60 Sociálni práce/Sociálna práca 2/2008
Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce"
Different conceptions, unclear offer and verification of achievement of „sociál work"
Libor Musil
Prof. PhDr. Libor Musil, CSc, je vedoucím katedry sociální politiky a sociální práce Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde vyučuje kursy zaměřené na teorií a organizační kulturu sociální práce a metodické kursy k psaní závěrečných prací. Zabývá se výzkumem utváření přístupu sociálních pracovníků k práci s klienty v organizacích.
Abstrakt
Autor se zabývá otázkou, jako mohou čeští sociální pracovníci postupovat, pokud by se rozhodli přesvědčit zadavatele o tom, že sociální práce může občanům nabídnout specifické služby, které neposkytuji pracovníci jiných pomáhajicich oborů. Na základě rozboru současné situace komunity sociálních pracovníků a s využitím teze Lyotarda o možnosti přechodných a proměnlivých dohod navrhuje strategii komunikace o pravidlech praktické spolupráce stoupenců různých pojetí sociální práce.
Abstract
The author deals the question: "What can Czech social workers do when they like to persuade their job-givers that they are able to offer specific services that Ihe other helping jobs do not accomplish?" Following the analysis of the current situation of social workers community and using the argument on the temporary and changeable agreements by Lyotard he proposes the strategy of communication on rules that would govern the cooperation of proponents of different concepts of social work in practice.
Se souslovím „sociální práce" spojují lidé různé představy. Na tom není nic divného. V kulturně pestré společnosti je obraz toho, čemu lidé říkají „sociální práce", různorodý. „Různorodost" může ovšem znamenat jak „bohatost", která skýtá „příležitost k volbé", tak „rozplizlost", jejímž důsledkem je „zmatek" a „neúplnost". Předpokládám, že v soudobé české společnosti přináší různost představ o sociální práci oboji.
Na jedné straně dnes lidé s označením „sociální práce" spojují nabídku mnohem pestřejší škály typů pomoci a služeb než třeba v roce 1990. Nad tím se můžeme radovat.
Na druhé straně se domnívám, že tato pestrost je tak bezbřehá, že se v ní sociální práce ztrácí jako v mlze. Málokdo tuší, že by sociální pracovníci' mohli v souladu s tradicemi svého oboru společnosti nabídnout něco, čemu
ostatní - psychologové, právníci, ošetřovatelky, organizátoři volného času, ochránci lidských práv atd. - většinou nevěnují pozornost, protože to nepovažují za náplň své práce. Za těchto okolností je za „sociálního pracovníka" považován každý, kdo pomáhá, a současné nikdo - vždyť přece pomáhají psychologové, právníci, ošetřovatelky, organizátoři volného času, ochránci lidských práv atd. Lidé, kteří sociální práci považují za blíže nespecifikované - a z hlediska nákladů na mzdy tudíž poměrné laciné - „pomáhání", zpravidla nemají představu, co zvláštního by jim mohli sociální pracovníci nabídnout, a tudíž si o to nemohou říci. To se týká klientů i místních politiků, zaměstnavatelů sociálních pracovníků i tvůrců sociálních zákonů, pracovníků různých pomáhajících oborů i dobrovolníků ... a často i sociálních pracovníků samotných.
Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce"
Teorie praví, že pokud chtějí pracovníci nějakého oboru zajistit podmínky pro kvalitní výkon své činnosti, musí být schopni přesvědčit společnost, že jí dokážou nabídnout něco, co je užitečné a co „ostatní" (laici a pracovnici jiných oborů) nedovedou (Howe, 1986: 115). Podle Johnsona stoupají šance pracovníků určitého oboru kontrolovat podmínky: výkonu vlastní práce, pokud ukážou, že umí něco, čemu ti ostatní dobře nerozumějí, a že jsou díky tomu schopni v určitých situacích zmírňovat nejistotu společnosti a bezradnost lidí. Za těchto okolností mají pracovníci oboru více možností vstupovat jako rovnocenní partneři do vztahů se skupinami, které chtéji ve vlastním zájmu podmínky výkonu jejich práce kontrolovat. (Johnson, 1972: 90). Aby se tak stalo, musí být pracovníci oboru - mimo jiné -schopni najit a předložit společnosti odpověď na otázku: „V čem dokážeme lidem pomáhat jinak než ti ostatní?" a mít vůli a schopnost tuto odpověď společné nabízet a uplatňovat v praxi (Howe, 1986:120-121).
Myslím, že po letech diskusí a hledání odpovedi na uvedenou otázku (mimo jiné viz Musil, 2004a, 2004b, Navrátil, Musil, 2000) mohu vyslovit dvé hypotézy. Za prvé, odpovědi na otázku, v čem dokážeme' lidem pomáhat jinak než ti ostatní, existuje mezi českými sociálními pracovníky několik. Za druhé se domnívám, že sociálním pracovníkům v české společnosti I chybí vůle domlouvat se a nějakou společnou I Odpověď klientům, veřejnosti, politikům, zaměstnavatelům a dalšími zájmovým skupinám nabízet. Obě uvedené domněnky se pokusím irapracovat tak, abych mohl v závěru tohoto flanku předložit k diskusi odpověď na otázku: »Jakv současné situaci posílit schopnost českých sociálních pracovníků sdělit české společ-nosti, v čem mohou sociální pracovníci lidem pomáhat jinak než ostatní obory a skupiny?" I Odpověď začnu hledat tím, že uvedu, co Kam na mysli, když říkám, že „by sociální pra-itovníd měli kontrolovat podmínky výkonu ■Bstni práce". Pak položím otázku: „Jaká je ■uéasná situace pomyslné komunity českých álních pracovníků z hlediska jejich schop-" společně ŕici, v čem dokážeme lidem po-t jinak než ostatní?" Různorodost chá-'sociální práce, kterou považuji za výchozí
bod rozboru situace našeho oboru, nastíním pomocí typologie „administrativního", „profesionálního" a „filantropického" pojetí sociální práce. Při vytváření obrazu dané situace podle mne nelze pominout skutečnost, že sociologie i teorie sociální práce jsou vůči možnosti pracovníků našeho oboru „zformulovat společnou nabídku" skeptické. Zmíním se proto o důvodech této skepse a zamyslím se nad jejími důsledky pro možnost vyjádřit specifickou nabídku sociální práce. Za klíčovou charakteristiku situace naší oborové komunity považuji také vzájemné vztahy mezi stoupenci různých pojetí sociální práce. Hypotetický obraz těchto vztahů naznačím pomocí tzv. „škály pěti KO". Ta vymezuje pět strategií komunikace („konsenzus", „kooperace", „koexistence", „konkurence" a „konflikt"), které mohou stoupenci různých pojetí sociální práce navzájem uplatňovat. Na základě osobních zkušeností zformuluji hypotézu o tom, kterou z uvedených strategií zastánci odlišných pojetí sociální práce u nás v současnosti uplatňují, a v návaznosti na to se pokusím navrhnout strategii komunikace, kterou bychom mohli zvolit, abychom dokázali najít společnou řeč a společnosti sdělit, v čem sociální pracovníci mohou lidem pomáhat jinak než ostatní obory a skupiny.
Považuji za nutné zdůraznit, že nemám v úmyslu navrhovat pojetí sociální práce, které se mně osobně líbí a které bych chtěl vnucovat ostatním kolegům a kolegyním z oboru. Mým cílem je zdůvodnit a k diskusi předložit strategii vzájemného chování, s jejíž pomocí by se mohli stoupenci různých představ o sociální práci pokusit společně zformulovat nabídku, která by:
• se lišila od nabídky jiných pomáhajících oborů a umožnila s nimi na základě jasněji vymezené dělby práce rovnocenné spolupracovat v rámci týmů nebo při vzájemném předávání klientů,
• umožnila nahradit rozplizlý obraz sociální práce zřetelnou4 (i když asi vnitřně diferencovanou) nabídkou,
• ukázala klientům, zákonodárcům a zaměstnavatelům, že sociální pracovníci mohou nabídnout služby, které jsou v ČR dosud využíványjen ojediněle,
• dala sociálním pracovníkům naději na získání „jejich" specifické zakázky, které se
62  Sociálni prace/Sociálna práca 2/2008
jim od těch, kteří by jejich služby mohli potřebovat (to je od zadavatelů a klientů5), dosud často nedostává.
Kontrola podmínek výkonu vlastni práce
Budu rozlišovat dva pojmy: „kontrola podmínek výkonu sociální práce" a „kontrola výkonu sociální práce". První pojem je širší a druhý užší, což ale neznamená, že je méně důležitý.
„Kontrolovat podmínky výkonu sociální práce" znamená mít vliv na formulaci a uplatňování psaných i nepsaných pravidel, podle nichž se ve společnosti a v organizaci rozhoduje o přidělování zdrojů (např. peněz, informaci, pravomocí a oprávnění, pracovních kapacit, poptávky a zakázek atd.), jejichž užíváni je předpokladem pro výkon sociální práce. V souladu s tím, co uvádí Howe (1986:116-118), lze říci, že předpokladem schopnosti kontrolovat různorodé podmínky výkonu sociální práce je „schopnost kontrolovat výkon sociální práce", což podle tohoto autora znamená určovat „kdo, jak, komu a co (které služby)" v rámci výkonu sociálni práce poskytne.
Otázka zní, kdo by měl kontrolovat výkon a v návaznosti na to i podmínky výkonu sociální práce a z jakých důvodů by o tento typ kontroly případně měli usilovat sociální pracovnici.
Rámec pro odpověď na otázku, „kdo", nabízí Johnson (1972). V souladu sjeho poznatky lze říci, že výkon sociálni práce mohou kontrolovat jednak sami sociální pracovníci a dále vlivní klienti nebo „třetí osoba". Termínem „sociální pracovníci" se zde označuje organizované společenství pracovníků tohoto oboru a loajální členové takového společenství. Synonymem pro „vlivného klienta" je „mecenáš". „Třetí osobou" mohou být různé typy zadavatelů - obvykle volení nebo jiným způsobem pověření zástupci organizované veřejnosti (zákonodárci a jimi pověřeni státní úředníci, místní zastupitelé a jimi pověření zaměstnavatelé sociálních pracovníků, členové občanského sdružení a jimi pověření manažeři zařízení služeb sociální práce apod.).
I když si dokážu představit klienta (jedince v obtížné životní situaci), který z pozice mecenáše vytváří podmínky pro práci sociálního
pracovníka a očekává od něj, že bude vycházet vstříc vkusu svého dobrodince, nemyslím, že by tento způsob kontroly výkonu sociální práce byl v české společnosti výrazněji zastoupen. Budu proto předpokládat, že v našich podmínkách zní otázka, „kdo", následovně: „Maji výkon sociální práce kontrolovat organizovaní sociálni pracovníci nebo zadavatelé jejich práce?" Nabízí se tři možné odpovědi: Buďjedni, nebo druzí nebo obojí současné.
Domnívám se, že v české společnosti lidé zpravidla považují za legitimní, aby výkon toho, co považují za sociální práci, kontrolovali jednostranně zadavatelé- politici a mana-žeŕi\ a že se tak v praxi také velmi často děje. Tuto hypotézu by bylo nutno ověřit poměrné rozsáhlým výzkumem, který v CR, pokud vim, dosud nikdo neprovedl. Nicméně se domnívám, že by každý čtenář tohoto článku ve vlastní zkušenosti našel přiklad, který by domněnku, že podmínky výkonu sociální práce u nás obvykle kontrolují politici a manažeři, podpořil. Jeden z takových přikladu nabizí případová studie procesu rozhodování o komunitním plánu, kterou jsme uskutečnili v nejmenovaném městě v ČR v roce 2005 (viz Musil, Hubí-ková, Kubalčíková, Havlíková, 2006).
Naše výzkumná zpráva konstatuje, že v daném městě vznikly obtíže při naplňování příslibu metodik MPSV7 z let 2002 a 2004, že v procesu utváření systému sociálních služeb v obci maji mít stejnou váhu cíle a zájmy „zadavatelů", „poskytovatelů" a „uživatelů?! sociálních služeb. Z rozhovorů s účastníky komunitního plánování totiž vyplynulo, že „došlo ke sporu mezi zástupci zadavatele a poskytovatelů ohledné míry a způsobu zapojeni uživatelů. Zatímco zadavatel údajné považoval za vhodné zapojit uživatele až v pozdéjšl fázi procesu, přičemž spíše pochyboval ojejiá možném přínosu pro komunitni plánováni, poskytovatelé naopak vnímali zapojení uži do celého procesu, má-ii mít úspěch, jako zbytné. Z rozhovorů vyplývá, že v praxi se sadilo pojetí zadavatele..." (Musil, Hubík Kubalčíková, Havlíková, 2006: 11.) „„ raz na komunitni prvek byl kladen pře v rovině ideové a verbální, v rovině ko činnosti a rozhodování pak převažoval p. .centrálního plánováni'" (Musil, llubik
29
78
Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální prace"
Kubalčiková, Havlíková, 2006: 14.) Zástupci poskytovatelů ostře odmítali přístup politiků k uživatelům: „ Přihlásil se uživatel:,No já bych tam chtěl napsat tohle ...' Stoupne politik:, To užne, to tam nepište' [...] uživatelé už po druhý nevstali, nic neřekli a po druhý už nepřišli." (Musil, Hubíková, Kubalčiková, Havlíková, 2006: 43.) K úřednici, která byla zadavatelem pověřena koordinací tvorby komunitního plánu, naopak chovali poskytovatelé důvěru a považovali ji za spojence (Musil, Hubíková, Kubalčiková, Havlíková, 2006:51).
Uvedený přiklad sice nemůže sehrát roli vyčerpávajícího důkazu o platnosti výše zmíněné hypotézy, nicméně se domnívám, že v krystalické podobě vyjadřuje logiku pravidel, podle nichž se dnes v české společnosti často rozhoduje o přidělování zdrojů potřebných pro výkon sociální práce. Tato pravidla podle mne zní následovně: „Účast klientů na rozhodováni považuji politici za nerealistickou a nepotřebnou komplikaci. Poskytovatelé služeb -mezi nimi i sociální pracovnici - bývají přizváni a své zájmy se snaží prosadit mimo jiné tim, že se staví za zájmy klientů. Zástupci poskytovatelů si často (ne ovšem vždy) vcelku dobře rozumí s úředníky, s nimiž bezprostředně spolupracuji. Politici však jejich zájmy a jejich expertní stanoviska při vlastním rozhodováni neberou na zřetel." Osobné jsem tento model rozhodováni zažil jako účastník procesu tvor-Ébyzákona o sociálních službách. ■Určité nejde o model jediný. Sociální pracov-nicizjedné nevládni organizace mně v roce 2003 vyprávěli, že když jim radové úřednice nechtěly poskytovat pravdivé informace o situaci jejich pentii, museli je „přeskakovat": nevyjednávali nimi, ale s politickými představiteli obce. Mys-že takové chování je v našich podmínkách ±10 spíše jako výjimečné a možná trochu ké". Dotyční sociální pracovnici sami ne-li po tom, aby museli s politiky vyjednávat .Stačilo jim, že úřednice z příslušného od-zménily postoj: „Už volí slova opatrné, informace, které nejsou pravda." Titíž pracovníci v jiné souvislosti kritizovali u neutěšenost situace, ve které politici letují ani zájmy jejich klientů, ani dopoly sociálních pracovníků, protože by si tím li „pokazit svoji reputaci".
Občas se setkávám s názorem, že model jednostranné kontroly podmínek výkonu sociální práce volenými politickými reprezentanty, který je u nás pravděpodobné nejbéž-néjší, je zcela legitimní, protože odpovídá zásadám zastupitelské demokracie. Tento výklad vychází z představy, že pro zastupitelskou demokracii platí pouze dvě zásady: Za prvé: „Zvolte," a za druhé: „Respektujte rozhodnuti vámi zvolených zástupců." Z hlediska tohoto výkladu by snaha sociálních pracovníků o podíl na kontrole podmínek výkonu vlastní práce nebyla v demokratickém politickém systému legitimní. Domnívám se ovšem, že by to nebylo namístě, protože uvedený výklad není úplný. Zastupitelská demokracie totiž uznává ještě třetí zásadu, podle níž ,jsou zástupci po svém zvolení povinni hájit veřejné zájmy". (V případě, že tak nečiní, jsou sesaditelni.) Tato zásada vytváří prostor pro poskytování legitimní zpětné vazby všemi, kdo jsou schopni veřejné zájmy vyjadřovat a přispívat k tomu, aby politická rozhodnutí tyto zájmy podporovala nebo nepoškozovala. Mezi tyto subjekty mohou patřit také sociální pracovníci.
Občas také slýchávám názor, že se sociální pracovníci mohou pokoušet prosazovat své názory výhradně jako „občané", nikoliv jako „zaměstnanci". Platnost tohoto názoru je podle mého názoru rovněž omezena výše zmíněnou zásadou obhajoby veřejných zájmů. Volení zástupci totiž část svých rozhodovacích pravomoci deleguji na manažery nebo úředníky, kteří své politické představitele v roli zadavatele služeb sociální práce zastupují, a jsou tudíž povinni ve svém rozhodováni respektovat veřejné zájmy stejně jako oni. Z hlediska zastupitelské demokracie tedy považuji za legitimní, aby sociální pracovníci poskytovali zpětnou vazbu i těm subjektům (mimo jiné svým nadřízeným), jejichž oprávnění rozhodovat o podmínkách výkonu sociální práce jsou odvozena z pravomocí politiků, kteří je pověřili.
Pokud vyjdeme z výše uvedeného, existuje legitimní politický prostor k tomu, aby se sociální pracovníci podíleli (zejména v obcích a organizacích, ale i v širším rámci) na určování pravidel, podle nichž probíhá alokace předpokladů pro výkon sociální práce, a byli přitom respektováni jako rovnocenní partneři zadavatelů.
4 Sociální práce/Sociálna práca 2/2008
V české společnosti to sice není příliš zvykem, důvodů, proč by tento prostor měli sociální pracovníci využívat, může nicméně být celá řada. Pro začátek stojí za úvahu přinejmenším čtyři následující:
• zájem klientů, aby politici a jimi pověření manažeři při zadáváni zakázek pro sociální pracovníky neopomíjeli ty problémy komunit a potíže klientů, jejichž řešení jiné pomáhající obory nevěnují soustavnou pozornost (viz Musil, 2004a: 16-17),
• zájem klientů vytvořit podmínky pro kvalitní výkon těch činnosti sociální práce (viz Musil, 2004b: 54-56), které jsou současnými zakázkami politiků a manažerů opomíjeny a kterých se klientům v důsledku toho nedostává,
• zájem kJientů i sociálních pracovníků čelit jednostrannému tlaku politiků na posílení úzce chápané kontrolní funkce sociální práce v české společnosti (viz o tom Sveřepá v tomto čísle časopisu Sociální práce/Sociálna práca),
• zájem sociálních pracovníků, aby jejich schopnost odolávat pracovní zátěži byla posílena formulací zakázek, jejichž realizace může sociálním pracovníkům poskytnout příležitost k naplnění jejich „ideálů služby" (viz Lipsky, 1980:71-82,144).
Sociální pracovníci nemohou uvedené (a další) zájmy své i svých klientů účinné prosazovat, pokud nebudou zadavateli své práce respektováni jako rovnocenní partneři. V úvodu tohoto eseje jsem vyslovil přesvědčení, že získat tento respekt mohou, pokud společnost osloví zřetelnou nabídkou a přesvědčí ji, že umí něco, čemu ostatní dobře nerozumějí, a že jsou díky tomu schopni v určitých situacích zmirňovat nejistotu společnosti a bezradnost lidí.
Otázka je, zdaje v soudobé společnosti vůbec možné takovou kolektivní nabídku zformulovat. Pokud se rozhodneme o to pokusit, budeme muset překonávat minimálně tři překážky. Za prvé existující různorodost představ členů pomyslné komunity sociálních pracovníků o tom, co to je „sociálni práce". Za druhé všeobecný sklon soudobé společnosti - a v jejím rámci pravděpodobné i sociálních pracovníků - opouštět kolektivní identity a sklon
ke štěpení a vzájemné izolovanosti představ. Za třetí sklon stoupenců různých představ
0 sociální práci v české společnosti navzájem nespolupracovat. Těmto třem překážkám budu dále věnovat podrobnější pozornost.
„Administrativní", „profesionální" a „filantropické" pojetí sociální práce
Různé představy jednotlivců, dílčích skupin
1 personálu celých organizací o sociální práci jsem začal soustavně sledovat zhruba od roku 2000. Všímal jsem si toho, co kolegové a kolegyně o sociální práci říkají na odborných setkáních*, promýšlel jsem náměty z osobních rozhovorů1', četl jsem definice sociální práce uvedené v odborných textech1", diskutoval jsem s autory žádostí českých vysokých škol o akreditaci studia oboru sociální práce", hledal jsem kompromisy s lidmi z pracovni skupiny MPSV, která navrhovala předlohu neuskutečněného zákona o sociální práci12, a kJad jsem si otázku, jaké představy mají o sociální práci účastnici výzkumů, na kterých jsem se podílel jako výzkumník". Ve změti různých pohledů jsem postupné začal rozpoznávat určité „orientační body" - typy pojetí sociální práce. Dospěl jsem k hypotéze, že pestrý prostor, ve kterém se v CR v praxi a při tvorbě politiky sociálních služeb potkávají, střetávají a míjeji různorodé představy o sociální práci, lze ohraničit třemi typy, které budu označovat jako „administrativní", „profesionální" a „filantropické" pojetí.
Nemám v úmyslu tvrdit, že se všechny představy o sociální práci dají jednoznačně rozdělit do tří „škatulek". Domnívám se, že tři pojetí, která dále popíšu, mohou představovat tri „myšlenkové orientační body", o něž se s různou intenzitou a různými způsoby „opírají" představy různých jedinců a skupin. Ti z nich „vybírají" dílčí myšlenky, propojují je a tímto způsobem vytvářejí různé kombinace. Když porozumíme tomu, jak se lze na sociální práci dívat z perspektivy oněch „orientačních bodů", můžeme porozumět jak představám zastáncům jejich „čistokrevných" variant (typů), tak také představám těch, kdo je v praxi různými! způsoby propojují.
Když tedy popisuji „typy pojetí sociální práce", nechci vytvořit „třídicí stroj". Místo toho
01
Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce"
Schéma číslo 1: Vymezení pomyslného prostoru, ve kterém se nalézají specifická pojetí různých jedinců a organizací, pomoci tří „čistých" typů pojetí sociální práce
se snažím krystalicky vyjádřit pozorovatelné tendence uvažováni o sociální práci a porozumět jim v naději, že když porozumíme „typům", budeme také schopni porozumět představám, které jsou smíšené či méně vyhraněné, případně také představám, které jsou v pohybu od jednoho typu ke druhému. Pro názornost si to zjednodušeně představuji tak, jak je uvede-nove schématu číslo 1.
Oblaka na obrázku představují hypotetické „čisté typy", které považuji za výsledek mého zúčastněného pozorování. Elipsy znázorňují pozici fiktivních organizací a jedinců1"1 v pomyslném prostoru mezi „čistými typy". Pojetí sociální práce na „dávkovém úřadu v B", v „komunitě v S" a u „poradce Jana Nováka" vykazuje poměrné zřetelné rysy „čistých typů". „Hospic v M" je pevné ukotven v představě, která kombinuje prvky „profesionálního" a „filantropického" pojetí. Personál „domu klidného stáři v X" směřuje od původ-né „administrativního" pojetí k přístupu „filantropickému". Na „probačním úřadu v A" chápou sociálni práci „administrativním" Způsobem a někteří pracovníci začínají uplatňovat některé prvky „profesionálního" pojetí. Uvádím jen několik málo fiktivních příkladů. Domnívám se, že v praxi existuje elips, a tedy nižných variant pojetí sociální práce mnohem více. Co organizace, to originál. Co jedinec, I to vétši či menší odchylka z obecného trendu I jeho pracoviště.
Předpokládám, že zastánci každého z různorodých, typologický čistých nebo smíšených pojetí sociální práce považují za nejlepší to „svoje" pojetí. Proto podle mne nemá smysl některé z nich bez další diskuse považovat za „vhodnější" nebo „méně vhodné". K takovému hodnocení by mohli dojít protagonisté různých pohledů, pokud by společně diskutovali různé účely užití různých přístupů v praxi, včetně jejich předností a rizik. Osobně jsem sice stoupencem tzv. „profesionálního" přístupu, nechci a nemohu však být arbitrem rozhodnutí, která je třeba učinit společné. Nebudu tedy uvedená pojetí sociální práce hodnotit. Buduje porovnávat. Prosím čtenáře, aby se při čtení následujících řádků snažili o totéž. Jsem přesvědčen, že každé pojetí sociálni práce nabízí klientům i sociálním pracovníkům něco dobrého a každé pojetí sociální práce přináší v určitých situacích rizika. Domnívám se proto, že nemá smysl diskutovat o tom, které pojetí je „lepší" nebo „horší". Za vhodnější považuji otázku: „Co může každé z pojetí nabídnout užitečného a jakým způsobem přínosy jednotlivých pojetí kombinovat ve snaze vyhnout se rizikům jednostranného uplatnění některého z nich?" Na takto položenou otázku mohou stoupenci různých představ odpovědět společně, protože každý z nás vidí hlavně výhody svého pojetí, zatímco jeho rizik si zpravidla lépe všimnou zastánci těch ostatních, odlišných pohledů na věc.
66 Sociální práce/Sociálna práca 2/2008
Představy, které jsou podle mých pozorování typické pro „administrativní", „profesionální" a „filantropické" pojetí sociální práce, nyní popíšu ze dvou hledisek. Z hlediska představ o roli sociálního pracovníka a z hlediska představ o vztahu sociální práce k jiným pomáhajícím oborům. Ke každému ze tří pojetí připojím pro ilustraci příklad jedné z jeho výhod a jednoho z rizik jeho jednostranného uplatněni. Výhodami a riziky se ovSem dále podrobněji zabývat nebudu. Jako stoupenec „profesionálního" pojetí bych měl určitě sklon přeceňovat jeho výhody a zveličovat nevýhody odlišných pojeti. Bude tedy lépe, když rizika a výhody učiní předmětem společné diskuse stoupenci různých pohledů.
Představy, které považuji za typické pro jednotlivá pojetí sociální práce, uvádí přehledné schéma číslo 2.
Z hlediska „administrativního" pojetí sociální práce se očekává, že sociální pracovník bude úředníkem, který předem daným postupem vyřizuje ustálený soubor žádosti a rozhodnutí, jejichž existence a obsah je předepsán príslušnými normativními akty - nejčastěji sociálními zákony a k nim přidruženými předpisy. Za součást takto pojaté role sociálního pracovníka se někdy považuje poskytování informací a stanovisek subjektům, které jsou určeny zákonem (napr. soudům).
V organizaci, kde zdomácnělo „administrativní" pojetí, zpravidla nikoho neudivuje, že sociálni pracovníci-administrátoři v rámci své organizační jednotky (oddělení, referátu apod.) formulují vlastní výklad norem a předpisů, které vymezují „jejich" agendu. Tento výklad bývá v organizaci považován za „nezkreslený obsah litery zákona". Očekává se také, že sociálni pracovník má při vyřizování „své" agendy možnost zvážit, zda konkrétnímu žadateli „nad rámec" toho, co podle uznávaného výkladu požadují normy, poskytne nebo neposkytne, obšírnější nebo méně obšírné poradenství ve věci jeho zákonných oprávnění, dostupných služeb nebo způsobů úspěšného podávání žádostí.
Za základní předpoklad k výkonu „administrativně" pojaté role sociálního pracovníka považují stoupenci tohoto pohledu loajalitu a obeznámenost s tou částí legislativy, jejíž
administrace je mu úřadem svěřena. Očekává se rovněž, že sociální pracovník ovládne postup vyřizováni svěřené agendy a že je schopen zvládat osobní kontakt s klienty, kteří se nechovají „vyhovujícím" způsobem. Stoupenci „administrativního" pojetí sociální práce zpravidla nijak nelpí na tom, aby sociální pracovník získal vzdělání v oboru sociálni práce. Bez ohledu na platnost zákona o sociálních službách považuje většina z těch zaměstnavatelů sociálních pracovníků, kteří vycházejí z „administrativního" pojetí, za vhodné, aby sociální pracovník-úředník absolvoval maturitu. Jen někteří dávali již před schválením zmíněného zákona přednost vyššímu odbornému nebo bakalářskému vzděláni sociálních pracovníků. Z hlediska „administrativního" pojetí se od sociálního pracovníka obvykle očekává absolvování dalšího vzdělávání, pokud je to závazné stanoveno. Za nástroj zajištění kvality práce se v kontextu tohoto pojetí sociálni práce považují zejména instrukce a dohled. Na su-pervizi proto nebývá kladen velký důraz.
V rámci „profesionálního" pojeti sociální práce se od sociálního pracovníka očekává, že bude specialistou, který se zaměřuje na komplexní posouzení různorodých a individual" specifických okolností, které klientovi (jedinci nebo skupině) brání zvládat jeho interakce se sociálním prostředím. Výsledky takovéh posouzení by sociálnímu pracovníkovi mé umožnit, aby v zájmu posilování schopnosti klienta zvládat obtížnou životní situaci koncipoval, realizoval a vyhodnocoval účinnost dlouhodobě pojaté intervence.
I v případě, že je řadovým pracovníkem, *;[ od sociálního pracovníka-profesionála očekává, že uvedené úkoly a činnosti vykonává í mostatně a zprostředkovává přitom spolup ci pracovníků jiných pomáhajících oborů něh jejich zaměstnavatelských organizací při řešení různorodých nesnází konkrétních klienty
Z hlediska „profesionálního" pojetí se od se- j ciálního pracovníka očekává, žeje absolventi vyšší odborné, lépe však vysoké školy v u_. sociální práce. Předpokládá se. že specializovaným studiem svého oboru ziskal schopnoÄ koncipovat a realizovat intervenci, která je přiměřenou reakcí na specifické potíže a osotílíj rysy životni situace konkrétního klienta. Jato
Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" 67
Schéma číslo 2: Představy o roli sociálního pracovníka a o vztahu sociální práce k jiným pomáhajícím oborům, které jsou typické pro různá pojetí sociální práce
pojetí SP15
„administrativní"
„profesionální"
„filantropické"
představy o roli sociálního pracovníka
ideál role
úkol SP
předmět působeni SP
v čem má být SP autonómni
úředník
daným postupem vyřizovat žádosti, volit z daných variant opatření
dilčí, zákonem určená a předpisy upřesněná agenda
specialista
koncipovat, realizovat a vyhodnocovat dlouhodobě pojatou intervenci
člověk
kvalifikace, předpoklady výkonu role SP
ve výkladu norem a v poskytování poradenství nad rámec agendy podle vlastního úsudku
supervize
ti vzděláváni
sš, někdy voš, loajalita,
zvládáni agendy, daných procedur a obtížného kontaktu
unikátni a komplexní životní situace konkrétního klienta
poskytnout potřebnému to, co právě potřebuje, zejména vztah
akutní biologické, praktické, emoční, duchovni potřeby určitého klienta
v plném rozsahu úkolu
neočekává se, důraz se klade na instrukce a dohled
v (zákonem) předepsaném rozsahu
voš, lépe vš v oboru sp, respekt, schopnost posoudit žs'a, koncipovat a realizovat přiměřenou intervenci
v empatíckém poznáváni
potřeb a v prožíváni vztahu s klientem
očekává se .peer su-pervize"
odborná specializace a samostudium
vůle využit jakoukoliv kvalifikaci při realizaci altruistických hodnot, altruismus, schopnost navázat vztah
vzdělávací a manažerská supervize je důležitější
než formální kvalifikace
kultivace dílčích psy-cho-sociálnich dovednosti
představy o vztahu sociální práce k jiným pomáhajícím oborům
rozlišeni oborů	vyřizování specifické, sociální agendy se řídi obecnými principy jakékoliv úřední práce	odlišné zaměřeni oboru je důležité a vyžaduje také odlišné způsoby práce s klienty	důležitá je schopnost navázat vztah s klientem, ne obor
fllůsob spolupráce	poskytováni informací a stanovisek subjektům, které jsou určeny zákonem	zprostředkováni služeb pracovníku jiných oborů a jejich koordinace při práci s klientem	manažer koordinuje spontánní spolupráci lidí v organizaci s klientem a jeho blízkými
příklady výhod a rizik			
Uoda	rychlé poskytnutí praktické pomoci aj.	řešení vzájemně se podmiňujících potíži aj.	empatie, vstřícnost, účast aj.
Irako jednostranné blikače	řešeni stále téhož, dílčího problému a opomíjení dalších problémů nebo potíži klientů aj.	řešeni problémů, které vyžaduji „odborný um* sp, a opomíjeni klientu, jejíchž potíže lze zvládat „jednodušeji" aj.	empatie zužuje pozornost na řešeni problémů, k nimž je sp sám citlivý, a vede k opomíjeni klientů s jinými problémy aj.
>(U1
oj
■Dl
Sociální práce/Sociálna práca 2/2008
„profesionál" by také měl být schopen na základe zkušeností z praxe a s pomocí „peer su-pervize"17, dalšího vzdělávání a samostudia prohlubovat svoji specializaci pro určitou oblast sociálni práce.
Podle „filantropického" pojetí nemá sociální pracovník být ani úředníkem, ani specialistou. Má být především ólověkem, který potřebnému poskytuje právě to, co podle sociálního pracovníka potřebuje. Sociální pracovník tohoto typu má být empatický a vnímavý k široké Škále specifických potřeb každého klienta, včetně jeho potřeby zvládat emoční stres a obtíže v osobních vztazích. Spontánni lidský vztah sociálního pracovníka ke klientovi je v rámci tohoto pojetí považován za základní nástroj pomoci. Předpokládá se, že empatické porozumění a navazování vztahu je prostorem, v němž se filantropický sociální pracovník dává vést vlastním úsudkem a svými osobními prožitky.
Za klíčový prvek kvalifikace sociálního pracovníka se proto z hlediska „filantropického" pojetí považuje jeho altruismus a praktická láska k bližnímu"*, empatie a ochota využít právě tu (libovolnou) kvalifikaci, kterou má k dispozici, při uskutečňování těchto hodnot. Důraz se někdy klade na vzdělávací nebo manažerskou1" supervizi, která v rámci tohoto přístupu bývá - spolu se spíše krátkodobým školením ve specifických psycho-sociálních dovednostech - považována za důležitější než formálni kvalifikace v sociální práci.
Při poskytování „filantropicky" chápané pomoci má sociální pracovník spontánně spolupracovat jak s lidmi v organizaci a dalšími kolegy, tak s klientem a jeho blízkými. Důsledné vzato, všichni tito lidé - pokud se aktivně podílejí na poskytování pomoci -jsou vdaném kontextu považováni za svého druhu „sociální pracovníky". Předpokládá se, že za koordinování spontánního proudu „filantropicky" pojaté pomoci odpovídá manažer.
Pokud jde o důraz na rozlišování mezi oblastí působnosti různých pomáhajících oborů, zastánci „administrativního" pojetí sociální práce nebývají jednoznační. Na jedné straně bývají zvyklí zřetelně odlišovat sociální a jiné agendy, za svou doménu zpravidla považují výkon ustanovení sociální legislativy, a nelibě
nesou, jsou-li jim úřadem svěřovány agendy jiného typu. Na druhé straně chápou vyřizování sociálních agend jako „administraci žádostí" nebo „vyřizování spisů" a často jim připadá přirozené, že se příliš neliší od úřednické práce vykonavatelů jiných agend. Stanoviska stoupenců „profesionálního" a „filantropického" pojetí k rozlišováni mezi pomáhajícími obory bývají jednoznačnější. Zatímco zastánci „profesionálního" pojetí kladou důraz na jasné rozlišení oblastí působnosti20 a pojetí pomoci v sociální práci a v dalších pomáhajících oborech, zastánci „filantropického" přístupu se na věc dívají právě opačným způsobem. Důraz kladou na to, co podle nich mají různé typy pomáhající práce společné - na to, že pomoc, af už jakákoliv, je a má být poskytována prostřednictvím vztahu. Z tohoto hlediska jsou pro ně rozdíly mezi oblastmi působnosti různých pomáhajících oborů - s výjimkou medicíny - nepodstatné. Jakákoliv pomáhající práce je pro ně svého druhu „sociální prací", protože ten, kdo pomáhá, navazuje s klientem, jehož potřeby pomáhá uspokojovat, lidský vztah. Lze proto říci, že z hlediska „filantropického" pojetí jsou pojmy „sociální práce" a „pomáhající práce" totožné.
Pokud zadavatelé sociální práce v CR - zejména tvůrci české sociální legislativy a zaměstnavatelé sociálních pracovníků - formulují zakázku pro sociální pracovníky, v naprosté většině případů při tom vycházejí z „administrativního" nebo z „filantropického" pojetí. Tedy z těch dvou pojeti sociální práce, jejichž zastánci nekladou zásadní důraz na jasné odlišení oblasti působnosti (domény) sociální práce a jiných pomáhajících oborů. Ať už si to zákonodárci a tajemníci obecních úřadů či magistrátů uvědomuji nebo ne, skutečnost, že svou zakázku formulují nejednoznačné a při její formulaci nerozlišují mezi „sociální prací", „poskytováním sociálních služeb" a „vy řizováním žádosti," jim umožňuje kontrolovat podmínky výkonu sociální práce.
Domnívám se, že jim to především umožňuje dvě věci. Diktovat sociálním pracovníkům bez diskuse s nimi, jak, komu a co mají poskytovat, a v návaznosti na to sociální pracovníky udržovat ve mzdových kategoriích, které jM obecně určeny pro úředníky a poskytovatele
Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce"
služeb s kvalifikaci „SŠ" a nižší. Nezamýšleným, ale ne nepodstatným důsledkem toho je, k se klientům sociálních pracovníků dostává pouze část pomoci, kterou by jim mohli sociální pracovníci nabídnout. Vykonavatelé „administrativně" pojatých zakázek mohou klientům poskytnout rychlou praktickou pomoc. Sociální pracovníci, kteří se podílejí na realizaci „filantropicky" pojatých zakázek, mohou klientům nabízet empatii, vstřícnost a účast. Takové služby, jako je komplexní posuzováni životních situací, koncipováni, realizace a vyhodnocování dlouhodobé pojaté intervence, naši zadavatelé u sociálních pracovníků objednávají jen sporadicky. Klienti, kteří podle Standardů kvality sociálních služeb uzavírají smlouvy se svými poskytovateli, proto ani netuší, že by něco takového mohli požadovat. A sociální pracovníci jim to zpravidla nenabízejí.
Zaměřeni českých zadavatelů sociální práce na „administrativně" a „filantropicky" pojaté zakázky, a to, že mnozí sociální pracovnici tyto typy zakázek přijímají jako samozřejmost, pravděpodobně způsobilo, že se u nás výzkumem podařilo zaznamenat „administrativně" .* „filantropicky" pojatou praxi sociální práce, zatinico praxe s prvky „profesionálního" pojetí sociální práce pozornosti výzkumníků uniká. Vroce 2004 jsme uskutečnili případové studie Kli sociálních pracovnic ve dvou domovech 'důchodců (viz Musil, Hubíková, Kubalčíková, BDráková, 2005:93-%). Narazili jsme tehdy í a jen na „administrativně" a „filantro-f laděné pojetí těchto rolí. ptomocí rozhovorů se sociálními pracovni-Ja jejich vedoucími jsme zjistili, že vobou ovech chápaly činnosti sociální pracovni-pto dílčí a krátkodobé úkoly. Tento pohled ■šilod očekáváni stoupenců „profesionálni-f pojetí, podle něhož má sociální práce být iuhodobým procesem poznávání životní sice klienta, její změny nebo stabilizace. Krátkodobě pojetí a izolované vnímání se im v obou domovech týkalo částečně odliš-Bcály činnosti. V obou domovech očekávala ací, že sociální pracovnice bude: JJyřizovat agendy spojené s důchody, financemi, příjem a úmrtím klientů, pyfizovat nebo pomáhat s vyřizováním Ba úřadech a v dalších organizacích a v této
souvislosti zprostředkovávat kontakty s organizacemi a s rodinou,
• pomáhat s vyřizováním „osobních věcí" klientů (napr. „pokud někdo potřebuje vyřídit dopisy").
V domově, který jsme označili jménem „PRCEK", protože byl z hlediska počtu klientů menší, očekávala vedoucí od sociálni pracovnice, že bude kromě uvedeného zajišťovat aktivizační činnost pro větší skupiny klientů. Sociální pracovnice se k těmto očekáváním své vedoucí přikláněla, navíc však uvedia, že za svůj úkol považuje poskytovat klientům psychickou podporu. Domnívali jsme se, že by v důsledku rozdílu mezi očekáváním vedoucí a svou představou mohla pociťovat napětí. Na otázku, zda ji při plnění úkolů na něco nezbývá čas. odpověděla: „Tak to si myslím, že ne." V jejím případě to znamenalo, že když jí něco brání poskytnout nemateriálni péči, spokojí se s vyřizováním agend, které od ni očekává vedoucí.
V domově, který jsme pojmenovali „GIGANT", protože byl z hlediska počtu klientů vétši, očekávala vedoucí, že sociální pracovnice bude kromě výše uvedeného:
• zastávat roli klíčového pracovníka, který věnuje pozornost zejména nemateriálním potřebám klientů {„dělá něco, co se týká psychiky, co se týká srdíčka těch lidí [...] té dušičky"),
• poskytovat psychickou podporu a lidský kontakt („aby s nima nčkdo mluvil, si [...] k němu sednout a trochu si s ním povyprávět, pohladit"),
• samostatně rozhodovat o struktuře využití svého pracovního času a o činnostech, kterým se bude věnovat,
• zprostředkovávat služby externích specialistů (např. právníka),
• v případě potřeby a po dohodě s vedoucí jezdit s klienty na víkendové akce („Vsobotu [...] zkoušíme, aby sme ty klienty dostaly do těch míst, odkud k nám přišli").
Vedoucí od sociální pracovnice očekávala především zaměření na uspokojování nemateriál-ních potřeb klientů, pracovnice však dávala najevo, že v praxi se toto očekávání dostává
70 Sociální práce/Sociálna práca 2/2008
do konfliktu s předpokladem, že má zajišťovat také administrativní činnosti {„na ty lidi se snažím ten čas udělat [...] pak to zase honím na těch papírech"). Příčinu tohoto napětí viděla v tom, že Je strašně moc té papírové práce. Protože je jedna pracovnice tady na sto lidí, což je teda moc málo". O stejném problému se zmínila i vedoucí: „...málokdy ty návštěvy dojdou [...] ten kontakt s rodinou nemají, takže my bysme toto všechno měly vlastně nahradit. Ale pořád je tu ten problém časové tísně." Na-péti mezi plněním administrativních úkolů a prostorem pro přímou práci s lidmi, které sociální pracovnice prožívala, tedy nebylo důsledkem toho, že by její nadřízená preferovala zaměření na sociální agendy. Sociální pracovnice se toto napětí snažila řešit návrhem, aby část práce s agendami „přešla na jiného pracovníka " a ona by se díky tomu „ mohla věnovat víc těm lidem ".
Vedoucí obou domovů zdůrazňovaly, že posláním sociálni pracovnice je nahradit klientům domov a vytvořit jim podmínky pro důstojné prožití stáří. Obě v této souvislosti hovořily o uspokojování takových nemateriálních potřeb klientů, jako je touha po mezilidském kontaktu nebo chuť pohovořit si s někým, případné o vnímavosti vůči „méně viditelným" potřebám obyvatel domova.
Lze tedy říci, že v obou domovech byl deklarován důraz na nemateriálni potřeby klientů a na výkon dílčích a krátkodobé chápaných úkolů. Lišil se ovšem důraz na praktický výkon nemateriálni pomoci, pestrost představ o tomto typu pomoci a intenzita prožívání napětí, které provázelo nenaplnění očekáváním výkonu nemateriálni pomoci. Sociální pracovnice domova PRCEK se těmto činnostem věnovala méně a nepociťovala v této souvislosti výrazné obtíže. Sociální pracovnice domova GIGANT těmto činnostem věnovala více pozornosti a času a hledala způsob, jak překlenout nedostatek času pro nemateriálni pomoc.
Nezanedbatelnou součástí představ o roli sociální pracovnice byl v obou domovech důraz na zajištění úředních agend. Rozdíl byl v tom, že v domově PRCEK byl tento „administrativní prvek" považován za jádro věci, kdežto v domově GIGANT byl vnimán současně jako důležitá věc i jako překážka poskytová-
ní nemateriálni pomoci. Lze tedy říci na rozdíl od domova PRCEK bylo v domově GIGANT vnímání role sociálního pracovníka primárné „filantropické".
Uvedená typologie se opírá o mé dlouholeté zkušenosti a diskuse s lidmi v oboru a podporují ji i dílčí výsledky výzkumu. Přesto se jedná o typologii hypotetickou. Domněnku, že by mohla vcelku přiměřené vystihovat skutečně existující představy, podporuje skutečnost, že podobnou typologii vytvořila na základě anglické zkušenosti Banks (2001: 144-148)Jl.Ta popsala tři „modely praxe sociální práce", které označila jako „profesionální", „technicko-byrokratický"a „odhodlanýa radikální".
Zatímco mne při vytváření výše uvedené typologie především zajímala různá pojetí role sociálního pracovníka v praxi, předmětem zájmu Banks byly zdroje etických postojů sociálních pracovníků. Při vymezování uvedených „modelů" proto vyšla z jiných hledisek", než která jsem při formulování jednotlivých typů pojetí sociální práce použil já. I tak Banks při vymezování svých „modelů" používá podobné pojmy jako já. Říká například, že „profesionální model" chápe sociálního pracovníka jako „autonomního odborníka se specializovanou kvalifikací nabytou vzděláním ", který si při práci s klientem ponechává „značnou nezávislost, " i když je zaměstnancem agentury. Při své práci se přednostně neřídí pravidly zaměstnavatelské organizace, ale „etickým kódem sví profese". Z hlediska „technicko-byrokratické-ho modelu" je podle Banks sociální pracovník „především pracovníkem své organizace a jeho povinností je vykonávat úkoly a role, kterému předepisuje tato organizace". Při své práci se přednostně neřídí ani odbornými postupy, ani etickými zásadami svého oboru, ale „pravidty a procedurami, které určuje zaměstnavatelská organizace". Z hlediska „modelu odhodlaného nebo radikálního poskytovatele pomoci"je sociální pracovník „člověk, kterého k jeho práci přivedlo osobní odhodláni nebo ideológia) motivovaný zápal pro uskutečňování změnf. V závislosti na tom, zdaje motivován „službou lásky" nebo „marxismem, feminismem čianá-rasistickým přístupem", typickým nástrojem j změny pro něj je „empatic" nebo „koletivtíl akce"(Banks, 2001:145-146.)