KAPITOLA I TĚLO ODSOUZENÝCH
Damiens byl odsouzen 2. března 1757 k „veřejnému pokání před hlavní branou Chrámu v Paříži", kam byl „přivezen V popravčí káře, nahý, jen v košili, drže hořící voskovou pochodeň o váze dvou liber"; dále „v řečené káře vezen na náměstí Grěve a na popravišti, které tu bylo uchystáno, jeho tělo bylo na prsou, pažích, stehnech a lýtkách trháno kleštěmi, jeho pravá ruka držící onu dýku, jíž spáchal řečenou kra-' lovraždu; byla pálena vřelou sírou a do míst, kde bylo jeho tělo trháno kleštěmi, bylo lito zároveň roztavené olovo, vroucí olej, horká smůla, roztavený vosk a síra a poté bylo jeho tělo vlečeno a roztrháno tahem čtvera koní a jeho údy i trup spáleny v ohni, rozdrceny na popel a tento popel rozprášen byl ve větru.
„Nakonec rozčtvrcen byl tahem koní," líčí Gazette li'Amsterdam.2> „Tento poslední úkon trval velmi dlouhou dobu, neboť koně, jichž bylo použito, nebyli navyklí tahati, takže bylo třeba namísto čtyř koní vzíti šest; však ještě ani to nestačilo, bylo tedy nutné pro odtržení nohou toho nešťastníka přesekati mu nervy a přeřezati klouby...
Budiž řečeno, že třebaže byl vždy velkým rouhačem, neunikla mu teď z úst žádná slova rouhavá; toliko přemíra utr-
1) Pieces originales et procedures du proces fait a Robert-Francois Damiens, 1757, dil III, s. 372-374.
2) Gazette d'Amsterdam, 1. dubna 1757.
33
pení nutila jej k hrůznému křiku a on často opakoval: Můj Bože, smiluj se nade mnou; Ježíši Kriste, pomoz mi. Všichni diváci byli povzneseni starostlivostí faráře od Svatého Pavla, který přes svůj vysoký věk nevynechal jediný okamžik, kdy mohl utěšit trpícího."
A líčení biřice Boutona: „Rozžhavili síru, ale oheň byl tak chabý, že byla popálená jen kůže na hřbetě ruky, a ještě velmi málo. Poté popravčí, rukávy vykasané až ponad lokty, uchopil ocelové kleště, jež vyrobeny jsou právě pro takový případ, okolo jedné a půl stopy dlouhé, sevřel jimi nejprve lýtko pravé nohy, pak stehno, dále dvě svalnaté části paže, poté prsa. Tento popravčí, třebaže silný a robustní, musel vynaložit mnoho úsilí na to, aby odtrhl kusy masa, které sevřel v kleštích dvakrát či třikrát na stejném místě, zakroutil s nimi a to, co vytrhl, tvořilo na každém místě ránu o velikosti šestilibro-vého dukátu.
Damiens, který velice křičel, aniž by se však přitom rouhal, zvedl po tomto trhání kleštěmi hlavu a pohlédl na sebe; týž popravčí pak ponořil železnou lžíci do hrnce s oním lektvarem, zcela vroucím, který lil hojně do každé rány. Následně byl Damiens připoután k lanům vedoucím k postrojům určeným k zapražení koní, načež do nich byli koně zapraženi každý k jednomu údu podél stehen, nohou a paží.
Pan Le Breton, soudní zapisovatel, několikrát přistoupil k trpícímu, aby se jej zeptal, chce-li něco říci. Odpověděl, že ne; pří každém mučení křičel tak, jak je líčeno, že křičí zatracení, nemajíce co říci: ,Odpusť, můj Bože! Odpusť, Pane!' Přes všechno to výše uvedené utrpení zvedl čas od času hlavu a směle se na sebe podíval. Lana tak utažená muži, kteří tahali za jejich konce, mu způsobovala nevýslovné bolesti. Pan Le Breton k němu znovu přistoupil a zeptal se ho, zdali nechce něco říci; řekl, že ne. Několik zpovědníků k němu přistoupilo a mluvili k němu po dlouhou dobu; s dobrou vůlí
34
políbil krucifix, který mu podávali; nastavil rty a pokaždé řekl: ,Odpusť, Pane.'
Koně řádně zabrali, táhnouce každý přímo za jeden úd, každý kůň byl veden jedním popravčím. Po čtvrthodině ještě stále tatáž ceremonie a nakonec po mnoha opakováních bylo nutno změnit směr tahu koní, tedy ti, co táhli za paže, byli vedeni k hlavě, ti u stehen byli vedeni směrem k pažím, čímž byly jeho paže lámány v kloubech. Tyto tahy byly několikrát opakovány bezúspěšně. Damiens zdvihl hlavu a pohlédl na sebe. Bylo nutné připojit dva další koně k těm, již byli zapraženi do stehen, což úhrnem činilo šest koní. Žádný výsledek.
1Nakonec řekl popravčí Samson panu Le Bretonovi, že zde patrně není žádná možnost ani naděje na dokončení ce-| lé záležitosti, a zda by se tedy zeptal Jeho Veličenstva, přeje-'[ li si, aby odsouzeného rozčtvrtil několika ranami. Pan Le | Breton navrátiv se z města přinesl příkaz, aby se pokračova-1 lo v dalších pokusech, tak jak již bylo činěno; koně však odmítali poslušnost a jeden z těch, již byli zapraženi do stehen, ' padl na dlažbu. Zpovědníci znovu přistoupili k odsouzenému a mluvili k němu. Řekl jim (jak jsem slyšel): ,Polibte mne, pánové.' Pan farář od Svatého Pavla se neodvážil, pan de Marsilty se provlékl pod lanem přivázaným k pravé ruce a políbil jej na čelo. Popravčí se shromáždili okolo nich a Damiens jim řekl, aby nehřešili, aby konali svou povinnost, v čemž on jim nehodlá nikterak bránit; poprosil je, aby se za něho pomodlili k Bohu a požádal faráře od Svatého Pavla, aby se za něho pomodlil při nejbližší mši.
Po dvou či třech pokusech popravčí Samson a ten, který pracoval s kleštěmi, vytáhli dýky ze svých pochev a rozřezali mu stehna, jež nemohla být oddělena od trupu; čtyři koně zabírajíce naplno odtrhli obě nohy jednu po druhé, tedy nejprve nohu pravou a poté druhou; poté totéž učiněno bylo s pažemi, a to v okolí podpaží a ramen a ve čtyřech místech
li'jíj:1
mi
l !
dalších; bylo nutno řezatj maso až na kost, aby koně zabírajíce naplno odtrhli nejprve paži pravou a poté druhou.
Tak byíy čtyři údy jeho odděleny a zpovědníci přistoupili k němu, aby k němu promluvili; avšak popravčí jim pravil, že jest mrtev, ačkoliv pravda je taková, že na vlastní oči viděl jsem toho člověka hýbati se a jeho dolní čelist zdvíha ti se a opět klesati, jako by hovořil. Později dokonce jeden z popravčích přiznal, že ještě když těio jeho vyzdviženo bylo a vhozeno na hranici, byl živ. Jeho čtyři údy, odvázány od postrojů koňských, byly také vhozeny na hranici, postavenou po pravě straně popraviště, pak tělo a všechny ostatky jeho byly pokryty poleny a Otepmi a oheň vzplanul ve slámě smíšené ť tímto dřevem.
...Aby naplněn byl rozsudek, vše v popel bylo rozprášeno. Poslední kusy nalezené ve žhavých uhlech byly spáleny až o půli jedenácté hodiny večerní či později. Části masa a těla jeho páleny byly v ohni okolo čtyř hodin. Úředníci, mezi něž i já jsem byl počítán, jakož i můj syn, spolu s dráby, již byli k tomu přiděleni, zůstali na místě téměř až do jedenácté hodiny večerní.
Byly pak činěny závěry z toho, že pes, který předchozího dne spal na trávníku, na němž oheň byl poté zapálen, ač několikráte za sebou odehnán pryč, stále se na to místo navracel. Není však těžké tomu rozumět, neboť to zvíře shledalo ono místo zajisté teplejším než jiné."3'
O tři čtvrtě století později tu máme denní řád sestavený Léonem Faucherem „pro Ústav pro mladé vězně v Paříži":4*.
„Článek 17. Den začíná pro vězně v šest hodin ráno v zimě, v pět hodin v létě. Práce potrvá devět hodin denně
3) Citováno v A. L. Zevaes, Dnmieiif k régicide, 1937, s. 201-214.
4) L. Faucher, De In réfnrme des prisons, 1838, s. 274-282.
v každé roční době. Dvě hodiny denně budou věnovány studiu. Práce a den končí v devět hodin v zimě, v osm v létě.
Článek [8. Vstávání. Při prvním znamení bubnu musí vězňové vstát a v tichosti se obléknout, zatímco dozorce otevře dveře cel. Při druhém znamení bubnu musí být již vzhůru a stláti si lůžko. Při třetím se seřadí podle pořádku, aby mohli přejít do kaple, kde je konána ranní modlitba. Mezi znameními bubnu jsou pětiminutové intervaly.
Článek 19. Ranní modlitba je vedena katechetou a po ní následuje čtení morálních či náboženských'textů. Toto cvičení by nemělo trvat déle než půl hodiny.
Článek 20. Práce. Ve tři čtvrté na šest v létě, ve tři čtvrtě na sedm v zimě vyjdou vězňové na dvůr, kde si umyjí ruce a obličej a obdrží první dávku chleba. Bezprostředně poté se rozejdou do dílen a nastoupí práci, která by měla začínat v šest hodin v létě, v sedm hodin v zimě.
Článek 21. Oběd. V deset hodin opustí vězňové zaměstnání a dostaví se do společné jídelny; jdou si umýt ruce na své dvory a rozdělí se podle oddělení. Po jídle je čas na odpočinek až do za pět minut tři čtvrtě na jedenáct.
Článek 22. Škola. Za pět minut tři čtvrtě na jedenáct zazní buben, vězňové se seřadí a vstoupí po odděleních do školy. Výuka trvá dvě hodiny a je zasvěcena střídavě čtení, psaní, rýsování a počtům.
Článek 23. Za pět minut tři čtvrtě na jednu opustí vězňové školu po odděleních a odeberou se na své dvory k odpo-; činku. Pět minut před jednou hodinou se na znamení bubnu i znovu rozejdou do dílen.
Článek 24. V jednu hodinu se vězňové musejí nacházet [ v dílnách; práce trvá až do čtyř hodin.
Článek 25. Ve čtyři hodiny vězňové odcházejí z dílen, aby
Íse dostavili na dvory, kde si umyjí ruce a rozdělí se podle oddělení před vstupem do společné jídelny.
ii:
36
li
,11;
ijíř
Článek 26. Večeře a odpočinek, který následuje, trvají až do pěti hodin: v tu chvíli vstupují vězňové do dílen.
Článek 27. V sedm hodin v létě, v osm v zimě se končí s prací; v dílnách dostanou poslední dávku chleba. Poté provádí některý vězeň nebo dozorce čtvrthodinovou četbu, týkající se nějakých poučných myšlenek či nějakého dojemného skutku, a následuje večerní modlitba.
Článek 28. V půl osmé v létě, v půl deváté v zimě musejí již být vězňové ve svých celách poté, co si na dvorech umyli ruce a byla vykonána prohlídka jejich šatstva; při prvním znamení bubnu se svléknou a při druhém se uloží na lůžko. Zavřou se dveře cel a dozorci procházejí dokola chodbami, aby se ujistili o pořádku a klidu."
Máme tu tedy veřejné mučení a časový rozvrh. Netrestají stejné zločiny, nepostihují stejný druh delikventů. Každý z nich však dostatečné definuje určitý styl trestání. Odděluje je méně než jedno století. Byla to doba, během níž se v Evropě a ve Spojených státech reorganizovala celá ekonomie trestání. Epocha velkých „skandálů" tradiční justice, epocha nespočetných reformních projektů; doba nové teorie práva a zločinu, nového morálního nebo politického ospravedlnění .práva trestat; doba rušení starých nařízení, zanikání zvyků a obyčejů; byly navrženy či sepsány „moderní" zákoníky: Rusko, 1769; Prusko, 1780; Pensylvánie a Toskánsko, 1786; Rakousko, 1788; Francie, 1791, roku „IV" (1801), 1808 a 1810. Pro trestní justici nastal nový věk.
Mezi množstvím těchto změn se zaměřím na jedinou: zánik mučení. Dnes máme sklony jej spíše přehlížet; ve své do- j bě snad poskytoval prostor pro přemíru krasořečnění; příliš snadno a příliš ukvapeně se připisoval na vrub procesu „humanizace", takže jej ani nebylo třeba analyzovat. V čem však I
tkví význam tohoto zániku, srovnáme-li jej s grandiózními institucionálními transformacemi, s explicitními a obecnými kódy, se sjednocenými pravidly soudního řízení? Téměř všude se zavádí porota, je definován zásadně nápravný charakter trestu a existuje tendence, která se od 19. století neustále zesilovala, přizpůsobovat trestání individualitám viníků. Trestání daleko méně bezprostředně fyzické, určitá diskrétnost v umění způsobovat bolest, hra mnohem subtilnějších a tlumenějších utrpení, zbavených jejich viditelné okázalosti - máme to vůbec považovat za jedinečný případ, není to spíše jen důsledek mnohem hlubších proměn? Určitý fakt je nicméně zjevný: během několika desetiletí zmizelo mučené, čtvrcené, amputované tělo, tělo symbolicky cejchované na tváři či rameni, vystavené, živé či mrtvé, pohledu veřejnosti. Zmizelo tělo jako hlavní terč trestních represí.
Na konci 18. a na počátku 19. století navzdory několike-. rému velkolepému vzplanutí ponurý svátek trestání pozvol-. na vyhasíná. V této proměně se zkřížily dva procesy. Nemě-l ly ovšem ani stejnou chronologii, ani shodný rnisan ďělrc. Na i jedné straně mizí trestání jakožto divadelní představení. Ce-j remoniál trestání postupně ustupuje do pozadí a napříště již [bude jen novým aktem soudního řízení či administrativy. Ve-jřejně pokání bylo ve Francii poprvé zrušeno v roce 1791 U poté znovu v- roce 1830 po jeho krátkém obnovení; praný-Ifování je odstraněno v roce 1789, v Anglii 1837. Veřejné prá-e, které byly v Rakousku, Švýcarsku a v některých státech Spojených států amerických prováděny přímo v ulicích měst na významných cestách - galejníci spoutaní v řetězech, pestrým ošacením, s koulemi na nohou, častující se s da-irem navzájem pohrdáním, urážkami, posměchem, útoky, nameními zášti či účasti5* - byly zrušeny téměř všude na
R. Vaux, Notices, s. 45, citováno v N. K. Teeters, They were in Prison 1937, s. 24.
38
39
konci 18. nebo v první polovině 19. století. Vystavování vězněných se udržovalo ve Francii ještě roku 1831 navzdory ostré kritice - „nechutná podívaná", jak to nazval Réal;6) bylo nakonec zrušeno v dubnu 1848. Průvod trestanců, při němž byli galejníci spoutaní řetězy vlečeni přes celou Francii až do Brestu a Toulonu, byl v roce 1837 nahrazen nenápadným načerno natřeným uzavřeným policejním vozem. Trestání postupně přestávalo být divadelním představením. A vše, co by v trestání ještě mohlo poukazovat k spektakulárnosti, bylo napříště pociťováno jako něco nevhodného; zdá se, jako kdyby funkcím trestního ceremoniálu přestávalo být postupné rozuměno a tento rituál, který byl „vyústěním" zločinu, vzbuzuje podezření, že s ním udržuje nekalé příbuzenství: jako kdyby se trestání rovnalo zločinu, či jej dokonce převyšovalo v krutosti, jako kdyby uvykalo diváky krvežíznivosti, od níž je chtělo odvrátit, jako kdyby jim ukazovalo četnost zločinů, připodobňovalo kata zločinci, soudce vrahům a v posledním okamžiku převracelo role, jako kdyby činilo popravovaného objektem lítosti či obdivu. Jak prohlásil, ovšem příliš brzy, už Beccaria: „Vraždu, která pro nás představuje strašný zločin, vidíme zde provádět chladnokrevně a bez výčitek."7' Veřejná poprava je nyní vnímána jako ohnisko, v němž se znovu rozhořelo násilí.
Trestání se tedy postupně stává tou nejskrytější částí trestního procesu. To s sebou přináší několik důsledků: opouští doménu víceméně každodenní zkušenosti a vstupuje do oblasti abstraktního povědomí; jeho účinnost se vztahuje k jeho nevyhnutelnosti, a nikoli již. k jeho viditelné intenzitě; zločin má odvracet jistota, že bude potrestán, a nikoli ono odporné divadlo:
6) Archive* pnrlanaitaircs, 1. prosince 1831, řada 2., díl LXXII.
7) C. de Beccaria, Tnuté des délits el des peincs, 1764; zde citována edice F. Hélia z roku 1856, s. 101.
exemplární mechanismus trestání mění svá soukolí. V důsled-[ ku toho spravedlnost již na sebe veřejně nebere zodpovědnost za násilí, které je spojeno s jejím prosazováním. Jestliže stejně jako zločin zabíjí či páchá násilí, není to již glorifikace její síly, t nýbrž prvek jí samé, který je povinna tolerovat, který však jen t obtížně snáší. Znamení hanby se redistribuují: u trestu spekta-: kulárního tryskala zahanbující hrůza z popraviště; obklopovala zároveň kata i odsouzence: a hrozílo-li, že promění han-I bu, která byla uvalena na popravovaného, v soucit nebo v oslavu, obracela též pravidelně v zahanbení zákonné násilí popravčího. Napříště se budou pohoršení a světlo rozdělovat [jinak; samotné odsouzení je považováno za to, co označuje de-| likventa jednoznačným a negativním znakem: veřejné jsou te-[dy přelíčení a rozsudek; exekuce je dodatečným ponížením, [jež se justice odsouzenému ostýchá uložit; proto si při ní udr-Ižuje určitý odstup a má vždy sklon svěřovat ji pod pečetí tajemství někomu jinému. Je ošklivé být trestaný, ale je i neslavné trestat. Odtud dvojí systém ochrany, který justice ustavila mezi sebou a trestem, jejž ukládá. Vykonávání trestu se po-[ Stupně stává autonomním sektorem, jehož administrativní [mechanismus snímá břemeno z justice; ta se osvobozuje od té-I to neurčité trýzně byrokratickým zakrýváním trestu. Je charakteristické, že správa vězení ve Francii závisela po dlouhou [dobu na ministerstvu vnitra a galeje byly pod kontrolou mi-Inisterstva námořnictví nebo kolonií. Ruku v ruce s tímto roz-[ dělením rolí se dospívá k teoretickému popření: nemyslete si, že podstata trestu, který vám my druzí, soudci, ukládáme, [spočívá v trestání; trest je hledán v nápravě, usměrňování, „lé-|čení"; technika kultivace v případě trestu potlačuje přímé od-[pykání zla a osvobozuje úředníky od sprostého řemesla tres-jtání. Moderní justice a ti, kteří ji vykonávají, se stydí trestat, (což ovšem nevylučuje jistou horlivost; tento stud bez přestání Iroste: na ráně, kterou způsobil, se množí psychologové a drob-Iní funkcionáři morální ortopedie.
40
41
Ilfl
III
I'll .111
ill1.,
II
Pill! i
Zmizení mučení tedy znamená, že se ztrácí podívaná; avšak rovněž se rozpouští moc nad tělem. Rush píše v roce 1787: „Nemohu se ubránit naději, že není daleko doba, kdy šibenice, pranýř, poprava, bičování či lámání v kole budou v historii tělesných trestů považovány za znaky barbarství jistých staletí a jistých zemí a za důkazy chabého vlivu rozumu a náboženství na lidského ducha. "8> Když van Meenen zahajoval o šedesát let později druhý vězeňský kongres v Bruselu, připomněl čas svého dětství již jako minulou epochu: „Viděl jsem zemi posetou koly, šibenicemi, popravišti, pranýři; viděl jsem kostry ohavně vpletené v kola."9> Vypalování znamení bylo zrušeno v Anglii (1834) a ve Francii (1832); . v roce 1820 se Anglie neodvážila provádět velkolepé mučení zrádců v plném rozsahu (Thistlewood nebyl rozčtvrcen). Jedině bičování zůstávalo ještě do jisté míry součástí trestních systémů (Rusko, Anglie, Prusko). Avšak všeobecně se trestní praktiky stávaly zdrženlivými. V žádném případě se nedotýkat těla, anebo jen co nejméně a pouze proto, aby v něm bylo zasaženo něco, co tímto tělem není. Lze říci, že vězení, internace, nucené práce, galeje, zákaz pobytu, deportace - jež zaujaly tak významné místo v moderních trestních systémech -jsou spíše tresty „fyzické": na rozdíl od pokání se působí přímo na tělo. Avšak vztah trest - tělo není identický s tím, který existoval v případě mučení. Tělo se tu nachází v pozici nástroje nebo prostředníka: jestliže je proti němu zakročeno tak, že je uzavřeno či nuceno pracovat, je to proto, aby bylo individuum zbaveno svobody, považované současně jak za právo, tak za dobro. Tělo je v rámci tohoto trestání součástí systému omezování a zbavování, povinností a zákazů. Fyzické
li:"!
"Ili11
8) B. Rush, vystoupení před Society for promoting political enquiries, citováno v N. K. Teeters, Vic Cradle of the Penitentiary, 1935, s. 30.
9) Srov. Annates de h Charitě, 1847, sv. II, s. 529-530.
utrpení, bolest samotného těla nejsou již konstitutivními prvky trestu. Trestání prošlo cestou od umění nesnesitelných pocitů k ekonomii suspendovaných práv. Má-li justice ještě zapotřebí manipulovat a postihovat těla těch, kdo podléhají soudní pravomoci, bude se tak dít zpovzdáli, podle přísných pravidel a s vidinou „vyššího" cíle. Díky této nové zdrženlivosti vznikla celá armáda odborníků a vystřídala kata, toho bezprostředního anatoma utrpení: dozorci, lékaři, katechetové, psychiatři, psychologové, vychovatelé; pouhou svou přítomností u odsouzeného pějí na justici chválu, kterou ona potřebuje: dosvědčují, že tělo a bolest nejsou posledními cíli jejího trestání. A právě to je třeba vidět: dnes musí lékař bdít nad odsouzeným k smrti, a to až do jeho poslední chvíle -vstupuje sem jako poverenec blahobytu, jako agent ne-utrpe-ní, spolu s úředníky, kteří jsou pověřeni ukončit život. Když se blíží moment popravy, podává se injekce s utišujícími prostředky. Utopie soudnické zdrženlivosti: odstranit člověka a nenechat jej přitom pocítit nic zlého, zbavit ho všech práv, aniž by trpěl, ukládat tresty zbavené jakékoli bolesti. Uchýlení se k psychofarmakologii a rozličným psychologickým „vypínačům", jakkoli mohou být pouze provizorní, je v přímé souvislosti s tímto „netelesným" trestáním.
Moderní rituály trestu smrti podávají svědectví o tomto dvojím procesu - zánik představení a zrušení bolesti. Tentýž pohyb zasáhl v souladu s rytmem jejich vývoje evropská zákonodárství: stejnou smrt pro všechny, aniž by s sebou musela nést, jak měla ve znaku, znamení určitého zločinu nebo společenského postavení zločince; smrt, která trvá pouhý okamžik, k níž není třeba přidávat žádnou zuřivost mučení ani ji zmnožovat, exekuce, která zasahuje spíše život než tělo. Napříště tu již nejsou žádné ty dlouhotrvající procedury, kdy je současně smrt oddalována promyšlenými přerušeními a zmnožována řadou po sobě jdoucích zásahů. Nejsou tu ani kombinace mučení, jež se objevovaly při popravování
'li
42
43
Sil
i m
J hli
kralovrahů anebo o kterých snil nn počátku 18. století autor spisu Hanging not Punishiuent Enougii lOběšeni není dostatečný trestj]ň) a které dovolovaly lámat odsouzence v kole, poté jej bičovat do zemdlení, poté jej zavěsit do řetězů a nechat jej pomalu umírat hlady. Již žádné mučení, při němž je odsouzený vláčen na smyku (aby se zabránilo rozbití hlavy o dlažbu), při němž je otevřeno jeho břicho, jeho střeva hbitě vyvržena, aby je viděl na vlastní oči, a poté spálena v ohni; při němž je odsouzený nakonec sťat a jeho tělo rozčtvrceno.11"' Redukování tohoto „tisíce smrtí" na striktní popravu stětím definuje zcela novou morálku vlastní aktu trestání.
Již roku 1760 se v Anglii experimentovalo (při popravě Lorda Ferrera) se strojem na oběšení (podlážka, která se otevře pod nohama odsouzeného, čímž se zabrání prodlužování agónie a rovněž hádkám, k nimž docházelo mezi obětí a úředníkem). Byl zdokonalen a definitivně přijat v roce 1783, v temže roce, kdy byl zrušen tradiční průvod z Newgate do Tyburnu a kdy bylo využito, po Gordonských nepokojích, rekonstrukce vězení pro instalaci popravišť v samotném Newgate.125 Proslulý třetí článek francouzského Zákoníku z roku 1791 - „každému odsouzenému k smrti bude useknuta hlava" - nese tento trojí význam: stejnou smrt pro všechny („Zločiny téhož druhu budou trestány tresty stejného druhu, ať je odsouzený jakéhokoli stavu a náleží mu jakékoli postavení," říká se již v návrhu předloženém Guillotinem a odhlasovaném 1. prosince 1789); jedině
10) Anonymní lex t publikovaný v roce 1701.
11) Mučení zrádců popisované VV. Blackstonem, Commentaírc sur íe Code crimincl nngfaís, přeloženo 1776, sv. I, s. 105. Překlad byi určen k tomu, aby ocenil humánnost anglické legislativy v protikladu k starém mu Nařízení z. roku 1760, a komentátor připojuje: „Při tomto mučeni, jehož zhlédnutí je vpravdě hrôzostrašne, viník netrpí ani příliš mnoho ani příliš dlouho."
12) Viz Ch. Hibbert, The Roots of Evil, vydání z roku 1966, s. 85-86.
smrt pro odsouzeného, jíž je dosaženo jediným úderem, aniž by bylo přípustné uchylovat se k oněm „zdlouhavým a ve svém důsledku i krutým" mučením, jako byly šibenice odsuzované Le Peletierem; a konečné potrestám pouze toho, kdo je odsouzen, neboť stětí hlavy, trest pro nobilitu, je nejméně ponižující pro zločincovu rodinu.131 Mechanismem odpovídajícím těmto principům je gilotina, používaná od března roku 1792. Smrt je tu redukována na událost sice viditelnou, avšak okamžitou. Kontakt mezi zákonem či těmi, kteří jej vykonávají, a tělem zločince je omezen na bleskurychlý okamžik. Nedochází k žádné fyzické konfrontaci; úředník tu není ničím jiným než pečlivým hodinářem. „Zkušenost i rozum ukazují, že způsob užívaný v minulosti pro stínání hlavy zločince vystavoval jej mučení mnohem hrozivějšímu, než je pouhé zbavení života, které je však stanoveno formální vůlí práva, pročež by poprava měla být provedena v jediném okamžiku a jedním úderem; příklady dokazují, jak obtížné je toho dosíci. Má-li být tento výkon proveden s jistotou, musí být zajištěno, aby závisel na takových neměnných mechanických- prostředcích, jejichž sílu a účinnost lze přesně určit... Je snadné nechat zkonstruovat podobný stroj, jehož fungování je bezchybné; stětí hlavy nastane v jediném okamžiku zcela dle vůle nového zákona. Tento stroj, jenž se jeví nezbytným, nevzbudí žádné pozdvižení a bude sotva zaznamenán."145 Stejně jako vězení zbavuje svobody a pokuta připravuje o statky, i gilotina ukončuje život téměř bez toho, aby se dotkla těla. Vyžaduje se, aby aplikovala zákon nikoli na skutečné tělo, způsobilé cítit bolest, nýbrž spíše na právnický subjekt, který je, kromě
113) Le Peletier de Saint-Fargeau, Archives parlementaircs, 3. června 1791 sv. XXVI, s. 720.
f 14) A. Louis, Zpráva o gilotině, citováno Saint-Edmem, Dictiommirc de pčnalité, 1825, dil IV, s. 161.
44
45
I
jiných práv, také nositelem práva na existenci. Musí se stát abstrakcí zákona o sobě.
Není pochyb o tom, že některé prvky z mučení přesahovaly po jistou dobu i do střízlivého výkonu popravy ve Francii. Otcovrazi - a kralovrazi, na něž bylo pohlíženo stejně - byli vedeni na popravišté zahalení černou látkou; zde, až do roku 1832, jim byla uťata ruka. Později zůstal už jen onen smuteční závoj. Tak tomu bylo v listopadu 1836 v případě Fieschiho: „Bude veden na místo popravy v košili, bosý a s hlavou zakrytou černým závojem; bude vystaven na popravišti po dobu, po kterou bude soudní vykonavatel předčítat lidu znění rozsudku." Připomeňme si Damiense. A poznamenejme, že posledním doplňkem trestu smrti byl smuteční flór. Odsouzený již neměl být viděn. Pouze čtení rozsudku z popraviště vypovídá o zločinu, který už nesmí mít tvář.15' Poslední stopou velkých mučení je tu jejich anulování: závěs zakrývající tělo. Poprava Benoíta, který se provinil trojím hanebným zločinem - byl vrah vlastní matky, homosexuál a násilník -, byla první popravou matko vraha, při níž jej zákon ušetřil useknutí paže: „Během doby, po kterou byl čten rozsudek, stál na popravišti podepírán katy. Byla to hrozná podívaná; zahalen ve velikém bílém rubáši, s tváří zakrytou černou rouškou, unikal matkovrah pohledům ztichlého davu a pod tímto tajemným a strach budícím oděvem se projevoval život pouze strašlivými výkřiky, jež záhy utichly pod sekerou gilotiny."'6'
Na počátku 19. století tedy mizí velkolepé divadlo fyzického trestání; mučenému tělu je třeba se vyhnout; je vyloučeno, aby se při trestání předváděla bolest. Nadchází věk
ii
SI w
15) Téma tak časté pro tuto dnbu: právě v té míře, v jaké je zrůdný, musí být zločince zbaven světla - nevidět, nebýt viděn. Pro otcavraha bylo třeba „zhotovit kovovou klec nebo vykopat neproniknutelnou kobku, jež mu bude sloužit za věčné ústraní". De Molěne, De ľhuma-nité cics his criminellcs, 1830, s. 275-277.
16) Gazette rfes tribiinaux 30. srpna 1832.
střízlivosti ve věci trestání. Lze zhruba říci, že mučení mizí s konečnou platností v letech 1830-1848. Toto globální tvrzení však vyžaduje určité korekce. Zaprvé nedochází k těmto proměnám hromadně a nepostupují všude stejným způsobem. Vyskytly se zde i jisté průtahy. Jednou ze zemí, které nejurputněji vzdorují vymizení veřejných poprav, bude paradoxně Anglie: příčinou byla snad příkladná role, která byla v jejím trestním právu dána instituci poroty, veřejnému procesu, respektu k habeas corpus; a nepochybně také to, že zde nebyla vůle zmenšit přísnost tamních trestních zákonů během rozsáhlých sociálních nepokojů v letech 1780-1820. Romilly, Mackintosh i Fowell Buxton po dlouhou dobu ztroskotávali ve své snaze redukovat množství a tvrdost trestů určených anglickým zákonem - těch „strašlivých jatek", jak řekl Rossi. Tato přísnost (tedy přinejmenším u trestů zákonem předpokládaných, neboť ukládání trestů bylo mnohem mírnější než zákon, který se zdál porotám poně-i kud přemrštěný) dokonce ještě narůstala, neboť v roce 1760 napočítal Blackstone v anglickém zákonodárství 160 , hrdelních trestů, zatímco v roce 1840 jich bylo 223. Bylo by rovněž třeba vzít v úvahu jak různá zrychlení, tak kroky zpět, které v letech 1760-1840 provázely tento proces jako celek; rychlost reformy v určitých zemích, jako bylo Rakousko, Rusko, Spojené státy či Francie v období Konstituanty (9. 7. 1789-1. 10. 1791), a pozdější ústup v období kontrare-voluce v Evropě a velkého společenského strachu v letech 1820-1848; více či méně dočasné modifikace, způsobované výjimečnými soudy nebo zákony; rozpor mezi zákony a skutečnou praxí soudních dvorů (která ne vždy zrcadlí Stav legislativy). To vše svědčí o nepravidelnosti vývoje, který se odehrával na přelomu 18. a 19. století.
Lze k tomu dodat, že ačkoli kolem roku 1840 byla tato
Iproměna již v podstatných rysech dokončena, ačkoli tedy byly přijaty nové způsoby fungování mechanismů trestání, pro-
46
47
li
lip
!
li P
1 liill !
1
ces nebyl ještě zdaleka u konce. Omezování mučení je tendence, která měla své kořeny ve velké transformaci let 1760-1840; avšak završena ještě není; lze říci, že praxe mučení pronásledovala nás trestní systém po dlouhou dobu a je, v něm patrná dodnes. Gilotina, tento stroj na rychlou a diskrétní smrt, znamenala ve Francii novou etiku trestu smrti. Ale Revoluce ji záhy oděla velkým teatrálním rituálem. Celá léta se starala o veřejné divadlo. Byla přestěhována ke Svatojakubské bráně, otevřený vůz byl nahrazen uzavřenou károu, odsouzený byl svižné vyvlečen z vozu na popraviště, kvapné popravy byly organizovány v nepředvídaných hodinách; nakonec byla gilotina umístěna za hradby vězení a znepřístupněna veřejnosti (po popravě Weidmanna v roce 1939), ulice, které vedou k věznici, v níž je popraviště ukryto, byly zataraseny a poprava se odehrává v tajnosti (poprava Buffeta a Bontempse v Santé v roce 1972); svědkové, kteří promluví, mohou být dokonce soudně stíháni, aby bylo zaručeno, že poprava se nestane představením a že zůstane podivným tajemstvím, uzavřeným mezi justicí a odsouzeným. Stačí však připomenout toto množství nejrůznějších opatření a pochopíme, že i dnes je trest smrti v podstatě divadlem, které je právě proto třeba zakázat.
Ani postihování těla však v polovině 19. století zcela nemizí. Tělesný trest se pouze přestal soustředovat v mučení jakožto technice bolesti; jeho hlavním cílem se stalo zbavení majetku či práva. Avšak takový trest, jako jsou nucené práce nebo dokonce uvěznění - prosté zbavení svobody -, nikdy nefungoval bez jistého trestního doplňku, který se dotýká samotného těla: vyměření stravy, omezení v oblasti sexuality, bití, umístění na samotce. Jsou to nezamýšlené, avšak nevyhnutelné důsledky uvěznění? Vězení, spolu se svými nejná-padnějšími dispozitivy, si ve skutečnosti vždy připravovalo místo pro jistou míru tělesné bolesti. Kritika, které byl trestní ,  systém v první polovině 19. století často podrobován (vězení
48
není dostatečným trestem: vězňové mají menší hlad, je jim méně zima a jsou celkově méně omezeni než většina chudáků či dokonce dělníků), naznačuje postulát, který nebyl nikdy otevřené zamítnut: je spravedlivé, když odsouzený trpí fyzicky více než jiní lidg. Trest se jen obtížně odděluje od svého doplňku fyzické bolesti. Čím by bylo netelesné trestání?
V moderních mechanismech trestního práva tedy i nadále zůstává „útrpný" moment - pozůstatek, který není zcela zvládnutý, který je však čím dál tím více zastírán trestáním netelesným.
Oslabování přísnosti trestů v průběhu posledních staletí je jev, který není historikům práva neznámý Po dlouhou dobu se však tento globální proces pokládal za jev kvantitativ-I ní: méné krutosti, méně utrpení, více vlídnosti, více respektu, více „humanity". Tyto přeměny jsou ve skutečnosti spjaty S přesunem v samotném předmětu operace trestání. Jde o zmenšení intenzity? Možná. V každém případě jde o změnu cíle.
Není-li už tělo tím, k čemu je trestání ve svých nejpřísněj-ších formách zaměřeno, na co se tedy klade důraz? Odpověď teoretiků - těch, kteří otevřeli okolo roku 1760 novou periodu, jež dosud nebyla uzavřena - je jednoduchá, téměř evidentní. Zdá se být obsažena v samotné otázce. Neboť není-li to již tělo, je to duše. Po pokání, které se vyzúrilo na těle, musí nastoupit trest, jenž působí v hloubce: na srdce, na myšlení, na vůli, na hnutí mysli. Tento princip zformuloval jednou provždy Mably: „Trest, mohu-li to tak říci, by měl zasáhnout Spíš duši než tělo.",7>
17) G. de Mably, De h legislation, Oeuvres completes, 1789, díl IX, s. 326.
49
íl ľ-i
lil.
i!
plili ■ J'||!!'
I
ľilliíl
To je důležitý moment. Dávni průvodci okázalého svátku trestání, tělo a krev, odcházejí. Na scénu vstupuje nová postava v masce. Končí jedna tragédie; začíná komedie se siluetami stínů, s hlasy bez tváře, s nehmatatelnými entitami. Aparát trestní justice musí nyní postihovat tuto netelesnou skutečnost.
Není to pouhé teoretické tvrzení, které trestní praxe popírá? To by byl unáhlený soud. Je pravda, že trestat dnes neznamená prostou nápravu duše; avšak Mablyho princip nezůstal jen zbožným přáním. Jeho účinky lze sledovat v celé moderní trestní praxi.
V první řadě je zjevná záměna předmětů. Tím nechci říci, že se znenadání začaly trestat jiné zločiny. Je nepochybné, že definice trestných činů, hierarchie jejich závažnosti, rozpětí shovívavosti, to, co bylo tolerováno, a to, co bylo zákonem dovoleno - toto vše se během dvou set let do značné míry změnilo; mnoho zločinů přestalo být zločiny, neboť byly svázány s jistým působením náboženské autority nebo s určitým druhem ekonomické aktivity; rouhání ztratilo status zločinu, pašeráctví a krádeže služebnictva svou závažnost. Avšak tyto přesuny nejsou patrně tím nedůležitějším faktem: dělení na povolené a zakázané si udržovalo po staletí určitou neměnnost. Hluboce se naopak proměnil „zločin" jako předmět, proti němuž míří trestní praxe: změnila se spíš kvalita, povaha a podstata toho, z čeho sestává substance trestného činu, než jeho formální definice. Pod relativní stabilitou zákona se skrývalo množství subtilních a rychlých proměn. Jako zločiny a přestupky se sice vždy soudí to, co jako předmět práva definuje trestní zákoník, avšak současně s tím se soudí i vášně, pudy, anomálie, tělesné vady, nepřizpůsobivosti, vlivy prostředí či dědičnosti; trestají se násilné činy, ale, napříč jimi, i sama agresivita; znásilnění, avšak současně i perverze; vraždy, které jsou však rovněž pudovými hnutími či vášněmi. Můžete namítnout, že toto vše ve skutečnosti souzeno ne-
50
ní, a pokud se o tom mluví, pak kvůli tomu, aby se vysvětlily souzené skutky, a proto, aby se určilo, do jaké míry byla při zločinu účastna vůle subjektu. To je nedostačující odpověď. Neboť ve skutečnosti jsou souzeny a trestány ony stíny v pozadí samotného případu. Jsou souzeny oklikou skrze „polehčující okolnosti", které vnášejí do rozsudku nejen ohled k „okolnostem" činu, nýbrž i něco docela jiného, co není právně kodifikováno: poznatky o zločinci, jak ho jiní hodnotí, to, co je o něm známo ze vztahů mezi ním, jeho minulostí a jeho zločinem, to, co od něho lze očekávat v budoucnosti. Také jsou souzeny díky vzájemné souhře všech těch pojmů, které cirkulovaly mezi medicínou a soudnictvím od 19. století („zrůdy" Georgetovy doby, „psychické anomálie", jež uvedl do oběhu Chaumié, „perverzní" a „nepřizpůsobiví" podle dnešních odborníků) a které se, pod záminkou vysvětlení činu, stávají způsobem kvalifikování jedince. Jsou trestány tresty stanovenými tak, aby jejich funkcí bylo učinit delikventa „nejen toužícím, ale také schopným žít při respektování zákona a zaopatřovat si své potřeby"; jsou trestány vnitřní ekonomií trestu, který se, má-li potrestat daný zločin, může změnit (zkrátit nebo, v případě potřeby, prodloužit) podle toho, jak se mění chování odsouzeného; a jsou také trestány souborem oněch „bezpečnostních opatření", která trest doprovázejí (zákaz pobytu, dohled na svobodě, trestní dozor, povinná léčba), která nesměřují k potrestání přestupku, nýbrž ke kontrole jedince, k neutralizaci jeho nebezpečného stavu, ke změně jeho zločinných dispozic a k neustálému působení na něj, i když již bylo změny dosaženo. Duše zločince se u soudu nepřipomíná jenom proto, aby byl vysvětlen jeho zločin nebo jako faktor právního vykazování odpovědnosti; je-li duše postavena před tribunál s takovým důrazem, s takovou starostí o porozumění a s tak důkladnou aplikací „vědeckosti", je to právě proto, aby byla souzena současně se zločinem a aby byla brá-
51
* i j!:
I.
1,1
!
na v potaz při trestání. V celém trestním rituálu od vyšetřování po rozsudek a poslední následky trestu byla tato oblast proniknuta objekty, jež zdvojovaly, ale rovněž disociovaly právně definované a kódované objekty. Psychiatrická expertiza, ale obecnějším způsobem i kriminální antropologie a neustále se opakující diskurz kriminológie zde našly jednu ze svých přesných funkcí: okázalým vpisováním trest-ných činů do pole objektů způsobilých pro vědecké poznává-, ní poskytly mechanismům zákonného trestání podněty, aby se zabývaly nikoli již pouhými trestnými činy, nýbrž jednotlivci; nikoli již jen tím, co spáchali, nýbrž i tím, čím jsou, budou nebo by mohli být. Doplněk, jímž je duše a který si justice takto prisvojila, je jen zdánlivě vysvětlující či omezující; ve skutečnosti má povahu přídavku. Během 150 či 200 let, kdy Evropa zavedla tyto nové systémy trestání, začínají soudci postupně (avšak tento vývoj se vrací hluboko do minulosti), soudit něco jiného než zločiny: soudí „duše" zločinců.
A tak začínají dělat něco jiného než soudit. Anebo, abychom byli přesnější, do samého nitra soudní modality souzení pronikají postupně jiné typy hodnocení, jež zásadním způsobem modifikují pravidla soudu. Od doby, kdy středověk obtížně a zdlouhavé zkonstruoval postup vyšetřování, bylo cílem souzení zjistit pravdu zločinu, to jest určit pachatele a užít proti němu zákonné sankce. Poznání zločinu, poznání toho, kdo je za něj odpovědný, a poznání zákona jsou tři podmínky, jež umožňovaly opírat soud o pravdu. Nyní je však v procesu právního souzení vepsána zcela jiná otázka po pravdě, již nejen: „Byl prokázán čin a je tento čin trestný?" Ale také: „Čím je tento čin, čím je toto násilí či tato vražda? Do jaké roviny či do jakého pole skutečnosti patří? Je to fantazma, psychotická reakce, delirantní epizoda, perverze?" Nejen: „Kdo je pachatelem?" Ale: „Jaký byl kauzální proces, který onen čin způsobil? Kde má svůj původ v samotném pachateli? Je jím instinkt, nevědomí, prostředí, dědičnost?" Ne-
jen: „Jaký zákon trestá toto porušení?" Ale: „Jaké měřítko použít, aby bylo co nejpřiměřenéjší? Jak předpovědět vývoj subjektu? Jaký způsob nápravy bude nejjistější?" Celou strukturou trestního soudnictví teď prorůstá soubor hodnotících, diagnostických, prognostických a normativních soudů, týkajících se kriminálního jedince. Do pravdy, kterou vy-, žadoval soudní mechanismus, pronikla pravda jiná: pravda,
Ikterá se splétá s tou první a proměňuje stvrzení viny v podivný vědecko-právní komplex. Jedním z významných faktů je způsob, jakým se v trestní praxi rozvíjela otázka šílenství. Podle Zákoníku z roku 1810 se kladla pouze ve smyslu článku 64. Nuže tento článek stanoví, že nachází-li se pachatel v okamžiku činu ve stavu pomatení, nejedná se ani o zločin, ani o přestupek. Možnost označit něco jako šílenství byla tedy zcela oddělena od klasifikace nějakého činu jako zločinu: tím, že byl pachatel blázen, nebyla pozměněna ani Závažnost jeho činu, ani nebyl zmírněn jeho trest; zmizel sám íločjn. Neboť nebylo možné prohlásit někoho vinným a šíleným zároveň; byla-li stanovena diagnóza šílenství, nemohla pž být zahrnuta do souzení; přerušila proces a zbavila spravedlnost moci nad pachatelem činu. Nejen vyšetřování zločince podezřelého z šílenství, nýbrž i samy důsledky tohoto iryšetřování musely být postaveny vně, před rozsudek.
SiVŠak velmi brzy začaly tribunáty 19. století vykládat článek i jinak. Navzdory několika rozhodnutím Kasačního soudu, dvolávajícím se na to, že stav pomatenosti nemůže mít za ésledek zmírnění trestu, či dokonce osvobození, nýbrž jen BStavení trestního řízení, kladly tribunály otázku šílenství t verdiktech samých. Připouštěly, že někdo může být vinen kzároveň šílený; vinen tím méně, čím více byl šílený; zajisté nen, avšak vhodný spíše k internaci a k léčení než k potres-ní; nebezpečné vinen, protože zjevně nemocný atd. Z hle-ska trestního zákoníku to byly samé právní absurdity. Však právě zde leží počáteční bod vývoje, který proběhl
ľ !!
52
53
f
ii!1:
jjiS' ' !:
v soudnictví a v samotném zákonodárství během následujících 150 let: už reforma z roku 1832, jež zavedla polehčující okolnosti, dovolovala zmirňovat rozsudek podle předpokládaného stupně rozvoje choroby či podle formy částečné pomatenosti. A praxe psychiatrické expertizy, obvyklá u zasedání porotního soudu a rozšířená někdy na soudy trestní, působí, že rozsudek, i když je vždy formulován v termínech legální sankce, zahrnuje více či méně skrytě posouzení normálnosti souzeného, zjištění přičiň, posouzení případných proměn, anticipace budoucnosti delikventů. Nebylo by pravdivé říci o všech těchto operacích, že připravují pevně založený vnějšek souzení; integrují se přímo do procesu formováni rozsudku. Namísto toho, aby šílenství v původním smyslu článku 64 zločin vymazalo, nese v sobě nyní každý zločin a v krajním případě každý přestupek hypotézu šílenství či v každém případě úchylky jako oprávněné podezření, ale také jako právo, jehož se lze dožadovat. A rozsudek, který odsuzuje anebo zprošťuje obžaloby, není prostým posouzením viny, právním rozhodnutím, které trestá; nese s sebou posouzení normálnosti a předpis techniky možné normalizace! Dnešní soudce - soudní úředník nebo člen poroty - se vskutku nezabývá pouze „souzením".
A není již při souzení sám. Průběh soudní procedury jakož i výkon trestu provází celá řada přidružených instancí. Okolo hlavního soudu se rozmnožily menší soudy a paralelní soudci: psychiatričtí nebo psychologičtí odborníci, soudní úředníci pro ukládáni trestů, vychovatelé, pracovníci vězeňské správy ' - ti všichni rozmělňují soudní moc trestat; tvrdí se, že žádný z nich nemá reálnou účast na právu soudit; že jedni, po vynesení rozsudku, mají právo pouze vykonávat trest, jak jej stanovil tribunál, a zejména že druzí - odborníci - nezasahují před vynesením rozsudku proto, aby soudili, nýbrž aby objasnili rozhodnutí soudců. Jakmile však nejsou tresty a zajišťující opatření, jež definuje tribunál, přesně určeny a jakmile mohou
být v průběhu celého postupu modifikovány, tedy jakmile ji-! ní než jen soudci soudící trestný čin mohou zasahovat do roz-! hodování o tom, zda si odsouzený „zaslouží" být trestán čás-j tečně na svobodě nebo být odsouzen k podmíněnému trestu, zda mohou ukončit jeho trestní dozor, pak jsou mechanismy } legálního trestání v jejich rukou a na nich je posuzování: i oni jsou tedy soudci, jakkoli přidruženými. Celý tento aparát, který se rozvinul během let kolem výkonu trestů a jejich přizpůsobování jednotlivcům, zpomaluje řízení vedoucí k soudnímu rozhodnutí a prodlužuje je dokonce až za rozsudek. Pokud jde o psychiatrické odborníky, ti se ovšem mohou zdržet souzení. Všimněme si tří otázek, na něž jsou podle oběžníku z roku 1958 nuceni odpovědět: Představuje obviněný nějaké nebezpečí? Je způsobilý k potrestání? je vyléčitelný anebo schopen znovu se přizpůsobit? Tyto otázky nejsou v žádném vztahu k článku 64, ani k případné pomatenosti obviněného V okamžiku činu. Nejsou to otázky týkající se „odpovědnosti". Týkají se pouze organizace trestu, jeho nezbytnosti, jeho Užitečnosti, jeho případné účinnosti; dovolují určit, vyjadřujíce se téměř jasnou řečí, zda by byl útulek vhodnější než vězení, zda by doba uvěznění měla být delší či kratší, zda je třeba lékařského ošetření nebo bezpečnostních opatření. Jaká je tedy role psychiatra v trestních záležitostech? Není to odborník na lidskou odpovědnost, nýbrž poradce v otázkách trestání; Ipsychiatr má říci, je-li subjekt „nebezpečný", jakým způso-Dem se před ním bránit, jak zasáhnout, aby došlo k jeho nápravě, jestli je vhodnější pokusit se jej stíhat, či spíše léčit. Na Bamém počátku své historie měla psychiatrická expertiza for-nulovat „pravdivá" tvrzeni o podílu, jaký měla svoboda pa-fchatele na činu, který spáchal; nyní navrhuje předpisy týkají-1 se toho, co bychom mohli nazvat jeho „lékařsko-soudním řpracováním".
Shrňme tedy: od chvíle, kdy působí nový trestní sys-llérn - jak je definován velkými zákoníky 18. a 19. století -,
I ir
54
55
objevuje so zde globální proces, který vede soudce k tomu, aby posuzovali ještě něco jiného než zločin; jejich rozsudky se přestaly týkat souzení; a moc soudit byla z části převedena na jiné instance, než byli soudci trestních soudů. Do trestního řádu jako celku vstoupily mimosoudní momenty i osoby. Lze namítnout, že na tom není nic mimořádného, neboť je osudem práva absorbovat postupně prvky, jež jsou mu cizí. Avšak jedna věc je v moderní trestní justici jedinečná: nepřijímá tolik extrajuristických prvků proto, aby je mohla právně klasifikovat a postupně je integrovat do trestní moci ve striktním smyslu, nýbrž - právě naopak - aby mohly fungovat v rámci trestního řízení jako prvky, jež nejsou právní povahy; aby toto řízeni přestalo být jasně a jediné legálním trestáním; proto, aby zbavila soudce viny za to, že je jasně a jedině tím, kdo trestá: „Zajisté vynášíme rozsudek, avšak ten má být spíše pojmenováním zločinu, a jak je jistě patrné, pro nás je jen způsobem, jak nakládat se zločincem; trestáme, ale to je jen způsob, jak vyjádřit, že chceme dosáhnout nápravy." Dnešní trestní právo pracuje a ospravedlňuje se pouze nepřetržitým odkazováním k něčemu jinému, než je ono samo, neustálým přepisováním se do systémů, které nejsou právní povahy. Je odsouzeno k této rekvalifikaci věděním.
Pod vzrůstající mírností trestů můžeme tedy sledovat přesouvání bodů jejich aplikace; a napříč tímto přesouváním se ukazuje'celé pole dnešních objektů, celý nový režim pravdy a záplava rolí dosud neznámých při výkonu trestního práva. Vědění, techniky, „vědecké" diskurzy se formují a proplétají s praxí trestající moci.
. Cílem této knihy je podat korelativní historii moderní duše a nové schopnosti soudit; genealogii současného vědecko--soudního komplexu, o který se trestající moc opírá, přijímá svá ospravedlnění a svá pravidla, rozvíjí své důsledky a jímž maskuje svou přemrštěnou jedinečnost.
Z jaké pozice však můžeme sledovat tuto historii trestání moderní duše? Budeme-li se držet vývoje legislativy čí trestních procedur, může se stát, že se změna v kolektivní senzibilitě, humanistický pokrok nebo rozvoj véd o člověku projeví jako masivní, vnější, inertní a prvotní fakt. Budeme-li, jako to učinil Dürkheim,18' studovat pouze obecné sociální formy, může se stát, že procesy individualizace, jež jsou spíše důsledky nových taktik moci a mezi nimi zejména nových trestních mechanismů, budeme pokládat za principy zmírnění trestání. Naše zkoumám se však bude řídit čtyřmi obecnými pravidly:
1. Nesoustředit se při studiu trestních mechanismů jen na jejich „represivní" efekty, pouze na jejich „sankční" momenty, nýbrž umístit je v ceíé řadě pozitivních efektů, jež v sobě mohou zahrnovat, i když jsou tyto efekty na první pohled okrajové. A tedy chápat trestání jako komplexní sociální funkci.
2. Analyzovat metody trestání nikoli jako prosté důsledky právních předpisů nebo jako ukazatele sociálních struktur, nýbrž jako techniky, jejichž specifičnost vychází z obecnějšího pole jiných procedur moci. Přijmout pro trestání hledisko politické taktiky.
3. Nezabývat se historií trestního práva a historií věd . o člověku tak, jako by tvořily dvě oddělené řady, jejichž
překřížení by znamenalo pro jednu či pro druhou, případně pro obě, jak by si mnozí přáli, rušivý nebo užitečný důsledek, zkoumat, není-li tu společná matrice a nevyvozují-li se obě z jednoho procesu „epistemologicko-juristické" formace; stanovit zkrátka technologii moci jako princip humanizace trestání i poznávání člověka.
p> E. Dürkheim, „Deux lois de 1'évolution pénale", Annče sociobvimie 1    IV, 1899-1900.
57
Ji
4. Sledovat, zda tento vstup duše na scénu trestního práva a spolu s tím i zasazení všeho toho „vědeckého" poznání do soudní praxe není důsledkem určité transformace způsobu, jímž je tělo samo podřizováno mocenským vztahům."'
Pokusit se tedy, řečeno souhrnně, studovat proměnu metod trestání na základě politické technologie těla, v níž by bylo možné čísi společnou historií vztahů moci a vztahů předmětů. Tak aby analýzou mírnosti trestání jako techniky moci bylo možné zároveň porozumět tomu, jak člověk, duše, normální nebo nenormální individuum započali zdvojovat zločin jako objekty trestní intervence; a jakým způsobem se mohl ze specifického způsobu subjektivace. zrodit člověk jako objekt vědění, diskurzu s „vědeckým" statutem.
Nečiním si nicméně nárok být první, kdo vedl svou práci tímto směrem.1'-1'
Můžeme převzít několik základních bodů z významného díla Rusche a Kirchheimera.21" Nejprve je třeba zbavit se iluze, že trestání je především (ne-li výlučně) způsobem stíhání přestupků a že jako takové, v souladu se sodálnírňí formami, politickými systémy či přesvědčením, může být přísné nebo shovívavé, směřující k pokání nebo k dosažení nápravy, užívané ke stíhání jednotlivců nebo ke stanovení kolektivní odpovědnosti. Spíše jde o to analyzovat „konkrétní trestní systémy", studovat je jako sociální fenomény, které
19) Nedokážu v žádném případe vyjádřit přesnou míru odkazů a citací, za něž vděčí toto kniha G. Deleuzovi a dílu, které vykonal společně s F. Guattarim (Ľanti-CEdipe, 1972). Mčl bych rovněž citovat nemálo stránek z Psychaivilysnic Ŕ. Castela a říci, jak moc se cítím vděčný F. Norovi.
20) G. Rusche a O. Kirchheimer, Punishment and Sociál Stnidures, 1939.
nemůže vysvětlit ani pouhá konstrukce justice dané společnosti, ani její fundamentální morální rozhodnutí; zasadit je nazpět do pole jejich fungování, kde sankce zločinů není jediným elementem; ukázat, že měřítky trestání nejsou jen „negativní" mechanismy, které umožňují stíhat, zabraňovat, vylučovat, potlačovat, nýbrž že jsou svázány s celou řadou pozitivních a užitečných efektů, jež mají za úko! podporovat ; (a v tomto smyslu lze říci, že jsou-li legální tresty prováděny proto, aby byly sankcemi za spáchané přestupky, pak definice přestupků a jejich trestního stíhání jsou naopak vytvořeny pro udržení trestních mechanismů a jejich fungování). ■V tomto smyslu uvedli Rusche a Kirchheimer do vzájemného vztahu rozdílné režimy trestání se systémy produkce, V nichž působí: tak v otrokárske ekonomií zaujímají trestní mechanismy roli poskytování doplňkové pracovní síly -a vytváření masy „civilních" otroků vedle těch, které zajišťovaly války či obchod; za feudalismu, v epoše, kdy jsou peníze a produkce ještě málo vyvinuty, jsme svědky náhlého ozmnožení tělesných trestů - tělo, jež je ve většině případů tím jediným dostupným majetkem; polepšovna - Obecní lpitál, Spinhuis nebo Rasphuis -, nucené práce, trestní manufaktura se objevily s rozvojem tržní ekonomiky. Avšak průmyslový systém vyžadující svobodný trh s pracovní si-DU zmenšil v 19. století míru nucené práce v trestních me-íhanismech a nahradil ji uvězněním s cílem napravit, ^všem k této striktní korelaci lze nepochybně mnohé po-namenat.
V každém případě je však možné držet se obecného téma-tl, že v našich společnostech je vždy třeba trestní systémy si-Uovat do určité „politické ekonomie" těla: dokonce i když se euchylují k násilným či krvavým trestům, dokonce i když žívají „mírné" metody, jež jen uzavírají nebo napravují, jde Idy právě o tělo - tělo a jeho síly, jejich užitečnost a jejich po-'lišnost, jejich rozdělení a jejich podřízení. Je zajisté legitim-
!;i: i!;1
ľ I
58
59
i !h
1 il
Sil1!
Ti"!
j ľ.i
i
i
i hii1
III
I
ní napsat historii trestaní na pozadí morálních idejí či právních struktur. Je ale možné pokusit se o to na pozadí historie těl, navíc tehdy, když tyto systémy trestání prohlašují, že si za svůj cíl berou pouze onu tajemnou duši zločinců?
Historikové již dávno začali psát historii těla. Studovali tělo na poli historické demografie či patologie; považovali je za sídlo potřeb a chutí, za prostor fyziologických procesů a metabolismů, za terč útoků mikrobů a virů: ukazovali, do jaké míry byly historické procesy implikovány v tom, co mohlo být pokládáno za čistě biologický podklad existence; a co by bylo místem, jež by v historií společností odpovídalo biologickým „událostem", jakými byly cirkulace bacilů či prodlužování lidského věku.21' Avšak tělo je rovněž přímo pohrouženo do pole politického; vztahy moci na něj bezprostředně působí; zmocňují se ho, označují ho, cvičí ho, střeží ho, nutí ho pracovat, podřizují ho různým ceremoniím, vyžadují od něj, aby se vykazovalo jistými znaky. Toto politické obsazování těla je spjato, v rámci komplexních a recipročních vztahů, s jeho ekonomickým využitím; ve vztazích moci a ovládání je tělo obsazeno z velké části jako výrobní síla, na druhé straně je však jeho konstituce jakožto pracovní síly možná pouze tehdy, je-li zapojeno v systému podřízení--subjektivace (v němž potřeba je také politickým nástrojem bedlivě upraveným, propočítaným a využitým); tělo se stáva užitečnou silou jen tehdy, je-li zároveň tělem produktivním a tělem podřízeným. Tohoto podřízení se dosahuje pouze násilnými či ideologickými nástroji; stejně, tak může působit přímo, fyzicky, rozehrát sílu proti síle, zasáhnout materiální prvky, a přesto nebýt násilné; může být propočítané, organizované, technicky promyšlené, může být subtilní, nepoužívající ani zbraní, ani teroru, a přesto zůstávat v řádu fyzického.
21) Viz E. Le Koy-Ladurití, „L'histo'ire iminobile", Annales, květen-čer-vcn 1974.
60
Řekněme, že tu může jít o určité „vědění" o těle, které není tak docela vědou o jeho fungování, a o určité ovládání jeho sil, které je něčím více než jen schopností přemáhat je; toto vědění a ovládání ustavuje něco, co bychom mohli nazvat i politickou technologií těla. Tato technologie je zajisté difuzní, I zřídkakdy formulovaná v souvislém a systematickém dis-kurzu; často se skládá z částí a zlomků; uvádí do chodu růz-Inorodé nástroje a procesy. Mnohdy je, navzdory koherenci [svých výsledků, pouze polyfonní instrumentací. Navíc ji netíže lokalizovat ani v určitém typu instituce, ani ve státním [aparátu. Ty se o ni naopak opírají; využívají, zhodnocují či si [vynucují některé z jejích postupů. Avšak ona sama ve svých Imechanismech a ve svých efektech náleží ke zcela jiné rovi-Ině. Jde v jistém smyslu o mikrofyziku moci, kterou uvádějí io pohybu aparáty a instituce, ale jejíž pole účinnosti se na% Ichází někde mezi těmito velkými funkcemi a těly samými [jejich materialitou a s jejich silami.
Avšak studium této mikrofyziky předpokládá, že moc, ež zde působí, není pojímána ja'ko vlastnictví, nýbrž jako strategie, že její projevy ovládání nejsou připisovány jejímu ^přivlastnění", ale disponování s ní, manévrování, taktikám, echnikám, uspořádáním; že v ní dešifrujeme spíše síť vztahů vždy napjatých, vždy v činnosti než privilegium, jež si lze podržet; že za její model vezmeme spíše nikdy neutuchající bitvu než smlouvu o postoupení určitého majetku či dobytí i zmocnění se nějakého území. Je zkrátka třeba připustit, že noc je spíše praktikována než vlastněna, že není nabytým či udržovaným „privilegiem" vládnoucí třídy, nýbrž účinkem Duboru strategických pozic - účinkem, jenž manifestuje l někdy i rozšiřuje pozici těch, kdo vládnou. Kromě toho ta-i moc nepůsobí prostě a jednoduše, jako povinnost nebo zá-9z, na ty, kteří „ji nemají"; absorbuje je, vstupuje do nich [prochází jimi; opírá se o ně přímo úměrně tomu, jak se oni ^mi, v boji proti ní, opírají o vlivy, jimiž na ně moc působí.
61
''f
ilíi:
Tím by mělo být řečeno, že tyto vztahy sestupují hluboko do nitra společnosti, že se nenacházejí ve vztazích mezi státem a občany či na hranici tříd a že se nespokojují s reprodukováním - na rovině individuí, těl, gest a chování - obecné formy zákona nebo vlády; že existuje-li tu kontinuita (ony vztahy se totiž artikulují v této-formě podle celé série komplexních mechanismů), není tu analogie ani homologie, nýbrž specifičnost mechanismu a modality. A konečně, nejsou jednoznačné; definují nespočet míst vzdoru, ohnisek napětí, z nichž každé s sebou nese svá rizika konfliktu, zápasů, a přinejmenším dočasného převrácení vztahů moci. Převrácení těchto „mikro-mocí" tedy není podřízeno zákonu typu „všechno, nebo nic"; nelze jej dosáhnout jednou provždy prostřednictvím nového ovládnutí aparátů anebo prostřednictvím nového zprovoznění či destrukce institucí; naproti tomu se žádná z těchto lokalizovaných epizod nemůže zapsat do historie jinak než účinky, které zavádí do celé sítě, v níž je zachycena.
Bylo by patrně rovněž třeba vyhnout se té tradici, která vede k představě, že dosáhnout určitého vědění je možné pouze tam, kde jsou vztahy moci suspendovány, a že vědění se může rozvíjet pouze vně jejich průniků, jejich požadavků a jejich zájmů. Bylo by patrně třeba vyvarovat se víry, že moc zaslepuje a že na oplátku zřeknutí se moci je jednou z podmínek dosažení vědění. Je třeba spíše připustit, že vědění produkuje moc (a nikoli jen proto, že by ji podporovalo tím, že jí slouží, nebo že by ji aplikovalo, protože je užitečná); neboť moc a vědění implikují přímo jedno druhé; neboť neexistuje vztah moci, aniž se v korelaci k němu konstituuje pole vědění/ani neexistuje vědění, které současně nepředpokládá a ne-konstituuje vztahy moci. Tyto vztahy „moci-vědění" tedy nelze analyzovat na základě poznávajícího subjektu, který by byl či nebyl svobodný vzhledem k systému moci, nýbrž naopak je třeba brát v úvahu, že subjekt, který poznává, předměty poznání a modality poznávání jsou do značné míry
účinky oněch základních implikací moci-vědění a jejich historických proměn. To, co produkuje vědění, užitečné pro moc či vzpurné vůči ní, není zkrátka aktivita poznávajícího subjektu, nýbrž komplex moc-vědění, procesy a zápasy, jež jej [prostupují a jimiž je tento komplex utvářen, které determinu-|Jí jeho formy a oblasti, v nichž je možné vědění.
Analyzovat mikrofyziku moci a pohlcování těla politikou Jtedy předpokládá, že se zřekneme - pokud se týče moci -jopozice násilí a ideologie, metafory vlastnictví, modelu Ismlouvy či dobytí; že se zřekneme, pokud jde o vědění, opo-Izice mezi tím, co je „zištné", a tím, co je „nezištné", modelu Ipoznání a primátu subjektu. Vypůjčíme-li si termín od Petty-|ho, avšak v jiném smyslu, než jaký mu v 17. století dával on i jeho současníci, mohli bychom snít o politické „anatomii", sjebylo by to studium státu pochopeného jakožto „tělo" (s je--tio prvky, jeho zdroji a jeho silami), ale ani studium těla a toho, co jej obklopuje, jako malého státu. Pojednávalo by se lu vpolitickém těle" jako souboru materiálních prvků a technik, jež slouží jako zbraně, jako spojovací zařízení, jako ko-nunikace a jako opěrné body pro vztahy moci a vědění, kte-i pohlcují lidská těla a podřizují si je přitom tím, že z nich liní předměty vědění.
Je třeba umístit techniky trestání - ať se zmocňují těla v ri-Jálu tělesného trestání, nebo se zaměřují na duši - v historii politického těla. Je třeba chápat trestní praktiky ne jako násle-Jek právních teorií, ale spíš jako kapitolu politické anatomie.
Kantorowitz22* podal kdysi znamenitou analýzu „těla rále": je to, podle právní teologie formulované ve středověku, tělo zdvojené, neboť v sobě nese kromě prvku dočasného, jenž se rodí a umírá, ještě jiný, který přetrvává navzdory asu a je deklarován jako fyzický, ačkoli nehmatatelný' pod-jad království; okolo této zdvojenosti, jež byla původně
E. Kantorowitz, The King's Two Bodies, 1959.
62
63
r
\
blízká christologickému modelu, se organizuje ikonografie, politické teorie monarchie, právní mechanismy, které zároveň rozlišují i spojují v sobě osobu krále s nároky Koruny a s celým rituálem, jenž dosahuje svých nejsilnějších momentů v korunovaci, při pohřbu nebo.v ceremoniích manifestace oddanosti králi. Na druhém pólu bychom si mohli představit tělo odsouzeného; i on má svůj právní status; podněcuje svůj ceremoniál a privoláva celý teoretický diskurz, nikoli však proto, aby založil „nadbytek moci", jehož nabývá^ osoba panovníka, nýbrž proto, aby. kódoval „chybění moci", jímž jsou označeni ti, kteří jsou podrobeni trestu. V nej temnější oblasti politického pole se rýsuje odsouzenec jako symetrická a převrácená figura krále. Bylo by třeba analyzovat to, co bychom mohli k poctě Kantorowitze nazvat „nejmenši tělo odsouzence".
Jestliže nadbytek moci na straně krále vyvolává zdvojení jeho těla, neměla by převaha moci, jež je praktikována na těle odsouzeného člověka, podněcovat nějaký jiný typ zdvojení? Zdvojení netelesné, zdvojení „duše", jak řekl Mably. Historie této „mikrofyziky" trestní moci by tedy byla genealogií či částí genealogie moderní „duše". Spíše než vidět v této duši znovuoživené pozůstatky nějaké ideologie bychom tu měli rozeznat aktuální korelativ určité technologie moci nad tělem. Není namístě tvrdit, že duše je iluzí nebo efektem nějaké ideologie. Právě naopak, existuje, má určitou skutečnost, je trvale produkována okolo, na povrchu i uvnitř těla fungováním moci, jež působí na ty, které trestá - anebo v obecnějším smyslu na ty, na něž dohlíží, které cvičí a usměrňuje, nad blázny, dětmi, školáky, obyvateli kolonií, nad těmi, kteří jsou připoutáni k výrobním prostředkům a které kontroluje po celý jejich život. Je tu historická skutečnost této duše, která se na rozdíl od duše reprezentované křesťanskou teologií nenarodila provinilá a trestuhodná, ale zrodila se spíše z procedur trestání, dohlížení, uvěznění a donucování. Tato reálná a ne-
Hesná duše není v žádném případě substancí; je to živé\ ' němž se artikulují účinky určitého typu moci a reference 4
čitého vědění, mechanismus, pomocí něhož vztahy moci
ložňují vědění a vědění rozvíjí a posiluje účinky moci. Jad touto skutečností-referencí bylo vybudováno množství ozmanitých pojmů a vyčlenilo se z ní mnoho oblastí analý-
: psychično, subjektivita, osobnost, vědomí atd.; byly na ní ystavěny vědecké techniky a diskurzy; na jejím základě yly zhodnoceny morální požadavky humanismu. Avšak eměli bychom se tu mýlit: duše, iluze teologů, tu nebyla narazena skutečným člověkem, předmětem vědění, filozofic-
i reflexe nebo technické intervence. Člověk, o němž se nám
i vykládá a k jehož osvobození jsme vyzýváni, je již v sobě amérn důsledkem určité subjektivace, určitého podrobení, finohem hlubšího, než je on. „Duše" jej obývá a přivádí : existenci, která je sama jen součástí ovládání, jež praktiku-
moc na těle. Duše je účinkem a nástrojem politické anato-
ie; duše je vězením těla.
O tom, že trestání obecně a vězení zejména vyzdvihují politickou technologii těla, mne patrně nepoučila ani tak minulost, jako spíš přítomnost. V průběhu posledních let se vě-eňské vzpoury objevují takřka po celém světě. Jejich cíle, jejich hesla a průběh v sobě měly zajisté něco paradoxního. Byly to vzpoury proti celé té fyzické mizérii, jež se datuje již Více než jedno století: proti zimě, proti nedýchatelnosti a přeplnění, proti zchátralému zdivu, proti hladu, proti bití. Ale |>yly to také vzpoury proti modelům vězení, proti utišujícím prostředkům, proti izolování, proti lékařské a vzdělávací llužbě. Byly to vzpoury, jež měly jen hmotné cíle? Byly to ozporuplné revolty proti chátrání, ale i proti komfortu, pro-í dozorcům, ale i proti psychiatrům? Ve skutečnosti bylo té-
i
64
65
!i
I,
matem všech těchto hnuti tělo a hmotné záležitosti, tak jako tomu bylo u bezpočtu diskurzů, jež vězení produkuje už od počátku 19. století. Tyto diskurzy a vzpoury, tyto vzpomínky a invektívy byly ve skutečnosti neseny drobnými, nepatrnými materiálními věcmi. Pro toho, kdo chce, je snadné vidět v tom jen zaslepené požadavky či podezřívat tyto vzpoury z ovlivnění cizími strategiemi. Ve skutečnosti šlo o vzpoury na rovině těla, proti samotné konstrukci vězení. Otázkou nebylo to, zda je prostředí věznice příliš hrubé nebo příliš aseptické, příliš primitivní nebo příliš dokonalé, byla to ma-terialita v té míře, v níž je nástrojem a vektorem moci; byla to celá ta technologie moci nad tělem, kterou již technologie „duše" - praktikovaná vychovateli, psychology a psychiatry - nedokázala ani maskovat, ani kompenzovat z toho prostého důvodu, že je sama jen jedním z jejích nástrojů. Chtěl bych psát historii právě tohoto vězení, s celým tím politickým pohlcováním těla, jež se soustřeďuje v jeho uzavřené architektuře, je toto ryzí anachronismus? Ne, považujeme-li psaní historie za vyjádření minulosti v termínech přítomnosti. Ano, považujeme-li to za psaní historie přítomnosti.23
23) Budu studovat zrození ve/ení pou/e ve íiyiiicoit/.skúni nestním systému. Ro/clílv v historických proměnňch n v institucích by činily kii/.d v pokus o det.iilní /koumám' príliš nňročnjŕ a kn/.dé Lišili zachytil fenomén jnko celek prilis schem.ilieké.
KAPITOLA II LESK A SLÁVA VEŘEJNÝCH POPRAV
Až do Revoluce upravovalo obecné formy vykonávání trestů nařízení z roku 1670. Zde je hierarchie trestů, kterou toto hařízení předepisuje: „Smrt, mučení vedené při vyšetřování důkazů, dočasné galeje, bičování, veřejné odprosení, vyobcování." Významnou část tvoří fyzické tresty. Ty jsou ještě obměňovány podle zvyklosti, povahy zločinů a postavení odsouzených. „Trestem smrti se rozumí mnoho druhů smrti: někteří mohou být odsouzeni k oběšení, jiní k useknutí paže, k vyříznutí nebo probodení jazyka a následnému oběšení; jiní, za těžší zločiny, k lámání zaživa a k smrti v kole poté, co byly lámány jejich údy; jiní k lámání až k smrti, jiní ke škrcení a následnému lámání, jiní k upálení zaživa, jiní k upálení poté, co byli nejprve škrceni; jiní k vyříznutí nebo probodení jazyka a následnému upálení zaživa; jiní k roztrhání tahem čtvera koní, jiní k stětí hlavy, konečně jiní k proražení hla-•vy"" A Soulatges jakoby mimochodem dodává, že existují také lehké tresty, o nichž se nařízení nezmiňuje: zadostiučinění poškozené straně, výstraha, pokárání, krátkodobé uvěznění, vykázání z určitého místa čí oblasti, a nakonec peněžité tresty: pokuty či konfiskace.
Nesmíme se však nechat zmást. Mezi tímto arzenálem jhnix a každodenní praxí byla citelná mezera. Přesněji řeče-
1)   1. A, Soulalgcs, Tmitc tie* cnuiťf, 1762, díl 1, s. lhS)-17l.
66
67