IDENTITA PŘIJATÉHO DÍTĚTE Dvojí identita v NRP • - Koho a čeho všeho se „identity“ týká pohybujeme-li se v oblasti NRP? • - Porucha identity může mít velmi závažný průběh právě u přijatého dítěte, které o svém původu neví. Proto – budování pozitivní identity je třeba se věnovat od samého počátku, kdy dítě do rodiny přijde a pečovat s obzvlášť velkým úsilím. Nejenom že je úkolem náhradních rodičů s dítětem sdílet jeho původ, kořeny a minulost, ale také budovat novou dvojí identitu – identitu náhradních rodičů a pomoci budovat pozitivní identitu přijatého dítěte • • - Přijmout identitu „náhradního rodiče“ není snadné (pocity , že „naše rodičovství je jiné, méně kvalitní“). Ovšem jiné neznamená horší, je stejně kvalitní, často kvalitnější než rodičovství biologické. Přijme-li náhradní rodič identitu adoptivního rodiče nebo pěstouna, nebude mít jeho přijaté dítě mnoho problémů s přijetím vlastní identity osvojeného či přijatého dítěte. • Říci nebo neříci? Aneb sdělování pravdy dítěti o jeho původu ntýká se dětí, které si svůj příchod do rodiny nepamatují a převážně dětí osvojených (děti v PP situace jiná-kontakt s původní rodinou) nŘÍCI! A říkat opakovaně. Prevence mnoha nepříjemností (čeho?). Např. ve Francii sdělení pravdy o původu nařízeno zákonem-nesdělení se trestá! nAdoptivní rodiče – pokušení pravdu o původu nesdělit (jaké mohou mít vnitřní důvody, obavy?) Anketa mezi veřejností – výsledky (adoptivní rodiče versus jejich přijaté děti). nS pravdou se lépe žije – zatajování navazuje stav neustálé nejistoty a stresu – dítě ji cítí, z různých situací vytuší, že mu rodiče něco tají (nebo se dozví od okolí – chtěně či nechtěně apod.). Rodiče nemohou mít pocit plného rodičovství – příklad. Dítě má vědět alespoň tolik, co ví jeho rodiče. Výchovné hledisko - nechceme, aby naše děti lhaly nám, nemůžeme lhát my jim PĚT P V ROZVOJI IDENTITY DÍTĚTE JINÉ KULTURY n1. POSTUPNĚ nBudeme-li se o rozvoj identity dítěte aktivně starat hned od počátku, můžeme zmírnit nbouřlivé období dospívání, kdy si bude ostře uvědomovat, že je „jiné“. n2. PŘIROZENĚ nPrvky, které pomohou dítěti budovat svou identitu, je vhodné začlenit do běžného nživota, pro všechny členy rodiny. Kdyby mělo dítě pocit, že je odlišné, může část vlastního n„já“ začít odmítat ve snaze splynout s ostatními. n3. PŘIJMOUT ODLIŠNOST nAbychom dokázali dítěti přirozeně zprostředkovat vytvoření jeho vlastní identity, musíme nnejdřív sami vnitřně přijmout fakt, že jeho identita je odlišná od naší, případně i od nidentity našich dalších dětí. Není ani horší ani lepší, je stejně hodnotná, ale odlišná. n4. POZITIVNĚ nDědictví původu dítěte bychom měli považovat za obohacení našeho života, naší rodiny. nPřijaté dítě bude obohaceno o poznání naší kultury, my budeme obohaceni při npoznávání té jeho. n5. PLÁNOVITĚ nPro budování identity přijatého dítěte jiné kultury musíme udělat něco navíc, co ve nvýchově dětí stejného etnika „se udělá“ jaksi samo, jako i nám v dětství stačilo naši nidentitu jen spontánně přejímat od rodičů a společnosti. Chceme-li přijatému dítěti dát nprostor pro rozvoj jeho vlastní identity, může být účelné mít jasnou představu, kdy a njaké kroky podniknout. nMám chuť přidat ještě šesté Pé: S POKOROU. Ve slovech Jiřiny Prekopové, rodinné nterapeutky: „děti jsou hosté, kteří hledají cestu,“ je vyjádřeno to, s čím leckdy nejsme úplně nsmířeni. Totiž, že veškeré naše výchovné snažení není než nabídka možných cest. A dítě si n– až k tomu doroste – samo z nabídek celého světa vybere to, co se mu zdá pro něj dobré. nA my bychom měli jeho volbu respektovat.