Eisenhowerovi a Macmillanovi první z tajných memorand, týkajících se této otázky. S odkazem na rozpaky, které vyvolal americký postup na Středním východě a v Tchajwanském průlivu, konstatoval, že dosavadní „organizační forma západní aliance již neodpovídá podmínkám nutným pro bezpečnost". Žádal přestavbu NATO v tom smyslu, aby americké vedení bylo nahrazeno jakýmsi direktoriem USA, Velké Británie a Francie. Tento návrh několikrát opakoval, a když pro něj nenalézal dostatečné porozumění, volil dramatická gesta, mající světu signalizovat francouzský odstup.
Eisenhower, Dul!es i Norstad měli pocit, že generálovi vycházejí maximálně vstříc, a proto se na něj hněvali. Z jejich úst zněla stará epiteta o „mesiášství", „komplexu Johanky z Arku", účinnou protihru však neměli. Ale Eisenhower by! natolik objektivní, aby přiznal, že „on na jeho místě by jednal přibližně stejně"; de Gaulie se „snaží budovat prestiž své země a my s ním stále jednáme jako s někým druhořadým".128
De Gaulie a Afrika
Program nové „mimoevropské tváře" Francie a jejího impéria formuloval de Gaulie ještě uprostřed polemik kolem marockého puče (1955): není „jiné konstruktivní politiky důstojné Francie" než „nahradit (koloniální) panství vztahem asociace". Myslel v dané chvíli především na severoafrické državy, ale jeho plán pro „podsaharskou Afriku" byl v zásadě stejný -„postupný pokrok realizovaný v harmonii s Francií".129 Promítly se v něm: (a) generálovy válečné zkušenosti, kdy hnutí Svobodné Francie nalezlo své první teritoriální opěrné body na jih od Sahary a jeho snahy o obnovu grandem se ocitly v ostré konfrontaci s propagandou Roosevelta; (b) momentální hněv vůči americké politice, v tomto případě vůči nadbíhání Washingtonu afroasijskému bloku.
V lednu 1944 svolala Svobodná Francie konferenci do Brazzaville, kde africkému obyvatelstvu slíbila, že bude zbaveno libovůle koloniální justice, tíhy válečných pracovních povinností, a navíc mu bude dána štědrá finanční podpora pro rozvoj ekonomiky i školství. Program de Gaullovy vlády předpokládal, že podsaharská Afrika bude tvořit „zámořská území nedělitelné republiky" s odpovídajícími právy jejího obyvatelstva. A parlamenty čtvrté republiky, v nichž zasedli také černí poslanci, přijímaly v tomto duchu i zákony, počínaje zákazem pracovní povinnosti {loiHouphouet-Boignym, 1946) a odstraněním rozdílu mezi „občanem" a „poddaným" {lot Lamine-Guěye, 1947).
Souhrnně, ve všech francouzských koloniích zpočátku zůstala nejvyšší moc guvernérům a vše fakticky záleželo na jejich dobré vůli; ale vedle „černého" parlamentního zastoupení v Paříži vznikala i volená shromáždění, která mohla rozhodnutím guvernérů oponovat. V polovině 50. let, hlavně zásluhou ministrů pro zámořská území Teitgena {MRP) a socialisty Deferra, byl tento systém podstatně zlepšen, (a) Zmocňovací zákon (loi-cadre) dovoloval prezidentovi zavádět reformy dekretem, bez parlamentních průtahů, (b) Guvernéři se stáva-
128 FRUS1958-1960, sv. 7, str. 462, 610; De Gaulie, Mémoires ďespoir, sv. 1, str. 182-190, Lacouture, cit. dílo, sv. 2, str. 626-646.
129 Lacouture, cit. dílo, sv. 2, str. 511-512.
130 J. D. Hargreaves, Decolonization in Africa, London 1996, str. 68 passim.
Iniciátor zákona, felčar a potom úspešný pěstitel kávy Felix Houphouět-Boigny, stál v čele černošského hnutí na Pobřeží slonoviny.
li vysokými komisaři a předsedy výkonných vládních rad, jejich náměstky místní černošští vůdcové, (c) Byla podstatně rozšířena práva „teritoriálních shromáždění", volených na základě všeobecného volebního práva. Zároveň byly „afrikanizovány" důstojnické sbory.
Nevyhnutelně vznikly komplikace, počínaje povstáním na Madagaskaru (1947-1948).131 V jeho znamení proběhla také agitační cesta mluvčího francouzských komunistů Raymonda Barbého do západní Afriky a jeho společné vystoupení s Houphouětem na shromáždění v Abidjanu (říjen 1948), kde oba mluvili podle receptu Kominformy o „rozdělení světa na dva tábory - utiskovatelů a utiskovaných".132 To i další činnost Houphouěta a jím dirigovaného Afrického demokratického souručenství (RDA) bylo vnímáno prizmatem studené války, jako podvratná činnost typu Viet Minhu, a lze vypočítat několik incidentů a událostí, které po deset let tyto obavy živily,133 Podtrhneme však důležitější: nový systém nabízel podsaharské Africe oboustranně výhodné východisko.
V ekonomické oblasti Paříží štědře dotovaný „Investiční fond pro sociálně-ekonomický rozvoj" (FIDES) věnoval asi dvě třetiny prostředků na rozvoj infrastruktury, tj. hlavně na rozšíření exportních možností pro podnikavé africké farmáře. Tím i dával slibnou perspektivu, že se v černé Africe stane Francouzská unie skutečným „společenstvím zájmů".
V politické oblasti se jevil jako obdobný příslib do budoucna fakt, že vystřízlivělý Hou-phouět zaujímal v letech 1956-1958 v několika vládách funkci náměstka ministerského předsedy.
Nástup de Gaulla-„imperátora" se zpočátku zdál být potvrzením francouzských nadějí. Generál chytře vytěžil ze své popularity z doby války. V srpnovém projevu 24. srpna 1958 v Brazzaville nabídl koloniím buď členství ve Společenství (Communauté), nebo rozchod:
Pojďme k tomuto francouzsko-africkému společenství, které se mi zdá nevyhnutelným ... pro naši společnou politiku, náš společný hospodářský rozvoj, společný rozvoj kulturní, a bude-li to třeba, ipro obranu... Řekl jsem své, vy jste mě vyslechli. Afričané rozhodnou...lu
Pouze Sekou Touré, marxistický syn kmenového náčelníka a vůdce radikálů RDA v Guineji, se rozhodl „pro bídu, ale ve svobodě", a tak také v referendu 28. září „hlasoval jeho lid". Všechny ostatní bývalé kolonie francouzské Afriky daly přednost Communauté.
Povstání vypuklo v noci na 28. března 1947 útokem na francouzské jednotky a bílé osadníky. Bylo však mnohem spíše důsledkem kmenových animozit a válečné destabilizace (vznik tajných rituálních, xenofobních skupin aj.) Trvalo až do léta 1948 a bylo potlačeno ve starém koloniálním stylu senegalskými žoldnéři. (Podrobně viz J. Tronchon, Ľinsurrection malgache de 1947, Paris 1974.) Přes rozsah represe věnovali v Africe i mezi západními „pokrokovými" malgašským událostem malou pozornost; zřejmě se jim nehodilo, že „černí vraždí černé". Represe však inspirovala psychiatra z Martiniku, Frantze Fannona, jehož kniha „Zatracena země" (Les damnés de la Terre, 1961) se stala biblí antikolonialistů a levě extremistických teoretiků. Hargreaves, cit. dílo, str. 99.
Z dlouhodobějšího hlediska pokládáme za nejdůležitější: (1) Černošští studenti, ač z převážné části pocházející z rodin kmenových náčelníků či bohatých farmářů a obchodníků, od počátku přijímali ideologii krajní levice; a rozšíření sítě vyššího školství i do Afriky na tom nic nezměnilo. (2) Nepříznivý trend se projevil i ve vývoji odborového hnutí, úzce spojeného s francouzskými organizacemi. Zpočátku převládající vliv socialistické Force ouvriére prudce upadl. Katolické odbory si v některých koloniích udržely silné pozice, ale nejvíce získala komunistická Confédération Generále du Travail (CGT). Přitom Union Generále des Tmvaitleurs d'Afrique Noire (UGTAN), založená v roce 1957 Sekou Tourém, měla také vyhraněně levicové politické cíle. Lacouture, cit. dílo, sv. 2, str. 576-587.
514
515
Vývoj všalí šel jiným směrem. Zpočátku silně působily myšlenky respektovaného a francouzskou kulturou silně ovlivněného básníka Leopolda Senghora, člena SFIO a senegalské-ho politického vůdce, jenž psal proti „balkanizaci" a propagoval konfederaci. Avšak Commu-nauté nebylo možné v této podobě realizovat. Vlna afrického radikalismu („panafrické euforie"135) směřovala k „antikoloniaiismu" ve vztahu k Francii, osobní ambice jednotlivých prezidentů k zachování „dědictví kolonialismu" ve smyslu teritoriálního rozdělení. A tak výsledkem byla státní samostatnost jednotlivých zemí a vztahy s Paříží určené bilaterálními smlouvami.
Nešlo o oboustranný totální rozchod. I když se dřívější představy a vazby staly víceméně anachronismem a také pařížská technokratická elita v zásadě nesouhlasila s investicemi v riskantním prostoru, de Gaulle myslel na mocenskou prestiž. Tedy pokračovala mnohostranná francouzská aktivita, financovaná bývalým ministerstvem kolonií, nyní „ministerstvem pro spolupráci".
Éviattské dohody
Jestliže lze jak v případě Francouzské rovníkové a Francouzské západní Afriky, tak i Maroka a Tuniska s malými výhradami mluvit o „civilizovaném rozvodu", pak konec francouzské moci v Alžírsku měl zcela jinou podobu. Proces odrážel postupnou de Gaullovu revizi jeho vlastního pohledu - od uznání, že „asociace v rámci Francouzské unie" je neslučitelná se „zhoubnými utopiemi",136 tj. dřívějšími základními francouzskými představami o asimilaci a integraci, přes uznání „práva na sebeurčení" (v září 1959) až k faktickému odepsání (évian-ské dohody).
De Gaulle přijel do Alžíru hned po převzetí vlády a 4. června 1958 pronesl k evropským usedlíkům, kteří mu připravili frenetické uvítání - „něco mezi triumfem po americkú a Tour de France" -, slova, která obletěla svět: „Pochopil jsem vás." (Je vous ai compris.) Později byl tento výrok vyložen negativně, jako „poznal jsem vaše úmysly"137, tj. nechci s vámi nic mít. Ale „odepsání" bylo tehdy sotva jeho úmyslem. De Gaullův postup spíše vyjadřoval snahu pokračovat v dosavadním úsilí Paříže o stabilizaci. V pětiletém programu vyhlášeném 3. října v Constan-tine slíbil, že bude vytvořeno 400 000 nových pracovních příležitostí, muslimům rozděleno 250 000 hektarů orné půdy, dvěma třetinám arabsko-berberských dětí zajištěno školní vzdělání a rozšířena muslimská účast ve státní správě. Na druhé straně však přijal i základní požadavek vojáků a Aw/omů, dal zelenou tvrdému postupu vůči Frontě národního osvobození (FLN).
Poté, co výsadkáři generála Massu prakticky zlikvidovali ohniska neklidu ve městě Alžír, armáda podnikla od února do září 1959 několik ofenziv v oranském departmentu, Kabylsku a Aurěsu; a tzv. Challe-Moriceova linie snížila infiltraci z Tuniska a Maroka na minimum. Rezoluce FLN z té doby naznačují vysokou míru destabilizace v jejich táboře, mluví o „znechucení a ztrátě odvahy, která zasáhla i nejlepší", o „zburžoaznění a arívismu" atd.138 A odhaduje se také, že povstalecká armáda (ALN) se zmenšila na pouhých 8000 mužů.
135 Hargreáves, cit. dílo, str. 186-190; Lacouture, cit. dílo, sv. 2, str. 568 passim.
136 De Gaulle, Mémoires ďespoir, sv. 1, str. 49-51.
137 Lacouture, cit. dílo, sv. 2, str. 515-535; Larkin, cit. dílo, str. 272.
138 Lacouture, cit. dílo, sv. 2, str. 604-622, sv. 3, str. 32-48.
Rozhodující byl však „faktor de Gaulle". Postoj Washingtonu v alžírské otázce, a zejména fakt, že se americká delegace v OSN zdržela hlasování o protifrancouzské rezoluci předložené afro-asijským blokem, se jej „hluboce osobně dotkly". A oplácel tam, kde věděl, že to Washington bude nejvíce bolet: v březnu 1959 vyňal středozemní flotilu z rámce velení NATO.139 Ale zároveň měnil i svůj velký koncept - stále více se soustřeďoval na Evropu, aby tam demonstroval mocenskou nezávislost Francie, a stále více byl ochoten ponechat Alžírsko jeho osudu. Ať již původně myslel ono ,je vous ai compris" jakkoliv, šel za ideou „Evropy národních zájmů" (Európe des patries). Blok s NSR měl být základem „třetí síly", která sice bude v antagonismu USA-SSSR stát na americké straně, ale směřovat k paritě se supervelmocemi. A do tohoto pojetí se mu nakonec nehodilo ani břemeno všeobjímající Communauté, natož „zhoubná utopie" Algérie frangaise.
Působilo několik faktorů:
Nejvýznamnější složkou elity páté republiky a gaullistické UNR byli pragmatici a technokraté, přesvědčení, že udržovat koloniální systém je nevýnosné. „Francie potřebuje soustředit zdroje do průmyslu vysokých technologií, aby mohla ve světě multinacionálního kapitalismu soutěžit," tvrdili; a v koloniálním světě je také mnohem výhodnější investovat do průmyslu zemí „se sympatizujícími vládami".
Podobný názor měla i část armádního velení: je nutno přestat s plýtváním prostředky a životy nejlepších vojenských kádrů a místo toho pozvednout Francii do role „důležité nukleární síly".140
Snad nejvýznamněji - veřejné mínění bylo zachváceno „rakovinou pochyb".141 Běžnému Francouzovi byla cizí propaganda ve prospěch FLN, přestože ji šířily i vlivné LeMonde, VExpress a křesťanská Témoignage chrétien. Svědectví o ukrutnostech páchaných teroristy vážila více, ale sama „rakovina pochyb" stačila. „Muž z ulice" věděl již to, co dříve říkali jen technokraté--pragmatici - že vzhledem k muslimské populační explozi je naděje na arabsko-evropské soužití marná a prostředky, které jdou ze státní pokladny na sociálně-ekonomickou stabilizaci, jsou vyhazováním peněz. A osvojil si také argumenty dávno mu podsouvané levicí: většina kolonu je italského a španělského původu, profrancouzští Arabové jsou jen kolaboranti a nestojí za to, aby za ně byla prolévána francouzská krev.
V televizním projevu 16. září 1959 slíbil de Gaulle Alžířanům, že bude-li po čtyři léta udržen mír - chápaný jako „ne více než 200 obětí teroru měsíčně" budou si moci zvolit mezi třemi možnostmi sebeurčení: (a) „odtržením, tím co jistí lidé považují za nezávislost", (b) asimilací (francisation) „s úplnou rovností v právech", (c) samosprávou („vládou Alžířanů pro Alžířany") s těsnými svazky s Francií.142 Od června 1960 také probíhala tajná jednání s FLN, jejíž vedení nyní vystupovalo pod jménem Prozatímní vlády Alžírské republiky (GPLA). V referendu, které se konalo 8. ledna 1961, vyslovilo 56 % Francouzů s myšlenkou sebeurčení souhlas.
NSC považovala americký postoj za velmi nešťastný, ale Eisenhower se držel stejného hlediska jako za suezské krize. Obecně sice uznával, že „NATO je důležitější než Alžírsko", ale postavil nad to zásadu, že , je v americkém národním zájmu, abychom nebyli označováni za jednu z koloniálních mocností". {FRUS1958-1960, sv. 7, str. 81-235 passim.) Hargreáves, cit. dílo, str. 181-182. Lacouture, cit. dílo, sv. 3, str, 41ff. Lacouture, op. cit. , sv. 3, str. 49-78.
516
517
Zastánci „francouzského Alžírska" (Massu, Pierre Lagailiarde, Joseph Ortiz, aj.) zatím již označovali de Gaullův postup za zradu. K první velké konfrontaci mezi nimi a prezidentem došlo v lednu 1960, poté, co byl zbaven velení expedičního sboru generál Maurice Challe, o němž se obecně soudilo, že dobře plní úkol pacifikace. Střelba policie do davu kolonu, rozhořčených zvěrstvy, která páchali teroristé, vznítila nahromaděné frustrace. Město Alžír prožilo „týden barikád", de Gaullova odpověď však zněla: „Nebudu kapitulovat, před vzpourou neustoupím!"143
Výsledky referenda o sebeurčení byly pro prezidenta rozhodující: „Metropole je pro vyjednávání," konstatoval. Dodával, že tak bude možno využít umírněnosti Burgiby a Abbáse, opozice proti FLN mezi Alžířany (Messaíí Hádž) a také čelit rychlému sbližování GPLA s Moskvou. A především, jak řekl na rozhodující schůzi vlády 29. března, „nemáme již stejný zájem jako dříve, abychom ,kolonizovaIi'. Průmyslová éra všechno změnila. Naše síla je uvnitř (vlastní země}".144
Blok kolonu a nespokojených důstojníků, informovaný o tom, že Pompidou již domluvil s FLN oficiální jednání, vstoupil do druhé, tentokráte již rozhodující konfrontace. V čele šli generálové Challe, Jouhaud a Zeller, za nimi stál Salan. V noci na 22. dubna 1961 obsadil na Challeův pokyn vládní budovy v Alžíru výsadkový pluk cizinecké legie a během dne se k němu připojilo devět dalších. Mezi obyčejnými vojáky sloužícími v Alžírsku však byla stejná nálada jako v mateřské zemi a také většina jejich velitelů si to dobře uvědomovala. Vzpoura se rychle zhroutila, Challe a Zeller se vzdali v noci z 25. na 26. dubna, Salan a Jouhaud se uchýlili do podzemí. De Gaulle, rozhněvaný do krajnosti nad důstojnickou neposlušností jeho nej-vyšší vůli, odhodil zbývající skrupule.
Během dlouhých jednání s představiteli GPLA, jejichž centrem byly lázně Évian na březích Ženevského jezera, se očekávalo, že prezidenta zabrzdí objevení rozsáhlých ložisek ropy a plynu v saharských částech Alžírska, ale nestalo se tak. „Ustoupil doslova v každém bodu, na nichž původně trval: zastavení palby před (politickým) urovnáním ... neuznání GPLA jako jediného jednacího partnera, čtyři léta ,míru' před ,sebeurčenínV, suverenita nad Saharou ... dvojí občanství pro evropské usedlíky."1451 francouzští vyjednavači, ministři Joxe a Buron, se hrozili důsledků „výprodeje", ale „imperiálni prezident" všechny námitky ignoroval.
Dne 18. března 1962 podepsal Joxe se zplnomocněncem GPLA Belkassemem Kríměm v Évianu dohody, které mj. stanovily: (a) Alžírsko se stane zcela nezávislým státem a evropští usedlíci, pokud budou chtít zůstat, musí během tří let přijmout alžírské státní občanství a podrobit se novým zákonům; (b) francouzská vojska do tří let odejdou, Francie si jen pronajme námořní základny v Mars-a!-Kabíru na 15 let; (c) francouzským ropným společnostem zůstanou jejich koncese a s tím spojené výhody (jen) na šest let.
Vůdce FLN Ahmed Ben Bella, který se v září vrátil do Alžíru jako prezident, dal hned najevo své záměry - évianské dohody musí být revidovány, všechna půda Evropanů musí být kolektivizovaná. A tak se i stalo.
Alžírskému vývoji tleskal celý svět, ať již jako triumfu dekolonizace či francouzského pragmatismu. Zastavíme se jen u toho, co bylo pro další vývoj nejpodstatnější:
(1) Prakticky zbyla již jen ona alternativa, kterou dali po válce Evropanům militantní Arabové - „buď si sbalíte kufry, nebo vám zbude jen rakev". Teroristické akce francouzských extrémistů (Organizace tajné armády, OAS) posloužily jako vhodná záminka, aby se zapomnělo na hlavní. Po évianských dohodách následovala vlna muslimského teroru. Jen během prvních měsíců bylo v oranském departmentu povražděno 6000 Evropanů a pod dojmem toho do roka emigrovalo 85 % evropských usedlíků; zbytek pak následoval. Pro většinu z nich to znamenalo opravdu jen kufry po desetiletích tvrdé práce.
(2) Historikové alžírské války nám říkají, že na rozdíl od Viet Minhu prohrály oddíly FLN každé významnější střetnutí, zato však v teroristické taktice se vietnamskému vzoru vyrovnaly. A ty z Alžířanů, kteří se neobrátili k Francouzům včas zády, čekala s „vítězstvím revoluce" krutá msta. O osudu desetitisíců arabsko-berberských dobrovolníků, kteří sloužili ve francouzské armádě (harkls), čteme: ,Armádní veteráni si museli vykopat vlastní hroby, před zabitím polykat (francouzská) vyznamenání; byli upalováni zaživa, kasírováni nebo zemřeli, vlečeni nákladními auty."146
(3) Évianské „odepsání" mělo celosvětové důsledky. Alžírská lekce byla dalším varováním pro všechny Araby, kteří kdy toužili po dorozumění: na solidaritu „mocných bílých" se nelze spoléhat, je lepší se extrémistům nedostat do cesty. A specifickou lekci dostala i tleskající washingtonská elita. Ve Vietnamu velká většina prostých lidí jistě toužila po míru. Ale nepomohly statisíce vojáků ani plány „vietnamizace" války, které vycházely z předpokladu, že se podaří získat tuto mlčící většinu; strach ze msty váži! více.
(4) Plně se uplatnila známá pravda, že západní krajní levici „krvácí srdce" jen nad svými, vůči protivníkům je krvelačná. Zřetelně to naznačil v manifestu na podporu FLN Jean-Paul Sartre, když zaštítil Fannonovu tezi: „Zabít Evropana je jako zabít dvě mouchy jednou ranou. Zničíš utiskovatele a osvobodíš utiskovaného, zůstane jen mrtvola a svobodný člověk."147
U konzervativců zase dominovalo úzké sobectví, vděk a solidarita u nich neměly místo. Zatímco u Eisenhowera vždy hrálo úlohu povědomí vojenské cti, de Gaulle měl jistě stejné cítění ve svých nejlepších letech, ale jako sedmdesátník na ně zcela zapomněl. Zoufalství profrancouzských muslimů jím nepohnulo. Když na něj poslanec, jemuž teroristé zabili třináct příbuzných, apeloval „trpíme", odpověděl již v roce 1960: „Tak trpte." Stejně jím nepohnuly ani slzy jediné muslimky v jeho vládě, státní podtajemnice Nafísy Sid Cary. A odhodil také jako opotřebovaného ministerského předsedu Debrého, ve francouzských očích „viníka Évianu". Neboli, jestliže se o Debrém předtím říkalo, že slouží jako Jan Zlatoústý, nyní mu de Gaulle přiřkl roli sv. Šebestiána.
(5) Zvláštním druhem „obětí Évianu" se stali ti z Arabů žijících ve Francii, kteří chtěli jen normální podmínky pro poctivou práci. Přes veškerý verbální liberalismus se mnoha z nich toho nedostalo; i jako celek zůstali občany druhého řádu, vystavenými otevřenému či tichému ostrakismu.
143 De Gaulle, Mémoires ďespoir, sv. 1, str. 83-85; Lacouture, cit dílo, sv. 3, str. 79-105.
144 Lacouture, cit. dílo, sv. 3, str. 142-174.
145 Larkin, cit. dílo, str. 277. Cf. i De Gaulle, Memoirs ďespoir, sv. 1, str. 121-129; Lacouture, cit dílo, sv. 3, str. 174-283.
A. Home, A Savage War of Peace: Algeria 1954-1962, London 1977, str. 537. Podle pozdějších odhadů se z celkového počtu 210 000 harkis jen 60 000 zachránilo útěkem do Francie, téměř všichni ostatní byli vyvražděni. (Lacouture, cit dílo, sv. 3, str. 260.)
M. Walzer, „Can There Be a Decent Left?", Dissent Magazine, Spring 2002, www.dissentmagazine.org.
518
519
10. Destabilizace černě Afriky - britský úhel
Západoevropské „staré koloniální mocnosti" měly dlouho v podsaharské Africe obdobnou výhodu jako v Asii - mohly udržovat kontrolu jen nepatrným počtem vojáků. Například ve čtyřech velkých britských koloniích v západní Africe s 30 miliony obyvatel postačilo 8000 mužů „pohraničních sil". Tomu i odpovídala celková optimistická koncepce, lišící se jen v detailech. Francouzi spoléhali na asimilaci vznikajících domorodých elit {politique ďasso-ciation), Britové věřili v účinnost systému nepřímé vlády, jak jej uplatňovali v asijských državách. Ti i oni neměli valného zájmu, aby se tyto elity příliš rozšiřovaly, ohrozily rámec levné a klidné správy. Odhaduje se, že v roce 1938 nebylo mezi 165 miliony domorodých obyvatel podsaharské Afriky více než 11 000 středoškolských studentů; a i v nejvyspělejších částech -Jihoafrické unii, na Zlatém pobřeží (Ghana) a v Sierra Leoně - nepřesáhla tato skupina ve statistikách jedno promile.148
Druhá světová válka situaci hodně změnila, (a) Kromě 210 000 bílých z Jihoafrické unie sloužilo v britských bojových a pomocných jednotkách i 375 000 Afričanů, ve francouzských 160 000. (b) Protože byly přeťaty důležité komunikační a obchodní spoje, vznikl nedostatek zboží. To spolu se zvýšenými požadavky metropolí na dodávky surovin vedlo i k tíživým změnám ekonomické politiky, srovnatelným s příkazním systémem (kontrola všeho druhu, nucená kultivace plodin při nadiktovaných nízkých nákupních cenách, víceméně násilná mobilizace pracovní síly atd.). Zároveň se však i zrychli! ekonomický rozvoj, zejména v průmyslu. Jihoafrická unie se stala „průmyslovým gigantem kontinentu"149 s hrubou výrobou v hodnotě miliardy dolarů (1945), ale i v Jižní Rhodesii se objem produkce více než ztrojnásobil.
Od závěrečné fáze války se vytvářely i další, především politické předpoklady pro poválečnou dekolonizaci. Ve francouzském případě vznikly silné vazby mezi levicovými stranami a odbory metropole na jedné straně a africkými politickými organizacemi na straně druhé; a jak víme, v rámci zásady asimilace dostali Afričané i zastoupení v pařížském parlamentu. Ve Westminsteru si tehdy nechtěli „zvát do parlamentu černochy", spoléhali na systém „guvernér - výkonná rada - zákonodárná rada" s postupným zvyšováním zastoupení domorodého obyvatelstva. Značnou roli však v britském případě hrála iniciativa „osvícené byrokracie", navazující na dlouhodobou aktivitu misionářů (především skotské protestantské církve) a tradici fabiánského socialismu.
Labouristická vláda zápasila se šterlingovým dluhem (jen vůči zemím impéria dosáhl v roce 1945 částky 3650 milionů liber) a dalšími těžkostmi poválečné obnovy, ale přitom Bevin a ostatní měli „nej lepší úmysly", věřili v nové konstruktivní poslání impéria, „přirozenou harmonii zájmů britských dělníků a koloniálních poddaných". Zejména ministerstvo kolonií bylo baštou fabiánů. Měnil se i pohled na Britské společenství {Commonwealth). Dlouho se na ně pohlíželo jako na spojení „bílých vlád, lidí společné kultury, jazyka a rasy", a ještě udělení dominiálního statutu Indii a Pákistánu (1947) bylo mnohými vnímáno s roz-
148 Na britských a amerických univerzitách vystudovalo několik set Afričanů (hlavně práva, teologii a medicínu); mezi nimi byli i budoucí prezidenti Nkrumah (Ghana) a Azikiwe (Nigérie). Ve francouzském případě to byio mnohem horší - ne více než tucet absolventů (mezi nimi Leopold Seng-hor). (Cf. J. Reader, Afrka. A Biography ofthe Continent, London 1997, str. 663-667.)
i« Tamtéž, str. 676.
paky. V roce 1948 však ve Whitehallu oficiálně přijali, že cílem britské politiky je „vést koloniální území k odpovědné samosprávě v rámci Společenství".150 Do popředí zájmu se tak dostala sociálně-ekonomicky nejvyspělejší západoafrická Ghana s početnou vrstvou černých farmářů orientovaných na světový trh (kakao) a již s relativně rozvinutým školským a zdravotnickým systémem. S cílem rychleji rozvíjet samosprávné orgány bylo ústavou z roku 1946 podstatně zvýšeno zastoupení Afričanů v Zákonodárné radě a její pravomocí byly značně rozšířeny.
Zároveň se však objevila i výstražná znamení do budoucna. Na počátku roku 1948 vyústil incident v Akre, kde policie střílela do davu vzbouřených demobilizovaných černých vojáků, v nepokoje ve čtyřech městech, provázené drancováním. A i když ve srovnání s Madagaskarem nastalo rychlé uklidnění, nad fabiánským projektem vyvstal velký otazník v osobě radikálního generálního tajemníka původně umírněné strany Spojeného konventu Zlatého pobřeží (UGCC), Kwame Nkrumaha. V souvislosti s jeho jménem narážíme také na širší problém afrických elit.
Necháme stranou odcházející generaci tradičních vůdců, myslících pouze v kategoriích svého kmene a v zásadě spokojených se systémem nepřímé vlády, dávajícím jim pocit ochrany a stability. Kmenové rozdělení mělo v africké politice hrát všude přední, často rozhodující úlohu, ale nyní se především stávalo nástrojem manipulace skupin se zhruba stejnými cíli, jaké měla inteligence a lumpen-inteligence „bílého světa"; tedy skupin, pro něž potřeba ochrany a stability byla nahrazena zájmy hodně odlišnými. Můžeme je rozdělit na „mladé" a „staré".
(1) S psychologií „mladých", kteří s poválečnou destabilizací „vyrostli všude jako houby po dešti", nás seznamuje v hořkém autobiografickém románu nigerijská spisovatelka Buchi Emecheta. Byli to političtí podnikavci, kteří spekulovali, že s nezávislostí Indie přijde brzy řada i na ně, „volná místa... a spousta peněz". A nejlepší cestou, jak se k nim dostat, bylo Jít do Anglie, rychle získat právnický diplom a pak se vrátit domů a vládnout", dostat se k „honosným funkcím", „dlouhým nablýskaným americkým vozům", a také se zbavit „negramotných manželek a opatřit si nové se vzděláním."151
(2) U starší generace „skutečných vůdců" šlo o něco jiného. Nkrumah, nigerijský Benjamin Azikiwe, Hastings Banda z Ňaska (Tanganika) i keňský Jomo Kenyatta měli od 30. let čilé kontakty s komunisty a osvojili si jejich ideologická schémata i argumentační arzenál. Bylo by však mylné je ztotožňovat jak s komunisty, tak s novými arivisty s jejich horizontem „nablýskaných amerických vozů". Asi nejpřesněji je charakterizuje termín „popuiističtí naciona-listé";152 hlásali v nepatrných odstínech černý panafrikanismus a zároveň byli dost chytří, aby se nezříkali západní blahovůle. Nejprůbojnějším a nejuznávanějším z nich byl právě Nkrumah, který v roce 1951, po oslňujícím volebním vítězství jím reorganizované strany (nyní nazvané Stranou lidového konventu, CPP), šel z vězení přímo do úřadu předsedy vlády de facto.
Když byli labouristé ve Whitehallu vystřídáni konzervativci, dědici imperiálni tradice, nastal v britské africké politice jistý posun. Méně se myslelo na rozšiřování zákonodárných
Hargreaves, tit. dtlo, str. 104-117, 137-140. Podrobne M. Meredith, The First Dance of Freedom, London 1984.
Bucbi Emecheta, Second-class citizen, London-Fontana Paperbacks 1990, str. 87. Hargreaves, dt dilo, str. 122-131.
520
521
rad o zástupce Afričanů a více na zájmy bílých usedlíků, ale v zásadě se kurz na dekoloniza-ci nezměnil. Nejvýznamněji, 6. března 1957 se Ghana stala nezávislým státem v rámci Britského společenství, což Nkrumah označil za moment obratu v historii kontinentu a Afričané s ním ochotně souhlasili.
Fenomén „mau-mau"
Permanentní tragédie podsaharské Afriky je hořkou školou pro ty z historiků, kteří sympatizovali s dekolonizací upřímně, nikoliv z „věrnosti principům". V Burundi a Rwandě byl po „osvobození" v sérii kmenových masakrů (Tutsi kontra Tuttu) povražděn nejméně milion lidí a pouze „šťastnější" z nich kulkou, ostatním byly uřezány hlavy a údy;153 v Súdánu zahynuly během jedné generace dva miliony atd. Musíme si tedy nevyhnutelně položit otázku, zda nezávislost skutečně urychlila vývoj k odpovědné státnosti. S téměř groteskní aplikací marxistického pojmu „národně-osvobozenecké hnutí" (nešlo o národy v pravém smyslu toho slova ani o skutečné osvobození) se zavíraly oči nad mnohým. Především právě nad skutečností, že jistý sociálně-ekonomický pokrok ani společný pocit „nespravedlnosti" a tomu odpovídající rétorika nemohly vyvážit slabost sociálně-ekonomických a kulturně-civilizačních sil, které „v bílém světě" působily po staletí; konkrétněji, že sociální psychologie i sama struktura společnosti zůstaly ještě kmenové.
Všechno to vyžaduje podrobnější výklad, zatím jen použijeme opatrná slova specialisty na problematiku dekolonizace: „Staromódni historikové jako já, kteří jsme se dívali na úspěchy afrického nacionalismu 50. let se sympatií i euforií", jsme byli „neštěstími" od 60. let nuceni přijmout „kritičtější pohled".154 Jinými slovy, historický spor „mimo tribuny majitelů pravdy" by měl být veden asi jen o míře viny - kolik jí nese vývojové opoždění, kolik krutost a chamtivost „starého koloniál ismu", kořistné následné sobectví bílých i černých elit, a kolik cynismus komunistických mocností a jejich souběžců. První vhled nabízí keňský případ.
Obecná fakta o Keni po roce 1945 říkají, že (a) velká část půdy byla v rukou 50 000 bílých farmářů a pro 400 nejbohatších pracovalo asi 200 000 Afričanů; (b) ve městech ekonomicky dominovala kompradorská buržoazie složená hlavně z přistěhovalců indického subkontinentu; (c) černošská většina měla své první organizace od 20. let, ale teprve v roce 1944 byl její zástupce povolán do guvernérovy rady; (d) ministerstvo kolonií chtělo pro východní Afriku (Tanganika, Uganda, Keňa) vytvořit společné východoafrické „zákonodárné shromáždění", v němž by byly zastoupeny tři složky - bílí usedlíci, asijští přistěhovalci a Afričané, což posledně jmenovaní chápali jako „veto na budoucnost".155
Hlavní kontroverze vznikla kolem otázky pozemkového vlastnictví. Podle výkladu Keňské africké unie (KAU), reprezentující hlavně nejsilnější etnikum Kukujů, jakož i podle bílé levice bylo zabírání půdy kolonisty čirou loupeží. Naopak podle těch, jejichž sympatie byly na straně bílých osadníků, byla půda koupena od loveckého etnika Masajů, které vymíralo v epi-
demiích a válkách s mnohem početnějšími pasteveckými Kukuji. V pozadí zatím problémy jen rostly. Kukujové se usazovali na neobdělané půdě velkých bílých farem {squatters) a jako celek se střetávali s britskými úřady kvůli nařízením obecně považovaným za civilizačně nezbytná (školní docházka, zákaz mnohoženství a obřízky dívek, vypalování lesů a nošení zbraní).
Vznikalo však i specifické napětí, související s důsledky války. Britové mobilizovali desetitisíce Kukujů do vojenských a pracovních oddílů pro etiópske a potom hlavně barmské bojiště. A když se vysloužilci vracela do již přelidněného Nairobi a jeho okolí, nebyla tam pro ně práce. Většina Kukujů viděla záchranu v KAU, a zejména v jejím vůdci Jomo Kenyattovi, jemuž připisovali i nadpřirozené vlastnosti. Skutečnou rozbuškou se však stali vykořenění, kteří se uchýlili do hor a vytvářeli ozbrojené skupiny podle malajského či barmského vzoru. Jejich ideologii vyjadřovala pozměněná tradiční kmenová přísaha:
Když mi řeknou, abych přinesl hlavu Evropana, udělám to, nebo jinak tato přísaha zabije mne i mou rodinu... Jestliže někdo bude okrádat Evropana, neřeknu nic, nebo jinak tato přísaha zabije mne i mou rodinu... Když pošlu své děti do vládních škol, tato přísaha zabije mne i mou rodinu... Atd.156
Z horských úkrytů se přísaha šířila dolů, mezi marginalizovanou generaci. Vzniklo hnutí, efektivně využívající praktik pochycených v Asii, k nimž se svérázným způsobem přidávaly zvěsti o „nových vítězstvích" v Číně, Koreji a Vietnamu.157 Ozbrojení bílí farmáři a jejich rodiny se stávali terčem jen zřídka. Zato tím častěji byli oběťmi rituálů msty - vypalování usedlostí, ale i rozsekávání na kusy mačetami ipangas) - „vlastní lidé", kteří se zdráhali je poslouchat. Přísahu nakonec alespoň naoko složilo snad 90 % kukujských mužů, kolem milionu lidí. V zákulisí stejně jako v KAU rozněcovali neklid komunisté, ať již vyslaní Moskvou či z indické minority. Pomáhali organizovat pašování zbraní ze sousedních zemí a asi to byli i oni, kdo poradili dát hnutí jméno „mau mau", o němž se odborníci dodnes nemohou dohodnout, co vlastně znamenalo.
Po dvouletém váhání se Londýna zmocnila panika. V Keni byl vyhlášen výjimečný stav (21. října 1952) a na jeho základě dal guvernér Baring zatknout Kenyattu a další vůdce KAU. Pacifikace byla zpočátku svěřena bílým osadníkům a malým oddílům, avšak malajské zkušenosti byly rychle uplatněny i na britské straně. Kromě nasazení pravidelných jednotek, a dokonce letectva byly organizovány speciální policejní síly a využito jak kmenů, které nenáviděly Kukuje, tak i samých Kukujů, kteří nenáviděli teroristy. V roce 1953 již čítala kukujská proti-teroristická domobrana 10 000 lidí, téměř tolik, kolik bylo válečníků „mau mau", ukrytých v lesích. V roce 1954 byl obnoven klid v Nairobi, mezi „válečníky v lesích" propukly rozbroje, a když byl v říjnu 1956 chycen hlavní vůdce „mau mau", Dedan Kimathi, povstání uhaslo.
Z našeho hlediska byly pro vývoj nejdůležitější tyto skutečnosti:
(a) Kenyatta, před válkou vyškolený Komintemou v Moskvě, zaujíma! k povstání příznačné stanovisko: odsuzoval britskou koloniální vládu mnohem jednoznačněji než ukrutnosti
153 Cf. napf. A. des Forges, Leave None to Tell the Story, (Human Rights Watch), New York 1999; Sha-rayar M. Khan, The Shallow Graves of Rwanda, London 2000; A. Klinghoffer, The international Dimensions of Genocide in Rwanda, London 1998.
154 Hargreaves, cit. dtlo, str. 266.
iss podrobne viz A. M. MacPhee, Kenya, London 1968, str. 7 Iff.
R. Ruark, Something of Value, London-Corgi Books 1977, zvi. str. 280. Cf. i (General Sir) William Jackson, Withdrawal from Empire: A Military View, London 1986.
Symptomaticky, vůdcové band si dávali takto inspirovaná jména a tituly - například Waruhiu Itote se nazýval „generál Čína", jiný vystupoval jako „generál Korea"; a jeden z nich, Kaleba, se i prohlásil „polním maršálem".
522
523
„mau mau". Úřady snad mohly zvolit jeho tichou izolaci, místo toho však konaly okázalý pětiměsíční proces, který se stal pro obviněného a jeho pět spolupracovníků, jimž asistovala plejáda advokátů z řady zemí, skvělou příležitostí k agitaci. „Bojujeme zde za práva afrického lidu, za to, aby Afričané nalezli své (oprávněné) místo mezi národy," řekl Kenyatta.158 Obžaloba nedokázala prokázat, že obvinění byli organizátory povstání, a naopak se jako oprávněná jeví hlavní Kenyattova teze - před soud byli postaveni právě lidé, kteří mohli hnutí „mau mau" nejlépe zastavit. Přesto soudcové vynesli rozsudky dlouhododobého vězení,
(b) Reakce britské levice odpovídala známému modelu. Nepobouřila ji zvěrstva „mau mau", pouze represe - izolace asi 60 000-80 000 Kukujů v internačních táborech, krutosti, které zde a ve vězeních páchali strážcové.
(c) Z keňské malé války však vzešlo oboustranné poučení, které se projevilo v realističtějších postojích. Pro Kenyattu a i jiné africké vůdce byla divokost „mau mau" výstrahou, aby při uplatňování svých cílů raději volili nenásilné metody a přijímali kompromisy. Britští konzervativci se zase rychleji zbavovali tradičních stereotypů; konkrétně, pro Macmillanovu vládu to byla silná pobídka k modernizaci {„dekolonizaci") afrického impéria.
„Bouřlivý rok 1960"
Po Suezu bylo hlavním záměrem ve Whitehallu spořit na zámořských obranných výdajích, držet jen strategické opěrné body {Malta, Kypr, Aden, Singapur, Hongkong); a v tomto rámci také - dříve než k tomu došla vláda páté republiky, a také jinak než ona - zde přezkoumávali i „hospodářskou cenu impéria", (a) Obecně přijali, že nejen z prestižních, ale i ekonomických důvodů musí být zachování imperiálních svazků dána přednost před přímou účastí v ekonomické integraci západní Evropy, (b) Definitivně seznali, že dosavadní technika uplatňovaná v afrických koloniích, tj. postupné rozšiřování reprezentace domácího obyvatelstva v zákonodárných a výkonných radách, je bezperspektívni, vyvolává jen podráždění v zemích Britského společenství a je i příliš nákladná.
Jestliže principy „postupné integrace domorodých elit" do správního systému, „přípravy ke státnosti", byly dříve realizovány příliš opatrně, nyní se v Londýně chytili principu přesně opačného, „nezávislost co nejrychleji". Macmillan ilustruje tento obrat slovy jednoho z guvernérů: Budeme-li ještě 15-20 let čekat na to, až se nejschopnější naučí vládnout, pak budou všichni rebelovat a my je budeme muset vsazovat do vězení, kde se naučí jen nenávisti a pomstychtivosti. „Budou to nikoliv plodná, ale promarněná léta; a tak říkám, dejme jim nezávislost hned."159 Ghana se jevila jako dobrý model. Konzervativní vláda se spoléhala, že Nkrumah, zvolený v roce 1960 prezidentem, se sice bude přizpůsobovat levým větrům, ale převládne jeho praktický zájem politika. „S parlamentem a soudnictvím, kde soudcové zasedali v bílých napudrovaných parukách", pokládala Ghanu za „vzorný příklad", kde „britská tradice postupné výchovy k samosprávě" najde plodné uplatnění.160
158 MacPhee, cit dílo, str. 125-129.
159 H. Macmillan, Pointing the Way, 1959-1961, London 1972, str. 118-119. Podrobněji viz Hargrea-ves, cit. dilo, str. 168-180.
160 M. G. Kalb, The Congo Cables. The Cold War in Africa - From Eisenhower to Kennedy, New York 1982, str. xx.
První zkušenosti s novou britskou strategií byly rozporné, a to nejen vzhledem ke komplikacím v klíčových opěrných bodech - na Maltě, Kypru i v Adenu161. V afrických državách se již objevily všechny symptomy strastí spojených s dekolonizaci. V Nigérii, kde bylo vyhlášení nezávislosti stanoveno na 1. října 1960, získala ve volbách každá ze tří regionálních politických stran na „svém území" {tj, s vlastním kmenovým zázemím) naprostou většinu, a rozpad byl od počátku akutní hrozbou. Ještě vážnější byl tento problém v případě umělé federace dvou Rhodesií a Ňaska, vytvořené v roce 1953. V celé federaci dominoval mezi černošským obyvatelstvem militantní Africký národní kongres, požadující rozdělení a nezávislost všech tří pod jeho vládou, bez účasti bílých osadníků; a v roce 1960 musely britské úřady všude zavést výjimečný stav a hromadně zatýkat. Nejhůře - v Jihoafrické unii, kde ekonomický rozvoj byl nej rychlejší a nejvíce se přiblížil ideálu modernizace, se pro Britské impérium otevřela hluboká politická rána.
Počátkem byly události v Sharpeville, jedné z aglomerací, kde se soustřeďovala černá chudina (včetně mas, které přicházely za lepší existencí ze sousedních zemí). Při útoku davu na policejní stanici zde bylo 21. března 1960 zabito 67 a zraněno 180 Afričanů. Krveprolití a po něm následující tvrdá reakce úřadů - výjimečný stav, zákaz černošských organizací - se stala pro Macmillanovu vládu pohromou ve dvojím smyslu: (a) Hrozila krize Britského společenství, protože staří i noví členové (Kanada, Indie, Ghana atd.) požadovali úplný rozchod s režimem apartheidu, (b) V Labour Party se při hledání náhradního tématu za vyčichlá třídní hesla chopili nezávislosti Afriky a boje proti apartheidu. A jak již bylo patrno od povstání „mau mau", identifikovali se s levě-liberálním táborem a jeho vlivným tiskem.
Bezprostředně se však pozornost světa soustředila na krizi v Belgickém Kongu.
11. Exploze v Kongu
Události v Belgickém Kongu měly mimořádný historický význam nejen proto, že včlenily černou Afriku do širšího obrazu studené války> ale že se v nich i v drastické podobě promítla tragédie nezávislosti.
Obří kolonie v centru kontinentu měla přírodní bohatství, jakému se těšilo jen málo zemí světa. Koncem 50. let byl její podíl na světové produkci cínu 6,5 %, mědi 9 %, kobaltu 49 % a průmyslových diamantů 69 %. A jen během prvního poválečného desetiletí vzrostl objem průmyslové výroby na trojnásobek, elektrické energie na čtyřnásobek, export (kde významný podíl
161 Na Maltě byla v roce 1959 pro neshody s místními politickými stranami o úsporách zavedena „přímá vláda". V září 1964 Londýn ale potvrdil svůj ústup uznáním nezávislosti ostrova. Na Kypru, pronajatém od Turků v roce 1879 a oficiálně anektovaném v roce 1914, si řecká většina obyvatelstva přála enosis, tj. připojení k mateřské zemi. „Malá válka" od roku 1955, kdy Londýn poslal do vyhnanství vůdce Řeků, arcibiskupa Makaria, byía ukončena až' anglo-řecko-tureckým kompromisem, sjednaným v Curychu (1959) a znamenajícím faktické rozdělení ostrova na řeckou a tureckou část. V roce 1960 se Kypr stal nezávislým státem v rámci Společenství a Britové si zde mohli podržet vojenské základny.
V Adenu (ovládnutém již v roce 1839) byli Britové konfrontováni se silným „násirovským virem" mezi arabským obyvatelstvem. Rozhodující byla revoluce v sousedním Jemenu (1962) a jeho připojení k SAR, Protitahem Macmillanovy vlády bylo spojení Adenu se sousedními, tradičně probritskými emiráty do „Jihoarabské federace", ale Aden zůstal akutním ohniskem neklidu.
524
525
měly i palmový olej, bavlna a káva) na čtyřnásobek. Zejména v tzv. „důlních provinciích" Katan-ze a Kasají již existovala moderní průmyslová základna. Konžská města dostala novou tvář -výškové stavby, klimatizované hotely a bary atd. Historie, zejména v osobě krále Leopolda, nabízí krajně nelichotivý obraz koloniální praxe, a evropská levice se stále hněvala na „nesvätou alianci" belgické správy, katolické církve a důlních společností. Objektivnější komentáře však zdůrazňovaly i jiné skutečnosti: bílý aparát sice pracoval v tradičním paternalistickém stylu, Kongo se však stalo „nejvyvinutější africkou kolonií", kde se klid snoubil s „vysokou efektivitou".162 Misionáři zde vybudovali poměrně rozsáhlou síť lékařských zařízení i základních škol, které navštěvovalo 10 % dětí ve srovnání se 7 % v oficiálně nejvyspělejší Ghaně či 6 % v Indii.
Přes mnohé nepochybné i domnělé křivdy kolonialismu existovaly tedy i zde všechny racionální důvody pro postupný „civilizovaný rozvod", již i proto, že mezi kmeny panovala silná tradiční animozita a animističtí šamani ji jen živili. Rozhodovalo však něco jiného. Ačkoliv pouze 16 Konžanů mělo dokončené vysokoškolské vzdělání, byly ambice těch, kdož se považovali za elitu (tzv. évolués), snad ještě větší než jinde, a tomu odpovídala i intenzita boje o místo nahoře. Prototypem se stal třicetiletý poštovní úředník Patrice Lumumba, odsouzený v roce 1956 na rok do vězení za zcizování peněžních poukázek. Nepochybnou inteligenci, řečnický i organizační talent zúročil v prosinci 1958, kdy se stal hlavou „Konžského národního hnutí" (MNC) a brzy poté mu živelné scény „osvobození lidu" - pálení, drancování, honba na Evropany v hlavním městě Léopoldville (dnešní Kinšasa) - daly prostor, aby je plně uplatnil.
Panikou stižená bruselská vláda byla na „konferenci u kulatého stolu" v lednu 1960 natolik zdrcena Lumumbovou rétorikou, že souhlasila s udělením nezávislosti do šesti měsíců. A tak koloniální metropole, která se předtím o „výchovu k samosprávě" snažila minimálně, nyní ve spěchu předávala moc lidem, kteří - vyjádřeno slovy indického zplnomocněnce OSN Dajala - „náhle katapultovaní do vedoucích pozic" zcela postrádali nezbytné kvality, schopnost „převzít tíhu odpovědnosti".163
Kongo se měnilo v kolbiště politicko-etnického volného stylu. V době květnových voleb již existovalo kromě 110 spíše fiktivních i 10 větších politických stran s regionálně-kmenovým zázemím, které si rozdělily 137 parlamentních křesel. Lumumba v čele nejsiínější z nich, MNC, se stal ministerským předsedou. A pro ty na Západě, kdož si přáli klidnou dekoloniza-ci, zbyla jen chabá naděje, že mu bude protiváhou letargický Joseph Kasavubu, podporovaný kmenovým svazem Bakongo a nyní jmenovaný prezidentem.
Uchazečů o ministerské posty bylo hodně, nebylo však „kompetentních, kteří by zvláště na vyšších stupních vyplnili administrativní vakuum". A asi všichni, snad s výjimkou Josepha Adouly, mysleli jen v kategoriích moci a vlastního prospěchu. Tato pseudoelita, psa! Dajal, se nastěhovala do vil koloniálních pánů a šoféři je vozili v limuzínách; cizí vyslanectví i podnikatelé šiji předcházeli... Její ministři si udělili vysoké platy a další výhody, jejich politické strany dostaly štědré dotace a bezohlednější z nich si našli ještě další zdroje příjmů... Byli natolik zaměstnáni intrikami a honbou za nejlepšími vilami a auty, ze ani neměli čas přicházet do svých kanceláří.1^
Ve znamení Lismumby
Jako další z krutých žertů éry mas dnes čteme Lumumbova slova: „Ukážeme celému světu, co dokáže černý muž, když mu bude dovoleno pracovat ve svobodě. Uděláme z Konga příklad pro celou Afriku."165
Belgičané se mylně domnívali, že odborná kompetence bude stačit, aby i v nezávislém Kongu rozhodovali jejich poradci, a zrovna tak se klamali ve víře, že 25tisícová armáda (Force publique), vycvičená jejich důstojníky, zajistí klid. Stal se pravý opak. Čtyři dny po vyhlášení nezávislosti, 5. července 1960, se vzbouřili vojáci v táboře Leopold a od toho okamžiku se rozvinul jiný známý řetězec násilí a znásilňování, vražd a masového útěku bílého obyvatelstva. A zatímco bruselská vláda vyslala pod tlakem veřejnosti vojenské síly na záchranu svých občanů, Kasavubu a Lumumba se obrátili na OSN s žádostí o ochranu před belgickou intervencí.
OSN vyslala do Konga zplnomocněnce i vojenské jednotky z několika neutrálních (převážně afrických) zemí. Všichni hlavní představitelé - švédský generální tajemník Dag Hammarskjold, jeho političtí zplnomocněna v Kongu, Dajai a černý Američan Bunche (předtím prostředník mezi Izraelem a Araby), švédský velitel generál Horn - měli nejlepší úmysly. Od prvního okamžiku však zápasili se „sovětsko-pokrokovými" intrikami a obstrukcí, a také jejich politicko-vojenská autorita sotva stačila pro Léopoldville a některá další centra. Rozhodující silou zůstaly soupeřící útvary konžské armády (ÁNC), kde se svobodníci a desátníci přes noc stali plukovníky a generály. Na ty se také začali jako na svou ochranu či nástroj orientovat jednotliví politici a kmenová příslušnost byla hlavním kritériem loajality.
Situaci ještě více komplikoval vůdce Katangy Moise Tsombe, úspěšný podnikatel, jenž se opíral o tamější kmeny, důlní společnosti i žoldnéře. Když vyhlásil odtržení Katangy a jižní Kasaje a odmítl „vměšování OSN do vnitřních záležitostí", Hammarskjold váhal použít vojska: nejenom jich nebylo dost a ve srovnání se zbytkem země byla Katanga oázou pořádku, ale jak řekl, byl i přesvědčen, že „nepomůžeme lidu Konga, budou-li Afričané zabíjet Afričany". Tím, že nechtěl dát vojska OSN k dispozici Lumumbově vládě, jeho vztahy s většinou této vlády, s Lumumbou, s Moskvou i prolumumbovskými africkými státy (Ghana, Guinea) se zhoršovaly každým dnem a incidenty mezi personálem OSN a konžskou soldateskou byly na denním pořádku.
Ve Washingtonu, kde chyběli vzdělaní afrikanisté, žili ve „stavu blížícím se blažené nevědomosti".166 Když se s Lumumbou za jeho návštěvy v OSN setkal Dillon, mávl nad ním rukou jako nad člověkem mentálně nevyváženým. Ale jak on, tak i ostatní v Eisenhowerově vládě se brzy měli seznámit se silou jeho charismatu. Jejich podezření o Lumumbově „komunismu", či dokonce Dullesovo přímočaré Je to sovětský špion" byla zjednodušená. Ministerský předseda nebyl standardním agentem Moskvy jako jeho náměstek Antoine Gizenga, a o vojenskou pomoc k Moskvě se v srpnu obrátil spíše ze vzdoru. Avšak právě jeho temperament a mesia-nistické přesvědčení byly nesporně hlavním elementem destabilizace: machinacemi vnášel nejen neklid do ulic Léopoldville, ale i zostřoval existující kmenové rozpory.
Lumumbova snaha zajistit si oddanost armády výpravou do Kasaje měla vyústění, které Hammarskjold nazval „zločinem genocidy".167 Soldateska si vybila vášně vyvražďovaním
162 Reader, cit dílo, str. 689-691. Podrobně C. Hoskyns, The Congo since Independence, Oxford U. P. 1965.
163 R. Dayal, Mission for Hammarskjold, Oxford U. P. 1976, str. 2.
164 Dayal, cit. dílo, str. 4-5; Hargreaves, cit. dílo, str. 190-195; Reader, cit. dílo, str. 693-697.
165 Hoskyns, cit. düo, str. 85-86.
166 M. G. Kalb, The Congo Cables. The Cold War in Africa - From Eisenhower to Kennedy, New York 1982, str. xxi-xxviii, 4 passim.
167 Kalb, at dílo, str. 67 passim.
526
527
kmene Balubů, což bylo i podnětem ke stejně kruté kmenové vendetě. Ač tím Lumumbovy politické akcie poklesly, když se ho Kasavubu pokusil zbavit úřadu, krizi tím jen prohloubil. Ministerský předseda měl stále silnou podporu ve sněmovně, na léopoldvillských ulicích a nadto měl na své straně jednotky soustředěné ve Stanleyville (Kisangani) a zásobované sovětským leteckým mostem.
V této situaci se na konžském politickém nebi objevila nová hvězda - Joseph Désiré Mobu-tu, původně úředník vojenské správy a žurnalista, nyní náčelník armádního štábu. Působil dojmem člověka nerozhodného a ustrašeného, a proto se i řada svědků domnívala, že mu vedla ruku CIA. Připouštěla se však i motivace strachem, že armáda v důsledku konfliktu mezi Lumumbou a Kasavubu se s konečnou platností promění v pouhou „lůzu ve zbrani". V každém případě ve dnech, které v západním světě vnímali jako „tragikomedii"168 - Lumum-ba a Kasavubu vydávali dekrety, jimiž se vzájemně sesazovali, a parlament je vetoval -, si Mobutu koupil výplatou mimořádného žoldu vojáky v táboře Leopold a večer 14, září ohlásil prozatímní převzetí moci ozbrojenými silami. Den nato dostal sovětský a československý diplomatický personál příkaz opustit Kongo, zatímco Lumumba musel hledat ochranu před rozvášněnými vojáky-Baíuby u ghanské jednotky OSN,
Poněkud odlišný děj se odvíjel na scéně OSN. Chruščov byl příliš bolševikem, než aby viděl tragickou dimenzi afrického vývoje. Hledal jen pomstu Spojeným státům za neuskutečněný summit a chtěl těžit z nálad afroasijského bloku. Pod záminkou údajného selhání Hammar-skjôlda žádal reorganizaci OSN tak, aby v čele stála trojka generálních tajemníků - jeden za komunistický blok, jeden za západní blok a jeden za třetí svět. Spěchal na podzimní zasedání Valného shromáždění, aby si mohl připsat propagandistické body: žádal okamžité osvobození všech zemí pod koloniální nadvládou. Měl jistý úspěch, protože mu nejen sekundoval jeho nový člověk na mezinárodní scéně Fidel Castro, ale i Nkrumah, na Západě považovaný za odpovědného státníka.169
Obecně, v OSN se vytvořily tři tábory: (a) proamerický podporoval dvojici Kasavubu-Mobu-tu; (b) neutralistický v čele s Hammarskjôldem hledal třetí cestu; (c) „pokrokový" podporoval Lumumbův tábor. Na chvíli se zdálo, že rozpory budou překlenuty vytvořením koaličního kabinetu, v němž budou zastoupeny všechny tři konžské proudy, vyslovovali se pro to nejen všichni významní neutralisté (Hammarskjóld, Tito, Násir, Néhrú, Nkrumah atd.), ale i Washington: odcházející Eisenhower vyhověl přání zvoleného prezidenta Kennedyho, aby se Lumumba směl vrátit do vlády, když se zaváže respektovat ústavu a podporovat úsilí OSN.
Lumumba, jehož internace ve vlastní rezidenci se prakticky rovnala svobodě - jezdil v Léo-poldville od baru k baru a ujišťoval, že brzy bude u moci jen on sám -, však nebyl ochoten k závazkům, ani ke kompromisu. A 27. listopadu uprchl z hlavního města „neznámo kam".
Existuje několik verzí o posledních týdnech Lumumbova života, včetně verze „zločinné ruce CIA".1™ Je jisto, že CIA i v Kongu pracovala ve stylu eisenhowerovských „tajných ope-
168 Macmillan, Pointing the Way, str. 259ff; cf. i Kalb, cit. dílo, str. 60 passim.
169 „Chruščovova linie získala alespoň emocionálně a dočasne velké sympatie Afroasijců. Nesmíme podcenit jeho schopnost uvést je do varn. Dr. Nkrumah, který stále kolísá mezi zdravým rozumem a emocemi, je toho příkladem," napsal si do deníku Macmillan. {Macmillan, Pointing the Way, str. 271-281; podrobně Kalb, cit. dílo, str. 67 passim,)
170 Kalb, cit. dílo, str. 101 passim. Levicovou interpretací Lumumbovy politické dráhy i „zločinných rukou CIA" viz L. de Witte, The Assassination of Lumumba, London 2001.
raci", ale ve všeobecném chaosu byla její efektivita minimální. Ani ona, ani nikdo jiný také nevěděl, kam má bývalý předseda vlády vlastně namířeno, zda ke svým věrným do Stanleyville, či ke svému kmeni Batetela v Kasaji. Jisté je, že nespěchal a věnoval se po cestě agitaci, a tak byl 2. prosince i zastižen armádním komandem.
Tyto události přivedly Kongo ještě blíže k hranici rozpadu. Gizenga vyhlásil ve Stanleyville, centru Východní provincie, „Svobodnou republiku Kongo". Výraznější se stala i „samostatnost" Katangy: Tsombe využil stanleyvillské vzpoury a vyslal na sever své jednotky.
Lumumba se ještě jednou a naposledy sta! katalyzátorem rozvratu, tentokráte svým trpkým koncem. Filmová svědectví o tom, jak byl při zadržení ztýrán, dále zhoršila atmosféru. V OSN se pozice neutrálních států přiblížila sovětské, tj. byly ochotny přijmout Gizengovu vládu za zákonného představitele Konga. Naopak dvojice Kasavubu-Mobutu se chtěla držet zásady, že jejich země musí čelit dvěma nebezpečím, komunismu i OSN; a přes všechny domluvy a varování se rozhodla poslat Lumumbu letadlem do „bezpečné izolace" Tsombeho Élisabethville, tedy na smrt. Při transportu byl vězeň znovu zbit eskortujícími Baluby a asi hned po příletu, v noci ze 17. na 18. ledna 1961, umučen katanžskými vojáky v opuštěném stavení poblíž letiště. Oficiálnímu oznámení o „smrtí na útěku" samozřejmě nikdo nevěřil. Zločin byl odsouzen rezolucí OSN z 21. února, v níž byly zároveň obsaženy společné požadavky - „posílit roli OSN", aby její síly mohly učinit přítrž svářícím se vojensko-politickým klikám a zajistily „obnovu" (sic) demokratických institucí a občanských práv.171
Vývoj měl jediný pozitivní rys: nejhorší obavy - proměna konžské krize ve velkou konfrontaci „Západ-Východ-třetí svět" - se nesplnily. Rozhodující byl sovětský postup. Moskva neustávala v hlučné kampani, ale tiše seznala, že v Africe „není situace ještě zralá". Vojáci argumentovali, že udržovat nákladný a nejistý letecký most do Stanleyville je luxusem a netrpělivý Chruščov se vracel ke svým velkým prioritám. Asi jen velká čínská angažovanost v závěrečné fázi konžského dramatu jej přiměla, aby s odepsáním váhal.
Dvojice Kasavubu-Mobutu se zatím neúspěšně snažila o prosazení svých zásad - obranu jednoty ohrožené komunisty a OSN - paktem s Tsombem. Silný muž Katangy se však své „nezávislosti" ani belgických ochránců nechtěl zříci, a tak léopoldvillský režim zůstal v obraně jednoty dále odkázán na podporu OSN. Uprostřed bojů sváděných oddíly Katangy a OSN zahynu! Hammarskjóld při letecké havárii v džungli (17. září 1961). Součástí reakce, kterou to vyvolalo ve většině světa, byla i maximální angažovanost Kennedyho vlády na urovnání. Měla dva bezprostřední výsledky, (a) Vedení léopoldvillské vlády převzal Adou-Ia, jehož program se v podstatě kryl s rezolucí z 21. února; (b) režim ve Stanleyville byl nejen izolován, ale i Tsombe si uvědomil podobné nebezpečí a ustupoval. V deklaraci vydané 21. prosince uznal zásadu jednoty Konga pod vedením prezidenta (Kasavubu), přislíbil podřídit mu katanžská vojska i respektovat rezoluce OSN a také souhlasil s příchodem jednotek OSN do Élisabethville. Avšak ani nyní „tragikomedie" se stále se měnícími dekoracemi nekončila.
Adoula obnovil jednání s Tsombem i Gizengou, a!e většina politiků i Mobutu a jeho důstojníci považovali smír se Stanleyville a Élisabethville za fikci; a totéž si tiše uvědomovali i mnozí autoritativní činitelé na Západě a také představitelé OSN v Kongu, kteří na rozdíl od řečníků na parketu Valného shromáždění dobře znali syrovou skutečnost.
171 Kalb, cit. dílo, str. 157ff.
528
529
Zdánlivě se program obnovy „jednoty a demokratických institucí" dostal z mrtvého bodu. Především Kennedyho vláda ustoupila od své původní koncepce „široké koaliční konžské vlády". I ona se ocitla tváří v tvář řadě mnohem akutnějších problémů (Berlín, Latinská Amerika, Indočína) a i ona musela naslouchat námitkám, které vznášeli zejména vojáci. „Ztratit Kongo" zahráváním si s ideou koaliční vlády za účasti lumumbistů se podle nich téměř rovnalo bývalému „ztratit Čínu". Dokonce i Kennedymu nejvíce nakloněný západní politik, Mac-millan, soudil, že byl-li Eisenhower v africké politice příliš opatrný, Kennedy se svými představami o „rychlé demokratizaci" oddává liberálním fantaziím. Ve Washingtonu uznali, že zbývá jediná, jakkoliv chabá naděje: Adoula udrží moc a dvojice Kasavubu-Mobutu se nějak přizpůsobí. Ať již s americkým požehnáním či nikoliv, Gizenga byl v Léopoldville uvězněn a zbaven imunity. A Tsombe, který se vrátil z jednání do Élisabethville (26. června 1962) s prohlášením „nic jsem nepodepsal",172 dal podnět silám OSN, aby proti němu znovu zasáhly. Po těžkých bojích, které vyvrcholily o Vánocích 1962-1963 v samém Élisabethville, byla Katanga napovrch pacifíkována a Tsombe musel odejít do exilu.
Simbové a „lidová demokracie"
Vidina konzolidace a vývoje k málem demokratickému státu však zůstávala jen vidinou, skutečný vývoj byl nadále výsměchem všem nadějím. Konžská operace OSN stála již více než půl miliardy dolarů (polovinu z toho zaplatil americký poplatník) a organizaci hrozil finanční bankrot. Takto vynucený odchod vojsk OSN (30. června 1964) i znamenal, že zmizela hlavní přehrada proti anarchii.
Bezmocný Adoula zatím odstoupil a Kasavubu vybral pozoruhodnou náhradu: povolal z exilu Tsombeho, o němž předpokládal, že se vzdal separatismu a může nyní posloužit jako muž silné ruky. Bylo to velmi problematické rozhodnutí, již proto, že Tsombeho jméno vyvolávalo příliš mnoho vášní. „Silný muž" podle očekávání zajistil klid v Katanze, ale nikoliv v severovýchodním Kongu, kde Lumumbova smrt znamenala jen jedinou změnu: zavražděný byl postaven do čela panteonu animistických bohů. Mezi desetitisíci nejubožej-ších, vedených do boje kmenovými čaroději, ale i elektrizovaných sovětskou a čínskou rozhlasovou propagandou, vzniklo „hnutí simbů" (slonů).173 Slabé a demoralizované oddíly ústřední vlády (/WC) byly proti němu téměř bezmocné, počátkem července se simbové zmocnili Stanleyvilíe.
Stojíme tak před epilogem konžské krize - stanleyviliskou „lidovou republikou" - mimořádně poučným pro pochopení snad všech základních vad iluze o rychlé dekolonizaci a i svého druhu úvodem k následujícím africkým tragédiím.
Zatímco houfy simbů, převážně z kmenů Batatela a Bakusu, se pod velením generála Nico-lase Olengy věnovaly „osvobozování Konga" - načas se zmocnily území zhruba se rovnajícího území Francie -, ve Stanleyvilíe zavládl teror. V městském parku bylo zřízeno jakési mauzoleum, kde byly přinášeny „bohu Lumumbovi" lidské oběti z řad bývalých évolués, tj. těch, kdož měli nějaké vzdělání nebo zaujímali v minulosti nějaký úřad či neměli „správnou kmenovou příslušnost". Méně významní byli zašíváni do pytlů a zaživa shazováni z mostu do
172 Kalb, cit. dílo, str. 258ff, zvi. str. 339-345.
1731 v poslední konžské vesnici měl alespoň někdo tranzistorové rádio.
vodopádu za městem.174 Nejdivočeji si počínali výrostci ze Svazu mládeže ijeunessé) a aktivistky Svazu žen. Odhaduje se, že za oběť padlo celkem kolem 20 000 lidí.
S návratem Olengy do Stanleyvilíe - s prvními neúspěchy175 pojal obavu, že se mu ultras vymknou z rukou - vznikla další z malých iluzí, tentokrát o možném obratu ke spořádanějšímu typu vlády. Měla ji zajistit skupina politiků, kteří se z Léopoldville uchýlili do Brazza-ville. Olenga se zbavil nejznámějších iniciátorů teroru a 5. srpna vyhlásil u „Lumumbova mauzolea" Konžskou lidovou republiku; jejím prezidentem byl prohlášen bývalý ministr vnitra Lumumbovy a Gizengovy vlády, Christophe Gbenye, ministerským předsedou jeho kolega z Brazzaville, Gaston Sumialot.176
Podobně jako Lumumbovi a Gizengovi, ani nové stanleyvillské vůdčí trojce nelze upřít inteligenci, ale byla nejen v psychologickém zajetí simbů a ultras, nýbrž i vlastního temperamentu, kdy střídala racionální rozhodnutí s impulzivními činy pod vlivem hněvu. Hlavním rysem stanleyvillské atmosféry byla nenávist vůči USA, nyní snad silnější než nenávist vůči Belgičanům. Rádio Stanleyvilíe tlumočilo maoistické výzvy „Nenávidět Ameriku" ještě přímočařeji než čínské vysílačky. Nehrálo roli, že žoldnéři, kteří učinili z Olengova tažení na Léopoldville sebevražedný podnik, nebyli Američané, ale z valné většiny přišli ze zemí Britského společenství (hlavně z Jihoafrické republiky a Rhodesie). Produktem iracionality bylo i rozhodnutí vzít jako rukojmí kolem 250 Belgičanů a Američanů - diplomatů, misionářů, žen a dětí. V tiskovém orgánu Stanleyvilíe, Le Martyr, hrozil Gbenye: „Uděláme si amulety ze srdcí Belgičanů a Američanů a oblékneme se do jejich kůží."177
Pokusy osvobodit rukojmí s pomocí OSN, Mezinárodního červeného kříže a Organizace africké jednoty {OAU) neměly úspěch. Za této situace přijel 8. listopadu do Washingtonu vůdčí belgický politik, bývalý generální tajemník NATO a nyní ministr zahraničí Paul-Henri Spaak, aby navrhl záchranu společnou vojenskou akcí. Ve Státním departmentu se hrozili politických důsledků, ale rozhodla Harrimanova autorita. Americká letadla dopravila na stanleyvillské letiště belgické výsadkáře, 24. listopadu se moc simbů ve městě zhroutila a většina rukojmích byla zachráněna.
Dozvuky byly charakteristické. „Pokrokové země" proti americko-belgickému zásahu hněvivě protestovaly, v Káhiře černí studenti za asistence stejně smýšlejících mladých Arabů vydrancovali americké velvyslanectví a spálili knihovnu o 27 000 svazcích. Podobné akce, ovšem pod bdělejší režimní kontrolou, proběhly v celém komunistickém táboře, mj. i v Praze. V Kongu samém vrcholil chaos. Stanleyvilíe bylo drancováno Tsombeho vojáky, na většině území severovýchodního Konga, která zůstala mimo jakoukoliv kontrolu, se zbytky simbů mstily další vlnou masakrů.
Stačilo i prosté obvinění - „nosil jsi kravatu". Proto také všichni představitelé „lidové moci" nosili výlučně rozhalenky.
Několik stovek žoldnéřů, které naverboval Tsombe, nebylo kvalitní vojenskou silou; ale stačili vyvážit paniku, která vládla mezi vojáky ANC. Simbové měli totiž své „duchovní vůdce" v čarodějích, kteří je přesvědčili, že se jich nepřátelské kulky nedotknou. Žoldnéři se tedy mohli cítit doslova jako na střelnici.
Protože brazzavillský tzv. Výbor národního osvobození (CNL) byl financován hlavně Číňany, vzniklo i mnoho spekulací, že Gbenye a Sumialot jsou komunisty pekingského ražení. Stejně jako v Lu-mumbově či Olengově případě je ale těžké u nich hledat jasnější ideologickou orientaci. D. Reed, 111 Days in Stanleyvilíe, New York 1965, str. 193. Cf. i M. P. E.: Hoyt, Captive in tne Congo, Annapolis 2000.
530
531
Podivně se naplnil Lumumbův slib „...učiníme z Konga příklad pro celou Afriku". Tsom-be, který splnil svůj úkol „viníka našich běd", definitivně zmizel ze scény a z malého ringu boje uvnitř pseudoelity vyšel v roce 1965 jako definitivní vítěz Mobutu. I on chytře postavil „mučedníka za panafrický socialismus" Lumumbu na piedestál, aby mohl snadněji v nově pojmenovaném státě - Zaire - po celou další generaci (do roku 1997) vládnout v modelové roli hrůzu nahánějícího diktátora.
12. Od Eisenhowera ke Kennedymu
Na konci 50. let se Spojené státy ocitly na novém rozcestí, ale Američané si to ještě neuvědomovali. Ačkoliv zejména analytici zabývající se světovou politikou ukazovali na ztrátu vitality v Bílém domě, voliči stále považovali Eisenhowera za ideálního prezidenta. Vtipkovalo se, že bude v roce 1960 zvolen potřetí, i kdyby už byl náhodou mrtvý - a část jeho aury ozářila i Republikánskou stranu. I když ve volbách do Kongresu v roce 1958 získali její demokratičtí protivníci 62 % hlasů a téměř dvoutřetinovou většinu v obou komorách, přece se zdálo, že v prezidentských volbách 1960 zvítězí republikánský kandidát, dosavadní viceprezident Richard Nixon.178 Mluvila pro něj sociálně-ekonomická fakta osmi let republikánské vlády - růst GNP o více než 40 %, osobních příjmů o 48 %, 9 milionů nových domovů atd.
Pozorovatelé zaznamenali podobnost mezi volebními kampaněmi let 1952 a 1960, jen s tím rozdílem, že si strany vyměnily hesla. V roce 1952 kritizovali republikáni váhavost Tru-manovy vlády v boji proti komunismu; nyní to byli demokraté, kteří těžili z eisenhowerov-ských prestižních porážek (Sputnik, aféra s U-2), aby obvinili republikány z neodpovědného podceňování hrozících nebezpečí. Charakteristická byla rétorika senátora Fulbrighta: USA klopýtají „v éře totální krize", neschopny přes všechno bohatství držet krok s dřívější „druhořadou, nevyvinutou mocností, jejíž hrozba visí nad celým světem,"179lÁmerická nepřipravenost" byla i hlavním tématem volební kampaně 431etého senátora Johna Fitzgeralda Ken- ] nedyho, který po krátkém, ale intenzivním boji získal nominaci za Demokratickou stranu.180 i
178 Je zajímavé zaznamenat sovětské rozpaky. Demokraté kandidovali dvakrát (1952 a 1956) Stevenso-na, muže „starých rodin a starých peněz", který se z politického středu přesouval nalevo. Ale ačkoliv Eisenhower v roce 1956 označil duo svých protikandidátů, Stevensona a Kefauvera, za „nejtrap-nější v historii Demokratické strany", Chruščov chtěl podporovat Stevensona i v roce 1960. Uložil velyslanci Menšikovovi, aby mu položil důvěrnou otázku - „jak vám můžeme pomoci?"
m R. Crockatt, The Fifíy Years War; The United States and the Soviet Union in world politics, 1941-1991, New York 1995, str. 131.
389 Nikdy asi nebude shody v tom, nakolik se o nominaci zasloužil kandidátův otec, „ambassador" Joseph Kennedy. Zopakujme několik základních faktů.
(a) .Ambassador" nashromáždil čtvrtmiliardový majetek, zpočátku pokoutními prostředky {Boot-legging Joe), ale potom díky nepopiratelnému podnikatelskému talentu (burzovní spekulace a bankovnictví, reality, ropa, Ioďařství, film). Bostonská elita, která žila ze „starých peněz", a mohla se proto zaštiťovat protestantskou etikou, byla pohněvána. Okázalý „antiliberalismus", irský katolicismus „ambassadora" i zcela neprotestantský soukromý život mužů kennedyovského klanu přidávaly antipatii na síle. Joseph Kennedy však ukázal chytrost i tady. Vštěpoval svým jedenácti dětem sportovní řvavost a rodinnou solidaritu, dohlédl, aby se jim dostalo nejlepšího vzdělání - pro Johna to byl samozřejmě Harvard - a později hlavně, aby všichni pracovali na politickém vzestupu „následníka
Tvrdil, že přílišný důraz republikánů na rozpočtovou rovnováhu způsobil zaostání zejména v raketové oblasti (missile gap) a umožni! tím Sovětům geostrategickou ofenzivu.
Nixon s Kennedym ostře kontrastoval. Vyšel z chudých poměrů a musel se nahoru těžce probíjet; postrádal osobní šarm, chyběl mu tým poradců, ale mě! již za sebou všestrannou politickou zkušenost, eisenhowerovské požehnání a byl také v osobním životě příkladným protestantem. Uvážíme-li, že Kennedy nakonec vyhrál nejtěsnějším poměrem hlasů (50,1:49,9 %, tj. získal z celkového počtu 60 milionů voličů jen o 119 000 hlasů více), zanechává největší dojem Nixonův smysl pro fair play. Ve volební kampani se nedotkl protikan-didátova soukromí a také se vyhnul tomu, co Kennedymu předhazovali jeho soupeři v Demokratické straně - špatný zdravotní stav.181 A-ačkoliv od něj každý očekával, že bude žádat přepočítání hlasů, Kennedyho vítězství okamžitě přijal.
U nového prezidenta uvedeme základní. Nejprve vyhrál přes zjevné handicapy - byl nej-miadším, kdo by! v USA kdy zvolen do nejvyššího úřadu, a také prvním katolíkem - a pak splňoval to, co naznačil ve volební kampani. Byl nejen „mediálně přitažlivý"182 a inteligentní, ale mě! i tvrdost, charizma, „vizi". A je lhostejné, zda jeho vize postihovala světové reality jen zčásti nebo jednostranně.
V nástupním projevu Kennedy řekl:
Každým dnem vznikají nové krize, každým dnem se jejich řešení stává obtížnějším. Každým dnem, s tím, jak roste zbrojení i nepřátelská síla, se blížíme hodině maximálního nebezpečí. Cítím se povinen informovat Kongres o našich analýzách..., které ukazují, že ve všech hlavních krizových oblastech směřuje tok událostí ke krajní mezi...
Nedovolme, aby ty země, které chtějí být našimi nepřáteli... pokoušela naše slabost...; jen budou-li naše zbraně dostatečné nade vši pochybnost, můžeme si být zcela jisti, že nebudou nikdy použity... Nikdy nevyjednávejme z pozice strachu, ale nikdy nemějme strach vyjednávat.
Slovy proroka Izajáše vyzval zbavit lidstvo „těžkých břemen... a dát utiskovaným svobodu". Slíbil pomáhat nuzným, „ne proto, že to slibují i komunisté,.., ale protože je to správné.
trůnu". (Podrobněji viz D. Kearns Goodwin, The Fitzgeralds and the Kennedys: An American Sága, New York 1987; T. C. Reeves, A Question of Character. A Life oFJohn K Kennedy, London 1991.)
(b) „Následník" John se dostal do Kongresu hlavně díky kennedyovským milionům a zpočátku zde byl znám jen jako „mladý playboy". Avšak již jako senátor si vypěstoval potřebný politický profil. Distancoval se od levých liberálů, ale i od otce si tiše udržoval odstup.
(c) O nominačním sjezdu 1960 v Los Angeles si nejsme jisti, nakolik opět působila „síla dolaru" -„jsou to^naŠe peníze a můžeme s nimi nakládat, jak se nám zlíbí", prohlásila kandidátova matka Rose - či rozsáhlý vliv a styky „ambassadora", jenž z hollywoodské vily jedné ze svých intimních přítelkyň dnem i nocí telefonoval a připomínal prominentům Demokratické strany své staré služby. Zdá se však, že rozhodující byla energie kandidáta i dirigenta jeho volební kampaně, bratra Roberta, zaujetí celého klanu i mnoha mladých spolupracovníků a nadšenců. (Cf. Schlesinger, A Thousand Days: John F. Kennedy in the White House, str. 5ff; T. C. Sorensen, Kennedy, London 1965, str. 16ff aj.)
181 Přes mladistvý vzhled byl Kennedy od mládí churavý (dvakrát mu bylo dano poslední pomazání) a celou politickou kariérou vlastně procházel s těžkými bolestmi páteře, „venku na drogách a doma o berlích".
182 Fotografie Johna a Jacqueline Kennedyových byly denním chlebem téměř všech západních novin a týdeníků. Kennedy manželce vytýkal její aristokratismus a pohrdání běžnými manýrami politiků Z.^íř^ status ? žádný <7«°", vyčítal jí - a myslel si, že mu ubírá hlasy mnoha Američanek. Důležitější však bylo, že Jacqueline získávala (i svými jazykovými a kulturními znalostmi) srdce v zemích, kde jinak lidé nechovali k USA valné sympatie (Francie, Latinská Amerika).
532
533