manévrovací prostor se pro ně nepřijatelně zúžil a také kolaborující funkcionáři SPD si uvědomili, že pro ně není místa k ústupu, byla na sjezdu v Berlíně (21.-22. dubna) chvatně vytvořena Sjednocená socialistická strana Německa (SED). Formálně byla dodržena zásada parity: Pieck a Grotewohl se stalí společnými předsedy a v ÚV a sekretariátu měli komunisté a sociální demokraté stejný počet míst. Realita však byla sovětsko-komunistická.
Mezi sliby i patřilo, že vytvoření SED bude znamenat změnu role SVAG od „komandování" ke „kontrole", ve skutečnosti kontrola dále znamenala komandování.169 Plukovník Ťulpanov, šéf propagandy a ideologická duše SVAG, zacházel s vedením SED jako paternalistický ruský statkář s nevolníky. A i když Ulbrichtovi říkal, že jsou mu odpuštěny „sektárske chyby", on i jiní mužové Moskvy mu je pravidelně připomínali. Významněji, „koloniální správa" se nemínila ohlížet na nářky špiček SED na její loupeživou politiku; naopak, vedla obranu útokem, obviňovala je z parazitismu nejhoršího druhu. Politický komisař Filippov hlásil v říjnu 1946 do Moskvy: „Zatímco věšina řadových členů trpí špatnou výživou a jinými nedostatky, vedoucí funkcionáři žijí v luxusu... Ve stranickém aparátu je na vzestupu korupce. Jsou případy, kdy přední představitelé SED, zneužívajíce svého postavení, zaměstnávají nacisty a spekulanty; a ti jim opatřují komfortní bydlení..." Z pozorování mafiózních praktik Karlshorstu a místní nomenklatury vyvodil na podzim 1947 dopisovatel Pravdy Korolkov ve svých tajných hlášeních, že v případě svobodných voleb by SED dostala nejvýše 10 % hlasů. Aby se situace změnila, žádal (a) netrpět existenci „tzv. volného trhu", kde si „bohatý může leccos koupit, zatímco dělník na to nemá peníze ani čas", a striktně upevňovat príkazní systém ekonomického řízení; (b) očistit oba aparáty, sovětský i SED, ode všech „škůdců", podle známé zásady „více represí a vše bude v pořádku".170 Situace si vskutku vynutila korektury kurzu, ne však takové, jak si představoval.
11. Kreml a „koloniální svět"
Stalin, který v duchu geostrategické priority („bezpečnostní zóna" na východ od čáry Labe-Terst) dělal Západu ústupky v mimoevropském světě, obhajoval svůj postup již zmíněným - „rozhodli jsme se stáhnout vojska z Íránu a Číny, abychom vytrhli zbraň z angloamerických rukou a dali prostor osvobozeneckému hnutí v koloniích, a tím učinili naši osvobozeneckou politiku lépe hajitelnou a účinnou". Ale jak jsme již zaznamenali na příkladech Číny a Íránu, „osvobozenecké hnutí" a účinnost „osvobozenecké politiky" jej málo zajímaly, „ideologická daň", kterou platil marxistům-leninistům, byla minimální.
Svůj pohled za evropský rámec vyjádřil Stalin v telegramu Molotovovi: „Neměli bychom být levější než vůdcové těchto oblastí. Jak dobře víte, tito vůdcové jsou většinou zkorumpovaní ... a nejvíce ze všeho se starají o ochranu svých privilegií. Doba ještě není zralá, abychom se o osud těchto území... hádali s celým zbytkem světa." Takový byl i základní, obecný přístup stalinské elity. Aparát mezinárodního oddělení, dědic ducha Komintemy, ohříval téma o „nezadržitelném vzestupu revolučních sil", které bylo již před válkou terčem Stalinova po-
169 Naimark, The Russians in Germany, str. 285.
170 Naimark - Gibianskii, op. at, str. 115-118.
směchu. Nyní se jeho pracovníci setkávali se stejným despektem zejména u prominentů z ministerstva zahraničních věcí, dobře si vědomých kremelských priorit. Jak si stěžoval vedoucí oddělení Suslov, vycházející hvězda na doktrinálním nebi, byl ideologickým pracovníkům „přístup k materiálům ministerstva doslova uzavřen."171
Jádra stran a skupin hlásících se k marxismu-leninismu, a často i všechno členstvo, tvořila poevropštěná inteligence či inteligence pocházející z etnicky a nábožensky odlišných skupin obyvatelstva (Číňané v zemích jihovýchodní Asie, Židé, Arméni, maronité aj. v muslimských zemích) a trpěla i vlastnostmi sekt - hádavostí uvnitř, neschopností domluvit se s příbuznými skupinami a hnutími. Hlavně v arabských zemích soupeřily ultralevé sekty o to, aby byly Kremlem uznány za „jediné pravoverné marxisticko-leninské strany", a tím se jim i dostalo finanční podpory.
Pro Kreml však i existoval specifický „židovský problém", přesahující obvyklý rámec „státní zájem versus tradice Komintemy". Naděje na „prohlubování anglo-amerických rozporů" -vždyť Británie podporovala Araby a Spojené státy Židy - se křížily s jinými faktory. Na jedné straně kampaň proti „kosmopolitismu" oživovala klišé Komintemy o „sionismu jako jedné z nejnebezpečnějších forem buržoazního nacionalismu", na druhé straně však byli Židé příliš cennou figurou na šachovnici. Tvořili nejen významnou část kádrů zahraničních komunistických stran, ale i sovětské vědecké elity, potřebné i při řešení hlavního strategického úkolu „zabránit všem nahodilostem" (atomový projekt).
Stalinovi nebyl cizí primitivní antisemitismus: „Jsou to (jen) handlíři, spekulanti a paraziti," řekl Rooseveltovi.172 Tento přístup charakterizoval i jeho postoj k nacistickému antisemitskému řádění na sovětském území za války. Přísně střeženým státním tajemstvím byl například později proslulý masakr 33 000 ukrajinských Židů 29.-30. září 1941 u Kyjeva („Babij Jar"). Stalin nechtěl otevřít choulostivou otázku kolaborace obyvatelstva s Němci v první fázi války a ani si nepřál, aby se Židům dostalo příliš sympatií od prostého člověka. Ale to mu nemohlo zamlžit jeho smysl pro pragmatismus.
Dříve se Kreml snažil o nalezení „východiska" z tradičních animozit oklikou - vytvořením alternativy „židovského národního domova" v SSSR, nejprve na východě (Birobidžán) a potom na Krymu, Poté, co se po válce „krymské varianty" zřekl, vracel se k předválečné koncepci Komintemy v arabském světě - vyspělejší židovský element je socialistickým pře-dvojem, protiváhou arabským elitám svázaným s britskými a francouzskými zájmy. Převedeno do jeho geopolitických úvah, židovský „národní domov" v Palestině měl být strategicko--politickou „výspou socialismu" na Středním východě, a přitom (v podobě rozdílných postojů Londýna a Washingtonu k sionismu) živit „nesmiřitelné rozpory".
Jestliže v pohledu na Střední východ se mísily geostrategické naděje s iritacemi, pak revoluční hnutí na jihovýchod od Himaláje vyvolávalo v Moskvě ze všeho nejvíce krajní podezíravost. Především se promítala v postoji ke skupinám, které se chytaly ultrarevolučních „proti-stalinských" receptů (trockisté v Indii, v jižním Vietnamu či v Indonésii, kde byli vedeni „představitelem Asie" v Kominterně 20. let, Tan Malakou), ale promítala se i do pohledu na ty asijské komunistické strany, které těžíce ze sociální situace, naivity, hlouposti a chamti-
171 Pechatnov, „The Big Three...", str. 15-16; Yegorova, op. dt, str. 40-42; Zubok - Pleshakov, dt. dilo, str. 122.
172 Bohlen, dt. dilo, str. 203.
206
207
vosti koloniálních mocností stejně jako z obyčejné xenofóbie se stávaly mocnými politickými silami. S tím totiž, jak se dostávaly nad hladinu pouhých sekt, začaly tyto strany hledat vlastní tvář, odlišnou od kremelských schémat a ještě více od pojetí lidové fronty. Jejich snahy o sebeidentifikaci byly motivovány různě, rozhodně však ne hněvem nad Stalinovým postupem vůči „vlastnímu člověku", který ve vyspělých zemích vyvolával u části komunistů bolení hlavy a někdy i sebezpytování. Klasickým příkladem byla filipínská strana (KPP), Ač působila od počátku v prostředí relativní politické svobody, benevolentní americké koloniální správy a mezi převážně křesťanským obyvatelstvem, s taktikou lidové fronty nechtěla mít nic společného. I za války a japonské okupace jí kontrolované hnutí Hukbalahap odmítalo jakoukoliv spolupráci s jinými odbojovými skupinami; a po válce, poté, co Filipíny získaly nezávislost, vedlo ještě 15 let partyzánskou válku proti všem, až k vlastnímu vyhlazení.
O asijském prostředí hodně platilo, co bylo naznačeno v souvislosti s Čínou: nepůsobily zde ony filtry, které jinde, byť třeba zprostředkovaně, vytvořila židovsko-křesťanská etika, huma-nisticko-liberální ideje či klasická literatura, Jako se japonský voják choval krutěji než standardní voják totalitních mocností, tak si počínaly i asijské komunistické kádry. „Tišivé" vlivy náboženství, filozofie a literatury 0'ejich vlastní či „importované"} zde působily málo; zdánlivě logické vysvětlení - „brutalita života" - lze stěží aplikovat například na Filipíny či Kambodžu. Memoáry nám od 30. let nabízejí svědectví o myšlení hrstky intelektuálů-disidentů či o stescích čínských funkcionářů nad krutým údělem rolníka, avšak touhy evropských „komunistů s měkkým srdcem" po „socialismu s lidskou tváří" nikdy nenalezly v tomto prostředí plodnou půdu. Naopak, pozdější divokost Mao Ce-tungova výkladu o „triumfu komunismu1' po nukleární válce či hrůzy Pol Potová režimu v Kambodži byly logickým pokračováním celkového pohledu na člověka a svět, jak jej vyložil v roce 1945 Indonésanům Tan Malaka: „Ve které éře byla nezávislost získána v konferenčních sálech ... a ne miliony lidských obětí? ... Co na tom, že pro Indonésii sáhnout ke zbraním znamená obětovat 2-3 miliony lidí, když přinesou nezávislost zbývajícím 68 milionům?"373
Pro základní obraz nyní sledovaného období dodejme ještě dva specifické rysy:
(a) Jako na Středním východě komunistické hnutí „žilo a trpělo" převahou menšin, tak tomu bylo v jihovýchodní Asii s menšinami čínskými. Místní obyvatelstvo k nim chovalo zášť, která bývá srovnávána s evropským antisemitismem. Přitom ve většině těchto zemí tvořili revoluční „zdravá jádra" hlavně Číňané, a zároveň je financovaly - byť nejčastěji ze strachu -rodiny bohaté čínské „kompradorské" (obchodně-lichvářské) buržoazie.
(b) Komunistům pomáhal asijský „mýtus Robina Hooda", dosti odlišný od západního kultu „bojovníka za práva lidu a jeho ochránce". Bez přihlédnutí k tomuto faktoru nelze vysvětlit mytologii Jen-anu a Mao Ce-tunga174. Avšak jeho nejpozoruhodnějším exemplářem je postava vietnamského muže z Kominterny, Ho Či Mina. A je-li dnes Mao Ce-tung vcelku již poznanou figurou, zůstává „strýček Ho" stále malou záhadou.
Nevíme, proč Ho Či Min v roce 1938, tedy v době procesů, „pod nějakou záminkou unikl z Moskvy" a uchýlil se do Číny. Víme však, že se od Maa i asijských emisarů Kominterny odli-
173 H. Feith - L. Castles /eds./, Indonesian Political Thinking 1945-1965, Cornell U. P. 1970, str. 448.
174 Všechny práce o moderních dějinách Číny zaznamenávají jako specifikum mimořádný rozsah „ban-ditismu", element „Robina Hooda" ztvárňuje spíše krásná literatura. {Viz např. román Mo Yana, žijícího od konce 70. let v USA, „Red Sorghum", London 1988.)
šoval vědomím, že musí alespoň předstírat náklonnost k tomu, čemu se říkalo „politika lidové (národní) fronty". Měl totiž důkladné znalosti o Evropě i světovém dění a uvědomoval si, v jak choulostivém postavení je ožebračený, „malý" Vietnam vůči Číně a Japonsku i vůči „velkým bílým", včetně Francie; a rovněž dobře věděl, že v „evropsky orientovaném" Kremlu stojí v žebříčku užitečnosti Francie mnohem výše než jeho země. Protože na rozdíl od standardních „vůdců lidu" oslňoval jazykovým talentem (snad uměl i trochu česky) a přitom hrál s pečlivě zakrytými kartami - formálně stál i mimo stranický aparát -, získal si v kritickém válečném období důvěru či aspoň uznání o užitečnosti u Američanů, Čankajška i u jihočínských militaristů.
Vzhledem k tomu, že vietnamská strana, která až do formálního rozpuštění (1950) vystupovala jako Komunistická strana Indočíny, se od ostatních nelišila krvežíznivostí,175 lze vzestup tohoto „málem Evropana" vysvětlit právě „mýtem Robina Hooda". Ho Či Min („Ten kdo osvěcuje", dříve známý jako Nguyen Ai Quoc, „Vlastenec Nguyen") byl až do návratu do Vietnamu i mezi aktivisty pokládán za totožného s jihovietnamským Tran Van Džauem, jiným „Robinem", proslulým mistrným převlékáním a úniky francouzské policii; a i potom si je řadoví členové pletli. Významněji, již předtím, než vietnamská inteligence „strýčka Ho" spatřila na vlastní oči, postavila si jej do kontrastu k císaři Bao Daiovi. Císař, který se věnoval radovánkám a proháněl se kolem sídelního města Hue ve sportovních vozech, ve svetru a krátkých kalhotách - nemohl být pro ni autoritou, a tak se chytila mýtu. A v tomto smyslu, jako spojení legendy se skutečností, hrál potom Ho Či Min hlavní úlohu jak v relativně pokojném průběhu tzv. srpnové revoluce (1945), kdy se konstituovala Vietnamská demokratická republika {VDR), tak i v následujících desetiletích.
(c) Obecně, jako byly moskevské deklarace o Jednotě hnutí" jen frází, tak byla i falešná představa, jako by Kreml byl dirigentem revoluční ofenzivy. Stačila vysoká míra destabiliza-ce a asijská specifika, aby se Západ ocitl před složitými problémy všeho druhu.
Lekce Singapuru
Předválečným generacím by! dobře znám termín „Indie", pod nímž se tehdy myslel celý Indický subkontinent od Barmy a Cejlónu až k himalájským knížectvím. Milovníci krásné literatury si osvojili i základní znalosti o společnosti, o britské elitě (rádž) a systému její vlády, a zejména od Kiplinga i o anglo-ruské „velké hře" igreat game), soupeření na himalájském a afghánském pomezí. Poznali také, že to nebyl jen svět plesů ve vicekrálově letním sídle v Šimle, kriketových utkání v kalkatském „Bengálském klubu", lovů na tygry v Ásámu či pohádkových pokladů maharadžu, ale i svět bídy a nepochopitelných tradic - upalování vdov, kultu krav, milionů vyvrženců „kasty nedotknutelných". S jihovýchodní Asií tomu bylo jinak. William Somerset Maugham a Joseph Conrad mohli čtenáři kromě věčného tématu osamělého Evropana ve zcela nezvyklém prostředí - „tajemný Východ, vonící jako květ, tichý
175 KS Indočíny vznikla v roce 1930, kdy Vietnam prožíval strázně světové hospodářské krize v nej ostřejší podobě a francouzská koloniální správa neváhala dusit hladové bouře i s použitím letectva. Komunisté se hned vmísili po svém, spojili bolševické praktiky s tradičními orientálními: v oblastech nepokojů nastolovali „rudý teror", „třídní nepřátele" (statkáře, úředníky), ale i své odpůrce upalovali, topili a také pohřbívali zaživa; a totéž opakovali v roce 1940 kolem Saigonu.
208
209
jako smrt, temný jako hrob... Východ starých mořeplavců, tak dávný, tak tajemný, zářný a chmurný, živoucí a neměnný, plný nebezpečí i příslibů"176 - dát hlavně to, co bylo „centrálním geografickým komponentem": „moře spíše než pevnina". Odtud byl i převzat termín po staletí užívaný Číňany a Japonci - oblast Jižních moří" {Nan-jang resp. Nanyo).m1 etnicky se tento prostor jevil světu jako příliš různorodý, než aby zde hledal něco jednotícího. Pojem „jihovýchodní Asie" vznikl až za druhé světové války, byl převzat od indického historika a politologa Panikkara a užit pro označení jeviště bojů s Japonci {Southeastem Asian the-atré) i příslušného velení (South-East Asia Command - SEAC).
Když hned po Pearl Harboru potopila japonská letecká torpéda i nejmodernější britskou bitevní loď Prince of Wales a bitevní křižník Repulse, vyslané k obraně Singapuru, prožil Churchili „největší šok" svého života: „Nad obrovskými vodními plochami (Pacifiku a Indického oceánu) kralovalo Japonsko a my jsme byli všude slabí a nazí."178 Rychle však následovaly další šoky. Po zničení kombinovaného anglo-americko-holandského loďstva u Jávy (únor 1942) a následujících úderech zbyly Spojencům v jihovýchodním Pacifiku jen dvě filipínské bašty v Manilském zálivu, Bataan a Corregidor, a i ty se rychle zhroutily. Zatímco kolem Ba-taanu se vzdalo 78 000 vojáků - což bylo označeno za „největší kapitulaci ve vojenských dějinách USA"179 - a zajatci se vydali na proslulý „bataanský pochod smrti", velitel amerických vojsk generál MacArthur se zachraňoval útěkem do Austrálie. Když Corregidor padl (6. května), bylo to již ve stínu kapitulace více než 60 000 britských vojáků v Singapuru (15. února), kombinace nepřipravenosti a lehkomyslnosti, která byla v asijských očích signálem, že bílá impéria jsou vyřízena.180
V Tokiu stanovili: „Toto je obrovská příležitost, jaká se naskytne jednou za tisíc let. Nesmíme ji promarnit." A i při svém optimismu byli pak udiveni velikostí triumfu. Počítali, že k obsazení valné části jihovýchodní Asie budou potřebovat nejméně šest měsíců, stačilo jim však pouhých 12 týdnů a 12 divizí. S debakly se hroutil i mýtus o nadřazenosti bílé rasy, což logicky dalo silný impulz nacionalismu a připravilo půdu pro relativně rychlou dekolonizaci. „Jakkoliv pošetilé byly jejich programy a jakkoliv neadekvátně je uváděli v život, Japonci pod-
176 J. Conrad, „The Youth" (D. Angus /ed./, The Best Short Stories of the Modem Age, New York, Faw-cett Books 1987, str. 85, 87).
177 M. W. Zacher - R. S. Milne /eds./, Conflict and Stability in Southeast Asia, New York, Anchor Books 1974, str. 4.
™ Churchill, cit. dílo, sv. 3, str. 551; sv. 4,182-185. Podrobně W. D. Mclntyre, The Rise and Fall of the Singapore Naval Base, 1914-1942, London 1979.
179 Toland, cit dílo, str. 49. Podrobne viz D. MacArthur, Reminiscences, London 1964, str. 102-147.
180 Japonci se vylodili na východe i západě Malajského poloostrova a od Penangu se vydaii na mnoha-setkilometrovou cestu džunglí: „Dokázali více na bicyklech a bodákem než jiní s děly a tanky. Britové se drželi silnie, ale Japonci na nich postavili zátarasy a džunglí proklouzli...; dokázat to si zasloužilo medaili za odvahu, ale Japonci je nerozdávali, oni prostě odvahu předpokládali."
V Singapuru se zatím denně scházela válečná rada v čele s guvernérem kolonie Shentonen Thomasem, ale Churchill, vědom si i prestižního faktoru ve hře, sem poslal jako vlastního dohlížitele člena kabinetu Duffa Coopera. Na první pohled to bylo správné řešení, protože Thomas většinu času prospal. Ale Cooper byl standardní politik, tedy o všem věděl něco, o jihovýchodní Asii skoro nic. Navíc propukly kompetenční spory mezi armádou, loďstvem i letectvem, vojáci nedostávali žold, protože příslušný úředník nechal peníze spálit, „aby se nedostaly do rukou nepřítele", atd. Nakonec Japoncům stačilo jen odříznout ostrovní Singapur od zdrojů pitné vody. (M. Bosse, Fire in Heaven, London, Arrow Books 1986, zvi. str. 88; Churchill, cit. dílo, sv. 4, str. 41ff. Podrobně viz N. Tarling,£n-tain, Southeast Asia and the Onset of the Pacific War, Cambridge U. P. 1996.)
nítili ambice, naděje i obavy, vytvářeli nové elity, nové ozbrojené síly, nové sociální rovnováhy i nerovnováhy; povýšili politiku nad správu a otřásli i koloniálními hranicemi, i když je zřídkakdy zničili."181
Z politického hlediska nejvíce připomíná evropskou situaci vývoj v Thajsku (dříve Siamu), jediné zemi této oblasti, která si - díky známé „srdečné dohodě" z roku 1904, stanovící, že bude nárazníkovým státem mezi britskou a francouzskou koloniální sférou - udržela relativní politickou samostatnost. Maršál Phibun Songgram, jenž v roce 1938 vyšel vítězně z bojů o moc, přijal za svůj program panthajskou doktrínu, podle híž měla být do rámce státu začleněna všechna území obývaná Thajci, a vsadil na Japonsko jako jedinou mocnost, která je (i když s výhradami) ochotna tento program podporovat. Využiv francouzské porážky v Evropě, podnikl v roce 1940 tažení do Indočíny a získal všechna území v Laosu a Kambodži, patřící Siamu před „srdečnou dohodou". A když japonské jednotky přišly i do Thajska, vyhlásil v červenci 1942 Británii a USA válku a připojil i „etnicky příbuzná" území severního Malajska a Barmy (1943). Tedy Phibunův postoj, nikdy stoprocentně servilní - Tokiu „vyjadřoval radostnou přízeň, ale nešel až k širokému úsměvu"182 -, se hodně podobal politice malých „silných mužů" v Evropě, kteří „v národním zájmu" vsadili v té či oné podobě na Osu. Vedle této podobnosti musíme však podtrhnout podobnosti podstatnější, typické pro celou oblast japonského vpádu:
(1) Kolaborace s „rasovými bratry" byla rozsáhlá. I na „křesťanských" Filipínách čítala nová, kolaborantská „jednotná strana" Kalibapi půldruhého milionu členů. Přitom Japonci nabídli místním racionalistům ochotným s nimi spolupracovat mnohem menší výhody, než očekávali, menší než Němci a Italové Paveiičovi či Tisovi, a to až v době, kdy se válečná karta obrátila. Tokiem propagovaná „sféra společné asijské prosperity" se stala sférou drancování a zvůle, obdobou japonského postupu v Číně. Jak čteme v indonéském politickém manifestu z listopadu 1945, „Na prostý lid bylo uvaleno břemeno nucených prací, zatímco zastrašení rolníci dávali Japoncům plody své práce. Inteligence byla donucena ke lhaní a klamání lidu a všechno obyvatelstvo se muselo podrobit japonské vojenské disciplíně."183
(2) Avšak i když se zotročovaní obrátili k Japoncům zády, na racionalisty, kteří japonské malé dary přijímali, se jako na kolaboranty nedívali. Odhlédneme-li od čínských menšin a komunistů, jejichž postoj byl předurčen nenávistí nových okupantů, místní elity, zklamané „rasovými bratry" a zaznamenávající obrat ve válce, sice hledaly nové styčné body s angloamerickým „nepřítelem s modrýma očima"184, ale stále zaujímaly specifické postoje. Z evropského hlediska tu šlo o demonstraci taktiky dvou želízek v ohni či banálního převlékání kabátů; z asijského hlediska o zcela racionální adaptaci měnícím se podmínkám, aby bylo dosaženo vlastního cíle - nezávislosti.
Ukázkou byla činnost vůdce Národní strany (PNI) v Indonésii (Holandské Východní Indii), Ahmeda Sukarna. Časem navázal kontakt s protijaponským odbojem, kde dominovali komu-nisté a socialisté, zároveň si však dále chránil dobré jméno u okupačních úřadů. S jejich sou-%■} _
"r " —-
US 181 J. W. Morley /ed./, Japan's Foreign Polky 1868-1941: A Research Guide, Columbia U. P. 1974,
i:..... :,: str. 88; N. T^rling, The Fall of Imperiál Britain in South-East Asia, Oxford U. P, 1993, str. 144.
|, 182 "Ming, The Fall of Imperiál Britain, str. 149.
183 H. Feith - L. Castles /eds./, Indonesian Political Thinking 1945-1965, Cornel U. P. 197a str. 50-55.
184 Cf. T. Friend, The Blue-Eyed Enemy: Japan against the West in Java andLuzon, 1942-1945, Prin-'   "              ceton U. P. 1988.
210
211
hlasem vytvořil v roce 1943 tzv. centrum lidových sil, které se nakonec proměnilo ve Výbor pro přípravu nezávislosti185; a mezitím využil blahovůle Tokia, aby svými lidmi obsadil důležité správní pozice, a především důstojnické funkce v Japonci sponzorované Dobrovolnické armádě. Když Výbor vyhlásil 17. srpna 1945 nezávislou Indonéskou republiku, Sukarno se dal zvolit prezidentem a nikdo se proti němu nepostavil. Nic nevadilo, že byl nejen prototypem „inteligence donucené ke lhaní a klamání lidu", ale také asistoval v uvalení „břemena nucených prací".186
Snad nejdokonaleji předvedla tuto praxi vedoucí skupina barmské inteligence, tzv. tháki-nové („učitelé"). Od 30. let se hlásili ke krajně levým názorům a organizace, kterou vytvořili (1941), také měla tomu odpovídající název - „Antifašistická liga lidové svobody" (AFPFĽ). Hned poté se však vydali s většinou starých politiků po společné cestě s Japonci, a teprve se změnou větru na frontách se v roce 1943 vrátili k antifašismu a vsadili na odboj. Jejich argumentace byla standardní: chceme získat z války mezi velmocemi nezávislost, a „není-li toho možno dosáhnout pod japonským patronátem, je nutná jistá míra kolaborace se Spojenci proti Japoncům s tím, že bude posílena (naše) kontrola venkova a (váha naší) politické výzvy".187
Západní „muž s modrýma očima" se ani nestačil vzpamatovat z válečné konfrontace a už se ocitl v jiných bouřlivých poměrech.
12. Konec Britské Indie
Situace v Indii se v hlavních rysech od vývoje v jihovýchodní Asii příliš nelišila. I když Japonci uvízli v Barmě, náladu politicky aktivní části obyvatelstva především určovala „lekce Singapuru".
Duchovní vůdce Všeindického národního kongresu, Mahátmá Gándhí - muž, jehož zásluhou se tato organizace proměnila z „klubu elity" v masovou stranu, reprezentující velké zájmové skupiny a schopnou mobilizovat miliony - předložil 27. dubna 1942 jejímu řídícímu Pracovnímu výboru text výzvy Britům, výmluvně nazvaný „Opusťte Indii!". „Japonsko, nevede spor s Indií, vede válku s Britským impériem", „indická účast ve válce ... byla čistě
185 Na půdě Výboru Sukarno pronesl 1. června 1945 řeč o pěti principech revoluce (paňčašíla), kterou je možno považovat za první ucelenější program poválečné Indonésie. Jeho kombinace zásad národní jednoty a nekapitalistické „třetí cesty" je tak či onak reprezentativní i pro nacionalistická hnutí v celé jihovýchodní Asii:
Indonéský národ ... čítá 70 milionů lidí, ale těchto 70 milionů se již stalo jedním celkem. Proto musíme všichni usilovat o vytvoření jediného národního státu ... od konce Sumatry až po Man... Viděli jsme v evropských státech, že mají zastupitelské orgány, parlamentní demokracii; ale ... nejsou snad lidé v celém západním světě vystaveni na milost kapitalistům? ...To, co tam existuje, je pouhá politická demokracie, neexistuje tam sociální spravedlnost, ekonomická demokracie... Proto, jestliže opravdu rozumíme indonéskému lidu, myslíme na něj a milujeme jej, přijměme princip sociálníspravedlnosti...{Feitii-Czsttesfed$J, op. cit, str. 40-49; R. M. Smith /ed./ Southeast Asia. Documents of Political Development and Change, Cornell U. P. 1974, str. 174-183.)
186 Z asi 300 000 lidí, kteří byli nahnáni na nucené práce (oficiálně nazývané „pracovním válečným úsilím"), asi polovina zemřela. (Friend, cit. dílo, str. 162ff.)
187 Tariing, The Pall of Imperiál Britain, str. 146.
britským aktem". „Tento výbor chce japonskou vládu ujistit, že Indie nechová nepřátelství ani k Japonsku, ani vůči jinému národu... chce jen osvobození od vší cizí nadvlády ... (kdežto) britská vláda si pouze přeje, abychom jí pomáhali jako otroci."188 Výbor sice přijal zmírněnou verzi manifestu, vypracovanou Džaváharlálem Néhrúem, ale rozběhla se masivní kampaň občanské neposlušnosti „Opusťte Indii!" Koloniální úřady ji dokázaly potlačit až poté, co bylo uvězněno na 100 000 aktivistů včetně Gándhího, Néhrúa a celého kongresového vedení.
Na rozdíl od Gándhího, přísného neutralisty a hlasatele zásady „odejděte hned", spojovali Néhrú a většina Pracovního výboru úsilí o dosažení nezávislosti (svarádž) s taktikou jednat s Brity, Ale ač si nepřáli pomoc od Japonců ani jejich vojenskou přítomnost, neodmítli sympatii bývalému vůdci levého křídla Kongresové strany, Subhásčandrovi Bosému. Ten se nechal ve 30. letech podle Hitlerova vzoru nazývat „Vůdcem" {nétádží) a v době japonského vpádu do jihovýchodní Asie se slibem ~ „vy mi dáte krev, já vám dám nezávislost" - naverboval několik tisíc lidí, převážně z indické menšiny v Barmě, do „Indické národní armády" (INA).
Je vcelku lhostejné, zda mužové INA byli odnoží částí inteligence, která se nechala oslnit domnělou silou fašistické koalice, nebo se k Bosému a jeho „slabomyslným radikálům" připojili jen proto, že chtěli uniknout z japonských zajateckých táborů, kde vedle nich jejich bývalí britští velitelé „mřeli jako mouchy". V dané souvislosti je však poučný proces, který Britové po válce inscenovali s důstojníky INA. Proces vyvolal nové masové pobouření, a i Gándhí a Néhrú se k němu postavili zcela jednoznačně: „Indie zbožňuje tyto muže," kteří „vášnivě sloužili věci svobody",189 Britům nezbylo než celou INA rychle omilostnit.
Koloniální kruhy, zejména Churchill, se cítili indickým chováním ukřivděni. Opírali se o fakta zřejmá každému nezaujatému: Británie dala subkontinentu s tucty etnik a dialektů velký dar v podobě společného jazyka, angličtiny. Malá koloniální armáda s 10 000 britskými důstojníky a 200 000 domácími námezdními vojáky udržovala klid mezi 300-400 miliony lidí, kteří by se jinak vzájemně vybíjeli v malých válkách. Správa (Indián Civil Service) v čele s pouhými 2000 britskými úředníky prakticky neznala korupci. I Orwell, který byl jinak ostrým kritikem koionialismu, připsal tomuto systému velkou historickou zásluhu: „Na celém obrovském (sub)kontinentu, na čtvrtině zemského povrchu, stálo méně ozbrojených lidí, než považoval za nezbytné mít k dispozici nějaký balkánský stát." A za dlouhého Pax Britannica se nejen vytvářela ekonomická jednota, ale i předpoklady, aby multietnická společnost zrála ke státnosti.190
„Churchillovský" pocit křivdy však odhlížel od psychologicky nejdůležitějsího: bariér, které si kolem sebe vytvořil rádž. Indové byli do britské společnosti zváni jen výjimečně, bez ohledu na bohatství a status. Protože hlavní město Dillí bylo v létě sužováno vedry, vybudoval si rádž na úpatí Himaláje svou oázu v Šimle. A sem, do ticha a komfortu, se každoročně od dubna do října uchyloval. Ind, pokud nebyl evropsky oděn, se nesměl ani projít po hlavní třídě, Mailu. Toto vědomí, silně se odrážející i v indických proklamacích - „ve své zemi jsme jen britskými otroky" - přebíjelo všechna racionální hlediska.
New York Times, 5. srpna 1942, www.nytimes.com/library.
Bosse, cit. düo, str. 90; Tading, The Fall of Imperial Britain, str. 149-150; Walker, cit dtlo, str. 60. Conquest, „Reflections     str. 249.
212
213
Hindtiisticko-muslimský rozvod
Vzhledem k sociálním propastem a akutní bídě většiny byl komunismus v některých indických oblastech významnou silou. Ale ani levicová výzva, a dokonce ani protibntská nálada neurčovaly atmosféru prvních poválečných let: všechno zastínil konflikt mezi hinduisty a muslimy, pro nějž se dokonale hodí zmíněný termín Setona-Waltsona, „etnické modlářství" {ethnolatry}.
Hinduisté nikdy nezapomněli, že k islámu se na subkontinente původně přihlásili téměř výhradně lidé patřící k opovrhovaným „nedotknutelným". „Lepší", kastovní Ind by se v muslimově přítomnosti nedotkl jídla a tato árijská nadřazenost se promítala do všech oblastí života.191 Muslimská elita odvozovala svůj původ od dobyvatelů, v jejich případě Velkých Mughalů (od 16. století), ale muslimové jako celek trpěli vysáváním hinduistickými statkáři i obchodníky-lichváři, a zároveň se mohli posmívat hinduistickému kultu posvátných krav, jichž se nejméně 100 milionů toulalo zemí a ničilo úrodu i vegetaci. Tedy kvetl u nich onen typ myšlení, charakteristický pro „éru mas" - kombinace pocitu křivdy s touhou po pomstě. Vyústěním byl první razantní úder jednoduchým představám o „zářné budoucnosti bez kolo-nialismu".
Signály se objevily již před válkou, v době, kdy se na indické scéně objevily čtyři hlavní postavy dramatu - Mahátmá („velký duch") Gándhí, Džaváharlál („rudý klenot") Néhrú, Val-labhabháí Patel a Muhammad Alí Džinna. Všichni začínali svou kariéru právnickými studiemi v Británii a advokátní praxí v Londýně a všichni měli kvality potřebné pro kariéru politika 20. století; ale s výjimkou Gándhího192 měli málo společného s náboženskou vírou.
Gándhí hlásal: „Ti, kdož chtějí být mými společníky, musí spát na tvrdé podlaze, vstávat brzy ráno, jíst prostě, a dokonce si čistit vlastní záchod," identifikoval se s chudými a také žil mezi „nedotknutelnými". Naopak Néhrú, vyšlý z nejvyšší kasty bráhmanů, znal jen komfort, vstřebal levicově-liberální atmosféru Cambridge, filozoficky se stal ateistou a politicky socialistou obdivujícím plánování ve všech oblastech života. Jestliže Néhrú, jinak cílevědomě jdoucí k výšinám moci a užívající k tomu svých nemalých schopností populisty-charismati-ka, Gándhího hluboce ctil a hledal u něj duchovní sílu, Patel byl svou pracovitostí a krajním
191 Kastovní systém měl svůj původ v nadřazení „bílých" árijských dobyvatelů nad „temnými" Drávidy na konci 2. tisíciletí př. Kr. Samo slovo „kasta", varda, znamenalo i „barva", a i ve 20. století se „nedotknutelní" od ostatních viditelně odlišovali temnější pletí.
192 Pro Churchilla a s ním obdobně smýšlející nebyl Gándhí více než „polonahým fakírem", pro ctitele průmyslového růstu byl zpátečníkem, snícím o návratu k předindustriální soběstačné venkovské ekonomice. Levicoví ideologové odsuzovali jeho učení o nenásiíí, již proto, že ji Ind převzal mimo jiné i z Nového zákona. Pro ty, jimž se příčí revoluční metody či řvavost lumpenburžoazie, je naopak jedním z velkých intelektuálů moderních dějin, i když je jim třeba málo pochopitelná jeho idea „čistého utrpení" jako hybné sííy pokroku. „Ježíšovo sebeobětování stačilo k osvobození smutkem naplněného světa," učil Gándhí. „Chce-li Indie království boží na zemi namísto onoho Satana, který teď ovládl Evropu, pak bude své syny a dcery vést právě touto cestou..." (S. Wolpert, A New History ofIndia, Oxford U. P. 1993, str. 302. Podrobněji E. Coolidge, Gandhi, Boston 1971; M, K. Gandhi, An Autobiography. The Story of My Experiments with Truth, Boston 1970; K. Kripalani, Gandhi -A Life, New Delhi 1969.)
Jeho životní filozofie byla protestem proti starým i novým indickým společenským zlům. Učení o nenásilí (bhirrtsá) bylo vysoce efektivní, protože Whitehall i rádž byly v té či oné míře schopny pocitu studu. Gándhí sám uznával, že „kdyby v Indii namísto Britů vládli Hitler nebo Stalin, byly by jeho hladovky velmi neúčinnou zbraní". (L. Collins - D. Lapierre, Freedom at Midnight, New York, Avon Books 1976, str. 356.)
pragmatismem modelovým typem nové indické buržoazie. Ke Gándhímu měl tichý odstup, ale zejména nesnášel Néhrúa: jeho na Západě pochycený socialismus nazýval „papouščím skřehotáním". Patélova síla spočívala v organizačním géniu. Dokázal proměnit Kongres v dokonalou politickou mašinérii a tak ji i řídit - s využitím všech forem korupce. (Totéž potom uplatnil jako všemocný ministr vnitra v novém státním aparátu.) Skvělý organizátor muslimů Džinna neměl s ortodoxním islámem nic společného. Trpěl tuberkulózou, a proto vypadal velmi asketický, ale rád pil, jedl vepřové maso a „ortodoxně se jen každý pátek vyhýbal mešitě". Oblékal se podle poslední západní módy a obyčejných muslimů se štítil. Hnala jej ambice přebít „mazanou lišku" Gándhího, a hlavně Néhrúa, „arogantního bráhmana, který kryje hinduistickou lstivost pozlátkem západního vzdělání".193
Velké štěpení dozrávalo s tím, jak se Muslimská liga - dlouho jen nátlaková skupina v rámci Kongresu ovládaného sociálně a kulturně vyspělejšími hinduisty - měnila pod Džin-novým vedením v samostatnou organizaci s vlastními cíli. Hodně k tomu přispěly volby roku 1937, které na základě předchozích ústupků Whitehallu přivedly v nejdůležitějších státech Britské Indie k moci „kongresová" ministerstva. Hned se ukázalo, jak „vlastenci" dovedou využívat privilegií moci - „odměňovali přátele, ucházeli se o přízeň nejbohatších a nejmocnějších ze svého okruhu, ignorovali menšiny a chovali se pomstychtivé vůči protivníkům". V odpověď odmítli muslimští vůdcové kongresové dogma, podle něhož strana reprezentovala „celý národ", a měla tedy zůstat jedinou stranou i pro ně. „Zabili naději na hinduisticko-muslimské urovnání v dokonale nadutém, fašistickém duchu," prohlásil Džinna.194 „Muslimská liga" přijala základní rezoluci o rozchodu s hinduisty v březnu 1940 a až do roku 1945 pak vedli Džinna a Gándhí na toto téma vášnivou polemiku. Mahátmá oprávněně označil požadavek rozdělení za „vivisekci": vždyť zejména obě klíčové oblasti s desítkami milionů obyvatel, Bengálsko na východě a Paňdžáb na západě, byly podle normálního rozumu nedělitelné.195
Nevíme, jak by proti ztrátě „perly impéria" bojoval Churchill. Britská generalita si rozhodně přála, „abychom zůstali", ale s příchodem labouristické vlády dozrálo i vědomí britské slabosti. V zásadě nebylo před rokem 1939 problémem držet Indii několika tisíci muži placenými z kapes indického poplatníka; něco zcela jiného bylo potom udržovat statisíce mužů a jejich nákladnou výzbroj ve všech koutech zeměkoule. Zejména Attlee byl pro rychlé udělení nezávislosti, což, jak doufal, bude zároveň znamenat i oboustranné přijetí „morální odpovědnosti": nezávislá „Indie přijme práva i povinnosti (vůči Britskému společenství i OSN), včetně odpovědnosti za obranu subkontinentu."196
193 Collins - Lapierre, cit. dílo, str. 112-114,119-123.
194 Wolpert, cit. dílo, str. 325-326.
195 V Paňdžábu žilo 16 milionů muslimů, 15 milionů hinduistu a 5 milionů sikhů, jejichž víra kombinovala prvky obou náboženství. Přitom tu nejen neexistovaly jasné etnicko-náboženské hranice, ale obyvatelstvo žilo dokonale promíšeno. V Bengálsku žilo 35 milionů muslimů a 30 milionů hinduistu, všichni měli společnou kulturu, a naopak se rasově odlišovali od zbytku subkontinentu. Také z hospodářského hlediska bylo dělení absurdní. V Bengálsku směřovaly všechny komunikace do převážně hinduistické kalkatské oblasti, a tam byly i soustředěny továrny na zpracování juty; muslimské východní Bengálsko bylo oblastí jutové monokultury a rýže pro obživu se sem musela dovážet z „hinduistického" západu. Obecně, s výjimkou Paňdžábu, „korunního klenotu" a „obiinice Indie", nebyly ostatní muslimské oblasti hospodářsky životaschopné.
196 Aldrich /ed./, op. cit., str. 276-290 passim.
214
215
Kombinace racionality se zbožnými přáními však znamenala otevření brány iracionalitě. Bylo relativně snadné oddělit od Britské Indie okrajové části s převážně odlišným obyvatelstvem a tradicí (Barmu, Cejlón /Šrí Lanku/, Nepál atd.), a později i odklidit pilíře „nepřímé vlády", „samostatné" mahárádže žijící stylem připomínajícím příběhy Tisíce a jedné noci. Ale udržet jednotu vlastní Indie se stalo nemožným a její rozdělení na Indii a Pákistán znamenalo vpravdě „vivisekci".
Nebudeme sledovat různé plány řešení: všechny byly zhruba stejně bolestné a pro člověka kruté. Muslimská liga překročila politický Rubikon 16. srpna 1946. Následujíc Džinnovy teze - „jediný soud, k němuž se můžeme obrátit, je soud muslimského národa", „říkáme sbohem ústavním metodám" - vyhlásila tento den „dnem přímé akce". Itslumů Kalkaty, po generace nazývané Brity „černou jámou" a nyní čítající 400 000 žebráků a jiných vyvržených, se vyhrnuli muslimové, vyzbrojení „všemi předměty, jimiž je možné roztříštit lidskou lebku". Ulice se pokrývaly hromadami mrtvol, bazary hinduistu hořely; a ti pak odpovídali stejnou mincí. Když po týdnu masakry skončily, „patřila Kalkata supům". Džínnou tyto hrůzy nepohnuly: „Buď Indii rozdělíme, nebo ji (společně) zničíme," prohlásil.197
„Pach nezávislosti"
Attlee jmenoval v březnu 1947 posledním místokrálem Louise Mountbattena. Šarmantní námořník, bratranec krále, pravnuk královny Viktorie a syn „krásného Sandra", Alexandra Battenberského (bulharského knížete svrženého v roce 1887 Rusy inscenovaným převratem), byl obratným diplomatem a - jak i dokázal ve funkci vrchního velitele v jihovýchodní Asii -rozhodně nepatřil k vyznavačům kolonialismu. Měl-li někdo zprostředkovat civilizovaný rozvod a přitom udržet rozdělenou Indii v rámci impéria, byl asi nejlepší volbou. Z jeho jednání vyšla 3. června 1947 dohoda o rozdělení, ale za příznačných okolností. „Vítěz" Džinna na vicekrálovu výzvu k souhlasu jen slabě kývl hlavou, Gándhí hořekoval, Néhrú komentoval výsledek s trpkou ironií - „uřízneme-li hlavu, zbavíme se tím bolení hlavy"198. Šest bývalých provincií mělo vytvořit vlastní muslimský stát, ale centrální otázka hranic v Paňdžábu a Bengálsku zůstala nevyřešena. Přesto okamžitě následovala příslušná Attleeho proklamace ve Westminsteru a rezoluce Dolní sněmovny: zřídit „dvě nezávislá dominia, která budou napříště známa jako Indie a Pákistán".
Obávaje se, že váhající Gándhí vezme svůj souhlas zpět, učinil pak Mountbatten prohlášení, že moc bude předána již k 15. srpnu. Tento spěch však nestačil ani ke klidnému britskému odchodu. Muslimští extrémisté si k útoku zvolili nečekaný terč - hlavní centrum Paňdžábu, Láhaur, pro Evropana dokonalou Paříž Orientu, se slabými muslimsko-hinduistickými přehradami mezi bohatými a chudými a mnohem vyšší hustotou nevěstinců a barů, než měla ostatní indická velkoměsta. V tomto případě byli hlavním objektem sikhové, z nichž se až dosud hlavně rekrutovali vojáci koloniální armády a jichž se muslimové pro jejich vojenské kvality báli. Napadení odpověděli stejným způsobem v paňdžábských vesnicích, a od té chvíle se krvavý kolotoč nezastavil.
197 Collins - Lapierre, cit. dilo, str. 35-36.
198 Wolpert, cit. dilo, str. 347-349. Podrobne H. V. Hodson, The Great Divide: Britain-India-Pakistan, London 1969; V. P. Menon, The Transfer of Power in India, Princeton 1957.
O půlnoci ze 14. na 15. srpna byla nad mocenským symbolem Britské Indie, dillískou Červenou pevností, vztyčena vlajka s indickou trikolórou. Ve stejně době již v Karáčí vládl jako pákistánský generální guvernér těžce nemocný Džinna. Bylo tehdy proneseno mnoho slov o svobodě, ale málo o smíření. Hrůzy Kalkaty a Láhauru se opakovaly ve všech smíšených oblastech v apokalyptických scénách, jako bylo opékání muslimských batolat na rožních sikhů. „Viděl jsem mrtvé po stovkách, a ještě hůře, tisíce Indů bez očí, rukou a nohou. Smrt zastřelením je tu milosrdná a nezvyklá. Muži, ženy, děti jsou prostě ubíjeni holemi a kameny, ve smrtelné agónií ještě sužováni horkem a mouchami," psal korespondent New York Times. Churchill komentoval totéž po svém: lidé, kteří po generace žili pod „velkorysou, tolerantní a nestrannou vládou britské koruny", se na sebe vrhli „s divokostí kanibalů". V pákistánských oblastech přitom nebyly vždy motorem „etnické modlářství" či touha po pomstě, ale i „obyčejná chamtivost, často dobře promyšlený zájem zmocnit se půdy, obchodů a bohatství sousedů".199
Když i v samém centru nové indické moci, Dillí, bylo již přes tisíc zavražděných, rozhodli se 4. září Néhrú a Patel „jako pokáraní školáci" povolat zpět z Británie Mountbattena. Tomu se pak podařilo aspoň nejzákladnější: zastavit masakry a zčásti regulovat útěk asi deseti milionů lidí, kteří se poté, co byly narychlo načrtnuty hranice Paňdžábu a Bengálska, vydali hledat nové domovy.200 Začalo však již i první dějství jiného typického konfliktu „národně osvobozených" zemí třetího světa - nikdy nekončící spor Indie a Pákistánu o kontrolu Kašmíru. Protože pákistánská vláda prakticky armádu neměla, vyslala tam bojovné paštunské kmeny z afghánského pomezí; a ač v Kašmíru byly tři čtvrtiny obyvatelstva muslimské, Néhrú odpověděl stejně typickým - „je to naše, nevydáme". Od konce října se po leteckém mostu přesouvaly indické jednotky do kašmírského centra, Šrínagaru.
Zatím přímé oběti (vedle zavražděných a milionu těch, kdož zemřeli na útěku) většinou končily v přeplněných uprchlických táborech. A i tam žeň smrti pokračovala. Lidé mřeli vyčerpáním z pretrpených útrap, nakažlivými nemocemi, nedostatkem jídla i pitné vody. Dekorací táborů byli supi, nasycení tak, že sotva mohli vzlétnout, a jejich klimatem nesnesitelný zápach hnijících těl, který roztrpčený britský důstojník trefně nazval „pachem nezávislosti".201
Z velkých mužů dramatu nejhůře dopadli ti, kteří si to nejméně zasloužili - Mountbatten a Gándhí. Mountbatten by! objektem hněvu jen krátce. „To, co jste v Indii provedl, je, jako byste mne šlehl přes tvář jezdeckým bičem," řekl mu Churchill. V elitě ale přijali, že by nikdo nedokázal vývoj zvrátit, dát průchod zdravému rozumu - a Mountbatten se vrátil k válečnému loďstvu. Vskutku tragický byl však konec 77Ietého Gándhího,
Collins - Lapierre, cit. dílo, str. 333-334, 397; cf. i H. Macmillan, Tides of Fortune 1945-1955, London 1969, str. 235ff.
Mountbattenovi asistovala jeho žena Edwina, v očích Indů předchůdkyně matky Terezy. V předválečných letech byla lady Edwina, dcera jedné z nejlepších aristokratických rodin, proslulá ve společnosti boháčů bavících se v nočních podnicích a hernách Londýna, Paříže a Riviéry. Od války se však zcela věnovala charitativní činnosti. Za indických masakrů jezdila s nemocničním autem a sama nakládala raněné, „s intenzitou a sebedisciplínou, v níž se jí ani její manžel nevyrovnal". (Collins -Lapierre, cit. dílo, str. 393; podrobně R. A. Hough, Edwina, Countess Mountbatten ofBurma, London 1983.)
Collins - Lapierre, cit. dílo, str. 367ff.
216
217
Rozhněval si příliš mnoho „svých". Místo oslavování nezávislosti konstatoval, že „my, dědicové, jsme se nenamáhali napravit křivdy minulosti". „Vůdkyni národa", Národní kongres, odsoudil jako organizací naplněnou „rozkladem a úpadkem", „korupcí a zneužíváním moci", jejíž vůdcové pořádají bankety, zatímco uprchlíci umírají v táborech hladem; a odmítl jak Patélovu kapitalistickou „hypnózu", tak „socialismus" Néhrúa jako recept pro „zářnou budoucnost". Centralizace moci, předpověděl, „udělá z lidu stádo ovcí, spoléhajících, že je pastýř přivede na pastvu"; avšak „pastýřova hůl se brzy stane holí železnou a pastýři se promění ve vlky".202 Gándhí také označoval zločiny hinduistu za stejně odsouzeníhodné jako zločiny muslimské, citoval v kázáních v hinduistických chrámech i na veřejných shromážděních Korán, a na protest proti pokračujícím zvěrstvům v Dillí vyhlásil v lednu 1948 poslední ze svých hladovek. Davy, naslouchající citátům z Koránu, mu odpovídaly - „Kvůli těmto veršům byly znásilňovány naše dcery a matky, zabíjeni naši lidé", a proto i „Smrt Gándhímu!"203
Zcela v duchu éry mas se extrémisté rozhodli proměnit emoce ve skutek, protože „stařec se přežil". Díla se chopila skupina vedená dvěma muži z bráhmanské kasty a ze světa médií -novinářem Nathuramem Godsem a vydavatelem Narajanem Aptem. První pokus o atentát se nezdařil, ale 30. ledna 1948 Godse zabil „nepohodlného" Gándhího třemi výstřely z pistole, když se ubíral k jitřní modlitbě. V kontextu historie byl tento vrcho! indické tragédie výmluv-nější než akt v Červené pevnosti, tehdy celým světem vyhlašovaný za otevření nové dějinné kapitoly.
13. Britské válečné zkoušky na Středním východě
Je těžké říci, nakolik byla anglo-sovětská okupace Íránu (1941) vyvolána skutečnými obavami z jeho příklonu k Ose. V případě arabského Středního východu však byly britské obavy nesporně reálné.
Za výchozí bod přijímáme vzbouření palestinských Arabů (od roku 1936), vyvolané zejména nákupy půdy židovskými organizacemi. Londýnu se nakonec podařilo nepokoje zastavit, když Palestincům nabídl zásadní ústupky: Bílá kniha z května 1939 slibovala udělit do deseti let nezávislost a mezitím postupně zastavovat židovské přistěhovalectví. Vzhledem k tomu, že Střední východ byl objektem propagandistické kampaně Osy a hned po vypuknutí války i vojenských akcí, to však byio málo. Hlavní mluvčí Arabů, jeruzalémský velký muftí Amin al-Husajní, se jednoznačně orientoval na Hitlera a Mussoliniho; obdobně však smýšleli i mnozí důstojníci a významná část starých elit. V letech 1941-1942 tak byla britská pozice vystavena dvěma těžkým zkouškám ve strategicky nejcitlivějších bodech - v Iráku a Egyptě.
Núrí as-Sáíd, hlavní opora Britů na Středním východě, uplatňoval v Iráku zásadu „má-me-li jen tenký balíček karet, musíme je často promíchávat". Nyní mu však manipulace s malými klikami politiků přestala vycházet. Počátkem roku 1941 byl sám vymanévrován a v Bagdádu se stal šedou eminencí velký muftí, který zde nalezl útočiště. Odtud také poslal k Hitlerovi emisára s návrhem arabsko-německé aliance, která by přivodila „zaslou-
202 Collins - Lapierre, cit. dilo, str. 426; C. Pointing, Churchill, London 1995, zvl. str. 740.
203 Collins - Lapierre, cit. dilo, str. 386.
ženou porážku anglo-židovské koalice", zajistila arabskou nezávislost a „vyřešila židovskou otázku"204.
Berlín vyslovil souhlas s aliancí v dubnu, ve dnech, kdy s okupací Řecka stanul wehrmacht ve Středozemí, a kdy navíc Rommelův Afrikakorps při své první ofenzivě dosáhl egyptské hranice. Zároveň provedl v Bagdádu (1. dubna 1941) s pomocí armády státní převrat ambiciózní Rašíd Alí a!-Kaj!ání. Za jeho „vládou národní obrany" stál profašistický tajný výbor s Husaj-ním a čtyřmi mocnými plukovníky, nazývanými Zlatým čtvercem - podle zlata, které prý dostali od Němců. Zatímco přední probritští politikové uprchli do sousedního Zajordánska pod ochranu krále Abdalláha, reagovala Británie rychlým přesunem posil na jihoirácké základny v Basře a Habbáníji. V tomto prostoru také propukly 2. května boje s vojsky, která vyslal Zlatý čtverec.
Britský vrchní velitel na Středním východě generál Wavell poslal válečnému kabinetu „nej-vážnější varování": s bagdadským režimem „musí být co nejdříve vyjednáno urovnání", naléhá!.205 (Kajláního vládu považovali za perspektivní i v Moskvě a 12. května ji diplomaticky uznali.) Churchill však necouvl. Podle něho byla irácká zápletka ohrožením strategické pozice v Perském zálivu, neméně důležité, než byla pozice v prostoru Káhiry a Suezského průplavu. Odvolával se i na jiné hrozby: (a) plukovníkům se dostane pomoci německým letectvem a výsadkáři, nedávnými vítězi v boji o Krétu, (b) podobná situace může nastat i v Sýrii a Palestině.
Churchillovi vyšel risk především proto, že Hitler se dal do akcí na jihu jen z prestížni nutnosti - odčinit neúspěchy Italů - a jeho skutečný zájem byl již plně soustředěn na „plán Barbarossa".
Němci a Italové poslali pouze malé množství zbraní a asi 30 letadel do Mosulu; a německý vyslanec Grobba, předtím organizátor arabské páté kolony, přivez! 11. května do Bagdádu jen peníze, nikoliv závazek vojenské pomoci. Pod dojmem tohoto zklamání a postupu britských vojsk uprchli mužové tajného výboru do Teheránu a na konci měsíce se do Bagdádu - uprostřed protižidovského pogromu (farhúd) - pod ochranou britských bodáků vrátila k moci stará garnitura.
V té době však již Britové čelili ještě vážnějším zkouškám v Egyptě. Začaly pro ně vlastně již před palestinským povstáním, studentskými bouřemi pod heslem plné nezávislosti (v listopadu 1935). Na první pohled reagoval Whitehal! včas, dohodou s nejviivnější politickou stranou Wafd a jejím vůdcem, Mustařou Nahhásem pašou: smlouvou z 26. srpna 1936 formálně uznal „plnou nezávislost" a ukončil vojenskou okupaci (trvající od roku 1882), ale zajistil si právo ještě po 20 let udržovat na egyptském území základny a ozbrojené síly proti vnějšímu nebezpečí. Káhira přijala zprávu o smlouvě výbuchem nadšení. Avšak vzhledem ke všeobecné destabilizaci se očekávání, že tak byla zajištěna benevolence elity a o ostatní se postará obratný populista Nahhás, ukázalo klamným. Šestnáctiletý král Fárúk, který právě nastoupil na trůn, byl sice figurkou připomínající turecké sultány z doby úpadku, ale politikové kolem něho („dvorní kamarila") stáli v ostré konfrontaci s původně nacionalistickým, nyní stejně korumpovaným Wafdem, a volili i tomu odpovídající mezinárodně-politickou orientaci. Zatím se jim říkalo „italští přátelé", ale od chvíle, kdy se na severoafrické půdě obje-
204 DGFP, sv. 11, čís. 680. Cf. i tamtéž, sv. 12, čís. 293.
205 Churchill, cit. dílo, sv. 3, str. 228. Podrobně R. El-Solh, Britain's Thio Wars with Iraq, Reading 1996; W. Hamdi, Rashid Ali al-Gailani: the nationalist movement in Iraq 1939-1941, London 1987.
218
219