Rozvoj moderního sociálního státu byl historicky založen na rozvoji metod sociálního pojištění (viz Bismarckovy reformy) proti moderním rizikům. Výhodou kolektivního, povinného, státem garantovaného systému pojištění je účinná ochrana společnosti jako celku proti rizikům, jež jsou ze své povahy kolektivní (riziko nezaměstnanosti obvykle roste pro celé skupiny lidí, společnost stárne jako celek, atp.), krom toho povinnost pojistit se vylučuje dopad nákladů za ty, kteří se nepojistili, na společnost jako celek, je takto možné začlenit do systému i případy vysokých rizik, a je konečně možné využít systém k redistribuci podle dohodnutých pravidel. Je obvyklé doplňovat systém povinného kolektivního pojištění dobrovolnými doplňkovými systémy pojištění soukromého a dobrovolného kolektivního (zaměstnaneckého) pojištění, jež dávají možnost doplnit si individuálně či kolektivně výši (rozsah) ochrany proti specifickému riziku.

V zásadě platí v systému pojištění princip ekvivalence: dávky odpovídají příspěvkům do systému a jsou nárokem odvozeným z účasti na platbě. V systému ovšem probíhá redistribuce podle několika os: jde o osu mezigenerační, osu podle rodu (muži-ženy), osu vertikální (podle příjmu a majetku), osu podle postavení na trhu práce. Například jsou garantovány minimální dávky pro ty, kteří nebyli v dostatečné míře účastni příspěvky. V přístupu k míře ekvivalence a k míře redistribuce se jednotlivé typy sociálního státu dosti zásadně odlišují.

S ohledem na stárnutí společnosti je nejvýznamnějším současným problémem systémů pojištění přizpůsobení systémů důchodového pojištění. Protože průběžný systém financování a fondový systém financování (a vedle toho dávkově definovaný systém a příspěvkově definovaný systém) mají své výhody a nevýhody, řešení většinou směřují k „smíšenému“ systému, jenž kombinuje výhody obou typů. Dalším řešením je zpružňování věkové hranice pro odchod do důchodu a podpora delšího setrvání v ekonomické aktivitě (s tím ovšem souvisí další politiky, jako je celoživotní vzdělávání, pružnost trhu práce aj.).

 

Na základu studia kapitoly by měli studenti umět vysvětlit:

- základní formy sociálního pojištění

- způsoby financování důchodového systému, jejich výhody a nevýhody

- základní prvky nastavení důchodového systému

- problém stárnutí, jeho současná řešení v důchodovém systému.

průběžné financování, fondové financování, příspěvkově definovaný a dávkově definovaný systém, NDC, sazby pojistného, dvousložková konstrukce, valorizace důchodů, důchodový věk, pružná věková hranice, předčasný důchod, rozhodné období.

1. Jaké jsou způsoby financování důchodového systému, jejich přednosti a nevýhody.

2. Jaké jsou základní prvky, jež určují nastavení důchodového systému, uveďte jejich charakteristiky pro ČR.

3. Jaké hlavní změny proběhly v důchodovém systému v ČR po roce 1990 ? Jaké jsou výhledy do budoucna ?

a) Uvažte, jaké důsledky má výpočet důchodové dávky z výdělku za delší období (celoživotní výdělky) pro výši důchodu, a to i v porovnání různých kategorií zaměstnanců (podle pohlaví, podle stability zaměstnání v průběhu pracovní kariéry).

b) Jaké směry redistribuce můžeme v důchodovém systému identifikovat ? Jaký důsledek pro tyto směry má přechod z průběžného na fondové financování důchodového systému ?

  

Durdisová, Kotýnková, Krebs, et. al.: 144 – 161, (Krebs, V. et. al.: 158 – 169)

Brdek, M., Jírová, H.: Sociální politika v zemích EU a ČR: 211 – 219 a 331 – 339.

 

 

Způsoby financování důchodového systému je třeba posuzovat z hlediska cílů, jež jsou důchodovým systémem sledovány a návazně z hlediska odpovídajících účinků. Tyto cíle a účinky zahrnují především tzv. hlavní - sociální účinky a vedle toho účinky vedlejší (instrumentální), tedy ekonomické účinky a účinky z hlediska administrativní efektivnosti systému. Hlavním impulzem k přestavbě důchodových systémů je ovšem problém instrumentální, tedy obtížnost v jejich financování (při růstu části populace v postproduktivním věku). Toto ekonomické hledisko by však nemělo vést k destrukci základních sociálních cílů důchodového systému. 

 

Lze odlišit dva základní způsoby financování důchodového systému:

Průběžný (PAYG) kdy z příspěvků zaměstnaných jsou financovány důchody (v rámci jednoho fiskálního roku).

Fondový (FUND) kdy příspěvky zaměstnaných jsou „spořeny“ do penzijního fondu, v něm kapitalizovány a při odchodu do důchodu jsou jednotlivcům vyměřeny důchody podle jejich příspěvků (a jejich kapitalizace), případně podle očekávané délky života.

Kompromisem je kombinace obou přístupů (tzv. „vícepilířový systém“).

Přitom je možné definovat v obou případech systém dávkově (DB), kdy je stanovena výše důchodové dávky ve vazbě na příspěvky a další parametry systému nebo příspěvkově (DC), kdy není známa dávka, ale jen výše příspěvku. Dávka pak závisí na tempu ekonomického růstu, produktivity, inflace, úrovni kapitalizace, očekávané délky života atd.

 

 

Při koncipování důchodových systémů je nutno zvažovat výhody a nevýhody obou systémů, a proto je za efektivní řešení považován vícepilířový systém, jenž zohledňuje rizika (nevýhody) obou systémů a hledá tak „second best solution“, tedy řešení, jež minimalizuje jejich nevýhody.

Stručně zhodnoceno, průběžný systém garantuje svými parametry lépe pro širší sociální vrstvy základní sociální cíl, kterým je zachování důstojného (navyklého) životního standardu v důchodovém věku, avšak fondový systém lépe garantuje vyšší míru odkládání spotřeby do důchodového věku, neboť činí vazbu mezi příspěvky a dávkami transparentní. Proto je za efektivní řešení v průběžných systémech pokládán tzv. NDC systém (je založen „fiktivních individuálních účtech“), přičemž se nemění zásada průběžného financování.