[Vláda peněz v občanské společnosti] Jestliže city, vášně atd. člověka jsou nejen antropologickými určeními v [užším^[*29]] smyslu, nýbrž vpravdě ontologickými afirmacemi podstaty (přírody) — a jestliže se opravdu afirmují jen tím, že jejich předmět pro ně smyslově jest, pak je samozřejmé, že 1) způsob jejich afirmace rozhodně není jeden a týž, nýbrž že naopak rozdílný způsob afirmace tvoří svéráznost jejich jsoucna, jejich života; způsob, jak pro ně předmět jest, je svérázný způsob jejich požitku; 2) tam, kde je smyslová afirmace bezprostředním zrušením předmětu v jeho samostatné podobě (jídlo, pití, zpracování předmětu atd.), je to pak afirmace předmětu; 3) pokud je člověk lidský, pokud je tedy lidský i jeho cit atd., je afirmace někoho jiného vůči předmětu rovněž jeho vlastním požitkem; 4) teprve s pomocí vyspělého průmyslu, tj. teprve prostřednictvím soukromého vlastnictví vzniká ontologická podstata lidské vášně jak ve své totalitě, tak ve své lidskosti;věda o člověku je tedy sama produktem praktického činného sebeuplatnění člověka; 5) smyslem soukromého vlastnictví — zbaveným jeho odcizení — je jsoucno bytostných předmětů pro člověka, jakožto předmět požitku i jakožto předmět činnosti. Peníze tím, že mají vlastnost všechno kupovat, tím, že mají vlastnost osvojovat si všechny předměty, jsou tedy předmětem ve zvláštním smyslu. Univerzálnost jejich vlastnosti je všemohoucnost jejich podstaty; platí tedy za všemohoucí bytost... Peníze jsou kuplířem mezi potřebou a předmětem, mezi životem a životním prostředkem člověka. Ale to, co mi zprostředkuje můj život, zprostředkuje mi také jsoucno druhých lidí pro mne. To je pro mne jiný člověk. „Což, ruce, nohy, zadek, hlava, hrome, to vše je arci tvé; leč, co mi svěží rozkoš dává to proto snad je méně mé? Šest hřebců mít-li dovedu, jich síly zvát se mými mohou, a pak se tryskem rozjedu, jak měl bych čtyřmecítma nohou.” Goethe, „Faust” (Mefistofeles)”^[29] Shakespeare v „Timonu Aténském”: „Co je to? — Zlato? — žlutě blýskavé a drahocenné zlato? — Bozi, ne, já nemodlil se k vám o prázdnou věc jen o kořínky, čistá nebesa! Hle, hrstka toho zde, co černo bílým, a krásným učiní, co šeredno; zlo dobrem, podlost čackou, stáři mladým, a chabost rekovností. — Bohové, to vaše kněží, sluhy odláká vám od oltářů, polštář vytrhne i zdravým lidem zpod hlavy; žlutavý ten otrok spoutá a zas rozpoutá posvátné svazky, kletým požehná, šeď malomoci milou učiní, dá místa zlodějům a propůjčí jim tituly a váhu, úctu všech se senátory v řadě na stejno; to zvadlé vdově dá zas ženicha a tu, jež v nemocnici k dávení i kvasící by vředy přivedla, zas vonnou učiní jak v máji den, Ty kletý kove, lidstva nevěstko, jež tímto nesvár seješ v národy...” A o kousek dále: „Ty smavý kralovrahu, rozmilý ty rozvaděči syna od otce. Ty skvoucí przniteli Hymenova čistého lože, Marte rekovný, ty věčně mladý, svěží, milený a luzný ženichu, jenž rozehřívá posvátný sníh na klíně Diany svým zážehem, ty viditelný bože, jenž bratří nemožnosti, působí, že líbají se, mluví každou řečí a ke všem účelům, — ó zkušební ty srdcí kameni, — ať zdá se ti, že člověk, otrok tvůj, se k vzpouře zved, a mocí svou jej zmať a vrhni v zmar, by zvěř ovládla svět!”^[30] Shakespeare znamenitě líčí podstatu peněz. Abychom mu porozuměli, začněme nejdříve výkladem citátu z Goetha. Co pro mne jest s pomocí peněz, co mohu zaplatit, tj. co mohou peníze koupit, to jsem já, sám majitel peněz. Jak velká je síla peněz, tak velká je má síla. Vlastností peněz jsou mé vlastnosti a bytostné síly — patří mně, majiteli peněz. To, co jsem a co dokážu, není tedy ani dost málo určováno mou individualitou. Jsem ošklivý, ale mohu si koupit nejkrásnější ženu. Nejsem tedy ošklivý, neboť účinek ošklivosti, její odstrašující síla je zničena penězi. Jsem chromý — pokud jde o mou individualitu — ale peníze mi opatří čtyřiadvacet nohou; nejsem tedy chromý; jsem špatný, nečestný, nesvědomitý, duchaprázdný člověk, ale peníze jsou v úctě, tedy i jejich majitel. Peníze jsou nejvyšší dobro, statek [Gut], jejich majitel je tedy dobrý [gut], a navíc mi peníze ušetří námahu, abych byl nečestný; předpokládá se o mně tedy, že jsem čestný; jsem duchaprázdný, ale peníze jsou skutečným duchem všech věcí, jak by tedy mohl být jejich majitel duchaprázdný? Navíc si ještě může koupit duchaplné lidi, a co je moc nad duchaplnými, je přece ještě duchaplnější než duchaplný! Cožpak já, který s pomocí peněz dokážu všechno, po čem lidské srdce touží, nemám všechny lidské schopností? Neproměňují tedy mé peníze všechnu mou nemohoucnost v její pravý opak? Jsou-li peníze pouto spojující mě s lidským životem, zavazující mi společnost, spojující mě s přírodou a lidmi, nejsou tedy peníze pouto ze všech nejsilnější? Nemohou snad zrušit a spojit všechny svazky? A nejsou proto i prostředkem, který všechno rozlučuje? Peníze jsou opravdu drobná mince^[*30], za kterou se dá všechno proměnit, pravé pojítko, [obecná^[*31]] chemická síla společnosti. Shakespeare zdůrazňuje u peněz zejména dvě vlastnosti: 1) Je to viditelné božstvo, proměna všech lidských a přirozených vlastností v jejich opak, všeobecná záměna a převrácení věcí; sbratřuje nemožnosti. 2) Je to obecná nevěstka, obecný kuplíř lidí a.národů. Převracení a zaměňování všech lidských a přirozených kvalit, bratření nemožností, které peníze provádějí jejich božská síla — v jejich podstatě jakožto odcizené, zvnějšněné a napospas se vydávající rodové podstaty lidí. Je to zvnějšněná mohoucnost lidstva. Co nedokáži qua člověk, co tedy nedokáží ani všechny mé individuální bytostné síly, to dokáži s pomocí peněz. Peníze tedy z každé z těchto bytostných sil dělají něco, čím o sobě není, tj. její opak. Toužím-li po nějakém jídle anebo chci použít dostavníku, protože nejsem natolik silný, abych vykonal cestu pěšky, pak mi peníze opatří jídlo i dostavník, tj. promění má přání z něčeho, co je jen v představě, přemístí je z jejich myšleného, v představě možného, chtěného jsoucna do jejich jsoucna smyslového, skutečného, z představy do života, z bytí v představě do skutečného bytí. Jako takovéto zprostředkování jsou peníze opravdu tvůrčí silou. Demande^[*32] sice existuje i pro toho, kdo nemá peníze, ale jeho demande je pouhá bytost představy, která vzhledem ke mně, k třetímu, k ostatním, nemá žádný účinek, žádnou existenci, tedy i pro mne samého zůstává neskutečnou, bezpředmětnou. Rozdíl mezi účinnou demande, založenou na penězích, a demande neúčinnou, založenou na mé potřebě, na mé náruživosti, na mém přání atd., je rozdíl mezi bytím a myšlením, mezi pouhou představou existující ve mně a představou, jak pro mne existuje jakožto skutečný předmět mimo mne. Nemám-li peníze na cestování, nemám žádnou potřebu, tj. žádnou skutečnou a uskutečňující se potřebu cestovat. Jsem-li povolán ke studiu, ale nemám na to peníze, pak nejsem povolán ke studiu, tj. nejsem povolán účinně, doopravdy. Naopak nejsem-li skutečně vůbec povolán, abych studoval, ale mám-li k tomu vůli a peníze, pak jsem k tomu účinně povolán. Peníze — jakožto vnější všeobecný prostředek a schopnost, nepocházející z člověka ani z lidské společnosti prostředek a schopnost proměnit představu ve skutečnost a udělat ze skutečnosti pouhou představu, proměňují zrovna tak i skutečné lidské a přírodní bytostné síly v pouze abstraktní představy, a proto nedokonalosti, trýznivé přeludy, tak jako naproti tomu skutečné nedokonalosti a přeludy, skutečně nemohoucí, jen ve fantazii individua existující bytostné síly individua proměňují ve skutečné bytostné síly a schopnosti. Tedy už podle tohoto určení je to všeobecné převrácení individualit, které je převrací v jejich opak a přikládá jim vlastnosti odporující jejich vlastnostem. Jako takováto převracející moc se peníze potom také projevují vůči individuu a vůči společenským a jiným svazkům, které tvrdí, že jsou pro sebe jakožto bytosti. Věrnost proměňují v nevěru, lásku v nenávist, nenávist v lásku, ctnost v neřest, neřest v ctnost, sluhu v pána, pána v sluhu, pitomost v rozum, rozum v pitomost. Protože peníze jakožto existující a činně se uplatňující pojem hodnoty zaměňují, matou všechny věci, jsou všeobecnou záměnou a z;matením všech věcí, tedy převráceným světem, záměnou a zmatením všech přirozených a lidských kvalit. Kdo si může koupit statečnost, je statečný, i když je zbabělý. Protože se peníze nesměňují za nějakou určitou kvalitu, za určitou věc, za lidské bytostné síly, nýbrž za celý lidský i přirozený předmětný svět, směňují tedy — pohlíží-li se na to z pozice jejich majitele — každou vlastnost za každou — třebas jí odporující — vlastnost a předmět; jsou sbratřením nemožností, nutí rozpory, aby si padly do náručí. Předpokládáš-li člověka jakožto člověka a jeho vztah k světu jako vztah lidský, pak můžeš lásku vyměnit jen za lásku, důvěru jen za důvěru atd. Chceš-li vnímat umění, musíš být člověkem umělecky vzdělaným; chceš-li ovlivňovat druhé lidi, musíš být člověkem působícím na' druhé lidi opravdu podnětně a povzbudivě. Každý z tvých vztahů k člověku — a k přírodě — musí být určitým, předmětu tvé vůle odpovídajícím projevem tvého skutečného individuálního života. Miluješ-li, a přitom nevyvoláš opětovanou lásku, tj. nevytváří-li tvé milování jakožto milování opětovanou lásku, jestliže svým životním projevem jakožto milující člověk neuděláš ze sebe člověka milovaného, pak je tvá láska nemohoucí, je nešťastná.