Fungující commons/občiny v Brazílii a Indii (MODŘÍ)


Případovou studii příbřežních commons marginalizovaných rybářských komunit beirados („obyvatelé
břehů“) v tisícikilometrovém pásu na severovýchodním brazilském pobřeží v regionu Bahía uvádí
Cordell - McKean (v Bromley 1992: 183 - 205). Rybáři se zde pohybují v nepřehledném obojživelném
prostředí mangrovů, korálových útesů a ústí řek. Loví pro obživu i prodej řadu druhů mořských
živočichů z 6 - 10ti metrových kánoí v osmičlenných posádkách, za použití tradičního, často
zděděného nářadí. Složitý systém rozdělení lovišť ve zdejších komunitách existuje od nepaměti
(tamtéž: 189), přičemž lodě se v lovištích koordinovaně pohybují podle rytmu denního přílivu a
odlivu, změn proudu, změn ve fázích měsíce, životních cyklů ryb a podle aktuální rybářské aktivity
(v určitých případech úzce spolupracuje několik posádek, jež si úlovek poté rozdělí). Zdejší lidé
neplatí žádné daně, fungují mimo místní legislativu a instituce, úlovek prodávají načerno. Na
rozdíl od de Sota (viz úvod) však autoři tuto skutečnost interpretují pozitivně: „[rybáři beirados]
... jsou vlastními pány. Neviditelnost, daná jejich geografickou a kulturní marginalitou, jim
umožňuje vyhnout se tíži vládních předpisů“ (Cordell - McKean v Bromley 1992: 189). Rybáři podle
nich de facto, i když ne de iure, kontrolují tisícikilometrový pás pobřeží a jeho zdroje.

Commons těchto rybářů je založeno na spravedlivé distribuci lovišť (s níž druhotně souvisí i
environmentální udržitelnost) a drží pohromadě pomocí příbuzenství a vztahů vzájemné spolupráce a
pomoci (např. při prodeji ryb prostředníkům, získávání návnady, stavbě kánoí, atd.). Dalším
faktorem je specifický étos, respeito, který se každý snaží zachovat. Pokud dojde k vážnému
konfliktu, obrátí se beirados na mediátory - vážené členy či členky komunity, kteří dotyčné
vyslechnou a apelují na jejich smysl pro spravedlnost. Spíše než trest se očekává omluva a přiznání
vlastní chyby (Cordell - McKean v Bromley 1992: 195-196).

Druhá ukázka úspěšné komunitní regulace přístupu ke společným zdrojům čerpá z kapitoly Roberta
Wadea v Bromley (1992: 207-228). Wade podrobně popsal systém, jímž si část vesnic v semiaridní
oblasti v okrese Kurnool v indickém státě Ándhrapradéš reguluje přístup k zavlažování a zajišťuje
hnojení a ochranu polí před dobytkem a zloději. Vesnice má pole se zavlažovanými i nezavlažovanými
plodinami, přičemž nezavlažované se sklízejí podstatně dříve. Ve vesnici (3000 obyvatel, cca 2000
ha polí) existuje výkonný orgán v podobě zastupitelstva resp. rady[1], která se odpovídá výroční
schůzi všech rolníků. Tato rada administruje společný fond, z něhož platí hlídače polí a během
určitého období také koordinátory zavlažování, kteří spravedlivě rozdělují vodu ze zavlažovacích
kanálů. Peníze získává fond zpoplatněním některých privilegií (např. právo prodeje alkoholu či
výlovu vesnického rybníčku) a především pronájmem strnišť po sklizni nezavlažovaných plodin
pastevcům ze sousedství. Ti po zaplacení pasou svá stáda (9000 - 13 000 hlav dobytka) po dobu 6
týdnů na strništích. V noci (resp. jak je přesně specifikováno minimálně od 16:30 do 8:00) pastevci
zvířata umísťují na jiná pole, kde jim naopak platí majitelé, kteří mají zájem o hnůj (který
zvířata produkují především v noci). Systém se v jednotlivých vesnicích liší. V některých je
neúplný, v některých zcela chybí[2]. Oproti předchozímu brazilskému příkladu je tento systém
commons, ač též vznikl zdola a probíhá mimo oficiální instituce, daleko přehledněji strukturován a
funguje v rámci peněžní ekonomiky.


 (Převzato z kapitoly N. Johanisové "Rozvoj jako destrukce, obrana či obnova občiny?" v
připravované knize Hlucháň-Horký, O. – Profant, T. (eds.): Mimo sever a jih: rozumět globálním
nerovnostem a rozmanitosti)
________________________________

[1] Skutečné, de iure zastupitelstvo, tzv. panchayat, často pro více vesnic dohromady, nemá v
těchto obcích dle autora skutečnou legitimitu. Rada, kterou popisuje autor, se odpovídá výroční
schůzi (která se koná venku a je veřejná). Rada nicméně není reprezentativní, neboť její členové
pocházejí z řad dominantní kasty a bohatších majitelů pozemků. K legitimitě místní správy v Indii
viz též Goldsmith - Hildyard - Bunyard - McCully (1992: 202-203), k alternativám viz Shrivastava -
Kothari (2012: 268-272)

[2] Z autorem zkoumaných 41 vesnic má v nějaké podobě uvedené instituce pouze 18. Wade se domnívá,
že zbývající vesnice uvedené instituce tolik nepotřebují, proto je nemají (i když dohody s pastevci
probíhají na úrovní jednotlivých domácností), a domnívá se, že: „na indickém venkově existuje
mnohem více autonomně organizovaných skupin pro management zdrojů, než se všeobecně předpokládá.“
Autoři Blaike – Harris - Pain v téže publikaci naopak tvrdí, že tento typ organizace je v Indii
spíše výjimečný (v Bromley 1992: 226, 263 pozn. 2).