REŠERŠE 1 METODOLOGIE VÝZKUMU GENDEROVÉ PROBLEMATIKY, GEN 504 Marta Kašická 430715 Vyučující: PhDr. Iva Šmídová, Ph.D. Datum odevzdání: 13. 4. 2015 Fakulta sociálních studií MU, 2015 Filozofické základy vědeckého přístupu a jejich feministická kritika Pro účely této seminární práce jsem si zvolila téma filozofických základů vědeckého přístupu a jejich feministickou kritiku. Konkrétně bych se ráda zaměřila na filosofický směr pozitivismus a na úskalí, která v tomto přístupu spatřovali příslušnice a příslušníci feminismu. Vznik pozitivismu se datuje do první poloviny 19. století. Za jeho zakladatele je považován francouzský učitel August Comte. Vznik pozitivismu[DEL: s :DEL] je přisuzován společenské situaci v tehdejší Francii, jež se stále vzpamatovávala z revoluce [Storig, 1992]. Jak napovídá samotný název pozitivismus, Comte ve své teorii odmítal metafyzično, ontologii a další spekulativně orientované filosofie. Za vzor pozitivismu můžeme považovat přírodní vědy a jejich metody. Základním principem pozitivismu jsou daná fakta – jevy. Důležitým principem je také odmítání všech otázek a úvah, které tuto „pozitivní danost“ překračují. V rámci pozitivismu tedy můžeme konstatovat fakta, jež jsou dána formou jevu. Dále můžeme tato fakta uspořádat dle určitých pravidel a nakonec jsme schopni z takto poznaných zákonitostí předvídat budoucí jevy a podle nich se řídit [Storig, 1992]. Pozitivismus se stal jedním z nejvlivnějších filosofických směrů 19. a 20. století. Metodologicky je pro pozitivismus příznačný objektivismus, popisnost a faktografie. Zabývá se vědeckými pravdami vyvozenými (a experimentálně dokázanými) ze vztahů a zákonů, jež jsou prokazatelné zkušeností – empirií [Olecká, Ivanová, 2010]. Vliv pozitivismu zůstal zachován i v dnešní době, jelikož jej lze považovat za paradigma kvantitativního výzkumu. Kvantitativní výzkum se opírá pouze o vědomosti, které jsou získávány prostřednictvím pozorování (empiricky) [IS1] a jsou reliabilní [Olecká, Ivanová, 2010]. V tuto chvíli [IS2] bychom mohli říci, že je pozitivismus ideální[INS: m :INS] směrem ve vědě – zabývá se pouze tím, co můžeme pozorovat a na základě toho vyvozuje budoucí jevy. S tímto tvrzením by zcela jistě nesouhlasily příslušnice feminismu[IS3] . Počátky feministické kritiky vědy začaly velmi zvolna. Ženy se nejprve zaměřily na jazyk vědy – vědci (muži), kteří publikovali své studie, používali slovo man jako označení pro obě pohlaví. Ženy tak byly automaticky přiřazovány k mužům, přestože se výzkumy jejich zkušenostmi zpravidla ani nezabývaly. Vědci totiž usuzovali, že zkušenost žen je možné odvodit ze zkušenosti mužů. Feministická kritika vědy se od jazyka postupně přesunula k již zmíněné skutečnosti, že „objektivní“ společenské normy jsou vytvářeny jedinci, jež zastupují pouze část společnosti (přesněji řečeno její polovinu) [Babbie 2001]. Když se teď zamyslíme nad ideálem pozitivismu, je zřejmé, že není něco v pořádku. Jak může být [DEL: objektivní :DEL] realita [INS: objektivně :INS] popisována na základě pouhé poloviny reálných zkušeností? Pravděpodobně stejným způsobem uvažovaly také feministické kritičky patřící k druhé vlně feminismu. Můžeme říci, že tento androcentrický přístup ve vědě pouze reflektoval rozvržení moci ve společnosti – výzkumy [INS: ne :INS] [INS: [IS4] :INS] odrážely sociální realitu a postavení žen ve společnosti [O'Connell Davidson, Layder, 1994]. V pozitivistické vědě neměly emoce a pocity hrát žádnou roli. Feministické kritičky si však uvědomovaly, že jsou to právě pocity a emoce, které hrají ve výzkumu klíčovou roli, jelikož tvoří kontext celého výzkumu [IS5] [Hesse-Biber, Yaiser, 2004]. Feministickou kritiku můžeme rozdělit na tři části, které se odlišují právě kontextem výzkumu, na nějž se zaměřují. V této části práce se budu věnovat jednotlivým druhům feministické kritiky, jejich stručné charakteristice a vlivu, který měly na moderní vědecký přístup.[IS6] Prvním typem feministické kritiky vědy je feministický empirismus. Příslušnice feministického empirismu zastávaly názor, že androcentrický pozitivismus může být překonán pomocí reflexe. Usilovaly o zohledňování (kulturního i individuálního) kontextu výzkumu, o reflektování zkreslení při vytváření výzkumného problému a také o reflektování používaných výzkumných metod, jenž jsou androcentrické. V neposlední řadě usilovaly o zařazení žen do výzkumného vzorku [Hesse-Biber, Yaiser, 2004]. Domnívám se, že přínos této feministické kritiky pro moderní vědu je značný. Díky ní byl vytvořen samotný základ pro rovný přístup k ženám ve vědě. Na velkou důležitost reflexe ve výzkumu je poukazováno i dnes. Druhým typem feministické kritiky vědy byl standpoint feminismus. Kritičky tohoto typu se snažily o důslednou reflexi společenského postavení ženy ve výzkumu. Dle této teorie se svět dělí na privilegované a utlačované. Muže lze považovat za privilegované a ženy naopak za utlačované. Problém tyto kritičky spatřovaly v tom, že sociální realita je nahlížena zpravidla z pozice privilegovaných. Proto se snažily dokázat, že neexistuje univerzální pravda a všechno vědění se odvíjí od pozice v sociálním systému [Hesse-Biber, Yaiser, 2004]. Domnívám se, že vliv tohoto přístupu v moderní vědě můžeme spatřovat například v tom, že si vědci uvědomují, že není možné nahlížet na jiné kultury skrze „naši“ perspektivu. Například přestože se na ženskou obřízku můžeme dívat z „naší“ perspektivy jako na násilí páchané na ženách, je nutné reflektovat také perspektivu těchto žen. Poslední druh feministické kritiky vědy je postmoderní feminismus. Tento typ feminismu dává ve vědě hlas menšinám a snaží se reflektovat i jejich sociální pozice. Je poukazováno také na důležitost rozlišovat mezi jednotlivými ženami – není možné vnímat ženy jako homogenní skupinu, ale je důležité respektovat jejich odlišné životní zkušenosti [Hesse-Biber, Yaiser, 2004]. Závěrem je nutno říci[IS7] , že od dob první feministické kritiky, která byla vnímána jako směšná a ubohá [Babbie 2001] ušla věda velký kus cesty k větší objektivitě[IS8] . Nejen, že jsou do výzkumného vzorku zahrnováni muži i ženy, ale dokonce se i témata výzkumů zaměřují na oblasti, se kterými mají zkušenosti výhradně ženy (například subjektivní prožívání v období mateřství). Domnívám se, že boj feministických kritiček o tento posun ve vědě přispěl velkým dílem k větší emancipaci žen, proto je nutné neopomíjet význam feministické kritiky vědy[IS9] . Literatura Babbie, E. 2001. The Practice of Social Research. Belmont: Wadsworth Publishing Copany. Hesse-Biber, S. N., Yaiser, M. L. 2004. Feminist Perspectives on Social Research. New York: Oxford Univeristy Press. O'Connell Davidson, J., Layder, D. 1994. Methods Sex and Madness. London: Routledge. Olecká, I., Ivanová, K. 2010. Metodologie vědecko-výzkumné činnosti. Olomouc: Moravská vysoká škola Olomouc. Storig, H. J. 1992. Malé dějiny filosofie. Praha: Zvon. Velmi pěkná a dobře odvedená práce, dle zadání, drobné poznámky uvedeny výše přímo v textu. Trochu rozpojené zůstaly části k pozitivismu (tato část práce je slabší) a pak k jeho kritice – možná by šlo zapracovat na tom, jak kritiku zakomponovat již dříve. Velmi dobrá je i formální práce se zdroji. ________________________________ [IS1]Pozor, zde jde o nepřesné konstatování, spíše jde o měřitelná, zaznamenatelná data a vztahy mezi nimi. Pozorováním získáváme i nekvantitativní data stejně jako kvantitativní data můžeme získat i jinak než pozorováním. „ [IS2]Na tomto místě představení pozitivismu…“ [IS3]Ono by s tím nesouhlasil ledaskdo a také ne zástupci dalších paradigmat v sociálních vědách. Důležitější než aktéři či aktérky jsou ale argumenty této kritiky. NE [IS4]odrážely jste chtěla napsat? [IS5]Toto je trochu zavádějící konstatování, možná nepřesně reprodukované? [IS6]Toto avízo, které naplňuje zadání domácí práce, stačilo dát do úvodu a feministickou kritiku organicky začlenit již do předchozích pasáží. Návrh. [IS7]floskule, fráze bez obsahu, stylistická berlička [IS8]nebo reflexivitě – nebo je to totéž? [IS9]Takové imperativní zvolání na závěr asi v žánru rešerše není nutné ani vhodné (závěr však důležitý je).