Kriminalita patři dlouhodobě k najsledovanejším a nejdiskutovanějším společenským problémům. Odpovídají však naše predstavy o jejím rozsahu, nej-typičtejšich formách nebo o efektivite jednotlivých opatrení, zaměřených na jej i kontrolu, skutečnosti? A nakolik pravdivý je obraz, který nám o zločinu podávají média či oficiálni kriminálni statistiky? Odpoveď na tyto i podobné otázky nalezne čtenář v publikaci, která je zároveň přehledným a čtivě pojatým úvodem do kriminológie. Právě tento obor, s jehož poznatky se po vzoru zahraničních univerzit můžeme stále častěji setkat také ve studijních programech řady českých vysokých a vyšších odborných škol, se kriminalitě a jejímu zkoumáni soustavné věnuje. Kniha je koncipovánu tak, aby čtenáře vybavila základními znalostmi, potřebnými pro kritické hodnocení informaci o kriminalitě, její struktuře a v v voji. Poukazuje na řadu mýtů a polopravd, které diskuse o zločinu, pachatelích a obětech již tradične provázejí. Nabízí ucelený náhled
jí. 10 Ji o -m o> o
na ne/významnější kriminologickě i rie, a to jak ve vztahu k příčinám i minaíity. tak k moinosiem jejího o zavání. Zabývá se aktuálními tém jako je strach ze zločinu, veřejné něni o kriminalite, restorativni ju: nebo alternativní trest}-. Autor, který je pracovníkem Institutu pro kriminológii a sociální prevenci v Prase, při její přípravě vycházel z nejnovéjíich domácích i zahraničních kriminoíogických výzkumu. Také proto jeho práce osloví v podstatě každého, koho uvedená problematika zajímá. Rozhodné by však neměla uniknout pozornosti studentů, kteří se kriminalitou zabývají v rámci příbuzných společenskovědních oborů (zejména sociologie, práva, psychologie Či sociální pedagogiky). Relevantní poznatky pro vlastní práci v ní najdou rovněž experti, působící přímo v oblasti kon i roly krim i n a! i ty, jako jso u policisté. soudci, manažeři prevence kriminality, pwbační úřednici nebo školní metodici prevence.
I
i
9788024729824
4240760316
10
U VOD DO KRIMINOLOCilt
jedinečná. Pokud se vrátíme k příměru o exkurzi do neznámých krajin, setkání s kriminológií by mělo představoval zkušenost zvláštního druhu. Bude lo výlet do končin sice dobře známých a mnohokrát navštívených, ale průvodce při něm udělá vše pro to, aby je každý, kdo má zájem, uviděl v nových a dosud netužených barvách. Nezbývá než věřit, že takový zážitek bude pro čtenáře zajímavý a přínosný.
1.  KRIMINOLOGIE JAKO VEDA O KRIMINALITĚ
Samozřejmost, s jakou je většina z nás připravena pustit se kdykoli do diskuse o kriminalitě, naznačuje, že tento termín je užíván jako cosi jasně a zřetelní daného, pod čím si všichni představíme totožný okruh jevů. Vystoupí-li v televizi mluvčí Ministerstva vnitra se sdělením, že kriminalita meziročně vzrostla nebo klesla o pět či deset procent, jakoby automaticky se předpokládá, že diváci nebudou mít s porozuměním takové zprávě sebemenší problém. Podobného dojmu můžeme nabýt o kriminológii jako vědním oboru, který, jak název napovídá, se kriminalitou a jejím studiem zabývá (samotné slovo kriminológie vzniklo jako složenina latinského výrazu „eri-men", tedy zločin, a řeckého „logos", nauka nebo vědění). I zde budeme očekávat, že předmět kriminologického bádáníjcjednoznačně dán a není důvod jakkoli zpochybňovat, čím se kriminologové mají, eventuálně nemají zabývat. Za určitý rozmar kriminologů samotných bychom proto mohli považovat, že pokud mezi nimi existuje vleklý a vyčerpávající spor, pak právě o adekvátní vymezení samotného termínu kriminalita.
Na první pohled se zdá, že zde není proč váhat. Klíčem, podle něhož snadno označíme určité jednání zajednání kriminální, je nepochybně trestní zákon. Kriminalita pak vcelku jednoduše představuje souhrn takových forem chování, které trestní právo posuzuje jako trestné činy (srov. Colcman et al„ 2000). Přesto se nemálo kriminologů proti tomuto vymezení bouři, byť tím v zásade nedčlaji nic jiného, než že si komplikují vlastní práci. Jde o to, že zmíněné pojetí, zpravidla chápané jako legální definice kriminality, v sobě skrývá několik zásadních nedostatků. První z nich, klcrý stojí za uvedení, nutné potěší každého, kdo si libuje v paradoxech. Pokud je vyme-kriminality bytostně spjato s trestními zákoníky, pak se zcela logicky vnucuje úvaha, že jakmile by neexistovalo trestní právo, neexistovala by ve společnosti ani kriminalita. Jak v tomto duchu ironicky poznamenává ■ Jones (2006), trestni zákon je tím pádem sám o sobe hlavní příčinou zlomu Výroky tohoto typu přirozeně mohou znít až přespřiliš akademicky na hony vzdáleně potřebám praxe či zkušenostem běžných občanů, avšak
12  i   LľVOD PO KRIMINOLÓGIE
KRIMINOLÓGIE JAKf) VKDA O KRIMINALITĚ  . 13
jak naznačí následující řádky, legální definice kriminality vyvolává pochybnosti také z dalších důvodů.
LEGÁLNÍ DEFINICE ZLOČINU A JEJÍ NEDOSTATKY___
Spoléhat se při vymezení kriminality zcela a pouze na trestní právo je zrádné i pro to, že samotné trestní zákoníky procházejí takřka neustálými změnami. Díky tomu se stává, že v určitém historickém období je jistý druh jednání považován za trestný čin, a člověk tak za něj může být stíhán a odsouzen, zatímco v dobč jiné nikoli, přestože svou podstatou půjde stále o tentýž jev. Trestní zákony ostatně nejsou nic jiného než sociální konstrukt, kteiý si v příslušné době vytváří sama společnost, aby regulovala chování svých Čknů (Muncie et al., 2001). Názory, co je třeba tímto způsobem upravovat, se přitom mohou v průběhu času měnit, a to i výrazně. Příkladů nalezneme řadu. Historicky lze mimo jiné vystopovat značné změny přístupu společnosti k drogám a alkoholu, k potratům Či k homosexualitě. V domácí kriminologické literatuře bývá při této příležitosti citován § 109 trestního zákona z roku 1961, který za trestný čin považoval opuštění republiky (viz např. Kuchta el al., 2005). Málokdo z nás by o jedinci, který se takto provinil, patrně uvažoval jako o „typickém zločinci", nicméně přísné lpění na definici kriminality jakožto chování, které přesně a jednoznačně vymezuje existující trestní zákon, by si takové hodnocení žádalo.
Vzpomínka na totalitní režim má význam také z jiného důvodu. Je třeba pamatovat, že za každým zákonem stojí zcela konkrétní sociální, ekonomické a politické podmínky, v nichž vzniká, a které lak nutně odráží. Pokud tudíž kriminalitě rozumíme jako jevům, jež příslušná společnost zapovídá, je nezbytné dohlédnout k procesům, v nichž jsou trestní zákony formovány. Trochu překvapivě se na to nejednou zapomíná, a (o i na poli kriminológie Setkat se díky tomu můžeme s vědomou či nevědomou tendencí kriminalitu ěas od času antropomorfízovat, tj. připisovat jí vlastnosti a schopnosti živého organismu. Za takových okolnosti se o ní náhle nemluví jako o souboru jednání, která nacházejí svůj věrný odraz v konkrétním zákoně, přijatém konkrétními poslanci a v konkrétním čase, ale jako o jakémsi démonu, který si žije svůj vlastní a na nás spíše nezávislý život, mezi jehož projevy podle všeho bohužel patří zejména samovolný a nekontrolovatelný růst. Jak si ukážeme v jedné z následujících kapitol, k lomu, aby tento démon přišel
o pěkný kus svého hříšného těla. přitom někdy postačí náležitě hustý les rukou v poslanecké sněmovně. Je k tomu nutné například pouze to, aby zákonodárci zvýšili hranice, které oddělují trestné činy od přestupků, v rámci kriminálních statistik neevidovaných.
Stojí za povšimnutí, že těsné sepětí mezi politikou a trestními zákony je pověstným trnem v oku mnoha kriminologům hlásícím se k tzv. kritickým či radikálním proudům. Poukazují na skutečnost, že jedinci, respektive sociální vrstvy, které mají přístup k moci a k prosazování vlastních ekonomických a politických zájmů, mohou trestní zákony využívat ve svůj prospěch, a zejména pak k udržení jim vyhovujícího společenského stavu. I jejich méně politizujícím kolegům je nicméně jasné, že oddělovat zákonná vymezení zločinu od podmínek, v nichž k tomuto vymezováni dochází, je vskutku nemožné. Také proto je jednou z nej populárnějších a v učebnicích nejčastěji uváděných definic kriminológie ta, jejímž autorem je E. Sutherland (srov. Newbum, 2007). Podle něj jde ostudium procesů, jak jsou vytvářeny zákony, jak porušovány a jak společnost na toto porušování reaguje.
Citlivost některých kriminológii na výše nastíněný problém lze dobře Lustrovat diskusi, která sc před časem rozhořela ohledně udíleni mezinárodní Stockholmské kriminolo-gické ceny. Tou se od roku 2005 rozhodla švédská vláda ve spolupráci s Mezinárodní krlminologickou společností (ISC) a ve stylu Nobelovy ceny odměňovat význačné osobnosti, klcré mimořádnou merou přispěly k rozvoji oboru. Něktcři autoři jako F. Balvig či N. Chrístic však v léto ceně spatřují ohrození samotné podstaty kriminológie jako společenskou édn i ho oboru. V tradici zmíněné Suthcrlandovy teorie je totiž podle nich /velu uu/hviné. aby si kriminológie zachová vrtla k jednotlivým vládám a jejich kriminální politice vždy a m väecli okolnosti nezávislý přístup. Jakmile je tento princip narušen, byť v podobě chvályhodného úmyslu vyzdvihnou! a finančné odměnit dílo předního krimi no loga, je zde riziko, iesiátuí instituce se budou následné stále více vměšovat do rozhodování o 1om, jak se má tento obor dále vyvíjet (viř Balvig et al., 2008).
Nabízí se myšlenka, zda jde pojmenovat alespoň určitou, byť svým rozsahem třeba i nevelkou skupinu jevů, které byly a jsou za zločin považovány ve všech dobách a kulturách, tedy univerzálně. Často je v této souvislosti citován italský kriminolog R. Garofalo. Podle něj je prokázání jejich exis-tencev podstatě nemožné (srov, Joncs, 2006). Přesto považoval za užitečné označit některé zločiny jako zločiny přirozené, jimiž bychom měli chápat Y ifv . pro ^eré je trestní postih charakteristický takřka v každé zemi či
aždém historickém období, neboť zločinná jsou již svou podslatou. Řadil
14
ÚVOD DO KRIMINOLÓGII:
KRIMINOLÓGII. IAKO VĚÍMO k Kl\l IN.M.ITL 15
mezi ně především vraždu, znásilnění, loupež a krádež. Ostatní delikty již n;ipi(.HÍ lomu odrážej i vůlí zákonodárců a jsou mnohem nápadněji podmíněny příslušnou dobou, respektive v ni prosazovanou trestní politikou. Ani tato klasifikace však není zcela průkazná. Vezmeme-li jako příklad zabiti jednoho člověka druhým, není těžké nalézt řadu okolnosti, za nichž ani tento skutek nemusí nutně vést ke stíháni pachatele {sebeobrana, válečný stav. poprava, v některých zemích též euthanasie).
Legální definice kriminality svazuje kriminologům ruce ještě z jiného důvodu. Jestliže se určitý čin stává trestným pouze na základě zákona, pak zločincem je výhradně ten, kdo byl podle stejného zákona řádně stihán a uznán vinným. Jen ti nejnaivnější z nás se ale mohou domnívat, že každý, kdo zákon poruší, se stane objektem zájmu ;i péče orgánů činných v trestním řízení. Jak si doložíme později, mnohé naopak silní nasvčděuje tomu, že řada deliktů zůstává neodhalena. Studie, zaměřené pouze na jedince, kteři za své skutky formálně pykaj i, by tak přehlížely pořádný kus reality. Kriminológie by pak nebyla objektivní vědou o zločinu a zločincích, ale pouze o několika vybraných osobách, které si nedávají pozor a nechají se při páchání trestných činů chytit.
SOCIOLOGICKÁ DEFINICE ZLOČINU A JEJÍ OMEZENÍ___.
Nepřehlédnutelné slabiny legální definice kriminality vedou mnohé kriminology k pokusům vymezit zločin vhodnějším způsobem, K nejpro-slulejším patří práce T. Sellinsi z konce třicátých let 20. století. Byl názoru, že kriminológie by se rozhodně neměla omezovat na trestní zákony a jejich překračováni, ale daleko spíše se v obecnější rovinč zaměřit na porušováni morálních či sociálních norem. Vycházel z předpokladu, že v každé společnosti existuji určité standardy chování, jejichž dodržování se od jedince očekává, a nedodržování je určitým způsobem sankciováno (například veřejným míněním), avšak pouze část z nich nachází svůj odraz v trestním zákoně. Pokud si kriminológie hodlá nárokovat postaveni vědeckého oboru. je vyloučeno, aby předmět jejího bádání určovali výhradně zákonodárci, kteří sami o sobě vědci nejsou (srov. Jones, 2006). Autoři držicí se této linie uvažováni proto v souvislosti s náplni kri m i notorického zkoumání hovoří spiše v termínech sociálních deviaci (eventuálně sociálně patologických jevů. asociálního chování nebo nonkoníormního či rizikového jednání). Krimi-
nológii se za těchto podminck rázem otevírá nejen šance zbavit se osudové závislosti na zákonech, ale současně i zahrnout do pole svého zájmu takové projevy lidského chování, na něž sice trestní zákon nepamatuje, avšak společnost je přesto vnímá jako nežádoucí, devianta! či závadové.
Příkladem takového jevu může být prostituce, která v řadí zemi (včetnč české republiky) není sama o sobé považována za trestný čin. Přešlo sc na osoby, které ji provozuji, nahlíží jako na jedinec vymykající se společenským normám. Poskytováni sexu za úplatu navíc představuje určité ..předpolí" kriminality, neboť mnohé trestné činy. kicré již pozornosti zákonodárci) neunikly, s nim poničme úzce souvisejí (mimo jiné kuplířství či obchodování s lidmi). Zdá sc proto zcela přirozené, /e řadu kriminológii se ve svých výzkumech prostituci zabývá, byl" se v tradici legální definice o kriminalitu nejedni
Pojetí, které zločin nahlíží v takto širší a na trestních zákonech nezávislé rovinč, bývá popisováno jako sociologická definice kriminalit)'. Její výhodou kromě jiného je, že daleko věrněji než definice legální podchycuje široké spektrum problémů, které veřejnost ve vztahu k vlastní bezpečnosti vnímá a prožívá jako ohrožující. Kriminalita, jak ji vymezuje zákon, je totiž pouhou „špičkou ledovce", pod níž se nachází nepřeberné množství dalších, byť trestními kodexy neregulovaných jevů, jejichž existence občany rovněž více ěi menř znepokojuje. Jde kupříkladu o méně závažné projevy vandalismu, rušeni nočního klidu nepřizpůsobivými oběany, bezdomovce Či opilce na veřejných prostranstvích {srov. Muncie etaf., 2CH1!). Lze se ostatně domníval, že míru obav veřejnosti z určitých situací nebo jedinců bezprostředně neovlivňuje fakt, zda na takové problémy trestní zákon pamatuje, případně za jakých podmínek. Muže se naopak stát, že určité jevy trápí občany více a vzbuzují větší negativní emoce než padělání a pozměňování známek nebo křivé tlumočení, které pozornosti našich zákonodárců ne-unikly, a představují proto skutkové podstaty trestných činů.
Je-li vysloven požadavek na kritický přístup kriminologů k sociálním, politickým a ekonomickým podmínkám, za nichž vznikají trestní zákony, A sc' *ť sociologická definice zločinu je naprosto ideálním východiskem PíO jakékoli bádáni. Morální normy, na jejichž porušování staví, sc jeví .niko cosi nezpochybnitelného, a navíc pevně spjatého se samou podstatou ^ota a organizace společnosti. Přesto platí, že také tento přístup má svá ni bť'1-' kte™ vvtrville bráni, aby se v kriminológii prosadil na úkor legál-, n; i 1111 L>e' tedy jako jediné a všemi bez výhrad uznávané pojetí. Jedním
-,L 1 je evidentní neurčitost ěi vágnost takto formulované definice. Málo-
1(1
ÚVOD PO KRIMINOLÓGIE
KRIMINOLÓGIE JAKO VĚDA O KRIMINALITE  / 17
kdo asi pochybuje, že pro společnost jsou charakteristické určíte normy, jejichž narušení je vnímáno jako ohrožující, a narušitel sám jako deviant. Pokusit se o jejich přesný, ucelený a trvalý výčet, je však nemožné. K takovému tvrzení nás opravňuji minimálně následující skutečnosti:
■ Obdobně jako trestni zákony, vyvíjejí a mění se i morální normy. Chováni, které bylo považováno za nemístné či výstřední před sto lety a človék /a něj musel očekávat odsouzeni ze sírany svého okolí, muže být nyni zcela běžným, Nebude proto budil ani zájem ostatních, natož pak jakékoli morální pohoršeni (příkladem může být odvážný styl oblékáni či zveřejňováni detailů zvláštního intimního života).
■ Značné proměny norem budeme sledoval Uvké tehdy, vydáme-li se na cestu po různých zemích nebo kulturách. Odlišnosti mohou být někdy natolik silné, žc ve svém důsledku vedou až k vzájemnému nepochopení, netoleranci a konfliktům (například rozdíly mezi islámskými zeměmi a „Západem").
■ Univerzální platnost morálních norem je zpochybnitelná dokonce i v rámci jedné země. Jinak budou hodnotit určité chování jako žádoucí nebo nežádoucí mladi lidé, a jinak lidé starší, jinak věřící a jinak ateisté a jinak příslušníci majoritního obyvatelstva ve srovnání s členy nej různějších subkultur nebo hnuti inklinujících k alternativním způsobům života.
■ K tomu, aby bylo chováni označeno jako odchylující se od morálních norem, není podstatný pouze jeho vlastní obsah (tedy co jedinec činí), ale též celkový kontext, v němž se odehrává. Určujícími jsou přitom jak faktory situační, tak faktory spojené s osobou, jíž se věc týká (jiné projevy budeme tolerovat dítěti, jiné dospívajícímu a zcela jiné dospělému, a obdobně jiné chováni očekáváme na svatbě a j iné na pohřbu, jiné v dn ac.le a jiné na fotbalovém stadionu).
■ Velmi záleží na tom, kdo konkrétně hude morálnost či amorálnosl nrčiic-ho jednáni posuzoval a hodnotit, V řadě případů se totiž jednotliví lide nemusí shodovat, co je a není přípustné příkladem budiž názory a postoje k užívání alkoholu nebo k manželské nevěře. Čí pohled je Lile správný'.1
Uvedené námitky jsou pro některé kriminology natolik pádnými, že odmítají jakékoli výroky o univerzálně platných normách, s nimiž by všichni a bez rozdílu souhlasili. Odpověď na otázku, co je a co není deviantní, »e podle nich bude vždy odvíjel od toho, komu ji zrovna položíme. Teorie, stavící se k problematice sociálních deviací timlo stylem, se obvykle označuj1 jako teorie relativistické. Jejich příznačným rysem je. že se zajímají přede-
vším o reakce publika ěi verejnosti na určité chování, neboť deviatimi je podle nich pouze to, co je takto označeno ostatními.
Rozdílný pohled, který mohou míl různi lidé na normy a jejich porušování, bývá v domácí i zahraniční liicrauire s oblibou dokládán výzkumem .1. Simmonse / konce Šedesátých lei 20. století. Respondenti v nem z nabízeného seznamu vybírali typy osob. které považuji za devianty (srov. napf. Muncic et al., 2001; M trnková, 2004). Ačkoli se v odpovědích podle očekáváni nejčastěji objevovali vrahové, recidivisté, prostitutky ncL-m lurkomuni, není možné ignorovat, žc pro ní které z dotázaných si označení „deviant" zasloužili také ateisté, komunisté, rozvedení lidí, paeifislé, a dokonce i lehdejši prezident USA.
Ani kriminolog, upínající sek sociologické definici zločinu a upřednostňující pojem „sociální deviace1" před pojmem „trestný čin" se tak bohužel nezbaví řady pochybnosti o samé podstate svého oboru. Otázku si proto položme takto - existuje vůbec cesta, jíž sc lze zc sporů o vyhovující vymezení kriminality vymanit? Určitě ano, připustime-li, že v kriminológii stejné jako v běžném živote je občas nejen možné, ale dokonce velmi praktické činit rozumné kompromisy. Většina kriminologů si tak postupem času zvykla zaujmout k výše diskutovanému problému střízlivý a pragmatický přístup. Trestní zákon si navykli chápat jako užitečný nástroj, pomoci něhož maji slušnou Ranci se v poměrnč nepřehledné oblasti společensky nežádoucích jevů neztratit. Při své práci navíc denně využívají zdroje informací, které ze stejného zákona vycházej i - mimo jiné policejní a justiční statistiky nebo soudní spisy. Zároveň však pláli, že se ve svém bádání nesvazují aktuálním zněním zákona více, než je nutno. Jak v tomto směru výstižně ]>oznamc-lavá O. Novotný (2008), omezením se pouze na formy kriminality, které legislativa zná, by se kromě jiného dobrovolní vzdali možnosti účastnit sc diskuse, zda by se zákon sám neměl změnit a zahrnout další činy, které dosud trestné nejsou. Samozřejmosti v duchu zmiňované Sutherlandovy definice kriminológie by pak měl být i náležitě kritický přístup k procesům, za nichž Pravo vmiká a jimiž je vymáháno. Již z principu se proto kriminologové "uiseji zajímat, proč určité chování trestní zákon reguluje, zatímco jiné, byť pro společnost neméně nebezpečné, nikoli.
18
t VOD DO KR1MINOI OtilK
KRIMINOLOGIE JAKO VĚDA ü KRIMľNALITŕ. 19
KRIMINOLOGIE JAKO VÉDA EMPIRICKÁ
Studiu chování, které nabývá zločinného charakteru, se lidstvo venovalo dávno před tím, než svetlo svčta spatřil nápad, že by se takové činnosti dalo ušlechtile říkat kriminológie. Jak uvádéjí takřka všechny krimi-nologické učebnice, tento termín se poprvé objevil až v díle francouzského antropologa Topinarda z roku IK79, respektive v názvu Garofalovy knihy z roku 1885. Již před nimi vsak o příčinách a projevech kriminality přemýšlely a psaly desítky jiných autorů, zabývajících se timto tématem z pozic spisovatelů, lékařů nebo duchovních. Je proto důležité vědět, proč pravé na konci 19. století zazněly hlasy, že odpovědný a systematický přistup ke studiu zločinného chování se neobejde bez specializovaného vědního oboru, Podle S. Walklateové (2007a) je provázanost vzniku kriminológie se zmí-nčným obdobím navíc podstatná také z toho důvodu, že v zásado určilo, jak a na jakých principech se bude celý obor utvářet. Jde o to, že podobné jako jinč včdy i kriminológie je napevno zakořeněna v idejích moderní dob).
Budeme-li pro tutot svým způsobem dodnes aktuální etapu lidských dějin hledat výstižné charakteristiky, nabízí se především bezmezná víra lidstva ve vlastní rozum a v možnost podmanit si jim svět. Počátek takto sebevědomého uvažováni nelze hledat jinde než v nástupu osvícenství v 18. století. Právě tehdy byty nově hlásány nároky na moderní vedení, právě tehdy se masovč Šířilo nadšení, že jednou provždy končí období tmářstvi a nastává osvícená éra emancipujícího se lidského rozumu ísrov. Pešková ei al.. IQ<)7). Toto směřování pak v oblasti včdy naplno dovršily principy pozitivizmu. A právě ony. obrazně řečeno, stály nad kolébkou kriminológie,
Veškerou podstatu pozitivizmu t/c snadno poftihMUl pouhým příkladem slova „pozitivní", které znamená , jislý". „určily" nebo „spolehlivý". Pozitivisté se nezajímají o nic jiného než o danou a faktickou skutečnost. Ij. o to, co jc. a co nám naäc smysly představuji. Svou roli nevidí v pátráni po smyslu skutL-čtiosti, ale ve shiráni skutečnosti. Jediným účelem včdcckého poznáni je pro né zjednávat človčku vládu nad \ černi, predwdat dční na svčtč □ zařizovat sc podle toho (Ncff. 1993).
Byt' o době současné hovoříme spiše jako o postmodernú citované ideje jsou snadno pozorovatelné i v dnešním, každodenním životě většiny z nás-Nadále jsme neoblomně přesvědčeni, že věda. založená na objektivních znalostech, učiní náš život lepší a pohodlnější. Diky jejím pokrokům j obklopeni neuvěřitelným množstvím technických výdobytků, cestován1 z jednoho konce světa na druhý sc stalo záležitostí několika hodin a ^
výzkumům v oblasti medicíny se často a rádi oddáváme naději, že v brzké budoucnosti bude existovat lék na každou nemoc či neduh, které nás mohou potkat. Takovou filozofii, vlastni původně přírodním védám, si v době svého vzniku daly do vínku i nově se objevující vědy sociální. Principiálním se pro ně stal názor, že s využitím metod, převzatých z exaktních nauk, mohou poskytnout data o sociálním světě a jeho problémech, přičemž jejich znalost následně umožní tento svět ke spokojenosti všech řídit a kontrolovat.
Jaký je v daném ohledu příběh kriminológie? Lze konstatovat, že pozitivizmus se do ní jednou provždy vtělil vírou. Že kriminální chování je možno objektivně zkoumat a skrze pochopení biologických, psychologických či sociálních faktorů, které stojí na jeho pozadí, se dobrat podstatných příčinných vztahů. A nejen to. Pokud krimi n o logo vé tylo vztahy objeví a položí na stůl přesvědčivé důkazy, proč a za jakých podmínek lidé zločiny páchají, bude vzápětí možné se na dané příčiny zaměřil a vytvořit podle nich vhodnou kriminálni politiku. Jinými slovy řečeno, obdobné jako mohou technické včdy snít, že na konci jejich cesty pokroku stojí dokonalé a bezchybné vynálezy, v představách prvních kriminologů se rýsovala společnost zbavená kriminality. Devatenáctému století zněla taková vize obzvlášť libě. neboť spolu s postupným růstem mést a průmyslových aglomerací rostly i sociální problémy jako chudoba či špatné životní podmínky části obyvatel, které ve svém důsledku vedly jak k nárůstu zločinu samotného, tak obav občanů z něj. Také tento fakt rychlému rozvoji kriminológie jako samostatného vědního oboru napomohl (srov. Lee, 2007).
Podstatou kriminológie se stalo vědecké zkoumáni zločinu. Právě „vědeckost" měla být znakem, který nově vznikající obor zamčené odliší od všech, výše zmiňovaných „nevědeckých" textů a úvah, věnujících se stejným otázkám, V duchu pozitivizmu nemá kriminolog o zločinu a jeho příčinné h spekulovat či plané filozofovat, nýbrž o něm po vzoru exaktních věd shromažďovat empirická data, a v nich pak hledat prokazatelné souvislosti ^kauzální vztahy. Není náhodou, že za zakladatele oboru je považován
* Lombroso, italský antropolog, neboť to byl právě on, kdo jako první ke -mdiu zločinu a zločinců tímto náležitě sofistikovaným způsobem přistoupil.
^ °Jf za povšimnuti, že empirickou povahu svého oboru mají krimino-ogovč tendenci zdůraznit pokaždé, prijde-li řeč na význam kriminológie v du >rtnCprávni védu a krimmá,ní politiku. V obou případech - a zcela hevvl U nuzít'v'zmu _ argumentují, že hodtáme-li kriminalitu potírat, je Wt£Í? k ' ne'Pn'e d°konale poznat. Obdobně nelze bez náležitých Potřeb'' i /na,osti vytvářet trestní právo, které by odpovídalo aktuální Jak trestněprávní věda. tak kriminálni politika mají charakter
20   I  ÚVOD DO KRIMINOLÓGIE
KRIMINOI.OGIK JAKO VĚDA O KRIMINALITĚ 21
normativní (tedy vytvářejí normy, vzorce, doporučení íi ideály, týkající se příslušné oblasti), a tak kriminológii s její jednoznačnou orientací na reálný stav potřebují, neboť bez ní jsou v podstate „slepé" (srov, Novotný et al., 20081. Bohužel zdaleka ne každého, kdo je za tvorbu trestních zákonů či obecné za přípravu a realizaci kriminální politiky odpovědný, se o tom daří přesvědčit. Kriminológie je přitom připravena poskytnout informace nejen o kriminalite samotné nebo o lidech, kteří trestné činy páchají či se stávají jejich oběti, ale současně se stále ochotněji pouští do studia toho, jak funguje samotný systém trestní justice (srov. Newbum. 2007). Předmětem krimi nelogických výzkumů se díky tomu stává například efektivita jednotlivých trestů (trest odnětí svobody, alternativní tresty apod.), dopady legislativních změn na kriminalitu či zkušenosti a názory expertu, v trestní justici působících.
Rozšiřující se zájem kriminológii o nové výzkumná problémy se promítá i do stále ob-sáhlcjSíeh definic kriminológie samotne. Málokterý- autor ú dnes vystatí s pouhým etymologickým výkladem příslušného terminu {ledy „věda o kriminalite"). Nahledne-me-li do jedné z nej novějších českých učebnic, setkáme se s popisem, že kriminológie zkoumá za pomoci teoretických postupů a empirických metod kriminalitu, její príčiny, projevy a latencj, pachatele, obeť a jejich vzájemný vztah, sankční systémy a jejich účinnost, formální sociální kontrolu kriminality uskutečňovanou prostřednictvím trestní justice, neformální sociální kontrolu, společenské procesy knminalizaee a viktimiza-ee, prevenci a veřejné m i není o kriminalitě (viz Kuchta et al., 2005).
Podle D. Garlanda (2002) můžeme v daných souvislostech dokonce hovořit o tom, že pokud si dnes kriminológie nárokuje postaveni samostatného vědního oboru, je to díky určitému souběhu dvou, do značné míry odlišných vývojových proudů. První z nich, výše diskutovaný a na pozitivistickém nazírání na svět založený, lze s odkazem na jednoho ze zakladatelů označit jako lombrosiánský projekt. Jeho podstatou je touha dobrat se příčin kriminality, a to zejména tím, že se podaří nalézt charakteristiky, které odlišují kriminální populaci od neleriminální. Druhý proud, pro nějž se podle Garlanda hodí nálepka vládní projekt, je pak daleko více zamířen na ryzč praktické otázky, související jiz přímo s prací trestní justice. Kriminológie** výzkumy se v tomto případě orientují na činnost policie, soudů, vězeňství a dalších institucí, eventuálně se snaží nabídnout data o rozsahu a struktuře kriminality. S trochou despektu, vyvolaného zjevným odklonem od pu' vodních, přísně vědeckých ambici kriminológie, bývá tento směr báda"! nazýván kriminológií administrativní. Jako pivní použil takové označetl
Jr Young, a lo konkrétně pro výzkumy realizované na půdě britského Home Office v osmdesátých letech 20, století (více viz např. Young, 1994).
KRIMINOLÓGIE JAKO VEDA MULTIDISClPLINÁRNl__
Kriminológii jsme popsali jako vědu zabývající se studiem kriminality. Je však na místě, aby si v tomto směru nárokovala výhradní postavení? Nejsou tu náhodou i další obory, pro něž zločin a zločinci představuji předmět trvalého zájmu? Také na tyto otázky je nutné odpovědět, chce-me-li pochopit postavení a roli kriminológie v současném světě.
O vztahu kriminológie k trestněprávní vědě již byla řeč. I pro ni je kriminalita ústředním tématem, k němuž ovšem přistupuje ze specifické pozice vědy normativní. Platí však, že také mezi vědami empirickými se najdou takové, v jejichž rámci vznikla a vzniká úctyhodná řada studii, úzce orientovaných na problematiku kriminality. Pokud je mezi čtenáři psycholog nebo student psychologie, dávno je muselo napadnout, že kriminológie sc předmětem svého zájmu nutně a v mnoha směrech kryje s kriminální (fo-renztií) psychologií. Sociologa pro změnu velmi nudila pasáž o sociálních deviacích, neboť toto téma dávno obsáhl v rámci přednášek ze svého oboru. Podobné zážitky možná čekají na dalších stránkách také na pedagogy nebo sociální pracovníky, neboť v kriminológii se nulnč řeší jak vztahy mezi výchovou a trestnou činností (včetně výchovného působení na pachatele), tak problémy jako sociální pomoc rizikovým skupinám. Významných průniku na pole své působnosti by si mohli povšimnout taktéž politologové, ekonomové, historici, odborníci na média a mnozí další. Buďme proto upřímní - je zde, uvážíme-li pluky expertů na zločin, rekrutujících se ^ tiTnoha příbuzných oborů, místo pro kriminológii? Neměl tak trochu pravdu
• Sellin, když krimínology s jistou dávkou škodolibosti přirovnával ke kalům bez království?
poveď"0tázka V0,á po dukladtlém teoretickém rozboru. Výstižnou od-kých „ - V5ak nabíí:,ne 1 lc,mý pohled do praxe. Pokusme si vybavit, vja-raktorvUV1Sl0"teCh SC neJčastéJ'hovoří ° kriminalitě a jejích příčinách. Které ve Šjaé*2?1?*1'7 VĚtainou tak°véjako neadekvátní výchova v rodinách či trávený viľr' V médiích' "Cgatívní vliv vrstevníků, dědičnost, nevhodně mita vdk° n;rŕĽa's' 5Paín^ vzory politiků, nezaměstnanost, chudoba, anony-omest, morální úpadek společnosti, příliv cizinců, nedostatek
12   :   Ú VOD DU KR IMINOI.(K"i IE
KRIMINOLOGIE JAKO VĚDA O KRIMINALITĚ 2.1
policistů, závislosti na návykových látkách nebo příliš shovívané zákony. Zapomeňme nyní na pokušení hodnotit, které z nich se nám jeví jako významné, a které nikoli. Smyslem daného a poněkud nesourodého výčtu bylo něco j iného. Šlo o to, poukázat na skutečnost, že příčiny kriminality je třeba hledat napříč různými oblastmi, jak na úrovni jedince, tak celé společnosti, nebof kriminalita sama je ze své podstaty multidimenzionální jťv, K jejímu studiu proto nelze přistoupit jinak než multídfsciplinárné, tedy s využitím poznatků ví ech relevantních oborů. Takovému úkolu se kriminológie nebrání - jde naopak o její zcela přirozenou charakteristiku.
Poeticky vyjádřeno, kriminológie je cosi jako místo, kde si spolu dávají dostaveníčko různé vědní obory (srov. Newbum, 2007). Kriminolog nebude nikdy popírat, že mnohé se o kriminálním chováni dozví z psychologie, sociologie, trestního práva, pedagogiky a dalších nauk. Jejich poznatky přebírá a pracuje s nimi. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco psychologa přednostně zajímají psychologické aspekty zločinu, sociologa společenské, právníka právní a pedagoga aspekty související s procesy výchovy, krimi-nologa nutí komplexnost předmětu jeho zkoumání, aby se snažil podchytit všechny zmíněné roviny současně.
Je vhodné poznamenat, že k multidisciplinárnímu pojetí dnes směřuji prakticky všechny vědní obory. Životní realita je pouze jedna a stejně jako naše zkušenosti nejde členit na zážitky povahy ryze psychologické nebo sociální, nemá smysl vytyčovat umělé hranice mezi jednotlivými vědami.^Někdy je proces takového sbližování dosti bolestný, neboť mnoho expertů má tendenci trvat na zažité terminologii svého oboru stejně jako na úhlu pohledu, který je v jeho rámci Uadičnč uplatňován. Společné diskuse sc pak nejednou podobají setkání cizinců, hovořících různými, vzájemně nesrozumitelnými jazyky (srov. Pelikán, 1998), V tomto směru má kriminológie obrovské štěstí, protože nutnost ovládnout společnou řeč je zasazena přímo do jejích nejniternéjších základů.
Víc má ovšem svůj háček. Zatímco v jiných oborech spolu soupeří zastánci různých teorií, v kriminológii se vedou pomyslné války mezi přívrženci často i velmi odlišných přístupů obecného rázu. Shoda kupříkladu nepanuje ani v tom, zda příčiny kriminality hledat spíše v jedinci a j^D vlastnostech, nebo v prostředí, které ho obklopuje (Walklate, 2007a)- Na druhou stranu je možno říci, ze právč tato skutečnost činí z kriminolo^f mimořádně zajímavou a vzrušující oblast studia. Jak k tomu poznamená S. Jones (2006), kriminológie může zklamat v podstatě pouze toho, kdo n složité otázky očekává jednoduchou odpovčd\
KRIMINOLÓGIE A KRIMINALISTIKA_
V uvedeném výčtu oborů, které s kriminológií sdílejí zcela, nebo alespoň částečně předmět badatelského zájmu, záměrně chyběla kriminalistika. Důvod je prostý. Vzhledem k tomu, že laická veřejnost tyto obory tradičně zaměňuje, zaslouží si vztah mezi nimi zvláštní pozornost. Rozhodně platí, že zločin je ústředním tématem jak pro kriminologa, tak pro krimináli stu. Také kriminalisté mohou navíc o svém oboru prohlásit, že je empirického a multidisciplinárního charakteru- Přesto je náplň práce kriminologa a kriminalisty diametrálně odlišná. Primáni i m úkolem kriminál i štiky j e vypracovávat efektivní metody odhalování a vyšetřování trestné činnosti, které následně využívá policie a další orgány činné v trestním řízení. Zvláště se pak zaměřuje na objasňováni zákonitostí vzniku, shromažďování a využívání stop stejně jako na získávání dalších, kriminalisticky relevantních informací. Jinými slovy, kriminalistika dělá vše proto, aby dopadení a usvědčeni pachatele bylo vždy a za všech podmínek co možná nejpravděpodobnější (srov. Musil et al., 2004),
Úkoly, které si klade kriminológie, jsou ve srovnání s tím výrazně odlišné, což by již mělo být čtenáři zřejmé. Pokud by přesto váhal, napovědět mu lze stručným přehledem, co od kriminológie očekává jeden z jejích nejvý-znatnnčjšich světových představitelů, J, Braithwaite {19S9). Podle něj by se měla pokusit uspokojivě vysvětlit minimálně třináct následujících „pravdivých zjištěni o zločinu", která vyplývají jak z oficiálních kriminálních statistik, tak z některých výzkumů:
1. Zločiny páchají disproporcionálně více muži než ženy.
3 5!°?ínů se zcJaleka nejvíce dopouštějí osoby ve věku 15-25 let. . počiny páchají spíše lidé, kteří nežijí v partnerském svazku, než sezdaní, . ^ ocin je především záležitosti obyvatel velkých měst.
* • f.l,°<-'mu sc více dopouštějí lidé, kteří často mění místo bvdliště, a kteří
6 Ml \?.ka,litádl' kcle ke zmĚnĚ obyvatel dochází,
7 Miř vaí SC SÍInou vazbou na äkolu se méně dopouštějí zločinů.
-   "MU lide, kteří si kladou vyšší cíle v oblasti vzdělávání i zaměstnání,
8, KľľH  ast0„?achateli trestných činů. Pouštějí zľôčm^' VC Šk°'e dosahl'Jí slllttého prospěchu, se častěji do-
sPáchají zločin ^        vazo°u na rodiče je menší pravděpodobnost, že