
navazující vymezení ekologicky významných segmentů krajiny, vyžadujících zvýšenou péči a ochranu. Krajina
je rozdělena na jednotlivé segmenty podle typů forem využívání krajiny a vegetace (srovnej Pellantová et al.
1994, Vondrušková et al. 1994). V tomto typu mapování se používá členění vegetace (biotopů) na tzv.
fyziotypy - účelové typy vegetace odvozené kombinací ekologických, fyziognomických a floristických znaků.
Pomocí 20 fyziotypů lze postihnout všechny typy přírodních, přírodě blízkých, přírodě vzdálených i přírodě
cizích fytocenóz (a zprostředkovaně i geobiocenóz a geobiocénů) (Petříček 1982). Každý segment je zároveň
označen stupněm ekologické stability (viz příloha 10.3).
Mapování krajiny v měřítku 1:10 000 je nezbytnou vstupní operací při zpracování místních ÚSES.
V současné době jsou k dispozici dvě verze metodiky mapování krajiny:
Pellantová J. a kol, Výzkumné a monitorovací pracoviště ČÚOP Brno, Praha 1994
Vondrušková H. a kol, Státní meliorační správa, regionální pracoviště Hradec Králové, Praha 1994.
Obě metodiky jsou založeny na formačně fyziognomickém principu diferenciace vegetace, jsou vzájemně
kompatibilní, a přes jistou odlišnost vedou spolehlivě k vymezení ekologicky významných segmentů krajiny kostry
ekologické stability.
Mapování biotopů (fytocenóz) mapování fytocenóz představuje vylišení těchto fytocenóz na některé z
možných úrovní (asociace, podsvaz, svaz, řád, třída) v navržených ekologicky významných segmentech krajiny
(významných krajinných prvcích). V současné době je k dispozici metodika:
Řepka R. a kol: Mapování fytocenóz, Výzkumné a monitorovací pracoviště ČÚOP Brno, Praha 1994.
Mapování biotopů se v České republice provádí v kontextu s implementací evropské soustavy přírodních
stanovišť Natura 2000 po vstupu do EU. Mapují se celoplošně biotopy popsané v Katalogu biotopů České
republiky (Chytrý, Kučera, Kočí, 2001) do map v měřítku 1:10 000, které slouží jako podklady pro vyhlášení
Evropsky významných lokalit z hlediska ochrany přírodních stanovišť (www.natura2000.cz). Výsledky
mapování lze s výhodou použít při vymezování kostry ekologické stability krajiny či k hodnocení stavu
vymezených prvků ÚSES. K dispozici je metodika:
Guth, J. (ed.): Metodiky mapování biotopů soustavy Natura 2000 a Smaragd (metodiky podrobného a
kontextového mapování). AOPK ČR Praha, 3.přepracované vydání, 2002.
Podrobné mapování biotopů (fytocenóz) se provádí jako následný krok mapování krajiny, ev. celého generelu
místního ÚSES, a slouží mj. i k určení zásad managementu ve VKP (Petříček a kol. 1999; Míchal, Petříček
1998).
1.3.3. Kategorizace geobiocenóz podle intenzity antropického
ovlivnění
Na základě srovnání přírodního a současného stavu geobiocenóz, zejména pomocí bioindikace stavem
vegetace, můžeme určit intenzitu antropogenního ovlivnění i relativní stupeň ekologické stability.
Pro kategorizaci intenzity antropického ovlivnění jsou používány různé hodnotící stupnice, vyjadřující míru
odchýlení aktuálních společenstev od přírodního stavu. Typy současné vegetace jsou do jednotlivých kategorií
zařazovány podle charakteru a intenzity změn jak vegetace, tak i jejího abiotického prostředí (viz tab. 1).
Je-li třeba rámcově charakterizovat stupeň antropického ovlivnění určitého velkého území, je účelné využít
koeficientu antropického ovlivnění vegetace. Tento koeficient vyjadřuje poměr ploch ekosystémů přírodních
až přírodě blízkých (geobiocenóz v zúženém chápání této metodiky) k ekosystémům přírodě podmíněně
vzdáleným až umělým (geobiocenoidům).
I + II + III + IV + V
Kaov =
VI + VII + VIII + IX + X
(Hodnoty I až X - kategorie antropického ovlivnění vegetace podle tab. 1)
Hodnoty tohoto koeficientu lze rozčlenit do 5-členné stupnice, přičemž za hraniční (průměrnou) hodnotu nutno
považovat hodnotu 1,00; znamená vyrovnaný poměr přírodních a kulturních geobiocenóz. Jednotlivé stupně
označují antropické ovlivnění vegetace: l - velmi silné (do 0,40), 2 - silné (0,41 -0,80), 3 - průměrné (0,81-
1.20), 4 - slabé (1,21-2,00) a 5 - velmi slabé (nad 2,00).
Hodnoty koeficientu antropického ovlivnění vegetace, vypočtené pro rozsáhlá území a znázorněné
kartogramem, umožňují učinit si představu o diferencovaném ovlivnění vegetace v krajině a rámcově indikují
antropické ovlivnění celé krajiny.
Různým typům aktuální vegetace lze přisoudit nejen určitý stupeň intenzity antropogenní přeměny, ale i určitou
relativní hodnotu ekologické stability. Rámcově lze říci, že míra ekologické stability je nepřímo úměrná
intenzitě antropického ovlivnění krajiny. Pro diferenciaci významu typů současné vegetace z hlediska
ekologické stability lze použít jednoduché hodnocení, vycházející z relativního posouzení ekologické stability.
Při účelové typizaci aktuální vegetace pro účely vymezování místního ÚSES je třeba při použití jakéhokoliv
přístupu počítat s existencí segmentů přechodného charakteru. Rozhodující bude vždy účel hodnocení, kterým
je objektivizované vymezení kostry ekologické stability. Toto hodnocení je obsahem přílohy 10.3.
Při vymezování územních systémů ekologické stability se pro hodnocení významu současné vegetace z
hlediska ekologické stability používá 6-stupňová stupnice:
• bez významu,
• velmi malý význam,
• malý význam,
• střední význam,
• velký význam,
• výjimečně velký význam.
Bez významu jsou např. zastavěné plochy a komunikace s asfaltovým nebo betonovým povrchem. Velmi malý
význam mají např. pole, chmelnice, umělé vodní plochy a toky s nepropustným opevněním břehů i dna. Malým
významem pro ekologickou stabilitu krajiny se vyznačují např. zatravněné intenzivní sady a vinice, intenzivní
kulturní louky a pastviny, ruderální společenstva. Střední význam mají např. extenzivní maloplošně sady a
zahrady, polokulturní louky, stanovištně nevhodné lesní monokultury, parky, postagrární lada s malým až
středním podílem ruderálních druhů. Mezi společenstva s velkým významem pro ekologickou stabilitu krajiny
patří např. louky s převahou přirozeně rostoucích druhů, lesy s přírodě blízkou dřevinnou skladbou, přírodě
blízké vodní ekosystémy. Výjimečně velký význam mají především přirozené a přírodní lesy, přírodní travinná
společenstva, mokřady, rašeliniště, vodní toky a plochy s přirozeným dnem i břehy s charakteristickými
vodními a pobřežními společenstvy, a také přirozená skalní společenstva.
Tab. 1.
KATEGORIZACE ODEZVY SPOLEČENSTEV NA ANTROPICKÉ OVLIVNĚNÍ GEOBIOCENÓZ
NA ZÁKLADĚ SROVNÁNÍ PŘÍRODNÍHO A AKTUÁLNÍHO STAVU VEGETACE
(podle von Hornsteina 1958 upravil J. Lacina)
Kategorie Změny ekotopu Změny vegetace Zařazení typů aktuální vegetace
I. původní beze změny beze změny zřejmě již jen některá společenstva
nepřístupných skal
II. přírodní beze změny, případně jen
nepřímé vlivy na úrovni
globálních změn (znečištěním
ovzduší apod.)
stabilní autoregulační klimaxová
společenstva se zachovaným přírodním
druhovým složením i
prostorovou strukturou
pouze fragmenty převážně
lesních biocenóz na extrémních,
hospodářsky nevyužívaných
stanovištích
III. přirozená velmi pozvolné změny původní druhové složení, lesní porosty s přirozenou
podmíněné nepřímými vlivy
(např. znečištění ovzduší ze
vzdálených zdrojů, mírná změna
dynamiky vlhkostního režimu půd,
vyvolaná vodohospodářskými úpravami
v jiné části povodí)
mírně změněná struktura dřevinnou skladbou, šetrně
obhospodařované rašeliniště
bez přímých těžebních zásahů
IV. podmíněně přirozená mírné změny reliéfu a fyzikálních
vlastností půd, způsobené málo
intenzivní hospodářskou činností,
jejíž vlivy už dříve ustaly
po ukončení přímých vlivů jsou
lokality zvolna osídlovány původními
druhy vegetace
rozptýlená trvalá vegetace na
agrárních terasách a valech, travinobylinná
lada
V. přírodě blízká mírné reverzibilní změny , zejména
půdních vlastností vyvolané změněnou
biocenózou
silně změněný vzájemný poměr
původních druhů a příměsí neofytů;
v případě změny fyziognomického
typu vegetační formace (lesy na
louky) sem patří jen ty, které spějí
přirozenou sukcesí ke klimaxovému
stádiu
lesní porosty s dřevinami
přirozené skladby, trvalé travní
porosty s převahou přirozeně
rostoucích druhů, břehové porosty
VI. přírodě podmíněně
blízká
silnější reverzibilní změny půdních
vlastností, vyvolané silně změněnou
biocenózou, případně i vlivy
znečištění prostředí (působení
fytotoxických imisí)
zachován fyziognomický typ
vegetace, ale v druhové skladbě
převažují nepůvodní druhy, případně
porosty s významným
podílem původních druhů, ale silně
ovlivněné znečištěním prostředí
lesní porosty s výraznou převahou
nepůvodních dřevin (např. smrkové
monokultury ve 2. a 3. vegetačním
stupni), porosty poškozené
fytotoxickými imisemi
VII. přírodě podmíněně
vzdálená
ireverzibilně výrazně změněný
reliéf a půdy, ale přímé antropické
vlivy ustaly
po ukončení přímých
antropických vlivů spěje biocenóza
samovolně do takového stavu, který
by byl v rovnováze se silně
změněným ekotopem
opuštěné deponie odpadů
průmyslové a zemědělské výroby,
výkopy, haldy, v první fázi osídlované
převážně ruderální vegetací
VIII. přírodě vzdálená výrazná změna půdních
vlastností, částečně i reliéfu, je
trvale udržována
zemědělské a zahradní kultury
charakteru trvalých vegetačních
formací, závislé na periodicky se
opakujících lidských zásazích
sady a zahrady, vinice, kulturní
trvalé travní porosty, parky s převahou
nepůvodních druhů, hřbitovy,
sídla vesnického typu, zahradní
části měst
IX. přírodě cizí výrazná změna půdních
vlastností, částečně i reliéfu, je
trvale ovlivňována
nestabilní formace užitkových
neofytů, zcela závislé na lidských
zásazích (přísunu živin a
energie)
agrocenózy
X. umělá ireverzibilní změna reliéfu, půdní
profil překryt
bez chtonofytické vegetace zastavěné plochy, komunikace s
umělým povrchem, lomy v provozu
Původní systém stupňů antropického ovlivnění vegetace podle Hornsteina (1951, 1958), ev. Ellenberga (1963)
má dvě základní skupiny celkem s osmi stupni:
• nedotčený,
• přírodní (přirozený),
• přírodě blízký, převážně přírodní,
• podmíněně přírodě blízký,
• podmíněně přírodě vzdálený,
• přírodě vzdálený,
• přírodě cizí, převážně kulturní,
• umělý.
Pro praktické potřeby vymezování a navrhování místních ÚSES je možno použít 4 základní stupně s
příslušnými stupni ekologické stability (za předpokladu absence stupně „nedotčený" v našich geografických
podmínkách), použité v příloze 10.3.
• přírodní (přirozený) 5
• přírodě blízký 5 - 4
• přírodě vzdálený 3 - 2
• přírodě cizí l
• (umělý - denaturalizované plochy) 0
1.3.4. Vymezování kostry ekologické stability krajiny
Prvním krokem při vymezování ÚSES v krajině je vymezení kostry ekologické stability, kterou tvoří v
současnosti existující ekologicky významné segmenty krajiny. Tyto relativně ekologicky stabilnější „ostrovy" v
naší kulturní krajině se zachovaly obvykle tam, kde hospodářské využití bylo obtížnější díky nepříznivým
přírodním podmínkám, nebo v těch územích, které z různých důvodů nebylo možné využívat ani jinak
ovlivňovat (např. vojenské prostory). Z hlediska prostorově funkčního je tedy kostra ekologické stability v
krajině náhodně a ne vždy optimálně rozmístěna.
Kostru ekologické stability vymezujeme na základě srovnání přírodního (potenciálního) a současného
(aktuálního) stavu ekosystémů v krajině.
V první řadě jsou vymezovány zbytky přírodních a přirozených společenstev s nejvyšší ekologickou stabilitou.
Jsou to např. zbytky lesů s dřevinnou skladbou odpovídající přírodní, louky s převahou přirozeně rostoucích
druhů, mokřady, různé typy lad s vysokou biologickou rozmanitostí, přirozené břehové porosty a porosty na
mezích a kamenicích, rybníky s pobřežními lemy, úseky vodních toků s přirozeným korytem, přirozená
společenstva skal, významné osamocené stojící (solitérní) stromy, popř. skupiny stromů.
V intenzivně využívaně zemědělské krajině nebo v průmyslové a sídelní krajině je zbytků přírodě blízkých
společenstev s vysokou ekologickou stabilitou zpravidla málo. Proto zde musíme uplatnit princip relativního
výběru - do kostry ekologické stability zde zařazujeme i území se společenstvy z hlediska ekologické stability
měně hodnotnými. Takto se součástí kostry ekologické stability může stát např. akátový lesík v bezlesé polní
zemědělské krajině, sloužící jako útočiště některých živočichů, nebo starý zatravněný vysokokmenný sad,
poskytující hnízdní a potravní podmínky ptactvu. V průmyslem devastované krajině jsou součástí kostry
ekologické stability i tzv. postindustriální lada - např. opuštěně lomy, haldy a výsypky s počátečními stádii
vývoje rostlinných společenstev, nebo zaplavené sníženiny s různými typy mokřadů. V sídelní krajině jsou
významnou součástí kostry ekologické stability parky, především jejich části se vzrostlými domácími
dřevinami.
Zachování kostry ekologické stability má pro krajinu zásadní význam. Její příznivé ekologicky stabilizační
působení se totiž projevuje již v současnosti a je podmíněno tím, že se zde po určitou dobu nerušeně vyvíjela
přírodě blízká společenstva. Územní systémy ekologické stability musí proto v první řadě využívat tyto
existující hodnoty, neboť nově navrhované části, které je třeba teprve v krajině vytvořit, začnou fungovat až po
mnoha letech či desetiletích. O reorganizaci kostry či dokonce o její redukcí je proto možno uvažovat zásadně
až v období plné a optimální funkčnosti ÚSES.
Trvalou existenci kostry ekologické stability zajišťuje legislativní ochrana jejích součástí. Nejcennější části
jsou zpravidla zařazeny podle zákona o ochraně přírody a krajiny do kategorie zvláště chráněných
maloplošných území. Další ekologicky významná území orgány ochrany přírody jsou chráněna jako významně
krajinné prvky podle zákona č. 114/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů (zákon taxativně vyjmenovává části
krajiny, které jsou významnými krajinnými prvky vždy; dále pak připouští možnost registrovat jako významné
krajinné prvky i další části krajiny).
1.4. EKOLOGICKY VÝZNAMNÉ SEGMENTY KRAJINY A
SKLADEBNÉ ČÁSTI ÚZEMNÍCH SYSTÉMŮ EKOLOGICKÉ
STABILITY
1.4.1. Definice a členění
Jako segmenty krajiny označujeme jednoznačně vymezené a ohraničené krajinně prostory různé velikosti,
které se svým charakterem výrazně odlišují od okolních krajinných prostoru. Ekologicky významné segmenty
krajiny jsou ty části krajiny, které jsou tvořeny ekosystémy s relativné vyšší ekologickou stabilitou nebo v
nichž tyto ekosystémy převažují. Vyznačují se trvalostí bioty a ekologickými podmínkami, umožňujícími
existenci druhů přirozeného genofondu krajiny. Soubor v krajině existujících ekologicky významných
segmentů krajiny nazýváme kostra ekologické stability. Mezi ekologicky významné segmenty krajiny
můžeme zařadit např. zbytek bukového lesa uprostřed smrkových monokultur, listnatý remízek uprostřed polí,
druhově bohaté mokřadní společenstvo v agrární krajině, břehový porost lemující potok, rybník s přirozeným
pobřežním společenstvem, ale i opuštěný lom přirozeně zarůstající vegetací, starý vysokokmenný zatravněný
sad s hnízdními a potravními možnostmi pro ptáky, keřová a stromová liniová společenstva na mezích a
kamenicích.
Ekologicky významné segmenty krajiny mohou být tvořeny geobiocenózami přírodními, typickými pro určitou
biogeografickou oblast, nebo geobiocenózami, jejichž biodiverzita je příznivě podmíněna lidskou činností. Do
první skupiny patří především zbytky lesních porostů s přirozenou dřevinnou skladbou, do druhé skupiny
lokality různých typů lad, louky s převahou přirozeně rostoucích druhů a některé rybníky.
Ekologicky významné segmenty krajiny se podle prostorově strukturních kritérií (velikost a tvar, stupeň
stejnorodosti ekologických podmínek a současný stav biocenóz) dělí na:
• ekologicky významné krajinné prvky,
• ekologicky významné krajinné celky,
• ekologicky významné krajinné oblasti,
• ekologicky významná liniová společenstva.
Za skladebné části ÚSES volíme účelně vybrané ekologicky významné segmenty krajiny na základě
převažujících funkčních kritérií. Podle převažující funkce, kterou jim v ÚSES přisuzujeme, dělíme skladebné
části na:
• biocentra,
• biokoridory,
• interakční prvky.
Podle biogeografického významu (stupeň biologické rozmanitosti, reprezentativnost a unikátnost společenstev,
výskyt vzácných a ohrožených druhů a společenstev) rozlišujeme skladebné části ÚSES s významem:
• místním (lokálním),
• regionálním,
• nadregionálním (a ve vazbě na Evropskou ekologickou síť dále):
• provinciálním,
• biosférickým.
1.4.2. Členění ekologicky významných segmentů krajiny podle
prostorově strukturních kritérií
Ekologicky významný krajinný prvek je malé území (obvykle od l aru do 10 ha) se stejnorodými
ekologickými podmínkami, zahrnujícími obvykle jen jeden typ společenstva. K prvkům řadíme např. zbytek
listnatého porostu uprostřed jehličnatých monokultur, mokřadní louku s prameništěm uprostřed kulturních luk a
polí, malý rybník s pobřežními společenstvy, izolovanou skálu s přirozenou vegetací, skupinu stromů, ba i
izolovaný mohutný solitérní strom v bezlesé zemědělské krajině.
Ekologicky významný krajinný celek je plošně rozsáhlejší území (obvykle od 10 až do l 000 ha), kde
rozmanité ekologické podmínky umožňují existenci více typů společenstev. Charakteristickými celky jsou
např. zaříznutá údolí horních a středních toků řek s lesními, skalními a mokřadními společenstvy. V rámci
celku můžeme vymezovat celou řadu ekologicky významných prvků; je to účelné zvláště tehdy, odlišují-li se
jednotlivé prvky způsobem a žádoucí intenzitou péče a ochrany.
Ekologicky významná krajinná oblast je rozlehlé území (zpravidla více než l 000 ha), vyznačující se
rozmanitostí ekologických podmínek i rozmanitostí společenstev, mezi nimiž mají velký podíl ekologicky
stabilní společenstva přirozená a přírodě blízká. Mezi ekologicky významné oblasti patří nejen většina
chráněných krajinných oblastí, ale i řada dalších rozlehlých území s převahou lesů s přirozenou dřevinnou
skladbou a druhově bohatých lučních společenstev. Velký význam mají rybniční oblasti s typickou mozaikou
vodních, mokřadních i suchozemských společenstev. V rámci oblasti je vždy účelné vymezovat menší území s
výrazně odlišnými společenstvy jako ekologicky významné krajinné prvky, resp. celky.
Ekologicky významná liniová společenstva jsou specifickou formací kulturní krajiny: mají úzký protáhlý tvar
a je pro ně charakteristická převaha přechodných okrajových biocenóz (ekotonů). Tvoří je travino-bylinná nebo
dřevinná vegetace, členící bloky polí a luk nebo lesních monokultur. Nejhustší síť liniových společenstev v naší
kulturní krajině tvoří břehové porosty, v nichž souvislé přirozené biocenózy olší, vrb a jasanu s podrostem
mokřadních a vlhkomilných druhů dosahují často délky i několika kilometrů. Kratší, ale neméně významná
jsou liniová společenstva na zbytcích mezí, agrárních teras a kamenic. K významným liniovým společenstvům
patří i aleje a stromořadí, tvořené domácími listnatými dřevinami (zvláště lípou, javory, dubem, vzácně i
bukem, v některých krajinách břízou a jeřábem). Ekologicky menší význam mají liniová společenstva tvořená
cizími (introdukovanými) dřevinami (např. topolové kultivary, jírovec maďal, trnovník akát apod.).
Toto prostorově strukturní členění se používá při hodnocení současného stavu krajiny pro vymezování kostry
ekologické stability. Ukázalo se, že prakticky v každém území se dají nalézt a vymezit alespoň lokálně
ekologicky významné krajinné prvky a liniová společenstva, vyžadující a zasluhující zvýšenou péči a ochranu.
1.4.3. Funkční členění ekologicky významných segmentů krajiny
Skladebné části ÚSES mají v krajině funkci biocenter, biokoridorů nebo interakčních prvků; podle
biogeografického významu mohou mít význam místní, regionální až nadregionální.
1.4.3.1. Biocentra
Biocentrum (centrum biotické diverzity) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má být tvořena
ekologicky významným segmentem krajiny, který svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje
trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny. Jedná se o biotop nebo soubor biotopů,
který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého
ekosystému (vyhl. MŽP ČR č. 395/92).
Biocentra členíme
• podle funkčnosti:
o existující (funkční, částečné funkční, málo funkční),
o částečně existující (nedostatečně funkční),
o chybějící (nefunkční).
• podle vzniku a vývoje ekosystémů:
o přírodní,
o antropicky podmíněná.
• podle reprezentativnosti:
o reprezentativní,
o unikátní.
• podle rozmanitosti ekotopů:
o homogenní,
o heterogenní.
• podle rozmanitosti současných biocenóz:
o jednoduchá,
o kombinovaná.
• podle typu formace:
o lesní,
o křovinná,
o travinná,
o mokřadní,
o vodní,
o skalní,
o ostatní.
• podle geoekologických vazeb:
o konektivní,
o izolovaná.
• podle biogeografické polohy:
o centrální,
o kontaktní.
Podle funkčnosti lze označil jako existující biocentra ty segmenty krajiny, jejichž plocha odpovídá určeným
minimálním parametrům (viz příloha 10.4), nebo je větší a s takovými současnými biocenózami, které
umožňují existenci alespoň některých druhů přirozeného genofondu krajiny, dané příslušností k různým STG.
Obvykle se jedná o typy aktuální vegetace se středním a vyšším stupněm významu pro ekologickou stabilitu (v
příloze 10.3 stupně 3-5) a o biocenózy přírodě blízké až původní (viz tab. 1., kategorie I. až V). Funkčnost
existujících biocenter závisí na současném stavu zastoupených ekosystémů. Z hlediska stavu zastoupených
ekosystémů rozlišujeme biocentra nebo jejich části na optimálně funkční, částečně funkční a málo funkční.
Optimálně funkční jsou biocentra s přírodními a přirozenými společenstvy s vysokým stupněm ekologické
stability na celé ploše biocentra. Takový musí být cílový stav všech biocenter, zařazených do ÚSES. Jako
částečně funkční biocentra lze označit ta, kde tato společenstva zaujímají alespoň část plochy. Málo funkční
jsou biocentra zahrnující pouze ekosystémy se středním stupněm ekologické stability.
Částečné existující biocentra jsou ty segmenty krajiny, ve kterých plocha stabilních společenstev nedosahuje
minimálních prostorových parametrů. Je nutné považovat je za nedostatečně funkční a navrhnout zvětšení
plochy o společenstva s vysokým současným (nebo alespoň cílovým) stupněm ekologické stability.
Chybějící biocentra jsou ty navrhované skladebné části ÚSES, v nichž jsou v současnosti zastoupeny
ekosystémy s nízkým stupněm ekologické stability, které je nutno změnit tak, aby v budoucnu umožňovaly
existenci druhů přirozeného genofondu.
Podle vzniku a vývoje ekosystémů, tvořících biocentra, lze rozlišit biocentra přírodní a biocentra
antropogenně podmíněná. Biocentrum přírodní je tvořeno převážně původními, přírodními a přirozenými
ekosystémy (geobiocenózami), které se vyvíjejí v závislosti na daných geoekologických a biogeografických
podmínkách. Tyto ekosystémy jsou tedy totožné s potenciálními přírodními ekosystémy. V podmínkách České
republiky jsou to především lesní společenstva. Biocentra antropicky podmíněná jsou tvořena přírodě
blízkými ekosystémy s velkou biodiverzitou, jejichž vznik byl podmíněn lidským zásahem a jejichž existence
je závislá na trvalých nebo periodicky se opakujících zásazích. Jsou to především travinná společenstva (louky,
pastviny, různé typy lad) a hydrobiocenózy rybníků.
Podle reprezentativnosti rozlišujeme biocentra reprezentativní a unikátní. Reprezentativní biocentrum
zahrnuje plošně převažující ekosystémy, typické pro danou biogeografickou jednotku (např. jedlobukový prales
v Beskydském bioregionu nebo květnaté louky v Bělokarpatském bioregionu). Unikátní biocentrum zahrnuje
v dané biogeografické jednotce zvláštní, výjimečné typy ekosystémů, jejichž vznik je podmíněn zcela
specifickými ekologickými podmínkami (např. rašeliniště s borovicí bažinatou Pinus rotundata u rybníka Velké
Dářko v Žďárském bioregionu).
Podle rozmanitosti ekotopů rozlišujeme biocentra homogenní a heterogenní. Homogenní biocentra zahrnují
stejné nebo velmi příbuzné ekotopy. Heterogenní biocentra zahrnují ekotopy s výrazně odlišnými
ekologickými podmínkami. Kritériem hodnocení je příslušnost geobiocenóz do nadstavbových jednotek
geobiocenologické typizace - do vegetačních stupňů a trofických a hydrických řad. Homogenní biocentra jsou
tvořena segmenty biocenóz velmi blízkého druhového složení. Heterogenní biocentra jsou tvořena segmenty
skupin typů geobiocénů s výraznými rozdíly druhového složení biocenóz (např. suťový les lipové javořiny s
bukem STG Tili-acereta fagi, obklopený acidofilním lesním společenstvem dubojedlové bučiny STG Fageta
quercino-abietina).
Podle rozmanitosti zastoupených biocenóz rozlišujeme biocentra jednoduchá, tvořená společenstvy jedné
formace (např. lesní, luční, vodní), a biocentra kombinovaná (sdružená), zahrnující společenstva různých
formací (např. rybník obklopený mokřadními travinnými společenstvy a olšovými porosty). Na toto členění
navazuje určení typu biocentra podle typu zastoupených vegetačních formací (např. lesní biocentrum), případně
jemnější rozlišení podle biotopů (např. biocentrum suťových javořin, dubových bučin, luční biocentrum
psárkových luk).
Podle geoekologických vazeb, daných prostorovými vztahy v krajině, rozlišujeme biocentra konektivní a
izolovaná. Konektivní biocentra jsou v rámci ÚSES prostorově napojena na jeho další skladebné součásti; za
dostatečné propojení lze považovat existenci alespoň jednoho fungujícího biokoridoru. Izolovaná biocentra
jsou obklopena ekologicky nestabilními a málo stabilními společenstvy v takovém rozsahu, že migrace četných
druhů a organismů je znemožněna nebo podstatně snížena. Izolovanost může být vyvolána také velkou
kontrastností ekotopů okolních společenstev. Většinu izolovaných biocenter je nutno v cílovém stavu rovněž
propojit biokoridory. Výjimku tvoří biocentra s reliktními nebo endemickými druhy, ev. poddruhy.
Podle biogeografické polohy je možné rozlišovat biocentra centrální a kontaktní. Centrální biocentra jsou
umístěna obvykle v jádrové části dané jednotky individuálního biogeografického členění (provincie,
podprovincie, biogeografický region). Druhové složení biocenóz v tomto typu biocenter reprezentuje danou
biogeografickou jednotku (v případě místních ÚSES biochoru). Kontaktní biocentra jsou umístěna v hraniční
zóně dvou nebo více biogeografických jednotek. Umožňují biogeograficky velmi významné kontakty druhů
rozmanitého těžiště rozšíření (např. kontakt druhů ponticko - panonského a středoevropského geoelementu v
regionálním biocentru Brněnského bioregionu Květnice u Tišnova).
1.4.3.2. Biokoridory
Biokoridor (biotický koridor) je skladebnou částí ÚSES, která je, nebo cílově má být tvořena ekologicky
významným segmentem krajiny, který propojuje biocentra a umožňuje a podporuje migraci, šíření a vzájemné
kontakty organismů. Biokoridory tedy zprostředkovávají tok biotických informací v krajině. Na rozdíl od
biocenter nemusí umožňovat trvalou existencí všech druhů zastoupených společenstev. Funkčnost biokoridorů
podmiňují jejich prostorové parametry (délka a šířka), stav trvalých ekologických podmínek a struktura i
druhové složení biocenóz.
Na místní úrovni jako biokoridory nejčastěji fungují ekologicky významná liniová společenstva. Jejich význam
v kulturní krajině není omezen pouze na umožnění migrace organismů; další, z krajinně ekologického hlediska
rovnocennou funkcí je rozdělovat a příznivě ovlivňovat rozlehlé plochy ekologicky nestabilních antropogenně
změněných ekosystémů (rozlehlých bloků orné půdy a lesních monokultur).
Význam biokoridorů pro různé skupiny organismů je odlišný především v závislosti na způsobu jejich šíření a
pohybu. Pro některé druhy organismů přirozených společenstev jsou v kulturní krajině biokoridory nezbytné
(např. pro druhy rostlin se semeny rozšiřovanými mravenčí, pro méně pohyblivé druhy bezobratlých živočichů,
pro pravé lesní druhy savců). Biokoridory jsou v kulturní krajině nezbytnou součástí teritoria řady živočichů. I
když význam biokoridorů pro různé druhy a skupiny organismů není dosud plně objasněn, lze konstatovat, že
nejlépe fungují biokoridory, v nichž je souvisle vytvořeno prostředí daného typu biocenózy.
Nejsouvislejší síť biokoridorů tvoří v kulturní krajině společenstva tekoucích vod s litorálními lemy a
břehovými porosty.
Funkce a význam biokoridorů se odvíjí od biocenter, která spojují. Biokoridory členíme obdobně jako
biocentra podle funkčnosti, vzniku a vývoje ekosystémů, rozmanitosti biocenóz a podle typu formace:
• podle funkčnosti:
o existující (optimálně funkční, částečně funkční, málo funkční),
o částečně existující (nedostatečně funkční),
o chybějící (nefunkční).
• podle vzniku a vývoje ekosystémů:
o přírodní,
o antropogenně podmíněné.
• podle rozmanitosti ekotopů:
o homogenní,
o heterogenní.
• podle rozmanitosti současných biocenóz:
o jednoduché,
o kombinované.
• podle typu formace:
o vodní a mokřadní,
o lesní,
o travinné,
o křovinné,
o ekotonové.
Biokoridory je dále nutno členit:
• podle konektivity:
o souvislé,
o přerušované.
• podle podobnosti spojovaných biocenter:
o modální,
o kontrastní.
Podle konektivity společenstev rozlišujeme biokoridory souvislé a přerušované. Biokoridor souvislý je po
celé délce tvořen společenstvy s vysokým stupněm ekologické stability, zatímco biokoridor přerušovaný je
rozdělen jednou nebo několika propustnými bariérami. Bariérou antropogenní je např. asfaltová či betonová
komunikace, pruh pole, zastavěná plocha apod.; bariérou přírodní je např. niva v trase koridoru, propojujícího
teplomilná a suchomilná společenstva.
Podle podobnosti spojovaných biocenter rozlišujeme biokoridory modální a kontrastní. Biokoridor modální
spojuje biocentra se stejnými nebo podobnými společenstvy. Obvykle lze v krajině rozlišit čtyři základní
soustavy biocenter a biokoridorů. V první jsou zastoupeny vodní a mokřadní biotopy niv, ve druhé biotopy
xerotermní. Ve třetí, v rámci ČR plošně nejrozšířenější, jsou biotopy mezofilní, a čtvrtá soustava je tvořena
biotopy horského charakteru, obvykle s významným zastoupením druhů s těžištěm rozšíření v arktoalpinské a
boreální oblasti. Biokoridor kontrastní spojuje biocentra s výrazně odlišnými společenstvy. Tento typ
biokoridoru zprostředkovává kontakty a migraci pouze některých druhů organismů. Rozdílnost spojovaných
biocenter je dána rozdílností ekotopů i rozdílností současných biocenóz. Účelové hodnocení ekologické
příbuznosti STG pro účely trasování biokoridorů je obsahem kap. 1.4.4.
Disponibilních přírodovědných poznatků o fungování kontrastních biokoridorů je velmi málo, uplatňované
hypotézy jsou v plném rozsahu dosud potvrzeny jen pro některé druhy (nebo skupiny) organismů.
1.4.3.3. Interakční prvky
Kromě biocenter a biokoridorů jsou základními skladebnými částmi ÚSES na lokální úrovni i interakční prvky.
Interakční prvky jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva,
vytvářející existenční podmínky rostlinám a živočichům, významně ovlivňujícím fungování ekosystémů
kulturní krajiny. V místním územním systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé
působení biocenter a biokoridorů na okolní, ekologicky méně stabilní krajinu. Interakční prvky jsou součástí
ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do potravních řetězců i okolních, ekologicky
méně stabilních společenstev. Slouží jim jako potravní základna, místo úkrytu, místo rozmnožování, a pro
orientaci. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních vazeb v kulturní krajině. Tím podmiňují
vznik regulačních mechanismů, zvyšujících ekologickou stabilitu krajiny.
V interakčních prvcích nacházejí prostředí pro život např. opylovači kulturních rostlin a predátoři, omezující
hustotu populací škůdců zemědělských i lesních kultur. Typickými interakčními prvky jsou např. ekotonová
společenstva lesních okrajů, remízky, skupiny stromů, ba i solitérní stromy v polích, drobná prameniště,
společenstva na mezích a kamenicích, vysokokmenné sady, aleje apod. Čím hustší je síť interakčních prvků,
tím účinnější je stabilizační působení územních systémů ekologické stability. Interakční prvky mají většinou
menší plochu než biocentra a biokoridory, velmi často jsou prostorově izolovány. Interakční prvky členíme na
existující a navržené.
Obecná hypotéza o fungování interakčních prvků je postupně ověřována a prohlubována dílčími výsledky
základního výzkumu. Dosud však není k dispozici dostatek potřebných poznatků, nutných k vytvoření ucelené
metodiky navrhování a realizace nových interakčních prvků, dotvářejících ekologickou síť harmonické kulturní
krajiny. Kromě toho nejsou interakční prvky legislativně zakotveny v právních normách ČR.
1.4.4. Hodnocení příbuznosti skupin geobiocénů
Kvůli zpřehlednění geobiocenologických podkladů pro ujasnění koncepce návrhu místního ÚSES (mapa vztahů
potenciálních společenstev - viz 5.2.1) je účelné provést sdružení vymezených STG podle jejich příbuznosti do
agregací, které vymezují možné prostory pro trasování biokoridorů. Při tomto sdružování STG musíme brát v
úvahu jak příbuznost ekotopů, tak i komunikovatelnost určující části bioty. V rámci geobiocenologického
typologického systému vycházíme z těchto zásad:
1. V rámci trofických řad spolu v zásadě nekomunikují jednak STG řady oligotrofní A a bazické D,
jednak STG řady oligotrofní A a nitrofilní C. Mezi ostatními trofickými řadami jsou plynulé
přechody (viz meziřady AB, BC, BD a CD).
2. V rámci hydrických řad spolu přímo nekomunikují STG řady suché (1) a omezené (2) na jedné straně
a řady zamokřené (4), trvale mokré (5) a rašeliništní (6) na straně druhé. Plynulé návaznosti jsou mezi
hydricky blízkými řadami, tedy mezi STG hydrických řad l a 2, 2 a 3, 3 a 4, 4 a 5, 4 a 6, 5 a 6. Přitom
je možno většinou slučovat STG hydrické řady suché (1) a omezené (2).
3. Z hlediska vegetační stupňovitosti lze považovat za málo komunikativní přechod přes l vegetační
stupeň, za nekomunikativní přechod přes 2 vegetační stupně. Mezi jednotlivými navazujícími
vegetačními stupni jsou přechody víceméně plynulé, ať už se jedná o normální sled vegetační
stupňovitosti nebo jejich výskyty v klimaticky inverzních polohách. V zásadě tedy spolu přímo
komunikují STG vegetačních stupňů l a 2, 2 a 3, 3 a 4, 4 a 5, 5 a 6, 6 a 7, 7 a 8, 8 a 9. Plynulost, resp.
ostrost přechodů jednotlivých vegetačních stupňů je v zásadě závislá na typu reliéfu; ostřejší je v
reliéfu členitém (extrémně ostrá v hlubokých údolních zářezech), nezřetelná v plochém reliéfu.
Propojování navazujících vegetačních stupňů je proto přípustné jen v místech přechodu velmi
plynulého, kdy je jistota, že navazující vegetační stupeň je podstatněji rozšířen v navazujícím území.
4. Zvláštní pozornost je nutno věnovat reliktním společenstvům, resp. společenstvům s reliktními a
endemickými druhy, která se svým okolím komunikují jen částečně a vyžadují určitý stupeň
izolovanosti. S velkou pravděpodobností se zpravidla jedná o segmenty trofické řady D v suché a
omezené hydrické řadě a o segmenty trofické řady A v hydrické řadě rašeliništní. Regionálně však v
úvahu přichází i řada dalších možností.
5. V jednotlivých krajinných segmentech (bioregionech, biochorách - viz 1.6) je nutno přistupovat ke
sdružování STG podle jejich příbuznosti diferencovaně.
Rámcově, s jistou mírou obecné platnosti pro území ČR, lze slučovat jen některé STG. V následujícím přehledu
jsou tyto možnosti seřazeny podle vegetačních stupňů a hydrických řad. Slučování je prováděno na úrovni řad
trofických. Ty trofické řady, které je v daném vegetačním stupni a hydrické řadě žádoucí ponechat izolovaně,
jsou označeny vykřičníkem (např. D !).
AGREGACE PŘÍBUZNÝCH STG:
1 dubový vegetační stupeň
hydrická řada: 1+2: AB+B BC+C BD+D
3: A+AB B+BD, BC+C+CD
4: BC+C+CD BD-D ! (halofitní společenstva)
5: A+AB B+BD, BC+C+CD
2.bukodubový vegetační stupeň
hydrická řada: 1+2: A+AB AB+B B+BD BC+C D !
3: A+AB B+BD BC+C
4: A+AB+B BC+C+CD
5: AB+B B+BD BC+C
3.dubobukový vegetační stupeň
hydrická řada: 1+2: A+AB AB+B B+BD BC+C D !
3: A+AB B+BD BC+C+CD
4: A+AB+B BC+C
5: AB+B BC+C+BD
4a. bukový vegetační stupeň
hydrická řada: 1+2: A+AB BD+BC+C A ! D !
3: A+AB AB+B BC+C+CD BD+D
4: viz.4b.dubojehličnatý VS
5: A+AB B+BC+C
4b. dubojehličnatý vegetační stupeň
hydrická řada 1+2: A+AB
3: A+AB B !
4: A+AB
5: AB+B B+BC+C
6: A !
5. jedlobukový vegetační stupeň
hydrická řada 1+2: A+AB BC+C A ! ( D ! - hadce )
3: A+AB AB+B BC+C BD-D ! hadce
4: A+AB+B BC+C
5: AB+B BC+C
6: A !
6. Smrkojedlobukový vegetační stupeň
hydrická řada: 1+2: A+AB BC+C A !
3: A+AB AB+B BC+C
4: A+AB+B BC+C
5: A+AB+B BC+C
6: A !
7. Smrkový vegetační stupeň
hydrická řada: 2+3: A+AB+B
4: A !
6: A!
8. Klečový vegetační stupeň
hydrická řada: 3: A, AB+B
6: A.
1.5. BIOGEOGRAFICKÝ VÝZNAM EKOLOGICKY VÝZNAMNÝCH
SEGMENTŮ KRAJINY
Biogeografický význam ekologicky významných segmentů krajiny (dále EVSK) odvozujeme od
reprezentativnosti zastoupených druhů a společenstev, vztažené k jednotkám individuálního i typologického
biogeografického členění.
Místní význam mají plošně méně rozlehlé EVSK (obvykle do 5 až 10 ha), tedy ekologicky významné krajinné
prvky a ekologicky významná liniová společenstva s funkcí interakčních prvků, biokoridorů a biocenter. Jejich
síť reprezentuje rozmanitost skupin typů geobiocénů v rámci určité biochory. Lokální význam mají např.
remízky a liniová společenstva mezí v polích, maloplošné zbytky lesních porostů přirozené dřevinné skladby v
borových nebo smrkových monokulturách, opuštěný lom v přirozeném sukcesním vývoji, zatravněný
vysokokmenný extenzivní sad, úsek potoka s přirozeně meandrujícím korytem nebo malý rybník s litorálním
lemem. Jedním z cílů vymezování místního ÚSES je, aby každá skupina typů geobiocénů v rámci dané
biochory byla reprezentována alespoň jedním přírodním biocentrem.
Regionální význam mají plošně rozlehlejší EVSK s minimální plochou podle typů společenstev od 10 do 50
ha. Jedná se obvykle o ekologicky významné krajinné celky a ekologicky významná liniová společenstva s
funkcí biokoridorů. Přispívají k udržení podstatné části druhového bohatství bioty. Jejich síť musí
reprezentovat rozmanitost typů biochor v rámci určitého biogeografického regionu. Jednotlivé segmenty
jsou obvykle heterogenní, zahrnují zpravidla společenstva více skupin typů geobiocénů. Regionální význam
mají např. EVSK, zahrnující souvislé zbytky lesů s přirozenou dřevinnou skladbou, rozlehlé segmenty stepních
lad, komplexy luk s převahou přirozeně rostoucích druhů, větší rybníky s litorálními lemy a mokřadnímispolečenstvy,
přirozené úseky řek se souvislými břehovými porosty. Jedním z cílů vymezování regionálního
ÚSES je, aby každý typ biochory v rámci daného biogeografického regionu byl reprezentován alespoň
jedním přírodním biocentrem.
Nadregionální význam přisuzujeme rozlehlým, ekologicky významným krajinným celkům a oblastem, v nichž
souvislá plocha ekologicky stabilních společenstev by měla dosahovat alespoň l 000 ha. Podmínky existence by
zde měly mít i druhy organismů s velkými prostorovými nároky (např. velcí obratlovci). Nadregionální EVSK
by měly zajistit podmínky existence charakteristických společenstev s úplnou druhovou rozmanitostí
bioty v rámci určitého biogeografického regionu. Nadregionální význam má např. komplex doubrav a bučin
ve Chřibech, jehož jádro tvoří zvláště chráněné území Holý kopec, nebo údolí Hodonínky ve Svratecké
hornatině se zachovalými komplexy bučin, suťových javořin a potočních olšin s jádrovým chráněným územím
Čepičkův vrch. Jedním z cílů vymezování nadregionálního ÚSES je, aby každý biogeograficky region v
rámci dané biogeografické podprovincie byl reprezentován alespoň jedním přírodním biocentrem.
Provinciální a biosférický význam mají rozlehlé, ekologicky významné krajinné oblasti, které reprezentují
bohatství naší bioty v rámci biogeografických provincií a celé planety. Jádrová území s přírodním vývojem
by u těchto segmentů měla mít plochu větší než 10 000 ha. Plocha 10 000 ha přirozených společenstev zajišťuje
i podmínky existence populací velkých ptáků a savců s největšími prostorovými nároky (např. rys ostrovid, vlk,
los, orel skalní, medvěd hnědý). Provinciální význam lze přisoudit pouze několika bilaterálním územím v ČR,
např. údolí Dyje v Národním parku Podyjí a rezervace Prameny Úpy v Krkonošském národním parku. Jediným
EVSK vyhovujícím kritériím biosférického významu, ležícím alespoň částečně v ČR, je celek NPR Modravské
slatě a jádrového území (Kerngebiet) Bavorského národního parku, kde přísně chráněné kvalitní území má v
ČR plochu asi 3 600 ha a v Bavorsku asi 8 000 ha, celková plocha je tedy asi 11 600 ha. V bývalém
Československu splňovala nejnáročnější prostorové parametry biosférického významu pouze rezervace
Javorina ve Vysokých Tatrách, kde jsou na ploše téměř 12 000 ha chráněna přírodní lesní a vysokohorská
společenstva včetně typických druhů velkých obratlovců. Hnízdí zde orel skalní a tetřev hlušec, žijí zde
populace kamzíka, medvěda, rysa i vlka. Jedním z cílů vymezování provinciálního a biosférického ÚSES je
opět, aby každá biogeografická jednotka v rámci dané hierarchicky vyšší jednotky byla reprezentována
alespoň jedním přírodním biocentrem. Harmonická kulturní krajina vyžaduje jako jednu z nezbytných
podmínek pro trvalou využitelnost svých přírodních zdrojů existenci ekologicky významných segmentů
rozmanitého biogeografického významu, přičemž rozhodující význam má z hlediska ekologické stabilizace
krajiny místní úroveň.
1.6. BIOGEOGRAFICKÉ RÁMCE PRO VYMEZOVÁNÍ A
NAVRHOVÁNÍ ÚZEMNÍCH SYSTÉMŮ EKOLOGICKÉ STABILITY
KRAJINY
Na rozdíl od kostry ekologické stability jsou územní systémy ekologické stability krajiny tvořeny jak v
současnosti existujícími, tak i navrhovanými skladebnými částmi. Územní systém ekologické stability krajiny
(ÚSES) je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů,
které udržují přírodní rovnováhu (§ 3 zákona č. 114/92 Sb.). ÚSES je tedy sítí skladebných částí, účelně
rozmístěných na základě funkčních a prostorových kritérií. Je optimálně fungující soustavou biocenter,
biokoridorů a interakčních prvků, odpovídající danému stupni našeho poznání.
Biogeografické rámce vyjadřující pestrost ekotopů v dané krajině jsou pro ÚSES jedním z rozhodujících
podkladů, od kterých se odvíjí zejména naplňování jeho první funkce - uchování a podpora rozvoje přirozeného
genofondu krajiny. Tyto rámce také předurčují biogeografický význam jednotlivých částí ÚSES a vymezují
specifické rámce pro jejich využívání, resp. ochranu.
Rozdíly v bohatství a rozmanitosti živé přírody od topické (lokální) až po planetární úroveň vystihují dvě
soustavy biogeografických členění - individuální a typologická. K tomu, aby v ÚSES byly zastoupeny všechny
reprezentativní i unikátní ekosystémy, je nezbytné využít jako podkladu obou typů biogeografických členění.
Obdobný přístup byl použit při navrhování celosvětové sítě biosférických rezervací, které jsou vybírány tak,
aby vystihovaly rozmanitost biomů v biogeografických provinciích Země.
Pro navrhování ÚSES jsou tedy používány tyto soustavy biogeografických jednotek:
a) typologické:
typ geobiocénu (jednotka topické úrovně, vhodná pro navrhováni druhového složení nově
zakládaných biocenter a biokoridorů),
skupinu typů geobiocénů (jednotka topické až chorické úrovně, rámce podobných
ekologických podmínek, nutná pro vymezování místních biocenter a biokoridorů),
typ biochory (jednotka regionální úrovně, nezbytná pro vymezování regionálních biocenter a
biokoridorů; jednotlivé biochory tvoří rámce pro hodnocení reprezentativnosti místního
ÚSES).
b) individuální:
sosiekoregiony (73 na území ČR),
bioregiony (91 na území ČR); jednotky regionální úrovně, rámce pro hodnocení
reprezentativnosti EVSK v regionálním ÚSES a pro výběr nadregionálních biocenter),
biogeografické podprovincie (na území ČR hercynská, polonská, západokarpatská a
severopanonská: jednotka regionální úrovně, rámec provinciálního ÚSES),
biogeografická provincie (na území ČR provincie středoevropských listnatých lesů a
provincie panonská, jednotka planetární úrovně: rámec pro biosférický ÚSES).
Ad a) Cílem typologických členění je vymezit v krajině typy území s relativně homogenními ekologickými
podmínkami, kterým odpovídají relativně podobná přírodní potenciální společenstva. Typologickým členěním
jsou vymezovány územně nesouvislé segmenty krajiny s podobnými typy biocenóz, které se v krajině opakují v
závislosti na podobných ekologických podmínkách. Při typologickém členění je používána soustava
geobiocenologických jednotek podle Zlatníka (1976) (viz příloha 10.1), kde základní jednotkou jsou typy
geobiocénů, sdružované do skupin na základě podobnosti ekologických podmínek, vyjádřené podobností
fytocenóz. Nadstavbovými jednotkami jsou vegetační stupně a ekologické řady (viz kap. 1.3.1).
Vyšší jednotkou typologického členění v rámci biogeografické diferenciace krajiny v tomto pojetí je typ
biochory (v rámci bioregionu nebo sosiekoregionu).
Typ biochory je vyšší typologická (opakovatelná) jednotka členění krajiny bioregionů. Má heterogenní ráz a
vyznačuje se svébytným zastoupením, uspořádáním, kontrastností a složitostí kombinace skupin typů
geobiocénů. Tyto vlastnosti jsou podmíněny kombinací vegetačního stupně, substrátu a georeliéfu. Biochory
tedy vycházejí z potenciálních podmínek krajinné sféry, zpravidla se však vyznačují i svébytným zastoupením
aktuálních biocenóz. Velikost jednoho segmentu biochory je zpravidla v intervalu 0,5-102 km2. Typ biochory
je jednotka sdružující jednotlivé biochory na základě podobností; podobné biochory vždy tvoří jeden typ. Tento
typ v má rámci celé ČR svůj kód, např.: Typ biochory zaříznutých údolí v kyselých metamorfitech 4.
vegetačního stupně má kód 4US a sdružuje biochoru zaříznutého údolí Vltavy, biochoru zaříznutého údolí
Malše, biochoru zaříznutého údolí Blanice a biochory zaříznutých údolí dalších toků.
Struktura typů biochor
Na základě analýzy zastoupených STG je stanoven druh biochory (homogenní, similární, kontrastně-similární,
kontrastní). Druh biochory popisuje její vnitřní strukturu, pestrost a složitost. Druh biochory ovlivňuje
vymezení, cílové ekosystémy a prostorové parametry reprezentativní části regionálního územního systému
ekologické stability (R ÚSES). Dosud aplikovaný přístup k využití biochor pro návrh regionálního ÚSES nelze
považovat za zcela ideální. Podle pestrosti geobiocenóz, kterou lze charakterizovat počtem zastoupených
geobiocenóz, jejich kontrastností a plochou, jsou rozlišovány 4 druhy biochor a to (relativně) homogenní,
similární, kontrastně-similární a kontrastní.
V homogenních biochorách převažuje jeden až dva ekologicky blízké ekotopy (skupiny typů geobiocénů).
Jedinou výjimkou mohou být ekologicky odlišné ekotopy potočních niv a pramenišť. Ty jsou neoddělitelnou
součástí téměř všech typů biochor a jejich zahrnutí do hodnocení by vedlo k tomu, že všechny typy biochor by
musely být hodnoceny jako kontrastně-similární a kontrastní, a tak by se ztratily důležité rozdíly v jejich
struktuře. Konečně, výskyt niv a pramenišť v jinak homogenních typech biochor je i z hlediska hodnocení
reprezentativnosti biocenter nepodstatný, neboť v ostatních druzích biochor daného bioregionu se zpravidla
vyskytují podstatně lépe vyvinuté a rozsáhlejší. Tato nereprezentativní součást typu biochory nemusí pak být
zařazena do regionálního biocentra. Příkladem modálního typu biochory může být sprašová plošina.
Similární biochory jsou tvořeny souborem ekologicky blízkých ekotopů. Jediným kontrastním prvkem bývají,
tak jako u homogenních typů biochor, potoční nivy a prameniště, které však nejsou zahrnuty do celkového
hodnocení vnitřní struktury biochory. Nejtypičtějšími příklady jsou biochory slínitého flyše v Karpatech, kde se
v rámci jednoho typu vyskytují i dva vegetační stupně a mírné rozdíly ve vlhkosti a živnosti jednotlivých částí
svahů. Tyto biochory již nelze považovat za homogenní, avšak na rozdíl od následujících druhů biochor v nich
ještě chybí kontrastní prvky (mimo zmíněné nivy a prameniště). V similárních typech biochor však již tyto nivy
a prameniště musejí být součástí reprezentativního regionálního biocentra.
Kontrastně-similární biochory jsou složitější než předchozí druh. Kromě převažujících ekologicky blízkých
ekotopů a potočních niv zde je i další výrazně odlišný maloplošný typ ekotopu, ale velmi charakteristický.
Pokud se tyto odlišné ekotopy v rámci bioregionu nejlépe vyvinuté vyskytují právě zde, je nezbytné je zahrnout
do regionálního biocentra. Příkladem mohou být hadcové ostrůvky v rulách, ojedinělá skalní stanoviště ve
sprašové pahorkatině nebo malá rašeliniště na plošinách.
V kontrastních biochorách je typicky zastoupena kombinace nejméně dvou, většinou však tří i více, výrazně
odlišných ekotopů, svou rozlohou a typičností přibližně rovnocenných. Všechny tyto ekotopy musí být
zastoupeny v reprezentativním regionálním biocentru. Příkladem může být zaříznuté skalnaté údolí s ekotopy
skal, sutí, různě orientovaných svahů a ekotopem úzké nivy.
Typy biochor jsou prostorovými rámci pro vymezování biocenter regionálního významu, neboť představují
segmenty krajiny, které vystihují svéráznost zastoupení a uspořádání geobiocenóz bioregionů. Proto je třeba v
každém typu biochory vymezit alespoň jedno reprezentativní regionální biocentrum.
Ad b) Cílem individuálních členění je vystihnout rozdíly v biotě, dané geografickou polohou území, která
podmiňuje odlišný chorologický charakter, projevující se rozdíly v druhovém složení biocenóz. Individuální
regionalizací jsou vymezovány jedinečné, neopakovatelné souvislé celky, lišící se do různé míry složením
bioty. Obvykle jsou zdůrazňovány rozdíly ve složení flóry a fauny.
Vyšší jednotky individuálního členění - provincie a podprovincie - byly vybrány tak, aby navazovaly na
celosvětovou soustavu biogeografických provincií (Udvardy 1975. Tyto jednotky jsou nezbytné při výběru
reprezentativních ukázek přírody pro mezinárodní koordinaci při probíhající tvorbě Evropské ekologické sítě.
Jako jednotky regionální úrovně byly dříve používány sosiekoregiony. Sosiekoregiony jsou jednotkami
sosiekologického členění krajiny, používané dříve též v ochraně přírody pro tvorbu reprezentativní sítě zvláště
chráněných území v České republice. Vznikly úpravou geomorfologického členění tak, že byly sdruženy
geomorfologické (pod)celky se společnými biogeografickými rysy (Petříček 1982). V prvních krajských
generelech regionálních ÚSES byly sosiekoregiony použity především proto, že jiná vhodná soustava
individuálních biogeografických jednotek nebyla k dispozici; dále proto, že celá řada informací o chráněných
územích a dalších významných segmentech krajiny byla zpracována právě pro rámce sosiekoregionu.
Použití sosiekoregionu jako regionálních jednotek individuálního biogeografického členění se ukázalo být v
řadě případů problematické. Soustava sosiekoregionu nebyla vytvářena s ohledem na soustavu vyšších
individuálních biogeografických jednotek. Hranice sosiekoregionu navíc byly stanoveny převážně na základě
geologických, geomorfologických, a nikoliv biotických kritérií. Také analýza dosud zpracovaných fytogeografických,
zoogeografických a biogeografických členění ČSFR (Dostál 1966, Skalický 1988, Mařan 1958,
Raušer 1971) ukázala, že žádné z nich nevyhovuje plně pro potřeby tvorby ÚSES. Zoogeografická a
fytogeografická členění jsou založena sice na rozdílech flóry a fauny, ale často na výskytu chorologicky
charakteristických, ale z hlediska fungování ekosystémů obvykle méně významných druhů. Proto bylo potřebné
přistoupit k nové biogeografické regionalizaci ČR, v rámci níž byly nově vymezeny biogeografické regiony
(bioregiony) (Culek a kol., 1996).
Biogeografický region (dále bioregion) je individuální jednotkou biogeografického členění krajiny na
regionální úrovni. Biocenózy bioregionu jsou ovlivněny jeho polohou a mají charakteristické chorologické
rysy, dané zvláštnostmi postglaciální geneze flóry a fauny. V rámci bioregionu se vyskytuje identická vegetační
stupňovitost a většinou se již nevyskytují jiné rozdíly v potenciální biotě než rozdíly způsobené odlišným
ekotopem. Bioregion je vždy vnitřně heterogenní, zahrnuje charakteristickou mozaiku nižších jednotek biochor
a skupin typů geobiocénů. Zpravidla se také vyznačuje charakteristickým georeliéfem, mezoklimatem a
půdami. Bioregion je převážně jednotkou potenciální bioty, nevychází tedy z aktuálního stavu krajiny,
zpravidla však má specifický typ a určitou intenzitu antropogenního využívání. Bioregiony tak, stručně řečeno,
tvoří zpravidla výrazně odlišné krajiny. Plocha bioregionu dosahuje přibližně 102
- 103
km2
.
Biogeografické regiony jsou nezbytnými prostorovými rámci pro definitivní fixování regionálních a vyšších
ÚSES. Slouží k hodnocení reprezentativnosti regionálních biocenter, jsou základem pro vymezování
nadregionálních biocenter a jsou také nezbytné pro upřesňování směrů nadregionálních biokoridorů.
Biogeografické regiony jsou dále nezbytnými rámci pro vymezování typů biochor - nejvyšších jednotek
typologického biogeografického členění.
Bioregiony jsou charakterizovány především zastoupením určité kombinace různých druhů a typů biochor.
Pro strukturu některých bioregionů je charakteristická převaha homogenní biochor, pro další převaha
kontrastně- similárních biochor, přičemž se uplatňuje různý podíl kontrastních biochor. Z hlediska struktury
bioregionů je důležitý počet typů biochor a jejich plošný podíl; tím je dána i specifická struktura biotopů a
bioty, kterou ÚSES podchycuje. Častější jsou bioregiony polybiochorické (zahrnující více typů biochor), v
některých případech jsou bioregiony i monobiochorické (např. regiony širokých říčních niv). Důležitým
znakem struktury bioregionů je zastoupení, plošný podíl a společná délka hranic základních a nadstavbových
jednotek geobiocenologické typizace (vegetačních stupňů, trofických a hydrických řad, skupin typů
geobiocénů).
Bioregiony je možno klasifikovat podle hledisek chorologických, a to podle biogeografické polohy a podle
rozmanitosti a významu zastoupených druhů s různým těžištěm rozšíření (geoelementů).
Z hlediska biogeografické polohy rozlišujeme bioregiony:
• centrální (tj. ležící uprostřed určité vyšší jednotky individuálního biogeografického členění),
• přechodné (ležící mimo centrální oblast provincie či podprovincie, ale ne na jejich hranicích),
• kontaktní (ležící v hraniční zóně provincií či podprovincií).
Podle rozmanitosti a významu zastoupených geoelementů rozlišujeme bioregiony:
• homogenní (s výraznou převahou méně odlišných geoelementů, např. Žďárské vrchy, bioregion 1.65
Žďárský),
• heterogenní (charakteristické významným zastoupením výrazně odlišných geoelementů, např.
Moravský kras, bioregion 1.25 Macošský).
Při novém biogeografickém členění bylo vymezeno v ČR celkem 91 bioregionů, z toho 71 v hercynské
podprovincii, 4 v polonské podprovincii, 11 v západokarpatské podprovincii a 5 v severopanonské
podprovincii. K bioregionům byly zpracovány i podrobné charakteristiky s hlavním důrazem na popis bioty, na
němž se podíleli významní odborníci z celé ČR. Bioregiony jsou mapově zpracovány, nově v měřítku 1:50 000
a brzy budou k dispozici v rámci publikace Biogeografické členění ČR II.díl. Textová část s mapou bioregionů
v měřítku 1: 500 000 byla publikována v r. 1996 (Culek a kol. 1996). Bioregionům jsou přizpůsobeny i
biochory, jejich popis a číslování. Pro orientaci uživatelů je připojena přehledná mapka se seznamem
bioregionů.
1.7. PROSTOROVÉ VZTAHY A PROSTOROVÉ PARAMETRY ÚSES
Díky dlouhodobému výzkumu abiotických i biotických složek krajiny je možno konstatovat, že existuje
relativní dostatek disponibilních poznatků, umožňujících individuální i typologickou diferenciaci krajiny na
různých hierarchických úrovních od úrovně topické až po úroveň planetární. Celosvětově se však nedostává
informací o cílových prostorových vztazích různých skladebných částí ÚSES, zejména interakčních prvků,
nezbytných pro trvalou existenci přirozených společenstev v krajině. Exaktní cílený výzkum započal
celosvětově teprve v posledních desetiletích, z území ČR jsou k dispozici pouze poznatky o některých
skupinách organismů ve vybraných regionech.
Představy o prostorových vztazích ekosystémů v krajině, určení stupně jejich konektivity a vzájemného
bariérového efektu jsou založeny na deduktivně odvozených hypotézách, v některých případech již
potvrzených výsledky exaktního výzkumu (např. Strašilová, 2000). Obecně lze konstatovat, že vyšší stupeň
konektivity je přímo úměrný podobnosti ekosystémů. Složitější je problematika bariér. Bariéry šíření různých
skupin druhů organismů existovaly i v přírodní krajině. V současné kulturní krajině mají pro rozhodující část
druhů organismů dominantní význam bariéry antropogenní. Překonávání těchto antropogenních bariér je
jedním z nejobtížněji dosažitelných cílů vytváření ÚSES.
V současné koncepci je návrh ÚSES založen na minimálních parametrech (viz příloha 10.4). Tyto parametry
byly odvozeny deduktivně expertním odhadem. Na jejich určení se podílel reprezentativní tým přírodovědců
různých specializací. Z výsledků šetření vyplynulo, že ekologicky významné segmenty krajiny s horšími
prostorovými parametry než uvedenými minimálními nejsou schopny plnit očekávané funkce biocenter a
biokoridorů. Teprve výsledky dlouhodobého cíleného výzkumu mohou přispět k verifikaci dostatečnosti
stanovených minimálních parametrů skladebných součástí ÚSES. Minimalisticky stanovené velikosti biocenter,
délka a šířka biokoridorů a hustoty interakčních prvků lze použít při navrhování nových skladebných součástí
ÚSES. V žádném případě však takto stanovené parametry neopravňují ke zmenšování rozlohy a hustoty v
současné době existujících a fungujících ekologicky významných segmentů krajiny.
1.8. ZHODNOCENÍ DISPONIBILNÍCH PŘÍRODOVĚDNÝCH
PODKLADŮ
Při koncipování metodologie tvorby ÚSES, tj. při vymezování kostry ekologické stability a navrhování funkčně
propojených územních systémů ekologické stability krajiny byly využívány aktuální koncepce krajinné
ekologie i další poznatky přírodovědných disciplin. Je pochopitelné, že úroveň nezbytných teoretických
koncepcí i konkrétních disponibilních poznatků o území, nutných pro jednotlivé operace související s tvorbou
ÚSES, je velmi různá.
Vymezování kostry ekologické stability navazuje na dlouhodobé zkušenosti s vymezováním sítě zvláště
chráněných území. K tradičním kvalitativním kritériím volby segmentů přistupuje kritérium nezbytné
prostorové návaznosti segmentů. Důležitá je tedy nejen absolutní biologická hodnota segmentu, ale i jeho
relativní hodnota, vztažená k charakteru okolní krajiny.
K vymezování ekologicky významných segmentů krajiny, tvořících kostru ekologické stability, slouží
přípravné, základní a podrobné mapování krajiny, biotopů a fytocenóz, navazující na obdobné koncepce v
ostatních evropských státech. Pro vymezování kostry ekologické stability je rozhodující základní mapování,
provedené exaktně terénním průzkumem. Racionální zpracování na území celého státu vyžaduje sjednotit různé
metodické postupy. Vymezení kostry ekologické stability, legislativní zabezpečení existence jejích
skladebných součástí a zajištění potřebné péče je v současné době rozhodujícím krokem dlouhodobého
procesu tvorby územních systémů ekologické stability.
Všechny nejnovější poznatky přírodovědných oborů potvrzují, že je účelné ze souboru náhodně zachovalých a
v současné kulturní krajině nerovnoměrně rozmístěných součástí kostry ekologické stability vytvořit funkčně
propojený systém biocenter, biokoridorů a interakčních prvků. Koncepce tvorby ÚSES koresponduje s
obdobnými krajinně ekologickými koncepcemi v zahraničí (Biotopverbundsystem v SRN – Jedicke, 1994,
National Ecological Network v Nizozemí, Greenways v USA – Smith, Hellmund 1993; Labaree 1992).
Účelnost tvorby územních systémů ekologické stability potvrzují i nejnovější koncepce metapopulační
dynamiky, které vycházejí z nerovnocennosti biotopů v mozaikovitém krajinném prostředí. Nerovnocennost
biotopů se projevuje nestejným významem pro přežívání a vývoj populací: v některých místech je natalita
druhu vyšší než mortalita, v některých místech je tomu naopak. Místa s natalitou vyšší, než je mortalita, jsou
tzv. zdrojová místa, z nichž migrují jedinci do okolí. Zdrojová místa jsou tedy pro budoucnost populace
důležitější než jiná. Z hlediska ÚSES jsou nejvýznamnějšími zdrojovými místy biocentra.
Pro vyhodnocení pestrosti potenciálních společenstev jsou přírodovědná východiska dostatečná a v
mezinárodním srovnání ČR dokonce zajištěná na úrovni vyšší, než odpovídá evropskému průměru. Využívány
jsou výsledky více než šedesátiletého geobotanického, geobiocenologického, pedologického a
fyzickogeografického výzkumu a mapování krajiny. Stávající soustavy individuálního a typologického členění
krajiny umožňují exaktně vyhodnotit pestrost přírodních potenciálních společenstev na různých hierarchických
úrovních. Účelné je stálé prohlubování a zpřesňování charakteristik skupin typů geobiocénů a jejich návaznosti
na další soustavy diferenciace krajiny, které v roce 1999 publikovali Buček a Lacina.
Také pro diferenciaci a hodnocení aktuálního stavu společenstev v krajině jsou současně používané
metodické postupy dostatečně vyhovující; je ovšem žádoucí je postupně rozšiřovat o systematická šetření
zoologická.
Složitější je problematika prostorových vztahů bioty v krajině. Biogeografická teorie ostrovů je příliš obecná
a při mechanické aplikaci poskytuje kontroverzní závěry. Nepochybná je výhodnost vyššího stupně konektivity
u podobných ekosystémů, a to, že v kulturní krajině nejvýznamnější bariérový efekt tvoří bariéry antropogenní.
Je zřejmé, že prostorové vztahy jsou u různých skupin organismů různé. Tyto specifické zvláštnosti je třeba
exaktně zkoumat v různých krajinných typech (Jedicke 1991; Noss 1987; Nowicky et al. 1996; Saunders,
Hobbs 1991; Simberloff, Cox 1987)
Minimální prostorové parametry ÚSES byly určeny expertním odhadem širokého týmu přírodovědců
nejrůznějších specializací. Exaktní zjišťování ne pouze minimálních, ale i optimálních parametrů je možné
pouze na základě dlouhodobého interdisciplinárního výzkumu a cíleného ověřování deduktivně stanovených
hodnot v různých krajinných typech. Zvláště složitá se jeví problematika racionální struktury a prostorových
parametrů interakčních prvků.
Pro srovnání významu vytváření ÚSES s ostatními celospolečenskými zájmy v krajině poskytují přírodovědné
podklady dostatečná východiska (určení ekologicky neracionálních, až devastujících způsobů využití
konkrétních lokalit, jednoznačnost priority umístění biocenter a biokoridorů, priorita péče o biodiverzitu v
některých segmentech krajiny).
V návaznosti na metodiku tvorby místních ÚSES je nutno velkou pozornost věnovat přírodovědným
podkladům pro realizaci jeho nově navrhovaných součástí (např. volba dřevin v souladu s exaktně zjištěnými
přírodními podmínkami) a pro zpracování směrnic péče o skladebné součásti ÚSES, tedy přírodovědným
podkladům projektů ÚSES.
2. SPOLEČENSKÁ VÝCHODISKA ÚSES
(Postavení ÚSES v právním prostředí společnosti)
Jiří Plos, Igor Míchal, přepracoval Martin Flora
2.1. ZÁKLADNÍ PRÁVNÍ VÝCHODISKA
Právní zakotvení péče o životní prostředí a v jeho rámci péče o krajinu bylo vedeno snahou po obnově vědomí
významu lokálního lidského konání pro obývanou krajinu, skrývajícího v sobě důsledky nejen lokální, ale
velmi často regionální, kontinentální i globální. A právě ono se stává zároveň východiskem obnovy vědomí
osobní odpovědnosti člověka za vlastní činy a za jeho místo ve světě a v pospolitosti.
Vědomí spoluodpovědnosti zakládající účinnou spoluúčast na rozhodování stojí nejen v zárodku vzniku
koncepce prostorového plánování, ale, důsledně domyšleno, i rozsáhlých legislativních aktivit směřujících k
ochraně životního prostředí a k péči o krajinu, které by se měly stát trvale součástí obnovujícího se právního
vědomí pospolitosti.
Uskutečňována může být ovšem tato odpovědnost pouze tam, kde je člověk bezprostředně spjat s místem svého
bytí. Toto pouto s místem (se světem) je zprostředkováváno především institutem vlastnictví, jehož
prostřednictvím a při jehož využití člověk pečuje o svět přírody a spoluvytváří v rámci samosprávné
pospolitosti svět kultury a civilizace.
Péče o krajinu je tak výslednicí střetů zájmů nadindividuálních, veřejných, jejichž nositelem je společnost, a
zájmů individuálních, soukromých, jejichž nositeli jsou fyzické či právnické osoby zejména v postavení
vlastníků pozemků. Tento střet nemusí mít nutně podobu konfliktu, neboť zájem veřejný může být (a často také
je) se zájmem soukromým (zájmem vlastníka) v souladu, nezřídka však platí opak. Právě v takových případech
je především úkolem právních norem, střet veřejných a soukromých zájmů vyřešit při maximálním možném
uspokojení obou.
Samo vlastnické právo (které český právní řád označuje synonymně jako vlastnictví) je v prostoru ovládaném
tzv. kontinentálním právem zahrnujícím prakticky všechny státy Evropy vyjma Velké Británie, obecně
charakterizováno jako právo k věci umožňující vlastníkovi dle své vůle s věcí nakládat a kteroukoliv jinou
osobu z každého působení na věc vyloučit. Rysem, který z vlastnického práva činí zcela výjimečný
soukromoprávní institut, je skutečnost, že vlastníkova moc ovládat věc není závislá na současné existenci moci
kohokoli jiného k téže věci a v téže době. Vlastník má podle § 126 občanského zákoníku právo na ochranu
proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Sám obsah vlastnického práva pak bývá
popisován jako souhrn několika dílčích oprávnění, a to oprávnění vlastníka věc držet, věc užívat a požívat a
oprávnění s věcí disponovat. Takto chápe obsah vlastnického práva i platný text občanského zákoníku v § 123,
ovšem součástí vlastnického práva jsou i jiná oprávnění, např. právo věc opustit, právo věc neužívat, právo věc
zcizit atd.
Vlastnické právo je jedním ze stěžejních právních institutů, a to nejen v oblasti práva soukromého, nýbrž v
právním řádu vůbec, když právo vlastnit majetek je ve smyslu čl. 11, odst. 4 Listiny základních práv a svobod
právem základním se zárukou stejného obsahu a stejné ochrany pro všechny vlastníky. Vlastnické právo ovšem
není, přes deklaraci o nedotknutelnosti vlastnictví obsaženou v § 1, odst. 1 občanského zákoníku, právem
neomezeným. Byť jeho historické kořeny tkví ve starověkém Římě, jehož právníci charakterizovali vlastnictví
jako „absolutní právní panství nad věcí“, není za dnešního právního stavu vlastník věci zdaleka jejím
svrchovaným vládcem, neboť s institutem vlastnictví jsou spojeny jiné dva principy vyplývající rovněž z
Listiny základních práv a svobod - princip "vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva jen ve
veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu" podle čl. 11, odst. 4 Listiny a princip sociální vazby
vlastnictví vyjádřený maximou „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v
rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a
životní prostředí nad míru stanovenou zákonem“ podle jejího čl. 11, odst. 3. Sociální vazba vlastnictví je ve
vztahu k veřejnému zájmu na ochraně životního prostředí dále zesílena ustanoveními čl. 7 Ústavy ("Stát dbá o
šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.“) a čl. 35 Listiny základních práv a svobod
("Každý má právo na příznivé životní prostředí. ... Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu
životního prostředí a přírodních zdrojů. ... Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní
prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.")
Je zřejmé, že oba principy, ač opticky protichůdné, nejen omezení vlastnického práva umožňují, nýbrž s ním
přímo počítají; zatímco však první z nich předpokládá, že omezení musí být kompenzováno náhradou, druhý
počítá s omezením zásadně bezplatným.
Jelikož náhrada za omezení vlastnického práva je zpravidla poskytována z veřejných zdrojů, vzniká přirozené
pnutí mezi zájmem vlastníků a zájmem správce veřejných financí (a tím zpravidla zprostředkovaně i zájmem
většiny daňových poplatníků), neboť souhrn omezení vlastnického práva vyplývajících z právních předpisů
rozděluje každý z nich jiným způsobem - vlastník má zájem na tom, aby byl maximálnímu počtu omezení
přiznán charakter vyvlastnění s právem na náhradu, zatímco správce veřejných financí by veškerá omezení
nejraději zahrnul do rámce sociální vazby.
Při hledání hranic mezi oběma způsoby prosazování veřejného zájmu, tj. mezi omezením s charakterem
vyvlastnění a omezeními s charakterem sociální vazby, jakož i při úvahách o tom, jak vůbec veřejný zájem
v právním řádu prosazovat, je nutno respektovat další principy, které jsou v jeho normách zakotveny. Jde
zejména o ustanovení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého „povinnosti mohou být ukládány
toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. . . . Při používání
ustanovení o mezích základních práva svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení
nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena“, a dále o princip subsidiarity a
proporcionality. Oba zmíněné principy nejsou výslovně vyjádřeny v žádném z ustanovení platných právních
předpisů, jejich obsah i platnost lze však odvodit z obecných ustanovení Listiny základních práv a svobod a
z Ústavy ČR. Podle prvního z nich je důvodné uplatňovat veřejnou moc (včetně donucujících právních
prostředků) k prosazování veřejného zájmu jen tehdy, pokud tento zájem není možno zajistit činností či úsilím
jednotlivce, rodiny či obce, tj. soukromoprávními prostředky. Druhý princip (princip proporcionality “vychází z
premisy, že k zásahu do základních práv či svobod, i když to jejich ústavní úprava nepředpokládá, může dojít v
případě jejich vzájemné kolize nebo v případě kolize s jinou ústavně chráněnou hodnotou, jež nemá povahu
základního práva a svobody /veřejný statek/ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996, sp.zn. Pl. ÚS
15/96; publ. in Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, C.H. Beck, sv. 6, č. 99). Vždy však je v
těchto případech třeba posuzovat účel (cíl) takového zásahu ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž
měřítkem pro toto posouzení je již zmíněná zásada proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jež může být
také nazývána zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Tato obecná zásada zahrnuje tři principy,
respektive kriteria posuzování přípustnosti zásahu. První z nich je princip způsobilosti naplnění účelu (nebo
také vhodnosti), dle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je
ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná o princip potřebnosti, dle něhož je
povoleno použití pouze nejšetrnějšího - ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám - z více možných
prostředků. Třetím principem je princip přiměřenosti (v užším smyslu), dle kterého újma na základním právu
nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody
nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat
pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních“ (Nález Ústavního soudu č. 405/2002)
Těchto skutečností si musí být zpracovatel dokumentace územních systémů ekologické stability vědom, neboť
s jejím uplatněním jsou spojeny závažné právní důsledky, s nimiž musí průchodnost schválení dokumentace i
obecná přijatelnost počítat již předem a přihlížet k nim. Měl by využívat všech možností, které skýtá již v
současné době český právní řád jako celek, neboť ÚSES není cosi stojícího nad společností nebo mimo ni. Není
to sama příroda, jíž je třeba právního režimu daného zákony, nýbrž člověk a jeho aktivity. Smysl nabývá
jakákoliv právní ochrana přírody jen ve vztahu k lidským činnostem, k působení člověka na přírodu při utváření
krajiny.
Na druhou stranu je význam práva pro zpracovatele dokumentace ÚSES „dehonestován“ nesmírným
množstvím předpisů, které v České republice platí a které jsou s neuvěřitelnou rychlostí nově publikovány a
následně opakovaně měněny (za prvních deset měsíců roku 2004 bylo jen ve Sbírce zákonů publikováno
celkem 550 předpisů, tj. 1,8 předpisu na jeden kalendářní den, k tomu je nutno připočítat mezinárodní smlouvy
publikované ve Sbírce mezinárodních smluv a nařízení a obecně závazné vyhlášky krajů a obcí). Vedle toho se
od vstupu České republiky do Evropské unie stalo součástí našeho právního řádu taktéž tzv. evropské právo,
představované několika tisíci právních norem spadajících jak do rámce primárního práva (smlouvy o zřízení
Evropských společenství, smlouva o Evropské unii, přístupové smlouvy atd.), tak zejména do rámce práva
sekundárního, které je produktem právotvorné činnosti Evropské komise a Rady EU (jde o nařízení, směrnice,
rozhodnutí, doporučení a stanoviska těchto orgánů).
PRÁVNÍ PRAMENY:
ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění
usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práva svobod jako součásti
ústavního pořádku České republiky, v platném znění
zákon 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění
zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, , v platném znění
2.2. ŠIRŠÍ PRÁVNÍ ZÁZEMÍ VYMEZOVÁNÍ A TVORBY ÚSES
Napětí mezi zájmy o péči o životní prostředí (a v jeho rámci o péči o přírodu a krajinu) na jedné straně a zájmy
vlastníků na nerušeném výkonu vlastnických práv na straně druhé lze řešit jen v širších právních souvislostech,
které dále zpřesňují právní rámec samotného vymezování a utváření územních systémů ekologické stability.
Dokonce lze říci, že teprve důkladným provázáním právních norem vymezujících tvorbu ÚSES s širším
právním okolím vzniká skutečně účinný nástroj péče o životní prostředí.
Při vymezování širších právních souvislostí není a ani nemůže být rozhodujícím kritériem skutečnost, zda se v
citovaných právních normách vyskytuje pojem územní systémy ekologické stability, nýbrž zda věcné
souvislosti umožňují využívat navzájem ustanovení různých, obsahově blízkých právních norem pro utváření
sítě právních vazeb, skýtajících ve svých důsledcích vzájemnou podporu při ochraně krajiny a v jejím rámci
původního přírodního prostředí.
2.2.1. Organizace a výkon veřejné správy
Mimořádně významné pro uplatnění zpracované dokumentace ÚSES je přesné územní a kompetenční
vymezení správních celků, jejichž orgány jsou zodpovědné za pořizování a uplatňování dokumentace k ÚSES.
K tomu účelu slouží jednak základní vymezení nacházející se v normách ústavního práva, jednak zpodrobňující
právní úprava, jejíž část bohužel stále chybí.
2.2.1.1. Obecní zřízení
Základní úrovní z hlediska přímých důsledků vymezování územních systémů ekologické stability na výkon
vlastnických práv je správní úroveň obce, jíž se bezprostředně dotýkají regionální a místní ÚSES.
Obec (tento pojem bude v dalším textu zahrnovat rovněž města) je podle čl. 99 a násl. Ústavy ČR a § 1 a 2
zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, základním územním samosprávným společenstvím občanů; tvoří územní
celek, který je vymezen hranicí území obce. Obec je současně veřejnoprávní korporací, která má vlastní
majetek, vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.
Obec rozhoduje a vystupuje navenek svými orgány, jimiž jsou zastupitelstvo obce volené v přímých volbách
na čtyřleté volební období, rada obce volená zastupitelstvem z jeho řad a zahrnující starostu (u tzv. statutárních
měst primátora) a místostarosty (rada se zřizuje pouze u obcí, jejichž zastupitelstvo má více než 14 členů),
starosta obce (u tzv. statutárních měst primátor) volený zastupitelstvem z jeho řad a obecní úřad.
Obce vykonávají dvojí druh působnosti, působnost samostatnou a působnost přenesenou. Do samostatné
působnosti obce podle §35, odst. 1 zákona o obcích patří záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce,
pokud nejsou zákonem svěřeny krajům nebo pokud nejde o přenesenou působnost orgánů obce nebo o
působnost, která je zvláštním zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy, a dále záležitosti,
které do samostatné působnosti obce výslovně svěřují zvláštní zákony. Jde mimo jiné o rozhodování o majetku
obce, jejím hospodaření, o rozvoji území obce včetně schvalování některých typů územně plánovací
dokumentace atd.. Do přenesené působnosti obcí pak patří výkon státní správy v oblastech, které obcím
svěřují zvláštní zákony (např. zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákon č. 289/1995 Sb., lesní
zákon, atd.). K zajišťování a výkonu samostatné působnosti je povoláno především zastupitelstvo obce a rada
obce, přenesenou působnost a její výkon zajišťuje obecní úřad. Starosta obce se podílí na výkonu působnosti
obou typů. O věcech spadajících do samostatné působnosti obcí mohou rozhodovat rovněž přímo občané obce a
to v místním referendu, podmínky jehož vyhlášení a konání upravuje zákon č. 22/2004., o místním referendu.
Výkon přenesené působnosti nezajišťují všechny obce ve shodném rozsahu. Zejména za účelem zajištění
potřebné odborné úrovně rozhodování byl pro výkon přenesené působnosti vytvořen institut obcí s pověřeným
obecním úřadem a obcí s rozšířenou působností. Tyto obce vykonávají přenesenou působnost pro větší počet
obcí nacházejících se v jejich správním obvodu, a to v rozsahu určeném zvláštními zákony. Které z obcí jsou
obcemi s pověřeným obecním úřadem a které mají postavení obcí s rozšířenou působností určuje zákon č.
314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. Jejich
správní obvody pak vymezuje vyhláška č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným
obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností.
Problematika ÚSES se obcí dotýká jak při výkonu působnosti samostatné, tak i (v případě obcí s rozšířenou
působností) při výkonu působnosti přenesené. V oblasti samostatné působnosti je to zejména důsledkem
skutečnosti, že § 84, odst. 2, písm. b) zákona o obcích svěřuje zastupitelstvu obce pravomoc schvalovat územní
plán obce a regulační plán a vyhlašovat jejich závazné části obecně závaznou vyhláškou, přičemž podle § 18,
odst. 2 vyhlášky č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci je
součástí závazné části územního plánu obce mj. vymezení územního systému ekologické stability a součástí
závazné části regulačního plánu obce mj. vymezení prvků územního systému ekologické stability.
V oblasti působnosti přenesené jde pak zejména o to, že obce s rozšířenou působností podle § 77, odst. 2 písm.
a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jako orgány ochrany přírody vymezují a hodnotí
místní systém ekologické stability. Zvláštní postavení pak mají obce se stavebním úřadem, jehož úkolem je
mimo jiné rozhodovat v územním řízení a aplikovat v něm schválenou územně plánovací dokumentaci.
Při výkonu přenesené působnosti podléhají pracovníci obecních úřadů ustanovením zákona 312/2002 Sb., o
úřednících územních samosprávných celků, s tím, že pro výkon činnosti v oblasti
• územního plánování,
• územního rozhodování,
• rozhodování o vyvlastnění,
• rozhodování na úseku stavebního řádu,
• rozhodování v ochraně přírody a krajiny,
• ochraně zemědělského půdního fondu,
• posuzování vlivů na životní prostředí,
• rozhodování v zemědělství
• rozhodování v lesním hospodářství a myslivosti
jsou pracovníci obecních úřadů povinni prokázat zvláštní odbornou způsobilost podle vyhlášky č. 512/2002
Sb., o zvláštní odborné způsobilosti úředníků územních samosprávných celků.
PRÁVNÍ PRAMENY:
zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v platném znění
zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v platném znění
zákon č. 22/2004., o místním referendu, v platném znění
zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou
působností, v platném znění
vyhláška č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních
obvodů obcí s rozšířenou působností, v platném znění
zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků
vyhláška č. 512/2002 Sb., o zvláštní odborné způsobilosti úředníků územních samosprávných celků.
2.2.1.2. Kraje
Jedním z výsledků reformy veřejné správy probíhající na přelomu tisíciletí ovšem předvídaným již Ústavou ČR
schválenou v roce 1992 v jejím čl. 99 jsou kraje. Kraje jsou v § 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské
zřízení) definovány jako územní společenství občanů, veřejnoprávní korporace, které mají vlastní majetek a
vlastní příjmy vymezené zákonem, hospodařící za podmínek stanovených zákonem podle vlastního rozpočtu.
Kraje, stejně jako obce, vystupují v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů
vyplývající.
Kraj je samostatně spravován zastupitelstvem kraje voleným občany kraje v přímých volbách; dalšími orgány
kraje jsou zastupitelstvem volená rada kraje, rovněž zastupitelstvem volený hejtman kraje a krajský úřad.
Kraje jsou, stejně jako obce, samosprávnými celky, a jejich působnost se proto stejně jako u obcí dělí na
působnost samostatnou a přenesenou. Do samostatné působnosti krajů podle § 14 zákona č. 129/2000 Sb., o
krajích, patří všechny záležitosti, které jsou v zájmu kraje a občanů kraje, pokud nejde o přenesenou působnost
kraje. Přenesenou působnost pak kraje podle § 29 krajského zřízení vykonávají ve věcech, které stanoví
zvláštní zákony; jde (stejně jako v případě obcí) o výkon státní správy podle těchto zvláštních zákonů.
Ke zajišťování a výkonu samostatné působnosti je povoláno především zastupitelstvo a rada, přenesenou
působnost a její výkon zajišťuje krajský úřad. Hejtman kraje se podílí na výkonu působnosti obou typů.
Problematika ÚSES se krajů dotýká při výkonu obou působností, které však jsou navzájem nepříliš přehledným
způsobem propojeny a provázány. V oblasti samostatné působnosti je zastupitelstvu kraje v § 35, odst. 2, písm.
e) krajského zřízení svěřena pravomoc schvalovat územně plánovací dokumentaci pro území kraje a vyhlašovat
její závazné části obecně závaznou vyhláškou kraje, přičemž podle § 26, odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu, v platném znění, schvaluje kraj územní plány velkých územních celků
pro svá území. Podle § 9 téhož zákona pak územní plány velkých územních celků vymezují územní systémy
ekologické stability krajiny. Kompetence k vymezení a hodnocení regionálních ÚSES pro jejich správní
obvody (s výjimkou území národních parků, chráněných krajinných oblastí a jejich ochranných pásem) ovšem
krajům jako orgánům ochrany přírody a tedy v oblasti přenesené působnosti svěřuje rovněž zákon č. 114/1992
Sb. ve svém § 77a, odst. 3, písm. a). V oblasti přenesené působnosti pak kraje podle § 14, odst. 2, písm. a)
zákona č. 50/1976 Sb. vykonávají působnost nadřízeného orgánu územního plánování pro obce a podle § 117,
odst. 3 jsou nadřízeným správním orgánem stavebních úřadů obcí.
Rovněž pro pracovníky krajských úřadů platí již u obcí zmíněná ustanovení zákona č. 312/2002 Sb., o
úřednících územních samosprávných celků a vyhlášky č. 512/2002 Sb., o zvláštní odborné způsobilosti
úředníků územních samosprávných celků.
PRÁVNÍ PRAMENY:
zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), v platném znění
zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, v platném znění
zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků
vyhláška č. 512/2002 Sb., o zvláštní odborné způsobilosti úředníků územních samosprávných celků.
2.2.1.3. Katastr nemovitostí a jeho správa
Katastr je soubor údajů o nemovitostech v České republice zahrnující jejich soupis a popis a jejich
geometrické a polohové určení. Součástí katastru je evidence vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem (vlastnické právo, zástavní práva, věcná břemena, právo hospodaření). Katastr je současně
zdrojem informací, které slouží k ochraně práv k nemovitostem, pro daňové a poplatkové účely, k ochraně
životního prostředí, zemědělského a lesního půdního fondu, nerostného bohatství, kulturních památek, pro
rozvoj území, k oceňování nemovitostí, pro účely vědecké, hospodářské a statistické a pro tvorbu dalších
informačních systémů. Katastr je veden jako informační systém o území České republiky převážně
počítačovými prostředky.
V katastru se evidují
• pozemky v podobě parcel,
• budovy spojené se zemí pevným základem, a to
o budovy, kterým se přiděluje popisné nebo evidenční číslo,
o budovy, kterým se popisné nebo evidenční číslo nepřiděluje a které nejsou příslušenstvím jiné
stavby evidované na téže parcele,
• byty a nebytové prostory vymezené jako jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů,
• rozestavěné budovy nebo byty a nebytové prostory, které budou podléhat evidenci, pokud o to požádá
jejich vlastník,
• stavby spojené se zemí pevným základem, o nichž to stanoví zvláštní předpis.
Obsah katastru je uspořádán v katastrálních operátech podle katastrálních území. Katastrální operát tvoří:
• soubor geodetických informací, který zahrnuje katastrální mapu a ve stanovených katastrálních
územích i její číselné vyjádření,
• soubor popisných informací, který zahrnuje údaje o katastrálním území, o parcelách, o stavbách, o
bytech a nebytových prostorech, o vlastnících a jiných oprávněných a o souvisejících právních
vztazích,
• souhrnné přehledy o půdním fondu z údajů katastru,
• dokumentace výsledků šetření a měření pro vedení a obnovu souboru geodetických informací, včetně
seznamu místního a pomístního názvosloví,
• sbírka listin, která obsahuje rozhodnutí státních orgánů, smlouvy a jiné listiny, na jejichž podkladě
byl proveden zápis do katastru.
Údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního
území, jsou závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru. Katastr je veřejný a každý
má právo do něj za přítomnosti pracovníka katastrálního úřadu nahlížet a pořizovat si z něho pro svou potřebu
opisy, výpisy nebo náčrty. Katastrální úřad na požádání vyhotoví ze souboru geodetických informací a ze
souboru popisných informací výpis, opis nebo kopii, jakož i identifikaci parcel. Výpisy, opisy nebo kopie z
katastrálního operátu, jakož i identifikace parcel vyhotovené katastrálním úřadem jsou veřejnými listinami
prokazujícími stav evidovaný v katastru k okamžiku jejich vyhotovení. K údajům katastru vedeným ve formě
počítačových souborů může každý získat dálkový přístup pomocí počítačové sítě za úplatu a za podmínek
stanovených v prováděcí vyhlášce.
Zvláštní zákon vymezuje dále strukturu a působnost katastrálních orgánů. Základní organizační schéma státní
správy na tomto úseku tvoří Český úřad zeměměřický a katastrální, Zeměměřický úřad, zeměměřické a
katastrální inspektoráty a katastrální úřady.
PRÁVNÍ PRAMENY:
zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), v platném znění,
zákon č. 359/1992 Sb., o zeměměřických a katastrálních orgánech, v platném znění
zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v platném znění,
vyhláška ČÚZK č. 162/2001 Sb., o poskytování údajů z katastru nemovitostí České republiky
vyhláška ČÚZK č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon a zákon o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostem.
2.3. PŘÍBUZNÉ OBORY VEŘEJNÉHO PRÁVA
2.3.1. Územní plánování
Základním a klíčovým okruhem veřejného práva, které má zcela mimořádný význam pro utváření ÚSES,
zejména v procesu pořizování (zhotovování, projednávání a schvalování) a následného uplatňování příslušné
dokumentace při usměrňování vývoje správních celků (obcí, krajů, státu - a to i v souvislostech překračujících
státní hranice), je soubor předpisů upravujících problematiku územního plánování. Tyto předpisy jsou v první
řadě představovány zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), který
doplňují vyhláška č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci,
vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu a vyhláška č. 132/1998 Sb., kterou
se provádějí některá ustanovení stavebního zákona a doplňují ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně
přírody a krajiny.
Pro autorizované osoby zpracovávající dokumentaci ÚSES jsou velmi významná, vedle obecných procedurálních
pravidel, zejména ustanovení stavebního zákona o územním plánování. Územní plánování soustavně
a komplexně řeší funkční využití území, stanoví zásady jeho organizace a věcně a časově koordinuje výstavbu
a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území. Vytváří též předpoklady k zabezpečení trvalého souladu všech
přírodních, civilizačních a kulturních hodnot v území, zejména se zřetelem na péči o životní prostředí a ochranu
jeho hlavních složek - půdy, vody a ovzduší. Územně plánovací dokumentace je tak základním a rozhodujícím
nástrojem pro právně relevantní vyjádření shody, dosažené společností obývající a spravující určitý územní
celek, o usměrňování vývoje tohoto celku a o způsobech výkonu této správy. Jinak řečeno: stavební zákon
vytváří základní procedurální rámec pro naplňování rozsáhlé škály zájmů při využití území a současně pro
uplatňování stejně rozsáhlé škály právních předpisů uplatňovaných při využívání území.
Územně plánovací dokumentace jako právní institut má tři konkrétní podoby, a to územní plán velkého
územního celku, územní plán obce a regulační plán.
Územní plán velkého územního celku (§ 9 stavebního zákona) stanoví uspořádání a limity řešeného území,
vymezí významné rozvojové plochy, hlavní koridory dopravy a technické infrastruktury, územní systémy
ekologické stability a další území speciálních zájmů.
Územní plán obce (§ 10 stavebního zákona) stanoví urbanistickou koncepci, řeší přípustné, nepřípustné,
případně podmíněné funkční využití ploch, jejich uspořádání, určuje základní regulaci území a vymezuje
hranice zastavitelného území obce. V územním plánu obce se vyznačí hranice současně zastavěného území
obce.
Regulační plán (§ 11 stavebního zákona) stanoví využití jednotlivých pozemků a určuje regulační prvky
plošného a prostorového uspořádání. V případě, že pro řešené území není schválen územní plán obce, stanoví
regulační plán hranice zastavitelného území a vyznačí se hranice současně zastavěného území obce.
Všechny typy územně plánovací dokumentace se vytvářejí na základě a za použití územně plánovacích
podkladů, jimiž jsou
• urbanistická studie, která řeší územně technické, urbanistické a architektonické podmínky využití
území,
• územní generel, který řeší podrobně otázky územního rozvoje jednotlivých složek osídlení a krajiny,
• územní prognóza, která slouží k prověření možností dlouhodobého rozvoje území na základě
rozboru územně technických podmínek, stavu životního prostředí území, demografických a
sociologických podkladů a ekonomických předpokladů rozvoje území a
• územně technické podklady, kterými jsou účelově zaměřené a soustavně doplňované soubory údajů
charakterizujících stav a podmínky území.
Územně plánovací dokumentace je pořizována tzv. orgány územního plánování, jimiž jsou obce, kraj,
ministerstvo pro místní rozvoj a ministerstvo obrany. Krajský úřad současně vykonává působnost
nadřízeného orgánu územního plánování pro obce a ministerstvo pro místní rozvoj vykonává působnost
nadřízeného orgánu územního plánování pro hlavní město Prahu a pro kraje.
Územní plán obce, regulační plány a územně plánovací podklady pro své území pořizuje obec. Pokud o to obec
požádá, budou tyto dokumenty pořízeny obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Územní plány velkých
územních celků a územně plánovací podklady nezbytné pro jeho činnost pořizuje kraj. Ministerstvo pro místní
rozvoj pořizuje územně plánovací podklady nezbytné pro jeho činnost a územně technické podklady pravidelně
prověřující stav a záměry uspořádání území pořizuje pro celé území České republiky. Ministerstvo obrany pak
pořizuje územně plánovací podklady a územně plánovací dokumentaci pro území vojenských újezdů.
Postup při pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace je popsán v §§ 20 až 26 stavebního
zákona.
Orgán územního plánování, který územně plánovací dokumentaci pořizuje, navrhne její hlavní cíle a
požadavky pro její vypracování v zadání na základě přípravných prací, vyhodnocení dokumentů zpracovaných
pro dané území a průzkumů a rozborů území. Místo a den projednávání návrhu zadání územně plánovací
dokumentace oznámí pořizovatel veřejnou vyhláškou. Návrh zadání územně plánovací dokumentace musí být
vystaven u pořizovatele po dobu 30 dnů k veřejnému nahlédnutí. Do 15 dnů od posledního dne vystavení může
každý uplatnit své podněty. Současně pořizovatel zašle návrh zadání dotčeným orgánům státní správy (jde např.
o orgán ochrany přírody, vodoprávní úřad, orgán státní správy lesů apod.), a to vždy jednotlivě. I tyto orgány
do 30 dnů po obdržení návrhu uplatní svá stanoviska. Ke stanoviskům podaným po této lhůtě se nepřihlíží.
Návrh zadání musí být s dotčenými orgány státní správy, které uplatnily svá stanoviska ve stanovené lhůtě,
dohodnut. S návrhem zadání územně plánovací dokumentace dále pořizovatel vždy seznámí orgány územního
plánování sousedních územních obvodů a na základě jejich požadavků je informuje o dalším průběhu
pořizování územně plánovací dokumentace. Návrh zadání územního plánu velkého územního celku zašle kraj
vždy jednotlivě dotčeným orgánům územního plánování, které mohou do 30 dnů po obdržení podat své
připomínky. Návrh zadání územně plánovací dokumentace musí být projednán s nadřízeným orgánem
územního plánování. Návrh zadání schvaluje ten orgán, který bude schvalovat územně plánovací dokumentaci,
tj. v případě územního plánu obce a regulačního plánu zastupitelstvo dotčené obce, v případě územního plánu
velkého územního celku zastupitelstvo kraje, u územních plánů pro vojenské újezdy Ministerstvo obrany.
Na základě schváleného zadání územně plánovací dokumentace zajistí pořizovatel zpracování konceptu řešení
územně plánovací dokumentace. Koncept řešení se projednává na veřejném jednání. Jeho součástí je odborný
výklad, který zajistí pořizovatel. Místo a dobu konání veřejného jednání pořizovatel oznámí veřejnou
vyhláškou nejméně 30 dnů předem a zajistí, aby byl v této lhůtě koncept řešení vystaven k veřejnému
nahlédnutí. Dotčené orgány státní správy a nadřízený orgán územního plánování vyrozumí pořizovatel o
veřejném jednání ve stejné lhůtě jednotlivě a vyzve je, aby sdělily svá stanoviska nejpozději do 30 dnů ode dne
veřejného jednání. Ve stejné lhůtě může každý uplatnit své připomínky. Ke stanoviskům a připomínkám
podaným po této lhůtě se nepřihlíží. Oznámení o veřejném jednání při projednávání konceptu řešení územního
plánu velkého územního celku zašle pořizovatel každému dotčenému orgánu územního plánování, který může
podat své námitky do 30 dnů ode dne veřejného jednání. Vlastníci pozemků a staveb, jejichž práva jsou dotčena
konceptem řešení regulačního plánu, územního plánu obce a veřejně prospěšnými stavbami, které jsou
vymezeny v konceptu řešení územního plánu velkého územního celku, mohou podat své námitky do 30 dnů od
veřejného jednání. K námitkám podaným po uvedených lhůtách se nepřihlíží. Na základě výsledků projednání
konceptu řešení zpracuje pořizovatel souborné stanovisko s pokyny pro dokončení návrhu územně plánovací
dokumentace. Souborné stanovisko dohodne s dotčenými orgány státní správy, které uplatnily stanoviska ve
stanovené lhůtě. Pořizovatel je předloží spolu s vyjádřením nadřízeného orgánu územního plánování ke
schválení. Součástí souborného stanoviska je návrh rozhodnutí o podaných námitkách. Obcím a vlastníkům,
kteří podali včas námitky, sdělí pořizovatel do 30 dnů od schválení souborného stanoviska, že bylo námitkám
vyhověno, nebo důvody, pro které námitkám vyhověno nebylo. Od zpracování konceptu řešení územního plánu
obce a regulačního plánu může být na návrh pořizovatele při schválení zadání upuštěno, jestliže bylo řešení
prověřeno urbanistickou studií projednanou ve veřejném projednání. Od zpracování konceptu řešení územního
plánu velkého územního celku může být na návrh pořizovatele při schválení zadání upuštěno, jestliže řešení
bylo prověřeno projednanou územní prognózou.
Na základě schváleného konceptu řešení územně plánovací dokumentace je pak pořizovatelem (resp. na
základě jeho zadání autorizovanou osobou) zpracováván návrh územně plánovací dokumentace. Tento musí
být vystaven u pořizovatele, popřípadě na dalších určených místech po dobu 30 dnů k veřejnému nahlédnutí,
což oznámí pořizovatel veřejnou vyhláškou. Ve lhůtě do 15 dnů od posledního dne vystavení návrhu může
každý uplatnit své připomínky. O vystavení návrhu vyrozumí pořizovatel písemně dotčené orgány státní správy
vždy jednotlivě nejméně 15 dnů přede dnem vystavení. Tyto orgány mohou uplatnit do 15 dnů od posledního
dne vystavení návrhu své stanovisko. Návrh územně plánovací dokumentace pořizovatel dohodne s dotčenými
orgány státní správy, které uplatnily stanoviska ve stanovené lhůtě. Oznámení o vystavení návrhu územního
plánu velkého územního celku zašle pořizovatel každému dotčenému orgánu územního plánování 15 dnů přede
dnem vystavení. Dotčený orgán územního plánování může uplatnit námitky k návrhu nebo nesouhlas s
vyřízením svých námitek podaných ke konceptu řešení do 30 dnů od posledního dne vystavení. K návrhu
regulačního plánu, územního plánu obce a k vymezení veřejně prospěšných staveb v návrhu územního plánu
velkého územního celku mohou vlastníci dotčených pozemků a staveb uplatnit do 15 dnů od posledního dne
vystavení návrhu námitky nebo nesouhlas s vyřízením svých námitek podaných ke konceptu řešení. Pokud
dotčené orgány státní správy nesdělí své stanovisko v 15 denní lhůtě, vyzve je pořizovatel ke splnění této
povinnosti. Pokud ani do 15 dnů po doručení výzvy neobdrží pořizovatel stanovisko dotčeného orgánu státní
správy, platí, že proti návrhu územně plánovací dokumentace nemá námitek.
Pořizovatel následně předloží schvalujícímu orgánu zprávu o projednání územně plánovací dokumentace spolu
s vyhodnocením všech stanovisek a připomínek a s návrhem na rozhodnutí o námitkách a o nesouhlasech s
vyřízením námitek. Dotčeným orgánům územního plánování a vlastníkům, kteří uplatnili námitky k návrhu
územně plánovací dokumentace nebo nesouhlas s vyřízením svých námitek podaných ke konceptu řešení, sdělí
pořizovatel do 30 dnů po schválení, že jim bylo vyhověno, nebo důvody, pro které jim vyhověno nebylo.
Návrh územně plánovací dokumentace posuzuje před schválením nadřízený orgán územního plánování s
ohledem na uplatnění zájmů přesahujících území kraje nebo obce, koordinaci využívání navazujících území a z
hlediska souladu obsahu návrhu a postupu při jeho projednání s tímto zákonem a s ostatními právními předpisy
včetně prověření souladu územního plánu obce s územním plánem velkého územního celku a regulačního plánu
s územním plánem obce a s územním plánem velkého územního celku. Výsledek posouzení sdělí nadřízený
orgán územního plánování pořizovateli do 30 dnů. V případě, že shledá nedostatky, lze územně plánovací
dokumentaci schválit teprve na základě potvrzení nadřízeného orgánu územního plánování, že zjištěné
nedostatky pořizovatel odstranil. Pokud ovšem nadřízený orgán nesdělí své stanovisko v 30 denní lhůtě, platí,
že s posuzovanou dokumentací souhlasí.
Posledním úkonem v procesu vzniku územně plánovací dokumentace je její schválení. Jak již bylo zmíněno,
územní plány velkých územních celků pro svá území schvaluje zastupitelstvo kraje, územní plány obcí a
regulační plány pro svá území schvaluje zastupitelstvo obce a územně plánovací dokumentaci na území
vojenských újezdů schvaluje Ministerstvo obrany.
Územně plánovací dokumentace obsahuje závazné a směrné části řešení. Závazné jsou základní zásady
uspořádání území a limity jeho využití, vyjádřené v regulativech; ostatní části řešení jsou směrné. Orgán
příslušný ke schválení územně plánovací dokumentace vymezí závaznou část územně plánovací dokumentace
včetně veřejně prospěšných staveb, pro které lze pozemky, stavby a práva k nim vyvlastnit. Závaznou část
územně plánovací dokumentace a její změny, které schvaluje kraj nebo obec v samostatné působnosti, vyhlašují
jejich zastupitelstva obecně závaznou vyhláškou. Závazná část územně plánovací dokumentace je
závazným podkladem pro zpracování a schvalování navazující územně plánovací dokumentace a pro
rozhodování v území.
Dojde-li ke změně podmínek, na základě kterých byla územně plánovací dokumentace schválena, orgán
územního plánování pořídí změnu územně plánovací dokumentace. To platí i pro případ, kdy se územní plán
obce nebo regulační plán dostane do rozporu s později schváleným územním plánem velkého územního celku.
Změnu závazné části územně plánovací dokumentace schvaluje orgán, který je příslušný ke schválení územně
plánovací dokumentace. O úpravě směrné části územně plánovací dokumentace rozhoduje orgán, který je
příslušný tuto územně plánovací dokumentaci pořídit.
V procesu pořizování územně plánovacích podkladů a pořizování a schvalování územně plánovací
dokumentace mají své nezastupitelné místo též územní systémy ekologické stability. Stavební zákon sám
pojem územní systém ekologické stability užívá pouze v jednom místě, a to v § 9, odst. 1, kde stanoví, že
„Územní plán velkého územního celku stanoví uspořádání a limity řešeného území, vymezí významné rozvojové
plochy, hlavní koridory dopravy a technické infrastruktury, územní systémy ekologické stability a další území
speciálních zájmů.“ Na jeho ustanovení se však odvolává jak zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a
krajiny, tak vyhláška č. 395/1992 Sb. sloužící k jeho provedení. Výslovně jsou územní systémy ekologické
stability krajiny zmíněny a do systematiky územního plánování vevázány ustanoveními vyhlášky č. 135/2001
Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci, v jejím § 18 a v jejích přílohách č. 1
a 2.
§ 18 vyhlášky č. 135/2001 Sb. vymezuje obsah závazné části územně plánovací dokumentace, tj. té části
dokumentace, která bývá vyhlašována obecně závaznou vyhláškou obce (územní plán obce) a kraje (územní
plán velkého územního celku). Závazná část územního plánu velkého územního celku podle zmíněného
ustanovení obsahuje vymezení regionálních a nadregionálních územních systémů ekologické stability,
závazná část územního plánu obce obsahuje vymezení územního systému ekologické stability, a závazná
část regulačního plánu obsahuje prvky územního systému ekologické stability.
Příloha č. 1 vyhlášky č. 135/2001 Sb. pak stanoví základní obsah zadání územně plánovací dokumentace.
Zadání územního plánu velkého územního celku musí podle ní mj. obsahovat i požadavky na tvorbu a
ochranu životního prostředí, zdravých životních podmínek, na využitelnost přírodních zdrojů a ochranu krajiny
(včetně ochrany zemědělského půdního fondu, pozemků určených k plnění funkcí lesa) a na územní systémy
ekologické stability. Zadání územního plánu obce pak obsahuje mj. požadavky na tvorbu a ochranu
životního prostředí, zdravých životních podmínek, na využitelnost přírodních zdrojů a ochranu krajiny (včetně
ochrany zemědělského půdního fondu, pozemků určených k plnění funkcí lesa) a na územní systémy
ekologické stability, zadání regulačního plánu požadavky na využitelnost přírodních zdrojů, na tvorbu a
ochranu životního prostředí a krajiny (včetně ochrany zemědělského půdního fondu, pozemků určených k
plnění funkcí lesa a ochrany zdravých životních podmínek) a na prvky územního systému ekologické
stability.
V příloze č. 2 vyhlášky č. 135/2001 Sb. je upraven základní obsah územně plánovací dokumentace. Podle ní
územní plán velkého územního celku obsahuje mj. vyhodnocení vlivů navrhovaného řešení na životní prostředí
a návrh regionálního a nadregionálního územního systému ekologické stability, včetně jejich znázornění
v grafické podobě. Taktéž územní plán obce v textové části obsahuje návrh místního územního systému
ekologické stability a v grafické části v samostatném výkresu návrh územního systému ekologické stability.
Uvedená ustanovení obsahově korespondují s § 2, odst. 3 vyhlášky č. 385/1992 Sb., podle kterého je plán
systému ekologické stability podkladem pro zpracování územně plánovací dokumentace.
PRÁVNÍ PRAMENY:
zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánováni a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění,
vyhláška č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci,
vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu,
vyhláška č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona,
zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povoláni autorizovaných
inženýrů a techniků činných ve výstavbě, v platném znění
soubor vnitřních předpisů České komory architektů: Profesní a etický řád, Disciplinární a smírčí řád,
Autorizační řád, Organizační, jednací a volební řád, Soutěžní řád, Výkony a honoráře
2.3.2. Péče o životní prostředí a posuzování vlivů na životní
prostředí
Rámec práva životního prostředí jako relativně samostatného právního odvětví v českém právním řádu vytváří
zákon č. 17/1991 Sb., o životním prostředí. Tento zákon předně vymezuje základní pojmy a základní zásady
ochrany životního prostředí, když zavádí a definuje pojmy „životní prostředí“, „ekosystém“, „ekologická
stabilita“, „trvale udržitelný rozvoj“, „znečišťování a poškozování životního prostředí“, „ochrana životního
prostředí“, „ekologická újma“ a zásadu zákazu zatěžování nad míru únosného zatížení, zásadu předběžné
opatrnosti, zásadu trvale udržitelného rozvoje a zásadu ekologické výchovy.
Zákon o životním prostředí dále stanoví základní povinnosti při ochraně životního prostředí a sankce za
porušení těchto povinností:
• každý je povinen, především opatřeními přímo u zdroje, předcházet znečišťování nebo poškozování
životního prostředí a minimalizovat nepříznivé důsledky své činnosti na životní prostředí,
• každý, kdo využívá území nebo přírodní zdroje, projektuje, provádí nebo odstraňuje stavby, je
povinen takové činnosti provádět jen po zhodnocení jejich vlivů na životní prostředí a zatížení území.
• každý, kdo zjistí, že hrozí poškození životního prostředí nebo že k němu již došlo, je povinen učinit v
mezích svých možností nezbytná opatření k odvrácení hrozby nebo ke zmírnění následků a
neprodleně ohlásit tyto skutečnosti orgánu státní správy.
• každý, kdo poškozováním životního prostředí nebo jiným protiprávním jednáním způsobil
ekologickou újmu, je povinen obnovit přirozené funkce narušeného ekosystému nebo jeho části.
Není-li to možné nebo z vážných důvodů účelné, je povinen ekologickou újmu nahradit jiným
způsobem (náhradní plnění); není-li to možné, je povinen nahradit tuto újmu v penězích.
Mezi účinná preventivní opatření v oblasti ochrany životního prostředí patří také systém hodnocení vlivů na
životní prostředí, označovaný mezinárodní zkratkou EIA (Environmental Impact Assessment). V českém
právu se toto posuzování řídí zejména zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a
zákon č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí.
Pro projektanta ÚSES jsou zmíněné předpisy významné zejména v těch pasážích, kdy upravují posuzování
vlivů na životní prostředí u rozvojových plánů a koncepcí (zkráceně „koncepce“), mezi něž patří i územně
plánovací dokumentace, konkrétně územní plány obcí a územní plány velkých územních celků (nikoliv tedy
regulační plány). Právní úprava posuzování vlivů na životní prostředí u územně plánovací dokumentace je
bohužel rozštěpená, neboť posuzování územně plánovací dokumentace pořizované ústředními orgány státní
správy (tedy i ministerstvy) se řídí ustanoveními zákona č. 244/1992 Sb., zatímco u územně plánovací
dokumentace zbývající (v zásadě jde o veškerou územně plánovací dokumentaci s výjimkou územních plánů
vojenských újezdů) je materie obsažena v zákoně č. 100/2001 Sb. (§ 10i).
Při posuzování vlivů územně plánovací dokumentace pořizované obcemi a kraji na životní prostředí se
postupuje podle zákona č. 100/2001 Sb. a stavebního zákona. Pořizovatel územně plánovací dokumentace je
povinen předložit návrh jejího zadání buď kraji (jde-li o územní plán obce) nebo ministerstvu životního
prostředí (jde-li o územní plán velkého územního celku); tyto úřady jsou v terminologii zákona souhrnně
nazývány „příslušný úřad“. Příslušný úřad na základě návrhu zadání územních plánů provede tzv. zjišťovací
řízení podle kritérií uvedených v příloze č. 8 k zákonu, a toto zjišťovací řízení ukončí písemným závěrem,
který je součástí stanoviska dotčeného orgánu státní správy k návrhu zadání územně plánovací dokumentace.
Smyslem zjišťovacího řízení je rozhodnout, zda vliv územně plánovací dokumentace na životní prostředí bude
či nebude posuzován. Pokud příslušný úřad v závěru zjišťovacího řízení stanoví nutnost posuzování vlivů na
životní prostředí, upřesní současně obsah a rozsah vyhodnocení vlivů na životní prostředí, včetně požadavků na
zpracování možných variant konceptu řešení územně plánovací dokumentace. Nedílnou součástí konceptu
řešení územně plánovací dokumentace je v takovém případě vyhodnocení vlivů na životní prostředí zpracované
osobou k tomu oprávněnou. Pořizovatel územně plánovací dokumentace předává pro účely vydání stanoviska
příslušnému úřadu jedno její vyhotovení.
Na základě veřejného projednání konceptu řešení územně plánovací dokumentace, vyjádření k němu podaných
a na základě návrhu souborného stanoviska příslušný úřad vydá stanovisko k vyhodnocení vlivů na životní
prostředí. Toto stanovisko je součástí stanoviska dotčeného orgánu státní správy ke konceptu řešení územně
plánovací dokumentace. Schvalující orgán je povinen ve svém usnesení o schválení územně plánovací
dokumentace zdůvodnit, jak zohlednil podmínky vyplývající ze stanoviska k vyhodnocení vlivů na životní
prostředí. Toto usnesení je povinen zveřejnit.
PRÁVNÍ PRAMENY:
zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí,
zákon č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí.
vyhláška č. 457/2001 Sb., o odborné způsobilosti a o úpravě některých dalších otázek souvisejících s
posuzováním vlivů na životní prostředí
2.3.3. Péče o přírodu a krajinu
Právními předpisy, které definují pojem „územní systém ekologické stability krajiny“, upravují jeho postavení
v právním řádu České republiky, popisují jeho poslání a účel a zakotvují postup pro jeho vytváření, jsou zákon
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění a vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí
některá ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění .
Obecným cílem právní úpravy ochrany přírody a krajiny je vytvořit takový systém prostředků, který by
napomáhal k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, ochraně přírodních hodnot a krás a rozmanitosti
forem života a celkově vedl subjekty k šetrnému využívání přírodních zdrojů, zejména neobnovitelných, to vše
za účasti příslušných krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků, a se zohledněním hospodářských, sociálních a
kulturních potřeb obyvatel a regionálních a místních poměrů na jedné straně a povinností vyplývajících
z předpisů tzv. evropského práva (zejména vytvoření soustavy NATURA 2000) na straně druhé.
Stejně jako v ostatních oblastech ochrany životního prostředí je i v případě ochrany přírody a krajiny právní
úprava založena na několika základních zásadách, kterými jsou zásada prevence, zásada komplexnosti,
zásada uvedení narušených částí přírody do původního stavu, zásada zajištění účasti a informovanosti
veřejnosti a zásada omezení lidských aktivit v přírodě a krajině veřejným zájmem na ochraně přírody a
krajiny.
Sám zákon o ochraně přírody a krajiny vymezuje jednak práva a povinnosti směřující ke komplexní obecné
ochraně přírody a krajiny (obecná ochrana), jednak práva a povinnosti směřující ke zvláštní ochraně
vybraných částí přírody (zvláštní ochrana přírody).
V oblasti obecné ochrany přírody využívá zákon jako základní instituty územní systémy ekologické stability
krajiny, významné krajinné prvky, obecnou ochranu genofondu, ochranu dřevin rostoucích mimo les,
ochranu neživé přírody a ochranu krajinného rázu.
Zvláštní ochrana přírody a krajiny je realizována ve čtyřech podobách, a to jako ochrana územní, ochrana
druhová, ochrana památných stromů a vytváření a ochrana soustavy NATURA 2000.
Územní ochrana se vztahuje na stanoviště a území, která jsou přírodovědecky nebo esteticky velmi významná
nebo jedinečná a která z tohoto důvodu byla vyhlášena za tzv. zvláště chráněná území. Zákon přitom rozlišuje
šest kategorií zvláště chráněných území, a to velkoplošná kterými jsou národní parky a chráněné krajinné
oblasti, a maloplošná, kterými jsou národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památky a
přírodní památky.
Druhová ochrana v režimu zákona o ochraně přírody a krajiny je zajišťována prostřednictvím institutu zvláště
chráněných druhů rostlin, zvláště chráněných druhů živočichů a zvláště chráněných druhů nerostů.
Za památné stromy se vyhlašují stromy mimořádně významné, a dále jejich skupiny a stromořadí. Památné
stromy je zakázáno poškozovat, ničit a rušit v přirozeném vývoji.
Soustava NATURA 2000 je v České republice představována tzv. ptačími oblastmi a evropsky významnými
lokalitami, které jsou chráněny smluvně nebo jako zvláště chráněné území.
Tak jako ostatní složky životního prostředí je i krajina a příroda obecně chráněna před zásahy investorů při
výstavbě či jiném užívání krajiny. Každý, kdo v rámci výstavby nebo jiného užívání krajiny zamýšlí uskutečnit
závažné zásahy, které by se mohly dotknout zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny, je
povinen předem zajistit na svůj náklad provedení přírodovědného průzkumu dotčených pozemků a písemné
hodnocení vlivu zamýšleného zásahu na rostliny a živočichy (tzv. biologické hodnocení), pokud o jeho
nezbytnosti rozhodne orgán ochrany přírody příslušný k povolení zamýšleného zásahu. Provedení biologického
hodnocení není nutné v případě, že se před zamýšleným zásahem provádí posouzení vlivu na životní prostředí
podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí.
Novela zákona č. 114/1992 Sb., kterou s účinností od 28.4.2004 přinesl zákon č. 218/2004 Sb., vedle zavedení
institutů sloužících k vytvoření soustavy NATURA 2000 na území ČR (což byl hlavní cíl novely) posílila
postavení vlastníků a nájemců zemědělských a lesních pozemků a rybníků, když ve zcela nově formulovaném §
58 přiznala těmto osobám právo na náhradu újmy, která jim vznikne v důsledku převážné většiny omezení
majících původ v ochraně přírody.
K textu vybraných ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. a vyhlášky č. 395/1992 Sb. se tento materiál vrací
podrobněji v bodu 2.4.1 této části.
PRÁVNÍ PRAMENY:
zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí,
zákon ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění,
vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny
vyhláška č. 468/2004 Sb., o autorizovaných osobách podle zákona o ochraně přírody a krajiny
2.3.4. Péče o zemědělský půdní fond a pozemkové úpravy
Součástí právního rámce, který musí projektant ÚSES při své činnosti respektovat, mají-li její výsledky
vykazovat praktickou použitelnost, je úprava nakládání se zemědělským půdním fondem a s tím související
problematika pozemkových úprav.
Meze pro nakládání se zemědělským půdním fondem stanoví zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského
půdního fondu, v platném znění. Zemědělský půdní fond podle něj tvoří pozemky zemědělsky
obhospodařované, to je orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny, dále půda,
která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není, a náleží do něj též
rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže a nezemědělská půda potřebná k zajišťování zemědělské výroby,
jako polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, závlahové vodní nádrže,
odvodňovací příkopy, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti
erozi apod.. Zemědělský půdní fond je zákonem označen za jednu z hlavních složek životního prostředí a jeho
ochrana, jeho zvelebování a racionální využívání za činnosti, kterými je také zajišťována ochrana a zlepšování
životního prostředí.
Ochrana zemědělského půdního fondu spočívá zejména v zachování jeho rozlohy a kvality. Tento cíl jsou
povinni respektovat i pořizovatelé a zpracovatelé územně plánovací dokumentace a územně plánovacích
podkladů. Za tím účelem jsou povinni navrhnout a zdůvodnit takové řešení, které je z hlediska ochrany
zemědělského půdního fondu a ostatních zákonem chráněných obecných zájmů nejvýhodnější. Přitom musí
vyhodnotit předpokládané důsledky navrhovaného řešení na zemědělský půdní fond, a to zpravidla ve srovnání
s jiným možným řešením. Návrhy územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů musí být již
v období zpracování konceptů projednány s orgány ochrany zemědělského půdního fondu a před schválením
opatřeny jejich souhlasem (tento souhlas podle typu územně plánovací dokumentace a územně plánovacích
podkladů vydávají krajské úřady nebo Ministerstvo životního prostředí). Územní rozhodnutí, jímž má být
dotčen zemědělský půdní fond, nelze vydat, pokud nebyl dán orgánem ochrany zemědělského půdního fondu
souhlas k jejímu odnětí, s výjimkou případů, kdy takového souhlasu není třeba. Podrobnosti o činnosti orgánů
ochrany zemědělského půdního fondu při zpracování územně plánovací dokumentace upravuje vyhláška č.
13/1994 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti ochrany zemědělského půdního fondu.
Pro uchování kostry ekologické stability má zvláštní význam oprávnění orgánů ochrany zemědělského půdního
fondu (v praxi je vykonávají pověřené obecní úřady a obecní úřady obcí s rozšířenou působností, na území
národních parků správy národních parků) uložit z důvodu ochrany životního prostředí vlastníku či nájemci
zemědělské půdy změnu kultury. Rozhodnutí o uložení změny kultury zemědělské půdy opravňuje vlastníka
či nájemce, aby mu orgán ochrany zemědělského půdního fondu uhradil vzniklé náklady a ztráty z této změny
vyplývající. Na úhradu výdajů podle tohoto ustanovení lze použít prostředky ze Státního fondu životního
prostředí České republiky.
Základem právní regulace pozemkových úprav je zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a o
pozemkových úřadech, v platném znění. Pozemkovými úpravami se podle § 2 zákona ve veřejném zájmu
prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití
pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy.
V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se
jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní
hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu
katastrálního operátu a jako závazný podklad pro územní plánování.
Pozemkové úpravy se provádějí zpravidla formou komplexních pozemkových úprav. Pokud je nutné vyřešit
pouze některé hospodářské potřeby (například urychlené scelení pozemků, zpřístupnění pozemků) nebo
ekologické potřeby v krajině (například lokální protierozní nebo protipovodňové opatření) nebo když se
pozemkové úpravy mají týkat jen části katastrálního území, provádějí se formou jednoduchých pozemkových
úprav.
Pozemkové úpravy se realizují na základě rozhodnutí o pozemkových úpravách, které ve zvláštním řízení
vydává pozemkový úřad. Pro projektanty ÚSES je významné, že rozhodnutí o pozemkových úpravách
předchází odborné zpracování návrhu pozemkových úprav. Zpracování tohoto návrhu zajišťuje pozemkový
úřad, samotný návrh však může být zpracováván pouze osobou s příslušným úředním oprávněním. Při
zpracování návrhu se zpracovává tzv. plán společných zařízení, kterými jsou podle § 9, odst. 8, písm. d)
zákona též „opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí, zvýšení ekologické stability jako místní územní
systémy ekologické stability, doplnění, popřípadě odstranění zeleně a terénní úpravy a pod.“
Ustanovení zákona č. 139/2002 Sb., jsou podrobněji upraveny ve vyhlášce č. 545/2002 Sb., o postupu při
provádění pozemkových úprav a náležitostech návrhu pozemkových úprav. Podle jejího § 9 se plán společných
zařízení zpracuje tak, aby obsahoval přehled všech navržených společných zařízení včetně změn druhů
pozemků; v případě potřeby jsou zvláště uvedeny ty změny druhů pozemků, jichž se netýkají navrhovaná
společná opatření. Plán obsahuje rovněž přehled výměry půdy, kterou je nutno vyčlenit k provedení společných
zařízení, s rozdělením na pozemky ve vlastnictví státu, obce, popřípadě pozemky jiných vlastníků. Realizací
prvků územního systému ekologické stability podle plánu společných zařízení se rozumí výsadba porostu
a péče o něj po dobu 3 let od jeho výsadby. Pro společná zařízení se přednostně použijí pozemky, které v
rámci pozemkových úprav byly vykoupeny nebo darovány ve prospěch státu.
Vyhláška dále ve své příloze stanoví, že mezi náležitosti návrhu pozemkových úprav patří též rozbor
současného stavu zahrnující též vyhodnocení výsledků podrobných terénních průzkumů, zaměřených mimo
jiné i na krajinu a přírodu (ekologická stabilita území a příčiny jejího narušení, významné krajinné prvky,
kostra ekologické stability, generel lokálního územního systému ekologické stability - biocentra, biokoridory,
interakční prvky apod.). To koresponduje s ustanovením § 2, odst. 3 vyhlášky č. 395/1992 Sb., podle kterého je
plán systému ekologické stability podkladem pro provádění pozemkových úprav.
PRÁVNÍ PRAMENY:
zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, v platném znění
vyhláška č. 13/1994 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti ochrany zemědělského půdního fondu
zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a o pozemkových úřadech, v platném znění
vyhláška č. 545/2002 Sb., o postupu při provádění pozemkových úprav a náležitostech návrhu
pozemkových úprav
2.3.5. Péče o lesy
Přinejmenším stejný význam jako problematice ochrany zemědělského půdního fondu je při projektování
ÚSES nutno věnovat ochraně pozemků určených k plnění funkcí lesa. Základem právní úpravy je v tomto
směru zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a o doplnění některých zákonů (lesní zákon).
Zmíněný zákon ve svém § 1 označuje lesy za nenahraditelnou složku životního prostředí a v zásadě všemi
svými ustanoveními směřuje k udržení rozlohy lesa a k zachování jeho ekologických kvalit představovaných
zejména tzv. mimoprodukčními funkcemi. Základním předmětem ochrany podle lesního zákona jsou pozemky
určené k plnění funkcí lesa. Těmi jsou lesní pozemky, mezi něž patří pozemky s lesními porosty a plochy,
na nichž byly lesní porosty odstraněny za účelem obnovy, lesní průseky a nezpevněné lesní cesty, nejsou-li
širší než 4 m, a pozemky, na nichž byly lesní porosty dočasně odstraněny na základě rozhodnutí orgánu státní
správy lesů, a dále tzv. jiné pozemky jako zpevněné lesní cesty, drobné vodní plochy, ostatní plochy,
pozemky nad horní hranicí dřevinné vegetace (hole), s výjimkou pozemků zastavěných a jejich příjezdních
komunikací, a lesní pastviny a políčka pro zvěř, pokud nejsou součástí zemědělského půdního fondu a pokud
s lesem souvisejí nebo slouží lesnímu hospodářství. Z pozemků určených k plnění funkcí lesa vyjímá zákon
školky a plantáže lesních dřevin založené na pozemcích, které nejsou určeny k plnění funkcí lesa, pokud orgán
státní správy lesů na návrh vlastníka pozemku nerozhodne jinak.
Podle převažujících funkcí se lesy člení do tří kategorií, a to na lesy ochranné, lesy zvláštního určení a lesy
hospodářské.
Lesy ochranné představují lesy na mimořádně nepříznivých stanovištích, vysokohorské lesy pod hranicí
stromové vegetace chránící lesy níže položené, lesy na exponovaných hřebenech a lesy v klečovém stupni.
Lesy zvláštního určení jsou kategorií vytvořenou z různých prvků, které jsou definovány ad hoc a které
spojuje snad pouze skutečnost, že v lesích, které kategorii lesů zvláštního určení tvoří, většinou co do významu
převažují funkce mimoprodukční nad produkční nebo v nich nějaký důležitý veřejný zájem vyžaduje odlišný
způsob hospodaření a přitom nejde o lesy ochranné. Některé lesy jsou do kategorie lesů zvláštního určení
řazeny bez dalšího „ze zákona“ (lesy v pásmech hygienické ochrany I. stupně, v ochranných pásmech zdrojů
přírodních léčivých a stolních minerálních vod a na území národních parků a národních přírodních rezervací),
jiné mohou být do této kategorie zařazeny na základě rozhodnutí orgánu státní správy (lesy v prvních zónách
CHKO, přírodních rezervacích a přírodních památkách, lesy lázeňské, příměstské, se zvýšenou rekreační
funkcí, lesy sloužící lesnickému výzkumu a výuce, se zvýšenou funkcí půdoochrannou, vodoochrannou,
klimatickou nebo krajinotvornou, lesy k zachování biologické různorodosti, lesy v uznaných oborách a
samostatných bažantnicích atd.). Do této kategorie lze zařadit rovněž lesy, které tvoří součást ÚSES. Do
kategorie lesů hospodářských pak spadají ty lesy, které nejsou zařazeny do žádné z předcházejících kategorií.
Podle § 14 zákona jsou zpracovatelé nebo pořizovatelé územně plánovací dokumentace, povinni dbát
zachování lesa a řídit se přitom ustanoveními lesního zákona. Jsou povinni navrhnout a zdůvodnit taková
řešení, která jsou z hlediska zachování lesa, ochrany životního prostředí a ostatních celospolečenských zájmů
nejvhodnější; přitom jsou povinni provést vyhodnocení předpokládaných důsledků navrhovaného řešení,
navrhnout alternativní řešení, způsob následné rekultivace a uspořádání území po dokončení stavby.
Zvláštní místo mají územní systémy ekologické stability krajiny v rámcovém lesnickém plánování, které
představováno institutem oblastních plánů rozvoje lesů vytvářených podle § 23 lesního zákona a vyhlášky č.
83/1996 Sb. o zpracování oblastních plánů rozvoje lesů a o vymezení hospodářských souborů. Zmíněná
vyhláška stanoví ve svém § 1, odst. 5, písm. g), že oblastní plán rozvoje lesů je návrh dlouhodobých opatření
ochrany lesa, včetně vymezeného a schváleného územního systému ekologické stability, s odkazem na
zákon č. 114/1992 Sb.. Ustanovení zákona a prováděcích předpisů o vytváření podrobných plánů (lesní
hospodářské plány a lesní hospodářské osnovy) se k zařazení ÚSES nijak nevyjadřují, platí však podle § 2,
odst. 3 vyhlášky č. 395/1992 Sb., že plán systému ekologické stability je pro zpracování lesních hospodářských
plánů jedním z podkladů.
PRÁVNÍ PRAMENY:
zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon)
vyhláška č. 77/1996 Sb., o náležitostech žádosti o odnětí nebo omezení a podrobnostech o ochraně
pozemků určených k plnění funkcí lesa
vyhláška č. 78/1996 Sb., o stanovení pásem ohrožení lesů pod vlivem imisí
vyhláška č. 80/1996 Sb., o pravidlech poskytování podpory na výsadbu minimálního podílu melioračních
a zpevňujících dřevin a o poskytování náhrad zvýšených nákladů
vyhláška č. 83/1996 Sb., o zpracování oblastních plánů rozvoje lesů a o vymezení hospodářských souborů
vyhláška č. 84/1996 Sb., o lesním hospodářském plánování
vyhláška č. 55/1999 sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích
vyhláška č. 139/2004 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o přenosu semen a sazenic lesních dřevin, o
evidenci o původu reprodukčního materiálu a podrobnosti o obnově lesních porostů a o zalesňování
pozemků prohlášených za pozemky určené k plnění funkcí lesa
2.3.6. Péče o vodu
Velmi významnou souvislost s problematikou ochrany přírody a péče o krajinu má nepochybně rovněž péče o
vodu a vodní zdroje. Základem právní úpravy v této oblasti je zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, v platném
znění. Jeho účelem je chránit povrchové a podzemní vody, stanovit podmínky pro hospodárné využívání
vodních zdrojů a pro zachování i zlepšení jakosti povrchových a podzemních vod, vytvořit podmínky pro
snižování nepříznivých účinků povodní a sucha, zajistit bezpečnost vodních děl a přispívat k ochraně vodních
ekosystémů a na nich přímo závisejících suchozemských ekosystémů. Zákon sám pak upravuje právní
vztahy k povrchovým a podzemním vodám, vztahy fyzických a právnických osob k využívání povrchových a
podzemních vod, vztahy k pozemkům a stavbám, s nimiž výskyt těchto vod přímo souvisí, a to v zájmu
zajištění trvale udržitelného užívání těchto vod, bezpečnosti vodních děl a ochrany před účinky povodní a
sucha.
Pro činnost projektanta ÚSES je významná ta část zákona, která upravuje problematiku plánování v oblasti
vod. To je podle § 23 zákona soustavnou koncepční činností, kterou zajišťuje stát; je tvořeno Plánem hlavních
povodí České republiky, plány oblastí povodí, a programy opatření. Účelem plánování v oblasti vod je
vymezit a vzájemně harmonizovat veřejné zájmy ochrany vod jako složky životního prostředí, ochrany před
povodněmi a dalšími škodlivými účinky vod a trvale udržitelného užívání vodních zdrojů a hospodaření s
vodami pro zajištění požadavků na vodohospodářské služby, zejména pro účely zásobování pitnou vodou. Plán
hlavních povodí České republiky a plány oblastí povodí, včetně příslušných programů opatření, jsou
podkladem pro výkon veřejné správy, zejména pro územní plánování, územní rozhodování, vodoprávní
rozhodování a povolování staveb.
Plán hlavních povodí České republiky je strategický dokument plánování v oblasti vod, který stanoví
rámcové cíle pro hospodaření s povrchovými a podzemními vodami, pro ochranu a zlepšování stavu
povrchových a podzemních vod a vodních ekosystémů, které vycházejí z cílů ochrany vod, pro trvale udržitelné
užívání těchto vod, pro ochranu před škodlivými účinky těchto vod a pro zlepšování vodních poměrů a pro
ochranu ekologické stability krajiny. Plán hlavních povodí České republiky zahrnuje rámcové programy
opatření k prosazování veřejných zájmů, které jsou závazné pro pořizování plánů oblastí povodí, včetně zdrojů
a způsobu jejich financování. Plán hlavních povodí České republiky pořizuje Ministerstvo zemědělství ve
spolupráci s Ministerstvem životního prostředí, dotčenými ústředními správními úřady a krajskými úřady pro 3
hlavní povodí na území České republiky, a to pro povodí Labe (úmoří Severního moře), pro povodí Moravy,
včetně dalších povodí přítoků Dunaje (úmoří Černého moře) a pro povodí Odry (úmoří Baltského moře), Plán
hlavních povodí České republiky podléhá posuzování vlivů na životní prostředí podle zákona č. 244/1992 Sb. a
je již v návrhu publikován a zpřístupněn k připomínkám veřejnosti, včetně uživatelů vody.
Plány oblastí povodí stanoví konkrétní cíle pro dané oblasti povodí na základě rámcových cílů a rámcových
programů opatření Plánu hlavních povodí České republiky, potřeb a zjištěného stavu povrchových a
podzemních vod, potřeb užívání těchto vod v daném území, včetně programů opatření, které jsou nutné k
dosažení konkrétních cílů.
Programy opatření jsou pak hlavním nástrojem k dosažení cílů uvedených v Plánu hlavních povodí České
republiky a plánech oblastí povodí. Programy opatření stanoví časový plán jejich uskutečnění a strategii jejich
financování.
Mimořádně významná z hlediska stability krajiny mohou podle současné úpravy být ochranná pásma
stanovená podle zákona k. ochraně vydatnosti, jakosti a zdravotní nezávadnosti zdrojů podzemních nebo
povrchových vod využívaných nebo využitelných pro zásobování pitnou vodou s průměrným odběrem více než
10 000 m3. Ochranná pásma se dělí na ochranná pásma I. stupně, která slouží k ochraně vodního zdroje v
bezprostředním okolí jímacího nebo odběrného zařízení, a ochranná pásma II. stupně, která slouží k ochraně
vodního zdroje v územích stanovených vodoprávním úřadem tak, aby nedocházelo k ohrožení jeho vydatnosti,
jakosti nebo zdravotní nezávadnosti. Ochranná pásma jsou vymezována rozhodnutím vodoprávního úřadu.
Z hlediska obecného vymezení ekologické stability vod je na závěr významné zmínit se o institutech
minimálního zůstatkového průtoku a minimální hladiny podzemních vod, které zákon o vodách vymezuje
v §§ 35 a 36. Minimálním zůstatkovým průtokem je průtok povrchových vod, který ještě umožňuje obecné
nakládání s povrchovými vodami a ekologické funkce vodního toku. Minimální hladina podzemních vod je
hladina, která ještě umožňuje trvale udržitelné užívání vodních zdrojů a při které nedojde k narušení ekologické
stability ekosystému vodních útvarů s nimi souvisejících. Minimální zůstatkový průtok i minimální hladinu
podzemních vod stanoví vodoprávní úřad při udělení povolení k nakládání s vodami, které může mít za
následek snížení průtoku vodního toku nebo podstatné snížení hladiny podzemních vod.
PRÁVNÍ PRAMENY:
zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, v platném znění,
vyhláška č. 140/2003 Sb. o plánování v oblasti vod,
vyhláška č. 431/2001 Sb., o obsahu vodní bilance, způsobu jejího sestavení a o údajích pro vodní bilanci
vyhláška č. 92/2002 Sb., o oblastech povodí,
vyhláška č. 432/2001 Sb., o dokladech žádosti o rozhodnutí nebo vyjádření a o náležitostech povolení,
souhlasů a vyjádření vodoprávního úřadu,
vyhláška č. 236/2002 Sb., o způsobu a rozsahu zpracovávání návrhu a stanovování záplavových území
metodický pokyn č. ZP 02/2002 odboru ochrany vod Ministerstva životního prostředí ke stanovení
minimální hladiny podzemních vod
2.3.7. Péče o zdraví člověka
Dotčeným správním úřadem při rozhodování ve věcech upravených zákonem č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu, včetně hodnocení a řízení zdravotních rizik jsou orgány ochrany veřejného zdraví,
což vyplývá z ustanovení § 77 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých
souvisejících zákonů.
Zákon sám upravuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob v oblasti ochrany a podpory veřejného
zdraví a soustavu orgánů ochrany veřejného zdraví, jejich působnost a pravomoc. Soustavu orgánů ochrany
veřejného zdraví tvoří zejména ministerstvo zdravotnictví a krajské hygienické stanice.
PRÁVNÍ PRAMENY:
zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, v platném
znění.
2.3.8. Péče o kulturní bohatství
Základním pojmem vymezujícím činný (tvořivý, přetvářející) vztah člověka ke světu (k životnímu prostředí) je
pojem péče, která v sobě zahrnuje nejen pasivně pojímanou ochranu, nýbrž i aktivní působení k tvorbě, ke
změnám. Obsahuje tedy jak ochranu, tak tvorbu, avšak zahrnuje v sobě i vzdělávání v nejširším smyslu toho
slova - jakožto kultivaci, kulturu.
Donedávné úzké spolubytí přírodní a památkové ochrany se projevuje nejen ve velmi podobném pojmovém
aparátu, nýbrž i v souboru vzájemných vazeb a vztahů, daných podobným přístupem k vymezování chráněných
krajinných či památkových celků i jednotlivostí, přičemž ve skutečnosti jsou tyto celky prostoupeny takřka
neoddělitelně. Zvýšená ochrana poskytovaná v území, ať z důvodů památkové péče nebo z důvodů ochrany
krajiny, může být posílena při vhodném skloubení obou těchto forem. Nejúžeji se tyto vazby projevují při
vymezování památkové rezervace, vymezování památkové zóny a při vymezení ochranného pásma kulturních
památek. Nicméně i v tomto případě je namístě výhrada nedostatečné účinnosti stávající právní úpravy
vzhledem k novým právním poměrům. Nová právní úprava by měla (mimo jiné) přihlédnout i k souvislostem s
ochranou krajiny.
PRÁVNÍ PRAMENY:
zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění,
vyhláška č. 66/1988 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o státní památkové péči,
v platném znění
2.3.9. Jiné souvislosti (správa telekomunikací, správa pozemních
komunikací, správa drah, správa leteckého provozu)
Dalších věcných (i právních) souvislostí je dlouhá řada. Pro vymezování a utváření ÚSES a pro pořizování
příslušných dokumentů jsou z hlediska důsledků pro územní vývoj významné především souvislosti s
telekomunikacemi, pozemními komunikacemi, dráhami, popřípadě letectvím a lodní dopravou, jejichž správa a
provoz mají bezprostřední důsledky pro možné vymezování systémů ekologické stability.
Utváření ÚSES mohou napomoci především ustanovení o ochranných pásmech a o územním řízení spojeném
se správou a provozem zmíněných systémů. V jejich rámci lze totiž významně zasáhnout do výkonu řady
činností a zároveň založit síť vazeb k ÚSES, jimiž by bylo možno do jisté míry vyloučit nebo alespoň omezit
negativní důsledky jejich provozování na krajinu a na přírodu.
PRÁVNÍ PRAMENY:
zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, v platném znění,
zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o
změně některých zákonů (energetický zákon), v platném znění,
zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění,
vyhláška č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, v platném znění,
zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, v platném znění,
zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví v platném znění
2.4. PRÁVNÍ ÚPRAVA VYMEZOVÁNÍ A TVORBY ÚSES
Územní systémy ekologické stability krajiny představují jeden z nejvýznamnějších stabilizujících faktorů
celistvého působení veřejné správy v péči o krajinu.
Jak bylo uvedeno, je z hlediska českého právního řádu pořizování dokumentace ÚSES a její projednávání a
schvalování zakotveno v předpisech upravujících právní vztahy při ochraně přírody a krajiny a právní vztahy
vznikající při územním plánování a s přirozenými širokými vazbami do právního okolí, kterých je nutno
využívat nejen při tvorbě ÚSES, nýbrž i jako podpůrné právní (legislativní) konstrukce při jejich uplatňování.
Mnohde je nutno vykládat a dovozovat právní status postavení ÚSES pouze per analogiam legis.
V této části budou podrobněji uvedeny ty právní normy, které se výslovně zaměřují na systematiku pořizování
dokumentace územních systému ekologické stability.
2.4.1. Ochrana přírody a krajiny
Právním předpisem pro vymezování a tvorbu územních systémů ekologické stability je zákon č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 347/1992 Sb., č. 289/1995 Sb., č. 3/1997 Sb., č.16/1997 Sb., č.
123/1998 Sb., č. 161/1999 Sb., č. 238/1999 Sb., č. 132/2000 Sb., č. 76/2002 Sb., č. 320/2002 Sb., č. 168/2004
Sb., č. 100/2004 Sb. a č. 218/2004 Sb., a vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádí ustanovení zákona č.
114/1992 Sb., ve znění vyhlášky č. 105/1997 Sb., č. 200/1999 Sb., č. 85/2000 Sb., č. 190/2000 Sb., č. 116/2004
Sb. a č. 381/2004 Sb..
Významnými předpisy, které slouží k provedení zákona nebo jej provázejí jako parciální předpisy, jsou dále
zákony o zřízení národních parků, nařízení vlády o vyhlášení chráněných krajinných oblastí, nařízení vlády o
zřízení ptačích oblastí, vyhlášky ministerstva životního prostředí o zřízení národních přírodních rezervací a
národních přírodních památek, nařízení krajů o zřízení přírodních rezervací a přírodních památek a další
předpisy související s vymezením zvláště chráněných území a jejich ochranných pásem.
Účelem zákona č. 114/1992 Sb. (a tím i vyhlášky č. 395/1992 Sb.) je podle jeho § 1 za účasti příslušných
krajů, obcí, vlastníků a správců pozemků přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k
ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás, k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji a
vytvořit v souladu s právem Evropských společenství v České republice soustavu Natura 2000. Přitom je nutno
zohlednit hospodářské, sociální a kulturní potřeby obyvatel a regionální a místní poměry.
2.4.1.1. Zákon o ochraně přírody a krajiny
Ochrana přírody a krajiny se podle zákona č. 114/1992 Sb. zajišťuje celou řadou prostředků spadajících do
rámce obecné a zvláštní ochrany přírody (viz kap. 2.3.3.).
V oblasti obecné ochrany přírody využívá zákon jako základní instituty územní systémy ekologické
stability krajiny, významné krajinné prvky, obecnou ochranu genofondu, ochranu dřevin rostoucích mimo les,
ochranu neživé přírody a ochranu krajinného rázu.
Územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES) je vzájemně propojený soubor přirozených i
pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu. Rozlišuje se
místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability. Vymezení systému ekologické stability
stanoví a jeho hodnocení provádějí orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci
s vodoprávními úřady, orgány ochrany zemědělského půdního fondu a orgány státní správy lesů.
Ochrana systému ekologické stability je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků tvořících jeho
základ; jeho vytváření je v § 4, odst. 1 duplicitně označeno za veřejný zájem, na kterém se podílejí
vlastníci pozemků, obce i stát (duplicita je dána skutečností, že zákon v § 58, odst. 1 od 28.4.2004
označuje za veřejný zájem ochranu přírody a krajiny jako celek).
Podle § 59 zákona se opatření, projekty a plány k zajištění podmínek pro vytváření systému ekologické stability
uskuteční v dohodě s vlastníkem pozemku. Tuto dohodu uzavírá vlastník pozemku s obecním úřadem
s rozšířenou působností. Vyžaduje-li vytváření systému ekologické stability změnu v užívání pozemku, se
kterou jeho vlastník nesouhlasí, nabídne mu pozemkový úřad výměnu jeho pozemku za jiný ve vlastnictví státu
v přiměřené výměře a kvalitě jako je původní pozemek, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází
převážná část pozemku původního. Na pozemky nezbytné k uskutečnění opatření, projektů a plánů tvorby
systému ekologické stability se nevztahují ustanovení o ochraně zemědělského půdního fondu.
Podrobnosti o vymezování a hodnocení územních systémů ekologické stability krajiny upravuje vyhláška č.
395/1992 Sb. v §§ 1 až 6. V první řadě jsou v ní vymezeny pojmy biocentrum (biotop nebo jejich soubor
v krajině umožňující svým stavem a velikostí trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě
blízkého ekosystému) a biokoridor (území, které neumožňuje rozhodující části organismů trvalou
dlouhodobou existenci, avšak umožňuje jejich migraci mezi biocentry a tím vytváří z oddělených biocenter
síť). Vyhláška dále stanoví, že vymezení místního, regionálního i nadregionálního systému ekologické stability
provádí orgány ochrany přírody v plánu systému ekologické stability a definuje jeho obsahové náležitosti
(mapový zákres, tabulkovou a popisnou část a bližší odůvodnění). Vyhláška definuje právní postavení
projektů k vytváření systému ekologické stability, které označuje za soubor přírodovědné, technické,
ekonomické, organizační a majetkoprávní dokumentace a nezbytný podklad zejména k provádění
pozemkových úprav (to ovšem není v souladu s obsahem zákona č. 139/2002 Sb.); naopak podkladem pro
zpracování projektu ÚSES je schválená územně plánovací dokumentace nebo plán systému ekologické
stability. Vyhláška vyžaduje, aby plán i projekt ÚSES zpracovávaly výlučně odborně způsobilé osoby a
zakotvuje rovněž povinnost periodického hodnocení ÚSES z hlediska jeho stabilizační funkce. Plán systému
ekologické stability a projekt systému ekologické stability podle § 5 vyhlášky schvalují příslušné orgány
územního plánování v územně plánovací dokumentaci nebo v územním rozhodnutí. Toto ustanovení ovšem
nekoresponduje s obsahem předpisů upravujících obsahové náležitosti územně plánovací dokumentace a příliš
neodpovídá ani možným podobám územního rozhodnutí (srov. kap. 2.3.1.).
Vymezení a hodnocení místních ÚSES je v § 77, odst. 2, písm. a) zákona č. 114/1992 Sb. svěřeno obecním
úřadům s rozšířenou působností, regionální ÚSES vymezují a hodnotí podle zákona krajské úřady popř.
ministerstvo obrany (pro vojenské újezdy) a nadregionální ÚSES vymezuje a hodnotí ministerstvo životního
prostředí.
Významný krajinný prvek je definován jako ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část
krajiny utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Významnými krajinnými prvky jsou
lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy a mohou jimi být i jiné části krajiny, které jako
významný krajinný prvek ve správním řízení zaregistruje pověřený obecní úřad (s výjimkou zvláště chráněných
území a vojenských újezdů) jako orgán ochrany přírody, zejména mokřady, stepní trávníky, remízy, meze,
trvalé travní plochy, naleziště nerostů a zkamenělin, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy.
Významné krajinné prvky jsou chráněny před poškozováním a ničením. K zásahům, které by mohly vést k
poškození nebo zničení významného krajinného prvku, si musí ten, kdo takové zásahy zamýšlí, opatřit závazné
stanovisko pověřeného obecního úřadu jako orgánu ochrany přírody (s výjimkou zvláště chráněných území a
vojenských újezdů). Závazné stanovisko orgánu ochrany přírody z hlediska tohoto zákona je nezbytné též ke
schválení lesních hospodářských plánů a lesních hospodářských osnov, k odlesňování a zalesňování
pozemků nad 0,5 ha a k výstavbě lesních cest a svážnic a lesních melioračních systémů. K pěstebním a
těžebním zásahům v lesích, pokud jsou prováděny v souladu s lesním hospodářským plánem a při nahodilé
těžbě se závazné stanovisko orgánu ochrany přírody nevyžaduje.
V rámci obecné ochrany genofondu jsou všechny druhy rostlin a živočichů chráněny před zničením,
poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů na bytí nebo
k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení
ekosystému, jehož jsou součástí. To se nevztahuje na zásahy při úmyslném hubení rostlin a živočichů. Záměrné
rozšíření geograficky nepůvodního druhu rostliny či živočicha nebo křížence rostliny či živočicha (jak umělého
tak i spontánního) do krajiny je možné jen s povolením obecního úřadu s rozšířenou působností (s výjimkou
zvláště chráněných území a vojenských újezdů) jako orgánu ochrany přírody, což neplatí pro nepůvodní druhy
rostlin, pokud se hospodaří podle schváleného lesního hospodářského plánu nebo vlastníkem lesa převzaté lesní
hospodářské osnovy. Geograficky nepůvodní druh rostliny nebo živočicha je přitom druh, který není součástí
přirozených společenstev určitého regionu. Území s dočasným nebo nepředvídaným výskytem významných
rostlinných nebo živočišných druhů, nerostů nebo paleontologických nálezů může orgán ochrany přírody svým
rozhodnutím vyhlásit za přechodně chráněnou plochu.
Dřevinou rostoucí mimo les je strom či keř rostoucí jednotlivě i ve skupinách ve volné krajině i v sídelních
útvarech na pozemcích mimo les. Základem ochrany dřevin rostoucích mimo les je vedle zákazu jejich ničení a
poškozování a povinnosti vlastníků o tyto dřeviny pečovat zejména zákaz jejich kácení bez povolení, které
vydává obec jako orgán ochrany přírody. Povolení není třeba pouze ke kácení dřevin na pozemcích, které jsou
ve vlastnictví fyzických osob, jestliže pozemky užívají a jde-li o stromy o obvodu kmene do 80 cm měřeného
ve výšce 130 cm nad zemí nebo souvislé keřové porosty do celkové plochy 40 m2. V rozhodnutí o povolení
kácení může orgán ochrany přírody uložit žadateli přiměřenou náhradní výsadbu ke kompenzaci ekologické
újmy vzniklé pokácením dřevin. Pokud orgán ochrany přírody neuloží provedení náhradní výsadby, je ten, kdo
kácí dřeviny z důvodů výstavby a s povolením orgánu ochrany přírody povinen zaplatit odvod do rozpočtu
obce, která jej použije na zlepšení životního prostředí.
Ochrana neživé přírody je realizována prostřednictvím zvláštních pravidel týkajících se ochraně
paleontologických nálezů a ochraně jeskyní.
Ochrana krajinného rázu, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či
oblasti, spočívá v jeho ochraně před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného
rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování
významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a
vztahy v krajině. K umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činnostem, které by mohly snížit nebo
změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas obecního úřadu s rozšířenou působností jako orgánu ochrany přírody
(s výjimkou zvláště chráněných území a vojenských újezdů). K ochraně krajinného rázu může být orgánem
ochrany přírody zřízen přírodní park.
Vlastníci a nájemci pozemků jsou povinni zlepšovat podle svých možností stav dochovaného přírodního a
krajinného prostředí za účelem zachování druhového bohatství přírody a udržení systému ekologické stability.
Zvláštní ochrana přírody a krajiny je realizována ve dvou podobách, a to jako ochrana územní, ochrana
druhová, ochrana památných stromů a vytváření a ochrana soustavy NATURA 2000.
Územní ochrana se vztahuje na stanoviště a území, která jsou přírodovědecky nebo esteticky velmi významná
nebo jedinečná a která k tohoto důvodu byla vyhlášena za tzv. zvláště chráněná území. Zákon přitom rozlišuje
šest kategorií zvláště chráněných území, a to velkoplošná, kterými jsou národní parky a chráněné krajinné
oblasti, a maloplošná, kterými jsou národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní
památky a přírodní památky.
Za národní parky jsou vyhlašována rozsáhlá území, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž
značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny,
živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam. Veškeré využití národních parků
musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými a výchovnými
cíli sledovanými jejich vyhlášením. Národní parky, které u nás existují čtyři (Krkonošský národní park,
Národní park Šumava, Národní park Podyjí a, od 1.1.2000, Národní park České Švýcarsko), jejich poslání a
bližší ochranné podmínky se vyhlašují zákonem. Hospodářské využívání národních parků je významně
omezeno. Metody a způsoby ochrany národních parků jsou odstupňovány na základě členění území národních
parků zpravidla do tří zón ochrany přírody vymezených s ohledem na přírodní hodnoty. Nejpřísnější režim
ochrany přitom platí pro první zónu. Na území národních parků je omezen vstup, vjezd, volný pohyb osob
mimo zastavěné části obcí a rekreační a turistická aktivita. Bližší podmínky stanoví vedle zákona tzv.
návštěvní řády. K projednání a posouzení všech důležitých dokumentů ochrany a řízení národního parku a
jeho ochranného pásma, zejména členění území národního parku do zón ochrany přírody, plánu péče,
návštěvního řádu, způsobu péče o les a územních plánů, zřizuje orgán ochrany přírody národního parku radu
národního parku jako iniciativní a konzultační orgán pro záležitosti příslušného národního parku. Lesy v
národním parku nelze zařazovat do kategorie lesů hospodářských. Právo hospodaření k lesům, pozemkům
určeným k plnění funkcí lesa a jinému lesnímu majetku ve státním vlastnictví, který je na území národních
parků a jejich ochranných pásem, vykonávají správy národního parku. Lesy, lesní půdní fond, vodní toky a
vodní plochy na území národních parků, které jsou ve státním vlastnictví, nelze zcizit.
Za chráněné krajinné oblasti se vyhlašují rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky
vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů,
s hojným zastoupením dřevin, popřípadě s dochovanými památkami historického osídlení. Hospodářské
využívání těchto území se provádí podle zón odstupňované ochrany tak, aby se udržoval a zlepšoval jejich
přírodní stav a byly zachovány a vytvářeny optimální ekologické funkce těchto území. Chráněné krajinné
oblasti, jejich poslání a bližší ochranné podmínky vyhlašuje vláda republiky nařízením. K bližšímu určení
způsobu ochrany přírody chráněných krajinných oblastí se vymezují zpravidla čtyři, nejméně však tři zóny
odstupňované ochrany přírody, přičemž nejpřísnější režim ochrany má první zóna.
Národními přírodními rezervacemi jsou vyhlašovány vyhláškou ministerstva životního prostředí menší
území mimořádných přírodních hodnot, kde jsou na přirozený reliéf s typickou geologickou stavbou vázány
ekosystémy významné a jedinečné v národním či mezinárodním měřítku. Lesy v národních přírodních
rezervacích nelze zařazovat do kategorie lesů hospodářských. Lesy, pozemky určené k plnění funkcí lesa, vodní
toky, vodní plochy a nezastavěné pozemky na území národních přírodních rezervací, které jsou ve státním
vlastnictví, nelze zcizit
Za přírodní rezervace bývají nařízením kraje vyhlašována menší území soustředěných přírodních hodnot se
zastoupením ekosystémů typických a významných pro příslušnou geografickou oblast. Nezastavěné pozemky
na území přírodních rezervací, které jsou ve státním vlastnictví, lze zcizit jen se souhlasem ministerstva
životního prostředí.
Přírodní útvary menší rozlohy, zejména geologické či geomorfologické útvary, naleziště nerostů nebo vzácných
či ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů, s národním nebo mezinárodním ekologickým, vědeckým či
estetickým významem, a to i takové, které vedle přírody formoval svou činností člověk, mohou být vyhláškou
ministerstva životního prostředí vyhlášeny za národní přírodní památku. Lesy, pozemky určené k plnění
funkcí lesa, vodní toky, vodní plochy a nezastavěné pozemky na území národních přírodních památek, které
jsou ve státním vlastnictví, nelze zcizit.
Za přírodní památky jsou nařízením kraje vyhlašovány přírodní útvary menší rozlohy, zejména geologické či
geomorfologické útvary, naleziště vzácných nerostů nebo ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů, s
regionálním ekologickým, vědeckým či estetickým významem, a to i takové, který vedle přírody formoval svou
činností člověk. Nezastavěné pozemky na území přírodních památek, které jsou ve státním vlastnictví, lze zcizit
jen se souhlasem ministerstva životního prostředí.
Je-li třeba zabezpečit zvláště chráněná území před rušivými vlivy z okolí, může být pro ně vyhlášeno ochranné
pásmo. Pokud není ochranné pásmo národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace
nebo přírodní památky vyhlášeno, je jím území do vzdálenosti 50 m od jeho hranice. Všechna zvláště chráněná
území jsou evidována v ústředním seznamu ochrany přírody. Vlastníci nezastavěných pozemků ležících
mimo sídelní útvary na území národních parků, národních přírodních rezervací, národních přírodních památek a
vlastníci jeskyní jsou povinni v případě jejich zamýšleného prodeje přednostně nabídnout tyto pozemky ke
koupi orgánu ochrany přírody.
Vývoj přírodních poměrů ve zvláště chráněných územích se usměrňuje na základě plánu péče, který je
odborným a koncepčním dokumentem ochrany přírody, který na základě údajů o dosavadním vývoji a
současném stavu zvláště chráněného území navrhuje opatření na zachování nebo zlepšení stavu předmětu
ochrany ve zvláště chráněném území a na zabezpečení zvláště chráněného území před nepříznivými vlivy okolí
v jeho ochranném pásmu. Plán péče schvaluje orgán ochrany přírody zpravidla na období 10 až 15 let. Plán
péče slouží jako podklad pro jiné druhy plánovacích dokumentů (územních plánů, lesních hospodářských plánů
a osnov atd.) a pro rozhodování orgánů ochrany přírody. Pro fyzické ani právnické osoby není závazný.
Zpracování plánu péče zajišťuje kraj (přírodní rezervace a přírodní památky) a ministerstvo životního prostředí
(ostatní zvláště chráněná území). Před schválením plánu péče vydá orgán ochrany přírody oznámení o možnosti
seznámit se s návrhem plánu péče. Oznámení zveřejní na portálu veřejné správy (www.portal.gov.cz) a zašle
dotčeným obcím, které je zveřejní na své úřední desce. Návrh plánu péče se projedná rovněž s dotčenými
obcemi a kraji. O způsobu vypořádání připomínek vlastníků, obcí a krajů sepíše orgán ochrany přírody
protokol, kterým zároveň plán péče schválí. Schválený plán péče uloží orgán ochrany přírody v ústředním
seznamu ochrany přírody a předá v elektronické podobě na technickém nosiči dat dotčeným obcím a krajům.
Realizaci péče o zvláště chráněná území a jejich ochranná pásma zajišťují orgány ochrany přírody příslušné ke
schválení plánu péče, přitom postupují podle schváleného plánu péče.
Na místo vyhlášení národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace, přírodní památky
nebo památného stromu, včetně jejich ochranných pásem, lze u tzv. evropsky významných lokalit prohlásit
území za chráněné nebo strom za památný, (pokud již nejsou součástí některého existujícího zvláště
chráněného území) na základě písemné smlouvy uzavřené mezi vlastníkem dotčeného pozemku a orgánem,
který je oprávněn k jejich vyhlášení. Smluvně lze (rovněž za podmínky, že již nejsou součástí některého
existujícího zvláště chráněného území) chránit i stromy nebo jiná území se soustředěnými přírodními
hodnotami, kde jsou zastoupeny významné či jedinečné ekosystémy v rámci příslušné biogeografické oblasti
nebo stanoviště vzácných či ohrožených druhů živočichů a rostlin, pokud již nejsou zvláště chráněny podle
tohoto zákona. Podstatnou náležitostí smlouvy je vedle vymezení smluvních stran a předmětu ochrany též
vymezení ochranných podmínek chráněného území nebo památného stromu a určení způsobu péče o chráněné
území nebo strom. Ochrana na základě smlouvy musí být k pozemku vázána formou věcného břemene, o jehož
zápis do katastru nemovitostí požádá příslušný orgán ochrany přírody.
Druhová ochrana v režimu zákona o ochraně přírody a krajiny je zajišťována prostřednictvím institutu
památných stromů, zvláště chráněných druhů rostlin, zvláště chráněných druhů živočichů a zvláště
chráněných druhů nerostů.
Za památné stromy se vyhlašují stromy mimořádně významné, a dále jejich skupiny a stromořadí. Památné
stromy je zakázáno poškozovat, ničit a rušit v přirozeném vývoji. Pro účely zajištění ochrany památných
stromů bývá vytyčováno ochranné pásmo, ve kterém lze stanovené činnosti a zásahy provádět jen s
předchozím souhlasem orgánu ochrany přírody. Není-li ochranné pásmo zvlášť vyhlášeno, má každý strom
základní ochranné pásmo ve tvaru kruhu o poloměru desetinásobku průměru kmene měřeného v prsní výšce.
Památné stromy jsou rovněž evidovány v ústředním seznamu.
Za zvláště chráněné druhy rostliny a živočichů jsou vyhlašovány ty druhy rostlin a živočichů, které jsou
ohrožené nebo vzácné, vědecky či kulturně velmi významné. Zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů se dle
stupně jejich ohrožení člení na kriticky ohrožené, silně ohrožené a ohrožené. Seznam a stupeň ohrožení
zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů je stanoven ve vyhlášce č. 395/1992 Sb.. Zvláště chráněné rostliny
jsou chráněny ve všech svých podzemních a nadzemních částech a všech vývojových stádiích a chráněn je i
jejich biotop. Je zakázáno tyto rostliny sbírat, trhat, vykopávat, poškozovat, ničit nebo jinak rušit ve vývoji.
Také zvláště chránění živočichové jsou chráněni ve všech svých vývojových stádiích. Chráněna jsou jimi
užívaná přirozená i umělá sídla a jejich biotop. Je zakázáno škodlivě zasahovat do jejich přirozeného vývoje,
zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat, usmrcovat, sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich
vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla.
Pokud jde o zvláště chráněné druhy nerostů, jsou za takové vyhlašovány ty druhy, které jsou vzácné nebo
vědecky či kulturně hodnotné. Zvláště chráněné nerosty není dovoleno na místě jejich přirozeného výskytu
poškozovat či sbírat bez povolení orgánu ochrany přírody.
NATURA 2000 je celistvá evropská soustava území se stanoveným stupněm ochrany, která umožňuje zachovat
přírodní stanoviště a stanoviště druhů v jejich přirozeném areálu rozšíření ve stavu příznivém z hlediska
ochrany nebo popřípadě umožní tento stav obnovit. Byla zřízena dvojicí předpisů spadajících do tzv.
evropského práva, a to směrnicí Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně
žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a směrnicí Rady 79/409/EHS ze dne 2. dubna 1979 o ochraně volně
žijících ptáků. Na území České republiky je Natura 2000 tvořena ptačími oblastmi a evropsky významnými
lokalitami, které požívají smluvní ochranu nebo jsou chráněny jako zvláště chráněné území.
Jako ptačí oblasti se vymezí území nejvhodnější pro ochranu z hlediska výskytu, stavu a početnosti populací
druhů ptáků vymezených ve směrnici Rady 79/409/EHS ze dne 2. dubna 1979 o ochraně volně žijících ptáků.
Ptačí oblasti vymezí vláda nařízením s cílem zajistit přežití těchto druhů ptáků a rozmnožování v jejich areálu
rozšíření, přičemž vezme v úvahu požadavky těchto druhů na ochranu. V nařízení vyhlašujícím ptačí oblast
může vláda stanovit činnosti, ke kterým je třeba souhlas orgánu ochrany přírody, přitom ale musí zohlednit
hospodářské požadavky, požadavky rekreace, sportu a rozvojové záměry dotčených obcí a krajů podle územně
plánovací dokumentace. Způsob hospodaření v ptačích oblastech je možno dohodnout ve smlouvě s vlastníkem
nebo nájemcem pozemku, kterou je ministerstvo životního prostředí povinno uzavřít v případě, že vlastníci
nebo nájemci pozemků projeví písemně o uzavření takové smlouvy zájem a smlouva nebude v rozporu
s právními předpisy.
Evropsky významnou lokalitou je pak každá lokalita, která splňuje některé z následujících kritérií
• byla zařazena do tzv. národního seznamu, který bude vyhlášen nařízením vlády (jde o seznam lokalit
nacházejících se na území České republiky vybraných na základě kritérií stanovených uvedenými
směrnicemi Rady a vyžadujících územní ochranu), a to až do doby jejího zařazení do tzv. evropského
seznamu vedeného orgány EU nebo
• splňuje podmínky pro zařazení do národního seznamu, ale nebyla tam zařazena, a to až do doby, kdy
se rozhodne o jejím zařazení nebo nezařazení lokality do evropského seznamu (jde o tzv. sporné
lokality) nebo
• byla zařazena do evropského seznamu.
Poškozování evropsky významné lokality zařazené do národního seznamu a sporné lokality je zakázáno.
Výjimku z tohoto zákazu může udělit pouze ministerstvo životního prostředí pouze z naléhavých důvodů
převažujícího veřejného zájmu. Poté, co bude lokalita zařazená do národního seznamu zařazena do seznamu
evropského, je Česká republika povinna zajistit její ochranu, a to buď uzavřením smlouvy s vlastníkem
pozemku nebo vyhlášením zvláště chráněného území. Lhůta zajištění některého z uvedených způsobů ochrany
činí šest let od zařazení na evropský seznam.
Vznik ptačí oblasti nebo evropsky významné lokality má za následek současný vznik povinnosti podrobit
každou koncepci nebo záměr, který mohou samostatně nebo ve spojení s jinými významně ovlivnit území
evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti, hodnocení jejich důsledků na toto území a stav jeho
ochrany postupem podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a zákona č.
244/1992 Sb., o posuzování vlivů koncepcí na životní prostředí. Jedinými výjimkami jsou plány péče
zpracované orgánem ochrany přírody pro toto území a dále na lesní hospodářské plány a lesní hospodářské
osnovy, pro které roli hodnocení plní závazné stanovisko orgánu ochrany přírody vydané podle § 4 odst. 3
zákona.
Ten, kdo zamýšlí pořídit koncepci nebo uskutečnit záměr, který může samostatně nebo ve spojení s jinými
významně ovlivnit území evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti, je povinen jejich návrh předložit
krajskému úřadu nebo (na území národních parků a CHKO) jejich správě přírody ke stanovisku, zda může mít
samostatně nebo ve spojení s jinými významný vliv na území evropsky významnou lokalitu nebo ptačí oblast.
Územně plánovací dokumentace se předkládá v etapě zadání. Tímto stanoviskem není dotčeno zjišťovací
řízení podle zákona č. 100/2001 Sb.. Jestliže orgán ochrany přírody svým stanoviskem významný vliv na
lokalitu nebo ptačí oblast nevyloučí, musí být daná koncepce nebo záměr předmětem posouzení podle zákona
č. 100/2001 Sb. nebo 244/1992 Sb.. Nelze-li vyloučit negativní vliv koncepce nebo záměru na takové území,
musí předkladatel zpracovat varianty řešení, jejichž cílem je negativní vliv na území vyloučit nebo v případě,
že vyloučení není možné, alespoň zmírnit. Územně plánovací dokumentace se posuzuje ve stádiu konceptu
řešení.
Posouzení nebo hodnocení mohou provádět pouze fyzické osoby, které jsou držiteli zvláštní autorizace
udělované ministerstvem životního prostředí. Orgán, který je příslušný ke schválení koncepce nebo záměru, jej
může schválit, jen pokud na základě stanoviska podle zákona č. 100/2001 Sb. nebo 244/1992 Sb. taková
koncepce nebo záměr nebude mít negativní vliv na území evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti.
Pokud hodnocení prokáže negativní vliv na území NATURA 2000 a neexistuje variantní řešení s menším
negativním vlivem nebo bez něj, lze navrženou koncepci nebo záměr schválit, případně řešení v rámci územně
plánovací dokumentace přijmout jen z naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu a za současného
uložení kompenzačních opatření nezbytných pro zajištění ochrany a celistvosti území NATURA 2000.
Pokud vlastníku zemědělské půdy nebo lesního pozemku nebo rybníka s chovem ryb nebo vodní drůbeže, nebo
nájemci, který tyto pozemky oprávněně užívá, vznikne nebo trvá v důsledku omezení vyplývajícího
z ustanovení zákona č. 114/1992 Sb. o zvláštní ochraně přírody včetně prováděcích právních předpisů nebo
rozhodnutí vydaného na jejich základě nebo v důsledku omezení vyplývajícího z rozhodnutí, závazného
stanoviska nebo souhlasu vydaného podle zákona č. 114/1992 Sb. újma, má nárok na její finanční náhradu ve
výši odvozené ze zvláštních právních předpisů (např. vyhláška č. 55/1999 Sb., o výpočtu výše újmy nebo škody
způsobené na lesích).
2.4.2. Výkon povolání autorizovaných osob - profesní
samospráva
Zpracovávání dokumentace ÚSES je jako vysoce kvalifikovaná činnost ve veřejném zájmu podrobeno
přísnějšímu právnímu režimu. Z této skutečnosti plyne, že zhotovování příslušné dokumentace lze svěřit pouze
osobám, jejichž způsobilost byla ověřena a osvědčena.
Předpokladem pro udělení autorizace pro samostatnou specializaci České komory architektů „autorizovaný
projektant územních systémů ekologické stability" (zřízené rozhodnutím představenstva ČKA), která byla
rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 7.6.1994 pověřena uskutečňováním autorizačního řízení a
udělováním osvědčení, je dosažení předepsaného vzdělání a praxe, bezúhonnost, způsobilost k právním
úkonům, státní občanství a trvalý pobyt na území ČR, vykonání zkoušky a složení slibu. Po splnění
předepsaných náležitostí je autorizovaná osoba zapsána do seznamu osob vedeného ČKA.
Rozhodnutí pověřit ČKA ověřováním a osvědčováním odborné způsobilosti žadatelů a vedením jejich seznamu
bylo vedeno skutečností, že tvorba ÚSES je svou povahou velmi blízká výkonu povolání autorizovaných
architektů v oborech územního plánování a zahradní a krajinářské tvorby.
Práva a povinnosti autorizovaných osob projektujících ÚSES se řídí obecnými právními předpisy, zejména
ustanoveními zákona o výkonu povolání autorizovaných architektů, inženýrů a techniků, a vnitřními řády ČKA.
PRÁVNÍ PRAMENY:
zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných
inženýrů a techniků činných ve výstavbě, v platném znění
soubor vnitřních předpisů České komory architektů: Profesní a etický řád, Disciplinární a smírčí řád,
Autorizační řád, Organizační, jednací a volební řád, Soutěžní řád, Výkony a honoráře architektů
3. VÝCHODISKA PROSTOROVĚ FUNKČNÍ
OPTIMALIZACE ÚSES
Jiří Löw, Igor Míchal
3.1. PRINCIPY PÉČE O KRAJINU A KONCEPCE ÚSES
Operativní řešení péče o krajinu je jedním z nezbytných předpokladů přechodu společnosti k udržitelnému
rozvoji, resp. životu. Zkušenosti evropských států ukazují, že dílčí, obvykle odděleně koncipované cíle péče o
krajinu jsou ve skutečnosti navzájem propojené a při operativním řešení nedělitelné. "Jsou to:
• ochrana abiotických složek přírodního prostředí (půda, voda, ovzduší, prostor),
• ochrana organismů a jejich společenstev,
• ochrana krajiny jako kulturně historického základu společnosti (ochrana „krajinného rázu" jako
výslednice dlouhodobé existence lidských generací v dané krajině).
Ústředním pojmem se přitom stává biologická diverzita, kterou mezinárodní úmluva o biologické rozmanitosti
definuje jako „variabilitu všech žijících organismů (včetně mj. suchozemských, mořských a jiných ekosystémů)
a ekologických komplexů, jejichž jsou součástí; zahrnuje různorodost v rámci druhů, mezi druhy i mezi
ekosystémy". Přijetím této úmluvy v roce 1993 se ČR (usnesením vlády č. 293/1993) zavazuje mj. (čl. 6 odst.
b/) „integrovat ochranu a trvalé udržitelné využívání biodiverzity do příslušných oborových nebo
mezioborových plánů, programů a opatření".
Nejnověji se pozornost Evropského společenství soustřeďuje i na krajinnou diverzitu, která je odrazem
interakcí mezi krajinou a lidskou společností. Jako důkaz přijaly členské státy Rady Evropy v roce 2000 ve
Florencii Úmluvu o krajině (Löw, Míchal 2003), která vstoupila v platnost na jaře roku 2004. Česká republika
její ratifikaci projednává. Krajinná diverzita je výsledkem zpětných vazeb mezi přírodním prostředím a lidskou
společností - známkou lidské přítomnosti v přírodním prostředí stejně jako výsledkem vlivu přírodního
prostředí na kulturu a životní způsoby regionálních lidských populací minulých i současných, což společně
vyúsťuje v různé specifické podoby kulturní krajiny (jež nejsou zdaleka vždy harmonické).
Skutečně účinná péče o krajinu by se měla stát trvale uplatňovaným zřetelem všech kulturně prováděných
činností v krajině a je jedním z definičních znaků trvale udržitelného života. Z porovnání společných kritérií a
ukazatelů, používaných při estetickém hodnocení krajiny a při hodnocení jejího rekreačního potenciálu,
vyplývá úzká souvislost mezi obytností (vhodností krajiny jako lidského životního prostředí) a její vysokou
biodiverzitou. Vysoká biodiverzita založená na pestré mozaice zemědělských plodin a kultur, nepříliš zatížených
cizorodými látkami, byla ještě do padesátých let našeho století typická pro větší část naší zemědělsky
využívané krajiny. Biodiverzita dnešní krajiny však vzhledem k vysokým zátěžím výrobních zemědělských
ploch cizorodými látkami musí být založena na výrazněji diferencovaných krajinných strukturách. V krajině
jsou dnes vysoce nestabilní plochy orné půdy a speciálních kultur, jejichž dnešní zatížení dřívější krajina
neznala. Jejich přirozenou protiváhu musí proto tvořit vysoce stabilní plochy a linie.
Biodiverzita i diverzita krajiny jsou výhodné jak z hlediska ekologické stability, tak i z hlediska vyhledávaných
estetických hodnot jako základního předpokladu reakreační způsobilosti území. Vysoká biodiverzita je tedy
předpokladem pro intenzivní, ale polyfunkční využitelnost krajiny a pro vysokou úroveň životního prostředí,
kterou polyfunkčně využívaná krajina zajišťuje.
Význam funkcí krajiny a vzájemné proporce produkčních a tzv. mimoprodukčních funkcí v ní podléhají vývoji.
To, co donedávna fungovalo spontánně jako vedlejší produkt dříve uplatňovaných forem využívání krajiny
zemědělstvím a lesním hospodářstvím, není při dnešních technikách využívání krajiny posilováno, ale naopak
rozvraceno. Jednou z klíčových funkcí krajiny je poskytovat příznivé životní prostředí s podmínkami pohody, a
jejími kritérii jsou mj. i estetické hodnoty a kulturní kontinuita krajiny. Proto dnes zajištění mimoprodukčních
funkcí krajiny, nezbytných mj. pro trvalý rozvoj osídlení a trvale udržitelný rozvoj společnosti vůbec, vyžaduje
cílevědomé úsilí podepřené ekonomickou stimulací.
Je stále jasnější, že tzv. zvláště chráněná území v intenzivně využívané krajině střední Evropy nemohou
dlouhobobě plnit své poslání, jakmile se stanou izolovanými ostrovy, a jakmile volné formy života, vázané na
prostředí blízké přírodě, všude mimo zvláště chráněná území vymizí. Krajina s podstatně ochuzenou
biodiverzitou přestává být přívětivým a psychicky uspokojivým životním prostředím i pro člověka.
Proto se v řadě států prosazují snahy o vytvoření územně souvislé sítě kompromisně využívaných území,
která by byla zárukou jak uchování přírodě blízkého prostředí pro volně žijící organismy a jejich společenstva
(anglicky „ecological network", německy „Biotopverbundsystem"), tak uchování přívětivého a psychicky
(mj. esteticky) uspokojivého životního prostředí člověka. Jen tak lze v krajině vytvořit podmínky trvale
udržitelného důstojného života lidské populace, aniž by hrozilo nevratné narušení životodárných přírodních
procesů.
Výkon takto chápané péče o krajinu, (snah o ekologickou optimalizaci jejího využívání) nikdy nekončí a má
dvě navzájem se podmiňující roviny - prostorovou optimalizaci (optimalizaci prostorového uspořádání) a
funkční optimalizaci (optimalizaci hospodářského využívání). Je to záležitost typicky multidisciplinární, která
vyžaduje koordinovaný postup v metodikách, projekci, realizaci a při finančním i organizačním zabezpečování.
Prostorové uspořádání je první, méně obtížná stránka péče o krajinu. Zabýváme se jím s vědomím, že své plné
uplatnění nachází až v kontextu komplexní péče o krajinu. Správním nástrojem a právně podloženou metodou,
která vyjadřuje souborný přístup společnosti k zabezpečování podmínek svého vlastního trvale udržitelného
rozvoje s omezením na jeho prostorovou stránku, je územní plánování.
Další vývoj péče o krajinu bude logicky směřovat od legislativních opatření uplatňovaných na zvláště chráněná
území, přes politiku péče o co možná souvislé zóny s regulovaným hospodářským využíváním až k cílovému
stavu vždy a všude zdravé a obytné krajiny. Specifickým úkolem diferencovaného přístupu ke krajině je v
současnosti vymezení souvislých zón s relativně vysokou krajinářskou (ekologickou a estetickou) hodnotou a
následně jejich ochrana souborem opatření před nevhodnými formami využívání. Cílem opatření je zajistit
určité věcně, prostorově a případně časově definované standardy kvality přírodních zdrojů, jež musí být v
konkrétních střetových situacích udrženy anebo i dále rozvíjeny a zlepšovány. Základem těchto zón je kostra
ekologické stability plus navržené části ÚSES, tedy jakási ekologická síť či ekologická infrastruktura krajiny.
Vymezení těchto zón je dnes provedeno v rámci územně technického podkladu pro diferencovanou péči o
krajinu na celém území České republiky a tvoří součást konceptu Evropské ekologické sítě (European
Ecological Network – EECONET; Pan-European Ecological Network – PEEN; Bennet 1994).
Doba, kdy cílový přirozený režim zvýšené péče o krajinu překročí hranice zón a bude obecným standardem v
celé středoevropské krajině, je ovšem ještě daleko před námi.
Výčet krajinných programů, kde je možno uplatňovat dokumentaci ÚSES:
STÁTNÍ FOND ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ (WWW.SFZP.CZ)
Program je široce pojatý dotační systém MŽP ČR na ochranu ŽP v ČR. Hlavní dotační okruhy jsou oblast
ochrany vod, oblast ochrany ovzduší, program péče o přírodní prostředí, ochrana a využívání přírodních zdrojů,
nakládání s odpady, technologie a výroba, environmentální vzdělávání a osvěta. Na realizaci prvků ÚSES je
zaměřen mimo jiné třetí okruh „Program péče o přírodní prostředí, ochrana a využívání přírodních zdrojů“,
který obsahuje Program péče o přírodní prostředí.
Cílem programu je podpora opatření k ochraně přírody a krajiny prováděných nad běžný rámec povinností
vymezených zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění, lesním zákonem č.
289/1995 Sb., v platném znění a zákonem č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, v platném
znění. Opatření jsou podle charakteru zařazena do dílčích programů:
• Zakládání prvků územních systémů ekologické stability krajiny (ÚSES).
• Ošetřování stromů a regenerace alejí a parků.
• Zabezpečení mimoprodukčních funkcí lesa a k přírodě šetrné hospodaření v lesích.
• Péče o zamokřená území a vodní plochy.
• Realizace schválených plánů péče o zvláště chráněná území.
• Výkupy pozemků ve zvláště chráněných územích.
• Realizace schválených záchranných programů
• Program péče o půdu.
• Program regenerace urbanizované krajiny.
MÍSTNÍ PROGRAM OBNOVY VENKOVA VE SPRÁVĚ KRAJSKÝCH ÚŘADŮ (WWW.MMR.CZ)
Do programu mohou být zahrnuty mj. akce k ochraně a obnově krajiny, týkající se:
• nové organizace pozemků k efektivnímu využívání půdního fondu v souladu s ekologickými a
ekonomickými požadavky v rámci pozemkových úprav,
• budování místních ÚSES a zelených pásů k ochraně před vodní a větrnou erozí,
• ochrany místních biotopů, přírodních útvarů a výtvorů,
• obnovy prostupnosti krajiny a jejího spojení s obcemi a budování pěších a cyklistických cest,
• obnovy silničních a polních stromořadí, břehových porostů a vodotečí, budování vyhlídek a
odpočívadel, podchycení a obnovy pramenů.
PROGRAM REVITALIZACE ŘÍČNÍCH SYSTÉMŮ VE SPRÁVĚ AOPK ČR (WWW.NATURE.CZ)
Cílem programu MŽP ČR je:
• zvýšení podílu prvků s retenční funkcí v krajině (zejména trvalých travních porostů, mokřadů,
vodních nádrží),
• náprava důsledků minulých pozemkových úprav včetně velkoplošného odvodnění zemědělské půdy,
• revitalizace vlastních toků.
NÁRODNÍ PROGRAM ZADRŽENÍ VODY V KRAJINĚ ČR
Cílem programu je mj. zajištění vhodného vodního režimu. Jakožto jedné z podmínek pro obnovu ekologické
stability krajiny, přičemž figurují položky jako:
zachycování a zpomalování odtoku povrchové vody prostřednictvím revitalizace vodních toků, vegetačních
infiltračních pásů, obnovu mokřadů, vodních nádrží a rybníků, zřizování suchých nádrží a polderů, snižování
výměry odvodněných pozemků zatravňováním a zalesňováním, technickými a biologickými opatřeními v
lesním hospodářství.
PROGRAM MŽP „PÉČE O KRAJINU" VE SPRÁVĚ AOPK ČR (WWW.NATURE.CZ)
Předmětem programu je podpora tvorby a ochrany krajiny především ve zvláště chráněných územích i mimo
ně, kde obsahuje položky jako údržba vymezených trvalých travních porostů, ochrana významných biotopů,
tvorba a údržba ÚSES, zakládání dřevinných břehových porostů a trvalých travních porostů.
MZE – PROGRAM DOTACE AGROKOMPLEXU 2 (WWW.MZE.CZ)
Cílem programu je podporovat mimoprodukční funkce zemědělství, aktivity podílející se na udržování krajiny
a programy pomoci méně příznivým oblastem. Dotace jsou poskytovány mimo jiné na zatravnění orné půdy a
údržbu TTP pastvou, ekologické zemědělství, založení prvků ÚSES včetně následné péče, zalesnění
zemědělské půdy včetně následné péče, založení porostů rychlerostoucích dřevin na zemědělské půdě.
Jako nezbytná se jeví v uvedených programech důsledná evidence těchto prvků:
• součásti územního systému ekologické stability (biocentra, biokoridory, interakční prvky),
• další ekologicky významné prvky registrované orgánem ochrany životního prostředí,
• jiné neregistrované ekologicky významné prvky, jako jsou remízky, prameny, mokřady, malé vodní
plochy apod.,
• naleziště zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů,
• dřevinná zeleň rostoucí mimo les,
• památné stromy a jejich ochranné pásma,
• zvláště chráněná území,
• území ohrožená erozí a sesuvy půdy,
• protierozní prvky - zasakovací linie, větrolamy,
• prostory s kvalitní podzimní vodou, pásma hygienické ochrany vodních zdrojů všeho druhu, vodní
zdroje,
• krajinné prvky s estetickým či kulturně-historickým významem,
• turistické a jiné rekreační prvky, tzn. cesty, odpočinková místa, informační prvky,
• prostory se znečištěným ovzduším, zatížené hlukem nebo prašným spadem, prostory se znečištěnou
povrchovou či podzemní vodou, skládky, místa vypouštění odpadních vod, jakož i zdroje výše
uvedených zátěží.
3.2. OBECNÉ PRINCIPY PROSTOROVÉHO PLÁNOVÁNÍ
Prostorové plánování (legislativně fixovaný termín v ČR - územní plánování) je důležitým nástrojem rozvoje
společnosti ve všech vyspělých evropských státech. Vyjadřuje hospodářské, společenské, kulturní a ekologické
záměry společnosti na využívaný prostor jako omezený (neobnovitelný) přírodní zdroj, který musí být úsporně
využíván. Přitom uplatňuje interdisciplinární přístup k řešení vyváženého regionálního rozvoje a k fyzické
organizaci prostoru podle jednotné koncepce.
Prostorové plánování by mělo zajišťovat koordinaci odvětvových politik a integrovat je do jednotného,
společensky stvrzeného záměru s dodržením těchto základních obecně platných cílů:
• vyvážený socio-ekonomický rozvoj regionů,
• zlepšování životních podmínek obyvatelstva,
• zodpovědné zacházení s přírodními zdroji a ochrana životního prostředí,
• racionální využívání území.
Prostorový rozvoj by měl spočívat na čtyřech zásadách:
• vzájemná podpora regionálních a místních orgánů při uskutečňování prostorové koncepce,
• schvalování plánů v nadmístní úrovni (zvláště vazby různých složek obsluhy území - infrastruktury),
• integrované plánování se zřetelem na sociální, ekonomické, demografické a ekologické důsledky,
• demokratická účast obyvatelstva při rozhodování.
Zásady prostorového plánování nejsou určovány výhradně hospodářskými cíli (zejména ne krátkodobými) bez
ohledu na sociální, kulturní a ekologická hlediska. Prostorové plánování je mj. nepostradatelným nástrojem
zachování příznivého životního prostředí budoucím generacím, což je jedním ze základních lidských práv a
nepostradatelným nástrojem přetváření přírody v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje. Trvale
udržitelný rozvoj společnosti vyžaduje, aby současným i budoucím generacím byla zachována možnost
uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nebyla snižována rozmanitost přírody a byly
zachovány přirozené funkce ekosystémů.
Jediným způsobem, jak se přibližovat optimálnímu využívání daného prostoru v daných podmínkách
(vymezených společenskou objednávkou a komplexním poznáváním jevů a faktorů), je územní plánování jako
soustavná činnost. Dosavadní územně plánovací praxe se soustřeďovala na intravilány sídel v přímé návaznosti
na stavební řád a na činnost stavebních úřadů. Neúplnost zpracování, pokud jde o neurbanizovanou krajinu, je
vážnou překážkou požadované komplexnosti územního plánování.
V zájmu komplexního řešení je nutno mj. zobecnit poznatky všech vědních oborů, které souvisejí s plánováním
krajiny, a prohloubit metody územního plánování ve specifických podmínkách neurbanizované krajiny do
systematické péče o krajinu.
Metodologie ÚSES je dílčí položkou v tomto procesu a základem pro navazující tvorbu krajiny plně produkční
i obytné v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje.
ÚSES je třeba prosazovat a respektovat jako základní součást biologické infrastruktury, prostorově
zabezpečující funkci přírodních, biologických subsystémů krajiny.
3.3. ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ KULTURNÍ KRAJINY A POSTAVENÍ
ÚSES V NĚM
Zatímco v urbanizované krajině - sídlech je vypracována celá soustava metodických nástrojů pro vyjádření,
konfrontaci a optimalizaci konkrétních funkčních vztahů a zájmů, nástroje a metody optimalizace krajiny
neurbanizované - volné - jsou stále předmětem diskusí na teoretické i praktické úrovni. Přestože územní
plánování proklamuje jak ve své legislativě, tak i v teorii jako samozřejmost řešení prostorově funkčních
vztahů i ve volné, neurbanizované krajině, praxe je často jiná. Systémové zvládnutí přírodních funkcí a procesů
je v mnoha teoretických pracích popsáno, modelově s větším či menším úspěchem aplikováno, realizační praxe
je však stále chudá. Přitom proces územního plánování je jediným způsobem, jak dosáhnout v daných
podmínkách vnějších (společenská objednávka) i vnitřních (míra znalosti jevů a faktorů) optimálního využívání
daného prostoru a jeho potenciálů. Nedostatečná koordinace ve využívání neurbanizovaného prostoru je vážnou
bariérou jeho trvale udržitelného rozvoje. Má-li územní plánování plnit roli, kterou od něj společnost v tržních
podmínkách očekává, musí se tento stav změnit. K tomu je třeba nejprve stanovit cíle a možnosti územního
plánování ve specifických podmínkách volné krajiny.
Procesy a jevy v probíhající krajině je možno účelově rozdělit do tří základních systémů, vymezených podle
jejich procesní závislosti na základních charakteristikách prostředí a na lidské populaci v nich žijící.
Primární krajinný systém je tvořen prostorově funkčními danostmi, řídícími se ryze přírodními zákonitostmi
a vztahy, tedy bez vlivu člověka jako myslící bytosti (přírodní podmínky, hydrologická síť jako odraz reliéfu,
přírodní ekosystémy atd.). Výslednicí působení primárního krajinného systému je primární krajinná
struktura.
Za sekundární krajinný systém považujeme prostorově funkční projevy využívacích lidských snah, řídících
se socioekonomickými zákonitostmi. Tyto snahy jsou ovšem realizovatelné v určitém trvalém rámci zákonitostí
přírodních. Sekundární krajinný systém je tak prostorově funkčním vyjádřením člověkem vytvářených
využívacích systémů. Vstup sekundárního krajinného systému do krajiny v ní vytváří sekundární krajinnou
strukturu. Tato hmotná struktura je tedy výrazem přírodních daností, modifikovaných využívacími lidskými
zájmy do podoby snesitelné pro společnost a v lepším případě i pro přírodu.
Terciární krajinný systém je prostorově funkční vyjádření lidských představ (individuálních i skupinových) o
vnímané realitě. Řídí se ryze psychologickými a sociologickými zákonitostmi (obytnost krajiny, její vzhled,
složky duševního života ve vazbě na krajinu, rekreace; zkrátka vše, co se odvíjí od lidského vnímání prostředí
jako jeviště individuálního života). Vstup tohoto systému do krajiny v ní vytváří terciární krajinnou
strukturu.
Zatímco primární krajinná struktura jako výraz prvotního systému, řídícího se pevnými přírodními
zákonitostmi, vymezuje využívací rámec pro ostatní krajinné struktury, sekundární krajinná struktura vyjadřuje
dopad hmotných hospodářských zájmů člověka, řídících se ekonomickými a technologickými zákonitostmi
výroby. Terciární krajinná struktura je hmotným vyjádřením tužeb a mimoekonomických potřeb člověka jako
duchovně orientované bytosti v rámcích obou předcházejících struktur.
Cílem prostorového plánování kulturní krajiny je krajina trvale zdravá, výnosná a krásná. Zdraví krajiny
lze dosáhnout respektováním základů primární krajinné struktury, výnosnost respektováním základů sekundární
krajinné struktury a krásu respektováním základů krajinné struktury terciární.
3.3.1. Postavení ÚSES v primární krajinné struktuře
V krajině bez vlivů člověka existoval jediný, totiž primární krajinný systém. Byl tvořen přírodními ekosystémy
vzniklými v určitých trvalých ekologických podmínkách. Jednotlivé plochy s relativně homogenními trvalými
ekologickými podmínkami, jim odpovídajícími typy společenstev a typy energomateriálových transformací,
jsou v něm propojovány transportními subsystémy, zabezpečujícími mezi jednotlivými stanovišti pohyb látek,
energie a informací.
Přírodní potenciály:
Současnou primární krajinnou strukturu jako přetrvávající odraz primárního krajinného systému lze pak chápat
jako mozaiku ploch s určitou typickou kombinací trvalých ekologických podmínek, vytvářejících určité
potenciály místa. Od těchto potenciálů se odvíjí charakter a intenzita energomateriálových toků v krajině a
zároveň i vhodnost pro využití v lidských aktivitách. Tyto podmínky současně vytvářejí přímé či nepřímé
bariéry využívání. Zásadní význam mají tyto potenciály pro prvovýrobní funkce, projevují se však ve větší či
menší míře i u ostatních lidských aktivit. V metodologickém rámci místních ÚSES jsou trvalé ekologické
podmínky vyjadřovány skupinami typů geobiocénů.
Přírodní transportní systémy:
Mozaika ploch s určitými potenciály je propojena transportními systémy. Působení přírodních transportních
systémů je velmi významné jednak trvalým pozměňováním (obohacováním či ochuzováním) všech stanovišť,
jednak propojováním jednotlivých společenstev do širších krajinných ekosystémů. V naší běžné středoevropské
krajině jsou pro její přírodní funkce rozhodující tři transportní subsystémy:
1. proudícím vzduchem,
2. proudící vodou,
3. aktivně se pohybujícími organismy.
Jednotlivé transportní systémy mají v krajině odlišné chování, řídí se odlišnými zákonitostmi, a i kvantitativní a
kvalitativní stránka jejich transportu je různá. Pro ÚSES mají zásadní význam zejména jejich vlastnosti z
hlediska transportu genetické informace.
ATMOSFÉRICKÝ TRANSPORTNÍ SYSTÉM
Transportním médiem (nosičem) je proudící vzduch. Z hlediska prostorově funkčních vztahů lze dobře sledovat
přenos většiny objemů, nelze však sledovat přenos informací. Ovlivnitelnost tohoto systému v druhotné
struktuře je velmi malá. Objevuje se proto v ÚSES jako snaha po celoplošném pokrytí území jeho skladebnými
částmi způsobem přísně diferencovaným podle rozmanitosti přírodních podmínek.
HYDRICKÝ TRANSPORTNÍ SYSTÉM
Transportním médiem je proudící voda. Vzhledem k tomu, že reliéf a tím i směr odtoku jsou dlouhodobě
neměnné, lze tyto transportní subsystémy sledovat a ovlivňovat velmi přesně, a to jak z hlediska objemů, tak i z
hlediska informací. Systém má zásadní význam pro šíření velké části druhů bioty, je však v sekundární krajinné
struktuře často radikálně měněn. V ÚSES se projevuje např. důsledným přimknutím modálních biokoridorů
vlhčích hydrických řad k vodním tokům.
BIOTICKÝ TRANSPORTNÍ SYSTÉM
Aktivní pohyb živých organismů je vyvoláván hledáním vhodných ekologických nik a fyziologickými a
ekologickými funkcemi. Zásadní význam má tento systém pro transport ekologických a genetických informací.
Aktivně se pohybující jsou ty druhy, které se pohybují cíleně a mohou opustit nevhodné životní podmínky
daného biotopu. Směr a intenzita aktivního pohybu organismů se řídí různými faktory. Pro druhy pohybující se
po zemi se řídí rozmístěním vhodných (průchodných) a nevhodných (neprůchodných) typů prostředí; pro ptáky
i klimatem a reliéfem, pro vodní druhy rozmístěním vodních toků a ploch. Jednotlivé skupiny druhů tedy mají
prostorově různě určité trasy a směry. Postižení a respektování prostorově určitých transportních tras je jedním
z hlavních úkolů územního systému ekologické stability (zejména sítě biokoridorů).
Zákonitosti primárního krajinného systému se v metodice ÚSES projevují v prvních třech kritériích
vymezování - pestrosti potenciálních společenstev, jejich prostorových vztazích a v potřebných prostorových
parametrech. ÚSES se snaží vymezit a chránit zásadní biologické hodnoty dochované primární krajinné
struktury a umožnit jejich trvalý, na člověku co nejméně závislý vývoj. K tomu slouží přírodní typy biocenter a
biokoridorů. Postižení a ochrana těchto biologických vztahů vytváří v rámci ÚSES subsystém -reprezentativní
část biocenter, biokoridorů a interakčních prvků (v našich podmínkách jde až na výjimky
o lesní společenstva). Jejich minimalizovaná podoba (to znamená reprezentující biotu jen v minimálně
nutné míře) by měla naší krajinou procházet bez ohledu na její současné i budoucí využívání.
3.3.2. Postavení ÚSES v sekundární krajinné struktuře
Sekundární krajinná struktura jako prostorově funkční projev uspokojování hmotných potřeb člověka v rámci
podmínek primární krajinné struktury má dva aspekty. Prvním je vnášení sekundárních funkčních systémů, pro
přírodu zcela nových, do krajiny (sídla, průmysl, doprava, atd.); ty zde vytvářejí stále nové krátkodobé či
dlouhodobé ekologické rámce pro existenci společenstev. Druhým aspektem je zpětný dopad těchto činností na
primární krajinný systém, a tedy vytváření nových trvalých ekologických podmínek (změny částí potenciálů,
transportních systémů apod.).
I druhotnou krajinnou strukturu lze rozčlenit na plochy, v kterých se odehrávají určité funkce, a na transportní
systémy ( přírodní i člověkem vytvořené), které je propojují.
Problematika druhotné krajinné struktury je dostatečně metodicky propracována a je v podstatě hlavní náplní
současné metodologie územního plánování,. Proces vytváření sekundární krajinné struktury z tohoto aspektu se
řídí plně socioekonomickými zákonitostmi, které jsou ovšem průběžně korigovány bariérami a limity
primárního krajinného systému.
Pro hodnocení a regulaci zpětného ovlivňování primární krajinné struktury sekundárním systémem je však
metodologická základna v územním plánování stále chudá. Z hlediska vývoje krajinných ekosystémů
pozměňovaných člověkem je velmi důležité časové měřítko jejich trvání. Každá změna ekologických podmínek
znamená pro ekosystém destabilizující faktor. Jestliže však jsou tyto změny dostatečně pomalé a trvalé, mohou
umožnit ekosystému využít svých autoregulačních mechanismů a „přeskupit" se do nové strukturální podoby,
která se bude v nových, člověkem vytvořených dlouhodobých antropoekologických podmínkách
stabilizovat. Tyto antropoekologické podmínky, umožňující spontánní vývoj náhradního vyspělého
společenstva, musí však působit určitým typickým způsobem a intenzitou a musí být dostatečně dlouhodobé.
Krátkodobé nebo náhlé změny biotopu neumožňují adaptaci organismů ani ekosystémů a jsou vždy
stresovým faktorem, často katastrofického charakteru. Zásadní význam mají pro ÚSES také člověkem
vytvářené transportní systémy - zejména silniční, lodní a železniční, které pro pohyb organismů vytvářejí
zásadně nové a často nebezpečné trasy i bariéry šíření.
Pro trvalou udržitelnost sekundární krajinné struktury je nutno v ní uchovat alespoň minimální míru ekologické
stability (tedy stability primárního krajinného systému). K tomu slouží jednak respektování přírodních limitů
primární krajinné struktury, jednak vhodná prostorová organizace stabilizujících, ekologicky významných
segmentů krajiny - ÚSES. Celý ÚSES je z tohoto hlediska vůči okolní krajině v postavení subsystému a jejich
vzájemné interakce se uskutečňují především prostřednictvím dynamiky lokálních populací volně žijících
organismů jako vztah „zdrojová oblast - příjemce". Tento vztah ovšem existuje i naopak a zásadním článkem
ÚSES jsou proto i ochranná opatření, bránící v rámci možností negativním vlivům zvenčí. Interakce lokálních
populací závisí jednak na biologických vlastnostech každého jednotlivého druhu organismu, jednak na
vlastnostech celé krajinné struktury.
Zákonitosti sekundárního krajinného systému se společně se zákonitostmi krajinného systému terciárního
projevují v metodice ÚSES v uplatnění dalších třech kritérií - v aktuálním stavu krajiny, minimálních
prostorových parametrech, a částečně i v společenských limitech a záměrech.
Pro uchování biologických zdrojů existujících, člověkem podmíněných společenstev a pro vytvoření podmínek
jejich dalšího přirozeného vývoje slouží v ÚSES zejména typ antropogenně podmíněných biocenter a
biokoridorů. Tato biocentra a biokoridory společně s interakčními prvky rovněž kladně působí na ekologickou
stabilitu sekundární krajinné struktury. Rozmístění a hustota jejich sítě se proto řídí nejen potřebami uchování
reprezentativního vzorku společenstev, ale i potřebami dostupnosti těchto zdrojů ekostabilizačního působení v
krajině.
3.3.3. Postavení ÚSES v terciární krajinné struktuře
Terciární krajinná struktura je prostorově funkční zhmotnění našich vizí ideálního minulého, aktuálního a
budoucího stavu prostředí pro náš život. Zdánlivá iracionalita těchto zhmotněných představ má své zákonitosti
v duchovním životě člověka i společnosti jako interakce skutečnosti a dobově proměnlivých představ a ideálů.
Terciární krajinná struktura, složená ze symbolů, byla a je základem kulturního dědictví naší krajiny, a je na ní
založena i značná část její krásy. Jde o hmotný projev vysněné krajiny jako „prostředí pro můj život", který je
ovšem vymezen i zákonitostmi krajinného systému primárního a sekundárního. Hledat v prostorově funkčním
projevu terciárního krajinného systému zákonitosti ekologické či socioekonomické může být zavádějící, přesto
však to má svoje psychologická a sociologická pravidla.
Do základních prostorově funkčních terciárních subsystémů patří celá rozsáhlá kategorie estetických
kompozičních vztahů v krajině, kultovní systémy, obytnost prostředí, podmínky rekreace a turismu, schopné
cíleně i mimoděk vyvolávat citové vazby obyvatel k prostředí.
Z hlediska ÚSES má zásadní význam, jaké postavení v této soustavě psychologických a sociologických hodnot
terciární krajinná struktura má a získá.
Jestliže po celá dlouhá staletí byla v duchu křesťanské tradice příroda brána jako lidstvu svěřený statek, který je
nutno ovládnout a přetvořit k obrazu „krajiny pro člověka", současný přístup stále více preferuje pojetí živé
přírody jako partnera. S tím souvisí i formování ideálního obrazu přírody, směřující od parku, drženého v
přísných kompozičních mezích, k přírodním biotopům ponechaným přírodnímu vývoji. ÚSES se však zatím u
nás často prosazuje jen pod rouškou jiných funkcí (větrolamy, myslivecké remízky atd.). Za nesmírně
významné je proto nutno považovat vysvětlování vlastní podstaty ÚSES jako míst s uznanou prioritou
přírodních procesů, jako míst, kde dáváme uvědoměle šanci přírodě, a přitažlivé prezentaci tohoto pojetí na
filosofické, umělecké i osvětové úrovni.
Zákonitosti terciárního krajinného systému se společně se zákonitostmi krajinného systému sekundárního
projevují v metodice ÚSES v třech kritériích - aktuálním stavu krajiny, prostorových parametrech, ale zejména
ve společenských limitech a záměrech, jejichž podoba a míra je závislá na politické vůli, opřené o
společenský konsensus. Právě ten se více než co jiného opírá o zákonitosti terciárního krajinného systému.
3.4. POSLÁNÍ ÚSES V KULTURNÍ KRAJINĚ
Jak vyplývá ze zhodnocení přírodovědných východisek (viz kap.1), ÚSES má zabezpečovat tyto základní
krajinotvorné funkce:
• být zdrojem obnovy genofondu,
• podporovat ekologickou stabilitu krajiny,
• podporovat polyfunkční využití krajiny.
Obsahem této kapitoly je reflexe uvedených biologických funkcí krajiny společností s vědomím právních
rámců, nastíněných v kap.2.
3.4.1. ÚSES jako nástroj péče o genofond
Je a asi zůstane smutnou skutečností, že lidská činnost naší planetě permanentně způsobuje větší
či menší ekologické škody, které s růstem technických možností společnosti (a tím i s nebezpečně se
zesilující účinností) přecházejí v ekologické katastrofy. Závažnost ekologických problémů stupňuje paradox
využitelnosti nových vědeckých objevů: čím rychleji a důsledněji se nové a často převratné objevy realizují,
tím významněji stoupá nepředvídatelnost jejich „vedlejších účinků". Mnoho účinků totiž nelze objevit
a dostatečně docenit jinak než po velmi dlouhé době. Z dávné i nedávné historie známe nekončící řadu
příkladů, kdy v době akce nikoho ani nenapadlo a ani nemohlo napadnout, jaké budou její důsledky (závlahy
ve staré Mezopotámii, které civilizaci umožnily a posléze zničily zasolením celé krajiny přetrvávajícím
podnes; nevratná destrukce lesů v Dalmácii jejich vytěžením pro benátské loďstvo, které dávno zmizelo,
ale Dalmácie zůstává kamenitou pustinou; DDT jako domnělá záchrana zemědělství; freony jako domněle
inertní plyny atd.). .
Není nejmenší důvod se domnívat, že naše dnešní, dobře míněné akce nebudou reakcemi přírody podrobeny
stejné a možná ještě drtivější kritice. Za naše osvícené dvacáté století prošla i naše česká krajina tolika
osvícenými převraty, že jich tolik nepoznala za celé tisíciletí své historie. Je nutno počítat s tím, že lidské
činnosti budou pro přírodu vždy nebezpečné, a z toho vycházet i při jejich regulaci. Neplatí zde tedy, že co
neznáme, neexistuje. Princip předběžné opatrnosti musí být samozřejmou součástí šetrného hospodaření.
Také proto uvažovat o reorganizaci kostry ekologické stability její redukcí by bylo možno nanejvýš v
nedohledné budoucnosti, v období nesporné optimální funkčnosti ÚSES.
S narušováním až různě velkou devastací krajiny je nutno počítat i v budoucnu. Co můžeme učinit, mimo snahu
předcházet devastacím opatrností ve svých činech, je, že se budeme snažit udržovat v každé krajině dostatečně
dostupné a v daném ekotopu použitelné zdroje její biologické obnovy. Jedinými zdroji obnovy jsou dnes
součásti kostry ekologické stability. Jejich rozmístění však není z hlediska potřebné „všudypřítomnosti" v
krajině vždy optimální. Jedním z hlavních úkolů ÚSES je proto postupné vytvoření účelně rozmístěné sítě
trvalých zdrojů samovolné obnovy biodiverzity těch částí krajiny, které budou záměrně i mimoděk narušovány.
Pro uchování genetického základu krajiny slouží v ÚSES biocentra a biokoridory.
3.4.2. ÚSES jako nástroj podporující ekologickou stabilitu krajiny
Ekologická stabilita krajiny začíná být chápána z jedné strany jako limitující faktor vývoje společnosti, z druhé
strany jako významný přírodní zdroj. Bez zabezpečení určité míry ekologické stability krajiny si nelze
představit trvale udržitelné žití. Ekologická stabilita se samozřejmě odvíjí především od vyváženosti
energomateriálových toků v krajině, od plošných způsobů jejího využívání a od míry zatěžování antropickými
tlaky. Do určité míry lze ovšem podporovat ekologickou stabilitu i prostorovým působením ekologicky
stabilnějších částí krajiny na okolí. Z toho vyplývají dvě základní cesty pro dosažení trvalé udržitelnosti
využívání krajiny:
První a rozhodně nejúčinnější je založena na celoplošném zastavení růstu či dokonce tlumení současných
využívacích tlaků. Tato cesta by ve svém důsledku vyžadovala určitá a často velmi citelná omezení spotřeby.
Aniž hodnotíme oprávněnost jednotlivých spotřebních směrů, je jasné, že bez určité základní spotřeby lidská
společnost nemůže existovat. Zákonitý vztah „větší společnost = větší spotřeba = menší ekologická stabilita"
plyne nevyhnutelně ze snah společnosti využívat krajinu až na nejzazší mez její možné destabilizace a často ji i
překračovat ( zvláště v situaci, kdy tuto hranici ani neumíme dostatečně přesně určit).
Druhá cesta posilování ekologické stability je založena na prostorovém ovlivňování sousedících, málo
stabilních společenstev společenstvy vysoce stabilními. Umožňuje do určité míry rozdělit plochu na část
vysoce stabilní (a tedy s omezením výnosu) a na větší část málo stabilní (a tedy výnosnou). Ve svém celkovém
výsledku to umožňuje produkci ve výši, která by jinak nebyla trvale udržitelná. Přestože míra dosažitelné
stabilizace touto druhou cestou je ve srovnání s cestou první malá, z hlediska zvýšení výnosnosti krajiny (při
udržení její ekologické stability) může být zásadní.
Toto využívání prostorových autoregulačních schopností vyspělejších společenstev je druhým cílem ÚSES. Pro
tuto funkci slouží v ÚSES především interakční prvky, které podle současných představ biologů zprostředkují
ekologicky kladné působení biocenter a biokoridorů na okolní, ekologicky méně stabilní krajinu.
3.4.3. ÚSES jako součást polyfunkčního využívání krajiny
Stejné jako u systémů vůbec, platí i pro krajinu, že míra její stability je závislá na diverzitě, pevnosti
a uspořádání jejích vnitřních vazeb, Zejména diverzita vazeb se přitom rozhodujícím způsobem projevuje
na odolnosti systému. V živém subsystému krajiny je stabilita závislá na schopnosti přeskupování vazeb
podle nových impulzů a tlaků. Čím jsou vazby v systému vícenásobnější a členitější, tím více je schopen
krajinný systém reagovat adaptačními procesy na měnící se vstupy a udržet si přitom svou systémovou
podstatu. Krajina, kde jednotlivé monofunkční plochy jsou co nejmenší, jejich funkce jsou co nejpestřejší
a jsou od sebe izolovány plochami a liniemi programově polyfunkčními, má největší předpoklady se
vyrovnávat se stresy, kterým je a bude permanentně vystavována. ÚSES jako projev určitého funkčního
zájmu společnosti v krajině obohacuje funkční diverzitu jejího využívání. Jde zejména o vytvoření sítě
stabilnějších a stabilizujících společenstev, která rozdělují jednotlivé méně stabilní a často monofunkční
plochy do menších, vzájemně izolovaných celků. Tato síť přírodě blízkých společenstev doplňuje ostatní
typy infrastruktury člověkem využívané krajiny. Funkční potřeby ÚSES přitom umožňují, aby jeho jednotlivé
součásti plnily i celou řadu dalších funkcí, které jsou v krajině potřebné. ÚSES slouží a může sloužit jako síť
protierozních prvků, může dobře ovlivňovat odtokové poměry v krajině, vytvářet ochranná pásma vodních
zdrojů, dotvářet vegetační doprovod cest a dalších liniových staveb v krajině, může vytvářet veřejnou zeleň
v sídlech a rekreačních areálech, izolační zeleň u výrobních provozů atd. V krajinné struktuře se místní
ÚSES zpravidla neprojevuje jako samostatný prostorový prvek, nýbrž jako součást jiných prostorových
struktur, jejichž podobu více či méně ovlivňuje svými funkčními nároky.
3.5. PRINCIPY BILANCE KOSTRY EKOLOGICKÉ STABILITY
Základním předpokladem výkonné péče o krajinu je co nejdokonalejší znalost nosných prvků krajiny z hlediska
ekologické stability, ekologické diverzity, obytnosti a polyfunkčního využívání krajiny.
Především jde o lesní porosty, ekosystémové komplexy s dřevinnou skladbou (ve vzácných případech)
přirozenou nebo i blízkou přirozené. Jejich reprezentativní plochy jsou dnes zčásti evidovány jako zvláště
chráněná území přírody, jako součást územních systémů ekologické stability, jako genové základny lesních
dřevin nebo jako součást různých ochranných pásem. Ze zákona jsou všechny lesy významnými krajinnými
prvky. Otázkou je účinné zabezpečení péče o ně a vytváření předpokladů pro postupné rozšiřování lesních
porostů přírodě blízké skladby, které by nahradily ekologicky labilní monokultury.
V zemědělské krajině jsou nosným elementem její ekologické stability přírodě blízké struktury (ve stavu
vzácně primární a převážně sekundární diverzity). Vyskytují se hlavně v podobě drobných lesních remízků,
křovinatých strání, vodních ekosystémů, společenstev na skalních výchozech, na terasách, mezích, podél cest.
V posledních desetiletích byly v mnoha krajinách redukovány pod únosné minimum a nejsou ani dostatečně
evidovány. Až dosud jsou podchyceny jen částečně v určitém reprezentativním vzorci zvláště chráněných
území přírody či jako významné krajinné prvky.
Výčet nosných prvků krajiny doplňují louky v širokém slova smyslu, od nejrůznějších typů mokřadů po
výsušné travinné porosty, porosty starých vysokokmenných sadů i různé přechodné fáze v kombinaci s
křovinami. Louky jsou základem vysoké sekundární diverzity krajiny, ekologické stability a všech funkcí
krajiny. Mají rozhodující význam z hlediska obytnosti krajiny. Bohaté typologické spektrum luk, které úzce
souvisí s nenahraditelnou genofondovou hodnotou, nebylo v území vůbec doceněno. Vzhledem k tomu, že se
donedávna posuzovaly jako „statek v nadbytku", nebyly louky ani dostatečným předmětem péče tzv. zvláštní
ochrany přírody. Dnes teoreticky požívá ochranu ze zákona v rámci taxativně vyjmenovaných případů jako
významný krajinný prvek niva, tedy i kategorie nivních luk. V současné době jsou až s přehnanou důsledností
chráněny některé extrémní typy, které budou bez lidské péče mizet, zatímco jiné již zmizely (např. různé typy
horských nebo slatinných luk) nebo nenávratně mizí z krajiny. Zatímco jsou mimoprodukční funkce lesu
přiznávány a legislativně zajištěny, obdobné řešení v případě luk (travinných porostů v širším slova smyslu)
není dosud zajištěno.
Pro podchycení a evidenci kostry ekologické stability v oborových dokumentech slouží zejména mapování
krajiny, pro které jsou již dnes vytvořeny dvě metodiky (obě platné, bohužel různé). Ty je navíc možno doplnit
metodikou mapování biotopů soustavy Natura 2000. Kostra ekologické stability jako vyjádření rozhodujících
současných genofondových a ekostabilizujících hodnot dané krajiny není celá součástí ÚSES, ale společně s
ním v ní vytváří soubor ekologicky významných segmentů krajiny. Soubor ekologicky významných segmentů
krajiny, které nejsou součástí ÚSES, má v současné krajinné struktuře často rovnocenný význam jako nově
navrhované skladebné části ÚSES. Je proto velmi naléhavé, aby tyto segmenty byly chráněny, i když podle
částečně jiných pravidel. Rozhodující nástroj ochrany kostry ekologické stability nad rámec ÚSES je institut
významných krajinných prvků. Ochrana VKP „ze zákona" se v územním plánování může projevit pouze jako
konstatování faktu, že některé funkční plochy mají mimo jiné i významné funkce v ochraně přírody,
neumožňují však jejich vnitřní významovou diferenciaci, nutnou pro hledání prostorově funkčních
kompromisů, které jsou základem dohody o využití území. Proto je nezbytně nutné, aby nejvýznamnější části
těchto VKP „ze zákona" byly evidovány, což je nezbytný krok, který musí být proveden nejpozději v rámci
územně plánovacího procesu. Stejný význam má i registrace ostatních, podle ochranářských kritérií
individuálně vybraných VKP. Registrované VKP je potom možno v procesu územního plánování respektovat
jako prostorově funkční bariéry a regulovat jejich jiné využívání.
3.6. PRINCIPY VYMEZOVÁNÍ ÚSES
Udržení existence oživené složky krajiny (bioty) je nemožné bez nutného minima přirozených stanovišť všech
typů přirozených ekosystémů (geobiocenóz a hydrobiocenóz). Z tohoto důvodu se uchování nutného minima
přirozených stanovišť typických pro konkrétní krajinu musí stát společným základem všech variantních řešení
pro využívání určitého území (na obdobné hladině nedotknutelnosti jako síť hlavních sídel se svými
dopravními koridory a jako zóny produkčně nenahraditelné půdy).
Aby ÚSES mohl nést označení „systém", musí splňovat tyto obecně platné znaky systému:
1. Je víc než pouhým součtem částí. Změnou části (např. její redukcí) ztrácí své požadované vlastnosti.
2. Vlastnosti každé jeho části mohou ovlivňovat chování celého systému (zpravidla nepřímo - přes
změnu chování dalších částí).
3. Chování každé části ÚSES závisí nejméně na jedné další části systému.
Postavení každé územně vymezené části ÚSES závisí na funkci, kterou v něm plní.
Při vymezování ÚSES vycházíme z předpokladu, že nejde o vytváření nových, dosud neexistujících krajinných
struktur, nýbrž o obnovu nezbytného minima určitého subsystému primární a sekundární krajinné struktury.
Proto neříkáme, že existující části ÚSES navrhujeme, ale vymezujeme. I v přírodní, člověkem neovlivněné
krajině fungovala biocentra, biokoridory a interakční prvky, vytvářené prostorovými bariérami a heterogenitou
trvalých ekologických podmínek (jejich gradienty byly ovšem mnohem menší než v současné krajině). Cílem
ÚSES je tyto prostorové vztahy vymezit, v rámci daných možností respektovat a chránit.
Uvedení ÚSES v život má čtyři základní etapy. V první etapě jde o to, vymezit ÚSES jako nově uznanou
krajinnou strukturu, v druhé, jak ji průběžně hájit jako funkční zájem, ve třetí, jak realizovat její chybějící části
a jak je všechny udržovat, a ve čtvrté, jak průběžně kontrolovat stav a vývoj společenstev.
Pro vymezení a jako podklad pro prostorově funkční hájení ÚSES slouží plán ÚSES. Pro realizaci nefunkčních
částí a jejich údržbu slouží projekt ÚSES. Pro kontrolu funkčnosti slouží hodnocení ÚSES.
Pro postupné vymezování ÚSES v krajině slouží pět základních prostorově funkčních kritérií:
• kritérium rozmanitosti potenciálních ekosystémů,
• kritérium prostorových vztahů potenciálních ekosystémů,
• kritérium nezbytných prostorových parametrů,
• kritérium aktuálního stavu krajiny,
• kritérium společenských limitů a záměrů.
Prvním kritériem, limitujícím další řešení, je rozmanitost potenciálních přírodních ekosystémů. Jde o
kritérium zcela přírodovědného charakteru, vycházející z biogeografické diferenciace krajiny. Je až na výjimky
(některé antropogenní půdy) ve svých zásadních vlastnostech nezávislé na aktuálním stavu využívání krajiny a
na činnostech člověka v ní. Rozložení potenciálních přírodních ekosystémů věrně odráží rozmanitost trvalých
ekologických podmínek, působících i v podmínkách sekundární krajinné struktury.
Druhé, rovněž plně biologické kritérium vymezování ÚSES jsou prostorové vztahy potenciálních
ekosystémů. Vymezují přírodní, na člověku nezávislé bariéry, a naopak koridory, které v krajině existují (či
existovaly), a prostory, v kterých jsou (či byla) přírodní biocentra různých typů. Kritérium tedy na základě
příbuznosti společenstev vymezuje prvořadé prostory biokoridorů různých typů. Postižení těchto dvou kritérií
tvoří první, neopomenutelnou etapu vymezování ÚSES. Opírá se o účelové, prostorové funkční vyjádření
zákonitostí primárního krajinného systému.
Třetí kritérium - nezbytné prostorové parametry biocenter a biokoridorů - má rovněž biologický charakter,
jeho uplatnění je však motivováno zájmy člověka. Cílem je zjistil, na jakou míru můžeme zmenšil přírodní
potenciální biocentra a biokoridory, aby ještě neztratily svou funkční schopnost, a jaké typy, tvary a velikosti
musí mít interakční prvky, aby i v intenzivně využívané krajině umožňovaly trvalou existenci druhů
přirozeného genofondu, významných pro autoregulací. Zde je nutno zopakovat, že skutečně dostačující
parametry neznáme. Používané minimální parametry pouze garantují, že při jejich nerespektování již ÚSES
rozhodně nefunguje.
Z konstruktérského hlediska nám vlastně první dvě kritéria v krajině vymezují rozmístění a maximální
možnou rozlohu skladebných částí ÚSES. Třetí kritérium v krajině vymezuje minimální možnou rozlohu a
rozmístění ÚSES. Teprve v takto vymezeném „manévrovacím" prostoru leží neznámá, skutečně potřebná
podoba ÚSES v krajině. V těchto limitech lze dále uplatňovat další, ryze antropogenní zájmy a hledat jejich
řešení, optimální z lidského hlediska. K tomuto slouží další dvě kritéria. Kritérium aktuálního stavu krajiny
je ze všech uváděných kritérií nejexaktněji zjistitelné, protože aktuální stav území (a bilance kostry ekologické
stability v dané vývojové fázi sekundárních krajinných struktur) je realitou, kterou lze relativně přesně
mapovat. Čtvrté kritérium - kritérium aktuálního stavu krajiny - ukazuje, kde se dosud zachovaly fragmenty
ÚSES a jak je možno je využít v prostorově funkčním rámci předcházejících kritérií a z nich odvozených limitů
(maximálních a minimálních). Zásadní význam kritéria je v tom, že dochované, ekologicky významné
segmenty krajiny jsou dnes jedinými nositeli druhového i genového bohatství přirozených ekosystémů, a tedy
východisky i pro obnovu ÚSES. Druhým významným důvodem je čas, který ušetříme využitím již existujícího
společenstva oproti společenstvu nově založenému. Čas, který uplyne od založení nového společenstva po jeho
stabilizaci a plnou funkční způsobilost se pohybuje (podle typů ekosystémů) řádově v desetiletích až staletích.
Uvedené důvody vedou ke striktnímu požadavku maximálně využít pro ÚSES kostru ekologické stability.
Toto kritérium uplatňujeme vyjádřením stavu sekundární krajinné struktury při mapování krajiny.
Kritérium společenských limitů a záměrů je v podstatě prostorovým průmětem všech předpokládaných
zájmů, potřeb a optimalizačních snah společnosti v krajině, významných pro ÚSES. Nejde o žádný jednoznačně
vymezený cílový stav, ale o snahu brát na vědomí existenci množství individuálních a institucionálních
rozhodnutí a záměrů, které ovlivňují organizaci prostoru, prognózy s jejich nejistotami, tlaky trhu, specifické
rysy správního řízení, rozmanitost budoucích sociálně ekonomických vztahů, a v neposlední řadě vývoj
preferenční hierarchie hodnot veřejnosti.
Uskutečněné záměry často znamenají neprostupné bariéry pro ÚSES. Známé funkční nároky společnosti často
limitují možnosti řešení. Návrh ÚSES by měl i do budoucna co nejvíce eliminovat potenciální střet ve
využívání území. Toto kritérium je tedy vyjádřením prostorově funkčních nároků sekundárního a terciárního
krajinného systému.
Při konkretizaci vymezování plánů ÚSES pomocí uvedených pěti kritérií - postupových kroků - je nutno mít na
zřeteli několik obecně platných zásad:
1. Jednotlivé části ÚSES mají být tvořeny sukcesně vyspělými ekosystémy. Jejich vznik je velmi dlouhodobou
záležitostí (až 600 let!). Znamená to, že ÚSES jednou založený již nemůžeme měnit.
V krajině tak vzniká prostorově velmi stabilní struktura, trvale ovlivňující a v některých případech
i omezující jiné způsoby využití krajiny. Víme přitom, že některé technologie využívání krajiny se
velmi často radikálně mění (např. nástup chemizace v zemědělství byl jistě počátkem století těžko
odhadnutelný). Se změnami technologií se mění i jejich prostorové nároky, a krajinná struktura je tak
stále ve více či méně významné proměně. Vymezením ÚSES do krajiny naopak vnášíme velmi trvalé
struktury, které se mohou s ostatními, dnes těžko odhadnutelnými prostorovými nároky využívacích
technologií dostávat do rozporů.
Z tohoto časového paradoxu vede obecně jedna úniková cesta - navrhovat jen minimální,
nezbytný rozsah dlouhodobých struktur, abychom co nejméně blokovali využitelnost prostoru
pro jakékoliv technologie (řešení analogického problému vedlo u staveb ke vzniku
velkorozponového skeletu). I proto je potřeba při trasování nových biokoridorů používat právě
maximální přípustné délky (a samozřejmě doprovodit toto minimum úplnou bilancí dochované
kostry, které zahrnuje všechny významné krajinné prvky).
Obdobný problém je možno vidět i u přírodě blízkých, antropicky ovlivněných společenstev, i když
u většiny z nich je doba obnovy podstatně kratší a jejich časoprostorová stabilita tedy menší.
2. Obecně uváděné prostorově funkční parametry jednotlivých skladebných částí ÚSES pro uplatnění
třetího kritéria byly a jsou stanovovány „minimalisticky". Jsou to čísla (minimální velikost
biocentra, minimální šířka biokoridoru a jeho maximální přípustná délka), o kterých můžeme tvrdit,
že jsou pravdivá. Tyto parametry však říkají pouze to, že menší biocentrum již rozhodně nefunguje.
Nevíme však, jestli to stačí (obdobně u biokoridoru).
„Minimalistické" vymezení ÚSES je jediná exaktní možnost řešení, a přestože je patrně skutečná
prostorová potřeba ÚSES větší, nebylo by poctivé bez sladění se všemi zájmy na využívání území
předestírat „optimální návrhy", neboť by se nutně staly subjektivními spekulativními licitacemi
jednotlivých zpracovatelů. Jediná cesta je omezit se v návrhu ÚSES na generelové úrovni na to,
co víme, že je zcela nutné a nezbytné.
Tato „minimalistická" část ÚSES je ovšem potom natolik jednoznačná, že ani orgány státní správy,
ani samosprávná zastupitelstva nemohou na její podstatě nic měnit (žádné hlasování nemůže
posunout nivu řeky nebo vápencovou skálu). „Minimalistická" část ÚSES tedy musí být
prosazována jako nepřekročitelný a jednoznačný limit jiných způsobů využití území. Ostatní
dnes existující části kostry ekologické stability nezahrnuté do ÚSES chrání příslušný orgán státní
ochrany přírody jinými způsoby, ale stejně přísně jako biocentra, a to do té doby, dokud nám
ekologové neřeknou, jestli vymezený minimální rozsah ÚSES stačí při uplatnění kritéria současných
prostorových parametrů nebo ne.
Při procesu hledání definitivní podoby plánu ÚSES je ovšem možno a záhodno „minimalistickou"
část návrhu rozšiřovat o další části, které jsou z různých důvodů vhodné či potřebné, ovšem již na
základě dohody v příslušném stupni samosprávy.
3. Změna krajinné struktury je vždy složitý proces plný nepředvídatelných komplikací. Musí tedy jít o
proces pozvolný a často dlouhodobý. Cílem by neměla být realizační kampaň za jakoukoliv cenu,
ale pozvolný přechod z jednoho prostorově funkčního stavu do druhého tak, jak se v krajině vyvíjí a
mění i její ostatní prostorově funkční struktury. Správně stanovit připravenost a naléhavost realizace
jednotlivých částí ÚSES je obtížný úkol; rozhodujícím úkolem prostorového či územního plánování
v současné etapě je územní hájení těch prostorů, které jsou pro obnovu ÚSES klíčové.
3.7. MINIMÁLNÍ NÁPLŇ ÚZEMNÍHO PLÁNOVÁNÍ KULTURNÍ
KRAJINY Z HLEDISKA ÚSES
Současná krajina je tvořena prostorově funkčním průnikem tří krajinných struktur. Protože se však každá z
těchto struktur (jež jsme v kap. 3.3 označili jako primární, sekundární a terciární) řídí jiným druhem
zákonitostí, nelze krajinu pochopit a řešit pouze z hlediska struktury jediné z nich - ani „ekologické", ani
„ekonomické" a ani „psychologické". Aby se však na druhé straně řešení problémů v krajině neproměnilo ve
všezahrnující monstrózní projekty sociálního inženýrství, je třeba stanovit základní společné minimum všech tří
krajinných struktur, které je nutno při zásahu do reálné krajiny respektovat.
Zájmy, které stát a obec v územně plánovací dokumentaci hájí a které jsou tedy předmětem státní správy a
obecní samosprávy, jsou (nebo by měly být) výhradně veřejné a nadskupinové. Vůči zájmům individuálním a
skupinovým musí stát prosazovat limity a bariéry, při jejichž překročení by mohlo dojít k poškození
využívacích práv jiných individuálních či skupinových zájmů, či dokonce zájmů celé společnosti.
Prostorově funkční ohrožování nadskupinových zájmů se v krajině může dít zejména trvale neudržitelným
využíváním přírodních zdrojů vlastníkem pozemku anebo poškozováním funkční podstaty pozemků cizích.
Zatímco první problém je především otázkou přírodních limitů využívání, druhý problém je úzce spjat s
transportními systémy (pohyb vodou, větrem, aktivně se pohybující biotou a technickými dopravními a
spojovými systémy, ale i pohledová ovlivnění!) a je regulovatelný prostorovými bariérami.
Pro správné stanovení limitů a bariér využívání jednotlivých prostorově funkčních ploch je nutno zejména řešit:
• v primárním krajinném systému problematiku ochrany přírodních složek životního prostředí (vodní
zdroje a jejich čistota, půda a její ochrana kvantitativní i kvalitativní, ochrana přírody a krajiny,
ochrana nerostného bohatství),
• v sekundárním krajinném systému problematiku ochrany trvalé využitelnosti obnovitelných
přírodních zdrojů (ochrana vodních zdrojů a hospodaření s nimi, čistota ovzduší, ochrana zemědělské
a lesní půdy, genetických zdrojů druhů bioty apod.), dále péče o hygienu prostředí, ochrana
využívacích podmínek jednotlivých pozemků atd.,
• v terciárním krajinném systému zejména obytnost krajiny (soubor hygienických, estetických, kulturně
historických, kultovních a rekreačních hodnot prostředí).
Konkrétní náplň řešení v územních plánech obcí, které jsou většinou pro řešení místního ÚSES
nejvýznamnější, je uvedena v následujícím výčtu.
Návrh územního plánu obce by měl na úseku volné krajiny katastrálního území (nad dosud obligátní rámec)
obsahovat zejména řešení těchto funkčních složek, limitů a bariér:
1. inverzní polohy jako limit bydlení,
2. geologické základové podmínky pro stavby jako limit zastavitelnosti,
3. využívání ložisek nerostných surovin,
4. celková organizace odtokových poměrů v povodí,
5. trvalé vodní toky a zařízení na nich,
6. pramenné oblasti a ochrana vodních zdrojů,
7. vymezení niv jako limit pro úpravy hydrologického režimu,
8. ochrana pozemků před vodní a větrnou erozí,
9. vymezení zvlášť produkčních půd a jejich ochrana pro zemědělství a lesnictví,
10. limity ekologické únosnosti využívání půdy prvovýrobou,
11. plošná ochrana zemědělského a lesního půdního fondu,
12. optimalizace zastoupení zemědělských kultur a kategorií lesů,
13. plochy výrobních zařízení, zejména obtěžujících své okolí, prostory soustředěné rekreace,
14. odpadové hospodářství a jeho zařízení,
15. silniční a železniční sítě, účelové cesty spojovací, hlavní a ty přibližovací, které slouží
nadskupinovým zájmům,
16. hlavní pěší a cyklistické cesty, poutní cesty, naučné stezky a pohybové kompoziční trasy,
17. inženýrské sítě, včetně tras stabilních závlahových vedení,
18. kostra ekologické stability včetně zvlášť chráněných území, významných krajinných prvků a chráněných
stromů,
19. místní územní systém ekologické stability na úrovni plánu,,
20. ochrana či návrh pamětihodných míst v krajině (magické body - symboly),
21. řešení hlavních pohledově spojitých kompozičních krajinných celků,
22. hlavní kompoziční osy historické i současné.
Uvedené problémové okruhy lze rozdělit na problematiku transportních systémů hydrických (č. 4 až 8),
biotických-ÚSES (č. 19 a 20) a technických dopravních systémů (č. 16 až 18). Další problémové okruhy se
týkají ochrany základních zdrojů a funkčních limitů území (č. l, 2, 3, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 19, 21, 22
a 23).
Průzkumy a rozbory územního plánu obce jako podklad pro řešení by měly (mimo dosud obligátní náplň)
obsahovat zejména podchycení a hodnocení těchto jevů a funkcí:
• inverzní polohy, katabatické proudění, převládající směry, intenzita a četnost větrů (l, 8,11,12-13),
• geologické podmínky z hlediska propustnosti podloží, základových podmínek a výskytu nerostných
surovin (3, 6, 13, 15),
• hydrogeologické podmínky, hlavně pramenné oblasti a nivy (6, 7, 10, 12, 15),
• půdní podmínky vyjádřené bonitovanými půdně-ekologickými podmínkami na ZPF a soubory lesních
typů na LPF (7, 8, 9, 10, 11),
• skupiny typů geobiocénů a vyhodnocení energie reliéfu (např. morfotypy) (4, 10, 12, 15, 19, 20),
• trvalé vodní toky a zařízení na nich (4, 5, 6, 7, 15, 20),
• stávající organizace odtokových poměrů v povodí (4, 5, 6, 7, 8, 10, 12, 15, 19, 20),
• aktuální stav přírody a kostra ekologické stability (3, 4, 5, 7, 10, 12, 13, 14, 15, 19, 20),
• úroveň a zdroje znečištění ovzduší, vody, půdy a potravních řetězců (l, 4, 5, 6, 7, 9, 10, 13, 14, 15,
20),
• zastoupení kultur a kategorií lesů a jejich věková skladba (4, 8, 9, 10, 11, 12, 16, 18, 19, 20),
• památné stavby, areály a parky a významné solitéry, historické kompoziční osy (3, 8, 12, 13, 14, 16,
17, 19, 20, 22, 23),
• hlavní pohledové spojité kompoziční krajinné celky a kompoziční prvky a osy, rozhodující o krajinném
obrazu (3, 8, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23),
• pohybové kompoziční trasy (4, 5, 8, 12,13, 14, 16, 17, 20, 21, 22, 23),
• silniční a železniční síť, účelové cesty spojovací, hlavní a ty přibližovací, které slouží nadskupinovým
zájmům; všechny cesty, zejména s bezprašným povrchem (4, 8, 12, 13, 14, 16, 17, 18, 21, 20),
• hlavní pěší a cyklistické cesty, poutní cesty, naučné a značené turistické stezky apod. (8, 13, 14, 17,
20, 21, 22, 23),
• inženýrské sítě v krajině včetně závlahových řádů (9, 12, 13, 14, 18, 21).
Pozn.: v závorkách jsou uvedeny funkční složky, limity a bariéry, pro jejichž řešení je uvedený rozbor
významný.
3.8. ZÁVAZNOST A POSTUP PŘI SCHVALOVÁNÍ DOKUMENTACÍ
ÚSES (VÝPIS Z METODICKÉHO POKYNU MŽP ČR 1994)
3.8.1. Oborové schvalování
Garantem věcné (odborné) správnosti dokumentace ÚSES je orgán ochrany přírody (vyhl. č. 395/1992 Sb.).
Každá dokumentace ÚSES, bez ohledu na to, kdo byl jejím pořizovatelem, musí být schválena orgánem
ochrany přírody, který si pro tento účel zřizuje oponentní komisi podle stanovených zásad.
Jestliže takto schválená dokumentace ÚSES je zapracována do ÚPD nebo návrhu pozemkových úprav či jiných
dokumentů oborového plánování, provede projektant těchto dokumentací zpřesnění místního ÚSES s ohledem
k širším souvislostem a v souladu s principy vymezování ÚSES.
Po svém zpřesnění však musí být tato dokumentace místního ÚSES opět posouzena orgánem ochrany
přírody za účasti zpracovatele dokumentace ÚSES. Oborové schvalování vytváří kontinuální proces
upřesňování a hodnocení ÚSES.
Takto schválená dokumentace ÚSES je oborovým dokumentem ochrany přírody vymezujícím její zájmy. Její
průzkumová část je současně přípravnou fází pro selektivní mapování fytocenóz (biotopů) u navržených VKP
nebo zvláště chráněných území.
Oborová dokumentace ÚSES je podkladem pro vlastní správní řízení a pro vydávání stanovisek dotčeného
orgánu státní správy. Protože však v této etapě zohledňuje zájmy pouze jednoho oboru, je třeba připustit
možnost jejích dalších úprav a vytvořit prostor pro hledání společensky přijatelného kompromisu tam, kde
dochází ke střetu s jinými oprávněnými zájmy a místní ÚSES připouští možnost úpravy.
VÝSLEDEK: Schválená oborová dokumentace (závazná pro orgány ochrany přírody).
3.8.2. Schválení ve správním řízení a v ÚPD
Obecnou závaznost získává ÚSES v procesu schvalování územně plánovací dokumentace, návrhu komplexních
pozemkových úprav a lesního hospodářského plánu. Plán ÚSES je samostatnou grafickou přílohou územního
plánu VÚC a obce a součástí komplexního urbanistického návrhu. Ke skladebným prvkům ÚSES se váží
regulativy funkčního využití území, obsažené v závazné části územního plánu.
Schválená ÚPD musí zachovat základní, nezbytně nutný rozsah skladebných prvků ÚSES (biocenter a
biokoridorů), jejichž redukce není přípustná. Častým případem bude naopak snaha o rozšíření minimálně
vymezeného ÚSES. Těmto požadavkům lze vyhovět pouze v ojedinělých případech, jako např. jedná-li se o
rozšíření minimálně vymezeného prvku na hranici parcely a je doložen souhlas vlastníka při schvalování.
Plán místního ÚSES zpracovaný pro ta katastrální území obcí, pro něž se nezpracovává územní plán,
anebo se v dohledné době nepočítá s jeho pořízením, může získat obecnou závaznost na základě vydání
územního rozhodnutí o chráněném území podle § 32 a §§ souvisejících žák. č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu, ve znění žák. č. 103/1990 Sb. a žák. č. 378/1992 Sb. Návrh k zahájení řízení
podává orgán ochrany přírody u příslušného stavebního úřadu. Náležitosti návrhu jsou uvedeny v prováděcí
vyhlášce.
VÝSLEDEK: Obecně platná dokumentace je závazná pro všechny.
3.9. NÁSTIN POSTUPU ZABEZPEČOVÁNÍ ÚSES
ÚSES je jednou ze základních krajinných struktur, která jednak uchovává přírodní bohatství státu a regionů a
umožňuje jeho další reprodukci a vývoj, jednak vytváří alespoň minimální prostorové podmínky pro přirozené
autoregulační procesy v člověkem pozměňované krajině. Reflexe ÚSES společností musí být spojena s úpravou
postavení ÚSES v hodnotových měřítcích společnosti a s jeho vyjádřením v právním systému. Právní postavení
ÚSES musí být v souladu s ostatními krajinnými systémy.
Z hlediska podobnosti právního zabezpečení má k problematice ÚSES nejblíže právní úprava ochrany vodních
toků. Říční síť, jejíž funkční podstatou v krajině je gravitační transport vody, může být pro ÚSES velmi
inspirativní. Důraz, jaký v minulosti kladly státy na její právní zabezpečení, byl v různých oblastech velmi
různý. Obecně lze sledovat zákonitost, že čím byla voda jako přírodní zdroj vzácnější (v aridních oblastech),
tím lépe a propracovaněji byly podmínky jejího výskytu a využívání státem chráněny; připouští se dokonce, že
nutnost koordinovaného využívání vzácných vodních zdrojů vedla ve starověku ke vzniku prvních států
(Sumer, Egypt, Čína a další). V oblastech na vodní zdroje bohatých byla naopak vodoprávní ochrana slabá a
nespecifikovaná.
Jestliže tedy dnes společnost pociťuje a začíná hodnotit ekologickou stabilitu jako jeden z nezbytných
existenčních předpokladů, je nutno, logicky přísněji formulovat společenské právní normy, určující způsob
ochrany a regulace. Je přitom zřejmé, že uchování přírodního bohatství genofondu a ochrana jeho trvalého, co
nejméně rušeného vývoje je veřejným zájmem, stejně jako ochrana vzduchu a vody. Využívání ÚSES je však
věc tržní politiky společnosti. Vzhledem k tomu, že živá příroda je již sice chápána jako významný společenský
zdroj, není však dosud komerčně zhodnocen její význam pro hospodářské aktivity jednotlivých občanů (neboť
nepůsobí přímo, nýbrž zprostředkovaně a dlouhodobě), nemůže být její využívání zcela ponecháno působení
tržních mechanizmů, které nedokáží řešit problém „hodnoty" dočasně snad nepotřebného, ale v případě
likvidace neobnovitelného zdroje.
Ochrana ÚSES je jednoznačně veřejným zájmem a stát musí chránit plochy, na nichž se ÚSES uskutečňuje.
Protože jde většinou o plochy, kde funkční nároky ÚSES ztěžují a někdy až znemožňují komerční využití, je
správné, aby se na jejich ztrátovém vlastnictví podílela celá společnost prostřednictvím vlastnictví státu či obcí.
Plná úhrada nákladů na výkup a ochranný režim některých částí ÚSES by tedy měla být cílovým stavem (tak
jak je tomu např. u řek), ke kterému musí státní politika alespoň směřovat, není-li již dnes schopna jej
realizovat. Ukládání věcných břemen na současné vlastníky těchto pozemků je nutno brát jako ustanovení jen
podmíněně vhodné, většinou přechodné, které musí být vlastníkům pozemků kompenzováno.
Specifickým problémem ÚSES je fakt, že zatímco ostatní transportní systémy (hydrologická síť, železnice,
silnice) jsou dnes jasně prostorově definovány, u ÚSES tomu tak není. Jeho trasy řídící se v krajině přírodními
zákonitostmi jsou často dávno (v době „hojnosti zdroje") pozapomenuty a zničeny. Samostatným legislativním
problémem je proto jejich postupné nové vymezení.
K přesné definici zájmů státu např. na silniční dopravě slouží již dlouhou dobu soustava plánovacích a
projekčních dokumentů a na ně navazujících správních řízení, umožňujících realizaci systémů postupným
prostorovým vyjádřením, jejich odpovídající preventivní ochranou a vlastní realizací státem. Tento aparát pro
ÚSES dosud plně vytvořen nebyl a v současné době probíhá etapa „prvního přiblížení".
V první fázi tedy jde o nalezení postupů, jak znovu prostorově rekonstruovat rozložení ÚSES v krajině a jak
tyto pro ÚSES nezbytné pozemky chránit. K tomu musí být vytvořen flexibilní aparát postupného upřesňování
jeho prostorově funkčních potřeb. Tato první fáze je zabezpečena v zákoně o státní ochraně přírody a krajiny a
v prováděcí vyhlášce k němu zavedením dokumentu plán ÚSES, který má definovat základní, prostorově
funkční rámec ÚSES v daném území. Odbornou gesci za tento dokument v něm dostávají orgány ochrany
přírody, projednáním jsou pověřeny orgány územního plánování. Tento dokument je neopominutelnou součástí
všech dokumentací řešících změny v krajinné struktuře a jejím funkčním využití, zejména v územním
plánování, pozemkových úpravách a lesnickém plánování.
Postupné upřesňování prostorové podoby místního ÚSES v plánu by se přitom mělo pragmaticky řídit podle
předpokladu prostorově funkčních změn v dané krajině. Jejich upřesňování je tak účelné provádět až v
souvislosti s přípravami jiných územně technických změn, které by mohly existenci ÚSES ohrozit. V krajním
případě lze přesné vymezení vyžadovat až při územním řízení, kdy žadatel má povinnost prokázat, že ve
svých záměrech respektuje prostorové funkční nároky plánem vymezeného ÚSES. Tento důkaz podá tak,
že sám zajistí vymezení související části ÚSES do jednoznačné podoby. V podstatě jde o věcné břemeno
obdobné institutu posuzování vlivu na životní prostředí (EIA).
Definitivní právní vymezení nároků ÚSES na vlastnické vztahy a stanovení nutného režimu ÚSES podle
zákona zabezpečuje projekt ÚSES. Tento termín, zaváděný zákonem o ochraně přírody a krajiny, však zcela
nevystihuje jeho podstatu. Jde v něm totiž o dvě relativně odlišné části. Jednak jde často o projekt vytvoření
funkční podstaty části ÚSES (tedy „projektovou dokumentaci" ve smyslu zákona o územním plánování a
stavebním řádu), jednak o soubor opatření managementu dotyčného území (tedy podobný dokument, jako je
rezervační kniha a plán péče u zvláště chráněných území). Hlavním cílem projektu by měla být kompletní
definice nároků a potřeb ÚSES. Projekt ÚSES by se proto měl zpracovávat pro menší části systému, nejlépe
pro jeho jednotlivé skladebné části, a měl by být periodicky doplňován, případně revidován podle toho, jak
postupuje jeho realizace. Je nutno si dále uvědomit, že projekt ÚSES je významný pro ty skladebné části, které
nejsou z různých důvodů plně funkční, a je tedy nutno je postupně realizovat. Ve fázi, kdy skladebná část
dospěje do své cílové podoby, umožňuje svou kvalitou registraci jako významný krajinný prvek, často i jako
zvlášť chráněné území. V ideálním stavu je tak možno považovat projekt ÚSES za dokumentaci souboru
činností, které mají danou skladebnou část „dovést" do kvality analogické zvlášť chráněným územím.
Ke dvěma odborným problémovým okruhům přistupuje v projektu ÚSES navíc klíčový problém vlastnický a
investorský.
Projekt ÚSES by měl řešit tyto okruhy problémů:
1. řešení majetkových vztahů,
2. odborná péče (management),
3. stavební činnost.
3.9.1. Řešení majetkových vztahů
Vlastnické vztahy upravuje zákon tak, že ÚSES je veřejným zájmem všech. Znamená to, že vlastníkem bude
buď stát, nebo obec, nebo jiná právnická nebo fyzická osoba. Lze předpokládat, že někteří vlastníci (stát, obec,
nevládní ekologická sdružení apod.) budou tuto povinnost vykonávat dobrovolně a automaticky, neboť to je
jedním z cílů jejich činností. Cíle činností jiných vlastníků však budou jiné než ochrana ÚSES a nelze proto od
nich očekávat aktivní přístupy.
Vlastnictví části ÚSES ve skutečnosti znamená vykonávání činností majetkoprávních a realizačních (odborná
správa bude vždy prováděna příslušným orgánem). Tyto činnosti může vlastník buď vykonávat sám, nebo
může jejich výkon delegovat na jiné subjekty. Stát pro svou majetkovou správu vytvořil samostatný orgán pozemkový
fond, velké obce mají své správy veřejného majetku, menší obce a ostatní osoby spravují svůj
majetek přímo.
Na majetkovou správu je bezprostředně navázán i realizační mechanismus. Na základě dlouhodobých
zkušeností se ukazuje, že slučování majetkové a realizační správy je neefektivní a vede ke vzniku monstrózních
organizací, živících se přerozdělováním cizích peněz. Je proto patrně efektivnější, když na základě signálu
vzešlého z odborné správy zadá majitel vykonání prací komerční firmě.
Rozhodující problém majetkoprávní a realizační činnosti tvoří ekonomické aspekty. ÚSES jako celospolečensky
významná krajinná struktura musí být financován z veřejných zdrojů. U vlastníků, kteří jsou přímo
zřízeni pro vykonávání celospolečensky významných činností, tento problém odpadá, o to významnější je u
vlastníků privátních. Ekonomický problém má zde dva aspekty: 1. trvalé omezení podnikatelského potenciálu
pozemku a 2. náklady spojené s realizací a údržbou EVSK.
Omezování podnikatelského potenciálu pozemku je běžnou, i když vždy nepříjemnou zvyklostí ve všech
typech společností, které mohou zabraňovat vlastníkovi ve změně způsobu využití území, byly-li by tím
poškozeny zájmy jiných. Větším problémem je nově deklarovaný nárok společnosti na využívání pozemku,
zvláště znamená-li nové omezení jeho využitelnosti. Zde nelze jinak, než že společnost vlastníkovi jeho újmu (i
potenciální) uhradí. Protože však oceňování budoucích užitků (a tím i ztrát majitele) je velmi obtížné a vždy
sporné, je nejčistší cestou, když společnost jednorázově od vlastníka pozemek vykoupí a možné užitky z
pozemku inkasuje sama, nejlépe pronájmem.
Prostředky na realizaci a údržbu skladebné části jsou samozřejmou součástí náhrady, kterou společnost musí
vlastníkovi poskytovat. Může se to dít formou daňových úlev (to se však jeví vhodné pouze u průběžného
regulačního managamentu), nebo dotacemi ze státního či obecního rozpočtu. Speciální, ale málo používanou
formou může být např. nařizování náhradních výsadeb za likvidaci dřevin při výstavbě apod.
Poněkud odlišná je problematika interakčních prvků. Ty slouží udržování autoregulačních procesů na
konkrétních pozemcích skupin vlastníků. Jde tedy o výrazně skupinový zájem, který by neměl být předmětem
státní (nadskupinové) správy či dokonce vlastnictví, i když odborná gesce státním orgánům zůstane.
Projekt ÚSES by tedy měl ve své majetkoprávní části obsahovat přesné prostorové a věcné vymezení dané
skladebné části, ukládání věcných břemen z toho vyplývajících na pozemky vlastníků, případně vhodnost
jejich výkupu, investiční zdroje pro realizaci a úhrady za omezení vlastnických práv, a to na základě
odpovídajících právních norem.
3.9.2. Odborná péče
Údržba ÚSES má opět dva aspekty, které musí být v projektu ÚSES řešeny: 1. odborná správa a 2. vlastní
práce.
Odborná správa ÚSES musí být bezpodmínečně svěřena orgánu ochrany přírody, který garantuje společnosti,
že ÚSES skutečně plní úkoly, pro které byl vytvořen a které společnost hradí. Jde o obdobnou problematiku
jako v plánu péče o zvlášť chráněná území. Zejména jde o definici cílů všech činností, kterých má být z
přírodovědného hlediska dosaženo, a základních způsobů a etap jejich dosažení. Součástí odborného dohledu je
i kontrola, zda vlastník projednané a společností podporované činnosti provádí, a to v dostatečné kvalitě. Ke
kontrolní činnosti vlastníka se navíc řadí i monitoring přírodního vývoje EVSK jako podklad pro další řízení
celého procesu. Orgán ochrany přírody je tak hlavním celospolečensky stvrzeným objednavatelem a garantem
úspěšného vývoje funkcí ÚSES.
Vlastní práce na usměrňování vývoje dané skladebné části ÚSES probíhají opět v rámci mechanismů výkonu
vlastnických práv. V tomto případě jde o průběžnou údržbu a péči o území. Výkon péče může provádět buď
vlastník, nebo jím k tomu účelu najatá odborná firma. Lze si ovšem představit, že podle místních podmínek si
zřídí stát či obec vlastní středisko údržby, které bude tyto činnosti vykonávat.
Projekt ÚSES by tedy v části odborné péče měl obsahovat dílčí cíle, kterých má být dosaženo, zásady průběžné
pěstební a regulační činnosti, údržby technických zařízení, monitorování sukcesního vývoje apod., včetně
písemných dokumentů o dohodě o nich s majitelem pozemku.
3.9.3. Stavební činnost
Zejména v prvních etapách realizace chybějících skladebných částí ÚSES je nutno provést základní úpravy
biotopů, a to jak technicky (např. tůně u mokřadů, záchytné příkopy proti splachům, rekultivace), tak i
biotechnicky (výsadba dřevin kosterních i výplňových, zatravnění, likvidace stanovištně cizích druhů apod.).
Tyto činnosti spadají pod schvalovací proces územního plánování a stavebního řízení a jejich zpracování se
proto řídí jejich příslušnými předpisy. Funkci navrhovatele a stavebníka zde musí opět plnit vlastník pozemku,
který jejich výkonem ovšem může pověřit i jinou fyzickou či právnickou osobu.
Projekt ÚSES tedy bude obsahovat i základní údaje na úrovni potřebné pro vydání územního rozhodnutí a dále
samostatné přílohy realizovaných projektů staveb.
Poznámka - Předcházet by mělo geodetické oddělení parcel v případě, že vymezení není vázáno na stávající
hranice parcel.
4. ZAPRACOVÁNÍ NADREGIONÁLNÍHO A
REGIONÁLNÍHO ÚSES DO PLÁNŮ
MÍSTNÍCH ÚSES
Ludmila Bínová
4.1. PODKLADY O NR A R ÚSES ČR
Pro celé území České republiky byl v roce 1996 dokončen Územně-technický podklad Nadregionální a
regionální ÚSES ČR (Bínová, Culek 1996), který pořídilo Ministerstvo pro místní rozvoj. Tento jediný
koncepční dokument je základním podkladem a zdrojem informací o nadregionálním i regionálním ÚSES ČR.
Doplňkovými podklady jsou upřesnění a doplnění R ÚSES v rámci tzv. Okresních generelů ÚSES, Limity
využití území zpracovávané pro jednotlivé okresy, Koncepce ochrany přírody kraje popř. ÚP VÚC nebo
prognózy krajů. Pro nadregionální biocentra zpracovávala Agentura ochrany přírody a krajiny v Brně
samostatnou dokumentaci.
Zpracování ÚTP vyšlo z tzv. „Generelů regionálních ÚSES“, které byly pořízeny pro jednotlivé kraje ČR
v letech 1991 až 1993, a z autorského díla Nadregionální ÚSES ČR (Bínová, Culek 1994), který byl vymezení
podle originální metodiky a na základě nových biogeografických regionů ČR (Culek a kol. 1996). ÚTP
obsahuje grafické vymezení regionálního a nadregionálního územního systému ekologické stability se
základními popisnými informacemi. Obsahem ÚTP není plán ÚSES ve smyslu §§ 2 až 5 vyhl. č. 395/1992 Sb.,
ale ÚTP je naopak nezbytným podkladem pro zpracování tohoto plánu.
Vymezení NR a R ÚSES obsažené v ÚTP vychází z požadavku reprezentovat celou škálu trvalých
ekologických podmínek v rámci každé biogeografické jednotky a všechny logické migrační vazby, a to
v minimálních parametrech limitujících funkčnost systému. To znamená, že jsou schematicky zachyceny
všechny nutné prostorové nároky územního systému regionální a nadregionální úrovně. Z tohoto hlediska je
třeba považovat prvky ÚSES, vymezené v ÚTP NR-R ÚSES ČR, za neopominutelné a redukci jejich počtu za
nepřípustnou.
Nadregionální biocentra reprezentují všechny biogeografické regiony ČR a nadregionální biokoridory
respektují existující hlavní migrační trasy bioty. Nadregionální ÚSES je provázán s evropskou ekologickou sítí
(EECONET – Bennet 1994) a je její systémovou součástí. Reprezentativní nadregionální biocentra a
biokoridory jsou vymezeny v nezbytném (minimálním) počtu.
Regionální ÚSES vymezuje minimální počet reprezentativních regionálních biocenter a jejich propojení, tak
aby byly zastoupeny všechny typy biochor vyskytující se v každém bioregionu alespoň jedním biocentrem a
byly respektovány maximální délky regionálních i nadregionálních biokoridorů.
ÚTP je vydán ve dvou formách: v počítačovém zpracování a vytištěný.
Počítačově byl ÚTP zpracován jako geografický informační systém v prostředí ARC/INFO. Grafické
informace byly digitalizovány z mapových podkladů v měřítku 1:50 000 v souřadnicovém systému S – JTSK.
K jednotlivým geografickým prvkům jsou připojeny základní informace z databázových souborů.
ÚTP obsahuje tyto části:
• grafickou část s vymezením regionálních a nadregionálních prvků ÚSES (biocentra a biokoridory) a
bioregionů;
• katalog tématických vrstev grafické části ÚTP;
• tabulkovou část se základními údaji o skladebných částech regionálních a nadregionálních ÚSES;
• textovou část, stručně shrnující teoretická východiska a metodiku vymezení regionálních
a nadregionálních ÚSES;
• charakteristiky nadregionálních biocenter a biokoridorů.
Textová a tabulková část ÚTP je vydána v textovém editoru T 602 a je v dnešní podobě zastaralá. Součástí
ÚTP ve formě GIS však není podkladová mapa (digitální bezešvá rastrová ZM 50). Vytištěný ÚTP byl
zpracován jako soutisk tématických vrstev grafické části ÚTP a vrstev digitální bezešvé rastrové ZM 50.
Do ÚTP měly být doplněny typy cílových ekosystémů a prostorové parametry pro biocentra a biokoridory a
vymezení typů biochor včetně jejich charakteristik.
Platnost ÚTP NR-R ÚSES
Úplnost a správnost obsahu ÚTP po jeho projednání a dopracování ověřil pořizovatel ve spolupráci
s Ministerstvem životního prostředí. ÚTP obsahuje metodicky úplnou koncepci nadregionálního a regionálního
územního systému ekologické stability a je platným podkladem od roku 1996. V případech, kdy jsou vedle
ÚTP k dispozici také výsledky dřívějších etap zpracování regionálních a nadregionálních ÚSES (např. „krajské
generely“), je nutno dát přednost řešení obsaženému v tomto ÚTP. Platnost schválené ÚPD zůstává nedotčena.
Soulad odvětvových dokumentací pro místní ÚSES s koncepcí obsaženou v ÚTP zajišťují orgány ochrany
přírody. Platnost ÚTP se předpokládá v rozsahu minimálně 10 let.
Vymezení ÚSES v ÚTP nerespektuje vždy jiné společenské zájmy a nebylo meziresortně projednáváno. Jeho
uvedení do souladu s ostatními funkcemi území a oprávněnými zájmy a záměry je předmětem jeho zapracování
do ÚPD. Veřejnoprávně je ÚSES schvalován jako součást závazné části ÚPD, případně jako součást návrhu
pozemkových úprav, lesního hospodářského plánu nebo územním rozhodnutím.
4.2. NADREGIONÁLNÍ ÚSES ČR
4.2.1. Nadregionální biocentra
Reprezentativní nadregionální biocentrum reprezentuje typický soubor ekosystémů daného bioregionu a
umožňuje přežití organismů k těmto ekosystémům náležejících. Unikátní nadregionální biocentrum zahrnuje
významné specifické ekosystémy biogeografické podprovincie a jeho velikost není stanovena. Nadregionální
biocentra jsou v ÚTP jednoznačně lokalizována a mají vymezeny dva typy hranic – hranici jednoznačnou a
hranici k upřesnění. Nadregionální biocentrum má jedno i více jádrových území o velikosti regionálního
biocentra.
Z důvodů reprezentativnosti mohou být do biocentra zahrnuta také náhradní společenstva, v některých
případech i silně antropicky pozměněné plochy (např. orná půda), které trvalými stanovištními podmínkami
odpovídají chybějícím reprezentativním ekosystémům.
Nadregionální biocentra lze upřesňovat jen při zachování
• minimální rozlohy reprezentativního biocentra (1000 ha),
• plné reprezentativnosti biocentra pro příslušný bioregion,
• hranic všech jádrových území,
• jednoznačné hranici biocentra.
Upřesňováním nadregionálních biocenter rozumíme
1. jejich převedení do měřítka zpracovávané dokumentace,
2. vylišení jádrového území nadregionálního biocentra,
3. úpravu hranice typu „k upřesnění“ u reprezentativního biocentra při
a) zachování jeho reprezentativnosti,
b) dodržení minimálního parametru 1000 ha plochy,
4. úpravu hranice unikátního biocentra s ohledem na
a) aktuální stav ekosystémů,
b) rozsah území s biotickými podmínkami, které k vzniku unikátních ekosystémů vedly.
(Rozloha unikátních biocenter se stanoví individuálně, minimální parametr stanoven není.)
V rámci zpracování ÚPD nebo oborových dokumentací bude docházet k upřesňování převedením do měřítka
zpracování. Ostatní způsoby upřesňování jsou vyhrazeny MŽP pověřenému správci NR ÚSES (AOPK), který
postupuje podle schválené metodiky (Mackovčin a kol. 1998). Pro účel zpracování navazujících dokumentací
je vhodné si vyžádat výsledky tohoto upřesňování.
4.2.2. Nadregionální biokoridory
Nadregionální biokoridory (NRBK) propojují nadregionální biocentra a zajišťují migraci organismů po
nadregionálně významných migračních trasách. Jsou složeny z os a ochranných zón těchto os. Typy os NRBK
jsou rozlišeny dle migrující bioty na vodní, nivní, mezofilní hájové, mezofilní bukové, teplomilné, horské a
borové. Osa NRBK má prostorové parametry složeného regionálního biokoridoru příslušného typu a jsou do ní
vložena regionální biocentra v maximální vzdálenosti 8 km. Cílové ekosystémy vložených regionálních i
lokálních biocenter odpovídají typu osy. Vodní NRBK plní zároveň funkci nadregionálního biocentra.
Prostorový parametr jeho osy (šířka) je dán velikostí vodního toku, ochranná zóna se nevylišuje (Bínová 1994).
Trasy os NRBK je možné upřesňovat při zachování:
• počtu os daného nadregionálního biokoridoru,
• typu osy (tj. podmínek pro migraci daného typu bioty),
• cílových ekosystémů vložených biocenter,
• prostorových parametrů osy (minimální šířka, maximální délka),
• souvislosti osy (kontinuity systému).
Ochranné zóny os NRBK
Maximální šíře ochranné zóny činí 2 km na každou stranu od osy NRBK. Skutečná šíře zóny musí být
upravena (tj. obvykle zúžena) v následných dokumentacích podle konkrétních geomorfologických a
ekologických podmínek daného území.
Účelem ochranných zón je podpora koridorového efektu. To znamená, že všechny prvky regionálních i
místních ÚSES, významné krajinné prvky a společenstva s vyšším stupněm ekologické stability („kostra
ekologické stability“) nacházející se v zóně jsou chápány jako součást nadregionálního biokoridoru. Podpora
koridorového efektu v ochranných zónách se realizuje jako zvýšený zájem příslušného orgánu ochrany přírody
v tomto území, uplatňovaný v rámci platných právních předpisů.
Upřesňováním nadregionálních biokoridorů rozumíme :
1. převedení jejich os a ochranných zón do měřítka zpracovávané dokumentace;
2. vychýlení trasy osy NRBK pokud je respektován typ osy, prostorové parametry a spojitost osy;
3. vložení regionálního biocentra do osy NRBK, pokud úpravou její trasy došlo k překročení maximální
vzdálenosti vložených biocenter (8 km);
4. úprava (zúžení) ochranné zóny NRBK podle konkrétních geomorfologických a ekologických
podmínek daného území.
4.2.3. Změny prvků nadregionálního ÚSES oproti jejich vymezení
v ÚTP
Změny ve vymezení nadregionálního ÚSES je možné uskutečňovat pouze ve výjimečných případech, a to na
základě souhlasu Ministerstva životního prostředí, který je vyjádřen formou písemného stanoviska
k navrženým úpravám a odborného posouzení autorů ÚTP. V případě biocenter je toto stanovisko vydáváno na
základě vyhodnocení údajů z mapování dle Metodiky dokumentace nadregionálních biocenter, pokud je
dokončeno. Konstitutivní znaky všech skladebných částí nadregionálního ÚSES nesmí být narušeny
(reprezentativnost, minimální a maximální prostorové parametry, kontinuita systému) a výjimky nejsou možné,
protože NR ÚSES je součástí evropské ekologické sítě (EECONET).
Změnami vymezení nadregionálního ÚSES se rozumí všechny úpravy, které nelze označit za upřesnění,
definovaná v kapitole „Upřesňování prvků nadregionálního ÚSES oproti jejich vymezení v ÚTP“.
4.2.4. Zapracování nadregionálního ÚSES do plánů místních
ÚSES, ÚPD a ÚPP
Metodické postupy zapracování ÚSES do územních plánů obcí a návod na užívání ÚTP NR a R ÚSES ČR jsou
popsány v metodice MMR a ÚÚR (Lepeška a kol. 1998).
Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních,
civilizačních i kulturních hodnot v území, a proto je ÚSES v ÚPD a ÚPP upřesňován na základě:
• zohlednění ostatních funkcí a společenských záměrů v území;
• uplatnění podrobnějších nebo nových informací o přírodních hodnotách území;
• jeho převedení do podrobnějšího měřítka zpracování ÚPD.
Do plánů místních ÚSES a ÚPD všech stupňů se přebírá vymezení nadregionálního ÚSES včetně vyznačení
obou typů hranic biocenter, cílových typů ekosystémů, typů os biokoridorů a republikových čísel prvků ÚSES.
Upřesňování se provádí v souladu s tímto pokynem. Na územních odborech MŽP, případně správách CHKO a
NP si lze vyžádat výsledky dokumentace biocenter a upřesnění jejich hranic a jádrových území, provedená
správcem nadregionálního ÚSES.
Ochrana a vytváření územního systému ekologické stability je veřejným zájmem. Regulativy pro plochy ÚSES
proto musí být formulovány tak, aby zajistily podmínky pro trvalou funkčnost prvků systému. Hlavní funkcí
těchto ploch je uchování biodiverzity (rozmanitosti forem života) a podpora ekologické stability. Vedlejší
funkce těchto ploch nesmí narušit funkci hlavní.
4.3. REGIONÁLNÍ ÚSES ČR
4.3.1. Vymezení regionálního ÚSES
Vymezení a hodnocení regionálních ÚSES provádějí krajské úřady, správy národních parků a chráněných
krajinných oblastí. Podkladem pro tuto jejich činnost je koncepce regionálních ÚSES obsažená v ÚTP, která
vymezuje minimální počet regionálních reprezentativních biocenter a jejich propojení (biokoridorů) a zajišťuje
tak úplnost a reprezentativnost regionálního územního systému na území ČR. Územně technické podklady pro
celé území ČR pořizuje ústřední orgán územního plánování.
V rámci zpracování územně plánovací dokumentace, územně plánovacích podkladů nebo oborových
dokumentací (plánů ÚSES) bude docházet k upřesňování a doplňování koncepce regionálních ÚSES převzaté
z ÚTP. Výjimečně může docházet také k jejím změnám. Upřesňování a doplňování je prováděno v rámci
zpracování uvedených dokumentací a podkladů a projednáno s příslušným orgánem ochrany přírody v režimu
předepsaném platnými právními předpisy. Změny budou konzultovány také s pořizovatelem ÚTP a s MŽP.
Upřesňování, doplňování i navrhování změn bude probíhat v souladu s metodickými východisky tvorby ÚSES.
4.3.2. Regionální biocentra
Reprezentativní regionální biocentrum reprezentuje ekosystémy typické pro daný typ biochory v rámci
bioregionu. Kontaktní regionální biocentrum umožňuje kontakt reprezentativních ekosystémů. Unikátní
biocentrum zahrnuje významné specifické ekosystémy příslušného bioregionu.
Reprezentativní regionální biocentra lze upřesňovat při zachování:
• reprezentativnosti pro příslušný typ biochory (tj. musí být zachovány cílové ekosystémy);
• minimální rozlohy biocentra dle typu cílových ekosystémů (tj. vymezené biocentrum nesmí být
menší než stanoví Rukověť).
Upřesňováním regionálních biocenter rozumíme tyto úpravy prováděné při zachování obou výše uvedených
základních podmínek:
1. Biocentrum vymezené (typ 10 dle databáze ÚTP)
• úprava hranice biocentra.
2. Biocentrum k vymezení čili prostor pro vymezení biocentra (typ 20) a biocentrum k založení čili
prostor pro založení biocentra (typ 30)
• lokalizace biocentra ve vymezeném prostoru při respektování typů biochor.
3. Biocentrum k doplnění (typ 70)
• vymezení biocentra v trase osy NRBK nebo RBK při respektování:
− typu ekosystémů biokoridoru nebo osy;
− maximální vzdálenosti sousedních biocenter.
(Jde o biocentra v ÚTP schematicky vyjádřená grafickou značkou, která je třeba doplnit z důvodů dodržení
maximálních vzdálenosti mezi biocentry na biokoridoru. K jejich přesné lokalizaci neměl zpracovatel ÚTP
dostatečné informace.)
4.3.3. Regionální biokoridory
Regionální biokoridory (RBK) propojují regionální biocentra a zajišťují migraci bioty po regionálně
významných migračních trasách.
Při upřesňování regionálních biokoridorů je nutno respektovat
• cílový typ ekosystémů, jejichž migraci biokoridor zajišťuje (biokoridor musí umožňovat migraci
cílových typů ekosystémů biocenter, která propojuje);
• vhodné podmínky pro migraci (tj. zohlednit přírodní bariéry a řešit bariéry antropické);
• minimální parametr dle typu ekosystému (tj. biokoridor nesmí být zúžen pod minimální šíři pro
danou formaci);
• kontinuitu systému (tj. žádané propojení biocenter a maximální délku možného přerušení).
Upřesňováním regionálních biokoridorů rozumíme tyto úpravy prováděné při zachování čtyř výše uvedených
základních podmínek:
1. Biokoridor vymezený (BKP typ 40)
• úpravy hranice biokoridoru.
2. Biokoridor k vymezení čili prostor pro vymezení biokoridoru (BKP typ 50)
• lokalizace biokoridoru ve vymezeném prostoru.
3. Směr propojení biokoridorem (BKL typ 60)
• vymezení biokoridoru v chybějícím úseku.
Upřesňováním regionálních biokoridorů rozumíme také tyto úpravy:
1. vychýlení trasy biokoridoru nebo její alternativní vedení mezi dvěma biocentry při zachování čtyř
výše uvedených základních podmínek;
2. vložení nových regionálních biocenter do trasy biokoridoru, došlo-li úpravou trasy k překročení
maximální vzdálenosti regionálních biocenter (8 km). Doplněná biocentra musí vytvářet podmínky
pro trvalou existenci cílových typů ekosystémů migrujících daným biokoridorem.
4.3.4. Doplňování prvků regionálního ÚSES
Regionální ÚSES v ÚTP vymezuje minimální nezbytný počet regionálních biocenter a jejich propojení na
území ČR, který je z hlediska územního plánování limitem využití území. Tím není dotčena pravomoc orgánů
příslušných podle jiných předpisů (OkÚ, správy CHKO a NP) vymezovat rozšířený regionální ÚSES. Takto
doplněné prvky ÚSES nejsou v ÚTP sledovány.
4.3.5. Změny prvků regionálního ÚSES oproti jeho vymezení v
ÚTP
Změnami vymezení regionálního ÚSES rozumíme všechny jeho úpravy, které nelze definovat jako výše
uvedené upřesňování nebo doplňování. Především jde o vymezení náhradního biocentra se stejným cílovým
ekosystémem a ve stejném typu biochory v případě opuštění prostoru pro vymezení biocentra nebo přemístění
vymezeného biocentra. Předpokladem pro vymezení náhradního biocentra je ověření funkčnosti a parametrů
regionálního ÚSES v rámci bioregionu. Unikátní biocentra nelze nahradit. Možnost rušení skladebné části bez
náhrady nelze předpokládat.
Změny regionálního ÚSES oproti jeho vymezení v ÚTP mohou být navrženy zejména z důvodu potřeby
zohlednit jiné významné funkce a společenské záměry v území, když bylo prokázáno, že neexistuje vhodnější
řešení. Protože změny představují závažný zásah do koncepce regionálních ÚSES v ČR, musí být konzultovány
s pořizovatelem a zpracovatelem ÚTP.
4.3.6. Zapracování regionálního ÚSES do plánů místní ÚSES,
ÚPD a ÚPP
Metodické postupy zapracování ÚSES do územních plánů obcí a návod na užívání ÚTP NR a R ÚSES ČR jsou
popsány v metodice MMR a ÚÚR (Lepeška a kol. 1998).
Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních,
civilizačních i kulturních hodnot v území, a proto je ÚSES v ÚPD a ÚPP upřesňován na základě
• zohlednění ostatních funkcí a společenských záměrů v území;
• uplatnění podrobnějších nebo nových informací o přírodních hodnotách území;
• převedení do podrobnějšího měřítka zpracování ÚPD.
Do plánů místních ÚSES a ÚPD všech stupňů se přebírají prvky regionálního ÚSES včetně cílových typů
ekosystémů a republikových čísel prvků ÚSES. Upřesňování, doplňování a případné změny se provádí
v souladu s tímto pokynem.
Ochrana a vytváření územního systému ekologické stability je veřejným zájmem. Regulativy pro plochy ÚSES
proto musí být formulovány tak, aby zajistily podmínky pro trvalou funkčnost prvků systému nebo zajistily
územní rezervu pro doplnění prvků chybějících. Hlavní funkcí těchto ploch je uchování biodiverzity
(rozmanitosti forem života) a podpora ekologické stability. Doplňkové funkce nesmí narušit funkci hlavní.
5. METODIKA VYMEZOVANÍ MÍSTNÍHO ÚSES
Jiří Löw
5.1. ÚVOD
Při vymezování územních systémů ekologické stability (dále jen ÚSES) vycházíme z předpokladu, že nejde o
vytváření nových, dosud neexistujících krajinných struktur, nýbrž o obnovu jejich alespoň dnes známého
nezbytného minima. Cílem ÚSES je tyto prostorové struktury vymezit a v rámci daných možností respektovat a
chránit. O rozložení ÚSES v krajině rozhoduje celá řada přírodních faktorů, z nichž dnes známe jen část;
prohlubování poznatků o nich bude dlouhodobým procesem. Permanentně je potenciální ÚSES, vymezený na
základě poznaných přírodních faktorů, nutno modifikovat do podoby co nejpřijatelnější pro člověka a jeho
činnosti. Všechny dostatečně známé faktory, rozhodující o výsledném rozmístění ÚSES v krajině, lze shrnout
do pěti kritérií. Pět postupně uplatňovaných kritérií pro vymezování ÚSES v podstatě upřesňuje „společensky
snesitelnou" podobu uchování vztahů, které v krajině existovaly a pro trvale udržitelný rozvoj mají být v
krajině uchovány či obnoveny:
1. kritérium rozmanitosti potenciálních ekosystémů,
2. kritérium prostorových vztahů potenciálních ekosystémů,
3. kritérium aktuálního stavu krajiny,
4. kritérium nezbytných prostorových parametrů,
5. kritérium společenských limitů a záměrů.
Cílovou podobou prostorově funkční optimalizace ÚSES je plán místního ÚSES. Jeho racionální vymezení
vyžaduje uplatnit všech pět uvedených kritérií v postupných krocích, při nichž se důraz na uplatnění kritérií
postupné přesouvá od 1. k 5. Místní ÚSES je postupně upřesňován tak, jak se zpracování plánovacích podkladů
přibližuje konkrétní lokalitě (pozemku, parcele). Protože však sebepodrobnější zpracování lokality neumožňuje
stanovit význam jednotlivého prvku v rámci celého ÚSES a tedy ani stanovit požadavky na jeho využívání, je
nezbytná vzájemná provázanost řešení různých úrovní.
Je nezbytné alespoň rámcově vymezit nadregionální středoevropské vztahy v měřítku přesahujícím území státu
(generel nadregionálního ÚSES, oborový dokument ochrany přírody EECONET/PEEN).
Dále je nezbytné tyto vztahy promítnout na regionální úroveň. To bylo provedeno v územně technickém
podkladu s mapovým měřítkem 1:50 000 (generel regionálního ÚSES ČR, předaný okresům a společně
aprobovaný MMR a MŽP 1996 - ukázky na obr. 3, 4). Teprve s ohledem na tyto podklady lze definitivně
vymezit místní ÚSES tak, že tato „nižší" hierarchická úroveň zahrne všechny skladebné prvky ÚSES „vyšší"
hierarchické úrovně jako svoje opěrné body a výchozí linie, přičemž jejich vymezení bude konkretizovat a
zpřesňovat.
Současně s posloupností plánovacích podkladů podle velikosti zpracovaného území (evropský „EECONETový"
a nadregionální celostátní rozměr; regionální rozměr; místní rozměr) se při řešení uplatňuje postupné
zpřesňování částí ÚSES v posloupnosti „generel - plán - projekt".
Plán místního ÚSES jako klíčový dokument lze předložit, projednat a schválit jako obecně závazný dokument
jen v konfrontaci se všemi zájmy na využívání území (kritérium 5). Teprve místní ÚSES definovaný stejně
jednoznačně jako ostatní požadavky na využívání území umožňuje definovat výslednou fázi prostorově funkční
optimalizace celého ÚSES.
Místní ÚSES, které se stanou závaznou součástí schválené ÚPD, jsou právně kodifikovány a hájeny po celou
dobu platnosti této dokumentace (zpravidla územní plán obce). Projekty místního ÚSES (např. projekty
souhrnných pozemkových úprav nebo lesní hospodářské plány a osnovy) se pak promítají do vlastnických a
uživatelských vztahů a jsou podkladem pro realizaci biotechnických opatření.
Když proces vzniku plánu místního ÚSES rozfázujeme na nejmenší možné pracovní operace, dostaneme třicet
postupných kroků. Ty lze shrnout do tří základních etap s tímto označením:
I. etapa: mapa vztahů potenciálních společenstev,
II. etapa: generel místního ÚSES,
III. etapa: výsledné znění plánu místního ÚSES.
I. ETAPA - MAPA VZTAHŮ POTENCIÁLNÍCH SPOLEČENSTEV
Konstrukce mapy se opírá o první dvě ryze přírodovědná kritéria - (1) rozmanitost přírodních potenciálních
ekosystémů a (2) prostorové vztahy přírodních potenciálních ekosystémů.
Mapa přírodních potenciálních ekosystémů řešeného území informuje v nezbytném rozsahu o určujících
biogeografických vztazích řešeného území. Nejmenším přípustným prostorovým rámcem pro posouzení
reprezentativnosti je biochora. V rámci biochory také vyznačíme nadřazené vztahy ÚSES regionální a vyšší
úrovně, jak vyplývají ze zpracovaného Územně technického podkladu „Nadregionální a regionální ÚSES ČR"
(Bínová, Culek 1996).
Na místní úrovni rovněž vyneseme již definované vztahy z ostatní, dříve zpracované dokumentace ÚSES.
Řešení na úrovni schváleného plánu na místní úrovni převezmeme; u řešení na úrovni dříve zpracovaných
generelů kriticky zhodnotíme, do jaké míry postihuje rozmanitost potenciálních ekosystémů a logiku jejich
prostorových vztahů.
Tuto úvodní etapu je žádoucí provést samostatně v případě, kdy se zpracovávají plánovací dokumenty (zejména
územní plány obcí) v rámci jiných než přirozených biologických hranic (např. jednotlivé katastry či dokonce
jejich části). S ohledem na nároky z oblasti přírodních věd, znalosti terénu i problematiky ÚSES je výhodné
svěřit zpracování za celé území okresu špičkovým expertům a výsledky samostatně projednat.
II. ETAPA - GENEREL MÍSTNÍHO ÚSES
Generely ÚSES jsou oborovou dokumentací ochrany přírody a jsou upřesňovány a doplňovány dalšími stupni
dokumentace (plán, projekt) a v územně plánovací dokumentaci. V generelech jsou aplikována další biologicky
podložená kritéria, již vztažená k lidským zájmům. Jsou to kritéria (3) aktuálního stavu krajiny a (4)
nezbytných prostorových parametrů. Generely místních ÚSES jsou v současnosti zpracovávány jen výjimečně.
Mapování aktuálního stavu krajiny a z něho vyplývající bilance kostry ekologické stability jsou samostatnou
pracovní operací, která může být (v případě podkladů pro registraci významných krajinných prvků) pracovně
náročnější než samotný návrh místního ÚSES. Protože bilance kostry ekologické stability osudově předurčuje
kvalitu návrhu místního ÚSES, je nezbytné věnovat jí odpovídající pozornost. Pokud není mapování krajiny
kvalitně zpracováno před zahájením prací na plánu místního ÚSES, nezbývá, než zabezpečit je podle jedné ze
dvou předepsaných metodik podle volby zadavatele. Ten však musí zabezpečit dostatek času (přinejmenším
jednu vegetační sezónu), odpovídající finanční prostředky a kvalifikovaný zpracovatelský kolektiv.
Vymezíme existující biocentra a biokoridory v prostorech a trasách rámcově daných I. etapou na základě kostry
ekologické stability. Jejich selekcí prostřednictvím minimálně nutných parametrů dostáváme minimální
vstupní podobu optimálního řešení, z něhož již nelze slevovat.
V této etapě se omezujeme jen na to, co musí být bez ohledu na jiné zájmy využívání území dodrženo. Tato
etapa v krajině řeší pouze zájmy ÚSES a je zpracována pouze na základě přírodních daností; neprochází ještě
společenským optimalizačním procesem. Měla by se proto držet jen toho, co bezpečně víme, že je nezbytné pro
funkční způsobilost místního ÚSES nezávisle na lidských přáních.
Zpracovatelé generelů místního ÚSES se často dopouštějí hrubé profesionální chyby, když na základě
hlubokých znalostí o stavu živé přírody dané krajiny, které získají terénním průzkumem, podléhají pocitu, že
mohou odhadovat i způsoby řešení ostatních funkčních zájmů, které v krajině jsou nebo budou (např. často
neoprávněně přesně trasují biokoridor přes velký blok orné půdy jen proto, že mají na základě znalosti terénu
pocit, že právě tady bude stejně potřeba nová mez).
Zpracování této etapy je účelné již v rámci přípravy na územně plánovací dokumentaci či na zpracování
oborových dokumentů (pozemkové úpravy, lesní hospodářské plány apod.).
III. ETAPA - VÝSLEDNÉ ZNĚNÍ PLÁNU MÍSTNÍHO ÚSES
V této etapě přistupuje navíc k předcházejícím čtyřem kritériím uplatnění kritéria (5) - společenských limitů a
záměrů. V konečném znění návrhu se tedy snažíme zohlednit všechny oprávněné zájmy a představy společnosti
v dané krajině. Jde v podstatě o optimalizaci ÚSES v rámci standardního územně plánovacího řešení všech
prostorově funkčních zájmů v dané krajině formou objektivizovaného autorského návrhu. Uvedený typ
komplexního dokumentu, vyjadřujícího v případě místního ÚSES politické rozhodnutí orgánu samosprávy
delegovaného volbami, v sobě obsahuje jak limity a zájmy obecné, hájené státní správou (v našem případě pro
ÚSES vyjádřené obsahem generelu), tak navíc i záměry a zájmy, na nichž se dohodla samospráva.
Teprve na základě dohody zastupitelstva je možno definitivně opustit minimální podobu vymezení ÚSES,
jednoznačně jej umístit a doplnit o další součásti, které se z různých důvodů jeví jako významné. Plán místního
ÚSES, schválený obecním zastupitelstvem, se stává konečnou fází jeho vymezování a prostorově funkční
ochrany. Zakotvení v závazné části územně plánovací dokumentace je optimálním řešením místního ÚSES tak,
aby byl zabezpečen jeho maximálně možný soulad se všemi dalšími nároky člověka v konkrétní krajině.
V praxi však nelze počítat se zpracováním takto koncipovaných dokumentů hned a všude, neboť jsou
kapacitně, časově a finančně značně náročné, a proto je běžně dávána přednost dokumentům řešícím
nejnaléhavější operativní problémy. Relativně nejlepší náhradní cestou proto pravděpodobně je v předstihu a
samostatně zpracovat generel místního ÚSES a projednat a schválit jej jako plán místního ÚSES dle
zákona v zastupitelstvu formou obecní vyhlášky (čímž může už v generelu dojít k změně od minimálního
rozsahu prvků k rozsahu optimálně dohodnutému). Orgán samosprávy tím ovšem bere na sebe velké riziko, že
jeho rozhodnutí se nepodaří dostatečně objektivizovat.
Dělení dokumentace ÚSES na generel a plán je tedy pouze pomocné, nelze je brát striktně, a většina
dokumentace ÚSES bude hybridem mezi oběma kategoriemi. Záleží na objednateli, aby formuloval zadání
přesně podle potřeb obce. K tomu má posloužit právě podrobné dělení pracovních operací do třiceti kroků.
Plán místního ÚSES může iniciativně pořizovat orgán ochrany přírody, pokud v něm bude zohledněno všech
pět kritérií. Rovněž může dát podnět k zahájení řízení u příslušného stavebního úřadu. Obecnou závaznost
může nabýt plán místního ÚSES:
1. vydáním územního rozhodnutí o chráněném území (možnost zatím jen teoretická) nebo
2. schválením územně plánovací dokumentace,
3. vyhláškou příslušného zastupitelstva.
Bude-li neprojednaný generel převzat a dopracován v oborových dokumentech s charakterem projektu ÚSES,
bude to řešení sice časté, ale z věcného hlediska náhradní (týká se zejména pozemkových úprav a lesních
hospodářských plánů).
PROJEKT ÚSES:
Po zpracování plánu místního ÚSES může následovat zpracování projektu místního ÚSES, který se pořizuje
samostatně pro jeho jednotlivé skladebné části (biocentra, biokoridory a interakční prvky). Projekt ÚSES je u
některých, již dnes fungujících částí ÚSES nahrazen plánem péče o jednotlivá chráněná území, který
konkretizuje potřebná biotechnická opatření pro pevně stanovené časové období.
Projekt ÚSES lze rozdělit na dvě základní části - na základní dokumentaci a na změny a doplňky.
Základní dokumentace projektu ÚSES je zaměřena na neměnná fakta a na návrhy včetně majetkoprávních
vztahů. Cílem této první etapy je definitivní určení vlastnických vztahů a jejich ovlivňování naplněním cílů
plánu místního ÚSES. Dále je nutno provést podrobné vyhodnocení stávajících přírodních hodnot území. Tento
krok je plně v kompetenci orgánu ochrany přírody a započne se s ním nejpozději ve chvíli, kdy v dotčeném
území má dojít ke změně využití území; nejobvyklejším případem je zahájení pozemkových úprav. Obecně
právě zpracovávání pozemkových úprav je nejvhodnější proces, v jehož rámci může být projekt ÚSES
zpracován.
Tímto prvním krokem je zahájen proces postupné realizace dané části místního ÚSES, která se odehrává v
rámci dalších změn a doplňků projektu ÚSES, tj. periodicky se opakující zjištění aktuálního stavu a případné
úpravy dalšího postupu na základě zhodnocení stavu.
5.2. METODIKA VYMEZOVÁNÍ MÍSTNÍHO ÚSES V TŘICETI
KROCÍCH
Celý metodický postup je rozdělen do třiceti postupných kroků bez ohledu na to, zda jsou jednotlivé etapy
zpracovávány samostatně nebo společně. Aby bylo zpracování kteréhokoliv kroku racionální, je nutno
provést všechny kroky předcházející. Pro každou etapu jsou vždy uvedeny podklady, vlastní postup v krocích
a základní výstup. Obecným problémem pro každou etapu je dostupnost podkladových materiálů. V dnešní
době je kladen důraz na digitální zpracování, což vyžaduje i digitální podklady. V mnoha případech jsou
jakékoli podklady dostupné pouze za úhradu, což zvyšuje cenu. Je proto nezbytné, aby zabezpečení podkladů
bylo povinností zadavatele.
5.2.1. Mapa vztahů přírodních potenciálních společenstev
Cílem je postihnout diferenciaci trvalých přírodních podmínek a jejich vzájemné vztahy způsobem, který
předurčuje následné řešení ÚSES.
Práce klade značné nároky na odbornou erudici zpracovatele se znalostí ekologie a fytocenologie. I to je jeden
z důvodů, proč je vhodné tuto etapu zpracovávat samostatně, specializovanými odborníky se zkušenostmi s
projektováním ÚSES a za širší území (např. okres).
PODKLADY:
a) Typologická mapa - je součástí lesních hospodářských plánů, uložených na příslušných pobočkách
ÚHÚL, k prohlížení jsou též přístupné na mapovém serveru umístěném na webových stránkách
ÚHÚL (www.uhul.cz).
b) Mapa bonitovaných půdně ekologických jednotek, lépe však mapa komplexního průzkumu půd (ta je
již bohužel často ztracena u bývalých zemědělských podniků; originály jsou archivovány ve
Výzkumném ústavu meliorací a ochrany půdy a dostupné jen prezenčně).
c) Geologické mapy, nejlépe podrobná inženýrsko-geologická mapa 1:5000.
d) Základní mapa v měřítku 1:50 000.
e) Základní mapa v měřítku 1:10 000.
f) Výpis plošně převažujících skupin typů geobiocénů v dotčených katastrálních územích z registru
biogeografie ISÚ - viz příloha 10.2.5.
g) Územně technický podklad MMR a MŽP ČR „Nadregionální a regionální ÚSES ČR", uložený na
Krajském úřadu (dále ÚTP NR-R ÚSES).
h) Okresní generely, příp. výsledná znění již zpracovaných plánů místního ÚSES na sousedních
katastrech (uloženo u referátů ŽP, též se buduje databáze Informační systém ÚSES na AOPK ČR –
Glos, Kocián, Petrová in Petrová, Matuška 2004).
Pozn.: část výše uvedených podkladů existuje i v digitální podobě a tudíž je využitelná pro GIS zpracování
ZÁKLADNÍ POSTUP:
1. Vymezení biochory
Z Generelu regionálního ÚSES vyneseme přibližnou hranici biochory řešeného území. Pro zjištění návaznosti
řešeného území na okolí je třeba o něm získat rámcové informace (zejména alespoň schematickou
představu o rozložení STG v okolí její hranice). V současné době tyto zastaralé a neplatné Generely
regionálního ÚSES nejsou k dispozici a také jejich biochory se nepoužívají. Do tisku jsou připraveny nové typy
biochor zpracované v měřítku 1 : 50 000.
2. Vymezení skupin typů geobiocénů (STG) a stanovení jejich reprezentativnosti pro přírodní společenstva
S využitím převodních klíčů v příloze 10.2 tohoto metodického návodu vyznačíme v mapě STG, dané
kombinací vegetačního stupně, trofické a hydrické řady (jejich seznam viz 10.1).
Základní orientaci nám poskytne začlenění katastrálních území do převažujících vegetačních stupňů a do
trofických a hydrických řad v registru biogeografie (viz příloha 10.2.5). Pro lesní půdu použijeme lesnické
typologické mapy, pro zemědělskou půdu mapy komplexního průzkumu půd, event. mapy bonitovaných půdně
ekologických jednotek (doplněné geologickou mapou) a převodní klíče 10.2.1, 10.2.2 a 10.2.3; podle odborné
zdatnosti zpracovatele lze využívat podrobné geobotanické mapy a převodní klíč 10.2.4.
Je vhodné zkontrolovat mapové vymezení STG alespoň namátkově kontrolou v terénu.
STG, jejichž souvislá rozloha v biochoře je menší než 6 ha a zároveň je jejich celkové zastoupení v biochoře
menší než 2% (nejsou však součástí pro biochoru typické kombinace STG!), označíme za unikátní. Ostatní
STG jsou reprezentativní a musí proto v cílovém stavu být podchyceny reprezentativními biocentry.
Na základě vymezených STG upřesníme hranice biochor. Rámcovým podkladem je popis typu biochory řešené
a biochor s ní sousedících (uvedený v generelech regionálního ÚSES). Na základě jejich zjištěných
charakteristik hranici vyhodnotíme a případně upravíme tak, aby procházela po hranicích příslušných STG. Ve
zcela výjimečných případech, kdy rozsáhlým segmentem STG může procházet hranice mezi biochorami, je
možno jej mezi obě biochory rozdělit.
3. Kontrola reprezentativnosti regionálního ÚSES v biochoře
Vyhodnocení struktury STG v biochoře provedeme z hlediska jejich reprezentativnosti na regionální
úrovni: určíme, pro které STG a pro které jejich prostorové kombinace jsou reprezentativní ty části
regionálního ÚSES, které se nacházejí v řešené biochoře. Zkontrolujeme, zda v ÚTP NR-R ÚSES vymezená
regionální biocentra jsou plně reprezentativní a zda regionální biokoridory skutečně procházejí vhodnými
trasami. V případě nesouladu navrhneme úpravy při respektování zásad upřesňování R ÚSES stanovených
v předchozí kapitole 4.3.
4. Vymezení vhodných prostorů pro trasy místních biokoridorů
Na základě údajů kap. 1.4.4 tohoto metodického návodu sloučíme příbuzné STG v biochoře do
agregací. V agregaci příbuzných STG lze vést modální biokoridory. Dále určíme, které z těchto agregací
STG jsou pro sebe navzájem méně příbuzné a umožňují proto spojení pouze kontrastním biokoridorem,
a agregace STG, které jsou pro sebe navzájem více či méně bariérami a biokoridory mezi nimi vést je
neúčelné. Vše vhodně znázorníme v kartogramu prostorových vztahů.
5. Výběr typických, antropicky podmíněných, přírodě blízkých společenstev
Seznam agregací příbuzných STG dále kombinujeme s kategoriemi kultur: louka, pastvina, vodní
plocha a ostatní (ve smyslu evidence nemovitostí), a určíme, které kultury v kterých agregacích STG jsou
pro danou biochoru typické. Vycházíme přitom z toho, že kategorie kultur v dané agregaci STG vymezuje
pevné ekologické rámce existence antropicky podmíněných, ale přírodě blízkých společenstev. Označení
kombinace kultur v rámci agregací STG za typickou znamená, že musí být v místním ÚSES reprezentována
alespoň jedním reprezentativním, antropicky podmíněným biocentrem v souladu s ustanoveními bodu 13.
Ostatní STG budou reprezentovány pouze tehdy, jsou-li součástí kostry ekologické stability.
ZÁKLADNÍ VÝSTUP
Hlavním výsledkem této práce je:
Mapa biogeografických jednotek v základních mapách 1:10 000, která obsahuje hranice a označení STG u
hranice a označení biochor - příklad víz obr. 5. (Digitální vrstva v GIS s hranicemi STG a biochor a
s připojenými databázemi popisných údajů)
Kartogram prostorových vztahů (diferenciace příbuzných STG) v přiměřeném měřítku (zpravidla 1:50 000),
s vyznačením agregací STG - viz připojený příklad na obr. 6. V doprovodném komentáři upřesníme popis
biochory dle generelu regionálního ÚSES, stručně charakterizujeme jednotlivá STG a seskupení příbuzných
STG do agregací. Dále uvedeme kombinaci kultur v rámci agregace, ev. STG, a předpokládaná, antropicky
podmíněná, přírodě blízká společenstva.
Např. přírodě blízká louka se stupněm ekologické stability 4 v agregaci STG 4 B-BC 4-5 na Drahanské
vrchovině (Drahanský bioregion) s velkou pravděpodobností vymezuje možný výskyt typického společenstva
asociace "Trollio-Cirsietum salisburgensis Oberdorfer - 1957; nebo travnatá lada se stupněm ekologické
stability 4 v STG 2BD3 ve středním Pojizeří (Benátský bioregion) společenstva asociace Scabioso ochroleucae
- Brachypodietum pinnatii.
V tabulkové části jsou uvedeny tabulky pro části regionálního ÚSES v řešeném území dle příslušného
generelu, se zohledněním případných úprav dle kroku 3.
5.2.2. Generel místního ÚSES
Cílem je v krátké době připravit podklady pro ochranu jednoznačně vymezených částí ÚSES a ochranu územní
rezervy pro doplňování navrhovaných chybějících částí.
PODKLADY:
i) Mapa vztahů potenciálních společenstev jako výsledek předcházejícího postupu.
j) „Územně technický podklad nadregionálního a regionálního ÚSES ČR" (uložen na Odboru ŽP
Krajského úřadu - viz ukázky na obr. 3 a 4.), popřípadě Koncepce ochrany přírody kraje
k) Generely, příp. výsledná znění zpracovaných plánů místního ÚSES v dané biochoře.
l) Mapování aktuálního stavu krajiny (je-li již nezávisle zpracováno), a to buď podle Metodiky mapování
krajiny SMS, nebo podle Metodiky mapování krajiny ČÚOP VaMP. Jsou uloženy u orgánů
ochrany přírody a u správ velkoplošných chráněných území.
m) Výsledky mapování biotopů soustavy Natura 2000 (uložena na AOPK ČR).
n) Mapy a tabulkové části registrovaných významných krajinných prvků, které jsou uloženy u orgánů
ochrany přírody nebo na správě velkoplošného chráněného území.
o) Rezervační knihy zvlášť chráněných území, které jsou rovněž uloženy u orgánů ochrany přírody.
p) Katastrální mapy řešeného území / období před r. 1970 (event. digitalizovaný podklad státní mapy
odvozené 1:5000, uložené na Katastrálním úřadu).
ZÁKLADNÍ POSTUP:
6. Mapování krajiny (aktuálního stavu)
Není-li dosud zpracováno mapování aktuálního stavu krajiny a provedena bilance kostry ekologické stability,
uskutečníme podrobné terénní průzkumy podle jedné z metodik uvedených výše (pod bodem L),
Je praktické tyto práce provést v předstihu a jako samostatné dílo buď na objednávku orgánu státní ochrany
přírody (dle metodiky ČÚOP VaMP Brno), nebo pozemkového úřadu (dle metodiky SMS Hradec Králové).
Navrhovat místní ÚSES bez podrobné bilance kostry ekologické stability řešeného území znamená s jistotou
neuspokojivý výsledek, dosažený za cenu plýtvání prostředky! Proto je profesionální povinností zpracovatelů
upozornit zadavatele při takto orientovaném zadání na negativní důsledky a zpracováni dokumentace ÚSES bez
splněni bodu 6 odmítnout (viz Profesní a etický řád ČKA).
7. Bilance kostry ekologické stability
Na základě dokumentace o aktuálním stavu krajiny, dalších podkladů ochrany přírody a přílohy 10.3 tohoto
metodického pokynu vyhodnotíme a vyneseme do mapy v měřítku 1:10 000 kostru ekologické stability.
Jednotlivé součásti kostry rozdělíme na přírodní a antropicky podmíněné. Antropicky podmíněné části kostry
ekologické stability vyhodnotíme podle typů formací společenstev (společenstva travinobylinná, rybníků,
parková atd.).
8. Zpřesnění regionálních biocenter
Součástí místních ÚSES jsou automaticky všechny skladebné části systémů vyšších úrovní, pokud zasahují do
řešeného území. Ty jsou v rámci vymezování místních ÚSES zpřesňovány, výjimečně i měněny. Při
upřesňování a případných změnách postupujeme dle principů shrnutých v předchozí kapitole věnované NR a R
ÚSES (viz kapitola 4.3).
Za vždy závazné je v ÚTP NR-R ÚSES nutno považovat minimální počet a cílový typ společenstev
biocenter reprezentujících bioregiony (biocentra nadregionálního významu) a typ biochory (biocentra
regionálního významu).
Vymezená biocentra regionálního a vyššího ÚSES zkonfrontujeme s příslušnými částmi kostry ekologické
stability a upřesníme je podle ní. Ve výjimečných případech je možno provést i změny v regionálním ÚSES,
které mohou spočívat v alternativním umístění biocenter oproti generelu RÚSES. Alternativní řešení přichází v
úvahu, je-li nalezeno řešení prokazatelně lepší, než bylo známo zpracovatelům generelu, nebo když se při
projednávání prokáže výrazná převaha jiného společenského zájmu, který si alternativní řešení ÚSES vynucuje.
Alternativní řešení musí však splňovat tyto podmínky:
• musí být zachován cílový typ společenstva (skupina typů geobiocénů, druh kultury),
• nesmí být opuštěn prostor rámcově vymezený pro lokalizaci dané skladebné části,
• stanovený minimální počet biocenter nesmí být alternativním řešením snížen,
• nesmí být zmenšeny minimální parametry stanovené v příloze 10.4.
9. Zpřesnění regionálních biokoridorů
Při upřesňování a případných změnách postupujeme dle principů shrnutých v předchozí kapitole věnované NR
a R ÚSES (viz kapitola 4.3). Za závazné považujeme v ÚTP NR-R ÚSES směry, minimální počet a
biogeografický význam biokoridorů propojujících reprezentativní biocentra. Generelně vymezené
regionální biokoridory konfrontujeme s mapou vztahů potenciálních společenstev podle bodu 4 a upřesníme
jejich průběh úměrně detailní znalosti území, vyjádřené vymezením kostry ekologické stability.
Dbáme při tom, aby nebyly překročeny maximální přípustné délky biokoridorů podle přílohy 10.4.2 a aby
biokoridor procházel územím s těmi ekologickými podmínkami (agregacemi STG), pro něž byl v generelové
podobě vymezen (viz kap. 1.4.4 tohoto metodického pokynu).
10. Doplnění regionálních biokoridorů o vložená lokální biocentra
Na regionální biokoridory vyneseme schematicky prostory potřebných vložených místních biocenter podle
parametrů maximálně možných délek složených regionálních biokoridorů. Tyto prostory porovnáme s
příslušnými částmi kostry ekologické stability a v maximálně možném souladu s ní vymezíme v trase
regionálního biokoridoru vložená místní biocentra.
11. Rozšíření sítě ÚSES o další biocentra a trasy biokoridorů přírodních
Na základě rozložení agregací příbuzných STG a rozmístění částí kostry ekologické stability vhodných
pro přírodní biocentra vyneseme osy tras dalších možných místních biokoridorů modálních a kontrastních
(spojujících mezi sebou agregace STG vzájemně méně příbuzné). Dbáme přitom, aby tyto trasy navazovaly
na biokoridory v již zpracovaných ÚSES v okolí řešeného území. Nejsou-li v sousedství dosud ÚSES
vymezeny, musíme rámcově ověřit možnost navázání na trasy biokoridorů i mimo řešené území. Modální
osy zpravidla propojují čtyři základní typy stanovišť:
• vodní, mokrá a zamokřená,
• relativně sušší a teplejší (slunné svahy),
• mezofilní, relativně chladnější a vlhčí (v nižších polohách zhruba do 3. vegetačního stupně severní
svahy)
• chladná horská (od 5. vegetačního stupně).
12.
Zjistíme, které STG v dané biochoře jsou již zastoupeny přírodními biocentry v regionálním ÚSES,
a pro ostatní vyhledáme další vhodné části kostry ekologické stability na trasách místních biokoridorů.
Zároveň zjistíme, které reprezentativní STG nejsou v kostře reprezentovány vůbec, a vymezíme možné
prostory pro návrh nových reprezentativních přírodních biocenter.
Každá reprezentativní STG musí být v dané biochoře reprezentována minimálně jedním reprezentativním
přírodním biocentrem. Přírodní unikátní biocentra nově nenavrhujeme.
13. Doplnění sítě ÚSES o antropicky podmíněná biocentra
Z katastrální mapy z období před kolektivizací zemědělství zjistíme zastoupení a rozmístění kultur (louka,
pastvina, sad, vodní plochy a ostatní), signalizujících dřívější existenci antropicky podmíněných, ale přírodě
blízkých vegetačních formací v katastru. Když překryjeme staré mapy evidence nemovitostí mapou
agregovaných STG, pak výskyt kultury „louka" a „pastvina" signalizuje vegetační formace travinobylinné,
kultura „sad" naznačuje formaci kombinovanou (tedy travinobylinnou s řídce zapojeným patrem ovocných
dřevin), kultura „vodní plochy" indikuje možnou existenci přírodě blízkých rybníků. Kultura „ostatní" je
obtížně interpretovatelná, neboť obsahuje celou škálu vegetačních formací od čistě travinobylinných přes
kombinované formace lad s dřevinami až po zcela zdevastované plochy; jejich skutečný charakter proto
musíme upřesnit i na základě údajů místních pamětníků.
Kombinací zjištěných typů přírodě blízkých, antropicky podmíněných vegetačních formací s mapou STG
určíme na úrovni agregací příbuzných STG ekologické rámce náhradních společenstev, která se v katastru
nedávno vyskytovala či vyskytují (např. louka v STG 2BC+C4, pastvina v STG 1BD+D2). Tyto kombinace
jsou základní konstrukční jednotkou pro vyhodnocování přírodě blízkých, ale antropicky podmíněných
společenstev v ÚSES.
Škálu zjištěných konstrukčních jednotek porovnáme s kostrou ekologické stability a vybereme z ní stávající
antropicky podmíněná biocentra, která ji mohou reprezentovat. Dbáme přitom na to, aby byla z možné škály
společenstev reprezentována ta, která jsou pro danou konstrukční jednotku typická.
Pro typické konstrukční jednotky (viz mapa potenciálních společenstev - typické kombinace kultur v rámci
agregací STG) navrhneme reprezentativní antropicky podmíněná biocentra. Pro ostatní konstrukční jednotky
nová biocentra nenavrhujeme.
14. Upřesnění tras přírodních biokoridorů
Na základě všech zjištěných daností propojíme způsobem prostorově co nejméně náročným přírodní biocentra
existující i prostory přírodních reprezentativních biocenter chybějících přibližnými osami reprezentativních
přírodních biokoridorů. Přitom dbáme, aby tato místní síť:
• respektovala potenciálně vhodné směry tras biokoridorů,
• maximálně využívala stávající lesní porosty,
• navazovala co nejlépe na regionální ÚSES,
• umožňovala co nejúspornější návaznost na antropicky podmíněná biocentra,
• byla prostorově co nejúspornější,
• každé biocentrum bylo napojeno alespoň jedním biokoridorem (výjimku tvoří unikátní společenstva
regionálního charakteru).
15. Vymezení tras antropicky podmíněných biokoridorů
Všechna antropicky podmíněná biocentra musí být napojena na ÚSES biokoridorem (kromě expertně
potvrzených výjimek, kdy naopak dbáme, abychom nevhodně nepropojili biocentra s reliktními nebo
endemickými druhy).
Vzájemné propojení antropicky podmíněných biocenter modálními, kombinovanými, antropicky podmíněnými
biokoridory je vždy nutné u společenstev doprovázejících vodní toky. U ostatních typů antropicky
podmíněných biocenter není propojení modálními biokoridory nezbytnou podmínkou (např. je-li biocentrum
daného společenstva v krajině osamoceno). Propojení však musí být provedeno alespoň kontrastním
kombinovaným biokoridorem.
Biokoridory čistě travinobylinné (tedy bez dřevin) používáme pouze ve výjimečných, individuálně zdůvodněných
případech.
Antropicky podmíněná část ÚSES musí vždy být v širším rámci (nikoli nezbytně v řešeném území) navázána
na přírodní část ÚSES.
Na základě těchto zásad vymezíme trasy příslušných biokoridorů. Dbáme přitom obdobně jako u předcházejícího
kroku na maximální prostorovou úspornost a využití kostry ekologické stability.
Dále prověříme celkovou hustotu sítě všech dosud vymezených biocenter a tras biokoridorů. Dbáme přitom,
aby ze žádného místa v krajině nebylo dále než 2 km k nejbližšímu biocentru či biokoridoru jakéhokoliv typu.
Podle tohoto kritéria upravíme (je-li to možné) vymezené trasy biokoridorů. V případě, že se to nepodaří,
můžeme dosud vymezenou síť doplnit o nové trasy biokoridorů kombinovaných, antropicky podmíněných.
16. Doplnění biocenter podle minimálních prostorových parametrů
Na základě minimálních prostorových parametrů vzdáleností biocenter jednotlivých společenstev
(viz příloha 10.4) vyhodnotíme dodržení této vzdálenosti na všech osách biokoridorů a chybějící doplníme. Vy-
užíváme k tomu zejména vhodné části kostry ekologické stability. Celkové navržené řešení je prokazatelně
územně co nejúspornější a co nejvíce se blíží minimálním prostorovým parametrům.
17. Stanovení míry jednoznačnosti skladebných částí místního ÚSES
Na základě všech předchozích kroků vymezíme ÚSES v minimálním, nezbytně nutném rozsahu.
Dbáme, aby generelově vymezený ÚSES byl prokazatelně prostorově co nejúspornější a jeho jednotlivé
skladebné části respektovaly minimální parametry. Toto omezení na zcela nesporné prvky plyne ze skutečnosti,
že návrh generelu místního ÚSES vychází pouze z aktuálního a potenciálního stavu krajiny a nemůže plně
podchytit všechny určující faktory výsledného řešení; na druhé straně nesmí být bez závažných důsledků dále
redukován.
Navrhovat generel místního ÚSES nad rámec minimálních prostorových parametrů a minimálně nutné reprezentativnosti
vede k problémům s využíváním generelů ve správním procesu, v územním plánování i
realizační praxi. Proto je i zde profesionální povinnosti zpracovatelů upozornit zadavatele při takto
orientovaném zadání na negativní důsledky a zapracování odmítnout (viz Profesní a etický řád České komory
architektů).
Pro vyjádření určitosti lokalizace jednotlivých prvků místních ÚSES na úrovní generelu se použije typizace
skladebných částí místních ÚSES do čtyř skupin:
Skladebná část existující, jednoznačně vymezená - jde o případ, kdy v krajině je ekologicky stabilní
společenstvo v místě, kde je třeba biocentrum vymezit, a svou výměrou odpovídá minimálně nutné výměře
biocentra (obdobně jako u biokoridorů). Je tedy jasné, že přesně tato plocha je biocentrem či biokoridorem.
Skladebná část existující, rámcově vymezená - jde o případ, kdy v krajině je jasná plocha (např. kvalitní větší
les), ve které biocentrum či biokoridor musí být, plocha je však velká, s vyrovnanou kvalitou porostu, a není
důvod z ní potřebnou část již v generelové etapě vybírat. Jde tedy o vymezení plochy, v které je potřeba vybrat
biocentrum či biokoridor. Tato eventualita platí u generelu i pro případ, kdy potenciální biocentrum nedosahuje
požadované výměry a musí být rozšířeno.
Skladebná část navrhovaná, jednoznačně vymezená - jde o případ, kdy v území není žádné kvalitní
společenstvo s vysokým stupněm ekologické stability, ale plocha je již dnes jednoznačně určená způsobem
využívání ploch okolních. V tom případě se jedná o jednoznačně vymezené budoucí biocentrum. (Tato
eventualita je z hlediska dosavadní projekční praxe jen teoretická, a proto není v jednotné mapové legendě
uváděna).
Skladebná část navrhovaná, rámcově vymezená - jde o případ, kdy v území není žádné kvalitní
společenstvo s vyšším stupněm ekologické stability a z hlediska ÚSES je v podstatě jedno, kde bude
biocentrum či biokoridor založen.
ZÁKLADNÍ VÝSTUP:
Generel místního ÚSES po věcné stránce vždy obsahuje biogeografickou diferenciaci, vymezení kostry
ekologické stability a vymezení místního ÚSES v minimálních parametrech, včetně upřesnění dotčených částí
regionálního a vyššího ÚSES. Generel místního ÚSES je zpracován v základních mapách 1:10 000, v
tabulkové části a v průvodní zprávě.
Mapová část obsahuje (dle Metodického pokynu MŽP k postupu zadávání, zpracování a schvalování
dokumentu místního ÚSES, MŽP 1994):
• mapu širších biogeografických vztahů 1:50 000, příp. 1:25 000,
• hlavní výkres 1:10 000, který obsahuje:
o biogeografickou diferenciaci (hranice a označení STG a biochor, resp. jejich částí,
relevantních pro řešené území),
o všechny části kostry ekologické stability s označením stupně jejich stability,
o biocentra a biokoridory s označením, vymezené ve třech stupních určitosti podle bodu 17, a to
regionálního i místního významu,
o ty části kostry ekologické stability, které zpracovatel navrhuje na registraci jako VKP.
Mapová část může obsahovat i směrné návrhy interakčních prvků. Samostatnou přílohu tvoří mapa aktuálního
stavu krajiny (výsledky mapování krajiny, pokud bylo provedeno v rámci tohoto generelu).
Digitální vrstvy GIS obsahově shodné s mapovou částí a s připojenými databázemi popisných údajů jsou dnes
standardní součástí.
Tabulková část obsahuje pro každou vymezenou skladebnou část ÚSES:
• základní identifikační údaje (označení, název, katastrální území),
• funkční typ a biogeografický význam,
• geobiocenologickou charakteristiku,
• charakteristiku současného stavu,
• cílovou minimální výměru,
• typ cílového společenstva.
Průvodní zpráva obsahuje mimo základních charakteristik řešeného území seznam a charakteristiku
biogeografických jednotek, popis kostry ekologické stability, popis a zdůvodnění navrženého řešení ÚSES.
Součástí jsou i výsledky přírodovědných průzkumů a rozborů, pokud byly zpracovány v rámci generelu
místního ÚSES.
5.2.3. Výsledné znění plánu místního ÚSES
Cílem této etapy je vymezit místní ÚSES tak, aby mohl být schválen jako závazný podklad pro územní
ochranu, pro provádění pozemkových úprav, pro zpracování lesních hospodářských plánů nebo osnov a pro
vodohospodářské a jiné dokumenty ochrany a obnovy krajiny včetně projektů ÚSES či jejich částí.
Tento cíl bude optimálně naplněn začleněním návrhu plánu místního ÚSES do územně plánovací dokumentace
obce a schválením jeho obecně závazné části. Předpoklad pro důsledné uplatnění pátého kritéria (společenské
limity a záměry) vytváří týmová spolupráce řady specialistů různých disciplín. Při samostatném řešení plánu
místního ÚSES je třeba:
• optimalizovat jeho konečnou podobu sladěním se všemi zájmy na využívání řešeného území,
• lokalizovat všechny části ÚSES s přesností umožňující identifikaci vlastnických vztahů,
• projednat návrh bud' v procesu pořizování standardní územně plánovací dokumentace, nebo (z iniciativy
orgánu ochrany přírody) v územním řízení o chráněném území.
PODKLADY:
Generel ÚSES
Všechny podklady, které jsou třeba pro zpracování územně plánovací dokumentace obce.
ZÁKLADNÍ POSTUP:
18. Stanovení nejvýhodnější orientace biokoridorů z hlediska ochrany okolního území před větrnou erozí:
Provedeme vyhodnocení nebezpečnosti větrné eroze. Dále určíme převládající směry erozně zvlášť
nebezpečných větrů, a tím i nejúčelnější směry jejich omezování větrolamy. Stejně postupujeme u vyhodnocení
nebezpečnosti bořivých větrů v lese (součást oborového průzkumu ochrany lesů). Získáme tak z pohledu větrné
eroze nejvýhodnější směry biokoridorů.
19. Sladění generelu ÚSES s generelovým řešením dalších základních krajinných systémů
V mapě 1:10 000 provedeme superpozici dílčích koncepcí řešení tří základních krajinných systémů, které
mohou zásadně ovlivňovat koncepci vymezení místního ÚSES: řešení dopravní infrastruktury a inženýrských
sítí, vodohospodářských vztahů (včetně vodní eroze) a ochrany základních funkčních zdrojů a limitů území. V
této etapě rozpracovanosti územního plánu či obdobného dokumentu by měly být tyto koncepce rozpracovány
na stejné úrovni jako ÚSES, tedy v generelové podobě.
20.
Na základě porovnání nároků plynoucích z generelového řešení dopravních vztahů a generelu ÚSES
přizpůsobujeme oboje nároky (v rámci možností, daných zcela nespornými položkami obou generelů) tak, aby
se navzájem co nejméně omezovaly a naopak co nejlépe doplňovaly. V rozporu jsou přitom kontakty ÚSES se
silnicemi, odstavnými plochami a dalšími doprovodnými zařízeními dopravy, u kterých dochází k významné
emisi cizorodých látek a hluku a kde může docházet k nebezpečným střetům s biotou. V souladu je naopak
sousedství tras účelových polních a lesních cest s nižší frekvencí provozu. Velmi účelné je pro lokalizaci ÚSES
využívat pěších či cyklistických rekreačních tras v krajině, kulturně významných bodů apod.
Vážné ohrožení pro ÚSES znamenají silnice, jejichž šířka je větší než 15 m a které jsou navrhovány pro vysoké
rychlosti (což vyžaduje speciální opatření proti pronikání obratlovců přes komunikaci). U dálnic a rychlostních
komunikací je pak nutno speciálně řešit křížení s reprezentativním biokoridorem. Regionální a vyšší biokoridor
vyžaduje většinou samostatné, mimoúrovňové křížení (v lepším případě podchodem, v horším nadchodem),
speciálně konstruovaným. Pro místní biokoridory se snažíme v rámci možností využívat mimoúrovňové křížení
komunikace s jinými objekty (účelové cesty, vodní toky apod.). Každopádně je však nutno zabezpečit v
přirozených trasách biokoridorů alespoň vhodně konstruované trubní propustky pro tu část bioty, která je
dokáže využívat (např. obojživelníci). Ostatní silnice (do šířky 15 m) jsou pro ÚSES pouze bariérami
polopropustnými a lze je akceptovat.
V rozporu s ÚSES je vedení inženýrských sítí s ochranným pásmem, které svým charakterem může bránit
výsadbě dřevin (nejde-li o bezlesá společenstva); obdobným problémem jsou ochranná pásma letišť a železnice
(především vysokorychlostních tras – VRT). Tento rozpor může být zásadní u biocenter, řešitelný je u
přerušovaných biokoridorů.
21.
Na základě porovnání nároků plynoucích z generelového řešení vodního režimu a generelu ÚSES
uzpůsobujeme jejich nároky v rámci možností tak, aby byly v souladu a co nejvíce se doplňovaly. Nároky
obou generelů by přitom měly být vždy v souladu, neboť oba systémy jsou přírodního charakteru; zejména
je velmi významný soulad tras vodních toků s nivními biokoridory. Důležitý je i soulad tras biokoridorů
s protierozně podmíněnými hydroliniemi a pokud možno i se směry nejúčelnějšího omezování vodní eroze.
V rozporu mohou být ÚSES pouze u některých antropogenních vodohospodářských úprav (hydromeliorace
a jejich zařízení, některé účelové vodní nádrže apod.).
22.
Na základě porovnání nároků plynoucích z vyhodnocení funkčních zdrojů a limitů s generelem ÚSES
se snažíme, aby ÚSES pokud možno neomezoval svou přítomností využívání přírodních zdrojů člověkem.
Je-li to možné, vyhýbáme se tedy ložiskům nerostných surovin, nejprodukčnějším půdám, lokalitám hromadné
rekreace, plochám vhodným pro intenzivní speciální kultury apod. V areálech nejprodukčnějších
zemědělských půd hledáme zbytky tzv. polních kazů (mělké půdy, kamenité výchozy apod.), na něž vážeme
prvky ÚSES, a zároveň využíváme pro rozčlenění nadměrně velkých pozemků biokoridory. Snažíme se
využívat všech pásem hygienické ochrany, omezujících ze své podstaty využitelnost území pro zemědělskou
výrobu apod. Také je záhodno využívat ploch tzv. „brownfields“.
23. Rozšířeni ÚSES z hlediska společných potřeb s ostatními základními krajinnými strukturami
Na základě úprav a upřesnění plánu ÚSES v předchozích krocích zjistíme, zda z potřeb ostatních
základních krajinných systémů nevyplývá nezbytná ochrana dalších částí krajiny, která odpovídá i potřebám
ÚSES. O tyto plochy pak můžeme rozšířit ÚSES již bez dodržování minimálních parametrů (např.
PHO I. stupně vodního zdroje v sousedství biocentra, jednotky trvalého rozdělení lesa zahrnující místní
biocentrum apod.).
24. Vymezení interakčních prvků
Nejpozději v tomto kroku vymezíme na základě vyhodnocení kostry ekologické stability stávající interakční
prvky (viz kap. 1.4.3.3) a nestalo-li se tak již v rámci generelu, doplníme o ně soustavu biocenter a biokoridorů.
Používáme při tom princip individuálního relativního výběru.
Za stávající interakční prvky lze označit segmenty krajiny, jejichž stupeň ekologické stability (viz kap. 1.3.3) je
nejméně 3 a zároveň je vyšší než stupeň ekologické stability okolní matrice. Vybíráme zejména ty ekologicky
významné segmenty krajiny, které jsou v souladu s prostorově funkčním rozmístěním ostatních základních
krajinných struktur. Za interakční prvky navržené můžeme označit pouze ty části krajiny, jejichž přírodní či
přírodě blízký stav je důležitý i z jiných hledisek než ÚSES.
Např. mez s protierozní funkcí, břehové porosty toků, aleje podél cest atd. V lesních komplexech smrkových
monokultur za interakční prvky považujeme opatření vnější porostní prostorové úpravy lesa (viz mapa
dlouhodobých opatření ochrany lesa jako součást LHP).
Za součást minimalistického řešení ÚSES je možno považovat jen ty interakční prvky, které jsou registrovány
nebo navrženy k registraci jako významné krajinné prvky, ev. jako památné stromy nebo stanoviště zvlášť
chráněných druhů rostlin nebo živočichů.
25. Konfrontace ÚSES s dalšími zájmy v území
Minimalisticky vymezený, s dalšími základními krajinnými systémy syntetizovaný generel ÚSES
konfrontujeme se všemi ostatními zjištěnými legitimními zájmy v území (k závažným, ale často opomíjeným
zájmům patří i uchování krajinného rázu). Konstatují se střety na straně jedné a možnosti, které komplexní
řešení naopak nabízí na straně druhé.
26.
Ty zájmy ÚSES, které vyplývají z minimálního řešení a přesto jsou v rozporu s ostatními zájmy,
musí být beze zbytku respektovány či plnohodnotně nahrazeny. Ty zájmy ÚSES, které vycházejí z ochrany
stávajícího stavu nad rámec minimálních parametrů (kostra ekologické stability), a jsou v rozporu s jinými
zájmy, musí být v návrhu ÚPD řešeny alespoň variantně - jako podklad pro rozhodnutí schvalujícího orgánu.
27. Možnost doplnění ÚSES nad minimální parametry
Jestliže to umožňují ostatní zájmy v území, je možno uvažovat i o dalším rozšíření ÚSES nad rámec
minimálních parametrů. K tomuto rozšíření může dojít bud' na základě existující kostry (její logické propojení
a doplnění), nebo z důvodů poznané ohroženosti minimalistické části ÚSES zatížením prostředí (tedy posílení
jeho ohrožených částí), nebo na základě nově založených funkčních ploch a systémů, které svou podstatou
umožňují bezkolizní funkci i pro ÚSES (systém příměstské zeleně apod.). Do tohoto kroku zapadá i návrh na
registraci významných krajinných prvků, které prostorově bezprostředně nenavazují na ÚSES.
V této etapě zároveň vyhodnotíme existující i výhledově možné ohrožování funkční podstaty jednotlivých
skladebných částí ÚSES, a tam, kde je to nutné, navrhneme ochrannou zónu s definovanými regulativy jejího
využití.
28. Stanovení závaznosti ÚSES
Na úrovni funkčních ploch označíme ty skladebné části místního ÚSES, které budou realizovány v návrhovém
období územního plánu či obdobného dokumentu. Ty části, jejichž realizace je výhledová, navrhneme k trvalé
územní ochraně v rámci regulačních zásad dle zákona o územním plánování a stavebním řádu. Pro ně
samostatně definujeme činnosti, které v tomto území nesmějí být vykonávány (vychází se z toho, že se nesmí
realizovat žádná nová činnost, která by zhoršila podmínky pro budoucí realizaci ÚSES).
Dále rozlišíme závaznou a směrnou část plánu ÚSES. Závaznou část tvoří všechna biocentra a biokoridory
a ty nesporné interakční prvky, které jsou registrovány nebo jsou navrženy k registraci jako významné
krajinné prvky. Směrnou část tvoří ostatní interakční prvky stávající i navržené.
Dále samostatně a jednoznačně rozlišíme ty části ÚSES, které jsou nezbytné podle minimálních prostorových
parametrů, a ty části, které jsou předkládány jako návrh na doplnění nad jejich rámec. Závazné skladebné části
ÚSES vymezené podle minimálních prostorových parametrů označíme za veřejný zájem a musí tak být
deklarovány i v územně plánovací dokumentaci.
29. Schválení plánu místního ÚSES
Návrh společně s celou územně plánovací dokumentací projedná a schválí zastupitelstvo příslušné obce. Jedině
zastupitelstvo má právo rozšíření místního ÚSES nad minimální parametry bud' odmítnout, nebo naopak
schválit. Zároveň zastupitelstvo určí rychlost a postup realizace chybějících částí ÚSES.
Výjimečným (ale možným) případem je, že celý postup (vymezený kroky 18 až 28) proběhne mimo rámec
ÚPD a formou podkladového materiálu a důvodové zprávy bude předložen příslušnému zastupitelskému
orgánu, který jej z vlastní vůle schválí formou vyhlášky.
30. Výsledné znění plánu místního ÚSES
Na základě výsledku projednání zpracujeme konečný návrh plánu místního územního systému
ekologické stability.
ZÁKLADNÍ VÝSTUP:
Výsledkem celého procesu vymezování místního ÚSES je výsledné znění plánu místního ÚSES. Je
zpracováno v mapové a tabulkové části a průvodní zprávě. Zpracovává se jako samostatná dokumentace, a to i
když je součástí (povinnou přílohou) územního plánu nebo součástí jiného dokumentu.
Plán místního ÚSES má tyto náležitostí:
Mapa výsledného plánu místního ÚSES obsahuje (podle smyslu Metodického pokynu k postupu zadávání,
zpracování a schvalování dokumentace místního ÚSES, MŽP ČR 1994):
• biogeografickou diferenciaci (hranice a označení STG a biochor, resp. jejich částí, relevantních pro
řešené území),
• všechna zvlášť chráněná území ochrany přírody - ty části kostry ekologické stability, které jsou
registrovány nebo navrženy na registrací jako VKP (včetně těch, které jsou skladebnými částmi
ÚSES),
• biocentra a biokoridory s označením (regionálního, místního) významu a s rozlišením na minimálně
nutnou a nad rámec parametrů rozšířenou část, příp. jejich ochranné zóny,
• jednotlivé části kostry ekologické stability (ekologicky významné segmenty krajiny) ležící mimo
ÚSES,
• interakční prvky stávající, event. navržené.
• Digitální vrstvy GIS obsahově shodné s mapovou částí a s připojenými databázemi popisných údajů
Tabulková část obsahuje pro každou vymezenou skladebnou část ÚSES:
• základní identifikační údaje (označení, název, katastrální území),
• funkční typ a biogeografický význam,
• geobiocenologickou charakteristiku,
• charakteristiku současného stavu,
• cílovou minimální a navrhovanou výměru,
• typ cílového společenstva,
• jiný způsob ochrany přírody (chráněná území, VKP apod.),
• statut ochrany z jiných zájmů,
• způsob územní ochrany,
• základní využívací podmínky,
• doporučení následných opatření.
Průvodní zpráva obsahuje mimo základní charakteristiky řešeného území seznam biogeografických jednotek,
popis kostry ekologické stability, popis a zdůvodnění navrženého řešení ÚSES; návaznosti ÚSES na ostatní
zájmy v území, způsob vymezení a schválení odborné náplně orgánem ochrany přírody, příp. znění vyhlášky,
kterou byl plán ÚSES stvrzen.
Začlenění výsledného plánu místního ÚSES do komplexní územně plánovací dokumentace je zřejmé z obr. 14.
5.2.4. Zásady pro vymezování interakčních prvků
Zatímco o funkční podstatě interakčních prvků (viz kap. 1.4.3.3) je dnes relativně dostatek informací, které
umožňují stávající interakční prvek dostatečně exaktně v krajině rozpoznat a vymezit, metodologické základy
prostorové organizace interakčních prvků jsou dosud ve stadiu výzkumu a dosud dosažené výsledky
neopravňují k jejich praktické aplikaci mimo modelová území. Evidence interakčních prvků se provádí podle
kritérií potravní příležitosti pro dílčí zoocenózy (predátory, parazity, opylovače, lovnou zvěř), jako
zprostředkující nástroj výměny rostlinných diaspor a jako zdroj obohacení diverzity krajiny (vč. zvýšení její
estetické hodnoty). Pro praktickou aplikaci interakčních prvků však dosud nejsou k dispozici základní,
dostatečně ověřené a všeobecně použitelné prostorové zákonitosti a parametry, které by umožňovaly jejich
jednoznačnou lokalizaci v krajině bez individuálního expertního posouzení. Nemáme tedy poznatky, které by
umožňovaly nezávisle na politické vůli jednoznačně stanovit v krajině jejich nezbytné minimální velikosti,
četnost a rozmístění.
Interakční prvek, jehož funkční náplní je především pomáhat v ekologické stabilizaci určitého konkrétního
území - pozemků, má ve své funkci zcela konkrétního uživatele, v jehož zájmu je (nebo by mělo být)
zabezpečení jeho existence. Zájem obecný se zde až na výjimky nemůže projevovat individuální ochranou,
nýbrž podporou obecnými stimulačními nástroji. Není-li proto interakční prvek v krajině hájen podle jiných
kategorií ochrany přírody (zejména jako významný krajinný prvek), je rozhodování o jeho existenci a ochraně
jednoznačně v rukách vlastníků, interakční prvky proto nemohou být závaznou součástí plánu ÚSES, mohou
zde však být navrženy směrně.
Závazné vymezení se proto může provést až v rámci oborových dokumentů, které jsou pro vlastnické skupiny
vytvářeny (pozemkové úpravy na zemědělském půdním fondu, lesní hospodářské plány na lesním půdním
fondu, generely zeleně v sídlech, ÚPD zón apod.). V plánu místního ÚSES proto můžeme interakční prvky
vymezovat pouze směrně, jako doporučení pro následné oborové dokumenty.
V plánu místního ÚSES lze proto provést tyto operace:
Již v II. etapě plánu - v generelu ÚSES - je možné (ne však nutné) vymezit stávající interakční prvky, a to v
rozdělení na nesporné a vhodné. Ve většině případů však má vymezení interakčních prvků v generelu pouze
doporučující charakter. V III. etapě plánu - výsledném znění - je možno mimo kroky popsané v předcházející
etapě navrhnout i doplnění stávajících interakčních prvků, a to nejpozději v kroku 24. Stávající i doplňované
interakční prvky jsou navrženy v rozdělení na závazné (tj. ty které jsou navrhovány na registrované významné
krajinné prvky) a směrné.
V oborových dokumentech lze provést tyto operace:
Upřesnění a stvrzení směrně navržených interakčních prvků a jejich realizaci je nutno ponechat na vůli
vlastníků či jejich skupin, nejčastěji vyjádřené v projektech pozemkových úprav, lesních hospodářských
plánech a územních plánech zón. V pozemkových úpravách a v lesních hospodářských plánech se doplní a
upřesní interakční prvky do konečné podoby, včetně návrhů nových interakčních prvků, na kterých se
dohodnou zástupci vlastníků. Přitom se využívá i směrných návrhů z předchozích dokumentů a celkové se
postupuje podle všeobecně platných zásad stanovených v krocích 26 a 27.
5.3. VYUŽITÍ OBECNÉHO POSTUPU V ZÁKLADNÍCH OBOROVÝCH
DOKUMENTECH
Jednotlivé projekční kroky postupu vymezování plánu místního ÚSES jsou uskutečnitelné nezávisle v různých
dokumentacích oborového i obecného charakteru. V následujících členěních je proto uvedeno, které kroky lze v
kterém dokumentu provést.
Komplexní pozemkové úpravy
Možnosti využití KPÚ při projektování a realizaci ÚSES jsou popsány v příručce „ Koordinace postupu
zpracování ÚPD a návrhu KPÚ“ (Lepeška, Kaulich 1999).
Nelze provést kroky l až 5, které jsou obsahem mapy potenciálních společenstev.
V krajním případě lze provést kroky 6 až 17, které jsou obsahem generelu plánu místního ÚSES.
Lze provést kroky 6 až 28, které jsou částí konečného znění plánu místního ÚSES před jeho schválením
samosprávou. (V tomto případě je často nutno počítat s posouzením vlivu koncepce na životni prostředí podle
zák. č. 17/1992 Sb. a zák. č. 244/1992 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí.)
V tomto oborovém dokumentu lze nejefektivněji a nejkvalifikovaněji provést definitivní vymezení interakčních
prvků na zemědělském půdním fondu.
Vzorovým příkladem může být komplexní realizace regionálních a lokálních prvků ÚSES v k.ú. Čehovice,
Bedihošť, Výšovice nebo výsadba lužního lesa v trase nadregionálního biokoridoru v k.ú. Brod nad Dyjí při
KPÚ.
Jednoduché pozemkové úpravy
Nelze provést kroky l až 25 a kroky 28 až 30; nezbývá tedy nic jiného, než respektovat místní ÚSES v jeho
vymezené podobě.
Pouze krok 26 lze v omezené míře provést v rámci projednávání.
Lesní hospodářské plány
Zvláštnosti postupu vymezování a navrhování místních ÚSES na lesním fondu (PUPFL) v návaznosti na tuto
metodiku jsou předmětem navrženého metodického pokynu „Vymezování a navrhování ÚSES v lesích" (1994).
Všechny kroky beze zbytku by mohly být pro PUPFL kvalifikovaně uskutečněny v rámci oblastního plánu
rozvoje lesů zpracovávaného (podle návrhu lesního zákona a prováděcích předpisů) pro každou přírodní lesní
oblast. Do OPRL je Ústavem pro hospodářskou úpravu lesa jednotně zapracován Územně-technický podklad
Nadregionální a regionální ÚSES ČR. Lokální ÚSES byl zapracován, pokud byl k dispozici. Do vlastního
lesního hospodářského plánu se však ÚSES ze zákona z OPRL promítnout nemusí.
Při izolovaném řešení pro jednotlivé lesní majetky nelze provést kroky l až 5, které jsou obsahem mapy
přírodních potenciálních společenstev.
V krajním případě lze provést kroky 6 až 17, které jsou obsahem generelu místního ÚSES. Navíc lze provést
kroky 24 až 28, které jsou částí výsledného znění plánu místního ÚSES před jeho schválením samosprávou. (V
tomto případě je nutno počítat se zpracováním posouzení vlivu koncepce na životní prostředí podle zák. č.
17/1991 Sb. a zák. č. 244/1992 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí).
Výjimkou je ovšem případ, kdy v řešeném lesním území leží biochora, v tomto případě lze uskutečnit postup
mimo kroky 28 a 29.
V tomto oborovém dokumentu lze nejefektivněji a nejkvalifikovaněji provést definitivní vymezení interakčních
prvků na lesním půdním fondu jako součást mapy dlouhodobých opatření ochrany lesa.
6. METODICKÉ PRINCIPY REALIZACE PROJEKTY
ÚSES
Jiří Löw, Václav Petříček, doplnili Josef Glos (kap. 6.4), Eliška
Zimová, Soňa Tichá, Petr Maděra (kap. 6.5)
6.1. POJETÍ PROJEKTU ÚSES
Projekt ÚSES dle prováděcí vyhlášky k zákonu č. 114/1992 Sb. je souborem přírodovědné, technické,
ekonomické, organizační a majetkoprávní dokumentace. Je hlavní realizační dokumentací jednotlivých
skladebných části ÚSES. Jeho úkolem je připravovat, kontrolovat a evidovat realizaci dané skladebné části
ÚSES, která byla již jednoznačně prostorově vymezena a schválena v plánu ÚSES.
Funkce projektu ÚSES je naplněna ve chvíli, kdy je v dané skladebné části dosaženo žádoucího stavu a tato
část plně funguje. Takováto plně funkční skladebná část je převedena podle své povahy a významu buď do
kategorie zvlášť chráněných území nebo do kategorie registrovaného významného krajinného prvku; další péče
se řídí příslušnými právními předpisy.
Projekty ÚSES se tedy odvíjejí od funkční způsobilosti jednotlivých skladebných částí. Podle dosaženého stavu
vývoje k cílovému společenstvu skladebné části můžeme rozlišit tři základní postupy ve zpracování projektu
ÚSES:
1. Ty skladebné části, které jsou optimálně funkční, se pouze vyhlásí podle významu svého
společenstva buď za zvlášť chráněné území, nebo se registrují jako významné krajinné prvky. Zde
se projekt ÚSES omezuje pouze na základní dokumentací, připravující nezbytné podklady pro
vyhlášení (zpracuje se identifikační a majetkoprávní část, z přírodovědné části pouze podrobné
mapování biotopů dle příslušné metodiky, případně regulační management včetně způsobu ochrany
před negativními vnějšími vlivy).
2. Ty skladebné částí, které ještě nejsou způsobilé k zařazení do kategorií VKP či zvláště chráněná
území, jsou však pro ně již vytvořeny majetkoprávní podmínky (nebo jsou k jejich vytvoření reálné
předpoklady), jsou hlavním předmětem projektů ÚSES. Projekt ÚSES potom musí obsahovat celý
soubor opatření, která je nutno v tomto přechodném období provést, aby po jeho ukončení mohla
být dotyčná skladebná část převedena do kategorie I. V tomto případě se zpracovává projekt ÚSES
v plném rozsahu.
3. U těch skladebných částí, kde neexistují reálné předpoklady jejich realizace ani v několikaletém
výhledu, se projekt ÚSES nezpracovává a skladebná část je pouze územně hájena podle plánu
ÚSES. Jen ve výjimečných případech (je-li účelné podrobněji specifikovat její územní hájení), se
projekt ÚSES zpracovává v přiměřeném rozsahu (biologická část má pouze rámcově stanovený
cílový stav a neobsahuje biotechnické návrhy, realizační část se nezpracovává).
Zvláštní, právně stabilizovanou formou projektů skladebných částí ÚSES jsou plány péče o vyhlášená zvláště
chráněná území. Zpracovávají se podle § 38 zák. č. 114/1992 Sb. pro rezervace (národní i jen přírodní) a pro
vybrané památky obou těchto kategorií. Jejich obsah je stanoven v § 10 vyhlášky MŽP č. 395/1992 Sb.
Vycházejí vždy z aktuálního průzkumu stavu území a slouží ke stanovení a vzájemné koordinaci zásahů a
opatření, jimiž se má dosáhnout žádoucího stavu území. Žádoucí stav je definován v tomto případě výhradně
podle hodnotových kritérií ochrany přírody při respektování vývoje, stavu a využívání krajiny, v níž se
chráněné území nachází. Plány péče se zpracovávají na určité období (nejčastěji ve shodě s lesnickým
plánováním na 10 let) a po jeho uplynutí musí být periodicky obnovovány, aby mohla péče o území reagovat na
měnící se poměry v území samotném i jeho okolí.
Plánované zásahy (biotechnického či technického charakteru) a opatření mohou mít za cíl zamezení, snížení,
prevenci nebo kompenzaci nepříznivých vlivů z okolí; omezení či zastavení vývojových procesů, pokud je
hlavním předmětem ochrany vývojové stadium přechodného charakteru; usměrnění využívání území (často jde
o obnovení historického způsobu obhospodařování, pokud vedl ke vzniku přírodovědných hodnot území);
úpravu přírodních poměrů ve prospěch předmětu ochrany, a také ovšem praktickou ochranu (značení a
technické vybavení) a osvětové i vědecké využití území.
Zpracování plánů péče zajišťuje orgán ochrany přírody prostřednictvím kvalifikovaných fyzických či
právnických osob (dnes téměř výhradně prostřednictvím regionálních pracovišť AOPK ČR). Ústřední
pracoviště AOPK ČR v Praze metodicky řídí a koordinuje zpracování plánů péče a jednotlivé plány posuzuje
spolu s příslušným orgánem ochrany přírody. Tímto orgánem je pro národní kategorii MŽP ČR, pro přírodní
kategorii na území CHKO jejich správy a mimo CHKO referáty ochrany přírody krajských úřadů. Orgán státní
ochrany přírody po vypořádání připomínek s majiteli a nájemci pozemků sepíše protokol, kterým zároveň plán
péče schválí, čímž se plán nejen stává platným pro činnost ochrany přírody samotné, ale i závazným podkladem
pro lesní hospodářské plány a další plánovací dokumenty jiných resortů. Plány péče se zpracovávají podle
metodiky AOPK ČR (Anonymous, 1999). Další podrobnosti, návody a postupy péče o lesní i nelesní
společenstva jsou uvedeny v publikacích Péče o chráněná území I, II (Míchal, Petříček, 1998, Petříček a kol.
1999). Plány péče jsou uloženy u orgánů ochrany přírody, na ústředním pracovišti a na regionálních
pracovištích AOPK ČR. Tam je ukládána i dokumentace o realizaci zásahů a doklady o odborném sledování
změn těmito zásahy vyvolaných.
6.2. REALIZAČNÍ ZÁSADY
Realizace ÚSES je velmi individuální a složitý problém, který je nutno chápat jako různě dlouhý proces,
nikoliv jednorázovou akci. Rychlost a míra realizace se jednoznačně odvíjí od vůle dotčených právnických či
fyzických osob a jejich ekonomických možností. Tyto možnosti budou velmi těžko ovlivnitelné tam, kde je
realizace ÚSES zcela odkázána na soukromou aktivitu. Rozhodující část realizací se však bude odvíjet v
závislosti na státní nebo obecní podpoře. Pro ně je účelné sestavoval preferenční hierarchii postupů.
Je významnější realizovat nové skladebné části ÚSES:
• tam, kde je stabilita krajiny nízká,
• tam, kde jsou opatření nenáročná a s jistým výsledkem,
• tam, kde je doba sukcesního vývoje do přírodních či přírodě blízkých stádií dlouhá,
• tam, kde je třeba vytvořit alespoň jádrová území regionálních a vyšších ÚSES,
• tam, kde je možno založit přírodě blízká společenstva v rámci realizace jiných zájmů a potřeb,
• tam, kde dochází k realizaci jiných záměrů snižujících ekologickou stabilitu.
Vlastní realizace ÚSES v praxi bude mít mnoho různých podob a není možno je projekčně typizovat.
Jednotlivé realizační projekty, asanační a regulační management a jejich vzájemná provázanost se budou lišit
tak, jak se liší cílové typy společenstev, jejich funkce, vnější vlivy, charakter místních genofondových zdrojů i
specifické potřeby vlastníka a provozovatele.
Projekční příprava i vlastní realizace by měla vycházet z těch obecných zásad, které jsou již dnes známy:
1. Realizace ÚSES jako celku je (jak již bylo zdůrazněno) velmi dlouhodobou a postupnou záležitostí.
Obdobně tomu bude velmi často i u jednotlivých skladebných částí. Postupná realizace chybějícího
biocentra či biokoridoru po etapách často vytváří přirozený a pozvolný proces nově obnovovaných
přírodních struktur a je mnohem bezpečnější nežli pokusy o jednorázová řešení.
2. postupu a charakteru prací rozhoduje v první řadě to, o jaký funkční typ skladebné části jde a jaký je
cílový typ společenstva (tak, jak je definován v plánu ÚSES). Tomuto cíli se musí všechny ostatní
cíle využívání území úměrně podřizovat.
3. Při rozhodování o rozložení a proporcích jednotlivých biotopů v biocentru a biokoridoru je nutno v
prvé řadě vytvořit dostatečné prostorové podmínky pro cílový typ společenstva. Mimoto je nutno
ovšem zohlednit i fakt, že každé biocentrum a biokoridor zároveň funguje jako interakční prvek, a
věnovat tedy zvýšenou pozornost ekotonovým společenstvům. Okrajový lem těchto skladebných
částí často bude muset plnit i funkci ochranné zóny proti pronikání vnějších nebezpečných vlivů do
jádra biocentra.
4. Zatímco u biocenter a biokoridorů musí být jednoznačně preferována jejich funkce přírodní, u
interakčních prvků je nutno přihlížet daleko více k jejich dalším funkcím včetně hospodářského
využití, které by (pokud možno) mělo trvale udržovat i jejich přírodní hodnoty.
5. U biokoridorů i biocenter s minimálními prostorovými parametry je nutno s celou plochou počítat
pro vytvoření vlastního cílového biotopu, přechodové formace okrajů (plnící funkci interakčních
prvků) je třeba počítat navíc.
6. Všechna revitalizační opatření, mimo zakládání lesních ekosystémů, musí v první řadě využívat
samovolných nebo řízených sukcesních procesů. Hlavní těžiště činností potom spočívá v jejich
monitorování a podpoře.
7. U některých typů společenstev budou nutné terénní úpravy (obnova mokřadů, vodních společenstev
apod.); také v těchto případech budeme dávat přednost přírodním procesům (abraze, sedimentace
apod.) před umělým vytvořením.
8. Ve všech funkčních součástech ÚSES je nutno dodržovat zásadu, že pro výsadby a jiné případné
reintrodukce se používá pouze geograficky původních druhů, a to nejlépe přímo z místních zdrojů.
Tomuto aspektu je nutno obětovat i často prodlouženou dobu realizace oproti výsadbě běžného
školkařského materiálu. Dobře podloženou výjimku mohou tvořit skladebné části ÚSES parkových
formací v sídlech. I zde je ovšem možno používat pouze druhy, které u nás již dlouhodobě
zdomácněly.
9. Při výsadbách dřevin je vhodné preferovat lesnické způsoby zakládání oproti sadovnickým, které
jsou podstatně náročnější, a jejich hlavní výhoda - rychlý efekt - není většinou u ÚSES nutný.
10. Při etapizaci i způsobu zakládání dřevinných porostů je nutno dbát na přirozenou cílovou věkovou
strukturu porostů. Funkčnost daného biotopu musí být dosažena trvale. Dodržení této podmínky,
zejména u prostorově omezených biocenter a biokoridorů daných v minimálních parametrech, bude
často obtížným úkolem, vyžadujícím vysoce kvalifikovaná řešení.
11. Ekotonová společenstva lemů biocenter a biokoridorů a interakční prvky by ve své cílové podobě
měla být co nejpestřejší mozaikou přírodních prvků, s bohatou druhovou skladbou, kladoucí důraz
na doplňování ekologických nik organismů žijících v okolní krajině (hnízdění, úkryt, náhradní
potrava atd.).
12. Ochranná opatření u biocenter a biokoridorů by měla být pokud možno prostorové co nejúspornější
(např. záchytný příkop proti splachům).
6.3. SMĚRNÝ OBSAH PROJEKTU ÚSES
Projekt ÚSES je periodicky doplňovaným a inovovaným dokumentem. Má dvě nezbytné součásti: Základní
dokumentaci a Změny a doplňky. Základní část obsahuje neměnná fakta a cíle, změny a doplňky jsou
vyjádřením periodických kontrol skutečného vývoje a reakce na něj. Období, kdy je nutno provést v projektu
ÚSES změny a doplňky, je vždy stanoveno nejbližší předcházející etapou. V jednotlivých etapách se vždy
provede kontrola dosavadního vývoje, zjištění případných nových skutečností, závazný návrh na řešení
aktuálních problémů a korekce dalších výhledových opatření, je-li nutná. Dále se provede na základě nových
zkušeností revize v minulé etapě navrhované etapizace činností. Nově navržená následující realizační etapa je
závazná, ostatní budou sloužit jako referenční v budoucím hodnocení. Projekt ÚSES ve všech svých částech a v
každé aktuální etapě tedy vždy obsahuje čtyři časové horizonty:
I. horizont - výchozí stav,
II. horizont - aktuální realizační etapa,
III. horizont - další navrhované realizační etapy,
IV. horizont - cílový stav.
I. horizont v celém realizačním procesu inventarizuje jednotlivé momentální stavy. IV. horizont by měl být
neměnný, a cílový stav by měl být pouze upřesňován v rámcích stanovených plánem ÚSES. Oba horizonty jsou
obsahem základní dokumentace projektu ÚSES. II. a III. horizont realizačních etap se však může měnit i
radikálně podle skutečného sukcesního vývoje společenstva a jiných vnějších podmínek. Tyto horizonty jsou
obsahem změn a doplňků projektu ÚSES.
Projekt ÚSES obsahuje ve všech etapách tyto základní části:
1. identifikační,
2. majetkoprávní,
3. biologická,
4. realizační.
Základní část projektu ÚSES by měla obsahovat:
1. Identifikační část:
Mapový list a pořadově číslo části dle plánu ÚSES, název, funkční typ a biogeografický význam,
cílový typ společenstva, katastrální území, parcelní číslo, vlastníka, rozlohu, zvlášť chráněná území
a VKP (pokud jsou součástí skladebné části ÚSES), statut ochrany z jiných zájmů.
2. Majetkoprávní část:
Snímek pozemkové mapy s vytyčením skladebné části, seznam vlastníků, věcná břemena
vyplývající z potřeb ochrany přírody, kompenzace za věcná břemena poskytnuté, cílový stav
majetkoprávního řešení včetně jeho finančních nároků.
Přílohou je dohoda s vlastníkem o využívání pozemků, obecně závazné předpisy či rozhodnutí o
vyhlášení ochrany, o jejích změnách či zrušení,
3. Biologická část:
Popis území, přírodní podmínky, podrobnou geobiocenologickou typizaci a výsledky podrobného
mapování fytocenóz.
4. Realizační část:
Plán péče, který je obdobou plánů péče o zvlášť chráněná území a věcně konkretizuje soubor
biologických návrhů z biologické části. Zaměřuje se na soubor realizačních opatření, která budou tří
typů:
Založení skladebné části místního ÚSES jako jednorázová realizace na základě projektu dle zákona o
územním plánování a stavebním řádu (terénní práce, oplocení, odstranění objektů, výsadby apod.), je-li třeba.
Povinnou součástí projektu založení části místního ÚSES je ustanovení, odkud bude získáno potřebné osivo
nebo sadba.
Asanační management jako dočasná činnost pečující o založený biotop do doby započetí jeho funkčnosti
(pěstební péče o založené porosty, dosadby či dosévání, odstranění výplňových dřevin apod.).
Regulační management jako průběžná činnost podmiňující trvalou existenci daného biotopu (sečení luk,
průběžná likvidace náletů u stepních lad, průběžná ochrana před pronikáním cizorodých prvků apod.).
Obsahem plánu péče je i finanční vyčíslení předpokládaných a vynaloženích nákladů a způsob jejich
úhrady (příspěvky z rozpočtu, dary, nadace apod.).
Přílohou jsou jednotlivé realizační projekty a již neplatné (tedy na základě nových skutečností změněné), dříve
stanovené mezietapy projektu.
Vlastní práce na projektu částí místního ÚSES je možno rozdělil podle profesních nároků. Identifikační a
majetkoprávní část zpracovává buď vlastní orgán ochrany přírody, nebo poradenské realitní či územně
plánovací služby. Biologickou část zásadně zpracovává tým biologů (minimálně botanik a dva zoologové specialista
na bezobratlé a na obratlovce). Realizační část zpracovávají oprávnění projektanti ve spolupráci s
biology.
Změny a doplňky projektu ÚSES by měly obsahovat tyto části:
1. Biologickou část:
Ve všech etapách obsahuje popis typu ekosystému, způsobu využívání, významné druhy rostlin a
živočichů, stupeň ekologické stability a negativní vlivy. Dále obsahuje soubor biologických návrhů
na:
a) omezení negativních vlivů,
b) udržování vhodného sukcesního stádia,
c) usměrnění využití území pro vědecké, osvětově a jiné účely,
d) usměrnění hospodářského či jiného využívání,
e) úpravu přírodních poměrů ve prospěch předmětu ochrany.
U biologických návrhů je zároveň určena jejich naléhavost, míra jistoty, že opatření bude účinné (a
od toho se odvíjející potřeba flexibility řešení a průběžného kontrolního monitoringu). Přílohou jsou
výsledky výzkumů a průzkumů řešeného území včetně případných publikací dotýkajících se dané
skladebné části ÚSES.
2. Realizační část:
Plán péče, který je obdobou plánů péče o zvlášť chráněná území a věcně konkretizuje soubor
biologických návrhů z biologické části. Zaměřuje se na soubor realizačních opatření, která budou tří
typů:
6.4. DIGITÁLNÍ ZPRACOVÁNÍ DAT PŘI TVORBĚ DOKUMENTACÍ
ÚSES
Oproti minulosti, kdy byly mapy a výkresy zhotovovány v papírové době, s sebou dnešní doba nese požadavek
na využívání elektroniky, a s tím související zpracovávání dat digitální formou. Z tohoto pohledu je možno
k problematice přistupovat v zásadě dvojím způsobem.
Především je třeba rozlišit zpracování dokumentace při vymezování územního systému ekologické stability. Je
výrazný rozdíl, zda pracujeme v měřítcích, která umožňují zachytit charakteristiku krajiny a vazby mezi
jednotlivými skladebnými částmi ÚSES (je možno uvažovat měřítka 1: 5 000 a menší) nebo zda chceme
zachytit detail určité konkrétní skladebné části ÚSES (měřítka 1: 2 880 a větší; pro výsadbová schémata nebo
technické řešení dílčích částí je možno přejít na měřítka používaná pro stavební činnosti – např. 1: 100).
Použité měřítko úzce souvisí s účelem, pro jaký je ten který typ dokumentace zpracován.
Kvalita a způsob zpracování informací je také závislý od toho, zda je pomocí vyspělé počítačové techniky a
programového vybavení vytvářen pouze velice pěkně vypadající obrázek nebo má-li být účelem zpracování
vytvoření a uchování kvalitních a v budoucnu využitelných dat. Zde je možno využívat rozličného software.
Řádné zpracování informací do digitální podoby vyžaduje, aby výsledek projektantovy práce byl přesný, jasný
a jednoznačný. Pokud není k dispozici specialista na zpracování digitálních dat, musí být s touto činností
seznámen sám projektant. Zcela určitě ale musí mít základní přehled o tom, co chce, co mu technika umožňuje
a jakým způsobem bude prezentovat výsledky své práce.
Jak bylo uvedeno výše, důležitým předpokladem pro zpracování dat v digitální podobě je kromě znalostí
projektanta především kvalitní a vhodný software. Ten můžeme rozdělit na dvě části.
Především se jedná o programy, které pracují v prostředí geografických informačních systémů (GIS). Jejich
základní charakteristikou je možnost zpracování rozličných informací vztažených ke konkrétnímu místu na
zemskému povrchu, neboť používaná data jsou jednoznačně prostorově definována svou polohou na zemském
glóbu. Hovoříme o tom, že jsou připojena k některému z užívaných systémů. V poměrech ČR je nejvíce
používán systém JTSK (jednotný topografický systém katastrální) – státní mapy odvozené 1: 5 000, základní
mapy 1: 10 000 a menší. Z jiných je možno jmenovat Gauss-Kriegerovo zobrazení v němž jsou vyhotoveny
např. vojenské mapy.
GIS umožňují nejen vytvářet zajímavé mapové výstupy, ale především zpracovávat a k jednotlivým objektům
připojovat rozličná popisná data, která jsou sdružována do databází, což opět umožňuje další způsoby
zpracování.
Další softwarové produkty, které jsou používány při práci, patří do skupiny kreslicích programů. Tyto produkty
jsou schopny velice dobře zpracovat projekt jako výkres a jsou určeny především pro kvalitní grafický výstup.
Nejsou vázány ke konkrétním souřadnicím zemského povrchu – jedná se vlastně pouze o (při správné obsluze)
technicky dokonalá zobrazení. Jejich využití je použitelné spíše pro realizační projekty, zvláště pro řešení
konkrétních detailů.
V polovině 90. let XX. století byly známy silné a drahé nástroje zahraniční provenience ( z domácích se
výrazněji rozšířil především původně pouze pro lesní hospodářství vytvořený TOPOL). I když tyto nástroje
umožňovaly spoustu operací, byly často uživatelsky málo přívětivé. Proto byly vytvářeny pomocné produkty,
které měly umožnit prohlížení dat (tzv. prohlížečky). Postupně ale byly k těmto pomocným produktům
přidávány další a další funkce, až se staly běžným GIS nástrojem s množstvím základních operací.
Dnes jsou vyspělé produkty typické tím, že se skládají z různých modulů, které umožňují specifické využití.
Při zpracovávání dokumentací ÚSES je využíván různý SW. Každý má své výhody i nevýhody. Naštěstí už je
většinou možno transportovat data, která vznikla v jednom prostředí, do prostředí jiného. Podobu dat si vždy
určuje zadavatel, kterým bývá v drtivé většině státní správa nebo samospráva. Zpracovatel se musí přizpůsobit,
ale díky vyspělosti současných systémů již nemusí vlastnit všechny produkty, aby mohl vyhovět požadavkům
různých zadavatelů.
V digitálním prostředí je třeba rozlišovat dva typy dat:
1. rastrová data – v projekční praxi budou využívána především jako podkladové mapy, nad nimiž se
vytváří vrstva objektů. Tato data ale mohou sloužit i k provádění rozličných analýz a syntéz. Jedná
se o množinu bodů, které jsou uspořádány hustě vedle sebe s tím, že jejich velikost určuje jemnost
rozlišení (ale zároveň i objemové množství dat). Zobrazení je obdobné jako v digitální fotografii –
každý bod nese určitý specifický typ informací. Tyto typy informací je možno pomocí software
různě agregovat a následně analyzovat, popř. dělat s nimi další operace.
2. vektorová data – v projekční praxi to jsou ta data, která znázorňují vlastní vytvářené objekty.
Dělíme je na body, linie a polygony.
Prudký rozvoj informačních technologií v posledním desetiletí způsobil jednu potíž. Byly tvořeny produkty,
které dokázaly zpracovávat efektivně (a efektně) velká množství dat, avšak nebyla k dispozici právě ona data.
Jejich pořízení nebývá levnou záležitostí, snad i proto bylo v nedávné minulosti (a mnohde to přetrvává do
dnešních dnů) velice nesnadné získat potřebná data z úřadů. V posledních letech se situace výrazněji mění.
Zásluhu na tom mají především nové informační a komunikační technologie (především rozvoj internetu a
webovských technologií), ale i změna pohledu většiny orgánů státní správy na skutečnost, že data pořízená za
veřejné prostředky by měla být veřejnosti i přístupná. Proto vznikají při různých institucích mapové servery,
které jsou bohatým zdrojem informací pro základní orientaci, ale mohou být využity i k získání požadovaných
dat (většinou za určitý poplatek, který je odvislý od toho, zda data poskytuje komerční firma nebo stát či
samospráva).
6.5. ZAKLÁDÁNÍ MÍSTNÍCH ÚSES NA ZEMĚDĚLSKÉ PŮDĚ
Základem textu kapitoly je příručka vydaná Mze „Zakládání místních územních systémů na zemědělské půdě“
(Zimová a kol. 2002) jako výsledek dílčí části výzkumného projektu MŽP Péče o krajinu II.
6.5.1. Příprava území k zakládání skladebných částí ÚSES
lesního typu na ZPF
Celkový postup realizace ÚSES a zvolené metody k dosažení cíle jsou odvislé od vlastností stanoviště a typu
zakládaného společenstva. V obecné rovině můžeme hovořit o značně extrémních stanovištích a to zejména
z hlediska mikroklimatu a fyzikálněchemických vlastností půdy. Kvalita půdy a její vlastnosti jsou značně
rozdílné a prostorově proměnlivé. Zemědělské půdy nezahrnují jen velmi intenzivně obhospodařované půdy
(orná), ale i půdy kultivované v menší míře (louky a pastviny). Mohou se však vyskytovat i půdy ležící ladem,
ale vedené v ZPF. Mezi jednotlivými stanovišti (půdami) jsou značné rozdíly v zásobě živin, obsahu humusu,
vodním režimu, erozním narušení apod.
Obhospodařovaná zemědělská půda má sníženou pórovitost a tím i propustnost pro vodu, snížený obsah
organické hmoty a nadbytek živin. Dále je možné zmínit poškození půdní struktury a rozpad humusovojílového
sorpčního komplexu (HJSK). Často se jedná o půdy do značné míry degradované a poškozené, zejména erozí a
zhutněním. Tyto faktory se s mnoha dalšími odrazí při výběru metody při zakládání prvků ÚSES.
6.5.1.1. Příprava půdy
Příprava půdy je činnost, která časově a technologicky předchází vlastní výsadbě a síji (zalesňování). Jejím
cílem je zlepšení fyzikálních a chemických vlastností půdy, omezení konkurence buřeně (zbrždění nástupu
plevelných druhů), zachycení jarní vláhy, omezení jarních prací a zlepšení ujímavosti sazenic a rychlejší
odrůstání kultury. V případě půd degradovaných a erodovaných budou opatření odvislá od fyzikálních
vlastností půd. Příprava pak může spočívat v důkladném hlubokém prokypření půdního profilu, dodání
jemnozemě apod. U půd podmáčených je nutné rozhodnout, zda provést odvodnění pomocí otevřených příkopů
nebo využít vhodných dřevin k odstranění přebytečné vody (použít přípravný porost) nebo použít odpovídající
způsob výsadby (vyvýšená sadba).
Při podzimních výsadbách na orné půdě je příprava půdy nutnou podmínkou pro uchycení a úspěšný vývoj
výsadby. Po sklizni zemědělských plodin zůstane velkou většinou pozemek neobdělán a postupně zarůstá
plevelnými druhy. V minimální variantě je nutná podmítka, optimální je orba a smykování. V případě
enormního zaplevelení je možno zvážit chemickou likvidaci plevele.
Rozdělení přípravy půdy
• celoplošná
• pomístná – pásy, pruhy, plošky
Podle způsobu provedení
• biologická
• mechanická – mechanizovaně nebo ručně
• chemická
Ve většině případů je vhodná celoplošná příprava půdy na prostoru určeném k výsadbě. Pozemek je pak
udržován jako černý úhor nebo je zatravněn. Zatravnění je nutné provést v dostatečném předstihu před
výsadbou. V nouzi je možno zatravnění provést současně s výsadbou nebo i po provedené výsadbě (to však
vyžaduje dostatečný spon sazenic a pravidelné řádky). Při výsadbě odrostů na silně zabuřenělých pozemcích
postačuje provést pásovou přípravu půdy v místech řad sazenic a meziřadí pokosit. Při dosadbách již
existujících prvků ÚSES se jedná o přípravu plošek v místě výsadby sazenice - především sloupnutí drnu a
prokypření půdy. Při celoplošné a pásové přípravě půdy je výhodné použít odpovídající mechanizace. Použití
chemických prostředků při přípravě půdy je nezbytné důkladně zvážit a zvolit vhodné přípravky.
Za biologickou přípravu půdy můžeme považovat zatravnění, použití předplodiny, vysazení porostu
přípravných dřevin. Zatravnění je nejpoužívanější způsob biologické přípravy. Důležitý je dostatečný časový
předstih zatravnění před vlastní výsadbou sazenic a volba směsi druhů travin, odpovídající stanovištním
podmínkám. Použití předplodin pro účely výsadeb skladebných částí ÚSES není dostatečně ověřeno a
vyžaduje další experimentální ověření. Použití přípravných (pionýrských) dřevin je nejvhodnější, avšak
časově zdlouhavý způsob biologické přípravy plochy určené pro skladebný prvek ÚSES, jehož cílovým stavem
jsou lesní společenstva. Cílem přípravného porostu je vytvoření vhodných podmínek pro cílové dřeviny
zajištěním vhodného mikroklimatu, zlepšením fyzikálně chemických vlastností půdy, obnovením nebo
zlepšením biologické aktivity půd, vytvářením humusového horizontu a potlačením buřeně. Přípravné porosty
pro založení prvků ÚSES se doposud dostatečně nevyužívají. Na všech stanovištích přichází v úvahu založení
přípravného porostu a jeho následné nahrazení cílovými dřevinami za účelem vytvoření věkově a prostorově
diferencovaného cílového porostu. Při tomto postupu je možné využít cílových dřevin k přirozené obnově pod
přípravnými dřevinami. Přípravné porosty je rovněž možné podsít cílovými dřevinami. V praxi se přípravné
porosty mohou s velkým efektem použít především na extrémních stanovištích.V případě ÚSES je lze
doporučit zejména na podmáčených a zamokřených lokalitách a degradovaných půdách. Na těchto plochách je
využíváno celého širokého spektra účinků těchto porostů, u zamokřených půd je navíc využito transpirace
porostu k úpravě hydrického režimu stanoviště.
Přípravné porosty mohou být tvořeny jak přípravnými dřevinami (BR, OL, JR, OS), tak bylinami, zejména
vikvovitými. V praxi se přípravné porosty používají především na extrémních stanovištích (rekultivace, imisní
holiny, horské lesy, zamokřené půdy). V případě ÚSES je lze doporučit zejména na podmáčených a
zamokřených lokalitách a degradovaných půdách. Na těchto plochách je využíváno celého širokého spektra
účinků těchto porostů, u zamokřených půd je navíc využito transpirace porostu k vysušení půdního profilu. Na
všech stanovištích přichází v úvahu založení přípravného porostu a jeho následné nahrazení cílovými dřevinami
za účelem vytvoření věkově a prostorově diferencovaného cílového porostu. Při tomto postupu je možné využít
cílových dřevin v blízkosti k přirozené obnově pod přípravnými dřevinami. Zajímavou metodou je v minulosti
používaná příprava půdy travní pokládkou. Tento druh přípravy se používal zejména na plochách se souvislým
porostem třtiny. Rok před výsadbou se porost pokosí (v obdélnících, pásech) a na vyžnutá místa se položí
posekaná tráva ve vrstvě cca 30 cm. Pokládka se provádí těsně po odkvětu (červen, červenec), před
dřevnatěním lodyh. Do zimy dojde k rozkladu drnu až k minerální půdě. Do takto připravených ploch se
provádí síje nebo výsadba. Jedná se ve své podstatě o přípravu půdy mulčováním organickým materiálem,
který potlačí růst buřeně, zničí drn a připraví prostor pro výsadbu.
Mechanická příprava půdy za pomoci mechanizace může být celoplošná, pásová (š. do 70 cm), pruhová (š. do 2
m), brázdová, pomístná (jamky a plošky). Pro mechanizovanou přípravu půdy je možné ve většině případů
použít běžně dostupné zemědělské mechanismy, nebo speciální mechanismy používané v lesním hospodářství
(jamkovače, oddrnovací pluh, finské brány apod.)
V případě ruční mechanické přípravy půdy rozlišujeme přípravu: miskovou, jamkovou, kopečkovou,
záhrobcovou a travní pokládkou. Misková příprava půdy se používá především pro síje a štěrbinovou sadbu,
jamková p. p. pro výsadbu sazenic s povrchovým a srdčitým kořenovým systémem. Kopečková a záhrobcová p.
p. se používá na lokalitách s vysokou hladinou spodní vody a v mrazových kotlinách.
6.5.1.2. Orná půda
Výsadba přímo do orné půdy je podle dosavadních zkušeností nejméně vhodná. Vysoký obsah živin a velká
zásoba semen plevelných druhů vede k rychlému zaplevelení pozemku. Plevelné druhy pak ohrožují sousedící
pozemky. Velkou nevýhodu tohoto způsobu je nutnost intenzivního vyžínání nejméně 3x ročně nebo údržba
černého úhoru. Náklady ušetřené na zatravnění jsou pak vynaloženy na plošnou likvidaci plevelných druhů.
Nezanedbatelné je i negativní působení na veřejnost.
Řešením by bylo ”polaření”, které je vhodné jen pro pravidelné výsadby s širším sponem. V praxi se tento
způsob příliš neuplatňuje.
Možná je údržba orné půdy bez použití chemických prostředků – po sklizni ponechat bez zásahů a jeden rok
vymezenou plochu intenzivně kosit 5–7 sečí (nejlépe rotační nebo cepákovou sekačkou). Na ploše se stabilizuje
vláhový režim a vznikne sukcesní stadium travinobylinného patra (vznik je podmíněn ”mulčováním” plochy –
původní plevelné společenstvo je rozsekáno a rozdrceno a rovnoměrně rozptýleno po ploše). Postupně
dominují vytrvalé rostliny, zejména trávy s kořenovým systémem nízko pod povrchem půdy (což je výhoda pro
snadné sloupnutí drnu při výsadbách)
6.5.1.3. Zatravnění
Zatravnění představuje nejjednodušší a nejpoužívanější způsob biologické přípravy orné půdy určené pro
výsadbu skladebných prvků ÚSES. Optimální je zatravnění a pravidelné kosení travního porostu nejméně rok
před vlastní výsadbou. Během tohoto času dojde k dostatečnému rozvoji travního porostu a potlačení plevelů,
stabilizuje se hydrický režim půdy a část přebytečných živin je odčerpána. Příprava půdy pro setí v sobě
zahrnuje: zorání pozemku, smykování, vláčení a poté vlastní založení travního porostu. Četnost vláčení a
smykování je třeba určit podle konkrétních podmínek lokality a stavu půdy. Výsevek činí 3g - 7g travního
osiva na 1m2
. Po zasetí travního osiva se pozemek uválí. Směs jednotlivých travních druhů musí být
připravena dle podmínek dané lokality. Údržba v dalších letech je buď celoplošné kosení nebo kosení meziřadí
2x až 3x ročně.
6.5.1.4. Černý úhor
Využití černého úhoru spočívá v založení výsadeb do pozemku s připravenou půdou a její následnou údržbou.
Příprava půdy zahrnuje zorání pozemku, smykování, vláčení a poté vlastní založení výsadeb. Po založení
výsadeb je prováděna nejméně tříletá údržba. Udržba představuje pravidelné obdělání meziřadí 3 x ročně
(vláčení, smykování, frézování, ...) V řadách je nutno provádět okopávku sazenic. Okopávka může být v
odůvodněných případech nahrazena chemickou likvidací plevele nebo mulčováním.
6.5.1.5. Předplodina
Použití předplodiny před vlastní výsadbou může zpomalit a omezit nástup plevelných druhů a poskytnout
vysazeným sazenicím dočasnou ochranu před vysycháním. Předplodina musí být nižší než vysazené sazenice a
nesmí poléhat.
Poznámka:
Praktické zkušenosti byly získány náhodně při výsadbě části biokoridoru K 27 v k.ú. Vizovice. Při podzimní
výsadbě byla část na orné půdě vysazena do právě zasetého ozimého ječmene. V dalším roce byl výrazně
omezen rozvoj plevelných druhů a stojící ječmen poskytoval částečnou ochranu sazenicím (viz foto příloha).
Ožínání bylo provedeno 1x, aby slabší sazenice nebyly přilehnuty. V dalším roce již bylo provedeno ožínání 2x.
6.5.1.6. Porosty travin a bylin
Existující bylinné porosty je většinou nutno před výsadbou plošně pokosit, zejména pro lesnické výsadby při
hustotě 5000 až 10000 sazenic na 1 ha. Pro rozvolněné výsadby a dosadby při použití odrostů není nutné
plošné kosení.
Pro rozvolněné výsadby a dosadby při použití odrostků lesnických sazenic je nutné částečné kosení, zhruba 1
m2
v místě výsadby sazenice. Pokosená hmota může být použita k mulčování nejbližšího okolí sazenic.
Porosty, ve kterých se vyskytují invazní druhy a neofyty, je nutno před výsadbou mechanicky nebo chemicky
zlikvidovat (nejlépe s pomocí selektivních herbicidů - jarní a podzimní aplikace po seči) a zabránit tak jejich
dalšímu šíření.
6.5.2. Způsoby zakládání
Při výběru technologie pro zakládání skladebné části ÚSES nesmí být jediným a rozhodujícím kriteriem cena
realizace, ale je nutno vyhodnotit konkrétní poměry na stanovišti a od toho se odvíjející zvláštnosti výsadby,
možnosti investora zabezpečit následnou péči a ochranu založených porostů, dostupnost a kvalitu sadby a
podobně.
Zásadní faktorem ovlivňujícím dobrý výsledek realizace je kvalitní následná péče o provedené výsadby.
Kvalitní péče pomůže přivést do požadovaného cílového stavu i poměrně problematické akce.
6.5.2.1. Dřevinné patro
Velká většina dosud založených skladebných částí ÚSES spočívá ve výsadbě dřevin a keřů. Cílovými
společenstvy jsou zapojená lesní společenstva s přírodě blízkou druhovou skladbou nebo zapojená až
rozvolněná společenstva stromů a keřů. Zakládání těchto společenstev se děje dvěma základními způsoby technologiemi
obvyklými v lesnictví, technologiemi používanými v sadovnické tvorbě nebo jejich kombinací.
6.5.2.1.1. Volba druhové skladby
Druhové složení dřevin k výsadbě, včetně jejich prostorového rozmístění vychází z projektové dokumentace.
Projektant by měl při volbě druhů a jejich rozmístění na ploše vycházet z terénních šetření, zejména z půdních,
hydrologických a mikroklimatických poměrů. Rámcovým vodítkem mu je především potenciální (přírodní)
stav společenstev na lokalitě, vyjádřený skupinami typů geobiocénů.
Ve většině případů se v současné praxi v projektech skladebných částí ÚSES navrhuje realizace přímo cílových
společenstev, tzn. vysazují se dřeviny odpovídající víceméně klimaxovému společenstvu na lokalitě. V těchto
případech se lze při návrzích řídit charakteristikami STG uvedenými v publikaci Geobiocenologie II (Buček,
Lacina 1999), nebo tabulkami zpracovanými Tichou (2000) v práci Dendrologický průzkum větrolamů na jižní
Moravě. Vysvětlivky k tabulkám jsou uvedeny v seznamu domácích druhů dřevin pro ČR. Z bohaté
dendrologické literatury je nejvhodnější kniha Dřeviny České republiky (Úradníček, Maděra a kol. 2001), kde
je mimo jiné u každé dřeviny uveden pomocí geobiocenologické formule její přirozený výskyt v ČR. Touto
knihou se lze řídit i v případě, že budeme chtít realizovat skladebný prvek přes přípravné (pionýrské) dřeviny.
Zásadně při zakládání prvků ÚSES používáme autochtonní druhy dřevin, nejlépe původu z místních populací.
Jen výjimečně v odůvodněných případech lze použít druhy nepůvodní, např. ovocné dřeviny do interakčních
prvků.
6.5.2.1.2. Lesnické způsoby
V zásadě se jedná o všechny způsoby běžně používané při zakládání a pěstění lesních porostů. Při zakládání
skladebných částí ÚSES se jako sadební materiál používají sazenice:
1. prostokořenné
2. krytokořenné – rostliny vypěstované v umělých obalech naplněných substrátem (KTS).
Krytokořenné sazenice (obalované) se používají zejména na extrémních stanovištích s nedostatkem
jemnozemě, živin, nízkým pH atd. Tento druh sadebního materiálu umožňuje provádění výsadeb téměř
celoročně po celé vegetační období, v substrátu má zásobu živin a vykazuje vyšší ujímavost. Značným
problémem tohoto druhu sadebního materiálu jsou časté deformace kořenového systému.
Podle způsobu pěstování a velikosti sazenic rozlišujeme používané sazenice na:
a) semenáčky
b) sazenice
c) poloodrostky
d) odrostky
Nejrozšířenější je výsadba dvouletých, popřípadě tříletých prostokořených sazenic do jamek.
Výhody:
• snadná dostupnost sazenic obvyklých druhů dřevin produkovaných v lesnických školkách
• malé náklady na vlastní výsadbu - vyhloubení jamky a vysazení sazenice
• nízká cena sazenic
• dobrá ujímavost sazenic
• dostatek firem a jednotlivců, které mají zkušenosti s lesnickým způsobem výsadby
Nevýhody:
• omezený sortiment sazenic stromů a keřů z cílové skladby prvků ÚSES
• náročná údržba do zajištění porostu - vyžínání 2x a3x ročně
• nutnost ochrany sazenic oplocením nebo nátěrem repelenty
Poznámka:
Při výsadbě na původně zemědělsky využívaných pozemcích je vhodné sazenice zasadit hlouběji (1 až 2 cm) než
je běžné na lesních půdách. Při podzimní výsadbě se tak zabrání vymrznutí sazenic. Při jarní výsadbě sazenice
lépe odolávají nedostatku vláhy.
Na půdách s těžkými či kamenitými půdami je podstatně výhodnější použít pro vyhloubení jamky motyku nebo
rýč.
Méně používaná je výsadba obalovaných lesnických sazenic.
Výhody:
• prodloužení doby výsadby sazenic
• vyšší odolnost sazenic proti vymrzání a nedostatku vláhy po výsadbě
Nevýhody:
• omezený sortiment druhů dřevin
• omezené množství producentů obalované sadby
• vyšší cena obalovaných sazenic
• vyšší náklady na výsadbu sazenic (hlubší jamka - podle velikosti balu).
Výsadba poloodrostků a odrostků. Jsou to prostokořenné sazenice o stáří 3 a více let, podle druhu dřeviny.
Výhody:
• vyšší a vyspělé sazenice jsou již při výsadbě nad úrovní buřeně
• - na jednotku plochy je možné použít menší množství sazenic, které se může blížit cílovému počtu
• odpadá nutnost častého vyžínání, což snižuje náklady na péči o založené porosty
• při větším sponu a pravidelné výsadbě sazenic je možné použít mechanizaci pro vyžínání meziřadí
• při dosadbách a rozvolněných výsadbách je možno sazenice ochraňovat individuálními chrániči
• výhodné použití při dosadbách částečně existujících skladebných částí ÚSES.
Nevýhody:
• omezený sortiment druhů dřevin, odrostky se v lesnických školkách běžně neprodukují
• vyšší cena sazenice
• vyšší náklady na vlastní výsadbu - větší kořenový systém vyžaduje větší a hlubší jamku.
Výsadba lesnických sazenic v množství 5000 až 10000 ks na hektar je výhodná pro svou účinnost. Při úhynu
sazenic do 15 % (v jednotlivých případech i vyšším) není nutno dosazovat. Velkým kladem je ujímavost
sazenic a brzké zapojení porostu. To je významné zejména na plochách, které byly původně ornou půdou a dále
sousedí s intenzivně zemědělsky užívanými plochami. Zapojený porost postupně redukuje bylinné patro a
vytlačí plevelné a ruderální druhy. Nutnou podmínkou je celoplošná ochrana výsadby oplocením, nevýhodou
jsou značné náklady na vyžínání - 2x až 3x ročně po dobu 3 až 5 let.
Tento způsob založení skladebných částí ÚSES je vhodnější pro vlastníky - stát a obce a fyzické osoby, které
jsou vlastníky lesních porostů, sami hospodaří v lese a mohou z vlastních zdrojů financovat následnou péči o
porosty. Nevýhodou tohoto způsobu zakládání porostů jsou vyšší náklady na vyžínání buřeně a nutnost prvních
prořezávek kolem 8 až 10 let (podle konkrétních podmínek a stavu porostů).
Výsadba odrostků a poloodrostků v širším sponu (2 x 2 m a více) v množství 500 ks až 2500 ks na hektar je
vhodná především na plochy s bylinnými porosty, kde se nepočítá s pravidelným vyžínáním. Na plochách
v příznivých reliéfových poměrech je možné použití mechanizace na vyžínání meziřadí. Nezbytná je ochrana
sazenic, nejvýhodnější je celkové oplocení výsadby. Individuální ochrana sazenic vyžaduje pravidelnou
kontrolu a je výhodná pro maloplošné výsadby či dosadby již existujících porostů. Takto založené výsadby
není nutno plošně vyžínat, podle konkrétních podmínek se vyžíná nejbližší okolí sazenic. Dosadbu založeného
porostu je třeba zvážit podle konkrétních podmínek. Náklady na následnou péči po založení porostu tak značně
klesají.
6.5.2.1.2.1. Způsoby výsadby
Běžně používané způsoby výsadby sazenic při zalesňování jsou:
• jamková
• koutová
• štěrbinová
JAMKOVÁ SADBA
Jedná se o jeden z nejrozšířenější druhů sadby. Tento způsob výsadby je vhodný pro všechny dřeviny. Nejvíce
se používá pro výsadbu dřevin s povrchovým a srdčitým kořenovým systémem, poloodrostky a odrostky.
Velikost jamky a její hloubka jsou odvislé od velikosti kořenového systému sazenice. Ke hloubení jamek se
používají nejčastěji sazeče různých typů, rýč, motyka. Za vhodných podmínek je možno rytí individuálních
jamek nahradit naoráním brázdy v místě výsadby sazenic. Jamka je tak hluboká, aby vysazená sazenice byla ve
vzpřímené poloze a kořenový krček byl v úrovni původního terénu - sadba úrovňová. Na lehkých a
vysýchavých půdách lze sazenice zasadit o 1 až 2 cm níže - sadba hlubinná. Sadba vyvýšená – kořenový
systém sazenice je nad úrovní původního terénu. Výsadbě většinou předchází příprava půdy (záhrobcová,
kopečková, brázdová). Tento způsob sadby se používá zejména na zamokřených stanovištích a lokalitách
ohrožených přízemními mrazíky. Přípravu půdy je nutné provést pro jarní výsadbu na podzim předcházejícího
roku, neboť zemina slehne a stabilizuje se a zároveň promrzne, čímž se zlepší její fyzikální vlastnosti.
Kořenový systém musí mít v jamce dostatek místa musí být v jamce pečlivě rozprostřen. Půdu je nutno
důkladně umáčknout. Jamku můžeme překrýt obráceným drnem nebo nastlat mulčem. Při výsadbě obalovaných
sazenic musí být povrch balu mírně pod úrovní terénu.
Ostatní méně používané a speciální způsoby výsadby:
KOUTOVÁ SADBA
Tento druh sadby nevyžaduje přípravu půdy. Je však použitelná na půdách, kde je vytvořen nepříliš silný drn.
Další podmínkou je dostatečné množství srážek, dostatečná půdní vlhkost, dobré fyzikální a chemické
vlastnosti půdy a dostatečná hloubka půdního profilu. Nelze ji použít na půdách zamokřených, těžkých
vysychavých, kamenitých a se silnou vrstvou surového humusu.
Postup: Sekeromotykou, nebo speciální T motykou se prosekne drn, tak aby byly vytvořeny dvě na sebe kolmé
štěrbiny (ve tvaru T). Poté se nadzvedne drn a pod něj se zasunou kořeny sazenice. Ty je nutné dobře rozložit,
aby nedošlo k jejich deformaci. Po vysazení sazenice se drn přimáčkne na původní místo. Tento způsob
výsadby se používá především pro vyspělé sazenice smrku na stanovištích splňujících výše zmíněné
požadavky.
ŠTĚRBINOVÁ SADBA
Druhý nejrozšířenější druh sadby, který stejně jako sadba koutová nevyžaduje přípravu půdy. Je používán pro
semenáčky a menší sazenice s kůlovým kořenovým systémem. Je použitelný zejména na lehkých a humózních
půdách. Nelze ho použít na půdách zamokřených, balvanitých a těžkých. Na půdách zabuřenělých je nutné
nejprve odstranit drn. Při tomto způsobu může docházet k deformaci kořeninového systému zploštěním. Tento
druh sadby je rovněž typický pro sázecí stroje (vytvářejí štěrbinu, do které se sází).
Postup: Sazeč se zabodne do země a pohybem k sobě nebo od sebe se vytvoří štěrbina. Do ní se vloží sazenice
tak, aby kořenový krček byl v úrovni terénu. Štěrbina se sazenicí se uzavře šikmým vpichem v její blízkosti a
výkyvem se přitlačí půda k sazenici. Štěrbina po druhém zapíchnutí sazeče se uzavře zašlápnutím.
KOPEČKOVÁ SADBA, ZÁHROBCOVÁ SADBA
Jedná se o úpravy jamkové sadby. Jamky se dělají na připravených kopečcích či záhrobcích a jejich společným
znakem je, že kořeny sazenice jsou nad úrovní původního terénu. Tento typ sadby je používán na zamokřených
půdách a na plochách ohrožených přízemními mrazíky. Kopečky a záhrobce je lepší připravit na podzim
předcházejícího roku, neboť přes zimu dojde ke zlepšení fyzikálních vlastností půdy a stabilizaci zeminy.
SADBA OBALOVANÝCH SAZENIC
K sadbě obalovaných sazenic se používá jamková sadba, nebo speciálními pomůckami - sázecí roury. Těmi se
v půdě vytvoří otvor odpovídající rozměrům kořenového balu sazenice. Do vzniklého otvoru je vložena
sazenice tak, aby kořenový bal byl mírně pod úrovní terénu. Bal se poté překryje zeminou.
Speciální druhy
KORDONOVÁ SADBA
Speciální způsob výsadby používaný při zahrazování strží na velmi prudkých svazích (100 – 120 %). Ve směru
vrstevnice se vykope ve svahu teráska, jejíž dno je ukloněné proti svahu (20 – 30 %). Vertikální (zadní) stěna je
svislá. Na plochu terásky se rozloží kořenový systém sazenice a přihrne se zeminou odkopnutou ze svislé stěny.
Zbylý prostor terásky se vyplní zeminou odebíranou při tvorbě terásky výše ve svahu.
MECHANIZOVANÁ VÝSADBA
Na zemědělských půdách, které se většinou nacházejí v příznivých terénních podmínkách a chybí na ní
překážky (balvany, pařezy apod.) lze použít mechanizované výsadby. K tomuto účelu se používají specielní
sázecí stroje. Ve většině případů není nutné při jejich použití provádět přípravu půdy, nebo se provádí jen
likvidace drnu. Velikost sazenic použitých při výsadbě je odvislá od typu mechanismu. Stroje jsou schopny
pracovat se sazenicemi o výšce 10 - 70 cm. Ve většině případů je možné použít jak prostokořenný, tak
obalovaný sadební materiál. Nevýhodou tohoto způsobu výsadby při realizaci prvků ÚSES je obtížné využití
složitější prostorové a druhové skladby. Nejjednodušší by bylo pouze řadové smíšení.
V doposud popsaných výsadbách jsou vysazovány sazenice jednotlivě, tzn. že na dané místo je vysazena pouze
jedna sazenice. Dvojsadba - na dané místo jsou vysazeny dvě sazenice (nejčastěji je vysazována jedna o
meliorační a jedna cílová dřevina) a hnízdová sadba - na dané místo je vysazováno několik sazenic, jejichž
počet je odvislý od velikosti připravené plošky se v podstatě nepoužívají.
6.5.2.1.2.2. Doba výsadby
Doba výsadby vychází z procesu financování a zadávání konkrétní zakázky. Při využití různých dotačních
titulů pro financování výsadby připadá v úvahu pouze podzimní termín sázení. Z tohoto pohledu je
nejvhodnější dobou pro výsadby období od října do poloviny listopadu. Sazenice již mají zdřevnatělé letorosty
a jsou v dormanci. Výhodou je rovněž druhá růstová perioda kořenů, které připadá na tuto dobu (od konce
srpna do zámrzu). Intenzivnější růst vykazují v tuto dobu kořeny listnatých dřevin.
Při jarní výsadbě je nutné dbát na to, aby sazenice byly v dormanci, rozhodně není možné použít rašící
sazenice. Výsadba má probíhat v období, kdy se teplota pohybuje kolem 7 – 10°C. Při této teplotě je zaručena
nízká transpirace i nízký výpar z půdy, ale je již dostatečná teplota pro růst kořenů. Dále je nutné zohlednit
klimatické faktory, zejména rozložení srážek a výskyt holomrazů. Výsadba v květnu již není vhodná.
Obalovaná sadba prodlužuje dobu výsadby.
6.5.2.1.2.3. Spon při výsadbách
Volba sponu sazenic vychází z velikosti sazenic, jejich ekologických nároků a z konkrétních podmínek na
stanovišti. Mezi rozhodující faktory můžeme zařadit nároky jednotlivých druhů (např. na světlo), rychlost
zapojení porostu, ohrožení výsadeb buření, klimatické faktory apod. Hustší výsevy a výsadby se rychleji
zapojují a tím i utlačují buřeň a vytvářejí si rychleji vhodné mikroklima. Na druhou stranu si jednotliví jedinci
více konkurují, snižuje se možnost použití mechanizace při péči o kultury. Je nutné si rovněž uvědomit, že spon
ovlivňuje i růst sazenic a založeného porostu do budoucna. Při řídkých výsadbách je potlačen výškový růst a
jedinci se více větví a obrůstají. V lesnické praxi jsou spony pro jednotlivé dřeviny dány zákonným
ustanovením a vycházejí z dlouhodobého výzkumu a pozorování v dané oblasti. Tyto údaje mohou být
vhodným vodítkem pro volbu sponu i při realizaci prvků ÚSES.
Spony dřevin pro obnovu lesa byly uvedeny ve vyhlášce č. 248/1993 Sb. Ta byla nahrazena vyhláškou č.
82/1996 Sb.
V obou případech se jedná o minimální hektarové počty.
Dle vyhl. 248/1993 Sb.
dřevina stanoviště (číslo HS) semenáčky,
sazenice
poloodrostky
smrk ztepilý horské polohy, všechna stanoviště (71, 73, 75,
77, 79, 02, 03)
3 stanoviště
neovlivněná vodou (51, 53, 55, 41, 43,
45, 13, 25, 31, 33, 35)
4 3,5
stanoviště ovlivněná vodou (39, 57, 59, 27, 29) 3,5 3
jedle bělokorá - 5 borovice
lesní nižší polohy, exponovaná, kyselá a živná
stanoviště (13, 21, 23, 25, 31, 33, 35)
10 střední
a vyšší polohy, hl. kyselá (část. i
exponovaná) a živná stanoviště (43, 53, /41, 51/,
55) a všechna ovlivněná vodou (27, 29, 57, 01)
9 borovice
kleč - 2,5 dub
letní a zimní lužní a živná stanoviště (19, 25, 35, 45) 10 6
ostatní stanoviště (13, 21, 23, 27, 31, 33, 39, 43,
01)
9 5
buk lesní živná stanoviště (25, 27, 35, 45, 55) 9 6
ostatní stanoviště (21, 23, 31, 33, 41, 43, 51, 53,
71, 73, 75, 57, 01)
8 5
lípy javory, jasany - 6 4
břízy, jeřáby - 6 osika,
olše - 4 vrba
stromová plošná výsadba 2,5 řadová
výsadba (ks/km) 500 topoly
plošná výsadba 0,4
řadová výsadba (ks/km) 250
Počty jsou uvedeny v tisících kusech prostokořenných sazenic na hektar.
Dle vyhl. 82/1996 Sb.
dřevina stanoviště (číslo HS) hlavní dřevina -
sazenice
přimíšená
dřevina -
sazenice
přimíšená
dřevina –
poloodrostky
smrk ztepilý horské polohy, všechna stanoviště
(71, 73, 75, 77, 79, 02, 03)
3 - stanoviště
neovlivněná vodou (51,
53, 55, 41, 43, 45, 13, 25, 31, 35)
4 3,5 stanoviště
ovlivněná vodou (39, 57,
59, 27, 29)
3,5 3 jedle
bělokorá - 5 3 1
borovice lesní nižší polohy, exponovaná, kyselá a
živná stanoviště (13, 21, 23, 25, 31,
33, 35)
9 8 střední
a vyšší polohy, hl. kyselá
(část. i exponovaná) a živná
stanoviště (43, 53, /41, 51/, 55) a
všechna ovlivněná vodou (27, 29,
57, 01)
8 7 borovice
kleč - 2,5 - dub
letní a zimní lužní a živná stanoviště (19, 25, 35,
45)
10 5 2
ostatní stanoviště (13, 21, 23, 27,
31, 33, 39, 43, 01)
8 4 2
buk lesní živná stanoviště (25, 27, 35, 45, 55) 9 5 1,5
ostatní stanoviště (21, 23, 31, 33, 41,
43, 51, 53, 71, 73, 75, 57, 01)
8 4 1
lípy javory, jasany - 6 4 1
břízy, jeřáby - 6 3 1
osika, olše - 4 3 1
vrba stromová plošná výsadba 1,1 - řadová
výsadba (ks/km) 500 - topoly
plošná výsadba 0,4 - řadová
výsadba (ks/km) 250 --
Počty jsou uvedeny v tisících kusech prostokořenných sazenic na hektar.
Čísla hospodářských souborů jsou uvedena v lesních hospodářských plánech.
6.5.2.1.2.4. Prostorové uspořádání, velikost skupin
Prostorové uspořádání jednotlivých druhů v zakládaném porostu se řídí jejich biologickými požadavky a
důvodem použití. Smíšení dřevin (jednotlivých druhů) se mění v průběhu vývoje porostu. Tím, že na ploše
střídáme jednotlivé druhy dřevin jsme schopni reagovat na rozdílné stanovištní poměry (podmáčená místa,
místa s mělkou půdou apod.) a působící činitele (bořivý vítr).
V přirozených společenstvech se vyskytuje především skupinové smíšení (skupiny různé velikosti), které se
postupem času může změnit na smíšení jednotlivé.
Smíšení skupinové – plošně výrazné seskupení dřevin (o velikosti 0,2 až 0,5 ha). Vhodné pro kosterní druhy.
Smíšení skupinkové – dřeviny tvoří v porostu seskupení o velikosti 0,01 až 0,2 ha.
Smíšení hloučkové - při výsadbě se zakládají menší skupiny (do 0,1 ha) jednoho druhu, ze které v době zralosti
porostu zůstane 3 – 5 stromů (dřeviny vtroušené). Tento způsob je vhodný pro zpevňující a meliorační dřeviny.
Smíšení řadové – dřeviny tvoří na dané ploše řady, které zůstávají až do dospělosti porostu nebo se mění na
smíšení jednotlivé. V praxi se používá pro střídání dřeviny hlavní s dřevinou meliorační. Tohoto smíšení je
možné využít při tvorbě porostního pláště.
Smíšení pásové – dřevina tvoří na ploše pruh různé šířky. Pásy mohou přetrvat do dospělosti porostu nebo se
smíšení změní na smíšení řadové, příp. skupinové, skupinkové, jednotlivé. V pásovém smíšení se často
vysazují zpevňující dřeviny, zejména jsou tak zakládána zpevňující žebra proti bořivému větru.
Smíšení jednotlivé – dřeviny se v porostu střídají, aniž by tvořily nějaké útvary. Jedná se o nejčastější formy
přítomnosti vtroušených dřevin v porostu. V dospělém porostu jsou takto zastoupeny dřeviny pomocné,
meliorační.
Jak velké mají být skupiny zakládané při výsadbách nelze jednoznačně určit. Vychází to především z postavení
dřeviny v porostu a zamýšleného cíle. Chceme-li například, aby ze zakládané skupiny zůstal alespoň jeden
jedinec až do dospělosti porostu, měla by mít zakládaná skupina velikost odpovídající průmětu koruny
dospělého jedince (5x5 – 10x10 m). Bude –li se však jednat o přípravnou nebo meliorační dřevinu, kterou
chceme mít v porostu pouze v jeho počáteční fázi vývoje, je možné použít jednotlivé smíšení.
6.5.2.1.2.5. Základní způsoby použité při výsadbách
Zobecnění poznatků získaných při sledování dosud realizovaných výsadeb
1. Výsadba sazenic do orné půdy upravené smykováním a vláčením do podoby černého úhoru
Pro výsadbu byla orná půda upravena smykováním a vláčením. Následuje vlastní založení výsadeb
do předem připravené orné půdy.
Po založení výsadeb je prováděna tříletá údržba. Sazenice jsou ručně ožínány 3x ročně po dobu tří
let. Meziřadí není vyžínáno.
2. Výsadba sazenic do trvalých travních porostů a bylinných porostů vzniklých pravidelným
kosením plevelných společenstev na orné půdě.
Sazenice jsou vysazovány přímo do pokosených bylinných společenstev a trvalých travních porostů.
Po založení výsadeb je prováděna tříletá údržba. Sazenice jsou ručně ožínány 3x ročně po dobu tří
let (při použití méně vzrůstných druhů trav a bylin je dostačující vyžínání 2x ročně). Meziřadí není
vyžínáno.
Používané sazenice a postupy výsadby
Základem výsadeb jsou prostokořenné lesnické sazenice 2/0, 2/1 o velikosti 40-50 cm, použitý spon je 1m x 1m
nebo 1,5m x 1m. Jamky jsou velikosti 0,02 m3
. Pozemek je oplocen.
Při výsadbě listnatých keřů velikosti 40 - 60 cm je použitý stejný spon 1m x 1m nebo 1,5m x lm. Jamky jsou
velikosti 0,02 m3
. Pozemek je oplocen.
Prostokořenné poloodrostky (51 cm - 120 cm) a odrostky (120 cm +) jsou vysazovány v různých sponech,
celkový počet sazenic i s keři kolísá od 500 ks až po 2500 ks na 1 ha. Velikost jamky je přizpůsobena velikosti
sazenic a jejich kořenovému systému - většinou 0,05m3
. Sazenice jsou opatřeny kůly a individuálními chrániči
nebo je celý pozemek oplocen.
Výše uvedené sazenice a postupy výsadby jsou v některých případech kombinovány. Např. výsadba
poloodrostků a odrostků s keři 40-60 cm. Současně se kombinují i způsoby ochrany sazenic - individuální
chrániče s nátěrem repelenty a oplocením.
Srovnání finanční náročnosti jednotlivých technologií na konkrétních výsadbách je provedeno v tab č. 1 a 2.
V tabulkovém přehledu je vyjádřena finanční náročnost na výsadbu 1ha dřevinných porostů v zemědělské
krajině s jejich tříletou údržbou v cenách do roku 2000. Ve všech hodnocených případech byly použity
technologie, sazenice i materiály obvykle používané v lesním hospodářství. Rozptyl cen za založení 1 ha
porostu s ochranou a tříletou péčí kolísá od 158 400,- Kč po 258 000,- Kč. Do ceny není zahrnuta dosadba
sazenic v případě jejich úhynu. Ve všech případech byly vysazovány sazenice prostokořenné od stáři 2/0 až po
odrostky. Chráněny byly individuálními chrániči nebo oplocením celé výsadby. Nižší cena v případě části
biokoridoru K 27 a K 21 (158 400,- Kč) je dána kombinací lesnických sazenic a odrostků, kterých je na
jednotku plochy podstatně méně. Plochy určené pro výsadbu nebyly speciálně připravovány, následná údržba
nebyla plošná, byly ožínány sazenice, meziřadí bylo ponecháno bez údržby. Mulčování nebylo použito.
Průměrná cena založení 1 ha porostu lesnickým způsobem za použití lesnické sadby – 10 000 ks sazenic, při
oplocení o délce 400 m je 198 000,- Kč. Dosadba při úhynu 20 % činí 30 000,- Kč. Údržba po dobu 3 let, tj.
ožínání sazenic a oprava oplocení může podle konkrétních podmínek dosáhnout 65 000,- Kč. Celková suma za
založení 1 ha porostu, jeho ochranu a tříletou péči dosahuje 293 000,- Kč.
Průměrná cena založení 1 ha porostu lesnickým způsobem při použití poloodrostků a odrostků - 2500 ks
sazenic, při oplocení o délce 400 m je 173 000,- Kč. Dosadba není uvažována. Údržba po dobu 3 let, tj. ožínání
sazenic a oprava oplocení může podle konkrétních podmínek dosáhnout 30 000,- Kč. Celková suma za
založení 1 ha porostu, jeho ochranu a tříletou péči dosahuje 203 000,- Kč.
Při dosadbách existujících prvků ÚSES jsou používány odrostky opatřené kůly a individuálními chrániči.
Průměrná cena za jednu sazenici, její vysazení, opatření kůlem a chráničem je 110,- Kč. Pokud je tento způsob
výsadby a ochrany použit plošně, cena za 1 ha plochy činí 275 000, Kč. Při tříleté péči bez dosadby je nutno
počítat s 30 000,- Kč. Celková suma za založení 1 ha porostu s individuální ochranou porostu a tříletou
péčí dosahuje 305 000,- Kč.
6.5.2.1.3. Saovnické způsoby zakládání skladebných částí ÚSES
Při zakládání výsadeb jsou převážně využívány postupy vycházející z jamkové výsadby s řadovým
uspořádáním. Velikost a hustota výsadeb je velmi proměnlivá, podle konkrétních podmínek a záměru
projektanta. Nevhodné je použití přerostlých dřevin, dřevin introdukovaných, šlechtěných kultivarů původních
druhů dřevin, změny v druhovém složení porostů oproti projektu. Nepřijatelné je i použití stromů se
zapěstovanou korunkou (působí cizorodě a jsou i více náchylné k poškození). Stejně jako u lesnických výsadeb
je třeba i zde klást velký důraz na následnou údržbu výsadeb nejméně 3 roky po založení. Tato nejméně tříletá
údržba rozhoduje o úspěšnosti celé akce.
Závažným aspektem ovlivňujícím potřebu následné údržby je již použitá technologie založení porostů. V
současnosti lze hovořit o technologiích výsadeb do černého úhoru (s následnou chemickou či mechanickou
údržbou), dále může být realizována výsadba s částečným či úplným zatravněním nebo zamulčováním
ploch (borka, textilie, sláma apod.).
Vzhledem k často značným rozlohám výsadeb je žádoucí rozsah následné údržby minimalizovat a výsadby
přizpůsobit použití mechanizace na údržbu. Z vyhodnocení dosud provedených výsadeb vyplývá poznatek, že
právě ve fázi údržby v období 1-5 let po výsadbě je nejvíce nedostatků. Nedokonale zabezpečena bývá ochrana
porostů proti zaplevelení (rozvoj plevelů je v důsledku předchozího hnojení ploch velmi výrazný), biologická
ochrana proti škůdcům, ochrana proti okusu a vytloukání zvěří. Vlivem otevřených poloh jsou výsadby často
poškozovány suchem, větrem, vyjímečně byly sledovány i mrazové škody. Zdrojem poškození porostů je i
nešetrné obhospodařování sousedních pozemků (přiorávání, pojezdy mechanizace, posečení, vliv chemického
ošetření kultur, splavování živin apod.). Zde bývá v praxi často podceněna úloha doprovodných ochranných
pásů či dalších opatření.
Na základě zkušeností z provedených výsadeb se ukazuje, že je vhodnější provádět výsadbu do již alespoň rok
zapěstovaných travinobylinných porostů. Tímto způsobem lze poměrně snadno redukovat výskyt především
jednoletých vzrůstných plevelů (a při možnosti chemického ošetření i vytrvalých) plevelů. Založení travnatých
porostů s předstihem je nutné zejména tam, kde byly součástí založení skladebné části ÚSES i větší terénní
úpravy. Během roku se většinou upraví vodní režim pěstebního substrátu, zejména významná kapilární
vzlínavost.
Výsadba do již založeného travního drnu je však o něco náročnější než výsadba do černého úhoru či do čerstvě
založeného travního porostu. Při tomto způsobu výsadby je vždy nutné “sloupnutí” drnu v místě výsady
dřeviny. Při výsadbě v rovině se osvědčuje sloupnutí drnu v čtverci cca 0,4 x 0,4 a sloupnutý drn obrátit kořeny
vzhůru na okraje vytvořeného výsadbového prostoru. Při výsadbě dřevin ve svahu se osvědčila technologie,
kdy v prostoru výsadbových řad se provede sloupnutí travního drnu a nakopání terásky o šířce 50 cm.
Doprostřed této terásky se vysadí dřeviny s následným mulčováním drcenou kůrou nebo textilií.
Tento způsob výsadby umožní zejména:
• lepší zasakování srážkové vody v oblasti kořenového systému dřeviny
• odstranění konkurenčních trav a plevelů v blízkosti kořenového systému
• snadnější mulčování výsadeb
• lepší orientaci pracovníků při ošetřování porostů
• bezpečnější práci s motorovými kosami při chůzi po svahu
• lepší ujmutí dřevin a jejich dobrý následný růst.
6.5.2.1.3.1. Základní způsoby používané výsadby (příklady z realizační praxe)
1. výsadba sazenic do založeného travního porostu
Výsadba skladebného prvků ÚSES do založeného travního porostu. Pro založení trávníku je nutné
zorání pozemku, smykování, vláčení a vlastní založení travního porostu. Výsevek činí 3g - 7g
travního osiva na 1m2. Tato směs jednotlivých travních druhů je připravena dle podmínek dané
lokality. Po zasetí travního osiva se pozemek uválí. Následuje vlastní založení výsadeb do předem
pokosených trávníků.
Po založení výsadeb je prováděna tříletá údržba. Meziřadí je pravidelně 3x ročně koseno sekačkou podle
šíře řádku (při použití méně vzrůstných druhů trav dostačující je 2x ročně). V řadách je
ponechán travní pruh o šířce zhruba 30 cm. Touto technologií jsou nové výsadby chráněny před
přílišným vysycháním a zároveň je zabezpečena přirozená reprodukce travního porostu.
2. výsadba sazenic do černého úhoru
Založení černého úhoru vyžaduje přípravu půdy, která zahrnuje zorání pozemku, smykování,
vláčení. Poté následuje vlastní výsadba sazenic do černého úhoru. Po založení výsadeb je prováděna
tříletá údržba, která spočívá v pravidelném frézování meziřadí 3x ročně. V řadách prováděna
okopávka výsadeb.
3. výsadba sazenic s celoplošným mulčováním výsadeb
Tato technologie spočívá v založení výsadeb do černého úhoru a následného celoplošného
mulčování výsadeb. Jako mulče může být použito slámy, drcené borky, textilie. Použitý materiál
vychází z místních podmínek a cenových relací. Do ceny se promítají i náklady na dopravu a
manipulaci s materiálem. Příprava půdy v sobě zahrnuje zorání pozemku, smykování, vláčení. Po
založení výsadeb je provedeno celoplošné zamulčování výsadeb zvoleným materiálem. Následuje
tříletá údržba, která spočívá v pravidelném odplevelování výsadeb 2x ročně. Použitá mulčovací
textile (šíře 190 cm ) je ukotvena dřevěnými kolíky. V závislosti na typu použité technologie (šířka
mulčovací textilie 190 cm) je upraven spon dřevin při výsadbě - stromy KTS jsou vysazeny ve
sponu 1,8m x 1,65m, keře a lesnické sazenice listnatých dřevin jsou vysazeny ve sponu 1,8m x l m
4. výsadba sazenic s mulčováním výsadbových řad (borkou, textílií, slámou) do předem založeného
trávníku
Základem technologie je založení travního porostu v ploše zakládaného prvku ÚSES. Následuje
výsadba dřevin do předem pokosených trávníků a mulčování výsadbových řad zvoleným
materiálem. Příprava půdy v sobě zahrnuje zorání pozemku, smykování, vláčení a poté vlastní
založení travního porostu. Výsevek činí 3g - 7g travní směsi na m2. Směs jednotlivých travních
druhů je nutno připravit dle podmínek dané lokality. Po zasetí travního osiva se pozemek uválí.
Po založení výsadeb je provedeno mulčování výsadbových řad o šířce 30 cm drcenou borkou,
slámou nebo textílií.
Následná tříletá údržba spočívá v pravidelném kosení meziřadí 2x ročně a odplevelování
zamulčovaného pruhu šířky 30 cm v řadách 2x ročně.
6.5.2.1.3.2. Používané sazenice a postupy výsadby
Základem výsadeb jsou kontejnerované sazenice KTS. Používají se o velikosti 150-200 cm a 125-150 cm. Spon
sazenic je 1,5 x 2m, Velikosti sazenic je nutno přizpůsobit velikost jamky - 0,125 m3
, respektive 0,05 m3
.
Sazenice jsou osazeny kůlem s úvazkem a individuálním chráničem. Sazenice jsou přihnojeny 2 tabletami
hnojiva Silvamix. (dle konkrétních podmínek stavu živin v půdě).
Při výsadbě lesnických sazenic o velikosti 60-80 cm je použitý spon 1,5 m x 1 m. Jamky jsou velikosti 0,02
m3
. Sazenice jsou přihnojeny 1 tabletou hnojiva Silvamix (opět konkrétních podmínek stavu živin v půdě).
Pozemek je oplocen.
Při výsadbě listnatých keřů velikosti 40- 60 cm je použitý spon 1,5 m x lm. Jamky jsou velikosti 0,02 m3
.
Sazenice jsou přihnojeny 1 tabletou hnojiva Silvamix. Pozemek je oplocen.
Výše uvedené sazenice a postupy výsadby jsou v některých případech kombinovány. Např. výsadba sazenic
KTS 120-150 cm s keři 40-60 cm, lesnické sazenice i KTS atd. Současně se kombinují i způsoby ochrany
sazenic - individuální chrániče s nátěrem repelenty, oplocení apod.
Srovnání finanční náročnosti jednotlivých technologií je provedeno v tab č. 3.
VELIKOSTI
ŠKOLKAŘSKÝCH
VÝPĚSTKU
(rozpočtové náklady)
do trávy černý úhor
mulčování
trávou
celoplošně
celoplošné
mulčování
textilií
mulčování
výsadbových
řad borkou
mulčování
výsadbových
řad
textilií
Stromy KTS vel.
150/200 cm 938 094 855 412 1 019 888 1 064 106 1 044 594 955 591
Stromy KTS vel.
125/150 cm 736 278 653 705 818 072 860 402 842 887 753 884
Lesní sazenice 60/80
cm s oplocením 539 576 605 379 621 370 634 264 646 076 557 073
Keře vel. 40/60 cm
s oplocením 715 585 781 388 797 379 780 942 822 085 733 082
Les. saz. 60/80 cm (95%)
+ keře vel. 40/60 cm
(5%) s oplocením 548 367 614 171 630 161 641 603 654 867 565 864
Smíšená výs. stromů
KTS vel. 125/150 cm
(40%) a keřů vel. 40/60
cm (60%)
700 113 692 357 793 215 764 141 817 921 728 918
V tabulkovém přehledu je vyjádřena finanční náročnost na výsadbu 1 ha dřevinných porostů v zemědělské
krajině s jejich tříletou údržbou. I když je vyhodnoceno pouze 6 vybraných technologií, je zřejmý značný
cenový rozptyl, který se v cenovém vyjádření pohybuje v rozmezí od cca 540 000,- Kč/ha do 1 064 000,Kč/ha.
Jako finančně nejnáročnější se ze srovnávaných postupů jeví technologie využívající plošného
mulčování slámou (je-li nakupována), či mulčovací textilií. V obdobné cenové hladině se pohybuje i mulčování
výsadbových řad borkou se zatravněním v meziřadích. V příznivějších cenových relacích se pohybují
technologie založené na mulčování výsadbových řad textilií se zatravněním v meziřadích, technologie s
celoplošným zatravněním a technologie výsadeb s údržbou černého úhoru. Ve všech variantách, které
předpokládají zatravnění je uvažováno s výsevem čistých travních druhů. Při použití běžně dostupných
kulturních druhů trav a jejich odrůd je možno počítat s cenovou úsporou.
Velmi důležitým faktorem ovlivňujícím cenovou náročnost výsadeb jsou velikostní parametry použitých dřevin
a hustota jejich výsadeb. Z výše uvedených výsledků je zřetelná úspora nákladů při použití lesnických
poloodrostků v porovnání se školkařskými výpěstky dřevin.
6.5.2.1.4. Jiné způsoby zakládání skladebných částí ÚSES
6.5.2.1.4.1. Přípravné porosty OL, BR, OS, JR, (LS)
Přípravné porosty se v současné době využívají při přípravě stanoviště pouze na extrémních lokalitách (imisní
oblasti, degradovaná stanoviště) a při rekultivacích. Jedná se o způsob, kdy se pro zlepšení podmínek na
stanovišti využije působení vegetace.
Přípravný porost je možné založit na celé ploše nebo vytvořit pásy přípravného porostu, kterými bude plocha
rozčleněna. Dojde tak ke vzniku malých plošek, na kterých budou přímo použity cílové dřeviny. Tento postup
je možný na méně exponovaných stanovištích. Při realizaci prvků ÚSES je možné založit na části plochy
přípravný porost a na části použít cílové dřeviny. Přípravný porost bude následně podsazen cílovými
dřevinami. Ve výsledku bude založen různověký, prostorově i výškově diferencovaný porost.
Pro zakládání přípravných porostů se nejčastěji používají pionýrské dřeviny (bříza, olše, jeřáb, osika, vrby). Na
méně exponovaných plochách je možné použít i dřeviny, které snáší podmínky bezlesí. V úvahu přicházejí i
některé keře.
Modifikací tohoto postupu v rámci realizace ÚSES může být ponechání stávajících porostů, vzniklých
přirozenou sukcesí na ladem ležící zemědělské půdě a jejich postupný převod na cílové společenstvo
podsadbami, příp. podsevy.
Stanovit vhodný postup prací a dobu, kdy přistoupit k podsadbám není jednoduché. Je nutné zhodnotit vývoj
přípravného porostu, jeho vliv na negativní faktory stanoviště jako je mikroklima, fyzikálněchemické vlastnosti
půdy apod. a použité dřeviny. A to jak dřeviny tvořící přípravný porost, tak použité cílové dřeviny. Stále je
potřebné mít na zřeteli, že přeměna přípravného porostu na porost cílový je dlouhodobý proces, který může být
realizován pomalými změnami.
V případě realizace ÚSES na orné půdě vyvstává otázka, zda použít travního porostu, který by plnil některé
funkce porostu přípravného. Hned v úvodu je nutné si uvědomit, že použité druhy musí být dostatečně vitální,
aby byly schopné obstát v konkurenci nastupující ruderální vegetace. Orná půda, je-li ponechána ladem, ve
většině případů okamžitě zarůstá plevelnými druhy. Jedná se zejména o merlíky, laskavce, ježatku, tedy druhy
s rychlým růstem a značně agresivní. Vliv přípravných porostů má nepopiratelný význam pro zlepšení
stanoviště. Kořenový systém prokypřuje, a potažmo provzdušňuje půdu, zvyšuje její mikrobiální aktivitu,
podporuje tvorbu půdních agregátů a obnovu HJSK, poutá živiny a odumřelá hmota dává základ humusovému
horizontu. Nadzemní hmota vytváří příznivější mikroklima (změnou aktivního povrch), kryje půdu a chrání ji
před erozí. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že v některých případech (přísušek) může být konkurence
trav, zejména v rhizosféře, kritická.
Je tedy na projektantovi, jestli se rozhodne pro osetí plochy travní, příp. jetelotravní směsí nebo umožní na
ploše rozvoj ruderální vegetace, kterou bude tlumit (kosením. ušlapáváním). Pokosená hmota pak může být
použita jako travní pokládka k mulčování bezprostředního okolí sazenice. Rozhodně je z biologického hlediska
tento způsob vhodnější než udržování černého úhoru nebo mulčování.
6.5.2.1.4.2. Vegetativní množení vrby a topolu
V některých případech je možné použít pro založení porostů vegetativní způsoby (řízky, kůly). Tento způsob
rozmnožování se používá pro vrby a topoly sekce Aigeiros a Leuce (zde pouze podsekce Albieae).
Z matečnic topolů se koncem února odřežou pruty o délce cca 1 m, ze kterých se připravují řízky délky 15 – 20
cm (∅ 1 - 2 cm). Ty je nutné až do výsadby skladovat v klimatizovaném prostoru. Před vlastním použitím
(pícháním) se řízky na 2 – 3 dny namočí. Tento složitý způsob je možné nahradit odebíráním řízků těsně před
pícháním, v době kdy pupeny začínají pučet. Takto ošetřené řízky se píchají na stanoviště do připravených děr.
Horní řezná plocha může být pod úrovní terénu (do 3 cm), v úrovni terénu, nebo do 3 cm nad terénem. Na
ujímavost řízků to nemá vliv. Řízky zakryté půdou většinou raší jedním výhonem, ostatní více výhony.
Obdobný postup pro odběr a přípravu řízků platí i pro vrby. Zkušenosti ukazují, že lépe zakořeňují řízky
z bazální části koruny. Oproti topolům je lepší, když horní řezná plocha je v úrovni terénu, resp. mírně nad.
U vrb se v minulosti pro vegetativní rozmnožování používaly i pruty a kůly. Princip odběru i použití je stejný
jako u řízků, pouze rozměry použité části větve jsou jiné. Pruty mají průměr 2 – 3 cm a délku 0,8 – 2,5 m.
Vysazují se do předem připravených děr hlubokých 0,3 – 0,5 m, příp. hlouběji (spodní konec nesmí být ve
stojaté vodě). Kůly jsou 2 – 4 m dlouhé rovné tyče, které vysazujeme do děr hlubokých 0,6 – 1 m. Vysazené
pruty je nutné zajistit proti vyvracení přivázáním ke kůlu.
6.5.2.1.4.3. Benjesovy křoviny
Tato metoda je založena na bázi přirozených sukcesních procesů. Základem je využití odpadové dřevní hmoty
nanesené na hromady do výšky 1,5m. Tyto hromady dřevní hmoty iniciují další sukcesní vývoj – od bylinného
patra k dřevinnému. První rok dojde k zaplevelení, začne však fungovat jako útočiště pro ptáky, savce, hmyz
aj. Dřevní hmota se postupně rozkládá, stále však poskytuje dostatečnou ochranu pro uchycení a vývoj dřevin v
prvních letech. Funkci prvku ÚSES plní nejdříve po 15–20 letech od založení. Mají rovněž mnoho nevýhod –
plevele, vzhled aj. (realizace ve Slavkově u Brna, ve vojenském prostoru Mladá, na Jesenicku). Pokud nejsou v
blízkosti takto zakládaných skladebných částí ÚSES přírodě blízké struktury, které mohou být zdrojem
genofondu dřevin a bylin, je nutno tento způsob kombinovat s podsevem nebo podsadbou.
6.5.2.1.4.4. Síje
Setí semen dřevin není v praxi příliš využíváno. Jde vlastně o metodu simulující přirozenou obnovu porostů.
Vyžaduje značné množství osiva a výsledky jsou nejisté. Výsevy jsou často likvidovány buření a zvěří.
Ochrana proti těmto vlivům je možná, ale nákladná a pracná. Další nevýhodou je velký počet jedinců na
plochu, značné nároky na výchovu. Velkým problémem je obstarání dostatku kvalitního osiva.
Poznámka:
Síje semen dřevin byla použita na podzim v roce 2000 v biocentru Vrchňov v k.ú. Vizovice. Porosty byly
založeny na podzim r. 1999 lesnickým způsobem vysazením dvou a tříletých sazenic do bylinného porostu s
celkovou ochranou oplocením. Vlivem suchého a teplého jara r.2000 část sazenic, převážně dubu, zaschla. Na
podzim r. 2000 byly v místě prokazatelně uhynulých sazenic vysety 3 žaludy.
Ekonomické vyhodnocení:
• síje byly provedena bodovým způsobem na ploše zhruba 3,2 ha
• vyseto bylo 407 kg žaludů z vlastního sběru - cena zhruba 10,- za 1 kg semene
• náklady na síji činily zhruba 23 000,- Kč
K použití síje existují literární údaje:
Rozlišujeme síji celoplošnou, bodovou, špetkovou, brázdovou, miskovou, hnízdovou.
Celoplošná síje – vyžaduje celoplošnou přípravu půdy, která je velmi nákladná, značné množství osiva.
Používá se především pro výsev břízy a jeřábu. Bříza a jeřáb je využitelná pro založení přípravného porostu,
zejména na orné půdě, kde není nutné provádět tak intenzivní přípravu půdy. Bříza se vysévá na sníh.
Bodová s. – Do štěrbiny se vloží 2 – 3 semena a půda se přitlačí zpět. Tento způsob se používá pro velká
semena, zejména DB.
Špetková s. – podobná bodové, ale pro malá semena.
Brázdová s. – způsob vyžadující brázdovou (pásovou) přípravu půdy. Ručně nebo secími strojky se vysévají
semena DB, JV, JS, OL, JR.
Misková s. – navazuje na miskovou přípravu půdy. Ruční výsev malých semen do středu jamky, velkých
rovnoměrně.
Hnízdová s. – speciální případ miskové, misky 1 x 1 m.
Tyto způsoby síje se uplatňují při doplňování stávajících porostů, nejčastěji přípravných, požadovanými
cílovými dřevinami. V takovém případě je příprava půdy prováděna ručně. Na druhou stranu je při vhodném
postupu minimalizována konkurence buřeně a jsou vytvořeny vhodné podmínky pro růst cílových dřevin. Tento
postup napodobuje přírodní procesy a je možné jím založit věkově a prostorově diferencovaný porost.
Doba síje
Doba síje je závislá především na vysévaném druhu, klimatických podmínkách a technologii zpracování osiva.
Semena přeléhavých druhů je možné vyset na podzim, nebo po předchozí stratifikaci na jaře. Semena
z podzimních síjí dříve vzcházejí a mohou využít zimní vláhu. Naproti tomu jsou semenáčky ohroženy
pozdními mrazy. Některé druhy (dub, buk) jsou při podzimních síjích ohroženy škůdci (zvěř, hlodavci). Pro
jarní výsevy je důležité, aby semena zachytila zimní vláhu
U břízy se provádí zimní výsev na sníh, který při tání zatahuje semena do půdy. Tento postup je znám už
z nejstarší lesnické praxe.
6.5.2.1.4.5. Samovolná sukcese
Sukcese a rychlost jejího působení je limitován blízkostí porostů, které mohou produkovat dostatek semen. U
některých druhů je možné uvažovat s pozvolným šířením kořenovými výmladky. Dalším faktorem, který
ovlivňuje možnost uchycení semen je stav půdy a hustota zápoje bylinného porostu. Semenáčky velkou
většinou podléhají okusu zvěří. Sukcese pak zůstane zablokována v raném stádiu vývoje, kde převažují trnité
keře a dřeviny schopné rychle odrůst z dosahu zvěře.
S využitím samovolné sukcese lze uvažovat jen v omezeném počtu případů a prostor vyhrazený pro sukcesi je
třeba důsledně chránit před zvěří oplocením. Tím se zabrání zpomalení nebo blokování sukcese a její postup se
zrychlí. Pro sukcesi jsou vhodné zejména některé realizace nivních biotopů.
6.5.3. Ochrana založených porostů
Založení prvku je pouze počáteční etapou realizace ÚSES. Další fází je péče o založená společenstva a je
možné říci, že tato fáze má pro budoucnost značný význam. Zde se do značné míry rozhoduje o tom, zda a jak
rychle založený porost odroste negativním vlivům (buřeň, zvěř, vandalství), jaké bude druhové a prostorové
uspořádání porostu.
V počáteční fázi je nutné zabezpečit ochranu sazenic před konkurencí buřeně a ochránit je před živočišnými
škůdci. Zatravněné porosty je třeba ochránit proti sešlapávání či rozjíždění.
OCHRANA PŘED ŽIVOČIŠNÝMI ŠKŮDCI
Velmi vážným nebezpečím pro výsadby je zvěř. Za nejúčinnější ochranné opatření je možno považovat
kvalitní oplocení. Na první pohled je to opatření dosti nákladné. Na druhou stranu se jedná o opatření velmi
účinné, neboť zamezuje zvěři v přístupu k sazenicím, je to opatření dlouhodobé a do jisté míry komplexní.
Chemická ochrana za použití repelentů není vždy dostatečně účinná, resp. neřeší poškozování kmenů zajíci,
vytloukání apod. Je-li oplocení pravidelně kontrolováno a udržováno, zabezpečí ochranu po celou nezbytně
nutnou dobu. Nejúčinnější ochranou před zvěří je kombinace obou způsobů ochrany.
K chemické ochraně se používají repelenty, které jsou běžně používány v lesním hospodářství, např. Nivus,
Morsuvin, Lantacol, Aversol. Přípravky se nanášejí pomocí kartáčů, speciálních kartáčových kleští nebo
nástřikem.
Výsadby mohou být někdy ohroženy i hlodavci. Ochrana kultur proti těmto škůdcům je velmi problematická.
Využití rodenticidů je dosti komplikované, neboť vyžaduje speciální “staničky”, které chrání přípravek před
povětrnostními vlivy. V tomto případě lze spíše spoléhat na přirozené nepřátele a biologický boj. Stejně jako
jsou do nově vzniklého biotopu přitahováni hlodavci, jsou přitahováni i jejich přirození nepřátelé.
Pokud by došlo k ohrožení výsadeb hmyzími škůdci je možné použít standardní metody a přípravky používané
v ochraně lesů.
Přehled možností ochrany před zvěří:
Ochrana proti okusu
1. oplocením
• dřevěné sloupky (nejvhodnější akátové nebo dubové) a lesnické pletivo, pletivo lze po
zapojení porostů znovu využít na jiných lokalitách
• klasické dřevěné lesnické oplocenky (v 140cm)
2. individuální ochrana
• chemická
• na bázi Lanolinu (ovčí tuk) – aplikace jako u lesních sazenic – postřik (např. STOP–Z nebo
LAVANOL – postřik nejméně 2x–3x ročně dle návodu.
• přípravky z lesnické praxe převážně nátěrové, finančně náročnější
• granuláty na bázi vlčího trusu
• mechanická
• plastová ochrana (PVC) – problematický rozpad po delším čase, při použití ve větších
množstvích má ochrana v krajině negativní estetický dojem
• ovázání rákosem – levnější a ekologický způsob
• ochrana klestem - metoda Benjesovy křoviny – metoda předpokládá využití odpadové dřevní
hmoty nanesené na plochu do výšky 1,5m
Ochrana proti buření
Ohrožení založených porostů buření je problémem, se kterým je možné bojovat dvěma základními způsoby –
eliminovat její rozvoj nebo likvidovat narostlou buřeň.
K zamezení rozvoje buřeně je možné použít mechanické nebo chemické způsoby. Chemická ochrana proti
buřeni spočívá v použití herbicidů. Ty jsou vyráběny ve značném množství. Jejich použití by ovšem mělo být
dobře zváženo, neboť s sebou přináší mnohé negativní účinky. Jedná se o chemické látky, které ovlivňují
mikrobiální aktivitu půdy a její fyzikální vlastnosti, vážně poškozují, resp. ničí mykorrhizy. Je důležité vzít
v úvahu, pro koho byl daný přípravek vyvinut. Bezmyšlenkovité použití přípravků používaných v zemědělství
může vést až k úhynu sazenic. Jistější výsledky poskytnou přípravky používané v lesním hospodářství, ale i zde
pozor, většina přípravků je použitelných pouze pro jehličnany. Důležitá je zde zejména dokonale zvládnutá
technologie aplikace u chemických přípravků.
Dalším způsobem jak zamezit rozvoji buřeně je mulčování. Spočívá v zakrytí půdy materiálem, který znemožní
růst buřeně. Mulčování dále zabraňuje tvorbě půdního škraloupu, zmírňuje extrémy v radiační bilanci a snižuje
výpar z povrchu půdy.
Jako mulčovací materiál se používá kůra, sláma, geotextilie apod. Mulčování je možné provádět celoplošně
nebo kolem sazenic. Při použití materiálů jako je kůra, je nutné vytvořit dostatečně silnou vrstvu (cca 20 cm),
aby nedošlo k prorůstání buřeně. Při použití některých druhů mulče může docházet k výluhům z kůry, štěpky a
pilin, které jsou fytotoxické, což se projeví i úhynem sazenic. Dále je potřeba pamatovat na fakt, že při
rozkladu těchto materiálů dochází k odčerpávání živin, zejména dusíku, z půdy. To může být z počátku,
s ohledem na jejich nadbytek, přínosem, ale časem to může vést až k deficitu živin v půdě. Při použití
geotextilií je základem kvalitní ukotvení, zejména u plachetek, jinak dochází k jejich nadzdvižení. Při využití
mulčování často dochází k tomu, že kořenový systém je vytvářen v těsné blízkosti povrchu a rostliny mohou
být poškozeny suchem. Negativním jevem při použití mulče i plachetek je větší ohrožení vysázených dřevin
drobnými hlodavci (myši, hraboši).
Zajímavou možností je použití geotextílií, které obsahují různé druhy semen. Nejčastěji se jedná o travní, příp.
jetelotravní směsy. Při tomto způsobu je tlumen rozvoj ruderální vegetace, jejíž semena jsou přítomna v půdě.
Postupně pak dochází k růstu bylin, jejichž semena jsou obsažena v geotextilii. Takto vzniklý travní porost
zlepšuje stanovištní podmínky.
K likvidování již narostlé buřeně se používá dnes již klasické ožínání. To je možné provádět za pomoci
mechanizace (sekačky, drtiče, křovinořezy) nebo ručně (kosy, srpy). Někdy se používá i tzv. ošlapávání.
Použití větší mechanizace je většinou limitováno sponem sazenic. Při tomto způsobu je likvidována buřeň
pouze mezi řadami sazenic. K likvidaci buřeně je možné použít mechanismy, které zároveň kypří půdu
(kultivátory, půdní frézy). V současné době se hojně používají křovinořezy. Na tomto místě je nutné
připomenout riziko s tím spojené. Mezi mnohými je vžitý názor, že při použití nástavců s žacími strunami
nemůže dojít k poškození sazenic. Opak je pravdou. Při zasažení kmínku sazenice žací strunou často sice
nedochází k viditelnému poškození, ale kambium je v místě zásahu zničeno. Pokosený materiál je vhodné
rozprostřít kolem sazenic (mulčovat), tak bude omezen růst buřeně v bezprostřední blízkosti sazenice.
6.5.4. Zajištění sadebního materiálu
6.5.4.1. Sadební materiál
V úvodu je nutné předeslat, že kvalita sadebního materiálu je činitelem, který se rozhodující měrou podílí na
úspěch či neúspěchu výsadeb. Druhým významným činitelem je kvalita prováděné práce. Hovoříme-li o
kvalitním sadebním materiálu, myslíme tím sadební materiál, který je vysazován na lokalitě, nikoli sadební
materiál ve školce. Mnoho je možné pokazit v průběhu přepravy sadebního materiálu na lokalitu.
V naší praxi se často objevuje členění na lesnické a sadovnické výpěstky. Je vžitá představa, že lesnické
sazenice jsou malé (do 40 cm), zatímco sadovnické velké (vzrostlé stromy). Nutno poznamenat, že se nejedná o
názor správný, neboť i lesnické sazenice mohou mít velikost cca 2 m (odrostky). Je faktem, že nejčastěji jsou
používány sazenice do 50 cm. Členění lesnického sadebního materiálu a jeho parametry jsou uvedeny v ČSN
48 2115 – Sadební materiál lesních dřevin (nejsou zde parametry odrostků, výška 120 cm +). Přínosem této
normy je, že rozhodujícími parametry kvality sadebního materiálu jsou např. tloušťka kořenového krčku, poměr
nadzemní části a kořenového systému, podíl kořenového vlášení. V normě jsou též uvedeny přípustné
deformace kořenového systému a odchylky od normálu.
Parametry používaného sadebního materiálu jsou odvislé od podmínek na dané lokalitě. Čím větší je nebo
pravděpodobně bude na ploše konkurence buřeně, tím větší by měla být sazenice. Využití sadebního materiálu
nejnižší kategorie při realizaci ÚSES téměř nepřichází v úvahu, neboť by musela být provedena kvalitní
příprava půdy a zajišťována intenzivní ochrana výsadeb před buření. Vzhledem k tomu, že pravděpodobnost
zabuřenění zemědělských půd je velká, s ohledem na zásobu živin, je nutné používat sazenice o výšce
nadzemní části 40 – 50 cm., příp. poloodrostky (51 – 120 cm). Na tomto místě je nutné poznamenat, že čím je
sazenice mladší a menší, tím lépe snáší přesazení a tím méně je náchylná k dehydrataci (během přepravy i po
výsadbě). Na druhou stranu je více ohrožena buření. Je tedy nutné hledat kompromis mezi těmito riziky.
Za jednu z výhod tzv. lesnických sazenic je možné považovat právě ony normou jasně stanovené jakostní
ukazatele, přípustné odchylky a vytvořenou mykorrhizu.
Další výhodou je určité zaručení původnosti. Pro smrk, borovici a modřín jsou stanoveny semenářské oblasti,
v jejichž rámci je možné provádět přenos osiva. Dále je požadován přenos v rámci jednoho vegetačního stupně,
s možností vertikálního posunu ± jeden vegetační stupeň. U ostatních lesních dřevin je požadován přenos osiva
a sazenic v rámci jednoho vegetačního stupně, s možností vertikálního posunu ± jeden vegetační stupeň.
Vegetační stupně jsou vymezovány fytocenologicky, nikoli na základě nadmořské výšky.
Nevýhodou je poměrně malý počet druhů, které jsou v lesních školkách rozmnožovány. V tomto sortimentu
zcela chybí keře.
Z hlediska zabezpečení kvalitního a autochtonního sadebního materiálu byla velmi účelná a prospěšná podpora
školek produkující materiál pro výsadby v krajině ze zvláštním zřetelem na připravované realizace skladebných
částí ÚSES. Optimálním přístupem by bylo zřízení či rozšíření sortimentu stávajících školek zabezpečujících
sortiment dřevin (případně i bylin) odpovídající bioregionům České republiky z ověřených místních
genofondových zdrojů.
6.5.4.2. Mykorrhizy
V posledních desetiletích byla mykorrhizním symbiózám věnována značná pozornost a bylo dosaženo četných
objevů. Dnes je možné na základě poznatků konstatovat, že mykorrhizní symbiózy mají nezastupitelnou roli
v ekosystému a to zejména při výživě rostlin. Hned v úvodu je dobré poznamenat, že mykorrhizu vytváří
naprostá většina rostlin (víc jak 90 %).
Typ mykorrhizy je odvislý od druhu rostliny. Pro lesní dřeviny mají význam ektomykorrhizy (EKM) a
vesikuloarbuskulární mykorrhizy (VAM). V rostlinné říši převládá VAM, EKM vytvářejí asi 3 % rostlin. Mezi
lesními dřevinami jsou i takové, u kterých se mohou vytvářet oba typy, tedy jak VAM, tak EKM (Juniperus,
Salix, Malus, Pyrus, Tilia). EKM jsou typické zejména pro čeledi: Pinaceae, Fagaceae a Betulaceae.
Další fakt, který je nutné zmínit hned v úvodu je, že jsou rostliny obligatorně a fakultativně mykorrhizní.
V praxi to znamená, že je-li v půdě dostatek živin, fakultativně mykorrhizní rostliny mykorrhizu nevytvářejí.
Dojde-li totiž k vytvoření mykorrhizy, poskytuje houby rostlině živiny a rostlina na oplátku dodává houbě
asimiláty. Pro rostlinu je tedy z energetického hlediska lepší, mykorrhizu nevytvářet. Na druhou stranu,
obligatorně mykorrhizní rostliny se bez ní neobejdou. Na stanovišti s dostatkem živin živoří, při jejich
nedostatku hynou. Mezi obligátně EKM patří např. tyto rody dřevin: Abies, Larix, Pinus, Picea, Fagus, Quercus
a Carpinus. Mezi fakultativně mykorrhizní druhy náleží jedinci těchto rodů: Juniperus, Salix, Betula, Corylus,
Alnus, Pyrus, Acer a další. Z výše uvedeného je patrné, že největší plasticitu mají pionýrský dřeviny, které
kromě toho, že jsou fakultativně mykorrhizní, mohou vytvářet jak EKM, tak VAM. Naproti tomu naše
klimaxové lesní dřeviny jsou obligatorně mykorrhizní a vytvářejí většinou pouze EKM.
Jaký význam má mykorrhizní symbióza pro rostlinu? Můžeme říci, že zásadní. Rostlina totiž může přijímat
živiny pouze kořenovým vlášením, které je vázáno na tzv. zónu kořenového vlášení (část kořene, na které je
aktivní kořenové vlášení). Rostlina, která nemá vyvinutou mykorrhizu, má kořenové vlásky dlouhé max. 2 mm
a zónu kořenového vlášení dlouhou cca 2 cm. U nemykorrhizních kořenů absorpční síla buněk a kořenových
vlásků velmi rychle klesá a trvá pouze několik dní. Mykorrhizní kořeny mají aktivní zónu delší a absorpční síla
trvá po celou dobu života mykorrhizního kořene (několik měsíců, max. 2 roky). Hyfy a rhizomorfy
mykorrhizních hub vyrůstajících na kořenech výrazně zvětšují jeho aktivní povrch. Houba zajišťuje pro rostlinu
příjem živin (hlavně fosforu). Důležité pro rostlinu je, že houba je schopna lépe využít nízké koncentrace živin
a je rovněž schopna získávat živiny ze sloučenin nedostupných pro rostlinu. Houba je také schopna selektivní
absorpce některých iontů, takže je schopna zajistit ionty, které jsou v nedostatku. V hyfách se mohou ukládat
živiny, takže dojde k vytvoření zásoby, která je postupně uvolňována. Stejně tak jsou hyfami hub absorbovány
a poutány toxiny, což zvyšuje toleranci rostlin. Rostliny s mykorrhizou rovněž vykazují zvýšenou toleranci
vůči stresům a zvýšenou rezistenci proti napadení parazity.
Z výše uvedeného je jasně patrný význam mykorrhizních symbióz pro rostliny a tudíž i nutnost používání
sadebního materiálu, jehož kořenový systém má mykorrhizu. Fakultativně mykorrhizní druhy pravděpodobně
mykorrhizu při dostatku živin v půdě nevytvoří. K inokulace mykobionty u těchto druhů dojde později a to
s ohledem na snižující se dostupnost živin. Obligatorně mykorrhizní druhy by v takovýchto půdách bez
mykorrhizy pouze živořily a nebyly by schopny obstát.
Nasnadě je tedy otázka, jak poznat, zda je u sadebního materiálu vyvinuta mykorrhiza. A zda se dostáváme do
značného problému. Na základě některých morfologických znaků je možné prokázat EKM. Tento typ
mykorrhizy se projevuje zejména v typickým větvením kořínků, změnou tvaru špičky kořínku a patrné jsou
často i hyfy a rhizomorfy. U VAM tyto morfologické projevy chybí a je tudíž nemožné říci zda je MK vyvinuta
či nikoli. Je pravděpodobné, že sazenice z lesních školek budou mít vyvinutou MK, pokud nebyly pěstovány ve
sterilním prostředí. U sazenic vyprodukovaných sadovnickými školkami lze spíše předpokládat opak.
V takovém případě je možné provést inokulaci. V takovém případě je nutné dát pozor, jaké houby obsahuje
použitý preparát. Komerční výrobky obsahují většinou mykobionty vytvářející VAM.
6.5.4.3. Sadovnický materiál
Ve školkách se sadovnickým materiálem je možné získat materiál:
• z dovozu, kdy většina dřevin je atypicky zapěstovaná s pozměněným habitem, u stromů často
koruna velmi vysoko (stromy byly určeny pro doprovodnou zeleň silnic, parkové úpravy nebo uliční
stromořadí) a tyto jsou naprosto nevhodné pro zakládání skladebných částí ÚSES
• místní výpěstky české provenience, kdy se jedná převážně o zaškolkované semenáče – výhodné
zejména při vyzvednutí a zaškolkování materiálu v místě realizace (často původní a autochtonní
dřeviny)
• vlastní školkařské produkty, které pro danou lokalitu určenou k realizaci jsou většinou v malých
počtech a často nepůvodní
Školky s lesnickými výpěstky – lesní školky – většinou nedostatek melioračních dřevin, naprostá absence keřů,
u lesních hospodářských druhů dřevin dostatečný výběr i kvalita, avšak nemusí být zaručen původní genofond
Výhody:
• školky lesnické - lepší ekonomika, původnost dřevin, tradice
• školky sadovnické - dobrá ujímavost, rychlý efekt, širší sortiment
Nevýhody:
• školky lesnické - omezený sortiment
• školky sadovnické - horší ekonomika, není známa původnost dřevin
Jiné zdroje – sazenice (semenáčky) přenesené z existujících porostů či náletů
Přenášení sazenic z existujících porostů v blízkém okolí realizovaných výsadeb je přirozeným způsobem
využití genofondu autochtonních dřevin (nutno ověřit původnost dřevin). Můžeme uvažovat o přenosu
vyzvednutých sazenic přímo na plochu výsadby a o zaškolkování vyzvednutých semenáčků a o jejich pozdější
výsadbě. Praktické využití obou způsobů je však ojedinělé.
Výhody:
• možnost získání sazenic v blízkém okolí výsadby
• využití genofondu autochtonních dřevin
• úspora nákladů za sazenice
Nevýhody:
• omezený sortiment přirozeně zmlazujících dřevin
• utváření kořenového systému limituje možnost vyzvednutí
• při vyzvednutí je mnohdy poškozeno kořenové vlášení, což omezuje úspěšnost uchycení
• některé dřeviny zmlazují kořenovými výmladky a to limituje možnost vyzvednutí
6.5.5. Vyhodnocení získaných poznatků
6.5.5.1. Výsadba dvouletých, popřípadě tříletých prostokořených lesnických
sazenic (výška do 50 cm) do jamek
Výhody:
• snadná dostupnost sazenic obvyklých druhů dřevin produkovaných v lesnických školkách
• malé náklady na vlastní výsadbu - vyhloubení jamky a vysazení sazenice
• nízká cena sazenic
• dobrá ujímavost sazenic
• výsadby lze provádět na převážné většině lokalit
• dostatek firem a jednotlivců, které mají zkušenosti s lesnickým způsobem výsadby
Nevýhody:
• omezený sortiment sazenic stromů a keřů z cílové skladby skladebných částí ÚSES
• náročná údržba do zajištění porostu - vyžínání 2x a3x ročně
• nutnost ochrany sazenic oplocením nebo nátěrem repelenty
• sazenice jsou pěstovány z uznaného osiva, ale nevyužívají se místní zroje genofondu
• odlišné prostředí ekotopů v místě výsadby v porovnání s prostředím ve školkách představuje značný
rozdíl v růstových podmínkách sazenic - diference se projevují ve snížené ujímavosti a retardovaném
růstu v následné vegetační době po výsadbě
6.5.5.2. Výsadba obalovaných lesnických sazenic do jamek
Výhody:
• prodloužení doby výsadby sazenic
• vyšší odolnost sazenic proti vymrzání a nedostatku vláhy po výsadbě
• absence šoku po výsadbě
Nevýhody:
• omezený sortiment druhů dřevin
• omezené množství producentů obalované sadby
• vyšší cena obalovaných sazenic
• vyšší náklady na výsadbu sazenic (hlubší jamka - podle velikosti balu)
6.5.5.3. Výsadba prostokořenných lesnických poloodrostků a odrostků do
jamek
Výhody:
• vyšší a vyspělé sazenice jsou již při výsadbě nad úrovní buřeně
• na jednotku plochy je možné použít menší množství sazenic, které se v některých případech může
blížit cílovému počtu
• odpadá nutnost častého vyžínání, což snižuje náklady na péči o založené porosty
• při větším sponu a pravidelné výsadbě sazenic je možné použít mechanizaci pro vyžínání meziřadí
• při dosadbách a rozvolněných výsadbách je možno sazenice ochraňovat individuálními chrániči
• výhodné použití při dosadbách existujících prvků
Nevýhody:
• omezený sortiment druhů dřevin, odrostky se v lesnických školkách běžně neprodukují
• vyšší cena sazenice
• vyšší náklady na vlastní výsadbu - větší kořenový systém a vyžaduje větší a hlubší jamku
6.5.5.4. Výsadba školkařských sadovnických výpěstků - prostokořenné i
kontejnerované či vyzvednuté s balem
Výhody:
• sadební materiál je pěstován v optimálních podmínkách pro plné využití osiva
• vyvinuté sazenice již při výsadbě mají výškový náskok před buření a plevelnými druhy
• sazenice mají dobře vyvinutý kořenový systém, který zaručuje vysokou životaschopnost sazenic a
jejich odolnost vůči konkurenci buřeně
• sazenice s balem a kontejnerované sazenice odolávají většině negativních vlivů po výsadbě
(nedostatek vláhy, konkurence buřeně, degradované půdy, ...)
• zakládání porostů lze použít na většině lokalit
Nevýhody:
• není zajištěn odpovídající genetický původ sadby
• vyšší cena sazenic
• nutnost hloubit větší jamky
• vyšší náklady na dopravu sazenic s balem
6.5.5.5. Založení porostu síjí
Výhody:
• možnost použití semen sbíraných v přírodě blízkých autochtonních porostech v blízkosti výsevu
• relativně malé náklady na vlastní výsev semen, není nutné hloubení jamek
• při síji porostů a předseťové přípravě lze použít mechanizace
• není nutné pěstění sazenic ve školce a jejich přesazování, kultura takto založená se vyvíjí od počátku
na stejném místě
• výhodné použití při zakládání přípravných porostů pionýrských dřevin
Nevýhody:
• vysetá semena jsou atakována abiotickými i biotickými činiteli - vyklíčí pouze část semen
• síje vyžaduje důkladnou, pečlivou a častou péči - konkurence buřeně
• na těžkých a špatně připravených půdách klíčí semena nerovnoměrně
• závislost na vnějších vlivech - přísušek, vymrznutí
• mimo semenné roky je semeno drahé (podle druhu) a sběr je náročný
• při plošné síji a síji v pruzích brzo nastává potřeba prvních výchovných zásahů což zvyšuje náklady
6.5.5.6. Založení porostu dřevin vegetativními způsoby
Výhody:
• využití místních zdrojů autochtonních dřevin
• přírodě blízký vývoj založených porostů
• dobrá rozpracovanost metod jejich ověření v praxi
• specializované technologie využitelné ve specifických podmínkách, ve kterých jsou velmi efektivní
Nevýhody:
• vysoký podíl ruční práce a tím vysoké finanční náklady
• tyto metody zakládání lze použít jen u vybraných dřevin na určitých lokalitách
6.5.5.7. Založení porostu dřevin pomocí metody ”Benjeshecken”
Výhody:
• vývoj porostu probíhá podle působení přírodních procesů, antropické zásahy jsou omezené
• technologie neobsahuje žádné postupy výrazně ovlivňující složky ekosystémů
• lze požít mechanizace
• minimální náklady na zakládání a následnou péči o porosty
Nevýhody:
• technologie nejsou doposud dostatečně ověřeny, možná rizika neúspěchu
• cílového stavu porostů bude dosaženo v delším časovém období než u klasických výsadeb
• úspěšný rozvoj porostů je limitován existencí blízkého zdroje genofondu dřevin a ekologicky
šetrnými formami hospodaření na sousedních pozemcích
6.5.5.8. Mulčování
Velmi výraznou pomocí pro usnadnění údržby je kvalitní mulčování výsadeb. Není zcela rozhodující, zda se
jako mulčovací materiál použije drcená kůra, sláma, mulčovací textilie nebo např. tráva.
Výhody:
• vysazené sazenice jsou chráněny proti nadměrnému zaplevelení (při celoplošném, pásovém i
ploškovém použití)
• mulč brání nadměrnému vysychání nejbližšího okolí sazenice
• možnost použití přírodních materiálů - sláma, tráva, borka, které jsou k dispozici v místě výsadby
• při pravidelné výsadbě v dostatečném sponu a pásovém použití mulče je možné k údržbě meziřadí
použít odpovídající mechanizaci
• vyšší náklady na mulčování se vrátí v úspoře na údržbě
Nevýhody:
• značné náklady na dovoz mulče, pokud není k dispozici v místě výsadby
• mulč poskytuje dobré podmínky pro život drobných hlodavců, kteří mohou značně poškodit výsadby
menších sazenic
6.5.5.9. Hnojení
Až na výjimky jsou zemědělsky využívané půdy dobře zásobené živinami. I půdy degradované a poškozené
erozí mají ještě dostatek živin pro vysazované listnaté dřeviny. Naopak nadbytek živin v půdě podporuje růst
konkurenčních plevelů a buřeně. Opodstatnění by mělo přihnojení reagující na výskyt karenčních jevů nebo
při prokázaném nedostatku některého prvku. V tomto případě je třeba počítat s tím, že při dostatku živin
v půdě si vytváří rostlina chudý kořenový systém (krátké málo větvené kořeny). Dalším problémem je působení
hnojiva na mykorrhizy a půdní mikroorganismy. Změna chemismů půdy pro ně může představovat vážné
riziko.
Před výsadbou na orné půdě lze použít přípravné plodiny, které omezí rozvoj plevelů a zároveň poslouží jako
zelené hnojení. Zásadně nepoužívat dusíkatá hnojiva podporující rozvoj ruderální vegetace.
Při výsadbě lze cíleně použít speciální granulovaná vícesložková hnojiva používaná v lesním hospodářství.
6.5.5.10. Zálivka
Zálivka založených porostů představuje jisté riziko. Pokud není provedena s dostatečným množstvím vody,
dojde k zvlhčení půdy pouze při povrchu. Je-li takovým způsobem prováděna zálivka častěji, dochází k růstu
kořenů v blízkosti povrchu a v budoucnu mohou být poškozeny suchem. Zanedbatelné není ani riziko
poškození takto vyvinutého kořenového systému mrazem. Při takto prováděné zálivce je rovněž významně
podporován rozvoj buřeně. Pokud tedy zalévat, tak velkou dávkou vody a méně často (pokud vlhkostní
podmínky dovolují nejlépe vůbec).
6.5.6. Údržba a následná péče o založené výsadby
Zdárný vývoj skladebných částí ÚSES je nemyslitelný bez vhodné a odborně prováděné péče. Pro všechny
plochy je doporučen k vypracování podrobný plán péče s detailním záznamem všech provedených zásahů,
výsledků průběžných kontrol a návrhů na řešení problémů (viz příloha).
Doporučená doba údržby je 3 - 4letá základní péče (včetně výsadbového roku). Tuto péči je nevyhnutné zajistit
v rozsahu popsaném u jednotlivých souborů prací, zahrnující zejména ochranu proti vnějším vlivům, ožínání,
sečení, vylepšování, ošetření skupin dřevin, příp. odstranění ochranných prostředků (bude-li to již možné).
Rozsah a způsob péče bude vždy do značné míry záviset na stavu porostů. Citlivost nově zakládaného systému
z hlediska stability a vůči negativním vlivům bude vysoká. Značná je závislost struktury a druhové bohatosti
travinobylinných porostů na kosení, blízkosti ploch s agresivními ruderálními druhy, nutno počítat s přirozenou
sukcesí na otevřených plochách po případných terénních úpravách. Pravidelným kosením se značně redukuje
počet ruderálních druhů a porost se obohatí o přirozené luční druhy snášející kosení.
Velmi důležitou složkou údržby je z tohoto pohledu péče o zatravněné plochy. Vzhledem k tomu, že výsadby
skladebných částí ÚSES jsou zakládány na zemědělské půdě převážně do dobře vyhnojené půdy se značnou
zásobou živin, bývá v prvních letech po výsadbě velmi bujný růst jak travin, tak i ruderální vegetace. Včasné
kosení v prvních letech po výsadbě je účinným opatřením ke zdárnému růstu dřevin i kvalitního
travinobylinného porostu. Z praktických poznatků vyplývá, že je vhodné kosit v prvních letech od výsadby po
zapojení porostů po výsadbě nejméně třikrát a po snížení zásob živin v půdě snížit četnost kosení na dvojí
během roku. Dobře se osvědčil zjednodušený způsob péče o trávníky, kdy se neprovádí ožínání sazenic, ale
pouze vykosení meziřadí cepákovou sekačkou. Zabrání se tím případnému poškození kmínku sazenice strunou
motorové kosy a připraví se touto operací vysazeným dřevinám vhodnější mikroklima pro extrémní letní
teploty. Doprovodným efektem tohoto postupu je “přísev” semen bylin na ošetřovaných plochách. Při výskytu
agresivních a vzrůstných plevelů je však nutné vykosit porost i v řadách založených výsadeb.
Iniciované biologické procesy je nevyhnutné od začátku monitorovat a pružně reagovat jak v přípravě dalších
výsadbových etap, tak ve volbě a úpravě managementu. Je možné, že některé, dnes zdánlivě potřebné kroky,
jakými mohou být např. introdukce určitých druhů rostlin, bude v budoucnu možné plošně omezit či dokonce
úplně vynechat. Protože zkušenosti s obnovou přirozených bylinných společenstev jsou u nás v počátcích, bude
nanejvýš vhodné podporovat vliv přirozené sukcese z okolí a vývoj regulovat kosením, případně přísevem
vybraných druhů nebo introdukcí sena a drnů z vhodných regionálně blízkých luk. Tento proces bude vývojově
zdlouhavý, ovšem nevyhnutný pro sledování sukcesních pochodů a vývoje struktury rostlinných společenstev
na stanovištích.
Již v letech péče lze doporučit realizovat první přenosy drnů či sena z jiných, druhově bohatých lokalit.
Vzhledem k původnímu využívání půdy (převážně se jedná o ornou půdu) nelze předvídat a zaručit úspěšnost
přenosů (důležitý je zde rozbor půdy z hlediska obsahu živin), monitorování lokality bude samozřejmostí
k vyhodnocení dalšího postupu při obnově společenstev.
6.5.6.1. Probírky
Výchovné zásahy v založeném porostu mají zásadní význam pro jeho budoucí vývoj, druhové a prostorové
uspořádání. Je nutné si uvědomit, že kvalita provedeného zásahu se projeví až v budoucnu a do značné míry se
jedná o opatření ireverzibilní.
Problémem je, že není možné poskytnou přesný návod, jak provádět pěstební zásahy. Ty jsou podmíněny
zejména nároky jednotlivých dřevin zastoupených v porostu, aktuálním stavem porostu a výchovný
(pěstebním) cílem. Výchova porostů je samozřejmě detailně rozpracována v lesnictví, odkud je možné některé
principy převzít. Problémem zde je rozpracování výchovy především monokulturních porostů. Jedno pravidlo
však lze přejmout bez obav – “méně, ale často”. Je jím vyjádřena stará zkušenost, že lepší je častěji prováděný
zásah o malé intenzitě, než intenzivní zásah po dlouhé době.
Několik zásad pro výchovu porostů:
• odstraňují se jedinci odumřelí, odumírající a napadení škůdci
• odstraňují se jedinci výrazně předrůstaví a obrůstaví
• uvolňují se jedinci nároční na světlo a cílové dřeviny
• meliorační dřeviny musí být zastoupeny na celé ploše
• v žádném případě nepoužívat schématický zásah
• neprovádět výraznou redukci zápoje
Veškerá opatření při výchově porostů je nutno směřovat k cílovému přírodě blízkému lesnímu společenstvu.
Proto je vhodné ponechávat i určitý podíl mrtvého dřeva (ležící i stojící). Stejně tak není třeba striktně
odstraňovat předrostlíky a obrostlíky (zvláště, jedná-li se o cílové dřeviny), stačí v tomto případě jen přiměřená
redukce a díky tomu naopak může vzniknout rychleji vertikálně rozrůzněný porost.
7. PŘÍKLADY REALIZACÍ PRVKŮ ÚSES
OBSAH
• Interakční prvky
o Liniové interakční prvky Tasov
o Liniové interakční prvky Tasov 2
• Biocentra
o Lokální
Lokální biocentrum Hráza
Lokální biocentrum „Na Loukách“
Lokální biocentrum u Vesníku
Lokální biocentrum Pastviska-Tvaroženský potok
Lokální biocentrum Pastvisko
Lokální biocentrum Pozořice
Lokální biocentrum Smolná
Lokální biocentrum Troubky nad Bečvou
Lokální biocentrum U rybníka
Lokální biocentrum Vojkovice
o Regionální
Regionální ÚSES Čehovice
• Biokoridory a větrolamy
o Lokální
Lokální biokoridor Dvorského potoka
Lokální biokoridor Ivanovice na Hané
Lokální boikoridor Vracov I.
Prvky lokálního územního systému ekologické stability v Záblatí
o Regionální
Regionální biokoridor Loděnice
Regionální biokoridor Ekodukt
o Nadregionální
Nadregionální biokoridor Brod nad Dyjí
Nadregionální biokoridor Ostrovy v PR Věstonická nádrž
o Větrolamy
Větrolam Bukovany
Větrolam Čejkovice
Větrolam Ivanovice na Hané
Větrolam Kuželov 1
Větrolam Kuželov 2
• Významné krajinné prvky
o Výsadba dřevin ve VKP Roketnice („Loučky“)
7.1. INTERAKČNÍ PRVKY
7.1.1. Liniové interakční prvky Tasov
k. ú.: Tasov, okres: Třebíč
Objednatel: Okresní úřad Třebíč, Pozemkový úřad
Zpracovatel realizačního projektu: Ageris s.r.o, Brno (Zodpovědný projektant: Ing. Boleslav Jelínek)
Investor stavby: OkÚ Třebíč, Pozemkový úřad
Rozloha: 650 m2
Způsob realizace: Na celé ploše interakčního prvku byl založen trvalý travní porost výsevem standardní travní
směsi pro chladnější polohy v dávce 70 kg/ha. Založené travní porosty je nutné pravidelně 2 x ročně kosit, aby
se zamezilo jeho ruderalizaci. Následně byly vysazeny ovocné stromy ve sponu 5 m (vzdálenost mezi stromy
v řadě) a stromořadí se sponem 6 m. Ve stromořadích byl vysázen Fraxinus excelsior (6ks), Tilia cordata (7
ks), Sorbus aucuparia (10 ks), Betula pendula (5 ks), Cerasus avium cv.(11 ks), Cerasus vulgaris cv (10 ks) a
Malus domestica (11 ks).
Použity byly prostokořenné sazenice s min. výškou nadzemní části 1,5 m (špičáky). Ovocné dřeviny jsou ve
tvaru vysokokmenu.
Následná péče: 1 rok – ožnutí, vylepšení, zalití
Finanční náklady: 49 497,- Kč
7.1.2. Liniové interakční prvky Tasov 2
k. ú.: Tasov, Okres: Třebíč
Objednatel: Okresní úřad Třebíč, Pozemkový úřad
Zpracovatel realizačního projektu: Ageris s.r.o, Brno (Zodpovědný projektant: Ing. Boleslav Jelínek)
Investor stavby: OkÚ Třebíč, Pozemkový úřad
Rozloha: 1790 m2
Způsob realizace: Na ploše interakčního prvku byl založen trvalý travní porost výsevem standardní travní
směsi pro chladnější polohy v dávce 70 kg/ha. Založené travní porosty je nutné pravidelně 2 x ročně kosit, aby
se zamezilo jeho ruderalizaci. Následně byly vysazeny stromy ve sponu 6 m (vzdálenost mezi stromy v řadě)
Fraxinus excelsior (17 ks), Tilia cordata (18 ks), Sorbus aucuparia (14 ks), Cerasus avium cv.(14 ks), Cerasus
vulgaris cv (9 ks) a Malus domestica (18 ks), Betula pendula (8 ks), Alnus glutinosa (4 ks).
Použity byly prostokořenné sazenice s min. výškou nadzemní části 1,5 m (špičáky). Ovocné dřeviny jsou ve
tvaru vysokokmenu.
Následná péče: 1 rok – ožnutí, vylepšení, zalití
Finanční náklady: 92 134,- Kč
7.2. BIOCENTRA
7.2.1. Lokální
7.2.1.1. Lokální biocentrum Hráza
lokalizace: okres Kroměříž
podklady: projektová dokumentace „Plán likvidace štěrkovny Hráza“, kterou zpracoval Báňský inženýring
Olomouc v roce 1994, Stavební podnik Kroměříž a generel místního ÚSES pro katastry obcí Kroměříž, Bílany,
Kotojedy a Vážany
projektant: firma Löw a spol, Brno, Ing. I.Štěpničková, 1994
Cílový stav: rostlinná společenstva měla mít kombinovaný charakter lesních a lučních biocenóz: na
zamokřených stanovištích odpovídajících skupině typů geobiocénů 2BC4 - habrojilmové jaseniny (Ulmifraxineta
carpini), na březích jezera přecházející k biocenózám mokrých hydrických řad - 2BC5 olšové vrbiny
(Alni glutinosae-saliceta) s cílem vytvořit tak zónu dřevinné vegetace s enklávami vlhkomilných
travinno-bylinných společenstev. Významnou součástí LBC Hráza je stojatá voda - hladina jezera, a proto
projekt počítal s vytvořením kompletního sledu společenstev stojatých vod, tj. tvrdé bahenní vegetace rostoucí
částečně na břehu a částečně vyrůstající z vody (Phragmites australis, Glyceria sp., Typha sp., Sparganium sp.,
Juncus sp., aj.), ponořené měkké vegetace a vegetace volného bahnitého dna.
Rozloha: 20,4 ha
Finance: Státní fond ŽP 80%, MÚ Kroměříž 20%, celkem 1,8 mil. Kč
Realizace: Zahrada Olomouc s.r.o.
Termíny: zahájení i ukončení 1996, 1998 obnova po povodni v roce 1997 (SF ŽP poskytl dodatečné
prostředky).
7.2.1.2. Lokální biocentrum „Na Loukách“
k.ú.: Mokrá Hora, okres: Brno město, kraj Jihomoravský
Prostor mezi ulicemi Jandáskova, Pod zahradami, Boženy Antonínové a železniční tratí Brno-Havlíčkův Brod
Druh terénních úprav: hloubené tůně s výsadbami dřevin
Účel: zlepšení stanovištních podmínek pro druhy rostlin a živočichů, vázané na mělké stojaté vody a vlhké
louky, zvýšení ekologické stability a krajinářské hodnoty území.
Investor: Statutární město Brno
Projektant: LÖW & spol.,s.r.o.
Spolupráce: Ateliér Fontes, s.r.o.
Dodavatel: EKOSTAVBY BRNO, a.s.
Finanční zdroje: rozpočet města Brna
Finanční náklady: 785 064,- Kč
Rok realizace: 2003
Rozloha: 0,3014 ha
Použitý sortiment dřevin:
a) Vzrostlé solitérní stromy (velikost 175-200 cm): Fraxinus excelsior 9 ks, Tilia cordata 5 ks
b) Stromy - lesnické odrostky: Alnus glutinosa 22 ks, výška 100-120 cm, Quercus robur 17 ks, výška
80-100 cm, Fraxinus excelsior 2 ks, výška 20-30 cm, Padus avium 2 ks, výška 80-100 cm, Tilia
cordata 2 ks, výška 60-80 cm, Acer campestre 20 ks, výška 60-80 cm
c) Keře (výška 80-120 cm): Viburnum opulus 20 ks, Salix cinerea 15 ks
7.2.1.3. Lokální biocentrum u Vesníku
k.ú.: Nová Ves u Heřmanova, obec Nová Veselí, kraj Vysočina
Druh terénních úprav: hloubené tůně s výsadbami dřevin
Účel: Zlepšení stanovištních podmínek pro druhy rostlin a živočichů, vázané na mělké stojaté vody a vlhké
louky, zvýšení ekologické stability a krajinářské hodnoty území.
Projektant: LÖW & spol., s.r.o. a ATELIER FONTES, s.r.o.
Dodavatel: ZEMAN JAROSLAV, Nová Ves
Finanční zdroje: Program péče o krajinu – C1. Podpora ustupujících populací původních rostlinných i
živočišných druhů, jejich přirozených společenstev a stanovišť a vlastní zdroje investora
Finanční náklady: PPK 400 000 Kč + Investor 50 000 Kč
Realizace: 2003
Rozloha: 0,7173 ha
Použitý sortiment dřevin:
a) Vzrostlé solitérní stromy : Tilia cordata 4 ks, výška 150-200 cm, Quercus robur 3 ks, výška 175-200
cm
b) Stromy - lesnické sazenice (odrostky - výška 150-200 cm): Alnus glutinosa 10 ks, Quercus robur 14
ks, Padus avium 5 ks, Cerasus avium 2 ks
c) Keře (výška 40-60 cm): Viburnum opulus 55 ks, Frangula alnus 14 ks, Crataegus laevigata 20 ks,
Salix cinerea 8 ks, Salix aurita 16 ks
7.2.1.4. Lokální biocentrum Pastviska-Tvaroženský potok
k.ú.: Sivice, okres Brno-venkov
Projektant: Ageris s.r.o. Brno (Ing.Tvrdoňová)
Investor: obecní úřad Sivice
Finanční zdroje: na základě žádosti o dotaci z Programu péče o krajinu (B 1. Vytváření podmínek pro
zachování významných biotopů a C. Podpora druhové rozmanitosti) obdržela Obec Sivice vroce 2003
dotaci ve výši 130 449 Kč. Náklady byly pokryty z prostředků dotace bez použití vlastních zdrojů.
Datum realizace: rok 2003
Dodavatelé: Výsadba stromů a keřů - firma Květ Blažovice - náklady 99 000 Kč.
Terénní úpravy - firma Polach Sivice - náklady 10 000 Kč.
Vytvoření tůní - firma Agromelli Brno - náklady 21 000 Kč.
Účel: v zemědělské části katastru obce Sivice bylo v rámci generelu ÚSES a územního plánu obce vymezeno
na Tvaroženském potoce biocentrum, které bylo částečně založeno v rámci revitalizace toku. Výsadbami
vymezená plocha však vyžaduje zkvalitnění trvalého travního porostu a výrazné doplnění, aby mohla být
plnohodnotnou lokalitou podílející se na podpoře druhové rozmanitosti v krajině. Proto se navrhují následující
opatření
ruční kosení do výše 12 tis. Kč/ha, zpracování hmoty, svoz a odvezení posečené travní hmoty podle podmínek
stanovených orgánem ochrany přírody na podporu druhové pestrosti travního porostu
výsadba nelesní zeleně ve skupinách na části lokality
vytvoření drobné tůňky a mokřadu ve vlhčí části lokality
Dosadby v lokálním biocentru
K dosadbám do biocentra byly použity Quercus robur, Tilia cordata, Acer platanoides a A.campestre, Fraxinus
excelsior, Ulmus laevis a U.minor, Alnus glutinosa, Padus avium, Salix sp., Euonymus europaeus, Viburnum
opulus.
Použity byly prostokořenné sazenice, stromy s min. výškou nadzemní části 1,5 m (špičáky), sazenice keřů 35
cm. Vzhledem k parametrům použitého sadebního materiálu bylo nutné provést upevnění sazenic stromů ke
kůlům. Vysazené stromy bylo nutné chránit proti zvěři, neboť bylo nebezpečí jejich poškození okusem a
ohryzem. Vzhledem k velikosti vysazovaných stromů je nejvhodnějším opatřením ochrana kmínku chráničem
z pletiva. Sazenice keřů je nutné chránit repelenty.
Rozpočet:
popis m. j.
cena za j.
[Kč]
množství
cena celkem
[Kč]
Ruční pokosení ha 12 000,00 1 12 000,00
Hloubení jamek pro vysazování rostlin bez vým. půdy, 0,17 m3
ks 240,00 300 72 000,00
Hloubení jamek pro vysazování rostlin bez vým. půdy, 0,021 m3
ks 16,70 150 2 505,00
Výsadba stromu do vyhloubené jamky, vys. do 1,8 m ks 56,50 300 16 950,00
Výsadba keře bez balu do vyhloubené jamky bez výměny půdy ks 16,30 150 2 445,00
Ukotvení dřeviny třemi a více kůly ks 172,00 300 51 600,00
Zalití rostlin vodou m3
184,00 15,9 2 925,60
Dovoz vody pro zálivku m3
425,00 15,9 6 757,50
Ochrana dřevin před okusem zvěří chráničem z pletiva ks 9,80 300 2 940,00
Ochrana dřevin před okusem zvěří chemickým nátěrem ks 0,50 150 75,00
Řez stromů ks 27,00 450 12 150,00
Vykopávky v zemnících na suchu m3
56,00 100 5 600,00
Svahování m2
33,00 150 4 950,00
Vodorovné přemístění výkopu m3
39,00 100 3 900,00
Rozprostření zeminy m2
9,70 670 6 499,00
Specifikace
sazenice stromů ks 190,00 300 57 000,00
sazenice keřů ks 24,00 150 3 600,00
kůly ks 59,00 909 53 631,00
repelent kg 40,00 2 61,80
Celková cena 317 590,00
Cena celkem 317 590,00 Kč
DPH 5% 15 879,50 Kč
Cena s DPH celkem 333 469,50 Kč
7.2.1.5. Lokální biocentrum Pastvisko
k.ú.: Koválovice
Projektant: Ageris s.r.o. Brno (Ing.Tvrdoňová)
Investor: obecní úřad Koválovice
V předchozích letech byla realizována I.etapa, zpočívající v zatravnění (protierozní funkce) a výsadbě na cca
1/4 navržené plochy. Ve druhé etapě šlo o dosadbu zbytku plochy (necelý 1 ha)
Rok realizace II.etapy: podzim 2004
Finanční zdroje pro II.etapu: dotace 600.000,- a vlastní finance 88.250,Program
péče o krajinu: A2. Tvorba biologických protierozních opatření a realizace vymezených a
schválených územních systémů ekologické stability z geneticky a stanovištně odpovídajícího osiva a sadbového
materiálu.
Koncepční podklad: generel ÚSES (Kolářová a spol., 1996)
STG: lipo-habrové doubravy (2 BD 3x).
Dřevinná skladba II.etapy
Pro výsadby v biocentru Pastviska byl použit Quercus petraea (1323 ks), Tilia cordata (330ks), Carpinus
betulus (330 ks) a jako příměs především po okrajích porostu Acer campestre (111 ks), Sorbus torminalis (111
ks), v keřovém patře Viburnum lantana (90 ks), Euonymus verrucosa (90 ks), Cornus mas (81 ks), Ligustrum
vulgare (20 ks).
Použité prostokořenné sazenice výše zmíněných druhů stromů měly min. výšku nadzemní části 1,5 m
(špičáky), sazenice keřů 35 cm. Byly v dobrém zdravotním stavu, v dormanci, nepoškozené, s dostatečně
vyvinutým kořenovým systémem. Spon u stromů byl 2,00 m a jednotlivé stromy byly sázeny po skupinách.
Keře byly sázeny ve sponu 1,60 m a pouze v jedné řadě po okrajích porostu. Vysazené stromy je nutné chránit
proti zvěři, neboť je nebezpečí jejich poškození okusem a ohryzem. Vzhledem k velikosti vysazovaných stromů
a velkosti vysazované plochy je nejvhodnějším opatřením oplocenka z pletiva min.1,5 m vysoká. Vhodná je
navíc i ochrana repelenty. Bude použit prostokořenný sadební materiál.
Rozpočet II.etapy:
popis m. j. cena za j. [Kč] množství cena celkem
[Kč]
Ruční pokosení ha 13 000,00 0,91 11 830,00
Hloubení jamek pro vysazování rostlin bez vým. Půdy do
0,125 m3
ve svahu přes 1!2 do 1:1 ks 72 2 205 158 760,00
Hloubení jamek pro vysazování rostlin bez vým. půdy,
0,021 m3
ks 16,7 281 4 692,70
Výsadba stromu do vyhloubené jamky, vys. do 1,8 m ks 56,5 2 205 124 582,50
Výsadba keře bez balu do vyhloubené jamky bez výměny
půdy ks 16,3 281 4 580,30
Ochrana dřevin před okusem zvěří oplocenkou m 60 450 27 000,00
Ochrana dřevin před okusem zvěří chemickým nátěrem ks 0,85 2486 2 113,10
Řez stromů ks 27 2205 59 535,00
Specifikace
sazenice stromů ks 80 2 205 176 400,00
sazenice keřů ks 30 281 8 430,00
repelent (Arvesol 2:1,5:1) kg 40 10 400,00
Celková cena 578 323,60
Cena celkem 578 323,60
DPH 19% 109881,484
Cena s DPH celkem 688 205,08
7.2.1.6. Lokální biocentrum Pozořice
pohled na prostor před realizací
Projektant: Ageris s.r.o. Brno (Ing.Tvrdoňová)
Investor: obecní úřad Pozořice
Finanční zdroje: Dotace, vlastní zdroje
Program péče o krajinu: B 1. Vytváření podmínek pro zachování významných biotopů a C. Podpora druhové
rozmanitosti.
Datum realizace: podzim 2004
Účel: výsadba nelesní zeleně a vybudování tůněk pro obojživelníky
Rozloha: 8 191 m2
Druh terénních úprav:
a) Větší tůňka – bude hluboká max 1, 5 m. Hloubka bude kolísat v rozmezí 15 cm do 150 cm. Dno
bude diferenciované, na východní břeh tůňky bude vysazena vrba bílá (Salix alba).
b) Menší tůňka
Hloubka vody – měla by kolísat od 15 do 100 cm .
Oslunění vody – nezbytné pro kuňku obecnou, ropuchu zelenou.
Kvalita břehů – nutný je pozvolný, hlinitý břeh, o sklonu maximálně 45º, tomuto požadavku
vyhoví navržené tůňky a všechny břehy větší tůňky..
Kvalita vody - pro udržení vyhovující kvality vody je vhodné zatravnění okolí rybníka, které
by mělo zabránit splachu nežádoucích kontaminantů z okolí
c) Stávající porost vrb – zachovat, při realizaci tůněk dát pozor na dostatečnou vzdálenost od vrb, aby
nebyl poškozen jejich kořenový systém.
d) Na severovýchodní hranici pozemku č.75 vysadit 6 ks vrb křekých (Salix fragilis).
e) Skupina keřů složená z 12 sk střemchy obecné (Padus avium) vysazených 2 m od sebe. Před nimi
vysázeny 28 ks kaliny obecné (Viburnum opulus).
f) Dvě skupinky dřevin skládající se z 6 ks olše lepkavé (Alnus glutinosa) a 16 ks vrby košíkářské
(Salix viminalis).
g) Výsadba dvou kusů dubů letních (Quercus robur).
h) Liniová výsadba 8 ks javorů babyk (Acer campestre) ve sponu 8 m. Tato výsadba by měla celou
lokalitu pohledově oddělit od stávající komunikace. Javory nechat vyvětvovat od ze země. U
výsadeb č.7 a 8 budou sazenice stromů ukotveny 3 kůly.
Pro vrby, olše, kaliny a střemchu budou hloubeny jamky do 0,021 m3
. Pouze pro soliterní vrbu u větší tůňky
bude vyhloubena jamka jako pro duby a javory (0,125 m3
). Střed pozemku bude ponechám v současném stavu
jako louka. V závěru větší tůňky bude vlhká louka.
Použité prostokořenné sazenice výše zmíněných druhů stromů musí mít min. výšku nadzemní části 1,5 m
(špičáky), sazenice keřů 35 cm. Musí být v dobrém zdravotním stavu, v dormanci, nepoškozené, s dostatečně
vyvinutým kořenovým systémem.
Rozpočet:
popis m.j.
cena za j.
(kč) množství
cena celkem
(Kč)
vykopávky v zemnících na suchu m3
56 800 44 800,00
svahování m2
33 170 5 610,00
vodorovné přemístění výkopu m3
39 800 31 200,00
odvoz zeminy do 500 m m3
68 800 54 400,00
ruční pokosení ha 13 000 0,8191 10648,3
hloubení jamky pro vysazování rostlin bez výměny půdy do 0,125
m3
ks 37,5 11 412,50
hloubení jamky pro vysazování rostlin bez výměny půdy do 0,021
m3
ks 16,7 68 1135,60
výsadba stromu do vyhloubené jamky, vysokého do 1,8 m ks 240 11 2640,00
výsadba keře do vyhloubené jamky bez výměny půdy ks 16,3 68 1108,40
ukotvení dřeviny třemi kůly ks 116 10 1160,00
řez stromů ks 27 10 270,00
specifikace
sazenice stromů ks 90 10 900,00
smuteční vrba ks 370 1 370,00
sazenice vrb, olší, keře ks 26 50 1300,00
kůly ks 59 30 1770,00
cena celkem 157724,80
DPH 29967,71
cena celkem 187692,51
7.2.1.7. Lokální biocentrum Smolná
k.ú.: Jevíčko, okres Svitavy
Investor: Zemědělská vodohospodářská správa ( dříve SMS)
Realizace: 1994
Záměr: Revitalizace nivy Malonínského potoka
Finanční prostředky: MŽP – PRŘS
Cíl: obnova cenotické a populační diverzity narušené nivy toku nad VN Smolná
Realizovaná opatření: vodní plocha, ostrůvek, luční biotopy a plochy se skupinovými výsadbami dřevin.
Charakteristika jednotlivých biotopů.
Jedno- až dvousečná louka čerstvě vlhkého stanoviště o rozloze 1,11 ha, po celý rok s příznivým poměrem
vody v horní části rhizosféry.
Zamokřená louka s půdní vlhkostí o rozloze 0,39 ha, která v průběhu roku nepodléhá velkým výkyvům,
k přemokření horní části půdního profilu dochází pouze na začátku vývoje a v obdobích mokra.
Ostrůvek o rozloze 0,02 ha, s půdní vlhkostí, která v průběhu roku nepodléhá velkým výkyvům. K přemokření
horní části půdního profilu dochází na začátku vývoje a v obdobích mokra.
Mokřadní typ louky o rozloze 0,17 ha, s dominantním porostem Phragmites communis se stále nebo
periodicky podmáčeným půdním profilem, přičemž podzemní nebo záplavová voda se udržuje po značnou část
vegetačního období při nebo nad půdním povrchem.
Osázená mez v západní části biocentra, která tvoří hranici biocentra od stávající intenzivně využívané louky,
byla osázena převážně keřovým patrem a 4 soliterními duby.
Plochy s výsadbami dřevin.
Vodní plocha o rozloze 1,02 ha. Vodní hladina je v biocentru regulována napouštěcím zařízením z
Malonínského potoka s možností regulace do usazovací nádrže.
Použité dřeviny: Salix alba , Salix fragilis, Salix viminalis, Salix caprea, Salix aurita, Salix cinerea, Alnus
glutinosa, Padus avium, Corylus avellana, Prunus spinosa, Viburnum opulus, Frangula alnus.
7.2.1.8. Lokální biocentrum Troubky nad Bečvou
k. ú.: Troubky nad Bečvou, okres Přerov
Objednatel: Jiří Šíma, Brno-majitel pozemků
Zhotovitel: Ekologické projektování - Ing. Draga Kolářová, Ing. Boleslav Jelínek
Účel: založení části RBC, cílem zalesnění je vytvořit ekologicky stabilní společenstva, které budou působit
jako stabilizující složka v intenzívně využívané krajině a budou tvořit základ ze kterého bude možné provádět
rozšíření RBC. Část plochy používaná jako skládka stavebního rumu a domovního odpadu musí být překryta
zeminou o mocnosti 0,5 m.
Rozloha: 1,2672 ha
Použité dřeviny: Quercus robur, Acer platanoides, Fraxinus excelsior, Tilia cordata.
Použity byly prostokořenné sazenice - poloodrostky, o výšce nadzemní části 50 - 120 cm. Na ploše se střídají
pásy tvořené pěti řadami dřeviny jednoho druhu. Spon byl 1 x 1 m.
Realizace: navážky a oplocení podzim 1997, výsadby jaro 1998, následná péče 5 let
Finanční náklady: 1 079 921 Kč
7.2.1.9. Lokální biocentrum U rybníka
typ opatření: biocentrum místního ÚSES mokřadního typu („ U rybníka“) na soutoku Starovičského potoka a
toku Štinkavka
k.ú.: Starovičky okres Břeclav, kraj Jihomoravský
širší územní vztahy: územím prochází nadregionální biokoridor spojující nadregionální BC Křivé jezero s BC
Boleradický les
parametry: celková výměra řešené plochy: 4,49 ha, nově vytvořená volná vodní plocha: 0,79 ha, plocha
zatravnění a doprovodné výsadby: 3,7 ha
koncepční podklad: Koncepce revitalizace povodí Štinkavky (Hydroeko,1993)
Revitalizace zemědělského toku Starovičky (studie stavby, A.KTI, s.r.o.,1996 )
prováděcí projekt: Revitalizace zemědělského toku Starovičky (HYDROKONSULT Bratislava, organizační
složka Břeclav, 1999 )
finanční prostředky: PRŘS
náklady stavební části: 2,89 mil. Kč
zhotovitel: ADAGRO, spol. s.r.o.
realizace: 2001 –2003
výsadba: 10/ 2002 1300 stromů a 1800 keřů (zastoupení dřevin tvrdého i měkkého luhu, skupinová výsadba
s ponecháním prostoru pro plochy podmáčených rákosin)
7.2.1.10. Lokální biocentrum Vojkovice
k.ú.: Vojkovice nad Svratkou, okres Brno venkov, kraj Jihomoravský
Termíny: výsadby podzim 1997
Koncepční podklad: Generel místního ÚSES zpracovaný firmou Kolářová a spol. v roce 1996
Realizační projekt: Ateliér Fontes, Brno zpracován v r.1997
STG: 1BC-C(3)4 Ulmi-fraxineta carpini inferiora
Rozloha: 3700 m2
Použité dřeviny: Lonicera xylosteum 53ks, Ribes uva-crispa 38 ks, Staphylea pinnata 45 ks, Ligustrum
vulgare 53 ks, Swida sanguinea 53 ks, Euonymus europaeus 53 ks, Viburnum opulus 45 ks, Padus avium 30 ks,
Frangula alnus 53 ks, Cerasus avium 3 ks, Sorbus aucuparia 3 ks, Crataegus monogyna 15 ks, Pyrus pyraster 3
ks, Prunus spinosa 15 ks, Rhamnus cathartica 15 ks, Viburnum lantana 15 ks, Corylus avellana 15 ks, Quercus
robur 420 ks, Fraxinus excelsior 180 ks, Acer campestre 8 ks, Acer platanoides 3 ks, Ulmus laevis 150 ks, Tilia
platyphylla 150 ks, Carpinus betulus 60 ks
Inventarizace 2003: z celkového počtu 1478 vysazených dřevin přežilo 522 stromů – 35,3%, z 24 druhů
přežilo 21 druhů. Nejvíce ubylo Quercus robur (ze 420 pouhé 3), Tilia platyphylla (ze 150 také 3), úplně
vymizely Lonicera xylosteum, Staphylea pinnata a Ribes uva-crispa.
7.2.2. Regionální
7.2.2.1. Regionální ÚSES Čehovice
(www.oku-pv.cz/usescehovice/index1.htm)
Ojedinělý návrh regionálního ÚSES v rámci komplexních pozemkových úprav v katastrálním území s
naprostým nedostatkem potřebné výměry státní půdy, ojedinělý je i rozsah a způsob zasazení této ryze
ekologické stavby do intenzivně zemědělsky využívané roviny Hané, stejně tak jako způsob financování celé
akce a poskytovaný kompletní "technický servis" ze strany Okresního pozemkového úřadu Prostějov pro Obec
Čehovice.
Katastr: Čehovice, Bedihošť, Výšovice (okres Prostějov)
Projekt KPÚ a realizační projekt: Ing. František Hanousek, zahájení KPÚ 1995, dokončení realizačního
projektu březen 1999
Realizace: Zahrada Olomouc s.r.o., subdodavatel stavebních prací Dopravní stavby holding a.s. Olomouc
Finanční zajištění: MŽP – Program péče o krajinu, Okresní pozemkový úřad Prostějov z prostředků na
pozemkové úpravy
Rozloha: 22,99 ha
Zahájení: srpen 1999
Ukončení: listopad 2000
Bioregion: Hornomoravský úval
Biochora: teplé ploché pahorkatiny na spraších
Cílový typ společenstva: kombinované biocentrum s vegetačními formacemi - vodní plochy, mokřadu,
přechodových rákosin a luk, měkkého a tvrdého luhu. Na ploše Regionálního ÚSES Čehovice bylo vysazeno
28 druhů dřevin v celkovém počtu asi 35.000 kusů. Lesnickou a zahradnickou technikou výsadeb bylo v
biocentrech, biokoridorech a travnatém průlehu vysazeno celkem:
• 27.500 ks lesních sazenic (Fraxinus excelsior 4500, Populus alba 1800, Populus nigra 1800,
Quercus robur 7100, Salix alba 4100, Alnus glutinosa 300, Ulmus laevis 2050, Acer platanoides
2950, Acer campestre 200, Carpinus betulus 1200, Fagus sylvatica 500, Tilia cordata a Tilia
platyphylla 1000)
• 1.905 vzrostlých stromů o výšce v rozmezí 1,2 - 1,8 m (Fraxinus excelsior 215, Populus alba 95,
Populus nigra 95, Quercus robur 522, Salix alba 180, Alnus glutinosa 25, Ulmus laevis 127, Acer
platanoides 174, Acer campestre 42, Carpinus betulus 158, Fagus sylvatica 74, Tilia cordata a Tilia
platyphylla 158, Populus tremula 15, Cerasus avium 10, Sorbus aria 15)
• 5.635 keřů (Salix triandra , Salix viminalis, Salix fragilis, Salix purpurea 630, Viburnum opulus
845, Padus avium 250, Frangula alnus 680, Corylus avellana 1220, Euonymus europaeus 1100,
Swida sanguinea 760, Crataegus laevigata 100, Salix caprea 50)
Travnaté plochy byly nově založeny na celkové ploše 14,6455 ha. K založení travnatých ploch bylo použito
dvou speciálních travních směsí:
• typ „chudá pastvina“, který byl použit na plochách výhledově zalesněných (Jílek vytrvalý 20 %
Bojínek luční 18 % Kostřava ovčí 18 % Lipnice luční 16 % Jetel plazivý 16 % Kostřava červená 12
%)
• typ „zamokřené louky“ na plochách mokřadu a březích rybníka (Lipnice bahenní 20 % Psárka
luční 20 % Bojínek luční 15 % Kostřava luční 15 % Lipnice luční 15 % Psineček tenký 15 %)
7.3. BIOKORIDORY A VĚTROLAMY
7.3.1. Lokální
7.3.1.1. Lokální biokoridor Dvorského potoka
k.ú.: Tuřany, okres Brno město
Zadavatel: Pozemkový úřad města Brna
Projektant: Kolářová a spol. ekologické projektování (Ing.Jelínek)
Finanční náklady: 463 494,30 Kč
Realizace: zahájení podzim 1999
Popis: část biokoridoru bude zatravněna, větší část zalesněna, následná péče je plánována na dobu 5 let.
Realizace biokoridoru byla rozdělena na tři části.
Rozloha: 14.492 m2
Použitý sadební materiál: prostokořenné sazenice o výšce nadzemní části 60 - 120 cm (poloodrostky),
Sazenice keřů 30 - 60 cm. K založení travních porostů byla použita výsevová směs Ing. Magdalény Ševčíkové
z Výzkumné stanice travinářské v Zubří.
Trávy (90%): Bromus erectus (50%), Festuca ovina cv. Jana (10%), Festuca rubra ssp. rubra cv. Táborská
(5%), Festuca rubra ssp. commutata cv. Valaška (5%), Festuca rupicola (10%), Poa angustifolia (5%),
Arrhenantherum eletius cv. Rožnovský (5%), Jeteloviny (3%): Lotus corniculatus cv. Malejovský (1%),
Coronila varia cv. Eroza (1%), Trifolium alpestre (1%), Byliny (7%): Centaurea scabiosa, Hypericum
perforatum, Knautia arvensis, Leontodon hispidus, Sanguisorba minor, Salvia pratensis, Salvia verticilata po 1
%
Výsadby na parcele č. 4329 - SO1A: První řada dřevin je 1,5 m od hranice parcely. V této řadě byly
vysazovány keře i dřeviny. Účelem je vytvořit porostní plášť. Do řady byly vysazovány tyto dřeviny: javor
babyka, habr obecný, lípa srdčitá, jasan ztepilý, jeřáb břek, ptačí zob obecný, brslen bradavičnatý, svída krvavá,
řešetlák počistivý, ovocné dřeviny (Pyrus communis, Malus sylvestris, Cerasus avium). V této řadě je
jednotlivé smíšení dřevin. Následné dvě řady od okraje jsou tvořeny javorem babykou, habrem obecným, lípou
srdčitou, jasanem ztepilým a dubem letním. V těchto řadách jsou vždy dvě sousední sazenice jednoho druhu.
Ve vnitřních dvou řadách dřeviny (dub letní, jasan ztepilý) vytvářejí bloky – hloučkové smíšení.
Výsadba na parcele č. 4377 – SO1B: První řada dřevin je 1,5 m od hranice parcely. V této řadě byly
vysazovány keře i dřeviny. Účelem je vytvořit porostní plášť. Do řady byly vysazovány tyto dřeviny: javor
babyka, habr obecný lípa srdčitá, jasan ztepilý, jeřáb břek, ptačí zob obecný, brslen bradavičnatý, svída krvavá,
řešetlák počistivý, ovocné dřeviny (Pyrus pyraster, Malus sylvestris, Cerasus avium). V této řadě je jednotlivé
smíšení dřevin. Následná řada od okraje je tvořena javorem babykou, habrem obecným, lípou srdčitou, jasanem
ztepilým a dubem letním. V této řadě jsou vždy dvě sousední sazenice jednoho druhu. Ve vnitřní řadě byl
vysazován dub letní.
Navrhované dřeviny a jejich počet SO1 celkem: Quercus robur (456ks), Tilia cordata (430ks), Fraxinus
excelsior (533ks), Acer campestre (302ks), Carpinus betulus (302 ks), Sorbus torminalis, Malus sylvestris,
Pyrus pyraster, Cerasus avium, Ligustrum vulgare, Euonymus verrucosus, Swida sanguinea, Rhamnus
cathartica po 67 ks
7.3.1.2. Lokální biokoridor Ivanovice na Hané
Jeden z prvních modelových lokálních biokoridorů vysázených na jižní Moravě počátkem 90.let 20.století
k.ú.: Křižanovice, okres Vyškov
Parametry: 600m délka, 15 m šířka, 0,9 ha
Koncepční podklad: studie komplexních krajinných úprav v hospodářském obvodu ZD Ivanovice na Hané
zpracoval ATELIER – atelier ekologického rozvoje a plánování
Prováděcí dokumentace: Lokální ÚSES ZD Ivanovice na Hané X/90 zpracoval ATELIER – atelier
ekologického rozvoje a plánování
Finanční prostředky: bezúročná podmíněně nenávratná půjčka z fondu soustavy ZpoK MZVž ČR
Výsadba: jaro a podzim 1991, pěstební péče do roku 1995
Dodavatel: ZD Ivanovice
Údržba: ZD Ivanovice, FOOP s.r.o Olomouc
Výsadby v části SO2: V doprovodných porostů Dvorkého potoka byly proschlé a silně napadené stromy před
započetím výsadeb odstraněny a doprovodné porosty pak byly doplněny novými stromy (výsadby vrby bílé a
topolu bílého). Plášť biokoridoru byl vytvořen brslenem evropským nebo bradavičnatým, ptačím zobem
obecným, svídou krvavou, javorem babykou a střemchou obecnou. Tato řada dřevin je 1,5 m od hranice
parcely. V řadě budou vysazovány vždy dvě sousední sazenice jednoho druhu. Účelem je vytvořit porostní
plášť. Následné řady budou vysazovány kolmo na podélnou osu. V každé řadě bude vysazován vždy jeden druh
dřevin (lípa srdčitá, javor babyka, jasan ztepilý, dub letní a habr obecný).
Navrhované dřeviny a jejich počet SO2: Quercus robur, Carpinus betulus, Tilia cordata, Fraxinus excelsior
po 296 ks, Acer campestre 355 ks, Salix alba, Populus alba po 25 ks, Ligustrum vulgare, Euonymus verrucosus,
Swida sanguinea, Padus avium po 59 ks
7.3.1.3. Lokální boikoridor Vracov I.
k.ú.: Vracov, okres Hodonín (katastrální hranice mezi Vracovem a Vlkošem)
spojuje Biocentra Rybník a Roviny, přes biocentrum Rovné (neexistující)
délka: 1930 m, šířka 15 m, plocha 2,895 ha
Návrh ÚSES: v obvodu ZD Vracov zpracoval Agroprojekt Brno
Prováděcí projekt: Agroprojekt Brno
Finanční prostředky: bezúročná podmíněně nenávratná půjčka z fondu soustavy ZPoK Mze, částečně ZD
Vracov
Celkové náklady na založení a péči 1990-1995 1 786 508,- Kč, z toho na založení porostu 985 854,- Kč, na
péči 1992-1995 800 654,- Kč
Počátek realizace 1990, výsadby dřevin květen 1991, dosadba podzim 1991
Pěstební péče do 1995
Dodavatel ZD Vracov
Dřeviny dle projektu: Acer campestre, Carpinus betulus, Cerasus avium , Cornus sanguinea, Crataegus sp.,
Euonymus verrucosus, Frangula alnus, Ligustrum vulgare, Populus nigra, Populus tremula, Padus avium,
Prunus spinosa, Quercus robur, Rhamnus cathartica, Rosa canina, Salix caprea, Salix fragilis, Sorbus
torminalis, Staphylea pinnata, Tilia cordata, Viburnum lantana.
Inventarizace 1996 – 12 970 dřevin, 37 druhů, autochtonních 65%, 1968 prázdných míst po původní výsadbě,
221 přirozeného zmlazení
Inventarizace 2002 – 11 072 dřevin, autochtonních 75%, 32 druhů, chybí 4377, navíc 630 zmlazení
Acer campestre 1709, Acer negundo 1, Acer platanoides 2, Carpinus betulus 6, Cerasus avium 994, Corylus
avellana 226, Cornus sanguinea 1353, Crataegus laevigata 1, Crataegus monogyna 1, Fraxinus excelsior 3,
Ligustrum ovalifolium 2075, Ligustrum vulgare 54, Lonicera korolkowii 9, Padus avium 1572, Pinus sylvestris
2, Populus nigra 15, Populus tremula 12, Prunus spinosa 313, Quercus robur 1143, Rhamnus cathartica 153,
Rosa canina 6, Rosa multiflora 117, Salix caprea 17, Salix nigricans „Cotinifolia“ 88, Sambucus nigra 230,
Sorbus aucuparia 36, Staphylea pinnata 40, Symphoricarpos albus 1, Tilia cordata 267, Viburnum lantana 119
7.3.1.4. Prvky lokálního územního systému ekologické stability v Záblatí
Interakční prvek s nedostatečnou následnou péčí Vybudovaný biokoridor lokálního významu
k.ú.: Záblatí, okres Žďár nad Sázavou
Objednatel realizačního projektu: Pozemkový úřad, OkÚ Žďár nad Sázavou
Zpracovatel projektu: Ageris s. r. o., Brno, zodpovědný projektant Ing. Draga Kolářová
Koncepční podklady: Generel lokálního územního systému ekologické stability zpracovaný firmou
Agroprojekt PSO spol. s r.o. v roce 1995 a plán lokálního územního systému ekologické stability zpracovaný
do ÚPD v rámci KPÚ Záblatí firmou Agroprojekt PSO spol. s r.o. v letech 1996-1997
Členění stavby na jednotlivé části a finanční náklady:
Jednotlivé stavební prvky lokálního ÚSES jsou v projektu řešeny jako samostatné stavební objekty.
SO1 – lokální biokoridor na toku Bítýšky v severozápadní části záblatského katastru (22.100,- Kč)
SO2 – lokální biokoridor na toku Bítýšky v jihovýchodně od zastavěného území Záblatí (5.763,- Kč)
SO3 – lokální biokoridor na toku Pelgramského potoka (13 333,- Kč)
SO4 – lokální biokoridor směřující z biocentra do k. ú. Ruda (1 964 834,- Kč)
SO5 – lokální biokoridor při severním okraji obce Jáchymov (372 307,- Kč)
SO6 – interakční prvek jižně od obce (294 245,- Kč)
SO7 – interakční prvek u nové zpevněné cesty v polní trati Pelgramská (25 100,- Kč)
SO8 – interakční prvek podél polní cesty v polní trati Hájky (20 985,- Kč)
SO9 – interakční prvek podél nové zpevněné cesty podél jihozápadního okraje obce (47 180,- Kč)
SO10 – interakční prvek podél polní cesty v polní trati Ziky (18 168,- Kč)
SO11 – interakční prvek podél polní cesty ke středisku ZD jižně od obce (15 427,- Kč)
SO12 – interakční prvek podél polní cesty v polní trati Čtvrtky (119 529,- Kč)
Stavba celkem - SO1 – SO12 2 918 971,- Kč
Časový harmonogram prací: zahájení prací podzim roku 2000.
7.3.2. Regionální
7.3.2.1. Regionální biokoridor Loděnice
Ortofotosnímek se zákresem výzkumných
ploch
k.ú.: Loděnice, okres Znojmo, kraj Jihomoravský
bioregion: Lechovický, STG: Ligustri-querceta 1BD3
vlastník pozemku: obec Loděnice
projektant: Agroprojekt PSO s.r.o. Brno, Ing. David Mikolášek
realizace: firma Květ – Ing. Jiří Vrbas
náklady: cca 5 mil. Kč
termíny: zahájení výsadeb říjen 1999 dokončení prosinec 2000, dosadby listopad 2001
rozměry: šířka 40 m, délka 1660 m, plocha 6,6297 ha, regionální biokoridor složený (lokální vložená biocentra
nebyla dosud realizována)
výsadby: dřeviny v pásech (šířka 1,5 m, mulč, tři řady), volné plochy mezi pásy zatravněny použity listnaté
stromy s balem (duby, habry) i bez balu s obvodem kmene 8-10 cm ve stáří 5-7 let (odrostky), keře 2-3 roky
staré s balem
inventarizace: 23 262 jedinců, 868 prázdných míst, 31 druhů domácích dřevin (Tilia cordata 394, Acer
platanoides 302, Carpinus betulus 259, Quercus robur 216, Sorbus aria 156, Fraxinus excelsior 100, Cerasus
avium 41, Tilia platyphylla 32, Pyrus pyraster 20, Acer pseudoplatanus 4, Betula pendula 3, Populus nigra 3,
Acer campestre 402, Cerasus mahaleb 348, Crataegus monogyna 239, Rhamnus cathartica 208, Cornus mas 51,
Ligustrum vulgare 5471, Ribes alpinum 5134, Lonicera xylosteum 2438, Prunus spinosa 1558, Rosa canina
1526, Swida sanguinea 1064, Viburnum opulus 844, Viburnum lantana 828, Corylus avellana 759, Euonymus
europaeus 666, Rosa rubiginosa 51, Rosa pimpinellifolia 12, z náletu Sambucus nigra 105, Salix caprea 1) a 4
druhy introdukované (dva druhy z náletu – Acer negundo 4 a Robinia pseudoacacia 2 a dva omylem vysazeny
Lonicera tatarica 6, Tilia tomentosa 15)
7.3.2.2. Regionální biokoridor Ekodukt
Tunel pro regionální biokoridor na rychlostní komunikaci R35 Lipník nad Bečvou - Olomouc
Projekt: SUDOP PRAHA a.s., středisko 209 (HIP Ing. Roman Smida) 01/1995
Realizace: Dopravní stavby - Holding, Olomouc, 1997 - 1999
Investor: Ředitelství dálnic Praha, závod Brno
Investiční náklady: 111,2 mil. Kč
Rychlostní komunikace R35 kategorie D 26,5/120 prochází v lokalitě Skoky - Dolní Újezd (km 169,1 až 169,5)
výrazným terénním hřbetem v úpatí Oderských vrchů. Protože navržená komunikace přetínala v tomto úseku
regionální biokoridor (RBK), bylo nutno navrhnout řešení, které umožní průchodnost koridoru spojujícího
regionální biocentrum Zámecký kopec na jihozápadě s regionálním biocentrem Polom na severovýchodě.
Komunikace prochází 300 m dlouhým zářezem a 100 m dlouhým hloubeným tunelem. Nad tunelem je po
zasypání rekonstruována původní zeleň - celá plocha je zalesněna původními dřevinami (dub, habr, buk, lípa);
svahy nad portály jsou osety travní směsí a osázeny keřovými porosty doplněnými solitérními stromy tak, že
zůstává zachována kontinuita jižních svahů s charakteristickou vegetací. Tunel je opatřen pevným
neprůhledným oplocením které umožní zvěři navedení na přechodovou pasáž a zabrání jejímu kontaktu s
komunikací.
7.3.3. Nadregionální
7.3.3.1. Nadregionální biokoridor Brod nad Dyjí
Vlevo nahoře výsadby Fraxinus angustifolia, vlevo
dole Populus nigra a vpravo síje Quercus robur.
Popis: plošně zcela ojedinělá výsadba lužního lesa na zemědělské půdě v trase nadregionálního biokoridoru
podél řeky Dyje před ústím do první nádrže VD Nové Mlýny. Po zalesnění byly zemědělské pozemky
převedeny na Lesy České republiky, LZ Židlochovice.
k.ú.: Brod nad Dyjí, okres Břeclav, kraj Jihomoravský
Rozloha: 79 ha
Zadavatel: Okresní pozemkový úřad Břeclav v rámci KPÚ v k.ú. Nový Přerov a Brod nad Dyjí. Kromě
zalesnění 79 ha trasy NR BK byla realizována i výsadba lokálních biokoridorů a revitalizován rybník.
Projekt: Lesprojekt Brno a.s.
Realizace: 2003-2004, LZ Židlochovice
Finanční zdroje: Mze ČR, program SAPARD a rozpočty samospráv
Finanční náklady: 15 mil. Kč
Použité dřeviny: Quercus robur (244 485 ks), Fraxinus angustifolia (104 672 ks), Acer campestre a
A.platanoides (2726 ks), Ulmus laevis (3244 ks), Tilia cordata (2412 ks), Populus nigra (2084 ks), Populus
canescens (4275 ks), Populus tremula (4249 ks), Salix alba (2538 ks), Alnus glutinosa (31 857 ks), Juglans
nigra (33 966 ks), Pyrus pyraster (52 ks), Malus sylvestris (14 ks).
7.3.3.2. Nadregionální biokoridor Ostrovy v PR Věstonická nádrž
Projekt: povodí Moravy s.p. Ing. Tesař, 1995
Realizace: vybudování dvou ostrovů přes střední
nádrž VD Nové Mlýny po snížení hladiny o 85 cm
s využitím obnažených náplavů v oblasti spojení
regionálního biokoridoru podél řeky Svratky a
nadregionálního biokoridoru podél Dyje.
Termíny: zahájení stavby červenec 1996, ukončení
stavby září 2001
Ozelenění: samovolně primární sukcesí s dominantní
Salix alba a vtroušenými Populus nigra, Salix cinerea,
Salix viminalis, Salix triandra, Salix x rubens, Salix
purpurea, Salix caprea, Alnus glutinosa, Populus alba,
Fraxinus angustifolia, Ulmus laevis.
Náklady: 65 mil. Kč, dotace Program péče o krajinu
Rozloha: cca 25 ha při hladině 169,5 m n.m.
Vývoj: po roce 2001 větší část ostrovů zaplavena
opětným zvýšením hladiny na kótu 170,00 m n.m.,
společenstva dřevin postupně odumírají, rozvíjí se
mokřadní společenstva.
7.3.4. Větrolamy
7.3.4.1. Větrolam Bukovany
K.Ú.: Bohuslavice,Bukovany,Nechvalín,Ostrovánky, okres Hodonín
Parametry: délka 2 528m, šířka 7m, plocha 1,7693ha
Projektová dokumentace: Projekt výsadby vetrolamů Bukovany, Ostrovánky,Nechvalín IX/1991
Zpracovatel: Uniprojekt Hodonín
Finanční prostředky: Okresní úřad Hodonín
Výsadba: podzim 1992
Pěstební péče: do podzimu 1995
Dodavatel: GREEN (ing.Zapletal)
7.3.4.2. Větrolam Čejkovice
K.Ú.: Čejkovice, okres Znojmo
Parametry: délka 1 200m, šířka 10m, plocha 1,2000ha
Projektová dokumentace: Projekt výsadby větrolamu v k.ú.Čejkovice IV/1994, Lesní společnost Jm lesy a.s.
divize Znojmo
Finanční prostředky: fond NR
Výsadba: IV/1994
Pěstební péče: do V/1999 (do zajištěné kultury)
Dodavatel: Lesní společnost Jm lesy a.s.,divize Znojmo
Použité dřeviny: Quercus petraea, Pyrus communis, Fraxinus excelsior, Acer campestre, Acer platanoides,
Acer psudoplatanus, Acer negundo, Ulmus scabra, Ulmus laevis, Morus alba, Rhus typhina, Robinia
pseudoacatia, Cerasus avium, Sambucus nigra, Eonymus europeus, Rubus idaeus, Ligustrum vulgare, Rosa
canina, Swida sanguinea, Laburnum anagyroides, Prunus spinosa, Lonicera xylosteum
7.3.4.3. Větrolam Ivanovice na Hané
K.Ú.: Křižanovice, okres Vyškov
Parametry: délka 700m, šířka 7m, plocha 0,5600ha
Koncepční podklad: Studie komplexních krajinných úprav v hospodářském obvodu ZD Ivanovice na Hané,
ATELIER - atelier ekologického rozvoje a plánování
Prováděcí dokumentace: Lokální ÚSES ZD Ivanovice na Hané X/1990, ATELIER - atelier ekologického
rozvoje a plánování
Finanční prostředky: bezúročná podmíněně nenávratná půjčka z fondu soustavy ZPoK MZVž ČR
Výsadba: jaro 1991
Pěstební péče: do 1995
Dodavatel: ZD Ivanovice
Údržba - ZD Ivanovice, FOPP s.r.o. Olomouc
7.3.4.4. Větrolam Kuželov 1
Větrolam, vysazený počátkem 70.let 20.stol na zemědělské půdě lesnickým způsobem s převahou stromů a keři
jen v okrajové řadě, patří k systému větrolamů v Bílých Karpatech, které dnes již začínají plnit koridorovou
funkci, přestože nebyly zakládány primárně jako biokoridory. Vytvořily uvnitř lesní prostředí, kterým migrují
již i druhy lesního podrostu.
Kraj: Jihomoravský Okres: Hodonín Katastr obce: Kuželov
Mapa: Základní mapa ČR 35-11-23, 35-13-03
Orientace: SV-JZ Nadmořská výška: 382–439m
Délka: 2200 m Šířka: 34 m Počet řad: 28 –32 Věk: 30 let
Fytocenologická poznámka: dubo-lipová část - kryt 25%, Brachypodium sylvaticum, Epipactis heleborine,
Galium odoratum, Geum urbanum, Hypericum perforatum, Poa nemoralis, Rubus hirtus, Sedum maximum,
Viola reichenbachiana
Lipová část. kryt 20% - Brachypodium sylvaticum, Circaea lutetiana, Galium odoratum, Geum urbanum,
Lamium maculatum, Primula veris, Rubus hirtus, Viola sylvatica
Nad silnicí - dubová část - kryt 100% - dominuje Brachypodium pinnatum a Festuca rubra, dále Agrostis
stolonifera, Campanula trachelium, Colchicum autumnale, Daucus carota, Glechoma hederacea, Jacea
pratensis, Hypericum perforatum, Ornithogalum pyramidale, Pimpinella pratensis, Torylis japonica
Dřeviny (pl = plodí, zml = zmlazení):
Acer pseudoplatanus, Caragana arborescens (pl), Carpinus betulus, Cerasus avium (zml), Crataegus
monogyna (zml), Larix decidua, Ligustrum vulgare, Picea abies (s), Pinus sylvestris, Populus nigra, Quercus
robur (pl, zml), Quercus rubra (pl, zml), Rhamnus cathartica (pl), Sambucus nigra (pl), Swida sanguinea (pl,
zml), Tilia cordata (pl), Tilia platyphyllos, Viburnum opulus (pl), Rosa sp. (zml)
Ve větrolamu se vyskytuje 21 druhů dřevin, z toho je 19 druhů v České republice domácích, 2 druhy jsou
introdukované (Quercus rubra, Caragana arborescens), 10 druhů je ve větrolamu vysazených, 1 druh je
vysazen jako součást příčné liniové výsadby (Populus nigra), 8 druhů druhotně rozšířených a u 2 druhů je
původ ve větrolamu nejistý.
Ve větrolamu roste 9 druhů stromů (84% všech jedinců), 5 druhů stromů až keřů, 6 druhů keřů (12% všech
jedinců) a 1 druh dřevité liány (Clematis vitalba).
7.3.4.5. Větrolam Kuželov 2
Větrolam, vysazený počátkem 70.let 20.stol na zemědělské půdě lesnickým způsobem s převahou stromů a keři
jen v okrajové řadě, patří k systému větrolamů v Bílých Karpatech, které dnes již začínají plnit koridorovou
funkci, přestože nebyly zakládány primárně jako biokoridory. Vytvořily uvnitř lesní prostředí, kterým migrují
již i druhy lesního podrostu.
Kraj: Jihomoravský Okres: Hodonín Katastr obce: Kuželov
Mapa: Základní mapa ČR 35-11-23, 35-13-03
Orientace: SV-JZ Nadmořská výška 320 - 440 m
Délka: 1600m Šířka: 35 m Počet řad: 26 –30 Věk: 30 let
Fytocenologická poznámka: dubová část - kryt 80% - dominantní Avenella flexuosa, dále Achillea milefolium,
Ajuga reptans, Campanula rapunculoides, Dactylis glomerata, Daucus carota, Galium album, G.verum,
G.pumilum, Geum urbanum, Glechoma hederacea, Hypericum perforatum, Poa nemoralis, Primula elatior,
Valeriana officinalis
na opačné straně pásu je dominantní Agrostis stolonifera a Festuca rubra, dále Arhenantherum elatior,
Agropyron repens, Poa trivialis, Campanula trachelium, Galeopsis bifida, Veronica officinalis, Viccia cracca
Lipová část - kryt 5% - Avenella flexuosa, Brachypodium sylvaticum, Campanula rapunculoides, Dactylis
glomerata, Geum urbanum, Glechoma hederacea, Galium odoratum, Rubus sp.
Borová část - kryt 30% - Agrostis stolonifera, Avenella flexuosa, Brachypodium sylvaticum, Circaea lutetiana,
Cirsium arvense, Dactylis glomerata, Festuca gigantea, Galium odoratum, Geum urbanum, Chaenopodium
album, Mentha arvensis, Rubus caesius, Solanum dulcamara, Stachys palustris
Dřeviny (pl = plodí, zml = zmlazení):
Caragana arborescens, Carpinus betulus (zml), Cerasus avium, Clematis vitalba, Crataegus monogyna (zml),
Larix decidua (pl), Ligustrum vulgare, Pinus nigra (pl), Pinus silvestris (pl), Pinus strobus, Prunus cerasifera
(zml), Quercus robur (pl, zml), Quercus rubra (zml), Sambucus nigra (pl, zml), Swida sanguinea (zml), Tilia
cordata., Rosa sp. (zml)
Komentář:
Ve větrolamu bylo nalezeno 17 druhů dřevin, z toho je 13 druhů v České republice domácích, 4 druhy jsou
introdukované (Quercus rubra, Caragana arborescens, Pinus nigra, Pinus strobus). 8 druhů je ve větrolamu
vysazených a 9 druhů je druhotně rozšířených.
Ve větrolamu roste 7 druhů stromů (87% všech jedinců), 4 druhy stromů až keřů (4% všech jedinců), 5 druhů
keřů (9% všech jedinců) a 1 druh dřevité liány (Clematis vitalba). Větrolam je složen z více než 93%
z domácích dřevin, introdukovaných dřevin je jen necelých 7% jedinců. 88% jedinců je původně vysazeno,
12% jedinců je zmlazených.
7.4. VÝZNAMNÉ KRAJINNÉ PRVKY
7.4.1. Výsadba dřevin ve VKP Roketnice („Loučky“)
k.ú.: Jiříkovice
Projektant: Ageris s.r.o. Brno (Ing.Tvrdoňová)
Investor: obecní úřad Jiříkovice
Realizace: podzim 2004
Finanční náklady: dotace 40 000,-Kč, vlastní zdroje 61 743,- Kč.
Finanční zdroje: Program péče o krajinu - B. Udržení kulturního stavu krajiny
Účel: Cílem navrhovaného opatření je udržení kulturního stavu krajiny v nejdochovalejší části katastru obce
Jiříkovice – polní trati Loučky. Tato část katastru byla pod názvem „Na Rokytnici“ - registrovaná jako VKP
k ochraně harmonické kulturní krajiny ve dně úvalovitého údolí Roketnice. Přírodní složku tu tvoří mozaika
zatravněných extenzivních sadů, luk, zahrad a dřevinných náletových porostů podél bývalého náhonu a polní
cesty. Území má vysokou estetickou hodnotu, přestože některé ovocné dřeviny již odumírají. Pro udržení
tohoto významného fenoménu v bezlesé krajině jihovýchodně od Brna byly navržena výsadba ovocných i
neovocných dřevin na obecních pozemcích a břehové vegetace podél vodoteče.
Popis lokalit:
Lokalita 1: Dosázení 20 ks dřevin do svahu a na svah. Tillia cordata 2 kontaktní společenstva hydrické řady
normální,ntaktní společenstva hydrické řady normální, Acer platanoides 4 ks, Quercus robur 3 ks, Crataegus
monogyna 3 ks, Euonymus europaeus 3 ks, Swida sanquinea 3 ks
Lokalita 2: Po pravé straně cesty (směrem od obce) dosadba 10 ks stromů. Švestka 3 ks, třešeň 2 ks, jabloň 5
ks
Lokalita 3: Dosadba 15 ks dřevin. Hrušně 5 ks, třešně 6 ks, švestky 4 ks
Lokalita 4: Výsadba 6 ks dřevin po křížení s cestou. Alnus glutinosa 2 ks, jabloň 2 ks, švestky 2 ks
Lokalita 5: Obecní pozemek. Na severní hraně vykácet 2 akáty. U toku vykácet 20 ks akátů a dosadit břehový
porost 6 ks Alnus glutinosa. Na náhon dosadit 10 ks Salix alba, regulace přehuštěného náletového porostu
v jižní části pozemku (cca 210m2
), dosadba 32 ks švestek do řady pod náhon ve sponu 5 m.
Lokalita 6: Dosadba břehového porostu 2 ks Salix alba a 3 ks Alnus glutinosa. K cestě dosadit 1 ks Quercus
robur a 1 ks Acer platanoides.
Lokalita 7: Dosadba 8 ks neovocných dřevin až po vedení vysokého napětí. Tillia cordata 2 ks, Acer
platanoides 4 ks, Quercus robur 2 ks
Lokalita 8: Vykácení invazivního druhu Acer negundo (předejití zaplevelení okolí). Na obecní pozemek
dosadit 4 ks hrušní
Lokalita 9: Vysazení skupiny keřů k potoku - Crataegus monogyna 5 ks a 5 ks Euonymus europaeus) pod
vedením VN.
Lokalita 10: Dosázení 4 ks Acer platanoides a 5 ks Quercus robur.
Použité prostokořenné sazenice výše zmíněných druhů stromů musí mít min. výšku nadzemní části 1,5 m
(špičáky), sazenice keřů 35 cm. Musí být v dobrém zdravotním stavu, v dormanci, nepoškozené, s dostatečně
vyvinutým kořenovým systémem. Velikost jamek pro výsadbu sazenic je potřeba přizpůsobit velikosti
kořenového systému, pro stromy by měly postačovat jámy do Ø60 cm, pro keře, olše a vrby jamky o Ø30 cm.
Vzhledem k parametrům použitého sadebního materiálu je nutné provést upevnění sazenic stromů ke kůlům.
Vysazené stromy je nutné chránit proti zvěři, neboť je nebezpečí jejich poškození okusem a ohryzem.
Vzhledem k velikosti vysazovaných stromů je nejvhodnějším opatřením ochrana kmínku chráničem z pletiva.
Sazenice keřů, vrb a olší je navržena ochrana repelenty.
Rozpočet:
popis m. j.
cena za
m.j. [Kč]
počet
cena celkem
[Kč]
Kácení stromů s ořezáním kmene a s odvětvením, příp. nutným
odklizením kmene a větví odděleně na vzdálenost do 50 m nebo
s naložením na dopravní prostředek (listnáče o průměru kmene od
300 mm do 500 mm)
ks 206,00 1 206,00
Kácení stromů s odřezáním kmene, odvětvením a odklizením (akáty) ks 115,00 22 2 530,00
Odstranění křovin a stromů o průměru kmene do 100 mm s odstraněním
kořenů m2
24,50 210 5 145,00
Hloubení jamek pro vysazování rostlin bez výměny půdy - 0,02 m3
(pro
keře) ks 16,70 9 150,30
Hloubení jamek pro vysazování rostlin bez výměny půdy - 0,02 m3
(pro
vrby a olše) ks 16,70 23 384,10
Hloubení jamek pro vysazování rostlin bez výměny půdy od 0,125 m3
do 0,4 m3
ks 240,00 87 20 880,00
Výsadba keře bez balu do vyhloubené jamky bez výměny půdy ks 16,30 9 146,70
Výsadba olší a vrb bez balu do vyhloubené jamky bez výměny půdy ks 16,30 23 374,90
Výsadba stromu do vyhloubené jamky, výška do 1,8 m ks 56,50 87 4 915,50
Ochrana dřevin před okusem zvěří chemickým nátěrem (keře) ks 0,85 9 7,65
Ochrana dřevin před okusem zvěří chemickým nátěrem (olše, vrby) ks 0,85 23 19,55
Ochrana dřevin před okusem zvěří chráničem z pletiva ks 9,80 87 852,60
Řez stromů ks 27,00 87 2 349,00
Ukotvení dřeviny třemi a více kůly ks 116,00 87 10 092,00
Specifikace
Sazenice stromů ks 200,00 87 17 400,00
Sazenice (olše+vrby) ks 40,00 23 920,00
Sazenice keřů ks 30,00 19 570,00
Kůly ks 59,00 261 15 399,00
Repelent kg 40,00 0,6 24,00
Chránička ks 36,00 87 3 132,00
Celková cena 85 498,30
Cena celkem 85 498,30
DPH 16 244,68
Cena s DPH 101 742,98
Náhled na jednu z příloh
8. DEFINICE POJMŮ PRO POTŘEBY
METODIKY MÍSTNÍHO ÚSES
Antonín Buček, Jan Lacina, Jiří Löw, Igor Míchal, doplnil Petr Maděra
Agregace příbuzných skupin typů geobiocénů jsou účelová sdružení příbuzných STG, jejichž přírodní
společenstva jsou navzájem natolik komunikativní, že je možno je spojovat modálními biokoridory. Mezí
jednotlivými agregacemi příbuzných STG jsou různě velké ekologické gradienty. STG s nízkým ekologickým
gradientem můžeme propojovat kontrastními biokoridory, STG s vysokým nepropojujeme.
Agregace příbuzných STG jsou zároveň (v kombinaci s kulturami katastrálních map) základem konstrukčních
jednotek pro určení reprezentativnosti antropicky podmíněných společenstev.
Biocentrum je biotop nebo soubor biotopů v krajině, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci
přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému (vyhl. č. 395/92 Sb.). Je jednou ze základních
skladebných částí ÚSES.
Biocentrum existující je tvořeno EVSK, jehož velikost odpovídá alespoň stanoveným minimálním
parametrům. Může být optimálně funkční, funkční nebo málo funkční, což závisí na stavu a vyspělosti jeho
společenstva.
Biocentrum částečné existující je z části tvořeno EVSK, který, ač vysoce stabilní, nedosahuje minimálních
prostorových parametrů.
Biocentrum chybějící je skladebná část ÚSES, v níž neexistuje vhodný ekologicky významný segment.
(Kritérium nutné velikosti biocentra, aby bylo vůbec schopno trvalou existencí přírodě blízkého ekosystému
zabezpečit, je dáno tzv. minimálními parametry, které jsou rozdílné jak podle typu společenstva, tak podle jeho
reprezentativnosti. Tato minimální plocha tedy mimo jiné jednoznačně určuje, co vůbec může byt biocentrem a
co ne.)
Biocentrum přírodní je tvořeno přírodními a přirozenými ekosystémy, které se vyvíjejí v daných trvalých
ekologických podmínkách. Tyto ekosystémy jsou velmi blízké přírodním potenciálním ekosystémům a v našich
podmínkách jsou to v naprosté většině lesní společenstva.
Biocentrum antropicky podmíněné je tvořeno přírodě blízkými ekosystémy a velkou biodiverzitou, jejichž
vznik je podmíněn lidským zásahem a jejichž existence je na těchto dlouhodobých antropoekologických
podmínkách (tedy na lidské činnosti, která je dostatečně dlouhodobá a působí určitým charakteristickým
způsobem) závislá. V našich podmínkách jsou to především travinobylinná společenstva, smíšené či kombinované
vegetační formace různých fytocenóz a hydrobiocenózy umělých nádrží.
Biocentrum representativní je tvořeno přírodními, přirozenými čí antropicky podmíněnými, ale přírodě
blízkými ekosystémy, které reprezentují ekosystémy typické pro danou biogeografickou jednotku. V rámci
ÚSES musí mít cílově každá biogeografická jednotka alespoň jedno reprezentativní biocentrum; není-li je
možno vybrat z kostry ekologické stability, musí být navrženo nově.
Biocentrum unikátní je tvořeno přírodními, přirozenými, či antropicky podmíněnými, ale přírodě blízkými
ekosystémy, které jsou v dané biogeografické jednotce zvláštní, výjimečné, a jejichž vznik a existence jsou
podmíněny specifickými ekologickými podmínkami. Unikátní biocentra musí být navržena, jsou-li dané
ekosystémy zastoupeny v kostře ekologické stability; nejsou-li, pak se do ÚSES nově nenavrhují.
Biocentrum jednoduché je tvořeno společenstvy jedné vegetační formace (např. lesní, luční, mokřadní).
Biocentrum kombinované zahrnuje společenstva různých formací (např. rybník obklopený mokřadními
travinnými společenstvy a olšovými porosty).
Biocentrum vložené je biocentrum, které je nutno na určitém biokoridoru umístit proto, aby biokoridor
nepřesáhl svou maximálně možnou délku, stanovenou v minimálních parametrech.
Biodiverzita (biologická diverzita) je variabilita (různorodost) všech žijících organismů (včetně mj. suchozemských,
mořských a jiných vodních ekosystémů) a ekologických komplexů, jejichž jsou součástí. Zahrnuje
variabilitu (různorodost) v rámci druhů, mezi druhy i mezi ekosystémy.
Biogeografické jednotky jsou účelovou soustavou členění biosféry na základě její potenciální pestrosti.
Nejnižší hierarchickou jednotkou tohoto členění jsou typologické jednotky - skupiny typů geobiocénů (STG).
Vyšší jednotkou, rovněž typologickou, jsou biochory. Další, hierarchicky vyšší a již individuální jednotkou, je
biogeografický region. Hierarchicky vyšší jsou potom biogeografické podprovincie a provincie, které jsou
rovněž individuálními jednotkami a jsou odvozeny hlavně z makroklimatických podmínek a bariér šíření druhů.
Jako zvláštní účelová biogeografická jednotka se v metodice používá i agregace příbuzných skupin typů
geobiocénů.
Dobře zpracované biogeografické členění území na základě trvalých ekologických podmínek je nezbytnou
podmínkou správně vymezených úrovní ÚSES i jeho jednotlivých částí. Jde v podstatě o postižení pestrosti
přírodních podmínek v člověkem neovlivněné krajině, tedy rámců trvalých ekologických podmínek vzniku a
vývoje přírodních, přirozených, ale i antropicky podmíněných, přírodě blízkých ekosystémů.
Biogeografický význam ÚSES určuje významnost daného systému v hierarchii požadavků obnovy a hájení.
Podle významu jednotlivých částí ÚSES z hlediska reprezentativnosti rozlišujeme místní (lokální), regionální a
nadregionální ÚSES. V nadregionálním ÚSES můžeme dále systematicky vylišit ÚSES provinciální a
biosférický.
Areály populací různých druhů organismů se od sebe liší trvalými ekologickými podmínkami na různých
úrovních biogeografického členění. Pro mnohé je nejnižší jednotkou, postihující změnu jejich trvalých
životních podmínek, biochora, pro jiné část bioregionu, podprovincie i provincie. Od biogeografického
významu se odvíjejí i prostorové, funkční a časové parametry biocenter a biokoridorů ÚSES. Tyto nároky
obecně s nižšími úrovněmi ÚSES klesají, neboť obecně klesá i celková plocha jednotlivých jednotek. Např.: I
ve zcela přírodní krajině je celková plocha STG, jako základní jednotky místního ÚSES, často tak malá, že
tvoří autonomní životní prostředí pouze pro málo pohyblivé nebo vůbec nepohyblivé druhy rostlin a zvířat. Pro
ostatní tvoří i v přírodní krajině jen část jejich autekologické niky. Naopak např. z hlediska velkých šelem je
potřeba velmi rozsáhlé biocentrum (v řádově desetitisících ha), ale jejich životní nároky jsou obdobné v celé
biogeografické podprovincii.
Z definice je zřejmé, že hierarchické úrovně ÚSES se jednoznačně odvíjejí od hierarchické úrovně
biogeografického členění. Všechny ostatní, často proklamované znaky jednotlivých úrovní ÚSES jsou pouze
odvozené a nemají pro stanovení biogeografického významu význam! Tato zásada je velmi významná pro
eliminaci subjektivních a často velmi nepřesných faktorů hodnocení různými autory. Hierarchie významnosti
ÚSES, odvozené striktně od hierarchie biogeografického členění, zabezpečuje dodržení jednotné úrovně
pohledu různých zpracovatelů a hodnotitelů na ÚSES v různých oblastech.
Biogeografický region (bioregion) je individuální biogeografickou jednotkou na regionální úrovni. Společenstva
biogeografického regionu jsou ovlivněna jeho polohou a mají charakteristické chorologické rysy,
které jsou výsledkem specifického postglaciálního vývoje. V rámci biogeografického regionu se většinou již
nevyskytují jiné rozdíly v potenciální biotě než rozdíly způsobené odlišným ekotopem. Bioregion je zpravidla
charakterizován také specifickým typem a určitou intenzitou antropického využívání, a tedy i svébytným
současným stavem společenstev.
Biochora je vyšší jednotkou typologického členění v rámci biogeografické diferenciace krajiny. Typ biochory
tvoří typická kombinace skupin typů geobiocénů v rámci určitého biogeografického regionu. Typy biochor se
vyznačují svébytným zastoupením, uspořádáním, kontrastností a složitostí kombinace typů geobiocénů v rámci
vegetačních stupňů a ekologických (trofických a hydrických) řad. Tyto strukturální znaky jsou natolik výrazné,
že je možno vymezit typy biochor a územně je odlišit od typů biochor jiných vlastností. Pro potřeby ÚSES se v
rámci daného bioregionu za samostatnou biochoru považují všechny její prostorově oddělené segmenty.
Biokoridor je skladebná část ÚSES, která neumožňuje rozhodující části organismů trvalou existenci, avšak
umožňuje jejich migraci mezi biocentry, a tím vytváří z oddělených biocenter síť (vyhl. č. 395/1992 Sb.)
Je to tedy skladebná část ÚSES, která propojuje mezi sebou sousední biocentra a stavem svých ekologických
podmínek a velikostí umožňuje migraci organismů vyspělých společenstev, nemusí jim však umožňovat
trvalou existenci.
Charakter společenstva biokoridoru se jednoznačně odvíjí od charakteru společenstev biocenter, která
biokoridor spojuje. O tom, co je biokoridor a co není, rozhodují minimální prostorové a funkční parametry.
Biokoridor modální (dříve spojovací) spojuje biocentra stejných či podobných společenstev a tvoří tak z nich
propojený celek s možností společného vývoje. Modální biokoridor propojuje podobná společenstva v rámci
agregace příbuzných STG.
Biokoridor kontrastní (dříve kontaktní) spojuje biocentra s výrazně odlišnými společenstvy. Tento typ
biokoridoru zprostředkovává kontakty a migraci pouze některých druhů organismů, umožňuje však jejich
vzájemné vývojové interakce. Tyto biokoridory sledují zpravidla přirozené trasy ekotonových společenstev
mezi odlišnými typy společenstev. Rozhodující jsou ty prostory, kde je šířka přirozeného ekotonu co největší a
změny ekotopu co nejmenší (tím se stává i kontakt druhů a celých společenstev nejúčinnější).
Biokoridor přírodní je tvořen přírodními a přirozenými ekosystémy, které se vyvíjejí v daných trvalých
ekologických podmínkách. Tyto ekosystémy jsou velmi blízké potenciálním přírodním ekosystémům a v našich
podmínkách jsou to v naprosté většině lesní společenstva. Přírodní biokoridor spojuje mezi sebou přírodní
biocentra.
Biokoridor antropicky podmíněný je tvořen přírodě blízkými ekosystémy. Spojuje biocentra antropicky
podmíněná mezi sebou a napojuje je na biocentra přírodní. Většinou je tvořen biokoridorem kombinovaným.
Biokoridor jednoduchý je tvořen společenstvy jedné vegetační formace (např. lesní, luční, mokřadní).
Biokoridor kombinovaný zahrnuje společenstva různých formací (např. potok s olšovými porosty a
mokřadními travinnými společenstvy, travinobylinná společenstva mezí s keři a stromy apod.). Jde o základní
typ antropicky podmíněných biokoridorů v bezlesé krajině.
Biokoridor složený je speciální typ biokoridoru regionálního a vyššího významu, do kterého v určitých
vzdálenostech vkládáme vložená biocentra významu místního; tak je možno prodloužit jeho celkovou
přípustnou délku.
Biokoridor souvislý je po celé délce tvořen společenstvy s vysokým stupněm ekologické stability. Je
nejbezpečnějším typem biokoridoru a je nutný pro migraci druhů společenstev vázaných na vyhraněný typ
prostředí.
Zejména některé druhy lesních a vodních společenstev nejsou schopny překonávat v biokoridoru úseky výrazně
odlišných světelných a vlhkostních podmínek. Minimální přerušení, které působí ještě jako polopropustná
bariéra, je ovšem v nezbytném případě možné (viz příloha 7.4).
Biokoridor přerušovaný je rozdělený jednou nebo několika propustnými bariérami. Spojuje ty typy
společenstev, jejichž rozhodující většina druhů je schopna překonávat i větší vzdálenosti v prostředích pro ně
jinak nepříznivých.
Jde o společenstva antropicky podmíněná, jako jsou louky, pastviny a štěpní lada v specifických podmínkách.
Biokoridor místního významu se zde rozpadá do soustavy biocenter umístěných v určitých vzdálenostech a do
fragmentů společenstev.
Biotop je soubor všech živých a neživých činitelů, které ve vzájemném působení vytvářejí životní prostředí
určitého jedince, druhu, populace, společenstva. Biotop je takové místní prostředí, které splňuje nároky
charakteristické pro druhy rostlin a živočichů (zák. č. 114/1992 Sb. a vyhl. č. 395/1992 Sb. převzaly termín
biotop z německých právních předpisů, kde se používá ve smyslu „ekosystém").
Cílový typ společenstva je označení typu společenstva, pro jehož uchování či znovuobnovení byl dotyčný
ekologicky významný segment krajiny vybrán do ÚSES.
Ekologická stabilita je schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své
přirozené vlastnosti a funkce (zák. č. 17/1992 Sb.).
Ekologické řady vyjadřují podmínky dané obsahem živin a aciditou půd (trofické řady) a dynamikou
vlhkostního režimu půd (hydrické řady).
Ekologicky významný segment krajiny - EVSK - je základní skladebnou částí kostry ekologické stability. Je
územím, které je tvořeno relativně ekologicky stabilnějšími ekosystémy. Vyznačuje se ekologickými
podmínkami, umožňujícími trvalou existenci druhů přirozeného genofondu. Vybrané EVSK tvoří nejvýznamnější
součást skladebných částí ÚSES.
Ekologicky významný segment krajiny není definován zákonem, neboť jde o účelový pojem metodologického
charakteru. Jeho zákonná ochrana je umožněna zejména institutem registrovaného významného krajinného
prvku.
Ekosystém je funkční soustava živých a neživých složek životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny
výměnou látek, tokem energie a předáváním informací, a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém
prostoru a čase (zák. č. 114/1992 Sb. a vyhl. č. 395/1992 Sb.). Původní definice: „komplex organismů a faktorů
prostředí v jednotě jakékoli úrovně" (Tansley 1935).
Ekotop je plocha s obdobnými trvalými ekologickými podmínkami; vymezuje plochu téhož geobiocénu.
Generel ÚSES je jedna z forem plánu ÚSES, která ÚSES vymezuje pouze na základě přírodovědných
hledisek. Je proto vymezován co nejvolněji a jsou v něm vyjádřeny pouze přírodní danosti (trvalé ekologické
podmínky a vyspělá a okamžitě nenahraditelná společenstva).
Geobiocenóza je suchozemské společenstvo rostlin, živočichů a mikroorganismů ve vzájemných vztazích s
neživými složkami prostředí. Jedná se o prostorově vymezený suchozemský ekosystém; pro potřeby této
metodiky považujeme (ve vazbě na Zlatníkovo rozlišování geobiocenóz a geobiocenoidů) za geobiocenózy
zúženě jen ekosystémy 4. a 5. stupně ekologické stability (viz příloha 7.3). (Nezaměňovat s biogeocenózou:
„část povrchu zemského, na němž biocenóza a jí odpovídající části atmosféry, litosféry a pedosféry i jejich
vzájemné vztahy zůstávají stejnorodé, takže tvoří jednotný, vnitřně podmíněný komplex" /Sukačev 1947,
19541).
Geobiocén je jednota geobiocenózy přírodní a všech od ní vývojově pocházejících a do různého stupně
změněných geobiocenóz včetně vývojových stádií, jaká se mohou vystřídat v segmentu určitých trvalých
ekologických podmínek.
Geobiocenoid je člověkem silně změněný suchozemský ekosystém bez autoregulačních schopností; změny
oproti geobiocenóze se týkají nejen biocenózy, ale reverzibilním způsobem postihují i některé vlastnosti
ekotopu. Pro potřeby této metodiky považujeme za geobiocenoidy suchozemské ekosystémy 2. a 3. stupně
ekologické stability podle přílohy 7.3.
Interakční prvek je skladebná část ÚSES, která svou velikostí a stavem ekologických podmínek doplňuje
dílčím, ale zásadním způsobem ekologické niky těch druhů organismů, které jsou schopny se zapojovat do
potravních sítí sousedních, méně stabilních společenstev. Umožňuje tak jejich trvalou existenci i v méně
stabilní krajině.
Funkci interakčních prvků plní i biocentra a biokoridory. Původní představa o interakčních prvcích jako o
liniových společenstvech ekotonového charakteru se postupně rozšiřuje. Obecně jde o lokality zabezpečující
dílčí, ale základní životní funkce těch druhů organismů, které se zásadním způsobem podílejí na
autoregulačních procesech v intenzivně využívaných, a proto méně stabilních společenstvech. Praktické
metodologické základy interakčních prvků jsou dosud ve stadiu výzkumu. Návrhy na interakční prvky jsou
proto v plánech ÚSES pouze směrné a závaznost jim může dodat až souhlas vlastníka.
Konstrukční jednotka je účelový pomocný nástroj pro typizaci antropicky podmíněných, přírodě blízkých
společenstev a pro stanovení jejich reprezentativnosti v biochoře. Odpovídá v podstatě změněným
geobiocenózám v rámci určitých agregací příbuzných STG (např. louka v STG 5 AB 3).
Kostra ekologické stability krajiny je soubor existujících, ekologicky relativně stabilnějších částí krajiny
(ekologicky významných segmentů krajiny), vymezený bez ohledu na jejich funkční vztahy. Kostra ekologické
stability sestává z ekologicky významných segmentů krajiny a tvoří zdroj genofondu pro ÚSES. V současné
krajině má zásadní ekostabilizující význam. Ekologicky významné segmenty krajiny je účelné typizovat
zejména podle jejich tvaru a rozlohy, nikoliv podle funkcí. Proto členíme kostru na ekologicky významné
prvky, celky, oblasti a liniová společenstva; toto členění se však v metodice ÚSES neuplatňuje. Kostra
ekologické stability je tedy soubor základních ekostabilizujících hodnot, které jsou dnes v určité krajině
zachovány. Důležité je, že jde o soubor vymezovaný bez ohledu na funkční vazby. Rozmístění kostry
ekologické stability je výsledkem lidské činnosti, která z hlediska naplňování potřeb člověka má logiku, z
hlediska zákonitostí ekologických je však často nahodilá. Proto jsou nahodilé i případné funkční vztahy.
Krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených
ekosystémů a civilizačními prvky (zák. č. 114/92 Sb.).
Limity využití území jsou (pro účely této metodiky zúžené, pouze z hlediska ochrany složek životního
prostředí a zachování funkční způsobilosti ÚSES):
• stanoveny obecně závaznými předpisy (zákony, vyhlášky, popř. jiné normy),
• součástí návrhu územně plánovací dokumentace (ty se stávají závaznými okamžikem svého
schválení).
Podle zák. č. 50/1976 Sb. ve znění navazujících předpisů nabývá postavení limitu využití území ÚSES jako
součást územně plánovací dokumentace, pokud je začleněn do tzv. regulativů funkčního a prostorového
uspořádání území.
Minimální parametry ÚSES jsou dohodnuté mezní prostorové hodnoty jednotlivých částí ÚSES, u kterých
bylo zjištěno, že jsou-li ještě nevýhodnější, pak daný ekologicky významný segment krajiny již svou funkci
rozhodně nemůže plnit. Minimální plošně a délkové parametry jsou definovány jako:
• minimální velikost biocentra,
• maximální délka biokoridoru,
• minimální šířka biokoridoru,
• maximální možné přerušení biokoridoru.
Minimální parametry jsou proto vyjádřením nesporných prostorově funkčních potřeb skladebných částí ÚSES a
rozhodují o jejich potenciální funkční způsobilosti.
Místní (lokální) ÚSES je nepravidelnou sítí skladebných částí, které reprezentují celou škálu reprezentativních
skupin typů geobiocénů dané biochory. Součástí místního ÚSES jsou i v něm ležící části ÚSES regionálního.
Místní (lokální) biocentrum reprezentuje společenstva dané typické skupiny typů geobiocénů v rámci
biochory.
Místní (lokální) biokoridor propojuje v místně významné migrační trase lokální biocentra.
Nadregionální ÚSES je nepravidelnou sítí skladebných částí, které reprezentují celou škálu biogeografických
regionů (bioregionů) dané biogeografické podprovincie.
Nadregionální biocentrum reprezentuje typický soubor ekosystémů daného biogeografického regionu v rámci
biogeografické podprovincie.
Nadregionální biokoridor propojuje v nadregionálně významných migračních trasách nadregionálních
biocentra.
NATURA 2000 – program členských států Evropské Unie (směrnice 79/409/EHS a 92/43/EHS), spočívající
v povinném vymezení a ochraně soustavy evropsky významných chráněných území. Chráněná území sestávají
z ptačích oblastí a evropsky významných lokalit přírodních stanovišť (biotopů). Výběr evropsky významných
lokalit probíhá v jednotlivých členských státech různě, v ČR byl proveden na základě celoplošného mapování
biotopů do map měřítka 1: 10 000. K ochraně jsou navrhovány lokality nejlépe zachovaných přirozených a
přírodě blízkých biotopů bez ohledu na prostorové vztahy, jsou proto rozmístěny nerovnoměrně.
Ochranná opatření pro biocentra a biokoridory mají za úkol je chránit před neúnosnými antropogenními
tlaky. Jejich součástí mohou být opatření technická (např. záchytný příkop proti splachům), biotechnická (např.
zatravnění), technologická (např. vrstevnicová orba), organizační i územní (vyhlášeni ochranného pásma podle
vyhl. MZP ČR č. 378/1992 Sb. o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, § 11).
Plán ÚSES slouží orgánům ochrany přírody pro vymezení místního, regionálního i nadregionálního ÚSES.
Plán ÚSES je podkladem pro projekty ÚSES, provádění pozemkových úprav, pro zpracování územně plánovací
dokumentace, pro lesní hospodářské plány a pro vodohospodářské a jiné dokumenty ochrany přírody a krajiny
(vyhl. č. 395/1992 Sb.).
Jeho úkolem je prostorově a funkčně definovat nároky ÚSES v daném území. Zpracovává se předběžně jako
generel a po celospolečenské optimalizaci ve Výsledném znění. První etapou je vytvoření Mapy potenciálních
společenstev.
Pozemkové úpravy – podle §2 zákona 284/91 sb. se pozemkovými úpravami uspořádávají vlastnická práva k
pozemkům a s nimi související věcná břemena, pozemky se jimi prostorově a funkčně upravují, scelují nebo
dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost pozemků a vyrovnání jejich hranic. Současně se jimi vytvářejí podmínky
k racionálnímu hospodaření, k ochraně a zúrodnění půdního fondu, zvelebení krajiny a zvýšení její ekologické
stability.
Projekt ÚSES je souborem přírodovědně, technické, ekonomické, organizační a majetkoprávní dokumentace.
Na zemědělské půdě je závazným podkladem zejména k provádění pozemkových úprav (vyhl. č. 395/1992
Sb.), na lesní půdě součástí lesních hospodářských plánů, ev. osnov (návrh lesního zákona).
Úkolem projektu ÚSES je zabezpečit realizační proces určité skladebné části ÚSES k cílovému funkčnímu
stavu.
Přírodní zdroje jsou ty části živé nebo neživé přírody, které člověk využívá nebo může využívat k uspokojování
svých potřeb (zák. č. 17/1992 Sb.).
PUPFL – jsou pozemky určené k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o
změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon)
Regionální ÚSES je nepravidelnou sítí skladebných částí, které reprezentují celou škálu typů biochor v daném
biogeografickém regionu. Součástí regionálního ÚSES jsou i v něm ležící části ÚSES nadregio-nálního.
Regionální biocentrum reprezentuje typická společenstva dané biochory v rámci biogeografického regionu.
Regionální biokoridor propojuje v regionálně významné migrační trase regionální biocentra.
Registrovaný významný krajinný prvek je ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky významný segment
krajiny, který utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability a je registrován orgánem ochrany
přírody.
Skladebná část ÚSES je základní prostorově funkční jednotka ÚSES. Člení se na základě prostorově
funkčních kritérií na biocentra, biokoridory a interakční prvky. Skladebná část ÚSES je segmentem krajiny,
který je (nebo má být) tvořen relativně ekologicky stabilnějšími ekosystémy. Vyznačuje se (nebo se má
vyznačovat) ekologickými podmínkami, umožňujícími trvalou existenci druhů přirozeného genofondu, či
alespoň jejich migraci. Existující (stávající) skladebné části ÚSES jsou ekologicky významnými segmenty
krajiny.
Skupina typů geobiocénů - STG -jsou sdružené typy geobiocénů s podobnými trvalými ekologickými
podmínkami, zjišťovanými pomocí bioindikace rostlinnými společenstvy. Skupiny typů geobiocénů jsou
označovány názvy hlavních dřevin původních lesních geobiocenóz. Nadstavbovými jednotkami geobiocenologické
typizace jsou vegetační stupně a ekologické řady. Pro účely vymezování místního ÚSES používáme i
rozlišení na STG reprezentativní a unikátní, a to podle jejich typičnosti pro danou biochoru.
Sosiekoregiony jsou jednotkami sosiekologického členění krajiny, používané dříve též v ochraně přírody pro
tvorbu reprezentativní sítě zvláště chráněných území v České republice. Vznikly úpravou geomorfologického
členění tak, že byly sdruženy geomorfologické (pod)celky se společnými biogeografickými rysy.
Typ geobiocénů je soubor geobiocenózy přírodní a všech od ní pocházejících a do různého stupně změněných
geobiocenóz včetně jejích vývojových stádií, jaká se mohou vystřídal v segmentu určitých trvalých
ekologických podmínek.
ÚPD – územně plánovací dokumentace (§ 8 zák.č.50/1976 sb. ve znění p.p.) se skládá z územního plánu
vyššího územního celku, územního plánu obce a regulačního plánu.
ÚTP – územně technické podklady (§ 3 zák.č.50/1976 sb. ve znění p.p.) jsou účelově zaměřené a soustavně
doplňované soubory údajů, charakterizujících stav a podmínky území.
Územní plánování se zabývá organizací území z hlediska všech jeho funkčních složek v jejich vzájemných
vztazích. Jeho cílem je vytváření podmínek pro optimální využití území, uchování všech jeho hodnot a
stanovení pravidel pro jeho rozvoj.
Územní systém ekologické stability- ÚSES -je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak
přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu (zák. č. 114/92 Sb.).
Je to tedy síť skladebných částí, které jsou v krajině na základě prostorových a funkčních kritérií účelně
rozmístěny. ÚSES z hlediska metodického není v žádném případě kostrou ekologické stability, neboť
rozmístění jeho segmentů se řídí přírodními, krajinně-ekologickými zákonitostmi. Rozhodujícím kritériem pro
vymezení ÚSES je biogeografická pestrost krajiny co do rozmístění rámců trvalých ekologických podmínek a
jejich přirozené, na člověku nezávislé vazby. Stávající ÚSES je tvořen ekologicky významnými segmenty
krajiny jako částmi kostry ekologické stability. Jednotlivé skladebné části ÚSES jsou biocentra, biokoridory a
interakční prvky. Součástí ÚSES jsou i ochranná opatření biocenter a biokoridorů, pokud jsou plošného
charakteru. Základ ÚSES tvoří především biocentra a biokoridory.
Biocentra a biokoridory, která vytvářejí prostorový základ ÚSES, mají základní úkol - uchování přirozeného
genofondu krajiny. Tento úkol však neznamená konzervaci společenstev, nýbrž podporování jejich přirozeného
vývoje. Zejména u nově realizovaných biocenter či biokoridorů jde o podporu a umožnění co nejpřirozenějšího
vývoje společenstva, vznikajícího v daných trvalých ekologických podmínkách. Je tedy důležité vymezovat a
zakládat biocentra i na výsypkách, haldách a skládkách odpadů, neboť i v těchto trvale změněných přírodních
podmínkách je nutno dát přírodnímu vývoji společenstev šanci.
Vegetační stupňovitost vyjadřuje souvislost sledu rozdílů vegetace se sledem rozdílů výškového a expozičního
klimatu.
Významný krajinný prvek - VKP - je ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky významný segment
krajiny, který utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. Významnými krajinnými prvky
jsou ze zákona lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy. Mohou jimi být i jiné části krajiny,
zaregistruje-li je orgán ochrany přírody (zák. č. 114/92 Sb.).
Základní krajinné systémy jsou pro účely této metodiky přírodní potenciály a limity (tedy rozmístění a
využitelnost přírodních zdrojů) a rozhodující transportní systémy přírodní (přenos větrem a proudící vodou) a
lidské (dopravní systémy, inženýrské sítě). Společným znakem transportních systémů je, že podobně jako
ÚSES zprostředkují v krajině i pohyb organismů.
9. POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA
Ammer, V., Utschick, H.: Methodische Überlegungen für eine Biotopkartierung in Wald, Forstw. cbl., 101,
1982, str.60-68
Anonymous, 1999: Metodika přípravy plánů péče. AOPK ČR, Praha, 42 str.
Arbeitsgruppe „Methodik der Biotopkartierung im Besiedelten Bereich“: Flächendeckende
Biotopkartierung im besiedelten Bereich als Grundlage einer am Naturschutz orientierten Plannung,
Überarbeitete Fassung, Natur und Landschaft, 1993, Heft 10, str.491-526
Bastian, O.: Biotope mapping and evaluation as a base of nature conservation and landscape planning,
Ekológia (Bratislava), 15/1996, č.1, str.5-18
Bennet, G. (ed): Conserving Europes natural heritage. Towards a European Ecological Network. London,
Dordrecht, Boston. 1994, 334 pp.
Bínová, L., Culek, M.: Územně technický podklad nadregionální a regionální územní systém ekologické
stability České republiky. Ministerstvo pro místní rozvoj Praha, 1996, Text a mapy 1:50 000.
Broggi, M.F., Grabherr, G.: Biotope in Vorarlberg, Bregenz 1991
Buček, A.: Biogeografická diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí [kandidátská disertační práce]
Brno 1983, GÚ ČSAV
Buček, A., Lacina, J.: Biogeografický přístup k vytváření územních systémů ekologické stability krajiny,
Zprávy GÚ ČSAV, Brno, 21/1984, č.9-10, str.27-35
Buček, A., Lacina, J.: Biogeografická diferenciace krajiny jako jeden z ekologických podkladů pro územní
plánování. Územní plánování a urbanismus, Praha, 1979, 6: 382-387.
Buček, A., Lacina, J.: Diferenciace krajiny v geobiocenologickém pojetí a její aplikace v krajinném plánování
při navrhování územních systémů ekologické stability. Zpr. Čes. Bot. Společ., Praha, 1995, 30, Mater. 12: 92-
102.
Buček, A., Lacina, J.: Geobiocenologie II. MZLU, Brno, 1999.
Buček, A., Lacina, J.: Supraregional territorial system of landscape ecological stability of the former
Czechoslovakia. Ekológia Bratislava, 1996, roč. 15, č. 1, s. 71-76
Buček, A., Lacina, J., Löw, J.: Územní systémy ekologické stability krajiny. Životné prostredie, 1986, 20, 2:
82-86.
Buček, A., Lacina, J., Míchal, I.: An ecological network in the Czech republic. Veronica Brno, 1996, 44 pp.
Buček, A.: Územní systémy ekologické stability. Veronica, 1996, zvláštní vydání
Buček, A., Maděra, P.: Přírodovědná východiska ÚSES při přípravě lesních a krajinných inženýrů na LDF
MZLU v Brně. In.: Lacina, D. (ed.): ÚSES - zelená páteř krajiny. Sborník referátů ze semináře v Brně, 9-
11.září 2002, AOPK ČR, Brno, 2003: 57-64.
Culek, M. a kol.: Biogeografické členění ČR. Enigma, Praha, 1996.
Deixler, W.: Biotopkartierung in Bayern, Forstw. cbl. 101, 1982, str.54-60
Dostál , J.: Fytogeografické členění. Mapa 1: 2 000 000. In Atlas ČSSR, Academia, Praha, 1966.
Dumrovský M., Mezera, J. a kol.: Metodický návod pro pozemkové úpravy a související informace. VÚMOP
Brno, 2000.
Ellenberg H.: Vegetation Mitteleuropas mit den Alpen in kausaler, dynamischer und historischer Sichtl, 1.
vydání Stuttgart 1963
Forman, T.T.R., Godron, M.: Krajinná ekologie. Academia, Praha, 1993.
Friedl, M.: Ekologická síť na lesní správě Velký Újezd. Diplomová práce, MZLU Brno, 2003
Guth, J. (ed.): Metodiky mapování biotopů soustavy Natura 2000 a Smaragd (metodiky podrobného a
kontextového mapování). AOPK ČR Praha, 3.přepracované vydání, 2002.
Holzner, W. et al.: Biotoptypen in Östereich, Wien 1989
Hornstein E: Wald und Mensch. Ravensburg 1951, 1958
Chytrý, M., Kučera, T., Kočí, M. (eds.): Katalog biotopů České republiky. AOPK ČR, Praha, 2001, 304 str.
Jedicke, E.: Biotopverbund in Forst, Algem.Forstl.Zeitschr. 46/1991, 14, str.703-705
Jedicke, E.: Biotopverbund. Ulmer Verlag, Stuttgart 1994, 288 s.
Kolibáčová S.: Dendrologický průzkum větrolamů na jižní Moravě. Disertační práce, MZLU, Brno, 2000.
Koupilová, V.: Inventarizace a ekologicko – dendrologické hodnocení biokoridoru Vracov. Diplomová práce,
MZLU, Brno, 2004.
Krchňavý, M.: Projekt lokálního biokoridoru v k.ú. Miroslavské Knínice. Dipl.pr., LDF MZLU v Brně, 2002:
73 str.+přílohy.
Kvítek, T. a kol.: Udržení, zlepšení a zakládání druhově bohatých luk. Metodika 21/1997, VÚMOP, Praha,
1997.
Labaree, J. M.: How Greenways Work. A handbook on ecology. National Park Service and Atlantic Center
for the Environment, Ipswich, 1992, 48 s.
Lacina, D. (ed.): ÚSES zelená páteř krajiny I. Sborník ze semináře, AOPK a MZLU Brno, 2002.
Lepeška, P. a kol.: Metodika zapracování ÚSES do územních plánů obcí. Návod na užívání ÚTP regionálních
a nadregionálních ÚSES ČR. MMR a Ústav územního rozvoje, Brno, 1998.
Lepeška, P., Kaulich, K. a kol.: Koordinace postupu zpracování územně plánovací dokumentace a návrhu
komplexních pozemkových úprav. MMR, Mze ČR, Ústav územního rozvoje a VÚMOP Brno, 1999
Lipský, Z.: Výuka krajinné ekologie na českých univerzitách. In.: Nové trendy v krajinnej ekológii. Sborník
příspěvků mezinárodní konference IALE, Piešťany, 2003: v tisku
Löw, J., a kol.: Rukověť projektanta ÚSES. Doplněk, Brno, 1995.
Löw J., a kol.: Návod na navrhování územních systémů ekologické stability krajiny. Podniková metodika
Agroprojektu, Praha, 1990.
Löw J., Míchal, I.: Krajinný ráz. Lesnická práce, 2003.
Mac Arthur, R.H., Wilson, E.O.: The theory of island biogeography. Princeton University Press, Princeton,
1967.
Mackovčin, P. a kol.: Metodický potup tvorby dokumentace nadregionálních biocenter. AOPK ČR, det. prac.
Brno, 1998.
Macků, M., Míchal, I.: Minimální velikost lesních biocenter. Lesnictví, 1990, 10: 707-717.
Maděra, P.: Mapping of forest communities biotopes, Ekológia (Bratislava), 15/1996, č.1, str.99-103
Maděra, P.: Using forest biotope mapping for landscape stability evaluation. Ekológia (Bratislava), Vol.17,
Supplement 1/1998 : 189-200.
Maděra, P. (ed): Mapování biotopů. Sborník příspěvků z konference, MZLU, Brno, 1994.
Maděra, P. (ed): Ekologické sítě. Sborník příspěvků z konference, MZLU a Mze, Brno, 2002.
Maděra, P., Buček, A.: Role ústavu lesnické botaniky, dendrologie a typologie při přípravě krajinných
inženýrů. In.: Nové trendy v krajinnej ekológii. Sborník příspěvků mezinárodní konference IALE, Piešťany,
2003: v tisku
Malý R.: Inventarizace a hodnocení dřevinné složky vybraných biokoridorů na Moravě. Diplomová práce,
MZLU v Brně, 1997.
Marková, I., Šamánková, L.: Výsadby zeleně v krajině. Brno, Sborník, 1995.
Martének, J., Zimová, E.: Pozemkové úpravy ve vztahu k vytváření ÚSES. Sborník Příbram: Krajinotvorné
programy, 1999.
Mařan, J.: Zoogeografické členění Československa. Sbor. Čs. Spol. Zeměp., 1958, 63/2: 89-110
Míchal, I.: Územní systémy ekologické stability, Ochrana přírody, 47/1992, č.8, str.227-234
Míchal, I.: Šest strategií pěstebního plánování jako rámce péče o lesní části ÚSES, část 1-2, Ochrana přírody,
51/1996, č.6-7, str.171-173, 202-211
Míchal, I. a kol.: Územní zabezpečování ekologické stability. Teorie a praxe. MŽP ČR, 1991.
Míchal, I.: Ekologická stabilita. Veronica, Brno, 2.vydání, 1996.
Míchal, I.: Obnova ekologické stability lesů. Academia, Praha, 1992, 172 str.
Míchal, I., Petříček, V. (eds.) a kol.: Péče o chráněná území. II. Lesní společenstva. AOPK ČR, 1998, 714 str.
Míchal, I., Petříček, V.: Metodické postupy pro bilanci významných krajinných prvků v krajích ČSR.
Charakteristiky sosiekoregionů. SÚPPOP Praha.
Mikyska a kol.: Geobotanická mapa ČSR. 1. České země. Textová část a soubor map měř. 1: 200 000, BÚ AV
ČR, Praha, 1968.
Moravec, J. a kol.: Rostlinná společentva České republiky a jejich ohrožení. Severočeskou přírodou, Příloha
1995, Litoměřice, 206 str.
MŽP ČR: Metodický pokyn MŽP ČR k postupu zadávání, zpracování a schvalování dokumentace místního
územního systému ekologické stability. Č. j.: 600/760/94-OOP/2490/94
Neuhäuslová, Z. a kol.: Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. Academia, Praha, 1998.
Nováková, E. a kol.: Územní vymezení lesů podle úrovně stability a funkčního poslání a zásady diferencované
péče. Závěrečná zpráva VÚ č. VI-6-6/05-04
Noss R.F.: Corridors in real landscapes: a reply to Simberloff and Cox. - Conservation Biology, 1987, 1: 159-
164.
Nowicki, P., Bennett, G., Middleton, D., Rientjes, S., Wolters, R. (eds.): Perspectives on ecological
networks. European Centre for Nature Conservation, 1996, 192 s.
Opstal A., J. van: The architecture of the Pan European Ecological Network: Suggestion for Concept and
Criteria. Wageningen NL, 1999.
Pellantová J. a kol.: Metodika mapování krajiny. Výzkumné a monitorovací pracoviště ČÚOP Brno, Praha
1994
Petrová, A. (ed.): ÚSES zelená páteř krajiny II. Sborník ze semináře, AOPK a MZLU Brno, 2003.
Petrová, A., Matuška, P. (eds.): ÚSES zelená páteř krajiny III. Sborník ze semináře, AOPK, MZLU, AGERIS
Brno, 2004.
Petříček, V.: Síť maloplošných chráněných území ČSR – její vývoj, současný stav a perspektivy. Památ. a
Přír., Praha 1982, 6: 361-370.
Petříček, V. (ed) a kol.: Péče o chráněná území. I. Nelesní společenstva. AOPK ČR, 1999, 452 str.
Przywara, J.: Sledování vývoje vegetace v realizovaném lokálním biocentru Hráza u Kroměříže. Disertační
práce, MZLU, Brno, 2002.
Raušer, J.: Biogeografické členění ČSR. Mapa měř. 1: 500 000, Geogr. Ústav ČSAV, Brno, 1971.
Ružičková, J., Šíbl, J. a kol.: Ekologické siete v krajine. Skripta, Nitra-Bratislava, 2000
Řepka R. a kol: Mapování fytocenóz. Výzkumné a monitorovací pracoviště ČÚOP Brno, Praha 1994
Salašová, A.: Studium dřevinných formací v zemědělské krajině okresu Břeclav. Acta univ. agric. Et silvic.
Mendel. Brun. (Brno), 1999, XLVII, No.1, pp.:67-81
Sauberer, M. et al.: Biotopkartierung in Östereich, Wien 1985
Saunders D.A. et R.J.Hobbs [eds.]: Nature Conservation 2: The role of corridors. Surrey Beatty & Sons Pty
Limited, 1991, pp. 299-311.
Simberloff D. et J.Cox: Consequences and costs of conservation corridors. - Conservation Biology, 1987, 1:
63-71.
Skalický, V.: Regionálně fytogeografické členění, in: Hejný, S., Slavík, B. et al.: Květena ČSR I, Praha 1988
Smith, D. S., Hellmund P.C. (eds.) : Ecology of greenways : design and function of linear conservation areas.
University of Minnesota Press, Minneapolis, 1993, 214 p.
Stanová, V., Valachovič, M. (eds.): katalóg biotopov Slovenska. Daphne, Bratislava, 2002, 225 str.
Strašilová, M.: Hodnocení vývoje a fungování regionálního biokoridoru Kuní hora – Travičná v CHKO Bílé
Karpaty. Diplomová práce, MZLU v Brně, 2000.
Sukopp, H., Weiler, S.: Biotopkartierung im besiedelten Bereich der Bundesrepublik Deutschland, Landschaft
und Stadt, 18/1986, Heft 1, str.25-38
Šamánková, L., Lengál, T.: Naplňování teorie ÚSES v praxi. Daphne (Bratislava), 1998, 5, 1: 16-21.
Šarapatka, T.: Inventarizace a hodnocení dřevinné složky biokoridoru Vracov. Diplomová práce, MZLU,
Brno, 2001.
Trnka, P. (ed.): Obnova liniové zeleně v krajině. Sborník, MZLU, Brno, 2000.
Udvardy, M.D.F.: A classification of the biogeografical provinces of the world. IUCN, Occasional Paper, no.
18, Morges, 1975.
Úradníček L.: Hodnocení dřevinné složky biokoridorů - závěr. zpráva projektu VaV/610/2/96, Brno, 1996.
Úradníček,L.:Biomonitoring dřevinné složky na příkladu biokoridoru Vracov. Daphne, VI. ročník,č. 2,
Bratislava, 1999, p. 21 –24.
Úradníček,L., Maděra, P. a kol.: Dřeviny České republiky. Matice lesnická, Písek, 2001, 334 str.
Viturka, J. (ed.): Atlas životního prostředí a zdraví obyvatelstva. FVŽP a Geografický ústav ČSAV, 1992.
Vlado, M.: Sledování vývoje nově založeného regionálního biokoridoru Loděnice. Diplomová práce, MZLU
Brno, 2004.
Volk, H.: Die Waldbiotopkartierung. Ein Ansatz zur Erfassung des Naturschutzwertes der Wälder, Algem.
Forstl. Zeitschr., 43/1981, 4, str.55-62
Vondrušková H. a kol.: Metodika mapování krajiny. Státní meliorační správa, regionální pracoviště Hradec
Králové, Praha 1994.
Zimová, E. a kol.: Zakládání místních ÚSES na zemědělské půdě. MZe ČR, Lesnická práce, Kostelec
n.Černými Lesy, 2002.
Zlatník, A.: Ekologie krajiny a geobiocenologie. VŠZ, Brno, 1975, 172 str.
Zlatník, A.: Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných. Zprávy Geografického ústavu
ČSAV v Brně, 1976, roč. 13, č. 3-4: 55-64.
Commission of European Communities (1991): CORINE biotopes manual. Habitats of the European
Community. Office for Publications of the European Communities, Luxembourg.
Davies C. E. & Moss D. (1997): EUNIS Habitat Classification. Final Draft. European Topic Centre on Nature
Conservation, Paris.
Devillers P. & Devillers-Terschuren J. (1996): Palaearctic habitats classification. Council of Europe,
Strasbourg.
Pott R. (1996): Biotoptypen. Schutzenswerte Lebensräume Deutschlands und angrenzender Regionen. Verlag
Eugen Ulmer, Stuttgart.
European Commission (1999): Interpretation manual of European Union habitats – EUR15. Ed.2. European
Commission, Brussels.
Ružičková H., Halada Ľ., Jedlička L. & Kalivodová E. (eds.) (1996): Biotopy Slovenska. Príručka
k mapovaniu a katalóg biotopov. Ústav krajinnej ekológie SAV, Bratislava.
Ssymank A., Hauke U., Rückriem C., Schröder E. & Messer D. (1998): Das europäische
Schutzgebietssystem NATURA 2000. BfN-Handbuch zur Umsetzung der Fauna-Flora-Habitat-Richtlinie
(92/43/EWG) und der Vogelschutzrichtlinie (79/409/EWG). Schriftenreihe Landschaftspflege Naturschutz 53:
1–560.
10.PŘÍLOHY
10.1. SEZNAM SKUPIN TYPŮ GEOBIOCÉNŮ ČESKÉ REPUBLIKY
(A.Buček, J. Lacina 1999)
Seznam v zásadě vychází z „Přehledu skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR" prof. A.
Zlatníka z roku 1976.
Zlatníkova tabulka z r. 1976 byla konfrontována s legendami jednotlivých listů biogeografických map, jež
postupně vznikaly v Geografickém ústavu ČSAV v Brně od konce 60. do poloviny 70. let; byly vybrány pouze
ty STG, které jsou v legendách zmíněných map obsaženy.
Následně byl seznam upřesněn v souvislosti se zpracováním charakteristik STG (Buček, Lacina 1999), při
němž byly analyzovány přírodovědné podklady řady autorů často odlišných názorů.
Skupiny typů geobiocénů jsou v přehledu řazeny podle vegetačních stupňů (od 1. do 8.) a v rámci nich podle
hydrických a trofických řad. Obvyklými zkratkami je uvedena geobiocenologická formule (vegetační stupeň,
trofická a hydrická řada), latinský a český název STG a zkratka jejího latinského názvu.
Vysvětlivky:
inf. (inferiora) = n. st. (nižšího stupně)
sup. (superiora) = v. st. (vyššího stupně)
Tohoto označení se užívá u těch STG, které jsou zastoupeny ve více vegetačních stupních.
U hydrické řady 5 (mokré) rozlišujeme:
5a - pro STG podmíněné proudící vodou
5b - pro STG podmíněné stagnující vodou
1. dubový vegetační stupeň
Formule Latinský název Český název Zkratka
1 A-AB 1 Querceta pinea humilia inferiora zakrslé borodoubravy nižšího stupně Qpih inf
1 A-AB 1-2 Pini-querceta arenosa borové doubravy na píscích PiQar
1 AB-B 1-2 Querceta humilia inferiora zakrslé doubravy nižšího stupně Qh inf
1 BC-C 1-2 Aceri campestris-querceta humilia zakrslé babykové doubravy AccQh
1 BD 1-2 Ligustri-querceta humilia inferiora zakrslé doubravy s ptačím zobem nižšího stupně LiQh inf
1 D 1 Corni-querceta petraeae-pubescentis humilia zakrslé dřínové doubravy CoQh
1 D 1(2) Cerasi-querceta pini humilia zakrslé mahalebkové borodoubravy CeQpih
1 D 2 Corni-querceta petraeae-pubescentis cerrris arenosa dřínové doubravy na píscích CoQar
1 (A)AB 3 Querceta doubravy Q
1 B 3 Querceta typica typické doubravy Qt
1 B-BD 2-3 Ligustri-querceta arenosa doubravy s ptačím zobem na píscích LiQar
1 BC 3 Aceri campestris-querceta babykové doubravy AccQ
1 BD 3 Ligustri-querceta doubravy s ptačím zobem LiQ
1 C 3 Carpini-acereta inferiora habrové javořiny nižšího stupně CAc inf
1 CD 2-3 Corni-acereta inferiora dřínové javořiny nižšího stupně CoAc inf
1 D 2-3 Corni-querceta petraeae-pubescentis inferiora dřínové doubravy nižšího stupně CoQ inf
1 A-AB 4 Betuli-querceta roboris inferiora březové doubravy nižšího stupně BQ inf
1 B-BD (3)4 Tili-querceta roboris inferiora lipové doubravy nižšího stupně TQ inf
1 BC-C (3)4 Ulmi-fraxineta carpini inferiora habrojilmové jaseniny nižšího stupně UFrc inf
1 BC-C (3)4 Tili-querceta roboris aceris inferiora javorolipové doubravy nižšího stupně TQrac inf
1 D 4-5b Ulmeta jilminy U
1 B-C 5a Saliceta albae inferiora vrbiny vrby bílé nižšího stupně Sa inf
1 BC-C (4)5a Querci roboris-fraxineta inferiora dubové jaseniny nižšího stupně QFr inf
1 C (4)5a Ulmi-fraxineta populi inferiora topolojilmové jaseniny nižšího stupně UFrp inf
1 (A)AB 5b Betuli-alneta inferiora březové olšiny nižšího stupně BAl inf
1 BC 5b Alni glutinosae-saliceta inferiora olšové vrbiny nižšího stupně AlS inf
1 BC-C(B-BD) 5b Alneta inferiora olšiny nižšího stupně Al inf1
2. bukodubový vegetační stupeň
Formule Latinský název Český název Zkratka
2 A-AB 1 Querceta pinea humilia superiora zakrslé borodoubravy vyššího stupně Qpih sup
2 (A)AB-B 1-2 Fagi-querceta humilia zakrslé bukové doubravy FQh
2 AB-B 1-2 Querceta humilia superiora zakrslé doubravy vyššího stupně Qh sup
2 BC-C 1-2 Carpini-acereta humilia zakrslé habrové javořiny CAch
2 BD 1-2 Fagi-querceta tiliae humilia zakrslé lipové bukové doubravy FQtilh
2 BD 1-2 Ligustri-querceta humilia superiora zakrslé doubravy s ptačím zobem vyššího stupně LiQh sup
2 D 1-2 Pineta dealpina inferiora dealpinské bory nižšího stupně Pide inf
2 D 1-2 Fagi-querceta dealpina dealpinské bukové doubravy FQde
2 D 1-2(3) Corni-querceta petraeae-pubescentis superiora dřínové doubravy vyššího stupně CoQ sup
2 A (2)3 Querceta fagina doubravy s bukem Qf
2 A-AB 2-3 Pini-querceta inferiora borové doubravy nižšího stupně PiQ inf
2 AB 3 Fagi-querceta bukové doubravy FQ
2 AB 3x Carpini-querceta habrové doubravy CQ
2 B 3 Fagi-querceta typica typické bukové doubravy FQt
2 B 3x Carpini-querceta typica typické habrové doubravy CQt
2 BC 3 Fagi-querceta aceris javorové bukové doubravy FQac
2 BC 3x Carpini-querceta aceris javorové habrové doubravy CQac
2 BD 3 Fagi-querceta tiliae lipové bukové doubravy FQtil
2 BD 3x Carpini-querceta tiliae lipové habrové doubravy CQtil
2 C 3 Carpini-acereta superiora habrové javořiny vyššího stupně CAc sup
2 CD 2-3 Corni-acereta superiora dřínové javořiny vyššího stupně CoAc sup
2 D 2-3 Cerasi-querceta pini mahalebkové borodoubravy CeQpi
2 A-AB 4 Betuli-querceta roboris superiora březové doubravy vyššího stupně BQ sup
2 B-BD (3)4 Tili-querceta roboris superiora lipové doubravy vyššího stupně TQ sup
2 BC-C (3)4 Ulmi-fraxineta carpini superiora habrojilmové jaseniny vyššího stupně UFrc sup
2 BC-C (3)4 Tili querceta roboris aceris superiora javorolipové doubravy vyššího stupně TQac
2 B-C 5a Saliceta albae superiora vrbiny vrby bílé vyššího stupně Sa sup
2 BC-C (4)5a Fraxini-alneta inferiora jasanové olšiny nižšího stupně FrAl inf
2 BC-C (4)5a Querci roboris-fraxineta superiora dubové jaseniny vyššího stupně QFr sup
2 C (4)5a Ulmi-fraxineta populi superiora Topolojilmové jaseniny vyššího stupně UFrp sup
2 (A)AB 5b Betuli-alneta superiora březové olšiny vyššího stupně BAl sup
2 BC 5b Alni glutinosae-saliceta superiora olšové vrbiny vyššího stupně AlS sup
2 BC-C(B-BD) 5b Alneta inferiora olšiny nižšího stupně Al inf
3. dubobukový vegetační stupeň
Formule Latinský název Český název Zkratka
3 A 1-2 Pineta quercina Dubobory Piq
3 AB-B 1-2 Querci-fageta humilia zakrslé dubové bučiny QFh
3 BC-C 1-2 Tili-acereta humilia zakrslé lipové javořiny TAch
3 BD-D 1-2 Corni-querceta fagi dřínové doubravy s bukem CoQf
3 D 1-2 Pineta dealpina superiora dealpinské bory vyššího stupně Pide sup
3 D (1)2 Querci-fageta dealpina dealpinské dubové bučiny QFde
3 A (2)3 Fageta quercina bučiny s dubem Fq
Formule Latinský název Český název Zkratka
3 A-AB 2-3 Pini-querceta superiora borové doubravy vyššího stupně PiQ sup
3 AB 3 Querci-fageta dubové bučiny QF
3 AB-B(BC) 3 Fageta paupera inferiora holé bučiny nižšího stupně Fp inf
3 B 3 Querci-fageta typica typické dubové bučiny QFt
3 BC 3 Querci-fageta aceris javorové dubové bučiny QFac
3 BC-BD 3 Querci-fageta tiliae-aceris lipojavorové dubové bučiny QFtilac
3 BD 3 Querci-fageta tiliae lipové dubové bučiny QFtil
3 C 3 Tili-acereta lipové javořiny TAc
3 CD (1)2-3 Corni-acereta fagi bukové dřínové javořiny CoAcf
3 D 2-3 Corni-fageta inferiora dřínové bučiny nižšího stupně CoF inf
3 D 2-3 Cerasi-querceta pini mahalebkové borodoubravy CeQpi
3 A-AB 4 Betuli-querceta roboris superiora březové doubravy vyššího stupně BQ sup
3 B-BD (3)4 Tili-querceta roboris fagi lipové doubravy s bukem TQf
(2)3 BC 4(5a) Fraxini-alneta aceris inferiora javorové jasanové olšiny nižšího stupně FrAlac inf
3 BC-C (3)4 Ulmi-fraxineta carpini superiora habrojilmové jaseniny vyššího stupně UFrc sup
3(4) BC-C (3)4 Fraxini querceta roboris-aceris jasanové doubravy s javory FrQac
3 B-C 5a Saliceta fragilis inferiora vrbiny vrby křehké nižšího stupně Sf inf
3 BC-C (4)5a Fraxini-alneta inferiora jasanové olšiny nižšího stupně FrAl inf
3 BC-C (4)5a Querci roboris-fraxineta superiora dubové jaseniny vyššího stupně QFr sup
3 C (4)5a Ulmi-fraxineta populi superiora Topolojilmové jaseniny vyššího stupně UFrp sup
3 (A)-AB 5b Betuli-alneta superiora březové olšiny vyššího stupně BAl sup
3 BC 5b Alni glutinosae-saliceta superiora olšové vrbiny vyššíhho stupně Als sup
3 BC-C(B-BD) 5b Alneta superiora olšiny vyššího stupně Al sup
4. bukový vegetační stupeň a dubojehličnatá varianta
Formule Latinský název Český název Zkratka
4 A 1-2 Pineta lichenosa lišejníkové bory Pi
4 AB-B 1-2 Fageta humilia zakrslé bučiny Fh
4 BC-C 1-2 Tili-acereta fagi humilia zakrslé lipové javořiny s bukem TAcfh
4 BD-D 1-2 Fageta tiliae humilia zakrslé lipové bučiny Ftilh
4 D 1-2 Pineta dealpina superiora dealpinské bory vyššího stupně Pide sup
4 D (1)2 Fageta dealpina dealpinské bučiny Fde
4 A 2-3 Querci-pineta dubové bory QPi
Formule Latinský název Český název Zkratka
4 A 3 Fageta quercino-abietina dubojedlové bučiny Fqa
4 A (D) 2-3 Pineta serpentini inferiora hadcové bory nižšího stupně Piser inf
(3)4 A (3)4 Querci-abieta piceosa smrkové dubové jedliny QAp
4 AB 3 Fageta abietino-quercina jedlodubové bučiny Faq
4 AB-B(BC) 3 Fageta paupera superiora holé bučiny vyššího stupně Fp sup
4 B 3 Fageta typica typické bučiny Ft
4 BC 3 Fageta aceris bučiny s javorem Fac
4 BD 3 Fageta tiliae lipové bučiny Ftil
4 C 3 Tili-acereta fagi lipové javořiny s bukem TAcf
4 CD (2)3 Acereta fagi javořiny s bukem Acf
4 D 2-3 Corni-fageta superiora dřínové bučiny vyššího stupně CoF sup
(3)4 A 3-4 Querci-pineta abietina jedlové dubové bory QPia
4 A 4(6) Pini-piceeta sphagnosa rašeliníkové borové smrčiny PiPs
(3)4 AB (3)4 Abieti-querceta roboris-piceae smrkové jedlové doubravy AQp
(3)4B-BC(BD) (3)4 Abieti-querceta roboris-fagi jedlové doubravy s bukem AQf
4 BC-BD 4 Fageta tiliae aceris lipojavorové bučiny Ftilac
4 BC 4(5a) Fraxini-alneta aceris superiora javorové jasanové olšiny vyššího stupně FrAlac sup
4 B-C 5a Saliceta fragilis superiora vrbiny vrby křehké vyššího stupně Sf sup
4 BC-C (4)5a Fraxini-alneta superiora jasanové olšiny vyššího stupně FrAl sup
4 (A)AB 5b Betuli-alneta superiora březové olšiny vyššího stupně BAl sup
4 BC-C (B-BD) 5b Alneta superiora olšiny vyššího stupně Al sup
4 A (4)6 Pini-piceeta turfosa rašeliništní borové smrčiny PiPturf
4 A 6 Pineta rotundatae blatkové bory Pirot
4 A 6 Pineta turfosa rašeliništní bory Piturf
5. jedlobukový vegetační stupeň
Formule Latinský název Český název Zkratka
5 A 1-2 Pineta piceosa inferiora smrkové bory nižšího stupně Pip inf
5 A-AB(B) 1-2 Abieti-fageta humilia zakrslé jedlové bučiny AFh
5 BC-C 1-2 Fagi-acereta humilia inferiora zakrslé bukové javořiny nižšího stupně FAch inf
5 A 3 Fageta piceoso-abietina Smrkojedlové bučiny Fpa
5(6) A(D) 2-3 Pineta serpentini superiora hadcové bory vyššího stupně Piser sup
5 AB 3 Abieti-fageta jedlové bučiny AF
5 AB-B(BC) 3(4) Fagi-abieta bukové jedliny FA
5 B 3 Abieti-fageta typica typické jedlové bučiny AFt
5 BC 3 Abieti-fageta aceris inferiora javorové jedlové bučiny nižšího stupně AFac inf
5 BD-D (1)2-3 Abieti-fageta ulmi jilmové jedlové bučiny AFu
5 C 3 Fagi-acereta inferiora bukové javořiny nižšího stupně FAc inf
5 CD 3 Fraxini-acereta jasanové javořiny FrAc
5 A 4(6) Piceeta abietina sphagnosa inferiora rašeliníkové jedlové smrčiny nižšího stupně Pas inf
5 AB-B 4 Abieti-piceeta equiseti inferiora přesličkové jedlové smrčiny nižšího stupně APeq inf
5 BC-C 4(5) Aceri-fageta fraxini inferiora javorové bučiny s jasanem nižšího stupně AcFfr inf
5 B-C 5a Saliceta fragilis superiora vrbiny vrby křehké vyššího stupně Sf sup
5 BC (4)5a Fraxini-alneta aceris superiora javorové jasanové olšiny vyššího stupně Fr Alac sup
5 BC-C (4)5a Fraxini-alneta superiora jasanové olšiny vyššího stupně FrAl sup
5 (A)B-BC 5b Picei-alneta smrkové olšiny PAl
5 A (4)6 Pini-piceeta turfosa rašeliništní borové smrčiny PiPturf
5 A 6 Pineta rotundatae blatkové bory Pirot
5 A 6 Pineta turfosa rašeliništní bory Piturf
6. smrkojedlobukový vegetační stupeň
Formule Latinský název Český název Zkratka
6 A 1-2 Pineta piceosa superiora smrkové bory vyššího stupně Pip sup
6 A-AB 2v Abieti-fageta piceae humilia zakrslé smrkové jedlové bučiny AFph
6 BC-C 2v Fagi-acereta humilia superiora zakrslé bukové javořiny vyššího stupně FAch sup
6 A 3 Fageta abietino-piceosa Jedlosmrkové bučiny Fap
6 AB 3 Abieti-fageta piceae smrkové jedlové bučiny AFp
6 AB-B 3(4) Fagi-abieta piceae smrkové bukové jedliny FAp
6 B 3 Abieti-fageta piceae typica typické smrkové jedlové bučiny AFpt
6 BC 3 Abieti-fageta aceris superiora javorové jedlové bučiny vyššího stupně AFac sup
6 C 3 Fagi-acereta superiora bukové javořiny vyššího stupně FAc
6 A 4(6) Piceeta abietina sphagnosa superiora rašeliníkové jedlové smrčiny vyššího stupně Pas sup
6 AB-B 4 Abieti-piceeta equiseti superiora přesličkové jedlové smrčiny vyššího stupně APeq sup
6 BC-C 4(5) Aceri-fageta fraxini superiora javorové bučiny s jasanem vyššího stupně AcFfr sup
6 BC-C 5a Alneta incanae olšiny olše šedé Ali
6 (A)B-BC 5b Picei-alneta smrkové olšiny PAl
Formule Latinský název Český název Zkratka
6 A 6 Pineta rotundatae blatkové bory Pirot
6 A 6 Piceeta turfosa rašeliništní smrčiny Pturf
6 A 6 Pineta montanae turfosa inferiora rašeliništní kleč nižšího stupně Pimturf inf
7. smrkový vegetační stupeň
Formule Latinský název Český název Zkratka
7(8) A-AB 2v Sorbi-piceeta humilia zakrslé jeřábové smrčiny SoPh
7 A-AB 3 Sorbi-piceeta jeřábové smrčiny SoP
7 BC-C 3-4 (5) Aceri-piceeta javorové smrčiny AcP
7 A 4 Piceeta sphagnosa rašeliníkové smrčiny Ps
7 A 6 Piceeta turfosa rašeliništní smrčiny Pturf
7 A 6 Pineta montanae turfosa inferiora rašeliništní kleč nižšího stupně Pimtur inf
8. klečový vegetační stupeň
Formule Latinský název Český název Zkratka
8 A 1 Pineta mugo lichenosa lišejníková kleč Piml
8 A-AB 3 Pineta mugo Kleč Pim
8 AB 4 Saliceta lapponae vrbiny vrby laponské Slap
8 AB-B 3-4 Salici-betuleta carpaticae vrbové březiny SBc
8 BC-C 3-4 Ribi-pineta mugo meruzalková kleč RPim
8 A 6 Pineta montanae turfosa superiora rašeliništní kleč vyššího stupně Pimturf sup
10.2. POMŮCKA PRO PŘEVOD LESNICKÝCH, ZEMĚDĚLSKÝCH A
GEOBOTANICKÝCH JEDNOTEK NA SKUPINY TYPŮ
GEOBIOCÉNŮ
Přírodovědným základem a objektivní srovnávací bází členění krajiny při projektování územních systémů
ekologické stability krajiny jsou nadstavbové a základní jednotky geobiocenologické typizace krajiny, uvedené
v příloze 7.1. Použití právě této klasifikační soustavy typologických jednotek je zdůvodněno tím, že umožňuje
integrovat dílčí separované průzkumy zemědělského a lesního půdního fondu v jednotné soustavě (77 půdních
subtypů na zemědělském půdním fondu a 170 souborů lesních typů do zhruba 140 skupin typů geobiocénů).
Nadstavbovými jednotkami geobiocenologické typizace jsou vegetační stupně a ekologické řady (trofické a
hydrické). Určitý vegetační stupeň a určitá trofická a hydrická řada jsou rámcem určitých trvalých
ekologických podmínek, na které je vázáno určité potenciální společenstvo rostlin a živočichů. Tímto rámcem
jsou určeny základní jednotky geobiocenologické typizace - skupiny typů geobiocénů. Stručné rámcové
charakteristiky vybraných hlavních skupin typů geobiocénů ČR zpracoval Z. Ambros (1991).
Skupiny typů geobiocénů (STG) identifikujeme pro potřeby převodních klíčů pomocí geobiocenologické
formule, složené ze tří částí. První část označuje vegetační stupeň, druhá část trofickou řadu, resp. meziřadu, a
třetí část řadu hydrickou. Skupiny typů geobiocénů jsou nazývány podle hlavních dřevin potenciálních
přírodních lesních společenstev. Např. geobiocenologická formule 3 B 3 označuje skupinu typů geobiocénů
Querci-fageta typica (typické dubové bučiny) ve 3. dubobukovém vegetačním stupni, v mezotrofní řadě B a v
normální hydrické řadě 3.
V převodních klíčích jsou shrnuty podstatné části výsledků řešení dílčího úkolu „Převodní klíč lesnických a
pedologických jednotek na skupiny typů geobiocénů", zpracovaného v rámci projektu GA/1180/93
„Revitalizace systému trvalé vegetace v zemědělské krajině" (Společnost pro životní prostředí, s.r.o., Brno
1993). V tomto souboru materiálů jsou jednotlivé převody obsáhle komentovány a jsou zde podrobně
vysvětleny jednotlivé klasifikační systémy.
Dílčí převodní klíče obsahují převody souborů lesních typů (7.2.1), půdních typů zemědělských půd (7.2.2),
bonitovaných půdně ekologických jednotek (7.2.3) a jednotek geobotanického mapování (7.2.4). V řadě
případů tento převod není a ani nemůže být zcela jednoznačný. Při konstrukci mapy skupin typů geobiocénů
nelze převádět informace z podkladových lesnických, zemědělských a geobotanických map mechanicky, ale je
nutno vždy zvažovat biogeografická a geoekologická specifika zpracovávaného regionu. Převodní klíče
poskytují pouze určitou jednotící směrnici, kterou při konstrukci map skupin typů geobiocénů dokáže vhodně
využít pouze přírodovědně erudovaný odborník. Proto je nezbytné, aby v příslušném regionu garantoval
správnost konstrukce mapy skupin typů geobiocénů v rámci biochor příslušný specialista (např. lesní typolog či
geobotanik).
Při použití převodních klíčů je nejobtížnějším úkolem správné vymezení vegetační stupňovitosti. Vhodným
vodítkem může být registr biogeografie (příloha 7.2.5), obsahující informaci o zastoupení převažujících
vegetačních stupňů a ekologických řad ve všech katastrech obcí České republiky.
10.2.1. Převod souborů lesních typů (typologický systém ÚHÚL)
(J.Macků 1993, I. Míchal, J. Smejkal, J. Vokoun 1994)
Typologický klasifikační systém stanovištního průzkumu lesů, používaný v rámci hospodářské úpravy lesů
(ÚHUL - Ústav pro hospodářskou úpravu lesů - Lesprojekt Brandýs n. L.) byl publikován v letech 1971, 1976,
a doplněn v roce 1984 (K. Plíva 1971, 1976, 1984). Mapovací jednotkou je varianta lesního typu v přírodní
lesní oblasti. Pro označení lesních typů se používají trojmístné symboly, v nichž první číslo označuje vegetační
stupeň a následující písmeno půdní kategorii. Další číslo (na rozdíl od geobiocenologické formule STG)
neoznačuje hydrickou řadu, ale pořadové číslo lesního typu v rámci přírodní lesní oblasti.
Definice lesního typu (ÚHÚL) je totožná se Zlatníkovou definicí lesního typu (1956): „Lesní typ je soubor
lesních biocenóz původních i změněných a jejich vývojových stadií včetně prostředí, tedy geobiocenóz
vývojově k sobě patřících". Později Zlatník (1970) pojetí lesního typu rozšířil na celou krajinu. Takto
rozšířenou jednotku nazval „typ geobiocénů", který definuje jako „soubor geobiocenózy přírodní a všech od ní
vývojově pocházejících a do různého stupně změněných geobiocenóz (geobiocenoidů) včetně vývojových
stadií" (Zlatník 1970).
Tyto jednotky jsou v lesích tvořeny, vymezovány a mapovány typologickým průzkumem. Při vytváření se
používá všech dostupných údajů o biocenóze, lokalitě a jejich proměnách.
Vyšší typologickou jednotkou, analogickou STG, je soubor lesních typů; spojuje lesní typy podle ekologické
příbuznosti, vyjádřené hospodářsky významnými vlastnostmi stanoviště- Soubory lesních typů jsou vymezeny
půdními (edafickými) kategoriemi a lesními vegetačními stupni. Kombinací čísla vegetačního stupně a písmene
označujícího půdní kategorii dostáváme řádově 170 souborů lesních typů.
Edafické kategorie, blízké si navzájem svými trofickými a hydrickými vlastnostmi i polohou v terénu, tvoří
ekologické řady (v pojetí ÚHÚL). Typologický klasifikační systém ÚHÚL a systém geobiocenologický jsou
tedy založeny na velmi blízkých principech. Liší se především pojetím ekologických řad (u nichž jsou lesnicky
významné rozdíly nadřazovány rozdílům ryze přírodovědným, např. fytocenologickým hlediskům) a částečně i
pojetím vegetační stupňovitosti.
Pojetí vegetační stupňovitosti v systému ÚHÚL vykazuje při srovnání s geobiocenologickým tříděním tyto
hlavní rozdíly:
1. Samostatně vymezený „stupeň" borů je „nultý" v pořadí. Bory v typologických mapách ÚHÚL je
třeba převést do vegetačních stupňů geobiocenologického třídění.
2. Širší pojetí 1. dubového stupně (dubový stupeň je v geobiocenologickém třídění ČR omezen svým
výskytem na moravskou část panonské biogeografické provincie). Plošně omezené výskyty
v Českém termofytiku jsou považovány za extrazonální a jejich výskyty na zonálních půdách,
většinou dlouhodobě odlesněných, za xerickou" variantu 2. bukodubového stupně.
3. Původní zúžené vymezení 4. bukového stupně v Českém masivu je v typologických mapách
postupně
upravováno (vzhledem k názorové shodě o tom, že tento vegetační stupeň je v Mezofytiku ČR
absolutně nejrozšířenější i mimo západokarpatskou biogeografickou provincii). Ve sporných
případech se orientujeme pomocí registru biogeografie. Totéž platí pro „dubojehličnatou" variantu
4. vegetačního stupně, vymezenoupodle výskytu geografických variant STG v pánvích a na
plošinách České kotliny.
4. Detailnější zpracování 6. smrkojedlobukového stupně: V pojetí ÚHÚL vymezený 6. smrkobukový
a 7. bukosmrkový stupeň společně odpovídající přibližně 6. smrkojedlobukovému stupni
geobiocenologického třídění.
Pro orientaci o pojetí ekologických řad a půdních kategorií ÚHÚL a jejich analogiích s trofickými a
hydrickými řadami STG slouží následující schéma:
Ekologická řada ÚHÚL Geobiocenologická řada-meziřada
půdní (edafická) kategorie
ÚHÚL hrubá charakteristika prostředí trofická hydrická
živná klimaxová, mezotrofní druhy bylinného patra
B normální živné podloží, příznivá humifikace B (BC) (BD) 3
H hlinitá 1.-6. VS polygenetické hlíny (vápnité spraše) B(BD) 3
F svahová 3.-8. VS příkré svahy stinné, kamenité, strže B (BC) 3
C vysychavá 1.-5. VS kamenité vysychavé půdy, slunné polohy (AB) B (BD) (D) 3
W vápencová 2.-5. VS vápence, část. ultrabázické neovulkanity B BD CD D 3
S středně bohatá svěží, přechod ke kyselé řadě (AB) B 3
kyselá klimaxová, oligotrofní druhy bylinného patra
K normální kyselé podloží, klimaxové dřeviny A AB 3
I uléhavá 1.-6. VS chudší spra-šové a polygenetické hlíny A AB 3
N kamenitá chudší kamenité svahy, hřebeny (nevyvinuté hnědozemě) A AB 3
M chudá nejchudší podklady surový humus A AB 3
extrémní vzrůstově zakrslé lesy půdoochranné
Z zakrslá exponované tvary reliéfu, mělké půdy, zakrslý vzrůst A AB B (BD) 1
Y skeletová 3.-8. VS chudé balvanité sutě A AB B l-2a
X xerotermní 1.-4. VS bázické podloží, teplomilná společenstva (CD) D l-2a
humusem obohacená (javorová)
půdy bohaté humusem, nitrofilní druhy bylinného patra
J suťová bohaté sutě, ochranný les, javořiny (BC) C (CD) 3
A kamenitá za hliněné sutě, „acerosní" společ. BC (CD) 3
D hlinitá deluvia, humusem obohacené svahové báze BC 3
vodou obohacena (jasanová)
trvale sycená okysličenou vodou
L lužní lužní společenstva na nivních náplavech BC C 4, 5a, 5b
U údolní úžlabní lehké na plaveniny BC C (BD) 4, 5a
V vlhká prameniště, deluvia, tekoucí podzemní voda (často jen
hygrofilní var. typů živné řady)
B BC C 4, (3)
oglejená (střídavě zamokřované půdy)
P kyselá pseudogleje kyselé A AB (3), 4
Q chudá pseudogleje chudé A 4
O střední bohatá pseudoglejové půdy svěží až bohaté (přechody ke kat. H a V) AB B BD 4
podmáčená (trvale zamokřené půdy)
G středné bohatá středně bohaté gleje. nadprůměrný vzruší dřevin AB B (4), 5a, 5b
T chudá chudý rašelinný glej, omezený vzrůst dřevin A AB (4), 5b
rašelinná 3.-9. VS přechodové a vrchovištní rašeliny, ochranný les A (AB) 6, (5b)
Použité
symboly:
VS lesní vegetační stupeň ÚHÚL
Trofické řady: A oligotrofní
B mezotrofní
C eutrofně nitrofilní
D eutrofně bazická
meziřady: AB oligomezotrofní
BC mezotrofně nitrofilní
BD mezotrofně bázická
CD nitrofilně bázická
Hydrické řady l zakrslá s mělkým a vysychavým substrátem, přírodní porosty tvořeny vůdčími
dřevinami VS zakrslého vzrůstu,
2a skromná (v A AB na propustných pleistocenních terasách, v D s mělkou půdou na
vápencových a hadcových, v BD na neovulkanických bazických podkladech; eluvia na
hřbetech náhorních plošin s mělkou půdou bez hlinitého či sprašového překryvu; v
přírodním stavu výrazná účast borovice lesní),
2b skromná na píscích (1. až 4. VS),
3a normální (vůdčí, klimaxová) 3b vůdčí v srážkově podnormálních (suchých) oblastech
deštného stínu (geografické varianty STG v 2. a 3. VS, ve 4. VS v oblastech plošin
(„dubojehličnatá" varianta vegetační stupňovitosti, jež prakticky postrádá vlhkostně
vyrovnaná svěží stanoviště),
4 zamokřená s půdou střídavě podmáčenou od spodiny (projevuje se oglejením půdních
profilů),
5a mokrá, ale s půdou proudící, okysličenou,
5b mokrá s vodou stagnující (projevuje se přítomností redukčních horizontů v půdě),
6 rašeliništní (4. až 8. VS); systém UHÚL klasifikuje jako rašelinu humolit o minimální
mocnosti 50 cm - je věcí expertního posouzení, zda některé lesní typy z edafických
kategorií G a T nemají být převedeny do rašeliništní řady STG.
Při volbě ze škály trofických (mezi)řad je nutno respektovat vazbu ekologických podmínek STG k minerální
zásobenosti půdotvorných substrátů (např. trofická meziřada BD se váže striktně na vápnité sprašové překryvy,
vápnité polygenetické půdy a ultrabázické vyvřeliny, takže její výskyt mimo edafické kategorie W a C bude
spíše výjimečný); bez respektování těchto vazeb lze dospět při převodu k ekologicky zavádějícím
interpretacím.
Rámcový převodní klíč souborů lesních typů ÚHÚL (1983) na STG (Zlatník 1976) je sestaven podle pořadí
lesních vegetačních stupňů O až 9 v „Přehledu lesních typů a jejich souborů v CSR" (Lesprojekt 1983) a v
jejich rámci podle vlhkostního gradientu geobiocenologického třídění (tj. podle půdních kategorií ÚHÚL v
sledu, počínajícím xerotermní kategorií X a konče rašelinou R):
Převod souborů lesních typů (ÚHÚL 1983) na STG (Zlatník 1976)
Bory
OX Dealpinský bor na vápencích 2-4 D 1
0Z Reliktní bor na skalách 3-5 A 1
0Y Roklinový bor 5-6 A 2a
0M Kyselý (dubový) bor přev. na písku 4 A 2b
0K Kyselý (dubobukový) bor přev. na
pískovcích (podzoly)
4 A AB 2b
0N Smrkový bor přev. pískovcová skalní
města
5-(6) A AB 2b, 3b
0C Hadcový bor 3-4 D 1
0O Oglejený svěží jedlobukový bor
přev.na písčitých sedimentech
4 AB 2b, 3b
0P Kyselý jedlobukový bor přev.na
písčitých sedimentech
4 A AB 4, 2b,
3b
0Q Chudý jedlobukový bor přev.na písku
(oglejené podzoly)
4 A AB 4, 2b,
3b
0T Chudý březový bor 4 A 6
0G Podmáčený smrkový bor 4 A 6
0R Rašelinný (blatkový) bor 4 A 6
Dubový lesní vegetační stupeň
1X Dřínová doubrava 1-(2) D 1, 2a, 3
1Z Zakrslá doubrava +++ 1 AB B 1, 2b
Zakrslá doubrava 2 A AB B 1, 2a
(lesní typy 1Z7, 1Z8, zakrslá hb DB) 2 BD 1, 2a)
1M Borová doubrava na píscích 2-3 AB 2b
1K Kyselá doubrava 1-2 A AB 3, 2b
1N Kamenitá (habrová) doubrava 1-2 A AB 3b
1I Uléhavá (habrová) doubrava 1-2 A AB 3b
1S Habrová doubrava na píscích +++ 1 B 2b
(habrová) doubrava na píscích 2 AB 2b
1C Suchá habrová doubrava +++ 1 BD D 3a, 2b
Suchá habrová doubrava 2 (AB) B BD (D) 2a, 3b
1B Bohatá habrová doubrava +++ 1 B BD 3a
Bohatá habrová doubrava 2 B BD 3b
1H Sprašová habrová doubrava 1-2 B BD 3a
1D Obohacená habrová doubrava 1-2 BC 3b
1A Javorohabrová doubrava 2 BC 3b
1J Habrová javořina les ochranný na suti 2 C 3a
1L Jilmový luh +++ (lesní typ 1L9) 1-2 BC C 5a (5b)
Jilmový luh 2 BC C 4
1U Topolový luh, na zrnitostně lehkých
náplavech
1-2 BC C 5a
IV vlhká habrová
doubrava
2 BC C CD 4
1O lipová doubrava 1-2 B BD 4
1P svěží březová
doubrava
1-2 A AB 4
1Q březová doubrava 1 A AB 4
1T březová olšina 1-4 A AB 5b
(1T9 březová olšina 5-7 A AB 5b)
1G (vrbová) olšina 1-4 B (BC) (BD) 5b
+++
soubory lesních typů nebo jejich části, omezené svým výskytem na panonskou biogeografickou provincii
Bukodubový lesní vegetační stupeň
2X dřínová doubrava s bukem 2-3 D l,2a
2Z zakrslá buková doubrava 2 AB B BD 1
2M chudá buková doubrava 2 A 3a
2K kyselá buková doubrava 2 A AB 3a
2N kamenitá kyselá buková doubrava 2 A AB 3a
2I uléhavá buková doubrava 2 A AB 3a
2S svěží buková doubrava 2 AB B 3a
2C vysychavá buková doubrava 2 (AB) B BD D 2a, 3a
2B bohatá buková doubrava 2 B BC BD 3a
2W bazická (vápnitá) buková doubrava 2 BC BD 3a
2H hlinitá buková doubrava 2 AB B BD 3a
2D obohacená buková doubrava 2 BC 3a
2A javorobuková doubrava 2 BC 3a
2L pahorkatinný luh 2-3 BC CD 4
2V vlhká buková doubrava 2 BC C CD 4
2O oglejená jedlo(buková)
doubrava
(2)-3 AB B BD 4
2P kyselá jedlová doubrava 2-3 A AB 4
2Q chudá jedlová doubrava 2-3 A 4
2T podmáčená chudá jedlová doubrava 2-3 A 4
2G podmáčená jedlová doubrava 2-3 AB B 4
Dubobukový lesní vegetační stupeň
3X dřínová bučina 3-(4) D 2a
3Z Zakrslá dubová bučina 3 AB B BD 1
3Y Skeletová dubová bučina 3 AB B 1, 2a
3M Chudá dubová bučina 3 A 3
3K Kyselá dubová bučina 3 A AB 3
3N Kamenitá dubová bučina 3 A AB 3
3I Uléhavá dubová bučina 3 A AB 3
3S Svěží dubová bučina 3 (AB) B 3a
3F Svahová dubová bučina 3 B 3a
3C Vysychavá dubová bučina 3 (AB) B BD (D) 3a
3B Bohatá dubová bučina 3 B BC (BD) 3a
3H Hlinitá dubová bučina 3 (AB) B (BD) 3a
3W Bázická dubová bučina 3 BC BD 3a
3D Obohacená dubová bučina na
hlinitých svahových bázích
3 BC 3a
3A Lipová dubová bučina 3 BC 3a
3J Lipová javořina les ochranný na suti 3-4 C CD 3a
3L Jasanová olšina (1) -3-4 BC C 5a, 5b
3U Javorová jasenina 3-4 C 4, 5a
3V Vlhká dubová bučina (svahové báze) 3 B BC C BD 3, 4
3O Jedlodubová bučina střídavě vlhká 3-(4) AB B 4
3P Kyselá jedlodubová bučina 3 A 4
3Q Chudá jedlodubová bučina 3 A 4
3T Podmáčená chudá jedlová doubrava 3 A 4
3G Podmáčená jedlová doubrava 3-4 AB (B) 4
3R Kyselá reliktní smrčina 5 A 6
Bukový lesní vegetační stupeň
4X Dealpinská bučina (3)-4 D 2a, 3a
4Z Zakrslá bučina 4 (A) AB B BD 1
4Y Skeletová bučina 4 AB B 1
4M Chudá bučina 4 A 3a
4K Kyselá bučina 4 A AB 3a
4N Kamenitá bučina 4 A AB 3a
4I Uléhavá bučina 4 A AB 3a
4S Svěží bučina 4 (AB) B 3a
4F Svahová bučina 4 (AB) B 3a
4C Vysychavá bučina 4 AB B CD BD D 3a
4B Bohatá bučina 4 B BC BD 3a
4W Bázická (vápnitá) bučina 4 BD (D) 3a
4H Hlinitá bučina 4 B (BD) 3a
4D Obohacená bučina 4 BC 3a
4A Lipová bučina kamenitá 4 BC (BD) 3a
4V Vlhká bučina (svahové báze) 4 (AB) B BC (BD) 4
4O Svěží dubová jedlina 4 AB B (BD) 4, 3b
4P Kyselá dubová jedlina (pseudoglej) 4 A 4, 3b
4Q Chudá dubová jedlina (ogl.podzol) 4 A 4, 3b
4G Podmáčená dubová jedlina 4 AB (B) 4, 3b
4R Svěží rašelinná smrčina 5 A AB (B) 5b, 6
Jedlobukový lesní vegetační stupeň
5Z Zakrslá jedlová bučina 5 AB B 1
Lesní typ 5Z6 zakrslá živná 5 BD 1
5Y Skeletová jedlová bučina 5 AB B 1, 2a
5M Chudá jedlová bučina 5 A 3a
5K Kyselá jedlová bučina 5 A AB 3a
5N Kamenitá kyselá jedlová bučina 5 A AB 3a
5I Uléhavá kyselá jedlová bučina 5 A AB 3a
5S Svěží jedlová bučina 5 (AB) B 3a
5F Svahová jedlová bučina 5 (AB) B 3a
5C Vysychavá jedlová bučina 5 AB B BD (D) 3a
5B Bohatá jedlová bučina 5 B BC (BD) 3a
5W Bázická (vápnitá) jedlová bučina 5 BD (D) 3a
5H Hlinitá jedlová bučina 5 AB B (BD) 3a
5D Obohacená jedlová bučina 5 BC 3a
5A Klenová bučina kamenitá, les 5 BC
hospodářský
5J Suťová (jilmová, ev.jasanová)
javořina ochranný les
5-6 C CD 3a
5L Montánní (jasanová) olšina 5-6 (BC) C (BD) 5a, 5b
5U Vlhká jasanová javořina 5-6 C 4, 5a
5V Vlhká jedlová bučina na deluviích 5 B BC (BD) 4, 5a
5O Svěží (buková) jedlina 5 AB B 4, 3b
5P Kyselá jedlina (pseudoglej) 5 A AB 4, 3b
5Q Chudá jedlina (ogl.podzol) 5 A 4, 3b
5T Podmáčená chudá (dubová) jedlina 5 A 4, 3b
5G Podmáčená jedlina 5 AB B 4, 5a,
5b
5R Rašelinná (borová) smrčina 5 A 6
Smrkobukový a bukosmrkový lesní vegetační stupeň
6Z, 7Z Zakrslá: smrková bučina + buková
smrčina
6 A AB 1
6Y, 7Y Skeletová: smrková bučina + buková
smrčina
6 A AB 1, 2a
6M, 7M Chudá: smrková bučina + buková
smrčina
6 A AB 3a
6K
7K
Kyselá: smrková bučina + buková
smrčina
6 A AB 3a
6N, 7N Kamenitá: smrková bučina + buková
smrčina
6 A AB 3a
6I Uléhavá smrková bučina (5)-6 A AB 3a
6S, 7S Svěží: smrková bučina + buková
smrčina
6 AB 3a
6F, 7F Svahová: smrková bučina + buková
smrčina
6 AB B 3a
6B, 7B Bohatá: smrková bučina + buková
smrčina
6 B BC 3a
6H Hlinitá smrková bučina (5)-6 AB B 3a
6D, 7D Obohacená: smrková bučina + buková
smrčina, větš.zahliněná deluvia
6 BC 3a
6A Klenosmrková bučina, větš. zahliněné
sutě
6 BC CD 3a
6L Luh olše šedé (5)-6-(7) B BC (BD) 5a
6V, 7V Vlhká: smrková bučina + buková
smrčina, svahové báze, okolí
pramenišť
(5)-6 AB B BC 4, 5a
6O, 7O Svěží: smrková jedlina + jedlová
smrčina, oglejené půdy
(5)-6 AB B 4, 5b
6P, 7P Kyselá: smrková jedlina + jedlová
smrčina, pseudoglej, stagnující voda
5-6 AB 3a
6Q, 7Q Chudá: smrková jedlina + jedlová
smrčina
5-6 A 4
6T, 7T Podmáčená chudá jedlová smrčina,
rašelinění, stagnující voda
5-6 A 4, 5b
6G, 7G Podmáčená: smrková jedlina + jedlová
smrčina
5-6 AB B 3a
6R, 7R Svěží rašelinná smrčina 7 A 6
Smrkový lesní vegetační stupeň
8Z Jeřábová smrčina 7 A 1
8Y Skeletová smrčina 7 A AB 1
8M Chudá smrčina 7 A 3a
8K Kyselá smrčina 7 A AB 3a
8N Kamenitá kyselá smrčina 7 A AB 3a
8S Svěží smrčina 7 AB 3a
8F Svahová smrčina 7 AB B 3a
8A Klenová smrčina 7 C 3a
8V Podmáčená smrčina 7 BC C 4, 5a
8Q Podmáčená chudá smrčina střídavě
mokrá (ogl. Podzol)
7 A 4
8T Podmáčená zakrslá smrčina pod
vlivem stag. vody, rašelinění
7 A 5b, 6
8G Podmáčená smrčina 7 A (AB) (B) 5a
8R Vrchovištní smrčina rašelinná 7 A 6
Klečový lesní vegetační stupeň
9Z Kleč 8 A AB B (BC) 1 až 3
9K Klečová smrčina (7)-8 A 3
9R Vrchovištní kleč 8 A 6
Spektrum lesních typů a jejích variant v rámci přírodních lesních oblastí státu je velmi široké a jejich vymezení
se opírá o opakovaný průzkum všech lesů. Naproti tomu detailní charakteristiky STG nebyly v roce 1994 k
dispozici, což může při převodu působit problémy a nejasnosti. Proto je vždy účelné, aby zpracovatel místního
ÚSES:
• ověřil převod souborů lesních typů na STG výpisem údajů z registru biogeografie pro zpracovávaná
katastrální území (viz příloha 7.2.5) a
• konzultoval výsledky s regionálně pověřenými specialisty ÚHÚLu - typology (zejména v případech,
kdy se hranice STG ztotožňuje s průběhem hranice zemědělského a lesního půdního fondu ve
vyrovnaném reliéfu povrchu).
10.2.2. Převod půdních typů komplexního průzkumu
zemědělských půd
(M. Kynčl 1993, Z. Ambros 1994)
V rámci komplexního průzkumu zemědělských půd (KPP) bylo rozlišováno celkem 17 půdních typů
(základních půdních představitelů) a v rámci většiny z nich rada subtypů a variant.
Vlastnosti půd odrážejí při zasvěcené analýze genezi ekosystémů, krajiny, i historii jejich ovlivňování
člověkem, tedy s různým zpožděním změny prostředí jako celku. V dlouhodobě odlesněných oblastech, kde
přirozená vegetace chybí, lze na převažující typ přírodního ekosystému usuzovat prostřednictvím náhradních
„abiotických" charakteristik, zejména půdních vlastností.
Reálnou představu vazby půdních (sub)typů na typy trvalých ekologických podmínek, vyjádřenou
prostřednictvím STG v příloze 7.1, dostaneme stanovením trofické a hydrické řady v konkrétním vegetačním
stupni. Vazba půdních (sub)typů na vegetační stupně je však výrazná pouze u klimazonálních půd; u půd
formovaných jednostranně extrémním vláhovým nebo trofickým režimem chybí. U hlavních půdních
představitelů komplexního průzkumu zemědělských půd je následující:
zkratka půdní typ KPP výskyt ve veget. stupních
CM černočerné 1-2
HM hnědozemě 1 -4
IP ilimerizovaně půdy 2-4
OG oglejeně půdy vazba chybí
RA rendziny vazba chybí
HP hnědé půdy vč. kyselých (2) - (6)
PZ podzolové půdy 3-7
DÁ drnové půdy vazba chybí
NV nevyvinuté půdy (rankery) vazba chybí
NP nivní půdy 1-6
LP luzní půdy 1-3
GL glejové půdy vazba chybí
RŠ rašeliništní půdy 3-7
SK solončaky 1
10.2.2.1. Klíč k odhadu trofické řady
Klíč k odhadu trofické rady, resp. meziřady podle ekologicky rozhodujících vlastností půd pod více méně
přirozenou vegetací
1a) Zpomalená humifikace (poměr uhlíku k dusíku, C/N nad 15, hromadění
pokryvného humusu (poměr pokryvného a půdního humusu Ho/Hp nad 1)
2
1b) Příznivá humifikace (poměr uhlíku k dusíku, C/N pod 15, bez hromadění
pokryvného humusu (poměr pokryvného a půdního humusu pod 1)
5
2a) Půdní reakce silně kyselá (pod 4,2 pH), převážně na kyselých horninách
(poměr uhlíku k dusíku, C/N nad 25), ostrý přechod do minerální zeminy
3
2b) Půdní reakce kyselá až neutrální (nad 4,2 pH), převážně na neutrálních až
bazických horninách, (poměr uhlíku k dusíku, C/N pod 25), rel. zřetelný
přechod do minerální zeminy
4
3a) Půdní reakce převážně velmi silně kyselá (pod 3,8 pH), sorpční komplex půdy
silně nenasycený (V pod 10 %), forma humusu mor
A ř. oligotrofní
3b) Půdní reakce kyselá (nad 3,8 pH), sorpční komplex půdy nenasycený (V nad
10 %), forma humusu surový modr
A/B mř. oligomezotrofní
4a) Půdní reakce mírně kyselá (pod 6,2 pH), převážně na mírně kyselých až
neutrálních horninách, sorpční komplex půdy labilně nasycený (V pod 60%),
poměr uhlíku k dusíku (C/N) pod 22, forma humusu většinou typický modr
B ř. mezotrofní
4b) Půdní reakce mírně kyselá až neutrální (nad 6,2 pH), převážně na neutrálních
až karbonátových horninách, sorpční komplex půdy nad 15, forma humusu
mulovitý až typický modr
B/D mř. mezotrofně
bázická
5a) Půdní reakce neutrální až mírně kyselá (pod 6,8 pH), převážně na neutrálních
až bázických horninách, poměr uhlíku k dusíku (C/N) nad 10, plynulý přechod
do minerální zeminy
6
5b) Půdní reakce neutrální až alkalická (nad 6,8 pH), převážně na karbonátových
horninách, poměr uhlíku k dusíku (C/N) pod 10, víceméně nezřetelný přechod
do minerální zeminy
7
6a) Půdní reakce mírně kyselá (nad 4,2 pH), sorpční komplexy půd mírně
nenasycený (V nad 20%), poměr uhlíku k dusíku (C/N) většinou nad 12,
forma humusu kyselý mul
B/C mř. mezotrofné
nitrofilní
6b) Půdní reakce převážně mírně kyselá (nad 5,0 pH) sorpční komplex půdy
labilně nasycený (V nad 40%), poměr uhlíku k dusíku (C/N) většinou mezi 10
až 12, forma humusu eutrofní mul
C ř. eutrofně nitrofilní
7a) Půdní reakce neutrální až slabé alkalická (nad 6,8 pH), sorpční komplex půdy
nasycený (V nad 80%), forma humusu vápnitý mulovitý modr až mul
C/D ř. nitrofilně bázická
7b) Půdní reakce alkalická (nad 7,2 pH), sorpční komplex půdy plně nasycený (V
100 %), formou humusu vápnitý modr, případně mor (tanglhumus)
D ř. eutrofně bázická
10.2.2.2. Klíč k odhadu hydrické řady
Klíč k odhadu hydrické řady, resp. podřady podle ekologicky rozhodujících vlastností půd pod více méně
přirozenou vegetací
1a) Půdy bez výrazných hydromorfních znaků, bez přídatné vody k lokálnímu
srážkovému úhrnu, se zásobou vody v půdě jen krátkodobě (méně než 2
měsíce) nad maximální kapilární kapacitu (MKK)
- terestrické - ahydromorfní půdy
2
1b) Půdy s výraznými hydromorfními znaky (pseudoglejový „m" nebo glejový
„G" horizont, s přídatnou vodou, se zásobou vody v půdě i dlouhodobě (více
než 2 měsíce) nad maximální kapilární kapacitou
(MKK) - semiterestrické - hydromorfní půdy
5
2a) Mělké (méně než 30 cm) nebo silně skeletovité (více než 50 % skeletu),
případně extrémně písčité (více než 60 % III. frakce) půdy, se zásobou vody v
půdě klesající dlouhodobě (více než 6 měsíců) pod bod snížené dostupnosti
(BSD), s xeroformami humusu (drti více než měli) - omezené ř. ………
3
2b) Půdy většinou hlubší (více než 30 cm), ani extrémně skeletnaté nebo písčité,
se zásobou vody v půdě jen dočasně (méně než 6 měsíců) pod bodem snížené
dostupnosti (BSD), většinou neklesající pod bod vadnutí (BV), obyčejně s
modálními formami humusu (drti přibližně stejně jako měli) - vůdčí
ř.
4
3a) Extrémně mělké půdy, často s vystupujícím horninovým podkladem, se
zásobou vody v půdě klesající dočasně (více než 2 měsíce) pod bod vadnutí
(BV)
l - zakrslé př.
3b) méně extrémní půdy, případně jen s krátkodobým (méně než 2 měsíce)
poklesem zásoby půdní vody pod bod vadnutí (BV), převážně na píscích
2 - skromné př.
4a) Půdy jen mírně prosýchající, dočasně (méně než 6 měsíců) se zásobou půdní
vody klesající pod bod snížené dostupnosti (BSD) a rovněž nevystupující
dlouhodobě nad maximální kapilární kapacitu (MKK)
3 - normální př.
4b) Půdy neprosýchající, více méně trvale svěží, se zásobou půdní vody
neklesající pod bod snížené dostupnosti (BSD), většinou udržující se okolo
polní kapacity (PK)
3s - svěží př.
5a) Půdy většinou hlubší (více než 60 cm), převážně zrnitostně těžší a hůře
propustné, se zásobou vody v půdě dočasně (méně než 6 měsíců) nad
maximální kapilární kapacitu (MKK), střídavě zamokřované (pseudoglejový
„m" nebo oxydační glejový „Go" horizont v hloubce méně než 80 cm), s
krátkodobým (méně než 2 měsíce) proschnutím, bez přímého vlivu vysoké
hladiny podzemní vody, s hygroformami humusu (měli více než drti)
4 - zamokřené ř.
5b) Půdy různě hluboké, ovlivněné vysokou hladinou podzemní vody (redukční
glejový horizont Gr v hloubce méně než 80 cm), více méně trvale mokré, s
dlouhodobou (více než 6 měsíců) zásobou vody v půdě nad maximální
kapilární kapacitu (MKK), většinou neklesající pod polní kapacitu (PK)
5 - mokré ř.
6a) Půdy se silně kolísající hladinou podzemní vody, případně občas zaplavované,
zásoba půdní vody krátkodobě (méně než 2 měsíce) vystupuje případně i nad
plnou vodní kapacitu (PVK), s hygrofor- mami humusu …
5a - mokré př. s proudící
vodou
6b) Hladina podzemní vody více méně během roku vyrovnaná, se zásobou vody v
půdě dočasně (více než 2 měsíce) na hodnotě plné vodní kapacity (PVK), s
anmorovými formami humusu
5b - mokré př. se
stagnující vodou
6c) Půdy více méně trvale (více než 6 měsíců) nasycené vodou, se zásobou vody v
půdě blížící se plné
vodní kapacitě (PVK), s rašelinnými formami humusu
6 - rašelinné př.
Vlastní převodní klíč KPP na STG je možné sestavit pouze pro trofické a hydrické řady; vzhledem k tomu, že
vedle půdního typu se na trofickém hodnocení výrazně podílí i půdotvorný substrát (obdobně jako reliéf na
hodnocení hydrickém), existuje zpravidla více možností, jak údaj KPP interpretovat. Pro bližší orientaci byly v
tabulce použity následující symboly:
(AB) (2) - výskyt dané řady možný, ale méně častý,
AB 2 - výskyt dané řady obecný,
A-AB 2-3 - výskyt obou řad obecný,
A-AB 2-3 - výskyt řady převažující,
(A)AB (2)3 - výskyt řady výrazně převažující.
půdní typ/subtyp trofická řada hydrická řada
CM
ČMk
ČMd, ČMi
ČM1, ČMlk
ČMsm, ČM(sk), ČM(sc)
BD
BD(D)
B
BD (BCD) BD
(2)3
(2)3
(2)3
3-4
(3)4
HM, HMč
HMi, HMi(g), HM(g) HMg, HMig,
HM(G)
B B B (2)3
3
3(4)
IP, IP (g)
IPp
IPg, IP(G)
IPG
(AB)B AB-B (AB)B (AB)B (2)3
(2)3
3(4)
3-4
OG
OGb
(AB)B
(AB) B (BC)
3-4
4-5
RA
RAt
RAh
(BD) D
(BD) D
B-BD
(1)2-3
2-3
2-3
RA(g)
RA1, RAg, RA (G) RAG
E-BD
BD-BC D BD
3
3 3(4)
HP, HPt, HP(g)
HPt
HPi
A-AB-B AB-B
AB-B
(1) 2-3
2-3
2-3
HPa, HPp
HPi(g), HPi(G)
HPp(g), HPp(G)
HPg, HP(G)
HPG
A-AB
AB-B
A(AB)
A-AB
A-AB
(1) 2-3
3
3
3(4)
3-4
PZ, PZ(g)
PZg, PZ(G)
PZG
A(AB)
A(AB)
A(AB)
(2)3
3(4)
3-4
DA
DAč
DAg
DAG
A(AB)
(AB) B (BD)
A(AB)
A(AB)
2(3)
2-3
2-3
3-4
NV A, AB, B, BD, D 1-2 (3)
NP, NP(g), NPg
NPk, NP(g)k,NP(sk)
NPgk
NPGk
(AB) B-BC (C)
(B) BC-BCD (CD)
(B) BC-BCD (CD)
(B) BC-BCD (CD)
3-4 (5)
3-4 (5)
4-5
4 (5)
LP
LPk
LPG,LPsk,LPsc
LPGk
LPrš, LPr
BC-C
BCD-CD
BC-C
BCD
BC-C
3-4-5
3-4-5
3-4-5
3-4-5
4 (5)
GL
GLrš, GLr
(A)AB-B(BC)
(A) AB-B
4-5
(4) 5 (6)
RŠ A 6
SK BC 3-4
Použité zkratky viz legendy půdních map a Němeček a kol. 1967.
10.2.3. Převod bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ)
(M. Kynčl 1993)
Velké množství vymezených základních jednotek komplexního průzkumu půd bylo agregováno na tzv. hlavní
půdní formy, které se staly výchozím půdoznaleckým základem půdně ekologických jednotek bonitačního
průzkumu - bonitovaných půdně ekologických jednotek. Obecně lze ovšem konstatovat, že informační hodnota
materiálů BPEJ je z geoekologického hlediska nižší, než materiálů komplexního průzkumu půd (KPP).
Základní kód BPEJ je pětimístný:
- první pozice (*....) definuje klimatický region, regionů je deset:
0. velmi teplý suchý
1. teplý suchý
2. teplý mírně suchý
3. mírně teplý vlhký
4. mírně teplý suchý
5. mírně teplý mírně vlhký
6. mírně teplý (až teplý)
7. mírně teplý vlhký
8. mírně chladný vlhký.
Klimatické regiony, používané v rámci BPEJ, byly konstruovány výhradně pro účely bonitace - zahrnující
území s přibližně shodnými klimatickými podmínkami pro růst a vývoj zemědělských plodin. Vegetační stupeň
na základě údajů BPEJ proto lze určit jen rámcově.
• druhá a třetí pozice (.**..) definuje hlavní půdní jednotku (těch je v ČR 78, označení 01 - 78).
Hlavní půdní jednotky (HPJ) jsou agregací základních jednotek KPP a zjednodušeným způsobem
definují půdní typ, druh a vodní režim.
• čtvrtá pozice (...*.) podává informaci o sklonitosti a expozici daného konkrétního pozemku. Jde o
kategorie sklonitosti a expozice, respektive jejich kombinaci, vyjádřenou číselným kódem 0-9.
• pátá pozice (....*) obdobným způsobem, tj. číselným kódem v rozpětí 0-9, definuje kategorii
skeletovitosti a kategorii hloubky půdy, respektive jejich kombinaci.
Převodní klíč BPEJ na STG je možné - obdobně jako v případě KPP - sestavit pouze pro trofické a hydrické
řady. Protože u BPEJ není obligatorně uváděn půdotvorný substrát, je v řadě případů více možností, jak údaj
BPEJ interpretovat. Převodní tabulka vychází z hlavních půdních jednotek (HPJ). Pro lepší orientaci v ní byly
použity následující symboly:
(AB), (2) - výskyt dané řady možný, ale méně častý,
AB, 2 - výskyt dané řady obecný,
A-AB, 2-3 - výskyt obou řad obecný,
A-AB, 2-3 - výskyt řady převažující,
(A)AB, (2)5 - výskyt řady výrazně převažující.
PŘEVODNÍ KLÍČ BPEJ NA STG
HPJ trofická řada hydrická řada
01 BD, (D) (2)3
02 B (2)3
03 BD, (BCD) 3
04 (B), BD 2(3)
05 (B),BD (2)3
06 BD, (BCD) 3-4
07 BD, (BCD) 3-4
08 B,BD (2)3
09 B (2)3
10 B, (BD) (2)3
11 B 3
12 B 3
13 B 2-3
14 B 3
15 (AB), B 3
16 (AB), B 3
17 AB, B 2-3
18 BD, (D) (1) 2-3
19 BD,(D) (2)3(4)
20 (AB), B, BD 3
21 A, AB, B, BD 2
22 AB, B, BD 2(3)
23 A,AB 2-3-4
24 AB,B 3
25 AB, B 3
26 AB, B 3-4
27 AB, B (2)3
28 (AB), B 3
29 (A),AB 3
30 AB, (B) 3
31 AB, B, BD 2 (3)
32 (A), AB 2 (3)
33 AB 3
34 (A), AB 3
35 (A), AB, (B) 3 (4)
36 A, AB, B 3 (4)
37 A, AB, B (1) 2 (3)
38 A, AB, B 2 (3)
39 A,AB,B,BD,D 1-2 (3)
40 A,AB,B,BD,D 2-3
41 A,AB,B,BD,D 2-3
42 B 3-4
43 B 3-4
44 B 3-4
45 B 3-4
46 B 3-4
47 B 3-4
48 AB, B, BD 3-4
49 B, BD 3-4
50 (A), AB, (B) 4
51 (A),AB 3-4
52 AB, B 3-4
53 AB, B (3)4
54 AB, B 4
55 B, (BD) 2-3
56 B, (BC, BD) 3
57 B, BC, (BD) 3(4)
58 B, BC, (BD) 4(5)
59 B, BC, (BCD) 4(5)
60 BC, (BCD, CD, C) 3(4)
61 BC, (BCD, CD, C) 3-4
62 BC, (BCD, CD, C) (3)4
63 BC, (BCD, CD, C) 4-5
64 AB, B 4(5)
65 A-AB (4)5
66 (AB) B (BC) 4-5
67 B(BC) (4)5
68 (AB)B (4)5
69 (AB)B 5
70 (AB) B (BC) 4-5
71 (AB)B 4-5
72 (A) AB-B 5
73 (AB) B (BC) 5
74 (A)AB(B) 5
75 (A)AB(B) 4-5
76 (A)AB(B) (4)5
77 (AB) B (BC) 3(4)
78 (AB) B (BC) 3 (4, 5)
Údaje o sklonitosti a expozici (4. pozice kódu BPEJ) mohou ovlivnit stanovení vegetačního stupně takto:
* ** 0* rovina až nepatrný sklon (0-3° ), expozice všesměrná
* ** 1* mírný svah (3-7° ), expozice všesměrná
* ** 2* mírný svah (3-7°) expozice převážné jižní, vegetační stupeň možno snížit
* ** 3* mírný svah (3-7°) expozice převážně severní, vegetační stupeň možno zvýšit
* ** 4* střední svah (7-12° ), expozice převážně jižní, vegetační stupeň možno snížit
* ** 5* střední svah (7-12° ), expozice převážně severní, vegetační stupeň možno zvýšit
* ** 6* výrazný svah (12-17° ), expozice převážně jižní, vegetační stupeň možno snížit
* ** 7* výrazný svah (12-17° ), expozice převážně severní, vegetační stupeň možno zvýšit
* ** 8* příkrý svah až sráz (nad 17° ), expozice převážně jižní, vegetační stupeň možno snížit
* ** 9* příkrý svah až sráz (nad 17° ), expozice převážně severní, vegetační stupeň možno zvýšit
Údaje o skeletovitosti a hloubce půd (5. pozice kódu BPEJ) mohou korigovat stanovení hydrické řady:
* ** *0 půdy bez skeletu, hluboké
* ** *1 půdy bez skeletu až slabě skeletovité, hluboké, vzácně i jenom středně hluboké
* ** *2 půdy slabě skeletovité, hluboké
* ** *3 půdy středně skeletovité, hluboké
* ** *4 půdy středně skeletovité, hluboké až středně hluboké
* ** *5 půdy slabě skeletovité, mělké -pravděpodobnost hydrické řady omezené
* ** *6 půdy středně skeletovité, mělké -pravděpodobnost hydrické řady omezené
* ** *7 půdy bez skeletu až slabě skeletovité, hluboké až středně hluboké
* ** *8 půdy středně až silně skeletovité, hluboké až mělké - možnost hydrické řady omezené
* ** *9 půdy bez skeletu až silně skeletovité, hluboké až mělké - možnost hydrické řady omezené
10.2.4. Komentovaný převod geobotanických a
geobiocenologických jednotek na skupiny typů
geobiocénů
(Z. Ambros 1993, J. Lacina, I. Míchal, V. Petříček 1994)
Nomenklatura
• VEGETAČNĚ REKONSTRUČNÍCH JEDNOTEK podle Mikyšky et al. 1968
• jednotek rostlinných společenstev (syntaxonů) podle Moravce et al. 1983,
• fyziotypů podle Petříčka 1994.
10.2.4.1. Přírodní až přírodě blízká vegetace
10.2.4.1.1. Hydrofilní a hygrofilní (až mezofilní) vegetace
LUHY A OLŠINY (VČETNĚ VODNÍ A BAŽINNÉ NELESNÍ VEGETACE) AU
Vegetační stupeň: ve všech lesních vegetačních stupních, mokré až podmáčené řadě
STG: 1-5 BC 4, 5
Typ zonality: azonální
Fyziotyp: Mokřadní a pobřežní vegetace, rákosiny a porosty vysokých ostřic VO
(hydrobiocenózy)
Lemnetea - společenstva plovoucích a vzplývavých rostlin kořenujících ve vodě
Potametea - společenstva sladkovodních rostlin
Utricularíetea intermedio-minotis - společenstva bublinatek malých mělkých tůní
(semiterestrická společenstva přírodní)
Littorelletea - společenstva pobřežnice (tenagofyt)
Isoeto-Nanojuncetea - společenstva obnažených den jezer a neintenzifikačních rybníků
Phragmito-Magnocaricetea - společenstva rákosin a vysokých ostřic
(semiterestrická, fakultativně přirozená až antropogenní společenstva - vyžaduje expertní posouzení)
Bidentetea tripartiti (část) - přirozená až ruderální společenstva vysokých jednoletých bylin na obnažených
půdách
Galio-Uríicetea (část) - přirozená až antropogenní společenstva víceletých bylin na vlhkých až mírně
vysychavých stanovištích (=svazy Senecion fluviatilis a Petasition officinalis) — pobřežní vysokobylinná
nitrofilní společenstva stojatých a tekoucích vod
Fyziotyp: Hygrofilní až mezofilní trávníky MT
(přírodě blízká náhradní společenstva)
Molinio-Arrhenatheretea - (část) hospodářsky využívaná společenstva luk a pastvin na vlhkých až čerstvě
vlhkých stanovištích (= Molinietalia - převážně travinné porosty vlhkých stanovišť
K rekonstrukční jednotce luhů na zasolených půdách patří (či spíše patřívaly) v Panonské biogeografické
provincii čtyři třídy halofytních společenstev, která do současné doby u nás prakticky vymizela.
Fyziotyp: Mokřadní a pobřežní křoviny a lesy LO
Salicetea purpureae — vrbové a vrbotopolové luhy křovitého i stromovitého vzrůstu
STG: 1-5 BC C 5
Alno-Ulmion - luzní lesy zaplavovaných a podmáčených poloh
STG: 1-3 C BC 4, 5a
Alnetea glutinosae - společenstva bažinných olšin a vrbin
STG: 1-6 A AB BC C 5a, 5b
PODMÁČENÉ DUBOVÉ BUČINY CF
Fyziotyp: Mokřadní a pobřežní křoviny a lesy část LO
STG: 3-4 (AB) B BC 4
Typ zonality: zonální až azonální
Carici-Quercetum (Alnenion glutinoso-incanae) - ostřicová podmáčená doubrava na pseudoglejích až glejích
Vyskytuje se lokálně především ve Slezsku v nadmořských výškách do 300 m, ale s humidním klimatem
(Polonská biogeografická podprovincie).
SLATINIŠTĚ S
Fyziotyp: Vegetace pramenišť a rašelinišť část PR
STG: drobné ostrůvky ve všech STG mokré řady na bazických substrátech ve všech vegetačních stupních (l)(6)
BC BD D 4,5), 6)
Typ zonality: azonální (až extrazonální)
Caricetalia fuscae - ostřicovomechová společenstva minerotrofních rašelinišť a krátkostébelných ostřicových
luk minerálních zamokřených půd
(Tofieldietalia Preis ap. Oberdorfer 49 p.p. non in Moravec)
Přírodě blízká náhradní společenstva patří do řádu Molinietalia - převážně travinné porosty vlhkých stanovišť.
Samotná slatiniště bývají sukcesním stadiem ke společenstvům bažinných vrbin a olšin ze svazu Alnetea
glutinosae z řady D.
VRCHOVIŠTĚ A PŘECHODOVÁ RAŠELINIŠTĚ V
Fyziotyp: Vegetace pramenišť a rašelinišť část PR
STG: ostrůvky všech STG mokré a rašeliništní hydrické řady ve všech VS
l až 8 A (AB) (4b), 5, 6
Typ zonality: azonální
Oxycocco-Sphagnetea - společenstva vrchovišť a rašelinných lad s převahou keříčků (incl. Plno - Ledion společenstva
vrchovišť submontánního a montánního stupně v subkontinentální části Evropy, dále rašelinná kleč
Vaccinio-Mughetúm Oberd. 34, a rašelinný bor Vaccinio uliginosi-Pinetum Kleist 29 noh in Moravec)
Betulion pubescentů (část) - viz fyziotyp LO, vegetační jednotku B - primární rašelinné březiny
Scheuchzerietalia palustris - ostřicovorašeliníková společenstva mezo- až oligotrofních podhorských až
horských luk, zčásti jako přírodě blízká náhradní společenstva
10.2.4.1.2. Mezofilní až xerofilní vegetace
Fyziotyp: Nelesní vegetace skal, sutí, písčin a primitivních půd SP
Vesměs blokovaná primární sukcesní stadia se surovými nebo primitivními, nevyvinutými půdami s mozaikovitou
travinobylinnou vegetací, ev. i s podílem jednotlivých keřů a stromů. Společenstva tohoto fyziotypu
jsou roztroušena po celém území státu, prostupují prakticky všemi lesními i nelesními typy, jsou druhově velmi
chudá až bohatá a fytogeograficky se od sebe často neobyčejně liší.
STG: nelze obecně zařadit, může být ve všech vegetačních stupních pod horní hranicí lesa, v různých
trofických řadách (zejména A, AB, B, BD, D), většinou v suché a omezené hydrické řadě
Typ zonality: azonální (ev. částečně extrazonální)
Potentillion caulescentis - rostlinná společenstva skalních štěrbin sušších poloh bázických podkladů
Cystopteridion - společenstva skalních štěrbin vlhkých a stinných poloh bázických podkladů
Asplenion serpentini - společenstva skalních štěrbin hadců
Androsacion vandellii - společenstva skalních štěrbin silikátových podkladů
Stipion calamagrostis - xerotermní společenstva karbonátových drolin a sutí
Koelerio-Corynephoretea - psamofilní travinná společenstva subatlantického typu
Festucetea vaginatae - psamofilní travinná společenstva kontinentálního typu
Sedo-Scleranthetea - pionýrská bylinná společenstva primitivních půd
Alysso-Festucion pallentis - pionýrská skalní společenstva jižních svahů na silikátových horninách
Helianthemo cani-Festucion pallentis - pionýrská skalní společenstva jižních svahů na vápnitých substrátech
Seslerio-Festucion glaucae - pionýrská skalní společenstva severních svahů na vápnitých substrátech
Asplenio cuneifolii-Armerion serpentini - pionýrská skalní společenstva hadcových skal
V geobotanické mapě je zahrnut tento fyziotyp zejména do jednotek:
• šipákové doubravy a skalní lesostepi Qp,
• acidofilní bory a reliktní bory silikátových podkladů P.
ŠIPÁKOVÉ DOUBRAVY A SKALNÍ LESOSTEPI
SUBXEROFILNÍ DOUBRAVY
Qp
Q
Obě vegetační jednotky spadají do jednoho svazu a obě se vyskytují v nejteplejších oblastech Moravy a Čech
(Termofytiku). Liší se poněkud ekologicky - subxerofilní doubravy mají vesměs chudší a vlhčí (často střídavě
vlhké) půdy. Fytogeograficky se liší šipákové doubravy převládnutím kontinentálních (především pontickopanonských)
geoelementů, subxerofilní doubravy převládnutím geoelementů evropských.
První jednotka má v Čechách extrazonální postavení, druhá spíše azonální.
Fyziotyp: Šipákové a subxerofilní doubravy (část) SD
STG: 1-2 (3) (B) BD D 1-2(3)
typ zonality: extrazonální až azonální
Quercion pubescenti-petraeae - šipákové a subxerofilní teplomilné doubravy, tvořící klimaxovou vegetaci
hlubších, většinou vápnitých půd, nebo subklimaxovou vegetaci mělkých skalních půd od středně bohatých
silikátových hornin po vápence
Zahrnuje floristicky bohatá sukcesní stadia:
Fyziotyp: Xerotermní až semixerotermní trávníky a lemy XT
Festuco-Brometea - xerotermní až semixerotermní travinobylinná společenstva
Trifolio-Geranietea - lemová xerotermní až semixerotermní bylinná společenstva
Fyziotyp: Křoviny (část) KR
Prunion fruticosae - xerotermní plášťová společenstva
ACIDOFILNÍ DOUBRAVY Qa
Fyziotyp: Acidofilní, borové, březové a jedlové doubravy část AD
STG: 1-4 A-AB 2-3 (4)
Typ zonality: azonální
Genisto-germanicae-Quercion - acidofilní, březové a borové doubravy střední Evropy, představující
subklimaxovou vegetaci kyselých silikátových a křemitých půd. Jednotka druhově chudá, leč ekologicky
heterogenní.
Zahrnuje přírodě blízká náhradní společenstva:
Fyziotyp: Acidofilní travinná a keříčková vegetace AT
Nardo-Callunetea - acidofilní společenstva nehnojených krátkostébelných luk a pastvin (zejména svaz Violion
caninae)
BOROVÉ DOUBRAVY PQ
Fyziotyp: Acidofilní, borové, březové a jedlové doubravy část AD
STG: 1-3 A-AB (1) 2-3 (4)
Typ zonality: azonální
(Pino-Quercetum, Pino-Quercion auct. p.p.)
V současné době nejsou u nás borové doubravy jako syntaxon rozlišovány a představují plynulý přechod mezi
acidofilními doubravami a bory - fyziotypy AD a BO.
Zahrnuje přírodě blízká náhradní společenstva jako u předchozí jednotky – acidofilních doubrav.
BEZKOLENCOVÉ BŘEZOVÉ DOUBRAVY A RAŠELINNÉ BŘEZINY B
Fyziotyp:
Acidofilní, borové, březové a jedlové doubravy
Mokřadní a pobřežní křoviny a lesy
část AD
část LO
STG: 1-4 A-AB 4-6
Typ zonality: azonální (extrazonální ?)
Molinio arundinaceae-Quercetum (Betulo-Quercetum molinietosum Tx 193O non in Moravec) - bezkolencové
(březové) doubravy na oglejených, ev. ilimerizovaných půdách, viz fyziotyp AD
Betulion pubescentis - primární rašelinné březiny, viz fyziotyp LO
Tato vysloveně rekonstrukční jednotka, mapovaná prakticky jen ve Slezsku (Polonská biogeografická
podprovincie), je ekologicky značně heterogenní a vyžaduje další studium.
ACIDOFILNÍ BORY A RELIKTNÍ BORY SILIKÁTOVÝCH PODKLADŮ P
(včetně sukcesních stadií)
Fyziotyp: Bory BO
Pod fyziotyp bory jsou řazeny i vápnomilné (kalcifilní) reliktní bory (Erico-Pinion, Pulsatillo-Pinetea /Schmidt
36/ Oberd. in Oberd. et al. 67 non in Moravec)
STG: 1-6 A AB 1-2
Typ zonality: azonální až extrazonální (boreální)
Dicrano-Pinion - primární reliktní bory silikátových skal, rašelinné bory a bory písčitých půd (tyto zahrnují i
sekundární společenstva). Ekologicky velmi heterogenní.
Zahrnuje přirozená, převážně však druhotná sukcesní stadia.
Fyziotyp: Vegetace skal, sutí, písčin a primitivních půd část SP
(Koelerio-Corynephoretea, Sedo-Scleranthetea)
Sukcesní stadia rašelinných borů, ev. řídké rašelinné bory řadíme ke společenstvům rašelinišť (viz fyziotyp
PR, STG 4-7 A 6).
DUBOHABROVÉ HÁJE C
Fyziotyp: Dubohabřiny
STG: l-3 BB/C(B/D) 3,4(1-2)
Typ zonality: zonální
Carpinion - květnaté mezofilní, místy až slaběji hygrofilní, řidčeji subxerofilní dubohabrové a dubolipové
háje, představující většinou klimaxovou vegetaci planárního až suprakolinního stupně.
Přírodě blízká náhradní společenstva:
Fyziotyp: Hygrofilní až mezofilní trávníky část MT
Molinio-Arrhenatheretea - (část)
Festuco-Brometea - (část) - mírně vlhké, svěží až semixerotermní květnaté polokulturní až kulturní louky a
pastviny
VÁPNOMILNÉ BUČINY A VÁPNOMILNÉ RELIKTNÍ BORY Fca, Pca
Fyziotyp: Jedliny a bučiny (část) a bory (část) BU,BO
STG: 2-4 (BD) D 1-3
Typ zonality: azonální
Cephalanthero-Fagion - květnaté vápnomilné bučiny
Erico-Pinion - květnaté reliktní vápnomilné bory, představující primární blokovaná sukcesní stadia
Přírodě blízká náhradní společenstva viz u předchozí jednotky (svěží až suché louky a pastviny).
SUŤOVÉ LESY A
Fyziotyp: Suťové a roklinové lesy SU
STG: 1-6 (B) BC C CD 3
Typ zonality: azonální
Tilio-Acerion - suťové a roklinové lesy, představující primární blokovaná sukcesní stadia
KVĚTNATÉ BUČINY F
Fyziotyp: Jedliny a bučiny - část BU
STG: (3) 4-5 BBC 3
Typ zonality: zonální
Eu-Fagenion - květnaté bučiny, jedlobučiny a lipové bučiny na silikátových substrátech submontánního a
montanního stupně 3-6 B BC 3
Acerenion - vysokobylinné klenové bučiny supramontánního, lokálně i montanního stupně 4-6 BC C 3 GalioAbietenion
- květnaté jedliny montanního stupně 4-5 AB B 3
Přirozená až sekundární plášťová společenstva: Prunion spinosae - křovinné pláště
Trifolion medii - druhově bohaté mezofilní lemy
Přírodě blízká náhradní společenstva:
Molinio-Arrhenatheretea (část) - svěží až vlhké louky
Dočasná náhradní paseková společenstva:
Atropion bellae-donnae - vysokobylinné společenstvo rulíku
BIKOVÉ BUČINY LF
Fyziotyp: Jedliny a bučiny část BU
STG: (3) 4-5 A AB 3
Typ zonality: azonální ( zonální)
Luzulo-Fagion - druhově chudé acidofilní bučiny, smrkové bučiny a jedliny, představující primární vegetaci na
chudých horninách
Přírodě blízká náhradní společenstva:
Nardo-Callunetea - acidofilní společenstva nehnojených krátkostébelných luk a pastvin a vřesovišť
Dočasná náhradní paseková společenstva:
Epilobion angustifolii - vysokobylinná společenstva s vrbovkou úzkolistou
ACIDOFILNÍ HORSKÉ BUČINY Fm
Fyziotyp: Jedliny a bučiny část BU
STG: 5-6 A AB 3
Typ zonality: zonální
Přechodný typ mezi klenovými bučinami, ev. květnatými a bikovými bučinami, a vysokobylinnými smrči-nami
(Athyrio alpestris-Piceion). Inklinují k západoevropským společenstvům as. Luzulo-Fagetum montanum a
Verticillato-Fagetum.
Náhradní společenstva jako u předchozí jednotky.
HORSKÉ KLIMAXOVÉ SMRČINY Pc
Fyziotyp: Smrčiny část SM
STG: (6) 7 A AB B 3 (4)
Typ zonality: zonální (extrazonální - boreální)
Piceion excelsae - přirozené horské klimaxové smrčiny, mimo azonálních podmáčených srnrčin na kontaktu s
vrchovišti 7 A, AB
Athyrio alpestris-Piceion - kapradinové smrčiny lokálně příznivých stanovišť montanního až supramontánního
stupně
Maloplošné floristicky bohaté ostrůvky nelesní vegetace:
Mulgedio-Aconietea (část) - horské až alpinské vysokostébelné nivy a trávníky vodou obohacovaných stanovišť
Přírodě blízká náhradní společenstva:
Nardo-Callunetea - acidofilní společenstva nehnojených krátkostébelných luk a pastvin
PODMÁČENÉ SMRČINY Pch
Fyziotyp: Smrčiny část SM
STG: 5-7 A AB 4-6
Typ zonality: azonální (extrazonální - boreální)
Mastigobryo-Piceetum, Sphagno-Piceetum - smrčiny na trvale podmáčených rašelinných půdách (BazzanioPiceetum,
Br.-Bl. et Siss. 39, Soldanello-Piceetum Volk. 39 non in Moravec)
Přírodě blízká náhradní společenstva:
Scheuchzeríetalia palustris - ostřicovorašeliníková společenstva podhorských až horských luk
SUBALPINSKÁ A ALPINSKÁ VEGETACE sa, a
Fyziotyp:
Subalpinská keřová a keříčkovitá společenstva
Subalpinské a alpinské nivy a hole
SK
SH
STG: 8-9, různé trofické řady, různé hydrické řady Zonalita: zonální (extrazonální - arkto-alpinská)
Pinion mughi - primární keřová společenstva kosodřeviny
Juncetea trifidi - travinná a keříčkovitá společenstva alpinských holí na silikátových podkladech (JuniperoVaccinion
Puscaru et al. 56 non in Moravec, viz fyziotyp SP)
Agrostion alpinae - společenstva štěrbin a terásek karů Vysokých Sudet
Androsacetalia alpinae - primární společenstva kamenných sutí na silikátových horninách
Juncetea trifidi - travinná a keříčkovitá společenstva alpinských holí na silikátovém podkladu Salicion
herbaceae - společenstva sněžných políček (fragmenty)
Salicion silesiacae - křoviny lavinových drah
Nardion - primární až člověkem ovlivněné subalpinské až alpinské louky a pastviny
Vaccinion - chudá brusnicová společenstva alpinských holí
Mulgedio-Aconietea (část) - horské až alpinské vysokostébelné nivy a trávníky
Betulo carpaticae-Alnetea viridis - subalpinská společenstva listnatých keřů (většinou extrazonálně v lavinových
drahách
10.2.4.2. Přírodě vzdálená až cizí vegetace
(antropická, ve smyslu geobiocenoidů sensu Zlatník)
Fyziotypy:
Plevelová vegetace (polní kultury)
Ruderální vegetace (včetně rumišť)
Lesní kulticenosy, akátiny
SE
RU
KU
STG: nelze na úrovni fyziotypů zařadit, nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím k vlastnostem abiotického
prostředí.
10.2.5. Využití registru biogeografie ISÚ (Terplan Praha)
(A. Buček, J. Lacina 1993)
Při použití převodních klíčů je nejobtížnějším úkolem správné zařazení kategorií, vymezených na základě
trofických a hydrických vlastností substrátu, do vegetačních stupňů. Zvláště zemědělský půdní fond nelze do
vegetačních stupňů začlenit pouze pomocí převodního klíče, neboť týž půdní typ se může vyskytovat v širokém
rozpětí vegetačních stupňů. Využití zjednodušujících schémat vztahu vegetační stupňovitosti a nadmořské
výšky nelze doporučit, neboť může vést k chybným závěrům. Rovněž při převodu lesních typů, mapovaných
při typologickém průzkumu lesů, se často setkáváme s nejednotným pojetím vegetační stupňovitosti.
Kód vegetační stupňovitosti v registru biogeografie je základním vodítkem při vymezování skupin typů
geobiocénů v řešeném území. Při převodu lesnických a zemědělských podkladů na skupiny typů geobiocénů je
třeba postupovat následovně:
1. pomocí převodních klíčů převést mapované kategorie typologického průzkumu lesů a komplexního
průzkumu zemědělských půd do trofických a hydrických řad,
2. srovnat výsledky převodu se začleněním katastru do převládajících trofických a hydrických řad v
registru biogeografie,
3. podle výsledků srovnání případně převod upravit, resp. ověřit,
4. pomocí registru biogeografie stanovit převládající vegetační stupně na území katastru; přitom je
třeba počítat s tím, že se zde mohou vyskytovat skupiny typů geobiocénů i dalších vegetačních
stupňů s malým plošným podílem,
5. na základě posouzení mezoklimatických podmínek, závislých především na reliéfu (jeho tvarů,
sklonu a expozici) rozhodnout, zda se v zájmovém území vyskytují skupiny typů geobiocénů,
náležejících do vegetačních stupňů nižších či vyšších, než jsou převládající vegetační stupně v
registru
biogeografie.
Využití registru biogeografie ISÚ při konstrukci map skupin typů geobiocénů umožňuje vyvarovat se zásadních
chyb a omylů, způsobených nejednotností a často obtížnou srovnatelností použitých podkladových materiálů.
Registr biogeografie je tak užitečným základním sjednocujícím podkladem pro zpracování map skupin typů
geobiocénů při tvorbě územních systémů ekologické stability krajiny.
Každé z více než 13000 katastrálních území ČR je charakterizováno třemi údaji v pořadí:
• kód vegetační stupňovitosti,
• kód trofických řad,
• kód hydrickych řad.
Charakter vegetační stupňovitosti v katastrálních územích ČR vystihuje 26 kódovaných symbolů, z nichž 7 je
homogenních (vyjadřuje výskyt pouze jednoho vegetačního stupně), 19 heterogenních. Homogenní kódy
zahrnují 1. až 6. vegetační stupeň, vyšší stupně se vyskytují pouze v kombinacích. Obsah heterogenních kódů
pro 1. až 9. stupeň byl vymezen tak, že zahrnuje převládající vegetační stupeň (50-70 % plochy katastru) a
vegetační stupeň navazující (30-50 % plochy katastru). V případě kontaktu 1. dubového a 2. dubobukového
vegetačního stupně bylo nutné odlišit případy souvislého rozšíření pouze 1. dubového stupně s dominancí
xerotermofytů a ekologicky i biogeograficky významně odlišných druhů, v nichž se vyskytují navíc plošně
málo rozsáhlé (nedosahují 30 % plochy katastru) a většinou izolované enklávy 2. bukodubovčho stupně s
mezofilní středoevropskou biotou. Obdobné ekologicky významný je i malý podíl 6. vegetačního stupně s
boreální biotou v kontaktu s 5. vegetačním stupněm. Ve třech případech zahrnují kódy více než dva vegetační
stupně: jedná se o kontakty 4., 5. a 6. vegetačního stupně, kontakty 5., 6. a 7- vegetačního stupně a 6., 7., 8. a 9.
vegetačního stupně. Tylo kombinace zahrnují katastry, které sahají od úpatí až po vrcholově hřbety.
Pří vytváření kódů trofických řad a meziřad byly meziřady přičleněny k příbuzným řadám (meziřada A/B k
oligotrofní řadě A, meziřada B/C k eutrofně-nitrofilní řadě C a meziřada B/D k eutrofně bázické řadě D).
Meziřada C/D nebyla pro svůj nepatrný plošný výskyt do registru zahrnuta. Zastoupení tropických řad v
katastrech obcí je vystiženo 15 kódovacími symboly, z nichž pouze l je homogenní (pouze mezotrofní řada B).
Tři kombinace zahrnují řadu a příbuznou meziřadu, ostatních 11 kódů zahrnuje kombinace různých řad a
meziřad.
Hydrické řady se v registru biogeografie vyskytují v 9 kódovacích symbolech. Tři zahrnují dominantní převahu
jednotlivých hydrickych řad, přičemž mokrá řada byla přičleněna k zamokřené vzhledem k jejímu pouze
rozptýlenému a fragmentálnímu, plošně nepatrnému výskytu. Odděleně jsou kódovány geobiocenózy v
aluviích. Tímto způsobem se podařilo v registru biogeografie odlišit katastrální území s významným podílem
geobiocenóz údolních niv, které mají v systému geobiocenologické typizace specifické postavení. Náležejí
svou potenciální přírodní vegetací převážné do zamokřené nebo mokré řady, i když jejich hydrický režim je
často modifikován antropickými zásahy více než v jiných částech krajiny.
LEGENDA KÓDOVANÍ REGISTRU BIOGEOGRAFIE
1. Vegetační stupně
Plošné zastoupení v katastrech Kód
100%
70-99%
50-70%
1. dubový
1. dubový
1. dubový
1-30%
30-50%
2. bukodubový
2. bukodubový
1
2
3
100%
50-70%
50-70%
2. bukodubový
2. bukodubový
2. bukodubový
30-50%
30-50%
1. dubový
3. dubobukový
4
5
6
100%
50-70%
50-70%
3. dubobukový
3. dubobukový
3. dubobukový
30-50%
30-50%
2. bukodubový
4.a bukový
7
8
9
100%
50-70%
50-70%
4.a bukový
4.a bukový
4.a bukový
30-50%
30-50%
3. duhobukový
5. jediobukový
10
11
12
100%
50-70%
30-70%
50-70%
4.b dubojehličnatý
4.b dubojehličnatý
4.a bukový
4.b dubojehličnatý
30-50%
30-70%
30-50%
3. dubobukový
4.b dubojehličnatý
5. jedlobukový
13
14
15
16
100%
50-70%
50-70%
70-99%
50-70%
50-70%
50-70%
5. jedlobukový
5. jedlobukový
5. jedlobukový
5. jedlobukový
5. jedlobukový
6. smrkojedlobukový
5. jedlobukový
30-50%
30-50%
1-30%
1-30%
30-50%
30-50%
30-50%
1-20%
4. a bukový
4.a bukový,
6. smrkojedlobukový
6. smrkojedlobukový
6. smrkojedlobukový
5. jedlobukový
6. smrkojedlobukový
7. smrkový
17
18
19
20
21
22
23
50-70%
50-70%
6. smrkojedlobukový
6. smrkojedlobukový
30-50%
30-50%
1-20%
7. smrkový
7. smrkový
8. klečový a 9. alpinský
24
25
100% 6. smrkojedlobukový 26
2. Trojické řady a meziřady
Plošné zastoupení v katastrech Kód
70-100%
50-70%
50-70%
A, AB
A, AB
A, AB
30-50%
30-50%
B
BC, C
1
2
3
70-100%
50-70%
50-70%
50-70%
B
B
B
B
30-50%
30-50%
30-50%
A, AB
BD, D
BC, C
4
5
6
7
70-100%
50-70%
50-70%
BD, D
BD, D
BD, D
30-50%
30-50%
B
BC, C
8
9
10
70-100%
50-70%
30-50%
BC, C
BC, C
A, AB
30-50%
30-50%
BD, D
B
30-50% BC, C 11
12
13
50-70%
50-70%
BC, C
A, AB
30-50%
30-50%
B
BD, D
14
15
3. Hydrické řady
Plošné zastoupení v katastrech Kód
70-100% normální 1
50-70% normální 30-50% zamokřená a mokrá 2
50-70% normální 30-50% zamokřená a mokrá v aluviích 3
70-100% zamokřená a mokrá 4
50-70% zamokřená a mokrá 30-50% normální 5
70-100% zamokřená a mokrá v aluviích 6
50-70% zamokřená a mokrá v aluviích 30-50% normální 7
70-90% normální 10-30% omezená 8
30-50% normální 30-50% zamokřená 9
20-30% zamokřená a mokrá v aluviích
10.2.6. Převod typů biotopů ČR na geobotanické jednotky, STG,
fyziotypy a jednotky mapy potenciální vegetace ČR
V VODNÍ TOKY A NÁDRŽE
V1 MAKROFYTNÍ VEGETACE PŘIROZENĚ EUTROFNÍCH A MEZOTROFNÍCH STOJATÝCH
VOD
Fytocenologie. Svaz Lemnion minoris Tüxen 1955
Svaz Utricularion vulgaris Passarge 1964
Svaz Hydrocharition Rübel 1933
Svaz Nymphaeion albae Oberdorfer 1957
Svaz Magnopotamion (Vollmar 1947) Den Hartog et Segal 1964
Svaz Parvopotamion (Vollmar 1947) Den Hartog et Segal 1964
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
V2 MAKROFYTNÍ VEGETACE MĚLKÝCH STOJATÝCH VOD
Fytocenologie. Svaz Batrachion aquatilis Passarge 1964
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
V3 MAKROFYTNÍ VEGETACE OLIGOTROFNÍCH JEZÍREK A TŮNÍ
Fytocenologie. Svaz Sphagno-Utricularion Th. Müller et Görs 1960
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
V4 MAKROFYTNÍ VEGETACE VODNÍCH TOKŮ
Fytocenologie. Svaz Batrachion fluitantis Neuhäusl 1959
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
V5 VEGETACE PAROŽNATEK
Fytocenologie. Svaz Nitellion flexilis Dąmbska 1966
Svaz Charion asperae Krause 1969
Svaz Charion vulgaris (Krause et Lang 1977) Krause 1981
Svaz Charion canescentis Krausch 1964
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
V6 VEGETACE ŠÍDLATEK
Fytocenologie. Svaz Isoëtion lacustris Nordhagen 1937
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M MOKŘADY A POBŘEŽNÍ VEGETACE
M1 RÁKOSINY A VEGETACE VYSOKÝCH OSTŘIC
M1.1 RÁKOSINY EUTROFNÍCH STOJATÝCH VOD
Fytocenologie. Svaz Phragmition communis Koch 1926
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M1.2 SLANOMILNÉ RÁKOSINY A OSTŘICOVÉ POROSTY
Fytocenologie. Svaz Scirpion maritimi Dahl et Hadač 1941
Svaz Caricion gracilis Neuhäusl 1959 (viz také M1.7)
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M1.3 EUTROFNÍ VEGETACE BAHNITÝCH SUBSTRÁTŮ
Fytocenologie. Svaz Oenanthion aquaticae Hejný ex Neuhäusl 1959
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M1.4 ŘÍČNÍ RÁKOSINY
Fytocenologie. Svaz Phalaridion arundinaceae Kopecký 1961 (viz také M4.3)
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M1.5 POBŘEŽNÍ VEGETACE POTOKŮ
Fytocenologie. Svaz Sparganio-Glycerion fluitantis Br.-Bl. et Sissingh in Boer 1942
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M1.6 MEZOTROFNÍ VEGETACE BAHNITÝCH SUBSTRÁTŮ
Fytocenologie. Svaz Carici-Rumicion hydrolapathi Passarge 1964
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M1.7 VEGETACE VYSOKÝCH OSTŘIC
Fytocenologie. Svaz Magnocaricion elatae Koch 1926 (viz také M1.8)
Svaz Caricion rostratae Balátová-Tuláčková 1963
Svaz Caricion gracilis Neuhäusl 1959 (viz také M1.2)
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M1.8 VÁPNITÁ SLATINIŠTĚ S MAŘICÍ PILOVITOU (CLADIUM MARISCUS)
Fytocenologie. Svaz Magnocaricion elatae Koch 1926 (viz také M1.7)
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M2 VEGETACE JEDNOLETÝCH VLHKOMILNÝCH BYLIN
M2.1 VEGETACE LETNĚNÝCH RYBNÍKŮ
Fytocenologie. Svaz Eleocharition ovatae Philippi 1968 (viz také M2.2)
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M2.2 JEDNOLETÁ VEGETACE VLHKÝCH PÍSKŮ
Fytocenologie. Svaz Radiolion linoidis Pietsch 1973
Svaz Eleocharition ovatae Philippi 1968 (viz také M2.1)
Svaz Nanocyperion flavescentis Koch ex Malcuit 1929 (viz také M2.3)
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M2.3 VEGETACE OBNAŽENÝCH DEN TEPLÝCH OBLASTÍ
Fytocenologie. Svaz Nanocyperion flavescentis Koch ex Malcuit 1929 (viz také M2.2)
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M2.4 VEGETACE JEDNOLETÝCH SLANOMILNÝCH TRAV
Fytocenologie. Svaz Cypero-Spergularion salinae Slavnić 1948
Fyziotyp. MT Hygrofilní až mezofilní louky a pastviny, slaniska
M3 VEGETACE VYTRVALÝCH OBOJŽIVELNÝCH BYLIN
Fytocenologie. Svaz Littorellion uniflorae Koch 1926
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M4 ŠTĚRKOVÉ ŘÍČNÍ NÁPLAVY
M4.1 ŠTĚRKOVÉ NÁPLAVY BEZ VEGETACE
M4.2 ŠTĚRKOVÉ NÁPLAVY S ŽIDOVINÍKEM NĚMECKÝM (MYRICARIA GERMANICA)
Fytocenologie. Svaz Salicion incanae Aichinger 1933
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M4.3 ŠTĚRKOVÉ NÁPLAVY S TŘTINOU POBŘEŽNÍ (CALAMAGROSTIS PSEUDOPHRAGMITES)
Fytocenologie. Svaz Phalaridion arundinaceae Kopecký 1961 (viz také M1.4)
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M5 DEVĚTSILOVÉ LEMY HORSKÝCH POTOKŮ
Fytocenologie. Svaz Petasition officinalis Sillinger 1933 (viz také R1.4)
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M6 BAHNITÉ ŘÍČNÍ NÁPLAVY
Fytocenologie. Svaz Bidention tripartitae Nordhagen 1940
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
M7 BYLINNÉ LEMY NÍŽINNÝCH ŘEK
Fytocenologie. Svaz Senecion fluviatilis Tüxen 1950
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
R PRAMENIŠTĚ A RAŠELINIŠTĚ
R1 PRAMENIŠTĚ
R1.1 LUČNÍ PĚNOVCOVÁ PRAMENIŠTĚ
Fytocenologie. Svaz Caricion davallianae Klika 1934 (viz také R2.1)
Svaz Calthion Tüxen 1937
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť
R1.2 LUČNÍ PRAMENIŠTĚ BEZ TVORBY PĚNOVCŮ
Fytocenologie. Svaz Cardamino-Montion Br.-Bl. 1926 (viz také R1.5)
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť
R1.3 LESNÍ PĚNOVCOVÁ PRAMENIŠTĚ
Fytocenologie. Svaz Lycopodo-Cratoneurion commutati Hadač 1983
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť
R1.4 LESNÍ PRAMENIŠTĚ BEZ TVORBY PĚNOVCŮ
Fytocenologie. Svaz Cardaminion amarae Maas 1959
Svaz Petasition officinalis Sillinger 1933 (viz také M5)
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť
R1.5 SUBALPÍNSKÁ PRAMENIŠTĚ
Fytocenologie. Svaz Swertio-Anisothecion squarrosi Hadač 1983
Výskyty vegetace svazu Cardamino-Montion Br.-Bl. 1926 nad horní hranicí lesa (viz také R1.2)
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť
R2 SLATINNÁ A PŘECHODOVÁ RAŠELINIŠTĚ
R2.1 VÁPNITÁ SLATINIŠTĚ
Fytocenologie. Svaz Caricion davallianae Klika 1934 (viz také R1.1)
Potenciální vegetace. 47 Komplex ostřicových a ostřicovomechových společenstev minerotrofních
rašelinišť
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť
R2.2 NEVÁPNITÁ MECHOVÁ SLATINIŠTĚ
Fytocenologie. Svaz Caricion fuscae Koch 1926
Svaz Caricion lasiocarpae Vanden Berghen in Lebrun et al. 1949
Svaz Caricion demissae Rybníček 1964
Svaz Drepanocladion exannulati Krajina 1933
Svaz Sphagno warnstorfiani-Tomenthypnion Dahl 1957
Potenciální vegetace. 47 Komplex ostřicových a ostřicovomechových společenstev minerotrofních
rašelinišť
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť
R2.3 PŘECHODOVÁ RAŠELINIŠTĚ
Fytocenologie. Svaz Eriophorion gracilis Preising in Oberdorfer 1957
Svaz Sphagno recurvi-Caricion canescentis Passarge (1964) 1978
Potenciální vegetace. 48 Komplex ostřicovorašeliníkových společenstev minerotrofních rašelinišť
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť
R2.4 ZRAŠELINĚLÉ PŮDY S HROTNOSEMENKOU BÍLOU (RHYNCHOSPORA ALBA)
Fytocenologie. Svaz Rhynchosporion albae Koch 1926
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť
R3 VRCHOVIŠTĚ
R3.1 OTEVŘENÁ VRCHOVIŠTĚ
Fytocenologie. Svaz Oxycocco-Empetrion hermaphroditi Nordhagen ex Hadač et Váňa 1967 (viz také R3.2)
Svaz Sphagnion medii Kästner et Flössner 1933 (viz také R3.2, R3.4, L10.3 a L10.4)
Svaz Oxycocco-Ericion Nordhagen ex Tüxen 1937 (viz také R3.4)
Potenciální vegetace. 50 Komplex horských vrchovišť, zčásti s Pinus mugo agg. a/nebo rašelinnou
smrčinou
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť
R3.2 VRCHOVIŠTĚ S KLEČÍ (PINUS MUGO)
Fytocenologie. Svaz Oxycocco-Empetrion hermaphroditi Nordhagen ex Hadač et Váňa 1967 (viz také R3.1)
Svaz Sphagnion medii Kästner et Flössner 1933 (viz také R3.1, R3.4, L10.3 a L10.4)
Potenciální vegetace. 50 Komplex horských vrchovišť, zčásti s Pinus mugo agg. a/nebo rašelinnou
smrčinou
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť
Lesnická typologie. 9R1 Vrchovištní kleč
R3.3 VRCHOVIŠTNÍ ŠLENKY
Fytocenologie. Svaz Leuko-Scheuchzerion palustris Nordhagen 1943
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť
R3.4 DEGRADOVANÁ VRCHOVIŠTĚ
Fytocenologie. Fragment svazu Sphagnion medii Kästner et Flössner 1933 (viz také R3.1, R3.2, L10.3 a
L10.4)
Fragment svazu Oxycocco-Ericion Nordhagen ex Tüxen 1937 (viz také R3.1)
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť
S SKÁLY, SUTĚ A JESKYNĚ
S1 SKÁLY A DROLINY
S1.1 ŠTĚRBINOVÁ VEGETACE VÁPNITÝCH SKAL A DROLIN
Fytocenologie. Svaz Potentillion caulescentis Br.-Bl. in Br.-Bl. et Jenny 1926
Svaz Cystopteridion Richard 1972
Fyziotyp. SP Společenstva skal, sutí, písčin a primitivních půd
S1.2 ŠTĚRBINOVÁ VEGETACE SILIKÁTOVÝCH SKAL A DROLIN
Fytocenologie. Svaz Androsacion vandellii Br.-Bl. in Br.-Bl. et Jenny 1926
Svaz Hypno-Polypodion vulgaris Mucina 1993
Svaz Asplenion serpentini Br.-Bl. ex Eggler 1955
Fyziotyp. SP Společenstva skal, sutí, písčin a primitivních půd
S1.3 VYSOKOSTÉBELNÉ TRÁVNÍKY SKALNÍCH TERÁSEK
Fytocenologie. Svaz Trifolion medii Th. Müller 1962 (viz také T4.2)
Svaz Vaccinion Böcher 1943 (viz také A2.2 a T8.3)
Fyziotyp. SP Společenstva skal, sutí, písčin a primitivních půd
S1.4 VYSOKOBYLINNÁ VEGETACE ZAZEMNĚNÝCH DROLIN
Fytocenologie. Nelze jednoznačně ztotožnit s žádnou z dosud popsaných jednotek
Fyziotyp. SP Společenstva skal, sutí, písčin a primitivních půd
S1.5 KŘOVINY SKAL A DROLIN S RYBÍZEM ALPÍNSKÝM (RIBES ALPINUM)
Fytocenologie. Svaz Sambuco-Salicion capreae Tüxen et Neumann in Tüxen 1950 (z menší části)
Fyziotyp: KR Mezofilní a xerofilní křoviny
S2 POHYBLIVÉ SUTĚ
Fytocenologie. Svaz Stipion calamagrostis Jenny-Lips ex Br.-Bl. et al. 1952
Svaz Galeopsion segetum Oberdorfer 1957
Fyziotyp. SP Společenstva skal, sutí, písčin a primitivních půd
S3 JESKYNĚ
Fytocenologie. V ústích některých jeskyní fragmentární vegetace svazu Erysimo wittmannii-Hackelion
Bernátová 1986
A ALPÍNSKÉ BEZLESÍ
A1 ALPÍNSKÉ TRÁVNÍKY
A1.1 VYFOUKÁVANÉ ALPÍNSKÉ TRÁVNÍKY
Fytocenologie. Svaz Juncion trifidi Krajina 1933 (viz také A2.1 a A6)
Potenciální vegetace. 46 Komplex společenstev kosodřeviny a alpínské vegetace
Fyziotyp. SH Subalpínské a alpínské nivy a hole
A1.2 ZAPOJENÉ ALPÍNSKÉ TRÁVNÍKY
Fytocenologie. Svaz Nardo-Caricion rigidae Nordhagen 1937
Svaz Nardion Br.-Bl. 1926 (viz také T2.1)
Potenciální vegetace. 46 Komplex společenstev kosodřeviny a alpínské vegetace
Fyziotyp. SH Subalpínské a alpínské nivy a hole
A2 ALPÍNSKÁ A SUBALPÍNSKÁ KEŘÍČKOVÁ VEGETACE
A2.1 ALPÍNSKÁ VŘESOVIŠTĚ
Fytocenologie. Svaz Juncion trifidi Krajina 1933 (viz také A1.1 a A6)
Svaz Genistion Böcher 1943 (viz také T8.1 a T8.2)
Fyziotyp. AT Acidofilní travinná a keříčková společenstva, SH Subalpínské a alpínské nivy a hole
A2.2 SUBALPÍNSKÁ BRUSNICOVÁ VEGETACE
Fytocenologie. Svaz Vaccinion Böcher 1943 (viz také S1.3 a T8.3)
Fyziotyp. AT Acidofilní travinná a keříčková společenstva
A3 SNĚHOVÁ VYLEŽISKA
Fytocenologie. Svaz Salicion herbaceae Br.-Bl. in Br.-Bl. et Jenny 1926
Potenciální vegetace. 46 Komplex společenstev kosodřeviny a alpínské vegetace
Fyziotyp. SH Subalpínské a alpínské nivy a hole
A4 SUBALPÍNSKÁ VYSOKOBYLINNÁ VEGETACE
A4.1 SUBALPÍNSKÉ VYSOKOSTÉBELNÉ TRÁVNÍKY
Fytocenologie. Svaz Calamagrostion villosae Pawłowski et al. 1928
Svaz Calamagrostion arundinaceae (Luquet 1926) Jeník 1961
Potenciální vegetace. 46 Komplex společenstev kosodřeviny a alpínské vegetace
Fyziotyp. SH Subalpínské a alpínské nivy a hole
A4.2 SUBALPÍNSKÉ VYSOKOBYLINNÉ NIVY
Fytocenologie. Svaz Adenostylion Br.-Bl. 1926 (viz také A8.1)
Potenciální vegetace. 46 Komplex společenstev kosodřeviny a alpínské vegetace
Fyziotyp. SH Subalpínské a alpínské nivy a hole
A4.3 SUBALPÍNSKÉ KAPRADINOVÉ NIVY
Fytocenologie. Svaz Dryopterido-Athyrion (Holub ex Sýkora et Štursa 1973) Jeník et al. 1980
Potenciální vegetace. 46 Komplex společenstev kosodřeviny a alpínské vegetace
Fyziotyp. SH Subalpínské a alpínské nivy a hole
A5 SKALNÍ VEGETACE SUDETSKÝCH KARŮ
Fytocenologie. Svaz Agrostion alpinae Jeník et al. 1980
Fyziotyp. SH Subalpínské a alpínské nivy a hole
A6 ACIDOFILNÍ VEGETACE ALPÍNSKÝCH SKAL A DROLIN
Fytocenologie. Svaz Androsacion alpinae Br.-Bl. in Br.-Bl. et Jenny 1926
Svaz Juncion trifidi Krajina 1933 (viz také A1.1 a A2.1)
Potenciální vegetace. 46 Komplex společenstev kosodřeviny a alpínské vegetace
Fyziotyp. SH Subalpínské a alpínské nivy a hole
A7 KOSODŘEVINA
Fytocenologie. Svaz Pinion mugo Pawłowski et al. 1928
Svaz Athyrio alpestris-Pinion mugo Jirásek 1996
Potenciální vegetace. 46 Komplex společenstev kosodřeviny a alpínské vegetace
Fyziotyp. SK Subalpínská keřová a keříčková společenstva
Lesnická typologie. 9Z Kleč
Geobiocenologie. 8 A 1 Pineta mugo lichenosa (lišejníková kleč), 8 A–AB 3 Pineta mugo (kleč), 8 BC–C 3–4
Ribi-pineta mugo (meruzalková kleč)
A8 SUBALPÍNSKÉ LISTNATÉ KŘOVINY
A8.1 SUBALPÍNSKÉ KŘOVINY S VRBOU LAPONSKOU (SALIX LAPPONUM)
Fytocenologie. Svaz Adenostylion Br.-Bl. 1926 (viz také A4.2)
Potenciální vegetace. 46 Komplex společenstev kosodřeviny a alpínské vegetace
Fyziotyp. SH Subalpínské a alpínské nivy a hole
Geobiocenologie. 8 AB 4 Saliceta lapponae (vrbiny vrby laponské)
A8.2 VYSOKÉ SUBALPÍNSKÉ LISTNATÉ KŘOVINY
Fytocenologie. Svaz Salicion silesiacae Rejmánek et al. 1971
Potenciální vegetace. 46 Komplex společenstev kosodřeviny a alpínské vegetace
Fyziotyp. SK Subalpínská keřová a keříčková společenstva
Geobiocenologie. 8 AB–B 3–4 Salici-betuleta carpaticae (vrbové březiny)
T SEKUNDÁRNÍ TRÁVNÍKY A VŘESOVIŠTĚ
T1 LOUKY A PASTVINY
T1.1 MEZOFILNÍ OVSÍKOVÉ LOUKY
Fytocenologie. Svaz Arrhenatherion Koch 1926
Fyziotyp. MT Hygrofilní až mezofilní louky a pastviny, slaniska
T1.2 HORSKÉ TROJŠTĚTOVÉ LOUKY
Fytocenologie. Svaz Polygono-Trisetion Br.-Bl. et Tüxen ex Marschall 1947
Fyziotyp. MT Hygrofilní až mezofilní louky a pastviny, slaniska
T1.3 POHÁŇKOVÉ PASTVINY
Fytocenologie. Svaz Cynosurion Tüxen 1947
Fyziotyp. MT Hygrofilní až mezofilní louky a pastviny, slaniska
T1.4 ALUVIÁLNÍ PSÁRKOVÉ LOUKY
Fytocenologie. Svaz Alopecurion pratensis Passarge 1964
Fyziotyp. MT Hygrofilní až mezofilní louky a pastviny, slaniska
T1.5 VLHKÉ PCHÁČOVÉ LOUKY
Fytocenologie. Svaz Calthion Tüxen 1937, podsvaz Calthenion (viz také R1.1)
Fyziotyp. MT Hygrofilní až mezofilní louky a pastviny, slaniska
T1.6 VLHKÁ TUŽEBNÍKOVÁ LADA
Fytocenologie. Svaz Calthion Tüxen 1937, podsvaz Filipendulenion (Lohmeyer in Oberdorfer et al. 1967)
Balátová-Tuláčková 1978
Fyziotyp. MT Hygrofilní až mezofilní louky a pastviny, slaniska
T1.7 KONTINENTÁLNÍ ZAPLAVOVANÉ LOUKY
Fytocenologie. Svaz Cnidion venosi Balátová-Tuláčková 1965
Fyziotyp. MT Hygrofilní až mezofilní louky a pastviny, slaniska
T1.8 KONTINENTÁLNÍ VYSOKOBYLINNÁ VEGETACE
Fytocenologie. Svaz Veronico longifoliae-Lysimachion vulgaris (Passarge 1977) Balátová-Tuláčková 1981
Fyziotyp. MT Hygrofilní až mezofilní louky a pastviny, slaniska
T1.9 STŘÍDAVĚ VLHKÉ BEZKOLENCOVÉ LOUKY
Fytocenologie. Svaz Molinion Koch 1926
Fyziotyp. MT Hygrofilní až mezofilní louky a pastviny, slaniska
T1.1 0 VEGETACE VLHKÝCH NARUŠOVANÝCH PŮD
Fytocenologie. Svaz Agropyro-Rumicion crispi Nordhagen 1940
podsvaz Loto-Trifolienion Westhoff et van Leeuwen ex Vicherek 1973 (viz také T7)
podsvaz Juncenion effusi Westhoff et van Leeuwen ex Hejný et al. 1979
Svaz Impatienti-Stachyion sylvaticae Görs ex Mucina 1993 (viz také X7)
Fyziotyp. VO Vodní a bažinná společenstva
T2 SMILKOVÉ TRÁVNÍKY
T2.1 SUBALPÍNSKÉ SMILKOVÉ TRÁVNÍKY
Fytocenologie. Svaz Nardion Br.-Bl. 1926 (viz také A1.2)
Fyziotyp. SH Subalpínské a alpínské nivy a hole
T2.2 HORSKÉ SMILKOVÉ TRÁVNÍKY S ALPÍNSKÝMI DRUHY
Fytocenologie. Svaz Nardo-Agrostion tenuis Sillinger 1933
Fyziotyp. AT Acidofilní travinná a keříčková společenstva
T2.3 PODHORSKÉ AŽ HORSKÉ SMILKOVÉ TRÁVNÍKY
Fytocenologie. Svaz Violion caninae Schwickerath 1944
Svaz Nardo-Juncion squarrosi (Oberdorfer 1957) Passarge 1964
Fyziotyp. AT Acidofilní travinná a keříčková společenstva
T3 SUCHÉ TRÁVNÍKY
T3.1 SKALNÍ VEGETACE S KOSTŘAVOU SIVOU (FESTUCA PALLENS)
Fytocenologie. Svaz Alysso-Festucion pallentis Moravec in Holub et al. 1967
Svaz Helianthemo cani-Festucion pallentis Kolbek in Moravec et al. 1983
Svaz Seslerio-Festucion pallentis Klika 1931 corr. Zólyomi 1966
Fyziotyp. SP Společenstva skal, sutí, písčin a primitivních půd
T3.2 PĚCHAVOVÉ TRÁVNÍKY
Fytocenologie. Svaz Diantho lumnitzeri-Seslerion (Soó 1971) Chytrý et Mucina in Mucina et Kolbek 1993
Fyziotyp. SP Společenstva skal, sutí, písčin a primitivních půd
T3.3 ÚZKOLISTÉ SUCHÉ TRÁVNÍKY
Fytocenologie. Svaz Festucion valesiacae Klika 1931
Svaz Bromion erecti Koch 1926 (viz také T3.4)
Fyziotyp. XT Xerotermní až semixerotermní trávníky a lemy
T3.4 ŠIROKOLISTÉ SUCHÉ TRÁVNÍKY
Fytocenologie. Svaz Bromion erecti Koch 1926 (viz také T3.3)
Svaz Koelerio-Phleion phleoidis Korneck 1974 (viz také T3.5)
Fyziotyp. XT Xerotermní až semixerotermní trávníky a lemy
T3.5 ACIDOFILNÍ SUCHÉ TRÁVNÍKY
Fytocenologie. Svaz Koelerio-Phleion phleoidis Korneck 1974 (viz také T3.4)
Svaz Hyperico perforati-Scleranthion perennis Moravec 1967 (viz také T5.5 a T6.1)
Fyziotyp. XT Xerotermní až semixerotermní trávníky a lemy
T4 LESNÍ LEMY
T4.1 SUCHÉ BYLINNÉ LEMY
Fytocenologie. Svaz Geranion sanguinei Tüxen in Th. Müller 1961
Fyziotyp. XT Xerotermní až semixerotermní trávníky a lemy
T4.2 MEZOFILNÍ BYLINNÉ LEMY
Fytocenologie. Svaz Trifolion medii Th. Müller 1962 (viz také S1.3)
Fyziotyp. XT Xerotermní až semixerotermní trávníky a lemy
T5 TRÁVNÍKY PÍSČIN A MĚLKÝCH PŮD
T5.1 JEDNOLETÁ VEGETACE PÍSČIN
Fytocenologie. Svaz Thero-Airion Tüxen 1951
Svaz Salsolion ruthenicae Philippi 1971 (zčásti)
Fyziotyp. SP Společenstva skal, sutí, písčin a primitivních půd
T5.2 OTEVŘENÉ TRÁVNÍKY PÍSČIN S PALIČKOVCEM ŠEDAVÝM (CORYNEPHORUS CANESCENS)
Fytocenologie. Svaz Corynephorion canescentis Klika 1931 (včetně svazu Koelerion glaucae sensu auct.
bohem., non Volk ex Klika 1935)
Fyziotyp. SP Společenstva skal, sutí, písčin a primitivních půd
T5.3 KOSTŘAVOVÉ TRÁVNÍKY PÍSČIN
Fytocenologie. Svaz Plantagini-Festucion ovinae Passarge 1964 (viz také T5.4)
Fyziotyp. SP Společenstva skal, sutí, písčin a primitivních půd
T5.4 PANONSKÉ STEPNÍ TRÁVNÍKY NA PÍSKU
Fytocenologie. Svaz Plantagini-Festucion ovinae Passarge 1964 (viz také T5.3)
Fyziotyp. SP Společenstva skal, sutí, písčin a primitivních půd
T5.5 PODHORSKÉ ACIDOFILNÍ TRÁVNÍKY
Fytocenologie. Svaz Hyperico perforati-Scleranthion perennis Moravec 1967 (viz také T3.5 a T6.1)
Fyziotyp. SP Společenstva skal, sutí, písčin a primitivních půd
T6 VEGETACE EFEMÉR A SUKULENTŮ
T6.1 ACIDOFILNÍ VEGETACE EFEMÉR A SUKULENTŮ
Fytocenologie. Svaz Arabidopsion thalianae Passarge 1964
Svaz Hyperico perforati-Scleranthion perennis Moravec 1967 (viz také T3.5 a T5.5)
Fyziotyp. SP Společenstva skal, sutí, písčin a primitivních půd
T6.2 BAZIFILNÍ VEGETACE EFEMÉR A SUKULENTŮ
Fytocenologie. Svaz Alysso alyssoidis-Sedion albi Oberdorfer et Th. Müller in Th. Müller 1961
Fyziotyp. SP Společenstva skal, sutí, písčin a primitivních půd
T7 SLANISKA
Fytocenologie.
Svaz Scorzonero-Juncion gerardii (Wendelberger 1943) Vicherek 1973
Svaz Puccinellion limosae Soó 1933 corr. Wendelberger 1943
Svaz Agropyro-Rumicion crispi Nordhagen 1940, podsvaz Loto-Trifolienion Westhoff et van
Leeuwen ex Vicherek 1973 (viz také T1.10)
Fyziotyp. MT Hygrofilní až mezofilní louky a pastviny, slaniska
T8 NÍŽINNÁ AŽ HORSKÁ VŘESOVIŠTĚ
T8.1 SUCHÁ VŘESOVIŠTĚ NÍŽIN A PAHORKATIN
Fytocenologie. Svaz Euphorbio-Callunion Schubert 1960
Svaz Genistion Böcher 1943 (viz také A2.1 a T8.2)
Fyziotyp. AT Acidofilní travinná a keříčková společenstva
T8.2 SEKUNDÁRNÍ PODHORSKÁ A HORSKÁ VŘESOVIŠTĚ
Fytocenologie. Svaz Genistion Böcher 1943 (viz také A2.1 a T8.1)
Fyziotyp. AT Acidofilní travinná a keříčková společenstva
T8.3 BRUSNICOVÁ VEGETACE SKAL A DROLIN
Fytocenologie. Svaz Vaccinion Böcher 1943 (viz také S1.3 a A2.2)
Fyziotyp. AT Acidofilní travinná a keříčková společenstva
K KŘOVINY
K1 MOKŘADNÍ VRBINY
Fytocenologie. Svaz Salicion cinereae Th. Müller et Görs ex Passarge 1961
Svaz Lonicero-Rubion sylvatici Tüxen et Neumann ex Wittig 1977
Fyziotyp. LO Hygrofilní (mokřadní a pobřežní) křoviny a lesy
Geobiocenologie. 1–3 BC 5b Alni glutinosae-saliceta inf. et sup. (olšové vrbiny n. a v. st.) (viz také L2.4), 2–4
(A)AB 5b Betuli-alneta sup. (březové olšiny v. st) (viz také L1 a L10.1), 3–4 B–BC 5b Alneta sup. (olšiny v.
st.) (viz také L1), 5 (A)B–BC 5b Picei-alneta (smrkové olšiny) (viz také L1)
K2 VRBOVÉ KŘOVINY PODÉL VODNÍCH TOKŮ
K2.1 VRBOVÉ KŘOVINY HLINITÝCH A PÍSČITÝCH NÁPLAVŮ
Fytocenologie. Svaz Salicion triandrae Th. Müller et Görs 1958
Svaz Salicion albae Soó 1930 (viz také L2.4)
Fyziotyp. LO Hygrofilní (mokřadní a pobřežní) křoviny a lesy
Geobiocenologie. 1–2 B–C 5a Saliceta albae inf. et sup. (vrbiny vrby bílé n. a v. st.) (viz také L2.3), 3–5
B–C 5a Saliceta fragilis inf. et sup. (vrbiny vrby křehké n. a v. st.) (viz také K2.2)
K2.2 VRBOVÉ KŘOVINY ŠTĚRKOVÝCH NÁPLAVŮ
Fytocenologie. Svaz Salicion eleagno-daphnoidis (Moor 1958) Grass in Mucina et al. 1993
Fyziotyp. LO Hygrofilní (mokřadní a pobřežní) křoviny a lesy
Geobiocenologie. 3–5 B–C 5a Saliceta fragilis inf. et sup. (vrbiny vrby křehké n. a v. st.) (viz také K2.1),
5–6 BC–C 5a Alneta incanae (olšiny olše šedé) (viz také L2.1)
K3 VYSOKÉ MEZOFILNÍ A XEROFILNÍ KŘOVINY
Fytocenologie. Svaz Berberidion Br.-Bl. 1950
Svaz Pruno-Rubion radulae Weber 1974
Fyziotyp. KR Mezofilní až xerofilní křoviny
Geobiocenologie. 1 B 3 Querceta typica (typické doubravy) (viz také L3.1, L3.4, L6.2 a L6.4), 1 BC–C 1–2
Aceri campestris-querceta humilia (zakrslé babykové doubravy) (viz také L4), 1 BC 3 Aceri campestrisquerceta
(babykové doubravy) (viz také L3.4, L6.2 a L6.3), 1 BD 3 Ligustri-querceta (doubravy s ptačím
zobem) (viz také K4, L3.4, L6.2 a L6.4), 1–2 AB–B 1–2 Querceta humilia inf. et sup. (zakrslé doubravy n. a v.
st.) (viz také K4, L3.1, L6.5 a L7.1), 1–2 BD 1–2 Ligustri-querceta humilia inf. et sup. (zakrslé doubravy
s ptačím zobem n. a v. st.) (viz také K4 a L6.4), 1–2 D 2(3) Corni-querceta petraeae-pubescentis inf. et sup.
(dřínové doubravy n. a v. st.) (viz také L6.1), 2 (A)AB–B 1–2 Fagi-querceta humilia (zakrslé bukové
doubravy) (viz také L7.1), 2 B 3 Fagi-querceta typica (typické bukové doubravy) (viz také L3.1 a L3.3), 2 B
3x Carpini-querceta typica (typické habrové doubravy) (viz také L3.1), 2 BC–C 1–2 Carpini-acereta humilia
(zakrslé habrové javořiny) (viz také L4), 2 BC 3 Fagi-querceta aceris (javoro-bukové doubravy) (viz také L3.1
a L3.3), 2 BC 3x Carpini-querceta aceris (javoro-habrové doubravy) (viz také L3.1), 2 BD 3 Fagi-querceta
tiliae (lipo-bukové doubravy) (viz také L3.1 a L3.3), 2 BD 3x Carpini-querceta tiliae (lipo-habrové doubravy)
(viz také L3.1 a L6.3), 3 B 3 Querci-fageta typica (typické dubové bučiny) (viz také L3.1, L3.3 a L5.1), 3 BC 3
Querci-fageta aceris (javoro-dubové bučiny) (viz také L3.1 a L5.1), 3 BD 3 Querci-fageta tiliae (lipo-dubové
bučiny) (viz také L3.1 a L5.3), 3 BC–BD 3 Querci-fageta tiliae-aceris (lipo-javoro-dubové bučiny) (viz také
L3.3 a L5.3), 4 AB 3 Fageta abietino-quercina (jedlo-dubové bučiny) (viz také L5.4), 4 B 3 Fageta typica
(typické bučiny) (viz také K5.1), 4 BC 3 Fageta aceris (javorové bučiny) (viz také K5.1), 4 BD 3 Fageta tiliae
(lipové bučiny) (viz také L5.3), 4 BC–BD 3 Fageta tiliae-aceris (lipo-javorové bučiny) (viz také L5.3)
K4 NÍZKÉ XEROFILNÍ KŘOVINY
Fytocenologie. Svaz Prunion spinosae Soó 1951
Fyziotyp. KR Mezofilní a xerofilní křoviny
Geobiocenologie. 1–2 (A)AB 1 Querceta pinea humilia inf. et sup. (zakrslé borodoubravy n. a v. st.) (viz také
L6.5), 1–2 B 1–2 Querceta humilia inf. et sup. (zakrslé doubravy n. a v. st.) (viz také K3, L3.1, L6.5 a L7.1), 1–
2 BD 1–2 Ligustri-querceta humilia inf. et sup. (zakrslé doubravy s ptačím zobem n. a v. st.) (viz také K3 a
L6.4), 1 D 1 Corni-querceta petraeae-pubescentis humilia (zakrslé dřínové doubravy) (viz také L6.1), 1 BD 3
Ligustri-querceta (doubravy s ptačím zobem) (viz také K3, L3.4, L6.2 a L6.4), 1 B–BD 2–3 Ligustri-querceta
arenosa (doubravy s ptačím zobem na píscích) (viz také L6.3), 2–3 D 2–3 Cerasi-querceta pini (boromahalebkové
doubravy) (viz také L8.3)
L LESY
L1 MOKŘADNÍ OLŠINY
Fytocenologie. Svaz Alnion glutinosae Malcuit 1929
Fyziotyp. LO Hygrofilní (mokřadní a pobřežní) křoviny a lesy
Lesnická typologie. 1T Březová olšina (1 – bezkolencová, 2 – ostřicová, 3 – slatinná, 4 – vátých písků), 1G
Vrbová olšina (2 – mokřadní, 3 – iniciální stadia, 4 – přechodná s jasanem)
Geobiocenologie. 1–4 (A)AB 5b Betuli-alneta inf. et sup. (březové olšiny n. a v. st.) (viz také K1 a L10.1), 1–4
B–C 5b Alneta inf. et sup. (olšiny n. a v. st.) (viz také K1), 5–6 (A)B–BC 5b Picei-alneta (smrkové olšiny) (viz
také K1)
L2 LUŽNÍ LESY
L2.1 HORSKÉ OLŠINY S OLŠÍ ŠEDOU (ALNUS INCANA)
Fytocenologie. Svaz Alnion incanae Pawłowski et al. 1928, podsvaz Alnenion glutinoso-incanae
Oberdorfer 1953 (viz také L2.2 a L5.4): Alnetum incanae Lüdi 1921
Fyziotyp. LO Hygrofilní (mokřadní a pobřežní) křoviny a lesy
Lesnická typologie. 6L Luh olše šedé
Geobiocenologie. (5)6 BC–C 5a Alneta incanae (olšiny olše šedé) (viz také K2.2)
L2.2 ÚDOLNÍ JASANOVO-OLŠOVÉ LUHY
Fytocenologie. Svaz Alnion incanae Pawłowski et al. 1928, podsvaz Alnenion glutinoso-incanae Oberdorfer
1953 (viz také L2.1 a L5.4): Pruno-Fraxinetum Oberdofer 1953, Stellario-Alnetum glutinosae Lohmeyer 1957,
Arunco sylvestris-Alnetum glutinosae Tüxen 1957, Carici remotae-Fraxinetum Koch ex Faber 1936, PiceoAlnetum
Rubner ex Oberdofer 1957
Potenciální vegetace. 1 Střemchová jasenina, místy v komplexu s mokřadními olšinami, 2 Střemchová
doubrava a olšina s ostřicí třeslicovitou (Carex brizoides), místy v komplexu s mokřadními olšinami a
společenstvy rákosin a vysokých ostřic, 3 Smrková olšina
Fyziotyp. LO Hygrofilní (mokřadní a pobřežní) křoviny a lesy
Lesnická typologie. 1T9 Smrková olšina, 1G1 Vrbová olšina lužní, 2L Potoční luh, 3L Jasanová olšina, 3U1
Javorová jasenina bršlicová na hlinitém deluviu, PLO 36, a v úžlabinách, PLO 37 (viz také L4), 5L Montánní
(jasanová) olšina
Geobiocenologie. 2–5 BC–C (4)5a Fraxini-alneta inf. et sup. (jasanové olšiny n. a v. st.), (2)3–5 BC 4(5a)
Fraxini-alneta aceris inf. et sup. (javoro-jasanové olšiny n. a v. st.)
L2.3 TVRDÉ LUHY NÍŽINNÝCH ŘEK
Fytocenologie. Svaz Alnion incanae Pawłowski et al. 1928, podsvaz Ulmenion Oberdorfer 1953: QuercoPopuletum
Neuhäuslová-Novotná 1965, Querco-Ulmetum Issler 1926, Fraxino-Populetum Jurko 1958, Fraxino
pannonicae-Ulmetum Soó in Aszód 1936 corr. Soó 1963
Potenciální vegetace. 4 Topolová doubrava, místy v komplexu s jilmovou doubravou, 5 Jilmová
doubrava, 6 Jilmová jasenina
Fyziotyp. LO Hygrofilní (mokřadní a pobřežní) křoviny a lesy
Lesnická typologie. 1L Jilmový luh, 1U1 Topolový luh kopřivový
Geobiocenologie. 1–3 BC–C (3)4 Ulmi-fraxineta carpini inf. et sup. (habro-jilmové jaseniny n. a v. st.), 1–3
BC–C (4)5a Querci roboris-fraxineta inf. et sup. (dubové jaseniny n. a v. st.), 1–3 C (4)5a Ulmi-fraxineta
populi inf. et sup. (topolo-jilmové jaseniny n. a v. st.) (viz také L3.4), 1–2 B–BD (3)4 Tili-querceta roboris inf.
et sup. (lipové doubravy n. a v. st.) (viz také L3.1 a L3.4), 3 (4) BC–C (3)4 Fraxini-querceta roboris-aceris
(javoro-jasanové doubravy)
L2.4 MĚKKÉ LUHY NÍŽINNÝCH ŘEK
Fytocenologie. Svaz Salicion albae Soó 1930 (viz také K2.1): Salici-Populetum (Tüxen 1931) Meijer Drees
1936, Salicetum albae Issler 1926
Fyziotyp. LO Hygrofilní (mokřadní a pobřežní) křoviny a lesy
Lesnická typologie. 1U2 Vrbový (vrbotopolový) luh
Geobiocenologie. 1–2 B–C 5a Saliceta albae inf. et sup. (vrbiny vrby bílé n. a v. st.) (viz také K2.1), 1–3
BC 5b Alni glutinosae-saliceta inf. et sup. (olšové vrbiny n. a v. st.) (viz také K1)
L3 DUBOHABŘINY
L3.1 HERCYNSKÉ DUBOHABŘINY
Fytocenologie. Svaz Carpinion Issler 1931 (viz také L3.2, L3.3 a L3.4): Melampyro nemorosi-Carpinetum
Passarge 1962, Tilio-Betuletum Passarge 1957, Stellario-Tilietum Moravec 1964,
Potenciální vegetace. 7 Černýšová dubohabřina, 8 Lipová doubrava, 12 Ptačincová lipová doubrava
Fyziotyp. HD Habrové a lipové doubravy
Lesnická typologie. 1C Suchá habrová doubrava (kromě 1C1) (viz také L3.4, L6.1, L6.2, L6.4 a L6.5), 1I
Uléhavá habrová doubrava (viz také L6.4), 1S (Habrová) doubrava na píscích (viz také L3.4, L6.3 a L7.4), 1H
Sprašová habrová doubrava (kromě 1H6 a 1H7) (viz také L6.1, L6.2 a L6.4), 1B Bohatá habrová doubrava (viz
také L3.4 a L6.4), 1D Obohacená habrová doubrava (viz také L3.4, L6.3 a L6.4), 1V Vlhká habrová doubrava
(viz také L3.4), 1O Lipová doubrava (viz také L3.4 a L6.4), 1P Svěží březová doubrava (viz také L3.4 a L7.2),
2X Dřínová doubrava s bukem (viz také L3.4), 2S Svěží buková doubrava (viz také L3.3, L6.4 a L7.1), 2H
Hlinitá buková doubrava (viz také L3.3 a L6.4), 2B Bohatá habrová doubrava s bukem (viz také L3.3 a L6.4),
2D Obohacená buková doubrava, 2V Vlhká buková doubrava, 2O Jedlobuková doubrava (viz také L3.3 a L7.2)
Geobiocenologie. 2 AB 3x Carpini-querceta (habrové doubravy), 2 B 3x Carpini-querceta typica (typické
habrové doubravy) (viz také K3), 2 BC 3x Carpini-querceta aceris (javoro-habrové doubravy) (viz také
K3), 2 BD 3x Carpini-querceta tiliae (lipo-habrové doubravy) (viz také K3 a L6.4), 1 B 3 Querceta typica
(typické doubravy) (viz také K3, L3.4, L6.2 a L6.4), 1–2 AB–B 1–2 Querceta humilia inf. et sup. (zakrslé
doubravy n. a v. st.) (viz také K3, K4, L6.5 a L7.1), 2 B 3 Fagi-querceta typica (typické bukové doubravy)
(viz také K3 a L3.3), 2 BC 3 Fagi-querceta aceris (javoro-bukové doubravy) (viz také K3 a L3.3), 2 BD 3
Fagi-querceta tiliae (lipo-bukové doubravy) (viz také K3 a L3.3), 1–2 B–BD (3)4 Tili-querceta roboris
inf. et sup. (lipové doubravy n. a v. st.) (viz také L2.3 a L3.4), 1–2 BC–C (3)4 Tili-querceta roboris-aceris
inf. et sup. (javoro-lipové doubravy n. a v. st.), 3 B 3 Querci-fageta typica (typické dubové bučiny) (viz
také K3, L3.3 a L5.1), 3 BC 3 Querci-fageta aceris (javoro-dubové bučiny) (viz také K3 a L5.1), 3 BD 3
Querci-fageta tiliae (lipo-dubové bučiny) (viz také K3 a L5.3)
L3.2 POLONSKÉ DUBOHABŘINY
Fytocenologie. Svaz Carpinion Issler 1931 (viz také L3.1, L3.3 a L3.4): Tilio-Carpinetum Traczyk 1962
Potenciální vegetace. 11 Lipová dubohabřina
Fyziotyp. HD Habrové a lipové doubravy
Lesnická typologie. 3F1 Svahová dubová bučina kapradinová (viz také L5.1), 3C Vysýchavá dubová bučina (1
– biková teplomilná, 2 – lipnicová, 9 – lipnicová na příkrých svazích) (viz také L5.1), 3S1 Svěží dubová bučina
šťavelová (viz také L5.1), 3H Hlinitá dubová bučina (5 – oglejená, 6 – na pískoštěrkovitých morénách) (viz
také L5.1), 3D5 Obohacená dubová bučina s ostřicí chlupatou (viz také L5.1)
Geobiocenologie. 3 B–BD (3)4 Tili-querceta roboris fagi (buko-lipové doubravy)
L3.3 KARPATSKÉ DUBOHABŘINY
Fytocenologie. Svaz Carpinion Issler 1931 (viz také L3.1, L3.2 a L3.4): Carici pilosae-Carpinetum Neuhäusl
et Neuhäuslová 1964
Potenciální vegetace. 10 Ostřicová dubohabřina
Fyziotyp. HD Habrové a lipové doubravy
Lesnická typologie. 2I5 Uléhavá kyselá buková doubrava se třtinou rákosovitou na plošinách a mírných
svazích, PLO 36 (viz také L7.1), 2S Svěží buková doubrava (2 – biková s ostřicí prstnatou na plošinách a
svazích, PLO 37 a 38, 5 – biková s lipnicí hajní na svazích a hřbetech, PLO 36, 9 – svahová, PLO 36) (viz také
L3.1, L6.4 a L7.1), 2H Hlinitá buková doubrava (2 - s ostřicí chlupatou na mírných svazích, PLO 36, 37 a 38, 3
- s ostřicí chlupatou na plochých hřbetech, PLO 36, 37 a 38, 4 - s ostřicí horskou na mírných svazích, PLO 36,
37 a 38, 7 - oglejená v mělkých prohybech plošin, PLO 36, 8 - strdivková, PLO 36 a 38, 9 - svahová, PLO 36)
(viz také L3.1 a L6.4), 2B Bohatá buková doubrava (2 – strdivková na svazích, PLO 36 a 38, 4 – válečková na
svazích, PLO 36, 37 a 38, 5 – s ostřicí chlupatou a strdivkou, PLO 36, 6 – strdivková na hřebenech, PLO 36, 37
a 38) (viz také L3.1 a L6.4), 2O5 (Jedlo)buková doubrava ostřicová na sníženinách plošin a hřbetech, PLO 37
(viz také L3.1 a L7.2)
Geobiocenologie. 2 B 3 Fagi-querceta typica (typické bukové doubravy) (viz také K3 a L3.1), 2 BC 3
Fagi-querceta aceris (javoro-bukové doubravy) (viz také K3 a L3.1), 2 BD 3 Fagi-querceta tiliae (lipobukové
doubravy) (viz také K3 a L3.1), 3 B 3 Querci-fageta typica (typické dubové bučiny) (viz také K3,
L3.1 a L5.1), 3 BC–BD 3 Querci-fageta tiliae-aceris (lipo-javoro-dubové bučiny) (viz také K3 a L5.3)
L3.4 PANONSKÉ DUBOHABŘINY
Fytocenologie. Svaz Carpinion Issler 1931 (viz také L3.1, L3.2 a L3.3): Primulo veris-Carpinetum Neuhäusl
et Neuhäuslová ex Neuhäuslová-Novotná 1964, Fraxino pannonicae-Carpinetum Soó et Borhidi in Soó 1962
Potenciální vegetace. 9 Prvosenková dubohabřina
Fyziotyp. HD Habrové a lipové doubravy
Lesnická typologie. 1A9 Javorohabrová doubrava vápencová se strdivkou jednokvětou, PLO 35, 1C Suchá
habrová doubrava (2 – s lipnicí, 3 – s válečkou) (viz také L3.1, L6.1, L6.2, L6.4 a L6.5), 1S Habrová doubrava
na píscích (2 – válečková , 4 – se strdivkou, 5 – s tolitou, 6 – druhotná kostřavová s lipnicí úzkolistou, 8 – na
oglejených půdách vátých písků) (viz také L3.1, L6.3 a L7.4), 1B1 Bohatá habrová doubrava lipnicová (viz
také L6.4), 1D Obohacená habrová doubrava (1 – válečková na píscích, 3 – bršlicová v depresích, PLO 36, 4 –
konvalinková, 5 – bažanková, 6 – strdivková, 8 – válečková) (viz také L3.1, L6.3 a L6.4), 1V2 Vlhká habrová
doubrava bršlicová (viz také L3.1), 1O3 Lipová doubrava se třtinou rákosovitou, PLO 35, 1P3 Svěží březová
doubrava vátých písků (viz také L3.1 a L7.2), 2X Dřínová doubrava s bukem (viz také L3.1)
Geobiocenologie. 1 B 3 Querceta typica (typické doubravy) (viz také K3, L3.1, L6.2 a L6.4), 1 BD 3
Ligustri-querceta (doubravy s ptačím zobem) (viz také K3, K4, L6.2 a L6.4), 1 BC 3 Aceri campestrisquerceta
(babykové doubravy) (viz také K3, L6.2 a L6.3), 1 BC–C (3)4 Ulmi-fraxineta carpini inf.
(habro-jilmové jaseniny n. st.) (viz také L2.3), 1 B–BD (3)4 Tili-querceta roboris inf. (lipové doubravy n.
st.) (viz také L2.3 a L3.1)
L4 SUŤOVÉ LESY
Fytocenologie. Svaz Tilio-Acerion Klika 1955: Aceri-Carpinetum Klika 1941, Lunario-Aceretum Schlüter in
Grüneberg et Schlüter 1957, Scolopendrio-Fraxinetum Schwickerath 1938, Arunco-Aceretum Moor 1952,
Mercuriali-Fraxinetum (Klika 1942) Husová in Moravec et al. 1982, Seslerio albicantis-Tilietum cordatae
Chytrý et Sádlo 1997
Potenciální vegetace. 13 Suťové a roklinové lesy kolinních až montánních poloh
Fyziotyp. SU Suťové a roklinové lesy
Lesnická typologie. 1J Habrová javořina, 1A Javorohabrová doubrava (kromě 1A9, PLO 35), 2A
Javorobuková doubrava (viz také L6.4), 3J Lipová javořina, 3U Javorová jasenina (viz také L2.2), 5J Suťová
(jilmojasanová) javořina, 5U Vlhká jasanová javořina, 6J Suťová jilmovosmrková javořina
Geobiocenologie. 1 BC–C 1–2 Aceri-campestris querceta humilia (zakrslé babykové doubravy) (viz také
K3), 1–2 C 3 Carpini-acereta inf. et sup. (habrové javořiny n. a v. st.), 2 BC–C 1–2 Carpini-acereta
humilia (zakrslé habrové javořiny) (viz také K3), 1–2 CD 2–3 Corni-acereta inf. et sup. (dřínové javořiny
n. a v. st.), 2 D 1–2 Fagi-querceta dealpina (dealpínské bukové doubravy), 3 C 3 Tili-acereta (lipové
javořiny), 3 CD (1)2–3 Corni-acereta fagi (buko-dřínové javořiny), 3 BC–C 1–2 Tili-acereta humilia
(zakrslé lipové javořiny), 3 D (1)2 Querci-fageta dealpina (dealpínské dubové bučiny), 4 C 3 Tili-acereta
fagi (buko-lipové javořiny), 4 BC–C 1–2 Tili-acereta fagi humilia (zakrslé buko-lipové javořiny), 4 CD
(2)3 Acereta fagi (javořiny s bukem), 4 D (1)2 Fageta dealpina (dealpínské bučiny) (viz také L5.3), 5 C 3
Fagi-acereta inf. (bukové javořiny n. st.), 5 BC–C 1–2 Fagi-acereta humilia inf. (zakrslé bukové javořiny
n. st.), 5 CD 3 Fraxini-acereta (jasanové javořiny)
L5 BUČINY
L5.1 KVĚTNATÉ BUČINY
Fytocenologie. Svaz Fagion Luquet 1926, podsvaz Eu-Fagenion Oberdorfer 1957: Tilio platyphylli-Fagetum
Klika 1939, Tilio cordatae-Fagetum Mráz 1960, Melico-Fagetum Seibert 1954, Carici pilosae-Fagetum
Oberdorfer 1957, Dentario enneaphylli-Fagetum Oberdorfer ex W. et A. Matuszkiewicz 1960, Dentario
glandulosae-Fagetum Matuszkiewicz ex Guzikowa et Kornaś 1969, Violo reichenbachianae-Fagetum Moravec
1979, Festuco altissimae-Fagetum Schlüter in Grüneberg et Schlüter 1957: – podsvaz Galio-Abietenion
Oberdorfer 1962: Carici remotae-Abietetum Husová 1998, Saniculo europeae-Abietetum Husová (1968) 1998
Potenciální vegetace. 14 Lipová bučina s lípou velkolistou, 15 Lipová bučina s lípou srdčitou, 16 Strdivková
bučina, 17 Ostřicová bučina, 18 Bučina s kyčelnicí devítilistou, 19 Bučina s kyčelnicí žláznatou, 20 Kostřavová
bučina, 21 Violková bučina, 23 Žindavová jedlina
Fyziotyp. BU Jedliny a bučiny
Lesnická typologie. 3X Dřínová bučina (na čedičích, PLO 4), 3Z8 Zakrslá dubová bučina lipnicová, 3F
Svahová dubová bučina (viz také L3.2), 3A Lipodubová bučina (kromě 3A9), 3C Vysýchavá dubová bučina
(kromě 3C4) (viz také L3.2), 3S Svěží dubová bučina (kromě 3S8) (viz také L3.2), 3H Hlinitá dubová bučina
(viz také L3.2), 3B Bohatá dubová bučina, 3D Obohacená dubová bučina (viz také L3.2), 3V Vlhká dubová
bučina, 3O Jedlodubová bučina (kromě 3O6, 3O7 a 3O8), 4Z8 Zakrslá bučina lipnicová, 4F Svahová bučina,
4A Lipová bučina (kromě 4A9), 4C Vysýchavá bučina (kromě 4C#), 4S Svěží bučina (kromě 4S5), 4H Hlinitá
bučina, 4B Bohatá bučina, 4D Obohacená bučina, 4V Vlhká bučina, 4O Svěží dubová jedlina (viz také L5.4),
5Z8 Zakrslá jedlová bučina živná, 5F Svahová jedlová bučina, 5A Klenová bučina, 5C Vysýchavá jedlová
bučina, 5S Svěží jedlová bučina (kromě 5S6), 5H Hlinitá jedlová bučina, 5B Bohatá jedlová bučina, 5D
Obohacená jedlová bučina, 5V Vlhká jedlová bučina, 5O Svěží (buková) jedlina (kromě 5O1 a 5O2), 6Z8
Zakrslá smrková bučina živná (na čedičích, PLO 4, 5, 18, 19 a 21), 6F Svahová smrková bučina, 6S Svěží
smrková bučina (kromě 6S4), 6H Hlinitá smrková bučina, 6B Bohatá smrková bučina, 6D Obohacená smrková
bučina, 6V Vlhká smrková bučina (viz také L5.2)
Geobiocenologie. 3 B 3 Querci-fageta typica (typické dubové bučiny) (viz také K3, L3.1 a L3.3), 3 BC 3
Querci-fageta aceris (javoro-dubové bučiny) (viz také K3 a L3.1), 3 AB–B 1–2 Querci-fageta humilia
(zakrslé dubové bučiny) (viz také L5.4), 3–4 (AB)B(BC) 3 Fageta paupera inf. et sup. (holé bučiny n. a v.
st.) (viz také L5.4), 4 B 3 Fageta typica (typické bučiny) (viz také K3), 4 BC 3 Fageta aceris (javorové
bučiny) (viz také K3), 4 AB–B 1–2 Fageta humilia (zakrslé bučiny) (viz také L5.4) (3)4 (AB)B–BC(BD)
(3)4 Abieti-querceta roboris fagi (buko-jedlové doubravy) (viz také L5.4), 5 B 3 Abieti-fageta typica
(typické jedlové bučiny), 5–6 BC 3 Abieti-fageta aceris inf. et sup. (javoro-jedlové bučiny n. a v. st.), 5
AB–B(BC) 3(4) Fagi-abieta (bukové jedliny) (viz také L5.4), 5–6 BC–C 4(5) Aceri-fageta fraxini inf. et
sup. (jasano-javorové bučiny n. a v. st.), 6 B 3 Abieti-fageta piceae typica (typické smrko-jedlové bučiny),
6 AB–B 3(4) Fagi-abieta piceae (smrko-bukové jedliny) (viz také L5.4)
L5.2 HORSKÉ KLENOVÉ BUČINY
Fytocenologie. Svaz Fagion Luquet 1926, podsvaz Acerenion Oberdorfer 1957: Aceri-Fagetum J. et M.
Bartsch 1940, Daphno mezerei-Aceretum pseudoplatani Jeník et al. 1980
Fyziotyp. BU Jedliny a bučiny
Lesnická typologie. 6A Klenosmrková bučina, 6V Vlhká smrková bučina (viz také L5.1), 7V Vlhká buková
smrčina (viz také L9.3), 8A Klenová smrčina (viz také L9.3), 8V Podmáčená klenová smrčina (viz také L9.3)
Geobiocenologie. 6 C 3 Fagi-acereta sup. (bukové javořiny v. st.), 6 BC–C 2v Fagi-acereta humilia sup.
(zakrslé bukové javořiny v. st.)
L5.3 VÁPNOMILNÉ BUČINY
Fytocenologie. Svaz Fagion Luquet 1926, podsvaz Cephalanthero-Fagenion Tüxen in Tüxen et Oberdorfer
1958: Cephalanthero-Fagetum Oberdorfer 1957
Potenciální vegetace. 22 Okroticová bučina
Fyziotyp. BU Jedliny a bučiny
Lesnická typologie. 3X Dřínová bučina (viz také L5.1), 3A9 Lipovodubová bučina vápencová, 3C4 Vysýchavá
dubová bučina vápencová, 3W Vápencová dubová bučina, 4X Dealpínská bučina, 4A9 Lipová bučina
vápencová, 4C# Vysýchavá bučina vápencová, 4W Vápencová bučina, 5W Vápencová jedlová bučina
Geobiocenologie. 3 BD 3 Querci-fageta tiliae (lipo-dubové bučiny) (viz také K3 a L3.1), 3 BC–BD 3 Quercifageta
tiliae-aceris (lipo-javoro-dubové bučiny) (viz také K3 a L3.3), 3–4 D 2–3 Corni-fageta inf. et sup.
(dřínové bučiny n. a v. st.), 4 BD 3 Fageta tiliae (lipové bučiny) (viz také K3), 4 BC–BD 3 Fageta tiliae-aceris
(lipo-javorové bučiny) (viz také K3), 4 BD 1–2 Fageta tiliae humilia (zakrslé lipové bučiny), 4 D (2)3 Fageta
dealpina (dealpínské bučiny) (viz také L4), 5 BD 3 Abieti-fageta ulmi (jilmo-jedlové bučiny)
L5.4 ACIDOFILNÍ BUČINY
Fytocenologie. Svaz Luzulo-Fagion Lohmeyer et Tüxen in Tüxen 1954: Luzulo-Fagetum Meusel 1937,
Calamagrostio villosae-Fagetum Mikyška 1972, Calamagrostio arundinaceae-Fagetum Sýkora 1972,
Dryopterido dilatatae-Fagetum Kučera et Jirásek 1994, Luzulo pilosae-Abietetum Mráz 1957, Deschampsio
flexuosae-Abietetum Husová 1968. – Svaz Alnion incanae Pawłowski et al. 1928, podsvaz Alnenion
glutinoso-incanae Oberdorfer 1953 (viz také L2.1 a L2.2): Carici-Quercetum Neuhäusl in Mikyška et al. 1968
Potenciální vegetace. 24 Biková bučina, 25 Smrková bučina, 26 Podmáčená dubová bučina s ostřicí
třeslicovitou, 27 Metlicová jedlina
Fyziotyp. BU Jedliny a bučiny
Lesnická typologie. 0N Smrkový bor a borová smrčina, 3Z Zakrslá dubová bučina (kromě 3Z8), 3Y Skeletová
dubová bučina, 3N Kamenitá kyselá dubová bučina, 3M Chudá dubová bučina, 3I Uléhavá kyselá dubová
bučina, 3K Kyselá dubová bučina, 3S8 Svěží dubová bučina ochuzená, 3O Jedlodubová bučina (3O6 –
šťavelová, 3O7 – ostřicová, 3O8 – s metlicí trsnatou), 4Z Zakrslá bučina (kromě 4Z8), 4Y Skeletová bučina,
4N Kamenitá kyselá bučina, 4M Chudá bučina, 4I Uléhavá kyselá bučina, 4K Kyselá bučina, 4S5 Svěží bučina
ochuzená, 4O Svěží dubová jedlina (viz také L5.1), 4P Kyselá dubová jedlina, 4Q Chudá dubová jedlina, 4G
Podmáčená dubová jedlina, 5Z Zakrslá jedlová bučina (kromě 5Z8), 5Y Skeletová jedlová bučina, 5N
Kamenitá kyselá jedlová bučina, 5M Chudá jedlová bučina, 5I Uléhavá kyselá jedlová bučina, 5K Kyselá
jedlová bučina, 5S6 Svěží jedlová bučina ochuzená, 5O Svěží (buková) jedlina (1 – šťavelová, 2 – ostřicová),
5P Kyselá jedlina, 5Q Chudá jedlina, 5T Podmáčená chudá jedlina, 5G Podmáčená jedlina, 6Z Zakrslá
smrková bučina (kromě 6Z8 na čedičích, PLO 4, 5, 18, 19 a 21), 6Y Skeletová smrková bučina, 6N Kamenitá
kyselá smrková bučina, 6M Chudá smrková bučina, 6I Uléhavá kyselá smrková bučina, 6K Kyselá smrková
bučina, 6S4 Svěží smrková bučina ochuzená, 6O Svěží smrková jedlina, 6P Kyselá smrková jedlina, 6Q Chudá
smrková jedlina
Geobiocenologie. 3 A 3 Fageta quercina (dubobučiny), 3 AB 3 Querci-fageta (dubové bučiny), 3 AB–B 1–2
Querci-fageta humilia (zakrslé dubové bučiny) (viz také L5.1), 3–4 AB–B 3 Fageta paupera inf. et sup. (holé
bučiny n. a v. st.) (viz také L5.1), 4 A 3 Fageta quercino-abietina (dubo-jedlové bučiny), 4 AB 3 Fageta
abietino-quercina (jedlo-dubové bučiny) (viz také K3), 4 AB–B 1–2 Fageta humilia (zakrslé bučiny) (viz také
L5.1) (3)4 AB–B (3)4 Abieti-querceta roboris fagi (buko-jedlové doubravy) (viz také L5.1), 5 A 3 Fageta
piceoso-abietina (smrko-jedlové bučiny), 5 AB 3 Abieti-fageta (jedlové bučiny), 5 A–AB 1–2 Abieti-fageta
humilia (zakrslé jedlové bučiny), 5 AB–B 3(4) Fagi-abieta (bukové jedliny) (viz také L5.1), 6 A 3 Fageta
abietino-piceosa (jedlo-smrkové bučiny), 6 AB 3 Abieti-fageta piceae (smrkové jedlové bučiny), 6 A–AB 2v
Abieti-fageta piceae humilia (zakrslé smrkové jedlové bučiny), 6 AB–B 3(4) Fagi-abieta piceae (smrkobukové
jedliny) (viz také L5.1)
L6 TEPLOMILNÉ DOUBRAVY
L6.1 PERIALPIDSKÉ BAZIFILNÍ TEPLOMILNÉ DOUBRAVY
Fytocenologie. Svaz Quercion pubescenti-petraeae Br.-Bl. 1932: Pruno mahaleb-Quercetum pubescentis
Jakucs et Fekete 1957, Lathyro versicoloris-Quercetum pubescentis Klika 1932, Corno-Quercetum Máthé et
Kovács 1962
Potenciální vegetace. 28 Hrachorová a/nebo kamejková doubrava, 29 Mahalebková a/nebo dřínová
doubrava
Fyziotyp. XD Xerotermní doubravy
Lesnická typologie. 1C Suchá habrová doubrava (viz také L3.1, L3.4, L6.2, L6.4 a L6.5), 1H6 Habrodřínová
doubrava kamejková (viz také L6.2 a L6.4), 1X Dřínová doubrava (viz také L6.2 a L6.4)
Geobiocenologie. 1–2 D 2(3) Corni-querceta petraeae-pubescentis inf. et sup. (dřínové doubravy n. a v. st.)
(viz také K3), 1 D 1 Corni-querceta petraeae-pubescentis humilia (zakrslé dřínové doubravy) (viz také K4), 2
BD 1–2 Fagi-querceta tiliae humilia (zakrslé lipo-bukové doubravy)
L6.2 PANONSKÉ TEPLOMILNÉ DOUBRAVY NA SPRAŠI
Fytocenologie. Svaz Aceri tatarici-Quercion Zólyomi 1957 (viz také L6.3): Quercetum pubescenti-roboris
(Zólyomi 1957) Michalko et Džatko 1965
Potenciální vegetace. 31 Sprašová doubrava s Quercus petraea, Q. pubescens, Q. robur
Fyziotyp. XD Xerotermní doubravy
Lesnická typologie. 1X Dřínová doubrava (viz také L6.1 a L6.4), 1C Suchá habrová doubrava (viz také L3.1,
L3.4, L6.1, L6.4 a L6.5), 1H Sprašová habrová doubrava (viz také L3.1, L6.1 a L6.4)
Geobiocenologie. 1 B 3 Querceta typica (typické doubravy) (viz také K3, L3.1, L3.4 a L6.4), 1 BD 3 Ligustriquerceta
(doubravy s ptačím zobem) (viz také K3, K4, L3.4 a L6.4), 1 BC 3 Aceri campestris-querceta
(babykové doubravy) (viz také K3, L3.4 a L6.3)
L6.3 PANONSKÉ TEPLOMILNÉ DOUBRAVY NA PÍSKU
Fytocenologie. Svaz Aceri tatarici-Quercion Zólyomi 1957 (viz také L6.2): Carici fritschii-Quercetum roboris
Chytrý et Horák 1997
Potenciální vegetace. 32 Subkontinentální ostřicová doubrava
Fyziotyp. XD Xerotermní doubravy
Lesnická typologie. 1S (Habrová) doubrava na píscích, PLO 35 (viz také L3.1, L3.4 a L7.4), 1D Obohacená
habrová doubrava na mělkých překryvech vátých písků, PLO 35 (viz také L3.4)
Geobiocenologie. 1 A–AB 1–2 Pini-querceta arenosa (borové doubravy na píscích) (viz také L7.4), 1 B–BD
2–3 Ligustri-querceta arenosa (doubravy s ptačím zobem na píscích) (viz také K4), 1 D 2 Corni-querceta
petraeae-pubescentis-cerris arenosa (dřínové doubravy na píscích), 1 BC 3 Aceri campestris-querceta
(babykové doubravy) (viz také K3, L3.4 a L6.2)
L6.4 STŘEDOEVROPSKÉ BAZIFILNÍ TEPLOMILNÉ DOUBRAVY
Fytocenologie. Svaz Quercion petraeae Zólyomi et Jakucs ex Jakucs 1960 (viz také L6.5): Potentillo albaeQuercetum
Libbert 1933, Brachypodium pinnatum-Quercus robur spol.
Potenciální vegetace. 30 Nerozlišené bazifilní teplomilné doubravy, 33 Mochnová doubrava
Fyziotyp. XD Xerotermní doubravy
Lesnická typologie. 1X Dřínová doubrava (3 – na rankeru, 5 – s habrem na svazích a svahových žebrech, PLO
36 a 38) (viz také L6.1 a L6.2), 1Z Zakrslá (habrová) doubrava (7 – s válečkou prapořitou, viz také L6.5, 8 –
lipnicová), 1C Suchá habrová doubrava (viz také L3.1, L3.4, L6.1, L6.2 a L6.5), 1I Uléhavá habrová doubrava
(viz také L3.1), 1H Sprašová habrová doubrava (viz také L3.1, L6.1 a L6.2), 1B Bohatá habrová doubrava (1 –
lipnicová s ostřicí horskou, 4 – srhová) (viz také L3.1 a L3.4), 1D Obohacená habrová doubrava (4 –
konvalinková, 6 – strdivková, 8 – válečková na jílech) (viz také L3.1, L3.4 a L6.3), 1W Bohatá habrová
doubrava vápencová, 1O Lipová doubrava (viz také L3.1 a L3.4), 2Z Zakrslá buková doubrava (4 – s válečkou
prapořitou, viz také L8.2, 8 – lipnicová), 2A9 Javorobuková doubrava, PLO 10 (viz také L4), 2C Vysýchavá
buková doubrava (viz také L7.1 a L8.2), 2S Svěží buková doubrava (viz také L3.1, L3.3 a L7.1), 2H Hlinitá
buková doubrava (viz také L3.1 a L3.3), 2B Bohatá buková doubrava (viz také L3.1 a L3.3), 2W Vápencová
buková doubrava
Geobiocenologie. 1 B 3 Querceta typica (typické doubravy) (viz také K3, L3.1, L3.4 a L6.2), 1 BD 3 Ligustriquerceta
(doubravy s ptačím zobem) (viz také K3, K4, L3.4 a L6.4), 1–2 BD 1–2 Ligustri-querceta humilia inf.
et sup. (zakrslé doubravy s ptačím zobem n. a v. st.) (viz také K3 a K4), 2 BD 3x Carpini-querceta tiliae (lipohabrové
doubravy) (viz také K3 a L3.1)
L6.5 ACIDOFILNÍ TEPLOMILNÉ DOUBRAVY
Fytocenologie. Svaz Quercion petraeae Zólyomi et Jakucs ex Jakucs 1960 (viz také L6.4): Sorbo torminalisQuercetum
Svoboda ex Blažková 1962, Genisto pilosae-Quercetum petraeae Zólyomi et al. ex Soó 1963,
Asplenio cuneifolii-Quercetum petraeae Chytrý et Horák 1997. – Svaz Genisto germanicae-Quercion
Neuhäusl et Neuhäuslová-Novotná 1967 (viz také L7.1, L7.2, L7.3 a L7.4): Viscario-Quercetum Stöcker 1965
Potenciální vegetace. 34 Břeková doubrava, 35 Hadcová sleziníková doubrava
Fyziotyp. XD Xerotermní doubravy
Lesnická typologie. 1Z Zakrslá doubrava (1 – tolitová, 2 – s ostřicí nízkou, 3 – kostřavová, 7 – s válečkou
prapořitou, viz také L6.4), 1C Suchá doubrava biková teplomilná (ochuzená) (viz také L3.1, L6.1, L6.2 a L6.4),
1K Kyselá doubrava (1 – kostřavová, 2 – kostřavová s kručinkou chlupatou, 4 – metlicová, 5 – psinečková, 7 –
biková, 9 – svahová) (viz také L7.1)
Geobiocenologie. 1 AB 3 Querceta (doubravy), 1–2 A–AB 1–2 Querceta pinea humilia inf. et sup. (zakrslé
borodoubravy n. a v. st.) (viz také K4), 1 D 1 Cerasi-querceta pini humilia (zakrslé boro-mahalebkové
doubravy) (viz také L8.3), 1–2 (A)AB–B 1–2 Querceta humilia inf. et sup. (zakrslé doubravy n. a v. st.) (viz
také K3, K4, L3.1 a L7.1)
L7 ACIDOFILNÍ DOUBRAVY
L7.1 SUCHÉ ACIDOFILNÍ DOUBRAVY
Fytocenologie. Svaz Genisto germanicae-Quercion Neuhäusl et Neuhäuslová-Novotná 1967 (viz také L6.5,
L7.2, L7.3 a L7.4): Luzulo albidae-Quercetum petraeae Hilitzer 1932, Calluno-Quercetum Schlüter ex
Passarge in Scamoni 1963
Potenciální vegetace. 36 Biková a/nebo jedlová doubrava
Fyziotyp. AD Acidofilní doubravy
Lesnická typologie. 1N Kamenitá kyselá doubrava, 1K Kyselá doubrava (kromě 1K2) (viz také L6.5), 2Z3
Zakrslá buková doubrava se třtinou rákosovitou, 2N Kamenitá kyselá doubrava, 2C1 Vysýchavá buková
doubrava biková teplomilná (ochuzená) (viz také L6.4 a L8.2), 2M Chudá buková doubrava (viz také L7.3), 2I
Uléhavá kyselá doubrava (viz také L3.3), 2K Kyselá buková doubrava, 2S Svěží buková doubrava (viz také
L3.1, L3.3 a L6.4)
Geobiocenologie. 2 (A)AB–B 2 Querceta humilia sup. (zakrslé doubravy v. st.) (viz také K3, K4, L3.1 a L6.5),
2 A (2)3 Querceta fagina (bukodoubravy), 2 AB 3 Fagi-querceta (bukové doubravy), 2 (A)AB–B 1–2 Fagiquerceta
humilia (zakrslé bukové doubravy) (viz také K3)
L7.2 VLHKÉ ACIDOFILNÍ DOUBRAVY
Fytocenologie. Svaz Genisto germanicae-Quercion Neuhäusl et Neuhäuslová-Novotná 1967 (viz také L6.5,
L7.1, L7.3 a L7.4): Molinio arundinaceae-Quercetum Samek 1962, Abieti-Quercetum Mráz 1959
Potenciální vegetace. 37 Bezkolencová doubrava
Fyziotyp. AD Acidofilní doubravy
Lesnická typologie. 0O Svěží jedlodubový bor (kromě 0O9), 1P Svěží březová doubrava (viz také L3.1 a
L3.4), 1Q Březová doubrava, 2O Jedlobuková doubrava (viz také L3.1 a L3.3), 2P Kyselá jedlová doubrava,
2Q Chudá jedlová doubrava, 2T Podmáčená chudá jedlová doubrava, 2G Podmáčená jedlová doubrava, 3P
Kyselá jedlová doubrava (smrková), 3Q Chudá jedlová doubrava, 3T Podmáčená chudá jedlová doubrava, 3G
Podmáčená jedlová doubrava (smrková)
Geobiocenologie. 2–3 A–AB 4 Betuli-querceta roboris sup. (březové doubravy v. st.), (3)4 A (3)4 Querciabieta
piceosa (smrko-dubové jedliny), (3)4 AB (3)4 Abieti-querceta roboris-piceae (smrko-jedlové doubravy)
L7.3 SUBKONTINENTÁLNÍ BOROVÉ DOUBRAVY
Fytocenologie. Svaz Genisto germanicae-Quercion Neuhäusl et Neuhäuslová-Novotná 1967 (viz také
L6.5, L7.1, L7.2 a L7.4): Vaccinio vitis-idaeae-Quercetum Oberdorfer 1957
Potenciální vegetace. 38 Brusinková borová doubrava
Fyziotyp. AD Acidofilní doubravy
Lesnická typologie. 0K Kyselý (dubobukový) bor, 1M Borová doubrava (viz také L7.4), 2M Chudá buková
doubrava (viz také L7.1)
Geobiocenologie. 2–3 A–AB 2–3 Pini-querceta inf. et sup. (borové doubravy n. a v. st.) (viz také L7.4), 4 A 2–
3 Querci-pineta (dubové bory), (3)4 A 3–4 Querci-pineta abietina (jedlo-dubové bory)
L7.4 ACIDOFILNÍ DOUBRAVY NA PÍSKU
Fytocenologie. Svaz Genisto germanicae-Quercion Neuhäusl et Neuhäuslová-Novotná 1967 (viz také L6.5,
L7.1, L7.2 a L7.3): Festuco ovinae-Quercetum roboris Šmarda 1961
Potenciální vegetace. 39 Kostřavová borová doubrava
Fyziotyp. AD Acidofilní doubravy
Lesnická typologie. 1M Borová doubrava (viz také L7.3), 1S6 Doubrava na píscích druhotná (kostřavová) s
lipnicí úzkolistou (viz také L3.1, L3.4 a L6.3)
Geobiocenologie. 1 A–AB 1–2 Pini-querceta arenosa (borové doubravy na píscích) (viz také L6.3), 2–3 A–AB
2–3 Pini-querceta inf. et sup. (borové doubravy n. a v. st.) (viz také L7.3)
L8 SUCHÉ BORY
L8.1 BOREOKONTINENTÁLNÍ BORY
Fytocenologie. Svaz Dicrano-Pinion (Libbert 1933) Matuszkiewicz 1962 (viz také L10.2 a L10.4): DicranoPinetum
Preising et Knapp ex Oberdorfer 1957, Cladonio rangiferinae-Pinetum sylvestris Kobendza 1930,
Betulo carpaticae-Pinetum Mikyška 1970, Hieracio pallidi-Pinetum Stöcker 1965, Asplenio cuneifolii-Pinetum
Pišta 1982 prov., Cardaminopsio petraeae-Pinetum Hübl et Holzner 1977
Potenciální vegetace. 41 (Sub)montánní smrkový bor a smrčina na balvanitých rozpadech, 42 Ostatní
acidofilní bory
Fyziotyp. BO Bory
Lesnická typologie. 0Z Reliktní bor, 0Y Roklinový bor, 0C Hadcový bor (viz také L8.3), 0M Chudý (dubový)
bor, 0P Kyselý jedlodubový bor, 0Q Chudý jedlodubový bor
Geobiocenologie. 3 A 1–2 Pineta quercina (dubobory), 4 A 1–2 Pineta lichenosa (lišejníkové bory), 4–5 A(D)
2–3 Pineta serpentini inf. et sup. (hadcové bory n. a v. st.), 5–6 A 1–2 Pineta piceosa inf. et sup. (smrkové bory
n. a v. st.)
L8.2 LESOSTEPNÍ BORY
Fytocenologie. Svaz Cytiso ruthenici-Pinion sylvestris Krausch 1962: Anemono sylvestris-Pinetum Hohenester
1960, Pyrolo-Pinetum sylvestris (Libbert 1933) Schmid 1936
Potenciální vegetace. 30 Nerozlišené bazifilní teplomilné doubravy (z menší části)
Fyziotyp. BO Bory
Lesnická typologie. 0X Dealpínský bor (0X1 – s válečkou prapořitou, 0X2 – pěchavový), 2Z4 Zakrslá buková
doubrava s válečkou prapořitou (viz také L6.4), 2C3 Vysýchavá buková doubrava s válečkou prapořitou (viz
také L6.4 a L7.1)
Geobiocenologie. –
L8.3 PERIALPIDSKÉ HADCOVÉ BORY
Fytocenologie. Svaz Erico-Pinion Br-Bl. in Br.-Bl. et al. 1939: Thlaspio montani-Pinetum sylvestris Chytrý in
Chytrý et Vicherek 1996
Potenciální vegetace. 40 Hadcový penízkový bor
Fyziotyp. BO Bory
Lesnická typologie. 0X3 Dealpínský bor hadcový, 0C Hadcový bor (viz také L8.1)
Geobiocenologie. 2–3 D 1–2 Pineta dealpina inf. et sup. (dealpínské bory n. a v. st.), 1 D 1(2) Cerasi-querceta
pini humilia (zakrslé boro-mahalebkové doubravy) (viz také L6.5), 2–3 D 2–3 Cerasi-querceta pini (boromahalebkové
doubravy) (viz také K4)
L9 SMRČINY
L9.1 HORSKÉ TŘTINOVÉ SMRČINY
Fytocenologie. Svaz Piceion excelsae Pawłowski et al. 1928 (viz také L9.2): Calamagrostio villosae-Piceetum
Hartmann in Hartmann et Jahn 1967, Anastrepto-Piceetum Stöcker 1967, Dryopterido dilatatae-Piceetum
(Sýkora 1971) Sofron 1981
Potenciální vegetace. 43 Třtinová smrčina
Fyziotyp. SM Smrčiny
Lesnická typologie. 7Z Zakrslá buková smrčina, 7Y Skeletová buková smrčina, 7N Kamenitá kyselá buková
smrčina, 7M Chudá buková smrčina, 7K Kyselá buková smrčina, 7S Svěží buková smrčina (viz také L9.3), 8Z
Zakrslá smrčina, 8Y Skeletová smrčina, 8N Kamenitá kyselá smrčina, 8M Chudá smrčina, 8K Kyselá smrčina,
9K Klečová smrčina
Geobiocenologie. 7 A–AB 3 Sorbi-piceeta (jeřábové smrčiny), 7 A–AB 2v Sorbi-piceeta humilia (zakrslé
jeřábové smrčiny)
L9.2 RAŠELINNÉ A PODMÁČENÉ SMRČINY
Fytocenologie. Svaz Piceion excelsae Pawłowski et al. 1928 (viz také L9.1): Sphagno-Piceetum (Tüxen 1937)
Hartmann 1953, Mastigobryo-Piceetum Br.-Bl. et Sissingh in Br.-Bl. et al. 1939, Equiseto-Piceetum Šmarda
1950
Potenciální vegetace. 44 Podmáčená rohozcová smrčina, místy v komplexu s rašelinnou smrčinou
Fyziotyp. SM Smrčiny
Lesnická typologie. 0G9 Podmáčená borová smrčina, 3R Kyselá reliktní smrčina, 4R Svěží reliktní smrčina,
5R Rašelinná borová smrčina, 6T Podmáčená chudá smrková jedlina, 6G Podmáčená smrková jedlina, 6R
Svěží rašelinná smrčina, 7O Svěží jedlová smrčina, 7P Kyselá jedlová smrčina, 7Q Chudá jedlová smrčina, 7T
Podmáčená chudá jedlová smrčina, 7G Podmáčená jedlová smrčina, 7R Kyselá rašelinná smrčina, 8O Svěží
oglejená (jedlová) smrčina, 8P Kyselá oglejená (jedlová) smrčina, 8Q Podmáčená chudá smrčina, 8T
Podmáčená zakrslá smrčina, 8G Podmáčená smrčina, 8R Vrchovištní smrčina
Geobiocenologie. 4 A 4(6) Pini-piceeta sphagnosa (rašeliníkové borové smrčiny), 4–5 A (4)6 Pini-piceeta
turfosa (rašeliništní borové smrčiny), 5–6 A 4(6) Piceeta abietina sphagnosa inf. et sup. (rašeliníkové
jedlosmrčiny n. a v. st.), 5–6 AB–B 4 Abieti-piceeta equiseti inf. et sup. (přesličkové jedlové smrčiny n. a
v. st.), 6–7 A 6 Piceeta turfosa (rašeliništní smrčiny), 7 A 4 Piceeta sphagnosa (rašeliníkové smrčiny)
L9.3 HORSKÉ PAPRATKOVÉ SMRČINY
Fytocenologie. Svaz Athyrio alpestris-Piceion Sýkora 1971: Athyrio alpestris-Piceetum Hartmann 1959
Potenciální vegetace. 45 Papratková smrčina
Fyziotyp. SM Smrčiny
Lesnická typologie. 7F Svahová buková smrčina, 7S Svěží buková smrčina (viz také L9.1), 7B (Bohatá)
buková smrčina, 7V Vlhká buková smrčina (viz také L5.2), 8F Svahová smrčina, 8A Klenová smrčina (viz také
L5.2), 8S Svěží smrčina, 8V Podmáčená klenová smrčina (viz také L5.2)
Geobiocenologie. 7 BC–C 3–4 Aceri-piceeta (javorové smrčiny)
L10 RAŠELINNÉ LESY
L10.1 RAŠELINNÉ BŘEZINY
Fytocenologie. Svaz Betulion pubescentis Lohmeyer et Tüxen in Tüxen 1955: Betuletum pubescentis Tüxen
1937
Fyziotyp. LO Hygrofilní (mokřadní a pobřežní) křoviny a lesy
Lesnická typologie. 0O9 Svěží březodubový bor (viz také L7.2), 0T Chudý březový bor (viz také L10.3), 0R7
Borová březina
Geobiocenologie. 2–4 (A)AB 5b Betuli-alneta sup. (březové olšiny v. st.) (viz také L1 a K1)
L10.2 RAŠELINNÉ BRUSNICOVÉ BORY
Fytocenologie. Svaz Dicrano-Pinion (Libbert 1933) Matuszkiewicz 1962 (viz také L8.1 a L10.4): Vaccinio
uliginosi-Pinetum sylvestris Kleist 1929
Potenciální vegetace. 49 Komplex submontánních borových rašelinišť
Fyziotyp. BO Bory
Lesnická typologie. 0G Podmáčený smrkový bor (kromě 0G9), 0R Rašelinný bor (1 – borůvkový, 2 –
rojovníkový) (viz také L10.3)
Geobiocenologie. 4–5 A 6 Pineta turfosa (rašeliništní bory) (viz také L10.3)
L10.3 SUCHOPÝROVÉ BORY KONTINENTÁLNÍCH RAŠELINIŠŤ
Fytocenologie. Svaz Sphagnion medii Kästner et Flössner 1933 (viz také R3.1, R3.2, R3.4 a L10.4):
Eriophoro vaginati-Pinetum sylvestris Hueck 1931
Potenciální vegetace. 49 Komplex submontánních borových rašelinišť
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť
Lesnická typologie. 0T Chudý březový bor (viz také L10.1), 0R Rašelinný bor (1 – borůvkový, 2 –
rojovníkový) (viz také L10.2)
Geobiocenologie. 4 A 6 Pineta turfosa (rašeliništní bory) (viz také L10.2)
L10.4 BLATKOVÉ BORY
Fytocenologie. Svaz Sphagnion medii Kästner et Flössner 1933 (viz také R3.1, R3.2, R3.4 a L10.3): Pino
rotundatae-Sphagnetum (Kästner et Flössner 1933) Neuhäusl 1969 (viz také R3.2). – Svaz Dicrano-Pinion
(Libbert 1933) Matuszkiewicz 1962 (viz také L8.1 a L10.2): Vaccinio uliginosi-Pinetum rotundatae Oberdorfer
1934
Potenciální vegetace. 49 Komplex submontánních borových rašelinišť
Fyziotyp. PR Společenstva pramenišť a rašelinišť, BO Bory
Lesnická typologie. 0R Blatkový bor (5 - borůvkový, 6 - rojovníkový), 9R2 Blatkové vrchoviště
Geobiocenologie. 4–6 A 6 Pineta rotundatae (blatkové bory)
10.3. HODNOCENÍ STUPNĚ EKOLOGICKÉ STABILITY
TYPY AKTUÁLNÍ VEGETACE A STUPEŇ JEJICH EKOLOGICKÉ STABILITY
typ formace
aktuální
vegetace
klasifikace význam pro
ekologickou
stabilitu
zpřesňující
charakteristika
pole orná půda 1 intenzivně využívané a každoročně orané
zemědělské pozemky
vinice a-maloplošné 2 vinice na úzkých terasách
b- velkoplošné 1 vinice na orné půdě včetně drobné držby
louky a pastviny a-přírodní 5 subalpinská, vysokohorská luční
společenstva
b-přirozené 4 extenzivní, s přirozeně rostoucími druhy,
s chráněnými či významnými rostlinami,
Často charakteru neobdělávaných lad
c -polokulturní 3 s významným podílem přirozené
rostoucích druhů
d-kulturní 2 intenzivní louky a pastviny, trávníky
sady a-maloplošné 3 zatravněné sady v drobné držbě či
na úzkých terasách
b-velkoplošné 2 zatravněné intenzívní sady
c-velkoplošné 1 intenzivní sady na orné půdě
zahrady a-maloplošné 3 drobná držba s doprovodnou vegetací
b -zahrádkářské kolonie 2 intenzivní zahrady a sady, drobná držba s
chatami a zahradními domky
lada a-přirozená 4 postagrární stěpní lada, opuštěné lomy,
pískovny, hliníky, s přirozeně rostoucími
druhy rostlin a živočichů
b-přírodě blízká 3 postagrární lada, opuštěné lomy, pískovny,
hliníky, s podílem rumištních plevelných
druhů
c-ruderální 2 s převahou rumištních a plevelných druhů
mokřady a-zachovalé 5 stabilizované mokřady všeho druhu včetně
prameništních společenstev
b-přírodě blízké 4 např. na antropogenních pokleslinách, na
zhutnělých substrátech
vodní plochy a toky a-přírodní 5 s přirozeným dnem a břehy s plně
vyvinutými a stabilizovanými vodními a
pobřežními společenstvy
b-přirozené přírodě blízké 4 s přírodě blízkou úpravou břehů a dna, s
vyvinutými vodními a pobřežními
společenstvy
c-upravené 3 s opevněním břehů nebo trvale
narušovanými břehovými společenstvy,
s mírně narušenými společenstvy vlivem
stabilně snížené čistoty
d-umělé I. 2 s nepropustným opevněním břehů dna a
s narušenými společenstvy, s vodou
středně znečištěnou
e-umělé II. 1 zaklenuté vodní toky silně znečištěné,
s degradovanými společenstvy či bez
života
skály a-přirozené
b-narušené
5
4
intaktní společenstva např. narušovaná
sešlapem
c-silně narušené 3 např. iniciální stadia opuštěných lomů
liniová společenstva a přirozená 4 s původními druhy bez plevelných a
rumištních
b-přírodě blízká 3 s malým podílem plevelných a rumištních
druhů
c-ruderální 2 s převahou plevelných a rumištních druhů
lesy1) a-přírodní
a-přirozené
5 porosty s přirozenou a přírodě blízkou
dřevinnou skladbou (např. doubravy,
bučiny, smíšené listnaté porosty)
b-polokulturní 4 smíšené porosty původních a nepůvodních
dřevin (např. borové porosty s dubem,
smrkové porosty s bukem aj.), stanovištně
vhodné monokultury původních dřevin
c-kulturní 3 monokultury stanovištně nepůvodní (např.
smrčiny v nižších polohách, akátiny,
kulturní bory aj.)
d-silně degradované až
devastované
2 exhalační holiny v oblastech imisní
katastrofy (pásma ohrožení A, B), plochy
lesních školek a semenných plantáží
zastavěné plochy 0 zastavěné plochy, komunikace s
asfaltovým
a betonovým povrchem
1) Podrobný návod pro lesnické hodnocení ekologické stability lesních porostů obsahuje návrh metodického
pokynu „ Vymezování a navrhování ÚSES v lesích " (1994).
Význam pro ekologickou stabilitu:
0 – bez významu 2 – malý 4 – velký
1 – velmi malý 3 – střední 5 – výjimečně velký
10.4. PROSTOROVÉ A FUNKČNÍ PARAMETRY ÚSES
Prostorové parametry jako jedno z rozhodujících kritérií vymezování ÚSES jsou výsledkem současné úrovně
poznání přírodních zákonitostí. Udávají pouze to, co přírodovědci s pravděpodobností, hraničící s jistotou, vědí,
nebo na čem se odborná veřejnost shoduje:
Menší biocentrum, užší nebo delší biokoridor rozhodně nebudou plnit požadované funkce. Minimální
parametry tedy nezaručují, že biocentrum nebo biokoridor budou při těchto parametrech funkční. Skutečně
potřebné parametry pro funkční způsobilost nejsou s dostatečnou jistotou známy.
10.4.1. Minimální velikosti biocenter
10.4.1.1. Minimální velikost biocenter lokálního významu
• Lesní společenstva: minimální velikost je 3 ha, za předpokladu, že jde o kruhový tvar. U všech
tvarů biocenter je třeba dbát, aby minimální plocha pravého lesního prostředí v biocentru byla l ha.
• Mokřady: aby se mokřad mohl stát autonomním biocentrem, musí mít minimální rozlohu l ha.
• Lučníspolečenstva: minimální velikost je 3 ha.
• Společenstva stepních lad: minimální velikost je l ha.
• Společenstva skal: minimální velikost jako samostatného biocentra je 0,5 ha skutečného povrchu
(nikoliv ve svislém průmětu).
• Společenstva kombinovaná: minimální velikost je 3 ha.
Pokud biocentrum reprezentuje odlišné STG, může jeho celková minimální výměra odpovídat součtu
minimálních výměr pro příslušné STG, ale z titulu reprezentativnosti v jediném případě v rámci biochory.
10.4.1.2. Minimální velikost biocenter regionálního významu
• Lesní společenstva 1. a 2. vegetačního stupně: minimální velikost je 30 ha s tím, že tuto plochu je
možno mírně snížit u oligotrofních stanovišť až na 20 ha. Významný rozdíl do plochy však vnáší
způsob lesnického obhospodařování, kdy základní parametr 30 ha platí pouze pro podrostní a
výběrné způsoby hospodaření, pro hospodářství holosečné je nutno jej zdvojnásobit.
• Lesní společenstva 3. a 4. vegetačního stupně: minimální velikost je 20 ha, u oligotrofních
stanovišť až 15 ha. S 40 ha je nutno počítat při holosečném hospodaření.
• Lesní společenstva 5. vegetačního stupně: minimální velikost je 25 ha, s možností snížení u
oligotrofní řady na 20 ha a s dvojnásobnou velikostí u holosečného hospodaření.
• Lesní společenstva 6. a 7. vegetačního stupně: minimální velikost je 40 ha, s možností snížení u
troficky chudších řad až na 30 ha. I zde platí vztahy dle způsobu hospodaření.
• Přírodní společenstva 8. a 9. vegetačního stupně: minimální velikost je 30 ha.
• Lesní společenstva tvrdého luhu: minimální velikost je 30 ha, při holosečném způsobu
hospodaření 60 ha.
• Lesní společenstva olšin a měkkého (vrbo-topolového) luhu: minimální velikost je 10 ha.
Optimální výměra lesního biocentra regionálního významu vesměs překračuje (z důvodů ochrany genofondu
autochtonních dřevin) minimální doporučenou výměru genové základny lesních dřevin, tj. 100 ha.
Důležitým kritériem cílového stavu biocentra je věková různorodost dřevinného patra, jež má pro dosažení
trvalosti a vyrovnanosti funkcí zásadní význam. Výrazná převaha jednoho vývojového stadia porostu v
biocentru vede k výkyvům v plnění některých funkcí porostu a snižuje jeho odolnost vůči stresovým faktorům.
Proto je nezbytné, aby alespoň funkčně způsobilá biocentra regionálního a vyššího významu zahrnovala v
přiměřeném poměru všechna čtyři základní porostní stadia, jejichž věkové rozpětí se značně liší podle dřeviny
(její dlouhověkosti) a typu stanoviště (chudé, bohatě, primárně labilní):
1. mladé zapojující se porosty, dolní etáž nebo holiny (0-30 let),
2. zapojené skupiny mladšího a středního věku (20-80 let),
3. dospívající a vývojově zralé porosty (60-150let),
4. rozpadové stadium (120-180 i více lei) - alespoň v minimálním podílu.
• Společenstva mokřadů: minimální velikost je 10 ha.
• Luční společenstva: minimální velikost je 30 ha.
• Společenstva stepních lad: minimální velikost je 10 ha.
• Společenstva skalní: minimální velikost je 5 ha (skutečného povrchu, nikoliv ve svislém průmětu,
aby nebyly znevýhodněny svislé skalní stěny, na nichž jsou skalní společenstva nejlépe zachována).
10.4.1.3. Minimální velikost biocenter nadregionálního významu
Dělení nadregionálních biocenter na reprezentativní a kontaktní je nevýznamné, protože biocentra mají velkou
rozlohu a obsahují vždy několik typů ekosystémů. Ve většině případů budou kombinovaná, musí však plošně
převažovat ekosystémy pro daný bioregion typické (reprezentativní).
Nadregionální biocentrum má jádrové území (jádro) a nárazníkovou (ochrannou) zónu.
Minimální výměra nadregionálního biocentra je l 000 ha, provinciálního biocentra 10 000 ha.
Rozloha jádrového území se předpokládá cca 300 ha, protože by mělo zahrnovat škálu typických ekosystémů
daného bioregionu.
U unikátních nadregionálních biocenter je nutné stanovit optimální rozlohu individuálně.
10.4.2. Maximální délky biokoridorů a možnosti jejich přerušení
10.4.2.1. Maximální délky biokoridoru místního významu a jejich přípustné
přerušení
• Lesní společenstva: maximální délka je 2 000 m. Možnost přerušení je max. 15 m.
• Mokřadní společenstva: maximální délka je 2 000 m. Přerušení je možné maximálně na 50 m při
přerušení zpevněnou plochou, 80 m při přerušení ornou půdou, 100 m při ostatních kulturách.
• Společenstva kombinovaná: maximální délka je 2 000 m. Přerušení je možné do 50 m při
přerušení zastavěnou plochou, 80 m při přerušení ornou půdou, 100 m při ostatních kulturách.
• Luční společenstva: maximální délka je l 500 m. Přerušení je možné i l 500 m.
• Společenstva stepních lad v biochorách se souvislým rozšířením 1. vegetačního stupně (jsou
považována za přírodě blízká zonální): maximální délka je 2 000 m. Přerušení je možné do 50 m
při přerušení zastavěnou plochou, 80 m při přerušení ornou půdou, 100 m při ostatních kulturách.
• Společenstva stepních lad ve 2. a 3. vegetačním stupni (jsou považována za extrazonální):
maximální délka je 2000 m. Přerušení je možné i 2000 m.
10.4.2.2. Maximální délky biokoridorů regionálního významu a jejich přípustné
přerušení
• Lesní společenstva: maximální délka je 700 m, přerušení bezlesím je možné do 150 m (ovšem za
předpokladu, že bude biokoridor pokračovat minimálně v parametrech lokálních).
• Mokřadní společenstva: maximální délka je l 000 m. Přerušení je možné max.100 m stavební
plochou, 150 m ornou půdou a 200 m ostatními kulturami.
• Luční společenstva v 5. až 9. vegetačním stupni: maximální délka je 700 m. Přerušení je možné
max.100 m stavební plochou, 150 m ornou půdou a 200 m ostatními kulturami.
• Luční společenstva niv v 1. až 4. vegetačním stupni: maximální délka je 500 m. Přerušení je
možné max. 100 m stavební plochou, 150 m ornou půdou a 200 m ostatními kulturami.
• Společenstva stepních lad: maximální délka je 500 m. Přerušení je možné max. 100 m stavební
plochou, 150 m ornou půdou a 200 m ostatními kulturami.
Složený biokoridor:
Jde o speciální, i když v praxi nejvíce používaný případ, kdy se do velmi dlouhého koridoru vkládají lokální
biocentra na malých vzdálenostech. Vzdálenosti těchto lokálních biocenter by neměly překračovat maximální
délky uvedené v předcházejících odstavcích. Celková délka složeného biokoridoru od jednoho regionálního
biocentra k druhému je maximálně 8 000 m za předpokladu alespoň jedenácti mezilehlých lokálních biocenter.
10.4.3. Minimální šířky biokoridorů
10.4.3.1. Minimální šířky biokoridorů lokálního významu
• Lesní společenstva: minimální šířka je 15 m.
• Společenstva mokřadů: minimální šířka je 20 m.
• Luční společenstva: minimální šířka je 20 m.
• Společenstva stepních lad: minimální šířka je 10 m.
10.4.3.2. Minimální šířky biokoridorů regionálního významu
• Lesní společenstva: minimální šířka je 40 m.
• Společenstva mokřadů: minimální šířka je 40 m.
• Luční společenstva: minimální šířka je 50 m.
• Společenstva stepních lad: minimální šířka je 20 m.
10.4.4. Principy vymezování biokoridorů nadregionálního významu
Nadregionální biokoridory mají vymezenou osu a nárazníkovou (ochrannou) zónu.
Minimální šířka osy nadregionálního biokoridoru odpovídá šířce regionálního biokoridoru příslušného typu.
Maximální šíře nárazníkové zóny je odvozena z maximální vzdálenosti lokálních biocenter (2 km napříč od osy
nad regionálního biokoridoru po obou stranách). Je ji možné zúžit v místech, kde nejsou potenciální podmínky
pro existenci příslušných typů ekosystémů (např. kaňonovitá údolí po jejich hranu atd). Na takto vymezeném
území podporujeme u složených biokoridorů při další projekci v detailu v podélném i příčném směru co
největší hustotu biocenter.
Do nadregionálního biokoridoru složeného musí být ve vzdálenostech maximálně 5 - 8 km vkládána regionální
biocentra diferencované dle typů společenstev.
10.5. BIOGEOGRAFICKÉ ČLENĚNÍ ČR
Mapa bioregionů
Ukázky biochor
10.5.1. Seznam Bioregionů
Podrobná charakteristika bioregionů
10.6. NATURA 2000
10.6.1. Seznam biotopů ČR
• V Vodní toky a nádrže
o V1 Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod
o V2 Makrofytní vegetace mělkých stojatých vod
o V3 Makrofytní vegetace oligotrofních jezírek a tůní
o V4 Makrofytní vegetace vodních toků
o V5 Vegetace parožnatek
o V6 Vegetace šídlatek (Isoëtes)
• M Mokřady a pobřežní vegetace
o M1 Rákosiny a vegetace vysokých ostřic
M1.1 Rákosiny eutrofních stojatých vod
M1.2 Slanomilné rákosiny a ostřicové porosty
M1.3 Eutrofní vegetace bahnitých substrátů
M1.4 Říční rákosiny
M1.5 Pobřežní vegetace potoků
M1.6 Mezotrofní vegetace bahnitých substrátů
M1.7 Vegetace vysokých ostřic
M1.8 Vápnitá slatiniště s mařicí pilovitou (Cladium mariscus)
o M2 Vegetace jednoletých vlhkomilných bylin
M2.1 Vegetace letněných rybníků
M2.2 Jednoletá vegetace vlhkých písků
M2.3 Vegetace obnažených den teplých oblastí
M2.4 Vegetace jednoletých slanomilných trav
o M3 Vegetace vytrvalých obojživelných bylin
o M4 Štěrkové říční náplavy
M4.1 Štěrkové náplavy bez vegetace
M4.2 Štěrkové náplavy s židoviníkem německým (Myricaria germanica)
M4.3 Štěrkové náplavy s třtinou pobřežní (Calamagrostis pseudophragmites)
o M5 Devětsilové lemy horských potoků
o M6 Bahnité říční náplavy
o M7 Bylinné lemy nížinných řek
• R Prameniště a rašeliniště
o R1 Prameniště
R1.1 Luční pěnovcová prameniště
R1.2 Luční prameniště bez tvorby pěnovců
R1.3 Lesní pěnovcová prameniště
R1.4 Lesní prameniště bez tvorby pěnovců
R1.5 Subalpínská prameniště
o R2 Slatinná a přechodová rašeliniště
R2.1 Vápnitá slatiniště
R2.2 Nevápnitá mechová slatiniště
R2.3 Přechodová rašeliniště
R2.4 Zrašelinělé půdy s hrotnosemenkou bílou (Rhynchospora alba)
o R3 Vrchoviště
R3.1 Otevřená vrchoviště
R3.2 Vrchoviště s klečí (Pinus mugo)
R3.3 Vrchovištní šlenky
R3.4 Degradovaná vrchoviště
• S Skály, sutě a jeskyně
o S1 Skály a droliny
S1.1 Štěrbinová vegetace vápnitých skal a drolin
S1.2 Štěrbinová vegetace silikátových skal a drolin
S1.3 Vysokostébelné trávníky skalních terásek
S1.4 Vysokobylinná vegetace zazemněných drolin
S1.5 Křoviny skal a drolin s rybízem alpínským (Ribes alpinum)
o S2 Pohyblivé sutě
o S3 Jeskyně
• A Alpínské bezlesí
o A1 Alpínské trávníky
A1.1 Vyfoukávané alpínské trávníky
A1.2 Zapojené alpínské trávníky
o A2 Alpínská a subalpínská keříčková vegetace
A2.1 Alpínská vřesoviště
A2.2 Subalpínská brusnicová vegetace
o A3 Sněhová vyležiska
o A4 Subalpínská vysokobylinná vegetace
A4.1 Subalpínské vysokostébelné trávníky
A4.2 Subalpínské vysokobylinné nivy
A4.3 Subalpínské kapradinové nivy
o A5 Skalní vegetace sudetských karů
o A6 Acidofilní vegetace alpínských skal a drolin
o A7 Kosodřevina
o A8 Subalpínské listnaté křoviny
A8.1 Subalpínské křoviny s vrbou laponskou (Salix lapponum)
A8.2 Vysoké subalpínské listnaté křoviny
• T Sekundární trávníky a vřesoviště
o T1 Louky a pastviny
T1.1 Mezofilní ovsíkové louky
T1.2 Horské trojštětové louky
T1.3 Poháňkové pastviny
T1.4 Aluviální psárkové louky
T1.5 Vlhké pcháčové louky
T1.6 Vlhká tužebníková lada
T1.7 Kontinentální zaplavované louky
T1.8 Kontinentální vysokobylinná vegetace
T1.9 Střídavě vlhké bezkolencové louky
T1.10 Vegetace vlhkých narušovaných půd
o T2 Smilkové trávníky
T2.1 Subalpínské smilkové trávníky
T2.2 Horské smilkové trávníky s alpínskými druhy
T2.3 Podhorské až horské smilkové trávníky
o T3 Suché trávníky
T3.1 Skalní vegetace s kostřavou sivou (Festuca pallens)
T3.2 Pěchavové trávníky
T3.3 Úzkolisté suché trávníky
T3.4 Širokolisté suché trávníky
T3.5 Acidofilní suché trávníky
o T4 Lesní lemy
T4.1 Suché bylinné lemy
T4.2 Mezofilní bylinné lemy
o T5 Trávníky písčin a mělkých půd
T5.1 Jednoletá vegetace písčin
T5.2 Otevřené trávníky písčin s paličkovcem šedavým (Corynephorus canescens)
T5.3 Kostřavové trávníky písčin
T5.4 Panonské stepní trávníky na písku
T5.5 Podhorské acidofilní trávníky
o T6 Vegetace efemér a sukulentů
T6.1 Acidofilní vegetace efemér a sukulentů
T6.2 Bazifilní vegetace efemér a sukulentů
o T7 Slaniska
o T8 Nížinná až horská vřesoviště
T8.1 Suchá vřesoviště nížin a pahorkatin
T8.2 Sekundární podhorská a horská vřesoviště
T8.3 Brusnicová vegetace skal a drolin
• K Křoviny
o K1 Mokřadní vrbiny
o K2 Vrbové křoviny podél vodních toků
K2.1 Vrbové křoviny hlinitých a písčitých náplavů
K2.2 Vrbové křoviny štěrkových náplavů
o K3 Vysoké mezofilní a xerofilní křoviny
o K4 Nízké xerofilní křoviny
• L Lesy
o L1 Mokřadní olšiny
o L2 Lužní lesy
L2.1 Horské olšiny s olší šedou (Alnus incana)
L2.2 Údolní jasanovo-olšové luhy
L2.3 Tvrdé luhy nížinných řek
L2.4 Měkké luhy nížinných řek
o L3 Dubohabřiny
L3.1 Hercynské dubohabřiny
L3.2 Polonské dubohabřiny
L3.3 Karpatské dubohabřiny
L3.4 Panonské dubohabřiny
o L4 Suťové lesy
o L5 Bučiny
L5.1 Květnaté bučiny
L5.2 Horské klenové bučiny
L5.3 Vápnomilné bučiny
L5.4 Acidofilní bučiny
o L6 Teplomilné doubravy
L6.1 Perialpidské bazifilní teplomilné doubravy
L6.2 Panonské teplomilné doubravy na spraši
L6.3 Panonské teplomilné doubravy na písku
L6.4 Středoevropské bazifilní teplomilné doubravy
L6.5 Acidofilní teplomilné doubravy
o L7 Acidofilní doubravy
L7.1 Suché acidofilní doubravy
L7.2 Vlhké acidofilní doubravy
L7.3 Subkontinentální borové doubravy
L7.4 Acidofilní doubravy na písku
o L8 Suché bory
L8.1 Boreokontinentální bory
L8.2 Lesostepní bory
L8.3 Perialpidské hadcové bory
o L9 Smrčiny
L9.1 Horské třtinové smrčiny
L9.2 Rašelinné a podmáčené smrčiny
L9.3 Horské papratkové smrčiny
o L10 Rašelinné lesy
L10.1 Rašelinné březiny
L10.2 Rašelinné brusnicové bory
L10.3 Suchopýrové bory kontinentálních rašelinišť
L10.4 Blatkové bory
• X Biotopy silně ovlivněné nebo vytvořené člověkem
o X1 Urbanizovaná území
o X2 Intenzivně obhospodařovaná pole
o X3 Extenzivně obhospodařovaná pole
o X4 Trvalé zemědělské kultury
o X5 Intenzivně obhospodařované louky
o X6 Antropogenní plochy se sporadickou vegetací mimo sídla
o X7 Ruderální bylinná vegetace mimo sídla
o X8 Křoviny s ruderálními a nepůvodními druhy
o X9 Lesní kultury s nepůvodními dřevinami
o X10 Paseky s podrostem původního lesa
o X11 Paseky s nitrofilní vegetací
o X12 Nálety pionýrských dřevin
o X13 Nelesní stromové výsadby mimo sídla
o X14 Vodní toky a nádrže bez ochranářsky významné vegetace
10.6.2. Metodika mapování biotopů
Jiří Guth: Metodika mapování biotopů soustavy Natura 2000 a Smaragd, Praha 2002
10.6.3. Katalog typů biotopů
Milan Chytrý, Tomáš Kučera, Martin Kočí: Katalog biotopů České republiky, Agentura ochrany přírody a
krajiny ČR, Praha 2001
10.7. DŘEVINY ČR
10.7.1. Seznam domácích druhů dřevin (stromů, keřů, polokeřů,
keříků a lián) podle Květeny ČR 1-6. díl.
A. Sromy
Český název Latinský název Zkratka
1. borovice blatka Pinus rotundata bl
2. borovice lesní P.sylvestris bo
3. bříza bělokorá Betula pendula bř
4. bříza ojcovská B.oycoviensis břo
5. bříza pýřitá B.pubescens břp
6. bříza tmavá B.obscura břtm
7. buk lesní Fagus sylvatica bk
8. dub cer Quercus cerris cer
9. dub jadranský Q.virgiliana dbj
10. dub letní Q.robur dbl
11. dub mnohoplodý Q.polycarpa dbm
12. dub pýřitý Q.pubescens dbp
13. dub zimní Q.petraea dbz
14. dub žlutavý Q.dalechampii dbž
15. habr obecný Carpinus betulus hb
16. hrušeň planá Pyrus pyraster hr
17. jabloň lesní Malus sylvestris jab
18. jasan úzkolistý Fraxinus angustifolia jsú
19. jasan ztepilý F.excelsior js
20. javor babyka Acer campestre jvb
21. javor klen A.pseudoplatanus jvk
22. javor mléč A.platanoides jvm
23. jedle bělokorá Abies alba jd
24. jeřáb břek Sorbus torminalis břek
25. jeřáb oskeruše S.domestica osk
26. jeřáb ptačí S.aucuparia jř
27. jeřáb ptačí sladkoplodý S.aucuparia cv.Edulis jřsl
28. jilm habrolistý Ulmus minor jlp
29. jilm horský U.glabra jlh
30. jilm vaz U.laevis jlv
31. lípa malolistá Tilia cordata lpm
32. lípa velkolistá T.platyphyllos lpv
33. modřín opadavý Larix decidua md
34. olše lepkavá Alnus glutinosa oll
35. olše šedá A. incana olš
36. smrk ztepilý Picea abies sm
37. střemcha obecná pravá Padus avium subsp. avium stř
38. tis červený Taxus baccata tis
39. topol bílý Populus alba tpb
40. topol černý P.nigra tpč
41. topol osika P.tremula tpos
42. topol šedý P.x canescens tpš
43. třešeň ptačí Cerasus avium tř
44. vrba bílá Salix alba vr
45. vrba jíva S.caprea jíva
46. vrba křehká S.fragilis vrkř
47. vrba lýkovcová S.daphnoides vrlý
48. vrba pětimužná S.pentandra vr5m
49. vrba červenavá S.x rubens vrč
50. vrba Meyerova S. x meyeriana vrm
B. Keře až stromy
Český název Latinský název Zkratka
1. bez černý Sambucus nigra bzč
2. brslen evropský Euonymus europaeus eueu
3. dřín obecný Cornus mas dřín
4. hloh jednosemenný Crataegus monogyna hlj
5. hloh obecný C.laevigata hlo
6. hloh prostřední C.x media hlp
7. hloh podhorský C.praemonticola hlpo
8. hloh tuholistý C.x.fallacina hlt
9. jalovec obecný pravý Juniperus communis subsp.communis jal
10. jeřáb český Sorbus bohemica jřč
11. jeřáb dunajský S.danubialis jřd
12. jeřáb krasový S.eximia jřk
13. jeřáb muk S.aria muk
14. krušina olšová Frangula alnus kruš
15. mahalebka obecná Cerasus mahaleb mah
16. řešetlák počistivý Rhamnus cathartica řešetl
17. vrba pajívová S. x subcaprea vrpj
C. Keře:
Český název Latinský název Zkratka
1. bez červený Sambucus racemosa bzh
2. borovice kleč Pinus mugo kleč
3. brslen bradavičnatý Euonymus verrucosus euver
4. bříza karpatská Betula carpatica břk
5. bříza nízká B.humilis břh
6. bříza trpasličí B.nana břtr
7. čilimník bílý Chamaecytisus albus cytalb
8. čilimník nízký Ch.supinus cytsup
9. čilimník rakouský Ch.austriacus cytaustr
10. čilimník řezenský Ch.ratisbonensis cytrat
11. čilimník zelenavý Ch.virescens cytvir
12. čilimníkovec černající Lembotropis nigricans cytnig
13. dřišťál obecný Berberis vulgaris dřš
14. hloh kališný Crataegus x calycina hlk
15. hloh přímokališný C.lindmanii hlpř
16. hloh velkoplodý C.x macrocarpa hlv
17. jalovec obecný nízký Juniperus communis subsp. alpina jals
18. janovec metlatý Sarothamnus scoparius jan
19. jeřáb sudetský Sorbus sudetica jřs
20. jmelí bílé pravé Viscum album subsp. album jmp
21. jmelí bílé jedlové V. album subsp. abietis jmj
22. jmelí bílé borové V. album subsp. austriacum jmb
23. kalina obecná Viburnum opulus kal
24. kalina tušalaj V.lantana tuš
25. klokoč zpeřený Staphylea pinnata klok
26. kručinka barvířská Genista tinctoria gentinc
27. kručinka chlupatá G.pilosa genpil
28. kručinka německá G.germanica genger
29. kručinkovec poléhavý Corothamnus procumbens corproc
30. olšička zelená Duschekia alnobetula olz
31. líska obecná Corylus avellana líska
32. lýkovec jedovatý Daphne mezereum dafne
33. mandloň nízká Amygdalus nana mandl
34. ochmet evropský Loranthus europaeus och
35. 1. ostružiník barrandienský Rubus barrandienicus rubar
2. ostružiník bavorský R.bavaricus rubav
3. ostružiník běloplstnatý R.montanus rubmont
4. ostružiník blýskavý R.micans rubmic
5. ostružiník bradavkatý R.hadracanthos rubhadr
6. ostružiník brázditý R.sulcatus rubsulc
7. ostružiník brdský R.brdensis rubrd
8. ostružiník brvitý R.camptostachys rubcampt
9. ostružiník červenožlázkatý R.guentheri rubguent
10. ostružiník český R.bohemiicola ruboh
11. ostružiník drobnolistý R.salisburgensis rubsal
12. ostružiník drobný R.thelybatos rubtel
13. ostružiník drsný R.scaber rubscab
14. ostružiník dřípený R.laciniatus rublac
15. ostružiník dvojbarevný R.bifrons rubifr
16. ostružiník džbánský R.josefianus rubjos
17. ostružiník eliptický R.henrici-egonis rubhenr
18. ostružiník gotský R.gothicus rubgot
19. ostružiník hajní R.nemorosus rubnemoros
20. ostružiník hercynský R.hercynicus rubherc
21. ostružiník hlivický R.gliviciensis rubgliv
22. ostružiník hojnokvětý R.geminatus rubgem
23. ostružiník hruboostný R.praecox rubprec
24. ostružiník huňatý R.gracilis rubgrac
25. ostružiník hustochlupý R.vestitus rubvest
26. ostružiník hustoostný R.senticosus rubsent
27. ostružiník chloupkatý R.elatior rubel
28. ostružiník jehlancovitý R.pyramidalis rubpyr
29. ostružiník jemnozubý R.fabrimontanus rubfabr
30. ostružiník jemný R.chaerophyllus rubcher
31. ostružiník jihomoravský R.austromoravicus rubaustr
32. ostružiník kadeřavolistý R.crispomarginatus rubcrisp
33. ostružiník kokořínský R.vratnensis rubvrat
34. ostružiník krátkožlázkatý R.rudis rubrud
35. ostružiník latnatý R.grabowskii rubgrab
36. ostružiník lemový R.apricus rubapr
37. ostružiník lichosvazečkovitý R.fasciculatiformis rubfasc
38. ostružiník lichozřasený R.bertramii rubetr
39. ostružiník lužický R.lusaticus rublus
40. ostružiník maliníkovitý R.x pseudidaeus rubpseud
41. ostružiník malinový R.idaeus rui
42. ostružiník měkký R.mollis rubmol
43. ostružiník modrozelený R.lividus rubliv
44. ostružiník německý R.dethardingii rubdet
45. ostružiník nicí R.schleicheri rubšl
46. ostružiník okrouhlolistý R.nemoralis rubnem
47. ostružiník pichlavý R.koehleri rubkel
48. ostružiník pošumavský R.epipsilos rubep
49. ostružiník přícestní R.dollnensis rubdol
50. ostružiník přímolatý R.orthostachys rubort
51. ostružiník rozkladitý R.divaricatus rubdiv
52. ostružiník rumištní R.franconicus rubfr
53. ostružiník sametový R.graecensis rubgrec
54. ostružiník sivofialový R.wimmerianus rubwim
55. ostružiník sivý R.caesius rubces
56. ostružiník slezský R.silesiacus rubsil
57. ostružiník srstnatý R.hirtus ruh
58. ostružiník statný R.perrobustus rubper
59. ostružiník stažený R.constrictus rubcon
60. ostružiník struhákový R.radula rubrad
61. ostružiník středočeský R.centrobohemicus rubcentr
62. ostružiník svazečkovitý R.fasciculatus rubfascic
63. ostružiník svraskalý R.barberi rubarb
64. ostružiník šedavý R.canescens rubcan
65. ostružiník šídloostný R.acanthodes rubac
66. ostružiník tenkovětvý R.sprengelii rubspreng
67. ostružiník tmavofialový R.tabanimontanus rubtab
68. ostružiník tmavozelený R.clusii rubclus
69. ostružiník úzkolatý R.angustipaniculatus rubang
70. ostružiník velkolistý R.macrophyllus rubmacr
71. ostružiník vzpřímený R.nessensis rubnes
72. ostružiník zřasený R.plicatus rubplic
73. ostružiník žláznatý R.pedemontanus rubped
36. ptačí zob obecný Ligustrum vulgare ptzob
37. rojovník bahenní Ledum palustre ledum
38. růže bedrníkolistá Rosa pimpinelifolia ržb
39. růže Jundzilova R.jundzilii ržj
40. růže galská R.gallica ržg
41. růže májová R.majalis ržm
42. růže malokvětá R.micrantha ržml
43. růže oválnolistá R.inodora ržo
44. růže plazivá R.arvensis ržpl
45. růže plstnatá R.tomentosa ržp
46. růže podhorská R.dumalis ržph
47. růže polní R.agrestis ržpo
48. růže alpská R.pendulina rža
49. růže Sherardova R.sherardii ržsh
50. růže sivá R.glauca ržg
51. růže šípková R.canina rž
52. růže vinná R.rubiginosa ržv
53. rybíz alpínský Ribes alpinum rba
54. rybíz černý R.nigrum rbč
55. rybíz skalní R.petraeum rbs
56. skalník celokrajný Cotoneaster integerrimus skc
57. skalník černoplodý C.melanocarpus skč
58. trnka obecná Prunus spinosa trn
59. srstka angrešt Ribes uva-crispa srs
60. svída jižní Swida australis svj
61. svída krvavá S.sanguinea svída
62. střemcha obecná skalní P. avium subsp.borealis střs
63. tavolník vrbolistý Spiraea salicifolia tavr
64. višeň křovitá Cerasus fruticosa všk
65. vrba borůvkovitá Salix myrtilloides vrbo
66. vrba černající S.nigricans vrčr
67. vrba červená S. x rubra vrče
68. vrba dvoubarvá S.bicolor vrd
69. vrba hrotolistá S.hastata vrh
70. vrba košíkářská S.viminalis vrko
71. vrba laponská S.lapponum vrla
72. vrba mnohožilná S. x multinervis vrmn
73. vrba nachová S.purpurea vrn
74. vrba paušatá S. x subaurita vrpu
75. vrba plazivá S.repens vrpl
76. vrba popelavá S.cinerea vrpo
77. vrba rozmarýnolistá S.rosmarinifolia vrr
78. vrba slezská S.silesiaca vrs
79. vrba šedá S.eleagnos vrše
80. vrba trojmužná S.triandra vr3m
81. vrba ušatá S.aurita vruš
82. vrba velkolistá S.appendiculata vrv
83. zimolez černý Lonicera nigra lonig
84. zimolez obecný L.xylosteum lonxyl
85. židoviník německý Myricaria germanica žid
D. Keříky:
Český název Latinský název Zkratka
1. borůvka bažinná Vaccinium uliginosum vaculig
2. borůvka černá Vaccinium myrtillus my
3. brusinka obecná Rhodococcum vitis-idaea vitid
4. čičorka pochvatá Coronilla vaginalis coronvag
5. klikva bahenní Oxycoccus palustris oxyc
6. klikva maloplodá O.microcarpus oxmicr
7. kyhanka sivolistá Andromeda polifolia androm
8. lýkovec vonný Daphne cneorum dafnec
9. medvědice lékařská Arctostaphylos uva-ursi arctostaf
10. šicha černá Empetrum nigrum emp
11. šicha oboupohlavná E. hermaphroditum empetr
12. vrba bylinná Salix herbacea vrby
13. vřes obecný Calluna vulgaris caluna
14. vřesovec čtyřřadý Erica tetralix ertetr
15. vřesovec pleťový E.herbacea erica
16. zimozel severní Linnaea borealis
E. Liány:
Český název Latinský název Zkratka
1. břečťan popínavý Hedera helix hedera
2. plamének plotní Clematis vitalba clemvit
3. réva vinná lesní Vitis vinifera subsp. sylvestris vitsylv
4. zimolez kozí list Lonicera caprifolium loncapr
F. Polokeře:
Český název Latinský název Zkratka
1. barvínek menší Vinca minor vinca
2. bílojetel bylinný Dorycnium herbaceum dorycpent
3. bílojetel německý D.germanicum dorycger
4. devaterka rozprostřená Fumana procumbens fumana
5.
devaterník velkokvětý pravý Helianthemum grandiflorum
subsp.grandiflorum
helgr
6. devaterník velkokvětý tmavý H.grandiflorum subsp.obscura helob
7. devaterníček skalní Rhodax rupifragus rhodrup
8. devaterníček šedý R. canus rhodcan
9. kručinečka křídlatá Genistella sagittalis gensag
10. lilek potměchuť Solanum dulcamara solanduc
11. mateřídouška úzkolistá Thymus serpyllum thymang
12. mateřídouška karpatská T. carpaticus thymcarp
13. mateřídouška časná T. praecox thympraec
14. mateřídouška olysalá T. glabrescens thymglab
15. mateřídouška Kosteleckého T. kosteleckyanus thymkost
16. ožanka kalamandra Teucrium chamaedrys teucr
17. ožanka horská T.montanum teucrmont
18. pelyněk ladní Artemisia campestris artemcamp
19. zimostrázek nízký Polygaloides chamaebuxus chamebux
20. zimozelen okolíkatý Chimaphilla umbellata chimab
10.7.2. Návrhy dřevin dle STG
10.7.2.1. Skladba dřevin podle STG
(podle Buček, Lacina, doplněno Tichá)
Chudší až středně
bohatá stanoviště,
Bohatá až živná
stanoviště
Lužní lesy, potoční
nivy
Řady obohacené
vodou
Vegetační
stupeň(m
n.m.)
Půdnía
vlhkostní
poměry
Rašeliniště
Písky,skalní
ostrohy
A AB B BC,BD C CD D Stagn. Proudící
Dbz, dbl,1.dubový (do
300(500)) dbš, cer, lpv (lesostepní), jlp (lesostepní), jvb
(skalní), břek, mah, všk, ptzob, ržb, ržp, ržš,
ržcorymbifera, mandl, klok, dřš, tř, jab, hr,
líska, sko, skč, skp, cratox, euver, jal, trn,
řešetl, tavp, tpb (lesostepní), tuš, hb, kal,
lpm, dřín, cratmon, střh, svída, eueu, jlp,jř,
Pěstovaná – osk, ruj, js man,
dbl, js, jlp (lužní), jlv, jsú,
jvb (lužní), lpv (lužní)vrbí,
tpč, tpb (lužní), tpš, tpos, oll,
kruš, rbč, jíva, vrpo, vrna,
vr3m, vrpl, vrko, hb, kal,
lpm, dřín, cratmon, střh,
svída, eueu, jlp, jř,
bo, vřes, genpil,
bř, kruš, jal,
ržb, Pěstované: jvtat, ruj, js man, boč,
Dbz, bk, střh, svída,
jvb2.bukodubový
(200-400)
Jal dbl, dbš, cer, js, db, lpm, lpv (lesostepní) jlp
(lesostepní), jvm, jvb, břek, mahalebka,
dřín, líska, cratox, cratmon, trn, tuš, lonxyl,
euver, eueu, ptzob, všk, ržš, ržg, svída,
řešetl, dřš, tř, sko, skp,skč, srstka, jal, jab,
hru, střh, tpos, tpb (lesostepní), jíva, muk, jř,
tavp, klok, kal,
Pěstované: oskeruše, md, much
dbl, js, lpv (lužní), jlp(lužní),
jlv, tpč, tpš, tpos, tpb (lužní),
vrbí, vrkř, vrč, jlv, oll,
eueu, střh, kruš, rbč, jíva,
vrpo, vrna, vr3m, vrpl, vrko,
jř, svída, kal,
bo, břp,
kruš, jal,
vruš,
bo,
Jihlav
ad,
bř,
jal,
Bk, dbz,
3.dubobukový
(300-500)
vr5m jvk, jlv, jlh, tis, , břečtan, cratcal
jlh
Dbjehl: dbl, jd, bo, sm, md, bk, js, hb, kruš, eueu, euver, ptzob,
jab, hru, dřš, tř, dřín, řešetl, sko, skp, skč, cratmon, břek, tavp,
klok, tuš,
Liniová spol: trn, ržš, cratox, líska, jř, pěst sm, jd, md, bo, much,
svída
Bk: bk, dbz, dbš, db, md, js, jd, jvk, jvm, lpv, js, hb, lonxy,
srstka, much, dřš, tř, dřín, sko, skp, skč, cratmon, eueu, euver,
ptzob, břek, tavp, klok, svída,
dbl, js, eueu, tpb (lužní), tpč,
vruš, vrpo, vrlý, vrhl, svída,
rbč, vrko,
4.bukový
(dubojehličnatý)
((300)400-
700(800))
bo,
bř,
jal,
jlh, trn, ob, cratcal, lonxyl, tpos, jíva, , bzh, muk, jř, lpm, srstka,
bzh, rba, rža, jal, střh, jřm, tis, kal,
oll, olš, vrkř, tpos, jvk, jlh,
vrna, vr3m, jíva, střh,
krušina, žid, jř, lpv (lužní),
kal,
5.jedlobukový
(600-900)
bo, jal,
bl, břp,
kruš,
vruš,
vr5m
Bo,
bř, jř,
sm,
dbl,
jal, bk, jd, sm, md, jvk, lpv, js, jlh, lonnig, eueu, vrsl,
Liniová spol.: bř, jvk, sm, líska, ržš
Pěst. ve vsích a alejích: lp, jv, jlm, js, jř, md, tř,
olz, vrpo, vrlý, vrhl
6.smrkojedlobukový
(900-1200)
bl,
kleč, bo,
břp, břtr,
jal, kruš,
vruš,
Bo,
bř,
jal,
bk, jd, sm, md, jř, jvk, js, lonig, lonxyl, rža, srstka, ribes alp,
tpos, vrsl, kruš, střh, střs, jal, jíva, bzh, muk, jřm, tis,
olš, olz, vrkř, jíva, vrlý, vrhl,
oll, tpos, střh, žid, vrna,
vr3m, jř
7.smrkový(1100
-1350)
sm, md, bo, bk, jvk, jř, rbs, rba, vrsl, lonig , bř, břp, břk, jal, střs, lmb, kleč, vruš,
jíva, vrsí, bzh, muk,
oll, olš, olz, střs, jř,
8.klečový(nad
1300)
kleč, sm, md, lmb jř, jřs, lonig, břp, břk, olz, vrd(Krk.), vrší (Jes.), vrla, vrby(Krk.a Jes.), jals, střs, rbs, vruš, vrsí,
vruť, bzh
10.7.2.2. Doporučená skladba dřevin pro pásové výsadby
Chudší až středně
bohatá stanoviště
Bohatá až živná stanoviště
Vegetační
stupeň
(mn.m.)
Půdnía
vlhkostní
poměry
Kategorie
Rašeliniště
Písky,
skalní
ostrohy
A, AB, B BC, BD, C,CD, D
Lužní lesy, potoční nivy, řady
obohacené vodou
S bo, břp, bo, bř, dbl, dbz,
jř,
dbl, dbz, dbš, cer, js, lpv, lpm, tř, jab, hru, jř,
tpb, tpos,
dbl, js, jsú, jlv, lpv, lpm, vrbí, tpč,
tpb, tpš, tpos, oll, db, jř,
SK jlp, jvb, hb, břek, muk, mahal, střh, cratox,
cratmon, jal, řešetl, dřín,
jlp, jvb, cratmon, dřín, střh, jíva,
vrpo, vr3m, vrpl, vrko,
K kruš, jal,
vruš,
kruš, jal, vřes, líska, ržpo, ržš, ržb, klok, svída, eueu, euver,
všk, ptzob, mandl, sko, skč, skp, dřš, trn, tavp,
tuš, kal,
líska, vrna, rbč, svída, kal, eueu
1.dubový(do
300(500))
IP oskeruše, moruše, kašt, jvtat, jřpr, much
S bo, břp, bo, dbl, dbz, bř, jř, dbl, dbz, dbš, lpv, lpm, jlv, js, jvm, bk, tř, jab,
hru, jř, tpb, tpos,
dbl, js, jlv, lpv, vrbí, vrkř, vrč,
tpč, tpb, tpš, tpos, oll, db, jř
SK jlp, jvb, hb, břek, muk, mahal, střh, cratox,
cratmon, řešetl, dřín, jíva,
jlp, jvb, cratmon, dřín, střh, jíva,
vrpo, vr3m, vrpl, vrko,
K kruš, jal,
vruš,
kruš, jal, vřes líska, ržpo, ržš, ržg, ržb, klok, svída, eueu,
euver, všk, ptzob, mandl, sko, skč, skp, dřš,
trn, tavp, tuš, kal, lonxyl, srstka, jal, hedera,
líska, vrna, rbč, svída, kal, eueu
2.bukodubový(200-
400)
IP oskeruše, moruše, kašt, jvtat, much, boč, md
S bo, jd,
břp
bo, dbl, dbz, jd, bř,
jř
bk, dbz, dbl, dbš, cer, lpv, lpm, jlp, jlv, jlh, js,
jvm, jvk, tř, jab, hru, jř,tpb, tpos,
dbl, js, jlp, jlv, jlh, lpv, vrbí, vrkř,
vrč, tpč, tpb, tpš, tpos, oll, db, jř
SK jvb, hb, břek, mahalebka, střh, cratox,
cratmon, řešetl, dřín, jíva, muk, tis, cratcal
jvb, cratmon, dřín, střh, jíva,
vrpo, vr3m, vrpl, vrko,
K jal, vruš,
vr5m,
kruš, jal, vřes, líska, ržpo, ržš, ržg, klok, svída, eueu, euver,
všk, ptzob, mandl, sko, skč, skp, dřš, trn, tavp,
tuš, kal, lonxyl, srstka, hedera,
kruš, vrna, rbč, svída, kal, eueu
3.dubobukový(300-500)
IP much, kašt, jřpr,
S bo, bobl,
břpýř,
bo, dbl, bř, dbl, dbz, dbš, jd, bo, sm, md, bk, js, jvk, jvm,
lpv, lpm, jlh, db, jř, tř, jab, hru, tpos,
dbl, js, tpb, tpč, oll, olš, vrkř, jvk,
jlh, jř, lpv
SK břek, muk,cratmon, cratcal, cratox, dřín, střh,
tis,
vrlý, vrhl, vr3m, jíva, střh
K kruš jal,
vruš,
vr5m
jal, líska, lonxyl, srstka, dřš, sko, skp, skč, eueu,
euver, ptzob, tavp, klok, svída, kruš, řešetl,
tuš, kal, trn, jíva, bzh, jřm, rba, rža, ržš,
hedera,
Eueu, svída, rbč, vruš, vrpo, vrko,
vrna, kruš, kal,
4.bukový(dubojehličnatý)
((300)400-700(800))
IP much, jřpr,
S bo, bobl,
břpýř,
bo, bř, jř, sm, jd,
dbl,
bk, jd, sm, md, jvm, jvk, lpv, lpm, js, jlh, bř,
tpos,
oll, olš, vrkř, tpos, jvk, jlh, js, jř,
lpv
SK cratox, cratcal, líska, jíva, muk, střh, tis, vr3m, jíva, střh, vrlý, vrhl
K kruš,
jal, vruš,
vr5m
jal, trn, lonxyl, lonig, eueu, vrsl, rža, ržš, srstka,
rba, jřm, kal, bzh,
kruš, olz, vrpo, vrna, kal,
5.jedlobukový(600-900)
IP md, tř, jřpr
S bobl, bo,
břp,
bo,sm, jd, bř bk, jd, sm, md, jř, jvk, js, tpos olš, vrkř, oll, js, tpos, jř
SK střh, jíva, muk, tis, jíva, vrlý, vrhl, střh, vr3m
K kleč, jal,
břtr,
kruš,
vruš
jal, lonig, lonxyl, rža, srstka, rba, vrsl, kruš, střs,
bzh, jřm,
olz, vrna, rbs, rba,
.
6.smrkojedlobukový
(900-1200)
IP limba
S bo, jř,
bř,
sm, md, bo, bk, jvk, jř, bř, břp, oll, olš, jřp,
SK vrsl, vruš, jíva, muk, břk
K rbs, rba, lonig , střs, kleč, vrsí, bzh, olz, střs, rbs
7.smrkový(1100
-1350)
IP limba,
S sm, md, lmb, jř, břp
SK břk, vruš,
K kleč,olz, jřs, lonig, vrd, vrší, vrlap, vrby, střs, rbs, vrsí, vruť, bzh, jals
8.klečový(nad
1300)
IP limba
Vysvětlivky: zkratky dřevin dle přílohy, S – strom, SK – stromový keř, K – keř, IP – introdukovaný a
pěstovaný druh
10.7.3. Dřeviny ČR
Luboš Úradníček, Petr Maděra & kolektiv: DŘEVINY ČESKÉ REPUBLIKY, Matice Lesnická, Písek
10.8. VYBRANÉ PŘÍRUČKY ÚSES
Zimová, E. a kol.: Zakládání místních ÚSES na zemědělské půdě. MZe ČR, Lesnická práce, Kostelec
n.Černými Lesy, 2002.
MŽP ČR: Metodický pokyn MŽP ČR k postupu zadávání, zpracování a schvalování dokumentace místního
územního systému ekologické stability. Č. j.: 600/760/94-OOP/2490/94
Dumrovský M., Mezera, J. a kol.: Metodický návod pro pozemkové úpravy a související informace. VÚMOP
Brno, 2000.
10.9. PROJEKTY ÚSES
Šlajza
Nová Ves
10.10. VEGETAČNÍ STUPNĚ
10.10.1. Dubový vegetační stupeň
BIOGEOGRAFICKÝ CHARAKTER A ROZŠÍŘENÍ:
Do dubového vegetačního stupně řadíme geobiocenózy nejteplejších a nejsušších oblastí České republiky,
vyznačující se zastoupením druhů ponticko-panonského a submediteranního geoelementu, z nichž některé
nevystupují do vyšších vegetačních stupňů. Souvisle je dubový vegetační stupeň rozšířen na jižní Moravě v
rámci území, které náleží do panonské biogeografické provincie. Na Moravě se dále vyskytuje na menších
často izolovaných plochách v biogeografických regionech, které navazují na panonskou provincii, zejména v
předhoří Českomoravské vrchoviny a v jižních částech Moravského krasu. V Čechách řadíme do dubového
vegetačního stupně extrazonální lokality výrazně teplomilné bioty především v Poohří, Českém středohoří,
Polabí a na teplých vápencích Českého krasu. Dubový stupeň zaujímá pouze 3 % území České republiky.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Dubový stupeň je rozšířen v oblasti nížin, pahorkatin a nejteplejších částí členitých vrchovin zpravidla do
nadm. výšky 300 m, výjimečně až kolem 500 m (např. Děvín v Pavlovských vrších).
Pro krajinu dubového stupně je charakteristický souvislý výskyt spraší s černozemními půdami. V širokých
říčních nivách jsou na podloží pleistocenních štěrků hluboké fluvizemě, vzniklé sedimentací povodňových
hlín v historickém období. Charakteristický je též výskyt biocenóz 1. vegetačního stupně na teplých a
výsušných půdách na bazických horninách, především na vápencích a hadcích.
Charakter klimatu je subkontinentálně teplý, s většími amplitudami teplot a častým výskytem suchých period.
Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 9 oC. Průměrný roční úhrn srážek je velmi nízký, obvykle kolem
500 mm. Vegetační doba je velmi dlouhá, delší než 170 dní. Geobiocény 1. dubového vegetačního stupně se
vyskytují souvisle v teplé klimatické oblasti T 4, ostrůvkovitě v T 2 a navazujících mírně teplých oblastech.
PŘÍRODNÍ STAV BIOCENÓZ:
Na hydricky normálních a suchých ekotopech jsou vůdčími dřevinami přirozených lesů duby, nejčastěji dub
zimní (Quercus petraea), jedním z indikátorů tohoto stupně je dub pýřitý (Q. pubescens), pouze na jižní
Moravu zasahuje dub cer (Q.cerris). V dubovém stupni zřejmě mají v ČR těžiště rozšíření teprve v posledních
letech rozlišované další teplomilné druhy dubů - dub žlutavý (Q. dalechampii), dub mnohoplodý (Q.
polycarpa), dub balkánský (Q. frainetto) a dub jadranský (Q. virgiliana). Z dalších stromovitých dřevin jsou
nejčastější javor babyka (Acer campestre), jeřáb břek (Sorbus torminalis), lípa srdčitá (Tilia cordata) a habr
(Carpinus betulus). Buk (Fagus sylvatica) v 1. stupni zcela chybí. Typické je druhově bohaté keřové patro,
křovinná lemová společenstva a keřové porosty na lesostepních polankách s výskytem řady teplomilných
druhů. Těžiště výskytu zde mají dřín (Cornus mas), mahalebka (Cerasus mahaleb), višeň křovitá (Cerasus
fruticosa), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), růže trnitá (Rosa pimpinellifolia), kalina tušalaj (Viburnum
lantana). Pouze v tomto vegetačním stupni se přirozeně vyskytuje mandloň nízká (Amygdalus nana). V
oblastech vátých písků patří mezi vůdčí dřeviny borovice lesní (Pinus sylvestris).
V dřevinném patře lužních lesů jsou hlavními dřevinami dub letní (Quercus robur), jilm vaz (Ulmus laevis),
jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Význačným bioindikátorem luhů 1. vegetačního stupně na jižní Moravě je
jihovýchodoevropský jasan úzkolistý (F. angustifolia). Porosty tzv. měkkého luhu zde tvoří vrba bílá (Salix
alba), topol černý (Populus nigra), topol bílý (P. alba) a topol šedý (P. canescens). V korunách topolů zde
masově roste jmelí bílé (Viscum album), na starých dubech se pravidelně vyskytuje ochmet evropský
(Loranthus europaeus).
Nejvyšší druhovou diverzitou teplomilných druhů vynikají přirozené lesostepní polanky a stepní lada. Těžiště
výskytu mají v 1. vegetačním stupni např. kavyly (Stipa capillata, S. joannis, S. pulcherrima, S. tirsa), ostřice
nízká (Carex humilis), ostřice stepní (C. supina), třemdava bílá (Dictamnus albus), kamejka modronachová
(Buglossoides purpurocaerulea), kosatec nízký (Iris pumila), kosatec trávolistý (I. graminea), timoj trojlaločný
(Laser trilobum), hlaváček jarní (Adonis vernalis), oman oko Kristovo (Inula oculus-christi), čilimník
rakouský (Chamaecytisus austriacus), hrachor panonský (Lathyrus pannonicus), hadí mord rakouský
(Scorzonera austriaca), hadí mord nachový (Scorzonera purpurea), divizna brunátná (Verbascum
phoeniceum), vstavač nachový (Orchis purpurea) aj. Pouze v segmentech 1. vegetačního stupně na jižní
Moravě se vyskytují např. katrán tatarský (Crambe tataria), paprska velkokvětá (Orlaya grandiflora), sinokvět
měkký (Jurinea mollis), kozinec vičencovitý (Astragalus onobrychis), hadinec nachový (Echium russicum) a
len chlupatý (Linum hirsutum).
Na vátých píscích jsou v dubovém vegetačním stupni typická společenstva teplomilných psamofytů - kavyl
písečný (Stipa borysthenica), kostřava pochvatá (Festuca vaginata), mateřídouška úzkolistá (Thymus
serpyllum), paličkovec šedý (Corynephorus canescens), šater svazčitý (Gypsophilla fastigiata).
Pouze v nepatrných fragmentech a druhově silně ochuzená se v České republice v rámci 1. vegetačního stupně
zachovala společenstva halofilních druhů. Dosud se na některých lokalitách v Dolnomoravském úvalu
vyskytují např. jitrocel přímořský (Plantago maritima), solenka Valerandova (Samolus valerandi), solnička
panonská (Suaeda pannonica) a hvězdnice slanistá (Aster tripolium).
Díky přídatné vodě má druhově odlišné složení podrost lužních lesů. Kromě řady vlhkomilných, mokřadních a
nitrofilních druhů, které zasahují do více vegetačních stupňů, se pouze v 1. vegetačním stupni vyskytuje např.
bledule letní (Leucojum aestivum), těžiště rozšíření zde mají např. pryšec bahenní (Euphorbia palustris), violka
vyšší (Viola elatior) a jarva žilnatá (Cnidium dubium).
SOUČASNÝ STAV KRAJINY:
Převládá orná půda (pšenice, kukuřice, speciální plodiny), velké plochy zaujímají vinice a ovocné sady s
teplomilnými dřevinami (meruňky, broskvoně, mandloně). Z hlediska současného využití půdy převládá orná
půda (62 %). Velmi nízká je plocha lesů (pouze 13 %) a trvalých travních porostů (2,7 %). Relativně vysoké je
zastoupení zahrad a sadů (4 %), vinice zaujímají rovněž 4 % plochy tohoto vegetačního stupně.
Charakteristicky se vyskytují postagrární lada v různých fázích sukcesního vývoje - od ruderálních až po
druhově bohatá stepní lada s xerotermofyty, patřící zejména do řádu Festucetalia valesiacae. V liniových
dřevinných společenstvech v zemědělské krajině často převládá zdomácnělá kustovnice cizí (Lycium
barbarum). Význačný je výskyt podražce křovištního (Aristolochia clematitis) v nejrůznějších společenstvech.
Lesy se na hydricky normálních stanovištích zachovaly pouze ostrůvkovitě a převládají v nich dubové
pařeziny, časté jsou porosty introdukovaného akátu. Souvislejší lesy se zachovaly především v širokých
říčních nivách. Kromě přírodě blízkých doubrav a jasenin jsou i na rozlehlejších plochách uměle pěstovány
lignikultury euroamerických topolových kultivarů nebo porosty severoamerického ořešáku černého (Juglans
nigra). Samovolně se šíří další severoamerická dřevina javor jasanolistý (Acer negundo). Dominantami
podrostu bývají často neofyty obvykle vysoké byliny : netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera), slunečnice
hlíznatá (Helianthus tuberosus), různé druhy hvězdnic (Aster novi-belgii, A. laevis, A. lanceolatus) a zlatobýl
kanadský (Solidago canadensis).
Přírodě blízkými náhradními společenstvy v údolních nivách jsou louky svazu Cnidion venosi, vzácně i
Veronico longifoliae - Lysimachion vulgaris. Většina zachovaných luk je však do různé míry ovlivněna
kultivací, často též změnou vodního režimu.
V širokých údolních nivách velkých řek vznikala přirozeně nebo umělým odříznutím od vodního toku poříční
jezera, vyznačující se typickým sledem společenstev vodní a mokřadní vegetace. V závislosti na hloubce vody
a stupni zazemnění náleží tato společenstva do svazů Nymphaeion albae, Caricion gracilis a Phragmition,
vzácně i do svazu Scirpion maritimi, vyskytujícím se v ČR především v 1. vegetačním stupni panonské oblasti
jižní Moravy.
VÝVOJ ANTROPOGENNÍCH VLIVŮ:
Krajina 1. vegetačního stupně je nejdéle a nejintenzívněji ovlivňována člověkem. Archeologicky je doloženo,
že již v pleistocénu zde žili paleolitičtí lovci a sběrači. V neolitu (od 6. tisíciletí před n. l.) se krajina stala
součástí pravěké ekumeny, trvale osídlené a kultivované zemědělci. Neolitičtí zemědělci ovlivnili postglaciální
vývoj bioty tím, že obděláváním půdy a pastvou dobytka zabránili vzniku souvislých lesních porostů a
umožnili rozvoj lesostepní a stepní bioty. Vzhledem k příznivým klimatickým a půdním podmínkám byla
krajina 1. vegetačního stupně od neolitu kontinuálně osídlena a kultivována. Plocha polí, luk a pastvin vždy
výrazně převyšovala plochu lesů. Lesy byly ovlivňovány pastvou dobytka, hrabáním steliva a především
výmladkovým hospodařením. Ze středověku je doložena velmi krátká doba obmýtí (v extrémních případech
pouze 7 let). V současné době je zde hustota obyvatelstva mírně nadprůměrná (cca 130 obyvatel na 1 km2).
SOUHRN DIFERENCIAČNÍCH ZNAKŮ:
Geobiocenózy 1. vegetačního stupně se od vyšších stupňů odlišují především výskytem a často i dominancí
teplomilných druhů rostlin i živočichů a naopak absencí druhů mezofilnějšího charakteru. Pouze v dubovém
stupni panonské oblasti jižní Moravy se vyskytují např. katrán tatarský (Crambe tatarica), paprska velkokvětá
(Orlaya grandiflora), mandloň nízká (Amygdalus nana), v lužních lesích jasan úzkolistý (Fraxinus
angustifolia).V 1. vegetačním stupni je soustředěno pěstování vinné révy a teplomilných druhů ovocných
dřevin.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Jedná se o nejteplejší části planárního a kolinního stupně v rámci fytogeografických jednotek Panonské
termofytikum a České termofytikum. V typologickém systému UHÚL je 1. vegetační stupeň chápán šířeji,
zahrnuje i segmenty suchých a omezených řad, náležejících do vyšších vegetačních stupňů.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Reprezentativní ukázky přirozených a přírodě blízkých geobiocenóz 1. dubového vegetačního stupně jsou
zachovány v řadě zvláště chráněných území. Na Moravě např. NPR Pouzdřanská step a Kolby, NPR Křivé
jezero, PR Nosperk, NPR Slanisko u Nesytu, v Čechách např. NPR Oblík a Raná.
10.10.2. Bukodubový vegetační stupeň
BIOGEOGRAFICKÝ CHARAKTER A ROZŠÍŘENÍ:
Geobiocenózy tohoto stupně se souvisle vyskytují v teplých suchých až mírně vlhkých oblastech a vyznačují se
společným zastoupením některých teplomilných druhů ponticko-panonského geoelementu a typických druhů
středoevropských listnatých lesů. Na Moravě lemují společenstva 2. vegetačního stupně oblast souvislého
výskytu dubového stupně na jižní Moravě, převládají i na střední Moravě v Hornomoravském úvalu a
navazujících pahorkatinách. V Čechách zaujímají většinu plochy Polabí a dolního Povltaví, souvisle je druhý
vegetační stupeň rozšířen i v Mostecké pánvi a na jižních svazích Českého středohoří. Charakteristické je
pronikání geobiocenóz tohoto stupně po slunných svazích hlubokých říčních zářezů do nitra pahorkatin a
vrchovin s převládajícími vyššími vegetačními stupni. Bukodubový vegetační stupeň zaujímá celkem 12 %
plochy ČR.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Nížiny, pahorkatiny a vrchoviny zpravidla v rozpětí nadm. výšek 200 až 400 (500) m. Půdotvorné podloží je
velmi rozmanité, také v tomto stupni se významně uplatňují spraše a sprašové hlíny s černozeměmi a
hnědozeměmi. Převládajícím půdním typem jsou ovšem různé subtypy kambizemí a luvizemí na
nejrozmanitějších horninách, často s překryvy svahovin nebo s mělkými překryvy sprašových hlín. I v tomto
stupni jsou významně zastoupeny široké říční nivy s fluvizeměmi naplavenými v historickém období.
Souvislý výskyt 2. vegetačního stupně je vázán na teplou klimatickou oblast T 2. Průměrné roční teploty se
pohybují kolem 8 oC. Průměrný roční úhrn srážek je v tomto vegetačním stupni diferencovaný. V oblastech
deštného stínu je nízký (i pod 500 mm), v oblastech srážkově normálních činí 550-600 mm i více. Délka
vegetačního období je kolem 165 dní.
PŘÍRODNÍ STAV BIOCENÓZ:
Hlavní dřevinou přirozených lesních biocenóz je dub zimní (Quercus petraea agg.), v segmentech normální
hydrické řady je přimísen buk lesní (Fagus sylvatica). Z dalších dřevin se významně uplatňuje habr (Carpinus
betulus), podle povahy ekotopu bývají přimíšeny lípa srdčitá (Tilia cordata), babyka (Acer campestre), javor
mléč (Acer platanoides), břek (Sorbus torminalis), jilm habrolistý (Ulmus minor). Z jehličnatých stromů se v
omezené hydrické řadě vyskytuje borovice lesní (Pinus sylvestris). V keřovém patře roste většina teplomilných
keřů uvedených u prvního vegetačního stupně. Těžiště výskytu zde má brslen bradavičnatý (Euonymus
verrucosa), vyskytující se ovšem jen na Moravě, velmi častý je zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum). Na
dubech zde často roste ochmet evropský (Loranthus europaeus), který do 3. dubobukového stupně vystupuje již
jen zcela výjimečně.
Lužní lesy 2. vegetačního stupně mají obdobné druhové složení dřevinného patra jako lužní lesy dubového
stupně, s tím rozdílem, že zde již chybí jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia). Kromě vrby bílé (Salix alba) se
již častěji vyskytuje vrba křehká (Salix fragilis) a jejich kříženci.
V synusii podrostu se ještě vyskytuje většina xerotermofytů majících těžiště výskytu v 1. vegetačním stupni.
Typičtější jsou však méně náročné teplomilné druhy, např. hrachor černý (Lathyrus niger), zvonek broskvolistý
(Campanula persicifolia), čilimníkovec černající (Lembotropis nigricans), medovník meduňkolistý (Mellitis
melissophyllum), plamének přímý (Clematis recta), vikev kašubská (Vicia cassubica), locika dubolistá (Lactuca
quercina), jestřábník Bauhinův (Hieracium bauhinii), prvosenka jarní (Primula veris), tolita lékařská
(Vincetoxicum hirundinaria), mochna bílá (Potentilla alba), srpice barvířská (Serratula tinctoria). Synusie
podrostu má velmi často trávovitý vzhled. Dominantními druhy bývají lipnice hajní (Poa nemoralis) a lipnice
úzkolistá (Poa angustifolia), strdivka jednokvětá (Melica uniflora), časté jsou ostřice (Carex montana, C.
michelii, C. humilis aj.), kostřava různolistá (Festuca heterophylla). K dominantním druhům trávovitého
vzhledu patří i některé druhy vyskytující se až od tohoto stupně výše - bika hajní (Luzula luzuloides), třtina
rákosovitá (Calamagrostis arundinacea) a zvláště v karpatské části Moravy ostřice chlupatá (Carex pilosa). Z
bylin, které mají těžiště výskytu ve vyšších vegetačních stupních, v podrostu lesů bukodubového stupně
nastupují např. mařinka vonná (Galium odoratum), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), bažanka
vytrvalá (Mercurialis perennis), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), kokořík mnohokvětý
(Polygonatum multiflorum), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis), na
kyselých půdách borůvka (Vaccinium myrtillus).
V podrostu lužních lesů se kromě dominantních druhů shodných s 1. vegetačním stupněm začínají pravidelně
vyskytovat druhy s těžištěm výskytu ve vyšších vegetačních stupních - např. knotovka červená (Melandrium
rubrum). Naopak chybí submediteranní bledule letní (Leucojum aestivum).
SOUČASNÝ STAV KRAJINY:
I v tomto stupni převládá zemědělská polní krajina. Orná půda zaujímá 61 % plochy, pod průměrem ČR je
podíl trvalých travních porostů (3 %) i lesů (14 %). Nadprůměrné zastoupení mají zahrady a sady (4 %),
vyznívají zde vinice (0,5 %), v tomto vegetačním stupni je soustředěna největší plocha chmelnic (0,5 %).
Na orné půdě se kromě převažujících obilovin (pšenice a kukuřice) na relativně velkých plochách pěstuje řepa
cukrovka. V zahradách a sadech se ještě uplatňují teplomilné ovocné dřeviny meruňky, broskvoně, ořešák
vlašský. Pro 2. vegetační stupeň jsou charakteristické různé typy postagrárních lad s xerotermofyty, ovšem již
bez výskytu nejnáročnějších druhů. Tato společenstva patří zejména do svazů Festucion valesiacae, KoelerioPhleion
phleoidis a Bromion erecti. Liniová dřevinná společenstva v zemědělské krajině náležejí do svazů
Prunion fruticosae a Prunion spinosae vyznačují se výskytem teplomilnějších druhů keřů - třešeň křovitá
(Cerasus fruticosa), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), kalina tušalaj (Viburnum lantana), růže galská (Rosa
gallica), řešetlák počistivý (Rhamnus catharticus), hloh jednosemenný (Crataegus monogyna). Obdobné
druhové spektrum keřů se vyskytuje i v ekotonových společenstvech lesních okrajů.
Zachované lesní porosty byly v minulosti výrazně ovlivněny výmladkovým hospodářstvím. Buk takřka
vymizel, výrazně se zvýšil podíl habru. Převládají dubové a habrové pařeziny, na velkých plochách je v
monokulturách pěstována borovice lesní, místy jsou hojné akátiny. V Polabí i ve středním Pomoraví se
zachovaly i rozsáhlejší komplexy lužních lesů s přírodě blízkou dřevinnou skladbou. Časté jsou plantáže
euroamerických topolů.
Ostrůvkovitě se v širokých říčních nivách zachovala slatinná vegetace svazů Caricion davallianae a
Magnocaricion elatae, v Polabí s charakteristickými asociacemi Seslerietum uliginosae a Cladietum marisci. V
poříčních jezerech se vyvíjejí vodní a mokřadní společenstva svazů Nyphaeion albae, Oenanthion acquaticae,
Caricion gracilis, Phragmition communis aj.
VÝVOJ ANTROPOGENNÍCH VLIVŮ:
Obdobně jako krajina 1. dubového stupně byla i krajina tohoto stupně součástí pravěké ekumeny se všemi
důsledky pro vývoj bioty. V členitých pahorkatinách a vrchovinách, kde byla intenzita zemědělských vlivů
nižší, nebyl postglaciální vývoj vegetace tolik ovlivněn a lesní biocenózy se zde vyvíjely kontinuálně. I zde
ovšem po staletí převládalo výmladkové hospodaření. Díky lokalizaci velkých měst (Praha, Brno, Olomouc,
Hradec Králové aj.) je právě ve 2. bukodubovém stupni v současné době vysoká hustota obyvatel (290 obyvatel
na 1 km2).
SOUHRN DIFERENCIAČNÍCH ZNAKŮ:
Od 1. vegetačního stupně se bukodubový stupeň liší absencí nejnáročnějších ponticko-panonských a
submediteranních teplomilných druhů a naopak nástupem typických mezofilních druhů středoevropského
listnatého lesa. V přirozených lesních společenstvech se již vyskytoval buk, který v současných lesních
porostech tvoří jen ojedinělou příměs. V sadech jsou i v tomto stupni ještě hojně pěstovány teplomilné ovocné
dřeviny, končí zde výskyt rozsáhlejších vinic. I v tomto stupni bylo v lesích výmladkové hospodaření, došlo ke
zvýšení podílu habru.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Bukodubový vegetační stupeň souvisle zaujímá planární a kolinní stupeň ve fytogeografickém obvodu České
termofytikum a při okrajích Panonského termofytika. Zasahuje výjimečně i do přiléhajících nejteplejších částí
mezofytika. V tomto vegetačním stupni je soustředěna teplomilnější série asociací svazu Carpinion, zahrnující
květnaté mezofilní dubohabrové háje výmladkového původu. Z typologického systému UHÚL patří do tohoto
stupně většina souborů lesních typů 2. lesního vegetačního stupně.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Ukázky přirozených a přírodě blízkých lesních biocenóz jsou zachovány např. v NP Podyjí, ve Ždánickém lese,
dále v přírodním parku Podkomorské lesy u Brna, v CHKO Křivoklátsko a v CHKO České středohoří. Přírodě
blízké segmenty lužních lesů tohoto stupně se vyskytují např. v CHKO Litovelské Pomoraví (NPR Vrapač,
NPR Ramena řeky Moravy, PR Velký ostrov a PR Panenský les) a v Polabí (NPR Libický luh). Nejcennější
luční komplexy s druhově velmi bohatými karpatskými květnatými loukami jsou chráněny v CHKO Bílé
Karpaty (NPR Čertoryje, PR Zahrady pod Hájem aj.).
10.10.2.1. Suchá (xerická) varianta bukodubového vegetačního stupně
V tzv. územích s nedostatkem srážkové vody, způsobeným deštným stínem je účast buku v přírodních lesních
geobiocenózách problematická. Podle A. Zlatníka (1976) můžeme za suchá území v Čechách považovat oblasti
s průměrnými ročními srážkami pod 500 resp. 550 mm. Jedná se především o Mosteckou pánev, Žateckou
pánev, Dolnooharskou a Kladenskou tabuli a Rakovnickou pahorkatinu.
V suchých územích se buk v přírodní skladbě pravděpodobně neprosadil ani v normální hydrické řadě. Tento
předpoklad ovšem nelze dnes spolehlivě dokázat, neboť převažující plochy těchto suchých území jsou již od
neolitu přeměněny na polní biocenoidy. Sporé pozůstatky lesů jsou pro rekonstrukci potenciální přírodní
vegetace problematické. Hlavními dřevinami xerické varianty jsou duby, především dub zimní (Quercus
petraea agg.) a habr obecný (Carpinus betulus). V synusii podrostu se přitom vyskytují druhy středoevropského
listnatého lesa.
V geobotanickém klasifikačním systému se jedná především o některá společenstva svazu Carpinion. Z
typologického systému ÚHÚL sem náleží některé lesní typy ze souborů habrových doubrav (1 H, 1 B, 1 D, 1
C, 1 I), vyskytující se v suchých územích 2. vegetačního stupně.
10.10.3. Dubobukový vegetační stupeň
BIOGEOGRAFICKÝ CHARAKTER A ROZŠÍŘENÍ
V geobiocenózách tohoto stupně výrazně převládají druhy středoevropského listnatého lesa, teplomilné druhy
nižších vegetačních stupňů zde vyznívají, výjimečně sem sestupují některé druhy submontanní. V Čechách
geobiocenózy 3. vegetačního stupně navazují na souvislý výskyt 2. stupně v České tabuli, převládají ve
Džbánu, v Rakovnické pahorkatině a Křivoklátské vrchovině, souvislejší výskyt je v Plzeňské kotlině a jejím
širším okolí, v Českém středohoří a v údolních zářezech střední Vltavy a Ohře. Na Moravě převládá 3. stupeň
ve Středomoravských Karpatech, ve střední části Bílých Karpat, v předhůří Českomoravské vrchoviny.
Souvislejší výskyt je v předhůří Nízkého Jeseníku, v Zábřežské vrchovině, v Moravské bráně a v nižších
částech Podbeskydské pahorkatiny. Ve Slezsku převládají geobiocenózy 3. vegetačního stupně v Opavské
pahorkatině. Celkově dubobukový stupeň zaujímá 18 % území ČR.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Vyskytuje se na plošinách, pahorkatinách a vrchovinách, nejčastěji v rozpětí nadm. výšek 300 až 500 m, na
teplých expozicích vystupuje až nad 600 m. Na nejrozmanitějších půdotvorných podkladech se ještě místy
vyskytují překryvy sprašových hlín. Z půdních typů převládají kambizemě, v říčních nivách hluboké hlinité
fluvizemě. Častější než v nižších vegetačních stupních jsou rankrové půdy na sutích.
Souvislý výskyt je vázán na mírně teplou klimatickou oblast, zejména MT 9, MT 10 a MT 11. Celkově lze
klima označit jako mírně teplé, mírně suché s mírnou zimou. Průměrné roční teploty se pohybují kolem 7,5 oC,
vegetační doba trvá 150 až 160 dní. Průměrné roční srážky 600-650 mm vykazují v posledních desetiletích
snížení až pod 550 mm. Období s mrazovými dny (120) a trvání sněhové pokrývky (60 dní) je delší než v 1. a
2. vegetačním stupni.
PŘÍRODNÍ STAV BIOCENÓZ:
V synusii dřevin na hydricky normálních stanovištích je dominantní dřevinou buk lesní (Fagus sylvatica),
významné zastoupení má dub zimní (Quercus petraea), zpravidla je přimíšen habr (Carpinus betulus). Z dalších
dřevin se diferencovaně podle stanovišť uplatňují lípy, javory, jilmy a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Ve 3.
stupni končí směrem od nižších vegetačních stupňů přirozený výskyt lípy srdčité (Tilia cordata), babyky (Acer
campestre) a břeku (Sorbus torminalis), v nivních polohách topolu bílého (Populus alba), vrby bílé (Salix alba)
a jilmu vazu (Ulmus laevis). Začínají se naopak častěji uplatňovat javor klen (Acer pseudoplatanus), jilm
horský (Ulmus glabra), vrba křehká (Salix fragilis). V hydricky omezených řadách se v hlavní úrovni uplatňuje
borovice lesní (Pinus sylvestris), výjimečně i jedle (Abies alba), od 3. stupně býval v suťových lesích přimíšen
tis (Taxus baccata). V dubobukovém stupni končí výskyt teplomilných keřů, charakteristických zejména pro
ekotony lesních okrajů - višeň křovitá (Cerasus fruticosa), mahalebka (Cerasus mahaleb), dřín (Cornus mas),
hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), ptačí zob obecný
(Ligustrum vulgare), růže galská (Rosa gallica), kalina tušalaj (Viburnum lantana). Keřové patro zapojených
lesních společenstev je druhově chudé, s nízkou pokryvností se nejčastěji vyskytují zimolez pýřitý (Lonicera
xylosteum) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), na sutích je častá srstka angrešt (Grossularia uva-crispa) a
břečťan (Hedera helix). V potočních nivách dominují olše lepkavá (Alnus glutinosa), jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior) a vrba křehká (Salix fragilis), z keřů brslen evropský (Euonymus europaea). Pomístně se jednotlivě v
potočních luzích a na úpatích údolních zářezů vyskytuje i tzv. nížinný smrk (Picea abies).
Základem druhové garnitury synusie podrostu jsou typické druhy středoevropského listnatého lesa, např.
mařinka vonná (Galium odoratum), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), kopytník evropský (Asarum
europaeum), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), bažanka vytrvalá
(Mercurialis perennis), svízel lesní (Galium sylvaticum), strdivka jednokvětá (Melica uniflora), mléčka zední
(Mycelis muralis), jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis). V lesních porostech 3. vegetačního stupně končí
výskyt teplomilných druhů - např. hrachoru černého (Lathyrus niger), dymnivky nízké (Corydalis pumila),
kamejky modronachové (Buglossoides purpurocaerulea), vikve kašubské (Vicia cassubica). Naopak z vyšších
vegetačních stupňů do 3. stupně v normální hydrické řadě nejníže sestupují např. bukovinec kapraďovitý
(Gymnocarpium dryopteris), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), ječmenka evropská (Hordelymus
europaeus), čarovník pařížský (Circaea lutetiana), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), brusinka (Vaccinium vitisidaea)
aj. Zvláště v karpatské oblasti ČR se v synusii podrostu uplatňují ostřice chlupatá (Carex pilosa), pryšec
mandloňovitý (Euphorbia amygdaloides), hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), zapalice žluťuchovitá
(Isopyrum thalictroides).
SOUČASNÝ STAV KRAJINY:
Převládá zemědělsko-lesní krajina často se sady, místy ještě i zemědělská polní krajina. Polovina plochy tohoto
stupně je využívána jako orná půda (50 %), podíl trvalých travních porostů je dvojnásobný než v nižších
vegetačních stupních (7,1 %). Nadprůměrné zastoupení v rámci ČR zde mají ještě zahrady a sady (3,7 %),
zatímco plošný podíl lesů je podprůměrný, přitom však dvojnásobný než v nižších vegetačních stupních (25,7
%). Trvalé vegetační formace tedy v tomto stupni zaujímají více než 36 % plochy.
Na orné půdě se pěstují převážně obilniny (pšenice, ječmen), vyznívá zde pěstování cukrovky a chmele. V
minulosti se místy pěstovala i vinná réva, v současné době zde ani vinná réva, ani další teplomilné ovocné
dřeviny (meruňky, broskvoně) nejsou na větších plochách pěstovány. V sadech převažují jabloně, hrušně,
třešně, švestky, končí zde pěstování ořešáku vlašského. Často se jedná o tradiční ovocnářské oblasti, v nichž se
dosud zachovala společenstva extenzívně využívaných zatravněných vysokokmenných sadů s místními
odrůdami ovocných dřevin.
Náhradní travinná společenstva náležejí zejména do různých asociací třídy Molinio-Arrhenatheretea, především
do svazu Arrhenatherion, v němž převládají mezofilní druhy. Charakteristicky se zde ještě vyskytují některé
subxerotermofyty - např. mařinka psí (Asperula cynanchica), chrpa porýnská (Centaurea rhenana), divizna
rakouská (Verbascum austriacum), kostřava žlábkatá (Festuca rupicola), devaterník penízkovitý
(Helianthemum nummularium). V potočních nivách převažují psárkové louky svazu Alopecurion, v mokré
hydrické řadě hygrofilní společenstva svazu Calthion.
Liniová dřevinná společenstva v zemědělské krajině náležejí do svazu Prunion spinosae, kromě převažující
trnky (Prunus spinosa) se zde hojně vyskytují hlohy (Crataegus sp.), růže šípková (Rosa canina), líska obecná
(Corylus avellana), brsleny (Euonymus verrucosa, E. europaea), bez černý (Sambucus nigra), z teplomilnějších
druhů svída krvavá (Swida sanguinea) a řešetlák počistivý (Rhamnus catharticus). Častá jsou liniová
společenstva s převahou stromů, zejména habru (Carpinus betulus) a babyky (Acer campestre). V přírodě
blízkých břehových porostech potočních niv převládá olše lepkavá (Alnus glutinosa), jasan ztepilý (Fraxinus
excelsior) a vrba křehká (Salix fragilis), pravidelně se vyskytuje řada keřových vrb (Salix purpurea, S. triandra,
S. viminalis) a střemcha obecná (Padus avium). Poměrně velmi časté jsou umělé výsadby euroamerických
topolových kultivarů (Populus x canadensis).
V současných lesích tohoto vegetačního stupně vznikla snad nejrozmanitější škála lesních společenstev. Často
jsou lesy ovlivněny výmladkovým hospodářstvím v minulosti, díky kterému došlo k výraznému zvýšení podílu
habru, který má právě ve 3. stupni své ekologické optimum. Zvláště v karpatské části ČR jsou časté zbytky
přírodě blízkých až přirozených dubových bučin. Jako příměs bývá v těchto porostech tradičně pěstován
modřín opadavý (Larix decidua). V hercynské části ČR většinou převládají borové porosty, vyskytují se i
souvislé smrkové monokultury, trpící suchem a periodicky se opakujícími kůrovcovými kalamitami. Na rozdíl
od Karpat se v hercynské části přírodě blízké listnaté porosty zachovaly především na extrémních stanovištích
(skalnaté svahy, sutě).
VÝVOJ ANTROPOGENNÍCH VLIVŮ:
Jedná se o okrajové části pravěké ekumeny, trvale osídlené až v době slovanské, vzácněji dokonce až v období
středověké kolonizace. Díky tomu v krajině 3. vegetačního stupně většinou probíhal přirozený postglaciální
vývoj vegetace až k ustáleným společenstvům středoevropského listnatého lesa. Od období středověku se
ovšem jedná o poměrně hustě osídlené oblasti s převahou zemědělských půd, kde se lesy zachovaly především
na strmějších svazích. I v současné době je zde hustota obyvatelstva nadprůměrná (157 obyvatel na km2). V
tomto stupni končí častější výskyt památek románské architektury, vázaných především na 1. a 2. vegetační
stupeň. Ve vyšších vegetačních stupních jsou zcela výjimečné.
SOUHRN DIFERENCIAČNÍCH ZNAKŮ:
Od nižších vegetačních stupňů se 3. stupeň liší dominancí mezofilních druhů středoevropského listnatého lesa,
vyzníváním méně náročných termofytů, naopak sem již častěji sestupují některé druhy submontanní. V
přirozených lesích je hlavní dřevinou buk. Náhradní společenstva výmladkových lesů tvoří především habr,
čistě výmladkové doubravy jsou zde již výjimečné. Z teplomilných ovocných dřevin je pravidelně pěstován
pouze ořešák vlašský, typické jsou vysokokmenné sady s krajovými odrůdami jabloní, hrušní, třešní a švestek,
na východní Moravě je ve 3. stupni pěstována i oskeruše (Sorbus domestica).
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
3. dubobukový vegetační stupeň se souvisle vyskytuje na rozhraní kolinního a suprakolinního stupně v nižších
a středních polohách fytogeografické oblasti mezofytikum. V tomto vegetačním stupni jsou zahrnuta
společenstva svazu Carpinion s výjimkou teplomilnější série, patří sem i teplomilnější série společenstev
podsvazu Eu-Fagenion a svazu Luzulo-Fagion. V uměle založených jehličnatých monokulturách se zcela
změněnou synusií podrostu se v tomto stupni obvykle nevyskytují žádné diferenciální druhy a proto bývá
obtížné je správně zařadit. Při typologickém mapování lesů bývají zejména smrkové porosty tohoto stupně
často řazeny do vyšších stupňů.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
V karpatské části Moravy jsou přirozené dubové bučiny zachovány zejména v oblasti Chřibů, např. v PR Holý
kopec, v Moravském krasu např. v NPR Habrůvecká bučina. V Čechách jsou dubové bučiny chráněny např. v
NPR Kohoutov v CHKO Křivoklátsko a v PR Běleč v Chudenické vrchovině. Typické suťové lesy 3.
vegetačního stupně jsou soustředěny především do hlubokých říčních zářezů s mozaikou společenstev říčního
fenoménu - např. PR Krnovec a PR Sokolí skála v údolí Svratky, údolní zářez Dyje v NP Podyjí, v údolí Vltavy
např. v NPR Drbákov - Albertovy skály.
10.10.4. Bukový vegetační stupeň
BIOGEOGRAFICKÝ CHARAKTER A ROZŠÍŘENÍ:
Pro bukový vegetační stupeň je typická dominance druhů středoevropského listnatého lesa, nevyskytují se již
teplomilné druhy ponticko-panonského geoelementu. Charakteristický je výskyt celé řady submontanních
druhů, často náležejících k subboreálnímu až boreálnímu geoelementu. Přitom je poněkud odlišný charakter
společenstev bukového stupně v hercynské a karpatské části ČR. V karpatské části převládají společenstva
živnějších substrátů s dominancí mezofilních až nitrofilních druhů, v hercynské části se významněji uplatňují
společenstva minerálně chudších substrátů s druhy acidofilní tendence, v nichž i kompetiční schopnost vůdčí
dřeviny tohoto stupně - buku je zpravidla menší. Biocenózy tohoto stupně souvisle zaujímají vrchoviny a nižší
části hornatin jižních, severních i východních Čech, v hercynské části Moravy jsou typické pro rozlehlé části
Českomoravské i Drahanské vrchoviny a Nízkého Jeseníku, v karpatské části Moravy jsou rozlehlejší segmenty
bukového stupně zejména ve Chřibech, Bílých Karpatech, v Hostýnsko-vsetínské a Vizovické vrchovině.
Bukový vegetační stupeň je v ČR nejrozšířenější, zaujímá 36 % území.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Vyskytuje se v členitých vrchovinách a hornatinách zpravidla v rozmezí nadm. výšek 400 až 700 m, v
karpatské části Moravy zasahuje až nad 800 m n.m. Převažujícím půdním typem jsou kambizemě na
nejrozmanitějších půdotvorných substrátech.
Souvislý výskyt je vázán na mírně teplé klimatické oblasti, především MT 3, MT 5 a MT 7. Průměrná roční
teplota se pohybuje kolem 7 oC, průměrné roční srážky činí kolem 700 mm, délka vegetační doby je kolem 140
až 150 dní. Klima má suboceanický charakter s méně výraznou amplitudou ročních i denních teplot, celkově je
lze označit jako mírně teplé, mírně vlhké, s mírnou zimou. Počet mrazových dnů je 130, sněhová pokrývka trvá
kolem 80 dnů. Charakter klimatických podmínek, souvisejících s oceanickou tendencí klimatu bez teplotních a
vlhkostních extrémů, typických pro kontinentálně laděné klima, odpovídá ekologickému optimu buku.
PŘÍRODNÍ STAV BIOCENÓZ:
Na hydricky normálních mezotrofních ekotopech je kompetiční schopnost buku (Fagus sylvatica) tak velká, že
vytváří dokonce i přirozené monocenózy, typické především pro Karpaty. Další dřeviny se uplatňují na
minerálně chudších půdách, především dub zimní (Quercus petraea) a jedle bělokorá (Abies alba). Na bohatších
půdách se zvýšeným obsahem skeletu a na sutích je dřevinné patro druhově bohatší, nad bukem zde zpravidla
převládají javor klen (Acer pseudoplatanus), javor mléč (Acer platanoides), lípa velkolistá (Tilia platyphyllos),
jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), jilm horský (Ulmus glabra), výjimečně sem ještě zasahuje i habr (Carpinus
betulus). Na skalních ostrožnách jsou časté výskyty borovice lesní (Pinus sylvestris), považované za reliktní. Z
keřů lesního podrostu zde končí pravidelný výskyt zimolezu pýřitého (Lonicera xylosteum) a srstky angreštu
(Grossularia uva-crispa), z druhů vyšších poloh se začínají objevovat bez hroznatý (Sambucus racemosa),
meruzalka alpská (Grossularia alpinum), v inverzních polohách i růže převislá (Rosa pendulina).
V potočních nivách jsou dominantními dřevinami olše lepkavá (Alnus glutinosa) a vrba křehká (Salix fragilis),
přimíšeny jsou jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), javor klen (Acer pseudoplatanus) a jilm horský (Ulmus
glabra). V keřovém patře končí směrem od nižších vegetačních stupňů výskyt brslenu evropského (Euonymus
europaea).
V synusii podrostu dominují typické lesní mezofyty - mařinka vonná (Galium odoratum), šťavel kyselý (Oxalis
acetosella), pitulník horský (Galeobdolon montanum), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), starček
Fuchsův (Senecio fuchsii), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), samorostlík klasnatý (Actaea spicata),
bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kyčelnice
cibulkonosná (Dentaria bulbifera) aj., na kyselejších substrátech převládají metlička křivolaká (Deschampsia
flexuosa), bika hajní (Luzula luzuloides), borůvka (Vaccinium myrtillus), ploník ztenčený (Polytrichum
formosum) aj. V bukovém vegetačním stupni se začínají pravidelně vyskytovat mnohé druhy s těžištěm
výskytu ve vyšších vegetačních stupních - např. ostružiník srstnatý (Rubus hirtus), měsíčnice vytrvalá (Lunaria
rediviva), věsenka nachová (Prenanthes purpurea), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), v karpatské
části Moravy též kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa) aj.
SOUČASNÝ STAV KRAJINY:
V bukovém stupni převládá zemědělsko-lesní krajina s charakteristickým střídáním převážně jehličnatých lesů,
polí, luk a pastvin, často se zachovanou soustavou liniových společenstev. Právě v tomto stupni jsou nejčastější
oblasti harmonické kulturní krajiny. Místy jsou zachovány i souvislé lesní komplexy. Orná půda zaujímá méně
než polovinu území tohoto stupně (42 %), nadprůměrný je podíl luk a pastvin (12 %), zahrady a sady zaujímají
2,4 %, podíl lesů odpovídá celostátnímu průměru (33 %). Zastoupení trvalých vegetačních formací je tedy
podstatně vyšší než v nižších vegetačních stupních, dosahuje 47,5 %.
Souvislá plocha polních pozemků je obvykle menší než v nižších vegetačních stupních, jedná se o
bramborářský výrobní typ, z obilnin kromě pšenice je zde častěji pěstováno žito a oves, začíná zde pěstování
lnu. V sadech se již nevyskytují žádné teplomilné ovocné dřeviny, převažují třešně, švestky, hrušně a jabloně.
Často jsou zachovány staré vysokokmenné sady s místními odrůdami ovocných dřevin.
Z trvalých travních porostů převládají kulturní a polokulturní louky. Přírodě blízká náhradní travinnobylinná
společenstva patří zejména do svazu Cynosurion, společenstva svazu Arrhenatherion s ojedinělou účastí
subxerotermofytů zde vyznívají. Zejména v potočních nivách zůstaly zachovány zbytky luk s převahou
vlhkomilných druhů, patřící především do svazu Calthion. Charakteristicky se v nich vyskytují např. prstnatec
májový (Dactylorhiza majalis), hadí kořen větší (Polygonum bistorta), kuklík potoční (Geum rivale) a upolín
evropský (Trollius altissimus). Na minerálně chudých půdách se vyvinula travinná společenstva, náležející do
třídy Nardo-Callunetea, která ovšem mají těžiště rozšíření ve vyšších vegetačních stupních.
Liniová dřevinná společenstva jsou druhově chudší než v nižších vegetačních stupních, místy se ještě vyskytují
keřová společenstva svazu Prunion spinosae s převahou trnky (Prunus spinosa), růže šípkové (Rosa canina),
hlohu obecného (Crataegus laevigata) a lísky obecné (Corylus avellana). Častěji než ve 3. stupni se v liniových
společenstvech vyskytuje bez hroznatý (Sambucus racemosa), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), místy dokonce i
pro tento vegetační stupeň typické porostotvorné dřeviny buk lesní (Fagus sylvatica) a javor klen (Acer
pseudoplatanus). V břehových porostech převládají dřeviny přirozené dřevinné skladby, euroamerické kultivary
topolů jsou zde pěstovány již jen výjimečně.
Lesní porosty tohoto vegetačního stupně lze celkově označit jako nejvíce změněné. Na rozlehlých plochách
převládají smrkové monokultury, případně smíšené jehličnaté porosty smrku, borovice a modřínu, místy i s
jedlí. Pěstování jehličnatých kultur ve více generacích vedlo i k výrazné proměně synusie podrostu, kde se
zvýšil podíl druhů s acidofilní tendencí. Zbytky porostů s přírodě blízkou dřevinnou skladbou se zachovaly v
hercynské části ČR jen vzácně, častěji pouze na jejích východních okrajích. Většina zbylých bukových porostů
je součástí zvláště chráněných území, častější jsou zbytky smíšených suťových lesů. O dřívější přítomnosti
buku často svědčí již jen ojedinělé staré buky uprostřed jehličnatých monokultur nebo dokonce jen místní
názvy. Rozlehlejší bučiny zůstaly zachovány v karpatské části Moravy, zejména v severní části Bílých Karpat,
kde má buk středoevropské optimum.
VÝVOJ ANTROPOGENNÍCH VLIVŮ:
Území tohoto stupně leží mimo oblast souvislé pravěké ekumeny, pouze ojediněle bylo kultivováno od konce
doby bronzové, trvalé osídlení celého území nastalo až v období raně středověké kolonizace. Ve středověku zde
byla hustota vesnických sídel vyšší a podíl lesů nižší než v současnosti. Právě v tomto stupni řada vesnic,
zaniklých především v období husitských válek a války třicetileté, nebyla znovu obnovena a často celá plužina
je dnes pokryta lesem. V oblasti Bílých Karpat je v tomto stupni soustředěno kopaničářské osídlení. Současná
hustota obyvatel je v oblasti bukového stupně již podprůměrná (92 obyvatel na km2).
SOUHRN DIFERENCIAČNÍCH ZNAKŮ:
Od nižších vegetačních stupňů se bukový stupeň liší absencí termofytů a poměrně častou účastí alespoň
některých submontanních druhů s těžištěm výskytu ve vyšších stupních. V přirozených lesích dominuje buk, v
podrostu se vyskytuje typická druhová garnitura "průvodců buku", z nichž ovšem pouze některé se vyskytují i v
převládajících současných smrčinách. V sadech již zcela chybí teplomilné dřeviny včetně ořešáku. I na loukách
se začínají objevovat druhy vyšších poloh.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Bukový vegetační stupeň se vyskytuje v suprakolinním až submontánním stupni fytogeografické oblasti
mezofytikum, vyjma nejteplejších a nejchladnějších částí. V bukovém stupni jsou zahrnuta společenstva
květnatých bučin podsvazu Eu-Fagenion a bikové bučiny svazu Luzulo-Fagion. Patří sem i část vápnomilných
bučin podsvazu Cephalanthero-Fagenion a část suťových lesů svazu Tilio-Acerion. V rámci bukového stupně
se vyskytují i přirozené bory, patřící na silikátových podkladech do svazu Dicrano-Pinion. Při typologickém
mapování lesů bylo rozšíření bukového stupně v hercynské oblasti podceněno, byl mapován teprve dodatečně,
jeho dosavadní vymezení (5,7 % plochy lesní půdy) neodpovídá skutečnému rozsahu (Plíva 1991). Segmenty
bukového stupně byly řazeny většinou do 5. jedlobukového stupně. Z typologického systému ÚHÚL patří do
rámce 4. bukového stupně i některé soubory lesních typů kyselých borů z vegetačního stupně, označeného 0.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
V moravských Karpatech je jedinečná ukázka vitálních bučin v PR Sidonie, řada ukázek přirozených lesů je
zachována na východním okraji hercynské oblasti (např. v PR Habrůvecká bučina, PR Pod sýkořskou
myslivnou, PR Bayerova), v centrální části Čech je nejlépe zachovaný komplex bučin v NPR Voděradské
bučiny, v Českém středohoří v PR Březina.
10.10.4.1. Dubojehličnatá varianta
BIOGEOGRAFICKÝ CHARAKTER A ROZŠÍŘENÍ:
V hercynské části ČR je vymezována dubojehličnatá varianta 4. vegetačního stupně v územích, kde kompetiční
schopnost buku je výrazně snížena díky zvláštnostem klimatu a specifickým půdním podmínkám, neboť se zde
na souvislých plochách vyskytují kyselé zamokřené půdy. Pojetí dubojehličnatého stupně a jeho vymezení se
postupně vyvíjelo. Při jeho charakteristice a současném vymezení vycházíme z upraveného pojetí A. Zlatníka
(1976, str. 330). Charakter biocenóz tzv. středoevropské tajgy (Málek, 1984) se blíží charakteru převážné části
severoevropské nížiny a pahorkatiny a zamokřeným částem evropské tajgy. Na rozdíl od vlastního bukového
stupně se v dřevinném patře uplatňoval především dub letní a jehličnany. Typická je účast řady submontanních
až montanních druhů boreálního a boreokontinentálního geoelementu i v nižších nadmořských výškách. Za
typické regiony se souvislým výskytem společenstev dubojehličnatého stupně považujeme Jihočeské pánve,
Ostravskou pánev a kotliny v rámci Ralské pahorkatiny. Dubojehličnatá varianta 4. vegetačního stupně zaujímá
5 % území ČR.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Zaujímá převážně široce rozevřené, ploché až mírně členité kotliny, pánve, tabule a pahorkatiny, obklopené
vyššími pohořími, v nadm. výšce kolem 400 m, v Ostravské pánvi a Ralské pahorkatině i pod 300 m.
Geologické podloží tvoří jezerní, mořské nebo glacifluviální sedimenty, převážně písky a jíly. Díky vysoce
položené hladině podzemní vody převládají oglejené a glejové půdy, převážně minerálně slabě zásobené a
kyselé pseudogleje a gleje. Často se vyskytují hluboké rašeliny s rašeliništními půdami, na vyvýšeném reliéfu
jsou časté podzoly.
Oproti bukovému stupni se projevuje lokální zvýšení kontinentality klimatu, jedná se o rozsáhlé inverzní
oblasti, s častějšími pozdními mrazy. K chladnějšímu charakteru půdního prostředí zde přispívá i vysoký obsah
vody v půdách. Území řazená do dubojehličnatého stupně přísluší převážně do mírně teplé oblasti MT 10,
částečně též do MT 9 a MT 10.
PŘÍRODNÍ STAV BIOCENÓZ:
V synusii dřevin díky snížené kompetiční schopnosti buku (Fagus sylvatica) dominují dub letní (Quercus
robur) a jedle bělokorá (Abies alba), v závislosti na hydrických podmínkách půd se uplatňují borovice lesní
(Pinus sylvestris) a smrk ztepilý (Picea abies). Na hlubokých rašelinách je dominantní dřevinou borovice blatka
(Pinus rotundata). Charakteristická je častá příměs břízy pýřité (Betula pubescens). V keřovém patře se často
vyskytuje krušina olšová (Frangula alnus). Účast buku v geobiocenózách zamokřené hydrické řady nelze dnes
spolehlivě stanovit, některé poznatky však ukazují, že mohla být místy dosti vysoká.
V synusii podrostu je charakteristická dominance acidofilních druhů, snášejících i trvalé zamokření půdního
profilu - např. přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), bezkolence
(Molinia caerulea, M. arundinacea), bika chlupatá (Luzula pilosa), borůvka (Vaccinium myrtillus), brusinka
(Vaccinium vitis-idaea), vřes obecný (Calluna vulgaris) a sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), velmi
hojné jsou acidofilní mechorosty. Z druhů vyšších poloh se charakteristicky vyskytuje např. třtina chloupkatá
(Calamagrostis villosa), v jihočeských pánvích např. dřípatka horská (Soldanella montana), rohozec trojlaloký
(Bazzania trilobata), v Ostravské pánvi i žebrovice různolistá (Blechnum spicant). Pro hluboké rašeliny jsou
typickými druhy rojovník bahenní (Ledum palustre), vlochyně (Vaccinium uliginosum), kyhanka sivolistá
(Andromeda polifolia), suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum) aj.
SOUČASNÝ STAV KRAJINY:
Pro krajinu dubojehličnatého stupně je typické vysoké zastoupení rybníků (6,5 % plochy). Podíl orné půdy (37
%), luk a pastvin (11 %) a lesů (29 %) je obdobný jako ve 4. bukovém stupni, významně vyšší je podíl zahrad a
sadů (3 %). Především v jihočeských pánvích má krajina dubojehličnatého stupně jedinečný ráz rybniční
harmonické kulturní krajiny, vzniklé rozsáhlými krajinnými úpravami ve středověku.
Území patří do bramborářského výrobního typu, hlavními plodinami jsou tedy mimo pšenici brambory, žito,
místy i oves a len. Významně je zastoupena celá škála různých typů polokulturních a přírodě blízkých
travinných společenstev s vlhkomilnými, mokřadními a rašeliništními druhy, patřící do svazů Molinion,
Calthion, Alopecurion, Caricion fuscae, Caricion gracilis, Magnocaricion elatae a Phragmition communis.
Kromě mokřadních litorálních lemů jsou zde významně rozšířena vodní společenstva svazů Lemnion minoris,
Utricularion vulgaris, Potamion pusilli, Batrachion aquatilis a Nymphaeon albae. V zemědělské krajině se
vyskytují liniová dřevinná společenstva a skupiny dřevin s převahou olše lepkavé a keřových vrb (Salix aurita,
Salix cinerea, Salix purpurea, na rašelinných půdách i Salix pentandra, na vlhkých loukách Salix
rosmarinifolia). Hráze starých rybníků jsou zpevněny alejemi mohutných starých dubů letních.
Přirozené lesní porosty se zachovaly pouze na hlubokých rašelinách. Kromě borovice blatky na nich roste i
borovice lesní a jejich kříženec, častá je příměs břízy pýřité. Převažují hospodářské borové porosty, v
jihočeských pánvích často s výplní dubu letního. Často se vyskytují směsi borovice a smrku, méně často než v
bukovém stupni i smrkové monokultury. Přírodě blízkou dřevinnou skladbu mají zbytky mokřadních a
poříčních olšin s olší lepkavou i olší šedou.
VÝVOJ ANTROPOGENNÍCH VLIVŮ:
Souvislé trvalé osídlení zde začíná až v době historické. Rozsáhlé přeměny bažinatých ploch proběhly v
souvislosti s vytvářením rybničních soustav ve středověku, kdy vznikl základ současné harmonické kulturní
krajiny. Lesní hospodářství v jihočeských pánvích vždy využívalo místních genotypů dřevin, zvláště velmi
kvalitní tzv. třeboňské borovice. Díky lokalizaci velkých měst (České Budějovice, Ostrava) dosahuje průměrná
hustota obyvatel velmi vysoké hodnoty 274 obyvatel na km2. Převládá zde ovšem rurální krajina s podstatně
nižší hustotou obyvatelstva.
SOUHRN DIFERENCIAČNÍCH ZNAKŮ:
Dubojehličnatý stupeň zaujímá málo členitý reliéf kotlin a pánví s kyselými podmáčenými půdami na písčitých
a jílovitých sedimentech v oblastech se zvýšenou kontinentalitou klimatu (extrémně velké výkyvy teplot). Směs
dubu letního a jehličnanů v dřevinném patře a v podrostu dominance acidofilních a vlhkomilných druhů s
výskytem boreálních a boreokontinentálních geoelementů a druhů s těžištěm výskytu ve vyšších polohách.
Obvykle se jedná o rybniční krajiny s vysokým podílem mokřadních a vodních společenstev a rašelinišť.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Oproti původnímu širokému pojetí dubojehličnatého stupně, tak jak je prezentováno prof. A. Zlatníkem v mapě
potenciálních geobiocenóz v Atlase ČSSR roku 1966, je současné pojetí podstatně užší. Toto užší vymezení je
obsaženo v registru biogeografie ISÚ (Buček, Lacina 1988). Celé území patří do fytogeografické oblasti
mezofytika a vegetace odpovídá suprakolinnímu stupni. Geobotanicky je území dubojehličnatého stupně řazeno
zejména do acidofilních doubrav (Quercion robori-petraeae) a acidofilních borů (Dicrano-Pinion) a do různých
cenotaxonů rašelinišť (Oxycocco-Sphagnetea). Z typologického systému ÚHÚL patří do rámce
dubojehličnatého stupně především soubory lesních typů borů, řazené do kyselé, oglejené, podmáčené a
rašelinné ekologické řady, soubory dubových jedlin z oglejené a podmáčené ekologické řady ve 4. bukovém
stupni a soubor svěžích reliktních smrčin z rašelinné ekologické řady.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
V přirozeném až přírodním stavu jsou zachovány pouze ukázky společenstev hlubokých rašelin, z nichž
nejvýznamnější je NPR Červené blato se škálou společenstev blatkových borů a NPR Žofinka, obě v CHKO
Třeboňsko. Rašeliništní a rybniční biocenózy v přírodě blízkém stavu jsou chráněny v NPR Břehyně-Pecopala
na Mimoňsku. V Třeboňské pánvi je komplex poříčních luhů a jejich kontaktních společenstev v NPR Stará
řeka. Především ornitologický význam má NPR Velký a Malý Tisý s komplexem vodních, mokřadních a
lemových společenstev. Velmi zajímavou ukázkou přírodě blízkých lesních společenstev na živných
podmáčených substrátech je zbytek převážně bukového porostu v PR Černý les u Šilhéřovic v Ostravské pánvi.
10.10.5. Jedlobukový vegetační stupeň
BIOGEOGRAFICKÝ CHARAKTER A ROZŠÍŘENÍ:
Jedlobukový stupeň lze označit též jako první horský, neboť se v něm pravidelně vyskytuje celá řada
submontanních až montanních druhů. Podíl druhů boreálního a subboreálního geoelementu zde převyšuje
zastoupení druhů středoevropského listnatého lesa. Biocenózy 5. vegetačního stupně se souvisle vyskytují ve
všech vyšších hraničních hercynských pohořích ČR (Novohradské hory, Šumava, Český les, Krušné hory,
Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Hrubý Jeseník). Ve vnitrozemí v různě
velkých segmentech zaujímají Slavkovský les, Brdskou vrchovinu, Plánický hřbet, nejvyšší polohy Votické
vrchoviny, Železných hor, Českomoravské vrchoviny (Žďárské vrchy a Javořická vrchovina), Drahanské
vrchoviny, Zábřežské vrchoviny a Nízkého Jeseníku. V karpatské části Moravy převažuje jedlobukový stupeň v
Moravskoslezských Beskydech, Hostýnských a Vsetínských vrších a v Javorníkách a v nejvyšších polohách
severní části Bílých Karpat. Jedlobukový stupeň zaujímá celkem 22 % území ČR, je tedy druhým
nejrozšířenějším vegetačním stupněm ČR.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Zaujímá vyšší polohy vrchovin a střední polohy hornatin převážně v rozmezí nadm. výšek (500) 600-800 (900)
m. Na různých horninách krystalinika a karpatského flyše převládají kambizemě, v nejvyšších polohách se již
začínají vyskytovat rezivé hnědé půdy podzolované, označované jako kryptopodzoly. Typicky vysoký podíl v
hercynské části ČR mají oglejené kambizemě, pseudogleje, gleje a rašelinné půdy.
Jedlobukový stupeň je prvním stupněm, který má těžiště rozšíření v chladné klimatické oblasti, především v
oblasti CH 7, zasahuje též do chladnějších a srážkově vydatnějších částí mírně teplé oblasti MT 3. Průměrná
roční teplota se pohybuje kolem 6 oC, průměrný roční úhrn srážek vykazuje rozmezí 700 až 1 000 mm,
nejčastěji se pohybuje kolem 750 až 800 mm. Z hlediska hydrického režimu je významná skutečnost, že
horizontální srážky zde začínají již převyšovat intercepci. Významně delší oproti nižším vegetačním stupňům
je doba trvání sněhové pokrývky - 100 až 120 dnů, mrazových dnů je 140 až 160. Délka vegetační doby
nepřesahuje 140 dní.
PŘÍRODNÍ STAV BIOCENÓZ:
Hlavními porostotvornými dřevinami jsou buk lesní (Fagus sylvatica) a jedle bělokorá (Abies alba), alespoň
jako příměs se pravidelně vyskytuje smrk (Picea abies), jehož podíl stoupá na lokalitách s přídatnou vodou, kde
může být i hlavní dřevinou. Ve slezském předhoří Hrubého Jeseníku má v tomto stupni těžiště rozšíření modřín
(Larix decidua). V suťových lesích bývá hlavní dřevinou javor klen (Acer pseudoplatanus), vyznívá zde
směrem od nižších vegetačních stupňů lípa velkolistá (Tilia platyphyllos) a jilm horský (Ulmus glabra). Na
skalních ostrožnách se vyskytují společenstva reliktních borů, kde společně s borovicí lesní (Pinus sylvestris)
roste bříza bělokorá (Betula pendula), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), smrk (Picea abies), místy (např. v
Brdech) i dub letní (Quercus robur). V potočních nivách a na prameništích se významně uplatňuje olše šedá
(Alnus incana), na rašeliništních a zrašelinělých půdách se hojně vyskytuje vrba pětimužná (Salix pentandra).
Keřové patro lesů je druhově chudé, v tomto vegetačním stupni se začíná vyskytovat zimolez černý (Lonicera
nigra), k běžným druhům patří bez hroznatý (Sambucus racemosa), místy i růže převislá (Rosa pendulina).
Synusie podrostu se od 4. bukového stupně liší především vyšším podílem submontanních a montanních druhů.
K typickým druhům patří ostružiník srstnatý (Rubus hirtus), kostřava nejvyšší (Festuca altissima), netýkavka
nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), vrbina hajní (Lysimachia nemorum),
věsenka nachová (Prenanthes purpurea), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), měsíčnice vytrvalá
(Lunaria rediviva), starček Fuchsův (Senecio fuchsii) aj. I na nepodmáčených půdách zde bývá dominantní
třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). Z vyšších vegetačních stupňů sem sestupují např. žebrovice
různolistá (Blechnum spicant), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), mléčivec alpský (Cicerbita alpina),
čarovník alpský (Circaea alpina), kýchavice zelenokvětá (Veratrum lobelianum), lipnice Chaixova (Poa
chaixii).
SOUČASNÝ STAV KRAJINY:
Pro krajinu 5. vegetačního stupně jsou charakteristické jednak rozlehlé lesní komplexy, jednak oblasti s
typickou mozaikou lesů, luk, pastvin a polí, místy s rozptýlenou vesnickou zástavbou, často představující
esteticky velmi působivé segmenty harmonické kulturní krajiny. Podíl polí je již silně podprůměrný (pouze 25
%), v rámci vegetačních stupňů ČR je v jedlobukovém stupni nejvyšší podíl luk a pastvin (15,4 %), zahrady a
sady mají naopak silně podprůměrné zastoupení (1,4 %), takřka polovinu plochy zaujímají lesní porosty (48,6
%). Podíl trvalých vegetačních formací je v tomto vegetačním stupni výrazně nadprůměrný (65,4 %). Směrem
od nižších stupňů se právě v 5. stupni poprvé objevuje nadpoloviční zastoupení trvalých vegetačních formací.
Jedná se o nejvyšší vegetační stupeň, jehož klimatické podmínky ještě umožňují intenzívní pěstování polních
plodin (typická oblast pěstování brambor, žita a lnu). Ovocné dřeviny v sadech jsou pěstovány jen výjimečně,
především třešně a nejodolnější odrůdy hrušní a jabloní.
V trvalých travních porostech se zachoval vyšší podíl společenstev s převahou přirozeně rostoucích druhů.
Významné zastoupení zde mají vlhkomilná společenstva často charakteru mokřadních lad, zejména podsvazů
Calthenion a Filipendulenion, zrašelinělé louky třídy Scheuchzerio-Caricetea fuscae, typicky se vyskytují i
suché krátkostébelné pastviny třídy Nardo-Callunetea. K charakteristickým druhům lučních společenstev, které
mají těžiště výskytu v jedlobukovém stupni, patří zejména tolije bahenní (Parnassia palustris), pcháč různolistý
(Cirsium heterophyllum), všivec mokřadní (Pedicularis sylvatica), stařinec potoční (Senecio rivularis), hadí
kořen větší (Polygonum bistorta), zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare), upolín evropský (Trollius
altissimus), suchopýry (Eriophorum latifolium, E. angustifolium), violka bahenní (Viola palustris) aj.
Zemědělsky využívaná krajina je většinou charakteristicky rozčleněná liniovými společenstvy na mezích a
kamenicích, v jejich dřevinném patře se nejčastěji vyskytují bříza bělokorá (Betula pendula), jeřáb ptačí
(Sorbus aucuparia), javor klen (Acer pseudoplatanus) a smrk (Picea abies), z keřů zde končí výskyt lísky
obecné (Corylus avellana) a růže šípkové (Rosa canina), které se v chladnějších polohách tohoto stupně a ve
vyšších stupních již nevyskytují. Díky eutrofizaci se již jen v malé míře na mezích a kamenicích zachovala
dříve typická společenstva acidofilních subxerofytů s vřesem obecným (Calluna vulgaris), smolničkou obecnou
(Steris viscaria), hvozdíkem kropenatým (Dianthus deltoides), zvonkem okrouhlolistým (Campanula
rotundifolia), světlíkem (Euphrasia sp.) aj. Pro vesnická sídla a především pro sídla s rozptýlenou zástavbou je
charakteristické jejich začlenění do krajiny vzrostlými listnatými dřevinami, zejména lípami, jasanem ztepilým,
javory a jilmy. V silničních stromořadích se kromě jasanů, javorů a lip často uplatňuje jeřáb ptačí a dokonce i
modřín.
Lesní porosty tohoto vegetačního stupně jsou silně změněny lesním hospodářstvím. Naprosto převažují
rozsáhlé plochy smrkových porostů, postihovaných větrnými a sněhovými kalamitami. I uměle založené
smrkové porosty se v 5. vegetačním stupni velmi dobře přirozeně zmlazují. Běžnou příměs hospodářských lesů
tvoří na celém území ČR modřín, zvláště v tzv. selských lesích je častá příměs borovice. Podíl jedle je v
současnosti velmi nízký, na rozsáhlých plochách se tato dříve hlavní dřevina přirozených lesů nevyskytuje.
Vyšší podíl jedle je dosud v karpatské části ČR, kde v selských lesích je místy i hlavní dřevinou a dobře se
zmlazuje. V hercynské části ČR se jen vzácně zachovaly zbytky porostů s převahou buku, které jsou vesměs
zařazeny do sítě zvláště chráněných území. Rozsáhlejší bukové porosty, často i s příměsí jedle jsou zachovány
na severovýchodní Moravě. Relativně přirozenější dřevinnou skladbu mají suťové lesy, v nichž se kromě buku
uplatňují javory, zvláště klen, jasan ztepilý, vzácně dosud i jilm horský.
VÝVOJ ANTROPOGENNÍCH VLIVŮ:
Biota tohoto vegetačního stupně nebyla výrazněji člověkem ovlivňována až do období středověké kolonizace.
Neosídlené souvislé přírodní lesy se zde tedy zachovaly až do 12. a 13. století. Vytvářením plužin byly souvislé
lesy rozdrobovány, lesní komplexy se zachovaly obvykle pouze v nejvyšších polohách. Složení dřevin
významně ovlivnila pastva dobytka, která přispěla ke zvýšení podílu jedle a zřejmě i smrku. Některé části např.
oblast Blatin a Samotína ve Žďárských vrších - byly osídleny dokonce až v období pozdní kolonizace v
17. století. Obdobně jako ve 4. bukovém stupni i zde řada středověkých sídel zanikla a jejich plužiny jsou dnes
zalesněny. Karpatská část Moravy byla ovlivněna valašskou kolonizací v průběhu 14. až 16. století, kdy na
svazích Moravskoslezských Beskyd, Javorníků a Vsetínských vrchů vznikalo rozptýlené pasekářské osídlení a
široce klenuté vrcholové hřbety byly přeměněny na pastviny. Z ekologického i ekonomického hlediska zcela
nevhodné byly velkoplošné úpravy zemědělských pozemků v průběhu intenzifikace zemědělské velkovýroby v
60. a 70. letech, spojené s odvodňováním, rozoráváním luk a likvidací liniových společenstev. Z mnohých
těchto tzv. rekultivovaných ploch se stala ruderalizovaná lada. Hustota osídlení v 5. vegetačním stupni v
posledních desetiletích klesala až na současných 58 obyvatel na km2.
SOUHRN DIFERENCIAČNÍCH ZNAKŮ:
Od 4. bukového stupně se společenstva jedlobukového stupně liší pravidelnou účastí celé řady submontanních a
montanních druhů, a to nejen v přirozených lesích, ale i ve smrkových monokulturách a v lučních porostech.
Ani v xerofilních travinných společenstvech se nevyskytují druhy s teplomilnou tendencí. V náhradních
trvalých travních porostech je charakteristický vysoký podíl vlhkomilných a rašeliništních společenstev.
Ovocné dřeviny jsou pěstovány podstatně méně než v nižších vegetačních stupních, ve vyšších částech tohoto
stupně se již vyskytují jen zplanělé třešně a hrušně.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Převážná část jedlobukového vegetačního stupně náleží do fytogeografické oblasti oreofytika, v menší míře
zasahuje i do nejchladnějších poloh mezofytika, kam náleží především izolované výskyty např. na Drahanské
vrchovině, Votické vrchovině, v Železných horách, v Javorníkách. Rozšíření jedlobukového stupně odpovídá
submontannímu vegetačnímu stupni. Geobotanicky jsou společenstva tohoto stupně řazena do svazů LuzuloFagion,
Acerenion a podsvazů Eu-Fagenion a Galio-Abietenion. V rámci tohoto stupně jsou v geobotanické
mapě vymezovány i acidofilní horské bučiny a podmáčené smrčiny. Při typologickém mapování lesů byl 5.
vegetační stupeň nadhodnocen, bylo do něho zařazeno 30 % plochy lesů ČR. Do 5. vegetačního stupně byla
totiž začleněna podstatná část území, které podle současného pojetí přísluší do 4. bukového stupně. Naopak
nejvyšší polohy jedlobukového vegetačního stupně byly lesními typology řazeny do 6. smrkobukového stupně
v pojetí ÚHÚL.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Typická lesní společenstva 5. jedlobukového vegetačního stupně zůstala zachována v řadě pralesových lesních
rezervací, ve většině z nich ovšem dochází k postupnému ústupu až vymizení jedle. Patří k nim např. PR
Kokšín a PR Chynínské bučiny v Brdech, NPR Poledník v Jizerských horách, NPR Žákova hora ve Žďárských
vrších, PR Kloc, PR Loučky a PR Velký Špičák v Jihlavských vrších, PR Čerňava v Hostýnských vrších, NPR
Salajka a NPR Mionší v Moravskoslezských Beskydech. Rašeliništní společenstva blatkových borů jsou
zachována v NPR Dářko ve Žďárských vrších.
10.10.6. Smrkojedlobukový vegetační stupeň
BIOGEOGRAFICKÝ CHARAKTER A ROZŠÍŘENÍ:
V tomto vegetačním stupni začínají převažovat horské druhy, náležející často k subboreálnímu, boreálnímu,
výjimečně i subarktickému geoelementu, vyznívá zde rozšíření druhů středoevropského listnatého lesa.
Společenstva 6. vegetačního stupně se vyskytují ve vyšších polohách hraničních hercynských pohoří
(Novohradské hory, Šumava, Český les, Slavkovský les, Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory,
Králický Sněžník a Hrubý Jeseník) a také v nejvyššícch polohách Moravskoslezských Beskyd. Na rozdíl od
nižších vegetačních stupňů je zastoupení 6. stupně v České republice výrazně nižší, zaujímá méně než 3 %
území.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Souvislejší výskyt je soustředěn do vyšších poloh hornatin, zpravidla v rozmezí nadmořských výšek 900 až
1200 m. Na různých horninách krystalinika a karpatského flyše převažují půdní typy ze skupiny půd
podzolových (humusové podzoly, rašelinné podzoly, kryptopodzoly), v hercynské části ČR jsou též na velkých
plochách zastoupeny pseudogleje a rašelinné půdy.
Klimaticky se jedná o chladné horské oblasti, převažuje oblast CH 6. Průměrná roční teplota je kolem 5 oC,
průměrný roční úhrn srážek činí 900 až 1100 mm. Humiditu klimatu podstatně zvyšují horizontální srážky z
mlhy a námrazy. Chladné horské klima potvrzuje i doba trvání sněhové pokrývky, která činí 110 až 130 dní a
počet mrazových dnů (150 až 160). Vegetační doba jej již relativně krátká (120 až 130 dní).
PŘÍRODNÍ STAV BIOCENÓZ:
V přirozené dřevinné skladbě hydricky normálních stanovišť se společně uplatňují buk (Fagus sylvatica), jedle
(Abies alba) a smrk (Picea abies). V tomto stupni končí výskyt buku jako hlavní porostotvorné dřeviny, jeho
vzrůst je v tomto stupni nižší, má omezenou kompetiční schopnost. V suťových lesích je hlavní dřevinou javor
klen (Acer pseudoplatanus), končí zde výskyt porostů s jasanem (Fraxinus excelsior). Na hlubokých horských
rašeliništích se vyskytuje převážně klečová forma borovice blatky (Pinus rotundata), kleč (Pinus mugo),
případně jejich hybrid Pinus x pseudopumilio. Na šumavských rašeliništích se jako glaciální relikt vyskytuje
bříza trpasličí (Betula nana). V druhově chudém keřovém patře se charakteristicky vyskytují zimolez černý
(Lonicera nigra), růže převislá (Rosa pendulina) a meruzalka alpská (Ribes alpinum). Diferenciálním druhem je
vrba slezská (Salix silesiaca), která se v nižších vegetačních stupních téměř nevyskytuje. V prameništních
společenstvech a podél potoků převládá olše šedá (Alnus incana), končí zde výskyt vrby křehké (Salix fragilis).
K horským druhům, které se vyskytují již od 5. jedlobukového stupně přistupuje v 6. vegetačním stupni řada
dalších - např. podbělice alpská (Homogyne alpina), kamzičník rakouský (Doronicum austriacum), havez
česnáčková (Adenostyles alliariae), hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), bika lesní (Luzula sylvatica),
papratka alpská (Athyrium distentifolium), vranec jedlový (Huperzia selago). Na rozdíl od nahodilého výskytu
v 5. vegetačním stupni se zde pravidelně vyskytují dřípatka horská (Soldanella montana), mléčivec alpský
(Cicerbita alpina), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius), kýchavice zelenokvětá (Veratrum lobelianum),
žebrovice různolistá (Blechnum spicant), lipnice Chaixova (Poa chaixii). Směrem od nižších vegetačních
stupňů zde končí výskyt řady průvodců středoevropského listnatého lesa - např. hrachoru jarního (Lathyrus
vernus), kostřavy obrovské (Festuca gigantea), ostřice lesní (Carex sylvatica), dymnivky duté (Corydalis cava),
dymnivky plné (Corydalis solida), řeřišnice nedůtklivé (Cardamine impatiens), čistce lesního (Stachys
sylvatica), sasanky praskyřníkovité (Anemone ranunculoides) aj.
SOUČASNÝ STAV KRAJINY:
Pro horskou krajinu 6. vegetačního stupně jsou charakteristické rozlehlé lesní komplexy s enklávami luk a
pastvin a většinou pouze rozptýlenou venkovskou zástavbou. Lesní porosty zaujímají takřka tři čtvrtiny
plochy (74 %), louky a pastviny 12 %, orná půda se dnes v tomto stupni vyskytuje jen zcela výjimečně.
V hospodářských lesích dnes zcela převažují smrkové porosty většinou bez příměsi dalších dřevin v hlavní
úrovni. Porosty s přirozenou dřevinnou skladbou s charakteristickou směsí smrku, jedle a buku se zachovaly
jen zcela výjimečně. Kromě Šumavy a Novohradských hor jsou smrkové porosty 6. vegetačního stupně silně
postiženy působením fytotoxických imisí. Na často velmi rozlehlých imisních holinách dominuje třtina
chloupkatá, k jejich zalesňování byly často využívány introdukované jehličnaté dřeviny (Picea pungens, Picea
omorica aj.). Převážně v přírodním stavu se zde zachovala často dosti rozlehlá rašeliniště.
Souvisleji zemědělsky využívané plochy jsou převážně na náhorních plošinách, zcela převažují buď louky a
pastviny extenzívně využívané, nebo ponechané ladem. Charakteristické jsou smilkové porosty (svaz Nardion)
a mezofilní porosty svazu Polygono-Trisetion, v severozápadních Čechách s typickou asociací Meo
athamantici-Festucetum, v níž bývá dominantní subatlantický floroelement koprník štětinolistý (Meum
athamanticum). Velmi častý je ostrůvkovitý výskyt zrašelinělých luk třídy Scheuchzerio-Caricetea fuscae. V
těchto druhově bohatých společenstvech rostou např. suchopýrek alpský (Baeothryon alpinum), stařinec
potoční (Senecio rivularis), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) aj.
VÝVOJ ANTROPOGENNÍCH VLIVŮ:
S výjimkou ojedinělých lokalit s těžbou nerostů (Krušné hory, Šumava) se až do ranného středověku jednalo o
oblast souvislých pralesů bez trvalého osídlení. Od 13. a 14. století postupně vznikají ojedinělá sídla, převažuje
rozptýlená zástavba. Velmi řídké osídlení bylo dokončeno až v 17. a 18. století založením dřevorubeckých
osad. Po odsunu Němců po II. světové válce došlo k podstatnému snížení hustoty obyvatelstva a intenzity
zemědělského využívání. Rozsáhlé plochy zemědělských pozemků byly ponechány ladem, mnohé z nich byly
postupně zalesňovány. V Moravskoslezských Beskydech docházelo k odlesnění vrcholových částí a k
intenzívnímu ovlivňování lesních porostů pastvou dobytka v průběhu valašské kolonizace od 16. století.
Současná hustota obyvatelstva je velmi nízká (19 obyvatel na km2), významný vliv na krajinu 6. stupně má
stále rostoucí rekreační využití.
SOUHRN DIFERENCIAČNÍCH ZNAKŮ:
Buk ještě patří mezi hlavní porostotvorné dřeviny, ale má nižší vzrůst a nižší vitalitu. I ve společenstvech
normální hydrické řady se pravidelně a často dominantně vyskytují montanní druhy, řada z nich nesestupuje do
nižších vegetačních stupňů.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Smrkojedlobukový stupeň náleží do fytogeografické oblasti oreofytika, převážná část se shoduje s
geobotanickým stupněm montanním. V geobotanické mapě je převážná část řazena do acidofilních horských
bučin a podmáčených smrčin. V geobotanickém klasifikačním systému se jedná o montanní polohy svazu
Luzulo-Fagion (asociace Calamagrostio villosae - Fagetum), na podmáčených půdách o společenstva svazu
Piceion excelsae (zejména asociace Mastigobryo - Piceetum), na rašeliništích o společenstva třídy Oxycocco Sphagnetea
(převážně asociace Vaccinio - Mughetum).
Při typologickém mapování lesů byl tento vegetační stupeň rozdělen na 2 lesní vegetační stupně (6.
smrkobukový a 7. bukosmrkový), lišící se vitalitou buku. Část území typology ÚHÚL zařazeného do 6.
smrkobukového stupně náleží v pojetí prof. Zlatníka do 5. jedlobukového vegetačního stupně. Jedná se zejména
o nejvyšší polohy Českomoravské vrchoviny (Žďárské vrchy a Jihlavské vrchy) a Brdy.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Nejtypičtější ukázky přirozených až přírodních pralesů s hercynskou směsí buku, jedle a smrku jsou zachovány
v nejstarších lesních chráněných územích v Čechách - v NPR Boubín, NPR Žofínský prales a NPR Hojná voda,
chráněných již od poloviny minulého století. Rozsáhlý zbytek přirozených porostů s převahou buku je
zachován i v Jizerských horách v NPR Poledník, zajímavý bukový porost s prameništi na vrcholovém hřbetu
Orlických hor je chráněn v NPR Bukačka. V Hrubém Jeseníku jsou přirozené porosty tohoto stupně zachovány
v PR Bučina pod Františkovou myslivnou a PR Jelení bučina, v Moravskoslezských Beskydech ve vyšších
polohách NPR Mionší, PR Noříčí a NPR Radhošť. V síti chráněných území je zastoupena celá řada
rašeliništních společenstev tohoto stupně - např. PP Rokytské slatě na Šumavě, NPR Božídarské rašeliniště v
Krušných horách, NPR Rašeliniště Jizerky v Jizerských horách a NPR Rašeliniště Skřítek v Hrubém Jeseníku.
10.10.7. Smrkový vegetační stupeň
BIOGEOGRAFICKÝ CHARAKTER A ROZŠÍŘENÍ:
Společenstva tohoto stupně mají charakter horské smrkové tajgy s dominancí montanních a boreálních druhů,
druhy středoevropského listnatého lesa sem zasahují jen zcela výjimečně. Jedná se o poslední vegetační stupeň,
v němž je souvisle vytvořena synusie dřevin stromového vzrůstu. Společenstva smrkového stupně
charakteristicky tvoří horní lesní hranici. V České republice je tomu tak jen v Krkonoších, Králickém Sněžníku
a Hrubém Jeseníku. Segmenty tohoto stupně dále zaujímají nejvyšší polohy Šumavy, Krušných hor, Jizerských
hor a Moravskoslezských Beskyd. Celkově 7. stupeň zaujímá jen necelé 1 % území ČR.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Souvislý, častěji však jen ostrůvkovitý výskyt je soustředěn do nejvyšších poloh hornatin v rozmezí
nadmořských výšek (1000) 1100 až 1350 m. Charakteristický je ostrůvkovitý výskyt na vrcholech izolovaných
hor, ovlivněných vrcholovým fenoménem. Na horninách krystalinika, v Beskydech na flyši, jsou převládajícím
půdním typem humusové podzoly.
Klima je studené, horské, odpovídá klimatické oblasti CH 4. Průměrná roční teplota je nižší než 3,5 oC, srážky
jsou vysoké, jejich průměrný roční úhrn je zpravidla vyšší než 1200 mm. Trvání sněhové pokrývky je velmi
dlouhé, více než 150 dní, mrazové dny se vyskytují takřka v polovině roku (170 dní). Vegetační doba je proto
velmi krátká, méně než 100 dní. Výrazně se projevují účinky větru a vysoké množství horizontálních srážek.
PŘÍRODNÍ STAV BIOCENÓZ:
V synusii dřevin je hlavní a často jedinou dřevinou smrk (Picea abies), který je oproti nižším vegetačním
stupňům omezeného vzrůstu. Směrem k horní hranici lesa se jeho vzrůst stále snižuje a porosty se rozvolňují.
Často je přimíšen jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Pouze ojediněle se vyskytují buk (Fagus sylvatica) a javor
klen (Acer pseudoplatanus) zakrslého a netvárného vzrůstu. Souvislé keřové patro není vyvinuto, roztroušeně
se vyskytují meruzalka skalní (Ribes petraeum), vrba slezská (Salix silesiaca) a zimolez černý (Lonicera nigra).
Charakteristický je hojný výskyt až spoludominance montánních druhů - např. podbělice alpské (Homogyne
alpina), čípku objímavého (Streptopus amplexifolius), papratky alpské (Athyrium distentifolium), biky lesní
(Luzula sylvatica), mléčivce alpského (Cicerbita alpina) aj. Dominantními druhy podrostu bývají nejčastěji
třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa) a borůvka (Vaccinium
myrtillus). Typické je často souvisle vyvinuté mechové patro s dominancí ploníku obecného (Polytrichum
commune), prutnatce trojlalokého (Bazzania trilobata), lesklece čeřitého (Plagiothecium undulatum). I na
stanovištích bez přídatné vody se vyskytují rašeliníky (Sphagnum sp.). Ve smrkovém vegetačním stupni bývala
charakteristická bohatá lichenoflóra epifytických lišejníků. Nápadné byly především druhy rodu Usnea sp. s
provázkovitou stélkou, visící z větví, které ustoupily nebo zcela zmizely vlivem imisí.
SOUČASNÝ STAV KRAJINY:
V 7. vegetačním stupni převažuje horská lesní krajina, kromě Šumavy silně narušená imisemi.
V oblastech postižených imisemi byly klimaxové smrčiny charakteru ochranného lesa často vytěženy a na
těchto lokalitách jsou dnes často rozsáhlé imisní holiny s dominancí třtiny chloupkaté. K jejich obtížnému
zalesňování se kromě smrku používá často kosodřevina a řada introdukovaných druhů jehličnanů. Zachované
lesní porosty jsou převážně ochranného charakteru a byly jen málo ovlivněny lesním hospodářstvím.
Na enklávách bývalých pastvin převládají společenstva svazu Nardion s výskytem subalpinských druhů, podél
pramenných úseků potoků se uplatňují vysokostébelné subalpinské nivy svazu Adenostylion.
VÝVOJ ANTROPOGENNÍCH VLIVŮ:
V minulosti více než těžba dřeva ovlivňovala lesy pastva dobytka. Sporadické trvalé osídlení je spojeno s
rozvojem horské rekreace. Katastrofické následky má v severní polovině ČR vliv znečištění ovzduší. Současné
rekreační zatížení, především v Krkonoších a Hrubém Jeseníku je často na hranicích únosnosti.
SOUHRN DIFERENCIAČNÍCH ZNAKŮ:
Edifikátorem lesních porostů je výhradně smrk většinou v rozvolněných porostech a omezeného vzrůstu. V
synusii podrostu jsou vždy až dominantně přítomny montanní druhy, často je na lokalitách bez přídatné vody
vyvinuto mechové patro s účastí rašeliníků.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Smrkový vegetační stupeň patří do fytogeografické oblasti oreofytika, shoduje se se supramontanním stupněm.
V geobotanickém klasifikačním systému jsou segmenty smrkového stupně řazeny k horským klimaxovým
smrčinám svazů Piceion excelsae a Athyrio alpestris -Piceion. V typologickém mapování ÚHÚL odpovídá 7.
smrkovému vegetačnímu stupni 8. lesní vegetační stupeň, do kterého bylo zařazeno 1,69 % lesní půdy v ČR.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Nejlépe zachovaný komplex společenstev 7. stupně je chráněn v rezervaci Trojmezná hora (I. zóna NP
Šumava). Imisemi zničené jsou smrčiny v PR Prales Jizera v Jizerských horách a v rezervacích Prameny Labe a
Prameny Úpy (I. zóna NP Krkonoše). Nejzachovalejší klimaxovou smrčinou na Moravě je prales Bílá Opava v
NPR Praděd v Hrubém Jeseníku. Zbytek klimaxové smrčiny se zachoval i v NPR Kněhyně - Čertův mlýn v
Moravskoslezských Beskydech.
10.10.8. Klečový vegetační stupeň
BIOGEOGRAFICKÝ CHARAKTER A ROZŠÍŘENÍ:
Do tohoto stupně řadíme polohy nad horní stromovou hranicí lesa včetně alpinských společenstev, která v ČR
nevytvářejí souvislý vegetační stupeň. Charakteristicky se zde uplatňuje řada arkto-alpinských druhů, často
reliktního charakteru. V ČR se vyskytuje v nejvyšších polohách Krkonoš, Hrubého Jeseníku a ve vrcholové
partii Králického Sněžníku.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Zaujímá nejvyšší polohy Krkonoš, Králického Sněžníku a Hrubého Jeseníku v nadmořských výškách obvykle
nad 1300 m, výrazně ovlivněné působením vrcholového fenoménu a anemo-orografických systémů (Jeník
1961). Na podloží krystalinika se vyskytují zpravidla mělké kamenité půdy charakteru rankrů, horských
podzolů a místy i polygonálních půd nebo rašeliništních organozemí.
Průměrná roční teplota je velmi nízká (pod 1,5 oC), průměrný roční úhrn srážek je velmi vysoký (nad 1500
mm), vegetační doba je velmi krátká (do 60 dní). Sněhová pokrývka zde leží déle než 170 dní v roce, počet
mrazových dnů přesahuje 190. Jedná se o nejchladnější a největrnější polohy klimatické oblasti CH 4.
PŘÍRODNÍ STAV BIOCENÓZ:
Souvislé stromové patro není vyvinuto. V Krkonoších se přirozeně vyskytují souvislé porosty borovice kleče
(Pinus mugo), v Hrubém Jeseníku i na Králickém Sněžníku byla kleč uměle vysázena. Kromě kleče vnikají do
tohoto stupně ojedinělé silně krnící a netvárné smrky (Picea abies), často vlajkovitých forem, dále jeřáb ptačí
olysalý (Sorbus aucuparia ssp. glabrata). Vzácným endemitem Krkonoš je jeřáb sudetský (Sorbus sudetica).
Reliktem alpinských holí Krkonoš a Hrubého Jeseníku jsou vrba laponská (Salix lapponum) a vrba bylinná
(Salix herbacea), pouze v Krkonoších roste vrba dvoubarvá (Salix bicolor), v Hrubém Jeseníku vrba šípovitá
(Salix hastata).
Bylinné patro tvoří druhově bohaté spektrum subalpinských a alpinských druhů, často arkto-alpinského
geoelementu - např. sítina trojklanná (Juncus trifidus), jestřábník alpský (Hieracium alpinum), koprníček
bezobalný (Ligusticum mutellina), mochna zlatá (Potentilla aurea), kuklice horská (Geum montanum), sasanka
narcisokvětá (Anemone narcissiflora) a mnohé jiné. Vysokou pokryvností i druhovou rozmanitostí se
vyznačuje lichenoflora. Druhově velmi bohatá a cenoticky rozmanitá je vegetace karů v Krkonoších a Hrubém
Jeseníku, kde se společně vyskytují díky působení anemo-orografických systémů jak druhy horské, tak druhy
nižších poloh.
SOUČASNÝ STAV KRAJINY:
Mozaika porostů kosodřeviny a nejrozmanitějších typů horských a alpinských travinnobylinných společenstev,
ostrůvkovitě rašeliništní společenstva s arkto-alpinskými druhy, častá jsou skalní a suťová společenstva s
dominancí epilitických lišejníků. Kromě přirozených porostů kosodřeviny v Krkonoších došlo jak v
Krkonoších, tak i v Hrubém Jeseníku a na Králickém Sněžníku v minulosti k dosti rozsáhlým umělým
výsadbám kosodřeviny nejrůznější provenience. Kolem frekventovaných turistických cest dochází k šíření
nepůvodních, převážně ruderálních druhů.
VÝVOJ ANTROPOGENNÍCH VLIVŮ:
V minulosti docházelo k ovlivňování společenstev tohoto stupně pastvou dobytka, která způsobila rozvolnění
kosodřeviny a snížení její horní hranice. Poměrně rozsáhlé zalesňování kosodřevinou převážně počátkem 20.
století, motivované půdoochrannou, někdy i okrašlovací funkcí, je z hlediska zachování biodiverzity původních
horských a alpinských společenstev problematické. V posledních desetiletích je krajina nejvyšších horských
poloh vystavena negativním vlivům soustředěné rekreace. Až devastační účinek mají trvalé rekreační objekty,
intenzívně využívané turistické cesty fungují jako koridory šíření nepůvodních invazních druhů.
SOUHRN DIFERENCIAČNÍCH ZNAKŮ:
Zaujímá pouze nejvyšší polohy hercynských hornatin nad stromovou hranicí lesa s výskytem arkto-alpinských
druhů.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Nejchladnější polohy oreofytika, řazené do subalpinského a alpinského stupně. Kromě svazu Pinion mughi
mozaika nejrůznějších syntaxonů geobotanické klasifikace ze tříd Juncetea trifidi, Mulgedio-Aconitetea a
Salicetea herbaceae. V pojetí ÚHÚL se jedná o 9. klečový lesní vegetační stupeň, do kterého bylo zařazeno
0,29 % lesní půdy ČR. Do 9. vegetačního stupně je ovšem zařazen i soubor lesních typů vrchovištní kleč,
rozšířený na Šumavě, v Krušných horách a v Jizerských horách, který podle geobiocenologické klasifikace
náleží převážně do 6. a 7. vegetačního stupně.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Nejlépe zachovaný komplex společenstev 8. vegetačního stupně je chráněn v rezervacích Prameny Labe a
Prameny Úpy (I. zóna NP Krkonoše). Segmenty v NPR Praděd a NPR Králický Sněžník jsou ovlivněny
výsadbou kosodřeviny.
10.11. TROFICKÉ ŘADY A MEZIŘADY
10.11.1. Oligotrofní řada A
ROZŠÍŘENÍ A CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Ostrůvkovitý až souvislý výskyt v hercynských pahorkatinách, vrchovinách a hornatinách, jen výjimečně i v
moravské části Karpat. Zcela chybí v širokých říčních nivách, na bazických horninách, v oblastech s překryvy
spraší, sprašových hlín a na podsvahových deluviích.
Vyskytuje se na kyselých a živinami chudých horninách, zejména na kyselých žulách, rulách, svorech a
fylitech, křemitých porfyrech a porfyritech, křemitých dioritech, křemencích, buližnících a křemitých
pískovcích. Charakteristickými půdními typy jsou silně kyselé litozemě, podzolové rankry, kambizemě a
podzoly. Do oligotrofní řady A řadíme i všechna vrchovištní rašeliniště s oligotrofními organozeměmi. Půdy se
vyznačují velmi silně kyselou půdní reakcí (pH obvykle pod 3,5), nízkým nasycením sorpčního komplexu,
absencí karbonátů. Humifikace je silně zpomalená, převládajícími humusovými formami jsou mor a surový
moder, poměr C/N je vyšší než 30. Půdy jsou velmi silně nenasycené, hodnota nasycení sorpčního komplexu je
pod 10 %.
BIOINDIKACE:
V oligotrofní řadě A se vždy vyskytují alespoň některé stenoekní acidofyty a oligotrofní druhy - např. metlička
křivolaká (Deschampsia flexuosa), vřes obecný (Calluna vulgaris), kociánek dvoudomý (Antennaria dioica),
ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum), smilka tuhá (Nardus stricta),
sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) aj. Z mechorostů jsou to např. bělomech sivý (Leucobryum
glaucum), dvouhroteček různotvarý (Dicranella heteromalla), ploník obecný (Polytrichum commune), ploník
chluponosný (Polytrichum piliferum), z lišejníků např. pukléřka islandská (Cetraria islandica), dutohlávka sobí
(Cladonia rangiferina), dutohlávka lesní (Cladonia arbuscula), z epilitických lišejníků je charakteristický
lišejník zeměpisný (Rhizocarpon geographicum).
Mnohé typické stenoekní acidofyty se vyskytují na rašeliništích - např. rosnatka okrouhlolistá (Drosera
rotundifolia), suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), rojovník bahenní (Ledum palustre), klikva žoravina
(Oxycoccus palustris), vlochyně (Vaccinium uliginosum), četné druhy rašeliníků (Sphagnum sp.), ploník tuhý
(Polytrichum strictum) aj.
Těžiště výskytu v řadě A mají oligotrofní acidofyty, které velmi často bývají dominantami - např. borůvka
(Vaccinium myrtillus), brusinka (Vaccinium vitis-idaea), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), hasivka
orličí (Pteridium aquilinum), žebrovice různolistá (Blechnum spicant) a kostřava ovčí (Festuca ovina).
VÝZNAČNÉ DIFERENCIAČNÍ ZNAKY:
Dominují oligotrofní acidofyty, vždy se vyskytují alespoň některé stenoekní acidofyty a oligotrofní druhy,
zcela chybí druhy mezotrofní.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Do oligotrofní řady A patří všechny lesní typy edafické kategorie ÚHÚL rašelinné chudé (R) a oglejené chudé
(Q), dále většina lesních typů kategorií kyselé chudé (M), kyselé kamenité (N), oglejené kyselé (P), a
podmáčené chudé (T) a některé lesní typy kategorií kyselé normální (K), extrémní zakrslé (Z) a extrémní
skeletové (Y).
Z geobotanických jednotek náleží do řady A všechny syntaxony rašeliništních společenstev třídy OxycoccoSphagnetea,
většina syntaxonů acidofilních společenstev krátkostébelných nehnojených luk a pastvin třídy
Nardo-Callunetea, některá společenstva acidofilních doubrav svazu Genisto germanicae - Quercion, všechna
společenstva acidofilních borů svazu Dicrano - Pinion, nejchudší společenstva bikových bučin svazu Luzulo Fagion,
většina společenstev smrčin svazu Piceion excelsae a řada společenstev kosodřeviny svazu Pinion
mughi.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
V síti chráněných území existuje celá řada typických acidofilních společenstev rašelinišť (např. NPR Červené
blato na Třeboňsku, NPR Rašeliniště Jizery v Jizerských horách, NPR Rejvíz v Hrubém Jeseníku). Mimo
rašeliniště jsou typická společenstva řady A např. v PR Fajmanovy skály - Klenky v Brdech a v PR Maštale.
Acidofilní společenstva převažují v pískovcových skalních městech v CHKO Český ráj, v CHKO Broumovsko
a v NP Labské pískovce, rozsáhlé plochy acidofilních borů jsou na Mimoňsku.
10.11.2. Oligotrofněmezotrofní meziřada AB
ROZŠÍŘENÍ A CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Nejrozšířenější trofická kategorie v ČR se souvislým výskytem v hercynské části a ostrůvkovitým až souvislým
výskytem v moravské části Karpat. Zcela chybí v širokých říčních nivách a v oblastech s překryvy spraší.
Vyskytuje se na kyselých a minerálně chudších horninách, převažujícím půdním typem jsou kyselé kambizemě.
Půdy se vyznačují silně kyselou půdní reakcí (pH 3,8 až 4,2). Humifikace je zpomalená, převažující
humusovou formou je moder, poměr C/N se pohybuje v rozmezí 25 až 30. Jedná se o půdy silně nenasycené,
nasycení sorpčního komplexu je mezi 10 až 20 %.
BIOINDIKACE:
V meziřadě AB nejsou nikdy dominantní stenoekní acidofyty a oligotrofní druhy, zpravidla se zde ani
nevyskytují, pokud ano, tak jen s nepatrnou pokryvností. Ve společenstvech trofické meziřady AB se typicky
mísí druhy s těžištěm výskytu v řadě A a taxony přechodného charakteru, zasahující i do mezotrofní řady B.
Těžiště výskytu v meziřadě AB mají acidofilní oligo-mezotrofy.
Charakteristický je často až dominantní výskyt biky hajní (Luzula luzuloides), biky lesní (Luzula sylvatica),
ostřice třeslicovité (Carex brizoides), bezkolence rákosovitého (Molinia arundinacea), svízele drsného (Galium
rotundifolium), smolničky obecné (Steris viscaria), jestřábníku chlupáčku (Hieracium pilosella), z mechorostů
travníku Schreberova (Pleurozium schreberi) a ploníku ztenčeného (Polytrichum formosum). Typickými druhy
meziřady AB dále jsou např. zvonek okrouhlolistý (Campanula rotundifolia), hvozdík kropenatý (Dianthus
deltoides), hadinec obecný (Echium vulgare), kručinka německá (Genista germanica), jestřábník okoličnatý
(Hieracium umbellatum), podbělice alpská (Homogyne alpina), černýš lesní (Melampyrum sylvaticum),
hruštice jednostranná (Orthilia secunda), lipnice Chaixova (Poa chaixii), rozrazil lékařský (Veronica
officinalis), kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata), v mokřadních společenstvech violka bahenní (Viola
palustris), na skalních výchozech osladič obecný (Polypodium vulgare) aj. Z euryekních taxonů je pro meziřadu
AB typický výskyt zejména šťavele kyselého (Oxalis acetosella), třtiny rákosovité (Calamagrostis arundinacea)
a třtiny křovištní (Calamagrostis epigeios), pstročku dvoulistého (Maianthemum bifolium), věsenky nachové
(Prenanthes purpurea) aj.
Jen s nižší pokryvností zasahují do meziřady AB jednak oligotrofní acidofyty - např. borůvka (Vaccinium
myrtillus), jednak druhy mezotrofní - např. violka lesní (Viola reichenbachiana), starček Fuchsův (Senecio
fuchsii).
VÝZNAČNÉ DIFERENCIAČNÍ ZNAKY:
Základní složku fytocenóz tvoří acidofilní oligo-mezotrofy s těžištěm výskytu v této meziřadě, zasahující i do
řad A a B. Často i s velkou pokryvností se vyskytují euryekní taxony, s nízkou pokryvností sem zasahují
oligotrofní acidofyty a mezotrofní druhy. Oproti řadě A zpravidla zcela chybí stenoekní acidofyty. Ve srovnání
s řadou B je podstatně vyšší zastoupení druhů s acidofilní tendencí.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Přestože meziřada AB má v ČR největší plošné zastoupení, zachovaly se ukázky přirozených lesních
společenstev jen zcela ojediněle. V současné síti zvláště chráněných území se jen stěží dá nalézt takové, které
by celé náleželo do této meziřady. Obvykle jsou tato společenstva v chráněných územích zastoupena jen
určitým podílem. Jedná se např. o NPR Voděradské bučiny ve Středočeské pahorkatině, PP Květnice na
východním okraji Českomoravské vrchoviny, PR Malužín v Brněnské vrchovině, NPR Kněhyně - Čertův Mlýn
v Moravskoslezských Beskydech.
10.11.3. Mezotrofní řada B
ROZŠÍŘENÍ A CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Mezotrofní řada B zaujímá téměř čtvrtinu území ČR. Souvisle na velkých plochách se vyskytuje především ve
flyšové části moravských Karpat. V hercynské části ČR je zastoupena méně, převážně ostrůvkovitě, souvislý
výskyt např. v Českém středohoří a v Doupovských vrších je v jiných oblastech méně častý.
Vyskytuje se na mírně kyselých až neutrálních horninách (biotitické žuly, ruly, droby, syenity, diority, flyšové
jílovce, gabra aj.). V oblastech společného výskytu s meziřadou AB zaujímá řada B především ploché části
reliéfu a přímé, případně mírně vyduté svahy, kdežto meziřada AB vypuklé části reliéfu. Řada B se vyskytuje i
na hlubokých zvětralinách a svahovinách neutrálních až bazických hornin (čediče, andezity, amfibolity aj.).
Převládajícím půdním typem jsou mezotrofní kambizemě a luvizemě. Půdní reakce je kyselá až mírně kyselá
(pH nad 4,2). Humifikace je normální, převažující humusovou formou je typický až mulový moder, poměr C/N
je pod 25. Jedná se o půdy nenasycené, nasycení sorpčního komplexu je nad 20 %.
BIOINDIKACE:
Základem druhové garnitury jsou mírně acidofilní mezofyty. Dominantními druhy bývají mařinka vonná
(Galium odoratum), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), lipnice hajní (Poa nemoralis), kostřava
nejvyšší (Festuca altissima), starček Fuchsův (Senecio fuchsii). Často se vyskytují např. svízel lesní (Galium
sylvaticum), kozinec sladkolistý (Astragalus glycyphyllos), zvonek řepkovitý (Campanula rapunculoides), srha
říznačka (Dactylis polygama), hrachor jarní (Lathyrus vernus), hrachor černý (Lathyrus niger), hrachor lesní
(Lathyrus sylvestris), černýš hajní (Melampyrum nemorosum), strdivka nicí (Melica nutans), kokořík
mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), silenka nadmutá (Silene vulgaris), čistec lesní (Stachys sylvatica),
vikev kašubská (Vicia cassubica), vikev plotní (Vicia sepium), violka lesní (Viola reichenbachiana) aj. V
územích s karpatským vlivem bývá často dominantní ostřice chlupatá (Carex pilosa), hojně se vyskytuje pryšec
mandloňovitý (Euphorbia amygdaloides) a svízel Schultesův (Galium schultesii).
Druhovou garnituru pravidelně doplňují euryekní taxony, zejména šťavel kyselý (Oxalis acetosella), třtina
křovištní (Calamagrostis epigeios), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), kapraď samec (Dryopteris
filix-mas), papratka samice (Athyrium filix-femina), ostřice prstnatá (Carex digitata), konvalinka vonná
(Convallaria majalis), jahodník obecný (Fragaria vesca), jestřábník lesní (Hieracium murorum), třezalka
tečkovaná (Hypericum perforatum), kopretina obecná (Leucanthemum vulgare), bika chlupatá (Luzula pilosa),
bojínek luční (Phleum pratense), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), ostružiníky (Rubus fruticosus,
Rubus hirtus, Rubus idaeus), silenka nicí (Silene nutans), pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias), rozrazil
rezekvítek (Veronica chamaedrys), violka psí (Viola canina) aj.
S menší pokryvností oproti meziřadě AB zasahují do řady B acidofilní oligo-mezofyty, např. bika hajní (Luzula
luzuloides), bika lesní (Luzula sylvatica), svízel drsný (Galium rotundifolium) aj.
S vyšší pokryvností a takřka pravidelně zasahují do řady B některé z heminitrofilních mezotrofů s těžištěm
výskytu v meziřadě BC. Jsou to např. samorostlík klasnatý (Actaea spicata), válečka lesní (Brachypodium
sylvaticum), zvonek kopřivolistý (Campanula trachelium), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), vrbka horská
(Epilobium montanum), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), vrbina penízkovitá (Lysimachia nummularia),
pšeníčko rozkladité (Milium effusum), mateřka trojžilná (Moehringia trinervia), plicník lékařský (Pulmonaria
officinalis), žindava evropská (Sanicula europaea), vikev lesní (Vicia sylvatica) aj.
Obdobně, ovšem s menší pokryvností, se v řadě B mohou vyskytovat i některé bazifilní mezotrofy, např.
bukvice lékařská (Betonica officinalis), kopretina chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum) a medovník
meduňkolistý (Melittis melissophyllum).
VÝZNAČNÉ DIFERENCIAČNÍ ZNAKY:
Synusie dřevin přirozených lesů a zvláště synusie podrostu jsou druhově výrazně bohatší než v řadě A a
meziřadě AB. Nikdy se nevyskytují stenoekní acidofyty, základem druhové garnitury jak lesních, tak i lučních
společenstev jsou mírně acidofilní mezotrofy a euryekní taxony. Takřka vždy se přidružují alespoň některé
heminitrofilní a bazifilní mezotrofy.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Z edafických kategorií ÚHÚL náleží do mezotrofní řady B většina lesních typů edafických kategorií normální
bohaté (B), hlinité (H) a středně bohaté (S), některé lesní typy edafických kategorií zakrslé (Z), skeletové (Y),
svahové (F), vysýchavé (C), středně bohaté oglejené (O) a středně bohaté podmáčené (G), výjimečně i některé
lesní typy z kategorií xerotermní (X), bázické (W) a vlhké (V).
Z geobotanických jednotek patří do řady B většina syntaxonů květnatých bučin (především podsvazů EuFagenion
a Galio-Abietenion) a dubohabrových hájů (svazu Carpinion) a jejich náhradních společenstev
hygrofilních až mezofilních trávníků (tříd Molinio-Arrhenatheretea a Festuco-Brometea). K řadě B náleží též
některé syntaxony subxerofilních doubrav (svazu Quercion pubescenti-petraeae).
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Společenstva mezotrofní řady B převládají v celé řadě zvláště chráněných území, obvykle s kontakty s
meziřadou BC nebo AB. Jedná se zejména o NPR Týřov v CHKO Křivoklátsko, PR Buky u Vysokého
Chvojna, PR Staré Ransko a NPR Žákova hora v CHKO Žďárské vrchy, NPR Habrůvecká bučina v CHKO
Moravský kras, PR Sidonie v CHKO Bílé Karpaty, NPR Razula a NPR Mionší v CHKO Beskydy.
10.11.4. Mezotrofně nitrofilní meziřada BC
ROZŠÍŘENÍ A CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Přechodná meziřada BC je souvisleji rozšířena především v údolních nivách, obvykle s návazností na řadu C.
Mimo potoční a široké říční nivy je její výskyt pouze ostrůvkovitý, častěji a na větších plochách ve flyšové
části moravských Karpat, v Českém středohoří a v Doupovských vrších. Geobiocenózy meziřady BC zaujímají
zhruba 5 % území ČR.
Meziřada BC se charakteristicky vyskytuje v terénních pokleslinách, na bázích svahů a dnech údolí, tedy na
takových tvarech reliéfu, kde dochází k akumulaci půdních částic, obohacených humusem. Velmi často se
jedná o zahliněné sutě. Na vypuklých tvarech reliéfu se vyskytuje vzácněji, především na mělkých
skeletovitých půdách hřbetů vrchovin a hornatin. Meziřada BC je vázána na nejrůznější půdotvorné substráty s
tím, že na neutrálních a bazických horninách je její výskyt častější a plošně rozsáhlejší. Na aluviálních
náplavech v mozaice geobiocenóz meziřady BC a řady C zaujímá meziřada BC zpravidla polohy vzdálenější od
toku, které jsou méně obohacovány pravidelnou akumulací povodňových hlín.
Rozhodující pro zařazení geobiocenóz do této meziřady je přirozeně zvýšený obsah dusíku v půdách.
Význačným znakem je příznivý průběh humifikace, nejčastější formou humusu je mulový moder, poměr C/N
se pohybuje v rozmezí 12 až 16. V širokých říčních nivách převládají fluvizemě, v užších potočních nivách je
výskyt meziřady BC vázán na humusové gleje. Mimo nivy jsou nejčastějšími půdními typy humózní
kambizemě, zpravidla silně skeletovité. Jedná se o mírně kyselé půdy (pH 5,0 - 6,5) s labilně nasyceným
sorpčním komplexem (40 - 80 %).
BIOINDIKACE:
V dřevinném patře je charakteristická účast listnatých dřevin, vyžadujících minerálně bohatší humózní půdy s
vyšším obsahem přístupných nitrátů. Patří k nim především javory (Acer campestre, Acer platanoides, Acer
pseudoplatanus), jilmy (Ulmus minor, Ulmus glabra, Ulmus laevis), lípy (Tilia cordata, Tilia platyphyllos), z
keřů zejména srstka angrešt (Grossularia uva-crispa) a bez černý (Sambucus nigra).
V bylinném patře je charakteristická společná účast mezotrofních a euryekních druhů s těžištěm výskytu v řadě
B s heminitrofilními mezotrofy, které mají těžiště výskytu právě v této meziřadě. Pravidelně , ale většinou s
nízkou pokryvností sem zasahují i eutrofní heminitrofyty, které mají těžiště výskytu v řadě C.
Z heminitrofilních mezotrofů lesního podrostu bývají až dominantní bršlice kozí noha (Aegopodium
podagraria), kopytník evropský (Asarum europaeum), čarovník pařížský (Circaea lutetiana), pitulník žlutý
(Galeobdolon luteum) a pitulník horský (Galeobdolon montanum), kakost smrdutý (Geranium robertianum),
plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), devětsil bílý (Petasites albus),
rozrazil břečťanolistý (Veronica hederifolia) aj.
V synusii podrostu jsou vždy hojné, často až dominantní druhy s těžištěm výskytu v mezotrofní řadě B, např.
mařinka vonná (Galium odoratum), starček Fuchsův (Senecio fuchsii) a kyčelnice cibulkonosná (Dentaria
bulbifera), obvykle typická je vyšší účast kapraďorostů, zejména kapradě samce (Dryopteris filix-mas) a
papratky samice (Athyrium filix-femina).
Z eutrofních heminitrofytů sem pravidelně zasahují např. česnáček lékařský (Alliaria petiolata), sveřep
Benekenův (Bromus benekenii), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), bažanka vytrvalá (Mercurialis
perennis), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum). Charakteristický je druhově bohatý jarní aspekt, ve kterém
kvetou např. dymnivky (Corydalis pumila, C. intermedia, C. cava, C. solida), kyčelnice devítilistá (Dentaria
enneaphyllos), orsej jarní (Ficaria bulbifera), křivatec žlutý (Gagea lutea), sasanka pryskyřníkovitá (Anemone
ranunculoides).
V karpatské části ČR jsou pro meziřadu BC typické druhy kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa),
hvězdnatec čemeřicový (Haquetia epipactis), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), šalvěj lepkavá
(Salvia glutinosa) a pryšec mandloňovitý (Euphorbia amygdaloides), z nichž některé zasahují i do hercynské
oblasti.
Pro luční společenstva v meziřadě BC jsou typické např. pcháče (Cirsium canum, C. rivulare a C. oleraceum),
kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), upolín evropský (Trollius altissimus), zejména v karpatské části ČR
jarmanka větší (Astrantia major) aj. V mokřadních společenstvech jsou to zejména tužebník jilmový
(Filipendula ulmaria), kuklík potoční (Geum rivale), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), karbinec evropský
(Lycopus europaeus), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), orobinec širokolistý (Typha latifolia) aj.
VÝZNAČNÉ DIFERENCIAČNÍ ZNAKY:
Typická je spoludominantní účast mezotrofních druhů s heminitrofilními mezotrofy, pravidelně se vyskytují i
eutrofní heminitrofyty s těžištěm výskytu v řadě C. V lesích je zpravidla nápadná vysoká pokryvnost
kapraďorostů. Nikdy se nevyskytují oligotrofní acidofyty ani acidofilní oligomezotrofy.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Do mezotrofně nitrofilní meziřady BC patří většina lesních typů edafických kategorií ÚHÚL: obohacené hlinité
(D) a obohacené kamenité (A), dále část typů kategorií obohacené lužní (L), obohacené údolní (U), obohacené
vlhké (V) a některé typy kategorie živné bohaté (B).
Meziřada BC odpovídá některým asociacím dubohabrových hájů svazu Carpinion a květnatých bučin podsvazu
Eu-Fagenion a klenových bučin podsvazu Acerenion. K této meziřadě a následující řadě C patří všechny
asociace lužních lesů podsvazu Alno-Ulmion a pobřežních křovin třídy Salicetea purpureae.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Přírodě blízká až přirozená společenstva meziřady BC jsou zachována v celé řadě zvláště chráněných území,
zpravidla v pestré mozaice se společenstvy řady C a řady B. V karpatské části ČR je to např. NPR Javořina v
Bílých Karpatech a PR Holý kopec v Chřibech. V hercynské části ČR jsou společenstva meziřady BC
zastoupena např. v NPR Žákova hora ve Žďárských vrších, v NPR Jezevčí vrch v Lužických horách, v PR
Jelení skok v Adamovské vrchovině aj. Z nivních rezervací patří alespoň zčásti do této meziřady např. NPR
Žebračka v nivě Bečvy, PR Polanský les v Poodří a NPR Libický luh v Polabí.
10.11.5. Mezotrofně bázická meziřada BD
ROZŠÍŘENÍ A CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Meziřada BD je v České republice vázána především na překryvy spraší. Souvisle se proto vyskytuje zejména v
Dolnomoravském, Hornomoravském a Dyjsko-svrateckém úvalu a v České tabuli. Mimo oblast sprašových
překryvů je výskyt meziřady BD vázaný především na bázické horniny, souvisleji se vyskytuje např. v Bílých
Karpatech, Ždánickém lese, jinde je její výskyt převážně ostrůvkovitý. Geobiocenózy meziřady BD zaujímají
cca 7 % území ČR.
Vyskytuje se především na spraších, sprašových a deluviálních hlínách, na vápnitých neogenních sedimentech,
kde jsou vyvinuty hluboké půdy, v jejichž svrchní vrstvě je obsah bází snížen, takže půdní reakce není
alkalická, ale mírně kyselá. Převládá málo členitý reliéf sprašových plošin a plochých pahorkatin. Na úpatí
členitých pahorkatin a vrchovin náleží do meziřady BD geobiocenózy vzniklé na překryvech spraší a
sprašových hlín, v nichž se velmi často vytvořily hluboké strže. Do meziřady BD patří i geobiocenózy na
dalších neutrálních až bázických horninách, především na opuce, slínovci, vápenci, čediči a andezitu v
oblastech členitých pahorkatin až vrchovin. V těchto případech jsou půdy mělčí.
Přechodný ráz mezotrofně bázické meziřady je podmíněn mírně kyselou až neutrální reakcí půd (pH 6,2 až
6,8), vzniklých na vápnitých a bázemi bohatých půdotvorných substrátech. Nejrozšířenějšími půdními typy
jsou černozemě, hnědozemě a pararendziny, dále se vyskytují smonice, černice a šedozemě. K meziřadě BD
řadíme i geobiocenózy na kambizemi rendzinové, fluvizemi karbonátové a některé geobiocenózy na litozemi
bázické. Pro všechny typy půd je charakteristická příznivá humifikace, převažující humusovou formou je
mulový moder (poměr C/N je pod 20). Půdy jsou sorpčně nasyceny (nasycení sorpčního komplexu je 60 % až
80 %).
BIOINDIKACE:
Pro dřevinné patro přirozených lesních geobiocenóz je charakteristický výskyt alespoň některých druhů s
kalcifilní a bazifilní tendencí. Ve stromovém patře se uplatňuje jeřáb břek (Sorbus torminalis), v keřovém patře
je charakteristický výskyt ptačího zobu obecného (Ligustrum vulgare), v některých oblastech se hojněji
vyskytují i kalina tušalaj (Viburnum lantana), klokoč zpeřený (Staphylea pinnata), dřín obecný (Cornus mas). V
lesních lemech a na postagrárních ladech v nejteplejších oblastech rostou též višeň křovitá (Cerasus fruticosa),
růže galská (Rosa gallica), vzácněji i růže bedrníkolistá (Rosa pimpinellifolia). Především na segmenty
meziřady BD jsou vázány i poslední ojedinělé lokality vzácného lýkovce vonného (Daphne cneorum) a
mandloně nízké (Amygdalus nana) na jižní Moravě. V meziřadě BD mají těžiště výskytu řešetlák počistivý
(Rhamnus catharticus), na Moravě též brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa). Na živných svěžích půdách
se často vyskytuje i břečťan popínavý (Hedera helix).
Těžiště výskytu v meziřadě BD mají bazifilní mezotrofy, tedy druhy podrostu, zasahující jak do mezotrofní tak
i eutrofně bázické (kalcifilní) řady. K běžným až dominantním druhům patří válečka prapořitá (Brachypodium
pinnatum), ostřice nízká (Carex humilis), ostřice horská (Carex montana), kostřava walliská (Festuca
valesiaca), marulka klinopád (Clinopodium vulgare), bukvice lékařská (Betonica officinalis), mochna bílá
(Potentilla alba), prvosenka jarní (Primula veris), kamejka modronachová (Buglossoides purpurocaerulea),
prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), kopretina chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum), ožanka
kalamandra (Teucrium chamaedrys), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria), jahodník zelený (Fragaria
viridis), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum), violka srstnatá (Viola hirta), smldník jelení (Peucedanum
cervaria) aj. Typicky se zde vyskytuje i řada vzácných druhů s kalcifilní tendencí - např. ostřice Micheliova
(Carex michelii), hvězdnice chlumní (Aster amellus), čilimník řezenský (Chamaecytisus ratisbonensis),
plamének přímý (Clematis recta), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), lilie zlatohlávek (Lilium
martagon), okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), orlíček planý (Aquilegia vulgaris), kosatec různobarvý
(Iris variegata).
Do meziřady BD zasahují i eutrofní bazifyty s těžištěm výskytu v řadě D. Jsou to např. střevičník pantoflíček
(Cypripedium calceolus), timoj trojlaločný (Laser trilobum), pryšec mnohobarvý (Euphorbia polychroma) aj.
V synusii podrostu se vždy vyskytují mírně acidofilní mezotrofy s těžištěm výskytu v řadě B. K dominantním
druhům patří mařinka vonná (Galium odoratum), strdivka jednokvětá (Melica uniflora), kyčelnice cibulkonosná
(Dentaria bulbifera), na překryvech sprašových hlín a vápnitém flyši zejména v karpatské části Moravy bývá
dominantní ostřice chlupatá (Carex pilosa). Druhovou garnituru doplňují euryekní taxony, např. konvalinka
vonná (Convallaria majalis), jahodník obecný (Fragaria vesca). Z heminitrofilních mezotrofů se
charakteristicky vyskytuje kopytník evropský (Asarum europaeum), jaterník podléška (Hepatica nobilis),
pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) aj.
Druhovou bohatostí vynikají náhradní travinná společenstva a to jak louky, tak postagrární lada s
charakteristickým výskytem bazifilních mezotrofů - např. chrpa porýnská (Centaurea rhenana), řepík lékařský
(Agrimonia eupatoria), chřest obecný (Asparagus officinalis), zvonek klubkatý (Campanula glomerata), oman
vrbolistý (Inula salicina), chrpa Triumfettiho (Centaurea triumfettii), srpek obecný (Falcaria vulgaris), tužebník
obecný (Filipendula vulgaris), modřenec chocholatý (Muscari comosum), strdivka sedmihradská (Melica
transsilvanica), rozrazil klasnatý (Pseudolysimachion spicatum). K význačným druhům patří šalvěje (Salvia
pratensis, S. verticillata, S. nemorosa). Vyskytují se zde i eutrofní bazifyty - např. bílojetel německý
(Dorycnium germanicum), lnice kručinkolistá (Linaria genistifolia), černohlávek velkokvětý (Prunella
grandiflora), hlaváč bledožlutý (Scabiosa ochroleuca), dobromysl obecná (Origanum vulgare), jetel
načervenalý (Trifolium rubens). Do meziřady BD patří převážná část květnatých bělokarpatských luk. Z druhů
s kalcifilní tendencí zde bývají dominantní např. hladýš širolistý (Laserpitium latifolium), plicník horský
měkký (Pulmonaria mollis), ze vstavačovitých eutrofních bazifytů je nejhojnější vstavač vojenský (Orchis
militaris).
VÝZNAČNÉ DIFERENCIAČNÍ ZNAKY:
Charakteristickou druhovou kombinaci tvoří mírně acidofilní mezotrofy a bazifilní mezotrofy, vyskytují se i
eutrofní bazifyty, nevyskytují se acidofilní oligomezotrofy. Oproti řadě B se jedná o společenstva druhově
bohatší. V dřevinném patře se pravidelně uplatňují druhy s kalcifilní a bazifilní tendencí, především keře.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Do mezotrofně bázické meziřady BD patří část lesních typů z edafických kategorií ÚHÚL živné normální (B),
živné hlinité (H), ultrabázické (W) a některé typy edafické kategorie vysýchavé (C), zakrslé (Z), xerotermní
(X), údolní (U) a oglejené středně bohaté (O). Patří sem především podstatná část lesních typů na sprašových
překryvech.
Z geobotanických jednotek náležejí do meziřady BD mnohé asociace ze svazu Quercion pubescenti-petraeae
(např. Potentillo albae-Quercetum), dále některá společenstva ze svazu Carpinion, zvláště z asociací Carici
pilosae-Carpinetum, Primulo veris-Carpinetum a Tilio-Carpinetum, patří sem i část společenstev asociace
Cephalanthero-Fagetum. Travinná společenstva této meziřady náleží většinou do svazu Cirsio-Brachypodion
pinnati, lesní lemy jsou řazeny do třídy Trifolio-Geranietea sanguinei. Křovinná společenstva patří do různých
asociací řádu Prunetalia, např. Pruno-Ligustretum, Roso gallicae-Prunetum, Prunetum fruticosae a Prunetum
tenellae.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Vzhledem k tomu, že převážná část segmentů geobiocenóz meziřady BD na překryvech spraší a vápnitých
deluviálních hlín má velmi dobré podmínky pro zemědělské využívání, zachovalo se ukázek přirozených
lesních biocenóz velmi málo. Patří k nim např. PR Ve žlebcách v Litenčických vrších, PR Bosonožský hájek u
Brna, částečně i pralesovitá PR Slunná na Tišnovsku. Celá řada květnatých luk, náležejících do této meziřady,
je zachována v síti chráněných území Bílých Karpat - např. NPR Čertoryje, NPR Zahrady pod Hájem a PR
Miliovy louky. Často se vyskytují druhově bohatá postagrární lada na opukách jižního okraje Svitavské
pahorkatiny, postupně registrovaná jako významné krajinné prvky (např. Ščerky nad údolím Křetínky).
10.11.6. Eutrofně nitrofilní řada C
ROZŠÍŘENÍ A CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Geobiocenózy řady C jsou vázány souvisleji jen na široké říční nivy dolních toků velkých řek (např. Morava,
Dyje, Labe, Ohře, Vltava), kde došlo k obohacování nivních půd usazováním dusíkem bohatých povodňových
hlín. V užších říčních a potočních nivách je jejich výskyt pouze mozaikovitý, střídají se obvykle s
geobiocenózami meziřady BC. V členitém reliéfu pahorkatin, vrchovin a hornatin jsou geobiocenózy řady C
vázány především na zahliněné sutě s humózními půdami s vysokým obsahem dusíku. Proto je zde jejich
výskyt pouze ostrůvkovitý, opět v těsné návaznosti na převažující okolní geobiocenózy meziřady BC. Častěji
se vyskytují v oblastech neutrálních až bázických hornin - např. v Českém středohoří, Doupovských vrších a v
Bílých Karpatech, typický je i jejich výskyt v hluboce zařezaných údolích řek - např. Svratky, Berounky a
Moravice. Celkově geobiocenózy řady C zaujímají necelá 2 % území ČR.
Do řady C jsou řazeny geobiocenózy s hluboce prohumózněnými půdami s vysokým obsahem dusíku. V
širokých říčních nivách to jsou typické a pelické fluvizemě a černice. V členitém reliéfu jsou společenstva řady
C vázána na silně skeletovité humózní půdy, především na ranker kambizemní a kambizem rankrovou,
případně na eutrofní kambizemě. Pro všechny tyto půdy jsou charakteristické příznivé formy humusu převážně
mul, případně mulový moder, poměr C/N je 10 až 12. Jedná se o půdy mírně kyselé až neutrální (pH
5,7 - 7,0) s vysokým sorpčním nasycením (50-90 %). Vyznačují se bohatou činností edafonu.
BIOINDIKACE:
Řada C bývá často označována jako řada javorová, neboť zde mají těžiště výskytu stromové eutrofní
heminitrofyty, mezi něž patří javor mléč (Acer platanoides), javor klen (Acer pseudoplatanus), jasany (Fraxinus
excelsior, v nivách jižní Moravy též Fraxinus angustifolia) a jilm horský (Ulmus glabra), z keřů bez černý
(Sambucus nigra). Spoludominantami dřevinného patra jsou heminitrofilní mezotrofy - např. javor babyka
(Acer campestre), lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos), jilmy (Ulmus minor, U. laevis), z keřů srstka angrešt
(Grossularia uva-crispa), brslen evropský (Euonymus europaea), meruzalka alpská (Ribes alpinum).
V bylinném patře je typická hojná účast až dominance stenoekních eutrofních nitrofytů. K nejčastějším patří
česnek medvědí (Allium ursinum), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), krabilice zápašná (Chaerophyllum
aromaticum), krabilice mámivá (Ch. temulum), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), dymnivka dutá
(Corydalis cava), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), svízel přítula (Galium aparine), hluchavka
skvrnitá (Lamium maculatum), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis),
šťovík alpský (Rumex alpinus), tořice japonská (Torilis japonica) a kopřiva dvoudomá (Urtica dioica).
Bylinné patro doplňují eutrofní heminitrofyty - např. pižmovka mošusová (Adoxa moschatellina), sveřep
Benekenův (Bromus benekenii), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), konopice zdobná
(Galeopsis speciosa), kakost hnědočervený (Geranium phaeum), popenec chlupatý (Glechoma hirsuta),
ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), lilek potměchuť
(Solanum dulcamara), v lužních lesích ostružiník ježiník (Rubus caesius). Podobně jako v meziřadě BC i v řadě
C je charakteristický druhově bohatý jarní aspekt. Z eutrofních heminitrofytů se v něm vyskytují např.
dymnivka plná (Corydalis solida), orsej jarní (Ficaria bulbifera), křivatec žlutý (Gagea lutea), sněženka
předjarní (Galanthus nivalis), bledule jarní (Leucojum vernum) i v jihomoravských lužních lesích vzácná
bledule letní (L. aestivum), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides) a podél toků časně z jara kvetoucí
devětsil lékařský (Petasites hybridus).
Synusii podrostu doplňují heminitrofilní mezofyty, z nichž se pravidelně vyskytují např. kopytník evropský
(Asarum europaeum), kakost smrdutý (Geranium robertianum), pšeníčko rozkladité (Milium effusum) a bršlice
kozí noha (Aegopodium podagraria).
Ráz synusie podrostu velmi často určuje dominance kapraďorostů, nejčastěji kapradě samce (Dryopteris filixmas)
a papratky samice (Athyrium filix-femina). Pro některé potoční nivy je charakteristický výskyt vzácného
heminitrofilního kapraďorostu pérovníku pštrosího (Matteuccia struthiopteris).
V členitém reliéfu se na segmentech této řady zachovaly lesní porosty často s přirozenou dřevinnou skladbou.
Náhradní luční společenstva jsou pouze v potočních a říčních nivách. Převažují v nich druhy s nitrofilní
tendencí , zvláště psárka luční (Alopecurus pratensis), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), kakost luční
(Geranium pratense), pcháč potoční (Cirsium rivulare), ocún jesenní (Colchicum autumnale) aj. V mokřadních
travinných společenstvech je typická dominance zblochanu vodního (Glyceria maxima), charakteristicky se
vyskytuje kosatec žlutý (Iris pseudacorus).
VÝZNAČNÉ DIFERENCIAČNÍ ZNAKY:
Na rozdíl od meziřady BC jsou společenstva eutrofně nitrofilní řady C tvořena především stenoekními
eutrofními nitrofyty a eutrofními heminitrofyty. Doplňují je heminitrofilní mezotrofy, pouze výjimečně se
vyskytují druhy mezotrofní. Nikdy se nevyskytují oligotrofní acidofyty ani acidofilní oligomezotrofy.
V agrární a urbánní krajině jsou časté případy výskytu antropogenně podmíněných společenstev ruderálních lad
s dominancí nitrofilních druhů. Do řady C jsou segmenty těchto společenstev řazeny jen tehdy, je-li zvýšený
obsah dusíku v půdním profilu trvalý. Do řady C tedy nejsou zařazována ta nitrofilní společenstva, která
vznikla díky krátkodobému zvýšení obsahu dusíku v půdách např. nadměrným hnojením, při nadměrné
koncentraci dobytka nebo zvěře v oborách.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Z typologických jednotek ÚHÚL patří do řady C většina lesních typů edafické kategorie suťové (J), převážná
část lesních typů edafické kategorie lužní (L), část lesních typů edafické kategorie údolní (U) a vlhké (V) a
některé lesní typy edafické kategorie humusem obohacené kamenité (A).
Z geobotanických syntaxonů odpovídá řadě C většina asociací suťových lesů svazu Tilio-Acerion a klenové
bučiny podsvazu Acerenion. V nížinných říčních nivách odpovídají společenstvům řady C některé asociace
svazu Salicion albae a svazu Ulmenion. Z nelesních společenstev náleží této řadě přirozená společenstva třídy
Galio-Urticetea a lužní louky svazu Alopecurion a v panonské oblasti jižní Moravy též svazu Cnidion venosi.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Ukázky přirozených suťových lesních biocenóz řady C jsou ostrůvkovitě zachovány v řadě chráněných území,
obvykle v pestré mozaice se společenstvy řady B a meziřady BC - např. v NPR Chejlava ve Švihovské
vrchovině, NPR Týřov v Křivoklátské vrchovině, NPR Břehyně-Pecopala v Ralské pahorkatině, PR Čepičkův
vrch ve Svratecké hornatině, NPR Javořina v Bílých Karpatech, PR Hrubovodské sutě v Nízkém Jeseníku.
Ukázky lesních a lučních společenstev širokých niv jsou zejména v oblasti soutoku Moravy a Dyje. Chráněny
jsou pouze pralesovité zbytky lužního lesa v NPR Cahnov, NPR Ranšpurk a NPR Soutok.
10.11.7. Nitrofilně bázická meziřada CD
ROZŠÍŘENÍ A CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Výskyt geobiocenóz, náležejících do meziřady CD je omezen především na svahové sutě na minerálně
bohatých karbonátových horninách, obohacených současně dusíkem. Meziřada CD se tedy vyskytuje
především v krasových oblastech ČR, zejména v Českém a Moravském krasu a na vápencových bradlech
Pavlovských vrchů. Ostrůvkovitě a na malých plochách se vyskytuje i na vložkách karbonátových hornin,
roztroušených v oblasti krystalinika Českého masívu, výjimečně i na vápnitém flyši moravských Karpat. Jedná
se o plošně nejméně rozšířenou trofickou meziřadu, zaujímá méně než 0,2 % území ČR .
Pro meziřadu CD jsou typické silně skeletovité humózní půdy na karbonátových horninách. Nejčastějším
půdním typem jsou suťové bázické rendziny často se střídající s mělkými karbonátovými litozeměmi.
Převládající humusovou formou je vápnitý mul, někdy též vápnitý mulový moder. Jedná se o neutrální až
bázické půdy (pH vyšší než 6,8), pro něž je charakteristický vyšší obsah dusíku (poměr C/N je nižší než 15) a
vysoké sorpční nasycení (80 - 100 %).
BIOINDIKACE:
V dřevinném patře se vždy vyskytují a často i převládají druhy typické pro nitrofilní řadu C, tedy lípy (Tilia
cordata, T. platyphyllos), javory (Acer campestre, A. platanoides, A. pseudoplatanus) a jilmy (Ulmus minor, U.
glabra). Charakteristický je výskyt dřevin s kalcifilní tendencí. Především v této meziřadě je soustředěn
přirozený výskyt klokoče zpeřeného (Staphylea pinnata), vyskytuje se i dřín obecný (Cornus mas), ve
stromovém patře bývá někdy až spoludominantní jeřáb břek (Sorbus torminalis). V přirozených lesních
společenstvech se právě v této meziřadě zachovala početnější populace tisu červeného (Taxus baccata).
Z druhů s těžištěm výskytu v řadě C se v bylinném patře meziřady CD až dominantně uplatňují např. ječmenka
evropská (Hordelymus europaea), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kyčelnice devítilistá (Dentaria
enneaphyllos), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), měsíčnice
vytrvalá (Lunaria rediviva) aj. V meziřadě CD mají těžiště výskytu bazifilní až kalcifilní nitrofyty, zejména
oměj vlčí (Aconitum vulparia), dymnivka nízká (Corydalis pumila), dymnivka prostřední (Corydalis
intermedia), drnavec lékařský (Parietaria officinalis), pouze na Moravě velmi vzácné i oměj jedhoj (Aconitum
anthora), ploštičník evropský (Cimicifuga europaea) a jazyk jelení (Phyllitis scolopendrium). Ze stenoekních
bazifytů se charakteristicky vyskytuje vzácná vstavačovitá bylina okrotice červená (Cephalanthera rubra).
VÝZNAČNÉ DIFERENCIAČNÍ ZNAKY :
Díky výskytu na strmých suťových svazích nebo mělkých půdách, vždy na karbonátových horninách, zůstala
většina segmentů geobiocenóz zachována v přirozeném či přírodě blízkém stavu. Většinou se jedná o suťové
listnaté lesy. V synusii podrostu převažují druhy s těžištěm výskytu v nitrofilní řadě C, pravidelně se vyskytují
bazifilní až kalcikolní nitrofyty.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Ve starších variantách Zlatníkova geobiocenologického systému nebyla nitrofilně bázická meziřada CD
vymezována, příslušné geobiocenózy byly zpravidla zařazovány do nitrofilní řady C.
Z typologických jednotek ÚHÚL náležejí do meziřady CD některé tzv. vápencové varianty lesních typů ze
souborů edafické kategorie xerotermní (X), ultrabazické (W) , obohacené hlinité (D) , obohacené kamenité (A)
a suťové (J ) .
Z geobotanických syntaxonů náleží do meziřady CD některá společenstva květnatých vápnomilných bučin
podsvazu Cephalanthero-Fagenion. Ze suťových lesů svazu Tilio-Acerion lze do této meziřady zařadit
především asociaci Scolopendrio-Fraxinetum.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Přes malou rozlohu a ostrůvkovitý výskyt jsou ukázky přirozených společenstev meziřady CD zachovány v
celé řadě zvláště chráněných území např. v NPR Děvín v CHKO Pálava, v NPR Josefovské údolí a NPR
Vývěry Punkvy v CHKO Moravský kras, v NPR Karlštejn v CHKO Český kras. Mimo rozsáhlé krasové oblasti
jsou zajímavé ukázky např. v PR Krnovec v přírodním parku Podkomorské lesy u Brna a v PP Svídovec v
přírodním parku Svratecká hornatina u Tišnova.
10.11.8. Bázická řada D
ROZŠÍŘENÍ A CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Výskyt geobiocenóz řady D je v ČR vždy jen ostrůvkovitý. Jsou rozšířeny především v krasových oblastech
(Moravský kras, Český kras, Pavlovské vrchy), dále v oblastech souvislého výskytu spraší (především v
moravských úvalech), v oblastech bázických vyvřelin (např. České středohoří), vzácněji i na vápnitých
křídových sedimentech České tabule a vápnitých sedimentech Středomoravských Karpat. Poměrně častý je
maloplošný výskyt na vložkách bázických hornin v krystaliniku českého masívu, zvláště v hlubokých říčních
zářezech. Řada D přitom zaujímá jen kolem 1 % území ČR.
Geologický podklad tvoří bázemi bohaté především karbonátové horniny (vápence, vápnité slepence, pískovce
a jílovce, vápnité spraše, vápnité opuky) , dále bázické silikátové horniny, především hadce, čediče a
amfibolity. Půdy jsou bázemi velmi bohaté s neutrální až mírně alkalickou reakcí (pH více než 6,5).
Převažujícím půdním typem jsou rendziny typické, dále se vyskytují karbonátové černozemě, karbonátové
litozemě a karbonátové regozemě. Hloubka půdy je velmi rozmanitá. Na pevných půdotvorných substrátech
převládají mělčí půdy, na vápnitých spraších jsou zpravidla hluboké černozemě. Vždy se jedná o půdy s
příznivou humifikací, převažující humusovou formou je vápnitý moder. Nasycení sorpčního komplexu je velmi
vysoké (70 až 100 %), poměr C/N se pohybuje mezi 15 až 25. Pro geobiocenózy řady D je typické to, že jsou
častěji vázány na sušší stanoviště, kde nedochází k nadměrnému vymývání karbonátů z půdního profilu.
BIOINDIKACE:
V dřevinném patře je obvykle charakteristická účast alespoň některých druhů s kalcifilní tendencí. Těžiště
rozšíření zde mají např. dub pýřitý (Quercus pubescens), jeřáb muk (Sorbus aria), dřín obecný (Cornus mas),
mahalebka (Cerasus mahaleb) a dřišťál obecný (Berberis vulgaris). Pro sušší a teplejší lokality v nižších
vegetačních stupních je charakteristický často rozvolněný zápoj porostů a četné lesostepní polanky.
V bylinném patře mají významný podíl eutrofní bazifyty a stenoekní bazifyty, doplňují je především bazifilní
mezotrofy.
Na sušších teplejších ekotopech je charakteristická druhově velmi bohatá synusie podrostu. Typickými druhy
jsou např. třemdava bílá (Dictamnus albus), chrpa Triumfettiho (Centaurea triumfettii), bílojetel německý
(Dorycnium germanicum), hlaváček jarní (Adonis vernalis), žluťucha menší (Thalictrum minus), smldník jelení
(Peucedanum cervaria), oman mečolistý (Inula ensifolia), oman oko Kristovo (Inula oculus-christi), kosatec
nízký (Iris pumila), vstavač nachový (Orchis purpurea), pryšec mnohobarvý (Euphorbia polychroma), kamejka
modronachová (Buglossoides purpurocaerulea), ožanka hroznatá (Teucrium botrys), timoj trojlaločný (Laser
trilobum), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), ostřice horská (Carex montana). Na lesostepních
polankách a postagrárních stepních ladech je typická účast kavylů (Stipa sp.), vousatky prstnaté (Bothriochloa
ischaemum), kostřavy waliské (Festuca valesiaca), sesele sivého ( Seseli osseum), lnu žlutého (Linum flavum)
aj. Pouze na jižní Moravě roste v segmentech řady D stepní běžec katrán tatarský (Crambe tataria).
Na stinných expozicích jsou v řadě D typické fytocenózy s výskytem až dominancí dealpinských druhů,
především pěchavy vápnomilné (Sesleria albicans), lomikamene latnatého (Saxifraga paniculata), lomikamene
trojprstého (Saxifraga tridactylites), dvojštítku hladkoplodého (Biscutella laevigata) aj. Především na
zastíněných vápencových skalkách roste i sleziník zelený (Asplenium viride).
Specifickými druhy se vyznačují hadce. Typickými hadcovými specialisty jsou např. sleziník hadcový
(Asplenium cuneifolium) a sleziník nepravý (Asplenium adulterinum).
VÝZNAČNÉ DIFERENCIAČNÍ ZNAKY:
Typický je výskyt na mělkých půdách pevných bázických hornin a na vápníkem nejbohatších černozemích na
spraších. Oproti meziřadě BD je v synusii podrostu menší účast druhů mezotrofních, oproti meziřadě CD je
podstatně nižší podíl nitrofytů. Častý je výskyt lesostepních polanek a postagrárních lad s kavyly.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Z typologických jednotek ÚHÚL náleží řadě D především lesní typy z podsouborů ultrabazické edafické
kategorie (W) a některé lesní typy kategorie xerotermní (X), do níž náleží i soubory dealpinský bor (0X) a
dealpinská bučina (4X).
Z geobotanických jednotek patří do řady D značná část asociací svazu Quercion pubescenti-petraeae, zvláště
asociace Pruno mahaleb-Quercetum pubescentis, Lithospermo-Quercetum a Corno-Quercetum a společenstva
reliktních borů vápencových skal svazu Erico-Pinion. Geobotanické syntaxony vystihují pestrost a druhovou
rozmanitost zvláště travinobylinných společenstev. Do řady D náleží především řada asociací xerotermních
společenstev svazu Festucion valesiacae, společenstev s dealpiny svazu Seslerio-Festucion pallentis a
společenstva hadců svazu Asplenio cuneifolii-Armerion serpentini. K řadě D náleží i některé syntaxony
keřových plášťů třídy Rhamno - Prunetea, svazu Berberidion, např. asociace Antherico-Corylletum a Violo
hirtae-Cornetum maris.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Přirozená společenstva řady D jsou zachována především v krasových oblastech ČR. V CHKO Český kras jsou
to především části NPR Karlštejn, NPR Koda a PR Karlické údolí, v CHKO Moravský kras NPR Josefovské
údolí, NPR Vývěry Punkvy, v CHKO Pálava NPR Děvín, NPR Stolová a PR Milovická stráň. Různá sukcesní
stádia postagrárních stepních lad jsou zastoupena např. v NPR Pouzdřanská step - Kolby a v NPR Dunajovické
kopce v panonské oblasti jižní Moravy. Geobiocenózy řady D na hadcích jsou v přírodě blízkém stavu
zachovány zejména v NPR Mohelenská hadcová step. Na bázických vyvřelinách je řada D např. v NPR Lovoš,
NPR Oblík, PR Milá a NPR Raná v CHKO České středohoří. Pro Českou republiku je charakteristický
rozptýlený výskyt segmentů řady D na izolovaných ostrovních lokalitách. Pěkné ukázky na vápenci najdeme
např. v PP Květnice u Tišnova, NPR Špraněk v Javoříčském krasu, na křídových horninách např. v NPP Bílé
stráně u Pokratic na Litoměřicku.
POZNÁMKA :
K řadě D řadíme i halobiocenózy, tedy společenstva alkalických půd s výskytem halofytů, jejichž nepatrné a
druhově ochuzené zbytky se zachovaly zejména v nížinné části jižní Moravy.
10.12. HYDRICKÉ ŘADY
10.12.1. Hydrická řada 1 - suchá
ROZŠÍŘENÍ A CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Geobiocenózy suché hydrické řady mají pouze ostrůvkovitý a plošně velmi omezený výskyt, především v
územích s velmi členitým reliéfem. Častější výskyt je typický ve skalnatých údolních zářezech zejména
západomoravských řek (Svratka, Jihlava, Oslava, Rokytná, Dyje), Vltavy a některých jejích přítoků (Sázava,
Berounka, Otava) a v pískovcových skalních městech severovýchodních a severozápadních Čech. Ve srovnání
s Českým masívem je výskyt geobiocenóz suché hydrické řady v karpatské části Moravy zcela nepatrný. Podíl
geobiocenóz suché hydrické řady na ploše ČR lze odhadnout na 0,1%.
Do suché hydrické řady jsou řazeny segmenty geobiocenóz na skalách, skalnatých svazích a nezahliněných
sutích bez vyvinutého souvislého půdního pokryvu nebo s velmi mělkými vysýchavými půdami.
Charakteristickými půdními typy jsou litozemě, rankry a mělké litické rendziny. Půdy mají nedostatečně
prostornou rhizosféru, díky nedostatku jemnozemě je relativní podíl využitelné zásoby vody v půdě velmi
malý. Bez ohledu na množství srážek je půdní profil po většinu vegetačního období suchý.
BIOINDIKACE:
Výrazný nedostatek půdní vlhkosti působí zřetelné omezení vzrůstu dřevin, proto jsou dřevinná společenstva
označována jako zakrslá (humilia). Porosty dřevin jsou většinou nezapojené až silně rozvolněné, často se
vyskytují plochy jen s jednotlivě roztroušenými stromy nebo dokonce zcela bez dřevin (primární bezlesí). Z
dřevin se nejčastěji uplatňuje borovice lesní (Pinus sylvestris), z dalších dřevin se často vyskytuje bříza
bělokorá (Betula pendula), duby (Quercus petraea agg., Q. pubescens a tzv. "lesostepní" ekotyp Q. robur). Pro
suchou řadu je charakteristický častý výskyt jalovce obecného (Juniperus communis), z listnatých keřů je v
nižších vegetačních stupních častý dřín obecný (Cornus mas), z dalších dřevin mahalebka (Cerasus mahaleb).
Velmi často se vyskytuje skalník obecný (Cotoneaster integerrimus).
Bylinné patro je tvořeno převážně heliofilními xerofyty. Charakteristický je výskyt tučnolistých S - stratégů,
např. rozchodníků (Sedum album, S. acre, S. sexangulare, S. maximum) a netřesků (Jovibarba sobolifera).
Nedostatku půdní vláhy jsou přizpůsobeny také terofyty, z nichž se nejčastěji vyskytují např. písečnice
douškolistá (Arenaria serpyllifolia), osívka jarní (Erophila verna). Z petrofytů jsou nejhojnější např. tařice
skalní (Aurinia saxatilis), řeřišničník písečný (Cardaminopsis arenosa), kručinka chlupatá (Genista pilosa) a
drobné kapraďorosty - např. sleziníky (Asplenium septentrionale, A. ruta-muraria). Druhově velmi bohatá je
zde lichenoflóra a bryoflóra často s výskytem vzácných druhů epilitických lišejníků.
VÝZNAČNÉ DIFERENCIAČNÍ ZNAKY:
Extrémní ekotopy bez půdního pokryvu nebo pouze s velmi mělkými silně vysýchavými půdami. Pokud se
vyskytují stromy, mají výrazně zakrslý vzrůst. V bylinném patře jsou dominantní xerofyty, jen výjimečně a s
malou pokryvností se vyskytují na vlhkost náročnější mezofyty. Pokud jsou segmenty suché řady na lesním
půdním fondu, jednoznačně náležejí do lesa ochranného. Zemědělské využití je nemožné.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Z typologických jednotek ÚHÚL sem patří především některé lesní typy extrémní řady, půdní kategorie
xerotermní (X) a zakrslé (Z).
Floristická pestrost společenstev suché řady umožnila vymezení celé řady asociací, zvláště ve třídě SedoScleranthetea,
které mají tak malou plochu, že v publikovaných mapách nejsou znázorňovány. Z mapovaných
geobotanických jednotek náležejí k suché řadě některé asociace svazu Quercion pubescenti-petraeae, svazu
Dicrano-Pinion a třídy Erico-Pinetea.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Geobiocenózy suché řady patří v naší kulturní krajině k antropogenně nejméně ovlivněným. Řada velmi
pěkných segmentů je zachována v zaříznutém údolí Dyje v I. zóně NP Podyjí a ve skalních městech CHKO
Broumovsko (NPR Adršpašsko-teplické skály a NPR Broumovské stěny).
10.12.2. Hydrická řada 2 - omezená
ROZŠÍŘENÍ A CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Výskyt geobiocenóz omezené hydrické řady je častější než výskyt geobiocenóz suché řady. Souvisleji se
vyskytují především v oblastech vátých písků a písčitých půd s ortštejny. Na Moravě se jedná především o
oblast mezi Bzencem a Hodonínem, v Čechách o Mimoňsko. Další výskyty jsou ostrůvkovitě rozptýlené,
celkově se jedná o necelé 1 % plochy ČR.
Na píscích se jedná o půdy s extrémním průsakem a výparem, především o arenické regozemě a arenické
podzoly. Další výskyty jsou vázány na mělké skeletovité půdy, především rankry a rendziny, vzniklé na
matečné hornině, tedy bez příkrovu hlinitých svahovin. Jedná se většinou o vypuklé tvary reliéfu se zvýšeným
odtokem, velmi často na slunných expozicích, kde je vyšší i výpar. V nejnižších vegetačních stupních se řada
omezená vyskytuje i na hlubších půdách, např. na vysýchavých černozemích jižních vypuklých svahů.
BIOINDIKACE:
Druhové složení synuzie dřevin se neliší od biocenóz normální hydrické řady, ovšem vzrůst dřevin je omezen
nedostatkem půdní vlhkosti, vyvolaným vysýchavostí půd v důsledku zvýšeného výparu, průsaku a odtoku. Na
rozdíl od suché řady nedochází ke vzniku výrazně krnících a silně mezernatých porostů, neboť deficit vlhkosti
zde není tak extrémní. Společenstva této hydrické řady bývají označována jako polozakrslá (subhumilia).
V synusii podrostu převládají druhy s xerofilní tendencí, tedy taxony silně vysýchavých a vysýchavých půd.
Pravidelně však přistupují i druhy mezofilní. K nejčastějším subxerofilním dominantám patří např. kostřava
ovčí (Festuca ovina), kostřava různolistá (Festuca heterophylla), ostřice nízká (Carex humilis), ostřice horská
(Carex montana), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria),
kyselka obecná (Acetosella vulgaris), bělozářka větvitá (Anthericum ramosum), kociánek dvoudomý
(Antennaria dioica), pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias). Specifické složení mají společenstva na
hlubokých píscích s výskytem psammofytů, např. paličkovce šedého (Corynephorus canescens), smělku sivého
(Koeleria glauca), mateřídoušky úzkolisté (Thymus serpyllum) aj.
Příslušnost travinných společenstev k omezené hydrické řadě indikuje často až dominantní výskyt heliofilních
subxerofytů. Nejčastěji se vyskytuje např. pupava bezlodyžná (Carlina acaulis), pupava obecná (Carlina
vulgaris), pavinec horský (Jasione montana), mařinka psí (Asperula cynanchica), chrpa porýnská (Centaurea
rhenana), rmen barvířský (Anthemis tinctoria), svízel syřišťový (Galium verum), hadinec obecný (Echium
vulgare), smolnička obecná (Steris viscaria) aj.
VÝZNAČNÉ DIFERENCIAČNÍ ZNAKY:
V různém vzájemném poměru se vyskytují současně druhy xerofilní, subxerofilní a mezofilní. V lesních
porostech dochází k omezenému vzrůstu dřevin, nikoliv však k výraznému krnění.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Z jednotek typologického systému ÚHÚL náleží k omezené hydrické řadě některé lesní typy kategorie
xerotermní (X), zakrslé (Z), skeletové (Y) a vysýchavé (C), výjimečně i nejsušší typy z kategorie suťové (J) a
kamenité (A).
Z jednotek geobotanického systému lze k omezené řadě přiřadit část společenstev svazů Carpinion, LuzuloFagion,
Quercion pubescenti-petraeae, Genisto germanicae-Quercion, Erico-Pinion a Dicrano-Pinion. Z
fytocenologických jednotek travinných porostů sem patří řada asociací třídy Festuco-Brometea a xerofilnější
společenstva svazu Arrhenatherion.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Psammofilní společenstva, náležející do omezené hydrické řady, jsou chráněna v PP Vojenské cvičiště Bzenec
a NPP Váté písky na Hodonínsku, v Čechách např. v PR Písečný přesyp u Vlkova. Zvlášť pěkné ukázky
společenstev omezené řady na píscích jsou v Čechách i mimo zvláště chráněná území, např. na největším
českém barchanu Mrchovém kopci na Litoměřicku a na Mimoňsku. Mimo písky jsou rozlehlejší segmenty
společenstev omezené řady např. v PP Údolí Dyje a PP Havranická vřesoviště v NP Podyjí.
10.12.2.1. Hydrická řada 2v - omezená vrcholová varianta
Do této varianty řadíme lesní společenstva, ovlivněná vrcholovým fenoménem. Vrcholový fenomén vzniká v
důsledku stresového působení souboru klimatických činitelů (vítr, sníh, horizontální srážky) na vrcholech hor a
vrcholových hřebenech. Dochází k omezení vitality dřevin, které se projevuje jejich zakrslým a netvárným
vzrůstem. Omezená vrcholová varianta skupin typů geobiocénů se vyskytuje na nepatrných plochách v 6. a 7.
vegetačním stupni. Příklady lesních geobiocenóz omezené vrcholové varianty jsou např. v NPR Javořina v
CHKO Bílé Karpaty, v NPR Radhošť a NPR Kněhyně - Čertův mlýn v CHKO Beskydy a v NPR Bukačka v
CHKO Orlické hory.
10.12.3. Hydrická řada 3 - normální
ROZŠÍŘENÍ A CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Geobiocenózy normální hydrické řady v České republice naprosto převládají, zaujímají takřka 80 % území
státu.
Hydrický režim půd normální hydrické řady je závislý na tzv. základní vodě, tj. na množství atmosférických
srážek spadlých na lokalitu, nedochází zde ani k úbytku vody nadměrným vysýcháním, ale ani k obohacování
přídatnou vodou, získanou navíc přelivem, přítokem či podmokem. Geobiocenózy normální řady se vyskytují
na různých typech reliéfu kromě výrazně vypuklých a skalnatých částí a podmáčených sníženin. Převládajícím
půdním typem jsou kambizemě, vyskytují se i mnohé další půdní typy (např. hnědozemě, černozemě, luvizemě,
podzoly). Vždy se jedná o půdy alespoň středně hluboké až hluboké, někdy se ve spodinách může projevit i
slabé oglejení.
BIOINDIKACE:
Vzhledem k dominantnímu rozšíření bývá normální hydrická řada označována též jako vůdčí. Vegetační
stupňovitost je vymezována především na základě rozdílů společenstev této hydrické řady, neboť se jedná o
základní zonální společenstva, měnící se zákonitě v závislosti na nadmořské výšce a expozičním klimatu.
Hlavními dřevinami jsou tedy ve sledu vegetačních stupňů dub zimní (Quercus petraea), buk lesní (Fagus
sylvatica), jedle bělokorá (Abies alba), smrk ztepilý (Picea abies) a kosodřevina (Pinus mugo).
V normální hydrické řadě zcela převažují druhy mezofilní, nesnášející trvalejší vysýchání ani zamokření
půdního profilu, jen výjimečně se vyskytují druhy subxerofilní nebo naopak hygrofilní. V lesním podrostu
indikují tuto řadu z běžných mezofytů např. mařinka vonná (Galium odoratum), samorostlík klasnatý (Actaea
spicata), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), maliník (Rubus idaeus), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria
bulbifera), hrachor jarní (Lathyrus vernus), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samice (Athyrium
filix-femina), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), ostřice prstnatá (Carex digitata), ostřice chlupatá (Carex
pilosa), pšeníčko rozkladité (Milium effusum) a mnohé jiné. V přírodě blízkých lučních společenstvech se
vyskytují z běžných mezofilních druhů např. ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), kostřava luční (Festuca
pratensis), srha laločnatá (Dactylis glomerata), zvonek rozkladitý (Campanula patula), kakost luční (Geranium
pratense), kopretina bílá (Leucanthemum vulgare), jetel luční (Trifolium pratense) aj.
VÝZNAČNÉ DIFERENCIAČNÍ ZNAKY:
Nevysýchavé a nezamokřované středně hluboké až hluboké půdy, naprostá převaha mezofytů, takřka úplná
absence xerofytů a hygrofytů.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
K normální hydrické řadě náleží většina souborů lesních typů kyselé, živné a humusem obohacené řady
typologického systému ÚHÚL.
Z geobotanického systému náleží do normální hydrické řady především většina syntaxonů svazů Carpinion,
Tilio-Acerion, Fagion, Luzulo-Fagion. Z fytocenologických jednotek travinných porostů sem náleží zejména
většina asociací řádu Arrhenatheretalia.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Ukázky přírodních a přirozených lesních geobiocenóz normální hydrické řady jsou zachovány prakticky ve
všech vegetačních stupních - od doubrav a bukových doubrav (např. PR Roviny u Divák) přes dubové bučiny a
bučiny (např. NPR Habrůvecká bučina, NPR Voděradské bučiny) a jedlové bučiny (NPR Mionší, NPR Boubín)
až po horské smrčiny (např. NPR Praděd) a kosodřevinu (např. PP Prameny Labe a Prameny Úpy v NP
Krkonoše).
10.12.4. Hydrická řada 4 - zamokřená
ROZŠÍŘENÍ A CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Geobiocenózy zamokřené hydrické řady se vyskytují v potočních a říčních aluviích na území celého státu.
Mimo aluvia se nejčastěji a souvisleji vyskytují v plochém reliéfu pánví a kotlin (např. v Jihočeských pánvích,
v Ostravské pánvi) a plochých pahorkatin a vrchovin (např. Křižanovská vrchovina, Blatenská pahorkatina aj.).
Celkově lze plochu geobiocenóz zamokřené hydrické řady odhadnout na 15 % území ČR.
Půdy zamokřené hydrické řady jsou kromě atmosférických srážek ovlivněny tzv. přídatnou vodou, která na
lokalitu přitéká z okolí. Zamokření půdního profilu může být způsobeno i zhoršenou propustností půd.
Charakteristickým znakem půd je oglejení. Převládajícími půdními typy jsou pseudogleje a oglejené a
pseudoglejové kambizemě, luvizemě a podzoly, v říčních a potočních nivách fluvizemě. Hladina podzemní
vody kolísá, znaky oglejení (bročky a skvrny, mramorovaný horizont) se vyskytují do 80 cm od povrchu. V
letním období může docházet k dočasnému proschnutí svrchních vrstev půdy, někdy naopak (např. při tání
sněhu) dochází k zaplavení i půdního povrchu.
BIOINDIKACE:
V dřevinném patře často dominují hlavní dřeviny vůdčích řad jednotlivých vegetačních stupňů. Oproti vůdčím
řadám se méně vyskytuje dub zimní (Quercus petraea), nevyskytují se druhy s xerofilní tendencí. Do 4.
vegetačního stupně bývá často dominantní dub letní (Quercus robur). Zamokřená řada poskytuje vhodné
podmínky pro růst jedle bělokoré (Abies alba) a smrku ztepilého (Picea abies) i v nižších vegetačních stupních,
než je optimum jejich růstu v normální hydrické řadě. Obvykle bývají alespoň přimíšeny dřeviny s hygrofilní
tendencí - olše (Alnus glutinosa, A. incana), břízy (Betula pubescens, B. pendula), z keřů krušina olšová
(Frangula alnus). V křovinných společenstvech zarůstajících zamokřených postagrárních lad se typicky
uplatňují vrby (zejména Salix aurita, S. cinerea).
V bylinném patře se nevyskytují druhy xerofilní, charakteristický je hojný výskyt až dominance mezofytů
svěžích půd, jako jsou např. bika chlupatá (Luzula pilosa), bika lesní (Luzula sylvatica), ostřice lesní (Carex
sylvatica), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), česnek medvědí (Allium
ursinum). Oproti normální hydrické řadě se ovšem vždy často až dominantně vyskytují hygrofilní druhy,
snášející střídavé zamokření - např. ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), bezkolenec rákosovitý (Molinia
arundinacea), sítiny (Juncus effusus, J. glomeratus, J. squarrosus), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum),
bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), orsej jarní (Ficaria bulbifera), kakost bahenní (Geranium palustre),
kuklík potoční (Geum rivale), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), bledule jarní (Leucojum vernum),
devětsil bílý (Petasites albus), pryskyřník kosmatý (Ranunculus lanuginosus).
Ve vlhkých travinných společenstvech patří k dominantním druhům psárka luční (Alopecurus pratensis),
metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa), medyněk vlnatý (Holcus lanatus), pcháče (Cirsium oleraceum, C.
canum, C. palustre, C. heterophyllum), kohoutek luční (Lychnis flos-cuculi), děhel lesní (Angelica sylvestris),
hadí kořen větší (Bistorta major), tolije bahenní (Parnassia palustris), pryskyřník prudký (Ranunculus acris),
kostival lékařský (Symphytum officinale), upolín evropský (Trollius altissimus), prstnatec májový
(Dactylorhiza majalis) aj.
Pro zamokřenou hydrickou řadu je typická vysoká pokryvnost mechového patra, k typickým druhům patří např.
měříky (Plagiomnium undulatum, P. affine, Rhizomnium punctatum), drabík stromkovitý (Climacium
dendroides), kostrbatec zelený (Rhytidiadelphus squarrosus), nesouvisle se začínají objevovat i rašeliníky
(Sphagnum).
VÝZNAČNÉ DIFERENCIAČNÍ ZNAKY:
Výskyt na plochých a konkávních tvarech reliéfu. Hluboké půdy ovlivněné přídatnou vodou se vyznačují
střídavým zamokřováním a občasným prosýcháním. Obvykle se jedná o půdy se znaky recentního oglejení. V
rostlinných společenstvech se nikdy nevyskytují xerofilní druhy, vždy se vyskytují nebo dominují druhy
hygrofilní. Do této řady zařazujeme i segmenty s odvodněnými půdami, pokud mají znaky recentního oglejení.
Nepatří sem ty oglejené půdy, u nichž se v recentním klimatu již neprojevuje vliv přídatné vody, kde tedy
oglejení vzniklo ve vlhkých periodách postglaciálu a má reliktní charakter. V těchto případech je významným
znakem absence hygrofilních druhů.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Z typologických jednotek ÚHÚL patří do zamokřené hydrické řady většina lesních typů ekologické řady
obohacené vodou a oglejené, tedy edafických kategorií lužní (L), údolní (U), vlhké (V), středně bohaté oglejené
(O), kyselé oglejené (P) a chudé oglejené (Q).
Z geobotanických jednotek lesních společenstev náleží do této řady syntaxony různých tříd: část svazu Alnion
incanae, zejména asociace Carici-Quercetum, ze svazu Fagion např. asociace Equiseto-Abietum, ze svazu
Genisto germanicae-Quercion např. asociace Molinio arundinaceae-Quercetum a Abieti-Quercetum, ze svazu
Piceion excelsae např. asociace Mastigobryo-Piceetum.
Travinná společenstva této řady náleží především do syntaxonů vlhkých luk řádu Molinietalia.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Přírodě blízké ukázky sušších typů lužního lesa jsou zachovány např. v NPR Vrapač v CHKO Litovelské
Pomoraví, v PR Libický luh a PR Úpor v Polabí a v PR Loužek v Poohří. Mnohem vzácnější jsou ukázky
podmáčených přirozených lesů v pánvích - např. PR Černý les u Šilhéřovic a plochých pahorkatinách a
vrchovinách - např. PR Sedlická obora v Blatenské pahorkatině. V řadě chráněných území jsou zachována
společenstva s bledulí jarní, nejrozsáhlejší jsou segmenty v NPR Ransko v CHKO Žďárské vrchy. V celé řadě
maloplošných chráněných území jsou ukázky přírodě blízkých vlhkých luk. Rozsáhlé ukázky různých typů
těchto společenstev jsou např. v PR Volákův kopec u Kameniček v CHKO Žďárské vrchy.
10.12.5. Hydrická řada 5 - mokrá
ROZŠÍŘENÍ A CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Geobiocenózy mokré řady se ostrůvkovitě vyskytují na území celého státu především v potočních a říčních
nivách. K mokré řadě náleží i geobiocenózy pramenišť s maloplošným ostrůvkovitým výskytem. Rozsáhlejší a
někdy i souvislejší výskyt mokré řady je v rybničných oblastech především v Jihočeských pánvích, v
Křižanovské vrchovině a v Blatenské pahorkatině. Celkově zaujímají segmenty mokré řady zhruba 2 až 3%
území ČR.
Nejvýznamnějším znakem ekotopu je přebytek vody v půdě. Půdy jsou více méně trvale mokré až zbahnělé,
hladina podzemní vody je vysoko položená, v některých obdobích může dosahovat až k půdnímu povrchu. I v
suchých obdobích prosýchají pouze svrchní vrstvy půdy. Redukční glejový horizont bývá obvykle v hloubce
menší než 80 cm.
Podle charakteru přídatné vody rozlišujeme dvě varianty mokré hydrické řady: variantu s proudící vodou (5a) a
variantu se stagnující vodou (5b). Varianta 5a se vyskytuje podél vodních toků. Půdy jsou ovlivňované
pohyblivou okysličenou vodou, vyznačují se silněji kolísající hladinou podzemní vody a jsou občas
zaplavované. Varianta 5b je vázána na deprese se sníženým odtokem. Půdy jsou ovlivňované stagnující vodou,
hladina podzemní vody je v průběhu roku více méně vyrovnaná.
Půdy jsou převážně hluboké a obvykle zrnitostně těžší. Převažujícími půdními typy jsou gleje, pseudogleje a
fluvizemě glejové. K hydrické řadě mokré řadíme i biocenózy na půdách se zrašelinělým povrchem, kde vrstva
rašeliny nepřesahuje 50 cm. Jedná se převážně o gleje organozemní a organozemě glejové.
BIOINDIKACE:
Biocenózy mokré hydrické řady se vyznačují dominancí hygrofytů a hydrofytů, tedy druhů mokřadních a
vodních. Na trvale zaplavených půdách vznikají mokřadní společenstva bez dřevin. Rozhraní těchto
mokřadních travinnobylinných společenstev a porostů dřevin tvoří tzv. hydrická hranice lesa.
Pro dřevinná společenstva je charakteristická dominance druhů snášejících i trvalejší zamokření půdního
profilu. Patří k nim především olše (Alnus glutinosa, A. incana) a vrby (ze stromových Salix alba, S. fragilis, S.
daphnoides, z keřových S. cinerea, S. purpurea, S. triandra, S. viminalis aj.). V dřevinném patře geobiocenóz
mokré řady se dále vyskytují jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), topoly (Populus alba, P. nigra, P. canescens),
dub letní (Quercus robur), střemcha hroznovitá (Padus avium), jilm vaz (Ulmus laevis).
Pro mokrou hydrickou řadu je charakteristický výskyt vysokých ostřic (např. Carex acutiformis, C. riparia, C.
gracilis, C. vesicaria aj.). Mezi hojně rozšířené indikátory této řady dále patří skřípina lesní (Scirpus
sylvaticus), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), zblochany (Glyceria maxima, G. fluitans), orobince
(Typha latifolia, T. angustifolia), rákos jižní (Phragmintes australis), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), blatouch
bahenní (Caltha palustris), ďáblík bahenní (Calla palustris), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), škarda
bažinná (Crepis paludosa), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium
alternifolium), karbinec evropský (Lycopus europaeus), bledule letní (Leucojum aestivum) aj. V segmentech
mokré řady se vyskytují i různé typy tůní s mokřadní a vodní vegetací. K typickým druhům zde patří žebratka
bahenní (Hottonia palustris), žabník jitrocelový (Alisma plantago-aquatica), šmel okoličnatý (Butomus
umbellatus), kyprej vrbice (Lythrum salicaria), v hlubších tůních též stulík žlutý (Nuphar lutea) aj. Na
zrašelinělých půdách se charakteristicky vyskytují např. vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata), zábělník
bahenní (Comarum palustre), všivec bahenní (Pedicularis palustris).
VÝZNAČNÉ DIFERENCIAČNÍ ZNAKY:
Půdy po většinu roku mokré s vysoko položeným glejovým horizontem (v hloubce méně než 80 cm). Jedná se
převážně o gleje, pseudogleje a glejové fluvizemě. V přírodě blízkých fytocenózách naprostá převaha
hydrofytů a hygrofytů. Výskyt v mokrých depresích, ve vlhčích zaplavovaných částech niv a na prameništích.
Typický je i výskyt kolem rybníků.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Z typologických jednotek ÚHÚL patří do mokré hydrické řady nejvlhčí lesní typy edafických kategorií lužní
(L) a údolní (U) a většina lesních typů edafických kategorií chudé podmáčené (T) a středně bohaté podmáčené
(G).
K mokré řadě náleží syntaxony tříd Salicetea purpureae a Alnetea glutinosae a některá společenstva svazu
Alnion incanae. Floristická pestrost travinných a vodních společenstev umožnila vymezení bohaté škály
různých syntaxonů. K mokré řadě patří většina společenstev rákosin a vysokých ostřic třídy PhragmitoMagnocaricetea,
dále společenstva vodních rostlin třídy Lemnetea a Potametea a zaplavovaná pobřežní
společenstva svazu Senecion fluviatilis a Petasition officinalis. Ze syntaxonů travinných společenstev řádu
Molinietalia sem náleží nejvlhčí asociace především ze svazů Calthion a Cnidion venosi. Z rašelinných
společenstev třídy Scheuchzerio-Caricetea fuscae sem náleží syntaxony mělkých rašelin a zrašelinělých půd.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Celá škála vodních, mokřadních i lesních společenstev je zachována v NPR Křivé jezero v CHKO Pálava.
Nejrozsáhlejší segment reprezentativních společenstev mokré řady představuje NPR Stará řeka v CHKO
Třeboňsko.
10.12.6. Hydrická řada 6 - rašeliništní
ROZŠÍŘENÍ A CHARAKTERISTICKÉ RYSY EKOTOPU:
Častější výskyt rašeliništních geobiocenóz je v ČR jednak v Třeboňské pánvi, jednak v plochých částech
hraničních hor (Šumava, Slavkovský les, Krušné hory, Jizerské hory, Javořická vrchovina). Na ostatním území
se vyskytují jen v ojedinělých segmentech. Celková plocha rašelinišť dosahuje zhruba 0,1 % území ČR.
Hydrologický režim rašeliništní řady je obdobný jako v řadě mokré, ke které bývaly rašeliništní geobiocenózy
přiřazovány. Vyčlenění do samostatné hydrické řady však lépe vystihuje specifika vodního režimu
rašeliništních geobiocenóz. V bezodtokých sníženinách na nepropustném podloží se postupně vytváří trvale
mokré organozemě typické. Do rašeliništní řady náleží geobiocenózy s vrstvou rašeliny nejméně 50 cm
mocnou.
BIOINDIKACE:
Výhradně v rašeliništní řadě se vyskytuje borovice blatka (Pinus rotundata). V Krkonoších a v Jizerských
horách se v rašeliništích vyskytuje též kosodřevina (Pinus mugo). Hybridizací s blatkou ovlivněná kosodřevina
(P. x pseudopumilio) se zachovala na vrchovištích Krušných hor a Šumavy, vzácněji i Slavkovského lesa a
Novohradských hor. Těžiště rozšíření v rašeliništní řadě mají bříza pýřitá (Betula pubescens), na šumavských
rašeliništích i bříza trpasličí (Betula nana). V dřevinném patře se dále vyskytuje borovice lesní (Pinus
sylvestris) často ve vyhraněných místních ekotypech (např. borovice krejcarská na pomezí Žďárských vrchů a
Železných hor), v méně mokrých typech nastupuje smrk (Picea abies) a bříza bělokorá (Betula pendula).
Hlavním edifikátorem rašeliništních biocenóz jsou rašeliníky (Sphagnum sp.) vytvářející téměř souvislý
pokryv. Kromě nich tvoří mechové patro např. ploník obecný (Polytrichum commune), ploník tuhý (P.
strictum), vytvářející nápadné bochníkové polštáře. Právě z odumírajících mechorostů postupně vzniká
převážná část organické hmoty, tvořící základ organozemí.
K charakteristickým rašeliništním druhům dále patří suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), četné druhy
ostřic (Carex limosa, C. nigra, C. pauciflora aj.), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia). Typický je
hojný výskyt keříčků - rojovníku bahenního (Ledum palustre), kyhanky sivolisté (Andromeda polifolia),
vlochyně (Vaccinium uliginosum), šichy oboupohlavné (Empetrum hermaphroditum), klikvy (Oxycoccus
palustris).
VÝZNAČNÉ DIFERENCIAČNÍ ZNAKY:
K rašeliništní řadě jsou řazeny biocenózy na hlubokých vrchovištních a přechodových rašeliništích. Základním
půdním typem je organozem typická s rašelinným horizontem mocnějším než 50 cm. Vždy se vyskytují alespoň
některé rašeliništní druhy.
NÁVAZNOST NA JINÉ KLASIFIKAČNÍ SYSTÉMY:
Z typologických jednotek ÚHÚL náleží k rašeliništní řadě soubory lesních typů podmáčené řady, edafické
kategorie rašelinné (R).
Z geobotanického systému odpovídají této řadě syntaxony hlubokých rašelinišť třídy Oxycocco-Sphagnetea a
řádu Scheuchzerietalia palustris.
REPREZENTATIVNÍ UKÁZKY:
Značná část rašeliništních společenstev je zachována v přirozeném stavu v síti maloplošných chráněných
území. Rašeliniště s porosty borovice blatky jsou např. v NPR Červené blato v CHKO Třeboňsko, v NPR
Dářko v CHKO Žďárské vrchy a v NPR Rejvíz v CHKO Jeseníky. Rozsáhlé komplexy rašelinišť jsou chráněny
v NP Šumava (např. PP Modravské slatě), řada rašelinišť se zachovala i v Krušných horách (např. NPR
Božídarské rašeliniště), v Jizerských horách (např. NPR Rašeliniště Jizerky a NPR Rašeliniště Jizery) a v NP
Krkonoše (např. části PP Prameny Úpy).
10.13. OSTATNÍ MAPOVÉ PŘÍLOHY
Obrázek 1: Mapa vegetačních stupňů ČR
Obrázek 2: Mapa STG
Obrázek 3: Mapa agregovaných STG (prostorových vztahů)
Obrázek 4: Mapa biotopů Natura 2000
Obrázek 5: Mapa bioregionů
Obrázek 6: Mapa aktuálního stavu krajiny
Obrázek 7: Mapa kostry ekologické stability krajiny
Obrázek 8: ÚTP NR a R ÚSES ČR
Obrázek 9: ÚTP NR a R ÚSES ČR – ukázka listu mapy 1:50 000
Obrázek 10: Plán ÚSES
Obrázek 11: Generel ÚSES – širší vztahy
Obrázek 12: Generel ÚSES
Obrázek 13: Plán ÚSES v ÚPD
Obrázek 14: ÚSES na PUPFL