GEORGES BALANDIER POLITICKÁ ANTROPOLOGIE KAPITOLA VI PODOBA TRADIČNÍHO STÁTU Stát se poté, co byl privilegovaným objektem všemožných politických úvah, zdá být diskreditován do té mí-rv, že G. Bergeron svou teorii státu uzavírá provokativním tvrzením, že stát není hlavním teoretickým konceptem/'11' Jeví se už pouze jako „jedna z historicky možných konstrukcí, skrze niž kolektiv utvrzuje svou politickou jednotu a završuje svůj osud", jak ve své definici uvádí}. Freund,7"' přičemž vychází z koncepcí Maxe Webera, jenž redukuje stát na jeden z „historických projevů" politična, který charakterizuje především vývoj evropských politických společností od 16. století a nachází svůj vrchol v nástupu moderního státu. Širší interpretace státu, které jej ztotožňují s každou autonomní politickou organizací, jsou na ústupu*"' a ani analýza fenoménu politična se už nespojuje s teo- 7(S) G. Bergertm, Fi"»clitiinn'im-iil ilť ľE/ní, 1'anž l%5. 79) I. Freund, ľcsmhcc titt folitiijia', 1'nnž 1965. SO) 1'ro ilustraci tohoto hk-riiska lze použil studii W. Knpperso narvanou Kem.irqucs sur 1'origim: de l'Etnl c t de In societu, in U/'ijyŕiiĽ, 5, Vi54. I SI rif státu, jejíž heuristická hodnota poklesla dávno j>fecj' proměnami, které skutečné státy prodělaly. Tento vývoj lze částečně vysvětlit na základě pokroku v antrrj- ■ pologií, jenž vedl k uznání „jiných" politických forem' a k diverzifikaci politické vědy, která musela začít vy- ' kládat nové aspekty politických společností v socialistických zemích a v zemích vzniklých z bývalých kolonií. Odborníci jsou nuceni na základě dosažených' znalostí i vývoje reálných faktů posunout těžiště svých úvah; ti z nich, kteří tak učinili, již státem, onou „institucí všech institucí", nejsou zdaleka tolik fascinováni. D. Easton už dříve vystihl tuto situaci, když upozornil ' na nedostatečnost určení politické oblasti pouze nä základě státnosti. Takové definice totiž vedou k více ä méně explicitnímu přesvědčení, že před vznikem moderního státu prakticky žádný politický život nee- ■ xistoval; vedou ke studiu jedné formy politické organizace a podněcují k zanedbávání výzkumu specifičnost ti fenoménu politična; upřednostňují neurčitost v té míře, v níž je stát pojímán jako obecný rámec s nejasně-: vymezenými hranicemi (D. Easton, The Pť.lilical System, 1953). Tato diskuse zůstává stále otevřená. Po- ■ lilická antropologie do ní může přispět tím, že se po-', kusí přesně stanovit podmínky, které jsou nezbytně pro užívání pojmu stát v případě některých společnosti, jejichž uspořádáním se zabývá, a že bude věnovat, zvýšenou pozornost otázkám geneze, charakteru a fo-' rem prvotního státu. Měla by se tedy zabývat - ovšem í na základě nových informací a vědeckých pro-:-středků - některými problémy, které vyvolaly její zrod. ■ 1. Diskuse o pojmu státu To nejširší pojetí interpretace činí ze státu atribut veškerého života ve společnosti, určitý způsob sociálního uspořádání, který se objevuje v okamžiku, kdy obecně převáží kulturnost, a konečně nutnost, vyplývající ze „samotné podstaty lidské přirozenosti". Je tedy ztotožňován se všemi prostředky umožňujícími vytvářet a udržovat řád v rámci sociálně determinovaného prostoru: „začleňuje se do místního uskupení"."1' Tento způsob vidění je častý zejména mezi konzervativními teoretiky, kteří stát tak rádi ve- ; lebili, a tím jej zbavovali jeho historického aspektu. : Například pro de Bonalda je stát prvotní skutečností, nástrojem, jehož pomoci zajišťuje svou vládu knždii společnost. V podobném smyslu - jenž vzdáleně odkazuje na politické myšlení Aristotelovo - je stát ztotožňován s nejrozšířenějším společenstvím, s nejvyšší so- = dální jednotkou, s globální organizací společnosti. Historik E. Meyer nám v tomto smyslu předkládá následující definici: „Státem nazýváme dominantní formu uskupeni, jehož podstatou je vědomí všeobecné jednoty, vycházející z něj samého." (Hisloire de 1'Aiiti-qitité, 1912) Identifikačními kritérii státního uspořádáni je tedy jeho totalizující charakter, autonomie a schopnost ovládat. Právníci se museli sklonit před : těžkostmi vyplývajícími z užití pojmu stát v širším smyslu, omezit jeho užívání a definovat stát jako sys- : tém platných právnických norem. Kvalifikují jej jako 811 VV. Kuppcrs, Ľorigino de l'Et.u. Un essni de métlioiiolo^iv. in Ví' G>ii;,>a\s inl. Science? /iii/ím>j>i>/ ľ f vllitwl., II, 1, l%3. 182 183 právnický fenomén a zdůrazňuji, že dosáhl instib ■ nalizace moci na nejvyššim stupni. Tato interpretácii í~ ovšem chybná, neboť redukuje státnost na její „ofici-jf ní" aspekty a nevidí problémy v patřičné rovině, kle -je především politická. 13 Mezi těmito dvěma přístupy, laxním a restriktivním, se nacházejí ostatní všeobecně rozšířené definice Charakterizují stát třemi základními aspekly: odka' zem k prostorovému rámci, k určitému území; souhlasem obyvatelstva, sídlícího uvnitř jeho hranic; í ..... cí více či méně komplexních organických struktur jež tvoři základ politické jednoty. Tato kritéria nejsou nijak specifická; nacházíme je i v pokusech o vymezení politické oblasti jako takové82' a lze je také použít při vymezení nejrůznějších politických společností,: tákze zavádějí příliš tolerantní výklad pojmu stát. Toto váhání a tato nejistota ostatně svědčí o mnohém a ukazují jak nesnadné je pochopení nestátní politické organizace, dokonce i v případě takzvaných kmenových společenství. Došlo k četným pokusům přesně definovat alespoň jeden referenční typ, totiž moderní stál vytvořený v Evropě, který by mohl sloužit jako model pro nové, právě se utvářející politické společnosti. J. Freund se za tímto účelem uchyluje k „ideální metodě, typické pro Maxe Webera". Zdůrazňuje tři rysy státu. První z nich byl zdůrazněn již velkým německýmšo-ciologem a spočívá v přísném rozlišování „mezi vnějším a vnitřním": v otázce svrchovanosti je totiž stát naprosto nekompromisní; druhým rysem je ohraničí'-nosí státní politické jednotky: ta určuje „uzavřenou N2) Srovnej knpitnhi II: Oblast politimn. olečnost" ve weberovském smyslu, která zaujímá S^j]ttné vymezený prostor; třetím rysem je totální řiviastnéní politické moci, které se staví proti všem forman1 moci privátního původu. I tato ideální konstrukce moderního státu ovšem naráží na těžkosti, rieboť první z uvedených rysů lze připsat všem formám politické jednotky, zatímco další dva mohou yyniezoviU, alespoň orientačně, některé státy, kterým fikáme tradiční. Freund je tak nucen zdůraznit kritérium; které považuje za rozhodující: státní racionalitu. ::Xa mu umožňuje stavět „instinktivní" politické Výtvory (kmeny nebo města) a „improvizované" politické struktury, vzešlé z dobyvačných válek (císařství nebo království), proti státu, jenž je „dílem rozumu"; to mu nijak nebrání uznat, že každý státní útvar zůstává produktem progresivní racionalizace existující politické struktury.8-" Problémy sociologie státu byly pravidelně opouštěny dříve, než byly vyřešeny či dokonce nastoleny. Právě uvedená interpretace tedy nachází východisko v koncepci státu jako rozumové představy a realizace inspirované Hegelovou politickou filozofií. Následkem toho stojíme před otázkou: nabízejí filozofové po-: litična odpovědi, které sociologové a antropologové vzatím nedokázali přinést? Tato otázka je tím naléhavější, že přínos zmíněných filozofů byl často znevažován vzhledem k normativuosti, náboženskosti nebo rozporům, které bývají skryty v podtextu jejich teorií. Nelze se ovšem prosté vydat cestou konfrontace, la by nikam nevedla; je třeba spíše poukazoval na jejich vědeckou 83) j. Freund. (..Vssťmv ifn finf>fji;nľ, s SbOn. 184 185 platnost a účinnost. Například při srovnání pasáží které Hegel věnuje pohanskému státu, s teoriemi některých antropologů - jmenujme alespoň afrikanistu Maxe Gluckmana - o tradičním státu mezi nimi nacházíme jistou signifikantní podobnost. Na obou stranách je kladen důraz na etnické základy prvotního státu, na vnitřní protikladnost, která proti sobě staví jednotlivá" pohlaví, příbuznost v širším smyslu a státní, orgariis- ■ mus, a na v podstatě nerevoluční charakter státu, kte-rý je spojován se „světem" a společností, jejichž vývoj je chápán v dynamické rovnováze. Než zhodnotíme přínos politické antropologie, měli bychom se vypořádat s některými poznatky převzaly mi ze sociologických teorií státu. Marx ukazuje, že stát nepředstavuje emanaci transcendentní racionality:' ani projev racionality, která je společnosti vlastní* Z různých hledisek naznačuje přínos státu pro společnost, přičemž si vždy uchovává kritický odstup. I) Stát je ztotožňován s organizaci společnosti; jde o zcela jasné tvrzeni: „Stát je organizace společnosti." 2). Stát představuje „oficiální souhrn" společností; Marx tow svých dopisech upřesňuje poznámkou: „Předpokládejte určitou občanskou společnost a dostanete určitý: politický stát, jenž bude pouze oficiálním výrazem^ to občanské společnosti." 3) Stát je fragmentem spoleř-' nosti, který se nad ni povznáší; je produktem společnosti, která dosáhla jistého stupně vývoje. Tylo. definice nejsou vzájemně ekvivalentní ani komple? mentární, ani zcela kompatibilní. Celému problému se lze vyhnout, pokud se přidržíme třetí interpretace, té nejvíce vulgarizované, na níž založil svou teorii státu B. Engels: ■Společnost si vytváří určitý organismus za účelem obraný svých společných zájmů proti vnitřním a vněj-■jím útokům. Tímto organismem je státní moc. Ihned po ■■■gvérfl zrodu se stává na společnosti nezávislá, a to tím více, čím rychleji se stává organismem určité Indy a čím razantněji prosazuje nadvládu této třídy.',tU| Marxistický přístup přes všechny nevyřešené problémy přece jen položil základy sociologie státu. Výsledná teorie může být plným právem nazývána sociologickou a historickou, neboť ze státu činí produkt společnosti, a to produkt dynamický, protože ukazuje, že vnitřní rozpory a konflikty ve společnosti jej činí nezbytným, a produkt kritický, protože jej chápe jako oficiálni výraz společností a „první ideologickou moc nad člověkem". Proudhonova politická sociologie také obsahuje kritickou teorií státu, tak radikální, že se méní v totální odpor proíi všem politickým systémům, jejichž jedi-■ ným cílem je udržovat týž respekt před státní autoritou. Proudhon odhaluje obecně sdílený omyl, který . spočívá v tom, že státu je připisována specifická realita, která má moc sama o sobě. Stát má totiž svůj původ v životě společnosti. Tím, že vyjadřuje a ustavuje sociální vztahy hierarchie a nerovnosti, zmocňuje se síly ■společnosti, z níž emanuje, a současně zůstává mimo .ni; provádí tak skutečnou lichvu s její „kolektivní sílou". Vztah politična ke společnosti je zde přirovnáván ke vztahu, který spojuje kapitál a práci: život společnosti a centralizovaný stát nutné slojí radikálně proti sobě, jak o tom svědčí následující schéma: M) B. En«(.'ls. Lutlvik ľťmrluich ii vyťtslčiiikhiaickľ iďmcť/íľ' fif3 a Lcgma de sociologie s předmluvou C. Davvho. Paříž ľ) "i >. 18S vání veškeré činnosti společnosti. V tomto smyslu * stát podněcován k zasahování ve všech oblastech co? si může dovolit díky své „racionální" správě.I;^ i ! definovat jako rozvinutou a trvalou formu dominám ní skupiny a jako činitele pokročilé racionalizace ptJj, tické společnosti. Max Weber nevytvořil žádnou dyrtn mickou a kritickou teorii státu, dokázal se "však vyhnout léčce jistého zbožnění, do níž se nechal vlákat Dürkheim. Weber především docenil Proudhonův p0-znatek, který činí paralelu mezi vztahem státu k sociálnímu životu a vztahem náboženství (nebo : církve) k životu morálnímu. Odhalil tak podobnost mezi vý-vojem státní struktury a vývojem struktur jednotlivých církví, které ustavují skutečnou hierarchickou moc. Weberovské analýzy tak předjímají nedávné interpretace státu, například antropologa Leslieho Whitea, který užívá pojem stdt-a'rkev a z těchto dvou hledisek zkoumá týž mechanismus integrace a regulace občanských společností.B7) 2. Nejistoty politické antropologie Výše zmíněné filozofické a sociologické orientační body nám pomáhají lépe situovat pokusy politických antropologů o vymezení takzvaného tradičního státu* a o stanovení podmínek jeho postupného vznikání, jejich dílo naráží na zatím nesnadno překonatelné obtíže, projevující se na jedné straně v rovině zřetelné di- S7) K dnlsimu studiu politické sociológii.' Mnxu Webera srovnej s |ulii> Gcftuiinrdír [vlitische Schrillen, 2. vyd., Tübingen 1458. jerenciace mezi politickou organizací a státem, na dru-':|ié straně v rovině typologické, v niž musí být státní společnost oddělena od podobných sociálních forem, jejrnéna od společností s náčelnickým systémem. Uvalované definice jsou všeobecně příliš široké, a chybí jim tedy specifičnost. Podle .R. Lowieho „stát zahrnuje obyvatele pevně určeného území, kteří uznávají le^itimnost gj]^ pokud je užívána jednotlivci, které přijímají jako své náčelníky nebo vládce" (Socinl Or^nnisalion, 1948). Teritoriální rámec, oddělení vládnoucích a ovládaných, legitimní užití donucování, to by tedy rnohly být charakteristické rysy umožňující identifikaci „primitivního" státu. Ve skutečnosti jsou tyto rysy nutné, avšak nikoliv dostačující, neboť se vztahují také na politické společností, o nichž se soudí, ze nejsou založeny na státním aparátu. Stejná nejistota přetrvává v případě definic, které se omezují na chápání státu jako „nástroje udržení politického řádu v pevných teritoriálních hranicích". Nové rysy se naopak objevují s upřesněním, že stát ve své nejprostši ; formě vzniká tehdy, jakmile se jedna rodová skupina trvale zmocni moci a využívá ji pro řízení kolektivu, pro vnucování své vůle. V tomto případě se do popře-. di dostává jako podstatný rys vyděleni specializované ■ skupiny, která si získává odstup od vztahů existujících na základě příbuzenství a disponuje mocenským monopolem a privilegii. V jistém smyslu z folio vyplývá zhodnocení teritoriálního kritéria a zdůrazněni funkce udržení sociálního řádu. Americký antropolog Leslíe Whíte se snažil vymezit stát skrze jeho formy a funkce. Definuje jej /. tohoto pohledu jako úl var, klerý na sebe bere břímě zachová- 190 191 ni „integrity socio-kulturního systému, jehož je sou^' částí", a to proti vnějšímu i vnitřnímu ohrožení, coj? předpokládá schopnost mobilizovat lidské i materiálnf zdroje a možnost opřít se o organizovanou sílu. Tato role zachování „systému jako jednoho celku" překrývá, jeho další, poněkud specifičtější funkci, totiž udržení vztahů založených na podřízenosti a vykořisťování. Stárni organizace musí být dovedena k „zásadní a hluboké diferenciaci", kterou v sobě ukrývají všechny íóf.~ my občanské společnosti, k rozdělení, které na jednu stranu staví dominantní a vládnoucí třídu (krále, šlechtu, kněžstvo a válečníky) a na druhou stranu třídu podřízenou (svobodné dělníky a sedláky, služeb*' nictvo, otroky), která zajišťuje veškerou materiální produkci. Už prvotní forma státu se jeví jako produkt této nerovnosti, kterou dále rozvíjí pomocí ochranného'-dohledu nad ekonomickým systémem, který ji pomalí á uskutečňovat, pomocí zachování „třídní" struktury, která ji vyjadřuje, a zadržováním sil, které se snaží o její zničení. Tato interpretace, stejně jako marxistická teo-" rie, jíž se ve spojení s funkcionalismem inspirujeji charakterizuje stát na základě jeho ztotožnění s „politickou a organizovanou vládnoucí třídou". Specifič-š nost tradičního státu musíme potom zčásti hledal také ve vzájemném překrývání politických a náboženských; prvků, na které upozorňoval už Spencer a které White . zdůrazňuje tvrzením, že stát a církev jsou jen dvě stránky politického mechanismu (The Evolutkm of, Culhire, 1959). Jeden z nejvýznnmnějšich strůjců politické antropologie S. Naděl usiloval o vyjasněni základních pojmůň; Politickou organizaci definuje dvěma hlavními rysy: - ]) její všezahrnující schopností: obsahuje v sobě všechny instituce", které zajišťuji řízení a uchování ■společnosti jako celku; 2) jejím monopolem na legitimní užití moci a nejzazších sankcí, proti nimž není odvolání. Stát lze tedy charakterizovat jako specifickou formu politické organizace. Naděl ve svém velkém díle A Blnck Bi/znntiími (1942) určuje v podstatě tři rozlišovací kritéria: 1) teritoriální suverenitu: stát je politická jednotka založená na íéto suverenitě, která má mezikmenové nebo mezirasové základy, a příslušnost, kterou svým příslušníkům uděluje, závisí na pobytu nebo narození na pevně určeném území; 2) centralizovaný vládní aparát, který zajišťuje ochranu zákonů, udržení řádu a eliminaci každé nezávislé činnosti; 3) specializovanou a privilegovanou vládnoucí skupinu nebo třídu, vydělující se svou výchovou, svým statutem a organizováním zbytku obyvatelstva -tato skupina nebo třída si činí monopol na mašinérii politického rozhodování. Naděl spatřuje ve státu zvláštní formu politické organizace, v dějinách i v moderní době realizovanou v určitém počtu případů, 7. nich lze jen nesnadno vytvořit nějaký určitý lyp; setkáváme se zde totiž s „přechodnými formami", jež nemají všechny rysy, které jsme právě zmínili. Kdyby-: choni dovedli Nadelovu analýzu do nejzazších důsledků, zjistili bychom, že tradiční stát existuje mnohem častěji jako určitá tendence než jako útvar v plně konstituovaném stavu. Důkladnější soupis definic vzniklých v rámci politické antropologie se nezdá být příliš užitečný, neboť se v nich odrážejí všechny obtíže, s nimiž se postupně setkávaly sociologické ieorie státu a jež se v nich pro- 192 193 jevují silněji než kritická náročnost. Je třeba spíše prozkoumat a vyhodnotit hlavní užívaná kritéria. a) Teritoriální pouto. Podobně jako H. Maine a L. Morgan charakterizuje i Lowie primitivní stát pro. střednictvím role, kterou hraje teritoriální princip; do-dává však, že je celkem slučitelný s principem příb^ ností. a liší se od něj pouze převahou místních svazků které podmiňuje: „Základní problém státu nespočívá v onom nebezpečném skoku, kdy staré národy přešly od vlády na základě osobních vztahů k vládě spočívající v prosté teritoriální blízkosti. Jde spíše o zkoumání procesu '■ jehož prostřednictvím se posilovaly místní svazky, neboť je třeba si uvědomit, že jsou přinejmenším stejně staré jako ty ostatní. "BS) R. Lowie poté ještě implicitně připojuje kritérium' rozsahu nebo míry, když tvrdí, že založení státu předpokládá schopnost zachovat „jednotu" i při rozšiřování hranic bezprostřední příbuznosti a prostorové blízkosti. Do popředí se tak dostávají dva prvky: jednota realizovaná v teritoriálním rámci a rozšiřování politické společnosti podřízené státnímu aparátu. L. White provádí své výzkumy stejným směrem: jde mu o to, jak „se z lokalizovaných příbuzenských skupin stávají uvnitř politického systému teritoriální jednotky". Tato transformace je podle něj spojena se změnami v početnosti kmenů a rodů: jakmile se začnou rozšiřovat, dochází k oslabení příbuzenských svazků a celá organizace, vybudovaná na základě příbuzen- . •SS) R. I.1.1wíľ. 77k: Origin of Hic Siniť, 1927, >. 73. stvi, se začíná hroutit pod svou vlastní tíhou. Potom začne převládat teritoriální faktor: „Časem se vyvinul specializovaný koordinační, integrační a administrativní mechanismus a základnou sociální organizace se místo příbuzenství postupně stalo vlastnictví; nejvý-^namnějším principem politické organizace se tak spíše než příbuzenská skupina stává územní jed-notka."S9)Tuto interpretaci dokládají nezpochybnitelné příklady. V incké říši představovaly ayllu původně exogamní matrilineární skupiny, z nichž se postupně staly jednotky o standardizované velikosti, připoutané lc ur5tému území a poté připojované k větším „kmenům", přičemž čtyři kmeny tvořily „provincii", která představovala jednu ze čtyř částí říše; každá z nich měla v čele vicekrále, nazývaného apo. U Aztéků byly calpulli nejdříve exogamní patrilineární kmeny; po příchodu španělských dobyvatelů byly rozděleny do distriktů, z nichž každý měl vlastní kult a vlastní radu s hodnostáři; těchto distriktů bylo dvacet a byly rozděleny do čtyř oblastí, ustavených jako rámec pro vládní moc.90' Antropologické práce ukazují, že příbuzenská organizace se může přeměnit v diferencovanou organizaci politickou na teritoriálních základech, a ozřejmují tři rysy tohoto procesu: počet obyvatel jako určující prvek mizení příbuznosti, organizace prostoru za politickým účelem a vznik vlastnických pout konkurujících některým starším osobním vztahům. - 1 89) L. A. White, The Evolution of Culture, New York 1959, s. 310 ' 90) Viz G. P. Murdock, Our Primitive Contemporaries, New York 1934. 194 195 Vazby mezi zmiňovanými třemi pojmy - příbu zenstvím, teritoriem a političnem - se neomezují na jediný model. Ve staré Číně a Japonsku se velice záh vytvářely komplexní struktury, jež byly současně p0' zemkové a politické, a to do té míry, že soupis pozemkového majetku neumožňoval pouze inventarizovat všechny zdroje, ale stával se také nástrojem nátlaku na přerozdělování majetku a moci. V ľ>o[y. néském souostroví Tonga vznikla centralizovaná politická organizace a tak se rozšířila do okolního' prostoru, že vytvořila celou námořní říši, která přetrvala staletí, její vládcové Tui Tonga vybudovali stát, jenž je v pacifické oblasti ojedinělým jevem. V jeho rámci nicméně stále přetrvávaly vztahy vychá/c|í-cí z příbuzenství a z lokalizované patrilíneární skupiny (han); příbuzenství je však již poznamenáno hierarchickými rozdíly v postavení a patrilineární skupina je ovládána systémem jednotlivých lerito-riálních mocí, zavedených v provinciích. Tylo autority jsou legitimizovány držbou pozemkových práv, která panovník uděluje svým vyslancům a klurá usedlíky na příslušných pozemcích redukuje na pouhé obdělávatele a vnucuje jim „každoroční vzdávání holdu" v podobě vysokých naturálních dávek.'"' V černé Africe je situace velice různorodá. Struktury politického prostoru se zde většinou liší od struktur" územních: vlastníci půdy pocházejí z náčelníkovi okruhu; kmenové autority koexistují (nevalně) s autoritami státní moci; pozemkové vlastnici ví je většinou odděleno od panovnické moci. 41) Viz Giíloľdovo dílo Toiigmi Svacly, Honolulu 1424. K upřesnění systému vztahů nastolených mezi teri-[nriem a půdou nám může napomoci jeden africký pfílclad. Jde o ugandské království Buganclů, které se konsolidovalo v průběhu 18. a 19. století a dnes má podobu moderní autokracie; jeho charakter komplexního státu nelze zpochybňovat. Jedno gandské přísloví naznačuje, že moc nad lidmi (politický vztah) je jasně odlišena od moci nad půdou (pozemkový vztah): „Náčelník neporoučí zemi, ale lidem." Ve skutečnosti se toto oddělení, pokud jde o rozložení práv, neprojevuje tak jasné ani tak jednoduše, dokonce i když pomineme ■hluboké změny způsobené kolonizací, která od začát- ■ ku našeho století významně přispěla ke vzniku pozemkové aristokracie. Na jedné straně jsou kmeny a rody připoutány k půdě, kde sídlí místní autority {bntaka) a v níž se nacházejí hroby uctívaných předků. ■Tyto vztahy jsou ustaveny na základě zajištěné kontinuity v rámci rodového původu, jednotlivé kmeny však nevytvářejí územní jednotky; příslušnost ke kmeni nemusí nutně znamenat pobyt na daném teritoriu, takže místní společenství jsou heterogenní. Na druhé straně představuje politická hierarchie, vzešlá z panovnické moci, různé úrovně, určené na základě kompetence a územní pravomoci: provincie, distrikty, vesnická společenství. Královská nařízení a vztahy osobní závislosti zajišťují organizaci státu, který lze do určité ■ míry definovat jako síť vytvořenou „královými muži": jednak náčelníky, nazývanými bakungii (z nichž : někteří získávají svůj úřad dědičně), jednak hodnos-: táři, zvanými Imtongolc, kteří jsou závislí na panovníkovi a současně spjati s vesnickými záležitostmi. Obě kategorie mohou získával „léno", spojené s výkonem 196 197 svého úřadu, to znamená dočasné, a král samotný disponuje „soupisy", které představují jeho soukromý majetek v různých provinciích. Moc tak zapouští kořeny ve všech oblastech království. Naproti tomu náčelníci některých kmenů zůstali strážci kmenového území a současně získali přístup k mocenským nebo prestižriím ŕurikcím v politické a administrativni organizaci, zatímco jiní zůstali omezeni na oblast domácích záležitostí nebo bylí zcela eliminováni. Na tomto příkladu lze pozorovat nejen zánik politických funkcí zastávaných rodovými skupinami (jenž je spojen s posuováním státu), ale také významné místo, jež zaujímá teritoriální struktura, která je oporou ponticko-adrro^sixativríího aparátu, dále vytváření vlastnických práv na půdu mimo kmenová území a vzájemné překrývání segmentárnfho systému, založeného na příbuzenství a zohledňujícího pozemkové právo, a centralizovaného hierarchického systému, založeného na administrativním dělení území a na vztazích osobní závislosti. Tyto rozdílné aspekty lépe pochopíme pří pohledu na jejich zjednodušené schéma (viz nákres na následující straně). Toto schéma může při ustavení tradičního státu zdánlivě přiznávat prvořadý význam teritoriálnímu faktoru, pokud část II jasně převládá nad částí L Existence poměrně široké oblasti, v níž se obě části setkávají, nicméně naznačuje, že kmenový (segmentámí) systém a systém státní (centralizovaný) se vzájemně-prolínají a v jistém smyslu si konkurují. 198 199 b! Scgmentánmst n ceutmlizovanost. Stát je považován za „logického centralizátora" a jeho hlavní mesto - stredisko moci v prostoru - konkretizuje tuto pf-a. vahu nad partikulární nebo místní moct. To je všeobecně uznávaný historický proces. Ve svých prvotních formách však stát - vzhledem k technickým a ekonomickým podmínkám a k možnostem přežiti sociálních vztahů nepříliš slučitelných s jeho nadvládou - jen s velkými obtížemi dovádí tuto logiku do konce. Už Ibn Khaldun v úvodu ke své Hisloire universelle zaznamenal, že každá dynastie může ovlá- - -dat pouze jistou omezenou část prostoru a ztrácí svou moc v oblastech na jeho hranicích: „Taková dynastie je mnohem silnější ve svém středu než na hranicích. Jakmile rozšíří svou autoritu až k okrajům svého území, oslabuje se."1'-0 Arabský sociolog tak upozorňuje na problémy, jež vznikají v důsledku organizace prostoru za politickým účelem. Prostředky, jimiž disponuje centralizovaná moc, aby byla patřičně účinná a aby dále trvala, úzce souvisejí s technickým rozvojem a prostředky materiální a intelektuální komunikace. Četné ■ africké státní útvary, od říší v západním Súdánu až k hindskému státu na území Konga, se rozplynuly v příliš širokém prostoru. Vyřešit tyto problémy měl pomoci návrat k putujícím (nebo k několika) hlavním městům; kde ústřední moc nemůže nastolit svou vládu, tam přemístí své sídlo. Bugandšti panovníci využívali tohoto postupu tím, že do provincií vysílali své zástupce, kteří s nimi byli v přímém spojeni. 42) Ibn Klinldun, /.r> ŕľ.v/cs tucinfagiipif-i cl i:ci>atniii\jllcs~Ú<-liP Mciiqtiathdum. V.1ľ5-/379, wiH.il G.-H. Bousquet, Paríž 1%5. Souhrn těchto podmínek pro výkon moci nutně omezuje centralizaci a ovlivňuje organizaci a osud takzvaného tradičního státu. Panovník k sobě váže držitele lokální moci buď tím, že je nějakým způsobem připoutá ke svému dvoru, nebo tím, že zřídí funkce, kterými jim v daném místě vytvoří protiváhu nebo je přímo vytlačí. Bugandšti králové tak některým kmenovým náčelníkům propůjčili významné hodnosti, podřídili celé rody své výhradní kontrole a zavedli v provinciích střediska své autority, která podněcovala soupeřivost a vytvářela rovnováhu v jejich prospěch. Obtíže při prosazování centralizace často mívají také další důsledek. Relativní slabost centrální moci umožňuje udržení mocí, které jsou jejími partnery, byť podřízenými, na různých místech daného teritoria. V tom případě provincie v jistém smyslu přejímají struktury státu, který nemá prostředky k tomu, aby mohl materiálně uskutečnit svou jednotu. Například lundští panovnici jmenovali správce, nazývaného sanamn, který je reprezentoval v jižní části jejich říše a budoval na svěřeném území stejnou po-liticko-vojenskou organizaci, jaká existovala v centrální oblasti. Tento jev se objevuje zvlášť zřetelné ve starém konžském království. Král a provinciální či vazalští náčelníci se každý na své úrovni ocitají v téže situaci a politické uspořádám' se prakticky opakuje: náčelníci se přibližují svému panovníkovi a jejich sídelní města se podobají sídlu královské moci.1'1' A konečně, což je třetí důsledek, dokud zůstává teritoriální struk- .1.1) Viz C. Il.il.incliťr, Li rteqtiolhticimcL. ností naprostou výjimku, napomohla nicméně rozptý-lenosl jednotlivých ostrovů udržení rodových skupin, na nichž spočívala politická organizace, neboť právě v jejich lůně nacházel tonžský aristokratický systém svůj základ a právě s ohledem na ně se utvářely vztahy mezi jednotlivými ostrovy a budovala politická strategie. Na ostrově Samoa koexistuje teritoriální rozdělení (do distriktů) s dělením, jež je výsledkem kmenové příslušnosti a slouží jako opora náčelníků, kontrolovaných kmenovým shromážděním (/ono). „Nejvyšší náčelník", který je hlavou několika distriktů, demonstruje politickou jednotu celého souostroví. Tato rovnováha, která podřizuje jeho moci moc místních a kmenových náčelníků, se zdá být tak zranitelná, že trvalým rysem politické organizace je rozdělení země mezi dvě „strany": jedna je mocná a vládnoucí (malo), druhá má pouze podmíněnou moc, podřízenou rozhodnutím silnější strany (vaivni). Mocenské postavení umožňuje určité skupině nebo distriktu využívat ostatní až do chvíle, než vypukne konflikt, který způsobí výměnu rolí. Dějiny Samoy jsou až do začátku 19. století těmito boji o moc poznamenány mnohem více než postupným vývojem utvářejícího se státu. Územní jednotky na Tahiti zcela zřejmě odpovídají zónám vlivu jednotlivých kmenů. Mohla se na nich rozvinout oblastní moc, mohl v nich získat převahu některý kmen (Tevové), ale všechny mocenské vztahy, vyjádřené odvolatelným spojenectvím, účinkovaly tak, nby zabránily nastolení trvalé nadvlády. Uvnitř kmenové skupiny Tevů soupeří dvě „větve" a snaží se kontroloval celý kmen. Tento systém se vyznačoval relativní nestabilitou a až kolem roku 1815 - v podstatě 204 205 z vnějších příčin - byl Pomaré TI., když „praktickv v-, hladil třídu náčelníků", považován za „tahitskěho krá le". Podle Williamsonových slov musela rodící se „despotická" moc zničit kmenový systém, jinak bvga ma podlehla; dočasně tedy zvítězila za pomoci Angli čanů, misionářů a dalších vnějších činitelů."7' Přetrvávání segmentárních prvků uvnitř tradičního státu přimělo A. Sou thalia postavit proti sobě „zcela rozvinutý" stát unitární a stát segmentární a vyslovit-tvrzení, že první z těchto dvou politických forem bybr realizována jen zřídka: „Ve většině oblastí světa a po většinu času byl dosažený stupeň politické specializa-' ce spíše typu segmentárního než typu unitárního"; V segmentární společnosti je struktura moci, která představuje hlavní rozlišovací kritérium, nazývána pyiwnitlálui. Stejné formy moci se opakují na různých-úrovních; konstitutivní jednotky mají relativní autonomii a jejich území není administrativně rozděleno a nespravuje je žádný administrativní aparát; jejich vzájemné vztahy zůstávají podobné těm, které existují mezi jednotlivými segmenty uvnitř kmenové společ-" nosti; a konečně je tento systém často více centralizací vaný v rovině rituálni než v rovině politické činnosti. V unitárním státě je struktura chápaná jako hierarchická v tom smyslu, že jednotlivé formy moci jsou v ní jasně' rozlišeny podle úrovně, v níž působí, a že nejwššíí nioci je přiznávána nezpochybnitelná převaha. A. Southall zaznamenává šest rysů, které určují segmentární stál: 1) teritoriální svrchovanost je uzná- L)7) K. YV. Williamson. Vir Soanl inut I'nliliml S\/Mnn< of LťMm! Ai/ľ/iiľs/ii, sv. I, 1M24. ľyjinn, ^c omezována: autorita státu se s rostoucí vzdá-; leností od cen Ira zeslabuje; 1) centralizovaná vláda ko-%istuje s ohnisky moci, nad nimiž má jen relativní kontrolu; 3) centrum disponuje specializovaným administrativním aparátem, který ve zmenšeném měřítku nacházíme i v jednotlivých oblastech; 4) ústřední nUic nemá absolutní monopol na legální užití síly; 5) úrovně podřízenosti jsou různé, ale vztahy mezi ni-■rni mají pyramidální charakter: na každé z nich sleduje •'•autorita týž model; 6) podřízené autority mají tím větší možnost vypovědět poslušnost, čím dále od centra se i nacházejí.1*' ■ Tento teoretický přínos vyžaduje vzhledem ke svému významu další kritické zkoumání. V první řadě opomíjí následující fakt: aby mohla hierarchická struktura moci jasně převládnout, musí být i převládající so-csálni vztahy hierarchického typu, to znamená, že jednotlivé řády (nebo slávy), kasty a prolotřídy převáží nad vztahy repetiiivního typu, jež jsou výsledkem rodového původu nebo spojenectví. Tento přístup ostatně vyžaduje příliš radikální zlom mezí hierarchickými : a pyramidálními vztahy, které ve skutečnosti v tradič-:. nich státech koexistují i v mnoha státech moderních, jak ukazují příklady, které nám poskytuje politická antropologie. A konečné role soupeření a konfliktů přímo v lůně politického jednáni způsobuje, že si toto jednání uchovává segmentární ráz. Vládnoucí skupina nemá dokonale unitární charak-. ter, stejně jako stát. Jednollivé její prvky mezi sebou soupeři o získaní moci, prestiže, materiální síly; loto sli založena na statutárním postaveni a na vztazích osobní závislosti; státní moc do místníchzStel žitostí téměř nezasahuje (a pokud ano, ledy ne rovnoměrně, podle vzdálenosti od centra). Pouze ve státeclt typu „orientálního despolismu", jak jej určil K/-VViÚ'řřS w) Vi/ i'. c. l.lovrf, ľniilicn! Si/.íJchn mni OialribttliiU! ol ľánvr; I_ uC. racionalita zdá být zdůrazněná - nebo přeháněli Svědčí o tom rysy, které bývají považovány za specifické: státu přísluší totální moc a vládnoucí třída splývá s (ipanítein, který si stát buduje; stát ovládá také základní výrobní prostředky a hraje tedy nesmírně významnou roli v ekonomickém životě; ustavuje nadvládu byrokracie v jím ovládané společnosti a zakládá ■■■byrokratické pozemkové vlastnictví, byrokratický kapitalismus, byrokratickou aristokracii". Tuto podobu státu - která mu umožňuje být „silnější než společnost" - můžeme vysvětlit na základě celého souhrnu podmínek a prostředků: omezení soukromého vlastnictví a kontroly velkých technických celků; účinné organizace komunikací a monopolu na vojenskou činnost; existence registračního a archivačního systému, který je nutný pro funkční vybírání daní, zajišťující vládě trvalé zisky; podřízenosti hlavního náboženství, která režimu dodává hierokratický a teokratický charaktere :: Tento ideální typ v pojetí Maxe Webera nelze uplatňovat na všechny „vodní společnosti", inventarizova-:rié Witlfogelem, jak ukázaly analýzy překážek a omezení, jež číhají na centralizací. Jeho užití je také ■omezeno v případě společností, které vlastně vyvolaly jeho formulaci. Ve staré Číně zůstala přes bouřlivý roz-:voj byrokratického systému a „despotismu" politická .struktura do značné míry segmentární; ve stínu oficiální hierarchie přetrvávají jednotky s rozsáhlou autonomií - celé vesnice, kmeny, cechy - a sfáťní moc je pouze jakýmsi arbitrem v případech, kdy dojde ke :ÍÍS0) K. Wittfnsul, n>>. cil.. Úvod, kap. 11 a 111. 208 209 stretu jednotlivých zájmů. Max Weber srovnával p-votní administrativní strukturu" ve staré Čině sr, strukturou vytvářející se v afrických královstvích-" zdůrazňoval oslabování autority směrem od centra moci, vliv dědičného principu, roli kmenové struktuřv uvnitř politického systému, proměnlivou funk-p' teokratických a charizmatíckých prvků. Racionalita vlastní institucím tradičního despotického státu zůstá-" vá uzavřena v hranicích, jež brání jejímu rozvoji. Je -nicméně dovedena k bodu, v němž vládnoucí skupina" dosáhla a udržuje ze svélio hlediska optimálni úrovni' racionality - nebo se tomuto stavu, který je určen nej-výhodnějšim stupněm vlastnictví majetku, symbolů a prestiže, alespoň blíží. Pro upřesnění této analýzy si musíme vzít na pomoc konkrétní příklad. Rwandská monarchie se pro tento účel zdá nejvhodnější, vzhledem k rozloze království, k jeho trvání až do nedávné doby a ke kvalitě1 příslušných etnologických poznatků. Vládnoucí menšinu zde představují Tutsioiv, skupina cizího-původu, nadřazená mase domácího obyvatelstva Htitň, které má drtivou většinu (více než S2:í$j; Tutsiové postupně vybudovali stát, rozšířili jeho území a vytvořili mechanismy, které zajišťují jeho politický a ekonomický vliv: síť vztahů osobni závislosti, politicko-admínistrativní hierarchii, armádu. Zajislíh bezpečnost a podporovali kapitalizaci jeho obyvatelp: takže hustota obyvatelstva převýšila belienvposleä-í. nich desetiletí sto lidí na km2. A konečně Laké vybila..... dováli unitární systém, v němž je pa novnik - absolutní vládce nad celou zemí i jejími obyvateli - strážcem': a zakladatelem národní kultury. Racionalitě rwiiud-: s[cého státu nicméně brání v rozvoji četné překážky, '-'jednotlivé oblasti se vymykají státní kontrole v závis-: joSti na své vzdáleností od centra; kmenové a rodové struktury jsou tím silnější, čím je tato kontrola uvolněnější; v důsledku toho je rovnováha mezi různými formami moci i ve stejných podmínkách proměnlivá. ■"5tát nedokázal prosadit svůj vliv rovnoměrně a oblastní „varianty" svědčí o hranicích všeobecného ^prosazování jednotného správního systému. Projevy odporu nelze vysvětlovat pouze technickou nedostatečností primitivní byrokracie (vztahující se na prostředky organizace prostoru a zajištění komunikace). Panovník Sl.itky vv/odnvané /. litiilu příbuzenství spujuiiĽclví ;i rituáSu Pulilicfa/ n ekonomickí/ vliv iv síi»r Rwandě 210 211 neboť mají charakter odmítání nadvlády tutsijské aristokracie. Je to tím, že racionalita rwandského systému nepřísluší tolik stáru, který by organizoval ~ společnost jako celek, jako spíše jedné „třídě", organizující vykořisťování většiny obyvatel, pověřené pouze výrobou a zatížené četnými dávkami. Sociální a politický mechanismus zde nemá jiný cíl. Pokud se rozložení základních sociálních vztahů - všechny mají ekonomické předpoklady - pokusíme znázornit graficky, zjistíme, že jsou cele orientovány na panovníka (mwami), na hodnostáře polidcko-adrninistra-tivní hierarchie a na aristokracii (viz schéma na předcházející straně). Tato racionalita tedy působí ve prospěch vládnoucí minority a je do té míry nepochybná, že politická organizace mohla být interpretována jako „směnný sys- ; tém". Král, náčelníci i hodnostáři musejí mít velké ma- ' jetky, aby mohli rozdávat a projevovat tak svou nadřazenost.1D1) Tutsiové i Hutuové si uvědomují, že představují dvě naprosto rozdílné skupiny, které spojuje koloběh nerovných výměn. Tuto základní nerovnost vyjadřuje velice umně vybudovaná ideologie, která tvrdí, že panující nadvláda má své základy sou- "-časně v přírodě i v dějinách, neboť vychází z božího přikázání. J. Vansina upozorňuje na to, že pro královi ské dvorní historiografy byla „rwandská minulosbdě*-jinami prakticky nepřerušovaného vývoje vyvoleného národa Tutsiů, jejichž královská dynastie sestoupila 101) Viz studie A. Troubworsta o sousedním (a velice pudubnéin) království Burundi: Uorganisation potítique en taní que systéme ďéchange au Burundi, Anthropologica, 10,1,1961. z nebe". Přestože stát ještě není zcela konstituován, projevuje se již jeho nejednoznačnost: představuje nástroj menšinové skupiny, pro niž zajišťuje nadvládu, avšak prezentuje se jako emanace transcendentní racionality, která působí ve prospěch celé společnosti. Toto konstatování je ovšem v rozporu s interpretacemi některých příležitostně pohřižujících antropologů, například Malinowského. d) Rysy tradičntlw státu. B. Malinowski tvrdí, že „prvotní stát nepředstavuje pro své příslušníky žádnou tyranii". Vysvětlení pro tento neutlačovatelský charakter státu nachází ve skutečnosti, že základní vztahy jsou stále založeny na příbuzenství, kmenové příslušnosti, systému věkových skupin atd.; tyto vztahy způsobují, že „každý je reálně či fiktivně spojen s jakoukoli další osobou".102' Personalizace sociálních a politických vztahů by tak stavěla primitivní stát do protikladu ke státu byrokratickému a měla by za následek eliminaci (nebo redukci) průrvy mezi státní mocí a společností podřízené jejím zákonům. Tento způsob vidění je však popírán fakty, přestože zdůrazňuje právě personální aspekt autority; částečně je potvrzen pouze tehdy, když se stát nachází v zárodečném stavu a nezmocnil se ještě moci nad celou společností. Tato idylická vize nicméně podnítila některé autory k tomu, aby chápali tradiční stát jako velkou rodinu zahrnující všechen lid. Max Gluckman, který založil svůj rozbor na výsledcích vlastního afrického bádání, zdůrazňoval ry- 102) B. Malinowski, Freedom and Civilization, 1947, s. 266 a 253. 212 213 sy, které jsou vlastní africkým státním společnostem a uvažoval o jejich širší platnosti. Nejdříve pnporrúrtá technologická omezení, v mnoha případech slabou diferenciaci ekonomiky a úlohu, kterou stále ještě hraje „mechanická solidárnosť', a poté poukazuje na vnitřní nestabilitu těchto států. Jsou ohrožovány segmentací spíše vinou křehkosti svých teritoriálních základů než na základě určitého typu moci, jejími jsou nástrojem. Dá se říci, že jejich fyzická zranitelnost kontrastuje se schopností rezistence politické organizace, kterou implikují. Jak vysvětlit tento zjevný rozpor? Gluckman upozorňuje na absenci rozdílů a korifliktů mezi ekonomickými zájmy vládnoucích a ovládaných: střety mezí jednotlivými „třídami" se ještě neobjevují a celý mocenský a autoritativní systém není nijak zásadně zpochybňován. Konflikty jsou omezeny na ty, které vyplývají ze systému, to znamená na boje o moc a na soupeření o přístup k hodnostem. Gluckman doplňuje svou teorii o upřesnění, že „africké státy samy v sobě zahrnují proces trvalé vzpoury, nikoliv však revoluce". Není zpochybňována jejich struktura, pouze nositelé moci a autority. Vzpoura tak vede k odtržení jednotlivých částí nebo ke změně vrchnosti a může být dokonce in-stitudonalizovaná jakožto činitel posílení politické organizace v rámci periodického rituálu.103' Vnitrní dynamičnost tradičního státu tedy vystupuje na povrch -v podobě nestability, projevující se v rozšiřování poli- 103) Viz zejména Max Gluckman, Custom and Conflict in Africa, Oxford 1955, a Order and Rebellion in Tribal Africa, Londyiv 1963. tického teritoria, v soupeření o moc a ve vzpourách, které však nemají účinnost revoluce; změny tedy závisejí spíše na vnějších podmínkách než na zpochybňování působícím uvnitř systému. Tato interpretace je však pravdivá jen zčásti, protože podceňuje státní donucování - které pro G. P. Murdocka naopak představuje určitý typ „afrického despotismu" - a navíc opomíjí rozpor mezi sociálně nerovnými skupinami, mezi vládnoucími a ovládanými. Teprve když přistoupíme ke studiu sociálních hnutí ve zkoumaných společnostech, můžeme korigovat falešné představy které o povaze tradičních státních společností stále ještě máme. Tento proces už byl ostatně započat. Například P. Lloyd v nedávno vydaném teoretickém eseji zdůrazňuje nevyhnutelnost konfliktu a nutnost donucování, jež definují každý stát a vymezují oblasti, v nichž případné střety probíhají: v lůně „politické elity", mezi podskupinami, jimiž je tvořena, uvnitř globální společnosti, mezi privilegovanou menšinou a jí podřízenými „masami". M. H. Fried se znovu pouští do systematického zkoumání vztahů mezi sociální stratifikací a státními formami, aby nakonec označil každou státní moc za nástroj nerovnosti.3041 Jen stěží chápeme, že by tomu mohlo být jinak. Tradiční stát nemůže být definován na základě určitého sociologického typu (nebo modelu), který by jej radikálně stavěl proti státu modermmu. Jako každý státní útvar musí především odpovídat společným rysům, jakožto diferencovaný, specializovaný a trvalý 104) M. H. Fried, The Evolution of Social Stratification and the State, in S. Diamond (ed.). Culture in History, New York 1960. 214 215 orgán politické a administratívni činnosti si vytváří vládní aparát, který bude schopen zajistit bezpečnost na jeho hranicích i uvnitř nich. Vztahuje se k určitému území, organizuje politický prostor tak, aby jeho uspořádání odpovídalo hierarchii moci a autority, a zajišťuje uskutečnění zásadních rozhodnutí na celé rozloze země, která patří do jeho pravomoci. Jakož lo prostředek nadvlády, uskutečňované menšinou, která má monopol na politické rozhodování, se staví nad společnost, jejíž společné zájmy musí nicméně hájit. V důsledku toho představuje tradiční státní uspořádání v podstatě dynamický systém, který trvale vyžaduje využívání strategií, jež udržují jeho převahu a převahu skupiny, která jej kontroluje. Novější antropologická zkoumání nás nutí tyto aspekty nezanedbávat (či neopomíjet): tradiční stát skutečně umožňuje dané menšině vykonávat dlouhotrvající nadvládu; dokonce i boje o moc uvnitř této menšiny - na které bývá politika v těchto společnostech často redukována - tuto nadvládu spíše posilují než oslabují. Politická třída se tímto soupeřením „zatvrzuje" a posouvá moc, kterou drží jako skupina, k nejzazšímu bodu. Nejvýrazněji se tyto rysy projevují ve společnostech typu „orientálního despotismu". Tradiční stát má také distinktivní rysy; některé jsme již rozebrali nebo je alespoň naznačili. Tradiční stát nutně ponechává značný prostor empirismu;, vytváří; se na základě drive existujících politických jednotek, které nemůže nijak obejít a na kterých zakládá své vlastní struktury; nadvládu centrální moci ovšem prosazuje jen s obtížemi a ponechává si difúzni charakter, kterým se liší od centralizovaného moderního státu;:; zůstává tedy ohrožen územní segmentací. Tato forma politické organizace ostatně obecně odpovídá patrimonialismu, jak jej definoval Max Weber. Panovník získává moc pro své osobní vlastnosti (a nikoliv na základě formálních a vnějších kritérií) a díky pověření z nebes, od bohů nebo královských předků, které mu umožňuje jednat ve jménu nedotknutelné tradice a vyžadovat poslušnost, jejíž vypovězení se rovná sva-tokrádeži. Moc a autorita jsou tak silně personalizovány, že veřejný zájem lze jen těžko oddělit od zájmu soukromého. Vládní a administrativní aparát se spíše než o úředníky opírá o hodnostáře, o osobnosti vybírané na základě vztahů osobní závislosti. U tohoto typu moci se setkáváme se špecifickými poUnckými strategiemi, které zpochybňují vztahy založené na příbuzenství a spojenectví, vztahy mezi patronem a klientem, různé procedury, umožňující získat další poddané, i rituální prostředky, dodávající moci její posvátný základ. Politické antagonismy se druhotně mohou projevovat jako protiklad mezi rodovým . uspořádáiúm a státem ustaveným hierarchickým řádem nebo jako nábožensky či magicky zabarvené soupeření. Vztah k posvátnu je ovšem vždy zřejmý, neboť právě na jeho základě staví tradiční stát svou legitim-nost, vytváří své všeobecně uctívané symboly a odhaluje právě tu část své ideologie, která jej charakterizu-: je. V jistém smyslu nachází jeho teoretická racionalita své vyjádření v převládajícím náboženství, zatímco u skupiny (nebo prototřídy), která má monopol moci, se projevuje racionalita praktická. 216 217 3. Hypotézy o původu státu Ctižádostí antropologického zkoumání bylo osvětlit původ prvotních a primitivních institucí a tohoto úkolu se nikdy zcela nevzdalo. Problém zrodu státu se táhne celými dějinami této vědecké disciplíny; zabývali se jím už její zakladatelé a dodnes se periodicky objevují teoretické studie věnované tomuto tématu. Soupis teorií, jež jsou výsledkem tohoto bádání, nicméně může přinést zklamání, přestože napomáhá upřesnění různých vlastností prvotního: stál: tu a odhalení nejasností spojených s definicí státní moci. Vědecký význam těchto teoretických výzkumů je mizivý od chvíle, kdy si musíme přiznat - jak navrhuje W. Koppers -, že „stát, jak jej dnes chápeme, vzniká už v nejstarších dějinách lidstva". Nejčastěji je proces formování státní moci spojován s aktem dobývaní, který je považován za prvotní impulz pro vznik diferenciace, nerovnosti a nadvlády. E Op-penheimer v díle Der Staat (1907) definuje všechny známé státy na základě nadvlády jedné třídy nad druhou za účelem ekonomického vykořisťování: Spojuje formování „systému tříd" a následné konstituování státní moci s vnějšími zásahy: podřízení jedené skupiny (domorodé) jinou skupinou (cizí a doby-vatelskou). Toto hledisko sdílejí s drobnými rozdíly a odlišnostmi další antropologové, z nichž někteří nicméně trvají na požadavku teoretické přesnosti. Například R. Linton v díle The Study of Man (1936) promýšlí v podstatě dva způsoby budování státu: dobrovolné spojení a vnucenou nadvládu, jejíž výskyt je podle něj mnohem častější: „Státy mohou vznikat buď dobrovolnou federací dvou nebo více kmenů, nebo podmaněním slabších skupin skupinami silnějšími, což má za následek ztrátu jejich politické autonomie... Státy vzniklé dobytím jsou mnohem častější než konfederace."105' V novém úvodu k antologii vydané v roce 1953 se R. Beals a H. Hoijer navíc méně zdrženlivě domnívají, že výhradní právo k legiturmímu užití síly a donucení - jímž je definována vládní moc - „se objevuje pouze v doby-vatelském státě" (An Introduction to Anthropology). S. Naděl se v teoretických úvahách, provázejících jeho studii o politickém systému nigerijského kmene Nupé, vydává týmž směrem, když považuje faktor dobyvačnosti za jeden z nutných činitelů při utváření státní moci.1061 Tento způsob interpretace je tak spojen s dlouhou řadou autorů, kteří provádějí své výzkumy mimo rámec antropologie: patří mezi ně například už zmiňovaný F. Oppenheimer, L. Gumplowicz (Grundriss der Soziologie, 1905) i Max Weber, který definuje politično . na základě faktu nadvlády a za hlavní konstitutivní prvek takto vytvořeného vztahu považuje právě vnější dobyvatelskou aktivitu. A. Růstow se v novější studii přiklání k teorii zevního vývoje komplexních sociálních stratifikací a politické moci, při té příležitosti kvalifikované jako feudální.^ Přestože měia tato „interpretace" - kterou H. E. Barnes pový- 105) R. Linton, op. cit., s. 240n. 106) S. F. Nade], A Black Bijzimtium, Londýn 1942, s. 69-70. 107) A. Riistow, Ortsbestimtmmg der Gegenivarí, 2 sv., Curych 1950-1952. 218 219 šil na „sociologicky disUnktivní teorii o původu státu" - poměrně dlouho značný vliv, kritický přístup záhy odhalil její meze. W. MacLeod poukázal při zkoumání poznatků o severoamerických indiánech na v zásadě endogenní vývoj některých forem sociální hierarchie a politické moci, kterou tyto formy podmiňuji.103' Nejucelenější námitky ovšem vznesl R. Lowie, který upozornil na to, že vnitřní podmínky jsou dostatečné „pro vznik dědičných nebo víceméně dědičných tříd" a poté i prvotního státu, a poznamenal, že oba hlavní faktory - nerovná diferenciace a dobyvačnost - „nejsou nutně neslučitelné" (The Origiu vf the State, 1927). V touze odhalit charakteristické vnitřní znaky, podporující utváření státní moci, zachází nicméně do extrému a v jiotencidlníiu stavu rozpoznává tuto moc ve většině lidských společnbsb?:.^ Tvrdí: „V dřívějších dobách nebylo v primitivním prostředí nutné zpřetrhat příbuzenská pouta a zakládat politický stát. Souběžně s existencí rodiny á:krněí;;f; ne se totiž v nezjistitelném časovém úseku vytvářela^ jakási sdruženi - mužské kluby, věkové třídy nebo tajné organizace - nezávislá na příbuzenských. ýztlfe:::3 zích, rozvíjející se v oblasti zcela odlišné od prostředí příbuzenské skupiny a schopné celkem snadno získatjí:! politický charakter, pokud jej neměly od samého začátku."'"'" Lowie zkrátka bere v úvahu v podstatě .: dvě vnilřní podmínky vhodné k ustavení prvotního 10S) vv. c. >. ;>:i. Tlie •. !."of Hic --v,'.' . i:i!,ui-.-lrie llC4. s. 12, 39. KW) R. Liuviu, PriimliiV S-..v,':\ I:'2i. s. .>■••■' í. státu: existenci sociálních vztahů mimo příbuzenství, z nichž některé zpochybňují princip „místního sousedství" a existenci skupin, nazývaných „sdružení", jež jsou nositeli nerovnosti na základě rozdílů v pohlaví, věku nebo stupni zasvěcení. Základní problém nicméně přetrvává: tyto rysy jsou pouze obecné a všechny společnosti, které se jimi vyznačují, na sebe berou velice různorodé formy politické organizace. Lowie tedy musí vzít v potaz specifičtější faktory, vyvolávající proces centralizace moci. Některé plynou z vnitřního uspořádání: jde o patřičné zhodnocení vojenských sdružení, přestože může mít sezónní charakter jako u indiánského kmene Čejenú, dále o nadvládu hierarchií vytvořených podle sociálního zařazení, jako je tomu například u polynéských společností, a o přítomnost silně sakralizovaných osobností, jež zakládají autokracii a svou činnost spojují s „aureolou nadpřirozeného". Jiné specifické faktory jsou vnější: vliv cizinců, kteří se na daném území usazují a náčelníkovi přinášejí dodatečnou moc, jako na ostrovech Fidži; dobyvačné války, které posilují politickou jednotu a vytvářejí podmínky pro nadvládu, jako je tomu v případě několika afrických říší. R. Lowie v tomto smyslu promýšlí několik cest, jež vedou k nastolení centralizované moci, opomíjí však přitom ekonomické podmínky, vytvářející sociální vztahy, které činí tuto moc nezbytnou, jeho definice státu je tak příliš široká a zavádí jej ostatně k přesvědčení, že státní moc se {v zárodečném stavu) obje-. vuje od chvíle, kdy „potenciální n trvalé praktikování fyzického donucování" začalo být „příslušným společenstvím sankcionováno". Taková interpretace je príliš extenzivní a nakonec ani neumožňuje přesněji vymezit konstitutivní proces nejvyspělejších tradičních států.'11'1 V novějších antropologických výzkumech byla znovu doceněna relativní role dobyvačných shalv: v celém souhrnu těchto procesů. M. Fried navrhuje jasně rozlišovat státy primární a státy sekundární neboli odvozené. Do první skupiny patří státy, které se formovaly diky vnitřními nebo regionálnímu vývoji, aniž byly poznamenány jinými dříve existujícími státními útvary; jejich počet je dosti skromný: jde o státy, vznikající v údolí Nilu, v Mezopotámii, v Číně, v Peru a v Mexiku. Druhá skupina představuje jakousi „odpověď" vnucenou přítomností sousedního státu, skutečného mocenského pólu, který nakonec modifikuje rovnováhu, panující ve více či méně roz-. sáhlé oblasti. Tímto způsobem, byť různými konkrétními postupy, se rozvinuly četné státní společnosti v Asii, v Evropě í v Africe. H. Lewis pří zkoumáni afrických království identifikuje některé procesy, které zprostředkovaně přispěly k jejich vzniku: 1) rychlé nebo zákeřné dobytí politicky oslabených jednotek, (království v mezijezerní oblasti východní Afriky);:!): vleklá válka, která po sérii vítězství a porážek.; způsobila nové politické dělení (etiopští Gallové); 3) odtržení zapříčiněné ambicemi lokálních vyslanců? centrální mocí (Mosijové) nebo vzpourou proti odvádění dam' (Dahomejci); 4) dobrovolné podřízení; 110) Kronu'.' ji/ míněného díla viz. tnké R. I .own:. Social Orj»iwíar-ŕiiiii, 144M, kap. 1-1. cizí moci, která je považována za účinnější (lanzanští kanibalové).,m Tento přístup, který rozlišuje dva způsob)' formovaní státu, se do značné míry podobá teórii „dobyva-telské společnosti" K. VViltfogela, který rozlišuje primárni dobyvačnosl, jež vytváří rozvinutou sociálni stratifikaci, a dobyvačnost sekundárni, jež s sebou nese další diferenciaci již stratifikovaných společností. Obě skupiny nás nepřímo staví před problém endogenního vývoje, bez něhož nemohou zmiňované procesy působit v případě již stratifikovaných společností, jež jsou řízeny silnou centralizovanou mocí. Obě mají týž význam: svědčí o důležitosti a složitosti vnějších vlivů a současně poukazují na omezenost teorií, jež jsou založeny pouze na pojmu dobyvačnosli. Politický dopad vnějších faktorů a vztahů je ještě patrnější, připomene-me-li si, že každá moc je podřízena dvojí nutnosti: jedna je řádu vnitřního, druhá vnějšího. Jednu z variant interpretací - které bychom mohli označit jako racionální - geneze prvotních států nabízí A. Southall: za podmínku realizace tohoto procesu považuje etnickou n kultunu'/icŕí'jrioť/j/ŕií v rámci jedné oblasti. Vzájemné působení různých etnik s odlišnou sociální strukturou postupné vede k tomu, že se lato etnika přizpůsobí struktuře založené na nadvládě a podřízenosti, na jejímž základě se mohou vytvářet jednotlivé formy státní moci. Podle Southalln tumulu vývoji napomáhají dvě okolnosti: první z nich je situace, kdy v jedné III) H. S. Luwis, The origin^ ol Airir.m Kingdoms, in Cnhicri d'E-iintc< Afrimmcí. 23, IMííh. "117 z etnických skupin již je vytvořena vc velkém měřítku -účinná politická organizace; tato skupina má k dispozici prostředky, umožňující politicky uspořádat rozšiřující se prostor, a nakonec vnucuje svou nadvládu všem menším společnostem, s nimiž je v kontaktu. Druhá okolnost souvisí s okamžikem, kdy se v jedné společnosti objevují charizuutličtí vůdcové, kterým se dobrovolně podřizují sousedící skupiny nebo kteří se stávají jakýmsi „modelem", podle jejichž vzoru organizují sousední skupiny svou vnitřní moc, a tím se jim podřizují také. V prvním případe jde o schopnost řídit rozsáhlou politickou oblast, ve druhém případě umožňují vznik struktury založené na nadvládě spíše vlastnosti vůdce. Zárodek státního uspořádání je ledy na světe. Všechny tyto teorie narážejí na těžkosti, s nimiž se pokoušejí bojovat stejnými zbraněmi: když uvnitř preelatických společnosti nenalezly podmínky postačující ke vzniku státu, začaly hledat příčiny diferenciace, která umožňuje zformování struktury založené na nadvládě, vně těchto společností. V implicitní či explicitní antropologii, jak ji narýso- - - -vala marxistická věda, jde naopak o vnitřní transformační proces, to znamená o přechod primitivního 1 společenství ke společnosti, v níž se hlavním mecha- . iiismem sociální integrace a unifikačnim principem stává stát. Ani B. Engels ve slavném díle zabývajícím se „původem rodiny, soukromého vlastnictví a státu" neopomíjí teorii dobyvačnosti. Právě na jejím základě a na základě demografických rysů vysvětluje genezi státní moci u Germánú, která je přímým důsledkem „dobytí rozsáhlých prostor, jimž nebylo možno vlád- nout na základě starého rotiověho uspořádání". Tvrdí nicméně, že až v Athénách můžeme spatřovat „tu nej-ryzejši, nejklasičtéjší formu", z níž se přímo rodí stát vyrůstající z rozporů, jež jsou vlastní rodově společnosti. Rozlišuje pět hlavních okolností, jež napomohly překročení stadia prostého sdružováni jednotlivých kmenů: vytvoření centrální správy a všeobecně platných zákonů; rozdělení občanů do tří „tříd"; rozkladné působení monetární ekonomiky; vznik soukromého vlastnictví; nahrazení příbuzenských pout pouty teritoriálními. Stát povstává nad společností, rozdělenou na „třídy", jako důsledek celého souhrnu složitých a navzájem souvisejících procesů; státní uspořádání nejvíce vyhovuje té „třídě", která se zmocnila nadvlády a prostředků vykořisťování. Engels zkoumá formování státu v Athénách, v Římě a u Germánů a činí z tohoto srovnání obecné závěry, jež mají nepopiratelný teoretický význam a inspirovaly některé politické antropology, aniž si to často byli ochotni přiznat. Lze je v podstatě shrnout do tří vět: stát se rodí ze společností; objevuje se ve chvíli, kdy se společnost „sama se sebou dostává do neřešitelného rozporu", a jeho úkolem je „zmírnit hrozící konflikt a udržet jej v hranicích řádu"; může být definován jako „moc, vzešlá ze společnosti, která se ovšem snaží dostat nad společnost a stále více se od ní vzdalovat". Engels nás nezbavil všech potíží, neboť se nakonec přiklonil k příliš jednostranné koncepci sociálního n politického vývoje, když eliminoval dřívější poznatky o asijském výrobním způsobu a orientálním despo-tisnut n šíranou ponechal také antropologickou doku-imentaci, zkoumající některé primitivní státy. Vývoj 224 225 západní civilizace je pro něj lotiž typický pro vývoj' každé společnosti a každé civilizace, přestože uznává, že jakmile vyústí v ustavení státního uspořádání, dělřfi se do různých proudů. Takto naznačená cesta se nicméně jeví jako velice plodná a vybízí k rozboru přechodných řorem, v nichž ještě přetrvávají prvky primitivního společenství a už se objevují prvky společnosti „tříd" (nebo prototříd) a zformované státní moci. Hlavním úkolem je dnes zkoumám rňzných procesií, sfcr-zc něž uvnitř společnosti vzniká nerovnost n objevují st rozvoru, které si vynucují vznik diferencovaného organis-mu, jehož úkolem bude obsáhnout je a zkrotit. Toto úsilí dnes vychází z pokroku v oblasti ekonomické an--tropologie a historického poznání příslušných společ-" ností, může ovšem vyvolat, alespoň na určitou dobu, nezájem o opakované pokusy „vysvětlit" genezi státní moci. KAPITOLA VII TRADICE A MODERNOSŤ Než politická antropoiogie dosáhne zralosti, musí čelit problémům, které dnes zakoušejí všechny její koncepce. Staré formy moci degradují nebo se mění, primitivní a tradiční státy podléhají tlaku moderních států s jejich byrokratickou administrativou nebo přebírají jejich strukturu. Politická mutace započala ve většině .takzvaných rozvojových zemí a je tak pokračováním zrněn, jež byly způsobeny koloniální nadvládou nebo koloniální závislostí. Tento dlouhý politický příběh, ..založený na fungování vnějších vztuíui, dnes vnáší změny nejen do asijské oblasti, která byla odpradávna ; otevřená vnějším vlivům, ale i do oblasti Polynésie, na Samou, Tahiti či Havaj, kde „centralizované monarchie" vznikaly na základě evropských myšlenek .a koncepcí zejména v průběhu 18. století a poté zmizely nebo degradovaly pod kolonizačním jhem. V černé ;.Africe byly politické jednotky, jejichž území leželo na západním pobřeží, zvláště v oblasti Cuinejského zálivu a dnešního Konga, postiženy sekulárními vztahy s evropským prostředím; některé jimi byly nejdříve posíleny, n poté zcela nebo téměř zcela zničeny- Například v konžském království, které na konci 15. století 227 226