Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce"
Banks konstatuje, že „všechny tři myšlenkové proudy jsou evidentně prítomné v literatuře o sociální práci i v praxi sociální práce" a dodává, že jejich nastínění je Jako všechny způsoby o kategorizaci umělé, přesto však může sloužit jako způsob poznávání odlišných akcentů, které sociální pracovníci mohou využívat ve své praxi..." (Banks, 2001: 145-146). Nezbývá, než dodat, že to platí stejně v Anglii jako v České republice.
Je možné zformulovat společné pojetí sociální práce?
Zamyšlení nad typologií pojetí sociální práce mimo jiné upozorňuje, že zadavatelé mohou podmínky výkonu sociální práce jednostranně kontrolovat proto, že „sociálni práce" je v očích české společnosti něčím nezřetelným - spíše souborem zákonem regulovaných rutinních administrativních úkonů nebo každodenně vykonávaných sebe-obslužných činností než pomáhajícím oborem, jehož pracovníci něco umí lépe než ti ostatní. Domnívám se, že zadavatelům tato představa vyhovuje nejen proto, že jim připadá samozřejmá, ale také proto, že činí sociálni pracovníky levnou pracovní silou, na jejíž stanoviska se není třeba příliš ohlížet. Podle mne odsud plyne, že dokud sociální pracovníci nesdělí české společnosti zřetelnou nabídku svého oboru, nemohou se stát rovnocennými partnery svých zadavatelů při rozhodováni o zakázce a o výkonu sociální práce.
Předpokladem vysloveni takové nabídky je, aby se stoupenci různých pojetí sociální práce mezi sebou dohodli, co to „sociální práce" je, případné aby se aspoň domluvili, jaký obraz svého oboru budou veřejnosti a svým zadavatelům společné prezentovat. Nevím jisté, zda •sociální pracovníci něco takového chtějí udělat. Pokud ano, měli by nejprve zvážit otázku, zda a případné za jakých okolností je taková dohoda vůbec možná.
[ Vývoj představ o sociální práci není pro vytvářeni zásadnějších dohod příliš příznivý. Lorenz (2007: 69) totiž konstatuje, že jejich Strpení a vzájemná izolovanost dlouhodobě narůstá.
I Nejen to. Podle sociologů nejsou v soudo-Bí,tzv. „pozdně moderní" nebo tzv. „postmodernú situaci podmínky pro oslovení větších
skupin lidí zřetelnou nabídkou sociální práce příliš příznivé. Pokud vyjdeme z toho, co říkají Lyotard (1993), Giddens (1991) a Beck (1992), dosažení shody v rámci názorově tak heterogenního sociálního útvaru, jakým je pomyslná komunita českých sociálních pracovníků, nemusí být jednoduché. I kdyby se podařilo, přijetí obsahu jejich ujednání zadavateli sociální práce by rozhodné nebylo přímočarou záležitostí. V soudobé situaci podle nich totiž scházejí základní podmínky pro jakoukoliv stabilnější dohodu a pro její širší akceptaci ve společnosti.
V sociologickém myšlení má zásadní místo představa, že předpokladem dohody je „konsenzus" . Ten lze podle Petruska (1996) vymezit jako souhlas účastníků nějaké události v představách i citech, který zvyšuje pravděpodobnost, že se účastníci dané události shodnou, aniž se před tim dohodli. Jednoduše řečeno, že si budou rozumět i bez dlouhého vzájemného vysvětlováni svých stanovisek. To podle Lyo-tarda, Giddense i Bečka není v dnešní evropské společnosti dost dobře možné.
Mnozí zakladatelé sociologie se v 19. století domnívali, že konsenzus je předpokladem řádu. V posledních desetiletích však teoretikové společnosti tuto představu relativizují. Pochybnost vznikla nejen o tom, že shoda představ a citů může mít podobu spontánního vzájemného „předporozuméní". Objevila se i myšlenka, že ke konsenzu se nedá propracovat ani diskusí, jejímž cílem by byla upřímné míněná snaha účastníků o vzájemné porozumění. To by znamenalo, že potenciální účastnici diskuse o společné nabídce stoupenců různých pojetí sociální práce si dnes nemohou být jisti, že se dopracují k takovému „souhlasu svých představ a citů", který otevře cestu k jejich stabilní dohodě.
Zmíněné pochybnosti o konsenzu lze stručně vyjádřit v podobě tří tezi. První z nich říká, že „selhání příslibů lepší budoucnosti pro všechny zlikvidovalo věrohodnost představy, že se můžeme společné podílet na realizaci všelidských hodnot". Druhá konstatuje, že „zájmová společenství jsou dnes přechodná, přeskupují se podle situace, a jsou proto založená na toliko provizorních, nikoli trvalých dohodách". Třetí teze hovoří o tom, že
72 Sociální práce/Sociálna práca 2/2008
„kolektivní, velkými skupinami lidi sdílené vzory života byly nahrazeny nestejnorodou směsici nabídek životních vzorů, což vyvolalo zásadní nárůst heterogenity životních strategií jedinců". Lyotard, Beck i Giddens svorné uvádějí všechny tri uvedené teze. Každý z nich ovšem věnuje vetší pozornost jedné z nich.
Vzhledem k tomu, že mám k dispozici omezený prostor jedné stati, v dalším textu budu sledovat pouze výklad, který podává Lyotard. Nebudu se zabývat pouze jeho názory na to, proč konsenzus není možný. V zájmu hledáni možností dohody mezi stoupenci různých pojetí sociální práce se zaměřím také na otázku, na jakém základě se mohou utvářet dohody v situaci, kdy se tímto základem nemůže stát konsenzus.
Lyotard uvádí, že legitimita lidských instituci a ťorem společenské praxe je dosahována a uchovávána sdělováním „příběhů". Ten ukáže posluchačům smysl jejich společného úsiii tim, že se odvolává buď na minulost, nebo na budoucnost (Lyotard, 1993:29,52 aj.). Pokud svou legitimitu čerpá z minulosti, jedná se o „mýtus", který se odvolává na prapočáteční, zakládající činy (napr. když úkol pracovníků oboru zmirňovat utrpení zdůvodňuje odkazem na biblický příběh milosrdného Samařana). Pokud příběh čerpá svou legitimitu z budoucnosti, jedná se o „projekt", který se odvolává na společnou vůli uskutečňovat emancipační cíle (napr. když úkol pracovníků oboru zmirňovat utrpení zdůvodňuje snahou o vybudování spravedlivější společnosti).
Podle Lyotarda (1993: 29, 52 aj.) byly pro moderní společnost 19. a první poloviny 20. století charakteristické legittmizační procesy, které se opírají o „projekty", „velké emancipační příběhy", které popisují směřování lidské historie k lepší budoucnosti pro všechny. Příkladem takto chápaného „projektu" je například vize „obohaceni celého lidstva pokrokem kapitalistické vědotechniky", „socialismus" jako cesta k „emancipaci práce", „osvícenství" jako cesta k „emancipaci rozumu a svobody"a další. Jejich, dnes již ztracená, uhrančivost spočívala v tom, že jejich vypravěči (filozofové a politické elity) nabízeli „Ideu", jejíž realizaci ,Je třeba připravit" a která má být „univerzální", to je, týká se všech lidí a všech aspektů jejich života.
Lyotard vysvětluje, že „projekty" tohoto typu ztratily věrohodnost. Stalo se tak proto, že vyprávění o lepší budoucnosti měla v očích adresátů potvrzovat úspěšná realizace „Ideje" (např. Ideje „svobody" nebo „většího bohatství lépe rozdělovaného"). K té ovšem může dojít až v budoucnu. Politikům tedy nezbývá, než navozovat dojem stvrzení právoplatnosti „Ideje" tím, že opakované konstatují úspěch, který' je však věcí budoucnosti, a nemohl proto zatím nastat. Tento způsob potvrzováni věrohodnosti „velkého příběhu" se nevyhnutelné stává zdrojem pochybností. (Lyotard: 1993:30,52-53.)
„Projekty" navíc popíraly samy sebe proto, že sice hlásaly „univerzální, všelidské Ideje", svého legitimizujícího účinku však mohly dosáhnout jedině tak, že jejich vypravěči - ideologové a političtí představitelé jednotlivých států a stran - spojovali „Ideje", jejichž realizace měla přinést prospěch všem lidem, s osudem konkrétních skupin, zpravidla národů nebo společenských tříd. Vypravěčem a publikem „projektu", který se odvolává na Ideu všelidského dobra, se proto obvykle stávalo „shromáždění, které reprezentuje lid určitého jednotlivého národa". Uhrančivost velkých Idejí budoucnosti se pak opírala o národní mytologie. Vypravěč si na podporu univerzálního „projektu" bral jména národních hrdinů a příklady jejich „ušlechtilé smrti". Tímto způsobem deklarovali podle Lyotarda Francouzi „Vyhlášení lidských práv" v roce 1789. (Lyotard: 1993: 52-53.) Analogicky, byť bez odvolání na národní mýty. si počínal Marx, když vysvětloval, že prosazení zájmů dílčí skupiny - dělnické dy, která až dosud strádala pod jhem kapita*:* mu-je krokem k emancipaci všech lidí.
Extrémním příkladem vnitřně nesoui ho spojeni „projektu" spravedlivé budou ti s mytologií dílčího národa byl podle L; da německý „národní socialismus": J: určitá moc opírá svoji autoritu o národní [. jméno, které je vepsáno do určitého souboru běhů více méně vybájených, jako je germá. [...] sága, pak se to může dít jen v nap' rozchodu s dědictvím Vyhlášeni lidských z roku 1789." Výsledkem není toliko ide ale také praktický rozchod s myšlenkou ských práv, jehož tragickým symbolem je le Lyotarda Osvětim (Lyotard, 1993:30,5
Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce"
73
Více nebo méné drastické zkušenosti tohoto pu nebyly v průběhu 20. století ojedinělé. To dle Lyotarda ve druhé polovině tohoto stole-I ti vedlo k „likvidaci" veškeré důvěry v moder-„projekty", které se legitimizují příslibem uskutečněni univerzálních ideí v budoucnosti: „To, co se s talo, [... ] nenapravitelným způsobem j vpisuje do evropského vědomi [...] podezření, že universální historie nesměřuje nepochybným \%působem ,k lepšímu'." (Lyotard, 1993: 53.) i Zde Lyotard (1993: 97) vidí zárodek postmo-demí situace, pro kterou je podle něj příznačná „nedůvěřivost" vůči všem příběhům, které [v sobě obsahují určitý výklad směřování his-[torie.
I Z hlediska příběhu, který vypráví tento [flanek, je důležité, že jedním z takových „vý-jkladů o směřování historie k lepšímu" je poule Lyotarda dnes již zdiskreditovaný příběh to„konsenzu, k němuž se dospěje diskusí" (Lyotard: 1993: 98). Likvidace důvěry v moderní .„projekty" byla také likvidací věrohodnosti představy, že společnost může v zájmu všech 'překlenout svou heterogennost komunikací, perá směřuje ke stabilní (dlouhodobé) shodě účastníků o významu probíhajících událostí. pPokud nadále nemůžeme počítat se stabilitou a jednoznačností konsenzu, existuje ještě nějaká perspektiva pro ty, kteři by se rozhodli pilovat o dohodu?
jVpostmodemí situaci není podle Lyotarda [jtálné, aby velké skupiny lidí společné a dlou-íhodobě přisuzovaly určitým událostem stejné týznamy. Reálne však podle něj je, a by lidé stajňovú a znovu vytvářeli pomocí dílčích vyznáváni provizorní, přechodné a proměnlivé "stability", přičemž komunikace o nich se odehrává v rámci „přediva vztahů, které ftožitéjší a pohyblivější než kdy dřív" (Ly-1993: 98, 114-118, 175-176). Toto sestává z jedinců, kteří jsou nuceni Ikaždý po svém - podle své osobní životni 'ľíegie" - orientovat v pestré směsici sdělení bídek různé povahy (Lyotard, 1993: 115, jtl992: 131-137; Giddens, 1991:80-88) sítí různorodých zájmových uskupení. Ta jjinovu a znovu přeskupují podle toho, jaký lém je právě předmětem diskuse-"1 (Beck, : 100-101) a jejich členové v různých skuli a při vyjednávají o různých problémech
diskutují podle měnících se pravidel (Lyotard, 1993: 175-176). Není proto možné počítat s tím, že by vyjednávači strategie všech uskupení byly reakci najeden, všeobecné uznávaný model pravidel komunikace. Dilčí, provizorní dohoda je nicméně možná tam, kde účastníci události a diskuse pro danou chvili přijímají svůj, relativné ucelený soubor pravidel komunikace. (Lyotard, 1993:175-176.)
Co by tedy Lyotard poradil sociálním pracovníkům, kteří by se chtěli domluvit na tom, co budou společné nabízet společnosti?
Asi by je varoval, aby nepropadli naději, že by je snad k dohodě o „nabídce sociální práce" spontánně přivedlo široce sdílené před-porozuméní. Za bláhové by nejspíš označil očekávání, že je možné dospět k takové představě sociální práce, která by byla všemi účastníky diskuse jednoznačné a „navždy" přijata. Byl by asi přesvědčen, že reálně by mohlo jít o představu vnitřně nestejnorodou a nestálou. Spíše o mozaiku než o jednolitou malbu s jasným ústředním motivem. Asi by považoval za možné, že by stoupence různorodých pojetí sociální práce mohl k „jednacímu stolu" přivést společný zájem na tom, aby je zadavatelé začali respektovat a přizpůsobili svou zakázku nabídce sociálních pracovníků. (Zcela jisté by si ale nemyslel, že by zastánce různorodých pojetí sociální práce k „jednacímu stolu" přivedly stejné motivy a stejná představa o tom, co to znamená „kontrolovat vlastní práci".) Určitě by jim doporučil, aby se především pokusili dohodnout, podle jakých pravidel povedou diskusi, a aby byli připraveni tato pravidla po vzájemné dohodě a podle situace a měničích se podmínek upravovat. Asi by jim také poradil, aby se - kromě dohody o tom, co budou zadavatelům společně nabízet - zabývali otázkou, podle jakých pravidel s nimi budou zadavatelé (zákonodárci a zaměstnavatelé aj.) ochotni o přijetí společné zformulované, zřetelnější nabídky vyjednávat.
Pokud by se sociální pracovnici na něčem dohodli, Lyotard by je asi upozornil, že dosaženou dohodu bude třeba v měnící se situaci obnovovat a že udržováni schopnosti společně prezentovat zřetelnou nabídku oboru sociálni práce bude vyžadovat spíše trvalé domlouváni a hledání účinných způsobů prezentace
CD (/>
O
E
a)
"D (D
Sociální práce/Sociálna práca 2/2008
a vyjednávání než poklidné spoléhání se na trvalou shodu. Určitě by připustil, že by to vše mohlo pro účastníky případné dohody být příliš vyčerpávající, mohli by se proto rozhodnout jít každý svou cestou, a sociální práce by se tak zase mohla ztratit v mlhavé představě „neurčitého pomáhání".
Stručně řečeno, lze předpokládat, že Lyo-tardova rada by zněla: „Neusilujte jen o vzájemnou akceptaci a hledáni společných představ o sociální práci, snažte se především domluvit, jaké strategie komunikace budete mezi sebou a vůči dalším subjektům případ od případu používat."
„Pět KO"
Z hlediska uvedeného Lyotardova doporučení je důležitá otázka: „Jaké strategie komunikace stoupenci různorodých pojetí sociální práce v CR využívají?" Abych napomohl hledání odpovědi, pokusím se vyjasnit, jaké typy strategií komunikace stoupenců různých pojetí sociální práce připadají' teoreticky v úvahu. V návaznosti na to se na základě zamyšleni nad svou osobní zkušenosti pokusím zformulovat hypotézu o stavu věcí a navrhnout, jak by se dalo v zájmu vyjasnění úlohy sociální práce v české společnosti postupovat dál.
Termínem „strategie komunikace" budu označovat „reakci účastníků určité události na zkušenost, že se jejich představy a stanoviska k tématu, které všichni vnímají jako důležité, liší". Z hlediska této definice by se „událostí" mohla stát diskuse českých sociálních pracovníků o obsahu druhého čísla tohoto ročníku časopisu Sociální práce/Sociálna práca, přičemž „důležitým tématem" by se pro účastníky této diskuse mohlo - přinejmenším hypoteticky - stát „pojetí sociální práce, nabídka zadavatelům a její vliv na zakázku pro sociální pracovníky". Pokud by se takto vymezená událost odehrála, je velmi pravděpodobné, že by v jejím průběhu sociální pracovníci reagovali na zkušenost, že se jejich představy o pojeti a nabídce sociální práce i jejich názory na zakázku pro sociální pracovníky liší.
Za klíčové charakteristiky „reakce účastníků určité události na odlišnost jejich představ a stanovisek" budu považovat za prvé cíle, které si účastníci v souvislosti s prožitkem názo-
rové rozdílnosti kladou, a za druhé pravidla, podle nichž je podle účastníků žádoucí o daném tématu s ohledem na různorodost názorů vyjednávat. Podle Lyotarda (1993: 117-118) tato pravidla vymezují, co je nebo není vhodné sdělovat, a způsoby, jimiž je nebo není vhodné to sdělovat. Z toho, co Lyotard říká, plyne, že tato pravidla jsou v neustálém pohybu, bývají výsledkem „zápasu" mezi účastníky událostí, jsou proto v různých situacích různá a je třeba je poznávat případ od případu. Z tohoto důvodu vymezím v dalším textu různé „strategie komunikace" pouze z hlediska toho, jaké si jejich uživatelé kladou cíle. Otázku, podlejakých pravidel se mohou tyto cíle pokoušet v průběhu různých událostí uskutečňovat, ponechám otevřenou.
Domnívám se, že škálu strategií komunikace, které se mohou v rámci diskuse o pojetí, nabídce a zakázce sociálni práce objevit, lze popsat pomocí pěti slov, která shodou okolností všechna začínají dvojhláskou „KO". Jsou to „konsenzus", „kooperace", „koexistence", „konkurence" a „konflikt". Seřazena uvedeným způsobem vymezují škálu reakcí, na které směrem doleva narůstá solidarita a směrem doprava přibývá střetávání. Pokud uvedená slova použijeme pro označení strategií komunikace, slovo „konsenzus" bude označovat „snahu stoupenců odlišných představ o dosažení souhlasu a uznání společného stanoviska", zatímco termín „konflikt" bude označením „snahy stoupenců odlišných představ o uznáni vlastních stanovisek potlačením představ ostatních účastníků události". Škálu možných reakcí na názorové odlišnosti účastníků pomyslné diskuse o pojetí, nabídce a zakázce sociální práce charakterizuje přehledné schéma číslo 3.
Domnívám se, že vzájemnou komunikari mezí stoupenci „administrativního", „profesionálního" a „filantropického" pojetí sociální práce v české společnosti dnes charakterizuje nejvýstižněji slovo „koexistence". Zjednodušené lze říci, že stoupenci „administrativního" pojetí se historicky zabydleli zejména ve statni správě, zastánci „profesionálního" pohledu rozvíjí své představy hlavně na vysokých školách a v některých nevládních organizacídl a protagonisté „filantropického" pojetí
Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce" 75
Schéma číslo 3: Možné typy strategií komunikace - reakci na odlišnost představ účastníků pomyslné diskuse o pojetí, nabídce a zakázce sociální práce
konsenzus		kooperace		koexistence		konkurence		konflikt
snaha stoupen-		vzájemná pod-		uplatňováni		snaha o uznáni		snaha o uznání
ců odlišných		pora		vlastních		vlastních		vlastních
představ		společného		představ		představ		představ
o dosaženi		uznáni		bez snahy		prezentací		potlačením
souhlasu		různých		ovlivňovat		jejich		představ
a uznaní		představ všech		uznáni představ		přednosti před		ostatních
společného		účastníků		ostatních		představami		účastníků
stanoviska				účastníků		ostatních		události
snaží prosazováním svých představ měnit administrativním pojetím prostoupený svět organizací sociálních služeb. Rámcově tedy lze předpokládat, že stoupenci každého z těchto názorových proudů působí v jiné institucionální sféře a díky tomu se vzájemně v každodenním živote příliš nepotkávaji, nepotřebuji aneohrožuji.
Na základě osobní zkušenosti si troufám vyslovit domněnku, že se nejčastěji setkávají na konferencích, odborných seminářích či Skoleních, kde si většinou „melou každý svou" a do vzájemného vyjasňování rozdílů svých představ se příliš nepouštějí. Pokud k němu sporadicky dojde, vznikne napětí a účastníci diskuse se po kratší názorové výměně „stáhnou" do bezpečí vzájemné pasivní tolerance25, vědomi si toho, že po návratu na své pracoviště se opět ocitnou „mezi svými" - tedy mezi lidmi, kteří maji o sociální práci rámcové podobné představy jako oni sami.
Uvedeným způsobem skončil jediný mné osobně známý veřejný konflikt, ve kterém vroce2000 Valná hromada Asociace vzdělavatelů v sociální práci (ASVSP) vetovala žádost České asociace pečovatelské služby (CAPS) členství v Radě pro rozvoj sociální práce 3ta, že „pečovatelská služba" není „sociální V. Toto stanovisko ASVSP bylo tehdy iié ovlivněno představou „profesionálně" ápané sociálni práce. Představitelka ČAPS ha postoj ASVSP reagovala nesouhlasně. Vylovila názor, že pečovatelská služba, pro jejíž pmplexnost je důležitý „lidský vztah", zahrne činnosti případové sociální práce, kon-fečtně sociálni šetření, řídící práci, poraden-
ství, sociální terapii a administrativní činnosti (viz Vostrovská, 2001). Skutečnost, že na tento konflikt nenavázala diskuse stoupenců obou stanovisek, mne dodnes trápi a patří mezi motivy, které mé vedly k napsání tohoto eseje.
Domnívám se, že „koexistence" zastánců různých pojetí sociální práce, jejíž kontury jsem se právě pokusil naznačit, brání tomu, aby čeští sociální pracovníci společné zformulovali a zadavatelům předložili jasnou nabídku sociální práce jako specifického oboru. V důsledku vzájemné pasivní tolerance a neko-munikace mezi stoupenci různých pojetí není ve společnosti subjekt, který by byl v očích zadavatelů schopen zpochybnit mlhavou definici sociální práce jako „běžné úřednické práce" nebo „laické každodenní obsluhy".
Dokážu si představit, že by se sociální pracovníci mohli pokusit stávající stav vzájemné pasivní tolerance překonat a dohodnout se. Otázka je, jakou strategii komunikace by mohli ve snaze vstoupit do procesu formulace zakázek s méně mlhavou nabídkou a jako respektu hodní partneři svých zadavatelů využít.
Možnost, že by se zastánci některého z pojetí sociální práce pokusili prosadit na úkor ostatních pomocí „konkurence" nebo „konfliktu", se mi zdá být málo pravděpodobná. Hlavním důvodem podle mne je, že ti, kdo inklinují k jednomu ze tří přístupů, se cítí relativně bezpečné ve své inštitucionálni doméně („administrativní" pojetí ve státní správě, „profesionální" pojetí ve školství a „filantropické" pojetí v sociálních službách), přičemž lze předpokládat, že pro zastánce všech tři pojetí je důležitější udržet obsazený institucionální prostor
tO CO 'O
o
■
E o
"O CD
Sociální práce/Sociálna práca 2/2008
než expandovat do zbývajících dvou. Obrazné řečeno, i když by myšlenka prosazeni vlastního pojetí mohla být pro někoho lákavá, „každý si hlavně hlídá svoje".
Za málo pravděpodobné rovněž považuji, že by zastánci odlišných představ opustili bezpečí svých institucionálních držav proto, aby hledali kompromis a pokoušeli se na základě „konsenzu" nahradit stávající různorodost „jednou společnou představou role sociálního pracovníka". I kdyby se jim podařilo dosáhnout shody, která by podle Lyotarda nejspíš neměla dlouhé trvání, důsledkem snahy o její prosazení v praxi by byly výrazné změny vymezení roli sociálního pracovníka na úřadech, ve studijních materiálech škol i v zařízeních sociálních služeb. Takový vývoj by sice mohl být zajímavý, nepředpokládám však, že by mezi stoupenci různých orientací převládala touha po změně toho, na co jsou zvyklí, nad snahou zachovat existující relativně bezpečné pozice. Navíc lze předpokládat, že by se shoda o společné představě role sociálního pracovníka brzo rozpadla pod odstředivým tlakem realizačních obtíží, jejichž charakter by byl ve státní správě, ve školství a v zařízeních sociálních služeb pravděpodobně odlišný.
Zdá se tedy, že zbývá jediná možnost, a tou je „kooperace". Protagonisté odlišných pojetí se mohou pokusit spolu komunikovat s cílem „vzájemně podporovat společné uznáni svých odlišných představ o sociální práci". Základním předpokladem takové „kooperativní komunikace" by mohlo být vzájemné respektování odlišných pojeti, rozdílných institucionálních domén a různorodých zájmů těch, kdo jsou v nich „usazeni". Výsledkem komunikace podle principů „kooperace" by mohlo být široké a vnitřně diverzifikované pojetí sociálni práce a role sociálního pracovníka. Jádrem takového pojetí by zřejmě mohla být dohoda o pravidlech spolupráce a komunikace mezi poskytovateli „administrativně", „profesionálně" a „filantropicky" pojaté sociální práce vzájmu komplexní - funkce a výhody všech tri pojetí poskytující - nabídky různorodých služeb sociální práce jednotlivým klientům. Tato pravidla by se mohla týkat jak spolupráce mezi poskytovateli odlišné pojatých služeb sociální práce uvnitř jedné organizace, tak jejich spo-
lupráce (a předávání klientů) mezi „administrativně", „profesionálne" a „filantropicky" zaměřenými organizacemi.
Závěr
V úvodu článku jsem vyslovil a v jeho textu jsem rozpracoval dvě hypotézy. První předpokládá různost pohledů na to, co může sociální práce společnosti nabídnout jiného než další pomáhající obory, druhá říká, že v dané chvíli českým sociálním pracovníkům chybí vůle hledat na tuto otázku společnou odpověď Z toho, co bylo na předcházejících stránkách řečeno, podle mne plyne, že oba tyto předpoklady souvisí. Pokud platí to, co říká Lyotard, různost pohledů a nedostatek snahy o její překonání má společný kořen: pomyslná komunita sociálních pracovníků je - stejně jako celá společnost - rozdělena na do sebe uzavřené segmenty, jejichž členové nepředpokládají, že by v běžném životě mohli s ostatními najít společnou řeč. Různost, kterou jsem se pokusil vyjádřit pomoci typologie pojeti sociálni práce, nelze za této situace překonat diskusí, která by spěla ke konsenzu.
Z tohoto důvodu nemohu vyjít vstříc těm kolegům, kteří mě během diskuse nad obsahem tohoto článku nabádali, abych předložil návrh společné definice nabídky sociální práce. Návrh, kterému já osobné věřím, mám sice k dispozici, ale nechci jej uvést, abych nevyvolával nerealistickou naději, že ho - nebo nějaký podobný- po dílčích úpravách přijmeme všichni autenticky za svůj. Věřím výše vysloveným radám Lyotarda a myslím, že taková dohoda by byla virtuální a měla jepici život. Po příslušné konferenci bychom se sice mohli rozejít s pocitem, že ,jsme to přece vyřešili", po návratu do svých domovských organizací bychom však nadále každý po svém praktikovali svá pí ní nezměněná pojeti. Zadavatelům by nad otázka, co může sociální práce přinést zvláštního, nepřišla na mysl a sociální pracovníky by nadále úkolovali činnostmi, které jsem výše nazval „běžným pomáháním" nebo „všední úředničinou".
Myslím, že rétorické divadlo, jehož výsledkem by byl virtuální konsenzus, který by nikdo nebral vážně, by naši schopnost oslovit společnost nabídkou něčeho nezastupitelného
Různorodost pojetí, nejasná nabídka a kontrola výkonu „sociální práce"
neposílilo. Neurčitost veřejného obrazu sociální práce, která podle mne plyne z toho, že si každý své pojetí praktikuje nezávisle na ostatních, bychom snad mohli překonat pomocí strategie komunikativní kooperace, jejíž rysy jsem naznačil výše. V jejím duchu se mohou sociální pracovníci přímo v organizacích, asociacích, obcích nebo regionech, kde působí, pokoušet dohodnout, podle jakých pravidel koordinovat a zaměstnavatelům a místním politikům společně nabizet komplexně pojatou nabídku toho, co dobrého klientům v praxi přinášejí různé typy sociální práce.
Poznámky
1 Sociálni pracovníky i sociálni pracovnice budu v tomto článku v souladu s konvencemi českého jazyka označovat termínem „sociální pracovníci". Jsem si přitom vědom, že hovořím o ženách a méně početném hloučku mužů. Uvedená formulace navozuje dojem, že „kontrolovat podmínky vlastni práce" znamená automaticky „zajistit podmínky pro kvalitní výkon vlastní práce". Jsem si ovsem vědom, že by sociální pracovníci mohli kontrolu podmínek vlastní práce využívat - nebo zneužívat - pro dosaženi jiných cílů, nežje „kvalita", a že „kvalitu" je možné chápat různými způsoby.
:i psaní tohoto článku se snažím z hlediska vnějšího pozorovatele komentovat děni. kterého se se zaujetím účastním. Občas proto považuji za účelné opustit jazyk pozorovatele a dát čtenáři najevo, že problémy sociálních pracovníků, (které se zde snažím „položit na stůl", považuji 4asvé, přesněji řečeno „naše". Laan (1998 135-139) upozorňuje, že termín .zřetelná nabídka" muže vyjadřovat významy. >V širším smyslu je označením pro specifický ifrofil" oboru, který vymezuje ta jednáni, jež pájí být vyhrazena pro osobu vykonávající so-tiální práci. V užším smyslu označuje tentýž termín představu tzv. komerčního myšlení v so-plní práci, které usiluje o dodávání služby jako íproduktu zcela hotového, připraveného ke spo-Wtbia takřka bez všeho kolem", to je „bez disku-Uo tom, jaký má klient problém a jak je možné jej wxhopit". V tomto článku mám na mysli „zře-fefnou nabídku" v širším, prvním uvedeném yslu.
5 Termínem „zadavatel" označuji subjekt (např. státní organizace, obecní úřad nebo občanské sdruženi), který' najímá sociálni pracovníky, aby v jeho režii pomáhali řešit nějaký problém. Terminem „klient" označuji subjekt (jedince nebo skupinu), jemuž sociální pracovník pomáhá zvládat jeho obtížnou životní situaci. Zadavatel a klient může být za určitých podmínek jeden a tentýž subjekt, není to ovšem zcela běžné.
6 Zadavatelé jsou často bývalými nebo aktuálními pracovníky jiných pomáhajících oborů. Jsouce pověřeni funkcemi manažerů, ve svém rozhodováni o podmínkách výkonu podřízených sociálních pracovníků obvykle uplatňují ty představy o sociální práci, které jsou obvyklé v rámci ko-munityjejich kolegů.
7 Zkratkou „MPSV" označuji Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky.
8 Podnětná byla diskuse s Dr. Janečkovou a Dr. Bašteckou na konferenci Rady pro rozvoj sociální práce na téma další vzdělávání v sociální práci v únoru 2006 v Brně o tom, kdo má zajišťovat kooperaci pracovníků v sociálních službách při zajišťováni komplexní pomoci klientům.
9 Ovlivnil mé rozhovor s Dr. Bednářem, Ph.D., o tom, zda sociální práce je „moderní instituce" nebo „tradičně chápaná pomoc bližnímu". S doc. Chytilem jsme diskutovali, zdaje účelnější prosazovat, aby sociální práce byla „profesionálním" nebo „polo-profesionálním" oborem, a zda a proč je žádoucí, aby sociální pracovnici měli zákonem vymezený monopol na poskytování určitých typů služeb. S Dr. Nečasovou, Ph.D., jsme rozebírali otázku, zda by monopol na výkon určitých činnosti posílil zaměřeni sociálních pracovníků na specifické potřeby klientů čí zda by přinesl riziko, že se sociální pracovníci zaměří na své zájmy více než na zájmy klientů.
10 Zamýšlel jsem se, zda česky píšící autoři definuji pole působnosti sociální práce jako odlišné od doményjiných pomáhajících oborů (viz např. Matoušek, 2003: 213; Chytil, Nedělníková, Příhodové: 2004; Matoušek, Koláčková, Kodymo-vá, 2005: 14-15; Radostová, Matoušek, Holda, 2006: 130 aj.).
11 Jako člen Pracovní skupiny pro sociální vědy Akreditační komise CR jsme měl možnost s řadou žadatelů o akreditaci studia sociální práce prodiskutovat vztahy mezi sociální práci, psychologií, teologií a pastorací, (sociální)
Sociální práce/Sociálna práca 2/2008
pedagogikou, medicínou, geriatrickou péči aj. Diskutoval jsem také se žadateli, kteří sociální práci považovali za nedefinovanou oblast, která je schopná „nasát" cokoliv.
12 Během projednávání předlohy zákona o sociálních službách na MPSV ČR mé zaujala diskuse o tom, zda a zajakých podmínek mohou sociální práci vykonávat absolventi vysokoškolského studia jiných oborů. Tato diskuse se později přenesla také najednání Asociace vzdělavatelů v sociální prácí.
13 Na základě případových studií čtyř agentur pečovatelské služby bylo možné popsat typické charakteristiky převážně „administrativního" (Musil, 2004a: 57-68; Musil, Hubíková, Kubal-číková, Dvořáková, 2005:93-%) a převážné „filantropického" (Musil, Kubalčiková, Hubíková, Nečasová. 2004:309-311; Musil, Hubíková, Kubalčiková, Dvořáková, 2005: 93-96; Nečasová, Musil, 2006) pojetí sociální práce ve službách pro seniory. Empirickou studii pokusu o převážně profesionálni pojetí sociální práce v konkrétní organizaci se mně dosud nepodařilo uskutečnit. Rysy „profesionálního" přístupu proto odvozuji z teoretického modelu (Musil, 2004a: 15-18, 110-117).
14 Jakákoliv podobnost je čistě náhodná.
15 Označením „SP" nahrazuji ve schématu termíny „sociální práce" nebo „sociálni pracovník".
16 Označením „ŽS" nahrazuji ve schématu termín „životní situace".
17 Terminem „peer supervíze" zde označují zprostředkovávání náhledu kolegou, který má zkušenost ze sociálni práce s cílovou populací, která je podobná cílové populaci, s niž pracuje supervj-dovaný.
18 Praktická láska k bližnímu zde nutně nemusí mít explicitně náboženský význam.
19 Termínem „vzdělávací supervize" zde označuji poskytování zpětné vazby, jehož cílem je podporovat schopnost učit se novým dovednostem. Termínem „manažerská supervize" označuji poskytování zpětné vazby, jehož cílem je vytvářet předpoklady pro přijetí instrukcí lidmi v organizaci.
20 „Jasným rozlišením oblasti působnosti" zde nemyslím „vytyčeni nepřekročitelných hranic". V rámci „profesionálního" pojeti se počítá s tím, že hranice mezi obory nejsou zřetelné a jejich sféry působnosti se více nebo méně překrývají.
„Jasným rozlišením oblastí působnosti" se zde proto označuje snaha vymezit specifické zaměřeni - charakteristicky předmět pozornosti a typické cíle, které se liší od charakteristického předmětu pozorností a typických cílů jiných oborů. Předpokládá se, že specifická zaměření je možné vymezit, i když existují více nebo méně rozsáhlé „sféry doteku".
21 Upozornila mě na to kolegyně Mirka Nečasová.
22 Pojmy, z jejichž hlediska Banks (2001: 145) popisuje rozdíly mezi „modely praxe sociální práce", lze volné přeložit asi následovně: „identita sociálního pracovníka", „zdroj moci sociálního pracovníka", „pojetí uživatele služby", „stredobod pozornosti", „zdroj orientace v roli", „klíčové principy" a „typ organizace, který nejlépe umožňuje výkon praxe podle daného modelu".
23 „[...] k mnohosti výbéru z různorodých nabídek [...] vede převaha zkušenosti zprostředkované [...] rostoucí globalizací sdělovacích prostředků [...], média, zejména elektronická, z nás činí bezprostřední' diváky představení, která se odehrávají na místech, na nichž nemůžeme být Jý-zicky přítomni'\...\ Ve světe plném alternativních možností volby stylu života se strategické životní plánování stalo obzvlášťdůležité[...] stalo se prostředkem přípravy [...] vlastního životního běhu každého jedince" (Giddens, 1991:83-85.)
24 „(...] v závislosti na specifickém tématu, které je právě ve hře, a na specifické situaci vznikají a opět zanikají přechodné koalice různých stopin a z různých táborů [...] Jsou to pragmaticki aliance [...] Individualizovaná společnost vytvátí: půdu pro nové a ideologicky různorodě konstituované konflikty [...], které se vymykají dříve obvytr.< lým schématům [...] a týkaji se specifických útua-i ci a osobností." (Beck, 1992:100-101.)
25 Osobné jsem to zažil v letech 2005 až 2006 třikrát. Scénář události byl vždy přibližně stejnfíl Jedinec A prožil překvapení, protože svým nikoli konfrontačně míněným výrokem vyprovokO>.l val jedince B k poměrně ostře odmítavé reakci, Následovala časové omezená výměna jedno-i stranných argumentů („oba mleli svou"),ponÄi v určitém časovém odstupu následovala smířila vá snaha obou účastníků prezentovat nezaujatí | stanovisko k tématu předchozí zaujaté výméflra názorů. Ve všech třech případech diskuse (Mlel nepokračovala, přestože jedinec A a jedinec J měli příležitost se setkat.
Různorodost pojetí, nejasná nabIdka a kontrola výkonu „sociální práce"
Použitá literatura
BANKS, S.: Ethics and Values is Social
Work. (Second Edition.) Palgrave, Basingstoke 2001.
BECK, U.: Risk Society. Towards a New Modernity. Sage, London etc. 1992.
GIDDENS, A.: Modernity and Self-Identity. Self and Society in the Late Modern Age. Polity Press, Oxford 1991.
HOWE, D.: Social Workers and their Practice in Welfare Bureaucracies. Gower, Al-dershotl986.
CHYTIL, 0„ NEDĚLNÍKOVÁ, D., PRÍHO-DOVÁ, A.: The analysis of theoretical concepts and methods of social work in the Czech and Slovakian literature. In: ERATH, P., L1TTLECHILD, B., VORNA-NEN, R. (eds.), Social Work in Europe -Description, Analysis and Theories, ISIS, Eichstätt 2004, pp. 75-85.
JOHNSON, T. J.: Professions and Power. Macmillan, London 1972.
LAAN V. d., G.: Otázky legitimace sociální práce. Albert - ZSF OU, Boskovice - Ostrava 1998.
UPSKY, M.: Street-level Bureaucracy. Dilemmas of the Individual in Public Services. Russell Sage Foundation, New York 1980.
LYOTARD, J.F.: O postmodernismu. Postmoderno vysvětlované dětem a postmo-derní situace. FÚ AVCR, Praha 1993.
MATOUŠEK, O.: Slovník sociální práce. Portál, Praha 2003.
MATOUŠEK, O., KOLÁČKOVÁ, J., KODY-MOVÁ, P. (eds.): Sociální práce v praxi. Specifika různých cílových skupin a práce
I snimi. Portál, Praha 2005.
MUSIL, L.: „Ráda bych Vám pomohla, ale
I ..." Dilemata práce s klienty v organizacích. Marek Zeman, Brno 2004a.
MUSIL, L.: Standardy kvality a sociální práce v sociálních službách. Sociální práce/ Sociálna práca, l/2004b, s. 53-74.
MUSIL, L., KUBALCÍKOVÁ, K., HUBÍKO-VÁ, O., DVOŘÁKOVÁ, M.: Kvalifikační potřeby pracovníků v sociálních službách pro seniory. (Závěrečná zpráva.) Praha: VÚPSV, 2005.
MUSIL, L„ HUBÍKOVÁ, O., KUBALCÍKOVÁ, K., HAVLÍKOVÁ, J.: Působení politiky sociálních služeb na kulturu poskytování osobních sociálních služeb ve vybrané OSS. (Průběžná zpráva z první fáze výzkumu.) VÚPSV - výzkumné centrum Brno, Praha 2006. (viz: http//www.vupsv. cz/publikování/publikace/2006)
MUSIL, L., KUBALCÍKOVÁ, K., HUBÍKOVÁ, O., NEČASOVÁ, M. Do social workers avoid the dilemmas of work with clients? European Journal of Social Work, Vol. 7, No. 3, November 2004, pp. 305-319.
NAVRÁTIL, P., MUSIL, L.: Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. In Sociální studia, 5,2000,127-163.
NEČASOVÁ, M., MUSIL, L.: Pracovní podmínky a dilemata pomáhajících pracovníků. Poznatky z výzkumu charitní pečovatelské služby. Sociální práce/Sociálna práca, 3/2006, s. 57-71.
PETRUSEK, M.: Konsensus. In: Velký sociologický slovník, Karolinum, Praha 1996, s. 523-524.
RADOSTOVÁ, Z., MATOUŠEK. O., HOLDA. D.: Absolventi katedry sociální práce FF UK Praha v praxi. Sociální práce/Sociálna práca, 2/2006,114-132.
VOSTROVSKÁ, H.: Reálná podoba pečovatelské služby. CAPS, Hradec Králové 2001.