Kultura chudoby 1 Oskar Lewis2
Vytváří členství ve skupině, která byia po celé generace chudá, příslušnost k odlišné kultuře? Výzkum mezi Portoňčany v Portoriku a New Yorku ukazuje, že ano.
*
Chudoba a takzvaná válka proti ní poskytují současné vládě ústřední vnitropolitické téma. Oficiálně se uznává, že mezi obyvatelstvem, které se těší bezpříkladnému materiálnímu blahobytu (s průměrným ročním příjmem přesahujícím 7000 dolarů na rodinu), žije asi 18 milionů rodin, čítajících více než 50 milionů jednotlivců, pod hranici 3000 dolarů na rodinu za rok, tedy pod "hranicí chudoby*3. K vylepšení situace mnoha těchto lidí ročně rozděluje Úřad pro hospodářský rozvoj 1,6 miliardy dolarů z federálních fondů a dalších mnoho set milionů dolarů se poskytuje nepřímo prostřednictvím mimořádných federálních dotací do zdravotnictví, vzdělávání, veřejné sociální péče a vybavenosti měst.
Nárůst činnosti zaměřené na pomoc chudým, kterou dokazuji tato čísla, doprovází expanze publikací z oblasti sociálních věd na téma chudoba. Pří hodnocení chudých rozvíjejí autoři těchto prací dvě protikladná hodnocení chudých, které můžeme najit v literatuře, v příslovích a v lidové slovesnosti v celé dosavadní historii. Právě tak jako část autorů vždy považovala chudé za požehnané, pocestné, upřímné, poctivé, nezávislé, čestné, laskavé a šťastné, tak současní vědci zdůrazňují jejich velké a přehlížené schopnosti soběstačnosti, vůdcovství a společenské organizace. Naopak, stejné jako byli chudí charakterizováni jako neschopní, podlí, sprostí, hrubí, zlí a zločinní, tak dnešní autoři poukazují na nezvratné destruktivní působení chudoby na charakter jednotlivce a zdůrazňují, že uskutečňování a řízeni projektů proti chudobě musí být pevně v rukou řádně ustavených orgánů. Tento názorový střet se částečně promítá do boje o politickou kontrolu těchto programů mezi federálními a místními úřady. Nesoulad vyplývá také z tendence zaměřovat úsilí a pozornost na osobnost individuálni oběti chudoby spíše než na komunitu a rodinu slumu. Důsledkem toho je, že se nerozlišuje mezi chudobou a tím, co nazývám kulturou chudoby.
Toto slovní spojení je přitažlivé a v současné literatuře bývá často používáno i zneužíváno. Používám je svých textech jako specifický konceptuálni model, který popisuje subkulturu západní společnosti, která má vlastní strukturu a vnitřní logiku, a vlastní způsob života předávaný v rodinách z generace na generaci. Kultura chudoby není pouze záležitostí strádání a neuspořádanosti, tedy stavem nedostatku něčeho. Je to kultura v tradičním antropologickém pojetí, tedy taková, která poskytuje lidským bytostem návod na život, připravený soubor řešení problémů, a plní tedy významnou adaptivní funkci. Tento způsob života přesahuje státní hranice a regionální rozdíly, stejně jako rozdíly mezi městem a venkovem v jednotiivých zemích. Af se vyskytuje kdekoli, vykazují jeho představitelé pozoruhodnou podobnost v rodinných strukturách, v mezilidských vztazích, zvycích, v hodnotovém systému a v orientaci v čase.
*
O tomto významném komplexu lidského chování nemáme zdaleka dost informací. Moje koncepce se vyvíjela postupně, tak jak pokračovala moje práce a do budoucna je přístupna úpravám či změně v souladu s výsledky další práce ať již mé vlastní či ostatních badatelů. Nedostatek literatury o kultuře chudoby je výsledkem toho, že mezi velmi chudými lidmi a příslušníky střední vrstvy - vědeckými a sociálními pracovníky, učiteli, lékaři, duchovními a dalšími - kteří nesou hlavni odpovědnost za uskutečňování programů proti chudobě, existuje komunikační propast. Řada způsobů chování, které kultura chudoby akceptuje, odporuje ideálům,
1 Termin " Culture of Poverty překládáme'jako "kultura chudob/, protože se domníváme, že termín 'Mura bid/, který v léto souvislosti navrhují někteří autoři (viz např. Mareš, P.: Sociologie nerovnosti a chudoby, Praha 1999, str. 62) má v českém jazyce konotace, které původnímu termínu neodpovídají
2 Lewis, 0.: The Culture of Poverty, Scientific American, s v. 215, č. 4,1966, str. 19-25
3 "Poverty Line"- hranice chudoby ve vztahu k průměrnému přijmu. Dnes je kritérium chudoby méně než 60% průměrného přijmu. (Mareš, P.: Sociologie nerovnosti a chudoby, Praha 1999, str. 122)
i
kterých si váži většinová společnost. Práce z oblasti společenských věd, zabývající se problémovými rodinami, proto často zdůrazňují jejich nestabilitu, nedostatek řádu, vedení a vnitřního uspořádání. Moje pozorování ale svědčí o tom, že toto chování má pevné vzory a je poměrně dobře předvídatelné. Spíše mě často zaráží, jak se jejich způsob života neúprosně opakuje a jak hluboce je zakořeněn.
Koncepce kultury chudoby může pomoci napravit nesprávné pochopení, které popisuje určité vzorce chování etnických, národnostních nebo regionálních skupin jako jejich typické charakteristiky. Například vysoký počet sňatků uzavřených na základě zvykového práva nebo domácností vedených ženou, se vždy pokládal za typický pro černošské4 rodiny v USA a zdůvodňoval se historickou zkušeností otroctví. Ve skutečnosti se však ukázalo, že tyto domácnosti vykazují základní rysy kultury chudoby, které nacházíme v mnoha částech světa u rozličných národů, i mezi populacemi, které minulost otroctví nemají. Ačkoli je už nyní možné formulovat podobné obecné závěry, máme se v této obtížné a citlivé otázce stále ještě hodně co se učit. Nedostatek intenzivního srovnávacího antropologického výzkumu chudých rodin v kontextu různých zemí, zejména absence těchto výzkumů v zemích socialistických5, je vážnou překážkou ve snaze formulovat spolehlivé konstanty kultury chudoby, které by šly napříč kulturami. "' "
Mé výzkumy chudoby a rodinného života se soustředily hlavně na Mexiko. Někteří z mých mexických přátel mi občas jemně naznačili, abych svůj výzkum chudoby přesunul do USA. Učinil jsem první krok tímto směrem a momentálně se zabývám výzkumem portorikánských rodin. Za tři roky jsem sesvýrhi spolupracovníky shromáždil údaje o stovce reprezentativních rodin ve čtyřech slumech Greater San Juanu6 a o zhruba padesáti rodinách jejich příbuzných v New Yorku.
Naše metody kombinují tradiční postupy sociologie, antropologie a psychologie. Zahrnují sérii 19ti dotazníků, jejichž vyplněni zabere u každého respondenta asi 12 hodin. Týkají se předchozího bydliště a zaměstnání všech dospělých, rodinných vztahů, příjmů a výdajů, celkového vybavení domácnosti a osobního majetku, přátelských vazeb (zejména compadrazgo7, neboli kmotrovstvi, vztahu, který slouží jako jistý druh neformálního sociálního zabezpečení pro děti těchto rodin a vytváří zvláštní závazky mezi dospělými), dále rekreačních návyků, zdravotního stavu, politického a náboženského přesvědčení, světonázoru a "kosmopolitismu"8. Při výzkumu této populace nám také pomáhají rozhovory s otevřenými otázkami a psychologické testy Qako například tematicko-apercepčni testy, Rorschachůvtest a test na doplňování vět).
. Celá tato práce má vytvořit kontext k podrobnému výzkumu několika vybraných rodin. Protože rodina je malým sociálním systémem, nabízí se jako předmět holistického antropologického přístupu. Výzkum rodiny jako celku překlenuje propast mezi dvěma krajními konceptuálními modely - kultury na straně jedné a jedince na straně druhé - a umožňuje sledovaní jejich vzájemných vztahů ve skutečném životě. Ve velkoměstech jako je San Juan nebo New York přitom rodina tvoři přirozenou jednotku výzkumu.
V ideálním -případě j& flaším cílem pokud mežne přirozené pozorování života rodin s minimálním vměšováním. Tak intenzivní výzkum však nutně vede k vytvoření silných osobních pout Dva moji asistenti byli Mexičané, jejichž rodiny jsem dříve zkoumal. Jejich "mexický pohled" na slumy Portoričanů přispěl k určeni shod a rozdílů mezi mexickou a portorickou subkulturou. Strávili jsme mnoho hodin tím, žé jsme se účastnili rodinných oslav, smutečních shromáždění a křtů,.odpovídali na nouzová volání, odváželi lidi do nemocnice, dostávali je z vězení, vyplňovali za ně dotazníky, sháněli byty a pomáhali jim pn hledání zaměstnání nebo zajištění sociálních dávek. S každým členem rodiny jsme provedli a nahráli rozhovor zachycující jejich životní příběh a odpovědi na tematicky široký rozsah otázek. Pokud jde o uspořádání našeho materiálu, pokusili jsme se prostřednictvím důkladného dotazování zrekonstruovat vyprávění o týdnu nebo větším počtu po sobě jdoucích dnů života každé rodiny a také jsme sledovali a zaznamenali jejich úplný průběh. První část tohoto výzkumu, která bude publikována, vyjde příští měsíc pod titulem 'La Vida, a Puerto Rican Family in the Culture of Poverty - San Juan and New York'9.
4 Český překlad nedodržuje politicky korektní vyjadřován i, neboť respektuje terminologii autora článku. Zachovává ledy terminy běloch (white), černoch (black) a od nich odvozená slova (pozn. .překl.)
5 Text byl publikován v roce 1966, autor má na mysli tehdejší Sovětský svaz a země v oblasti jeho vlivu (pozn. překl.)
6 San Juan je hlavni město Portorika (pozn. překl.)
7 Compadrazgo - typ kmotrovstvi v Mexiku, které kmGtrům ukládá odpovědnost za duchovni vývoj dítěte a zakládá důležité rituálni pouto mezi kmotry a rodiči dítěte (pozn. překl.)
8 Kosmopolitismus - zde spiše multikulturalita, přijímáni nadstátních (nadnárodních) hodnot a prvků života (pozn. překl.)
9 Lewis, O.: La Vida, a Puerto Rican Family in the Culture of Poverty - San Juan and New Yorií, New York, 1966 (pozn. překl.)
Na světě je mnoho chudých lidí. Chudoba dvou třetin světové populace, která žije v rozvojových ze mích, se nepochybně správně označuje jako "problém problémů". To však nijak neznamená, že by všichni žili v kultuře chudoby. Je zřejmé že pro to, aby tento způsob života mohl vzniknout, a aby se mu dařilo, musí být splněny určité předpoklady. ...   •*• •
Výchozími podmínkami je peněžně-tržní ekonomika {cash economý), která využívá námezdní pracovní silu a vyrábí za účelem dosažení zisku, dále stále vysoká míra nezaměstnanosti či nedostatečné zaměstnanosti a nízké mzdy pro nekvalifikovanou pracovní sílu. Lidem s nízkým příjmem společnost nedokáže, ani na bázi dobrovolných organizací, ani vládními nařízeními, nabídnout adekvátní sociální, politický ani ekonomický aparát. Uplatňuje se bilaterální příbuzenský systém, založený na nukleární rodině schopné reprodukce, který je zcela odlišný od unilaterálního rozšířeného příbuzenského systému založeného na rodech a klanech. Dominantní třída prosazuje a uplatňuje hodnotový systém, který vysoce oceňuje šetrnost a hromadění bohatství a majetku, zdůrazňuje možnost vzestupné vertikální mobility a vysvětluje špatné ekonomické postavení jako výsledek osobní nedostatečnosti a méněcennosti jednotlivce.
Tam, kde převažují tyto podmínky, se mezi některými chudými lidmi rozvíjí specifický způsob života - kultura chudoby. Proto jsem ji také označil za subkulturu západního společenského uspořádání. Je to jak adaptace, tak i reakce chudých na jejich okrajovou pozici v třídně uspořádané, vysoce individualizované, kapitalistické společnosti. Vyjadřuje úsilí vyrovnat se s pocity beznaděje a zoufalství, které plynou z toho, že si přísíušnid komunity stojící na okraji společnosti uvědomí, že je nepravděpodobné, aby dosáhli úspěchu ve smyslu převládajících hodnot a cílů. Mnohé znaky kultury chudoby můžeme považovat za lokální, spontánní úsilí uspokojovat potřeby, které chudým instituce a orgány většinové společnosti neposkytují, protože chůd í nejsou způsobilí tyto služby užívat, nemohou si je dovolit, nebo jsou nevzdělaní a nedůvěřiví.
Jakmile kultura chudoby jednou vznikne, má sklony neustále se reprodukovat. Děti narozené ve slumu obvykle do věku šesti či sedmi let vstřebají základní postoje a hodnoty své subkultury. Proto nejsou psychologicky připraveny plně využit měnící se podmínky nebo zlepšující se možnosti, které se mohou během jejich života objevit.
*
Díky svému výzkumu jsem identifikoval asi 70 znaků, které kulturu chudoby charakterizují. Ty základní mohou být popsány ve čtyřech systémových dimenzích: vztah mezi subkulturou a většinovou společností; charakter slumového společenství; typ rodiny; postoje, hodnoty a povahové vlastnosti jednotlivců.
Klíčovým prvkem kultury chudoby je skutečnost, že chudí se neangažují a nezačleňuji do významných společenských institucí. Důsledkem je celá škála různých vzájemně souvisejících jevů zahrnující především chudobu, ale také segregad, diskriminad, strach, podezírání, netečnost a vznik alternativních institucí a postupů v siumových komunitách. Lidé tu nejsou členy politických organizací ani odborů, a banky, nemocnice, obchodní domy nebo muzea navštěvují jen velice-zřídka. Jejich angažovanost v institucích většinové společnosti - ve vězeních, v armádě a v síti státní sociální péče - jen málo přispívá k potlačení charakteristických znaků kultury chudoby. Systém sociální podpory, který stěží udržuje lidi při životě, chudobu a všeprostupující pocit beznaděje spíše podporuje nežli potlačuje.
Lidé kultury chudoby vytvářejí málo bohatství a málo ho také dostávají zpět. Chronická nezaměstnanost, nízké mzdy, nedostatek majetku a úspor, absence potravinových zásob v domácnosti a chronický nedostatek peněz uvězňují rodiny i jednotlivce v bludném kruhu. Pro nedostatek peněz slumové domácnosti často nakupují malé množství jídla za vyšší ceny. Ekonomika slumu se tak obraci dovnitř. Vyznačuje se častým zastavováním osobních věcí, půjčováním peněz na lichvářský úrok, každodenními výpůjčkami mezi sousedy a používáním starého oblečení a nábytku.
Existuje zde vědomí hodnot střední třídy. Lidé o nich mluví, a některé z nich dokonce prohlašují za své vlastní. Nicméně podle nich vůbec nežijí. Prohlašují, že občanský nebo církevní sňatek (případně oba) jsou ideální formou sňatku, ale jen málokdo sňatek vůbec uzavírá. Pro muže, kteří nemají stálou práci, majetek, ani perspektivu bohatství, které by mohli předat svým dětem, kteří žijí přítomností bez vyhlídek do budoucnosti, kteří se chtějí vyhnout výdajům a právním potížím při sňatku či rozvodu, je volný partnerský svazek nebo neoficiální
manželství rozumným řešením. Ženy pak odmítají nabídky k sňatku od mužů, kteří jsou ve většině nedospělí a nezralí, krutí a obecně nespolehliví. Také ony cítí, že volný svazek jim dá určitou svobodu a možností, jaké mají muži. Tím, že nepřiznávají otcům svých dětí oficiální status manžela, mají také ženy na své děti větší nárok. Také si udržuji výhradní právo na svůj majetek.
Ruku v ruce s oddělením se od většinové společnosti jde nepřátelství k základním institucím těch, kteří jsou považováni za vládnoucí třídu. Setkáme se s nenávistí vůči policii, nedůvěrou k vládě a k těm, kteří mají vysoké postavení, a s cynismem, který sahá až k cirkvi. A tak má kultura chudoby jistý potenciál k odporu a k účasti na politických hnutích namířených proti stávajícímu řádu.
Kultura chudoby, pro niž jsou typické nuzné a přeplněné příbytky, je bohatá na společenský styk, ale kromě struktury nukleárních a rozšířených rodin má minimální organizad. Obyvatelé slumu se příležitostně sdružují v krátkodobých neformálních seskupeních. Také místní gangy, které působí napříč slumem, jsou už značným pokrokem oproti oné nulové soudržnosti, kterou mám na mysli. Je to právě nízká úroveň organizace, která způsobuje okrajové a anomální postavení kultury chudoby v naší vysoce organizované společnosti: Většina primitivních národů dosáhla vyššího stupně sociokulturní organizace než současní obyvatelé městských slumů. Tím ovšem nechci říci, že ve slumu nemůže existovat smysl pro společenství a duch pospolitosti. Tam, kde slumy od jejich okolí oddělují zdi nebo jiné fyzické bariéry, kde jsou nízké nájmy, kde lidé bydlí trvale, a kde populace tvoří výraznou etnickou, rasovou nebo jazykovou skupinu, může totiž vzniknout vědomí podobné pospolitosti jako na vesnici. V Mexico City10 avSan Juanu je takové územní uspořádání způsobeno nedostatkem levného bydlení mimo již existující slumové oblasti. V Jižní Africe je zase vynuceno apartheidem, který vykazuje přistěhovalce z venkova na předem určené lokality.
V rodinách kultury chudoby se~dětství nepovažuje za období života, které by bylo třeba láskyplně chránit a prodlužovat. Pohlavní život začíná brzy. Nestabilita neoficiálního manželského svazku vede k tomu, že rodina se soustřeďuje kolem matky a je mnohém pevněji spojena s matčinou rozšířenou rodinou. Ženská hlava domácností rodinu řídí autoritativně. Mezi sourozend existuje, přes slovní zdůrazňování rodinné soudržnosti, silné soupeření o omezený přísun materiálních statků i mateřské lásky. Je zde málo soukromí.
Jedinec vyrůstající v tomto prostředí má silný pocit fatalismu, bezmocnosti, závislosti a méněcennosti. Tyto znaky, které se v současné literatuře tak často označují jako charakteristické pro americké černochy, jsem nalezl stejně výrazné u obyvatel slumů v Mexico City a San Juanu, kteří nejsou segregováni nebo diskriminováni pro svou příslušnost k odlišné etnické či rasové skupině. Další znaky, jako je častý výskyt nízkého sebevědomí a slabého ega, nedostatečná vyjadřovací schopnost a nejasná sexuální identifikace, všechny odrážejí nedostatek materské pozornosti. K tomu přistupuje silná orientace na přítomnost, relativně slabá schopnost odkládat požitky a plánovat budoucnost, stejně jako vysoká tolerance pro psychopatologické chování Všeho druhu. Je zde velmi rozšířeno přesvědčení o mužské nadřazenosti a mezi muži také posedlost "mačismerď", vlastní maskulinitou.
Lidé kultury chudoby s provindálním a lokálním rozhledem a malým vědomím dějin znají jen své okolí a svůj způsob života. Obvykle postrádají znalosti, představivost ä koncepce, které by jim pomohly vidět podobností mezi jejich potížemi a potížemi lidí v podobném postavení jinde ve světě. Přestože jsou velmi vnímaví ke symbolům statusu, nemají vlastní třídní povědomí..
*
Odlišnost mezi chudobou a kulturou chudoby je pro model, který zde popisujeme, zásadní. Existují četné příklady chudých lidí, jejichž způsob života bych jako tuto subkulturu neoznačil. Mnoho primitivních a preliterámích společností, které zkoumali antropologové, trpí výraznou chudobou, kterou můžeme připsat nízké technické vyspělosti, nedostatku zdrojů nebo obojímu. Dokonce i ta nejjednodušší společenství mezi nimi vykazují vysoký stupeň sociální organizace a relativně integrovanou, uspokojujici a soběstačnou kulturu.
Nejnižší kasty v Indii, žijící v bídě - jako Čamarové, zpracovatelé kůže, a Bhangové, uklízeči - zůstávají začleněny do většinové společnosti a mají i vlastní instituci samosprávy - pančaját (panchayat)12. Tato instituce a jejich rozšířené unilaterální příbuzenské sítě neboli klany, které překračují hranice vesnic, jim dává silný pocit
m Zde i nadále ponecháváme autorem užívané označeni Mexico City (špan. Cuidad de IWéx/co) /pozn. přek)./
11 'Machismo", navrhujeme zavést neologizmus "mačizmus" a pro muže maazmus vyznávajícího termín "mačo" (pl. 'mačové")
12 Rada vesnických stařešinů (pozn. překl.)
identity a kontinuity. Při zkoumání" života těchto lidí jsem kulturu chudoby, jež by jejich chudobu provázela, nenalezl.
Židé ve východní Evropě byli chudí obyvatelé měst, kteří byli často uzavřeni v ghettech. Mnoho znaků kultury však nevykazovali chudoby. Měli literami tradici, která kladla značný důraz na vzdělání. Vytvořili řadu nezávislých společenství, s úctou zachovávali společenské uspořádání, které se soustřeďovalo kolem rabína a měli náboženství, která je učilo, že jsou vyvoleným národem.
Uvedu ještě čtvrtý, poněkud spekulativní příklad chudoby bez kultury chudoby. Na základě omezeného přímého pozorování v jedné zemi - na Kubě - a na základě nepřímých svědectví se přikláním k názoru, že v socialistických zemích kultura chudoby neexistuje. V roce 1947 jsem provedl výzkum slumu v Havaně. Nedávno jsem měl příležitost tentýž slum a některé ze zkoumaných rodin navštívit znovu. Místo se po fyzické stránce, vyjma krásné nové mateřské školy, mnoho nezměnilo. Lidé byli chudí stejně jako předtím, ale zapůsobilo na mne, že jsem se tentokrát setkal s mnohem slabším pocitem netečností a beznaděje, který je tak příznačný pro kulturu chudoby v městských slumech v USA. Slum byl nyní lépe organizován s bytovými, vzdělávacími a stranickými výbory. Lidé nalezli nový pocit síly a důležitosti v učení, které oslavuje nejnížší třídu jako naději lidstva; a také se ozbrojili. Jeden kubánský úředník mi sdělil, že Castrova vláda prakticky odstranila zločinnost tím, že vyzbrojila zločince!
Je zřejmé, že Castrův režim pn revidování Marxova a Engelsova učeni neodepsal takzvaný lumpenproletaríát jako přirozeně reakční a protirevoluční silu, ale pokládal jej spíše za revoluční potenciál, který využil. Frantz Fanon ve své knize Psanci této země (The Wretched ofthe Earth) podobně hodnotí jeho úlohu v alžírské revoluci: "V této lidské mase, mezi těmito obyvateli chatrčí, v tomto jádru lumpenproletariátu, nalezne povstání svou hlavni městskou sílu: Neboť lumpenproleiariát, tato horda hladovějících a ze svých kmenů a rodů vykořeněných lidí, tvoří jednu z nejživelnějších a nejradikálnějších revolučních sil kolonizovaných národů."
Je pravda, že mezi chudými Portoričahy jsem našel jen málo revolučního ducha nebo radikálni ideologie. Většina rodin, které jsem zkoumal, byla politicky konzervativní. Asi polovina rodin sympatizuje s republikánskou stranou (Statehood Republican Party}, která je pravicovým soupeřem strany demokratické [Popular D&mocratic Party), vévodící politice společného (obecného) blaha. Zdá se, že sklony k odporu proti společenskému systému se tedy mezi lidmi žijícími v kultuře chudoby značně liší podle konkrétní země a historických okolností. Narozdíl od Alžírska nacházejí hnutí za nezávislost v Portoriku jen malbu podporu veřejnosti. V Mexiku byl boj za nezávislost sveden už dávno a od tě doby se zde již žádné hnutí, které by burcovalo obyvatele nových i starých slumů hlavního města, neobjevilo.
Zdá se, že každé hnutí, ať už náboženské, mírové či revoluční, které organizuje chudé, dává jim naději a účinně vyvolává pocit solidarity s většinovou společností, nutně účinně ničí psychologické a sociálni jádro kultury chudoby.V této souvislosti se domnívám, že přínos hnutí amerických černochů za lidská práva spočíval mnohem spíše v pozitivní změně jejich sebeúcty a pojetí sebe sama, než v hospodářském prospěchu, který pro ně získalo, přestože pokrok v těchto dvou oblastech sě nepochybně navzájem posiluje. Rasová diskriminace, která je navíc přítomna v kultuře chudoby amerických černochů, vytvořila potenciál pro revoluční odpor a organizace, které ve slumech San Juanu á Mexico City, stejně jako u chudých bělochů na americkém jihu chybějí.
*
Je-li správný můj předpoklad, že kultura chudoby vzkvétá a je endemická v oné fázi kapitalizmu volné soutěže, která předchází fázi sociálního státu, má potom endemický charakter i ve společnosti koloniální. Nejpravděpodobnějšími kandidáty kultury chudoby budou patrně lidé.kteří pocházejí z nejnižších vrstev rychle se měnící společnosti a jsou od ní již částečně odcizeni. Proto se tato subkultura bude vyskytovat nejspíše tam, kde imperiálni dobývání zničilo domorodé společenské a hospodářské struktury á drželo domorodce, třeba i po celé generace, v otrockém či znevolňujícím postavení, nebo kde feudalismus v pozdním vývoji koloniální ekonomiky ustupuje kapitalismu. Přechod k tomuto způsobu života můžeme očekávat spíše v případě vesnických dělniků bez půdy, kteří přicházejí do velkých měst, jako je tomu v Latinské Americe, nežli u migrantů ze stabilních zemědělských vesnic s dobře organizovanou tradiční kulturou, jako je tomu v Indii. Zda se kultura chudoby už nezačala také rozvíjet ve slumech v Bombaji a Kalkatě, se teprve ukáže. V porovnání s Latinskou Amerikou může silná sociální soudržnost mnoha afrických kmenových společenství brzdit nebo oddalovat vytváření plně rozvinuté kultury chudoby v nových městech a velkoměstech tohoto kontinentu. K uchování identity a
skupinového vědomí afrických černochů mohl v Jižní Africe přispívat také institucionalizqvaný systém represí a diskriminace v době apartheidu.
Z tohoto důvodu musíme mít pň pozorování a vyhodnocování důkazů o přítomnosti, narůstání nebo ubývání této subkultury stále na zřeteli dynamický aspekt lidských institucí. Pokud jde o vztah k většinové společnosti, mohou se někteří obyvatelé slumu s tradicemi státu, v němž žijí, identifikovat více, ačkoli trpí větší chudobou, než členové podobné komunity v jiných zemích. V Mexico City znalo vysoké procento respondentů včetně osob s minimálním nebo žádným formálním vzděláním, takové osobnosti jako byly Cuauhtémoc Hidalgo, otec Morelos, Juárez, Díaz, Zapata, Carranza a Cárdenas. Zato v San Juanu jména Rámon Power, José de Diego, Baldorioty de Castro, Rámon Betances, Nemesio Canales, Lloréns Torres byla neznámá a jen málo lidí mohlo vyprávět o zesnulém Albizu Camposovi. Pro chudého Portoričana začínají dějiny Muňozem Riverou a končí jeho synem Muňozem Marínem.
Kontext té které země může.být příčinou velkých rozdílů ve hře o základní rysy fatalismu a beznaděje. Vyspělá technologie, vyšší vzdělanost, všudypřítomné masové sdělovací prostředky a poměrně vysoké ambice všech skupin obyvatelstva - to vše nutí i ty nejchudší a nejvíce marginalizované komunity v USA, aby usilovaly o lepší budoucnost než obyvatelé slumu v Ekvádoru nebo Peru, kde jsou současné možnosti omezenější a kde ve městech i na venkově přetrvává autoritářský společenský systém. Z padesáti milionů amerických občanů, kteří jsou dnes více či méně oficiálně označovaní za chudé, žije podle mého odhadu asi dvacet procent v kultuře chudoby. Nejvíce jsou v této skupině zastoupeni černoši, Portoričané, Mexičané, Indiáni a chudí bílí jižané. V tomto výčtu je pro dotyčné určitá útěcha, neboť je daleko obtížnější překonat kulturu chudoby než odstranit chudobu samotnou. > , *' * '   » ■
Lidé ze střední vrstvy, kam jistě patří i většina badatelů z oboru společenských věd, mají sklon/ soustředit se na negativní aspekty kultury chudoby. Hodnotí negativně takové jevy, jako je orientace na přítomnost nebo svolnost oddávat se požitkům. Není mým záměrem idealizovat nebo romantizovat kulturu chudoby, neboť "je lehčí chudobu chválit než v ní žíť. Pozitivní stránky těchto tendencí však nesmějí být přehlíženy. Život pro přítomnost může rozvíjet spontaneitu či potěšení ze smyslových požitků, které u středních vrstev, orientovaných na budoucnost, už mnohdy otupěly. Často jsem překvapen, jaké podobnosti panují mezi móresy velmi bohatých -takzvaných 'jet sef a "café societ/™ - a kulturou těch nejchudších. V obou případech se jedná o poměrně povrchní kulturu. Je v ní hodně patosu, utrpení a prázdnoty. Neposkytuje nikterak velkou oporu ani uspokojení; její všeprostupujicí nedůvěra zvyšuje individuální bezmoc a osamocení. Ano, chudoba kultury je jedním z rozhodujících znaků kultury chudoby.
Koncepce kultury chudoby umožňuje činit všeobecné závěry, které mohou pomoci sjednotit a vysvětlit řadu fenoménů,'které byly až dosud považovány za charakteristické pro určité rasové, národnostní či regionální skupiny. Problémy, které povazujeme za typické pro nás či typicky černošské (případně typické pro jiné etnické skupiny), se ve skutečnosti ukazují jako endemické, v zemích, kde neexistuje segregace etnických menšin. Platí-li, že eliminace materiálni chudoby ještě neodstraňuje kulturu chudoby, platí také, že pochopení této subkultury může přispět k přijetí opatřeni, která by ji mohla pomoci odstranit.
* ., .    • .
Jaká je budoucnost kultury chudoby? Při odpovědi na tuto otázku musíme rozlišovat mezi zeměmi, kde kultura chudoby zasahuje jen malou část populace, a těmi, kde se jedná o jev rozšířený. Hlavní řešeni, které v USA navrhují sociální pracovníci zaměřující se na "tvrdé jádro" chudých, spočívá v pomalém zvyšování životní úrovně těchto lidí a jejich začleňování do středních vrstev. Kdekoli je to možné, je též předepsána psychiatrická léčba.
V málo rozvinutých zemích, kde v kultuře chudoby žije velké množství lidí, se taková sociální péče jevi jako neúčinná . Místní psychiatři dělají co mohou, aby se postarali o vlastni narůstající střední třídu. V těchto zemích mohou lidé žijící v kultuře chudoby hledat revolučnější řešení. Tím, že provedou základní strukturální změny společnosti a přerozdělí bohatství, tím, že zorganizují chudé a poskytnou jim vědomí sounáležitosti, stejně jako pocit síly a schopnosti něco či někoho řídit, se revolucím často podaří odstranit některé základni prvky kultury chudoby, a to dokonce i tehdy, pokud se jim nepodaří odstranit chudobu samotnou.
13 "Jet sef - mezinárodni smetánka, cestující mezi luxusními středisky proudovými letadly; "café societ/ - návštěvníci nočních barů (pozn. překl.)