intuitivní rodičovství / 77 5. INTUITIVNÍ RODIČOVSTVÍ Intuitivní rodičovství označuje celou škálu případů, kdy rodiče a pečovatelé při komunikaci s vlastním nebo cizím kojencem modifikují své chování, aniž by si toho byli vědomi nebo tím sledovali nějaký záměr. Pojem označuje vzorce a modifikace chování, o nichž se domníváme, že mají plnit adaptační funkce, a které mají v základě - alespoň částečně - vrozené psychobiologické predispozice. 5.1 HISTORICKÝ VÝVOJ POJMU INTUITIVNÍ RODIČOVSTVÍ „Historie" tohoto pojmu se datuje do let pionýrského experimentálního výzkumu procesu dětského učení v pražském Ústavu pro péči o matku a dítě na sklonku padesátých let a v letech šedesátých, kdy rané dětské učení a raný duševní vývoj byl stále skoro neprobádanou oblastí. Díky neobyčejně příznivým okolnostem mohl Hanuš Papoušek a jeho kolegové pomocí nových metod a analýzou experimentálních situací z každodenního života zkoumat učení a řešení problémů dítěte raného věku (Papoušek, 1967, 1969), (detaily viz kapitolu 3). Až mnohem později, na začátku sedmdesátých let, jsme s Hanušem Papouškem zaměřili vědecký zájem na dětské učení v kontextech interakce rodič-dítě, motivováni a ovlivněni výsledky předešlých - nyní již legendárních -pokusů. Zde se jeví jako užitečné stručně zrekapitulovat některé základní poznatky v oblasti učení a integračních schopností u kojenců, čímž vysvětlíme posun svého zájmu o nový vědecký pohled na rané rodičovství. Zájem Hanuše Papouška a jeho výzkumného týmu dalece přesáhl otázku, zda a jak záhy jsou kojenci schopni se učit. Jedinečná kombinace experimentálních metod a pozorování umožnila analyzovat, jak se kojenci učí, jak zpracovávají informace s jak zvládají experimentální požadavky. Navr- 78 / chování dítěte raného věku a rodičovská péče intuitivní rodičovství / 79 žený způsob navíc otevřel pohled na mentální a emoční procesy probíhající při procesu učení. INTEGRAČNÍ SCHOPNOSTI ZAHRNUTÉ V PRE VERBÁLNÍM UČENÍ Pokusy ukázaly, že učení u kojenců zahrnuje řadu percepčních a kognitivních procesů. Především pohyby hlavy posloužily jako modelový příklad pro analýzu, jak se volní, cílesměmé chování (v tomto případě pohyb hlavy) vyvíjí od vrozeného základního reflexu až k řadě koordinovaných naučených reakcí, jako pohyb hlavy za něčím, pro získání orientace nebo vyhýbavý/odmítavý pohyb hlavou. Jiné integrační procesy zahrnovaly mezismys-lovou integraci auditívni, chuťové a proprioceptivní stimulace; odhalení a kontrolu působících jevů; odhalení a zvládnutí pravidel, vytvoření očekávání a zvládání stavů, kdy jsou tyto narušeny, řešení problémů a vyhýbám se nebo odmítání neřešitelných problémů (Papoušek, 1967). ÚČAST AUTONOMNÍCH A EMOČNÍCH PROCESŮ PŘI UČENÍ KOJENCŮ V průběhu učení tedy kojenci reagovali mimikou, hlasem, motorickým a autonomním chováním - a sdělovali tak pozorovateli, jak si poradili s experimentální situací. Signály zpětné vazby, které kojenci projevili, zahrnovaly informace o jejich momentálním citovém vzrušení či napětí, emoční účasti, výši zájmu, hranic tolerance, zamítnutí neřešitelných situací nebo protestu proti jakémukoli narušení patřičných očekávání, jako například v situaci vyhasínání,, kdy se kojencům nedostává odměny. Rejstřík pozorovatelných signálů kojenců, jako například vizuální pozornost a explorace, vraštění obočí, výraz obličeje a hlasové projevy jak nespokojenosti, tak uspokojení, gestikulace nebo změny v celkových pohybech, bývaly interpretovány pouze jako výraz primárních emocí. Nicméně se jasně ukázalo, že tyto signály jsou spojeny s průběhem učení a řešením problémů (Papoušek, 1967; 1969; 1992). Než kojenec dokáže koordinovaně otočit celou hlavou, bylo možno vidět, že polovina novorozenců pouze otočí oči doleva nebo sevře ústa doleva. Jiní přehnaně otáčí hlavou, zvyšují celkovou motorickou aktivitu, frekvenci dechu a tepu, eventuálně jsou mrzutí a pláčou, nebo se jednoduše distancují od problému tím, že upadnou do stavu podobného spánku, jako kdyby se chtěli ochránit před přílišným vzrušením. Naopak byl-li už proces podmiňování ustálený, mělo otáčení hlavy ekonomický, koordinovaný a cílený '4- charakter, předcházelo otevírání úst a drobné známky radosti. Díky vyhasínání, které je obvyklou procedurou při studiu podmiňování, se ukázalo, že kojenci reagují na zásadní porušení jejich očekávání zvýšením celkových pohybů a aktivací autonomního nervového systému, přehnanými pokusy o získání podmíněné odměny, distresem, a konečně neřešitelný problém způsobuje, že dítě odvrátí hlavu. OMEZENOST KOJENCE A POTŘEBA USMĚRŇUJÍCÍ PODPORY Rejstřík citových a komunikačních reakcí u kojenců na pokusné stimuly se dal obzvláště dobře pozorovat u novorozenců, kde proces učení je ještě pomalý a namáhavý. Tyto signály umožnily pozorovateli posuzovat proces zvládání pokusných úkolů a/nebo přizpůsobit dobu trvání nebo uspořádání experimentu, aby se kojenci osvojování usnadnilo. I novorozenci byli schopni splnit náročná kritéria učení, avšak jejich úspěšnost závisela do velké míry na experimentátorovi, na jeho citlivosti k momentálnímu stavu chování a k hranicím tolerance novorozence, na pomalém představování podnětů, na dostatečném opakování, na dlouhých přestávkách na odpočinek, a -zejména ze začátku - na rychlé podpoře. VNITŘNÍ MOTIVACE K UČENÍ Signály v chování kojenců rovněž naznačily silnou motivaci aktivně prozkoumávat okolí. Kojenci investovali mnoho energie a námahy - někdy až za hranice tolerance - aby přišli na správné řešení daného problému. Zdálo se, že nejdříve se jejich průzkum zakládá na metodě pokusů a omylů a poté postupují na základě různých hypotéz. Když se jim problém podaří vyřešit, opakují správnou reakci na daný zvuk dobře koordinovanými ekonomickými pohyby a vydávají jasné znaky uspokojení a radosti. Navíc speciální úpravy experimentu potvrdily, že vnější motivace (mléko) byla překonána jistými vnitřními motivačními procesy, které se vztahovaly k sebeuspokojení a k cílevědomému intenčnímu chování: když už byli kojenci nasyceni vnějším zpevňujícím podnětem, začali odmítat mléko, ale stále reagovali projevy radosti (Papoušek, 1967). Experimentální důkazy o úžasných integračních schopnostech lidských novorozenců naznačily vrozené predispozice kojenců současně se zjevnými znaky vnitřní motivace a základní potřeby učit se, poznat neznámé a aktivně reagovat a zvládat požadavky prostředí. Dlouhodobé studie ukázaly, že integrační schopnosti se zrychlují a zlepšují s rozvojem zrání, hromadě- 80 / chování dítěte raného veku a rodičovská péče intuitivní rodičovství / 81 ním zkušeností a příznivých pokusných uspořádání, a to výrazně ve věku třech měsíců (Papoušek, 1967; H. Papoušek aM. Papoušek, 1984). Hanuš Papoušek rovněž ukázal v řadě po sobě j doucích experimentů, že koj enci se učí, jak se učit, a ukládají si tyto poznatky do procedurální paměti (Papoušek, 1967). I když experiment probíhal v nesociálním fyzikálním prostředí, vydávali kojenci komunikační signály, které vnějšímu pozorovateli dávaly smysl. Výzkumný pracovník fungoval často jako učitel, jelikož výkon kojence závisel na tom, jak experimentátor zohlednil celkový behaviorální a emoční stav kojence a zvolil optimální nastavení učebních úkolů. 5.2 OD EXPERIMENTÁLNÍCH PŘÍSTUPU K PŘÍSTUPŮM PŘIROZENÝM ETOLOGICKÝM_ Experimenty s učením u kojenců otevřely na další tri dekády brány fascinujícím vědeckým dobrodružstvím podle nových scénářů pro výzkum kojenců, kterého jsem měla tu čest se s Hanušem Papouškem účastnit. Spolu se svými kolegy podal důkaz o ohromující mentální vyspělosti u kojenců, která je v kontrastu s méně vyvinutými motorickými schopnostmi a dlouhotrvající závislostí na rodičovské péči. Pro malou mezinárodní komunitu vědců, kteří se počátkem šedesátých let zabývali vývojem kojenců, to byly senzační objevy; během následujících dekád interdisciplinárního výzkumu kojenců přitahovaly vzrůstající pozornost veřejnosti v Severní Americe (Papoušek, 1992); a postupně byly potvrzeny a doplněny dalšími důkazy o percepčních a integračních schopnostech kojenců včetně novorozeneckého napodobování, formování preverbálního konceptu, symbolické reprezentace a spontánního učení ve hře. Logicky, jako další krok, vytáhla mezitím vědecká zvědavost Hanuše Papouška od pokusů v laboratoři k pozorování dětí v domácím prostředí, kde mohl studovat přirozené situace učení. INTERAKCE RODICU A DETI JAKO PŘIROZENÝ KONTEXT PRO UČENÍ KOJENCŮ K volbě nového scénáře vedly otázky, kde a jak si kojenci osvojují a integrují zkušenosti v jejich každodenním prostředí. Kde předvádějí, rozvíjejí a tré- nují ohromující predispozice percepčních, kognitivních a seberegulačních schopností? Kde nalézají adekvátní podporu, která by respektovala jejich vývojová omezení? Se zřetelem k těmto otázkám jsme se zaměřili na spontánní reakce kojenců a jejich primárních pečovatelů, se zvláštním důrazem na rodičovské chování a preverbální komunikaci dialogu „tvárí v tvář" a při hře (H. Papoušek a M. Papoušek, 1984). Změna scénáře vyžadovala zásadní posun v metodologii - od drive přísně kontrolovaných experimentálních postupů k etologickému přístupu s podrobnými behaviorálními analýzami videozáznamů, kde rodiče a kojenci reagují spontánně jako dva partneři. Díky pokusům s učením jsme se stali citlivými k pomalým a často namáhavým procesům raného učení a k podmínkám úspěšného učení. Stavějíce na pokusných pozorováních z dřívějška jsme vytvořili hypotézu, že proces učení v sociálních interakcích je plynulý, úspěšný a příjemný, pokud jsou splněny následující podmínky: (1) jasná, pochopitelná stimulace, která se často opakuje v pomalém tempu s pravidelnými přestávkami; (2) ohled na celkový behaviorálně-emoČní stav kojence a na momentální úroveň bdělosti, vyčerpání nebo hranic tolerance; (3) přizpůsobení stimulace individuálním preferencím kojence, jeho momentálnímu zájmu a stupni vývoje a (4) zohlednění jevů, které jsou pro kojence významné a přinášejí mu uspokojení (Papoušek a Papoušek, 1987). INTUITIVNÍ RODIČOVSKÁ DIDAKTIKA JAKO PROTĚJŠEK UČENI KOJENCŮ Tato perspektiva zaměřená na dítě a naše nová metoda zakládající se na podrobné behaviorální analýze videozáznamů nám pomohly odhalit fascinující nové aspekty v chování rodičů: vizuální, mimické, hlasové a taktilní vzorce jednání, které vzácně doplňují omezené percepční a integrační schopnosti kojenců a splňují předpoklady pro úspěšné učení, které jsou zmíněny výše (Papoušek a Papoušek, 1987). Tento přístup otevřel nové pohledy jak na kojence jako na aktivního sociálního partnera, který je motivován učit se, tak na rodiče jako na průvodce nebo učitele s úžasnými didaktickými kompetencemi, které se jevily přesně na míru percepčním a integračním schopnostem i vývojovým omezením kojenců. Za ta léta jsme u rodičů identifikovali ohromný rejstřík behavio-. rálních přizpůsobování, kterých si ani nebyli vědomi, ale které se ukázaly jako optimální pro usnadnění orientace a pozornosti kojence, osvojování a vytváření očekávání, kategorizaci a formování konceptů, odhalování 82 / chováni dítěte raného věku a rodičovská péče intuitivní rodičovství / 83 a kontrolu pro dítě významných jevů, a pro přizpůsobení se pravidlům. Matky, otcové, stejně jako ostatní pečovatelé mají tendenci kojence vydatně didakticky podporovat.,. Nahrazují prvotní omezeny usnadňují učení intuitivními modifikacemi tím, jak mluví, tváří se a dotýkají se dítěte a pak je jemně přizpůsobují v čase a intenzitě průběhu a úrovni integračních procesů (Papoušek a Papoušek, 1987, 1995). Tyto poznatky jsme shrnuli do konceptu intuitivního rodičovství, konceptu biologického, univerzálního a nevědomého didaktického protějšku k učení kojenců (Papoušek a Papoušek, 1987). Tento koncept redefinuje funkční roli raného rodičovství jako druhově specifického vedení a podpory rozvíjejících se schopností kojence samo sebe řídit, integrovat zkušenosti a komunikovat. JAK KOJENEC RIDI SVE CHOVANÍ A JAK JE RODIČE USMĚRŇUJI V PŘIROZENÝCH PODMÍNKÁCH Od začátku postnatálního života se u novorozence vyskytují úseky klidného nebo aktivního bdění, kde dává jasně najevo, že je připraven se učit a reagovat na okolí (viz obrázek 31). V krátkých periodách během dne signalizují i novorozenci zájem a pozornost široce otevřenýma očima a nastraženýma ušima, žádostivi pozorovat, integrovat informace různými smyslovými kanály, napodobovat, poznávat neznámé, rozpoznávat pravidelnost v pečovatelově chování, odhalovat předvídatelné vztahy mezi vlastním chováním a opakovanými (podmíněnými) reakcemi pečovatele. ■ 11 ■■■■■■■■■■■PI ItflIlIliHiEKiiHlB i* 9 •<• ; i Obr. 31 Novorozenec: oči, otevřená dlaně a zvednuté koutky úst signalizují vizuální pozornost a připravenost reagovat. Jak bylo zřejmé z dřívějších experimentů s učením, pozorovatelné autonomní/emoční, motorické a komunikační chování bylo u nejmenších dětí zahrnuto v integračních procesech jako známka excitace nebo inhibice. To ukazuje na těsnou souvislost mezi integračními procesy, behaviorálně--emočními stavy, motivačními systémy a sociální komunikací a může být interpretováno jako součást základního adaptivního systému reakcí (viz ob-rázek32) (Papoušek a Papoušek, 1979). Systém zahrnuje jak pozorovatelné chování (autonomní, motorické, komunikační), které má funkci zvyšování a snižování přístupu informací (orientační pohyby hlavy, lokomoční přibližování, explorační aktivity na jedné straně a odmítání pohledu, odtažení a držení se v bezpečí na straně druhé), stejně jako vnitřní operace, které jsou nutné pro zpracování informací a pro organizaci adaptivních reakcí. 84 / chování dítěte raného věku a rodičovská péče intuitivní rodičovství / 85 Obr. 32 Schéma základního adaptivního systému chování kojence. Vysvětlivky viz text. Ví §11 V přirozeném kontextu je snadné pozorovat fungování základního adaptivního systému. Nová, neznámá událost jako například první koupání ve vaničce vyvolá intenzivní orientační reakce včetně aktivace autonomního nervového systému, motorické aktivace, zvýšeného svalového napětí, zaťatých pěstiček a napjatého výrazu ve tváři (viz obrázek 33a). Kojenec aktivuje celý organismus, aby obstál v neznámé situaci a aby neznámý podnět integroval podle jednoduchých pravidel: znám nebo neznám tohle? Je to relevantní nebo irelevantní pro mé momentální potřeby? Je mi to příjemné nebo nepříjemné? Vztahuje se to a závisí to na mém chování nebo ne? Navíc při nových událostech mají i nej mladší kojenci tendenci otáčet hlavu za matčiným obličejem a hlasem, jako by vyžadovali matčino citové schválení situace a její usměrňující podporu. Naopak matky většinou vysílají povzbudivé signály a pozitivní hodnocení neznámé situace, čímž pomáhají kojenci řídit chování, uvolnit se a přizpůsobit se nové zkušenosti (viz obrázek 33b). Obr. 33a Vyrovnávání se s novou událostí doma: Signály účasti základního : adaptivního systému chování. Čtyřměsíční dítě reaguje na novou situaci: první koupel v neznámé vaničce se známkami aktivace vegetativního nervo-:vého systému (široce otevřené oči), napjatým výrazem ve tváři, vysokým svalovým napětím se zaťatými pěstičkami a upřeným pohledem na matčinu tvář a směrem k jejímu hlasu. 86 / chovaní dítěte raného věku a rodičovská péče I lili M III 1111, -■'■íl í/,*:i£ĚÍ llilSBSsIHillP ^^^^^^^^^ Mi 'f,M - n5s ti I. W.i .1,, p jíl* ■'.Ä'' ''tôä1 n iŕíí' Obr. 33b Vyrovnávání se s novou událostí doma: Signály účasti základního adaptivního systému chování. Nová situace se stává známou. Kojenec reaguje uvolněním výrazu ve tváři a povolením pěstiček a čile se ve vodě pohybuje. Jak je zřejmé z mikroanalýzy chování, rodiče prokazují v přímé interakci s kojencem skutečné know-how pre verbální komunikace, univerzální procedurální znalost (označovanou rovněž jako implicitní znalost; Stern, 1998) jak dítě stimulovat či konejšit, jak přilákat a udržet jeho pozornost, jak přizpůsobit intenzitu a načasování stimulace podle signálů behaviorálního stavu kojence a hranic tolerance, jak zjednodušit řeč a mimické výrazy v souladu s jeho smyslovými a percepčními preferencemi a omezeními, jak přizpůsobit své chování, aby bylo kojenci známé, důležité, předvídatelné a srozumitelné, a jak se intuitivně nechat vést signály zpětné vazby, které kojenec vydává. Jako příklad harmonicky sladěné usměrňující podpory můžeme uvést, že rodiče používají speciální vzorce taktilního a hlasového jednání, aby modulovali (pomáhali usměrňovat) kojencovo citové vzrušení a jeho pozornost. Aby dítě aktivovali, nasazují stoupavé intonace, aklesavé, když ho chtějí uklidnit; činí tak v každém okamžiku modulujíce výšku, hlasitost, tempo a rytmus hlasového projevu a formu a intenzitu dotyku. intuitivní rodičovství / 87 4 POTŘEBA KOJENCE PO VLASTNÍM UPLATNĚNÍ A RESPONZIVITA RODIČŮ Nej charakterističtějším chováním v rejstříku intuitivního rodičovství je typická reakce pozdravení s nepatrným záklonem hlavy, zvednutým obočím a doširoka otevřenýma očima a otevřenými ústy. Tak reagují rodiče a pečovatelé na kojencovu přelétavou pozornost. Na obrázku 34a se otec dožaduje očního kontaktu s dcerou přes zrcadlo. Když dcera konečně zachytí jeho pohled, vyšle jí otec obzvláště výrazný pozdrav (viz obrázek 34b). Jiný příklad je zachycen na fotografii na obrázku 35a, b, c očí novorozence. To, na co kojenec upne pohled, je vždy ve středu zornice. Reakce pozdravení má několik zajímavých funkcí. Zaprvé je pozdravení jedním z mnoha behaviorálních přizpůsobení (odstup při rozhovoru, obličej ve středu kojencova zorného pole, hlasový projev), kterým rodiče dítěti usnadňují oční kontakt, protože v tomto věku jsou zrakové schopnosti kojence ještě omezené. Pozornost kojence k matčině obličeji se stává obzvláště důležitou ve vztahu k signalizaci emocí a artikulačním pohybům v rodičovské tváři a k recipročnímu přiřazování a utváření a košatosti informací (viz níže). Zadruhé umožňují prototypické, přehnané mimické výrazy seznámit se s obličejem rodiče. Zatretí reprezentuje pozdravení prototypický emocionální výraz příjemného překvapení - prezentovaný v okamžiku setkání dvou jedinců: tedy jakoby „Já vidím tebe - ty vidíš mě". Konečně reakci pozdravení vyvolává samo dítě jako reakci, která ho motivuje opakovat a udržet vizuální pozornost k rodičovskému obličeji a kterou dítě poznává a naučí se předvídat na základě četného opakování. Další častý příklad responzivity směřující k dítěti můžeme najít v tendenci rodičů imitovat hlasové a mimické projevy a gesta rukou a ukazovat dítěti modely chování podobné těm, které má dítě ve svém repertoáru (viz obrázek 36a-h). Rodiče intuitivně nastavují „biologické zrcadlo" nebo dělají „biologickou ozvěnu" (Papoušek a Papoušek, 1987) jako reakci na mimické a hlasové signály behaviorálně-emočního stavu kojence. Naopak novorozenci jsou schopni napodobit pohyby úst nebo rukou hlasové projevy a mimické výrazy emocí (Meltzoff a Moore, 1989). Díky těmto schopnostem mohou rodiče a děti pro potěšení začít hrát interakční hry, kde se budou navzájem hlasově a mimicky doplňovat (viz obrázek 36) (Papoušek a Papoušek, 1989). Krom toho se kojencům dostává od nejranějších postnatálních interakcí spousta příležitostí odhalit souvislost mezi svým chováním a odpovídajícím chováním rodičů a vztahovat své chování a s ním spojený vnitřní stav k tomu, co vidí jako odpověď v obličeji rodičů nebo slyší v je- 88 / chovaní dítěte raného věku a rodičovská péče_ jich hlase (Gergely, 1999). Na základě intuitivní citlivě zaměřené responzi-vity rodičů a schopnosti a vnitřní motivace dítěte odhalovat toto citlivě zaměřené chování si děti čím dál víc uvědomují sami sebe, své vlastní chování a behaviorálně-emocionální stavy. Obr. 34 Reakce pozdravení. Matka, otec a dítě se na sebe dívají v zrcadle. Otec byl požádán, aby navázal oční kontakt s dítětem přes zrcadlo. Ve zlomku sekundy otec odměňuje pohled dítěte typickou reakcí pozdravení: drobný záklon hlavy, zvednuté obočí, široce otevřené oči a ústa otevřená do úsměvu. i intuitivní rodičovství / 89 ■I mam Obr. 35a Matčina reakce pozdravení na oční kontakt s dítětem — odraz na rohovce. Matčina tvář se odráží při kraji rohovky - mimo pohled dítěte. ■■■::ii0"%.' Obr. 35b Matčina reakce pozdravem na oční kontakt s dítětem - odraz na rohovce. Odraz matčiny tváře ve středu duhovky (dítě zaostřuje). 90 / chovaní dítěte raného věku a rodičovská péče intuitívni rodičovství / 91 J0ĚĚ2 WSĚS' ma Hni ,1» SSIIillÄc,-mĚĚĚĚKf^ Obr. 35c Matčina reakce pozdravení na oční kontakt s dítětem - odraz na rohovce. Promptní reakce - živý pozdrav poté, co se podařilo navázat oční kontakt. Do repertoáru intuitivního rodičovství patří bohatý rejstřík prototypic-kých vzorců, jako všeobecné přizpůsobování tempa, načasování, rytmu a dynamiky chování a vedle procesů fyziologické regulace i specifická sen-zitivita k jemným signálům zpětné vazby v mimickém, vizuálním a hlasovém chování kojence, i ve všech aspektech jeho řeči těla. Rodiče zjednodušují a přehánějí mluvu a mimické chování tak, aby usnadnili percepční a integrační zpracování. Navíc mají tendenci strukturovat interakce tváří v tvář do jakýchsi dialogů, což je optimální rámec, kde se dá naučit, jak se střídat v rozhovoru a jak komunikovat. V rámci toho si může kojenec procvičovat nové procedurální schopnosti, jako střídání se v hovoru, napodobování zvuků, záměrná komunikace a další předpoklady pro osvojení si řeči (podrobněji viz kapitolu 8). i m „A- Si 'I'" Obr. 36 Spontánní dialog „tváří v tvář" matky a jejího desetitýdenního syna. Na základě svého rejstříku intuitivního chování matka reaguje jako „biologické zrcadlo" tím, že napodobuje a vytváří živé výrazy chlapcovy tváře, jeho hlasové projevy a gesta a dává mu tak rámec, v němž může prozkoumávat a procvičovat si reciproční mimické napodobování a poznávat sebe sama. 92 / chovaní dítěte raného věku a rodičovská péče intuitivní rodičovství / 93 5.3 PSYCHOBIOLOGICKE PREDISPOZICE Není lehké dokázat biologický původ intuitivního rodičovství, avšak dá se poukázat na několik nepřímých důkazů, které tento předpoklad potvrzují: 1. Mnoho pozorovaných vzorců chování je univerzálních a povětšinou nezávislých na věku, rodu, rodičovském statutu a kulturním původu (viz obr. 37a-c) (Papoušek a Papoušek, 1987; H. Papoušek a M. Papoušek, 1991; Papoušek, 1989). Obr. 37a Intuitivní didaktické utvářeni jídelního návyku jako univerzálního vzorce chování u matky Obr. 37b Intuitivní didaktické utváření jídelního návyku jako univerzálního vzorce chování u otce $||1Í mm ffl*".e£0tifo,».................,„ Obr. 37c Intuitivní didaktické utváření jídelního návyku jako univerzálního vzorce chovaniu třicetiměsíčnísestry 94 / chováni* dítěte raného věku a rodičovská péče 2. Kategorie intuitivního jednání se nachází na pomezí mezi velmi rychlými, rigidními vrozenými reflexy a relativně pomalým, často kulturně podmíněným racionálním chováním (Papoušek a Papoušek, 1987). Protože je intuitivní chování řízenojen s minimální vědomou nebo racionální kontrolou, má velmi krátké latence pod 600 ms, což kojenci pomáhá odhalit vztah mezi jeho chováním a chováním rodiče (Papoušek a Papoušek, 1995). Tím tedy dovolují rychlou regulaci jednání a promptní responzivitu. To, jak rodiče modifikují svou řeč a emocionální výraz, přesně doplňuje omezené schopnosti mladého organismu percepčné a integračně zpracovávat informace (Papoušek a Papoušek, 1984; 1987). Intuitivní chování je funkčně začleněno do biologicky důležitých, druhově specifických prostředků adaptace, jako je integrace zkušenosti, komunikace a osvojení řeči (Papoušek a Papoušek, 1995; Papoušek, 1994). 5.4 ADAPTIVNÍ FUNKCE INTUITIVNÍHO RODIČOVSTVÍ _ Intuitivní rodičovství hraje životně důležitou roli v každém ohledu kojencova rychlého vývoje. Komplementární predispozice na obou stranách dyády rodič - dítě, tedy specifické potřeby a schopnosti kojence a intuitivní kompetence rodičů, umožňují vznik rady adaptivních funkcí ve vztahu k věkově specifickým požadavkům vývoje. Během prvních měsíců života slouží preverbální komunikace k osvojení základních fyziologických adaptací, jako krmení, regulace behaviorálních stavů, organizace bdění a spánku a řízení citových projevů a pozornosti. Posléze slouží preverbální komunikace jako koregulační prostředek dalších věkově specifických požadavků tak, že usnadňuje, rozvíjí a podporuje integraci a reprezentaci kojencových zkušeností a vytváří podmínky pro osvojování řeči (M. Papoušek aH. Papoušek, 1991). Integrovaná zkušenost z každodenních interakcí mezi rodičem a kojencem se rovněž stává základem, na němž se vytváří jak emoční vazba (Crockenberg a Leerkes, 2000), tak narůstající autonomie (Sroufe, 1996) a kvalita vyvíjejících se vztahů mezí rodičem a dítětem (Papoušek, 2001). intuitivní rodičovství / 95 5.5 UPLATNĚNÍ V KLINICE Jako další podnětný krok jsme aplikovali koncepty a objevy o preverbální komunikaci a intuitivním rodičovství na programy raných klinických intervencí, abychom otestovali jejich platnost. Od té doby, co jsem otevřela Mnichovský interdisciplinární výzkumný a intervenční program pro děti s nadměrným pláčem před dvanácti lety, zůstaly tyto koncepty základem našeho klinického přístupu k aplikovaným oblastem duševního zdraví kojenců a k preverbálním poruchám regulace chování, komunikace a citové vazby (Papoušek, 2002). Zdá se, že dynamický systém preverbální komunikace je dobře chráněn přírodou díky psychobiologickým predispozicím obou partnerů - dítěte a rodiče. Kojenec těží z intuitivně regulační a didaktické podpory rodičů, zatímco rodiče mají užitek z kojencových signálů zpětné vazby - rozzářený obličej, úsměv, radostné hlasové projevy - nebo laskání, uklidňování, ukládání k spánku. Tyto pozitivní zpětné signály utvrzují rodiče v jejich pocitu úspěšnosti a ve vzrůstající sebedůvěře ve své kompetence. Takový stav systému nabývá podob „andělského" kruhu, protože je regulován a stabilizován pozitivní reciprocitou (viz obr. 38). V prospektivních studiích bylo ukázáno a potvrzeno, že komunikace mezi rodičem a dítětem je důležitým ochranným faktorem před problémy s chováním a emočními problémy v pozdějším věku (Esser, Laucht a Schmidt, 1995). Sám předpoklad o kompetenci intuitivního rodičovství jako vrozené ;' vlastnosti ovšem neznamená, že intuitivní rodičovství je naprosto odolné vůči rušivým faktorům. Predispozice vztahující se k integračnímu zpracování, komunikaci a osvojování řeči, a které jsou fylogenetický mladší, se jeví jako velmi zranitelné. Například různé biologické, sociokultumí a další rizikové faktory mohou mít nežádoucí účinky na jednoho nebo oba reagující partnery (Papoušek a Papoušek, 1979a). Za příznivých podmínek může preverbální komunikace ještě překonat a kompenzovat drobné začáteční poruchy a přechodné problémy v přizpůsobování rodičů nebo dětí a nakonec může dojít k dobré adaptaci (viz obr. 39). Avšak za nepříznivých podmínek, kdy regulační schopnosti kojence jsou vážně narušeny nebo kdy intuitivní rodičovství je utlumeno kvůli matčině depresi, může situace vyústit ■ ■v.„ďábelský", bludný kruh, pro který je charakteristická negativní reciprocita a narůstající chyby v interakci. 96 / chování dítěte raného veku a rodičovská pece Obr. 38 Systémický model komunikace v každodenních interakcích ro-dič~dítě: reciproční regulace ve funkčních kruzích pozitivní reciprocity („andělský kruh") nebo v dysfunkčních kruzích negativní reciprocity („ bludný kruh ") v závislosti na vyváženosti rizik a zisků na obou stranách intuitivní rodičovství- / 97 PRUBEH INTERAKCI MEZI MATKOU A DÍTĚTEM Různá ohrožení Průběh interakcí <- Interakční potíže Sociální a kulturní faktory Opětovná selhání 3- Obr. 39 Dopad prenatálních, perinatálních a postnatálních rizikových faktorů na interakce mezi rodiči a dětmi: kořeny selhání v interakcích a náhradní přizpůsobování reakcí jsou zobrazeny na modelu dynamického systému (podle Papouška a Papouška, 1979) Klinické aspekty reakce otáčení hlavou Podle našich klinických pozorování záleží regulace intuitivního rodičovství ve velké míře na pozitivních nebo negativních signálech zpětné vazby, které mohou buď povzbudit, nebo znejistit důvěru rodičů ve své vlastní kompetence (viz obrázek 38, střední část). Například když dítě uhýbá pohledem, může se rodič začít cítit odmítán, a tím také vážně utlumen ve svém intuitivním rodičovství. Proto se pohyb hlavy stal základem našich současných analýz chyb v preverbální komunikaci mezi rodičem a dítětem a v psychoterapii rodičů a dětí, která vychází z analýzy videozáznamů. Pohyby hlavy orientované k rodiči značí zájem a připravenost reagovat a jako silný signál zpětné vazby povzbuzují rodičovské sebevědomí o jejich intuitivních kompetencích. Kojenci odvrací hlavu, když chtějí přestávku nebo když se chovám rodičů stává nesrozumitelné, neodbytné a náročné, nudné nebo nepředvídatelné. Interakce se pak mohou začít potácet v bludném kruhu, protože rodič si odvrácení hlavičky vysvětlí jako odmítnutí a reaguje se zvýšenou intenzitou pokusem znovu navázat komunikaci z očí do očí, nebo přestává a stahuje se (M. Papoušek, 2000). 98 / chování dítěte raného věku a rodičovská péče intuitivní rodičovství / 99 Další vlivy působící na intuitivní rodičovství Intuitivní rodičovství závisí také na nestresovém prostředí. V moderních společnostech je mnoho faktorů, takzvaný „duch času", které mohou mít nepříznivé účinky na mladé rodiče a přispět k rozšířené nejistotě. V mnoha podmínkách nemají rodiče dost času, spánku a odpočinku; chybí mateřská péče v sociálním prostředí; uvažování rodičů „znečišťují" magazíny a knihy pro rodiče, protože vytvářejí nejistou atmosféru a pěstují racionální přístup k rodičovství; a zvenčí existuje intenzivní tlak být perfektním rodičem. V jiných případech intuitivní rodičovství ohrožuje dlouhé oddělení rodičů a dětí, jako je například předčasný porod a následné umístění do inkubátoru, pozdní adopce, absence otce a jeho neúčast v rané péči nebo hospitalizace matky kvůli psychiatrickým problémům. Za takových podmínek uniká rodičům a dětem nejranější fáze vzájemného přizpůsobování a první příležitosti sladit intuitivní predispozice rodičovství s individualitou kojence (H. Papoušek, 2000; Papoušek a Papoušek, 1992). Krom toho se rodičovské chyby objevují v případech, kdy dítě zaostává ve vývoji, je hendikepované nebo trpí nějakou genetickou vadou, když jsou signály zpětné znaky u kojence nesrozumitelné nebo když se problémy s jeho chováním a jeho temperamentem stávají nezvladatelnými (Papoušek, 1996). Nadměrný pláč kojenců K chybám v intuitivním přizpůsobování rodičů dochází často, když dítě ne-utěšitelně, nadměrně pláče, má tzv. „koliku třetího měsíce". Tyto děti nereagují na normální intuitivní pokusy rodičů o uklidnění. Vytrvalý pláč způsobuje velké fyziologické a emoční vzrušení a chronický stres, rodič je nevyspalý a vyčerpaný. Dítě nadále vysílá negativní signály zpětné vazby a rodič se cítí čím dál víc bezmocný a deprimovaný a nedůvěřuje svým schopnostem. Většina rodičů se nedokáže ubránit averzi, ba až agresivním pocitům vůči vlastnímu dítěti a nedokáže zastavit rostoucí napětí a konflikty ve vztahu ke svému partnerovi. Navíc tato změť emocí často zhoršuje neurotické konflikty a vážně narušuje nebo tlumí kompetenci intuitivního rodičovství (M. Papoušek, 2000). Bylo bezpečně prokázáno, že emocionální následky nadměrného pláče jsou ve většině případů přechodné (Lethonen, Gormally a Barr, 2000). Nicméně v případě, že dojde ke kumulaci organických anebo psychosociálních rizik, mohou následky přetrvat a posléze vyústit v bludné kruhy zanedbávání nebo zneužívání (viz obrázek 38) (M. Papoušek, 2000; Papoušek a von-Hofacker, 1998). 3 Ä Při naší klinické práci jsme praco vah s více než 2500 kojenci ve věku jeden až dva roky, kteří měli poruchy regulace chování a kde existoval napjatý vztah mezi rodičem a dítětem. U rodičů jsme objevili škálu psychodynamických faktorů, které zabraňují, narušují, utlumují nebo blokují jejich intuitivní kompetence. Většina těchto rodičů trpí neschopností věnovat se dítěti a být emocionálně dostupní, protože jsou v těžkém emocionálním stresu, jsou pohlceni intenzivním emocionálním konfliktem, mají strach, aby dítě přežilo a aby se mu dařilo, nezvládli se vyrovnat s osudem, že jejich dítě je hendikepované, nevyrovnali se se ztrátou pro ně významné osoby nebo s traumatem ze svého dětství nebo mají poporodní depresi (Papoušek, Schieche, a Wurmser, 2003). Například samotná poporodní deprese převládá u 11 % jinak zdravých žen (Murray a Carothers, 1990), ale často nebývá odhalena a léčena. Jakmile je intuitivní kompetence rodičů vážně ohrožena, přichází kojenec o potřebnou regulační podporu a o běžnou pomoc při učení, komunikaci a osvojení si řeči. Proto si tito kojenci a jejich rodiny zaslouží zvláštní interdisciplinární pozornost a současně vhodnou a včasnou terapeutickou intervenci a podporu. 5.6 INTUITIVNÍ RODIČOVSTVÍ JAKO MODEL A POMOC PRO PORADENSKOU A LÉČEBNOU PÉČI O RODIČE A DĚTI_ Během minulé dekády měl koncept intuitivního rodičovství zajímavé důsledky pro rané intervenční programy. Koncept představuje užitečný model pro ranou léčebnou intervenci v případech opožděného vývoje, těžké hluchoty, mozkové obrny, Downova syndromu nebo autismu. Ukázalo se, že intervence jsou zejména účinné, když je terapeut provádí v pre-verbálním dialogu s dítětem, pozorně naladěn na signály zpětné vazby integrační kompetence kojence a jeho připravenosti reagovat, a bere plný ohled na jeho potřeby být soběstačný a samostatný. Intervence by měly být pro dítě jasné a v souladu se stupněm vývoje dítěte. Intervence fungují nejlépe, když se terapeut nechá vést kojencovou vnitřní motivací, jeho zvědavostí, potřebami prozkoumávat, snahou být úspěšný a zvládnout situaci (Papoušek a kol, 1997). Naše poznatky o vlastní rodičovské kompetenci se navíc staly velmi důležité pro takové poradenství a psychoterapii, které se zakládána videozázna- 100 / chováni dítěte raného věku a rodičovská péče hra a kreativita v kojeneckém věku / 101 mech interakcí rodičů a dětí. I v případech, kde došlo k velmi zřejmým chybám v interakci, hledáme pozitivní sekvence v interakcích mezi rodiči a dětmi a zaměřujeme se na všechno, co rodič dělá dobře, a tím obnovujeme jeho důvěru ve své schopnosti. Naším cílem je vytvořit podpůrný časoprostor bez stresu a bezpečnou základnu v terapeutickém vztahu mezi rodičem a dítětem, abychom uvolnili utlumenou nebo narušenou kompetenci rodiče a zajistili „andělský" kruh pozitivní reciprocity (viz obr. 39) (Wollwerth de Chuquisengo a Papoušek, 2003). Příroda vybavila člověka úžasnými schopnostmi: rodičům dala ohromující intuitivní kompetence a dítěti výjimečné kapacity pro preverbální komunikaci. Toto vybavení si žádá zvláštní pozornosti a ochrany ze stran všech odborníků, kteří pracují s kojenci a rodiči v rámci primární prevence, v poradenství pro rodiče a děti i v léčebných zařízeních. :!' 6. HRA A KREATIVITA V KOJENECKÉM VĚKU WĚĚm&-' 6.1 HRA V KOLÉBCE LIDSTVA_ Zdá se, že není nic samozřejmějšího než hrát si. Ovšem definovat hraní je poměrně náročný úkol. Zdánlivě prostý termín hra reprezentuje V pestrý kaleidoskop různých aspektů a představuje předmět intenzivního, avšak často nečekaně obtížného výzkumu. Vědci z různých disciplín, kteří se snažili hru definovat, se shodují, že její podstata se nedá uchopit pomocí L jediného jednotícího konceptu. •i., Přestože většina vědců, kteří se pokoušeli měřit mentální výkony pomocí : t ; testů inteligence, hru opomíjela, poukazuje se často na hravost jako na dů-ležitý předpoklad pro vývoj dítěte, a dokonce jako na kořeny kultury. Myš-: lenka, že děti se nejlépe učí hrou, se datuje už do doby osvícenství, kdy byly :t. založeny přední vědecké akademie (Papoušek, Papoušek a Harris, 1987). Komenský jako první důsledně uplatňoval zásadu hravosti v rámci vzdělávacího systému ve své knize „Schola Ludus" (1657). Napsal rovněž „Orbis Pictus", didakticky revoluční obrázkovou knihu pro hravé vyučování j azy-i; ■:. ka. Podobný názor na vzdělání můžeme najít ve spisech tak výtečných teo-- retiků vzdělání, jakými byli Rousseau, Pestalozzi, Froebel a Montessori. Roli, jakou měla hra u zrodu lidské kultury, zajímavě zdůraznil Huizinga (1962). Huizinga zkoumal, jak umělci přispívali k civilizačním tendencím : v historii lidstva, a tvrdil, že hra byla hlavní determinantou lidské kultury. : Navrhl, aby byli lidé označováni spíš Horno ludens než Horno sapiens. Rozmanitost aspektů, které se vážou k složitému fenoménu hry, podnítily pestrou škálu vědeckých přístupů. Jak bylo nedávno uvedeno v posledním spise Hanuše Papouška (2003), srovnávací biologické a vývojové přístupy k fylogenetickým a ontogenetickým kořenům hry odhalily nepřímé důkazy o zajímavých univerzálních a druhově specifických aspektech hry a její adaptivní význam (Wilson, 1975). Biologický jev, který je univerzální napříč mnohými živočišnými druhy, se velmi pravděpodobně řadí k jevům, jež se při evoluci ukázaly jako adaptivní. Pravděpodobnost je o to vyšší, po- 102 / chování dítěte raného věku a rodičovská péče hra a kreativita v kojeneckém věku / 103 kud jev začíná fungovat v ontogenezi velmi záhy. Dohromady tyto dvě skutečnosti naznačují, že daný jev pramení z genetické determinace a může být dán do souvislosti s obdivuhodnou vnitřní motivací. Srovnání poznatků z pozorování savců od vačnatců, přes hlodavce, bý-ložravce, mäsožravce, delfíny a opice k lidoopům a lidem přesvědčivě prokázalo, že rozvíjení a diferenciace hry u savčího mláděte je úzce spojena s rozvojem adaptivních funkcí, které jsou důležité pro přežití a zdatnost jednotlivých druhů v jejich specifickém přírodním prostředí. Hraje různorodá kategorie, ale její komplexnost vzrůstá ve vývojové řadě od starších druhů savců k mladším úměrně se zvyšující se složitostí mozku a rostoucí složitostí způsobů adaptace chování. Zdá se, že nové elementy, které během této vývojové křivky obohacují herní rejstřík, mají vztah k rozvoji adaptivních funkcí, jež jsou zásadní pro přežití a zdatnost daného druhu v jeho přirozeném prostředí. Rovněž zřejmě reprezentují druhově specifickou charakteristiku, co se týče rostoucího významu učení a integračních procesů. Rozdílům v herním rejstříku je proto možno rozumět pouze s odkazem na biologickou minulost daného druhu. Adaptivní význam hry u mláďat navíc potvrzuje přítomnost odpovídajících protějšků - jejich rodičů nebo dospělých jedinců téhož druhu, kteří příležitostně mohou zastupovat rodiče. Čím víc jsou učení a integrační procesy přítomny u mláděte, tím víc behaviorálních elementů se objevuje v rodičovské péči, které podporují napodobování, učení a adaptaci chování dítěte. Tento vzájemně se ovlivňující vývoj predispozic je důležitým indikátorem biologických determinant v původu hry, což biologům umožňuje rekonstruovat historii hravého chování. K odhalení forem a funkcí hry, které se v průběhu času u lidských kojenců diferencovaly a vyčlenily jako adaptace na rozmanité přírodní podmínky lidstva, se vedle univerzálních aspektů hry jeví jako stejně důležité její druhově specifické charakteristiky. Bruner (1974) byl jedním z mála kognitivních teoretiků, kteří se zamýš-: leli nad důležitostí hry ve vývoji a její funkční charakteristikou. Podle něj : role hry vzrostla během evoluce, když se u druhů velkých opic uvolnila pevná pouta primátů. Tím, že se opice zdánlivě osvobodily z predátorství a nemusely už bránit své teritorium, zavedly uvolněnější pravidla v sociální hierarchii a v reprodukčním chování a rozvinul se u nich víc skupinový altruismus, v rámci skupiny i mezi různými skupinami. Mláďata byla na matce závislá delší dobu, během níž strávila více času hrou, přičemž hru často iniciovala matka. Evoluční adaptace, podobné u lidí a druhů velkých opic, tak vedly k vyčlenění nestresových období v dětství, během nichž je možno ža- li I : čít si osvojovat dovednosti dospělých pozorováním, učením a napodobováním. Hravá činnost se dá volně kombinovat a variovat bez velkých rizik pod podnětným dohledem pozorného, altruistického, pečovatelského okolí. 6.2 DRUHOVÉ SPECIFICKÁ DIFERENCIACE HRY U MLÁĎAT_ Kojenci mají stejné biologické potřeby jako mláďata ostatních druhů, potravu, ochranu, adaptaci na prostředí a reprodukci. U člověka se ale rozvinuly další, specifičtější potřeby, které jsou z biologického hlediska stejně důležité. Ukázalo se, že tyto potřeby jsou funkčně přítomné už u novorozenců: potřeba shromažďovat, integrovat a sdělovat informace a zkušenosti. Mentální a komunikační schopnosti prošly jedinečnou diferenciací díky osvojení si symbolické reprezentace a verbální symbolizace spolu s výrazným rozšířením a diferenciací struktur v mozkové kůře a funkčních neuronových sítí. Jednak se tyto vývojové procesy staly základem pro biologickou adaptaci člověka na nejrůznější přírodní podmínky a jednak se symbolická reprezentace a řeč staly pramenem lidské kultury zahrnující umění, vědu a technologie (Papoušek, Papoušek a Kestermann, 2000). Vznikem symbolů se mentální procesy a rozšiřování znalostí a zkušeností a jejich sdílení v čase, prostoru a v průběhu generací neuvěřitelně zrychlily a zekonomizovaly. Díky skrytým dynamikám nebo zákonům se systémy symbolů, jako např. stát, náboženství, peníze nebo národ, mohou stát mocnějšími než sami lidští tvůrci, kteří je vytvořili, a člověk může ovládat člověka pevněji než biologická skutečnost a biologické pudy. Bertalanffy (1968) načrtl v jedné z prvních aplikací systémových teorií naživé systémy evoluci symbolů jako základní proces antropogeneze. Podle něj splňují symboly tři důležitá kritéria: (1) Symboly jsou reprezentativní, nějakým způsobem zastupují symbolizovanou událost nebo předmět. (2) Symboly jsou přenášeny tradicí na rozdíl od vrozených programů. (3) Symboly nejsou kladeny zvenčí jako podmíněné signály, ale jsou „volně utvářeny". Schopnost tvořit symboly dává mentální činnosti novou dimenzi; jakési pódium, kde si člověk může cvičit nové formy integračních procesů, jako je imaginace, fantazie, hra s idejemi, mentální plánování a předběžné řešení problémů (Bischof-Köhler, 1998). Vysvětlit neuropsychologické procesy, na jejichž základě probíhá symbolická reprezentace, je slibným klíčem k vyřešení hlavních aspektů v há- 104 / chování dítěte raného věku a rodičovská péče hra a kreativita v kojeneckém věku / 105 dance zvané lidská mysl - verbální komunikace, mentální reprezentace, racionální poznání, kulturní integrace a vědomí. Je to výzva pro vědce z nejrůznějších oborů, od neurověd a psychologie k biologii a fyzice. Neu-rovědci ještě nedokázali identifikovat důležité mozkové struktury a neuronové sítě, které rozlišují zástupné symboly od ostatních informací. Teoretikové zabývající se dynamickými systémy předpokládají, že rozlišujícím vektorem může být samotná komplexita lidského mozku. Na otázku, jakými prostředky kojenec zvládá vývojový přechod k prvním gestíkulačním a slovním symbolům na konci prvního roku života, neexistuje jednoduchá odpověď a posun od explorativní a funkční hry ke hře symbolické v druhém roce rovněž doposud nebyl uspokojivě vysvětlen. Bližší pohled na vztah mezi dětskou hrou a rozvojem symbolických schopností v následující kapitole nás může přivést blíže k řešení této hádanky. Dětská hra a její vztah k duševnímu rozvoji se staly předmětem psychologického zájmu současně s rozvojem kognitivní psychologie ve dvacátém století za silného vlivu Karla Buhlera (1930), Charlottě Bíihlerové (1931) a Sterna (1930). Ruský psycholog Vygotsky (1980) odhalil, že explorace, odhalování pravidel a symbolická transformace se podílí na různých formách hry. Piaget (1962) spekuloval o účasti procesů akomodace a asimilace, které podle jeho epistemologického konceptu tvoří základy kognitivního vývoje. Evropské teoretické přístupy a metodologický podíl americké psychologie podnítil rozsáhlý výzkum, který nedávno detailně shrnul Oerter (1993). Flitner (2002) zdůrazňoval z výchovných hledisek pozitivní vliv hry na učení a poznávání a pečlivě shrnul výzkum ze svého oboru. Dětští psychiatři navíc poukázali, že vztah mezi hrou a emocionalitou je relevantní pro výkladové, diagnostické a terapeutické přístupy k behaviorálním a mentálním poruchám u dětí (Erikson, 1951; Winnicott, 1971). 6.3 HRA A MENTÁLNÍ ČINNOST V RANÉM DĚTSTVÍ_ Podle biologických zákonů jsou adaptivní rysy a schopnosti, které jsou důležité pro přežití daného druhu, obvykle chráněny vrozenými programy a vnitřními motivacemi. Z tohoto pohledu je kojenec vybaven programy '; a motivací, díky nimž se může seznámit se svým sociálním a nesociálním prostředím, odhalit vztahy mezi vlastním chováním a vnějšími událostmi, objevovat pravidla a invarianty v opakovaných sledech událostí a očekávat předvídatelné události (Stern, 1985). Malé děti jsou někdy s to investovat ohromující energii a metabolické rezervy a nešetří námahou a vzrušením, když řeší, jak reagovat na novou, neznámou událost, když se pokoušejí řídit probíhající události nebo když se snaží vyřešit nějaký problém (viz obrázek 40) (viz kapitoly 3 a 6). Obr. 40 Orientační reakce na novou hračku s výraznými známkami celkové aktivace, věk 10 týdnů: aktivace autonomního nervového systému (široce otevřené oči, zvednuté obočí), soustředěná pozornost, zájem a vztahování ručiček Hra u dětí vychází z motivace seznámit se se svým sociálním a materiálním prostředím, pochopit neznámé a porozumět mu anebo aktivně vyvolávat a řídit probíhající události v okolí. Z tohoto pohledu můžeme hru definovat jako 106 / chovaní dítěte raného věku a rodičovská péče hra a kreativita v kojeneckém věku / 107 spontánní učení z vlastní iniciativy a pod vlastní kontrolou; jako jedincem určenou, bezcílnou exploraci a integraci zkušeností s předměty nebo společenskými partnery. Z hry se záhy stává kontext, kde kojenci očima, rukama a ústy mohou prozkoumávat neznámé; shromažďovat a rozumět informacím na základě svých interakcí s okolím; kde se mohou učit odhalovat, vyvolávat a řídit probíhající události; cvičit si cílevědomé, intenční chování a procvičovat nové motorické a mentální dovednosti v zóně proximálnrho vývoje (Vygótsky, 1980); kde mohou vymýšlet a experimentovat s různými strategiemi řešení a zvládání problémů; trénovat si koncentrovanou, zaostřenou pozornost a vytrvalost a kde se nakonec mohou naučit, jak používat symbolů. Pohonem hry je kojencova vnitřní motivace, včetně zvědavosti, motivace zakusit sebeuspokojení, potřeba prozkoumávat okolí a, počátkem druhého roku, motivace něco zvládnout („mastery motivation" Heckhau-sen, 1987). Tyto motivace dává kojenec najevo signály v chování, kterými dává najevo vizuální orientaci, citové vzrušení nebo napětí, radost, když se naplní jeho očekávání, radost z úspěchu, zklamání z neúspěchu nebo radost a hrdost na vlastní schopnosti. Hra a učení se proto v raném dětském věku dají od sebe jen těžko odlišit. Hra zkrátka představuje činnosti a integrační procesy, které vznikají pro sebe samé v nestřeš o vých podmínkách, bez účelu daného zvenčí, a které se pouze zakládají na vnitřní motivaci (Largo, 2003). V Papouškově konceptu (Papoušek a kol., 1978) se na učení nazírá jako na pohyb od „neznámého" ke „známému", který vyžaduje fungování různých integračních operací, jako je orientace, habituace, explorace, imitace, odhalování pravidel a formování konceptů. Motivace shromažďovat informace zahrnují jednak potřebu překonat pocit nejistoty, nepředvídatelnosti, tísně nebo strachu z neznámého a potřebu získat emocionální jistotu, a jednak je v nich obsažena zvědavost a pozitivní očekávání ve vztahu k znovu poznávání známého a radost z ovládání probíhajících událostí a z jejich úspěšného zvládnutí. Zvládání nové, cizí nebo rozporuplné situace znamená, že se nejprve mobilizuje celý systém, aby posbíral dostatek informací k vytvoření prvotního konceptu, který postačí k ochraně dětského organismu před tísní a strachem z neznámého (první operační úroveň iniciální explorace, učení a formování konceptů) (viz obrázek41). Když je ale časem všechno shledáno jako známé a předvídatelné, dostaví se nuda a stagnace. Organismus má dvě strategie, jak překonat neklidné, udolávající a nepřekonatelné příznaky nudy: vyhledat nové vjemy nebo se posunout z úrovně jedna na úroveň dvě. -i,. •; předsudky,; rituaiy, ,!; p0věrčivost > 8tegna(£^^dogmčrta! rigid nost; řízení / rozpoznaní \ ;' vlastní účinnost: očekávání / ■'zvědavost} i integrace ^ i vyššího stupně | i___ uměni, věda, kreativní hra technologie \ I humor, fantazie, kreativita, JUT"" Kulturní úspěch Obr. 41 Diagram hry jako vyrovnávání se s tím, co se děje v okolí, ve dvou úrovních integračních operací (adaptováno podle Papoušek, Pa poušek a Harris, 1987) 108 / chování dítěte raného věku a rodičovská péče hra a kreativita v kojeneckém věku / 109 Tento posun vyžaduje motivace a operace na úrovni dvě, kam patří znovu se vrátit, zpochybňovat nebo ověřovat dočasné jednostranné koncepty; obohacovat neboje měnit díky exploraci nových aspektů a funkcí; neboje umístit do nového kontextu nebo do nového světla. Posun se může mnohokrát opakovat a posléze vést ke zlepšení konceptů, čímž se od triviality posune k inovaci, kreativitě a humorným překvapením. Operace na úrovni dvě chrání organismus před nudou, neklidem, nespokojeností a stagnací. Nově podnícená zvědavost, explorace a obohacování existujících konceptů ve hře vzbuzují příjemné vzrušení a tvůrčí operace jako inovativní objevy nebo úspěšné řešení problémů. Ve světě dospělých se operace druhé úrovně připisují zásadním kulturním výdobytkům, umění, vědě a technice. Naopak setrvání u operací na úrovni jedna může vést k rigidnímu upnutí se na povrchní, často jednostranné koncepty, k předsudkům a pověrám, dogmatismu, tabu a těžkopádným ideologiím (Papoušek a kol., 1987). 6.4 VÝVOJOVÁ STADIA DĚTSKÉ HRY_ Ve hře vedou kojence k učení z vlastní iniciativy dozrávající motorické a integrační schopnosti jako stále složitější schopnosti percepce, me-zismyslové integrace, imitace, jemně motorické koordinace, k cíli zaměřená organizace činností, zaostřená pozornost, abstrakce a symbolizace (Papoušek, 1979; Papoušek a Papoušek, 1979). K jejich vývoji ovšem nedochází rovnoměrně a souvisle, ale rázovitě, přičemž v jedné fázi převládají procesy přizpůsobování a. konsolidace a v druhé reorganizace a transformace, kterou se dosahuje kvalitativně nové úrovně organizace ve všech oblastech bio-psychosociální adaptace (Emde, Gaensbauer a Harmon, 1976; Prechtl, 1984; Papoušek a Papoušek, 1984). V prvních dvou měsících po porodu má novorozený organismus co dělat s důležitým metabolickým, fyziologickým, chronobiologickým a imunologickým přizpůsobením a s regulačními procesy, které zřejmě šetří omezené rezervy a dobu bdění pro zapojení se do sociálních interakcí a do hry. Jednoduché formy učeni fungují od prenatálního období, avšak jsou velmi pomalé a náročné. Počátkem třetího měsíce se učení zrychluje (Papoušek, 1967), objevuje se nový behaviorální stav aktivního bdění (Dittrichová a Lapáčková, 1964), zlepšuje se koordinace orofaciálních pohybů a pohybů rukou, čímž jsou umožněny výraznější a diferencovanější mimické, gesti- kulační a hlasové projevy, které naznačují změnu nálady, průběh integračních procesů nebo pokusů navázat společenský kontakt. Některé nové druhy činnosti vzbuzují dojem hry, ale je obtížné odlišit je od explorace pro potřeby poznávání. Příklad dětské hry je uveden na obrázku 42. Tříměsíční holčička aktivně prozkoumává novou dřevěnou hračku. Počáteční náhodné pohyby, které vyvolávají zvukovou a pozorovatelnou odezvu, se postupně stávají více koordinované a zaměřené k cíli. Jakmile v průběhu hry holčička přišla na to, jak je možno hračku ovládat, jsou známky napjaté pozornosti a úsilí nahrazeny uvolněním, radostí a úspěchem. Během prvního půlroku života se kojenci zabývají exploračními aktivitami (očima, rukama a ústy) s cílem seznámit se s předměty ve svém okolí, s částmi vlastního těla a s tím, jak jejich rodiče vypadají, jaký mají obličej, hlas a gesta. Kojenci si vytvářejí jednoduché představy, koncepty, kategorie a očekávání; staví na aktivovaných motorických schématech, multimo-dálních smyslových vjemech a doprovodných citových procesech (Papoušek a kol., 1987). K další neurální transformaci schopností kojence dochází mezi sedmým a devátým měsícem věku, což je zjevně spojeno s dozráváním kortiko-spi-nálního traktu a počínající lateralizací hemisfér, jak ukazují neuropsycho-logické nálezy (de Schonen a Matthivet, 1989; Jurgens, 1992). Díky nové úrovni neurální a behaviorální organizace vzniká vlastní lokomoce, formace emoční vazby na nejbližší pečovatele, strach před cizími, záměrná komunikace, rostoucí obezřetnost v intersubjektivní a záměrné komunikaci, permanence objektu a první gestikulační a hlasové symboly. Výrazným znakem této transformace v oblasti preverbálního chování je výskyt zdvojených kanonických slabik v kojencově hlasovém projevu (Oller a Eilers, 1988). Jak bylo vysvětleno jinde (Papoušek a Papoušek, 1997), hraje tato nová schopnost zásadní roli v sociální integraci kojence a značí počátky kojencova deklarativního učení (mimo předešlé formy procedurálního učení) a lehce pozorovatelnou invazi kulturně podmíněných faktorů v oblasti dětského mentálního vývoje. Tento vývojový mezník je nepochybně jednou ze zásadních predispozic pro vývoj lidské schopnosti utvářet a používat symboly. 110 / chováni' dítěte raného věku a rodičovská péče Obr. 42 Tříměsíční kojenec a první setkání s novou dřevěnou zavěšenou hračkou. Stejně jako y předchozích experimentech s učením můžeme ze signálů kojencova chování usuzovat na integrační procesy: soustředěná pozornost, citové napětí, přechod od původně náhodných pohybů k cílevědomému dotýkání se a uchopování a radost z úspěchu. hra a kreativita v kojeneckém věku / 111 V tomto stadiu se objevuje lokomoce a schopnost udržet se vzpřímeně, což dává prostor novým formám hrové interakce-s okolím. Hra se začíná soustřeďovat na nová témata vytváření konceptů, například na prostorové a funkční vztahy mezi předměty a na kvalitativně novou úroveň integrace ve vztahu k permanenci objektu. Uvedená schopnost vzbuzuje zájem účastnit se her s kreativními variacemi typu „kuk" a „schovka" (Flitner, 2002) (viz obr. 43). a WĚĚKĚ& '■'i ^^MHHK^K^^Kí slil iflflHllL wĚěěěěĚěěKĚĚĚĚĚ. s JÍ , '- i! 11! tllplit m li C./1D 112 / chovaní dítěte raného věku a rodičovská péče hra a kreativita v kojeneckém věku / 113 c Obr. 43a-c Idiosynkratická varianta hry „kuk" mezi matkou apětiměsíč-ním synem, (a) Matka je schovaná za nožičkami dítěte, (b) Dítě s úsměvem předvídá očekávané vyústění hry. (c) Známá reakce pozdravení se stává vyvrcholením hry. K další dramatické transformaci reprezentativních schopností, verbální integrace (rychlý nárůst slovní zásoby), poznávání sebe sama, empatie, vzniku symbolické hry (Bischof-Köhler, 1998), zvládání motivace a cílevědomých kroků ve hře (Heckhausen, 1987) dochází kolem poloviny druhého roku života. Z tohoto pohledu se ukazuje, že rané dětství sestává z různých fází, které nabízí různé možnosti a vyžadují rozdílné metodologické přístupy k výzkumu dětské hry. 6.5 ÚČAST RODIČŮ V DĚTSKÉ HŘE Ve srovnání š rodičovskou účastí ve hře mláďat u jiných savců má rodičovství u lidí jiné kvality a formy, jak se podílet na dětské hře. Je to zejména hlas a řeč. Intuitivní formy rodičovství doplňují vyvíjející se integrační schopnosti kojence a jeho potřebu spontánního učení ve hře, protože jejich rejstřík zahrnuje hravé elementy, které dobře usnadňují a podporují aktivi- ty kojence (Papoušek a kol., 1987). Rodiče mají při hře tendenci opakovat a variovat nej zřetelnější mimické, gestikulační, kinetické a hlasové vzorce, podobně jako se v hudbě opakují a variují témata. Tyto vzorce slouží mnoha funkcím, jako vyvolání a udržení pozornosti, vzbuzování pozitivních citů a pozitivně naladěného stavu bdělosti. Do variací hry patří crescendo a decrescendo, accelerando a ralentando, nesplnění očekávání a překvapení (Papoušek, 1994; Papoušek a Papoušek, 1981). Centrálním aspektem rodičovské hravosti je silný sklon rodičů citlivě reagovat na vizuální, mimickou a hlasovou iniciativu ze strany kojence. Hravé obměny v průběhu interakcí „tváří v tvár" s nebo bez hraček se tak pro kojence stávají bohatým zdrojem sebeuspokojení (viz obrázek 43, také obrázek 45 v kapitole 6), Rodiče, kteří při hře věnují svou pozornost i citovou účast jen dítěti, jsou obdivuhodně citliví zachytit a odpovědět na klíčové signály integračních procesů v chování kojence. Dokáží tak rozpoznat jeho momentální připravenost k reagování, hranice tolerance, obtíže a sílu, frustraci z bezprostředního neúspěchu a uspokojení, když jsou jeho očekávání splněna, když je uspokojený a když zvládá situaci. Naučí se předvídat, co dítě dokáže zvládnout samo a kdy potřebuje jejich pomoc. Protože se řídí signály zpětné vazby, vyhnou se přehnané stimulaci a poskytují pouze takovou, která souvisí s iniciativou kojence a je sladěna s jeho momentálním stavem. 6.6 ADAPTIVNÍ FUNKCE HLASU A ŘEČI PŘI HŘE Í' l-.- *■ Hravé elementy se objevují nejprve v eufonickém broukání ve ■