Československá akademie věd Vědecký redaktor:
univ. prof. PhDr. Vladimír Šmilauer, DrSc. Recenzoval:
doc. PhDr. František Kopečný, DrSc.
slova a dějiny
Pod vedením PhDr. Igora Němce, DrSc, zpracoval autorský kolektiv Staročeského slovníku za přispění externích spolupracovníků
ACADEMIA PRAHA 1980
Spřežkový pravopis se však ještě dlouho udržoval, převládal u nás v rozličných podobách po celé 15. století. Mnohdy se v té době užívalo zároveň sprežek i diakritických znamének, jak vidíme i v ukázce z tištěné Bible pražské z roku 1488:
...kterziz cžinie zlee wiecy bludie. Milofrdenftwie a prawda prziprawugi dobre wieczy. We wíTelikem fkutku dobrem bude rozmnoženie, ale kde mnoho flow. tu cžaftokrat bywa chudoba.
Takovým kombinovaným pravopisem — ovšem v jednotlivostech odlišným — píší dodnes Poláci.
Teprve v 16. století se u nás diakritický pravopis po některých úpravách ustálil v tak zvaném pravopise českobratrském. Jeho úpravy se týkají například označování samohlásek i a í: po c, s, z píší čeští bratří důsledně y, ý, např. wzývagj (vzývají), toScy (věci), profým (prosím), wěřjcý (věřící), stufyti (zkusiti). Také umístění a tvar znamének se mění, místo teček nad písmeny se píší obloučky a posléze háčky. Vcelku je možno říci, že ani v 16. století neustoupil u nás spřežkový pravopis s úplnou platností pravopisu diakritickému. Nejdéle — kromě dodnes užívané spřežky ch — se udržuje psaní Jf pro sykavku š. Této spřežky se u nás užívá ještě v 19. století. Ale úpravy a reformy pravopisu v obrozenské době — to už by byla zase jiná kapitola.
32
Slova o neobyčejných obyčejích v rodinném živote
Staří Cechové měli mnoho různých zvyků, neobyčejných i docela všedních. Abychom z meh mohli vybrat ty, které se vztahují k životu v rodině, vezměme si na pomoc dva citáty se slovem obyčej z vycházejícího Staročeského slovníku. První je povzdech lékaře, který hledá prostředek proti nemocem, ,,ješto ot veliké práce prichodie''. Ví totiž, že nelze jen tak nemocnému nařídit, aby s onou velikou námahou přestal, protože ,,co jest člověk přivykl..., ostane-li toho obyčeje, bude nemocen". A druhý citát říká: „...mnohá sú ustavenie, nemajíc základu na rozumu, jediné toliko z obyčeje a z dávnieho zachovanie trvají. A protož změniti obyčej jest umdliti (tj. oslabiti) právo." V prvním případě jde o obyčej, kterému člověk během života přivykl, ale který může být jinému člověku úplně nepochopitelný. V druhém případě jde o ustálený způsob jednání, tradičně vžitý v nějakém společenství, který respektují všichni jeho členové proto, že tak jej zachovávaly už minulé generace. A z této druhé skupiny upozorníme na některé neobvyklé obyčeje v rodinném životě.
Nejvděěnější příležitost k uplatnění a uchovávání obyčejů a zvyklostí v rodinném životě poskytuje svatba. Byl to složitý obřad, který po staletí zachovával některé velmi staré formy a přitom byl neustále doplňován novými prvky. Kolik úkonů, příkazů a zákazů, písní a promluv bylo třeba dodržet, aby se neopomenulo nie, co by zabezpečilo optimální podmínky zakládané rodiny, a aby se nezklamalo očekávání účastníků tak závažné a slavné události! Při svatbě se spojovaly staré obřady zvykové a společenskoprávní s pozůstatky kultovních obřadů a obyčejů s magickými praktikami a v menší
33
míře s obyčeji, které měly vztah k jiným rodinným nebo výročním zvykům. Můžeme očekávat, že se na základě staročeských písemných pramenů a rozboru svatebních termínů dozvíme něco bližšího o slavení svatby u našich předků?
Pojmenování účastníků svatby a svatebních úkonů skutečně prozradí leccos o svatebních obyčejích. U pojmenování hlavní aktérky obřadu nevěsta, jehož původ je dosud předmětem sporů etymologů, lze předpokládat souvislost se slovy nevěděli nebo vdát, věno a nový. Nevěsta byla nová, dosud neznámá žena, přivedená do mužovy rodiny, a to nejen v den své svatby. Proto se mohla ve staré češtině nazývat nevěstou také snacha nebo i jiná manželka pokrevního příbuzného, kupř. švagrová (srov. str. 80). Výrazy ženich (ženiti, ženatý), manžel, manželka a manželství souvisí se slovem žena. Ženich byl ten, kdo má mladou ženu, manželka, původně malženka (ani tuto starou složeninu nevysvětlují etymologové jednotně) byla mladá vdaná žena; odtud i název manželství, které označovalo protiklad k svobodnému stavu.
Pro slovo svatba se hledala různá objasnění už ve staré době, např. Hus je odvozoval od výrazu „svá dva", tj. dva ,,sebe dbajíce". Svatba patří do blízkosti velmi starých pojmenování svat a svatvie, která vycházejí ze stejného základu jako zájmeno svůj. Sval znamenalo svého člověka, který náleží k příbuzenstvu, a tento široký význam byl později zúžen na příbuzného jakožto svatebního hosta. Tak čteme v jednom ze staročeských překladů bible o uraženém tchánovi, který vzal o svatbě ženichovi nevěstu a dal ji „jednomu ze svatuov"; v dopise z r. 1528 je zmínka o ženichovi, že na svatbě „o (tj. okolo) mnoho stoluov měl svatuov". Ve staré češtině však máme ještě užší vymezení výrazu svat nebo starý svat. Rozumí se jím „přední svatebník" nebo „najpocti-vějši host na svatbě", nebo zvlášť názorně „svatební starosta, co česky slove svat", jak některé prameny vysvětlují. V tomto významu známe název (starý) svat,
34
35
starosvat a jeho ženský protějšek svatka, (stará) svatbí apod. z lidové tradice i z novější doby. Svat (starosvat) byl nej důležitější svatební ceremoniár, jehož úloha byla v celém obřadu tak závažná, že svatati někoho znamenalo „ženit nebo vdávat někoho", a odtud patrně pochází i slovo svatba. Svat a svat vie (tj. starosvatka), vybíraní ze starších vážených členů příbuzenstva, vykonávali původně vlastní svatební obřad: přiváděli ženichovi nevěstu, odevzdali mu ji symbolickým vložením její ruky do jeho, svatka zahalila nevěstě hlavu a tak ji přeřadila mezi vdané ženy, ukládali novomanžele na lože. Tento starý zvykový svatební obřad měl v lidovém prostředí větší vážnost než obřad církevní a místy byl respektován až do poloviny 20. století.
Podáním rukou byl veřejně potvrzen slib manželství. Jaká důležitost se mu přikládala, ukazuje např. polské pojmenování sňatku élub (wziqó šlub .uzavřít manželství'). Na závažnost odevzdávání nevěsty do mužova vlastnictví při starém způsobu uzavírání manželství ukazuje jiný název sňatku, totiž oddavky (ve staré češtině otdávanie, otdánie nebo otdatvy; srov. obr. č. 3).
Druhým hlavním funkcionářem na svatbě býval družba, který měl na starosti průběh hostiny a zábavu hostí. Družička (družka) měla být k ruce nevěstě a staré svatbí. Názvy družba i družka patří k podstatnému jménu druh, které původně označovalo Člena družiny (velmožovy). Družba i družička bývali vybíráni z řad přátel, nemuseli být z příbuzenstva. Obratný oblíbený družba býval zván na různé svatby, v 16. a 17. století byli družbové v některých městech dokonce sdružení v cechy. Od 17. století mohli používat pro své proslovy už i tištěných návodů. Oasem funkce svata a družby začaly splývat a během 19. století se měnila jejich vážná úloha v roli dohazovače nebo zábavného tlampače.
O průběhu staročeské svatby nám leccos napovědí také mimovolné zmínky v kázáních, kde se kárají rozpustilosti nebo pověrečné praktiky o svatbách, anebo v právních památkách, jako jsou svatební smlouvy,
dohody o věnu a jeho vymáhání a spory o pozůstalost. Svatbou se uzákoňovala závažná změna jednotlivcova postavem v rodině i ve společnosti a bylo třeba právoplatně ji zajistit. Bez řádně dokázaného manželského původu nebylo možno dostat se na řemeslo, k úřadu nebo do funkce ve správě obce. Nemanželské dítě bylo posměšně nazýváno panchart, sebranec, sebránek nebo kopřiv&ic (protože se rodiče scházeli v kopřivách). Dokonce i ve starých matričních zápisech se někdy objevil místo údaje o otci hanlivý nápis „někde houby sbírá", „voják, ale který?", „zmrz na ledě vo svatým Janě" apod. Zápis o řádném sňatku se někdy ani nedal předpokládat, jestliže oddavky mohly mít i takový' průběh,
0 jakém vypovídá např. záznam z poloviny 16. století. Obviněný se hájil, že „jest oddán s Dorotou na Botiči, a on neuměl ten mnich česky, než kuchařka po mnichu říkala a my po ní říkali".
Kde chyběly zápisy, nahrazovalo je hodnověrné svědectví účastníků svatby, a z nich hlavě tzv. svatebních lidí. To byli smluvčí, kteří měli jménem rodičů snoubenců dojednat před svatbou majetkovou stránku a podmínky sňatku. Úloha předsvatebních vyjednavačů byla zvlášť závažná, když šlo o svatbu význačných osob. Byla-li např. pro panovníka vybrána nevěsta v cizí zemi, jeli ji nejprve ohledat [v ohlady, připomeňme si
1 slovenské ohlady) jeho vyslanci, splňuje-li všecky předpoklady. V takovém poselstvu bývali odborníci, jako lékař ap., protože přinejmenším stejně jako na nevěstině vzhledu záleželo na jejím zdravotním stavu, aby mohla mít zdravé potomstvo. Clen kanceláře římského krále a pozdějšího císaře Fridricha III. Prokop z Babštejna píše r. 1448 do Čech svému příznivci Oldřichu z Božm-berka mezi jinými novinkami z Vídně: „Poslali sme Palkestorfera a mistra (tj. lékaře) Ulricha Bidera a malére velmi mistrného, aby nám ženu (rozumí se pro panovníka) ohledali, do Portigale, královu dceru portigalského." tJstní svědectví „svatebních lidí" mohlo mít při právním rozhodování o pozůstalosti dokonce
36
37
větší platnost než například psaná závěť, V tom smyslu dali brněnští páni, jakožto nadřízená instance, „naučení" členům městské rady v Hradišti o rozsouzení majetkového sporu: „Poněvadž od svatebních lidí mezi nebožtíkem Stříleckým a jeho manželku, když jsú se spolu sňali, taková úmluva (o vzájemném dědění) se stala..., tehdy nebožtík moci nej měl poručiti, a to po-ruřenstvie, jenž učinil (ve prospěch jiného), žádné mocnosti nejma" (záznam z konce 15. století).
V předsvatebním vyjednávání se věnovala velká pozornost výši a splatnosti věna a tzv. obvěnění. Věno se nevyplácelo celé naráz, nýbrž v malých částkách po mnoho let, což jednak hodnotu věna snižovalo, jednak vedlo k mrzutostem při nedodržování splatných termínů. Obvěnění byla částka, kterou měl ženich zaručit ze svého majetku manželce a která musela ve stanoveném poměru přesahovat výši věna. Tímto opatřením měla být žena zajištěna pro případ ovdovění. Věno byla kdysi úhrada, kterou zaplatil ženich tchánovi za nevěstu. Podle zprávy cizího cestovatele z poloviny 10. století bylo výkupné za ženu u západních Slovanů tak vysoké, že otec více dcer měl naději zbohatnout, *kdežto více synů ho přivedlo do bídy. Časem se změnou poměrů a zvyklostí bylo pojmenování véno přeneseno na to, co nevěsta s sebou přináší ženichovi. Věnovali znamená ve staré češtině ,dác dceři věno1, kdežto význam .darovat cokoliv komukoliv' je pozdější. S ženiným věnem i obvěněním disponoval manžel, mohl ji přinutit, aby i proti své vůli věno třeba zadlužila. Mužovou smrtí však takové závazky padly a žena směla i zpětně požádat o zrušení vynucených majetkových úprav, „poněvadž každá žena jest nesvobodna, dokud muže má, a jest vězeň muže svého", jak čteme ve Všehrdove souborném zpracování českého zemského práva kolem r. 1500.
Rodiče měli pravomoc spolurozhodovat nejen o majetkových poměrech budoucí rodiny, ale i o volbě snoubenců, hlavně u dcer. Tato praxe byla natolik
38
samozřejmá, že se dostala i do přirovnání. „Jako nevěsta smutná po svatbě s neznámým mužem, též já, Neštěstí mrzuté a nemilé, s tebú sem ostal," stěžuje si zklamaný hrdina staročeské skladby zvané Tkadleěek. Proto zvlášť mile překvapí, když se dívek zastává ve svém kázání mistr Rokycana: „Doktorové svatí mluví, že manželství jest dvou osob svobodné zvolení. Bývá-li to pak? Ona nebude o tom nic veděti a oni ji vdají, musí zaň jiti!" Se zasahováním rodičů do volby partnera souvisí asi to, že nebylo mnoho majetkově nerovných sňatků bohatého s chudou. Zato sňatek chudšího muže, např. řemeslnického tovaryše nebo příslušníka nižší inteligence, se zámožnou starší vdovou byl běžný. Do jakých absurdností se někdy zašlo ve věkových rozdílech, ukazují sňatky i přestárlých babiček. Hus varuje muže spekulující s manželstvím, že „takoví budú zatraceni, kteří nezřiezeně (tj. v rozporu s řádem) se pojímají, jakožto mladý starú babu pro peníze". Ostatně stará soudní akta nabízejí víc než dost příkladů, že takoví manželé mnohdy ani nemuseli čekat na posmrtný trest a připravili si navzájem peklo už na zemi.
Vedle vážných společenskoprávních obyčejů měly ve svatebním obřadu své místo i zábavnější zvyky. Některé měly zabezpečit úspěšné hospodaření mladé rodiny, početné zdravé potomstvo, shodu mezi manžely, jiné přispívaly k dobré pohodě svatebčanů. O kterých z těchto obyčejů se zmiňují staročeské prameny? Např. o tom, že svatby se neuzavíraly v květnu. Nejvíc svateb, hlavně venkovských, bývalo v masopustě, menší část po ukončení podzimních prací, téměř žádné před hlavními svátky, tj. v advente a v postě. To vše je snadno pochopitelné z hospodářských a náboženských ohledů. Ale proč byl takový odpor ke svatbám v květnu (hlavně na venkově), že se udržel v přísloví svatba v máji, nevěsta na máry? Zřejmě je tu souvislost se starými pověrami o vlivu nahodilých přírodních jevů, nebeských znamení, postavení planet apod. na úspěch nebo nezdar začínaného podnikání. Z těchto důvodů se dbalo při stanovení
39
termínu stavby domu, výpravy na cesty, svatby atd. na měsíční fáze, na tzv. neblabé dny, na bouřku i déšť. Déšť např. platil při každé akci za dobrou předzvěst (při svatbě platí za příznivé znamení dodnes). Tak si pochvaloval pan hrabe Černín před cestou do Carihradu, že ,,právě před vyjetím drobet drobnej deštíček se ukázal..., obyčejné ke všemu dobré znamení".
K neobyčejným svatebním zvykům bez pověrečného podkladu patřil věnec pro nevěstu, často i pro ženicha a někdy dokonce pro všechny svatebčany. Svatebním věncem mohla být i koruna z drahých kovů, která se někdy stala předmětem majetkových sporů, čemuž potom vděčíme za podrobnější informace o tomto obyčeji. Z takových pramenů pochází např. zmínka: „...kterýžto věnec on jeden a druhý manželka jeho první den jak při oddavkách, tak při jídle na hlavách měli." Zdobit si hlavy věnci bývalo obvyklé i při jiných radostných příležitostech. V Husitské kronice Vavřince z Březové čteme např. o králi Zikmundovi, že po porážce svého vojska „chtě přikryti svých mnohých smrt... toho dne i druhého sám a jeho královna na své hlavě nosili sou zelené věnce..., pořekše se míti radost z poražení nepřátel". Jak dlouho přežíval zvyk svatebních věnců, vidíme na lidové baladě, zapsané K. J. Erbenem, kde si mladý odsouzenec vyžádá věnec, v kterém by šel místo na svatbu k popravia ti. Věnec patřil k svatbě natolik, že pomnožné jméno věnce znamenalo někde (podle Jungmannova slovníku) námluvy nebo že věn-čanje u jižních a východních Slovanů značilo svatební obřad.
Radostnou náladu o svatbě zvyšovalo hodování, hudba a tanec, podle výtek např. v Rokycanových kázáních až přes míru: „Když se ženíš, máš hleděti, aby žádný zlý člověk neřádný nebyl na tvé svatbě. Tak-li vy toho hledíte... zvouce pištců, hudců, lidí neřádných, baby drchty neřádné, kteréž oplzle mluví?" Tancování o svatbě bylo trpěno i tenkrát, když jiné společenské zábavy byly zakazovány. Např. v r 1566 zapověděl císař
Maxmilián „všecka posvíceiů, tance a světské kratochvíle kromě veselí svatebních, v kterémž se tance poctivé dopouštějí". Jak se dovedli svatebčané věnovat tanci, je patrno kupř. ze stížnosti, podané v r. 1564 v Telči: „...přibylo drahně svatebčanů a oslavovali svatbu ten den. Tancovali do čtyř hodin, do pěti, vod pondělka to až do pátku trvalo, ten tanec ve dne v noci."
Kromě tanců můžeme na staročeských svatbách předpokládat i svatební písně. Staré prameny věnují sice málo pozornosti písním a svatebním obyčejům, ale přece jen nám dochovaly o obojím cennou a značně starou zprávu z konce 14. století. Je to zmínka o sladkém zpívání nadložních hran (v jiném rukopise nadložní hrany) v rukopisné bibli v souvislosti s Písní Šalomounovou. V bibli z konce 15. století čteme na stejném místě o „svatebních písních". Starý biblický slovník z 1. pol. 15. století vykládá, že tu jde o „zpěv nad ložem ženicha a nevěsty, česky se mu říká koleda". Pozdější slovník (z počátku 16. stol.) mluví o „zpievaní na ženicha a nevěstu při skládám"; skladanie znamená ve staré češtině jednak ukládání na (svatební) lože, jednak pohlavní akt. Na první pohled zaráží, když se v souvislosti se svatbou mluví o hranách, které jinak známe jen ve významu ,pohřební vyzvánění1. Ale původní předpokládaný význam výrazu hrany není tak docela odlehlý od pojmenování obřadních svatebních písní. Soudí se, že hrany byly verše, pronášené nebo zpívané nad zesnulým, kterými byl oplakáván i chválen. I druhé zde uvedené pojmenování, koledy, není nijak nevhodné. Koledy známe hlavně z výročiůch obyčejů, patří k nejstarším lidovým písním. Jako obřadní skladby měly původně podle lidové víry moc přivolat zdar magií slova (jako opak kletby, ve které vyřčené slovo přinášelo pohromu). Citovaná zmínka z konce 14. století tedy podává zprávu, že se na staročeských svatbách zpívaly jisté obřadní písně, které nemohly mít libovolný námět a formu a nemohly být zpívány kdykoliv během svatby. Zpívaly se v závěrečné a velmi závažné fázi svatebního ceremoni-
40
41
álu, která sňatek dovršovala, totiž při ukládání novomanželů na lože. Toto ukladanie ženicha a nevěsty příslušelo, jak jsme slyšeli, nejdůležitějším ceremoniářům svatby, totiž svatovi a staré svatví. Písně, které by přitom přivolávaly snoubencům štěstí, byly tu zcela na místo.
Ovšem prospěch budoucí rodiny a její ochrana před škodícími lidmi nebo přírodními silami se zajišťovaly také méně nezávadnými prostředky, než byly obřadní „hrany" nebo „koledy". Praktikovaly se i obyčeje hraničící s čarováním, jak vidíme třebas ze Štítného rozmrzení nad ,,kúzly, pověrami babími... A ony pak baby jedna mimo druhú mistruje svá kúzla aneb své Čáry a vědma jakás s návazy... Lépe by bylo před takými potvorami vrata zavřieti, nežli je na svatbu zváti".
Co vsak, když všecky pečlivě dodržované obyčeje magické i společenskoprávní selhaly a mladému manželství hrozil rozvrat? Kde přispívala k rodinným neshodám rodičovská generace, mohlo být řešením, hlavně na venkově, že se mladí od ní odstěhovali. Vrchnost to někdy povolovala, „jestliže by se s otcem zbejti ne-* mohli". Ženichovi rodíce udržovali mladé v hospodářské závislosti na sobe, a že přivdaná žena zaujme v nové rodině podřízené postavení, to pokládala za samozřejmé i její vlastní rodina. Ani ve šlechtických rodech se necítila mladá žena vždycky dobře v novém prostředí, plném ženského příbuzenstva, jak vidíme třeba na teskných dopisech Perchty z Rožmberka, dcery jihočeského velmože, ze které pozdější tradice udělala jindřichohradeckou Bílou paní. „Já nesmiem k ničemé-muž nic reci," stýská si r. 1453 svému bratrovi, „a to ona (tchyně) dobře zná.,., že sem v její moci... Pakli bych co řekla, tehda plátno by nebylo, než ukřikala by mě." Energická žena, která by i přes tlak veřejného mínění muže opustila, byla výjimkou. Můžeme se pak divit, když už při svatebních obřadech se nevěsta pokoušela zlepšit si své budoucí postavení pomocí různých
„bobonků" nebo „babských kúzel, čáróv, lékóv i všelijakých takových pověr", o kterých mluví Štítný? — Soudní zápisy však vědí i o daleko drastičtějších závěrech manželských neshod, než jsou útěky. Nepřekvapí tedy, že Štítný radí k velké opatrnosti při uzavírání manželství a připomíná staré přísloví: „Chlcbť se snie a pívoť se vypije, ale běda, komužť se žena neudá!" To však bycliom už vybočili z rámce „neobyčejných obyčejů" při svatbě, a proto připomeňme na závěr jen dva význačné hlasy o manželství: „Manželství je stav vysoký, od Boha v ráji ustanovený, ale velmi nejistý" (Hus). Druhý je od Komenského: „Nic přece nevím, co
0 tom stavu pověděti. Co pamatuji toliko, že i bez něho,
1 v něm teskno bývá!"
Než předpokládejme raději šťasné manželství, kde za čas po svatebním veselí mohla následovat jiná rodinná slavnost — oslava narození dítěte. I kolem narození bylo nakupeno mnoho obyčejů, některé blízké oblasti léčitelství, jiné spíš čarování. Některé z těchto zvyků mají racionální jádro a připadají nám užitečné, jiné bychom naopak hodnotili jako nesmyslné nebo přímo škodlivé. Proti takovým se často obracejí spisovatelé i kazatelé a využívají svého vlivu k propagování návyků rozumných. Antikoncepční praktiky se odsuzovaly, početnost rodiny regulovala ostatně už sama vysoká úmrtnost novorozeňat. Tomáš Štítný varuje ženy, „jesto plod tratie buďto kúzly, nápoji neb čímž kolivěk, aby nepoěínaly". Přitom nejvíc poučení o prostředcích proti početí nebo pro potracení obsahují lékařské příručky, a to nejen o rostlinných léčivech, jako byly např, bobulky tisu, ale i jiné rady. Lékařský spis o ženských nemocech např. uvádí, že dívky, „bojíce se, aby nepočaly, skáčí, tancují, běhají s jednoho místa na druhé, ze vsi do vsi a chodí za pasy" (tj. zápasí, perou se v divokých rvačkách), — V kázáních Jana Rokycany se objevuje požadavek, aby žena byla v určité dny měsíce pro muže nedotknutelná, a pro větší důraz je hned připojena kuriózní pohrůžka při neuposlechnutí:
42
43
„...když by se tehdáž (tj. v nedovolený den) dietě počalo..., druhdy se přihodí, že potvoru urodí, jako se to bylo v uosadě svatohavelské v Starém Městě pražském přitrefilo, že jedna žena ncdvídě byla urodila!"
Pohlaví budoucího dítěte měly ovlivnit obyčeje založené na principu magického účinku stejných nebo protikladných předmětů, barev, vlastností i slov. Nevěstě se o svatbo posazoval na klín chlapeček; otec dítěte měl vyvrtat díru do stromu a zatlouci do ní kousek uschlé pupeěhí šňůry novorozeného hocha — na účinnost tohoto prostředku věří dokonce příručka o ženském a dětském lékařství z 2. pol. 15. století. Podle stejného principu magie podobnosti mělo usnadnit vleklý porod rozvázání a uvolnění všech zámků v domě, uzlů, řemenů, vlasů. K urychlení mělo přispět přivázání supího pera k palci levé nohy rodičky, jak doporučuje i lékařský spis.
Jiné obyčeje měly chránit novorozeně i matku při porodu a v šestinedělí proti ohrožení na zdraví a proti škodícím démonickým silám nebo proti nepřejícím lidem. Pro vážnost, která se těmto zvykům připisovala, dostávaly se do soudobých odborných příruček, jako je už zmíněný soubor pojednání o ženských a dětských nemocech, dílo zčásti podle latinské předlohy, zčásti původní. Zde např. čteme návod: „Jakž se dietě narodí, prvé než od mateře uřezáno bude, ať je baba obrátí. Kdež zadkem leželo, ať tu leží hlavičku, a rci takto: Nemóž mi nižádný tohoto dietěte uřknúti, a to ve jméno Otce -f- i Syna -4- i Ducha svatého!" První rada, aby se hlavička nenalézala na očekávaném místě, má zmást zlou sílu obdobně, jako za jiných okolností měli být démoni uváděni v omyl přestrojováním do masek. Zaříkání pak má zneškodnit účinek uřknutí, ublížení zlým nebo nevhodným slovem od lidí. Proti uřknutí se užívalo více zvyků a nemůžeme tvrdit, že by dnes už byly úplně zapomenuté. V oblíbených herbářích, autorem jednoho z r. 1517 je např. bratrský teolog a lékař Jan černý, se jich uvádí celá řada, např. dodnes známé nošení čer-
vených korálů. Velkolepý ilustrovaný herbář Itala Matthioliho v české úpravě od Tadeáše z Hájku z r. 1562 přisuzuje obdobný účinek pivoňce, položené do kolébky. Komenský zná zvyk odhánět od dětí uřknutí slovy neuročný nebo bez poroku; ochranný pozdrav nuroku můžeme zaslechnout nad malým dítětem i dnes.
Důležitá úloha se přisuzovala i jménu dítěte. Ochranná j ména měla odvracet pozornost démonů, měla nositele chránit, např. jména, která se zdají potupná (Hlúpata, Mrzena, Mršata, Nekrasa, Netvor, Nemil ap.); podobný účinek se očekával od jmen odvozených od názvů ptáků. Jiná jména měla obdarovat dítě žádoucími vlastnostmi (tak se vykládají jména odvozená od názvů zbraní, např. Kyj, Střela, Sekera, nebo zvířat, např. Vlkoň, Tur, Bobr aj.).
Ochranu před nečistými přírodními silami a aspoň minimální izolaci mělo matce i dítěti zajistit zastřené lože v koutě místnosti. Zde, v koutě, měla se žena po porodu zdržovat, pokud nevstala ze šesti neděl. Slovo kút mohlo ve staré češtině označovat i řádný původ. Tak můžeme rozumět i Chelčického výtce lidem zakládajícím si na urozenosti, že člověk jim „ihned chlapem smrdí", jestliže „čtyři kútové nedávajie svědectví jeho dobrotě", tj. nemůže-li dokázat šlechtický původ obou dědů a babiček. — Žena po porodu byla v kůlech nebo ležela v šesti nedělích. Zkřížením obou těchto rčení vzniklo nezvyklé spojení ležet (být) v šesti koutech, s kterým se občas setkáváme v zápisech ze 16. a 17. století (např. „jsouce (žena) nyní v šesti koutech, s svými dítkami nej větší nouzi trpí"). Šestinedělnice se patřilo navštěvovat a zásobit pokrmy, dokonce i některá vrchnost na ně pamatovala pivem, jak dokládá např. archívní záznam z Hertvíkovic v r. 1476.
Novorozeně bylo co možno nejdřív odneseno ke křtu, aby snad nezemřelo nepokřtěné. Matku přitom zastupovala kmotra. Kmotra, z latinského com-mater, znamená původně „spolumatka"; k jejímu pojmenování byl přitvořen mužský protějšek kmotr. Funkce kmotrů
44
45
byla velmi závažná, byli spoluzodpovední za výchovu dítěte, kmotra pomáhala, dítěti i jeho matce často obětavěji než vlastní rodina, připomeňme si zde naše sloveso rozkmotřit se s někým. Vztah mezi kmotry a rodiči dítěte byl hodnocen jako duchovní příbuzenství a byl veden v patrnosti se všemi důsledky až k prarodičům, manželské soužití mezi nimi platilo za krve-smilstvo. Oddávajícím kněžím kladl Štítný na srdce povinnost „vzeptati sě na kmotrstvie, neb i kmotrovstvo lúči (tj. rozlučuje, nedovoluje) manželstvie". Ještě přesněji žádá Hus, „aby nebyli (snoubenci) sobě pří-vuzní, jako jsú nevěsta, svak, zeť, kmotra, kmotr". V sbírce návodů pro krále Jiřího opakuje Pavel Zídek v 2. polovině 15. století, že se dopouští cizoložstva, „který by s sestru neb kmotrů přebýval".
Od kmotrů dostává dítě dárek do vínku. Snad název tohoto dárku souvisí se zavinutou peřinkou, nebo s křticím a biřmovacím vínkem či rouškou, kterou se ovíjela dítěti hlava při obřadu a která se potom doma přechovávala. V aktech kostnického koncilu je zmínka, že Viklef a jeho stoupenci neuznávali za nezbytný tento „vienek lněný, jímž se hlava obvazuje". Starší novo-české slovníky uvádějí i vínky jako poj meno vám hostiny třetí den po narození dítěte. Dnes známe rčení dát nebo dostat něco do vínku spíš už jen v přeneseném významu, např. o zvláštních vlohách nebo tělesných vlastnostech.
Po uplynutí šesti neděl byla matka obřadně přijata mezi zdravé slavnostním úvodem v kostele. Úvod byl původně starý obřad rituálního očištění, kterým končilo období matčina ohrožení démonickými bytostmi a tím i jejího zkázonosnčho púsobeiú na okolí. Obřadní přežitky se časem vytratily a církevní úvod se změnil v díkučinění za matčino uzdravení.
Třetí závažnou událostí v životě rodiny bylo úmrtí některého jejího člena. I s koncem lidského života bylo spojeno množství zvyků. Na blízkou smrt se hádalo
46
z různých úkazů, mimo jiné např. z ptačího zpěvu (či sovího houkání). Kdo se chtěl dovědět, jak dlouho ještě-bude na světě, zkusil se na jaře zeptat kukačky (žežulky). Kolikrát zakukala, za tolik let měl zemřít. 0 důvěře v takovou věštbu čteme ve staročeské básnické skladbo z poloviny 14. století o sporu mezi tělem a duší. Tam mladý muž lehkomyslně odbývá hlas své duše, která ho nabádá k vážnosti a připomíná mu nestálost lidského života. Proč by myslel na smrt, když mu kukačka nakúkala ještě mnoho let života? „Duše, slyš mú jistotu, dala mi žežhule jistost: šest deseti let bez pěti jmám živ býti. Rač věděti, z těch sem živ byl šest k třidcetem." Žežulčinu kukání se věřilo i v jiných záležitostech, dívkám např. oznamovala, kdy se provdají; když lítala a kukala nad některým stavením, prozrazovala prý, že se jeho obyvatelé buď dopustili polní krádeže, nebo že tam bydlí nezachovalá dívka. Není divu, že lidé od svých příbytků kukačky odháněli a že naše dnešní sloveso nakukai něco někomu znamená .napovídat něco zpravidla nepravdivého'.
Když člověku nepomáhalo léčení ani zažehnávání, když smrt byla jako za humny a tam si kosu klepala, či chorý ji měl už za pasem, bylo možno sáhnout ještě k poslednímu záchrannému prostředku, k tzv. obnášení. Kolem nemocného se nosila rozžatá hromniční svíce nebo nějaká relikvie, aby se nemoc a smrt zahnaly. Tak např. těžce chorý ve staročeské legendě o blahoslavené Anežce žádal, „aby svátostí ob nesen byl". Nebo ve zprávě o nemoci paní Holické ze Šternberka v r. 1521 sděluje písař jejímu bratrovi, že „několikrát svící Její Milost jsú obnášeli". Kde však všecko selhalo, nezbývalo než pomýšlet na poslední cestu člověka.
Co nám o smrti, pohřbu a o obyčejích kolem konce života povědí staročeské prameny a rozbor slov z okruhu hřbitovní terminologie? Předně to, že neodpovídá skutečnosti u našich předků před rokem 1500 představa, že nebožtík, oblečený do rubáše, byl uložen do rakve. Už název nebožtík nebyl ve staré češtině tak jednoznačný
r ■ 47
jako dnes. 0 zesnulém se často mluvilo jako o umrlci; např. v právní příručce jihlavské z poloviny 15. století je záznam, že „ve vsiech od sedlákóv se zachovává, že umrlec má na právě stati". Rubáš byl u starých Cechů, jak se dočteme v kapitole o odívání, prostý šat nebo košile, nikoliv speciální oblek pro zemřelého. Místo toho byl nebožtík zavinut do tzv. umrlčí plachty. 0 plachtě, v které položí člověka do hrobu, mluví Hus; milovníkům majetku se připomíná, že nakonec mu budou stejně stačit „tři lokte plátna" na zavinutí.
A rakevl I když je to slovo se starým základem, samo se objevuje pozdě, až ve slovníku z počátku 16. století. Pro schránku tělesných pozůstatků člověka je ve staročeských písemných památkách např. pojmenování truhla, ale jen v literatuře překladové, ne v originální. Někdy bývá schránka nebožtíkova označena slovem hrob, ale týká se to spíše honosných rakví z trvanlivého materiálu, zpravidla nezasypávaných hlínou, tedy sarkofágů, hrobek nebo mauzoleí (v „mramorovém hrobu s nápisem" odpočíval např. arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka podle zprávy ve Starých letopisech českých). Je to rozdílné užití proti dnešní ruštině, kde grob znamená rakev. V podobném významu, jaký mělo u nás slovo hrob, objevuje se i staročeský název koryto; vedle sarkofágu označovalo však také katafalk. Také vyobrazení v písemných památkách i různé zmínky o pohřbívání naznačují, že staří Cechové obyčejně nosili své mrtvé k hrobu na márách, zahalené v plachtách a zakryté „příkrovem" nebo „dekem". Máry (ve staré češtině také v podobě páry, bližší němčině) a příkrov (dek) se staly symbolem smrti, např. v Dalimilově kronice se připomíná: „...neb sě taký (moudrý a udatný bojovník) nebojí már." Podobně dodnes známé přísloví varuje: „V březnu stár, boj se már!" V satirickém listu panu Lvu z Rožmitálu čteme obrat: „...až na hřbetě (tj. leže naznak) pojedeš pod černým dekem I" Typické vybavení nebožtíka na poslední cestě byly tedy máry (či páry) a příkrov, dek. Ani ve výčtech truhlářských
49
výrobku nenajdeme zmínky o rakvích nebo truhlách pro nebožtíky. Z toho všeho vyplývá, že většina českého obyvatelstva, a to i vrstva zámožnější, byla před rokem 1500 pohřbívána bez rakví (srov. obr. č. 4). I když se od 16. století objevují zprávy o pochovávání v umrlčích truhlách, zvyk pohřbívat bez rakví přežíval dále. Mezi archívními záznamy třeboňskými ze 16. a 17. století je názorný popis takového ukládání nebožtíka přímo do země: „...tu sem spatřil (vypovídá přímý účastník), když mi ho (mrtvého) z mar podali, a já měvši ho v rukou, že jest měl žebro zlámaný, nebo kosti v něm chřestěly. A když položenej byl v hrobě, tu mi podali drnu, abych mu dal pod hlavu." Z původního pochovávání bez rakví se v 16. a 17. století udržel zvyk vystavovat nebožtíka v domě smutku položeného buď prostě na márách, nebo na peřinách. V době moru r.1598 to bylo zakázáno.
Nebožtík byl na márách přenesen na hřbitov, aby tam byl pohřben v hrobě. Starší podoba slova hřbitov je břítov; to je odvozeno z německého frtthof (tj. ohrazený prostor kolem kostela). Z břítov vzniklo pak hřbitov příklonem k domácímu slovesu hřbieti, které znamenalo ,být pochován, ležet v hrobě' (např. ve starých textech čteme, že „těla mnoho let v tom kostele hřběla"). Hřbitovy bývaly původně zakládány kolem kostelů, ale pokřtěné pohanské obyvatelstvo jen neochotně opouš-štělo svá starší pohřebiště. Podle kronikáře Kosmy nařizoval český panovník koncem 11. století: „...kteří pochovávají své mrtvé v polích nebo lesích, ať zaplatí arcijáhnu vola..., mrtvého však ať pochovají znova na hřbitově věřících!" Ale jak houževnatě se udržoval v odlehlejších oblastech starý zvyk, napovídají stížnosti kněží z některých slovenských farností ještě v pol. 17. století, že osadníci své mrtvé, hlavně děti, pohřbívají bez křesťanských obřadů „pod kterým kolvek stromem alebo... na poli".
Od stejného základu jako zaniklé sloveso hřbieti je složené pohřbili, pohřebač a pohřeb. Pojmenování po-
hřebně pro hrobaře sice už také zaniklo, ale dochovalo se ve jménu Pohrebačka (původně šlo o usedlost patřící „pohřebači"). Všecka tato slova souvisí se základem znamenajícím hrabání (který je i ve slovech hrábě a hřeben). Pohřbili mrtvého znamenalo zahrabat ho, pohřeb bylo souhrnné pojmenování všech úkonů souvisících s pietním uložením nebožtíka do země. Ve staré češtině však pohřeb bylo také místo pohřbení, hrob nebo hrobka. Čteme (ve staročeském biblickém překladu Izaiášova proroctví), že pyšný zbytečně „vytesal... v skále pohřeb sobě", nebo že je pošetilé honit se za slávou, protože ji po smrti „zapomenutie přikryje, jakož... tělo přikryl pohřeb" (Štítný). Zámožnější rodiny si zajišťovaly takový trvalý „pohřeb", totiž hrob či hrobku, na určitém místě, např. umírající žádá, aby byl pochován tam, kde „pohřeb.., předkuov mých jest". Jak nám dochovala Akta kostnická, v posmrtném prokletí Husova předchůdce Viklefa se nařizuje, „aby tělo jeho i kosti vykopány byly a daleko od pohřebu kostelního zametány".
S hrabáním, vyhrabáváním prohlubeniny v zemi souvisí ovšem i pojmenování hrob. Užívalo se ho také, jako i dnes, v obrazných rčeních o smrti; když např. Václav Koranda v 2. pol. 15. století chválí učence, že „by jednu nohu měl v hrobě a druhú stál nad hrobem, ještě by se učiti chtěl". Připomeňme i pohrobka, tj. dítě narozené po hrobě, po smrti otcově. — S různými názvy poliře-bišť souvisí i místní a pomístní jména jako Hroby, Hrobce, Hrobičany, Žalov, Žalany aj. Dnešní podobu hrobu, totiž hlubokou vyrytou jámu, by spíše vystihovalo pojmenování rov, které souvisí se slovesem ryti. Ve staré češtině to bylo pojmenování běžné, my je £Í-tíme jako básnické. Jan Blahoslav hledal (neprávem) tento základ ve jménu města Přerova. Potvrzení pro svou etymologii viděl v nálezech kostí v okolí. Píše: „Přerov... jako by řekl: první hrob. Slavný hrob byl u města tu na Předmostí... Ještě veliké kosti obrův v vršku... vykopávají,... žebra jako břevence i rohy veliké." Jméno Přerov je však spíše odvceno od sta-
50
51
ročeského slova přěrov .bažina'. — Slovu hrob je příbuzné jedno ze staročeských sloves pro pohřbívání, a to pohrabati: „nebieše, kto by pohrabal (padlé)"; dnes známe ve stejném významu sloveso zahrabat, ne však jako výraz spisovný. S představou uložení nebožtíka do země je spojeno sloveso pochovat. To znamenalo ve staré češtině nejprve ,ukrýt, schovat něco nebo někoho', takže kdo je pochovaný, je vlastně ukrytý v hrobě. Stejně se staročesky mohlo říci schovaný, schovávali v hrobě; čteme, že za moru „i po dvaceti mrtvých schovávali (v jednom hrobu)".
Pohřební obyčeje byly výrazem žalu nad zemřelým a projevem úcty k němu. Odrážely vsak také prastaré předkřesťanské obřady a představy o posmrtném životě, např. že smrt se předem ohlašuje; že mrtvý se převtěluje v ptáka — proto se po skonání otvíralo okno, aby duše-pták volně odlétla. Se stopami představ o mrtvých, kteří se jako ptáci vracejí ve výročních dnech do bývalého domova, setkáváme se i ve starých štědrovečerních a dušičkových obyčejích; na nebožtíky se tu pamatuje snopy obilí. 0 mrtvých se věřilo, že se mohou vracet i v podobě lidských nebo nadpřirozených bytostí, většinou nebezpečných pro živé. Proto bylo podstatou většiny nej starších pohřebních obyčejů příznivě naklonit nebožtíka pozůstalé rodině, ale zároveň ho z jejího okruhu vyloučit, oddělit ho od světa živých a zabránit mu v návratech. Do hrobu se mu kladly jeho oblíbené předměty, jako zbraně, pracovní nástroje, šperky, dále potraviny a pemze. Zesnulého bylo třeba vynášet z domu tak, aby se nedotkl prahu, při návratu ze hřbitova se účastníci pohřbu nesměli ohlížet, naopak se doporučovalo, aby házeli za sebe drobné předměty.
Od pozůstalých se očekávaly okázalé projevy zármutku: ženy si rozrývaly tváře nehty, muži si stříhali vousy a okraje oděvu, všichni si stříhali vlasy. Štítnému se takové na odiv stavěné truchlení protivilo jako neupřímné. „Vídal jsem to," píše, „že vlasy sobě po muži
52
uřezaly (vdovy). A když jim bylo milo..., opět sobě vlasy odchovaly." Mrtvého se patřilo oplakali, okvieliti, opykati nebo plakali, kvieleti, nariekali mrtvého, na mrtvého nebo nad mrtvým. Ti, kteří „nejsú kvieleni" či „neplakáni sú", jsou dvojnásob ubozí. V českém překladu kroniky Eneáše Silvia stojí, že „zvykla jsú těla králuov v Čechách, prvé než by pochována byla... od za ním jdúcích pánuov a přátel okvílena býti". Veřejným projevem zármutku a zároveň důležitou součástí pohřebního ceremoniálu byly i stylizované nářky nad mrtvým v jeho domu i při pohřbu. V nich nešlo o spontánní projev žalu, nýbrž o obřadní pláče, někdy obstarávané i řemeslnými plačkami. S kvílením, táhlou jednotvárnou melodií ve vysokých tónech chválily vlastnosti i činy nebožtíkovy, vyprávěly o jeho opuštěném hospodářství, koních, obleku, o okolnostech jeho smrti a o zármutku pozůstalých. Takové žalozpěvy znal starověk, jsou doloženy u všech Slovanů a na našem území je národopisci zaznamenávali do nedávna. Ohlasy tohoto obyčeje se najdou ve staročeské básnické skladbě z 1. pol. 14. století o pomíjivosti života. Tam při smrti váženého bohatého člověka „se sejdu věickni... pyčíc ho... a řkúc: Náš přieteli milý, kam se děly vše tvé síly i tvá vše rozličná krása...? Kam se děli tvoji vlasi, tvoji pobíjení pasi? Kam se děli tvoji koni, jenž jsú byli ryzí broni (tj. bělouši)? Kam se dělo tvé bielé tělo? Toť již leží ožlutělo! Tu plakavše do nerody na ty na umrlčí hody". — Ve veršovaném rytířském románu o Tristramovi z 2. pol. 14. století se staročeskému zpracovateli podařilo bezděčně zachytit i nevhodné momenty při takových nářcích. Popisuje, jak mrtvý hrdina leží na márách, zakryt příkrovem, a nad ním truchlí jeho vdova. Tu se objeví bývalá milenka Izalda, „běže úprkem k parám jako lvice, trhajíc s sebe vlasy a derúc líce... Strči jeho ženu na stranu, davši jí pod bok dobrú ránu, řkúc: Ty... neumieš svého muže plakati, jáť po něm umiem lépe lkáti! Jakž to slovo koli dořeče,... zdviže s Tristrama příkrov vzhoru,..
53
tu sě nad ním položí...". Připomeňme, že tato epizoda je celá dílem českého autora, předloha ji nemá. [JJJiný, dnes už neznámý starý obyčej bylo bdění u mrtvého před pohřbem a hostina, vystrojovaná na jeho počsst při pohřbu i v určitých výročních dnech a zakončovaná zábavami. Staří Cechové to vše nazývali umrlčí večer, večeře mrtvého nebo umrlčie hody; zmínka
0 nich byla už v citovaném úryvku s naříkáním, čím jdeme dále do minulosti, nabývají tyto pohřební slavnosti nevázanějších a pro nás těžko pochopitelných rysů, jak se o tom dovídáme z církevních zákazů, výnosů a stížností. Podle kronikáře Kosmy „pohřby, jež se děly v lesích i na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší (zemřelých), a konečně bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích, tyto všecky ohavnosti... vyplenil ten dobrý kníže (Břetislav II.)". Takové pohřební hry původně znázorňovaly, podle názoru některých badatelů (z našich např. Lubora Niederla), zápas s démony, nepřátelskými nebožtíkovi
1 pozůstalým. Škrabošky a přestrojování účastníků mělo démona oklamat, típrve později sloužilo jen zábavě. Nad „rozpustilým smíchem nad mrtvými i nad ďábelskými písněmi, kte.v lid zpívá v noci nad mrtvými o pohřbu i ve dnech, zasvěcených památce mrtvých", se u nás ve 12. století pozastavuje kazatel v tzv. Homiliáři opatovickém. Tomíš ze Štítného žádá: „...když svým předkóm činíme zádušnie služby, abychom... v obžerství s neznabohy nekvasili, ale... s chudými... jedli a pili, mrtvým slúžiece". Uvádí tak svým krajanům na paměť jeden z dobrých pohřebních a dušičkových obyčejů, totiž milosrdenství k nuzným jako projev úcty k nebožtíkovi. Ve staré češtině nebožčlk označovalo původně ubožáka.
V souhlasu s přáním církve potlačit tyto předkřes-ťanské součásti pohřbů, ať už šlo o hlučné zábavy, nobo o okázalé nářky, vzrůstala úloha církevních zpěvů a zvo-
nění. Zvony obstarávaly už první veřejné rozloučení se zesnulým; ve dnech mezi úmrtím a pohřbem vždy po poledni vyzváněly hrany. Odkud je toto pojmenování pro slavnostní vyzvánění za nebožtíky? Hrany nebo hrana (pomnožné i v jednotném čísle) souvisí patrně se starým slovanským slovem grano (gram,), což značí verš, a mohlo tedy označovat i veršované pohřební žalozpěvy, o kterých již víme, že nejen tesknily za mrtvým, ale zároveň vypočítávaly jeho zásluhy a chválily ho. Proto se mohlo slovo hrany objevit i jako pojmenování jiného druhu starých obřadních zpěvů, totiž oslavných a blahopřejných písní svatebních, jak jsme se zmínili při svatebních obyčejích.
Poznali jsme rozmanité zvyky, kterými byly provázeny závažné události rodinného života našich předků. Některé z nich pomáhaly upravovat majetkové a spo-lečenskoprávní vztahy členů rodiny, jiné měly zajistit jejich zdraví a prospěch. Tyto ochranné obyčeje čerpaly jen v menší míře z dobových léčebných praktik. Z větší části vycházely z představ, že je možno nadpřirozeným způsobem ovlivnit běh života, a v mnohých takových zvycích jsou dochovány zbytky starých obřadů. Co platilo o všech lidových obřadech, to proběhlo i u obřadů rodinných. Když se vytratilo vědomí o jejich původní funkci (např. chránit před škodlivými démonickými silami), staly se nejprve obyčejem udržovaným jen z úcty k tradici a z ohledu na kolektiv, později nezávazným zvykem, který se mohl a nemusel zachovávat, někdy dokonce jen zábavou a podívanou. Do starých obyčejů vnikaly nové prvky, přijatelnější změněným životním podmínkám a názorům, mnohé jiné zase zanikaly, některé rychleji, jiné pozvolněji. Z obyčejů kolem narození se např. zachoval v těch oblastech, kde se lidové tradice udržují nejhouževnatěji, zvyk „nošení do kouta". Změnilo se však dobře odůvodněné jádro tohoto zvyku, totiž zajistit matce hodnotné posilnění: polévku s masem nahradila bonboniéra, cenově třeba nákladnější, ale z hlediska původního účelu bez-
54
cenná. Mrtvému se místo darů dávají svaté obrázky a pak jen květiny, „večery mrtvého", pokud se vůbec někde dochovaly, dostaly ráz smutečních pobožností. Z hostiny nad mrtvým zůstalo nejvýš pohoštění a jen v některých krajích byl pohřeb svobodných lidí zakončen taneční zábavou pro účastníky, aby byl vyvolán dojem neuskutečněné svatby. Na místě stylizovaných pláčů a zpěvů doprovázejí Člověka na poslední cestě vážná hudba a zvuky hran.
Ze staročeského lékařství a léčitelství
Pro úvod do této kapitoly máme vhodný citát: „Bóh ustavil jest rozličná lékařstvie, ale ne léky, pro rozličná člověcie porušenie vnitřnie i vnějšie, jakož i lékaři rozumějí; a to nenie protiv bohu ani kostelniemu ustavení. Ale všichni jiní bobonci (tj. pověrečné praktiky), kterýchž učení lékaři nedržie, leč žehnanie, leč napsánie která na jablce..., leč návuzi (tj. talismany) zapověděni jsú kostelem." Tento citát z Knížek šesterých Tomáše ze Štítného výstižně ilustruje situaci ve zdravotní péči 14. století. Staví se tu proti sobě jednak prostředky léčebné {označené jako lékařstvie), jednak různé pověrečné praktiky (bobonci) zahrnuté pod pojmem léky, které Be ostatně i v jiných staročeských památkách ocitají častěji v jedné řadě se slovy kouzla a čáry. Dále se Štítný dovolává učených lékařů, kteří na čáry a kouzla nevěří. V době vzniku Knížek šesterých, necelých třicet let po založení pražské univerzity, bylo u nás už možno počítat i s lékaři, kteří vystudovali medicínu na lékařské fakultě. Pátráme-Ii však po lékařích působících v našich zemích od doby prvních zachovaných písemných památek, nalézáme jen nečetné zmínky v delších časových intervalech. Byli to převážně duchovní hodnostáři (biskupové, kanovníci apod.) a přicházeli do Čech zpravidla z ciziny, kde také studovali. Význačná střediska lékařských studií byla např. v Itálii (Salerno, Bologna aj.) a ve Francii (Montpellier), kam patrně odcházeli před založením pražské univerzity studovat i někteří studenti z našich zemí. Mezi význačné lékaře Karlovy doby patřil např. mistr Havel ze Strahova (zvaný Gal-lus), autor latinské životosprávy pro Karla IV., citované zde v kapitole o staročeské kuchyni.
56
57