GEORGES BALANDIER POLITICKÁ ANTROPOLOGIE KAPITOLA II OBLAST POLITIČNA politická antropologie je od počátku konfrontována s diskusemi, které byly tak zásadní pro existenci politické filozofie, že se pro ni staly nebezpečné; došlo to tak daleko, že R. Polin a další poukazují na nutnost a neodkladnost vytvořit její moderní „definici" a dokonce „obranu". Obě disciplíny ve svých nejzazších ambicích míří k dosažení samotné podstaty polítična, která se skrývá pod různorodými formami, skrze něž še projevuje. Jejich vzájemné vztahy jsou nicméně poznamenány jistou nejednoznačností. První antropologové odhalili etnocentrismus většiny politických teorií: R. Lowie v nich spatřuje myšlení, které je v první řadě zaměřeno na stát a které se uchyluje k jednostranné koncepci vlády nad lidskými společenstvími. V tomto smyslu politická filozofie splývá s filozofií státu a jen s obtížemi se vyrovnává s poznatky, které jsou výsledkem studia „primitivních" společností. Moderní antropologové stavějí vědecký ráz svých výzkumů proti normativnímu charakteru myšlení politických filozofií, platnost svých výsledků proti nepodloženým závěrům teoretiků. Pokud tato kritičnost nestačila k tomu, aby si politická antropologie vybu- 45 .....íl dovála solidnější základy, posloužila nicméně radikálním politologům, jako je například C. N. Parkinson, který se chce programově dostat mimo „vyšlapané cestičky" a který vybízí stejně smýšlející kolegy k vytvoření „světových dějin politického myšlení". Jeho projekt do jisté míry vyhovuje nárokům odborníků, kteří by z politické antropologie rádi vytvořili skuieč-nou srovnávací vědu o vládnutí. Takový přístup, jehož ■ íjí výsledky si činí nárok na objektivnost a jenž vychází z faktů mimo oblast západní civilizace, se ovšem nevyhýbá soudům, jež tvoří základ politická filozofie ju-ko takové. Jak identifikovat a kvalifikovat politično? Jak je „konstruovat", není-li zjevným projevem sociální reality? Jak určit jeho specifické funkce, pokud při- sř, pustíme - v souladu s některými antropology -, že jisté primitivní společnosti politickou organizaci neznají? 1. Maximalisté a minimalisté '..iiilljl' Etnografická informace, kterou zakládají přímé výzkumy, odhaluje velkou různorodost „primitivních" ' "f; politických forem, ať už jde o oblast americkou - od eskymáckých tlup až po imperiálni inckou říši v Peru - nebo africkou - od pygmejských či negrillo kmenů až po tradiční státy, z nichž některé, například říše Mo- "fi^ sijů nebo království Gandů, přetrvávají dodnes. Tato pestrost nejen vybízí k utřídění a typologii, ale přede- ] vším vyvolává otázku po označení a vymezení oblasti politična. Z tohoto hlediska proti sobě stojí dva tábory: na jedné straně maximalisté a na druhé minimalisté. Maximalista, jejichž odkaz má dodnes svou váhu, by si mohli jako své heslo vytyčit Bonaldovo tvrzení, že není společnosti bez vlády. Už v Aristotelově Politice je člověk chápán jako „přirozeně" politická bytost a stát je identifikován se sociálním uskupením, které svou schopností zahrnout v sobě všechna ostatní uskupení a přesáhnout je může nakonec existovat pouze samo o sobě a pro sebe. Taková interpretace vede ve svých nejzazších důsledcích ke ztotožnění politického útvaru s globální společností. Například S. F. Naděl píše ve své studii o základech sociální antropologie: „Jakmile se začneme zabývat nějakou společností, nacházíme politický útvar, jakmile hovoříme o tom prvním, máme ve skutečnosti na mysli to druhé." Politické instituce tedy zajišťují řízení a udržení „nejrozsáhlejší ze všech skupin, to znamená společnosti".16' E. R. Leach bere toto ztotožnění v úvahu a implicitně přijímá onu rovnost, nastolenou mezi společností a politickým útvarem, definovaným svou maximální schopností všechno vstřebat. Některé funkcionalistické analýzy nejsou s tímto širokým výkladem politična v rozporu. Když Rad-cliffe-Brown definuje politickou organizaci jako „jednu ze stránek totální organizace, která zajišťuje nastolení a udržení vnitřní spolupráce a vnější nezávislosti", přibližuje své chápání politična uvedenému přístupu. Minimalisté se k možnosti, že každá primitivní společnost má vždy nějakou vládu, stavějí negativně nebo 16) S. F. Naděl, The Foundation of Sociál Anihropolooy, 1951, s 184 a 141. 46 47 nejednoznačne. Můžeme mezi né počítat četné histori- "••< ky a sociology; kromě Maxe Webera, který si byl v -dom prvotnosti politiky před státem, jenž se s pol kou ani zdaleka neztotožňuje a je pouze jedním z jejích historických projevů. Starší i moderní antropologové ■ rovněž zpochybňují všeobecnou platnost politických-fenoménů, jeden ze „zakladatelů" politické antropolo- ' gie W. C. MacLeod se zabývá skupinami - například kalifornskými Juroky -, které neznají politickou orj-: nizaci a žijí ve stavu anarchie (The Origin and History ■' Palitics, 1931). B. Malinowski uznává, že Veddové !*■ a australští domorodci „nevytvářejí žádné politic--skupiny" a R. Redfield zdůrazňuje, že politické instituce mohou v případě „nejprimitivnějších společní ti" úplně chybět Dokonce i Radcliffe-Brown ve sve studii o Andamanech (The Andaman Islanders, 1922) zjišťuje, že tito ostrované nemají žádnou „organizoi nou vládu". Negativní přístup má ve skutečnosti jen zřídkakdy ' absolutní hodnotu; často vyjadřuje pouze absenci po- [' litických institucí, srovnatelných s institucemi, které ■' řídí moderní stát. Takový přístup je neuspokojivý prá- '. vě pro tento implicitní etnocentrismus. Proto se množí pokusy, jejichž cílem je rozbít onu zjednodušující dl- ;. chotomii, která proti sobě staví kmenové společnosti ; a společnosti s jasně ustavenou a racionální vlád-Tyto teorie se vydávají různými cestami. Mohou o. i-rakterizovat oblast politíčna nikoliv na základě zpi bů jeho organizace, ale spíše skrze funkce, které vyko- '„ nává: tím se tedy jeho působnost rozšiřuje. Snaží se také vyznačit jistý práh, od něhož lze politično ja: určit. L. Mair o tom píše: „Někteří antropologové se 48 domnívají, že oblast politična začíná tam, kde končí sféra příbuzenství." Nebo jsou i tací, kteří se k problému stavějí čelem a zkoumají pojem politična uvnitř společností, kde je nejméně zjevný - totiž těch, kterým fikáme „segmentární". M. G. Smith například věnoval dlouhý článek17' rodovým společnostem, které pozo-■ rujé z trojího hlediska: jako systém vyznačující se formálními charakteristickými znaky, jako vztahovou Tórmu odlišnou od příbuzenství a zejména jako strukturu s politickým obsahem. To jej vede k chápání politického života jako jedné ze stránek sociálního života jako celku, nikoliv jako produktu specifických útvarů nebo struktur, a k odmítání zavedeného přísného rozlišováni mezi „společnostmi se státním zřízením" á „společnostmi beze státu". Tento výklad je ovšem také zpochybňován, zvláště D. Eastonem, který ve svém článku věnovaném problémům politické antropologie tvrdí, že Smithova teoretická analýza je prováděna na tak vysoké úrovni, že neumožňuje zjistit, v čem jsou si jednotlivé politické systémy navzájem podobné, protože opomíjí zkoumání toho, v čem se mezi sebou liší. Nejistota tedy zůstává zachována. 2. Srovnání jednotlivých metod Ve faktech, postupech i technickém slovníku odborníků se objevuje nejednoznačnost. Už samotný termín apolitický" v sobě zahrnuje několik významů, z nichž 17) M. G. Smith, On Segmentary Lineage Systems, in Journal oj the Roy. Anth. Institute. 86,2,1956. 49 některé jsou naznačeny v angličtině, která rozlišuje po-.. lity, policy a politics. Neměli bychom bez značného rizika pro vědeckou práci směšovat to, co se vztahuje: a) k jednotlivým způsobům organizace vlády nad lidskými společenstvími; b) k jednotlivým typům činnos- ■ ti, které se podílejí na řízení obecných záležitostí; c) ke strategiím, jež jsou důsledkem soupeření mezi jednotlivci a skupinami. K tomuto rozlišení by bylo třeba připojit čtvrtou kategorii, totiž politické znalosti, které by nás nutily brát v úvahu jednotlivé prostředky interpretace a ospravedlňování, k nimž se uchyluje politickáv praxe. Tyto vzájemně odlišné aspekty nejsou vždy pat-:; řičně diferencovány, ani k nim vždy není přistupováno stejným způsobem. Jeden či druhý je vyzdvihován na úkor ostatních, což vede k různým definicím politické oblasti. a) Vymezení na základě způsobů prostorové organizace. ■ Teritoriální kritérium získalo zvláštní význam zejména díky pracím Henryho Maina a Lewise Morgana. Politická oblast je chápána především jako organizační systém, působící v rámci určitého vymezeného území, určitého politického útvaru nebo prostoru, který je osídlen nějakým politickým společenstvím. Toto krité- ■. rium se objevuje u většiny definic politické organizace,, (v širším smyslu) i státu. Max Weber charakterizuje? politickou aktivitu - kromě legitimního použití síly -na základě toho, že se odehrává uvnitř určitého území,' s pevně stanovenými hranicemi; dochází tak ke zřejmému oddělení „vnitřního" od „vnějšího" a k pří-:, značné orientaci chování. Radcliffe-Brown rovněž-; zahrnuje „teritoriální rámec" mezi prvky, jež definují politickou organizaci. Stejně tak činí i další antropologové, například I. Schapera, který ukázal, že ty nejjed-nodušší společnosti budují vnitřní solidárnost na základě činitelů příbuzenských a činitelů teritoriálních. Přejímá tak ostatně Lowieho tvrzení o kompatibilitě principu příbuzenského a principu teritoriálního. Od významné studie o segmentární společnosti sú-dánských Nuerů zdůrazňuje E. E. Evans-Pritchard vymezení politické oblasti na základě teritoriální organizace. Tvrdí: „Mezi místními skupinami existují vztahy strukturální povahy, které můžeme nazvat politické... Teritoriální systém je u Nuerů vždy proměnnou dominantou, která je ve vztahu s ostatními sociálními systé- "15) : my Dochází tedy k široce pojaté shodě. Toto konstatování vede F. X. Suttona k formulaci metodické otázky19' Představují teritoriální shromáždění jádro politických systémů? Je-li tomu skutečně tak, jejich studium by pro politickou antropologii a sociologii bylo prvním krokem, zatímco užívání pojmů moc a autorita zůstává zpochybnitelné do té míry, v níž se projevují v rámci celé sociální struktury. b) Vymezení na základě funkcí. Kromě tohoto určení prostřednictvím území, na němž se politično prosazuje á které organizuje, je často definováno také prostřednictvím funkcí, které plní. Ty jsou v nej obecnější podobě chápány jako zajišťování vnitřní spolupráce IS) £. £. Evans-Pritchard, The Niwr, 19-10, s. 265. . 19) F. X. SuttDn, Representation and Nature of Political Svstcms, in Compar, Stud, in Soc. and Hist., II, \, 1959. a obrana celistvosti společností proti hrozbám zvenčí, í-Napomáhají k „fyzickému přežití" společnosti, jak I u-mu říká Naděl, a umožňují usměrnění nebo řešení f konfliktů. K těmto konzervačním funkcím se obecně připojují funkce rozhodovací a funkce řízení veřejných záležitostí, přestože jsou projevem formální stránky vládnutí, a mají tedy odlišnou povahu. . Některé novější teoretické studie tuto funkciona- < Ustickou analýzu dále rozvíjejí. Jde například o před-mluvu G. A. Almonda ke kolektivnímu dílu The Poli-tics of Developi?ig Areas (1960), kde je politický systém ^ definován v každé nezávislé společnosti tím, že vyko- i nává „integrační a adaptační funkce" příklonem nebo !' hrozbou příklonu k legitimnímu užití fyzického donu-cování. Tato široká interpretace umožňuje neomezovat í oblast politična pouze na specializované organizace ; a struktury; jejím cílem je vypracovat kategorie, které' "f lze aplikovat na všechny společnosti, a vybudovat na .L tomto základě srovnávací politickou vědu. |, G. A. Almond zdůrazňuje zvláště dvě z charakterisr'~r tických vlastností, jež jsou společné pro všechny polici tické systémy: uskutečňování stejných funkcí v rámti ', všech politických systémů a muítifunkční ráz všech- : politických struktur - žádná z nich nesmí být ryze spe^™fl cializovaná. Ke srovnání potom můžeme přistoupit až . s ohledem na stupeň specializace a na prostředky, po- ^ užité k uskutečnění „politických funkcí". O jaké politické funkce jde? Jejich identifikace je tím naléhavější,^ že srovnávací studium by se nemělo omezovat na pouhou konfrontaci jednotlivých struktur a organizací; takto chápáno by totiž bylo stejně nedostatečnéyíja*-""-ko srovnávací anatomie bez srovnávací fyziologie". ^ -r- f Almond rozlišuje dvě velké kategorie funkcí: do první řadí funkce, které politiku chápou lato sensu - jde o „socializaci" jednotlivců a jejich přípravu na politické „role", o střetávání a vzájemné přizpůsobování jednotlivých „zájmů", o vzájemnou komunikaci symbolů a ^poselství"; do druhé zahrnuje funkce, které se týkají samotného vládnutí - jde tedy o vypracování a aplikaci „pravidel". Takové rozdělení funkcí umožňuje zkoumat různé aspekty politické oblasti, avšak na obecné rovině, která usnadňuje jejich vzájemné srovnání na základě zmenšování rozestupu mezi rozvinutými a „prirmtivními" politickými společnostmi. Funkcionální interpretace ovšem ponechává základní otázky nevyřešeny. Nedovoluje zkoumat dynamiku, zajišťující soudržnost globální společnosti v pojetí Maxe Gluckmana, který zjišťuje, že tato soudržnost závisí na „rozdělení společnosti do řady skupin, jež stojí proti sobě"; ale zájmy jejich příslušníků se navzájem protínají, a který tvrdí, že určité formy „vzpoury" přispívají k udržení soriálního řádu. Funkcionální interpretace navíc trpí značnou neurčitostí, neboť řád není zachováván, pouze na základě politických funkcí. Radcliffe--Brown se je snaží odlišit od ostatních funkcí tím, že je charakterizuje pomocí „užití nebo možnosti užití fyzické sny". Navazuje tak na Hobbesovu a Weberovu teorii, podle níž je sfla prostředkem politiky, jejím ultima ratio, neboť: v lůně politična spočívá nadvláda (Harschaft). Politické funkce i politické struktury jsou nejčastěji hodnoceny na základě legitimně užívaného donucování:: Jde nicméně spíše o vymezení než o definici; oblast politična se jím nevyčerpáva, stejně jako kritérium peněz: nepokrývá celou oblast ekonomiky. 52 II III i 53 c) Vymezení na základě možných způsobů politického jednání. Několik novějších studií z pera antropologu nastupující generace posouvá aplikační rovinu prováděné analýzy od jednotlivých funkcí k jednotlivým aspektům politické činnosti. M. G. Smith upozorňuje na neuspokojivý stav technického slovníku a na nedostačující metodologii a nabízí novou formulaci jednotlivých problémů. Politický život je pro něj jedním z aspektů života společenského, systém jednání, jak o tom svědčí jeho obecná teorie: „Politický systém je prostě systém politického jednání." Je tedy ještě třeba vymezit obsah politického jednání, jinak se tato formulace stává ryzí tautologií. Sociální jednání se s'a\a politickým, jakmile se snaží kontrolovat nebo ovin ňo-vat jednotlivá rozhodnutí týkající se veřejných záležitostí; jde tedy o to, čemu anglosaští autoři říkají pohey. Obsah těchto rozhodnutí se mění v závislosti na kulturním kontextu a na jednotlivých sociálních jednotkách, v jejichž lůně se projevuje, avšak procesy, jež jsou " jejich výsledkem, se vždy odehrávají pouze v rámet" soupeření mezi jednotlivci a skupinami. Všechny soci-: ální jednotky, jichž se toto soupeření týká, mají polom politický charakter. M. G. Smith proti sobě na jiném místě staví politické a administrativní jednání přes jejich úzké sepětí při řízení lidských společností. Politické jednání probíhá v rovině rozhodování o více či méně explicitně formulovaných „programech", zatímco administrativní jed- ■ nání v rovině organizační a prováděcí. Politické jednání je určeno mocí, administrativní jednání autoritou. Smith dodává, že politické jednání je svou povahou ■ „segmentární", protože se projevuje prostřednici vím soupeřících skupin a osob". Administrativní jednání je naopak svou povahou „lúerarchické", neboť organizuje na různých stupních a podle pevných pravidel řízení veřejných záležitostí. Vládnutí společnosti s sebou vždy a všude nese tuto dvojí formu jednání. V důsledku toho se politické systémy liší pouze v míře,'v níž kolísá stupeň diferenciace a způsob spojení těchto dvou řádů jednání, jejich typologie tedy nemusí být nesouvislá, jako je tomu v případě typologie, která proti sobě staví společnosti segmentární a společnosti státně centralizované, ale může konstituovat celou řadu vzájemně kombinovatelných typů politického a adnúnistrativního jednání.20' ■■ D. Easton vypracoval dvojí kritiku tohoto analytického přístupu: jednak ustavuje jakýsi „postulát" (existenci Merarchicko-admirdstrativních vztahů v rodových systémech), jednak zastírá „významné rozdíly" mezi různými poUtíckými systémy. Situuje nicméně svůj pokus do téhož kontextu. Jednání může být považováno za politické, „jakmile je více či méně přímo spojeno s formulací a prováděním donucujících rozhodnutí ve prospěch daného sociálního systému". Z tohoto hlediska jsou politická rozhodnutí přijímána uvnitř velice různorodých sociálních jednotek, jako je rodina, . příbuzenské skupiny, rody, spolky či podniky, z nichž určité formy jednání v jistém smyslu vytvářejí vlastní „politický systém". Tento laxistický výklad však nemá žádnou vědeckou účinnost. D. Easton jej ostatně musel 20) Viz M. C, Smith, On SegmenUry Lineage Systems, Journal of Ihe Rtnt. Anlhr. ínst., 86, 1956 a obecně zaměřené kapitoly v díle Government in Zíízzítu, Londýn 1960. I omezit na souhrn „činností, jež předpokládají přijímání ; rozhodnutí, zasahujících globální společnost a její hlavní jednotky"; takto je pro něj vymezen politický systém. Politično tedy definuje skrze určitou formu sodáiního: jednání, které zajišťuje přijímání a provádění rozhodnutí, a skrze oblast vlastní aplikace, tedy „všezahrnující: sociální systém, to znamená společnost jako celek". > Easton poté vymezuje nutné podmínky k tomu, aby politická rozhodnutí mohla patřičně působit: jde o formulaci požadavků a omezení jejich rozporů, o existenci zvykového práva nebo legislativního rámce, o adrni-ľ nistratívní prostředky nezbytné k provádění jednotlivých rozhodnutí, o orgány potřebné k přijímání ioz-hodnutí a o nástroje určené k „podpoře" moci. Na základě těchto prvotních pojmů rozlišuje „primitivní'' a „moderní" politické systémy. V případě primitivních politických systémů jsou „struktury podpory" různorodé a zavedený režim je jen zřídka ohrožován konflikty které nicméně často vedou ke zrodu nových politických uskupení.2" Tento přístup tedy klade důraz na specificky antropologické aspekty za cenu implicitního znovu-zavedení dichotomie, kterou se snažil eliminovat d) Vymezení na základě formálních vlastností. Každý z předcházejících pokusů se snaží určit co nejobecněj-ší aspekty politické oblasti, ať jde o hranice, které ji ohraničují v prostoru, o její funkce či o způsoby jednání, jimiž se projevuje. Nyní se všeobecně uznává,, že srovnávací metoda, která ospravedlňuje antropologie- mi) D. Enston, Polical Anthropology, in B. Siegel (ed.), Biamiai Ri-viav of Anthropology, 1959, s. 226, 227, 230. 56 ; ké zkoumání, nutí studovat spíše abstraktní než reálné jednotky a procesy: v tom se shodují Naděl i Max i Gluckman. Takzvané štrukturalistické výzkumy, které se pohybují na vyšším stupni abstrakce a formalizace, se sys-; témem politických vztahů téměř nezabývají, a to % z důvodů, které nejsou náhodné. Poskytují totiž na l struktury, které „znehybňují" na úkor jejich dynamič-i- rtosti, jak upozorňoval už Leach, monistický pohled, což vysvětluje jejich nesnadnou adaptaci pro zkoumá-{ ní politické roviny, v níž je soupeření projevem pluralismu, rovnováha zůstává stále zranitelná a moc vy-í tváří skutečné silové pole. Rozlišujeme-li, jako to činí i E. R- Leach, „systém idejí" a „reálný" politický systém, s musíme konstatovat, že štrukturalistická metoda je vhodnější pro uchopení prvního z obou systémů než pro analýzu druhého z nich. Je třeba také ihned upozornit na to, že „ideální struktura společnosti" se navzdory skutečnosti, že „je současně konstruovaná a pevně určená", konstituuje na základě kategorií, jejichž podstatná nevyhraněnost umožňuje interpretovat sociální (a politický) život jako vždy shodný s for-málním modelem. Štrukturalistická metoda se tak dopouští závažných zkreslení. Analýza J. Pouillona, vypracovaná v rámci studijní skupiny věnující se politické antropologii,22' je názorným příkladem použití štrukturalistického postupu. Zkoumá v první řadě definici politična: jde o doménu .faktů nebo o jednu stránku společenských jevů? V kla- 22) „Croupe de Redierches en Anthropologie et Sociologie Poií-hques" (Sorbonna n Ecole Pratique des Hautes Etudes). 57 1 sické literatuře je odpověď založena na pojmech unifí. I kované společnosti (politické jednoty), státu (existující-."'' ho či neexistujícího), moci a podřízenosti (na základech sociálního řádu), jež jsou pro J. Pouillona nedostačující; Upozorňuje, že každá podřízenost není nutně politic- i-ká, že každá společnost a každá skupina nejsou pod i vlivem pouze jednoho řádu, ale několika více či méně";; kompatibilních řádů, a konečně že v případě konfliktu l, musí jeden řád převážit nad ostatními. Právě tento po-slední bod podle J. Pouillona určuje vymezení poli-';< tična: v unifikované společnosti naznačuje převahu úročité struktury nad všemi ostalTÚmi. Tato privilegovaná'"' struktura se mění v závislosti na typu společnosti, nä V její územní rozsáhlosti, početnosti a způsobu života. Z toho vyplývá odlišná formulace otázek, jimiž se' ■} zabývá politická antropologie: na základě jakých ,,ka-'--nálů" lze například vysvětlit, že určití lidé mohou po-..J roučet jiným lidem? Jak se vytváří vztah mezi příka-;.; zem a jeho uposlechnutím? Neetatické jsou takové "; společnosti, v nichž moc proudí prepolitickými kaná-*-ly - těmi, které jsou vytvářeny příbuzností, nábožen-:;> stvím a ekonomikou. Společnosti se státním zřízením."'; disponují specializovanými kanály, které jsou relaíivr'■; ně nové, ale neruší kanály již dříve existující, jež jim.' ■ slouží jako formální modely. Struktura príbuznosti,;;;; byť fiktivní nebo zapomenutá, tak může formovat tra- ■ dicní stát. Z tohoto pohledu se jedním z úkolů tradic-:.-.: ního státu stává zkoumání podmínek, za nichž se tyto specializované kanály objevuji. Dochází tak k jistému posunu od řádu struktur k rá-.; du jednotlivých genezí. Lze jej vysvětlit přechodem od oblasti formálních vztahů (tedy od řádu věcí) k oblas- ji vztahů reálných (k rozkazování a nadvládě). Navíc tvrzení - a to je základní obtíž že prosazující se struktura je v poslední instanci politická, se vrací k formulaci vadného důkazu. e) Výměna statků. Tento souhrn jednotlivých přístupů představuje také souhrn překážek, s nimiž se setkávají: antropologové, kteří se zabývají politickou oblastí Naznačuje, že všechna vymezení jsou nepřesná nebo zpochybnitelná, že každá škola je provádí po svém, byť často pomocí stejných nástrojů. Největší nejistota panuje při zkoumání společností s „minimální vládou" a s „rozptýlenou vládou" (Lucy Mairová); titíž partneři a tytéž skupiny v nich mohou mít nejrůz-hější funkce - včetně funkcí politických -, které se mění podle situace, podobně jako v divadelní hře jednoho herce. Politických cůů se zde nedosahuje pouze prostředrdctvím vztahů hodnocených jako politické: ty mohou naopak sloužit zájmům zcela jiné povahy. J. van Velsen to v díle zasvěceném výcho-doafrickým Tongům {The Politics ofKinship, 1964) konstatuje v obecnější rovině: sociální vztahy jsou spíše instrumentální, než aby určovaly kolektivní jednání. Na základě tohoto postřehu buduje takzvanou „situační" "analytickou metodu; prosazuje se tak podle něj nový výzkumný prostředek, neboť „normy a obecná pravidla chování jsou převáděny do praxe a v poslední : instanci jimi jednotlivci v partikulárních situacích manipulují tak, aby sloužily partikulárním cílům". V případě Tongů, pro něž moc není svázána se strukturál-■ rtím postavením ani se specifickými skupinami, se politické chování objevuje pouze v určitých situacích. 58 59 Toto chování se potom stává součástí pohyblivého prostoru, v němž „proces zařazování prochází kontinuálními změnami".23' Hranice politična nelze vytyčit pouze vzhledem [ k různému uspořádání sociálních vztahů, ale také í. vzhledem ke kultuře, pojímané buď ve svém celku, bo pouze z hlediska některých jejích prvků. E. R. ;. Leach ve své studii o společenství barmských Kačjinů í upozorňuje na globální souvztažnost mezi oběma sy- : stémy: čím méně je rozvinutá kulturní integrace, tím účinnější je integrace politická, přinejmenším svou podřízeností jedinému způsobu politického jednání. Stejně tak odhaluje mýtus a rituál jako „jazyk", který poskytuje argumenty k ospravedlnění požadavků v oblasti práva, postavení a moci. Mýtus totiž v sobě * zahrnuje jistou ideologii; podle B. Malinowského je to ' „sociální charta", garantující „existující formu společ- ; nosti s jejím systémem distribuce moci, privilegií a ma- ' jetku". Mýtus má ospravedlňující funkci, kterou dovc- ■ dou využívat strážci tradičních hodnot a správci • politického aparátu. Stává se tedy součástí studií poli- ; tické antropologie, stejně jako v některých svých pro- ' jevech rituál, jde-li o rituály, jež jsou výhradně (v pří- „ padě kultů a procedur spojených s královskou m nebo doplňkově (v případě kultu předků) posvátný- \ mi nástroji moci. Potíže při identifikaci politična se objevují také \ rovině ekonomických jevů, pokud nebereme v úvah příliš zjevné vazby mezi výrobními vztahy, jimiž se ří- ; _ 3) t. van Velsen, The Poíitia of Kinshiv, 19Ó4, s. XXIII, XIV a 313. í :'IIÍl§ 60 .^lälllil :.--í:;rB1|| dí sociální stratifikace, a vztahy mocenskými. Některá ekonomická privilegia (výhradní právo na získáni pozemků, právo vybírat desátek, právo obchodovat atd.) a některé ekonomické protislužby (závazek konat dobrodiní a poskytovat pomoc) jsou s výkonem moci a uplatňováním autority přímo spojeny. Existují také ekonomické střety podobné povahy, jako je indiánský potlač, které jsou založeny na prestiži a schopnosti ovládat jiné, jež jsou vlastní náčelníkům a dalším hodnostářům. Příklady z Afriky či Melanésie to ukazují zcela jasně. Nová zkoumání výměnného koloběhu zvaného kula, která prováděl Malinowski na Trob-riandských ostrovech v Melanésii, dokazují, že řízená výměna pevně určených statků, jež jsou vyhrazeny právě k tomuto užití, je především „jistou formou politické organizace". Objevitel této výměny protihodnot J. P. Singh Uberoi (Politics of the Kula Ring, 1962) uvádí, že výměnou statků kula se projevují individuální zájmy a: že kmeny, jež jsou považovány za nadřazené ostatním, pocházejí z nejbohatsích vesnic a zúčastňují se celého koloběhu nejaktivněji. Tento příklad umožňuje určit, do jaké míry může být politický jev maskován; naznačuje také, že hledání podstaty politična je přes vynaložené úsilí svému cíli stále značně vzdáleno. 3. Politická moc a nutnost Během našeho zkoumání se nutně střetáváme s vzájemně spjatými pojmy moci, donucováni a legitimity. V čem a proč jsou podstatné? Podle Humea je moc pouze subjektivní kategorie; není to tedy pojem, ale 61. jen hypotéza, která musí být teprve ověřena. Nejde f o nějakou vlastnost, jíž je vybaven každý jedinec, spíše se objevuje jako v podstatě teleologický aspekt, jako schopnost působit na jednotlivé osoby i věci. Moc je ostatně obecně definována právě na základě této schopnosti. M. G. Smith upřesňuje, že moc je schop-nost účinně působit na osoby a věci za pomoci celé škály prostředků, která sahá od přesvědčování až k donucení. Pro J. Beattieho je moc zvláštní kategorií f sociálních vztahů; předpokládá možnost přinutit ' ostatní vstoupit do určitého systému vztahů mezi jednotlivci a skupinami. Beattie tak kráčí ve stopách Maxe Webera, pro něhož moc představuje možnost, která f,-Š je uvnitř daných sociálních relací poskytnuta herci, aby mohl tyto relace po libosti ovládat Moc je nakonec přisuzována - ať jsou formy, které , podmiňují její užití, jakékoliv - každé lidské společ- • nosti, i té nejprimitivnější. Protože se projevuje zejme- j na svými účinky, měli bychom je zkoumat dříve, než".'i' se začneme zabývat jejími jednotlivými aspekty .-.4 a vlastnostmi. Moc je vždy ve službách sociální struk-tury, která se nemůže udržet pouhým působením f. „zvyku" nebo zákona, jakousi automatickou podřízeností vůči pravidlům. Lucy Maírová to vhodně připo- l míná: „Neexistuje jediná společnost, v níž by pravidla;jí| byla respektována automaticky." Každá společnost se '< navíc snaží o přibližnou rovnováhu, a je tedy zranitel- j ná. Antropologové, kteří se dokázali zbavit předsudku o neměnnosti, počítají s touto potenciální nestabilitou,' dokonce i v „archaickém" prostředí. Moc má ledy za -: úkol bránit společnost proti jejím vlastním slabým i~ stránkám, uchovávat ji, dalo by se říci, v patřičném-?if í(Stavu" a v případě nutnosti vyvolat změny, jež nejsou v: rozporu s jejími základními principy. A konečně od chvíle, kdy sociální vztahy přesahují vztahy příbuzenské, projevuje se mezi jednotlivci a skupinami více či méně zjevná soupeřivost; každý by rád ovlivňoval kolektivní rozhodnutí ve prospěch vlastních soukromých zájmů. V důsledku toho se (politická) moc projevuje jako produkt soutěže a jako prostředek k jejímu ovládnutí. Tato základní tvrzení vedou k prvnímu závěru. Politická moc je vlastní každé společnosti: vyvolává respekt k pravidlům, jež ji zakládají; brání ji před jejími vlastními nedostatky; přímo v jejím středu omezuje důsledky soupeřivosti mezi jednotlivci a skupinami. Obecně jsou brány v úvahu zejména její konzervační funkce. Ze syntetického hlediska lze moc definovat pro každou společnost jako nutnost bojovat proti entropii, která jiohrožuje zavedením chaosu - stejně jako ohrožuje každý systém. Není z toho ovšem třeba činit závěr, že tato obranná funkce se utíká pouze k jedinému prostředku, tedy k donucování, a že může být zajištěna pouze různými formami vlády. Na zpochybnění nebo zhodnocení čekají rovněž všechny ostatní mechanismy, které přispívají k udržení nebo obnově vnitřní kooperace. Mezi nástroje takto chápaného politického jednám patří také rituály, ceremonie či procedury, zajišťující periodickou nebo příležitostnou obnovu společnosti, stejně jako panovníci a jejich „byrokracie". Je-li moc podřízena vnitřnímu determinismu, který ji. odhaluje jako nutnost, jíž je podrobena každá společnost,, vyplývá ve stejné míře také z nutnosti vnější. Každá globální společnost se ocitá v určitém vztahu ke všemu, co stojí vně; je přímo nebo s jistým odstup ■ svázána s jinými společnostmi, které považuje / a cm nebo nepřátelské, nebezpečné pro svou bezpečni a svrchovanost. Vzhledem k této vnější hrozbě je nucena nejen organizovat svou obranu a navazovat rú;-spojenectví, ale také zdůrazňovat svou jednotu, s držnost a odlišné rysy. Moc, která je nezbytná k udí . ní právě tohoto vnitřního řádu, se utváří a posil pod tlakem vnějších nebezpečí - skutečných a/nebo předpokládaných. Moc a symboly, které jsou s ní s] ty, tak společností poskytují prostředky k potvrzeni ■ jí vnitřní soudržnosti a k vyjádření její „osobitos prostředky umožňující vymezit se a bránit tváří v tvář tomu, co je jí cizí. F. X. Sutton ve své studii o „politic- 5. kých reprezentacích" podtrhuje význam symbolů za- ú jišťujících diferenciaci vzhledem ke všemu vnějšímu, ŕ stejně jako diferenciaci „reprezentativních" jedii a skupin. Určité okolnosti jasné naznačují tento dvojí vztaho- '! vý systém, tento dvojí aspekt moci, která je vždy namí-3| řena dovnitř i ven. V četných společnostech rodového ! typu, v nichž moc zůstává jen jakousi rozplýlei energií, lze uspořádání politických skutečností zj.stit stejně zkoumáním vnějších vztahů jako studiem v/tahů vnitřních. Názorný příklad můžeme najít u výc" dosúdánských Nuerů. Různé roviny vyjádření politic-** ké skutečnosti jsou v jejich společenství nejp ■ určovány podíe povahy vnějších vztahů: kontrolované r spory a usmiřování mezi rody, vzájemně spjatým: základě genealogického systému, příbuzenství ni manželských svazků; reglementované spory a nepřá- ^ telství (týkající se pouze dobytka) v rámci vztahů me- f 64 ZÍ jednotlivými kmeny; trvalá nedůvěra a války za účelem získání zajatců, dobytka a zásob od cizinců, Ne-nuerů. Ve společnostech odlišného typu může být dvojí orientace moci vyjádřena dvojí polarizací. Muzejně toto konstatování konkretizovat na příkladu (z africké oblasti, ale nalezli bychom mnoho dalších v jiných částech světa) tradičního náčelnictví v kraji Bamilěků v západním Kamerunu. Setkáváme se zde se dvěma dominantními postavami: náčelníkem (/o) a prvním hodnostářem (kwipn), který se stává náčelníkem v případě války. První náčelník představuje jednotící faktor, je strážcem zavedeného řádu, usmiřova-: tělem a prostředníkem mezi předky a hlavními božstvy. Druhý náčelník je spíše zaměřen vně kmene, je pověřen chránit kmen před vnějšími hrozbami a zajišťovat udržování vojenského potenciálu. Oba druhy moci spolu v jistém smyslu soupeří a jedna k druhé tvoří jakousi protiváhu; představují dva středy politického systému. Je tedy zřejmé, jak úzce jsou vnější a vnitřní faktory navzájem spojeny, pokud jde o vymezení a organizaci moci. Tato analýza by ovšem zůstala nedokončená, pokud bychom nevzali v úvahu třetí podmínku: moc totiž-jakkoli může být rozptýlená - předpokládá jistou asymetrii v lůně sociálních vztahů. Kdyby se tyto vztahy utvářely na základě dokonalé reciprocity, byla by sociální rovnováha dána automaticky a moc by byla odsouzena k zániku. Nikde tomu tak není a existence dokonale homogenní společnosti, v níž by vzájemné vztahy mezi jednotlivci a skupinami byly prosty všech rozporů a třecích ploch, zřejmě není možná. Moc je posilována prohlubováním nerovností, které jsou pod- 65 mínkou její vnější manifestace stejnou měrou, jako moc podmínkou udržení těchto nerovností. Na příkladu „primitivních" společností, které by mohly být označeny jako rovnostářské, se pak ukazuje všeobecnost tohoto faktu a současně jeho nejmírnější fori Nerovnost se projevuje podle pohlaví, věku, genea gického postavení, specializace či osobních kvalit a podle ustavené převahy a podřízenosti. Nejostřeji lze však určit vazby mezi mocí a asymetrií, určující sociální vz tahy, ve společnostech, v nichž je nerovnost a h :■ ■■ rarchie zjevná a projevuje se ve formě elementárních tříd (prototříd) nebo kast. Politickou moc jsme dosud z holé nutnosti chápali ve vztahu k vnitřnímu řádu, který udržuje, a k vnějším vazbám, které kontroluje. Chápali jsme ji také ve v;: ■ hu k jedné z charakteristických vlastností všech sociál-- V nich struktur: totiž k jejich více či méně zdůrazni':;.-asymetrii, k jejich proměnlivému potenciálu nerovnosti. Nyní je třeba prozkoumat dva hlavní aspekty p ■ ■ tické moci: její posvátnost a její neurčitost. t V žádné společnosti není politická moc nikdy zcela desakralizována. Pokud jde o takzvané tradiční společnosti, vztah k posvätnosti je v nich očividný. Posvátno je uvnitř moci vždy přítomno, ať se projevuje skrytě, nebo zjevně. Prostřednictvím moci je společnost uchopena jako jednotka - politická organizace jeví jako skutečný totalizující princip -, jako řád a jako trvání. Společnost je pojímána v idealizované po- ; době, jako ručitel kolektivní bezpečnosti a j;:. ■ nezkreslený odraz zvyku a zákona; je chápána vc světle nejvyšší a donucující hodnoty; stává se tak zhmotněním jisté převahy, která se vnucuje jednotliv- cům i skupinám. Pokud jde o moc, můžeme se odvolat na Durkheimovu argumentaci, obsaženou v jeho studii elementárních forem náboženského života. Vztah moci ke společnosti se podle něj nijak podstatně neliší od vztahu, utvářejícího se u australských domorodců mezi „totemem" a kmenem. A tento vztah je zcela evidentně zatížen posvätností. Antropologické práce jsou do značné míry a často nevědomky jakousi ilustrací tohoto zjištění.24' Stejně zjevná je neurčitost moci, která se jeví jako jakási nutnost, jež je vlastní každé existenci uvnitř společnosti, a která je projevem donucování, jehož se společnost dopouští na jednotlivcích a jež je tím silnější, že tato neurčitost moci v sobě tají určitý díl posvátna, její schopnost donucování je tedy značná, takže se těm, kteří jsou jí vystaveni, jeví jako nebezpečná. Některé společnosti v důsledku íoho disponují mocí, z níž jsou permanentně odstraňovány všechny hrozby a všechna rizika. Když P. Clastres vykládá „filozofii indiánského náčelnictví", ukazuje toto odstraňování na základě analýzy politické organizace několika indiánských společností.25' Implicitní teorie těchto společností je založena na třech závěrech: moc je ve své podstatě donucování; pro skupinu představuje její převaha smrtelné nebezpečí; náčelník má tedy povinnost neustále poukazovat na nevinnost své funkce. .; Moc je nezbytná, ale musí být udržována v přesně stanovených hranicích. Vybízí k souhlasu a k jisté re- 24) Viz dále v kapitole V: Náboženství a moc. 25) P. Clastres, Échange et pouvoír: philosophie de la chefferie indienne, in UHomme, II, 1,1962. 66 67 ciprocitě. Nabízí jakousi protihodnotu, která je sou- I hrnem nejrruznějších forem odpovědnosti a povinnosti v závislosti na jednotlivých režimech: mír ; a usmíření, obranu zvyků a práva, štědrost, prosperi- f tu země a jejích obyvatel, soulad s předky a bohy atd." I Obecně Lze říci, že moc se musí ospravedlňovat udr- j; žováním kolektivní bezpečnosti a prosperity. To je ce- |-na, kterou platí držitelé moci, ale která nikdy není splacena úplně. Souhlas předpokládá jistý princip, jímž je legitím-nost, a určité mechanismy, které v sobě zahrnují také f zneužití moci. Max Weber činí z legitimnosti jednu ze l základních kategorií své politické sociologie. Zjišťi:.-. že žádná nadvláda se nespokojuje s pouhou posluš--:^ ností, ale snaží se přeměnit disciplínu v přitakání k pravdě, kterou reprezentuje - nebo tvrdí, že reprezentuje. Vytváří typologii, jejíž pomocí rozlišuje jed- . { notlivé (ideální) typy legitimní nadvlády: legální nad- I vládu, která má racionální ráz; tradiční nadvládu, j jejímž základem je víra v posvátný charakter tra' a v legitimitu moci, udržovanou v souladu se zvyky; charizmatickou nadvládu, která má emocionální ráz a předpokládá totální důvěru v osobnost výjimečnou svou svatostí, hrdinstvím, příkladností. Veškerá Weberova politická sociologie se odvíjí od těchto tří způsobů legitimace vztahu mezi příkazem a jeho uposlech-^ nutím.26' Jeho myšlenkami se ve svém teoretickém zkoumání inspirovalo několik antropologů. J. Beattie rozlišuje moc - v absolutním smyslu tohoto pojmu- ? 26) Srovnej s úvodem, kléry napsal ]. Freund ke své pr.ici Snric-' logfc rte Max Weber 0966). 2 politickou autoritu. Pokud autorita implikuje „veřejné uznání" a „přijetí", obě předpokládají legitimitu, která musí být chápána jako distinktivní kritérium autority. Z toho vyplývá definice, která zdůrazňuje oba tyto aspekty: „Autorita může být definována jako právo, se souhlasem společnosti přiznané jednotlivci nebo-skupině, přijímat rozhodnutí týkající se ostatních členů společnosti. "27) R. Firth věnuje v jedné ze studií, zabývajících se po-lyriéskýrni Tikopii, velkou pozornost problému „souhlasu" a dopadu „veřejného mínění" (Essays on Sociál Organisation and Vahtes, 1964). Upozorňuje, že moc nemůže být dokonale autokratická; vždy v různé míře vyhledává a získává přitakání ovládaných, bud' na základě rutinní apatie, nebo z neschopnosti vytvořit jakoukoli alternativu, anebo pnjetím určitých společných hodnot, jež jsou považovány za bezpodmínečně platné. V každém případě ovšem ovládaní vnucují moci jisté hranice, pokoušejí se ji udržet v jistých mezích á odvolávají se pňtom na „formální instituce" (rady starších, schvalované celým kmenem) a „neformální mechanismy" (názory nebo události, jimiž se projevuje veřejné mínění). Ocitáme se tak opět tváří v tvář již 2miňované neurčitosti: moc se odvíjí spíše jako vztah nadvlády, avšak souhlas, který ji legitimuje, její vliv spíše omezuje. Tyto protichůdné pohyby naznačují, že ■;,žádný politický systém není v rovnováze". R. Firth nesmlouvavě tvrdí, že jsme zde současně svědky „boje a spojenectví, respektu k existujícímu systému a touhy 27} J. Beattie, Checks on the Abuse of Political Power in Some African States, in Socialogus, 9, 2, 1959. 68 69 po jeho změně, podřízenosti morálním zákonům a :.. kusů o jejich obcházení nebo jejich novou interpretaci ve prospěch partikulárních zájmů".281 Oproti hc.;... lovské interpretaci tedy nemusí být politično nutně výrazem překračování jednotlivostí a jednotlivých zájmů. Neurčitost je tedy základní vlastností moci. Tou měrou, v níž se moc opírá o více či méně vystupňovanou sociální nerovnost a v níž zajišťuje privilegia pro své držitele, je vždy, byť na různých úrovních, zpochybňována. Je současně přijímána (jako ručitel řádu a bezpečnosti), uctívána (vzhledem k posvátnu, které v . bě zahrnuje) a zpochybňována (protože ospravedlňuje a udržuje nerovnost). Všechny politické režimy jsou touto neurčitostí poznamenány, ať jsou založeny na tradici nebo na byrokratické racionalitě. V afrických společnostech bez centralizované moci - například u Fangů a u sousedních kmenů v Gabunu a Konjru - . existují nápravné mechanismy, jejichž pomocí je ■ -ludně odstraněn každý, kdo zneužívá své autority ■:-bo bohatství. V některých tradičních státech černé Afriky se napětí, vznikající z nerovnosti podmínek, f-uvolňuje za pevně určených okolností, kdy se zdá. sociální vztahy jsou najednou a dočasně zcela převrácené. Tato převrácená situace je však vědomá: je organizována v rámci vhodných rituálů, které můžeme společně s Maxem Gluckmanem nazývat rituály vz} r ry. Nejvyšší léčkou moci je to, že je schopna rituální ■:. ma sebe zpochybnit, aby se ve skutečnosti její v i: ještě více upevnila. 4. Politické vztahy a formy J Middleton a D. Tait se ve svém díle Tribes with-outRulers (1958) pokoušejí definovat „politické vztahy" nezávisle na formách vlády, které je organizují. Hodnotí je na základě daných funkcí: jde o vztahy, jejichž pomocí jednotlivci a skupiny vykonávají moc nebo uplatňují autoritu za účelem udržení sociálního řádu v rámci určitého území". Rozlišují je podle jejich vnitřní nebo vnější orientace: do první skupiny patří vztahy, které působí uvnitř politické jednotky á zajišťují její soudržnost, udržení v patřičném stavu nebo její přizpůsobení; do druhé skupiny patří vztahy, které se projevují mezi různými politickými jednotkami a jsou v podstatě vzájemně protikladné. To ovšem není nic nového. Už Radcliffe-Brown identifikoval politické vztahy na základě regulace síly, kterou ustavují, a naznačil, že mohou působit stejně dobře mezi jednotlivými skupinami jako uvnitř těchto skupin. '■: J. Maquet vychází ze zkušeností, které získal vlastními výzkumy v centralizovaných společnostech východní Afriky, a na základě analytické metody rozlišuje tři kategorie vztahů, které mohou být v politic-:kém procesu vzájemně spjaty a které mají společnou formální vlastnost, jejíž význam byl již dostatečně ukázán: jsou ryze asymetrické. Maquet vytváří tri vztahové modely, sestávající ze tří prvků - z herců, rolí a specifických obsahů. Prezentuje je v této podobě: 28) R. Firth, op. cit., s. 123 n 143-144. ' : ©tlil 70 71 Základní model polit, vztahu Zákíadní model sociální stratifikace Základní model tV.iv'.áb.i'Ki vztahu Herci Vládnoucí a ovládaní Vyšší, stejný a nižší podle postaveni v rámci jednotí, vrstev Pán a poddaný Role Přikazovat a poslouchat Umět se chovat podle svého postavení Ochrana a dávky Specifický □bsnh Legitimně užívané fyzické donucování Zařazení Interpenionáhtí souhlas J. Maquet zdůrazňuje, že tyto modely mají operativní hodnotu a že se snaží zejména o utřídění fa-.'..: a o srovnávací studium, které je proveditelné pouze.";! v jisté abstraktní rovině. Správně upozorňuje na to, jednotlivé funkce a vztahy nejsou vzájemně spjaty prostě a jednoznačně; nelze tedy vycházet z jedněch r a srovnávat je s jinými nebo je od jiných odlišovat. Ukazuje, že tradiční státy, jimiž se zabývá - tedy si ■ mezijezerní oblasti ve východní Africe -, se od sebe liší způsobem nakládání s jednotlivými modely a nestejnými kombinacemi, které uskutečňují na základě tří hlavních vztahů.-9' Uchopení celého problému i méně zůstává formální. 291 Nevydané zprávy vědců z „Graupe de Recherches'.'eflSSft;| Anthropologie et Sociologie Folštiques" (1965). ■^■■'ííííj 'Již jsme zde naznačili obtíže, s nimiž se setkává analytický přístup: vyděluje prvky, které získávají význam až vzhledem ke svému postavení v rámci skutečně nebo logicky ustaveného celku. Pokusy, které se snaží izolovat a poté definovat kategorii takzvaných politických vztahů, rychle dosahují svých mezí. j^fax Weber vychází ze základního vztahu mezi příkazem a poslušností, konstruuje však svou politickou sociologii na základě zkoumání různých možností, jak jej pojmout a zařadit Aby tomuto vztahu neponechal příliš chudý obsah, zařazuje jej do širšího rámce různých forem organizace a ospravedlnění „legitimnínadvlády". Dnešní antropologové se potýkají s tý-řniž překážkami. Prozkoumali politické systémy a organizace, zkoumali i jednotlivé stránky, způsoby jednání a procesy, jež jsou označovány jako politické, ale nepodařilo se jim jasně a s nějakým užitečným výsledkem určit politické vztahy. M. G. Smith připomíná* že tento pojem má charakter spíše substanciální než formální. Ona „substance", která jej odlišuje od ostatních kategorií sociálních vztahů, může být odha-iěňa pouze na základě osvětlení povahy politického fenoménu. Právě z toho důvodu nemůže politická antropologie od sebe odvrhnout politickou filozofii tak snadno, jak ještě naznačovali E. Evans-Pritchard a M. Fortes ve svém úvodu k dílu Afričan Political Systems. . Přejdeme-li z analytické roviny do roviny syntetické - do roviny forem politické organizace -, setkáváme se v otázkách metody a terminologie s týmiž potížemi, přestože jsme si vědomi toho, že diskuse, v níž proti sobě byly stavěny společnosti „kmenové" a spo- 73 WĚĚĚ a| íjlliP lečnosti „politické", je již překonaná. Ve skutečnosti převládají široce pojaté interpretace; například I. Sc".:. pera nabízí obecně přijímanou definici, v níž tvrdí „vláda ve svých formálních aspektech vždy předpokládá řízení a kontrolu veřejných záležitostí jednou nebo několika osobami, které tak vykonávají zc-l řádnou funkci".30> Součástí tohoto procesu jsou vši ■: ny společnosti, je ovšem třeba v jejich rámci rozlišov..-. různé formy vlády. Hledání klasifikačních kritérií vrak s sebou opět nese stejné obtíže, s nimiž jsme se setkali již při určovaní politické oblasti. Často užívaným orientačním bodem je stupeň diferenciace a koncentrace moci. Ovlivnil zejména rozdělení na tři typy vládnutí, které provedla Lucv Mairová. Na nejnižším stupni jde o minimální vládu, která je tak označována v trojím smyslu: podle ro2 sáhu politického společenství, podle omezeného počtu držitelů moci a autority a podle slabosti moci a autority. Na dalším stupni se nachází rozptýlená vláda, která v principu pochází z veškeré dospělé mužské - ■ pulace, ale právně a fakticky jsou veřejné záležih ■ spravovány určitými institucemi (jako je například'.....I nejstarší generace) a určitými držiteli hodností (kteří disponují příležitostnou autoritou). Na nejvyšíím stupni stojí státní vláda, která se opírá o zcela oddělenou a výrazně centralizovanou moc. Tato trojčící■■ . typologie stojí nad zpochybňovaným (a nyní již 2 la zavrhovaným) dělením na společnosti „beze stá : a společnosti „se státním zřízením"; vytváří však ]■ y.t) 1. Sctwjx-M. Cťivnmoi! xit.l ľ.'Hlic- m Irihil Siv/W.ví ' jíš obecné kategorie, a musí se proto utíkat k vymezování podtypů, které mohou být značně přebujelé, celá typologie potom ztrácí vědeckou účinnost. Stejně jako předcházející typologie vytváří pouze zjednodušenou klasifikaci konkrétních politických společností, protože ty mohou oscilovat, jak ukázal Leach ve své studii o kačjinské populaci, mezi dvěma krajními typy a existovat v hybridní podobě, a protože jeden etnický celek - například lbové v jižní Nigérii - může zahrnovat nižné způsoby politické organizace- Každá typologie navíc špatně postihuje přechodné formy a vytváří diskontinuitní typy. Lucy Mairová to výslovně uznává, a než se začne zabývat zkoumáním tradičních pevně ustavených států, bere v úvahu „expanzi vládnutí". Už R. Lowie, když hovořil o „některých aspektech politické organizace amerických domorodců" a poukazoval na nutnost genetické analýzy, připomínal současně, že stát „se nemůže rozvinout jednorázově". D. Easton shrnuje obtíže, s nimiž se potýká každé typologické zkoumání, a navrhuje zavést jakési „kontinuum typů", které by mělo spíše popisný ráz než deduktivní obsah. Sám se o ně pokusil, opíraje se o kritérium diferenciace politických rolí: jde o diferenciaci ve vztahu k ostatním sociálním rolím, mezi těmito rolemi samotnými a vzhledem ke specifickým nebo rozptýleným funkcím, které plní. Pokouší se tak vybudovat „trojrozměrnou škálu diferenciací". Avšak pokrok, získaný zavedením jisté kontinuity, může být ztracen ■v rovině významů. Enston to uznává n dodává, že „taková klasifikace má smysl jen tehdy, pokud lze nalézt další významné charakteristické rysy, spjaté s každým 74 75 bodem kontinua".31' Což nás vede opět k tvrzení, -}n žádná typologie sama o sobě nic neznamená. Max Weber stanovil ideální typy, jež sloužily jal^ orientační body některým dalším vědcům, kteří se za-'-bývali politickou antropologií. O klasifikačním kritě^i riu už zde byla řeč: jde o formu, kterou na sebe bere „legitimní nadvláda" a která nemusí nutně záviset na:', existenci státu. Typ legální nadvlády je nejlépe ilustrován na příkladu byrokracie; proto také někteří aň- -tropologové, jako například Lloyd Fallers (v díle Bantu Bureaucracy, 1956), interpretovali moderní vý-'! voj tradičních politických struktur jako přechod od:'-systému autority, nazývaného „patrimoniální" neboli ■ dědičný, k systému byrokratickému. Typ tradiční nadvlády, v němž osobní vztahy slouží výhradně k pod-:; poře politické autority, na sebe bere různé podoby,.' Jednak jde o gerontokracii (kdy se moc pojí se starší/ generací), dále o patriarchální řád, o patrimonialismm: a sultanismus. NejrozšířenějŠím typem je nadvláda-' patrimoniální. Její normou se stává zvyk, který je po-'. ■ važován za neporušitelný, její autorita je v podstatě osobní a její organizace ignoruje správu v moderním smyslu slova. Obrací se spíše na hodnostáře než na státní úředníky, nezná dělení mezi privátní a oficiální' sférou. Antropologická literatura se ovšem nejčastěji' zabývá formou tradiční nadvlády. Pokud jde o chariz- ■ matickou nndviáňit, ta představuje výjimečný typ; jde' o revoluční sílu, o prostředek, který slouží k vyvolání-rozvratu, zaměřeného proti režimům tradičního nebn ■ legálního rázu. Mesiášská hnutí s politickými ambice- 31) Viz D. Eastern, Political Anthropology. o\>. cit, • která se v posledních desetiletích vyrojila v černé pjtice a v Melanésii, dokládají tuto rozkladnou moc, která napadá tradiční řád a uvolňuje místo utopickému zanícení. I tato „ideální" a nepopisná typologie se ovšem jeví 'ako zranitelná. V různých kombinacích totiž musí spojovat odlišná kritéria: povahu moci, způsob držení moci, rozpor mezi privátními a oficiálními vztahy, intenzitu potenciální dynamičnosti atd. Nedaří se jí charakterizovat politické typy nějakým jednotným způsobem. Navíc vytváří protiklady - mezi racionálním a tradičním, mezi uvedenými kategoriemi a kategorií : charizmaru -, které popírají příslušné pojmy a překrucují povahu politična. Všechny tři zmiňované prvky jsou ovšem vždy obsaženy, byt' v nestejné míře, v obecných závěrech, učiněných na základě výsledků získaných na poli politické antropologie. Přestože nám politická antropologie poskytuje prostředky k širšímu srovnávacímu zkoumání, nevyřešila dosud problém klasifikace známých politických forem v jejich historické a geografické různorodosti. Tento nedostatek budeme velice silně pociťovat ve chvíli, kdy se začneme zabývat společnostmi s centralizovanou mocí. Hranice mezi politickými náčelnickými systémy a systémy monarchickými není ještě pevně stanovena. Rozsah politické jednotky nemůže pro určení jejího vývoje stačit, přestože má přímý dopad na organizaci její vlády: existují i náčelnické systémy o značeném rozsahu (například u kamerunských Bamiléků). Spfvnurí politického a kultu rního prostoru - to znarne-:ná existence dvojí jednotné struktury - nepředstavuje žádné další rozlišovací kritérium; je stejně výjimečné v náčelnických společnostech jako v tradičních krátuv-slvích. Tatáž nejistota panuje při pohledu na komplex- ~* nost politicko-ndministrativniho aparátu, který u Bamiléků stejně složit)' jako v monarchiích středm a východní Afriky. Prvky, jimiž se odlišují, jsou jiné po- '■' vahy. Náčelník se od krále neliší pouze rozsahem a intenzitou moci, kterou vykonává, ale také jiovalwií této -' moci. R. Lovvie na to upozorňuje ve své analýze polí- "• tické organizace u amerických Indiánů. Slaví prou sobě „titulárního náčelníka" a „silného náčelníka", jehož příkladem je incký panovník. První typ náčelníka nemůže plně využívat všechnu svou moc (jeho funkce se často nekryje s funkcí válečného náčelníka), nevydáva zákony (dbá však na dodržování zvyků) a nemá monopol na výkonnou moc Vyznačuje se řečnickým dři- ■ ■ rem (přesvědčovací schopností), usmiřovacím Lalert-tem a velkodušností. Druhý typ náčelníka naopak " disponuje donucovací autoritou a naprostou suverenitou; je svrchovaným panovníkem v plném smyslu slova. Kritérium sociální stratifikace je na druhé straně-průkazné při rozlišování společnosti s náčelnickým -systémem a společností monarchických. Uvnitř niti- " narchických společnosti představují systémy jednotlivých kategorii, kast (nebo pseudukast) a tříd (nebo prolotríd) základní kostru společnosti a nerovnost « vládne všem určujícím sociálním vztahům. Politická typologie se tedy musí utíkat k takovým prostředkům diferenciace, které nevyplývají výhradně z politického uspořádání. Podobné oblize se objevuji ve chvíli, kdv je třeba -utřídil slátv pevné ustavené. Existence jednoho nebtt několik,i center moci delinuje dvě obecně užívané ka- lorie-: „centralizované monarchie" na jedné straně ^federatívni monarchie" na straně druhé.G! Toto zá-jdädní rozdělení je užitečné jen zčásti, byť by jediným důvodem k tomuto tvrzení byl vzácný výskyt druhého tvpu, často dokládaného politickou organizací uhanských Ašanlů. Ve srovnávací studii o afrických ■"tátech nabízí J. Vansina typologii, kterou představuje jako „klasifikaci strukturálních modelů". Tento pokus jasné ukazuje nevyřešené metodické problémy, s nimiž se musí každé takové dílo potýkat; stanovuje totiž pěl typů, jež jsou charakterizovány na základě Iwtcw-caMÍch kritérií: despotismu, kmenové příbuznosti mezi panovníkem a nižšími náčelníky, začlenění a podřízení „bývalých" moci, aristokracie s monopolem na írioca konečně federativního uspořádání.131 J. Vansina se nemohl jen tak prostě omezit na dvě „střídavá" kriteria, která si nejprve vybral, totiž stupeň centralizace a pravidlo přístupu k politické moci a autoritě. Nemě- ■ |o bv tomu být jinak vzhledem k různorodosti forem, : jež na sebe bere tradiční stát, n četných aspektů - n však ■nestejného vědeckého významu - z jejichž hledisek bv mohla být jejich klasifikace uskutečněna. Podle dané interpretace politického lenoménu nakonec jeden ■ z nich převáží: stupeň koncentrace moci a způsob jejť ■ organizace, povaha sociální stratifikace, která způsobuje rozdělení na vládnoucí a ovládané nebo typ vzla- .52: S \. ľísľiisI.kIl, ľriinilivc í'nlilical SvMems. in liiíinuiii :.vH !. Vansina, AC'i>mp.iri«